0039449

Laetitia Colombani Cop

ODEON

Přeložila Alexandra Pflimpflová

LA TRESSE Copyright © Éditions Grasset & Fasquelle, 2017 Translation © Alexandra Pflimpflová, 2018

ISBN 978-80-207-1820-4

Olivii Statečným ženám

Cop, m., neživ., pletenec, spojení tří kadeří, tří propletených pramenů vlasů.

Simono, houští tvých vlasů skrývá velké tajemství.

RÉMY DE GOURMONT

Osvobozená žena je pravým opakem ženy lehké.

SIMONE DE BEAUVOIR

Prolog

Tohle je počátek příběhu, příběhu pokaždé nového.

Rodí se tady, pod mými prsty.

Napřed se připraví rám.

A pevný podklad, aby vše udržel.

Hedvábí, bavlna, do města či na scénu. Jak k čemu.

Bavlna je pevnější, hedvábí míň vidět a jemnější.

Potřebuju kladívko a cvočky.

Hlavně nic neuspěchat.

Pak dojde na tkaní.

Mou nejmilejší práci.

Na rámu jsou napnuté tři nylonové nitě.

Z pramenů oddělím tři vlákna a navážu, nesmí se polámat.

Pak to samé znova, a tisíckrát zas.

11

Mám ráda tu samotu, ten čas, kdy ruce kmitají a prsty tančí podivný balet.

Píší příběh o copu a pletencích.

Je to můj příběh.

A přece mi nepatří.

12

Smita

Vesnice Badlapur, UttarpradÈö, Indie Smita se probudí s podivným, sladce neodbytným pocitem, takovým jakoby dosud nepoznaným motýlím šimráním v podbřišku. Na dnešní den bude vzpomínat celý život. Dnes půjde její dcera poprvé do školy.

Smita sama do školy nikdy ani nevkročila. Tady v Badlapuru lidé jako ona do školy nechodí. Smita patří k dalitům. K nedotýkatelným. K těm, které Gándhí nazýval božími dětmi. K lidem mimo veškeré kasty, mimo společnost, mimo cokoliv. K jakémusi zvláštnímu druhu, jenž je považován za příliš nečistý, než aby se mohl mísit mezi jiné, za odporný odpad, od kterého se každý snaží držet co nejdál, jako když se z pšenice odstraňuje koukol. Takových jako Smita tu žijí miliony, mimo vesnice, mimo společnost, na periférii lidstva.

Každé ráno je to stejný rituál, který Smita vykonává jako nějaká poškrábaná gramodeska přehrávající donekonečna děsivou symfonii. Probudí se v chatrči, která jí slouží za dům, nedaleko pozemků, jež obdělávají džátové. Opláchne si obličej a nohy ve vodě, kterou včerejšího večera donesla ze studny, z té, jež jim je přidělena. Nepřichází v úvahu dotknout se jiné, té, co patří vyšším kastám, i když je blíž a dostupnější. Někteří už zemřeli i kvůli menšímu provinění. Připraví se, učeše Lalitu, 13

políbí Nagarájana. Pak vezme nůši upletenou z rákosu, koš, který před ní nosila její matka a z něhož se jí už jen při pohledu na něj zvedá žaludek, koš s úporným štiplavým a neodstranitelným pachem, který nosí celý den, jako se nosí kříž, potupné břemeno. Ten koš je její kalvárií. Prokletím. Trestem. V minulém životě nejspíš udělala něco, za co musí pykat, co musí odčinit, na každý pád tenhle život nemá větší význam než ty předchozí nebo příští, je to zkrátka život jako každý jiný, říkávala matka. Tak to je, tohle je ten její.

Je to její dharma, její úděl, její místo ve světě. Práce, která se celé generace dědí z matky na dceru. Anglické slovo scavenger v sobě skrývá svůj skutečný význam: sběrač výkalů. Noblesní výraz k označení reality, která noblesní není. Neexistuje slovo, jež by popsalo to, co Smita dělá. Celý den sbírá holýma rukama cizí exkrementy. Bylo jí šest, stejně jako dnes Lalitě, když ji matka vzala s sebou poprvé. Dívej se, pak to budeš dělat. Smita si pamatuje ten pach, který se na ni snesl stejně prudce jako vosí roj, ten nesnesitelný, nelidský smrad. Zvracela celou cestu. Zvykneš si, řekla jí matka. Lhala. Člověk si nezvykne. Smita se naučila nevdechovat, žít se zadrženým dechem. Musí se dýchat, řekl vesnický doktor, vidíte, jak kašlete. Musí se jíst. Smita už dávno ztratila chuť k jídlu. Už si ani nevzpomíná, jaké to je, mít hlad.

Jí málo, jak nejmíň to jde, hrstičku rýže rozmočenou ve vodě, kterou každý den vnucuje svému vzpírajícímu se žaludku.

A přece vláda přislíbila zbudovat v zemi toalety. Bohužel až sem na ně nedošlo. V Badlapuru stejně jako jinde se lidé vyprazdňují pod širým nebem. Všude je půda pokálená, říčky, řeky, pole znečištěné tunami exkrementů. Nemoci se šíří jako 14

jiskra střelným prachem. Politici to vědí: víc než reformy, víc než sociální rovnost, dokonce víc než práci lid požaduje toalety. Právo kálet důstojně. Ženy ve vsích musí čekat, až se setmí, a zajít do polí, mnohdy se při tom vystavují útokům. Ti větší šťastlivci si zbudovali koutek na svém dvorku nebo vzadu v domě, obyčejnou díru v zemi, kterou zdrženlivě nazývají „suchým záchodem“, latríny, které dalitské ženy den co den přicházejí vybírat holýma rukama. Ženy jako Smita.

Obchůzku začíná kolem sedmé. Vezme koš a smetáček z rákosu. Ví, že musí každý den obsloužit dvacet domů, otálet nemůže. Jde po kraji cesty se sklopenýma očima, tvář skrytou šátkem. V některých vesnicích musí dalité na svou přítomnost upozornit tím, že nosí havraní pero. V jiných jsou zase nuceni chodit bosí – všichni tu znají příběh jednoho nedotýkatelného, který byl ukamenován jen proto, že měl na nohou sandály.

Smita vchází do domů zadním vchodem určeným pro ni, nesmí potkat žádného z obyvatel a ještě míň s některým z nich promluvit. Není jen nedotýkatelná, musí být i neviditelná. Namísto mzdy dostane zbytky jídla, čas od času nějaké staré ošacení, které jí hodí přímo na zem. Nedotýkat se, nedívat.

Někdy nedostane vůbec nic. Jedna rodina džátů jí vůbec nic nedala už celé měsíce. Smita tam chtěla přestat chodit, jednou večer řekla Nagarájanovi, že už tam nevkročí, ať si svoje sračky uklízejí sami. Ale Nagarájan se lekl: jestli tam Smita nepůjde, vyženou je odsud, nemají ani kousíček vlastní půdy.

Džátové přijdou a zapálí jim boudu. Ví přece, čeho jsou schopní. „Usekneme ti nohy,“ řekli prý jednomu z jim rovných. Pak toho muže našli na vedlejším poli bez končetin, popáleného kyselinou.

15

Ano, Smita ví, čeho jsou džátové schopni.

A tak tam jde nazítří znovu.

Dnešní ráno však není jako každé jiné. Smita dospěla k rozhodnutí, vlastně se jí vnutilo jako samozřejmost: její dcera půjde do školy. Jen těžko přemluvila Nagarájana. K čemu to je? říkal. Možná bude umět číst a psát, ale nikdo jí tady nedá práci. Člověk se narodí jako čistič záchodů a zůstane jím až do smrti.

Je to dědictví, kruh, ze kterého nikdo nemůže vystoupit. Karma.

Smita se nevzdala. Promluvila o tom znovu nazítří, pak i druhý den a další dny. Nechce brát Lalitu na obchůzku s sebou: nebude jí ukazovat, jak se čistí latríny, nechce vidět, jak dcera zvrací do příkopu jako před ní její matka, ne, Smita to odmítá. Lalita musí chodit do školy. Když viděl její odhodlání, Nagarájan nakonec povolil. Znal svou ženu; má pevnou vůli.

Ví, že tahle malá dalitka se snědou kůží, s níž se před deseti lety oženil, je silnější než on. A tak nakonec ustoupil. Budiž. Zajde do školy ve vsi, promluví s bráhmanem.

Smita se vskrytu usmála svému vítězství. Tolik by si přála, aby matka za ni tenkrát bojovala, tak ráda by vcházela do dveří školy, usedala mezi ostatní děti. Učila se číst a psát. Ale nešlo to, Smitin otec nebyl tak dobrý člověk jako Nagarájan, byl zlostný a krutý. Svoji ženu bil, jako to tady dělají všichni. Však často říkával: žena není svému muži rovna, patří mu. Je to jeho majetek, jeho otrokyně. Musí se podrobit jeho vůli. Otec by určitě raději zachránil krávu než vlastní ženu.

16

Smita má vlastně štěstí. Nagarájan ji nikdy nebil, nikdy jí nespílal. Když se narodila Lalita, dokonce souhlasil, že si ji nechají. Nedaleko odtud se dívky po narození zabíjejí. V Rádžasthánu se ve vesnicích pohřbívají zaživa, v krabici, do písku, sotva se narodí. Holčičky umírají celou noc.

Ale tady ne. Smita si prohlíží Lalitu, která dřepí na hliněné podlaze chatrče a češe svou jedinou panenku. Její dcera je krásná. Má jemné rysy, dlouhé vlasy až do pasu, které Smita každé ráno rozplétá a splétá.

Moje dcera bude umět číst a psát, říká si, a to pomyšlení jí působí radost.

Ano, na dnešní den bude vzpomínat celý život.

17

Giulia

Palermo, SicÌlie Giulio!

Giulia s námahou otvírá oči. Zdola hlaholí mámin hlas.

Giulio!

Scendi!

Subito!

Giulia by nejraději zabořila hlavu do polštáře. Moc se nevyspala – zase si v noci četla. Přesto ví, že vstát musí. Když matka volá, je třeba poslechnout – je to sicilská matka.

Giulio!

Dívka s lítostí opouští lůžko. Vstane a rychle se oblékne, pak sejde do kuchyně, kde mamma ztrácí trpělivost. Sestra Adela už je vzhůru, zrovna si lakuje na snídaňovém stolku nehty na noze. Pach odlakovače přinutí Giuliu zkřivit nos. Matka jí podá hrnek s kávou.

Otec už odjel.

Dnes ráno budeš otvírat ty.

18

Giulia vezme klíče od dílny a rychle vyjde z domu.

Vždyť jsi nic nejedla!

Vezmi si něco s sebou!

Nedbá na matčina slova, nasedne na kolo a opře se do pedálů. Svěží ranní vzduch ji trochu probere. Vítr v ulicích jí šlehá do tváří a do očí. V nose ji štípe vůně citrusových plodů a oliv podél cesty. Giulia mine stánek prodavače ryb, který staví na odiv čerstvě ulovené sardinky a úhoře. Zrychlí, zamíří po chodníčcích nahoru, projede piazzou Ballaro, kde už na zákazníky pokřikují pojízdní prodavači.

Vjede do slepé uličky, stranou od hlavní třídy via Roma.

Právě tam je zřízená otcova dílna, v bývalém kině, jehož budovu koupil před dvaceti lety – tolik je dnes Giulii. Tehdy měl jen hodně stísněný prostor, stěhování bylo nezbytné. Na průčelí je doteď znát místo, kam se zavěšovaly filmové poutače. Dávno jsou pryč časy, kdy se obyvatelé Palerma drali o to, aby viděli komedie s Albertem Sordim, Vittoriem Gassmanem, Ninem Manfredim, Ugem Tognazzim, Marcellem Mastroiannim… Dnes je většina kin zavřených, jako tohle místní kinečko přestavěné na dílnu. Projekční kabinu bylo zapotřebí upravit na kancelář, v hlavním sále probourat okna, aby dělnice měly dost světla na práci. Všechny ty práce provedl papa osobně. To místo je jako on, pomyslí si Giulia, chaotické a vřelé. Navzdory jeho pověstným výbuchům hněvu si zaměstnankyně Pietra Lanfrediho váží a respektují ho. Je to milující otec, i když náročný a autoritativní, který své dcery vedl k dodržování disciplíny a předal jim smysl pro dobře odvedenou práci.

19

Giulia uchopí klíč a otevře vchodové dveře. Zpravidla přichází jako první otec. Dbá na to, aby své dělnice osobně přivítal – právě to znamená být padrone, s oblibou říkává. S jednou prohodí slovíčko, druhé si povšimne, žádnou nikdy neopomene. Dnes tu však není, objíždí kadeřníky v Palermu i okolí. Nevrátí se před polednem. Dnes ráno je paní domu Giulia.

V tuhle hodinu je v celé dílně klid. Brzy se prostory rozezvučí spoustou hovorů, písničkami, pokřikem, ale prozatím je tu jen ticho a ozvěna Giuliiných kroků. Jde do šatny vyhrazené dělnicím, odloží si věci do skříňky se svým jménem. Vezme pracovní plášť a oblékne si ho jako svou druhou kůži. Chytne si vlasy, stočí je do pevného drdolu a obratně ho sepne sponkami. Pak si dá na hlavu šátek, tady nezbytné opatření – mezi vlasy zpracovávané v dílně se nesmí připlést ty vlastní. V tomhle oblečení a s pokrývkou hlavy už není dcerou majitele: je dělnicí jako každá jiná, je zaměstnankyně firmy Lanfredi. Trvá na tom. Vždycky pro sebe odmítala jakékoliv výsady.

Hlavní dveře se s vrzáním otevřou a prostor zaplní veselý hlouček. Během chvilky dílna ožije, promění se v to hlučné místo, které má Giulia tak ráda. S nerozpoznatelným halasem, kdy jedna mluví přes druhou, dělnice spěchají do šatny, oblékají si pláště a zástěry, a pak s klábosením zaujmou svá místa.

Giulia se k nim připojí. Agnese vypadá unaveně – jejímu nejmladšímu rostou zoubky, celou noc nespala. Federica zadržuje slzy, opustil ji snoubenec. Už zase? zvolá Alda. Zítra ho máš doma, uklidňuje ji Paola. Tady ženy sdílejí mnohem víc než řemeslo. Zatímco jim ruce kmitají a zpracovávají vlasy, povídají si celý den o mužích, o životě, o lásce. Každá tu ví, že Ginin 20

muž pije, že Aldin syn se zapletl s mafií, že Alessia měla krátký poměr s exmanželem Rhiny a ta jí to nikdy neodpustila.

Giulia je ráda ve společnosti těch žen, některé z nich ji znají už odmalička. Skoro se tady narodila. Matka s oblibou vypráví, jak dostala kontrakce, zrovna když v hale třídila vlasy – dnes už tu nepracuje, protože špatně vidí, své místo musela přenechat zaměstnankyni s ostřejším zrakem. Giulia vyrostla tady, mezi vlasy, které bylo třeba rozplétat, mezi prameny, které se musely mýt, mezi objednávkami čekajícími na vyřízení. Pamatuje si prázdniny i všechny středy strávené mezi dělnicemi, které sledovala při práci. Ráda pozorovala jejich ruce, jak se činí jako armáda mravenců. Sledovala, jak pokládají vlasy na mykadla, velké čtverhranné hřebeny, kde se rozčesávají, a pak jak je propírají ve vaně připevněné na podstavci – důmyslném vynálezu otce, který nerad viděl, když si jeho zaměstnankyně namáhají záda. Giulii se líbilo, jak se prameny vlasů zavěšují na okna, aby uschly – vypadaly jako trofeje nějakého indiánského kmene, jako taková podivná výstavka skalpů.

Občas má dojem, že čas se tu zastavil. Venku běží dál, mezi těmito zdmi se však cítí v bezpečí. Je to příjemný, uklidňující pocit, jistota jakési zvláštní setrvačnosti věcí.

Už téměř celé století živí její rodinu cascatura, starodávný sicilský zvyk, který spočívá v tom, že se vypadané nebo ustřižené vlasy schovávají, aby se z nich vyrobily příčesky nebo paruky.

Ateliér Lanfredi založil Giuliin praděd v roce 1926 a v Palermu je posledním svého druhu. Pracuje v něm desítka odborných dělnic, které rozplétají, perou a zpracovávají vlasové pra21

meny, a ty se pak rozesílají po Itálii i do celé Evropy. V den svých šestnáctých narozenin se Giulia rozhodla odejít z lycea a pracovat s otcem v dílně. Podle vyučujících, hlavně profesora italského jazyka, který ji přemlouval, ať ze školy neodchází, by nadaná žačka mohla studovat dál, jít i na univerzitu. Pro ni však nepřicházelo v úvahu, aby volila jinou cestu. U Lanfrediových jsou vlasy víc než tradicí, je to opravdové zaujetí, která se předává z generace na generaci. Giuliiny sestry kupodivu zájem o řemeslo neprojevily, a tak je Giulia poslední z dcer Lanfrediových, která se mu věnuje. Francesca se provdala mladičká a nepracuje; dnes má čtyři děti. Adela, nejmladší, chodí ještě do školy a chtěla by se věnovat módě či modelingu – čemukoliv spíš než směřování rodičů.

Pro speciální objednávky a těžko sehnatelné barvy má papa tajemství: recept, který zdědil od svého otce a před ním děda, spočívající na bázi šestadvaceti přírodních produktů, jejichž názvy nikdy nevysloví. Ten recept předal i Giulii. Často ji brává s sebou do podkroví, do svého laboratoria, jak tomu říká. Odtud shora je vidět moře a na druhé straně Monte Pellegrino.

Pietro, oblečený do bílého pláště, který mu dodává vzezření profesora chemie, uvádí do varu velké kádě a upravuje vlasy: ví, jak je odbarvit a potom jim dát nový odstín, aniž by se barva vymývala. Giulia ho celé hodiny sleduje při práci, dává pozor na jeho sebemenší pohyb. Otec dohlíží na vlasy jako mamma na své pasta. Míchá je dřevěnou vařečkou, nechává je odpočinout a pak vše neúnavně opakuje. Pečuje o vlasy s trpělivostí, přesností a láskou. Rád říkává, že jednou ty vlasy bude někdo nosit, a proto si zaslouží největší úctu. Giulia se občas zasní, představuje si ženy, kterým jsou paruky určené – zdejší muži 22

nejsou zastánci nošení příčesků, jsou příliš hrdí, příliš lpí na jisté představě o své mužnosti.

Z jakéhosi neznámého důvodu některé vlasy tajnému receptu Lanfrediových odolávají. Z kádí, do kterých jsou ponořené, většina vyjde mléčně bílých, což umožňuje je následně obarvit, ale jisté malé množství jednotlivých vlasů si uchovává svou původní barvu. Tihle nemnozí vzpurní jedinci představují skutečný problém: je opravdu nepřípustné, aby zákazník v pečlivě obarveném prameni našel nějaké černé nebo hnědé rebely. Giulia je díky svému ostrému zraku pověřená delikátním úkolem: musí vlasy přebrat jeden po druhém a ty nenapravitelné z nich odstranit. Každý den tak bez oddechu provádí tenhle skutečný hon na čarodějnice, důkladnou probírku.

Ze snění ji vytrhne Paolin hlas.

Mia cara, má drahá, vypadáš unaveně.

Zase jsi celou noc četla.

Giulia to nepopírá. Před Paolou se nic neutají. Je to nejstarší dělnice v dílně. Všichni jí tady říkají Nonna, babička.

Giuliina otce znala, už když byl ještě malý kluk; s oblibou vypráví, jak mu zavazovala tkaničky u bot. Z výšin svých pětasedmdesáti roků vidí všechno. Má upracované ruce, pleť zvrásněnou jako pergamen, ale pohled stále pronikavý. V pětadvaceti ovdověla, sama vychovala čtyři děti, celý život se odmítala znovu provdat. Když se jí zeptají proč vlastně, odpoví, že si příliš považuje své svobody: vdaná žena se musí druhým zodpovídat, říká. Dělej si, co chceš, mia cara, ale hlavně se nevdávej, opa23

kuje Giulii. Ochotně vypráví o svých zásnubách s mužem, kterého jí vyvolil otec. Rodina budoucího manžela podnikala v pěstování citronů. Nonna musela pracovat, sklízet je, a to i v den své svatby. Na venkově nebyl čas na oddech. Vzpomíná si na citronovou vůni, která věčně vanula z jejího oblečení i rukou manžela. Když o několik let později zemřel na zápal plic a zanechal ji samotnou se čtyřmi dětmi, musela se odstěhovat do města, aby si našla práci. Seznámila se s Giuliiným dědem, který ji zaměstnal v dílně. A tak už tu pracuje půl století.

V knihách si manžela nenajdeš! zvolá Alda.

Dej jí s tím pokoj, okřikne ji Nonna.

Giulia manžela nehledá. Nechodí ani do kaváren, ani do žádných nočních podniků, i když to její vrstevníci mají tak v oblibě. Moje dcera je tak trochu samotářka, říkává obvykle mamma. Místo ruchu diskoték dává Giulia přednost přidušenému tichu obecní knihovny. Každý den tam v čase oběda zajde. Je nenasytná čtenářka, miluje atmosféru velkých sálů se stěnami plnými knih, kde je slyšet jen šustění stránek. Připadá jí, že je tu cosi zbožného, takové téměř mystické soustředění, které se jí líbí. Když Giulia čte, nevnímá, jak plyne čas. Jako malá sedávala u nohou dělnic a hltala romány Emilia Salgariho. Později objevila poezii. Má raději Caproniho než Ungarettiho, prózu Moravii a hlavně Cesara Paveseho, svého nejoblíbenějšího autora. Říká si, že by klidně mohla strávit život jen v téhle jediné společnosti. Dokonce při tom zapomíná i jíst. Nezřídka se vrací ze své přestávky na oběd s prázdným žaludkem. Je to tak: Giulia hltá knihy jako jiní cannoli.

24

Když se to odpoledne vrátí do dílny, v hlavní místnosti vládne nezvyklé ticho. Jen vejde, všechny pohledy se stočí na ni.

Cara mia, řekne jí Nonna hlasem, jaký u ní nezná, právě volala tvoje matka.

Papa měl nějakou nehodu.

25

Světová knihovna Svazek 208

Laetitia Colombani Cop Z francouzského originálu La tresse vydaného nakladatelstvím Grasset v Paříži roku 2017 přeložila Alexandra Pflimpflová Fotografie Anja Weber Decker/Arcangel Obálku navrhl Ivan Brůha Redigovala Michaela Plicková Doslov napsala Olga Stehlíková Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 200 Vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9696. publikaci, v Odeonu publikace 753.

Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy dodává na trh Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz