Issuu

Přeložil Tomáš Jurkovič

ISBN 978-80-207-1861-7

První část: Ideje, které se objevují

Prolog

Když jsem se dneska probral z krátkých odpoledních dřímot, měl jsem před sebou Muže bez tváře. Seděl na židli naproti pohovce, na níž jsem pospával, a upřeně na mě zíral párem imaginárních očí, jimž zcela scházel obličej. Byl vysoký a vypadal zrovna tak, jako když jsem ho viděl naposledy. Na hlavě mu seděl černý širák, který mu zakrýval dobrou polovinu tváře, co žádnou tváří nebyla, oblečený měl dlouhý plášť, rovněž temného odstínu. „Přišel jsem, abys mne portrétoval,“ řekl Muž bez tváře poté, co se ujistil, že už doopravdy nespím. Hlas měl hluboký a zněl mu ploše a studeně. „Slíbil jsi mi to. Vzpomínáš si přece, nebo ne?“ „Vzpomínám si na to. Tehdy jsem ale neměl po ruce ani kousek papíru, a proto jsem vás portrétovat nesvedl,“ řekl jsem já. Hlas mi zněl zrovna tak monotónně a studeně jako jemu. „Jako náhradu jsem vám dal talisman tučňáka.“ „Jistě, a já ti ho teď vracím zpátky.“ Na ta slova před sebe natáhl pravou ruku. Byla velice dlouhá. Svíral v ní plastovou figurku tučňáka. Bývala kdysi jako talisman přivázaná na šňůrce u mobilního telefonu. Pustil ji na skleněný konferenční stolek. Tichounce to cvaklo. „Na, tady si ho vem nazpátek. Nejspíš ho potřebuješ. Tahle maličká figurka teď jako talisman jistě ochrání blízké, na kterých ti záleží. Oplátkou za to ale chci, abys vytvořil mou podobiznu.“ 7

Váhal jsem. „Víte, i když jste s tím teď na mě takhle vyrukoval, já ještě nikdy neportrétoval někoho, kdo nemá žádnou tvář.“ V krku jsem měl sucho jako na poušti. „Slyšel jsem o tobě, že jsi výtečný portrétista. A pak, všechno je přece jednou poprvé,“ řekl Muž bez tváře. Nato se zasmál. Alespoň myslím, že to měl být smích. Cosi na způsob smíchu, co se podobalo dutému hvízdání větru z nejhlubšího dna jeskyně. Smekl svůj černý širák, který mu skrýval půl obličeje. Tam, kde měla být tvář, nebylo nic, jen zvolna vířící mléčně bílá mlha. Vstal jsem a z pracovního stolu si přinesl skicák a měkkou tužku. Pak jsem se posadil na pohovku a pokusil se zachytit podobu Muže bez tváře. Nevěděl jsem ale, kde bych měl začít, odkud se nejlépe odrazit. Málo platné, měl jsem před sebou jen čirou prázdnotu. A jak má asi tak člověk ztvárnit něco, co vlastně neexistuje? Navíc ta mléčná mlha halící prázdno měnila bez ustání svůj tvar. „Měl by sis pospíšit,“ řekl Muž bez tváře. „Nemůžu se tu zdržovat zas až tak dlouho.“ Srdce mi tlouklo v hrudi jako stroj. Času už není nazbyt. Musím si pospíšit. Ruka s tužkou mi ale visela ve vzduchu a ne a ne se hnout. Jako by mi všechno od zápěstí dál dočista zdřevěnělo. Přesně jak říkal, bylo tu několik lidí, které jsem musel chránit. A co jiného umím než malovat? Přesto jsem ale podobu Muže bez tváře zachytit prostě nedokázal. Stál jsem tu bezradný a zíral na přelévající se mlhu. „Je mi líto, ale čas vypršel,“ řekl Muž bez tváře o chvilku později. A z úst neexistujícího obličeje vypustil dech bílý jako opar nad řekou. „Počkejte prosím! Ještě moment a…“ Muž si nasadil zpět svůj černý klobouk a znovu si zakryl polovinu obličeje. „Někdy se za tebou zase zastavím. Až ten čas přijde, možná že už i ty dokážeš zachytit moji podobu. Do té doby si k sobě beru tvůj talisman.“ A Muž bez tváře jako by se propadl. V jediném okamžení se rozplynul ve vzduchu, jako když náhlý poryv vichru rozežene mlhu. Zůstala po něm jen prázdná židle a skleněný stolek. Figurka tučňáka byla ta tam. Připadalo mi to celé jako kratičký sen. Dobře jsem ale věděl, že to sen není. Pokud by byl, musel by být snem i celý tenhle svět, v kterém žiju.

Možná že jednou budu s to zachytit podobu nicoty. Podobně jako jiný malíř dokázal namalovat obraz jménem Komturova smrt. Do té doby ale budu potřebovat čas. Musím si z času udělat svého spojence.

1. Pokud je povrch zašlý a neleskne se

Od května toho roku až do začátku roku, který následoval, jsem žil na vrcholku hory poblíž místa, kudy se vcházelo do úzkého údolí. V létě v tom údolí bez ustání lilo, mimo ně ale vládlo povětšinou jasné počasí. Mohl za to jihozápadní vítr, který vanul od moře. Mraky, napité vlhkem, které s sebou přinášel, totiž vplouvaly do údolí a stoupaly vzhůru po svazích a přitom ze sebe cedily déšť. Dům stál přesně na rozhraní mezi těmito dvěma světy, a tak nebylo nic výjimečného, když mu na průčelí svítilo slunce, zatímco zadní dvorek právě skrápěl silný liják. Zpočátku mi to připadalo hrozně zvláštní, zakrátko jsem si ale zvykl a bral to naopak spíš jako samozřejmost. Na okolních horách visely nízké cáry mraků. Jakmile zafoukal vítr, klouzaly ty útržky vrávoravě po úbočích jako duše, co se sem zatoulaly z minulosti v honbě za ztracenými vzpomínkami. Ve větru občas neslyšně zavířil i bělostný déšť, připomínající drobounký snížek. A snad za to mohl právě ten téměř neustálý vítr, že se tu léto dalo strávit povětšinou příjemně i bez klimatizace. Dům sám byl maličký a starý, měl ale velikou zahradu. Když se ponechala sama sobě, vybujela v ní vysoká houština zeleného plevele, v kterém se jako v úkrytu usadila celá kočičí rodina, ta se ale celá někam vytratila, jakmile přišel zahradník a trávu posekal. Nejspíš se tam pak přestala cítit dobře. Byla to mourovatá kočka se třemi mladými. Měli zarputilé výrazy a byli vyhublí, jako by stěží uhájili holé živobytí. Dům stál na vrcholku hory, a když se z něj vyšlo na terasu, obrácenou 11

k jihozápadu, ukázal se mezi okolními hustými lesy i malý kousek moře. Asi tak velký, jako když nalijete vodu do lavoru. Maličký střípek obrovitého Pacifiku. Jeden můj známý, který podnikal v nemovitostech, tvrdil, že už i takhle malý kus viditelného moře ovlivní zásadním způsobem cenu pozemku, mně ale bylo dočista jedno, jestli mám výhled na moře nebo ne. Při pohledu z dálky ten fragment oceánu beztak vypadal jak hrouda temně šedého olova. Neměl jsem ponětí, proč všichni tolik touží po výhledu na mořskou hladinu. Já se mnohem radši díval na okolní hory. Ta, která byla vidět na protější straně údolí, se s každou změnou roční doby a každou změnou počasí celá proměňovala, jako by byla živá. Nikdy jsem se pozorování jejích proměn nedokázal nabažit. Přestali jsme tenkrát se ženou načas žít jako manželé, dokonce jsme i podepsali a orazítkovali oficiální rozvodové papíry, pak se ale leccos seběhlo a my se nakonec dali znovu dohromady. Celá ta záležitost není v žádném ohledu zvlášť snadno pochopitelná, a když se pokusím aspoň nějak shrnout její okolnosti, spletité natolik, že ani přímým účastníkům nemusí docházet přesné souvislosti mezi příčinami a následky, napadne mě nakonec leda tak zcela otřepaný výraz, že jsme zkrátka zapadli zpátky do starých kolejí. Mezi těmihle dvěma manželskými etapami (nebo spíš mezi prvním a druhým obdobím) pak zeje propast více než devíti měsíců času, jako když vyhloubíš průplav ve srázné pevninské šíji. Přes devět měsíců. Sám nedovedu dobře posoudit, jestli to na odluku bylo moc dlouho, anebo naopak příliš málo. Když se za tou dobou zpětně ohlížím, připadá mi, že to byla hotová věčnost, anebo zase naopak, že to uteklo až nečekaně rychle. Můj dojem z té věci se mění den ode dne. Na fotografie se k zachyceným objektům často dávají krabičky cigaret, aby měl divák ponětí o skutečném měřítku, jenže krabička, umístěná vedle výjevů v mé paměti, jako by se svévolně roztahovala a zase zkracovala podle momentální nálady. Uvnitř oblasti vymezené mými vzpomínkami jako by se posouvala a proměňovala i měřítka, která měla zůstat neměnná. Právě tak, jako se bez ustání posouvají a mění i samotné věci a jevy. Anebo dokonce přímo o závod s nimi. Na druhou stranu to ovšem neznamená, že by podobný chaotický pohyb a svévolné rozpínání a smršťování postihovaly veškeré mé vzpo-

| 12

mínky. Můj život byl zatím v zásadě poklidný, spořádaný a celkem vzato i logicky konzistentní. Těchhle uvedených devět měsíců mi ale tone ve zmatku, který se vzpírá jakémukoli vysvětlení. Představují pro mne po všech stránkách výjimečné, zvláštní období. Byl jsem tenkrát jako člověk, kterého při plavání uprostřed poklidného moře nečekaně vtáhne záhadný obří vír. Což bude patrně také příčinou toho, že se mi, jak si tu tak rekapituluju příhody z té doby (ano, tohle všechno tu sepisuju za neustálého vzpomínání na celý ten sled událostí, které se seběhly před pár lety), co chvíli mate a znejisťuje cit pro závažnost a proporce i spojitosti jednotlivých faktů, a logický sled doznává zásadní změny, jakmile občas i jen trochu polevím v pozornosti. Přesto však napínám všechny síly, abych své vyprávění dokázal rozvíjet natolik metodicky a v logickém duchu, jak mi jen mé schopnosti dovolí. Možná se ve výsledku ukáže, že to byl marný pokus, já se však hodlám s nezlomnou vytrvalostí dál držet oněch provizorních měřítek, která jsem si sám pro sebe vytvořil. Tak jako se bezbranný plavec ze všech sil drží kusu dřeva, který mu náhodně poslal do cesty proud. První věc, kterou jsem po přestěhování do toho domu udělal, bylo pořízení laciného auta z druhé ruky. Svůj dosavadní vůz jsem jen krátce předtím ojezdil k nepotřebě a musel se ho jako vraku zbavit, takže bylo nutné, abych si koupil nový. V zapadlém městě je auto nezbytností kvůli každodenním nákupům, což platí tím víc v případě, že se osaměle usídlíte na vrcholu hory. Stavil jsem se v autobazaru na předměstí Odawary, specializovaném na toyoty, a vyhlédl si tam opravdu levnou corollu kombi. Prodejce o ní tvrdil, že má prý odstín powder blue, barva ale spíš odpovídala obličeji člověka sužovaného chorobou. Auto mělo najeto jen nějakých šestatřicet tisíc kilometrů, zároveň ovšem taky záznam o nehodě, takže na něj byla veliká sleva. Na zkoušku jsem se v něm projel, brzdy a pneumatiky se ale zdály být v pořádku. A jelikož to nevypadalo, že snad budu muset nějak zvlášť často jezdit po dálnici, úplně mi vyhovovalo. Dům jsem měl půjčený od Masahika Amady. Na akademii to byl můj spolužák ze třídy. Byl o dva roky starší než já, představoval pro mě ale jednoho z mála přátel, se kterými jsem si dokonale rozuměl a tu a tam jsme se vídali i poté, co jsme vychodili školu. Po absolutoriu nechal malování, našel si místo u reklamní agentury a pracoval jako grafik. Když se dozvě13

děl, že jsem po rozchodu se ženou odešel z domova, zůstal jsem sám a nemám momentálně kam jít, ozval se mi s tím, že dům, který vlastní jeho otec, je teď úplně prázdný, a jestli bych v něm nechtěl bydlet a trochu se tam o to postarat. Jeho otec, Tomohiko Amada, slavný malíř v tradičním japonském stylu, měl v horách za Odawarou dům spojený s ateliérem, v kterém si poté, co ovdověl, nějakých deset let nerušeně osaměle žil. Nedávno se u něj ale začaly projevovat příznaky postupující kognitivní poruchy, hospitalizovali ho v luxusním sanatoriu v Izu Kógen a dům je už pár měsíců prázdný. „Je to úplná samota až na vrcholu kopce a polohu nemá rozhodně nijak výhodnou, zato ti tam můžu zaručit stoprocentní klid. K malování je to přímo ideální místo. Není tam vlastně vůbec nic, co by tě mohlo rozptylovat,“ řekl mi Amada. A nájemné bylo opravdu spíš jenom symbolické. „Když se v domě nebydlí, tak jednak chátrá, jednak má člověk obavy z vykradení a požáru. Už jen tím, že se tam někdo trvaleji usadí, mi samotnému ubude starostí. Ani ty bys ale asi neměl dobrý pocit z toho, kdybych tě tam nechal bydlet úplně zdarma. Na oplátku proto bude možná vzhledem k mé situaci potřeba, abys byl ve chvíli, kdy tě o to požádám, připravený se v co nejkratší době vystěhovat.“ Neměl jsem proti tomu námitky. Mé věci se stejně daly všecky naskládat do kufru malého osobního auta. Jakmile mi řekne, abych se vystěhoval, můžu se stěhovat třeba hned příští den. Bydlet jsem tam začal hned zkraje května, jakmile skončily svátky. Dům sám byl malé útulné přízemní stavení v západním stylu. Vlastně to byla spíš chata, pro jednoho tu ale bylo místa víc než dost. Stála na vrcholku nepříliš vysoké hory, dokola obklopená lesními houštinami, a ani sám Amada přesně nevěděl, jak velký je vlastně pozemek, na němž se nachází. V zahradě rostla veliká borovice, jejíž mohutné větve se rozpínaly do všech stran. Tu a tam byly umístěné okrasné kameny a vedle tradiční lucerny rostl nádherný japonský banánovník, schopný přečkat i zimní období. Amada měl svatou pravdu, že na tom místě vládne dokonalý klid. Když se teď ale za tou dobou ohlížím, rozhodně nemůžu tvrdit, že by tam úplně scházelo cokoliv, co by člověka rozptylovalo. * * *

| 14

V období těch asi osmi měsíců, co jsem v tom údolí prožil poté, co jsem odešel od manželky, jsem měl intimní poměr hned se dvěma ženami. Obě byly vdané. Jedna byla mladší než já a druhá starší. A jedna jak druhá navštěvovaly kurz malby, který jsem vedl. Vyhlédl jsem si příležitost, oslovil je a udělal jim návrh (což za normálních okolností nedělám, jsem dost plachý a podobné věci nemám příliš v povaze) a ony ten návrh neodmítly. Netuším, jak je to možné, ale pozvat je do postele mi tenkrát připadalo jako ta nejjednodušší a nejrozumnější věc pod sluncem. V nejmenším jsem si nevyčítal, že zrovna svádím své vlastní studentky. Mít s nimi poměr mi přišlo zrovna tak samozřejmé jako zeptat se na ulici kolemjdoucího, kolik je právě hodin. Jako první jsem měl poměr s tou vyšší, co jí bylo něco mezi pětadvaceti a třiceti a měla veliké černé oči. Prsa měla malá, zadek skoro žádný. Měla široké čelo, rovné a krásné vlasy a na svou celkovou konstituci trochu moc velké uši. Těžko byste ji asi označili za krásku v běžném slova smyslu, pro malíře však měla osobitý, zajímavý obličej, jaký přímo vybízel ke zpodobnění (a já skutečně malíř byl a skutečně jsem ji také párkrát skicoval). Byla bezdětná. Její muž učil dějepis na soukromé střední škole a doma svou manželku tloukl. Ve škole si násilí nemohl dovolit, tak si zřejmě o to víc chladil žáhu doma. Přirozeně že ji nebil do obličeje. Když jsem ji vysvlékl donaha, poznal jsem, že má po celém těle modřiny a jizvy. Neměla ráda, když ji tak někdo viděl, a když jsme se proto spolu nazí objímali, vždycky v místnosti pozhasínala všechna světla. O sex jako takový neměla skoro vůbec žádný zájem. Nikdy nebyla pořádně vlhká, a když jsem do ní pronikal, stěžovala si, že to bolí. Nepomáhaly ani pomalé důkladné milostné předehry, ani lubrikační gel. Bolest byla prudká a nepolevovala. Často ji to bolelo tolik, že musela hlasitě křičet. Přesto se se mnou ale milovat chtěla. Nebo se tomu přinejmenším nevyhýbala. Pročpak asi? Možná že vědomě vyhledávala bolest. Anebo chtěla, aby to nebylo příjemné. Mohla taky třeba chtít určitým způsobem sebe samotnou za něco vytrestat. Lidé mnohdy chtějí od života opravdu nejrůznější možné věci. Jedno jediné ale zaručeně nechtěla. A sice intimitu a blízkost. Bylo jí proti mysli chodit ke mně domů a stejně tak i to, abych já docházel k ní, a tak jsme vždycky mým autem odjeli kus cesty podél moře 15

až do míst, kde se nacházel hotel pro milence, a milovali se tam. Sešli jsme se vždycky na velkém parkovišti u restaurace, co tu zřizoval jeden obchodní řetězec, po jedné hodině odpoledne zpravidla vešli do hotelu, před třetí z něho zase odešli. Pokaždé přitom měla nasazené veliké sluneční brýle. I pokud bylo zrovna zataženo anebo pršelo. Jednoho dne se pak ale na parkovišti neukázala. A nepřišla už ani do třídy. Což byl i konec celého toho krátkého románku s ní, který beztak postrádal téměř jakoukoli šťávu. Sex jsme spolu myslím měli jen všehovšudy čtyřikrát nebo pětkrát. Druhá z těch vdaných paní, s níž jsem měl poměr následně, vedla šťastný a spokojený rodinný život. Nebo se alespoň navenek zdálo, že tomu rodinnému životu nic zásadního neschází. Bylo jí tehdy jednačtyřicet (jak se pamatuji) a byla o pět let starší než já. Byla drobná, měla pravidelné rysy obličeje a chodila vždycky vkusně oblečená. Obden docházela do fitness centra cvičit jógu, na břiše proto neměla ani gram nadbytečného tuku. A jezdila červeným Mini Cooperem. Auto to bylo úplně nové, čerstvě pořízené a za slunečných dní bylo vždycky už z dálky vidět, jak se blýská. Měla dvě dcery, které obě chodily do drahé soukromé školy někde v Šónanu. Ona sama do ní kdysi chodila taky. Její muž někde řídil nějakou firmu, nedoslechl jsem se ale nikdy, jakou vlastně (a samozřejmě jsem se to ani zvlášť dozvědět netoužil). Moc dobře nechápu, proč mě vlastně rovnou neodmítla, když jsem po ní tak nepokrytě vyjel. Možná že ze mne tehdy vyzařoval nějaký zvláštní osobní magnetismus. Který zřejmě fungoval na její psýchu, jako by to (takříkajíc) byl jen kousek železa. Anebo tu snad ani nešlo o žádné psýchy a magnetismy, ale jen o to, že ta dáma zrovna náhodou urgentně potřebovala nějakou tu čistě fyzickou stimulaci a já byl „chlap, který je zrovna náhodou po ruce“. Na každý pád jsem jí tehdy dokázal s naprostou samozřejmostí bez zaváhání nabídnout přesně to, co chtěla, ať už to bylo cokoliv. Ze začátku to dokonce vypadalo, že si i ona sama takový poměr se mnou zcela nepokrytě užívá. Pokud mám mluvit čistě o fyzických stránkách věci (i když tu vlastně jiné stránky, které by stály za řeč, prakticky ani nebyly), tak nám ten náš vztah šlapal jako hodinky. Zvládali jsme ty své akty provádět s naprostou otevřeností, kterou nic ani trochu nekalilo, a tuhle čistotu a nezkalenost jsme dokázali dovést až téměř na úroveň abstrakce. Kdy-

| 16

bych si to byl dokázal v tu chvíli uvědomit, asi bych zůstal stát s otevřenou pusou. Nejspíš bych ale zase rychle vystřízlivěl. Jednoho kalného rána na kraji zimy mi zavolala domů a tónem, jako by předčítala připravené prohlášení, mi řekla: „Myslím, že už bychom se dál neměli scházet. Nikam by to totiž stejně nevedlo.“ Anebo něco podobného v tom smyslu. A měla samozřejmě pravdu. Nedalo se popřít, že nemáme nejen kam dál jít, ale taky téměř ani na čem stavět. Za studií na akademii jsem se z hlavní části věnoval abstraktní malbě. Což je značně široký pojem a sám nevím, jak bych vám jej po formální i obsahové stránce co nejlépe přiblížil, v každém případě se jednalo o „malby, v nichž jsem volně a bez omezení ztvárňoval zcela konkrétní dojmy“. Nejednou jsem si dokonce odnesl z výstavy nějakou tu menší cenu. Anebo o mně i psali v uměleckých časopisech. A našlo se i pár pedagogů a přátel, kteří mé obrazy příznivě hodnotili a povzbuzovali mě v tvorbě. Kdovíjaká budoucnost se mi předpovídat nedala, jakýs takýs talent jsem ale myslím jako malíř rozhodně měl. Obrazy, které jsem maloval, však ve většině případů vyžadovaly, abych pracoval s velkými plátny a velkými objemy barev. Což mi samozřejmě jen zvyšovalo výrobní náklady. A nemusím asi zvlášť zdůrazňovat, že pravděpodobnost, že se odněkud vynoří lidumil, který si bude ochoten koupit velkoformátový abstraktní obraz od neznámého malíře a pověsit si ho doma na zeď, se blíží téměř absolutní nule. Jelikož jsem pochopitelně nemohl vyžít jen z malování obrazů, jaké by se mi líbily, začal jsem si po absolvování akademie vydělávat na chleba malováním podobizen na objednávku. Jinými slovy, ve zcela neabstraktním duchu portrétovat ředitele firem, velká zvířata akademického světa, členy parlamentu, regionální celebrity a jiné takové pilíře (tu silnější, tu slabší), na nichž stojí naše společnost. Styl malby musel být realistický, vážný, střízlivý. Jednalo se tu přece o skrz naskrz utilitární obrazy, určené k tomu, aby je pověsili na zeď v přijímací místnosti anebo v ředitelně. Takže jsem v rámci své práce musel vytvářet malby, které představovaly přesný protipól toho, oč jsem jako malíř osobně usiloval. Dodávám, že jsem to dělal proti svému přesvědčení, ale pyšný na to jako umělec přesto být nemůžu. 17

Ta malá firma, která se zabývala profesionálním zprostředkováním objednávek portrétů, se nacházela na Jocuji v Tokiu a já se v ní stal čímsi na způsob výhradního smluvního malíře díky tomu, že mě tam osobně uvedl můj učitel z akademie. Nedávali mi žádný pravidelný plat, ale při určitém počtu odpracovaných zakázek stačily příjmy přinejmenším na to, aby z nich svobodný mladý muž dokázal osaměle přežít. Na skrovné živobytí, kdy jste zaplatili nájem v mrňavém bytě u trati Seibu – Kokubundži, denně se pokud možno třikrát najedli, občas si koupili laciné víno a sem tam vyrazili s nějakou tou přítelkyní do kina. Prožil jsem několik let tím, že jsem ve stanovených termínech soustředěně pracoval na podobiznách, a když jsem se pak do určité míry zajistil, věnoval jsem se zas nějakou dobu malbě obrazů, jaké jsem chtěl malovat sám. Portrétování pro mne tehdy samozřejmě znamenalo jen dočasný prostředek, jak vyžít, a neměl jsem v úmyslu pokračovat v té práci trvale. Čistě z hlediska pracnosti bylo malování těch takzvaných portrétů práce dosti příjemná. Jako student jsem jednou dělal u stěhováků. A taky prodavače ve večerce. Ve srovnání s tím byla zátěž, jak fyzická, tak psychická, kterou na člověka kladla malba podobizen, mnohem a mnohem lehčí. Jakmile jste jednou ovládli princip, už jste pak vlastně jen opakovali jeden a ten samý proces. Zakrátko mi už práce na jednom portrétu nezabírala až tolik času. Bylo to jako řídit letadlo přepnuté na automatický režim. Stačil však pouhý rok podobné nepříliš usilovné práce, abych zjistil, že si mé portréty získávají až nečekaně dobrou odezvu. A stěžovat jsem si nemohl, ani co se spokojenosti klientů týkalo. Pokud se mezi zákazníky najde občas nějaký, co bude mít námitky, pak samozřejmě začnu mít nouzi o nabídky práce. Anebo se mnou taky firma ukončí výhradní smlouvu. Když si naopak získám dobrou pověst, práce mi přibude a o něco se mi zvýší honoráře za jednotlivé zakázky. Portrétování je branže, v které se dost dbá na vážnost. Mně se ale objednávky jenom hrnuly, i když jsem byl pořád ještě pouhý nováček. A utěšeně vzrůstaly i honoráře. Úspěch mých obrazů obdivovali i samotní zaměstnanci zprostředkovatelny. A jeden z objednatelů se dokonce nechal slyšet, že mé práce mají v sobě něco jedinečného. Sám jsem nemohl přijít na to, čím si moje podobizny vydobyly tak vysoké renomé. Nemaloval jsem je s nijak velkým nadšením, prostě jsem

| 18

jen jednu po druhé vyřizoval zakázky, které mi firma přidělila. Upřímně řečeno, nevybavím si dnes obličej už ani jediného z lidí, kteří se u mě kdy dali portrétovat. Na druhou stranu, jako člověk, který se chtěl stát malířem, nemohu, jakmile vezmu do ruky štětec a octnu se před plátnem, namalovat úplně bezcenný obraz. Udělat to, pošpiním své vlastní umělecké cítění a snížím svoji vlastní profesi. Umínil jsem si, že i když na svá díla třeba nebudu moci být hrdý, alespoň nenamaluju nic, zač bych se vyloženě musel stydět. Snad se tomu dá říkat profesní etika. Zkrátka a dobře pro mě platilo, že něco takového nemůžu udělat. Při práci na portrétech jsem se taky od začátku držel svých vlastních metod. Za prvé, při malování jsem si nikdy nenechal sedět modelem skutečné osoby. Když jsem přijímal objednávku, nejprve jsem si s klientem (portrétovanou osobou) vždycky promluvil. Požádal jsem ho, aby mi věnoval asi tak hodinu času, a důkladně jsme si sami ve dvou popovídali. Čistě jen popovídali. Žádné skicování ani nic podobného. Ptal jsem se na všechno možné, klient mi odpovídal. Kde, kdy, v jaké rodině se narodil, jaké měl dětství, do jaké chodil školy, jaké si našel zaměstnání, jakou má teď domácnost, jak se dostal až na svou současnou pozici – to všechno jsem si vyposlechl. Pobavili jsme se i o jeho každodenním životě a o zájmech. Většinu lidí jsem do hovoru o sobě samých nemusel nijak pobízet. Dělali to dokonce s nadšením (možná to bylo způsobeno faktem, že od nich nikdo jiný podobné vyprávění slyšet nechtěl). Občas se stalo, že rozhovor, který měl podle dohody trvat hodinu, trval nakonec hodiny dvě nebo tři. Pak jsem si od dotyčného vypůjčil nějakých pět nebo šest jeho snímků, momentek. Naprosto obyčejných fotek, spontánně pořízených během každodenního života. A pak jsem taky občas, podle situace (ale rozhodně ne vždycky) pořídil vlastním malým foťáčkem pár snímků klientovy tváře z několika různých úhlů. A to bylo všechno. „A to vám nebudu muset sedět bez pohnutí a pózovat?“ ptala se většina lidí nedůvěřivě. Jeden každý z nich se na to zkrátka vnitřně připravoval od chvíle, kdy se rozhodli nechat se portrétovat. Mistr malíř – neříkejte mi, že snad ještě i dnes chodívají v baretu! – s podmračeným výrazem stojí před plátnem, v ruce štětec, a před ním bez pohnutí sedí modelem klient v prkenné póze. Nesmí se ani pohnout. Představovali si to zkrátka celé jako takovouhle klišovitou scénu z nějakého filmu. 19

„A vy byste to tak chtěl?“ odpovídal jsem protiotázkou. „Pro někoho, kdo na to není zvyklý, je sedět modelem fyzicky náročná dřina. Musel byste po dlouhé hodiny zachovávat stále stejný postoj, takže byste se jednak nudil, jednak by vás taky bolela záda. Ale pokud si to tak budete přát, dá se to samozřejmě zařídit.“ Asi si snadno domyslíte, že nějakých devětadevadesát procent zákazníků po něčem podobném rozhodně netouží. V drtivé většině případů mají vesměs práce nad hlavu. Anebo jsou to důchodci vysokého věku. Podobně nesmyslných asketických praktik se pokud možno chtějí vyvarovat. „Bude mi úplně stačit, že jsme se mohli setkat a že jsem si s vámi promluvil,“ uklidňoval jsem je vždycky. „Na výsledném portrétu se už nijak neprojeví, jestli jste mi seděl modelem naživo nebo ne. Pokud byste snad přesto nebyl spokojen, ochotně výsledek přepracuji.“ A poté nějaké dva týdny vzniká podobizna (potrvá nicméně několik měsíců, než barvy úplně zaschnou). Spíš nežli samotného dotyčného jsem před sebou potřeboval mít co nejčerstvější vzpomínku na něj (jeho osobní přítomnost by mě při malování leckdy dokonce až rušila). Vzpomínku na jeho trojrozměrnou podobu. Tu potom stačilo už jenom převést na plátno. Podobnou schopností vizuální paměti jsem byl zřejmě značně štědře obdařen už od narození. A tahle schopnost – dalo by se asi mluvit až o jedinečné dovednosti – pro mne jakožto pro profesionálního portrétistu představovala nebývale mocnou zbraň. Zvlášť důležitou součástí podobné práce bylo, abych si klienta dokázal alespoň trochu oblíbit. Během té zhruba hodiny našeho úvodního rozhovoru jsem se proto snažil najít na klientovi vždycky aspoň jeden sympatický rys. Jistěže mezi nimi byli i takoví, u kterých by se o to člověk snažil marně. Takoví, že bych asi hned vycouval, chtít po mně někdo, abych se s nimi od téhle chvíle blíž přátelil. Pokud se ale jedná čistě o „návštěvníka“, se kterým vás pojí jediná hodina, již spolu strávíte na přesně vymezeném prostoru, není až zas tak těžké najít si na něm jeden dva rysy, které si můžete oblíbit. V každém člověku se vždycky něco zatřpytí, když do něj nahlédneme sdostatek hluboko. Vy to v něm odkryjete, a pokud je povrch zašlý a neleskne se (a on zašlý bývá skoro vždycky), přeleštíte ho hadříkem. Divili byste se, jak se vám pak taková nálada promítne i do výsledného portrétu. * * *

| 20

A tak se ze mě stal profesionální portrétista, ani jsem sám nevěděl jak. Dokonce jsem si v tomhle zvláštním malém světě dokázal získat i určité jméno. Když jsem se oženil, rozvázal jsem s firmou na Jocuji výhradní smlouvu, osamostatnil se a prostřednictvím agentury specializované na malířství jsem začal přijímat zakázky za mnohem výhodnějších podmínek. Agent, který mě měl na starosti, byl o deset let starší než já a byl to schopný člověk zapálený pro věc. To on mi doporučil, abych začal pracovat sám na sebe a věnoval se práci s větším nasazením. Od té doby jsem začal portrétovat spousty lidí (především finančníků a politiků, celebrit ve své branži, i když jsem o většině z nich nikdy předtím neslyšel) a dopracoval se příjmů, které nebyly vůbec k zahození. Čímž ale nechci říct, že jsem se snad ve svém oboru stal kdovíjak uznávaným „velkým mistrem“. V portrétní branži to chodí úplně jinak než ve světě takzvaně umělecké malby. A taky jinak než ve světě uměleckých fotografů. Fotograf portrétista si v mnoha případech vydobude světovou reputaci a jeho jméno zná kdekdo, malíři portrétistovi se ale něco podobného nepřihodí. A rovněž jeho práce proniknou na veřejnost jen zcela výjimečně. Nepíšou o nich v uměleckých magazínech, nevystavují je v galeriích. Pověsí je někam do přijímací místnosti, kde na ně leda sedá prach, a postupně upadají do zapomnění. A pokud se snad najde někdo, kdo se na ně zadívá (zpravidla proto, že zrovna nemá co na práci), po jménu malíře se už shánět nebude. Chvílemi jsem už sám sobě začínal připomínat takovou lepší lehkou holku malířského světa. S vynaložením veškerého umění a co nejsvědomitěji vykonám bez chybičky stanovený proces. A uspokojím zákazníka. Ten talent mám. Pracuju vysoce profesionálně, na druhé straně ale nejde jen o mechanické provádění dané procedury. Vkládám do toho i určitý cit. Ceny nemám nijak nízké, zákazníci ale platí bez jakýchkoli řečí. Mám totiž co dělat s pány, kterým je od začátku jedno, kolik za to dají. A mezi lidmi se pak mluví o tom, jak jsem dobrý. A díky tomu nemám nouzi o klienty. Můj diář je vždycky zaplněný po okraj. Nějaké touhy byste se ve mně ale nedohledali. Nemám ji v sobě, už ani co by se za nehet vešlo. Takovýhle malíř a takový člověk se ze mne nestal proto, že bych o to stál. Prostě jsem jen plynul s proudem nejrůznějších okolností, až jsem najednou úplně přestal malovat své vlastní obrazy. Jednou z příčin mohlo být i to, že jsem se oženil a musel myslet na to, jak bych si zajistil živobytí, nebyla to však příčina jediná. Ve skutečnosti jsem myslím už nějakou 21

dobu předtím cítil, že moje touha malovat vlastní obrazy není tak silná jako dřív. Na manželství jsem se možná jenom sám před sebou vymlouval. Nebyl jsem už nejmladší a připadalo mi, jako bych o něco pomalu přicházel – snad o jakýsi plamen, který mi hoří v hrudi. Krok za krokem jsem zapomínal na to, jaké to je, když mě zahřívá jeho žár. Asi jsem se býval měl s takovým způsobem existence dokázat nekompromisně rozloučit. Nějak proti tomu zakročit. Jenomže já to stále odkládal. Až mě nakonec předběhla moje žena a rozloučila se sama. Bylo mi tenkrát třicet šest let.

| 22

2. Možná že všichni odletíme na Měsíc

„Je mi to moc líto, ale už s tebou asi dál nemůžu žít,“ začala žena tichounce, načež se zase odmlčela a dlouho neřekla vůbec nic. Přišlo to bez varování a naprosto nečekaně. Tak mě to zaskočilo, že jsem se nezmohl na slovo a jenom čekal, co bude dál. Bylo jasné, že to nebude nic až tak pěkného, čekat na její další slova však bylo tehdy to jediné, co jsem mohl dělat. Seděli jsme proti sobě každý z jedné strany kuchyňského stolu. Bylo nedělní odpoledne v půli března. V půlce příštího měsíce jsme měli oslavit šesté výročí naší svatby. Toho dne už od rána nepřetržitě studeně lilo. Vůbec první věc, kterou jsem udělal, když to na mne vyklopila, bylo, že jsem se otočil k oknu a podíval se, jak venku prší. Byl to takový tichý, poklidný déšť. Téměř nefoukalo. Z deště však stejně táhla studená, lezavá zima. Dávala najevo, že do jara je ještě daleko. Za clonou deště bylo rozmazaně vidět oranžovou Tokijskou věž. Na nebi nepoletoval ani jediný pták. Asi teď všichni hleděli déšť poklidně přečkat někde pod převisy střech. „To ani nebudeš chtít znát důvod?“ zeptala se mě. Trochu jsem potřásl hlavou. Neznamenalo to ani ano, ani ne. Vůbec mě nenapadalo, co a jak bych měl říct, zmohl jsem se právě jen na ten mechanický pohyb hlavou. Měla na sobě tenký fialový svetr se širokým výstřihem. Vedle klíční kosti jí vystupovalo odhalené ramínko bílé spodní košilky. Připomínalo speciální druh těstoviny, určený k přípravě speciálních jídel. 23

„Jedna věc by mě ale zajímala,“ vysoukal jsem ze sebe konečně, pohled nepřítomně upřený na odhalené ramínko. Můj hlas zněl napjatě a zcela jasně postrádal jakoukoli vřelost a nadhled. „Snad ti na ni zvládnu odpovědět.“ „Takže: Můžu za to všechno já?“ Chviličku o tom přemýšlela. A pak se pomalu, zhluboka nadechla, tak jako někdo, kdo právě vystrčil hlavu nad vodu poté, co v ní byl po dlouhou dobu ponořen. „Myslím, že přímo asi ne.“ „Přímo ne?“ „Nejspíš.“ Hloubal jsem nad jemným odstínem tónu, kterým to řekla. Zkoumal jsem jej, jako bych potěžkával v dlani vajíčko. „To znamená, že nepřímo na tom vinu mám?“ Na tuhle otázku mi žena neodpověděla. „Je to pár dní, co se mi krátce před svítáním zdál jeden sen,“ řekla mi namísto toho. „Tak živý sen, že skoro nebylo možné rozpoznat, jestli to je jen sen, anebo realita. A když jsem se potom probudila, cítila jsem, anebo vlastně spíš byla jsem nezvratně přesvědčená, že už s tebou nemůžu dál žít.“ „A co se ti to zdálo?“ Jen zavrtěla hlavou. „Nezlob se, ale o tom teď tady nechci mluvit.“ „Sny jsou totiž výhradně osobní záležitost?“ „Možná.“ „Objevil jsem se v tom tvém snu i já?“ „Ne, ty ne. V tom smyslu na tom všem taky nemáš žádnou přímou vinu.“ Pro jistotu jsem se její slova pokusil shrnout. Mám už odedávna takový zlozvyk, že když nevím, co bych řekl, začnu si sumarizovat, co řekl ten druhý (a nemusím asi zdůrazňovat, že tím spoustu lidí dokážu pěkně namíchnout). „Takže ty jsi tedy před pár dny měla velice živý sen. A když ses z toho snu probudila, byla jsi pevně přesvědčená, že už se mnou dál nemůžeš žít. Co se ti přesně zdálo, mi ale neřekneš, protože sny jsou už zkrátka výhradně osobní záležitost. Je to tak?“ Přikývla. „Ano. Přesně tak to je.“

| 24

„To ale není vůbec žádné vysvětlení.“ Položila obě ruce na stůl a zahleděla se do kávového šálku před sebou. Dočista jako by v něm plaval nějaký papírek s věštbou, jaké se prodávají ve svatyních, a ona předčítala, co na něm stojí napsáno. A podle toho, jak se tvářila, šlo o věštbu nanejvýš symbolickou a nejednoznačnou. Má žena na sny odjakživa hodně dala. Často se jimi řídila ve svém chování, anebo podle nich naopak svá rozhodnutí měnila. Ať ale přikládala snům sebevětší význam, stačí opravdu jediný sen, jakkoli živý, aby nadobro anuloval veškerou váhu šesti let našeho manželství? „Ten sen je samozřejmě jen taková spoušť, jedna z mnoha, které to celé nastartovaly,“ řekla žena, jako by mi četla myšlenky. „Jen jsem si díky němu nanovo ujasnila všechno možné.“ „Víš, ona každá spoušť dokáže vystřelit kulku,“ povídám já. „Co tím chceš říct?“ „Spoušť je natolik zásadní součást mechanismu střelných zbraní, že se mi nezdá zrovna nejvhodnější mluvit o jen takové spoušti.“ Neřekla vůbec nic a jen se na mne zpříma zadívala. Jako by naprosto nechápala, o čem to vlastně mluvím. Vlastě jsem to tak úplně nechápal ani já sám. „Ty někoho máš?“ zeptal jsem se. Přikývla. „A spíte spolu?“ „Jo. Je mi to moc líto.“ Nejspíš jsem se měl zeptat, kdo to je a jak dlouho už to celé trvá. Já ale něco takového nijak zvlášť vědět nechtěl. Nechtěl jsem na to vlastně ani pomyslet. A tak jsem se znovu zadíval ven z okna a sledoval, jak tam dál prší a prší. Jak to, že jsem si až do dnešního dne ničeho nevšiml? „To je ale jenom jedna z mnoha dalších jiných věcí,“ řekla žena. Rozhlédl jsem se po pokoji. Vlastně to pro mě po takové době měla být už důvěrně známá místnost, teď jsem měl ale pocit, že se snad dívám na výjev odněkud z nehostinné cizí země. Jen jedna z mnoha? Co to má znamenat: jen jedna z mnoha? Důkladně jsem o tom přemýšlel. Ona si tedy kromě mě spí ještě s nějakým jiným chlapem, to je ale jen jedna z mnoha dalších věcí. Jaké jsou pak ale v tom případě ty další? 25

„Za pár dní odsud odcházím jinam, takže se nemusíš vůbec o nic starat. Tohle jde celé na moji zodpovědnost, čili se samozřejmě vystěhuju já.“ „A ty už víš, kam odsud půjdeš?“ Na to mi neřekla nic, zdálo se ale, že už to vymyšlené má. Nejspíš si to celé připravila pěkně dopředu a vybalila to na mne až následně. Při tom pomyšlení jsem si najednou připadal tak bezbranný, jako by mi uprostřed tmy tmoucí najednou podklouzly obě nohy. Za mými zády se děly věci, a já o tom neměl ani tušení. „Všechno potřebné k rozvodu vybavím co nejrychleji, a až to bude hotové, chtěla bych, abys mi dal svůj souhlas. Promiň, že si o to takhle říkám.“ Přestal jsem sledovat déšť za oknem a zadíval se na ni. A znovu mne napadlo, že jsem s tou ženskou sice prožil šest let pod jednou střechou, ale stejně ji pořád skoro vůbec nechápu. Že jsem v situaci člověka, který se večer co večer dívá na měsíc na nebi, aby nakonec zjistil, že o něm neví opravdu vůbec nic. „Měl bych k tobě prosbu, jen jednu jedinou,“ spustil jsem já. „Když mi ji splníš, můžeš si pak už dělat, co budeš chtít, a svoje osobní razítko ti na rozvodové papíry dám bez jakýchkoli řečí.“ „Co je to za prosbu?“ „Budu to já, kdo odejde z tohohle bytu. A to ještě dneska. A zůstaneš tu ty.“ „Ještě dneska?“ podivila se ona. „Čím dřív, tím líp, nebo snad ne?“ Chvilku si to nechala projít hlavou. „No jestli je to tvoje přání,“ řekla nakonec. „Ano, je to moje přání a žádné jiné už nemám.“ Myslel jsem to opravdu naprosto vážně. Ať si klidně dělá, co se jí zlíbí, jenom když nezůstanu sám za studeného březnového deště na tak mizerném a nelidském místě, jako je tohle. „Odjedu naším autem, nevadí?“ Ani se vlastně nebylo třeba ptát. Bylo to prastaré auto, které jsem ještě před svatbou dostal skoro zadarmo od jednoho kamaráda. Mělo manuální řazení a najeto hodně přes sto tisíc kilometrů. Nehledě na to, že žena stejně neměla řidičák.

| 26

„Svoje věci – třeba ty na malování nebo oblečení – si přijdu vyzvednout pak. Nevadí?“ „Jasně že nevadí, co ale konkrétně znamená to tvoje pak?“ „To zatím nemám představu,“ přiznal jsem. Neměl jsem prostě na to, abych teď uvažoval o podobně vzdálené budoucnosti. Když mi už přece pomalu nezbýval ani ten kousek pevné půdy pod nohama. I jen postávat tady mě stálo téměř veškerou energii. „Možná že tu totiž už moc dlouho nezůstanu, víš,“ vysoukala ze sebe nakonec. „Možná že všichni odletíme na Měsíc,“ odtušil jsem já. Jako by mě dobře neslyšela. „Cos to teď říkal?“ „Ale nic. Nic, co by stálo za řeč.“ Ten večer, ještě než uhodila sedmá, jsem nacpal svých pět švestek do veliké vinylové sportovní brašny a tu šoupl do kufru našeho červeného Peugeotu hatchback 205. Něco na převlečení pro nejbližší dny, toaletní potřeby, několik knížek a deník. Pár jednoduchých tábornických propriet, které si beru na každou pěší túru do hor. Skicák a kreslicí tužky. Nic dalšího, co bych si snad měl vzít s sebou, mě už nenapadlo. Nevadí, pokud mi snad něco bude scházet, můžu si to vždycky někde koupit. Když jsem, sportovní brašnu přes rameno, vycházel z bytu, seděla manželka ještě pořád u kuchyňského stolu. A na stolní desce ještě pořád stál kávový šálek. A ona do něj hleděla se stejným výrazem jako před chvílí. „Taky bych k tobě měla jednu jedinou prosbu,“ řekla nakonec. „I když se teď takhle rozcházíme, nemohli bychom zůstat přátelé?“ Nedocházelo mi dost dobře, co se mi to vlastně snaží říct. Chvíli jsem na ni zíral, na nohou boty, přes rameno tašku, jednu ruku na klice od dveří. „Přátelé?“ „Kdyby to šlo, chtěla bych tě občas vidět a popovídat si s tebou,“ upřesnila. Stále jsem nemohl dobře pochopit, o co se jedná. Přátelé? Občas se vidět a popovídat si? A o čem, prosím pěkně? Připadal jsem si, jako když mi dává hádanky. Co se mi to tu snaží říct? Že se na mě nijak zvlášť nezlobí? 27

„No, já nevím,“ řekl jsem jenom. A žádná další slova mě už nenapadla. Možná že by mě nenapadla, ani kdybych tam takhle stál a dumal ještě celý další týden. Takže jsem prostě jen otevřel dveře a vyšel ven. Tomu, co snad mám na sobě, jsem při odchodu z domu nevěnoval ani tu nejmenší pozornost. Nejspíš bych si nepovšiml ani toho, kdybych odcházel v županu přehozeném přes pyžamo. Až teprve tehdy, když jsem si na toaletě v restauraci na dálničním odpočívadle stoupnul před veliké zrcadlo, jsem si uvědomil, že mám přes pracovní svetr křiklavě oranžovou péřovku, k tomu džíny a na nohou těžké pracovní boty. Na hlavě mi seděla stará pletená čepice. Svetr byl zelený, s kulatým výstřihem, místy se páral a byl zamazaný od běloby. Jenom ty džíny byly zbrusu nové a jejich zářivě modrá barva byla až nepříjemně nápadná. Celkem vzato jsem vyhlížel dost neupraveně, ale zase ne tolik, abych působil jako nějaký výstřední podivín. Jestli jsem ohledně svého odění něčeho litoval, pak snad jen toho, že jsem si z domova zapomněl vzít šálu. I ve chvíli, kdy jsem vyjížděl z podzemního parkoviště v našem domě, se z nebe dál tiše snášel studený březnový déšť. Stěrače peugeotu vydávaly zvuk, připomínající chrchlání starého dědka. Neměl jsem ani tušení, kam se mám vlastně rozjet, a tak jsem nějakou dobu jen bezcílně jezdil ulicemi, kudy mne právě napadlo. Z křižovatky v Niši Azabu jsem se třídou Gaien Niši dóri rozjel směrem k Aojamě, v Aojama Sančóme jsem zahnul doprava jako na Akasaku a po nejrůznějším kličkování nakonec skončil na Jocuji. Potom jsem zajel na první pumpu, kterou jsem uviděl, a natankoval jsem plnou nádrž. A při té příležitosti jsem si nechal i zkontrolovat stav oleje a tlak vzduchu. A taky doplnit kapalinu do ostřikovačů. Čeká mě dost možná hodně dlouhá jízda. Možná dokonce ze Země až na Měsíc. Vyrovnal jsem účet kreditní kartou a znovu vyjel na silnici. Byla deštivá nedělní noc a nikde nic nejelo. Pustil jsem si z rádia FM vysílání, ale na můj vkus v něm bylo trochu moc hloupých řečí. A hlasy zněly až moc pronikavě. V CD přehrávači jsem měl zasunuté první album od Sheryl Crow. Poslechl jsem si asi tři písničky a pak to vypnul. Než jsem se nadál, ujížděl jsem po Medžirském bulváru. Chvíli mi trvalo rozpoznat, kampak mám vlastně namířeno, zanedlouho jsem ale pochopil, že mířím přes Wasedu směrem k Nerimě. Ticho už začalo být

| 28

skoro nesnesitelné, a tak jsem znovu zapnul CD přehrávač a vyposlechl si pár písní Sheryl Crow. A pak jsem tu věc zase vypnul. Ticho pro mne bylo moc tiché, hudba zase až moc hlasitá. Ticho ale bylo přece jenom trochu snesitelnější. Jediné zvuky, které mi doléhaly k uším, bylo skřípání opotřebované gumy stěračů o sklo a nepřetržité svištění pneumatik po promáčeném asfaltu. Uprostřed toho ticha jsem si představil ženu v náručí nějakého jiného chlapa. Taky mi to mohlo dojít mnohem dřív, uvědomil jsem si. Jak to, že jsem na to vlastně nepřišel? Nespali jsme spolu už celé měsíce. I když jsem dal najevo zájem, ona si vždycky něco vymyslela a odmítla. A mám dojem, že se jí vlastně do sexu moc nechtělo už i nějakou dobu předtím. Jenomže já si řekl, že se to možná prostě někdy stává. Omlouval jsem ji, že má práce až nad hlavu, je unavená a nemusí jí taky být vždycky zrovna nejlíp. A ona zatím samozřejmě spala s jiným. Kdy to tak asi mohlo začít? Zavzpomínal jsem. Snad tak před čtyřmi anebo pěti měsíci. Což znamená někdy v říjnu anebo v listopadu. Nemohl jsem si ale vůbec vzpomenout, co se to stalo loni v říjnu nebo v listopadu. A když už jsme tak u toho, vlastně bych si v tu chvíli nevzpomněl ani na to, co se stalo i jen včera. Navenek soustředěný na to, abych nepřehlédl světla semaforu a přespříliš se nepřibližoval k brzdovým světlům auta před sebou, hloubal jsem dál o událostech loňského podzimu. Dumal jsem o tom tak intenzivně, až se mi málem začal vařit vnitřek lebky. Pravá ruka mi automaticky manipulovala řadicí pákou podle toho, jaký zrovna byl provoz okolo. Pravá noha úměrně tomu sešlapávala spojku. Ještě nikdy jsem nebyl tak rád jako tehdy, že mám auto s manuálním řazením. Alespoň jsem tak měl na starosti nějaké fyzické úkony, jimiž jsem mohl (vedle neustálého obírání se myšlenkami na manželku) zaměstnat ruce a nohy. Co se to sakra stalo v říjnu a v listopadu? Podzimní večer. Na velikánské posteli svlékají ruce nějakého chlapa z mé ženy oblečení. Představoval jsem si tu scénu. Myslel jsem na ramínko ženiny bílé spodní košilky. A na růžové bradavky, které se skrývají pod košilkou. O žádnou z těch představ jsem nijak zvlášť nestál, ale řetězec asociací, které se jednou daly do pohybu, už nešlo žádným způsobem zadržet. Vzdychl jsem si a zastavil na parkovišti na prvním odpočí29

vadle, které jsem zahlédl. Otevřel jsem okno na sedadle spolujezdce, zhluboka natáhl do plic venkovní vlhký vzduch a pomalu a trpělivě čekal, až mi přestane tak prudce bušit srdce. Potom jsem vystoupil z vozu. S pletenou čepicí na hlavě jsem bez deštníku prošel mrholením a vešel do restaurace. A posadil se do boxu až úplně vzadu. V podniku bylo liduprázdno. Servírku, která se dostavila, jsem požádal o horkou kávu a sendvič se šunkou a sýrem. A pak jsem upíjel kafe a se zavřenýma očima se pomalu uklidňoval. A snažil se, abych si pokud možno vyhnal z hlavy scénu, ve které manželku objímá cizí chlap. Jenomže se mi to ani trochu nedařilo. Zašel jsem na toalety, pečlivě si mýdlem umyl ruce a znovu se zadíval na svou tvář, jak se odrážela v zrcadle nad umývadlem. Oči jako bych měl menší než jindy a byly podlité krví. Připomínal jsem lesní zvíře, které hlad postupně připravuje o životní sílu. Zvíře sedřené a vyděšené. Froté ručníčkem jsem si otřel ruce a obličej a pak jsem pečlivě zkoumal svoji vizáž ve velkém zrcadle na zdi. Uviděl jsem v něm vyčerpaného šestatřicetiletého chlápka v ošuntělém, od barev umazaném svetru. Kam se teď jako hodlám vydat? napadlo mě, jak jsem tak pozoroval ten obraz sebe samého. Anebo spíš: kam jsem se to sakra dostal? A kde to jsem? Anebo ještě spíš: kdo vlastně vůbec jsem? Jak jsem se tak sledoval v zrcadle, napadlo mě, že bych mohl zkusit namalovat vlastní podobiznu. A kdybych ji už namaloval, jak se tam asi zpodobním? Dovedu sám na sobě najít něco, co bych si dokázal aspoň trochu zamilovat? Objevit cokoli, co zasvítí a zazáří? Nechal jsem tu otázku bez odpovědi a vrátil se ke svému stolu. Vypil jsem kávu a přišla servírka a dolila mi ji. Požádal jsem o papírovou tašku, kam jsem pak uložil netknutý sendvič. Možná že později dostanu hlad. Teď jsem ale neměl chuť vůbec na nic. Když jsem pak vyrazil od restaurace a rozjel se kupředu silnicí, spatřil jsem zanedlouho návěstí, ohlašující nájezd na autostrádu Tokio – Niigata. A jen pěkně vzhůru po dálnici na sever, napadlo mě. Neměl jsem tušení, co mě tam čeká. Zdálo se mi ale kdovíproč lepší zamířit na sever než na jih. Zatoužil jsem po nějakém chladném, čistém místě. A hlavně a především jsem chtěl být co nejdál od tohohle města, lhostejno jestli na jih nebo na sever.

| 30

Otevřel jsem palubní přihrádku a našel v ní nějakých pět nebo šest cédéček. Jedno z nich byla nahrávka Mendelssohnova Oktetu, který si žena ráda pouštěla při jízdě autem. Skladby, která má nevídanou kompozici pro celé dva smyčcové kvartety, zároveň ale taky krásnou melodii. Mendelssohn ji složil v pouhých šestnácti letech. Jak mi vysvětlila manželka. Byl zkrátka zázračné dítě. A co jsi dělal ty, když ti bylo šestnáct? Já jsem byl v šestnácti celý blázen do jedné holky od nás ze třídy, řekl jsem, když jsem se na ty časy rozpomněl. Chodil jsi s ní? Kdepak, skoro jsem na ni ani nepromluvil. Jen jsem ji sledoval zpovzdálí. Neměl jsem odvahu ji oslovit. A pak jsem vždycky přišel domů a pokoušel se ji aspoň zhruba nakreslit. Mockrát a mockrát jsem to zkoušel. A od těch dob ses, jak je vidět, skoro nezměnil, zasmála se žena. Je to tak, od těch dob jsem se skoro nezměnil. Je to tak, od těch dob jsem se skoro nezměnil, zopakoval jsem si v duchu svá tehdejší slova. Vyndal jsem z přehrávače cédéčko Sheryl Crow a namísto něj tam dal album Pyramid od Modern Jazz Quartet. A zaposlouchaný do příjemných bluesových sól Milta Jacksona jsem mířil po dálnici přímo na sever. Občas jsem si dal pauzu někde na odpočívadle, velice dlouho močil a pak vypil spoustu horké černé kávy, až na tyhle chvíle jsem ale proseděl za volantem téměř celou noc. Celou dobu jsem jel v pomalejším pruhu a do rychlejšího se zařadil jen při předjíždění nějakého hodně pomalého kamiónu. Spát se mi kupodivu nechtělo. Tak nechtělo, až jsem měl skoro dojem, že už snad nikdy v životě neusnu. A než se rozbřesklo, byl jsem u Japonského moře. Když jsem dorazil do Niigaty, zahnul jsem doprava, vydal se podél pobřeží na sever, přes Jamagatu dojel do Akity, z Aomori přejel na Hokkaidó. Dálnicím jsem se nadobro vyhýbal a jel si beze spěchu po obyčejných cestách. Nebylo opravdu vůbec kam pospíchat, v žádném slova smyslu. Když nastala noc, našel jsem si nějaký levný byznys hotel nebo co nejobyčejnější rjokan, ubytoval se a natažený na mrňavé posteli usnul. Naštěstí se mi skoro vždycky dařilo usnout okamžitě, ať už jsem nocoval kdekoli a na jakémkoli lůžku. 31

Ráno druhého dne jsem poblíž města Murakami zvedl telefon a zavolal pověřenci z agentury, že teď nejspíš nějakou dobu nebudu moci pracovat na žádné podobizně. Zbývalo mi ještě několik nedodělaných objednávek, nebyl jsem ale vůbec ve stavu, kdy bych je mohl dokončit. „To je tedy dost nepříjemná situace. Vždyť už jste ty objednávky přece přijal,“ odpověděl mi nervózně. Omluvil jsem se mu. „Nedá se opravdu nic dělat. Buďte prosím vás tak laskav a řekněte těm lidem, že jsem měl třeba dopravní nehodu, anebo něco takového. Určitě máte i jiné portrétisty.“ Na malou chvíli se odmlčel. Dosud se ani jedinkrát nestalo, že bych nedodržel pracovní termín. Nezodpovědný přístup k práci jsem neměl v povaze. Což moc dobře věděl i on sám. „Z určitých důvodů bych se teď rád vzdálil na nějaký čas z Tokia. A během té doby, bohužel, nebudu moci pracovat.“ „Co přesně znamená na nějaký čas?“ Na to jsem mu neuměl dát odpověď. Vypnul jsem mobil, našel si příhodnou řeku, zastavil na mostě a vyhodil to mrňavé komunikační zařízení z okna. Nezbývá vám, bohužel, než se smířit se situací. Nezbývá vám než si říct, že jsem odletěl někam na Měsíc nebo na podobné místo. V městě Akita jsem zajel k bance, vybral si v automatu peníze a ověřil zůstatek na účtu. Zbývala mi tam ještě celkem slušná suma. Dost na to, abych si mohl dovolit i platit kreditní kartou. Vypadalo to, že nic nebrání tomu, abych ještě nějakou dobu takhle cestoval. Běžné denní výdaje jsem neměl zas tak vysoké. Utrácel jsem za benzín, za jídlo a za noclehy v byznys hotelech a to bylo tak všecko. Na předměstí Hakodate jsem si ve výprodejovém obchodě pořídil jednoduchý stan a spací pytel. A jelikož na Hokkaidu bylo teď v předjaří ještě dost chladno, přikoupil jsem i teplé prádlo. A kdykoli se pak poblíž místa, kam jsem zrovna dorazil, nacházel nějaký kemp, postavil jsem si tam stan a přenocoval v něm, abych co možná nejvíc šetřil peníze. Na zemi ještě ležel ztvrdlý sníh a noci byly mrazivé, po dosavadních noclezích v mrňavých dusných cimrách byznys hotelů jsem se však ve stanu cítil báječně svěže a volný jako pták, pod sebou tvrdou zemi a nad sebou bezbřehý prostor oblohy. Zářily na ní myriády hvězd. Jinak tam už nebylo vůbec nic.

| 32

Následující zhruba tři týdny jsem ve svém peugeotu bezcílně objížděl území celého Hokkaida. Nastal duben, jarní tání si ale toho roku dávalo načas. I tak ale nebe začínalo viditelně měnit barvu a pomalu rozkvétaly nejrůznější rostliny. Pokud jsem občas narazil na nějaké ty malé termální lázně, přenocoval jsem tam v rjokanu, beze spěchu si poseděl v horké vodě, umyl si hlavu a oholil se a dal si jakž takž slušné jídlo. Stejně mi ale váha vždycky ukázala, že jsem oproti tokijským časům o dobrých pět kil zhubnul. Nečetl jsem žádné noviny a nedíval se na televizi. A rádio na stereu v autě mě v době příjezdu na Hokkaidó začalo zlobit a krátce nato nadobro oněmělo. Neměl jsem ponětí, co se odehrává ve světě, a ani jsem se to nijak zvlášť netoužil dozvědět. V Tomakomai jsem si jednou zajel do laundromatu vyprat velké prádlo, a zatímco jsem čekal, až bude hotovo, zašel jsem ještě nedaleko odtamtud i k holiči a nechal si přistřihnout už trochu přerostlé vlasy. A taky se dal oholit. V televizi, kterou v tom holičství měli, jsem prvně po dlouhé době zas viděl zprávy NHK. Anebo jsem spíš chtě nechtě slyšel i se zavřenýma očima mluvit jejich hlasatele. Celá ta série zpráv mi ale stejně od začátku až do konce připomínala události odněkud z jiné planety, s nimiž mě nepojí zhola nic. Anebo možná smyšlenou pohádku, vyfabulovanou, jak se to někomu právě namanulo. Jedinou zprávou, u níž jsem dokázal vnímat jakous takous souvislost se svou osobou, byla informace o tom, že v hokkaidských horách medvěd napadl a zahubil starého třiasedmdesátiletého pána, který si tam vyrazil na houby. Hlasatel varoval, že medvědi probuzení ze zimního spánku představují veliké riziko, poněvadž jsou hladoví a podráždění. Já občas nocoval ve stanu a sem tam jsem se taky, když se mi zamanulo, chodíval osaměle projít do lesa, takže by nebylo nic divného, kdyby nějaký medvěd napadl i mě. Čistě jen náhodou jsem to nebyl já, ale ten starý pán, kdo se stal obětí medvědího útoku. Stejně ve mně ale ta zpráva nevzbudila vůči pánovi roztrhanému medvědem kdovíproč žádný soucit. Nebyl jsem ani schopen představit si bolest, hrůzu a šok, které ten člověk jistě musel cítit. Vlastně jsem víc sympatizoval s tím medvědem. Anebo ne, jaképak sympatie. Spíš v tom bylo něco jako tiché spiklenectví. Co to s tebou sakra je, pomyslel jsem si, jak jsem tak sledoval sám sebe v zrcadle. Dokonce jsem to i zkusmo tiše vyslovil. Tobě snad už začíná 33

vážně hrabat, nebo co. V tomhle stavu bys neměl nikomu lézt do cesty. Přinejmenším po nějaký čas. Když už byl pomalu za polovinou i duben, začal jsem i té zimy mít právě tak dost. Takže jsem nechal Hokkaidó Hokkaidem a přesunul se zpátky na Honšú. A jel jsem podél pacifického pobřeží z Aomori do Iwate a z Iwate do Mijagi. Jak jsem se blížil čím dál víc k jihu, začala i roční doba postupně připomínat opravdové jaro. Po celou tu dobu jsem samozřejmě dál myslel na manželku. Na ni a na ty anonymní ruce, které ji nejspíš právě teď objímají někde v posteli. Ne že by se mi na to myslet chtělo, nedokázal jsem ale přijít na žádné jiné téma k přemýšlení. Vůbec poprvé jsem se se svou ženou setkal krátce předtím, než mi bylo třicet. Byla o tři léta mladší než já. Pracovala v malé architektonické kanceláři v Jocuja Sančóme, měla licenci architekta druhého stupně a byly s mou tehdejší přítelkyní spolužačky ze třídy z vyšší střední. Měla dlouhé, rovné vlasy, líčila se jen málo a alespoň výrazem obličeje působila dost poklidně (což se vcelku záhy ukázalo být klamné zdání, ale o tom až později). Seznámili jsme se při náhodném setkání v jakémsi restaurantu, kde jsme měli s přítelkyní rande, a já se do ní téměř na místě zamiloval až po uši. Nepůsobila přitom nijak nápadně. Neshledali byste na ní žádnou zvláštní vadu na kráse, ale ani nic, čím by vás kdovíjak přitahovala. Měla dlouhé řasy, drobný nosík, postavu spíš menší a vlasy, které jí sahaly až po klíční kosti, úhledně přistřižené (na úpravě vlasů si dávala vždycky velice záležet). Rty měla plné a poblíž pravého koutku úst malou pihu, která se s každou změnou výrazu obličeje zvláštně pohnula. Což všechno vyvolávalo bezmála smyslný dojem, ale i to až při pozorném pohledu. Na zběžný pohled se jako mnohem větší krasavice jevila má tehdejší přítelkyně. Přesto mě ale tahle ženská už od prvního pohledu uchvátila tak nečekaně, jako by do mne uhodil hrom. Proč asi? Trvalo hezkých pár týdnů, než jsem na to přišel, ale nakonec se mi to jednoho dne povedlo. Připomínala mi totiž mou dávno mrtvou mladší sestru. Velice živě mi ji připomínala. Ne že by si snad byly nějak podobné. Ukázat někomu jejich fotografie, asi by tvrdil, že každá vypadá úplně jinak. A právě proto jsem si toho zpočátku nevšiml ani já. Nepřipomínala mi sestru konkrétními rysy tváře,

| 34

zato se jí ale až neuvěřitelně podobala svou mimikou, a zvlášť pak pohybem očí a svitem v nich. Jako by mi tu nějakým kouzlem ožily před očima dávno uplynulé časy. Má sestra byla o tři roky mladší než já a trpěla vrozenou vadou srdeční chlopně. Už jako malou ji několikrát operovali, a přestože operace dopadly samy o sobě dobře, nikdy se úplně nepodařilo eliminovat zdravotní následky. Ani lékaři samotní nevěděli, jestli ty následky samovolně odezní, anebo v budoucnu způsobí osudové problémy. Nakonec sestra zemřela, když mi bylo patnáct. Jen zanedlouho poté, co se dostala na nižší střední. Po celý svůj krátký život bez ustání bojovala se svou vrozenou poruchou, přesto ale nikdy neztrácela dobrou náladu a pozitivní přístup. Až do samého konce si jedinkrát nepostěžovala ani nezaplakala, a vždycky měla všechno důkladně naplánované pár kroků dopředu. Svou vlastní smrt na programu neměla. Odjakživa byla velice chytrá a ve škole měla vzorný prospěch (já sám jsem se jí jako dítě nemohl vůbec rovnat). Měla silnou vůli a za tím, co si usmyslela, si šla vždycky nejkratší cestou, ať se dělo co chtělo. Když jsme se jako sourozenci někdy pohádali – což se nedělo příliš často –, byl jsem to vždycky já, kdo nakonec ustoupil. Ke konci už byla vyhublá k nepoznání, pohled si ale i tehdy uchovávala pořád nádherně živý a plný energie. I na mé ženě mě přitahovaly především její oči. To něco, co se v nich dalo rozpoznat. Ve chvíli, kdy jsem se do nich poprvé zahleděl, jsem zažil hluboký vnitřní otřes. V žádném případě jsem si ale nechtěl nahrazovat ztrátu sestry tím, že získám ji. Nic takového. Sám jsem si dokázal představit, že by mi takové přání nakonec přineslo jen zklamání na celé čáře. Já chtěl – anebo možná spíš potřeboval – odlesk té pozitivní vůle, který v těch očích byl. Ten nepopiratelný, spolehlivý zdroj životního tepla. Zdroj, na který jsem byl důvěrně zvyklý a který jsem možná jen tím víc postrádal. Nenápadně jsem si na ni zjistil kontakt a pozval ji na rande. Byla samozřejmě překvapená a nechtělo se jí. Byl jsem přece milenec její kamarádky. Já ale nehodlal jen tak snadno ustoupit. Tvrdil jsem, že ji chci jenom vidět a popovídat si s ní. Jen to a budu spokojený. Nic jiného už nebudu chtít. Sešli jsme se v jedné tiché restauraci, sedli si proti sobě za stůl a povídali si o všem možném. Rozhovor zpočátku vázl pro samou trému, brzy se ale rozproudil. Chtěl jsem se toho o ní dozvědět, co se jen 35

dalo, a o témata k hovoru jsme proto neměli nouzi. Zjistil jsem, že se její datum narození liší od sestřina jen o pouhé tři dny. „Nevadilo by ti, kdybych si tě nakreslil?“ zeptal jsem se jí. „Tady?“ vyhrkla a rozhlédla se kolem sebe. Seděli jsme u stolu v restauraci a právě si objednali zákusek. „Byl bych s tím hotový, ještě než přinesou dezert,“ ujistil jsem ji. „No tak dobře,“ souhlasila napůl v pochybách. Vytáhl jsem z tašky malý skicák, který s sebou vždycky nosívám, a tužkou tvrdosti 2B si rychle načrtnul její tvář. A jak jsem slíbil, dokončil jsem to dřív, než nám přinesli dezert. To nejdůležitější byly samozřejmě její oči. Ty jsem si chtěl nakreslit ze všeho nejvíc. Otvíral se mi v nich hlubokánský svět, vzdorující času. Ukázal jsem jí tu kresbu. Zdálo se, že se jí líbí. „Působí tak živě.“ „To proto, že ty sama jsi taková,“ ujistil jsem ji. Dlouho ten obrázek pozorovala, jako by na ni udělal velký dojem. Jako by hleděla na sebe samotnou tak, jak se nikdy předtím neznala. „Jestli se ti to líbí, tak si to vem.“ „Opravdu můžu?“ ujišťovala se. „No jasně. Vždyť je to jenom skica.“ „Děkuju.“ Potom jsme měli ještě párkrát rande a nakonec se z nás stali milenci. Šlo to úplně přirozeně a spontánně. Až na to, že mé přítelkyni způsobilo pořádný šok, když mě jí přebrala nejlepší kamarádka. Myslím, že nejspíš pomýšlela na to, že se vezmeme. Samozřejmě že měla pořádný vztek (za sebe ale každopádně přiznám, že já na svatbu s ní zas až tak nepomýšlel). A navíc má budoucí manželka tou dobou taky měla přítele, což opět nešlo vyřešit úplně hladce. A vyskytly se i další překážky, ale stejně neuplynulo ani půl roku a byli z nás manželé. Konala se komorní oslava jen pro přátele a usídlili jsme se v moderním bytovém domě na Hiroo. Dům vlastnil její strýček a byt jsme měli pronajatý za relativně nízké nájemné. Z jedné malé místnosti jsem si udělal ateliér a v něm se pak naplno věnoval malování podobizen. Už to pro mne nebylo jen přechodné zaměstnání. K životu v manželství jsem totiž potřeboval pravidelné příjmy a mimo malování portrétů jsem neměl valnou šanci, jak si je opatřit. Žena odtamtud dojížděla metrem do jejich architektonické kanceláře v Jocuja San-

| 36

čóme. A bylo jen přirozené, že na mě, který jsem zůstal doma, pak připadlo provádět každodenní domácí práce, nepředstavovalo to pro mne však žádnou obtíž. Nikdy jsem proti domácím pracím nic neměl a mohl jsem se díky nim i odreagovat od malování. A přinejmenším bylo mnohem příjemnější provádět doma domácí práce než dennodenně jezdit někam do firmy a tam muset vykonávat úřednickou robotu. Myslím, že prvních pár let svého manželství jsme oba prožili v poklidu a naplněně. Náš každodenní život zakrátko nabral příjemný rytmus a my do něj úplně přirozeně zapadli. O víkendech a svátcích jsem si i já vždycky udělal volno od malování a společně jsme se pokaždé někam vydali. Chodívali jsme do galerií, anebo jsme si vyrazili na túru za město. Popřípadě jsme jen tak bez cíle chodili sem a tam ulicemi. Stalo se pro nás oba důležitým zvykem vyhradit si čas na důvěrné rozhovory a zajímat se jeden o druhého. Skoro všechno, co se stalo jednomu z nás, se bez obalu a na rovinu dozvěděl i ten druhý. Dělili jsme se tak i o své názory na věci a o své dojmy. Jen jednu věc jsem své ženě nikdy neprozradil. A sice tu, že má oči, které mi navlas připomínají oči mé dvanáctileté nebožky sestry, a to že je hlavní důvod, proč mě tak přitahuje. Kdyby je neměla, bezpochyby bych si ji nezačal tak horlivě namlouvat. Cítil jsem ale, že bude lepší jí o tom neříct ani slovo, a taky jsem to opravdu až do konce neudělal. Bylo to jediné tajemství, které jsem vůči ní měl. Jaká tajemství skrývala ona přede mnou – a že nějaká dozajista měla –, o tom jsem neměl vůbec tušení. Moje manželka se jmenovala Juzu. Juzu, jako to ovoce příbuzné citrónu a mandarinkám, co se používá při vaření. Když jsem ji objímal v posteli, občas jsem ji místo Juzu žertem oslovoval Sudači, podle druhého takového příbuzného ovoce, podobného limetě. Šeptával jsem jí to potajmu do ucha. Vždycky se tomu zasmála, zároveň ji to ale taky napůl rozzlobilo. „Já nejsem Sudači, já jsem Juzu. Možná že se ti to hůř rozlišuje, ale rozdíl v tom je.“ Kdypak se to jen všechno začalo ubírat špatným směrem? Tahle otázka mi nešla z hlavy po celou dobu, co jsem svíral volant a čistě jen pro ježdění samo se přemisťoval z jedné dálniční restaurace do druhé, z jednoho byznys hotelu do druhého. Nedokázal jsem ale vysledovat 37

vůbec žádný bod zlomu. Po celou dobu jsem se domníval, že nám to spolu krásně klape. Jistěže jsme, tak jako ostatně všechny manželské páry, co jich svět nosí, mezi sebou měli několik vleklých praktických problémů, které občas přicházely na přetřes. Konkrétně pro nás myslím představovalo hlavní takový problém především to, zda budeme nebo nebudeme mít děti. Do chvíle, kdy bude třeba rozřešit tuhle otázku s finální platností, ovšem zbývala ještě určitá časová rezerva. A až na tuhle záležitost (kterou jsme zatím ještě mohli načas takříkajíc uložit k ledu) jsme nicméně vedli v zásadě bezproblémový manželský život a dobře si navzájem vyhovovali jak po duševní, tak po fyzické stránce. Zhruba takhle jsem až do poslední chvíle vnímal situaci. Jak jsem jen mohl být takový optimista? Anebo spíš takový hlupák? Zřejmě mám od narození v zorném poli jakousi slepou skvrnu. Jako bych neustále něco přehlížel. A to něco musí zpravidla být právě to nejdůležitější. Ráno jsem pokaždé vypravil manželku do práce, pak jsem až do časného odpoledne soustředěně maloval, po obědě se šel projít po okolí a přitom udělal nákupy, když nastal večer, uchystal jsem všechno potřebné k uvaření večeře. Dvakrát nebo třikrát do týdne jsem si šel zaplavat do nedalekého sportovního klubu. Po manželčině návratu z práce jsem připravil a dal na stůl večeři. Ke které jsme si otevřeli pivo nebo víno. Pokud se zrovna žena nechala slyšet, že má ten den přesčas a že se půjde najíst někde poblíž jejich firmy, sedl jsem si osaměle za stůl a dal si něco menšího. Zhruba takovéhle dny se bez ustání opakovaly po celou dobu našeho šestiletého manželství. A já proti tomu nijak zvlášť neprotestoval. V architektonické kanceláři bylo neustále práce nad hlavu a manželka měla přesčasy každou chvíli. Frekvence mých osamělých večeří postupně vzrůstala. Občas se taky žena vracela domů až kolem půlnoci. „Poslední dobou toho máme v práci nějak hodně,“ vysvětlovala mi. Nějaký jejich kolega si prý znenadání našel jiné místo a ona ho teď musí nahradit. Kancelář se ale nijak nehrne do toho, aby najala někoho nového. Po návratu domů pozdě večer byla žena vždycky hodně unavená, a jen se osprchovala, už spala jako dřevo. A s naším sexuálním životem to tím pádem bylo čím dál horší. Občas dokonce musela pro samou nedodělanou práci odjet do firmy i o volném dni. Samozřejmě že jsem tomu všemu beze zbytku věřil. Neměl jsem totiž žádný důvod k pochybnostem.

| 38

Možná že ale ve skutečnosti nešlo o žádné přesčasy. Že zatímco jsem doma osaměle večeřel, ona si někde na hotelu užívala důvěrné chvilky o samotě se svým novým milencem. Má žena měla spíš diplomatickou povahu. Navenek působila celkem poklidně, byla však velice bystrá, k tomu i pohotová a do značné míry se neobešla bez určitého společenského postavení. A já jí ovšem takové postavení nedovedl nabídnout. A proto Juzu v jednom kuse chodila někam do restaurace se svými nejlepšími kamarádkami (kamarádek měla velkou spoustu) a po práci popíjela s kolegy (v pití měla o dost větší výdrž nežli já). Nijak jsem Juzu nezazlíval, že se takhle na vlastní pěst chodí pobavit. Spíš jsem ji v tom ještě naopak podporoval. Když se nad tím tak zamyslím, šlo vlastně o něco dost podobného vztahu, jaký jsem míval se sestrou. Odjakživa jsem jenom nerad chodil ven, takže jsem se po příchodu ze školy zavřel v pokoji, kde jsem o samotě četl knížky a maloval obrázky. Sestra byla oproti tomu hodně společenská a měla činorodou povahu. V běžném každodenním životě se proto myslím naše zájmy i jednání spíše rozcházely. Vzájemně jsme si ale velmi dobře rozuměli a respektovali své specifické kvality. A možná že to u bratra a sestry v našem věku nebylo zrovna obvyklé, ale vedli jsme spolu velice důkladné debaty o všem možném. V zimě v létě jsme se scházeli nahoře v patře v sušárně na prádlo a neúnavně si tam spolu povídali. A zvlášť rádi jsme měli legrační a co nejzvláštnější historky. Kolikrát jsme si navzájem říkali takové věci, že jsme se pak doslova váleli smíchy. Neříkám, že to snad bylo jen tímhle, ale já sám se pak v podobném vztahu s manželkou cítil naprosto uvolněně a bezpečně. Své úlohy v našem manželském životě – úlohy mlčky asistujícího partnera – jsem se ujal spontánně a s naprostou samozřejmostí. Pro Juzu to ale možná neplatilo. Jí možná v manželství se mnou něco scházelo. Manželka a mladší sestra jsou přece dvě naprosto odlišné osoby a bytosti. A nemusím zvlášť zdůrazňovat, že ani já sám už nejsem žádný dospívající mladík. Když se zas prostřídaly měsíce a nastal květen, už jsem z toho věčného každodenního ježdění začínal být trochu unavený. A přestalo mě bavit i to, jak tu s rukama na volantu donekonečna řeším jen jedno a to samé. Prostě se jenom dokola opakovaly všechny ty otázky a odpověď zůstávala konstantně rovna nule. Od neustálého vysedávání u řízení jsem už navíc 39

byl celý rozbolavělý. Peugeot 205 je model koncipovaný pro lidové vrstvy. Sedadla neměl nijak přepychová a pérování už mělo zcela jasně to nejlepší za sebou. A od toho, jak jsem po dlouhou dobu zíral do světla, odrážejícího se od asfaltu, jsem už začínal mít vleklé bolesti v očích. Vždyť už to taky bylo přes půldruhého měsíce, co jsem se jen honem honem přemísťoval z místa na místo, jako by mě něco pronásledovalo. V horách na rozhraní prefektur Mijagi a Iwate jsem narazil na malé venkovské lázně a rozhodl se, že v nich svou jízdu přeruším. Měli tam v hlubokém sevřeném údolí termální pramen s hotýlkem, kde dlouhodobě pobývali lidé z okolí, aby se tu léčili. Cena ubytování byla víc než přijatelná a ve společné kuchyni jsem si dokonce mohl i sám něco jednoduššího uvařit. Dosytosti jsem se tu vykoupal v horké vodě a vyspal se, kolik jsem jen potřeboval. Zotavoval jsem se z únavy z řízení auta a povaloval jsem se na tatami a četl si knížky. A když mě přestalo bavit číst, vytáhl jsem z tašky skicák a něco si nakreslil. Poprvé po dlouhatánské době jsem měl zas náladu kreslit. Začal jsem s květinami v zahradě a se stromy, potom jsem kreslil králíky, které chovali na dvorku rjokanu. Šlo jen o jednoduché črty tužkou, každému, kdo je spatřil, se ale moc líbily. A potom jsem už, jak si kdo zrovna přál, skicoval tváře lidí kolem sebe. Spolubydlících, i zaměstnanců z rjokanu. Lidí, kteří se prostě jen mihli kolem mne. Lidí, které už zřejmě víckrát neuvidím. A pokud si to dotyční přáli, obrázek jsem jim i věnoval. Uvědomil jsem si, že je načase, abych se pomalu vrátil do Tokia. Takhle nemůžu žít věčně, tím bych se asi nikam nedostal. A navíc se mi znovu zachtělo malovat. Nechtěl jsem ale dělat žádné podobizny na objednávku, a už vůbec ne nějaké skici tužkou. Po dlouhé době jsem zas zatoužil namalovat si něco sám pro sebe. Neměl jsem tušení, jestli mi to půjde, nezbývalo ale než se pokusit udělat první krok. Měl jsem v úmyslu přejet svým peugeotem přes Tóhoku a dojet až do Tokia, před městem Iwaki mi ale na silnici číslo 6 znenadání dosloužilo auto. Praskla palivová hadice a motor nadobro přestal startovat. Aby taky ne, když jsem si do té chvíle s nějakou údržbou skoro nelámal hlavu. Nemohl jsem si tedy na nic stěžovat. Jediné štěstí bylo, že mi vůz vypověděl službu náhodou právě u garáže jednoho vstřícného automechanika. Součástky na starý model peugeotu se v těch místech sehnat nedaly a nechat si je poslat by bylo nadlouho. A i kdyby se to nakrásně povedlo

| 40

spravit, nejspíš by se na tom autě zas hned pokazilo něco jiného, tvrdil mechanik. Klínový řemen je na odchodu a brzdné destičky jsou sedřené na nejzazší mez. A pérování se celé klepe a rachotí. „Nic ve zlém, ale tohle auto dejte rovnou do šrotu,“ zněl verdikt. Loučení s peugeotem, s kterým jsem strávil půldruhého měsíce na cestách a jehož počítadlo ukazovalo bezmála 120 000 najetých kilometrů, bylo smutné, nezbývalo mi ale opravdu nic jiného než ho tu nechat a jít. Skoro mi připadalo, jako by tu ten vůz vydechl naposledy namísto mne samotného. Za to, že mne zbavil nepoužitelného auta, jsem tomu mechanikovi daroval stan se spacákem a tábornickými proprietami. Ještě jsem si svůj Peugeot 205 naposledy nakreslil, pak jsem si přehodil sportovní brašnu přes rameno, nasedl na vlak linky Džóban a vrátil se do Tokia. A rovnou z nádraží jsem zavolal Masahiku Amadovi a vysvětlil mu krátce, v jaké jsem situaci. Že mi to přestalo klapat v manželství a já nějakou dobu cestoval a nakonec se zase vrátil do Tokia. Kde vlastně zatím nemám, kam bych se vracel. A zeptal jsem se, jestli by se u něj nenašlo nějaké místo, na kterém bych mohl složit hlavu. Odpověděl, že v takovém případě by pro mne zrovna měl k dispozici ideální bydlení. A sice dům, ve kterém dlouhou dobu bydlel jeho otec, kterého ovšem hospitalizovali v domě s ošetřovatelskou službou v Izu Kógen. Takže je ta nemovitost už nějakou dobu prázdná. Dům je kompletně vybavený nábytkem i vším potřebným k živobytí, takže není potřeba už nic dalšího zařizovat. Místo je to ne moc dobře přístupné, ale telefon se ještě dá používat. Takže tam klidně můžu nějakou dobu bydlet, jestli mi to bude vyhovovat. Ujistil jsem ho, že nic lepšího jsem si nemohl ani přát. Což byla svatá pravda. A tak jsem začal žít úplně nový život na úplně novém místě.