0039439

titlist_ Fitzgerald_Sestava 1 20.8.18 15:08 Stránka 1

FRANCIS SCOTT FITZGERALD LÁSKA POSLEDNÍHO MAGNÁTA

ODEON

Francis Scott Fitzgerald Láska posledního magnáta Přeložil Martin Pokorný

FRANCIS SCOTT FITZGERALD LÁSKA POSLEDNÍHO M A G N ÁTA WESTERN

ODEON

THE LOVE OF THE LAST TYCOON: A WESTERN First published in United States by Charles Scribner’s Sons, 1941 Translation © Martin Pokorný, 2018 ISBN 978-80-207-1852-5

Na plátně jsem se nikdy neobjevila, ale vyrůstala jsem uprostřed filmu. Když mi bylo pět, na oslavu prý přišel i Rudolph Valentino. Což tu zaznamenávám čistě jako doklad, že ještě než jsem pobrala rozum, mohla jsem pozorovat, jak se kolečka točí.

Jednu chvíli jsem se chystala sepsat paměti a nazvat je Producentova dcera, ale v osmnácti si člověk na podobné věci nenajde čas. A to je dobře: výsledek by byl fádní jak vyčichlé drby ze starého sloupku Lolly Parsonsové. Otec podnikal ve filmu, stejně jako jiní podnikají s hedvábím nebo ocelí, a já to přijímala nevzrušeně. Když už bylo nejhůř, přijímala jsem Hollywood s rezignovaností ducha přiděleného do domu, ve kterém straší: věděla jsem, co si člověk má myslet, ale rezolutně jsem se odmítala nechat vylekat.

Což se lehko řekne, ale těžší je vysvětlit to lidem.

Během mého studia na Bennington College se někteří angličtináři tvářili, že jim je Hollywood se svou produkcí lhostejný, ale ve skutečnosti ho nesnášeli, nenáviděli ho do hloubi duše, přesvědčení, že ohrožuje jejich existenci. A už předtím při pobytu v klášteře mě 5

jedna hodná jeptiška poprosila, jestli bych jí neopatřila scénář, aby mohla „třídě povědět o psaní pro film“, tak jako už vyložila esej a povídku. Scénář jsem jí dodala a ona si nad ním nejspíš lámala a lámala a lámala hlavu, akorát ve výuce o něm nepadlo ani zmínky a nakonec mi ho vrátila s výrazem uraženého překvapení a beze slova komentáře. Tak trochu čekám, že přesně to samé se stane i s tímhle vyprávěním.

Můžete Hollywood brát za jednoduše daný, jako já, nebo ho můžete odvrhnout s pohrdáním, jež si vyhrazujeme pro všechno, čemu nerozumíme. A vedle toho je taky možné Hollywoodu rozumět, ale jenom matně a v záblescích. Na světě není víc než půl tuctu mužů, kteří dokázali do hlavy pojmout celou kinematografickou rovnici. A žena se nejspíš téhle mašinérii může nejlíp přiblížit tak, že se pokusí porozumět jednomu z těch mužů.

Z letadla jsem svět znala. Otec nás tímhle způsobem nechával přepravovat po celou dobu studií na střední i na vysoké. Když jsem byla ve třetím ročníku na univerzitě, umřela mi sestra, takže pak jsem lítala sama a po cestě na ni pokaždé myslela, což mě uvrhávalo do stísněně obřadní nálady. Někdy se mezi pasažéry objevovali lidi, které jsem od filmu znala, a občas – ale během hospodářské krize málokdy – nějaký ten pohledný student. Jen málokdy jsem během letu tvrdě usnula; z dřímot mne vytrhávaly vzpomínky na 6

Eleanor a ten pocit ostré průrvy mezi východním a západním pobřežím – přinejmenším dokud jsme nevystartovali z osamělých letišťátek v Tennessee.

Let byl drsný a pasažéři se velmi rychle rozdělili na dvě skupiny: jedni šli okamžitě na kutě, druzí se k tomu rozhodně nechystali. Naproti mně seděli dva příslušníci druhé skupiny a já si byla – soudě podle zaslechnutých útržků rozhovoru – celkem jistá, že jsou z Hollywoodu. První na to měl zevnějšek: žid ve středním věku, který střídavě řečnil v záchvatu nervózního vzrušení a pak se zas hrbil, jako by se chystal ke skoku, a drásavě mlčel. Druhý byl tuctově vyhlížející bledý tělnatý třicátník a já byla přesvědčená, že ho znám – byl u nás na návštěvě nebo tak něco; ale možná jsem tehdy byla ještě malá, a tak mě neuráželo, že mě nepoznává.

Letuška, vysoká pohledná zářivá tmavovláska, ten typ, kolem kterého se chlapi sbíhají, se zeptala, jestli mi má připravit lůžko. „…a nepotřebujete aspirin, drahoušku?“ Přisedla si na opěradlo a v rytmu červnového hurikánu se vrávoravě kývala ze strany na stranu. „…nebo nembutal?“ „Ne.“ „Měla jsem tolik běhání kolem ostatních, že jsem se vás vůbec nestihla zeptat.“ Usadila se vedle mě a sobě i mně zapjala bezpečnostní pás. „Nechcete žvýkačku?“ Tím mi připomněla, že se musím zbavit žvance, kte7

rý mě už několik hodin nudil. Zabalila jsem ho do útržku časopisu a zastrčila do samozhášecího popelníčku. „To se vždycky pozná, kdo je dobře vychovaný,“ pochvalně pronesla letuška, „že žvýkačku před zahozením zabalí.“ Chvíli jsme jen tak seděly v pološeru pohupující se kabiny. Mlhavě to evokovalo neurčitou atmosféru drahých restaurací v době mezi obědem a večeří. Všichni jsme čekali, a vlastně bezúčelně. Myslím, že i letuška si musela čas od času připomenout, proč tam vlastně je.

Bavily jsme se spolu o jedné mladé herečce, kterou jsem znala a která s letuškou o dva roky dřív letěla na západ. Bylo to skoro nejhorší období hospodářské krize a ta mladá herečka hleděla z okna tak upřeně, až to v letušce budilo obavy, jestli neuvažuje, že vyskočí.

Podle všeho však příčinou hereččiných obav nebyla hmotná bída, ale jenom revoluce. „Já totiž vím, co s matkou podnikneme,“ svěřila se letušce. „Vyrazíme do Yellowstonu a prostě to tam přečkáme, než se všechno přežene. Pak se vrátíme.

Kumštýře oni nezabíjejí, víte?“ Ten plán mě potěšil. Vykreslil mi před očima půvabný výjev, jak herečku s matkou krmí hodní konzervativní medvídci, kteří jim nosí med, a laskaví koloušci, kteří pro ně u srnek nasají mléko navíc a pak vyčkají poblíž, aby se jim v noci schoulili pod hlavou místo polštářku. Pověděla jsem letušce na oplátku historku 8

o právníkovi a režisérovi, kteří jednou takhle večer v oněch pohnutých dobách vyklopili svoje plány otci.

Kdyby armáda veteránů dobyla Washington, měl právník na řece Sacramento připravený skrytý člun, na kterém bude pár měsíců veslovat proti proudu a pak se vrátí, „protože po revoluci jsou vždycky potřeba právníci, aby dali všechno právně do pořádku“.

Režisér měl naopak sklony k defétismu. Přichystal si starý oblek, košili a boty – neprozradil, jestli vlastní, nebo z rekvizitárny – a hodlal se ztratit v davu. Pamatuju si, jak mu otec říká: „Jenže oni se ti podívají na ruce!

A bude jim jasné, žes celé roky nepracoval manuálně.

A budou chtít vidět odborovou legitimaci.“ A vzpomínám si, jak režisérovi povadly rysy a s jak zachmuřeným výrazem jedl dezert a jak mi všichni dohromady připadali legrační a trapní. „Váš pan otec je herec, slečno Bradyová?“ zeptala se letuška. „Jméno Brady rozhodně znám.“ Při vyslovení mého příjmení k nám oba muži přes uličku stočili zraky. Hleděli úkosem, v obvyklém hollywoodském stylu, jako by házeli očkem přes rameno.

Pak si ten pobledlý a mohutnější chlapík rozepjal bezpečnostní pás a postavil se v uličce k nám. „Vy jste Cecílie Bradyová?“ zeptal se káravě, jako bych to před ním až doteď skrývala. „Však já si říkal, že vás znám. Já jsem Wylie White.“ Mohl to klidně vynechat, protože v týž moment odlišný hlas zavelel: „Nezavazet, Wylie!“, jakýsi chlap se 9

kolem něj prodral uličkou a ubíral se směrem ke kokpitu. Wylie White sebou trhl a až se zpožděním za dotyčným vzpurně zavolal: „Rozkazovat si nechám jedině od pilota!“ Tenhle styl vtipkování mezi hollywoodskými velmocemi a jejich satelity jsem znala.

Letuška ho napomenula: „Tišeji, prosím. Někteří cestující spí.“ Ten druhý odnaproti, žid ve středním věku, byl, jak jsem zjistila, už taky na nohou a s nepokrytým hladem po penězích hleděl za tím, který právě prošel. Přesněji řečeno na jeho záda, jak máchá po straně rukou jakoby na rozloučenou, načež se mi ztratil z dohledu.

Zeptala jsem se letušky: „To je druhý pilot?“ Právě si odepínala bezpečnostní pás a chystala se nechat mě Wyliemu Whiteovi napospas. „Ne, to byl pan Smith. Má privátní kabinu, ‚novomanželské apartmá‘, jenže v něm je sám. Druhý pilot vždycky nosí uniformu.“ Vstala. „Zajdu zjistit, jestli budeme muset přistát v Nashvillu.“ Wylieho Whita to šokovalo. „A proč?“ „Údolím Mississippi se k nám blíží bouře.“ „To znamená, že tam budem muset zůstat přes noc?“ „Jestli se počasí neuklidní, tak ano!“ Prudké zhoupnutí potvrdilo, že už to tak bude. S Williem Whitem švihlo na sedadlo naproti mně, letušku odmrštilo směrem ke kokpitu a toho žida donutilo 10

kecnout si na zadek. Z hrdel zkušených leteckých pasažérů se kabinou rozlehly předstírané, nevzrušené výkřiky rozhořčení a všichni jsme zaujali svá místa.

Následovalo představování. „Slečna Bradyová – pan Schwartze,“ pronesl Wylie White. „Taky se přátelí s vaším panem otcem.“ Pan Schwartze začal přikyvovat natolik vehementně, až jsem měla dojem, že ho slyším říkat: „To je pravda. Panebože na nebesích, je to pravda!“ Svého času by ta slova možná pronesl i nahlas, ale bylo očividné, že se v jeho životě cosi odehrálo. Seznámit se s ním bylo jako setkat se s kamarádem, který se připletl ke rvačce nebo automobilové srážce a schytal to. Hledíte na něj a říkáte: „Co se ti stalo?“ A on mezi rozbitými zuby a nateklými rty procedí cosi nesrozumitelného. Ani vám to nedokáže popsat.

Pan Schwartze neměl žádný osobitý tělesný rys; protáhlý perský nos a sešikmený obrys očí byly stejně rodovým příznakem jako u mého otce irská, směrem ke špičce sílící zarudlost kolem nosních dírek. „Nashville!“ zanaříkal Wylie White. „To znamená, že nás navezou do hotelu. Na pobřeží se dostaneme zítra večer – nejdřív. Panebože! V Nashvillu jsem se narodil.“ „To bych čekal, že se tam rád podíváš znovu.“ „Nikdy! Uprchl jsem odtamtud před patnácti lety.

A doufám, že to město už v životě neuvidím.“ Což se mu ovšem splnit nemělo, jelikož letadlo oči11

vidně klesalo níž a níž a níž – jak Alenka králičí dírou.

Přitiskla jsem k okénku kupičku dlaně a v dálce nalevo zahlédla rozmlželé město. Zelený nápis „Připoutejte se – Nekuřte“ svítil od chvíle, kdy jsme do bouřky vletěli. „Slyšels, co říkala?“ prolomil pan Schwartze přes uličku svoje zanícené mlčení. „Co jsem měl slyšet?“ ptal se Wylie. „Slyšels to, jak si teď říká?“ odpověděl Schwartze. „Pan Smith!“ „A proč ne?“ opáčil Wylie. „No tak nic,“ hbitě opáčil Schwartze. „Akorát mi to připadalo legrační. Smith.“ V životě jsem neslyšela tak neveselý smích: „Smith!“ Něco takového jako ta letiště – tak opuštěného, tak truchlivě ztichlého – nejspíš naposledy existovalo v éře přepřahacích stanic. Někdejší nádraží byla vestavěná rovnou do příslušných měst: nikdo na těch opuštěných zastávkách nevystupoval, pokud tam nebydlel.

Naproti tomu letiště člověka zavádějí do historie, jako oázy, zastávky velkých obchodních cest. Pohled na pasažéry, jak se po jednom a po dvojicích trousí na půlnoční letiště, přiláká kdykoli před druhou hodinou ranní skupinku diváků. Mladší si prohlížejí letadla, starší si s obezřetnou nedůvěřivostí prohlížejí cestovatele. Ve velkých transkontinentálních letadlech jsme představovali boháče z pobřeží, kteří se uprostřed Ameriky zničehonic snesli z oblaku. Mohlo se mezi 12

námi skrývat dobrodružství přestrojené za filmovou hvězdu. Ale většinou neskrývalo. A já si pokaždé toužebně přála, abychom vypadali zajímavější, než jsme ve skutečnosti byli – stejně jako jsem si to často přála na premiérách, kdy na vás fanoušci upírají pohrdlivě vyčítavý pohled za to, že nejste hvězda.

Na pevné zemi se z nás s Wyliem znenadání stali kamarádi: když jsem vystupovala z letadla, přidržoval mě. Od onoho okamžiku o mě očividně usiloval, což mi nevadilo. Počínaje momentem, kdy jsme nakráčeli na letiště, bylo jasné, že pokud jsme tu uvízli, uvízli jsme tu společně. (Bylo to jiné než tehdy, když jsem přišla o chlapce na té novoanglické usedlosti u Bennington College, kde hrál na klavír s holkou jménem Reina, a mně konečně došlo, že tam nejsem žádoucí.

Z rádia zněl Guy Lombardo, Cylindr a K tváři tvář, a ona mého chlapce ty melodie učila. Tóny se snášely jako listí a její ruka byla roztažená přes jeho, jak mu předváděla akord v černých klávesách. Chodila jsem tehdy do prvního ročníku.)

Když jsme vcházeli do terminálu, držel se s námi i pan Schwartze, ale vypadal jak pohroužený do snu.

Celou dobu, co jsme se u přepážky snažili zjistit nějaké spolehlivé informace, zíral na dveře vedoucí k přistávací ploše, jako by se bál, že letadlo odstartuje bez něho. Pak jsem se na pár minut omluvila a mezitím se odehrálo něco, u čeho jsem nebyla, ale po mém návratu stáli s Whitem těsně u sebe; White mluvil a Schwart13

ze vypadal dvojnásob na to, že přes něj právě přecouval velký náklaďák. Na dveře vedoucí k přistávací ploše už nezíral. Zaslechla jsem konec výroku Wylieho Whitea… „– říkal jsem ti, ať sklapneš. Máš, cos chtěl.“ „Já akorát řekl…“ Zarazil se, když jsem k nim přistoupila s otázkou, co je nového. Bylo po půl třetí ráno. „Nic moc,“ odpověděl Wylie White. „Prý nebudeme moct odstartovat dřív než za tři hodiny a zhýčkanci jedou do hotelu. Ale já bych vás rád vzal do Poustevny, příbytku Andrewa Jacksona.“ „Co tam v téhle tmě uvidíme?“ dožadoval se Schwartze. „Za dvě hodinky vyjde slunce.“ „Jeďte sami dva,“ prohlásil Schwartze. „No tak jo, a ty si nasedni na autobus do hotelu.

Ještě tam čeká – a on je v něm.“ Z jeho tónu bylo zřejmé, že to myslí škodolibě. „Třeba si pomůžeš.“ „Ne, pojedu s váma,“ rychle obrátil Schwartze.

Venku v nenadálé venkovské tmě jsme nasedli do taxíku a Schwartze vypadal veseleji. Povzbudivě mě poplácal po koleni. „Musím s váma,“ prohlásil. „Budu dělat garde. Svýho času, když jsem měl kopy peněz, jsem taky měl dceru – překrásnou dceru.“ Říkal to, jako by ji spolu s dalšími cennostmi musel odprodat věřitelům.

14

„Budeš mít jinou,“ ujistil ho Wylie. „Všechno se ti vrátí. Kolo se otočí dokolečka a ty na tom budeš stejně jako Cecíliin papínek, nemám pravdu, Cecílie?“ „Kde že je ta Poustevna?“ chtěl najednou vědět Schwartze. „V dáli na konci světa? Uletí nám letadlo?“ „Nech si to od cesty,“ opáčil Wylie. „Měli jsme ti s sebou přibalit tu letušku. Nepřipadala ti úžasná?

Podle mě byla fakt pěkná.“ Dlouho jsme jeli zjasnělou rovinatou krajinou, jenom silnice, strom, bouda a strom, a pak jsme najednou vytáčeli lesní zákruty. I ve tmě jsem vnímala, že stromy v tomhle lese jsou zelené a mají odlišný odstín než ten olivově prašný, který vládl Kalifornii. V jednom místě jsme minuli černocha, který hnal před sebou tři krávy; když je zaháněl ke krajnici, bučely.

Byly to opravdové krávy s hřejivě svěžími hedvábnými boky a černoch se postupně vynořoval ze tmy do skutečnosti, na krok od auta na nás hleděl velkýma hnědýma očima a Wylie mu dal čtvrťák. Odpověděl „Děkuju vám – děkuju vám“ a stál tam dál a krávy znovu zabučely do noci a my odjeli.

Vybavila jsem si v duchu první ovce, na které si dokážu vzpomenout, byly jich stovky a naše auto mezi ně zničehonic vjelo na zadním pozemku starého Laemmleova ateliéru. Byly ze svého filmového angažmá nešťastné, ale ti chlapi, kteří v autě seděli s námi, pořád dokola opakovali: „Paráda, co?“ 15

KNIHOVNA KLASIKŮ

FRANCIS SCOTT FITZGERALD LÁSKA POSLEDNÍHO MAGNÁTA WESTERN Z anglického originálu The Love of the Last Tycoon: A Western vydaného nakladatelstvím Cambridge University Press v Cambridge roku 1993 přeložil Martin Pokorný Obálku navrhl Zdeněk Ziegler Redigoval Richard Olehla Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 216 Vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 10 084. publikaci, v Odeonu publikace 784.

Sazba SF SOFT, Praha Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín V tomto překladu vydání první Naše knihy dodává na trh Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz