Issuu

Barbara Woodová

HAD A HŮL

ISBN 978-80-249-3889-9

PROLOG

té noci, kdy padlo Jericho, si vzpomínám na dvě věci. Pamatuji si, že mi bylo šestnáct let a že jsem byla zamilovaná. Mé mladé mysli nebylo nic vzdálenějšího než myšlenky na válku. Převalovala jsem se v posteli a naslouchala hluku města pod balkónem – Jericho na řece Jordánu nikdy nespalo –, protože jsem z hlavy nedokázala vyhnat Benjamínovu pohlednou tvář. Té noci jsem z dálky uslyšela hřmění. Jarní bouře, valí se od Velkého moře, pomyslela jsem si. Černé mraky se hrnou nad pobřežními městy, nad Jeruzalémem, a brzy uhasí žízeň Jericha. Díky, Nejvyšší, pomodlila jsem se tiše. Otcovy datlové háje už déšD potřebovaly. Byl touhle dobou zrovna v chrámu, aby obětoval tučné jarní jehně a prosil Nejvyššího o úlevu od sucha. Jeho bratr, můj strýc a významný lékař, se vydal do čtvrti chudých, kde horečka ze sucha udeřila nejhůře. Mezi chudými byl dobře známý, říkali mu „milovaný léčitel“. Avšak té osudné jarní noci se mým myšlenkám nechtělo prodlévat nad lidumilnými skutky zbožných mužů. Zavřela jsem oči a zjevil se mi Benjamín, a já se těšila z jeho úsměvu, jeho smíchu, jeho širokých ramenou, jeho chůze. Byla jsem mladé děvče a snila jsem o svatbě. Benjamín pocházel z boha5

B A R B A R A

W O O D O V Á

té rodiny, která měla v Jerichu monopol na výnosný obchod s látkami. Jeho otec se důvěrně přátelil s králem. Byli jsme zasnoubení. Toho večera mě tatínek políbil na dobrou noc a slíbil, že si promluví s Benjamínovým otcem o datu naší svatby. Měli jsme se brát v létě, neboD není pro sňatek šDastnějšího času. Můj život byl dokonalý. Můj otec byl jedním z nejbohatších mužů v Jerichu a matka pocházela z rodu syrského krále ze severu. Žili jsme v honosném domě s mramorovými pilíři za vysokými zdmi opevněného města. Jericho bylo to nejbezpečnější město na světě a náš dům – jehož elegancí předčil jen králův palác – stál v ochranném stínu ohromné jerišské jihozápadní věže, z níž vojáci po staletí hájili město. Měli jsme sloužící a krásný nábytek a mé sestry i já jsme nosily šaty z té nejjemnější vlny. Chodili jsme ve zlatě a jedli ze stříbrných talířů. A tak jsem před sebou viděla život plný hojnosti, radosti a neomezených možností, jako hostinu prostřenou na stole. Nebylo na světě šDastnějšího děvčete. Té noci se bouře valila stále blíž, přes západní kopce. A když jsem z ulice pod balkónem zaslechla jekot a řev, říkala jsem si, proč by se jarního deštíku měl někdo bát. A pak jsem zezdola zaslechla výkřik. A potom nějakou ránu. Dusot nohou na podlaze z leštěného vápence. Vyskočila jsem z postele a vyběhla na pavlač, jež lemovala vnitřek prvního patra domu. Shlédla jsem do velké haly, kde jsme přijímali hosty a pořádali skvostné hostiny. Oči se mi rozšířily úlekem, když jsem spatřila, jak dovnitř neurvale vtrhli vojáci. Neměli na sobě zelené tuniky kanaánského vojska, nýbrž bílé suknice, kožené kyrysy a přiléhavé helmice. Když začali křičet povely na zděšené sloužící, uvědomila jsem si z jejich řeči, že jsou EgypDané. TeN jsem si také uvědomila, že hřmění, jež jsem předtím 6

H A D

H Ů L

slyšela, nebyl déšD valící se na Jericho, nýbrž rachot válečných vozů, které se hnaly přes pláně obklopující město. Stála jsem jako přimražená a dívala se, jak jeden voják popadl jednu z našich služek za vlasy, táhl ji po podlaze a ona kopala a křičela. Pode mnou se objevila chůva s dítětem v náručí. Mou nejmladší sestřičkou, která dosud neměla jméno. Jiný voják jí vytrhl děDátko z rukou, jednou mocnou rukou mu sevřel nožičky a máchl jím proti zdi. Viděla jsem, jak se měkká lebka rozpoltila. Krev a mozek se rozstříkly všude kolem. Zaslechla jsem za sebou kroky a prudce se otočila. Byla to tetička Ráchel a nesla lampu. Sandály jí tiše šustily po mramorové podlaze. Bílé roucho se kolem ní vznášelo jako obláček. Tvář měla bledou. „Rychle, Abigail!“ pobídla mě. „Oblékej se! Musíme se dostat do bezpečí.“ Spěšně jsem se oblékla a zadním schodištěm jsme sešly dolů. U dveří do tajného průchodu se už shromáždil zbytek rodiny. Matka k sobě tiskla mé dvě mladší sestry. V očích měla hrůzu. To mě vyděsilo. Moje matka byla krasavice královské krve. Všichni se obdivovali její vyrovnanosti a eleganci. V téhle chvíli z ní ale vyzařovalo jen zděšení. Třásly jsme se a chvěly, když jsme slyšely z domu vřískot, třesk rozbíjených věcí a křik mužů v egyptském jazyce. Určitě se mi to jen zdá. Je to jen zlý sen, z něhož se zakrátko probudím. VždyD nás náš král ujistil, že mezi Jerichem a Egyptem vládne mír. Podepsal přece úmluvu. Vtom se objevil náš majordomus. Dlouhé černé roucho měl neupravené a rudá šerpa na něm volně plandala. Jmenoval se Abrahám a sloužil naší rodině už po dvě generace. „V domě není bezpečno, má paní!“ varoval mou matku. „EgypDané vtrhli do všech domů. Za hradbami budeme ve větším bezpečí. Vezmu vás do kopců.“ „Ale můj manžel –“ 7

B A R B A R A

W O O D O V Á

„Rychle, má paní!“ Teta Ráchel mě popadla za paži. „PojN, Abigail, musíme se zachránit!“ Tvář měla úplně bílou. V očích se jí zračil strach. Její manžel – můj strýc – byl právě ve čtvrti chudých. Můj otec dlel v chrámu. Dokáže je Nejvyšší ochránit? Běžely jsme za Abrahámem uzounkou chodbou, která byla už před dávnými časy vytesána do hradeb jako ústupová cesta, neboD Jericho bylo ve své dlouhé historii zpleněno už mnohokrát. Zděšeně jsme utíkaly, srdce nám prudce bušila a v uších nám zněl křik sloužících. Vyběhly jsme do noci a všude byl chaos a zmatek. Lidé pobíhali po ulicích. Cizí vojáci se za nimi hnali na koních. Schoulily jsme se k sobě a čekaly jsme, až nám Abrahám najde cestu do polí za městem. Městské brány byly dokořán a za nimi se nám naskytl příšerný pohled… planoucí pochodně, vojáci bojující muž proti muži, generálové na zlatých vozech, strašlivý křik, a krev, tolik krve… Běžely jsme. Obyvatelé Jericha prchali, kudy se dalo, po cestách, přes pole s jarním osením, v náručí děti a majetek, někteří jen napůl oblečení, a egyptští vojáci se za nimi hnali s meči a kopími. Rozběhly jsme se přes cibulové pole a měsíc v úplňku nám svítil na cestu. Vtom se však jakoby odnikud vynořil egyptský jezdec na mohutném koni a tryskem se hnal k nám. Uskočila jsem stranou a na poslední chvíli unikla jeho dunícím kopytům. Matka se vrhla na druhou stranu a také koni bezpečně uhnula, avšak vtom vojákův meč opsal ve vzduchu děsivý oblouk. Čepel přesekla matčin krk tak čistě, jako když kosa podetne pšeničný snop. Její hlava prolétla vzduchem, ve tváři stále ještě ohromený výraz. Pak válečný oř proběhl kolem nás a já se dívala, jak se matčino tělo v bílém rouchu sesunulo k zemi jako převržená socha. 8

H A D

H Ů L

Zastavila jsem se s otevřenými ústy. V tu chvíli jsem nemohla pochopit, co to vlastně vidím, co se stalo. Začala jsem se rozhlížet a hledat její hlavu. Vůbec nevím proč. Ale v tu chvíli se zdálo důležité, abych ji našla. Potom už si jen pamatuji, jak mě popadly silné paže, a pak mě pohltila černočerná tma. Když jsem znovu přišla k vědomí, byla jsem ve skupince uprchlíků v kopcích západně od Jericha. Pořád byla ještě tma. Mnoho lidí uprchlo do bezpečí jeskyní a hustých hájů, kde se tiskli k sobě a s hrůzou se dívali, jak si Jericho podmaňují mocná faraonova vojska. Ze tmy se vynořila vysoká štíhlá postava. Chvála buN Nejvyššímu, byl to Ráchelin syn, můj bratranec Jákob. Dozvěděla jsem se, že to on mě odnesl do kopců a pak se vrátil do města zjistit, co se děje. „Modlete se,“ vydechl Jákob. „Muži jsou mrtví! Obklíčili je, nahnali do chrámu Měsíce a pobili. Viděl jsem to na vlastní oči!“ „Tatínek?“ hlesla jsem. Jákob na mě sklíčeně pohlédl. „A můj otec rovněž. Vyrvali ho pacientovi přímo od lůžka a odvedli na smrt. Ale teN už jsou oba u Nejvyššího, jeho jméno budiž pochváleno.“ Tetička Ráchel si zakryla rukama tvář a zašeptala: „Ó Nejvyšší, přijmi jejich duše do své milující náruče.“ Z hlavy jí sklouzl závoj a odhalil bohaté kaštanové vlasy. Jákobovy vlasy i vous měly stejný odstín. „To je konec Jericha!“ naříkali ostatní. „Je to konec světa!“ Avšak Jákob namítl: „Faraon město nezničí. To nemá v úmyslu. Chce Jericho obsadit, protože je to bohaté středisko na křižovatce mnoha výnosných obchodních cest. Ale my už se do svých domovů vrátit nemůžeme, neboD je dají EgypDanům.“ A trpce dodal: „A takhle rozšiřuje faraon svou říši – podrobuje si města v Kanaánu a učiní je egyptskými vazaly.“ Moje sestry, devítiletá a jedenáctiletá, se kývaly dopředu 9

B A R B A R A

W O O D O V Á

a dozadu a kvílely s hlavami v dlaních: „Co budeme dělat? Kam půjdeme?“ Teta Ráchel vyhrkla: „Můžeme počkat, Jákobe? Můžeme tu zůstat, dokud boje neutichnou, a pak se snad pokusit vyjednáváním získat zpět náš dům?“ Viděla jsem, jak pevně sepjala ruce ve snaze se ovládnout. Mí rodiče byli mrtví. Její muž byl zabit. TeN bylo na Ráchel a jejím synovi, aby se postarali o naše přežití. Zavrtěl hlavou. „EgypDané znásilňují ženy. Chtějí tak šířit egyptské sémě a zajistit větší oddanost faraonovi – skrze své levobočky smíšené krve. Máti, ty ani děvčata se tam nesmíte nikdy vrátit!“ „Ale proč, můj synu?“ plakala Ráchel ve snaze tu pohromu pochopit. „Říká se, že faraon potřebuje dělníky, aby mu postavili nové město. Jeho vojska drancují země na jih odsud a shromažNují zajatce, které pak poženou do Egypta. Většinou jsou to Hebrejci, protože Hebrejci jsou pastýři a kočovníci, které je snadné pochytat. Zajali ale také několik Kanaánců.“ „Faraon musí být blázen,“ pronesla jsem hořce a přitiskla k sobě své dvě malé sestřičky. „Hebrejci jsou necivilizovaný národ, vědí nanejvýš, jak postavit stan z kozí kůže, natožpak kamenné domy.“ „Abigail, pomodli se!“ pokárala mě teta Ráchel. „Nesmíš mluvit s pohrdáním o lidech, o kterých nic nevíš.“ Bratranec Jákob pronesl: „Oni Hebrejce naučí, jak stavět.“ Tetě se valily po tvářích slzy a Jákob dodal: „Neboj se o Jericho, matko. Králové přicházejí a odcházejí, říše vzkvétají a zase se hroutí. Ale Jericho bude věčné. Žádné vojsko na zemi nedokáže zbořit tak mocné hradby.“ Obrátil zrak k městu, kde už boj pomalu utichal, rozhovořil se o „překvapivých útocích“ a „porušených smlouvách“ a vypočítával, kolika zrádnými způsoby už Egypt zradil mír s Je10

H A D

H Ů L

richem. Propátrávala jsem zrakem temnou pláň a hledala svou matku. Krásnou, všemi milovanou, krutě sraženou. Toužila jsem plakat, ale nemohla jsem v sobě najít slzy ani dojetí. Jako by ten voják na koni srazil i mě a mé tělo teN leželo vedle matčina a ze mě tu zbyl jen přízrak bez citu. A kde byl Benjamín? Můj milovaný snoubenec? „Musíme odsud pryč,“ rozhodl Jákob a zvedl se ze země. Bylo mu jen osmnáct, ale když se nad námi tyčil, oděný v hnědé tunice ke kolenům, s šerpou kolem pasu a černým pláštěm přes ramena, připadal nám jako obr. „Mám peníze. Spojíme se s dalšími rodinami, budeme tak víc chráněni.“ „Nemůžeme prostě jen tak opustit svůj domov!“ vykřikla Ráchel. „Matko, až faraonova vojska zajistí město, začnou pročesávat kopce a hledat uprchlíky. Nemáme na vybranou.“ Chvíli uvažovala a pak pronesla: „Zdál se mi sen, který mi předpověděl dnešní noc. Když jsem o něm pověděla manželovi, ujistil mě, že to nic neznamená, že na něj nemám myslet. Ale teN vím, že sny jsou poselstvím z neviděného světa. Možná dokonce od samého Nejvyššího, a není dobré si jich nevšímat. Už nikdy nebudu brát prorockou moc snů na lehkou váhu.“ Obrátila se k synovi: „Máme příbuzné na severu,“ pronesla vážně. Zachovala si klid, neboD byla starší než my všichni, a i když teN byla vdova, nemohla si dovolit podlehnout citům. Na to si z té noci pamatuji nejvíc. Na uklidňující přítomnost tety Ráchel. Na její sílu. „Abigail,“ řekla mi, „tebe pověřuji péčí o tvé sestry. Máme před sebou dlouhou cestu. Musíme se starat jeden o druhého. Neztrácej víru. Nejvyšší nás dovede do nového domova na severu. TeN se pomodlíme a pak vyrazíme do Ugaritu v Sýrii.“ Shlédla jsem na své rodné město, kde jsem poznala jen bezpečí a štěstí, a srdce jako by se mi rozpoltilo vedví. Bolelo 11

B A R B A R A

W O O D O V Á

to k nesnesení. Můj otec i strýc byli mrtví. Má matka ležela v polích. A kde byl Benjamín, můj milovaný? I když nás tetička Ráchel ujišDovala, že nás k sobě ugaritští příbuzní rádi vezmou, věděla jsem, že nemohu být v tom dalekém městě šDastná, když budu v cizím domě. A tak jsme se obrátili k Jerichu zády a vydali se na smutný pochod, vzájemně se podpírali a s pláčem opouštěli domov našich předků jen s tím, co jsme měli na sobě. Stala se z nás lidská řeka utečenců bez domova a my nevěděli, co nám budoucnost přinese. Ale i když jsme za sebou zanechali všechen svůj vzácný majetek – nábytek z cedru a borového dřeva, vázy z alabastru a malachitu, šperky děděné po generace –, přesto jsme si všichni odnášeli to nejvzácnější: historie našich rodů, svá jména, rodinné události, tragédie i vítězství – a také tajemství, protože ta jsou v každé rodině –, a to vše jsme pečlivě uchovávali ve svých srdcích i myslích. NeboD domov jsme mohli ztratit, ale ne to, kým jsme. Nikdy nezapomeneme, že jsme Kanaánci, potomci Šéma, syna Noemova, a tedy vyvolení Ela, Nejvyššího. A pokud šlo o mě, Abigail Bat Šemuel, nebylo to oné noci, když Jericho podlehlo Egyptu, ani při našem útěku do Jeruzaléma, kde se nás ujali přátelé a poskytli nám zásoby na obtížnou cestu, jež nás čekala, ale stalo se to kdesi na planinách Šaronu a Jizre’elu, kdesi v kopcích západně od Galileje, kde jsme se utábořili mezi kočovníky a pastýři – starý Abrahám, moje ovdovělá teta Ráchel, její syn Jákob, mé dvě sestry, tři sloužící a já –, a já se modlila k Nejvyššímu za duše mého otce, strýce, matky a mého milovaného Benjamína, a pak jsem ležela pod chladnými, lhostejnými hvězdami, přemítala o své nejisté budoucnosti a plakala do složených paží s pomyšlením, že rána v mém srdci už se nikdy nezacelí; a tehdy jsem teprve zašeptala přísahu – tichou, tajnou a niternou, o níž jsem věděla jenom já. Přísahala jsem, že už nikdy nikdo mi nevezme 12

H A D

H Ů L

můj domov. Už nikdy nedovolím nepřátelům, aby ublížili mé rodině. Po zbytek života, aD mě cesty zavedou kamkoli, do kteréhokoli cizího města či cizí země, zapustím zde kořeny, najdu pro sebe i svou rodinu místo a už nikdy nás z něj nikdo nevyžene, jako nás vyhnal té osudové jarní noci, kdy padlo Jericho.

PRVNÍ ČÁST

o myslíš, babičko?“ Když se Lee nedostalo odpovědi, otočila se. „Babič„ ko?“ Abigail se vytrhla ze zamyšlení. Byl jarní večer a v dálce hřmělo. Každý rok, když do Ugaritu přišly jarní bouře, se jí vracela ta strašlivá noc. Pád Jericha. Už tomu bylo tolik let, ale v mysli měla všechno stále tak živé, jako by uprchla z města teprve včera. Abigail se zahleděla na předmět ve své dlani: malý amulet plodnosti z jemně tepaného zlata s rytinou ženské tváře nad dvěma prsy a stydkým pahorkem – důvěrně známé rysy Kadéši, chrámové nevěstky, bohyně plození a milostné rozkoše. Byl to talisman pro štěstí, který měl v nic netušících mužích zaručeně probudit žádost, a Abigail se modlila, aby dnes večer zabral na bohatého loNaře Jótama. Obyvatelé Ugaritu uctívali bohyni, a i když tu jerišský bůh El, Nejvyšší, byl v úctě, nebyl jediným ugaritským božstvem. Abigail se už před lety provdala za uctívače boha Baala, a tak se časem naučila modlit i k četným bohům severního Kanaánu. „V přítomnosti našeho hosta, Leo,“ oslovila teN svou vnučku a zastrčila jí amulet do opasku, „měj oči sklopené. Jótam si tě bude prohlížet, a kdybys mu pohlédla do očí, považoval 17

B A R B A R A

W O O D O V Á

by to za troufalost a urazil by se. Nemluv a neošívej se. Ruce měj v klidu a skrývej svou tvář.“ „Ano, babičko,“ zamumlala Lea, ale srdce jí tlouklo jako o závod. Kdyby si ji tak vybral jeden z nejbohatších mužů v Ugaritu! ZvlášD když se její rodiče obávali, že už ji žádný muž nebude chtít. V osmnácti letech už Lea překročila obvyklý věk, kdy se dívky zasnubují. Zaslíbili ji mladíkovi z jiné rodiny a vloni v létě už by se byla vdávala, kdyby byl onen mladý muž nezemřel na horečku, která tehdy zachvátila město. Lea už se bála, že skončí jako stará panna, když vtom přišlo nečekané poselství z Jótamova domu. A tak nyní panoval v domě Eliášově přičinlivý ruch, jak se rodina i sloužící spěšně připravovali na příchod tak váženého hosta. Lea s babičkou se nacházely v ženské části honosné vily, uzavřeném ženském světě, kde se v tlumeném svitu lamp průsvitné závěsy pohupovaly v jarním večeru, sladká vůně květin se mísila s jemnou vůní ženských parfémů a hudební cinkot náramků na štíhlých zápěstích se prolínal se zurčením fontán. Slavnostních příprav se zúčastnily ještě dvě další ženy a dvě dívky: Leina matka Hana, postarší tetička Ráchel a Leiny dvě mladší sestry, Támar a Ester. Pomáhaly Lee s oblékáním, šperky a líčením. „Až budeš obsluhovat našeho hosta,“ pokračovala Leina babička, „musí z tvého postoje vyzařovat služebnost a pokora. Ukaž mu, že budeš poslušnou ženou. Nezapomeň, že dobrá žena nemluví bez oslovení.“ Abigail se odmlčela a napila se vína, aby zmírnila svůj neklid. Sňatek ještě nebyl dohodnutý. Bohatý loNař Jótam zaslal Eliášovi několik zpráv, v nichž vyjádřil svůj zájem o svatbu s jeho nejstarší dcerou. Domluvili se na návštěvě, aby si ctihodný Jótam mohl Leu lépe prohlédnout, protože dosud ji jen několikrát zahlédl na ugaritských trzích v doprovodu její 18

H A D

H Ů L

matky, sester a služebných. Hala! pomyslela si teN Abigail a s přehnanou péčí začala upravovat záhyby a okraje Leiných dlouhých sukní a závojů. Jestli si Jótam vezme Leu, ze spojení našich domů vzejde ta nejmocnější rodina v Ugaritu, možná i v celém Kanaánu! S našimi vinohrady a Jótamovými loNmi můžeme ovládnout veškerý obchod s vínem odsud až k pramenům Nilu. Zastrčila Lee zatoulanou kadeř hustých vlasů zpět pod závoj a pronesla: „Pověděla jsem ctihodnému Jótamovi, že tvá matka už sedmkrát počala – a zanedlouho už porodí poosmé. Z toho pozná, že naše ženy jsou plodné.“ Abigail už se však nezmínila, že ze všech Haniných těhotenství vzešla děvčátka a jen tři z nich přežila dětský věk. Pohlédla na svou snachu, která vzhledem ke svému požehnanému stavu seděla ve zvláštním křesle. Všichni se modlili za narození syna. Abigail dál upravovala Leino roucho a závoj a ta její péči mlčky strpěla. K přemíře citů, jež jí zmítaly, se teN přidala úzkost a ona se kousla do rtu. Věděla, jak to chodí mezi muži a ženami, co se děje za dveřmi ložnice. A v duchu si slibovala, že bude dobrou, poslušnou ženou a bude se ze všech sil snažit, aby rodila syny. Bylo to důležité nejen pro její rodinu, ale i pro Leu samotnou. Kanaánským ženám se neříkalo jejich vlastním jménem – byly oslovovány podle vztahu ke svému mužskému ochránci. Lea byla „Bat Eliáš“, dcera Eliášova. Jestli se dnes všechno podaří, stane se z ní „Íša Jótam“, Jótamova žena. A po narození prvního syna jí připadne čestný titul „Em“, tedy matka. Ženy, jimž se nezdařilo porodit alespoň jednoho syna, byly litovány, protože nikdy nepostoupily ze svého postavení manželky, byD by měly sebevíc dcer. „Vzpomínám si,“ začala Abigail a znovu si usrkla silného červeného vína, „jak se na mě přišel podívat můj Josef. Zvažoval i dívky z jiných rodin a dal si se mnou na čas. Pak po mně nestoudně sáhl a štípl mě do zadku, jako by kupoval tučnou 19

B A R B A R A

W O O D O V Á

ovci, a já zapištěla. Myslím, že právě proto si vybral mě. Byli jsme svoji třicet let a on měl jen dvě konkubíny. Kéž spí v božské blaženosti.“ Abigail s povzdechem užasla nad předlouhou cestou, kterou urazila za těch čtyřicet let od útěku z Jericha. Trmáceli se pět set mil, cestou plnou překážek a strádání, až dorazili do města Ugaritu, kde se jich ujali příbuzní. Pak přišly zprávy z jihu. EgypDané shromáždili mrtvoly všech zabitých Kanaánců a spálili je na obrovské hranici. Kouř prý byl vidět až do Jeruzaléma. Benjamína i celou jeho rodinu pobili. EgypDané zabrali domy bohatých, vyházeli kanaánské nádobí, nábytek i bůžky a nahradili je vlastním náčiním, nábytkem i božstvy. Jerišskému králi dovolili setrvat na trůně, ale nebyl už nic než loutka – vládu nad Jerichem a přilehlými oblastmi převzali faraonovi zmocněnci. O dva roky později padla Abigail do oka bohatému vinaři jménem Josef. Neměla sice ani vindru, ale i tak se s ní chtěl oženit. Ač neměla žádný majetek, měla Abigail jedno cenné bohatství: královskou krev. A jelikož to byla krev jednoho z oblíbených ugaritských králů, Ozediáše, činilo to Abigail jako manželku ještě více žádoucí. Když Josef přivedl Abigail do vily usazené na úpatí kopců a obklopené širými zelenými vinicemi, věděla, že našla svůj domov a kořeny, a zapřisáhla se, že odsud už nikdy neodejde. TeN se zamračila na vnučku. „Máš tak žalostně úzké boky, Leo! Támar, zlatíčko, podej mi ten závoj.“ Abigail látku srolovala a strčila Lee pod šaty. „Tak je to lepší,“ zahleděla se na své dílo. „Ale nebude se Jótam zlobit, až zjistí, že jsem ho oklamala?“ Abigail se zasmála. „Věř mi, děDátko, o svatební noci žádný muž neměří, jak má žena široké boky. A teN poslouchej: Jótam se tě na něco zeptá, protože bude chtít vědět, jaký máš hlas. Když mu budeš odpovídat, oslov ho ‚můj pane‘, jako 20

H A D

H Ů L

bys už byla jeho ženou.“ Abigail znovu upravila Lee závoj. „Máš tak překrásné vlasy! Tak dlouhé a husté. Škoda že je nemůžeš Jótamovi ukázat. Vzal by si tě a ani chvíli by se nerozmýšlel.“ Abigail poodstoupila a zálibně si vnučku prohlížela. Lea byla překrásná. Vysoká, štíhlá, s čistou pletí a velkýma zářivýma očima. Měla krásné čelo a Abigail doufala, že stejně jako ona si ho její vnučka bude jednou moci ověnčit zlatými kroužky, aby vystavila na odiv mužovo bohatství. „Pomodli se, Leo! Jestli dnes všechno dobře půjde, budeš zanedlouho paní nádherného domu s výhledem na přístav. Budeš mít spoustu otroků a sloužících, kteří budou jen čekat na tvé příkazy. A až porodíš svého prvního syna, budou ti závidět všechny ženy v Kanaánu.“ Abigail domluvila a v srdci se jí rozhostila spokojenost. Poprvé za dlouhá léta se cítila smířena se světem a hřálo ji bezpečné vědomí, že její rodina přežije. Abigail nikdy neopustily zlé sny o Jerichu, a tak se usilovně a odhodlaně snažila, aby její rodina nepoznala nic než jistotu a bezpečí. Když jako mladá nevěsta přišla do tohoto domu, začala pilně pracovat na tom, aby jí takové bezpečí zajistila. Eliášův dům dnes chránil silný a oddaný bezpečnostní oddíl: statní strážci neustále hlídkovali a v pravidelných intervalech obcházeli dům. Byli ozbrojení a složili přísahu, že budou s jakýmikoli útočníky bojovat na život a na smrt. Aby se ujistila, že budou její rodinu opravdu chránit, přislíbila Abigail každému strážci odměnu, kdyby k něčemu takovému opravdu došlo. Chytře také zařídila, aby každý strážce měl alespoň jednoho příbuzného, který pracoval v domě jako otrok nebo sloužící, a měl tak další dobrý důvod bránit se útočníkům. Dalším bezpečnostním opatřením byl dům ukrytý v kopcích a naplněný zásobami, kam by se její rodina mohla uchýlit, kdyby Ugarit obsadilo cizí vojsko. Poblíž tajného domu 21

B A R B A R A

W O O D O V Á

bylo zakopané zlato, takže kdyby Abigail s rodinou musela utéci, měli by peníze na jídlo i ubytování. Od pádu Jericha byla přímo posedlá touhou zajistit, aby její rodina nikdy nemusela projít tím, co zakusila ona, její sestry a teta Ráchel. A dnes večer přišel vrchol jejího úsilí i odhodlání. Lea se zasnoubí s jedním z nejbohatších mužů v Sýrii a zaručí si tak bezpečnou budoucnost. Potom Abigail najde manžela i pro Támar. Poprvé za mnoho let se Abigail při zadunění hromu nevybaví válečné vozy a její srdce nenaplní strach. Bude vědět, že to není nic než déšD, a její duše bude zase taková, jaká byla té dávné noci, když ležela v posteli a myslela na svého milovaného Benjamína. Usmála se. Zase je všechno jako na počátku. Život je dobrý a její rodina je požehnaná. Možná se dokonce zase vypraví do Jericha. Její sestry už odešly na věčnost a Jákob před lety zahynul při nehodě. Z té strašlivé noci tu zůstala jen Abigail a tetička Ráchel. Jericho už zase patřilo Kanaáncům. Po tom strašlivém nájezdu už žádné další nepřišly. Říkalo se, že Egypt už má dost hebrejských otroků na stavbu hrobek. Roztroušení obyvatelé se mezitím vrátili do svých domovů a mnoho EgypDanů odcestovalo nazpět do Egypta, až už v Jerichu zbylo jen několik pověřenců, kteří dohlíželi, aby město každoročně odvádělo do faraonovy pokladnice plnou výši tributu. Bylo by pěkné podívat se zase na náš starý dům, pomyslela si Abigail nostalgicky. Vešla otrokyně a něco své paní zašeptala. „Ašera budiž pochválena!“ usmála se Abigail. „Jótam dorazil a už pije první pohár vína. Už můžeme jít dovnitř. Popros bohy o požehnání a nezapomeň si pořád přidržovat závoj před obličejem!“ „Počkej!“ zavolala dvanáctiletá Ester. Stoupla si na špičky a zastrčila Lee za ucho bílý jasmínový květ, právě rozkvetlý a sladce voňavý. „Děkuji ti, Ester,“ řekla Lea. Chudinka Ester, narodila se 22

H A D

H Ů L

s rozštěpem rtu a byla tak ošklivá, že jí bylo předurčeno stát se starou pannou, která se bude starat o rodiče v jejich stáří. Překrásná šestnáctiletá Támar se nechtěla nechat zahanbit: „Tohle je pro tebe, sestřičko!“ vyhrkla, sundala z ruky prsten a navlékla ho Lee na prst. Abigail na svou prostřední vnučku překvapeně pohlédla, protože ta byla známá svým sobectvím. „To je od tebe opravdu velkorysé, Támar.“ „Je to jenom na dnešní večer. Pak ho chci vrátit.“ Abigail se na okamžik v myšlenkách zastavila u své nejméně oblíbené vnučky, protože pochopila, co vězí za Támařinou okázalou velkorysostí: nemůže se vdát, dokud se neprovdá její starší sestra. A Abigail věděla, že Támar se zalíbil syn jistého pěstitele oliv. To by byl další skvělý svazek, pomyslela si Abigail, i když měla podezření, že Támar nebude nikdy spokojená, aD si vezme kohokoli. „Je čas jít,“ obrátila se zpět ke své oblíbenkyni Lee. „Popros bohy o požehnání.“ Dům byl zbudovaný po obvodu ústředního nádvoří, které nebylo zastřešené, aby sem mohlo denní světlo, slunce i déšD, který pravidelně plnil nádrž uprostřed dvora. Kolem dlážděného nádvoří se vinulo sloupovité podloubí, z něhož vedly dveře do pokojů. Západní část domu byla určena pro každodenní činnosti a přijímání návštěv. Kuchyně, prádelna, sklad potravin, ohrazený výběh pro zvířata a ohrada na porážku byly ve východním křídle, aby vítr vanoucí převážně od Velkého moře odnášel všechen zápach pryč od domu. Původně byl dům pouze přízemní, ale generace jeho obyvatel postupně budovaly na střeše další místnosti, takže teN měl i celé druhé patro. Tady měl své soukromé pokoje pán domu Eliáš a další prázdné místnosti čekaly na jeho syny a vnuky. Na druhé straně otevřeného prostoru byly pokoje žen i jejich chráněné nádvoří a zahrady, kam byl mužům vstup zapovězen. 23

B A R B A R A

W O O D O V Á

Druhé patro kryla plochá střecha osázená zelení, z níž se dalo shlížet na rodinné vinice na úpatí hor, a za nimi pak na město Ugarit. Dům Eliáše Kanaánce byl jeden z nejvyšších a nejprostornějších v zemi; byl také plný přepychu a řada bohatých rodin mu jej záviděla. Abigail odvedla Leu do hostinské síně, kde Eliáš bavil jejich hosta. Ve svitu nablýskaných bronzových lamp tu oba muži leželi na tlustých kobercích a záda si podložili nadýchanými polštáři. Otroci před ně rozkládali zlaté talíře, horké a donesené přímo z kuchyně: mořské mušle ve skořápkách, bochníky chleba modelované do nejrůznějších tvarů, umně naaranžované stonky pečeného chřestu. Vepřové kotlety, mléčné selátko a oblíbená ugaritská pochoutka: krvavá jelítka. Lea vstoupila do síně zároveň s jídlem, aby tak symbolicky vyjádřila úlohu služebnice svého pána. „Šalom, Em Eliáš,“ pozdravil Jótam Abigail a krátce zalétl pohledem k tiché dívce po jejím boku. Na rozdíl od svého hostitele, oděného v hnědé tunice a střízlivém plášti přepásaném šerpou, se tělnatý Jótam nastrojil do zářivě rudé tuniky a pruhovaného pláště. Sandály nechal u dveří a byl bosý, ale temně hnědé vlasy měl naolejované a zkadeřené a tučná zápěstí mu obepínaly zlaté nátepníky. Na nízkém stolku před ním se ve svitu lamp třpytil jeho dar Leině rodině: pět hrudek vonné pryskyřice zvané kadidlo. Vskutku štědrý dar. „Šalom. Dáganovo požehnání nechD tě provází,“ odvětila Abigail a snažila se nezamračit na dalšího hosta, usazeného na stoličce: Jótamovu sestru Ziru v dlouhých černých šatech s černým závojem zakrývajícím hlavu a ramena. Abigail nevěděla, že s ním přijde i ona. Za nimi pak stál Jótamův písař a právník, který byl připraven učinit zápis o jejich schůzce a sepsat smlouvu. Za Eliášem seděl na stoličce jeho osobní písař, který se rovněž chystal zaznamenat na hliněné destičky průběh schůzky. 24

H A D

H Ů L

„Vítej v domě mého syna, Em Jehudo,“ oslovila Abigail Ziru a pomyslela si, že zlaté penízky na jejím čele, mezi nimiž nebyl ani jeden stříbrný nebo bronzový, jsou poněkud okázalé. Zira se vůbec nepodobala svému bratrovi, jehož by bylo možno označit za pohledného, kdyby nebyl tak tlustý. Zira byla hubená, měla vystouplé lícní kosti a politováníhodný předkus. Samotnou Abigail překvapilo, jak okamžitý odpor v ní Jótamova sestra probudila: Zira může být docela dobře velmi laskavá žena. Omluvila se a uchýlila se za bohatě zdobenou zástěnu, kde už seděla Hana, teta Ráchel a obě mladší děvčata, aby mohly všechno sledovat, ale samy nebyly viděny. Abigail se posadila a zaslechla, jak si Ráchel mumlá: „Ašera nás chraň, ale ta Jótamova sestra se mi nelíbí. Její matku snad musel vyděsit nějaký osel.“ Abigail i Ráchel pozorně sledovaly Leu a hosty, ale Hana se najednou předklonila, starostlivě se chytila za břicho a zatvářila se znepokojeně. Minulé noci měla zneklidňující sen. Probudil ji v něm havran, který vletěl do ložnice, již sdílela se svým manželem Eliášem. Havran se jí usadil v nohách postele a oslovil ji: „Dvě stě amfor vašeho nejlepšího vína bude stačit.“ Nato vstoupila do místnosti dívka, která se podobala její dceři Lee, a nesla misku kouřící polévky. Hana ucítila vůni mušlí. Dívka přistoupila k posteli a havran najednou vzlétl, krákal a mával černými křídly. Dívka vykřikla, upustila polévku a v záchvatu se sesula na zem. Hana se ve snu nemohla ani pohnout. Eliáš se vůbec neprobudil. S hrůzou se dívala, jak se dívka zmítá na podlaze, od úst jí odletuje pěna a sliny, a pak začala mlátit strnulýma rukama a nohama kolem sebe a z hrdla jí vycházelo pronikavé sténání. V tu chvíli se Hana probudila a celý den pak v hrůze a strachu přemýšlela, co ten sen může znamenat. TeN se jí znovu vybavil, se všemi podrobnostmi a v celé své 25

B A R B A R A

W O O D O V Á

hrůze, neboD Jótamova sestra ve vdovském hávu připomínala obrovského černého ptáka a nos měla zahnutý jako zoban. Hana si přitiskla ruku na prsa a srdce se jí náhle rozbušilo. Lea začala obsluhovat a nabízet otci a hostům talíře s jídlem a přitom si stále šikovně přidržovala závoj před obličejem. Jótam si vzal mastnou černou olivu plněnou česnekem, hodil si ji do úst a prohlásil: „Povídám ti, bratře, že EgypDané jsou zvrhlí. Jen si představ: nejmocnější země na světě, nejbohatší a nejvyspělejší, a vládne jí žena!“ „V tom případě bych neřekl, že jsou nejvyspělejší,“ opáčil Eliáš a vzal si syrovou ústřici máčenou v octě. Statnému vinaři Eliášovi táhlo na čtyřicítku, jako všichni kanaánští muži nosil plnovous a byl to příjemný člověk, známý v celém Ugaritu svou spravedlivostí. „Ženy nejsou schopny složitého myšlení ani nedokážou vládnout zemi. Hatšepsut musí mít spoustu rádců.“ „Ten chlapec, který dosedl na trůn, je příliš mladý,“ poznamenal Eliáš, který vždycky viděl obě strany mince. „Thutmose potřebuje spoluvládce. Nevlastní matka ho jen vede, dokud nedospěje a nenaučí se sám vládnout.“ „Eliáši, příteli, s královnou vdovou bych se dokázal smířit. Ale ta ostudná ženská se prohlásila králem! Hatšepsut nosí mužský šat, a dokonce si nasazuje i falešný vous! Co to jsou EgypDané za slabochy, když strpí takovou nemravnost? Hmmf! EgypDané se starají jen o to, kdo jim donese další korbel piva. Žádné ženě by nemělo být dovoleno získat takovou moc. Je to nebezpečné.“ „A přesto je královna Hatšepsut dost chytrá, aby vymáhala od Ugaritu každoroční tribut a říkala tomu přátelské obchodování.“ „Ano, a všichni Kanaánci na to reptají a přísahají, že se jednoho dne vzbouří.“ „Dost už o politice,“ navrhl Eliáš. „Pijme, aD nás hrozny 26

H A D

H Ů L

povznesou!“ A pak vyzval Jótama, aby vyzkoušel jeho nové víno. Stavitel lodí pohlédl do své číše a zamračil se. „Tys mi dal nalít vodu?“ „Ale vůbec ne! Jen ochutnej!“ Opatrně se napil a pak: „Je to víno! Ale jakou to má barvu? Vlastně nemá vůbec žádnou barvu!“ „To je bílé víno, příteli – zvláštní druh, který se snažím zdokonalit. Začalo to pokusem, při němž jsem z vylisovaných hroznů před kvašením odstranil slupky. Původně to byla prostě jen zvědavost. Ale výsledkem bylo tohle, bohům budiž chvála!“ Jótam znovu ochutnal. Pak mlaskl. „Lehké. Svěží. Trochu nasládlé. Myslím, že s ním budeš mít velký úspěch. Víš přece, můj příteli a bratře, že se chystám otevřít na Kypru novou loděnici. Odtamtud pak vybuduji nové obchodní cesty přes Velké moře. S tvými proslulými víny a mými rychlými loNmi – jak výnosné by mohlo být naše obchodní spojení! Brzy si tohoto pozoruhodného vína bude užívat celý svět.“ Při slově „spojení“ zalétl pohledem k Lee a mírně je zdůraznil. Eliáš se široce usmál a pozvedl číši. „Tak tedy na víno a lodě, můj příteli a bratře! Dnes večer jsou bohové při nás.“ Jótam přípitek opětoval a vyprázdnil číši. „Jak příjemné,“ zamumlal s pohledem na Leiny boky. Eliáš a jeho hosté si vychutnávali vepřovou pečeni, mušle v omáčce i obrovité krabí nohy, když vtom zaslechli v nočním vzduchu ševelení počínajícího jarního deště. Zpočátku to byl příjemný zvuk, ale déšD záhy zesílil, takže kapky šplíchaly do prázdné nádržky na otevřeném nádvoří a vnášely do domu studený průvan. Jótamova sestra Zira si otřela rty ubrouskem a poprvé promluvila: „Měl bys být rád, že tě Ley zbavíme, když uvážíme její věk.“ 27