0039476

Julia Drosten DIE LÖWIN VON MOGADOR Copyright © 2013 by Julia Peczynsky and Horst Drosten Alle Rechte vorbehalten Jacket design © 2013 by Horst Drosten Translation © 2018 by Blanka Pscheidtová ISBN 978-80-249-3710-6

LVICE Z MAROKA.indd 4

12.9.18 12:05

část první Modrá perla u Atlantiku 1835-1840 Žádný osud se nenaplní bez Alláhova svolení. A když věříš v Alláha – on řídí tvé srdce. Protože Alláh ví všechno. Korán

LVICE Z MAROKA.indd 5

12.9.18 12:05

1 Londýn v červnu 1835 „Kde je můj otec?“ Patnácti zaměstnancům, kteří právě v kontoru rejdařství Spencer & syn drželi polední pauzu, překvapením téměř až z­ askočilo. Sibylla Spencerová stála viditelně udýchaná ve dveřích, tiskla si k hrudi dopisní obálku a dívala se z jednoho na druhého. Obvykle přicházela třiadvacetiletá šéfova dcera do rejdařství jen jednou v roce, aby společně se svou nevlastní ­matkou rozdala dělníkům a úředníkům vánoční dárky. Teď ale nebyly Vánoce, nýbrž červen. A když se Sibylla bez ohlášení a zjevně i bez doprovodu vynořila v drsném mužském světě londýnského přístavu, nevěstilo to nic dobrého. Tak to v každém případě vnímal pan Donovan, hlavní účetní rejdařství. Váhavě vyšel zpoza svého pultu. „Váš otec je v hlavní budově na shromáždění loďařské ­společnosti, slečno Spencerová. Nejpozději do půl hodiny by se měl vrátit. Přejete si na něj počkat? Petře,“ mávl na jednoho z písařských učňů, „přines slečně Spencerové židli!“ Sibylla netrpělivě zavrtěla hlavou a od pultu u okna se ozval jiný hlas. „Ta záležitost zřejmě spěchá. Jestli dovolíte, slečno Spencerová, odvezu vás tam. Stejně mám právě cestu 7

LVICE Z MAROKA.indd 7

12.9.18 12:05

do loděnice.“ Urostlý mladý muž s nápadně uvázanou hedvábnou kravatou, v módní přiléhavě vestě a do vysokého lesku nablýskaných botách vzal ze svého pultu desky, došel k Sibylle a krátce se uklonil, což při jeho výšce působilo, jako by zaklapl kapesní nůž. „Benjamin Hopkins,“ oznámil mírně nosovým, trochu arogantně znějícím hlasem. „Jestli dovolíte, hlavní nákupčí vašeho ctěného pana otce.“ Hlavní účetní se s úlevou vrátil na své místo. Za Benja­ minovými zády se ozvalo mumlání. Pohledy kolegů se mu ­zabodávaly do zad jako jehly. Už v osmadvaceti letech se mu podařilo vypracovat se do pozice pravé ruky rejdaře a obchodníka Richarda Spencera, ale právě to z něj udělalo neoblíbeného kolegu. Nikdy neopomněl referovat šéfovi o chybách, kterých se dopustil někdo z nich. Odpuzoval je i jeho pěstěný zevnějšek a afektovaná řeč, kterou zřejmě považoval za vybranou, ale ostatním byla k smíchu. Ale pokud teď Benjaminovi začalo být pod vysokým límečkem bílé košile horko, nebylo to proto, že by ho rušilo nepřátelství kolegů. Sibylliny safírově modré oči si ho prohlížely velmi pronikavě a on jim dokázal čelit jen s nejvyšším úsilím. Dlouho ho mlčky pozorovala, a právě když se začal obávat, že jeho nabídku odmítne, přikývla. „Domluveno, pane Hopkinsi.“ Benjamin vydechl, napůl s úlevou, napůl triumfálně. „Pak jen doufám, že nenesete svému ctěnému otci špatné zprávy,“ prohodil s pohledem na dopis v jejích rukou. „To se vás bude sotva týkat, pane Hopkinsi.“ Otočila se a už běžela po schodech dolů. Benjamin rychle popadl svrchník z věšáku u dveří a vklouzl do něj, když uslyšel hlas – tichý, ale přece jasný a zřetelný: „Podívejme na toho patolízala! Teď dokonce poleze pod sukni dceři starýho.“ Z přízemí zazněl Sibyllin hlas: „Kde jste, pane Hopkinsi? Mám naspěch!“ S vysoko zvednutou hlavou vyšel z domu. 8

LVICE Z MAROKA.indd 8

12.9.18 12:05

Sibylla už seděla na lavičce svého lehkého dvoukolového vozíku zvaného gig, taženého koněm. Otěže držela v jedné ruce a druhou poklepávala na volné místo vedle sebe. „Tak už pojďte, pane Hopkinsi. Nebo se vám nelíbí, když žena drží v ruce otěže?“ „Proboha!“ vykřikl a šplhal k ní nahoru. „Je mi ctí, že mě povezete!“ „Nepřehánějte, pane Hopkinsi.“ Mlaskla a hnědá hackney klisna zabrala tak prudce, že ztratil rovnováhu a narazil na opěradlo. Sibylliny koutky úst sebou posměšně trhly. Ale něco takového nemohlo Benjamina znepokojit. Už léta sledoval při vánočních oslavách ve velkém kontoru rejdařství, jak se Sibylla mění z nedospělé žáby v půvabnou mladou ženu. Zpočátku stáli žadatelé o její ruku ve frontě. Ale její svévole a ostrý jazyk časem jednoho po druhém zahnaly na útěk. Brzy ji provázela pověst, že chce muže ovládat, což mnohé odradilo. Benjamin v tom ale viděl svou zásadní přednost. Klepy v rejdařství totiž tvrdily, že Richard Spencer se ­pomalu začíná obávat, aby jeho dcera neskončila jako stará panna. A čím víc se toho obával, tím se snižovala pravdě­ podobnost námitek, které by mohl vznášet proti zeti, jako byl Benjamin, který se nemohl prokázat ani řádným rodokmenem, ani významným bohatstvím. „Co je to za schůzi, které se můj otec účastní?“ zeptala se Sibylla, zatímco proplétala svůj gig hemžením nákladních ­vozíků, dělníků z loděnic a doků, námořníků, přístavních agentů, řemeslníků a zaměstnanců okolních kontorů. „Pro tak půvabnou dámu určitě existují zábavnější věci, než jsou nudné hovory o obchodech,“ odpověděl Benjamin a nasadil svůj nejšarmantnější úsměv. Ale to, co u ostatních žen fungovalo, mu u Sibylly vyneslo jen podrážděný pohled. „Ptala bych se, kdyby mě to nezajímalo?“ Benjamin se znovu zasmál, tentokrát v rozpacích. „No, jde 9

LVICE Z MAROKA.indd 9

12.9.18 12:05

o obchod s Magrebem, tedy se zeměmi severní a západní ­Afriky,“ vysvětloval. „Váš otec jako prezident společnosti West India Dock obdržel dopis od generálního konzula britské ­vlády v Maroku. Sultán zve evropské obchodníky do své země. Jeho pokladny jsou prázdné, protože dlouhá léta vedl války proti svým vzpurným berberským šejkům. S marockými Židy teď nastartoval hospodářství a my Evropané bychom měli uvést do pohybu tamní zámořský obchod.“ „Není to tam pro nás nebezpečné? U pobřeží se prý ­vyskytují hnízda pirátů, kteří prodávají křesťanské zajatce do otroctví,“ poznamenala Sibylla zamyšleně. „Vy se vyznáte, slečno Spencerová, všechna čest!“ zadíval se na ni Benjamin překvapeně. „Hodně čtu,“ informovala ho, „nejraději o cizích zemích, které pravděpodobně nikdy neuvidím na vlastní oči. To je jedna z mála zajímavých činností, jimiž vyplňuji svůj volný čas.“ Přikývl, přestože si neuměl představit, proč se žena, která vede bezstarostný život vyšších vrstev, nespokojí s předváděním nejnovější módy na čajových večírcích nebo návštěvách, kde si poklábosí s přítelkyněmi. „Pirátům u magrebských pobřeží už naštěstí odzvonilo,“ vysvětloval. „Jednak evropské vlády koupily od knížat některé země a kromě toho posíláme naše námořníky před jejich přístavy. Pohled na válečné lodě vyzbrojené kanony mají někdy úžasný účinek. Pokud sultán Abd er-Rahman nechá nám ­Evropanům ve své zemi skutečně volnou ruku, čekají tam l­ ukrativní obchody.“ „Takže se členové plavební společnosti dohadují, jestli ­pošlou obchodníky do Maroka?“ „Ano, mluví se o Tangeru u Středozemního moře a Mogadoru na pobřeží Atlantiku. Ale zřejmě bude problém najít vhodné muže, kteří by chtěli žít v necivilizované arabské zemi.“ „Mogador,“ zamumlala Sibylla. „To zní tajuplně.“ 10

LVICE Z MAROKA.indd 10

12.9.18 12:05

Benjamin si ji potají prohlížel. Seděla na lavičce lehké dvoukolky s rovnými zády, byla štíhlá a na jeho vkus skoro moc vysoká. Stříšku měla staženou, takže si vítr pohrával s pestrými stuhami jejího slaměného klobouku, a krajkový volán letních šatů se pod světlým pláštěm nadouval. Blond vlasy vlály zpod krempy klobouku a z profilu viděl její dlouhé řasy a štíhlý nos. S jemnou bílou pletí a větrem zčervenalými tvářemi působila jako ideální obraz „anglické růže“, jež patří do vznešeného panského domu nebo na elegantní ples, a ne do hlučného a špinavého londýnského přístavu. „Tak, pane Hopkinsi, jak zní váš úsudek, když jste si mě tak důkladně prohlédl? Hodnotíte mě okem obchodníka, ­který zkoumá kvalitu sudů s rumem a pytlů s kávou, nebo ve mně vidíte ženu, která se podobá pěkně zabalenému, ale zbytečnému dárku?“ Znělo to posměšně, ale její oči ho pozoro­ valy zkoumavě. „Odpusťte mi,“ zakoktal. „Ale jestli si smím dovolit poznámku, vy jste radost pro oko každého muže, a srovnávat vás se sudem rumu nebo pytlem kávy by mě v životě nenapadlo. To bych urážel nejen vaši krásu, nýbrž i váš upřímný charakter, který jste mi právě opět tak působivě předvedla.“ „Vy jste tedy lichotník, pane Hopkinsi,“ zavrtěla hlavou. Benjamin, který začínal chápat, co měli na mysli muži, kteří kritizovali ostrý jazyk slečny Spencerové, se roz­hodl, že se prozatím vzdá dalších komplimentů. „Tady musíte odbočit doleva a pak pořád podél té vysoké cihlové zdi.“ Sibylla zahnula z příjezdové silnice k rejdařství na užší cestu, která probíhala paralelně s kanálem spojujícím Temži s West India Docks. „Propána!“ vykřikla užasle, když míjeli halu, z níž se ozývalo dunění parních strojů. „Tady je živo jako na Oxfordstreet v době hlavních nákupů!“ „A přesně jako tamní obchodníci se i zdejší lodě chtějí 11

LVICE Z MAROKA.indd 11

12.9.18 12:05

zbavit svého zboží – jen v mnohem větším množství,“ doplnil Benjamin zdvořile. Podívala se na něj s rozzářenýma očima. „Teď už chápu, proč otec vždycky říká, že přístav je důvod, proč existuje Londýn.“ Tří a čtyřstěžňové lodě, velké stabilní plachetnice západoindické společnosti, kotvily v hustém sledu za sebou až daleko do řeky. Celý komplex přístavu se nacházel na poloostrově Isle of Dogs, ze tří stran obklopeném širokou smyčkou Temže. Před více než třiceti lety, kdy byly postaveny West India Docks, tady vznikl první londýnský přístav mimo řeku – dvě mohutné nádrže, které dokázaly společně pojmout šest set ­plachetnic, složitým systémem kanálů propojené s Temží. „Tady na východní straně je vidět vjezd a výjezd pro lodi,“ informoval Benjamin Sibyllu. „Nejdřív plují do importního doku, aby vyložily náklad, pak pokračují dál do exportního doku, aby naložily na palubu nové zboží, a nakonec širokým kanálem vyrážejí ven do světa.“ „Je to úžasná představa, že díky těmhle lodím si mohou lidé v celé Anglii pochutnávat na kávě, čaji nebo cukru z Karibiku,“ poznamenala. Benjamin přikývl. Velmi rád by se dozvěděl, co stojí v dopise, který měla slečna Spencerová u sebe. „Musí to být velmi naléhavá záležitost, která přiměje počestnou mladou dámu, aby se vypravila do téhle divočiny,“ pronesl a snažil se, aby to znělo starostlivě. „Velmi pěkně řečeno, ale přesto jste trochu moc zvědavý, nemyslíte?“ odbyla ho stroze. Mrzutě pozoroval několik racků, kteří se s křikem tahali o páchnoucí mrtvou rybu, a nevšiml si, že se na něj Sibylla pobaveně kradmo dívá. Mlčky a trochu uraženě dřepěl na ­lavičce, kožené desky přitisknuté k štíhlé hrudi, ale jí vlastně připadalo dojemné, jak velmi se snažil udělat na ni dojem. 12

LVICE Z MAROKA.indd 12

12.9.18 12:05

­ ozorovala jeho hezké, trochu měkké rysy. Měl světlé obočí P a řasy, vodově modré oči, tenké rty a vyčnívající, dost dlouhý nos. Hladce oholené tváře, dokonale zarovnané kotlety a přesně zastřižené vlasy prozrazovaly sklon k luxusu a ješitnosti, stejně jako rafinovaně uvázaná kravata a naleštěné boty. Všichni její předchozí ctitelé s ní zacházeli jako s hloupým malým dítětem nebo jí udělovali rady, o něž nestála, a podrážděně se stáhli, jakmile si všimli, že má nejen vlastní názor, ale že ho i prosazuje. Jeden se dokonce pokusil být vlezlý a ona mu dala facku. Právě tenhle pochybný kavalír později rozšířil fámu, že Sibylla Spencerová chce muže ovládat. Od chvíle, kdy v šestnácti letech opustila dívčí školu lady Eleanor Hollesové, se od ní očekávalo, že se vdá a založí rodinu. Jako by nikoho nezajímalo, že ona sama má úplně jiná přání, totiž vychutnat si život v celé jeho fascinující rozmanitosti a vidět pokud možno co nejvíc ze zázraků světa na vlastní oči. Kdyby bylo po jejím, ještě dlouho by se nevdávala. Ale bylo jí třiadvacet. Skoro všechny její přítelkyně už měly vlastní domácnost. Ona stále žila doma a musela se více přizpůsobovat pravidlům a příkazům než její šestnáctiletý nevlastní ­bratr Oskar. Ano, brzy pochopila, že neprovdaná žena stojí v očích společnosti na úrovni nesvéprávného dítěte, přestože její rozum funguje skvěle. Sňatek byl zřejmě jedinou možností, jak si užít trochu víc volnosti. Řídila gig kolem východní vstupní brány k dokům a za velkou nábřežní stěnou, která obklopovala celý areál, zabočila k budově obchodní společnosti na západní straně. „Dopis, který vezu, je od mého nevlastního bratra Oskara,“ spustila bezděčně. „Píše, že v neděli bude smět přece jen při kriketovém turnaji hrát za svou školu, tedy Eton, proti ­vyzyvatelům z Harrow. Bylo to jeho největší přání, proto tvrdě trénoval. Teď samozřejmě chce, abychom v neděli dorazili na hřiště a povzbuzovali ho.“ 13

LVICE Z MAROKA.indd 13

12.9.18 12:05

„Chápu,“ přikývl Benjamin. Cítil se polichocený, že mu nakonec přece jen svěřila obsah dopisu, ale nezdálo se mu, že je ta zpráva natolik důležitá, aby vysvětlila její svévolnou jízdu do přístavu. „Samozřejmě bych mohla otci tuhle novinku říct až večer,“ pokračovala, jako by mu četla myšlenky. „Ale tolik jsme Oskarovi drželi palce, aby se dostal do družstva. Byl jako dítě hodně nemocný a slabý, otec se dlouho obával, aby rejdařství jednoho dne nezůstalo bez dědice. A kromě toho,“ šibalsky se na Benjamina usmála, „jsem měla chuť na malé dobrodružství.“ Zamlaskala a klisna se dala do klusu. Brzy za sebou nechali požární strážnici, dílny bednářů, výrobců lan a truhlářů, ­obchodní dům pro pasažéry, kteří cestovali na nákladních ­lodích, kanceláře obchodníků se dřevem, kovárnu a stáje pro pracovní koně, až dorazili k cíli. Kancelářská a správní budova společnosti West India Doks ze žlutých a tmavě červených ­cihel a s lesknoucí se měděnou střechou byla velmi nápadná. Uvnitř se nacházely nejen konferenční prostory společnosti, nýbrž také písárna, kantýna včetně kanceláří přístavní policie a dozorčích v docích. Několik pánů stálo před vchodem zdobeným sloupy a vzrušeně debatovalo. Sybilla poznala členy plavební společnosti, ale otce mezi nimi neviděla. Jeden z pánů si jí všiml, zamával na ni a spěchal jí vstříc. „Moje milá slečno Spencerová, co děláte v přístavu? Je rodina v pořádku? Snad se doma nestalo nějaké neštěstí?“ Vrhl na Benjamina přísný pohled, jako by nesl odpovědnost za to, že se slečna Spencerová pohybuje v tak nevhodném prostředí. „Všechno je v nejlepším pořádku. Nedělejte si starosti,“ odpověděla Sibylla stručně. „Je můj otec ještě v budově?“ Muž zavrtěl hlavou. „Je mi líto. Vydal se s několika společníky k dokům. Chtěli ve skladu číslo tři prověřit, jestli máme dostatek kapacity pro zboží z Maroka. Přejete si, abych pro něj poslal?“ 14

LVICE Z MAROKA.indd 14

12.9.18 12:05

„Nenamáhejte se, děkuji.“ Sibylla mlaskla a klisna se hned dala do pohybu. „Mám vás tady někde vysadit?“ zeptala se mladá žena, když dorazili k západní bráně doků. Benjamin jí věnoval rozhořčený pohled. „Snad si vážně nemyslíte, že vás nechám jet samotnou. Váš otec by mi utrhl hlavu!“

Nádeníci, kteří se každé ráno shromažďovali před bránou, aby sehnali nějakou práci, byli už dávno pryč. Zato tady čekala na vpuštění řada povozů. Sibylla se postavila za ně a její pohled putoval k velké pamětní desce na zdi, která připomínala všechny zakladatele loďařské společnosti. Pocítila hrdost, když četla jméno svého dědečka Horacia Spencera, patřícího ke skupině mužů, kteří na konci minulého století s nekonečnou vytrvalostí, prozíravostí a za velkých finančních rizik uskutečnili svou vizi o největším komplexu doků v Anglii. Strážný u brány si nevěřícně prohlížel Sibyllu a její elegantní bryčku, ale pak poznal Benjamina, krátce přikývl a nechal je projet. Ležela před nimi dlouhá silnice. Vpravo byla přístavní nádrž, v níž kotvilo tolik plachetnic, že Sibylla nechápala, jak se ty velké lodě dokážou seřadit tak, aby se vzájemně neodřely. Na levé straně stály sklady, pětipatrové cihlové budovy s rampami, nakládacími můstky a lanovými výtahy. „Dole je uskladněné těžké zboží jako sudy s rumem, nad nimi pytle se surovou kávou a cukrem nebo balíky bavlny, a úplně nahoře lehké dodávky, zpravidla koření. Z importního doku se plní celkem devět skladišť. Dvě z nich má momen­ tálně pronajaté East India Company, která v nich deponuje čaj,“ vykládal Benjamin. V docích panoval čilý ruch. Sibylle zněly v uších všechny jazyky světa, sudy se s duněním kutálely po hrubé dlažbě ke 15

LVICE Z MAROKA.indd 15

12.9.18 12:05

skladištím. Dělníci s vykasanými rukávy košil tlačili bachra­ tými hnědými jutovými pytli naplněné káry mezi přístavní hrází a sklady, kovové řetězy masivních jeřábů skřípaly a vrzaly. Skupina světlovlasých námořníků právě se smíchem a zpěvem opouštěla loď, na jejíž přídi vlála vlajka dánského království. Na sousední plachetnici důstojník portugalsky hulákal na několik snědých námořníků, kteří drhli palubu. Podél přístavní hráze čekaly tucty sudů na převoz do skladiště. Ve vzduchu se mísil pach dřevného dehtu, nasládlé aroma rumu a rybina stojaté vody. Sibylla by si ráda důkladně vychutnala všechny dojmy, ale musela přitom uklidňovat svého koně. Množství neznámých pachů, nepřetržitý hluk a všudypřítomná hektičnost klisnu znervózňovaly. Supěla, natahovala uši a pořád se pokoušela vyrazit kupředu. „Někdy bych si přála, aby měla temperament pracovních koní,“ poznamenala Sibylla a zadívala se k hrázi, kde stály ­tucty povozů, jejichž těžcí koně nedávali najevo ani známku rozčilení. „Ale nebojte se, držím ji!“ „V to pevně doufám,“ zamumlal Benjamin a nepouštěl se opěradla lavičky. Sibylla se zadívala na les stožárů, které se kolébaly v mírném vlnobití přístavní nádrže, a na jeřáb, jenž právě zvedal do výšky paletu s půl tuctem pytlů s kávou. „Jak dlouho trvá, než se taková loď vyprázdní?“ zeptala se. „No, velká západoindická pojme pět set tun, často i víc. Přesto se vykládka dá zvládnout za čtyři dny,“ vysvětloval Ben­ jamin. „Když se doprava zboží ještě odbývala na řece, trvalo týdny, než se loď naložila nebo vyložila.“ „Takové zdržování pak zboží zdražuje,“ konstatovala ­Sibylla. „A na Temži není žádná hráz, která by odrazovala ­zloděje.“ Benjamin žasl. „Vy jste ale informovaná!“ Věnovala mu další ze svých ironických pohledů. „Děkuju, 16

LVICE Z MAROKA.indd 16

12.9.18 12:05

to už jste jednou říkal, pane Hopkinsi. Z toho ale soudím, že mému obchodnickému úsudku moc nevěříte.“ Uchýlil se k rozpačitému smíchu. „Musíte připustit, že tohle právě nepatří k věcem, které běžně zajímají mladé dámy.“ Zvedla obočí a zadívala se na něj. „A já bych si dovolila tvrdit, že nevíte, co všechno mladou dámu může zajímat.“ Tentokrát Benjamin její pronikavý pohled nevydržel. „Tam před námi kotví Queen Charlotte. Připlula dnes ráno a já musím prověřit náklad,“ vysvětloval a zlobil se, že chraptí jako mutující kluk. „Ale nejdřív vás doprovodím za vaším ­otcem. Skladiště číslo tři je totiž právě naproti. Vůz můžete nechat tady. Některý z kočích na něj určitě dá pozor.“ Dívka sledovala Benjaminovu nataženou paži až k nádherné plachetnici, která kotvila u přístavní hráze. Nad hladinou obrovské nádrže se široce a mohutně zvedaly obě bohatě vyřezávané a pestře natřené zadní paluby. Nad nimi vlál červený kříž svatého Jiří na bílém pozadí, anglická vlajka. „Nemá žádnou galionovou figuru?“ zeptala se a vrhla na Benjamina vyzývavý pohled. „Žádnou nahou mořskou ­pannu?“ Znovu pocítil, jak mu pod náprsenkou košile vyrazil pot. Ale zatvářil se povzneseně. „Jestli nějakou má, tak na přední palubě. Podíváme se?“ Usmála se, zaklonila hlavu a pozorovala tři vysoko čnící stěžně s bohatou takeláží a strážními koši v závratné ­výšce. Vtom se vedle jejího gigu vynořil zarostlý muž a štěkl: „Jdete čumět jinam! My tady musíme vykládat!“ Stáli přímo vedle jeřábu a překáželi dělníkům, kteří se chystali zvednout sítě se sudy s rumem, právě vyvezené z břicha Queen Charlotte. Sibylla pobídla klisnu k pohybu. Kůň nervózně přešlápl, ale pak vykročil. Zastavili přímo před nástupním můstkem z úzkých prken přibližně v polovině lodi. Odtud vypadala Queen Charlotte ještě větší. Sibylla odhado17

LVICE Z MAROKA.indd 17

12.9.18 12:05

vala její délku na minimálně sto padesát stop. Prohlížela si ­široké tělo plachetnice z tmavého dřeva, které působilo mohutně a bezpečně. Ten dojem posilovalo i šest ­dělových hlavní, které mířily skrz průduchy přímo na ni. „Tam nahoře stojí Nathaniel Brown, kapitán.“ Benjamin ukázal na muže se širokými rameny v tmavomodré uniformě Spencerova rejdařství a černým dvourohým kloboukem vtisknutým hluboko do čela. Sibylla si muže prohlížela. Rysy jeho tváře byly tvrdé a strnulé, zvrásněné větrem a sluncem. Stál u zábradlí a pozorně sledoval, jak se nad palubou Queen Charlotte vznáší směrem k hrázi další síť se sudy. Benjamin si odkašlal: „Teď bychom měli najít vašeho otce. Zeptám se nějakého povozníka, jestli je ochotný pár minut pohlídat váš…“ „Pozor!“ zařval v tom okamžiku kapitán Brown a naklonil se daleko přes zábradlí. „Pryč tam dole! Rychle!“

18

LVICE Z MAROKA.indd 18

12.9.18 12:05

2 Richard Spencer vyšel s dvěma průvodci z brány skladiště ­číslo tři. Jedním byl zastupující prezident West India Dock Company, tedy po něm druhý nejdůležitější muž ve společnosti. Další byl inženýr, jehož Spencer povolal, aby prověřil, zda je třeba ve skladu provést stavební změny, protože museli dosáhnout teploty a vlhkosti vzduchu potřebné pro uskladnění obilí a kůží, hlavních vývozních artiklů z Maroka. Když ve vzdálenosti necelých dvaceti metrů zazněl výkřik, ani se neohlédl. V docích patřil křik k běžnému životu. Pak zahlédl dvoukolku a podrážděně přimhouřil oči. Co dělá takový sportovní gig v docích? To je přece dámský povoz, jaký vlastní i jeho dcera! Ještě jednou zamrkal, poznal Sibyllu a zamumlal: „Co se proboha…“ K bryčce běželi dva dělníci. Křičeli na celé kolo a ukazovali do výšky. Spencer sledoval jejich ruce a unikl mu zděšený výkřik: „Sibyllo, dej pozor!“ Rozběhl se, přestože mu bylo jasné, že je pozdě. Přesně v tu chvíli zaslechl Benjamin zavrzání sítě. Když se podíval nahoru, téměř ztratil dech. Chapadlo jeřábu se vznášelo přesně nad nimi a na železném řetězu s tlustým hákem se houpala síť plná sudů. Při každém pohybu do sebe s rámusem 19

LVICE Z MAROKA.indd 19

12.9.18 12:05

narážely. Šest sudů, z nichž každý obsahoval sto litrů a sahal urostlému muži až k bokům. Teď se pletivo trhalo a na jednom místě se nebezpečně vyboulilo. Benjamin viděl, že nejméně dvě z napjatých lan jsou přetržená, a přeběhl mu mráz po zádech. „Pryč!“ zakřičel, sklonil se k Sibylle a chtěl jí vytrhnout opratě z ruky. „Jeďte pryč!“ Vtom proklouzly dva sudy dírou v síti. S ohlušu­jícím ­rámusem se zřítily na dlažbu přímo za dvojkolkou. Dřevo se roztříštilo, rum vytékal na hráz. Sibylla vykřikla, její kůň prudce vyrazil vpřed a cvalem se řítil pryč. Sibyllu náraz hodil na opěradlo lavičky, zatímco Benjamina málem vymrštil do úzké škvíry mezi hrází a lodí. Bryčka jedním ­kolem drkotala po nástupním můstku, trochu se nadzvedla do vzduchu, zase tvrdě přistála a sklouzla pravým kolem přes přístavní hráz. Jenom bok lodi zabránil, aby se šikmo na nápravě vi­sící povoz včetně koně a osob nezřítil do přístavní nádrže. S­ ibylla škubala otěžemi a nakláněla se dozadu, ale vyděšená klisna s ní bojovala. Železo skřípalo o kámen a zasršely jiskry, když osa uhodila do zdi hráze. Sibylla znovu trhla otěžemi, ale bočnice Queen Charlotte už byla za nimi. Bez její opory se bryčka naklonila ještě víc k přístavní ná­drži. Sibylla vykřikla, když Benjamin ztratil rovnováhu, a automaticky natáhla ruku, aby ho zadržela. Gig znovu nadskočil na nerovném podkladu, Sibylle vylétly otěže z ruky a už se oba řítili po hlavě do hlubiny. Voda se studeně a bolestivě zavřela dívce nad hlavou. ­Divoce máchala pažemi a nohama, aby se dostala na hla­ dinu. Pravou nohou narazila na něco měkkého. Benjamin? Všude kolem ní proudila bahnitá zelená voda. Prudce ko­ pala nohama, ale pohyby, které ji měly vynést na hladinu, ji stály jen spoustu sil. Těžká látka pláště a bohaté spodničky nasákly vodou a stahovaly ji dolů. Její plíce jako by chtěly 20

LVICE Z MAROKA.indd 20

12.9.18 12:05

prasknout, vyděsila se, že se opravdu utopí. S vypětím všech sil se konečně dostala na vzduch. „Pomoc!“ vykřikla sípavě. „Pomoc! Neumím plavat!“ Mokré prameny vlasů měla přilepené na obličeji, takže nic ­neviděla. Chtěla je odhrnout, ale znovu se potopila a polykala páchnoucí stojatou vodu. Hned nato pocítila, že ji někdo po­ padl za vlasy a táhne ji nahoru. Dusila se a plivala, bojovala o vzduch a máchala kolem sebe. Přímo nad ní se vynořila ­galionová figura Queen Charlotte, jako by se jí vysmívala. „Přestaňte, zatraceně!“ zazněl jí v uších Benjaminův hlas. „Jinak se utopíme oba!“ Jednou rukou ji držel pod bradou, takže měla hlavu nad vodou, volnou paží pádloval ke hrázi a vlekl ji s sebou. Trýznivě pomalu se probojovával vpřed, protože mu bránila nejen Sibylla, ale i jeho promočené oblečení. Sibylla se uklidnila. Uvědomila si, že se postupně blíží k záchraně. Vedle ní se ve vodě vznášely dva listy z Benjaminových desek. Inkoust stékal v malých stružkách po mokrém papíru, než se ponořil. Její slaměný klobouk se kolébal na vlnách o kus dál. Zelené řasy ovíjely jeho krempu jako nepovedená dekorace. Nad sebou slyšela vzrušené hlasy. Zahlédla otce na kraji přístavní hráze, vedle něj jeho zděšené průvodce. Kromě toho rozeznala k smrti vylekaného muže, který obsluhoval jeřáb, kočího a kapitána Browna, který na ni bez pohnutí shlížel z paluby. Několik námořníků se zvědavě naklánělo přes zá­ bradlí Queen Charlotte a sledovalo dění. Jeden vesele vykřikl: „Takhle se dneska loví mořské panny!“ V tu chvíli kapitán ožil. „Co tady stojíte a zíráte!“ vykřikl. „Ať vás tu nevidím! Vydrhnete mi celou palubu – tak, aby se z ní dalo jíst!“ Smích a hlasy mužů okamžitě zmlkly. Odplížili se se sklopenými hlavami. Benjamin mezitím dorazil k jednomu z železných žebříků, 21

LVICE Z MAROKA.indd 21

12.9.18 12:05

které byly v pravidelných odstupech zapuštěné do stěny hráze, a přisunul Sibyllu k jeho příčkám. Tak rychle, jak jí to dovolily mokré šaty, šplhala nahoru po strmé stěně. Uklidňovalo ji, že Benjamin stoupal těsně za ní a podpíral ji v zádech. Konečně byli na hrázi. Jaký to byl nepopsatelný pocit mít zase pod nohama pevnou zem! Otec k ní starostlivě přistoupil, ve tváři bledý jak stěna, a objal ji. Svlékl frak a přehodil jí ho přes ramena. „Kde ses tady vzala, dítě?“ zeptal se stále ještě nevěřícně. „Co děláš v přístavu?“ „To kvůli Oskarovi,“ zašeptala. „Chtěla jsem ti říct, že bude v neděli hrát za Eton.“ Samotné jí to teď připadalo směšné, teď, kdy její výlet doslova spadl do vody. Otec se na ni několik vteřin díval nechápavě. „Rozumím tomu správně? Jen proto jsi jela do přístavu? Ty ses asi…!“ zbytek věty spolkl, protože je obklopovalo půl tuctu zvědavých posluchačů. Ale jeho pokárání Sibyllu zabolelo. Před pár minutami byla v nebezpečí, že se utopí, ale jeho starost dlouho nevydržela, už zase se mu na ní něco nelíbí. Jeden z kočích se naštěstí postaral o jejího koně a držel klisnu v bezpečné vzdálenosti od hráze. Také bryčka zřejmě zůstala celá. Karosérie byla odřená na straně, kde sklouzla po stěně lodi, ale vůz přinejmenším stál na obou kolech. Mezitím vystoupil na hráz také Benjamin. Z jeho převlečníku kapala voda, na límci košile měl řasy a pečlivě vyleštěné boty byly zničené. Spencer podal Benjaminovi pravici a pevně ji stiskl. „Zachránil jste mou dceru. Za to jsem vám zavázán nejhlubšími díky, pane Hopkinsi.“ Benjamin se uklonil: „Pro gentlemana samozřejmost.“ Voda v přístavu byla studená, takže cvakal zuby a působil ve svém zplihlém obleku tak komicky, že se Sibylla musela přemáhat, aby zachovala vážnou tvář. Stoupla si vedle otce. „Také já vám ze srdce děkuji, pane Hopkinsi.“ 22

LVICE Z MAROKA.indd 22

12.9.18 12:05

„Jste v pořádku, slečno Spencerová?“ zeptal se Benjamin ustaraně. „Nepotřebujete lékaře?“ Zavrtěla hlavou. „Nejsem zraněná. Ten náraz byl ale dost tvrdý a určitě budu mít pár modřin.“ Kýchla. „Asi tě nemine nastydnutí, ale za takový nerozum si ho taky zasloužíš,“ zabručel otec. Mávl na jednoho z přístavních dělníků, vytáhl z kapsičky u vesty pár mincí a vtiskl je muži do ruky. „Obstarejte dvě garnitury pracovních šatů a přineste je do skladu číslo tři. Sibyllo, než se dostaneš domů, budeš se muset spokojit s mužským oblečením.“ Objal dceru kolem ramen a naznačil Benjaminovi, aby je následoval. „Pojďte s námi, Hopkinsi. Ve skladu určitě ­najdeme pár pytlů s kávou, za kterými se budete moct osušit a převléknout.“ „Ještě okamžik, sire,“ Benjamin vytáhl z vesty kapesník, aby si setřel z bot pár řas. „Některé sítě prasknou ve vhodnou chvíli, co, Hopkinsi?“ zašeptal za ním nějaký hlas. Benjamin se podíval přes rameno. Nathaniel Brown, kapitán Queen Charlotte, stál za ním a díval se na něj chladnýma černýma očima. „Co tím chcete říct? Máte s tím snad něco společného?“ Benjamin před ním bezděčně ucouvl. „Byl by to dobrý nápad jak ututlat náš malý kšeftík.“ Benjamin zalapal rozčileně po dechu. „Vždyť jsme málem přišli o život!“ Nathaniel Brown se pohrdavě ušklíbl. „Copak můžu za to, že jste se tu vy a rejdařova dcera objevili ve špatnou chvíli? Jestli jste dost mazaný, ohlásíte Spencerovi, že ze sítě vypadlo a rozbilo se všech šest sudů.“ „Všech šest?“ Benjamin se zmateně zadíval k jeřábu. „Bylo jich přece jenom…“ „Bylo jich šest, ty hlupáku!“ přerušil ho Brown hrubě. 23

LVICE Z MAROKA.indd 23

12.9.18 12:05

„Dva a ty čtyři, které zmizely z paluby už na Temži. Spencer si ničeho nevšimne. Byl tak zaměstnaný slečnou dcerou, že se na síť ani nepodíval.“ Benjamin se bezděčně rozhlédl, jestli je nikdo neslyšel. Ale kolem byl hluk a Richard Spencer a jeho dcera už dávno zmizeli ve skladu. On a Brown už dlouho provozovali malé obchody mimo rejdařství. V noci a v mlze, když loď ještě kotvila na Temži, dostali z paluby pár sudů rumu nebo cukr, několik pytlů ­tabáku nebo kávy, aby je bez cel a daní prodali dál pod rukou. Pro oba to znamenalo pěkný malý přivýdělek. Benjamin později nahlásil Richardu Spencerovi, že se chybějící zboží zkazilo, bylo poškozené nebo někde na bouřlivém moři spadlo přes palubu.

„Kdo by si pomyslel, že my dva dnes spolu nejen pojedeme na výlet, ale dokonce se i vykoupeme,“ poznamenal Benjamin, když si sušil vlasy ručníkem, který mu podal jeden z dělníků ve skladu. „Což vás zjevně dostalo do skvělé nálady, pane Hopkinsi. Já osobně se tedy raději koupu doma ve vaně s čistou a teplou vodou,“ ušklíbla se Sibylla. Její hlava se vynořila za hradbou nacpaných jutových pytlů s nápisem dos Santos-Café da melhor qualidade. „Nebyla ta koupel v přístavní nádrži přesně takové malé dobrodružství, jaké jste chtěla zažít?“ Benjamin, který také stál za stěnou z hnědých pytlů, cítil z jejího šelmovsky zabarveného hlasu povzbuzení k dalšímu žertování. Dívčin pohled putoval zkoumavě halou, ale otce nezahlédla. Zvědavě si tedy začala prohlížet Benjamina. Byl tak vysoký, že mu pytle s kávou sahaly jen do poloviny trupu a ten byl momentálně nahý. Ramena měl úzká, kůži bledou, mokré 24

LVICE Z MAROKA.indd 24

12.9.18 12:05

vlasy řídké. Jeho zjev v ní neprobouzel tu závratnou touhu ­dotknout se ho, nebo ho dokonce vášnivě líbat jako hrdinky milostných románů, které si někdy půjčovala od své nevlastní matky Mary. Znovu kýchla. „Táhne tady,“ konstatovala, odvrátila se od Benjamina a nacpala si mokré vlasy pod tvrďák, který jí přinesl přístavní dělník společně s pruhovanou flanelovou košilí, hrubými tmavomodrými bavlněnými kalhotami a příliš velkými botami. „Vzduch tady musí cirkulovat,“ prohlásil Benjamin a ukázal na lamelová okna na boční stěně skladiště. „Světlo a teplo kazí kávu a ničí její aroma.“ Spencer je dovedl do prvního patra skladu číslo tři a všechny dělníky poslal ven. Poté co se ujistil, že Benjamin se nepřevléká za týmiž pytli s kávou jako jeho dcera, zmizel na druhý konec dobrých sto stop široké a dvacet stop hluboké haly, aby zkontroloval novou dodávku. Sibylla se sehnula, aby si zašněrovala vysoké mužské boty. Benjamin už byl převlečený a vystoupil zpoza své hromady. „Bylo mi ctí, že jsem vám mohl pomoct, slečno Spencerová.“ Zaváhala, ale pak se usmála. „To bylo od vás velmi milé, mnohokrát děkuji.“ Shodil pro ni na zem jeden z pytlů, aby se mohla posadit. Pak si před ni klekl. Jeho prsty se jí nedotkly, když se zabýval její botou, přesto se jí tohle počínání zdálo mnohem intim­ nější než předtím ve vodě, kdy objímal a podpíral její tělo. Jakmile byl hotový, vzhlédl. „Máte ještě řasu ve vlasech,“ pronesl tiše. „Kde?“ zeptala se právě tak tiše. „Tady.“ Natáhl ruku a vyndal jí zelenou rostlinu z mokrého pramene, který se uvolnil zpod klobouku. „Ehm, ehm,“ odkašlal si za nimi Spencer. Trhli sebou. Benjamin se chvatně zvedl. 25

LVICE Z MAROKA.indd 25

12.9.18 12:05

Richard Spencer pozoroval dceru se svraštělým čelem. „Vypadáš příšerně. Budu muset nechat stáhnout střechu vozu, aby tě cestou domů nikdo nepoznal.“ Benjaminovi se nezdálo, že by vypadala tak hrozně. Na první pohled se podobala otci, ale její jemné rysy byly nepopiratelně ženské. Srdce se mu rozbušilo a rychle si pospíšil, aby svému šéfovi pomohl do redingotu.

Šustění papírů a škrábání per v kontoru rejdařství utichlo, když Benjamin vešel. Patnáct párů očí s neskrývanou zvědavostí zíralo na jeho zvláštní oděv. Benjamin se tím nenechal vyvést z míry. Vždycky se mu líbilo, když budil pozornost. Vzápětí byl zavalený otázkami: „Co se stalo? Proč máte na sobě tyhle věci? Kde je slečna Spencerová?“ Benjamin se jen usmíval a mával rukou. Užíval si, že může napínat kolegy na skřipec, ale o svém zážitku v docích neztratil ani slovo. Beztak se to okamžitě rozkřikne a on se v očích kolegů stane hrdinou, i když vůči Spencerům zachová diskrétnost. Vždy korektní Donovan nakonec všechny pokáral: „Vraťte se ke své práci a nechte Hopkinse na pokoji!“ Nákupčí a písaři, účetní a obchodní příručí se zase neochotně sklonili nad svými papíry. Dveře do kontoru se otevřely a dovnitř strčil hlavu Richard Spencer. „Hopkinsi, pojďte prosím na chvíli do mé ­kanceláře! Donovane, postarejte se, abychom dostali dva šálky kávy!“ •

26

LVICE Z MAROKA.indd 26

12.9.18 12:05

Šéfova kancelář byla velmi prostorná. U jednoho okna stál psací pult s kalamářem, pery a šanony, a stolní lampa, která byla na rozdíl od starých olejových lamp v písárně na plyn. Šéf také nepracoval u pultu vestoje jako jeho zaměstnanci, mohl u svého psacího stolu pohodlně sedět. U stěn se tyčily regály, v nichž byly uložené spisy a role papírů s návrhy lodí, dál tu byla třemi zámky zabezpečená skříň, v níž se schraňovaly peníze a důležité listiny. V jednom rohu stály kolem prostého konferenčního stolu čtyři polstrované židle. Z dílen ve dvoře dovnitř pronikaly tlumené hlasy, zvuky zatloukání a řezání pilou. Někdo zaklepal, vešel písařský učedník s tácem, postavil na konferenční stolek šálky, cukr a mléko, nalil horký čaj a zase odešel. „Prosím,“ vyzval ho Spencer a ukázal ke stolu, „posaďte se.“ Byl to tělnatý muž, jehož červené tváře tvořily nápadný kontrast k pečlivě zastřiženému prošedivělému plnovousu a prozrazovaly jeho zálibu v dobrém jídle a dobrém vínu. Oči pod vysokým čelem a huňatým obočí ale hleděly střízlivě a jasně. Benjamin uposlechl výzvu se slavnostním výrazem ve tváři. Poprvé za třináct let, která v rejdařství odpracoval, směl pít čaj se svým šéfem. Richard Spencer zamíchal čaj v šálku, napil se a pak přistoupil bez okolků přímo k věci: „Kolik sudů se nám rozbilo při tom neštěstí v docích?“ „Šest, pane,“ odpověděl Benjamin s bušícím srdcem. Ale když Spencer jen přikývl, dodal odvážně: „Ohlásím škodu ­pojišťovně. Rejdařství tak neutrpí žádnou finanční ztrátu.“ „Výborně, Hopkinsi, výborně!“ Richard vypadal nanejvýš spokojeně. „Připište k tomu také ty čtyři sudy z Unicornu, ­které se nám ztratily před dvěma měsíci. K čemu jinak platíme těm lichvářům z Lloyd’s každý rok horentní sumy?“ 27

LVICE Z MAROKA.indd 27

12.9.18 12:05

Benjamin souhlasně přikývl. V duchu se ale ptal, proč si ho šéf k sobě zavolal. Byly ztráty zboží v posledních m ­ ěsících příliš vysoké? To, co pak Richard Spencer pronesl, Benjamina naprosto překvapilo. „Můj syn tuhle neděli poprvé hraje zápas v kriketu, je to pro nás velká událost.“ „Vaše dcera se zmínila, pane,“ odpověděl Benjamin zdvořile. Spencer si odkašlal. „Takže už o tom víte. Velmi dobře. Přijďte tedy v neděli do St. Johns Wood a fanděte tomu chlapci s námi. Mám dojem, že Sybillu by vaše přítomnost potěšila.“ „To je pro mě čest, pane Spencere.“ Benjamin se nadšeně zvedl ze židle, aby se uklonil. „Bude pro mě mimořádnou ­radostí setkat se zase s vaší rozkošnou dcerou.“ Šéf vyprázdnil šálek s čajem. „Výtečně! Takže budete v neděli s námi.“

28

LVICE Z MAROKA.indd 28

12.9.18 12:05