Přeložila Alena Bezděková
Barbara Wood CURSE THIS HOUSE Copyright © 1978 by Barbara Wood All rights reserved Translation © 1999 Alena Bezděková
ISBN 978-80-249-3692-5
1
K
dyž jsem konečně stála, bičována větrem, před velkým starým domem, najednou jsem zaváhala, jestli bylo moje rozhodnutí správné. Jednou rukou jsem si přidržovala klobouk a druhou pevně svírala svoji pelerínu. Pozorovala jsem temné zdivo přede mnou, ale v mysli se mi nerozsvítila ani jiskřička vzpomínky, temnotou nepronikl žádný záblesk obrázku ze dnů dávno minulých. Možná by bývalo lepší sem nechodit. Ovšem, byl to dům, kde jsem přišla na svět, kde se narodil můj otec a moji předkové, ale mám vůbec na ten dům a rodinu nárok, když si nedokážu vzpomenout ani na léta, která jsem zde strávila, natož pak na lidi, kteří zde žili? Lidé… Váhavě jsem postávala ve stále sílícím větru a ohlížela se po drožce, která se rychle vzdalovala. Jací lidé tu vlastně žijí? Jak to, že jsem si na ně nedokázala vzpomenout? Jak mě po tolika letech nepřítomnosti přijmou? Tyhle otázky mi táhly hlavou, zatímco jsem s ledovým obličejem a mrznoucíma rukama stála před úctyhodným starým domem. Na mysl mi přišel dopis. Obálka z jemného ručního papíru se známkou v hodnotě dvou penny, na které byla vyobrazena modrá královna Viktorie. Byla adresována mé matce a já jsem ji položila do jejího pokoje, zatímco spala. Večer, když jsem 3
B A R B A R A
W O O D O V Á
za ní zase přišla nahoru, byla už obálka pryč a moje matka se o ní ani slovem nezmínila. Říkala jsem si, že má pro své mlčení nejspíš důvod, a protože byla v té době velice nemocná, nekladla jsem jí z ohleduplnosti žádné dotazy. Dopis jsem našla o týden později, když jsem dávala po pohřbu do pořádku její věci. Nikdy jsem se nedozvěděla, proč si jej schovala, ale už vím, proč se mnou o jeho obsahu nechtěla mluvit. V ten bouřlivý zamračený den, když jsem vystoupila před sídlem Pemberton Hurst z drožky, jsem však nemohla tušit, na jakou zvláštní a těžkou cestu mě dopis zavede. Kdybych to věděla, nikdy bych se do Pemberton Hurstu nevrátila. I tak mě návrat stál hodně odvahy, protože jsem toho neměla moc v rukou: zmatený dopis a nejasné vzpomínky na to málo, co mi matka o tomto místě vyprávěla. Zatímco jsem se dívala na panský dům, měla jsem současně před očima svoji matku a viděla v jejím obličeji ten zvláštní pátravý výraz, kterým mě občas sledovala – jako by něco hledala v mých rysech. Když jsem se jí na to jednou zeptala, odpověděla mi jen: „Jsi Pembertonová.“ Věděla jsem tedy, že mezi mnou a tímto místem nějaké spojení existuje. Věděla jsem, že jsem tu dříve žila. A přece jsem si na tu dobu nedokázala vzpomenout. Moje matka mi totiž během oněch dvaceti let, které jsme prožily v nuzných poměrech v Londýně, jen zřídkakdy vyprávěla o minulosti. Moje váhání na onom ponurém místě mělo ještě další důvod. Nešly mi z hlavy příběhy a strašidelné historky, které jsem zaslechla na nádraží a ve venkovském hostinci na předměstí. Podle nich byl Pemberton Hurst prokletý. Vesničané z okolí si šuškali o strašidlech a čarodějnicích. A přece, když jsem teP stála před tou šedivou budovou, viděla jsem jen krásný starý panský dům v alžbětinském stylu, pozůstatek minulých lepších časů. Ano, tak mi ten dům na sklonku onoho zimního dne roku 1857 připadal. Byla to velkolepá budova, a i když se v příšeří 4
V O L Á N Í
M I N U L O S T I
poněkud ztrácela, byla tak nádherná a noblesní, že se jí domy, které můžete zahlédnout v Park Lane v Londýně, nemohly rovnat. Jenom park byl zvláštní a trochu málo výstavný, působil takřka zanedbaně. Prostranství před domem nenabízelo očím nic, čím by se mohly potěšit: štěrkem pokrytá příjezdová cesta, hnědé, břečQanem porostlé mříže, zvadlá tráva a holé stromy. Ačkoli to byl jen kousek neudržované půdy, měl v sobě něco divokého a nezkrotného a vyvolával dojem vzdorovitě vyzývavé vzpurnosti. Mohutné stromy, jejichž sukovité větve se natahovaly nad vjezd, působily jako temní obři, kteří napřahují paže v bouřlivém větru. Hnědé listí opadávalo s šelestem na záhony, na nichž věšely hlavičky mrtvé květiny. Na temnějící obloze kroužili ptáci. Když slunce zmizelo za horizontem, získal Pemberton Hurst najednou onu hrozivou atmosféru, kterou mu připisovali místní. Cítila jsem vzrůstající úzkost a sílil ve mně pocit, že bych se měla vrátit nazpět. TeP ale, když jsem byla po tolika letech zase tady a stála svému dětství tváří v tvář, mě něco zadržovalo. V ústraní mého malého londýnského bytu měla v sobě myšlenka, že znovu navštívím ten starý dům, něco lákavého. Když jsem seděla ve vlaku, tonula jsem v představách opulentních slavnostních hostin a starých otevřených krbů, ve kterých planou hřejivé ohně. TeP jsem se však sama sebe bojácně ptala, zda má očekávání nebudou zklamána. Ale potřeba najít ztracený úsek svého života byla silnější než moje obavy. Chtěla jsem získat odpovědi na otázky, které mě sužovaly, a ty, jak se mi zdálo, jsem mohla najít jen v Pemberton Hurstu. A ještě silnější než moje zvědavost bylo přání patřit zase do rodiny. Před dvaceti lety, ve stejném roce, kdy byla princezna Viktorie korunována královnou Anglie, jsem byla ze dne na den vytržena ze svého domova, oloupena o svoji rodinu a od toho okamžiku jsem musela žít mezi cizími lidmi. Pravým důvodem mého dnešního návratu byl stesk po domově. Chtěla jsem znovu uvidět svou rodinu bez ohledu na 5
B A R B A R A
W O O D O V Á
to, jak cizí si možná budeme. A než zahájím nový život, chtěla jsem najít svoji minulost. Pomalu jsem stoupala po širokém schodišti. Před těžkými dubovými dveřmi jsem ještě jednou zaváhala. Neprobudila se ve mně ani nepatrná vzpomínka. Cožpak nepatří schodiště k místům, kde si malé děti nejraději hrávají? pomyslela jsem si a pohlédla dolů. Jak to, že když tu stojím, nevzpomínám si, že bych si na těch krásných starých schodech hrála se svým bratrem Thomasem? Tohle prostředí ve mně přece musí vyvolat záblesky vzpomínek, jak to, že mi všechno připadá tak cizí, jako bych tu nikdy v životě nebyla? Nechala jsem ruku, která už ležela na těžkém klepadle, opět klesnout. Ještě jsem se mohla obrátit k domu zády a vrátit se do Londýna, kde na mě čekali moji přátelé. V tomto domě jsem neznala ani človíčka, neobjevila se ani jiskřička vzpomínky, která by mi je připomněla. Jak mě přijmou, cizího člověka, který nosí jejich jméno a v jehož žilách koluje jejich krev? Budou mě považovat za cizinku, nebo mě radostně přivítají a sevřou v náručí? Znovu jsem si vzpomněla na dopis, který napsala prateta Sylvie mé matce. Dal se považovat za pozvání, z něhož jsem mohla soudit, že mě ti lidé očekávají. Po smrti mé matky, která zde žila, bylo mojí povinností vůči ní a Pembertonovým vyhovět volání dopisu. Možná jsem měla zatelegrafovat. Možná jsem měla krátkým dopisem oznámit, že přijedu místo své matky. Ale připadalo mi neslušné sdělit rodině smrt matky tak neosobním způsobem. A i když jsem pratetu Sylvii neznala, zasloužila si, abych jí za její dopis poděkovala osobně. Setřásla jsem ze sebe poslední pochybnosti, napřímila rozhodně ramena a sáhla na klepadlo. Když dopadlo s hrozivým zaduněním na staré dřevo, cítila jsem, jak se mi zpotily dlaně. Zdálo se mi, že trvá celou věčnost, než se dveře otevřou. Pak jsem ale zaslechla skřípění závory a vzápětí na mě dopadl paprsek světla, který byl tak zářivý, že jsem musela na chvilku 6
V O L Á N Í
M I N U L O S T I
přivřít oči, a pak jsem před sebou uviděla temnou siluetu tlusQoučké ženy. „Dobrý den,“ pozdravila jsem. „Jsem Leyla Pembertonová. Řekla byste tetičce Sylvii, že jsem tady?“ Žena nevydala ani hlásek. Už jsem si myslela, že jsem nemluvila dost hlasitě a má slova zanikla ve vytí větru a skřípění stromů. Ve chvíli, kdy jsem chtěla znovu promluvit, zeptala se žena příkrým tónem: „Vy jste Leyla Pembertonová?“ Znělo to takřka jako žaloba. „Ano. A byla bych vám vděčná, kdybyste mě ohlásila mé rodině a nechala mě vstoupit do domu.“ Žena okamžitě ustoupila stranou, aby mi udělala místo. Pospíšila jsem dovnitř dříve, než mi mohl vítr strhnout klobouk z hlavy, a uhladila si rychle pelerínu, abych před rodinu předstoupila upravená. Když jsem vzhlédla, spatřila jsem, že žena je ještě stále tady a nevěřícně na mě zírá s otevřenou pusou. „Něco není v pořádku?“ zeptala jsem se zneklidněně. „Leyla Pembertonová?“ zašeptala žena místo odpovědi. Co jsem řekla tak neuvěřitelného? Jen své jméno. V duchu jsem se ptala, jestli i tato žena patřila do té dávné minulosti, která mi byla uzavřena. Znala jsem tu kulaQoučkou osobu už jako malá? „Prosím, ohlaste mě tetě Sylvii. Myslím, že mě očekává.“ „Říkáte, že slečna Sylvie vás očekává?“ zeptala se stále ještě zmateně. Mluvila s lehkým německým přízvukem. „Ovšem, jsem očekávána.“ Ticho přerušil zvuk rychlých kroků. Se slovy: „Kdopak to klepal?“ vstoupila druhá žena, která zjevně nepatřila k domácímu služebnictvu. Když mě uviděla, zůstala stát jako přimrazená. „Jenny!“ zašeptala. „Ne, já nejsem Jenny. Jsem její dcera Leyla.“ Pohled druhé ženy zaletěl k hospodyni a mně připadalo, jako by mezi nimi sem a tam poletovaly nevyslovené věty. „Leyla?“ opakovala žena. „Tak ty jsi Leyla?“ 7
B A R B A R A
W O O D O V Á
Jen zřídkakdy jsem viděla někoho tak překvapeného. Přitom teta Sylvie psala jistě jménem celé rodiny a mou návštěvu už museli delší dobu očekávat. Ale ne, dopis byl adresován mé matce, a proto tu očekávali ji. „Ano, jsem Leyla, Jennyina dcera. Jistě jste nepočítali s tím, že přijedu místo ní. OdpusQte, mělo mě napadnout –“ „Místo ní?“ Druhá žena nevěřícně zamrkala. „Mé drahé dítě, nečekali jsme tebe ani tvoji matku. Je to skutečně šok,“ řekla a sáhla si s divadelním gestem na srdce. „To mě mrzí. Opravdu.“ „Mysleli jsme si, že tě už nikdy neuvidíme! Leylo, Leylo! Můj bože, to je ale překvapení.“ Poněkud zdvořileji a vychovaněji než hospodyně, která na mě ještě stále zírala svýma modrýma očima jako na strašidlo, ke mně žena přistoupila a podala mi ruku. Kolem úst jí hrál lehký úsměv a její hlas byl srdečný. Ale oči zůstaly tvrdé. „Prosím tě, omluv moji nezdvořilost.“ „Ty jsi teta Sylvie?“ Její pohled opět zalétl k hospodyni. „Ne, dítě. Nejsem tvoje teta Sylvie. Bože, jaké překvapení. Po všech těch letech. Jak ta naše malá Leyla vyrostla.“ Mýlila jsem se tedy. Nebyla překvapená, že vidí mě místo mé matky. Byla by bývala stejně překvapená, i kdyby přijela ona. Bylo pro mě záhadou, proč tedy Sylvie ostatním o svém dopise nic neřekla. Zdvořile jsme se objaly, jako bychom hrály na jevišti, a pak jsem o krok ustoupila, abych si prohlédla tu neznámou příbuznou, která ve mně vyvolávala pocit zvláštního neklidu. Měla nepůvabnou, ale veskrze sympatickou tvář s lehce vystouplýma očima, na sobě rezavě hnědé sametové šaty s volány a zúženou linií podle poslední módy. Vlasy byly rozčesané na pěšinku a v týle svázané do uzlu. Spirálovité lokny, které jí spadaly přes uši, poněkud zmírňovaly strohost jejího účesu. Šediny ve vlasech, vrásky kolem očí a ochablé tváře mi pro8
V O L Á N Í
M I N U L O S T I
zradily, že už není mladá. Odhadovala jsem ji tak na padesát. Protože jsem neznala nikoho z rodiny Pembertonových, nevěděla jsem, s kým mám co do činění. Jako by mi četla myšlenky, podala mi ruku ještě jednou a řekla: „Jsem Anna Pembertonová, tvoje teta a švagrová tvé matky. Asi si na mě nevzpomínáš, viP…“ „Ne. Měla bych?“ Její zasmání znělo nuceně, ale tón byl příjemný. KulaQoučká hospodyně v zástěře na mě stále ještě strnule zírala. Vypadalo to, že se bez výslovného příkazu nehne z místa. Přesto mě její chování překvapilo a zneklidnilo méně než chování tety Anny: úsměv jejích úzkých, rudě nalíčených rtů nebyl srdečný, byla to maska… Přes úsměvy, objetí, přátelská slova jsem cítila, že teta Anna vůbec není ráda, že mě vidí. „Gertrudo, přineste nám čaj do salonu.“ Udělala netrpělivý pohyb rukou a hospodyně spěšně odešla. „Nech si tašku tady. Některý ze sloužících ti ji vynese nahoru do pokoje. Musíš si napřed trochu odpočinout. Bože, jak se venku ochladilo.“ Ačkoliv mě vyhlídka na teplou místnost a šálek čaje velice lákala, chtěla jsem napřed udělat zadost své povinnosti. „Nemohla bych napřed vidět tetu Sylvii?“ Zdálo se mi, jako by Anna couvla. Zjevně nevěděla, co má říci. Němě jsme stály proti sobě, dvě cizinky. Dokázala jsem si představit, že by Anna ráda věděla, proč jsem přišla, neboQ zjevně neměla o Sylviině dopise ani potuchy. Současně jsem cítila, že nechce o Sylvii mluvit. Zdálo se, že je to choulostivé téma. „Prosím,“ vyzvala mě nakonec tiše, „půjdeme do salonu. Určitě jsi po cestě velice unavená. Přijela jsi vlakem?“ Přikývla jsem. „Jela jsem vlakem do Brightonu až do East Wimsley. A tam jsem si najala drožku.“ Anna se otřásla hrůzou. „Strašné. Já jsem ještě vlakem nejela a taky nikdy nepojedu. Neustále říkám, že kdyby bylo božím záměrem, abychom se tímto způsobem pohybovali, stvořil by nás s koly.“ Musela jsem se smát, ačkoli mi vlastně vůbec do smíchu 9
B A R B A R A
W O O D O V Á
nebylo. Následovala jsem ji z haly na schodiště, které bylo jen kalně osvětleno plynovými lampami na stropě. Anna šla pomalu a pohled na její tvář mi prozradil, že je zcela vyvedená z míry. Po cestě jsem se rozhlížela kolem sebe, pátrala po vzpomínkách, ale temná chodba mi připadala stejně cizí jako elegantní pokoj, do kterého mě Anna zavedla. Ocitly jsme se v záři světel a ohně, obklopené těžkým vyřezávaným nábytkem, polstrovanými židlemi a pohovkou. U jedné stěny stál klavír. Stolky s květinovými vázami, svícny a malé dekorativní taburetky zabíraly větší část volného místa, takže jsem se musela pohybovat s největší opatrností, abych svojí širokou sukní nezpůsobila menší katastrofu. Na římse krbu uprostřed staffordských figurek a tretek stály hodiny, jejichž ručičky ukazovaly krátce před pátou. Poté, co mi Anna odebrala klobouk a pelerínu, jsme se posadily na pohovku a povídaly si o nepřívětivém počasí. Všimla jsem si, jak si mě Anna rychlým pohledem změřila od hlavy k patě – obnošené vysoké botky, šaty bez ozdob se staromódně úzkými rukávy, hladký účes. Asi jsem jí připadala jako chudá kostelní myš, vymóděná jak z babiččiny krabičky. Ale především se zdálo, že ji upoutala moje tvář. Měla jsem pocit, že v mých rysech pátrá po něčem konkrétním: povídala o počasí a velice pečlivě mě přitom pozorovala – mé tmavé oči s hustými řasami, příliš velký nos, chvějící se ústa, malý důlek na bradě. A zatímco se ona dívala na mě, sledovala jsem já ji a čekala na nějakou reakci, ze které bych poznala, že objevila to, co hledala. „Tak tys nás přišla navštívit?“ zeptala se, když přinesli čaj. „Smetanu a cukr?“ Nádherný stříbrný servis byl zjevně velice starý. V duchu jsem se ptala, jestli jsem snad z tohoto šálku nepila už dřív. „Víš, míváme tak zřídka hosty, nejsme na to zařízeni. Kdybychom byli věděli – možná jsi měla poslat telegram. Nemusela by sis z nádraží brát drožku. Rádi bychom ti poslali naproti kočár. A aspoň bychom tě mohli vhodněji přivítat. Ani 10
V O L Á N Í
M I N U L O S T I
nevíš, jak nás tvoje návštěva překvapila.“ Její stříbrná čajová lžička narážela řinčivě na okraj šálku. „Dům ti jistě skýtá spoustu vzpomínek, Leylo.“ Zdálo se, že Anna se při čaji uvolnila a ožila. „Tahle návštěva musí být pro tebe tak vzrušující. Po tak dlouhé době!“ „Ano, velice vzrušující,“ řekla jsem pomalu. Na stěnách nevisely žádné portréty, žádné zarámované daguerrotypy, které by mi mohly napovědět, jak vypadají ostatní příslušníci mé rodiny. Skutečně jsem ani nevěděla, kolik lidí pod touto střechou žije, zda mě znali, zda si na mě vzpomenou. Vnitřní tušení mě varovalo před tím, abych Anně prozradila, jak je mi to tu cizí. Chtěla jsem si to nechat pro sebe alespoň prozatím, než ji – a ostatní – lépe poznám. „Bylas okouzlující dítě,“ pokračovala. „A jak jsi podobná mamince. Skutečně, když jsem tě viděla dole v hale, myslela jsem, že jsi Jennifer.“ „Ach děkuju.“ Byla jsem skutečně polichocena. Moje matka bývala krasavice. „Řekni mi přece,“ míchala bezmyšlenkovitě čajem, „jak se vlastně matce daří?“ Sklopila jsem hlavu. Už to byly dva měsíce, ale přesto to bolelo, jako by se to stalo včera. „Moje matka zemřela.“ „Zemřela? Ach, to mě ale mrzí!“ Neprobleskla jejím hlasem úleva? „Tvůj otec a můj manžel byli bratři. Připadala jsem si jako její sestra. Prožila jsem s tvojí matkou spoustu krásných chvil.“ Užasle jsem pohlédla na mnohomluvnou ženu. Ne, co moje paměQ sahá, matka se o Anně Pembertonové nezmínila. „Tvůj strýček Henry bude mít radost, až tě uvidí. On a Theo – tvůj bratranec Theodore – ti dali přezdívku. Nevzpomínáš si? Říkali ti Bunny, protože jsi pořád někde poskakovala jako malý zajíček. Tenkrát ti bylo pět let, Leylo. Už je to pěkných pár pátků.“ Její vyprávění ve mně neprobudilo ani nejmenší vzpomínku. Všechna ta léta až do mých šestých narozenin byla pro mě 11
B A R B A R A
W O O D O V Á
zastřena temnotou. Připadalo mi, jako bych se narodila v Londýně, a ne zde. Před mnoha lety jsem se v dětské zvědavosti zeptala matky, proč si nemohu jako jiné děti vzpomenout na své rané dětství. Krátká odpověP, kterou jsem dostala, mi toho moc nevysvětlila. „To je zaviněno tím, co se tenkrát stalo,“ odpověděla a na další otázky nereagovala. Pak jsem s ní už na toto téma nikdy nemluvila. „A tvoje sestřenice Martha si na tebe taky vzpomíná. Bylo jí dvanáct, když tě – hm, když jsi odtud odešla.“ Anna se odmlčela a já měla chvíli času, abych se věnovala vlastním myšlenkám. Namlouvala jsem si to, nebo bylo chování té ženy krajně opatrné? Její způsob vyjadřování se mi zdál křečovitý a váhavý, jako by se neustále bála, že řekne něco nesprávného. Hodila si do šálku ještě kostku cukru a zase hlučně míchala. „Babička tě teP ještě přijmout nemůže. Máš tedy čas, aby ses upravila.“ Povytáhla jsem brvy. Takže mám i babičku. Během několika minut se ze sirotka Leyly Pembertonové stala mladá žena s velkou rodinou. Anna se ode mě odvrátila a předstírala, že hledí lhostejně do ohně, ale já jsem jasně cítila, že není tak klidnou hostitelkou, jak se mi snaží předvést. „A kdybys měla potkat svého bratrance Colina,“ nadhodila s hraně bolestínským úsměvem, „pak mu jdi raději se zdvořilou omluvou z cesty.“ Takže mám ještě jednoho bratrance. „A proč?“ „No, Colin je – jak bych to řekla?“ Pousmála se. „Je tak trochu excentrický. Máme ho všichni upřímně rádi, ale občas přestřelí, jestli víš, co tím myslím. Nemá vůbec žádné způsoby a já bych nebyla ráda, kdyby ses s ním seznámila dříve než s ostatními. Samozřejmě se s ním setkáš, ale až později, po Theodorovi a Martě.“ „Děkuju,“ řekla jsem nepřesvědčivě. Protože jsem tu ženu vůbec neznala, nevěděla jsem, jak si její slova vyložit. Chtěla chránit mě před Colinem, nebo Colina přede mnou? 12
V O L Á N Í
M I N U L O S T I
„A teta Sylvie?“ zeptala jsem se. „Dočkáš se, dítě. Seznámíš se s celou rodinou, jak si jistě přeješ. A jakmile uslyší, že jsi tady, budou se s tebou všichni chtít určitě také setkat. Po dvaceti letech jsou bezpochyby zvědaví na to, co se s tebou dělo, Leylo. Á, vidím, žes dopila. PojP, odvedu tě nahoru do tvého pokoje. Musíš být unavená. Pak zajdu za Theem. Bude tě chtít vidět co nejdříve.“ Se zašustěním spodniček jsme vstaly. Planoucí oheň nás hřál do obličeje, zatímco venku vítr lomcoval okny více než předtím. Měla jsem pocit, jako by se mi to všechno zdálo, jako by byl tento elegantní pokoj jevištěm a já divačkou. Viděla jsem vyhřátou útulnou místnost, která byla zařízena s vkusem a všemi symboly blahobytu. Viděla jsem dvě ženy, které stály proti sobě v němé konfrontaci: jedna draze oblečená, se sebejistým chováním bohatých, druhá prostinká a skromná. A v tomto okamžiku jsem se ptala sebe sama, co pro všechno na světě mají tyhle dvě ženy společného. „Vyprávěj mi něco o Londýně, Leylo. Je to město pořád ještě tak hlučné a špinavé? Naposledy jsem tam byla v roce 1851, na světové výstavě. Byl to strhující týden. Theo, tvůj strýček Henry a já jsme potřebovali takřka celý den a noc, abychom si všechno prohlédli. Westminster Abbey, Tower, zoo v Regent’s Parku. A ta neuvěřitelná jídla ze všech možných zemí, která nám tam předkládali…“ Zatímco mě vedla domem, zvědavě jsem se rozhlížela. Podlaha byla pokryta těžkými koberci, které tlumily naše kroky, na stěnách visely gobelíny. Ze stinných koutů se vykláněly vysoké pokojové květiny. Olejové lampy vydávaly blikající světlo. Stoupaly jsme po schodech do dalšího patra a já nikde nezahlédla jediný rodinný portrét. „Plynové osvětlení máme pouze v hale a v některých pokojích. V Londýně je asi plyn všude, že? Dokonce i na ulicích, jak jsem slyšela. Theo ho taky chtěl, tvrdí, že je to tak bezpečnější. Ale babička byla absolutně proti. Říká, že je to Páblovo dílo. O moderní vynálezy moc nestojí. Raději žije v minulosti.“ 13
B A R B A R A
W O O D O V Á
Proč tu nejsou žádné obrazy? Proč nikde nevisí ani docela malý portrét některého z Pembertonů? „Dala jsem ti pokoj na konci chodby. Je pohodlně zařízený. Má postel s nebesy a jednu z těch nových sedacích van z Paříže. To byl babiččin jediný ústupek moderním časům – že se teP můžeme koupat v ložnici a nemusíme chodit do kuchyně. Připadá mi to velice příjemné. Tobě ne?“ Přikývla jsem. „A máme i mýdlo. Bože, jak se ty časy mění. Tak, a jsme tady.“ Vstoupily jsme do pokoje pro hosty a Anna mluvila pořád dál. V duchu jsem se začala ptát, jestli ty nekonečné řeči nemají zamezit nepříjemným tématům. Pokoj byl krásný, se starým kazetovým stropem a vysokými okny. Bylo v něm hned několik zrcadel. U stěny vlevo od okna stál toaletní stolek. Postel s nebesy byla již odestlána a v krbu hořel jasný oheň. Na komodě jsem spatřila porcelánový džbán plný vody, vedle něj ležely čisté ručníky. Moje cestovní taška stála na židli vedle toaletního stolku. Ve snaze být pozornou hostitelkou, ale přesto s takřka neznatelným spěchem přešla Anna ke dveřím a řekla: „Pošlu Thea do knihovny. Sejdi za ním, až budeš hotová. Můžete se seznámit. Kdybys něco potřebovala, tak zazvoň. Táhlo zvonku je vedle postele. Takže na shledanou, dítě.“ Chystala se zavřít dveře. „Ach ano – nezapomnělas, viP? Myslím na Colina. Kdybys ho náhodou měla potkat – ale ne, to se nestane.“ Neklidně si pohrávala s rukama. „Napřed se seznámíš s Theem. O to se už postarám.“ Nehlučně za sebou zavřela dveře. To nebylo přijetí, které jsem čekala, i když jsem uvážila, že nikdo neměl o mém příchodu potuchy. Annina nervozita se dala připsat jejímu stáří nebo možná mé velké podobě s matkou. Vrátit se v jediném okamžiku o dvacet let zpět, to by vyvedlo z míry každého. Abych ze sebe setřásla tísnivý pocit, který ve mně vyvolala moje teta, začala jsem vybalovat a pokoušela se zútulnit místnost a vtisknout jí svůj charakter. Po smrti matky jsem se 14
V O L Á N Í
M I N U L O S T I
vzdala našeho společného bytu, nábytek prodala nebo darovala a do Pemberton Hurstu si vzala pouze oblečení a několik osobních maličkostí, od kterých jsem se nechtěla odloučit. Tyto drobnosti jsem teP rozmisQovala po cizím pokoji. Daguerrotyp své matky jsem postavila vedle malé šperkovnice z mušlí na krbovou římsu. Na noční stolek jsem položila tři knihy: Pýchu a předsudek Jane Austenové, Tancred od Benjamina Disraeliho a bibli. Na toaletní stolek s vysokým zrcadlem jsem umístila průvodce Cremorn Parkem, vzpomínku na přešQastné dny, a vedle džbánu s vodou jsem dala flakon s růžovou vodou, dárek od Edwarda Championa, muže, kterého jsem milovala a za něhož jsem se chtěla brzy provdat. Poté, co jsem takto dodala místnosti osobní ráz, rozvěsila šaty, umyla se a důkladně si pročesala vlasy, cítila jsem se mnohem lépe. Ano, cesta vlakem byla namáhavá, ale zdaleka ne tak náročná jako jízda drožkou. Byla jsem unavená a hladová, ale především jsem byla šQastná, že mám zase rodinu, že jsem se vrátila do domu, kde jsem se narodila, že jdu vstříc novému životu. Kdybych tak věděla, jak strašně se mýlím! Když jsem o něco později sestupovala po schodech, bylo mi nápadné ticho, které tu vládlo. Bylo takřka sedm hodin, venku tma jako v pytli a já jsem si v domě připadala jako v muzeu. Samet mé sukně klouzal s tichým šustěním po silných kobercích, které tlumily moje kroky. Kdybych teP měla promluvit, určitě bych šeptala. A zase jsem si jasně uvědomila, že v tomto domě nikde nejsou obrazy členů rodiny. Přišla jsem k salonu, nahlédla dovnitř a viděla, že je prázdný. Opatrně jsem procházela místnost za místností, až jsem našla knihovnu, v níž to vonělo starou kůží. Oheň v otevřeném krbu vyzařoval vítané teplo a plynové lampy zaháněly stíny do koutů. Když jsem vstoupila, hned jsem viděla, že nejsem sama. 15
B A R B A R A
W O O D O V Á
V lenošce u krbu seděl ležérně asi pětatřicetiletý muž, nohy ve vysokých botách z jehnětiny natažené před sebe, ruce zkřížené na prsou. Když jsem se přiblížila, vzhlédl, ale zdálo se, že ho moje přítomnost nepřekvapila ani nevyrušila. Měla jsem dokonce dojem, že na mě čekal. Zhluboka jsem se nadechla a šla přímo k němu. „Ahoj, Theo,“ řekla jsem co nejmileji. „Já jsem Leyla. Teta Anna mi řekla, že tě tu najdu, a radila mi“ – a šibalsky jsem se zasmála – „abych se za všech okolností vyhnula setkání s tím excentrickým Colinem. Zjevně se obávala katastrofy.“ Narovnal se v celé své velikosti a suše odtušil: „Dobrý den, Leylo. Já nejsem Theodore, ale Colin.“
16
2
N
evěděla jsem, co na to říci. Nedokázala jsem se ani omluvit. Místo toho jsem zrudla a stála jako přimrazená. Jeho oči, které na mně klidně spočívaly, byly zelené. Řasy a obočí měl stejně tmavé jako vlasy, které se mu vlnily až k ramenům. Měl velký rovný nos a jasně vykreslená ústa, u kterých se rýsovala zlostná vráska. V jeho obličeji jsem nenašla žádný z typicky pembertonovských rysů, neměl husté obočí ani důlek v bradě – které, jak mi jednou matka svěřila, mě řadí k potomkům rodiny. Nechtěně jsem jej začala srovnávat s Edwardem Championem, svým snoubencem. Colin z toho nevyšel zrovna nejlíp. Když se usmál, nepostrádala jeho tvář určitý šarm, ale Edwardovi se rovnat nemohl. Pomalu jsem našla zase řeč. „Ach, omlouvám se. To ode mě bylo neuvěřitelně nevychované.“ Pokrčil rameny. „Odkud jsi měla vědět, že to jsem já? To je pro tetu Annu typické, dělá jenom zmatek. PojP, posaP se přece. Tady v domě má všechno svůj pevný řád, víš? Večeře se servíruje přesně v osm, i když nemáš chuQ nebo už třeba dávno umíráš hlady. A pro tebe po tak dlouhé cestě určitě jedna z těchto možností platí.“ „Zdá se, že už jsi o mně důkladně informován.“ „Novinky se tu šíří rychle. Ale…“ zase se posadil, natáhl své 17
B A R B A R A
W O O D O V Á
dlouhé nohy a překřížil je, „to poznáš brzy sama. Tady tajemství neexistují.“ „Ty jsi Theův bratr?“ „Cože?“ Zasmál se bez vřelosti. „Jsem stejně málo jeho bratr, jako ty jsi moje sestra. Je tvůj i můj bratranec a já jsem taky tvůj bratranec.“ „Chápu.“ „Ne, tomu nevěřím. Na Pembertonovou toho víš o Pembertonových neuvěřitelně málo! Dokážu si představit, že ti tvoje matka o nás raději nic neřekla. Takže dávej pozor: všichni odvozujeme svůj původ od ctihodného sira Johna Pembertona, který je už deset let mrtev, a jeho ženy Abigail. John a Abigail měli tři syny: Henryho, Richarda a Roberta. Henry je Theův otec. Richard je můj otec. A Robert byl tvůj otec.“ „A Martha?“ „Martha je moje sestra.“ „A jak je s námi všemi příbuzná teta Sylvie?“ „Je to neprovdaná sestra Abigail. Přistěhovala se k nám do domu asi před padesáti nebo šedesáti lety, když se Abigail provdala za Johna.“ „Chápu,“ opakovala jsem. „A těším se na to, až vás všechny poznám. Henryho a Thea, tvého otce –“ Colinův obličej potemněl. „Můj otec je mrtvý. Moje matka také. Ze tří synů Johna a Abigail žije už jen jediný, Henry. Theův otec. A z žen téhle generace jsou na světě pouze teta Anna a tvoje matka.“ „Moje matka je také mrtvá,“ doplnila jsem tiše. „Ano?“ Zdálo se, že není příliš překvapený. „Tak proto jsi sem přijela? Protože jsi úplně sama?“ Jeho slova na mě zapůsobila jako obvinění a zdálo se mi, že v jeho hlase slyším posměch, který mě rozzlobil. „Přišla jsem z osobních důvodů. Kromě jiného proto, že jsem si přála znovu uvidět svou rodinu. A dům, ve kterém jsem přišla na svět.“ Pozorně se na mě zadíval a náhle zvážněl. Po jeho předchozí 18
V O L Á N Í
M I N U L O S T I
ležérnosti nebylo ani stopy, když se zeptal: „No a? Připomněli jsme ti něco z dětství?“ Dívala jsem se do jeho světlezelených očí a věděla, že mi vlastně pokládal úplně jinou otázku. Ve skutečnosti chtěl vědět, jestli si na něj a ostatní členy rodiny vůbec vzpomínám. Vyhýbavě jsem odpověděla: „Za dvacet let se lidé změní.“ „Tos řekla velice správně, milá sestřenice. Před dvaceti lety jsem byl čtrnáctiletý kluk a tobě bylo zrovna pět. Hluboce se mě dotýká, když vidím, že ta láska neměla dlouhé trvání.“ „Láska?“ „Tenkrát jsi do mě byla doopravdy zblázněná, Leylo. Všude jsi za mnou chodila, bylas jako věrný pejsek.“ Zčervenala jsem. Současně mě však jeho slova rozesmutněla, protože vyprávěl o šQastnějších dobách, které jsem zažila, ale nedokázala si na ně vzpomenout. Připadalo mi stísňující, ba přímo mě děsilo, že jsem během těch dlouhých hodin pátrání a zoufalé snahy znovu najít svoji minulost nenarazila ani na zlomeček vzpomínky na Colina Pembertona. „Za domem – nevím, jestli se na to upamatuješ – leží velká zarostlá louka, které teta Anna říká noblesně zahrada, a na druhé straně toho pole je akáciový lesík. Tam jsme si jako děti nejraději hrávali. Uprostřed je zřícenina starého zámečku, a to bylo naše království. Vzpomínáš si?“ Zakroutila jsem hlavou. „Ze začátku jsem si tam hrával jen s Theem. Ale on je o čtyři roky starší než já, a když si na spoustu her připadal už příliš dospělý a mě ještě bavily, přidala se k nám Martha, tvůj bratr Thomas a brzy i ty, i když jsi byla ještě malá. Vždycky sis tam dole hrávala na zajíčka a poskakovala dokola jako malý skříteček. Stále veselá a rozpustilá. Jsi ještě pořád taková, Leylo?“ Ale já jeho poslední slova poslouchala jen na půl ucha. Byla jsem v myšlenkách v akáciovém lesíku, jedno ze čtyř veselých dětí, které si tam hrály a řádily, jako by zítřek neexistoval. Ty obrázky jsem však viděla Colinovýma očima, a ne tak, jak byly skryty někde v mých vzpomínkách. Vzpomínala jsem si na ty 19
B A R B A R A
W O O D O V Á
bezstarostné hry stejně málo jako na jeho sestru Marthu a svého bratra Thomase. „Ty si nevzpomínáš vůbec na nic, viP?“ slyšela jsem, jak se opatrně ptá. „Prosím?“ Vzhlédla jsem a uviděla, že mě pozorně sleduje. „Ach, byla jsem tenkrát ještě malá. Cožpak ty sis uchoval nějaké vzpomínky ze svých prvních pěti let života?“ „To víš, že ano. Celou spoustu.“ Sklopila jsem oči a hleděla do ohně. Zase ta stísněnost. Jako předtím u Anny, i teP jsem měla z Colina divný pocit, že neříká to, co si ve skutečnosti myslí. Impulzivně jsem vstala a přešla ke krbu, nad kterým viselo velikánské staré zrcadlo. Neviděla jsem v něm jen sebe, ale i místnost za sebou a Colina v jeho lenošce, zdánlivě ležérního, a přesto tak napjatého. Napadlo mě, že pro tyhle lidi jsem asi strašidlem z minulosti. Velice jsem se podobala své matce, měla jsem stejně černé vlasy, stejně bledou pleQ. Ale moje rty vypadaly v zrcadle šedě a bezbarvě, v mých očích chyběl lesk. Moje matka byla krasavice, já ne; a už vůbec ne teP, protože můj obličej poznamenala námaha a zmatek. Vypadala jsem stejně v Londýně na nádraží, když mě Edward prosil, takřka žadonil, abych nejezdila? Díval se do tohoto bledého obličeje bez života, když mě ujišQoval, že myšlenka na moji krásu mu bude jedinou útěchou během osamělých večerů? Miláček Edward. Nemívá ve zvyku ujišQovat někoho na veřejnosti o svých citech. Stále zdvořilý, stále dodržuje etiketu, to je jeho styl, dokonalý džentlmen na rozdíl od mého bratrance Colina, který není nic jiného než neotesaný hulvát. Colin si všiml mého pousmání a myslím, že ho to trochu podráždilo. „Bavíš se?“ Obrátila jsem se. „Myslela jsem na něco příjemného.“ „Z minulosti?“ „Ne, na svého snoubence.“ Prudce vyskočil. „Ty jsi zasnoubená?“ 20
V O L Á N Í
M I N U L O S T I
„Ano, překvapuje tě to?“ „A ten muž ti dovolil, abys k nám cestovala sama?“ Vrátila jsem se ke své židli a posadila se. „Jen proto, že jsem na tom trvala. Nechtěl mě nechat odjet. Ale musela jsem sem přijet. Alespoň jedinkrát. Moje matka zemřela. Už jí tím neublížím, a já jsem chtěla tenhle dům a rodinu vidět, než se vdám.“ Colin si propletl prsty rukou a přemýšlivě se na mě podíval. Zdálo se, že jsem ho přivedla na zajímavou myšlenku. Jeho následující otázka mě překvapila. „Proč si myslíš, že by tvoje návštěva u nás matku zranila?“ „Já nevím… měla jsem jen takový pocit.“ „Vyprávěla ti o nás?“ „Ne, nikdy.“ „Jako by chtěla zapomenout, že existujeme…“ „OdpusQ, Coline, ale já si myslím, že jí to nemůžete mít za zlé. Když odtud moje matka odešla a odstěhovala se do Londýna, byla zcela bez prostředků a neměla nikoho, kdo by jí pomohl. Musela docela sama vychovat dítě a snažit se nějak protlouct. Celé roky pracovala jako švadlena, šila pro bohaté ženy, které s ní zacházely hůř než se zvířetem. Ona, žena z nejlepší rodiny, musela pracovat jako námezdní síla. Moje matka byla provdaná za Pembertona, já jsem byla Pembertonová, a přece jsme dlouhých osm let třely bídu s nouzí, zatímco Pembertonové si žili jako hrabata.“ Udělala jsem rozmáchlé gesto. „Tvoje hořkost není oprávněná, Leylo. Nesmíš zapomenout, že to byla tvoje matka, kdo odešel, my jsme ji nevyhnali. Nikdo nevěděl, kam se poděla, když tenkrát tak náhle zmizela a nechala zde naprosto všechno. Věděli jsme jen jediné: že je pryč a tebe vzala s sebou. A nikdy jsme o ní neslyšeli. Až dodneška.“ Hněvivě jsem se na něj podívala. Nedokázala jsem skrýt pocit hořkosti. Nehledali nás, jinak by nás našli. Náš osud je nezajímal, jinak by nám během těch dvaceti let pomohli. 21
B A R B A R A
W O O D O V Á
Colin asi cítil, co se ve mně odehrává, neboQ se zeptal klidným, vážným hlasem: „A proč ses vlastně dnes vrátila?“ Dřív, než jsem mu mohla odpovědět, vylíčit svou osamělost a stesk po příslušnosti k rodině, otevřely se dveře. „Leylo!“ zvolal cizí muž, který ke mně spěchal dlouhými kroky. „Leylo!“ Přistoupil ke mně a stiskl mi ruce. „Na první pohled bych tě poznal! Jako bys vypadla tetě Jenny z oka. Vítám tě doma!“ Bratranec Theodore byl elegantní muž. Ke kabátu a vestě v barvě burgundského měl bílou košili z nejjemnějšího lnu a černé kalhoty. Jeho vlasy byly stejně černé jako moje a lehce vystouplé oči lemovaly husté řasy. Nos byl poněkud větší a na bradě měl malý důlek stejně jako já. Nedalo se pochybovat o tom, že tenhle muž je Pemberton. „Ano, Theo,“ skočil mu Colin nezdvořile do řeči, „před chvílí si mě sestřenice Leyla spletla s tebou a prosila mě o ochranu před hulvátským bratrancem Colinem.“ Prudce jsem zrudla. „Řekla jsem ti, že mě to mrzí.“ Opět pohodil svým neurvalým způsobem rameny, pak vstal a beze slova odešel z knihovny. Theodore se za ním chvilku díval a pak se obrátil ke mně. Usmál se, ale jeho oči zůstaly chladné. Na tuhle rozpolcenost si zde budu muset asi zvyknout. Nikdo mě nedokázal přivítat s upřímnou srdečností. Přesto se Theodore snažil ze všech čtyř lidí, se kterými jsem se dosud v domě setkala, skrýt svoji stísněnost nejvíce. Potřásal mi silně oběma rukama, mluvil hlasitě a dunivě, jako by chtěl celou místnost vyplnit svou osobností. A přesto jsem si na něj nedokázala vzpomenout. „Ačkoli se mi do toho nechce, musím tě poprosit, abys Colina omluvila. Stojí tak nějak mimo naši společnost, nehodí se do rodiny, víš. Je více synem své matky než otce. Bůhví, kde nabral ty hulvátské manýry. Ale posaP se přece, Leylo. Mohu ti nalít skleničku sherry?“ Sedla jsem si a pozorovala, jak rozlévá rozvážnými pohyby 22
V O L Á N Í
M I N U L O S T I
sherry z karafy do skleniček. Jeho chování bylo křečovité, ač se snažil být nenucený. Poté, co mi podal skleničku, postavil se nonšalantně vedle krbu a zadíval se na mě s neskrývanou zvědavostí. „Musíš mě omluvit, že na tebe tak zírám,“ prohodil, „ale když tě vidím před sebou, najednou se mi v hlavě vynořuje spousta vzpomínek. Vždycky jsem ti říkával Bunny. Víš to ještě? A hrávali jsme si s ostatními dole v lesíku. Bože, jak snadno člověk zapomíná.“ Theodorovi bylo podle mého odhadu kolem čtyřicítky; to znamená, že mu tenkrát muselo být skoro dvacet. Asi osmnáct nebo devatenáct, když odtud matka se mnou odešla. Uměla jsem si představit, že mně jako malé holce musel připadat strašně zajímavý. A přesto si na něj nevzpomínám. Jeho tvář se podobala mé, jen ty lehce vystouplé oči podědil po své matce Anně. Usmála jsem se na něj. Sherry mi dělalo dobře. Poprvé jsem se v tomto domě cítila opravdu uvolněně. „Řekni mi, dodělali už Dolní sněmovnu?“ zeptal se Theo. „Ano, až na věž. Tam se ještě pracuje. Při zkoušce jim praskl zvon. Pokud vím, má už věž jméno – Big Ben.“ Theo se zasmál. „To zní mile. Byl jsem v Londýně naposledy před šesti lety a přísahal, že tam už nikdy nepojedu. Čas od času musím zajet do Manchesteru – máme tam přádelny bavlny – ale tím končím. Moc o cestování nestojím. My Pembertonové jsme usedlí lidé.“ Rozhlédla jsem se kolem sebe a pomyslela si, proč by také měli chtít cestovat, když si takhle žijí? „Asi bys ráda viděla babičku, ale budeš muset počkat do zítřka. V poslední době se necítí dobře. Silně se nachladila a bolí ji hlava. Taky tě často bolívá hlava?“ „Vůbec ne. Proč?“ „Uvidíš ji zítra, až jí bude líp. Zpráva o tom, žes přijela, ji hodně rozrušila.“ Mluvil o babičce s úctou. 23
B A R B A R A
W O O D O V Á
„Upřímně řečeno, raději bych mluvila s tetou Sylvií.“ „Cože?“ Vypadal ohromeně. „Ano, přece mi…“ Chtěla jsem začít mluvit o dopise, ale pak jsem si to rozmyslela. „Víš, na ni si vzpomínám nejvíc.“ Což nebyla tak úplně lež, protože jsem před přečtením dopisu neznala ani jediného člena rodiny Pembertonových jménem. „To je zvláštní, že chceš vidět zrovna tetu Sylvii.“ „Proč?“ Dřív než mi mohl odpovědět, vešel do knihovny další člen rodiny Pembertonových, žena, která zůstala stát na prahu, jako by čekala na výzvu, že smí vejít dál. Viděla jsem, jak Theův pohled zalétl ke dveřím, a otočila hlavu. V té chvíli se mi jako bleskem zjevila před očima tvář děvčátka, velice pěkné mladé dívky s červenými mašlemi ve vlasech a v bílých šatech. Pomalu, jako v mátohách, jsem vstala a takřka převrhla svou sklenku sherry. „Martha?“ zašeptala jsem. Ale už to nebyla mladá dívka v bílých šatech. Žena, která mi šla vstříc s napřaženýma rukama, byla starší než já, tak alespoň třicet let. Na sobě měla elegantní večerní šaty ze starorůžového brokátu s drahocennými krajkami ve výstřihu. Když ke mně spěchala, obdivovala jsem její moderní účes s volnými lokýnkami, které jí spadaly přes uši. V jedné ruce měla poměrně velkou pompadurku s vyšitými fialkami na perleQovém podkladu, z níž vyčnívaly jehlice na pletení. „Leylo, vítám tě doma,“ řekla, a když mě uchopila za ruce, ovanula mě nádherná vůně. Byla z mých příbuzných první, jejíž tón mi připadal upřímný. Obrázek zářivého mladého děvčete vybledl. Místo ní přede mnou stála hezká žena a já jí byla vděčná za dvě věci současně: že mě přivítala tak upřímně a že ve mně probudila první prchavou vzpomínku na dětství v Pemberton Hurstu. „Slyšela jsem, že tvoje matka zemřela. To mě mrzí. Stalo se to nedávno?“ „Přede dvěma měsíci.“ 24
V O L Á N Í
M I N U L O S T I
„Tak ráda jsem na ni vzpomínala. Je to neuvěřitelné, jak se jí podobáš. Ale jsi podobná i svému otci. Po každém jsi podědila něco, jak po strýčku Robertovi, tak i po tetě Jenny.“ Kdybych se tak pekelně neovládala, asi bych v té chvíli začala plakat. Poprvé jsem slyšela mluvit o svém otci. „Máme si toho tolik co povídat, Leylo,“ pokračovala Martha. „Staré vzpomínky…“ „Ne tak rychle, Martho,“ přerušil ji Theo. „Občas je lépe nechat vzpomínky raději na pokoji.“ Její obličej se na okamžik zachmuřil, pak se zase upřímně usmála. „Samozřejmě. Leyla se asi nebude moc chtít prohrabávat minulostí. Co je pryč, je pryč. Povídejme si raději o současnosti. Třeba o módě. Víš, že příští rok se mají nosit vpředu ploché krinolíny? Jak se ti to líbí, Leylo?“ Změna tématu rozhovoru byla tak překvapivá, že jsem zůstala na Marthu koukat neschopná slova. Nepřišla jsem sem po dvaceti letech, abych si povídala o nejnovější módě. „Je mi to jasné,“ pokračovala Martha, když jsem tvrdošíjně mlčela. „Člověk si to napřed nedokáže ani představit.“ Byla to Theova vina, že se Marthino chování tak náhle změnilo, nespustil ji ani na okamžik z očí, sledoval každé její slovo. Říkala jsem si, že Martha mě zklamala stejně jako ostatní. Mohla jsem doufat už jen ve strýčka Henryho, svoji babičku a tetu Sylvii. Pokud se Henry Pemberton bude chovat stejně jako jeho žena a syn, pak nemohu ani od něj nic očekávat. A na svou osmdesátiletou, možná sklerotickou babičku jsem se taky nemohla příliš spoléhat. V podstatě mi zbývala jen teta Sylvie. Napsala mi dopis, alespoň ona mě musí přivítat s otevřenou náručí! „Už bude osm,“ všiml si Theodore. „Mohu obě dámy doprovodit do jídelny?“ Colin a Anna už tam byli. Tlumeně spolu rozprávěli u otevřeného krbu, jehož jasný plamen vrhal zlatavé odlesky na porcelán a stříbro na prostřeném stole. Pembertonové doká25
B A R B A R A
W O O D O V Á
zali spojit pohodlí a luxus. Jídelna byla nádherná místnost. Na skutečně královsky prostřeném stole s bílým damaškovým ubrusem byly uspořádány květiny a mísy s ovocem. Vedle Anny a Marthy v elegantních večerních šatech jsem si zase připadala jako chudá kostelní myš. Židle v čele tabule zůstala prázdná, ačkoli i tam byl prostřen příbor. Na místa vlevo a vpravo od ní usedl strýček Henry a Theo; zdálo se, že tam obvykle sedávají. Anna se posadila vedle svého manžela, Martha proti ní. Vedle Anny jsem si sedla já a proti mně vedle Marthy seděl bratranec Colin. Také židle na druhé straně tabule, mezi Colinem a mnou, zůstala prázdná. Tam však příbor neležel. Říkala jsem si, že tato místa v čele stolu jsou zřejmě vyhrazena dvěma nejstarším členkám rodu, babičce Abigail a pratetě Sylvii. Nedočkavě jsem čekala, kdy se objeví. Než jsem usedla, obešel Henry stůl a pevně mě sevřel do náručí. „Bunny,“ zamumlal. „Jsem tak rád, že jsi zase tady. Příště odtud tak překotně neutíkej, ano?“ Ráda bych si prohlédla pozorněji jeho tvář, ale nedal mi k tomu příležitost, neboQ se hned vrátil na svoje místo. Věděla jsem, že se Henry musí velice podobat mému otci, a chtěla jsem jeho rysy pečlivě prozkoumat. Ale ani tento muž, stejně jako ostatní, s výjimkou Marthy, ve mně neprobudil žádnou vzpomínku. Přes květiny a plápolající svíce jsme se všichni na sebe přátelsky usmívali, ale když jsem poprvé upila vína, cítila jsem, že něco není v pořádku. Tolik jsem si přála mít rodinu, že jsem si jejich chování krátkozrace vysvětlovala tím, že jsem koneckonců pro tyhle lidi cizí, že potřebují čas, než mě přijmou do svého středu. Mučivé tušení, že by stísněnost mých příbuzných mohla mít jinou příčinu – a já nevěděla jakou – jsem prostě potlačila. Dvě služebné začaly servírovat jídlo, nejprve jemný bujon, ke kterému se podával chléb a máslo, pak talíře s masovou paštikou a zeleninou, kterou pěstovali ve své zahradě. Jedli 26
V O L Á N Í
M I N U L O S T I
jsme mlčky; měla jsem dojem, že je to v tomto domě zvykem. Čas od času jsem zachytila Colinův pohled – zase se na mě díval tak pátravě – a cítila jsem, že se na mě stále ještě zlobí za má první slova. Příležitostně se na mě přes stůl usmála Martha, ale i ona skrývala své pravé pocity. Zdálo se, že se Martha vůči mně necítí tak nesvá jako ostatní; v očích mé tiché sestřenice se zrcadlil spíš smutek. Při dezertu se nálada trochu uvolnila a moji příbuzní přestali být tak mlčenliví. Ticho prolomil Henry. „Zdá se,“ poznamenal, „že se situace v Americe neustále zhoršuje. Jsem zvědav, jak dlouho potrvá, než vypukne občanská válka.“ „Záleží na tom, jestli budou trvat na otroctví,“ odvětil Theo. „Náš parlament je v koloniích zrušil už v roce 1833. Připadá mi barbarské, že nenásledovali našeho příkladu.“ „To je sice pravda,“ přisvědčil Henry, „ale mně nezáleží ani tak na otrocích, jako spíš na bavlně. Jestli jižní státy zahájí válku, jsou ohroženy naše dodávky bavlny.“ Naslouchala jsem se zájmem, protože jsem si vzpomněla na Theovu poznámku o přádelnách bavlny v Manchesteru. Získali Pembertonové své jmění z bavlny? Měla bych to vědět; jistě to nebylo tajemství, ale já si nevzpomínala. „Záleží na tom, jestli pro jižní státy znamená lidskost více než zisk.“ „A kdo by česal bavlnu, kdyby osvobodili otroky? Tady nejde o morálku a lidskost, Theo. Tady se jedná o ekonomické zájmy. Celý průmysl jižních států stojí a padá s otroky. Jestliže se jich vzdají, očekává se hospodářský úpadek. Ceny bavlny poletí vzhůru. Každý obchodník ví, že nemůže mít zisk, jestliže musí brát ohledy na požadavky dělníků.“ „Ale před jedenácti lety byl vydán zákon o desetihodinové pracovní době…“ Během rozhovoru otce a syna jsem pozorovala potají Colina. Jednou nebo dvakrát chtěl něco říci, ale pak si to rozmys27
B A R B A R A
W O O D O V Á
lel. A zatímco Henry a Theo mluvili o obchodech rodinného podniku, ptala jsem se v duchu, jaké místo zaujímá ve firmě Colin. Jeho tvář sice postrádala jakýkoli výraz, ale jeho gesta působila poněkud rozzlobeně. Postupně jsem začala být netrpělivá. Znamená ta rozprava o rodinných záležitostech v mé přítomnosti, že jsou ochotni přijmout mě do rodiny? Nebo mě chtějí tou diskusí jenom ignorovat? Jídlo bylo vynikající, víno vybrané, prostředí příjemné. Jen společnost nesplňovala má očekávání. Ale co bych vlastně chtěla? Koneckonců jsem pro tyhle lidi byla dvacet let nezvěstná! Skutečně jsem věřila, že mě radostně obejmou se slzami v očích? Náhle jsem si vzpomněla na to, co mě přimělo k návratu do Pemberton Hurstu: na dopis tety Sylvie. Asi bych se nikdy nenamáhala sem jezdit, spokojeně se provdala za Edwarda a začala nový život, aniž bych se setkala se svou rodinou, kdyby nebylo toho dopisu. Když jsem četla vřelá, starostlivá slova tety Sylvie, její sdělení, že se jí nás podařilo teprve teP v Londýně vypátrat a že se jí po nás stýská, věřila jsem, že si celá rodina přeje, abychom se vrátily. Velice jsem se mýlila, neboQ moji příbuzní neměli o dopise ani potuchy. Podívala jsem se na místo, u něhož ležel netknutý příbor, a velmi jsem zatoužila tetu konečně uvidět. „Omluvte mě,“ řekla jsem hlasitě, „mohla bych jít nahoru navštívit tetu Sylvii?“ Anna prudce vzhlédla. Ostatní mlčeli, jako bych jim přestřihla řeč, a z výrazu jejich tváří jsem viděla, že jsem řekla něco nevhodného. „Ach Leylo,“ ozvala se nakonec Martha a její oči byly plné hluboké soustrasti. „Copak ti to nikdo neřekl?“ „Co?“ zeptala jsem se s hrůzou. „Tetička Sylvie je mrtvá. Zemřela před čtyřmi týdny.“
28