0039429

001-200 zlom_slavne cesky a jejich blizci_Sestava 1 07/09/19 23:30 Stránka 3

Stanislava Jarolímková

SLAVNÉ ČEŠKY A JEJICH BLÍZCÍ

001-200 zlom_slavne cesky a jejich blizci_Sestava 1 07/09/19 23:30 Stránka 4

Lektoroval PhDr. Vladimír Jakub Mrvík, PhD. Za vstřícnost děkuji akreditovanému průvodci Prahou Miloslavu Čechovi, Mgr. Magdaléně Šustové, vedoucí Oddělení dějin školství Národního pedagogického muzea J. A. Komenského, a pracovnicím Archivu hl. m. Prahy, Archivu Národní knihovny a Ústavu dějin a Archivu Univerzity Karlovy.

Děkuji také pracovnicím Městské knihovny Český Brod a Městské knihovny Čelákovice.

© PhDr. Stanislava Jarolímková, 2019 Illustrations © Jiří Filípek, 2019 ISBN 978-80-7617-791-8

001-200 zlom_slavne cesky a jejich blizci_Sestava 1 07/09/19 23:30 Stránka 5

Tuto knihu věnuji památce svého švagra Pavla.

001-200 zlom_slavne cesky a jejich blizci_Sestava 1 07/09/19 23:30 Stránka 7

Úvod

y Tato kniha představí šest slavných českých žen a jim blízké lidi, s nimiž prožívaly obyčejné radosti, smutky, ztráty i naděje.

Pokud do ní nahlédnete, můžete se dozvědět, že krásná vzdělaná katolička POLYXENA Z LOBKOVIC se kvůli zadlužení svého otce nemohla dlouho provdat, ale nakonec stála před oltářem dvakrát.

Poprvé s mocným, leč postarším a churavějícím VILÉMEM Z ROŽMBERKA, který jí za to poděkoval neobvyklým darem, a podruhé s vlivným, a navíc mladším ZDEŇKEM Z LOBKOVIC, s nímž prožila na tehdejší dobu láskyplný vztah. Řeč bude i o tom, proč si s oním druhým manželem psala španělsky, koho zachránila před popravou a proč její vymodlený syn VÁCLAV EUSEBIUS Z LOBKOVIC odkázal jezuitům 70 000 hřebíků.

O „obtížné“ (neboli otylé) MAGDALENĚ DOBROMILE RETTIGOVÉ zjistíte, proč chtěla být jeptiškou, proč se po desetiletém přátelství provdala za menšího štíhlého JANA RETTIGA a že kladla důraz na to, aby ženy chodily i doma upravené. Naleznete tu také odpovědi na otázky, čím předběhla svoji dobu, a padne zmínka o „podezřelém“ nakladateli JANU HOSTIVÍTU POSPÍŠILOVI, i o tom, co jí způsobilo největší životní zklamání.

V pasáži o BOŽENĚ NĚMCOVÉ si řekneme, že nebyla – jak se léta tradovalo – politováníhodnou „mučednicí“, prožívající těžký život s údajně uzurpátorským manželem JOSEFEM NĚMCEM, který neměl pochopení pro její citlivou duši. To, že byl naopak milujícím manželem a starostlivým otcem, který své ženě odpustil i nevěry, potvrdila mj. DCERA DORA, která navíc do konce života těžce nesla, jak se k ní matka zachovala v době, kdy ji nejvíce potřebovala.

7

001-200 zlom_slavne cesky a jejich blizci_Sestava 1 07/09/19 23:30 Stránka 8

SLAVNÉ ČEŠKY A JEJICH BLÍZCÍ

ŽOFIE PODLIPSKÁ byla ve své době – zčásti díky manželovi JOSEFOVI – oblíbenou spisovatelkou, ale za mnohem důležitější považovala péči o své dvě děti a o chudé dívky a ženy, jimž pomáhala obstát na pracovním trhu. Pomohla i svéráznému bezradnému mladíkovi JAROSLAVU VRCHLICKÉMU, jehož nerozvážně oženila se svou dcerou LUDMILOU, a stala se svědkem (a částečně i důvodem) rozpadu jejich manželství.

RENÁTA TYRŠOVÁ nesla těžce smrt milovaného otce JINDŘICHA FÜGNERA, ale bylo jí dopřáno prožít láskyplných dvanáct let s jeho přítelem MIROSLAVEM TYRŠEM. Málo je známo, že Tyrš od mládí trpěl vážnými zdravotními problémy, kvůli nimž mu musela jeho žena být oporou, a že byl nejen nadšeným sokolem, ale i renomovaným historikem umění. Na závěr této kapitoly se dozvíte, co pro ovdovělou paní Renátu znamenaly „děti“ BARUŠKA a ANTONÍN. Šestou protagonistku knihy – ALICI MASARYKOVOU – poznamenalo na celý život kultivované, rodiči vytvořené prostředí s pevnými rodinnými vztahy. Například když za první světové války skončila kvůli „zločinu“ OTCE TOMÁŠE GARRIGUE téměř na rok ve vídeňském vězení, byly jí velkou oporou dopisy MATKY CHARLOTTY, kterou řadu let zastupovala kvůli její nemoci v roli první dámy. A v roce 1948 ji silně zasáhla tragická smrt mladšího bratra – rodinného „uličníka“ JANA, o němž ve své vzpomínkové knize napsala mj. tato krásná slova. „To byl celý Jenda – srdce by rozdal“.

Pohodové počtení přeje Stanislava Jarolímková https://stjarolimkova.portnet.cz https://www.facebook.com/stanislava.jarolimkova

8

001-200 zlom_slavne cesky a jejich blizci_Sestava 1 07/09/19 23:30 Stránka 9

EMANCIPOVANÁ POLYXENA Z LOBKOVIC A JEJÍ TŘI MUŽI

Emancipovaná POLYXENA Z LOBKOVIC a její tři muži (*1566–†1642)

y Tato česká šlechtična je obvykle považována za chladnou vypočítavou ženu, která prožila bezstarostný život v luxusu hlavně díky tomu, že usilovně pomáhala šířit v zemi katolické vyznání a podporovala jezuity. Jenže když se s jejím životopisem seznámíme blíže, zjistíme, že i ona měla svá lidská trápení a že za své největší štěstí považovala jediného syna, jehož se dočkala teprve poté, co oslavila čtyřicátiny.

POLYXENA SE PŘEDSTAVUJE Její matkou byla španělská kráska María (*1538–†1608) Maxmiliána Manrique de Lara y Mendoza, která se provdala* roku 1555 za příslušníka slavného moravského rodu Vratislava II. z Pernštejna (*1530–†1582), v letech 1566–1582 nejvyššího kancléře českých zemí neboli „prvního šlechtice království“. Měli spolu přes dvacet dětí**. *Svatby v rodině Pernštejnů byly nesmírně významnou událostí, a jejich přípravě se věnovala velká pozornost. Například oděvy hostů obou stran musely být

9

001-200 zlom_slavne cesky a jejich blizci_Sestava 1 07/09/19 23:30 Stránka 10

SLAVNÉ ČEŠKY A JEJICH BLÍZCÍ

barevně navzájem sladěné, a v předem zvolené barvě musela být i výstroj a výzbroj rytířů, kteří v rámci třídenního svatebního veselí předváděli rytířské turnaje. Nešetřilo se ani na kuchařích a hudebnících; jelikož dlouho nebylo zvykem, aby si šlechtic držel vlastní orchestr, bývali hudebníci najímáni i v případě, že pořadatelské rodině kvůli tomu hrozilo zadlužení. **Z osmi synů přežili do dospělosti pouze dva: Jan V. (*1561–†1597) a Maxmilián (*1575–†1593). Ze třinácti dcer přežilo pouze šest: Johanna (*1556–†1631), Alžběta (*1557–†1610), Františka (*1565-?†), „naše“ Polyxena, Elvíra (*1571 až †kolem roku 1628) a Bibiana (*1578–†1616).

V dětství pobývala Polyxena s rodinou na dvou sídlech, která patřila (kromě jiných nemovitostí) Pernštejnům od poloviny 16. století.

V Litomyšli to byl nově vybudovaný reprezentativní renesanční rodový zámek sloužící za hlavní letní sídlo a v Praze v Jiřské ulici areálu Pražského hradu přepychový Pernštejnský palác, jenž se stal centrem tehdejší vznešené společnosti (a jehož význam stoupl zejména poté, co se roku 1583 usadil na Pražském hradu Rudolf II.).

Matka María si do Čech přinesla španělský životní styl včetně módy a rodné kastilštiny*, vedla po svém domácnost i pernštejnský salon ve zmíněném pražském sídle, kam chodívaly významné osobnosti, a ponechala si samozřejmě také katolickou víru. Protože katolíkem byl i Vratislav (byť jeho rodina tíhla k nekatolickému vyznání**), dosazovali manželé na svých panstvích katolické kněze. *Šlo o jazyk obyvatel Kastilie, původně malého hrabství, které se stalo (spolu s Aragonií) základem mocného Španělska. Kastilština zvítězila nad jazyky používanými na ostatních územích budoucího Španělska, a od 18. století se jí říká španělština. **Obvykle bývají naši předkové, co se náboženské víry týče, děleni na katolíky a nekatolíky (protestanty, evangelíky).

Když otec Vratislav roku 1582 zemřel, vyšlo bohužel najevo, že jeho silnou stránkou rozhodně nebyla hospodárnost. To ovšem pro dcery znamenalo, že kvůli jeho dluhům nemohly očekávat věno odpovídající jejich urozenosti (měly prý slíbeno zanedbatelných 5 000 zlatých), a tak se musely spoléhat na výhodné sňatky. Navíc hledání ženichů jim komplikovala matka, která nehodlala dopustit, aby se „zahodily“ s nekatolíky – což byl však v tehdejším Českém království tvrdý oříšek, neboť 10

001-200 zlom_slavne cesky a jejich blizci_Sestava 1 07/09/19 23:30 Stránka 11

EMANCIPOVANÁ POLYXENA Z LOBKOVIC A JEJÍ TŘI MUŽI

mezi českou vysokou šlechtou bylo pouze asi dvacet procent katolíků. Kvůli matčině náboženské nekompromisnosti se Polyxeniny sestry provdávaly jedna po druhé do cizích knížecích a vévodských rodin.

Po svém se zachovaly pouze dvě: Elvíra, která se stala jeptiškou, a svérázná Polyxena, která se rozhodla hledat v „domácích vodách“. Ovšem byť byla krásná, vzdělaná, ovládala několik cizích Není sporu o tom, jazyků a ve společnosti byla nepřehlédnuže Polyxena patřila právem k vyhlášeným kráskám. telná, stále nepotkávala toho pravého.

A když si ve svých dvaceti letech uvědomila, že má – podle tehdejších společenských měřítek – na vdavky opravdu nejvyšší čas (její urozené vrstevnice vstupovaly do manželství již od patnácti let), řekla roku 1587 své „ano z rozumu“.

MUŽ S POŘADOVÝM ČÍSLEM JEDNA Tím se stal Vilém z Rožmberka (*1535–†1592), vrstevník jejího otce s více než pěti křížky na zádech (neboli málem úctyhodný kmet) a trojnásobný vdovec, trápený řadou zdravotních problémů. 02 To vše ale Polyxena „přehlédla“ kvůli jeho třem důležitým přednosPolyxenin první, o jedenatřicet let tem: zaprvé pocházel z mocného starší manžel Vilém z Rožmberka. a bohatého českého rodu, zadruhé zastával od roku 1570 doživotní funkci nejvyššího purkrabího*, a zatřetí bylo jisté, že jí zajistí přístup do nejvyšší společnosti.

11

001-200 zlom_slavne cesky a jejich blizci_Sestava 1 07/09/19 23:30 Stránka 12

SLAVNÉ ČEŠKY A JEJICH BLÍZCÍ

*Nejvyšší purkrabí vykonával – z velké míry především čestnou – funkci nejvýše postaveného stavovského úředníka sesaditelného pouze ve výjimečných případech. Stál v čele sboru nejvyšších zemských úředníků, organizoval zasedání českých zemských sněmů, jemu podřízení úředníci sídlili v domě nejvyššího purkrabství, stojícím v Jiřské ulici přímo proti Rožmberskému paláci (viz mapa na straně 24), a při slavnostních příležitostech mu byla svěřována svatováclavská koruna. Vilém měl dne 22. září 1575 čest doprovodit budoucího českého krále Rudolfa Habsburského k jeho korunovaci do Svatováclavské kaple katedrály sv.

Víta na Pražském hradě: ve slavnostním průvodu nesl tehdy na podušce svatováclavskou korunu a v kapli předčítal český text korunovační přísahy, který po něm novopečený český král opakoval. (Jen pro úplnost si připomeňme, že v letech 1560–1570 byl Vilém nejvyšším komořím neboli komorníkem a měl na starosti péči o osobní potřeby panovníka včetně dohledu nad lékaři, panovnickou klenotnicí apod.)

Vilému Rožmberkovi se v mládí dostalo vynikajícího vzdělání. Do svých sedmi let měl domácí učitele, pak nastoupil do mladoboleslavské evangelické školy Arnošta Krajíře z Krajku, odkud však celkem brzy odešel*, aby v letech 1544–1550 studoval na katedrální škole v Pasově, kterou vedl jeho vzdálený příbuzný – tamní biskup Wolfgang ze Salmu. *Oficiálně opustil Vilém školu kvůli moru na Mladoboleslavsku, ale zřejmě hlavním důvodem byl fakt, že zakladatel školy Arnošt Krajíř z Krajku (*asi 1500 až †1555), který ji založil pro vzdělání svých synů, se hlásil k tehdy zakázané jednotě bratrské a výuka byla proto vedena v nekatolickém duchu. Přesto prý možná právě několikaměsíční pobyt v tomto vzdělávacím zařízení stál za jistou mírou Vilémovy pozdější náboženské tolerance.

Po jejím absolvování se vydal na jaře roku 1551, tedy ve svých šestnácti letech, s asi desetičlenným doprovodem na kavalírskou cestu*, což bývalo nepsanou povinností mladých šlechticů. Tyto „výlety“ sice představovaly pro rodinu nemalé výdaje, ale stávaly se prvním krokem k dospělosti renesančních mladíků z vyšších kruhů, kteří při nich získávali jak významné poznatky, tak důležité kontakty. *Vilém tehdy navštívil mimo jiné Mantovu, Milán a Cremonu, a protože přišel na chuť hudbě, zřídil po návratu na rodovém Českém Krumlově tzv. rožmberskou

12

001-200 zlom_slavne cesky a jejich blizci_Sestava 1 07/09/19 23:30 Stránka 13

EMANCIPOVANÁ POLYXENA Z LOBKOVIC A JEJÍ TŘI MUŽI

kapelu, která prý zůstala „nadlouho jediným šlechtickým hudebním tělesem v renesančních Čechách“. Domů přivezl drahé látky, z nichž jeho dvorský krejčí Ondřej šil podle nových krejčovských technik módní oblečení, a k nimž nezapomněl „přibalit“ ani novinky pro rožmberskou kuchyni, tedy různé koření, parmazán, pikantní paštiky a cukrovinky. Zavedl také zvyk popíjet k jídlu především víno, i když on sám kvůli problémům s trávením nemohl pít víno ani pivo. Pro matku bylo nejdůležitější, že syn v Itálii nepodlehl svodům, jak se obávala.

Bezstarostné mládí skončilo Vilémovi v květnu roku 1551, kdy ho císař Ferdinand I. předčasně zplnoletnil, aby rod měl (po dvanácti letech, která uplynula od smrti otce Jošta III. z Rožmberka) konečně opět – v pořadí jedenáctého – úřadujícího vladaře.

Tímto aktem přešel do rukou „našeho“ šestnáctiletého mladíka veškerý rožmberský majetek, s nímž se nemohl srovnávat majetek žádného jiného rodu té doby: na rožmberských statcích žilo podle odhadu historiků „asi 12 000 osedlých“, což bylo asi devět procent obyvatel tehdejších Čech. Životní role, jíž byl Vilém pověřen, a s ní spojené povinnosti i pocity zodpovědnosti z něj učinily rozvážného*, pracovitého a ustaraného pedanta, jehož mottem (tedy jakýmsi životním krédem, které tehdy mladí šlechtici spojovali se svým jménem) bylo „Festina lente“ neboli „Spěchej pomalu“. *Navzdory jeho rozvážnosti ho o řadu let později zlákala alchymie, kvůli níž proinvestoval mnoho peněz. Přitom mu dozajista nešlo o to získat snadno od alchymistů velké množství drahých kovů, ale zlákal ho kámen mudrců (zvaný též filozofický kámen), umožňující „poznání nepoznaného“. Alchymisté si ovšem byli této Vilémovy slabůstky dobře vědomi, a tak si kladli podmínky. Například jeden z nich (Claudius Syrrus Romanus) si vynutil, aby ve smlouvě, kterou sepsal s Vilémem v lednu 1577, byl i bod, zajišťující nejen ochranu alchymistova „těla a duše“, ale i tajností týkajících se jeho „laborování“. Další alchymista (magistr Michael) Viléma „netoliko na penězích, ale i na zdraví svými čarami hubil“ a Petr Vok ho za to po bratrově smrti poslal do vězení.

Nebylo divu, že Vilém býval i mentorem, který mladšího lehkomyslného bratra Petra Voka neustále napomínal a snažil se mu (v mnoha ohledech oprávněně) korigovat život. Nutno ovšem oce13

001-200 zlom_slavne cesky a jejich blizci_Sestava 1 07/09/19 23:30 Stránka 14

SLAVNÉ ČEŠKY A JEJICH BLÍZCÍ

nit, že i když se s ním občas na jistou dobu (zejména kvůli víře) přestal stýkat, nikdy na něj nezanevřel, a v mezích možností mu vždy pomáhal a podporoval ho.

O tom, že Vilémovi velmi záleželo na prosperitě a reprezentaci rodu, svědčí fakt, že se pustil nejen do tehdy módního vrchnostenského hospodaření (zaujalo ho pivovarnictví a jak známo i rybnikářství), ale i do ražby vlastních mincí. Jelikož v Českém království měl panovník na tuto ražbu monopol, který nesměl narušit ani muž tak mocný jako Vilém, zakoupil roku 1581 od zadlužených majitelů ve Slezsku panství Rychleby (dnešní polský Złoty Stok) se zlatými doly, a město Silberberk (Srebrna Góra) se stříbrnými doly, a navíc i rychlebskou plně vybavenou mincovnu s právem ražby, které si nechal roku 1581 pro sebe potvrdit Rudolfem II. Zdejší dukáty a tolary však byly vyráběny pouze v „reprezentativním“ množství. (Po Vilémově smrti v tom pokračoval Petr Vok, ale kvůli nízkým výnosům ražby a kvůli svému zadlužení musel mincovnu roku 1596 uzavřít a panství o tři roky později se vším všudy prodat.)

y Co se týče vztahu Viléma Rožmberka k ženám, rozhodně se jim nevyhýbal, ovšem hlavně proto, že chtěl zajistit rodu pokračovatele a dědice. Před svatbou s Polyxenou byl ženatý třikrát*, ale všechny manželky zemřely dříve, než mu splnily jeho největší přání. *Roku 1557 se oženil s protestantkou Kateřinou Brunšvickou (*1534–†1559) z rodu Welfů, kvůli níž nechal uklidit zámek v Českém Krumlově a nařídil, aby „svině žádný se do dvora nepouštěly, neb jich tam veliký zástup bývá“. Roku 1561 si vzal Žofii Braniborskou (*1541–†1564) z Hohenzollernů, která byla rovněž protestantského vyznání. Po její smrti upadl do těžkých depresí, takže potřetí se ženil teprve po čtrnácti letech, roku 1578. Vzal si mladičkou Annu Marii Bádenskou (*1562–† 1583), která sice pocházela také z protestantské rodiny, ale protože osiřela, poručníci ji vychovávali v přísně katolickém duchu. Vilém to uvítal, protože tehdy již byl ve vysoké státní funkci u katolických Habsburků; k zahození ovšem nebylo ani to, že nevěsta měla přinést věno ve výši tisíc zlatých rýnských.

14

001-200 zlom_slavne cesky a jejich blizci_Sestava 1 07/09/19 23:30 Stránka 15

EMANCIPOVANÁ POLYXENA Z LOBKOVIC A JEJÍ TŘI MUŽI

Proto stál 11. ledna 1587 ve svých dvaapadesáti letech před oltářem počtvrté, a to po boku jednadvacetileté Polyxeny. Svatební obřad se odehrál v (nedostavěné) katedrále sv. Víta na Pražském hradě, byl výjimečně okázalý, snoubence oddával sám pražský arcibiskup a přihlížejícími byli početní vznešení diváci zahalení v drahých kožešinách. Svatební veselí* trvalo až do 14. ledna a odehrávalo se v nedalekém Rožmberském paláci**. *Zkonzumovalo se během něj úctyhodné množství jídla. Na stolech se objevilo v různých úpravách 36 jelenů, 36 divokých prasat, 49 srnců, 1 290 zajíců, 27 krůt, 272 bažantů, 1 910 koroptví, 11 560 kvíčal, 50 vestfálských kohoutů, 75 volů, 764 beranů, 173 telat, 32 krmníků, 160 selat, 200 krocanů, 500 kapounů, 5 560 vykrmených slepic, 600 mladých slepic, 1 350 vykrmených husí, 20 620 vajec, 17 centů sádla, 2 sudy sýra a velké množství sumců, štik či kaprů – sladkosti nepočítaje. K pití bylo připraveno přes 400 beček vína, a téměř 30 sudů rakovnického piva. Jeho poddaní vítali, že i jim se alespoň na ony slavné dny zlepšil jídelníček. **Dnes již neexistující Rožmberský palác začal v areálu Pražského hradu budovat pro Viléma a Petra Voka jejich strýček Petr V. zvaný Kulhavý. Vyrostl v Jiřské ulici proti kostelu sv. Jiří, stavebníci tu pracovali v letech 1545–1591, přičemž po roce 1573 přibyla u jeho západní strany zahrada (zřízená na místě zbořeného Švamberského paláce) obklopená arkádovým ochozem. Po Vilémově smrti musel zadlužený Petr Vok přenechat Rožmberský palác roku 1600 Rudolfu II., který ho údajně spojil dřevěnou krytou chodbou na pilířích se Starým královským palácem, respektive Ludvíkovým křídlem. Dnes stojí na části bývalého pozemku Rožmberků Ústav šlechtičen čp. 2/3.

V souvislosti s tímto sňatkem stojí za zmínku, že tehdy dostala Polyxena jako svatební dar asi 47 cm vysokou voskovou sošku známého Jezulátka, zhotovenou v druhé polovině 16. století ve španělském klášteře karmelitánů, vybudovaném „kdesi mezi Cordobou a Sevillou“. Do Čech přivezla sošku nevěstina matka a původně ji umístila v kapli prostějovského zámku.

Vilém si nenamlouval, že si ho o jedenatřicet let mladší kráska bere coby vysněného prince z horoucí lásky, ale hlavu si s tím nelámal. Ženil se – jak víme – především proto, že jeho rod stále neměl pokračovatele, a to ani od mladšího Petra Voka a jeho Kateřiny z Ludanic, kteří již sedm let marně čekali, až se v jejich sídle 15

001-200 zlom_slavne cesky a jejich blizci_Sestava 1 07/09/19 23:30 Stránka 16

SLAVNÉ ČEŠKY A JEJICH BLÍZCÍ

rozkřičí malý Rožmberk. A proto Vilém nepřestával doufat, že v tomto čtvrtém manželství se konečně on stane otcem*; víc už od života nepožadoval. Spoléhal na Polyxenino mládí a nebylo pro něj podstatné, že nepřinesla do manželství žádné věno. *Dodnes se spekuluje o tom, proč Vilém (po pětiletém), Petr Vok (po jedenadvacetiletém) a synovec Jan Zrinský, syn sestry Evy (po dvanáctiletém) manželství neměli děti a proč je neměly ani dvě z jejich provdaných sester. S největší pravděpodobností šlo o důsledek degenerace způsobené opakovanými sňatky mezi příbuznými. Přibližně ve stejném období vymíraly zřejmě z téhož důvodu i další významné české starobylé rody: páni z Hradce, páni z Boskovic, Krajířové z Krajku, Smiřičtí či Hasištejnští z Lobkovic.

Polyxena sice Viléma nemilovala, ale chovala se k němu s náležitou úctou, a když bylo jisté, že ani ona nedokáže splnit svoji hlavní povinnost šlechtické manželky a dát mu dědice, cítila se provinile. Vždyť Vilém ji zahrnoval dary, v ničem ji neomezoval (dokonce mohla finančně podporovat chod pernštejnského litomyšlského panství, které tehdy ještě vedla její matka), platil mlčky účty za vše, co se rozhodla zakoupit, a jako odměna mu stačila její spokojenost a – naděje na otcovství.

Ovšem tato kráska nebyla ženou, která by doma ronila slzy u prázdné kolébky. Rožmberský palác, v němž našla svůj nový domov, proměnila v centrum společenského života příslušníků předních šlechtických rodin, kteří se tu bavili i diskutovali o vážných tématech týkajících se zejména náboženství, politiky i toho, kdo usedne po Rudolfovi na český trůn.

Polyxenu jistě těšilo, že Vilém měl dobré vztahy s katolíky, i když to nebyla její zásluha. Rožmberk si byl totiž dobře vědom toho, že jako vysoce postavený habsburský úředník by se měl hlásit k náboženství svých chlebodárců, zvláště když mu jeho mladší bratr málem pošramotil pověst tím, že se roku 1582 stal členem Jednoty bratrské*. *Jednotu bratrskou totiž již roku 1575 zakázal Maxmilián II. (otec Rudolfa a Matyáše), ale Petr Vok se dal slyšet, že na ní neshledává žádné bludy a „nešlechetnosti“,

16

001-200 zlom_slavne cesky a jejich blizci_Sestava 1 07/09/19 23:30 Stránka 17

EMANCIPOVANÁ POLYXENA Z LOBKOVIC A JEJÍ TŘI MUŽI

a naopak si cení toho, že její členové žijí podle bible „ve svornosti a lásce“. Vilém tehdy začal uvažovat o tom, že kdyby se bratrovi narodil syn, vzal by ho v jeho osmi letech od nekatolických rodičů k sobě na vychování, aby z něj učinil prokatolicky smýšlející hlavu rodu.

Aby se ostentativně distancoval od rozhodnutí Petra Voka, pozval roku 1584 na rožmberská panství jezuity, čímž tu „položil (…) oporu katolicismu proti zde se šířícímu protestantství“. Založil také v Českém Krumlově pětiletou jezuitskou školu a kolej, na jejichž provoz každoročně jezuitům přispíval, roku 1591 jim věnoval část své rodinné knihovny (jednalo se asi o jednu čtvrtinu z dvou až tří tisíc knih) a postoupil jim i českokrumlovský kostel sv. Víta, kde chtěl být pohřben po boku své třetí manželky Anny Marie Bádenské.

(Rodová hrobka ve Vyšším Brodě byla totiž tehdy již zcela zaplněna.)

Odměnou za pozvání jezuitů bylo rozhodnutí fanatického habsburského katolíka Filipa II. Španělského, aby byl Vilémovi udělen roku 1585 vysoký Řád zlatého rouna*, který převzal v katedrále sv. Víta v Praze. *O rok později mu prý ukradl řád syn bývalého rožmberského kuchaře, který však byl dopaden a oběšen a vyznamenání se vrátilo k majiteli. Dne 26. října 1592 je nesl jeden z účastníků Vilémova pohřebního průvodu a druhý den bylo předáno Řádu zlatého rouna.

Podle rožmberských regulí měl veškerý rodový majetek zdědit Petr Vok, ovšem Vilém tušil, že se blíží konec jeho života, a chtěl poděkovat manželce za společně prožitých pět let. Pozval proto do svého pražského paláce v srpnu 1592 úředníky zemských desek a převedl na ni (kromě několika domů a zahrad v pražském podhradí) panství Roudnici nad Labem* s tím, že jí nesmí být zabaveno a ona je může odkázat tomu, koho si zvolí. *Byl to odkaz opravdu velkorysý, neboť toto panství patřilo za Vilémova života k nejvýnosnějším velkostatkům z celých Čech. V roce, kdy je převáděl na

17

001-200 zlom_slavne cesky a jejich blizci_Sestava 1 07/09/19 23:30 Stránka 18

SLAVNÉ ČEŠKY A JEJICH BLÍZCÍ

manželku, byl jeho výnos desetkrát vyšší než v roce 1575, kdy je získal do dědičného držení od Rudolfa II. Petr Vok toto bratrovo rozhodnutí respektoval, neboť prý „měl v dobré paměti snažné, pilné starostlivé opatrování nebožtíka bratra svého nejmilejšího v nemoci jeho od dotčené Polyxeny z Pernštejna, švagrové své milé“. Navíc jí přiznal „obvěnění“ (věno) ve výši 25 000 kop míšeňských grošů, které se jí zavázal vyplácet jednou ročně a z Rožmberského paláce jí dovolil odvézt ložní prádlo, oblečení, šperky, stříbrné nádobí apod., které dala přestěhovat zčásti do sousedního Pernštejnského paláce a zčásti do Roudnice.

Roudnické panství zahrnovalo městečka, vesnice, poplužní dvory, most a s ním spojená cla, lesy, řeky, rybníky, potoky, vinice, pivovary i biskupský hrad, ale pro ni bylo nejvýznamnější zdejší renesanční zámecké obytné křídlo, které pro ni Vilém přistavěl k hradu a přepychově zařídil. (Podle jeho představ to mělo být provizorium do doby, než dokončí – jak bylo tehdy v módě – důkladnou přestavbu celého neobyvatelného hradu na honosný zámek.) Ona tam po ovdovění ráda pobývala nejprve sama a později s druhým manželem i synem (viz). (Za zmínku stojí, že Vilémova portrétní galerie se stala základem pozdější slavné lobkovické kolekce v Roudnici.)

Vilém si původně přál, aby mohl zemřít na Českém Krumlově a být – jak jsme si řekli – pohřben do tamní kostelní hrobky. Podle lékařů by však sedmapadesátiletý pacient trpící zřejmě tuberkulózou převoz nepřežil, a tak opustil tento svět krátce před polednem 31. srpna 1592 v Rožmberském paláci na Pražském hradě.

Průběh pohřbu ponechala Polyxena v režii jezuitů, a ti toho pochopitelně využili ve svůj prospěch. Nabalzamované ostatky vystavovali dva měsíce v areálu Pražského hradu – v kostele sv.

Jiří „černě obestřeném“, který od Rožmberského paláce dělila Jiřská ulice – a stráž u jeho rakve drželi čeští páni a zemané. Pohřební průvod vyšel z jiřského kostela 26. října a po Nových zámeckých schodech zamířil do kostela sv. Tomáše (hlavního katolického svatostánku v převážně nekatolické Praze stojícího v malostranské Josefské ulici). V čele průvodu šli jezuitští žáci „jako symbol příští rekatolizace Čech“ a cestu lemovaly asi dva tisíce rožmberských poddaných v kápích a se svícemi v rukou. Černě oděná šestadva18

001-200 zlom_slavne cesky a jejich blizci_Sestava 1 07/09/19 23:30 Stránka 19

EMANCIPOVANÁ POLYXENA Z LOBKOVIC A JEJÍ TŘI MUŽI

cetiletá Polyxena kráčela – jak bývalo obvyklé – na konci průvodu v doprovodu urozených dam.

Když druhý den doprovázelo Vilémovu rakev do Českého Krumlova několik desítek kočárů obsazených smutečními hosty, jel kočár vezoucí Polyxenu opět jako poslední. Do cíle průvod dorazil 3. listopadu, rakev tu byla opět vystavena a do hrobky českokrumlovského kostela sv. Víta byla uložena 10. prosince. (Takovýto časový odstup mezi úmrtím a pohřbem, v tomto případě 101 dní, byl tehdy u vznešených nebožtíků běžný.)

Petr Vok nechal v letech 1593–1597 pro bratra vybudovat v kostele nad hrobkou uprostřed presbytáře náhrobek*a celou tuto honosnou funerální stavbu „korunoval“ nad hlavním oltářem umístěnou sochou rožmberského jezdce. *Náhrobek, v literatuře někdy zvaný mauzoleum, se nacházel asi půldruhého metru od oltářních stupňů. Přibližně 120 cm od něj byly do země zapuštěny dva kameny: větší, opatřený čtyřmi kruhy (sloužícími ke zdvihání kamene při budoucích pohřbech) zakrýval vstup do hrobky, a druhý, menší, byl ozdoben při okrajích nápisy a pěti rožmberskými růžemi.

Jezuité byli mohutností hrobky i jejím umístěním pobouřeni, neboť – jak tvrdili – nebožtík „tím byl stavěn do role Boha“, a navíc náhrobek jim překážel při bohoslužbách. Socha jezdce je dokonce rozlítila natolik, že ji zřejmě roku 1615 nechali odstranit, ale náhrobek Polyxena* zachránila, a to na dalších 162 let. *I když tehdy byla již podruhé provdaná, nadále střežila Vilémovu památku a velmi ji pobouřilo, že bez jejího vědomí a souhlasu nařídil počátkem roku 1621 tehdejší rektor českokrumlovské jezuitské koleje odstranění náhrobku s odvoláním na usnesení pražské synody z roku 1605 namířené „proti pyšným a monumentálním náhrobkům“. Adresovala onomu rektorovi žádost, aby uvedl náhrobek do původního stavu, a její přání podpořil 12. července 1621 pražský arcibiskup, který rektora „velmi ostře pokáral a zakázal mu napříště se jakkoli ve farních kostelích dotýkat veřejných památek, a navíc nakázal zbouraný objekt znovu vystavět“. Arcibiskupské nařízení bylo splněno do puntíku (a rektor byl zbaven funkce), jen rožmberský jezdec chyběl.

y 19

001-200 zlom_slavne cesky a jejich blizci_Sestava 1 07/09/19 23:30 Stránka 20

SLAVNÉ ČEŠKY A JEJICH BLÍZCÍ

Nebylo divu, že se Polyxena krátce po manželově smrti usadila v Roudnici, protože se v tomto svém renesančním sídle cítila dobře (a o Vilémem plánované přestavbě hradu vůbec neuvažovala). Snažila se oslovit pražské sloužící z Rožmberského paláce, aby vstoupili do jejích roudnických služeb, ale mnozí to odmítli, včetně rožmberského kronikáře Václava Březana, neboť ji považovali za vetřelkyni.

V té době se na Polyxenu obrátili katolíci s delikátním úkolem.

Byli totiž podle historika Josefa Janáčka po Vilémovi smrti znepokojeni tím, že rožmberské dominium přešlo do rukou jejich protestantského nepřítele – Petra Voka, a i když prý jim „učinil v tomto směru jakési sliby“, nebyli si jisti, zda po svém nástupu do role nového vládce neohrozí jezuity usazené na jeho území. A tak Polyxenu požádali, aby se švagrem zůstávala v kontaktu a snažila se s ním vycházet po dobrém, protože jen tak se bude moci dozvídat o jeho plánech a záměrech, které si oni od ní rádi vyslechnou.

Polyxena se na jedné straně cítila polichocena zájmem ze strany církevních hodnostářů (konečně už nebyla jen manželkou mocného Viléma), ale na straně druhé se jí nezamlouval imperativní tón pokynů. Navíc se jí příčilo donášet na švagra, který se k ní po manželově smrti zachoval velmi vstřícně nejen v otázce dědictví, ale navíc jí umožnil, aby v zimě 1592/1593 pobývala několik týdnů v Českém Krumlově (kam se později vracívala, aby navštívila manželův hrob).

MUŽ S POŘADOVÝM ČÍSLEM DVĚ Zájemců o ruku bohaté vdovy bylo povícero, ale ona na vdavky nespěchala: zaprvé jí jedno manželství bez lásky stačilo a zadruhé neviděla kolem sebe muže, který by jí stál za pozornost. Kolem roku 1600 prý dokonce uvažovala o tom, že se pokusí nalézt ženicha ve Španělsku.

Nakonec však v Čechách zůstala, neboť ji přece jen zaujal jeden ambi20

001-200 zlom_slavne cesky a jejich blizci_Sestava 1 07/09/19 23:30 Stránka 21

EMANCIPOVANÁ POLYXENA Z LOBKOVIC A JEJÍ TŘI MUŽI

ciózní český šlechtic – Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic (*1568–†1628).

Nejenže absolvoval jezuitskou akademii (gymnázium) při pražském Klementinu i jezuitskou univerzitu v Ingolstadtu a podnikl „povinnou“ kavalírskou cestu po Evropě včetně studijního pobytu v Itálii, ale byl pohlednější, věkově jí bližší (o dva roky mladší než ona) a zdravější než Vilém. Zamlouvalo se jí i to, že Lobkovic povýšil roku 1599 z funkce říšského dvorního rady* na doživotní post nejvyššího českého kancléře**.

Druhým manželem Polyxeny se stal Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic.

*Říšská dvorní rada, fungující jako nejvyšší orgán pro záležitosti týkající se říšských lén, císařských privilegií a výsadních práv, sídlila ve třetím patře Ludvíkova křídla Starého královského paláce v areálu Pražského hradu. Po stavovském povstání si právě v místnostech rady vyslechlo rozsudky 27 českých stavů, odsouzených k trestu smrti. **Nejvyšší kancléř (v podstatě místokrál) byl nejvyšším královským výkonným úředníkem a stál od roku 1471 v čele úředníků České královské kanceláře ustavené ve 13. století jako pomocný orgán českého krále. Tito úředníci zpočátku stylizovali především panovnické listy, proto s ním cestovali po zemi, ale postupně získávali rozhodovací pravomoci, takže za vlády Rudolfa II. úřadovali v druhém patře Ludvíkova křídla Starého královského paláce. Jelikož úkolem nejvyššího kancléře bylo bránit tomu, aby se panovník dopouštěl svévole, disponoval velkou pečetí království, která byla nezbytná k uznání platnosti některých významných panovnických listin.

Definitivně to u ní zřejmě vyhrál tím, že zásadně změnil dosavadní charakter oné své vysoké funkce. Od roku 1541 až do jeho nástupu byli totiž nejvyšší čeští kancléři zodpovědni stavům, ale Lobkovic začal jako první právě z tohoto postu tvrdě hájit zájmy habsburského panovníka a katolíků.

A tak sedmatřicetiletá Polyxena řekla 23. listopadu 1603 v katedrále sv. Víta na Pražském hradě podruhé své „ano“. Rudolf II. 21