Zij_dokud to jde_001 az 003_Sestava 1 4/18/18 3:03 PM Strรกnka 3
FOREVER IS THE WORST LONG TIME Copyright © 2017 by Camille Pagán All rights reserved Translation © Daniela Klečková, 2018 ISBN 978-80-249-3611-6
Zij, dokud to jde.indd 2
23/04/18 09:51
Pro Xaviho, který si přál, aby v téhle knížce byli draci.
Zij, dokud to jde.indd 3
23/04/18 09:51
PRVNÍ KAPITOLA
„Tenhle příběh skončí nějakou ztrátou,“ prohlásila tvoje matka. „Jsem teprve u první kapitoly, ale už je mi to jasné.“ Bylo jaro roku 1998 a právě jsem otevřel dveře Robova bytu. Tvoje matka ležela natažená na gauči s nosem zabořeným v románu a rozcuchaný uzel zlatohnědých vlasů jí vykukoval nad okrajem rozevřené knihy. Bylo pozdní odpoledne, slunce na ni vrhalo lomené světlo a vypadala jako z jiného světa – vzpomínám si, že mi připomínala miniaturního anděla. Samozřejmě jsem ji tenkrát neznal. Bylo to vůbec poprvé, co jsem ji spatřil. „Neplatí to pro každý román?“ poznamenal jsem a snažil jsem se zachovat klid. Rob mě předem varoval, že tam bude, ale očekával jsem tuctovou krásku nevalné inteligence, která bude natolik společensky zběhlá, že se zvedne a přivítá neznámého příchozího. Jinými slovy někoho aspoň vzdáleně připomínajícího ženy, se kterými Rob udržoval styky předtím. Odložila knihu na břicho. Až teď mě zaregistrovala, ale nevypadalo to, že mě hodnotí. Spíš se na mě dívala, jako by mě už dávno znala. „Ano,“ pronesla. „Vždycky to tak dopadne.“ „Tak proč se tím trápit?“ zeptal jsem se a kývl směrem k paperbacku s nápisem Crossing to Safety od Wallace Stegnera. 5
Zij, dokud to jde.indd 5
23/04/18 09:51
CAMILLE PAGÁNOVÁ
(Někdy si to přečti.) V té době jsem končil magisterské studium tvůrčího psaní a všem jsem pokládal řečnické otázky, hlavně pokud šlo o knihy. „Protože takhle to vypadá, že každého v životě potká nějaká osudová rána,“ odpověděla, shodila nohy dolů a napřímila se. Román se jí poslušně svezl do klína. „Asi to tak má být. Jinak bychom si ničeho nevážili.“ Pozoroval jsem ji s pokleslou čelistí a snažil jsem se vymyslet něco aspoň trochu inteligentního. Ulevilo se mi, když do obývacího pokoje vtrhl Rob. „Vidím, že už jste se seznámili,“ prohodil a zeširoka se usmál. „Jamesi, to je Lou. Lou, to je James.“ Zamířil ke gauči a hodil si Lou přes rameno. „Mám pro tebe velkou novinu, kámo,“ oznámil mi dřív, než ji pustil. „Ulovil jsem nastávající paní Loganovou. Před dvěma dny jsme se zasnoubili.“ Když Lou vyjekla, opatrně ji postavil zpátky na zem. „Vy se berete? To není možné!“ vyhrkl jsem a hlas mi rozčilením přeskočil. Nikdy jsem nebyl velký kliďas a ani tuhle situaci jsem nezvládl s nadhledem. Setkání s tvou matkou na mě zapůsobilo, jako by můj domov zasáhl meteorit. Pravděpodobnost, že se to stane, byla mizivě malá, a přece se to stalo: tahle neuvěřitelná událost od základů otřásla mým světem. „Je to tak,“ potvrdil mi. Rob byl vždycky kus chlapa, kdežto Lou byla směšně malá, takže se musel sklonit, aby ji políbil. Jejich rty se dotkly a já se naježil, jako bych byl svědkem zločinu proti přírodě, i když šlo jen o dva zamilované, kterým bylo něco málo přes dvacet. „Ehm,“ vypravil jsem ze sebe a rozhlédl jsem se, neboť jsem zatoužil po spřízněné duši, která by pokrčila rameny a prohodila: Není to trochu šílené? Místo toho jsem zachytil pohled Lou. A ta jen pokrčila rameny a sdělila mi očima: Není to trochu šílené? 6
Zij, dokud to jde.indd 6
23/04/18 09:51
ŽIJ, DOKUD TO JDE
Zdálo se mi, že snad umřu. Pro jistotu jsem se zhluboka nadechl – člověče, Jamesi, chovej se jako člověk s plně funkčním čelním lalokem – a stáhl jsem tvář do křečovitého úsměvu. „Kdy se to stalo?“ Vlastně jsem se chtěl zeptat, jak je možné, že se to dozvídám až teď. Rob byl můj nejlepší kámoš od čtvrté třídy. Pokud si vzpomínám, chtěl se oženit, pořídit si děti a dům s bílým laťkovým plotem se vším, co k tomu patří. Ale nejdřív si chtěl našetřit pár milionů a počkat, až mu bude přes čtyřicet. Když mi před měsícem volal a zmínil se o tom, že má vážnou známost a že bych měl zvednout svou línou prdel a přiletět do New Yorku (omlouvám se za sprosté slovo, jenže přesně tak to řekl, a až to budeš číst, určitě už ho budeš znát stejně jako spoustu dalších silných výrazů, o jakých já nikdy neslyšel), abych se s ní seznámil, bylo mi jasné, že se zamiloval. Jeho pozvání bylo vítanou záminkou, proč si dát pauzu od psaní, jemuž jsem se ve skutečnosti zas tak moc nevěnoval, a od hodnocení dvaatřiceti esejů studentů tvůrčího psaní (z nichž nejmíň pět bude aspoň zčásti opsaných). Ale byl jsem připravený na pozvolné seznamování a pohodový víkend. Rozhodně ne na svatební oznámení. Rob vzal Lou kolem útlých ramen a ona k němu vzhlédla se zářivým úsměvem. „Možná ti to připadá trochu unáhlené,“ otočil se ke mně Rob. „Ale když víš, tak víš. Chápeš?“ „Jasně,“ odpověděl jsem. Jenže když se Lou odvrátila od Roba ke mně, cítil jsem, že tady něco nehraje. Že Lou se nehodí – naprosto vůbec nehodí – k mému nejstaršímu kamarádovi. „Konečně jsem spolu seznámil dva lidi, kteří jsou pro mě nejdůležitější na světě,“ prohlásil. „Pojďte to oslavit do nějakého nóbl podniku a já to napíšu na firmu.“ Rob kdysi dostal plné stipendium na University of Virginia, za tři roky na ní promoval a rovnou nastoupil na 7
Zij, dokud to jde.indd 7
23/04/18 09:51
CAMILLE PAGÁNOVÁ
Columbia Business School. Potom zakotvil na teplém místečku ve velké mezinárodní bance, která dnes už neexistuje. Tenkrát i v něm hlodalo podezření, že tahle firma není úplně košer, ale nikdo z nás netušil, že pracuje pro instituci, jež je solventní jen díky tomu, že lidem ničí jejich sny. Lou si k sobě Roba přitáhla. „Ne, pojďte radši někam, kde se dobře pobavíme,“ prohlásila. „Máš chuť se pobavit, Jime? Chodíš rád k Italům?“ K Italům jsem chodil rád, ale zarazilo mě, že mě oslovuje Jime. Nikdo mi tak neříkal; nikdy jsem se tak nejmenoval. A najednou jsem se jím stal, aspoň pro Lou. „Jasně, jsem pro,“ kývl jsem a myslel jsem tím: Když budeš chtít, klidně mi říkej Larry anebo třeba Čumáčku, stejně ti budu zobat z ruky. Něco se ve mně překotně rodilo a bylo to krásné i hrozné, podle toho, jak se na to člověk díval. Možná oboje. Neměl jsem právo žárlit na Roba, ani se poddávat nezvladatelné přitažlivosti, jakou jsem pocítil k jeho snoubence, třebaže mi připadalo podivné, že zrovna on má snoubenku. Byl jsem jeho nejlepší kamarád a podle toho jsem se musel chovat – k nim oběma. Postavil jsem kufr do kouta obývacího pokoje, pospíšil jsem si do koupelny, abych nebyl cítit jako záchodky na letišti, popadli jsme kabáty a vyrazili. Rob i já jsme měli co dělat, abychom stačili Lou, která na někoho s tak krátkýma nohama neskutečně pádila. Zastavili jsme se v prodejně alkoholických nápojů – tenkrát nebyla na každém rohu vinotéka jako dnes, dokonce ani v New Yorku – a koupili jsme si lahev nevychlazeného šampaňského a červené víno. Pak jsme zamířili do restaurace na Avenue A u Jedenácté ulice. Působila dojmem, že ji po nejbližší hygienické kontrole zavřou, ale Lou tvrdila, že mají domácí těstoviny, ze kterých budeme celí pryč. 8
Zij, dokud to jde.indd 8
23/04/18 09:51
ŽIJ, DOKUD TO JDE
„Tak kde jste se vy dva seznámili?“ zeptal jsem se, když nás usadili do rohu ke stolu pro čtyři. „Je to docela vtipná historka,“ pronesl Rob a otočil se k Lou. Zasmála se hlubokým hrdelním smíchem, i když podle toho, jak vyjekla, když si ji Rob hodil přes rameno, bych čekal spíš holčičí chichotání, a spustila. „Byla jsem ve Starbucksu na Astor Place.“ (Ano, už tenkrát v pravěku jsme měli Starbucksy, i když možná zmizí, až to budeš číst, stejně jako dinosauři). „A tam jsem do ní vrazil –“ ozval se Rob. „Spíš mě zahlédl z druhé strany kavárny a okamžitě si to ke mně namířil –“ „Tak jo, viděl jsem ji, jak sedí u baru, a hned jsem si to k ní namířil.“ „Aha, jako ve filmu,“ poznamenal jsem. „Ne, to ne,“ prohodila Lou. „Bylo to víc romantické. Jako blesk z čistého nebe.“ Začervenal jsem se; nechtěl jsem, aby si o mně myslela, že jsem málo romantický, i když na mě jejich příběh moc nezapůsobil. „Jasně, jako blesk. Pokračuj.“ To ji uspokojilo. „Čistě náhodou jsem četla Pabla Nerudu,“ pokračovala. (Básník lásky. Jak jinak, projelo mi hlavou.) „A Rob se na mě podíval a zarecitoval: ‚Než jsem tě poznal, lásko, neměl jsem vůbec nic.‘ Tak jsem mu dovolila, aby mi koupil druhé kafe.“ Rob se tvářil tak samolibě, že jsem měl co dělat, abych hlasitě nezasténal. „Cože, Neruda? Vždycky jsi mi připadal tak přízemní!“ „Jsem vzdělaný člověk,“ prohlásil rozhořčeně. „Ano. Pan inženýr, vím. Jen tím chci říct –“ „Že se nevyznám v poezii?“ „Že ses možná maximálně naučil nazpaměť verš dva, abys na ně mohl balit ženské.“ 9
Zij, dokud to jde.indd 9
23/04/18 09:51
CAMILLE PAGÁNOVÁ
Rob položil Lou ruku na rameno. „Nebudu se s tebou hádat. Ale teď už nejsou žádné ženské. Lou je jediná.“ „Hned druhý den jsme spolu šli na rande,“ pokračovala Lou. „A další týden se ke mně nastěhovala,“ dodal Rob a ani se nenamáhal zakrýt, jak se dme pýchou nad tím, že si mění status na partnera ve společné domácnosti. Žádná žena, jakou jsem kdy poznal, nepůsobila tak elegantně jako Lou s nohama stočenýma pod sebou jako preclík a vztyčenou hlavou; a i kdybych nějakou takovou potkal, nevěnoval bych jí pozornost. Ke své smůle jsem od ní nemohl odtrhnout oči. Což znamenalo, že jsem buď musel pokračovat v konverzaci, anebo riskovat, že mě Lou ohodnotí jako podivínského zevlouna, kterého musí kvůli snoubenci tolerovat aspoň tento víkend. „Jsi tanečnice?“ zeptal jsem se, protože nic chytřejšího mě nenapadlo. Usmála se. „To by se mi líbilo! Jenže tanec je drahý špás, Jime. Máma na něco takového neměla peníze.“ Sjel jsem pohledem k jejímu svetru v barvě karamelu. Místy byl vytahaný a jinde prořídlý. Dařilo se jí vypadat v něm stylově, ale při bližším pohledu bylo vidět, že to není oblečení, po jakém by sáhla, kdyby měla jinou možnost. „To mě mrzí,“ hlesl jsem. „Nevím proč. Lichotí mi, že si to o mně myslíš. Ale netančím. Píšu básně.“ Utiš se, mé bušící srdce! Oznámila mi to, jako by byla anglická královna. Jak už jsem se zmínil, věnoval jsem se tou dobou tvůrčímu psaní, takže každá druhá žena, kterou jsem znal, se věnovala literatuře, a značné procento z nich psalo poezii. Ale žádná z nich by to nedokázala pronést s takovou grácií. „Vystudovala jsi literaturu?“ zeptal jsem se. Pobaveně se zasmála. „Kdepak, Jime. Ne, ne, ne. Dělám v podatelně literární agentury a sedm hodin denně 10
Zij, dokud to jde.indd 10
23/04/18 09:51
ŽIJ, DOKUD TO JDE
trávím tím, že třídím ambiciózní pokusy začínajících spisovatelů.“ „A tu osmou?“ pobídl jsem ji. Upřímně řečeno jsem chtěl vědět, jak tráví celých čtyřiadvacet hodin, ale asi by nebylo chytré vyrukovat s tím na rovinu. Vrhla na mě pokřivený úsměv. „Brečím v koupelně.“ Hrdá básnířka, která brečí v koupelně. Jaká snůška protikladů; zacloumala mnou smršť emocí. Zkusil jsem myslet na něco nepříjemného – například na čištění zubního kanálku bez anestezie –, ale i když jsem se snažil, všechny moje myšlenky kroužily kolem Lou. „Brzy to bude dobrý,“ prohodil Rob a nejdřív jsem si myslel, že se mě snaží utěšit tím, že mě moje vzplanutí za chvilku přejde, což by byl asi ten nejlepší možný scénář. Jak však pokračoval, uvědomil jsem si, že mluví o práci Lou v agentuře. „Už brzy bude moct zůstat doma, celé dny psát a dělat si, co bude chtít.“ Číšník nám otevřel naše červené víno, nalil nám a já si vydatně lokl, pak znovu a ještě do třetice. „Je ti taky pětadvacet?“ zeptal jsem se Lou. Nám s Robem bylo pětadvacet, takže jsem automaticky předpokládal, že bude stejně stará. „Ne, dvaadvacet,“ opravila mě a také sáhla po vínu. Podívala se na mě nad okrajem sklenky a upila. „Teprv loni na jaře jsem maturovala.“ Ve dvaadvaceti mi připadala na psaní poezie strašně mladá, ale tenkrát jsem měl o psaní hodně vyhraněné představy. „Takže den začneš jako Sylvia Plath tím, že budeš psát básně, a pak budeš péct?“ nadhodil jsem. Oba s Lou jsme se zasmáli, ale Rob se zamračil. „Nespáchala snad pak sebevraždu?“ pronesl znepokojeně. Lou mu položila ruku na paži. „My spisovatelé máme trochu zvláštní smysl pro humor, miláčku.“ 11
Zij, dokud to jde.indd 11
23/04/18 09:51
CAMILLE PAGÁNOVÁ
„Copak už jsi zapomněl, jak často něco plácnu a trapas je na světě?“ zeptal jsem se Roba. „Myslíš si, že jsi jediný?“ prohodila Lou. „Před čtrnácti dny jsem v podatelně chvíli telefonovala se šéfem a hovor jsem omylem ukončila slovy: ‚Pa, lásko!‘. „To je fakt dobrý! Ale zachovala ses někdy jako totální debil, který radí slepému, aby dával pozor, až bude přecházet, jako já minulý týden?“ pokračoval jsem. Rob se konečně připojil k našemu smíchu a dodal: „To já tuhle šel po Šesté Avenue a uviděl jsem, jak proti mně jdou kámoši Jess s Aidanem. Zakřičel jsem na ně: ‚Čau, volové!‘ Až když jsem si všiml, jak se tváří, došlo mi, že to jsou úplně cizí lidi!“ „To sis vymyslel, viď?“ zvolala Lou. „To víš, že ne,“ ujistil ji a všichni tři jsme se na sebe podívali a tak jsme se rozesmáli, až jsme řvali smíchy a z očí nám tekly slzy. V takových chvílích si připadáte šťastní jako blecha, že jste přišli na svět ve stejnou chvíli jako vaši blízcí. Utřel jsem si oči, pohlédl přes stůl na Lou a v duchu jsem jí děkoval, že tak pohotově zachránila situaci. „A co ty, Jime?“ zeptala se Lou téhož večera o něco později. Přesunuli jsme se do malého baru, kde hráli klasický jazz, a my dva jsme čekali, až nám Rob přinese pití (platil; vždycky si dával záležet, aby ostatní pozval jako první). „Rob říkal, že taky píšeš.“ „Je to tak,“ prohlásil jsem, ovšem zdaleka ne tak suverénně jako ona. „Prózu?“ ptala se. Kývl jsem. „Rád bych psal romány. Doufám, že seženu místo učitele, abych se uživil.“ Zadívala se na mě tak naléhavě, že mě napadlo, jestli mi mezi zuby neuvízlo pesto. „Podle Roba jsi hrozně chytrý, ale připadáš mi i praktický. To je sympatické.“ 12
Zij, dokud to jde.indd 12
23/04/18 09:51
ŽIJ, DOKUD TO JDE
Pokrčil jsem rameny a cítil jsem se trochu trapně, ale určitě mi tím zalichotila. „Nechtěla bys to říct mému tátovi? Pořád doufá, že dostanu rozum a vystuduju strojárnu.“ Zasmála se a vzala si od Roba, který se právě vrátil, sklenku po okraj plnou červeného vína. „Dělat něco kvůli někomu jinému je zbytečně promarněný život, nemyslíš? Mimochodem, mně připadá, že jsi skvělý takový, jaký jsi, Jime.“ Nesekni sebou, necul se, zapomeň na to, že ji chceš líbat, napomenul jsem se v duchu a strčil jsem nos do vinné sklenky, kterou mi podal Rob. Lou, jež neměla ponětí o mých úzkostech, chvilku vyzvídala, co čtu, načež se nás s Robem začala vyptávat na naše dětství a na to, jak jsme se skamarádili. (Ve zkratce: Když jsme chodili na základku, jednou odpoledne mě praštil na hřišti a už si nepamatuju, jestli jsem brečel a jestli jsem mu to oplatil, ale oba jsme zůstali po škole. Několik večerů jsme společně vytírali školní podlahy – ano, za našich časů byla dětská práce nejen povolená, ale dokonce velmi oblíbená – a zjistili jsme, že oba umíme nazpaměť sedmadevadesát procent ze čtvrté a páté epizody Hvězdných válek a bydlíme pouhých sedm bloků od sebe. A to ostatní už si domyslíte.) Bar byl dobrá volba. Někdo po alkoholu vyvádí, ale na mě tahle droga působí jako narkóza, takže jsem se hned po návratu domů svalil na gauč a upadl do kómatu, což bylo jen dobře, protože jsem nemusel myslet na to, co dělají Rob s Lou v ložnici. Druhého dne ráno mě probudil Rob, který něčím šramotil v kuchyni; po Lou nebylo nikde ani stopy. „O víkendech vstává brzy a chodí psát někam jinam,“ odpověděl mi Rob na moji nevyřčenou otázku, jakmile vešel do obývacího pokoje. Svíral v ruce hrnek s kávou, jako by to byla jeho poslední záchrana, a měl krhavé oči – nejspíš stejně 13
Zij, dokud to jde.indd 13
23/04/18 09:51
CAMILLE PAGÁNOVÁ
jako já. Ale při pohledu na mě hned ožil. „Tak co?“ zeptal se a přisedl si ke mně na gauč. „Co jí říkáš?“ Hlavou mi blesklo, že v Ann Arbor na mě čeká krásná milá holka –Kathryn Pierceová – a že se s ní budu muset hned po návratu rozejít. A to jen proto, že jsem v sobě objevil prázdno, které tahle „krásná a milá“ nikdy nezaplní. „Je úžasná, Robe,“ odpověděl jsem mu po pravdě. Vjel si rukou do vlasů. „Viď? Život se s ní rozhodně nemazlil, a přesto zůstala tak čistá. Není fantastická?“ Vybavily se mi její mandlově protáhlé oči, v určitém osvětlení nazelenale oříškové a v jiném zas hnědé. Představil jsem si hřívu zlatých vlasů, neskutečně drobná zápěstí i růžová ústa. „Je,“ vydechl jsem. „Připadám si, jako bych vyhrál v loterii.“ „Taky jsi vyhrál. Je to terno.“ „Půjdeš mi za svědka, viď?“ Svatba. Samozřejmě se budou brát. Podíval jsem se na něj úkosem. „Kdy to bude?“ Zamračil se. „Copak na tom záleží?“ Ozvalo se ve mně svědomí a naštěstí jsem dokázal slepit dohromady pár souvislých vět, se kterými jsem měl vyrukovat hned na začátku. „Jistě že ne! Hloupá otázka. Vezměte se klidně na Silvestra – nebo dokonce na moje narozeniny. Budu tam jako na koni a samozřejmě je pro mě velká čest, že vám můžu jít za svědka.“ „To je skvělé, Jamesi.“ Rob se napil kávy a pak se na mě zadíval. „Jsi pro mě víc než vlastní bratr. Nikdo mě nezná tak dobře jako ty, a pokud tam budeš, budu vědět, že jsem se rozhodl správně.“ „Tak jo.“ Kývl jsem a zatoužil, aby se v gauči ukrýval teleport, který by mě do sebe vtáhl a odnesl do minulosti nebo do budoucnosti či kamkoli jinam, kde bych se nehroutil pod tíhou nehorázné lži, kterou jsem se chystal pronést, ale 14
Zij, dokud to jde.indd 14
23/04/18 09:51
ŽIJ, DOKUD TO JDE
i všech ostatních lží, které se od toho nevyhnutelně budou odvíjet. „Už teď se na to těším.“
Internet byl tenkrát poměrně nová záležitost a počítač jsem ještě neměl, natož mobil, abych ztrácel čas vyhledáváním zbytečných informací. A tak jsem v neděli večer, když se moje letadlo vzneslo nad letiště LaGuardia, procházel zanesené závity svého mozku a snažil se rozpomenout na pár veršů, které jsem četl před lety ještě jako student. Letadlo se už dotýkalo přistávací plochy na letišti Metro Detroit, když ke mně konečně přišly. Byl to také Neruda, ale jiná báseň. Nepamatoval jsem si přesné znění, ovšem bylo to něco v tom smyslu, že temné věci je nutné milovat tajně v prostoru mezi duší a stíny. Uklidni se, ty směšný blázne, domlouval jsem si, když se mi před vnitřním zrakem znovu zjevila zářivá tvář Lou. Najednou jsem věděl – stejně jistě jako víte, že žijete, když se ráno probudíte –, že v mém životě zaujme důležité místo nejen proto, že se stane Robovou ženou. Ale byla to láska? Nebo jsem si Lou prostě postavil na piedestal a dovolil jsem si ji idealizovat, aniž bych řešil, co je správné a rozumné – a tak se zrodila láska? Pořád si tím lámu hlavu. Kdybych se tenkrát rozhodl jinak, například kdybych Robovi řekl na rovinu, co si myslím o jejich blížícím se obřadu, stejně by si Lou vzal. Já bych se mu odcizil – vlastně jim oběma – a všechno by bylo jinak. A musím přiznat, že takovou minulost si snad ani nedokážu představit už proto, jak chmurné by to byly roky. Ale jak víš, tady můj příběh zdaleka nekončí.
15
Zij, dokud to jde.indd 15
23/04/18 09:51
ŽIJ, DOKUD TO JDE Camille Pagánová Z anglického originálu Forever is the Worst Long Time, vydaného nakladatelstvím Lake Union Publishing v Seattlu v roce 2017, přeložila Daniela Klečková Obálku navrhla Soňa Šedivá Redigovala Tereza Janků Odpovědná redaktorka Anna Urbanová Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 280 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9833. publikaci Sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz
Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz
Zij, dokud to jde.indd 280
23/04/18 09:51