0039346

001-003 Podelanym navrch_Sestava 1 2/5/18 5:59 PM Strรกnka 3

Přeložila Kateřina Stupková

THE UPSIDE OF UNREQUITED Copyright © Becky Albertalli, 2017 All rights reserved ISBN 978-80-7549-640-9

Podelanym navrch.indd 4

09/01/18 13:28

Ženám, které mě znají až moc dobře: Caroline Goldsteinové, Eileen Thomasové, Adele Thomasové, Gini Albertalliové a Donně Brayové.

Věnováno památce Molly Goldsteinové.

Tahle knížka je pro tebe.

Podelanym navrch.indd 5

09/01/18 13:28

1

STOJÍM NA ZÁCHODECH klubu 9:30 a přemýšlím, jak asi mořské panny čurají.

Není to jen tak bezdůvodné. Na dveřích toalet je totiž připevněná Barbie – mořská panna. Což je dost podivný výběr záchodového maskota. Jestli něco takového vůbec existuje.

Záchodoví maskoti.

Ale dveře se otevřou a dovnitř se nahrne hudba z klubu.

Na tyhle záchody se nedá vejít diskrétně. Dveře do kabinky se zaklapnou právě ve chvíli, kdy já otvírám ty svoje. Vyjdu ven.

Nad umyvadlem visí zrcadla. Vtáhnu tváře dovnitř, aby to vypadalo, že mám lícní kosti. A je to tedy pořádná proměna.

Někdy mám pocit, že to takhle zvládnu. Že bych dokázala strávit zbytek života tím, že si budu jemně kousat do vnitřku tváří. Až na to, že moje rty pak vypadají dost divně. Kousání tváří navíc překáží při mluvení a to je trochu přes čáru i na mě. I kvůli lícním kostem. „Sakra.“ Z kabinky se ozve hlas, hluboký a tak nějak zastřený. „Hej, můžeš mi podat trochu toaleťáku?“

7

Podelanym navrch.indd 7

09/01/18 13:28

Mluví na mě. Chvíli mi trvá, než mi to dojde. „Jo, jasně.“ Popadnu kus papíru, podám ho té holce pode dveřmi a její ruka se otře o mou, když si ho bere. „Právě jsi mi zachránila život.“ Zachránila jsem život. Přímo tady na záchodech klubu 9:30.

Spláchne, vyjde z kabinky a první věc, které si všimnu, je její košile: červená, bavlněná, s ohromně umělecky vyvedenými písmeny G a J. Vlastně bych řekla, že většina lidí nepozná, že jsou to písmena.

Ale já jo. „To je košile Georgie James.“ Zvedne obočí a usměje se. „Ty znáš Georgie James?“ „Jo.“ Taky se usměju.

Georgie James. Skupina odsud z D.C., ale před lety se rozpadli. Člověk nečeká, že by narazil na vrstevníka, který by o nich slyšel, ale moje sestra jimi byla posedlá.

Ta holka zavrtí hlavou. „To je skvělý.“ „Nejskvělejší,“ řeknu a ona se zasměje – je to takový ten tichý smích, který člověku vybublá z hrdla. Pak se na ni opravdu podívám. A panebože.

Je krásná.

Tahle holka.

Maličká a štíhlá, Asiatka. Její vlasy mají tak tmavě fialový odstín, že už skoro fialové nejsou. Brýle s širokými obroučkami. A ty její rty… má prostě vážně výrazně vykrojené rty.

Cassie by se rozhodně líbila. Zvlášť ty brýle. A košile Georgie James. „Každopádně dík, žes mi zachránila zadek. Doslova.“ Zavrtí hlavou. „Dobře, tak ne úplně zadek.“ Zahihňám se. „Není zač.“ „Dík, žes mi zachránila předek.“ Pokrčím rameny a zase se na ni usměju. Něco na tomhle okamžiku je – tahle tenká nitka, která mě spojuje s úplnou 8

Podelanym navrch.indd 8

09/01/18 13:28

cizinkou. Díky podobným chvilkám se mi vesmír zdá menší.

Ten pocit se mi hrozně líbí.

Zamířím zpátky do klubu a nechám se obklopit hudbou.

Hraje tu nějaká místní skupina, o které jsem nikdy neslyšela, ale parket je nacpaný. Lidem se očividně líbí, jak hlasitě mlátí do bicích. Všude kolem mě jsou pohybující se těla a matně osvícené obličeje, hlavy vzhlížející k pódiu. Najednou je všechno zase obrovské a nemožné. Asi je to proto, že je tu tolik párů, které se smějí, objímají a soustředěně muchlují.

Když se dívám na lidi, jak se líbají, vždycky z toho mám takový zvláštní pocit. Jako kdybych byla z úplně jiné látky.

Jako kdyby oni byli z vody a já kostka ledu. Jako bych byla ten nejosamělejší člověk na zemi. „Molly!“ zakřičí Cassie a mává při tom rukama. Spolu s Olivií jsou poblíž reproduktorů a Olivia se šklebí bolestí.

Nepatří mezi lidi, kteří obvykle chodí do klubu 9:30. A asi ani já ne, ale Cassie umí být dost přesvědčivá.

Měla bych to říct rovnou: Já a moje dvojče nemáme moc společného.

Dokonce si ani nejsme podobné. Obě jsme bělošky a jsme tak nějak akorát vysoké. Ale ve všem ostatním jsme naprosté opaky. Cassie má blond vlasy, zelené oči a štíhlou, elegantní postavu. Pro mě nic z toho neplatí. Jsem hnědovláska s hnědýma očima a štíhlé, elegantní postavě se neblížím ani zdaleka. „Potkala jsem holku tvých snů,“ hlásím hned Cassie. „Co?“ „Na záchodech jsem si našla novou kamarádku a je fakt rozkošná a myslím, že byste se měly zamilovat, vzít se a mít děti.“ Cassie udělá tu svou věc s obočím: zvedne ho a pokrčí.

Ačkoli je blond, obočí má tmavé a jen těžko se vysvětluje, jak skvěle to na ní vypadá. „Jak k tomuhle dojde?“ „Jak dojde k té lásce?“ 9

Podelanym navrch.indd 9

09/01/18 13:28

„Ne, jak jsi schopná najít si kámošku na záchodech?“ „Cass. Ty mě neposloucháš. Je to holka tvých snů.“ „No tak momentíček,“ zmáčkne mi Cassie ruku. „Je tohle další Mollyino zaláskování? Zamilovanost číslo dvacet sedm?“ „Cože? Ne,“ červenám se. „Panebože, poprvé ses zabouchla do holky. Jsem na tebe tak pyšná.“ „To už jsme u sedmadvacítky?“ podiví se Olivia. Vyložím si to jako obdiv. No tak se často zamilovávám. Na tom není nic špatného. Ne že by tohle snad bylo další z Mollyiných zaláskování.

Zavrtím hlavou a zakryju si oči. Mám pocit, jako bych si trochu lokla helia. Třeba právě takhle vypadá opilost. Sestřenka Abby mi řekla, že opilý člověk má pocit, jako by se vznášel. Zajímalo by mě, jestli je možné opít se bez toho, aby člověk pil. „Hele!“ Cassie mi odtáhne ruce z tváře. „Víš, že dělat si z tebe srandu je moje práce.“ Ale než můžu odpovědět, Olivia zvedne do vzduchu svůj mobil. „Už je jedenáct čtyřicet pět,“ oznámí. „Neměly bychom vyrazit na metro?“ „No jo,“ odpovím.

Metro končí o půlnoci. Navíc zítra nastupuju do práce.

Mám opravdovou letní brigádu. Což znamená, že bych se nejspíš měla alespoň trochu vyspat, abych to za pokladnou nezalomila. Slyšela jsem, že to není zrovna profesionální.

Propracujeme se až k východu a vyjít ven je fakt úleva. Na červen je chladno a vzduch mi příjemně chladí nohy. Mám na sobě bavlněné šaty, které byly celé černé, když jsem je dostala, ale já si na ně našila ozdobný krajkový límeček ve stylu Petra Pana a taky krajku kolem spodního lemu. Jsou perfektně vylepšené.

Cassie a Olivia obě za chůze píšou esemesky a ani při tom nezakopnou o obrubník. To obdivuju. Trochu se zdržím a jen 10

Podelanym navrch.indd 10

09/01/18 13:28

je pozoruju. Hodí se sem, na hlavní ulici. Cassie má vlasy stažené do dokonalého nedbalého culíku a vypadá to, jako by na sebe navlékla to první, co na ni vypadlo ze skříně. Což je nejspíš pravda, ale jí to prostě sedí. Víc než to. Vedle ní každý vypadá, jako by se moc nastrojil. A Olivia je vysoká a krásná tak nějak čerstvě a čistě – až na to, že má cvoček v nose a modrý melír, takže se na ni musíte podívat alespoň nadvakrát.

A asi by se dalo říct, že je baculatá, ale ne tolik jako já.

Někdy si říkám, co si asi lidi myslí, když mě vidí.

Je zvláštní, jak se někdy může člověk cítit nejistě i ve společnosti lidí, které zná celý život. Doslova. Olivii známe od té doby, co spolu naše mamky chodily na kurzy kojení. A celých sedmnáct let jsme byly nerozlučná čtyřka: Cassie, Olivia, já a moje sestřenka Abby. Až na to, že Abby se loni v létě přestěhovala do Georgie. A od té doby Cassie vláčí mě a Olivii na akce, které dřív navštěvovala s Abby – na karaoke a koncerty a procházky po hlavní ulici.

Ještě před rokem bychom seděly s Olivií u ní v obýváku na gauči zabalené v dece a sledovaly Simpsonovy spolu s jejím křížencem knírače a bígla Titanií. Místo toho jsem obklopená lidmi, kteří jsou nekonečně víc cool než já. Všichni na hlavní teď dělají jednu ze tří věcí: smějí se, kouří nebo se s někým muchlují.

Otočím se směrem ke značce metra a v tu chvíli zahlédnu holku snů. „Cass, to je ona!“ zatahám Cassie za tílko. „Ta v červeném.

Koukni.“ Je skloněná a něco usilovně hledá v kabelce. Poblíž postávají dva hipsteři zabraní do svých telefonů: zrzek v upnutých džínech a druhý tmavovlasý s obří patkou. „Ale nikdy jsi nám nevysvětlila, proč by to měla být holka Cassiiných snů,“ řekne Olivia. Holka vzhlédne od kabelky a Olivia se rychle odvrátí.

Ale ona mě uvidí. Holka snů zamává a já taky.

11

Podelanym navrch.indd 11

09/01/18 13:28

„Je roztomilá,“ zašeptá Cassie. „Já ti to říkala,“ ušklíbnu se. „Jde sem.“ A opravdu. Holka snů kráčí směrem k nám a usmívá se.

Takže teď se usmívá i Cassie. Dívá se na zem, ale poznám to podle jejích tváří. „Nazdárek podruhé,“ řekne ta holka.

Usměju se. „Ahoj.“ „Má spasitelko.“ Očividně fakt nesnáší, když musí na záchodech počkat, až oschne. „Myslím, že jsem se ani nepředstavila. Jsem Mina.“ „A já Molly.“ „Tvoje košile,“ řekne Cassie, „je to nejdokonalejší, co jsem kdy v životě viděla. Fakt.“ Zavrtí hlavou.

Mina se rozesměje. „Díky.“ „Jmenuju se Cassie, mimochodem. A nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by znal Georgie James.“ Fajn, to je blbost. Stojím přímo tady. „Víš, co je vtipný?“ začne Mina – ale pak do ní šťouchne ten kluk s obří patkou. „Jdem, myško Minnie.“ Podívá se na mě přes Cassiino rameno. „Čau. Rádi jsme vás poznali, ale tohle metro musíme chytit.“ „Sakra,“ řekne Mina. „Jasně.“ „My taky,“ řekne rychle Cassie. A nějak se to prostě stane: naše skupinky se spojí. Cassie a Mina se postaví na schodech jedna za druhou, Olivia hned za nimi, ale ve svém vlastním esemeskovém světě. Nastoupím na eskalátory a opřu se o zábradlí, snažím se nevypadat jako ovce, co ztratila svoje stádo.

Molly Peskin-Susová: dezorientovaná introvertka opuštěná v divočině.

Ale jen do té doby, než vzhlédnu a uvědomím si, že vlastně nejsem sama. Ti dva hipsteři jsou jen o schod za mnou.

12

Podelanym navrch.indd 12

09/01/18 13:28

Omylem se s tím zrzkem střetnu pohledem a on se zeptá: „Proč mi připadáš povědomá?“ „Nevím.“ „Jsem Will.“ „Molly.“ „Ha, tak se říká extázi, té droze,“ odpoví Patka.

Jako ta droga. Jako bych byla někdo, koho si spojíte s drogami.

Vlak vjede do stanice skoro přesně ve chvíli, kdy vystoupíme z eskalátorů, a musíme se rozběhnout, aby nám neujel.

Zalezu si na sedačku a nechám vedle sebe místo pro Cassie, ta si ale sedne vedle Miny.

Olivia se místo toho usadí na sedadlo za mnou. A o chvilku později k nám zamíří Minin hipsterský doprovod. Patka si čte něco v mobilu, ale zrzek se chytí tyče a usměje se na nás.

Podívám se na něj. „Will, že jo?“ Dobře. Je roztomilý. Je fakt trošičku moc roztomilý. „Dobrá paměť!“ pochválí mě. A pak se představí Olivia a následuje divné dlouhé ticho. Přeju si, abych patřila mezi lidi, kteří vědí, jak ho zaplnit.

Ale nepatřím. A Olivia už vůbec ne. „Jo, a tohle je Max,“ řekne Will po chvíli.

Patka s letmým úsměvem vzhlédne od telefonu. „Jak je?“ Uf – je taky roztomilý. Krom toho je vlastně sexy. Je to jeden z těch kluků, kteří jsou tak sexy, že vlastně ani roztomilí nejsou. Ale měl by dostat pod kontrolu tu patku. „Takže, komu je Molly podobná?“ zeptá se Will a upřeně na mě zírá. „Promiň, ale hrozně mě to dráždí.“ Max si mě prohlédne s pevně sevřenými rty. „Netuším.“ „Fakt se hrozně někomu podobá.“ Tohle se mi vlastně stává často. Nejspíš mám prostě takový nevýrazný obvyklý obličej. Divné je, že mi tři lidi nezávazně na sobě řekli, že vypadám jako jedna náctiletá herečka ze sedmdesátek, ačkoli jsem spíš taková její obtloustlá 13

Podelanym navrch.indd 13

09/01/18 13:28

verze. A cizí lidi mi vždycky tvrdí, že jim připomínám jejich sestřenici nebo někoho z letního tábora. Trošku mě to děsí. Část mě pořád uvažuje nad tím, jestli nejsem náhodou opravdu příbuzná se všemi těmi sestřenicemi a táborovými kamarádkami.

A právě teď bych měla nejspíš zmínit, že já a Cassie jsme se narodily z dárcovských spermií. Takže tohle je nedílná součást mého života: ta maličká neodbytná myšlenka, že každý by mohl vlastně být můj poloviční sourozenec. „Budu na tebe prostě zírat, dokud na to nepřijdu,“ oznámí mi Will.

Cassie, která sedí naproti přes uličku, se uchechtne – a já si najednou uvědomím, že nás s Minou pozorují. Vypadají mimořádně pobaveně.

Zčervenají mi tváře. „No tak dobře,“ zamrkám.

Metro pomalu zastaví a Olivia se zvedne. „Zastávka Chinatown.“ „My tu taky vystupujeme,“ řekne Will. Asi to není nic překvapivého – přestupuje tu půlka světa. Dveře se otevřou a Cassie s Minou nás následují, když vyjdeme na nástupiště.

Cassie něco píše na mobilu. „Kam míříte, lidi?“ zeptá se Will a pořád až příliš upřeně zírá na můj obličej. „Na Takoma Park, červená linka.“ „Aha, opačný směr. My jedeme na Bethesdu. Takže tady se asi rozloučíme.“ Nikdy vlastně nevím, jak se má člověk v takové situaci chovat. Je to, jako když stojíte ve frontě v obchodě a nějaká babička vám začne vyprávět o svých vnoučatech a artritidě a vy se usmíváte a přikyvujete. Ale pak jste najednou na řadě, a co máte říct? Dobře, tak tedy sbohem navždy?

Když se nad tím zamyslíte, je to vlastně docela tragické.

Na nástupišti je malá obrazovka, která ukazuje, kolik času zbývá do příjezdu všech vlaků. Červená linka ve směru 14

Podelanym navrch.indd 14

09/01/18 13:28

Glenmont přijede za deset minut. Tím jedeme my. Ale vlak ve směru Shady Grove už vlastně skoro vjíždí do stanice. Will, Max a Mina vyrazí k eskalátorům, aby ho stihli.

Než dorazíme na naše nástupiště, je už jejich metro pryč.

Tak to by bylo.

15

Podelanym navrch.indd 15

09/01/18 13:28

2

AŽ NA TO, ŽE CASSIE MÁ NA MINU ČÍSLO. Nemělo by mě to překvapovat, protože získat číslo od jakékoli dívky pro Cassie není žádný problém. Někdy nějaké číslo dostane a okamžitě na to zapomene. Nebo se s nějakou holkou sejde jednou a pak číslo schválně ztratí. Cassie občas umí být docela bezohledná.

Olivia do mě šťouchne. „Tomu Willovi se líbíš.“ „Co?“ „To je starej trik. Předstírat, že někoho znáš, aby ses s ním mohl začít bavit.“ „A to říká kdo?“ „Internet.“ Vážně přikývne. Olivia je celkově hodně vážný člověk. Upřímně si myslím, že na světě jsou dva druhy tichých lidí. Takoví jako já, co jsou ve skutečnosti celí natlakovaní a plní točících se koleček. A pak jsou tu takoví jako Olivia, která je vlastně zosobněním oceánu za slunečného dne. Ne že by byla jednoduchá, to ne. Jen je na ní něco… mírumilovného. Vždycky bylo. Má ráda draky a počítání hvězd a takové ty kalendáře s obrazy víl. A randí s jedním klukem od doby, 16

Podelanym navrch.indd 16

09/01/18 13:28

co nám bylo třináct. S Evanem Schulmeisterem. Poznala ho na letním táboře. „Hele, to neuhádneš.“ Cassie se vykloní ze sedadla přede mnou. „Tvůj kluk nikoho nemá.“ „O čem to, prosím tě, mluvíš?“ „Ten tvůj zrzek. Pan Prdka, co vypadá jako broskvička v hipster kalhotech. Je sám a připravený se s někým seznámit.“ Zamává na mě svým mobilem. „Mina mi to potvrdila.“ „Cassie!“ Zakření se. „Nemáš zač. Mina ho trošku nakopne.“ Ztuhnu. „Cože?“ „Líbí se ti, ne?“ Neodpovím. Jen na ni zírám a Olivia se zahihňá. „Protože to vypadalo, že jsi moc ráda, že se s ním bavíš.“ Cassie do mě šťouchne. „Hele, já tvůj zakoukanej výraz poznám.“ „Nemám zakoukanej výraz!“ Doprčic. Mám zakoukaný výraz? Když se mi někdo líbí, ví o tom vždycky celý svět?

V kapse mi zabzučí mobil, až nadskočím. Smska od Abby.

Molly!!! Chci vědět všechno o sexy zrzkovi! „Děláš si ze mě srandu?“ ukážu Cassie displej. „Řekla jsi to Abby?“ „Možná.“ Je mi špatně. Možná budu zvracet. Nejlepší by bylo pozvracet Cassie od hlavy až k patě, protože už zase někomu píše. Nejspíš o mně. A o mé obří zamilovanosti do kluka, se kterým jsem mluvila pět minut. Cassie si vždycky myslí, že mě zná líp, než se znám sama.

Chci říct jo. Will je sakra pěknej.

Olivia se na mě maličko pousměje. „Vypadáš teď hrozně zděšeně, Molly.“ Beze slova pokrčím rameny. „Myslela jsem, že chceš přítele.“ 17

Podelanym navrch.indd 17

09/01/18 13:28

„Přesně tak,“ otočí se na nás najednou Cassie. „Všechny tyhle tajné Mollyiny lásky, které nikam nevedou. Už mi to stačilo.“ „Tak tobě to stačilo?“ Sevře se mi krk. „Tak to se moc omlouvám, že se klukům nelíbím.“ „To je taková kravina, Molly. Ani s nimi nemluvíš.“ A tady to máme.

Cassino oblíbené téma: sice jsem se přesně šestadvacetkrát zamilovala, ale nedostala jsem ani jednu pusu. Očividně je to proto, že se musím vzchopit. Když se mi nějaký kluk líbí, mám mu to říct. V Cassiině světě to tak možná funguje, tam tohle možná můžete udělat a celé to skončí muchlováním. Ale nejsem si tak úplně jistá, jestli to tak chodí i u tlustých holek.

Nevím. Radši jsem v tomhle opatrná.

Cassie se ke mně nakloní přes sedačku a výraz v její tváři se zmírní. „Já tě nechci ztrapnit. Věříš mi, ne?“ Pokrčím rameny. „Tak pojďme na to. Seženu ti kluka.“ Odhrnu si ofinu z tváře. „Ehm. Podle mě to není tak lehký.“ Vyšlu k ní speciální pohled, kterému mamky říkají mollyovský výraz. Zahrnuje práci s obočím a specifické ušklíbnutí a vyjadřuje nekonečnou, nesmírnou skepsi. „Já ti říkám, že je.“ Ale není. Myslím, že to nechápe. Pro to, že jsem se šestadvacetkrát zamilovala a nikdy neměla přítele, existuje důvod.

Tak docela nechápu, jak vlastně kdokoli dokáže najít přítele.

Nebo přítelkyni. Pravděpodobnost toho je úplně maličká.

Musí se vám líbit přesně ten správný člověk přesně v tu správnou chvíli. A vy se mu musíte líbit taky. Dokonalé prolnutí pocitů a okolností. Je skoro nepředstavitelné, že se to děje tak často.

Nemám tušení, proč mi srdce bije tak rychle.

Vlak zastaví v Takomě a Cassie se zvedne. „A potřebuju vědět, jestli je Mina na holky.“ 18

Podelanym navrch.indd 18

09/01/18 13:28

„Ale ale, a kdo má zakoukanej výraz teď.“ „Proč se jí prostě nezeptáš?“ řekne Olivia. „To ne,“ zavrtí Cassie hlavou. „Fajn, mrkneme se, jestli je na Facebooku,“ píše za chůze. „Jak se vůbec někdo hledá?“ „Děláš si srandu?“ zeptám se.

Tohle je ten základní rozdíl mezi námi. Já jsem se vlastně narodila se schopností nenápadně stalkovat lidi na sociálních sítích. Ale Cassie je asi spíš člověk, kterého někdo nenápadně stalkuje. „Chceš, abych se zeptala Willa, když je to očividně nejspíš můj budoucí přítel?“ „Ticho.“ Pořád zírá na telefon.

Je to určitě úplná náhoda, že mě chce dát Cassie dohromady zrovna s tímhle klukem. Vsadím se, že to nemá vůbec nic společného s tím, že se kamarádí s holkou snů.

Cassie seskočí z eskalátorů a Olivia a já projdeme turnikety hned za ní. Muchlující se pár využívá automat na jízdenky jako oporu. Rychle se podívám jinam. „Pořád si píšeš s Minou?“ zeptám se.

Usměje se. „Nic ti neřeknu.“ Ale řekne. Bez debat. Protože jakmile jednou s někým sdílíte dělohu, nic takového jako tajemství mezi vámi neexistuje.

Samozřejmě nemůžu spát. Jsem vzhůru hodiny a hodiny a jen civím do stropu.

V hlavě se mi přehrávají útržky z dnešního večera. Jako kdyby se můj mozek odmítal vypnout. Will, který mžourá na můj obličej a snaží se ho někam zařadit. Oliviiny vlasy s modrým melírem, který ve světle metra přímo zářil. A maličký, tajuplný úsměv na Cassiině tváři pokaždé, když jí zavibroval telefon.

Některé večery mají zvláštní náboj. Některé večery vás odnesou na jiné místo, než kde jste začínali. Myslím, že dnešní večer byl jedním z nich – ale nemůžu přesně určit proč.

19

Podelanym navrch.indd 19

09/01/18 13:28

Což je divné.

Konečně se propadnu do spánku – a jako by uplynulo jen pár vteřin, když mi přijde esemeska.

Jsi vzhůru? Smajlík. Od Cassie.

V puse mám hroznou pachuť a oči mě bolí a pálí. Je to vlastně docela příhodné. Včera večer se mi povedlo opít, aniž bych vypila jedinou kapku alkoholu. Teď mám nealkoholickou kocovinu.

Zadívám se na displej.

Mobil mi zavibruje znovu. MOLLY, VZBUĎ SE!!! TVŮJ PRVNÍ PRACOVNÍ DEN!!!

Odepíšu: Už jdu!

Přidám ospalého smajlíka.

Pošle mi nazpět toho děsného smajlíka s široce rozevřenýma obrovskýma očima.

Odpovím zamračeným smajlíkem. Mám těžkou hlavu a pocit, jako bych vážila milion kil. Ale donutím se vstát z postele a navléknout na sebe šaty s volánky a legíny. A vezmu si prášek. Zoloft beru už čtyři roky. Dřív jsem dostávala záchvaty úzkosti třeba uprostřed školní jídelny.

Dlouhý příběh.

Každopádně když vylezu na chodbu, ve vzduchu voní máslo a slanina. Rozhodně patříme mezi židy, kteří jedí slaninu. „Je to ta mladá pracující dáma?“ zeptá se Patty.

Patty je jedna z mých maminek. Vynoří se z kuchyně oblečená do volné batikované tuniky. „Na, dones to na stůl.“ Podá mi talíř s obrovským kopcem palačinek. „Dobře…“ „Vypadáš trochu mimo, zlato. Jsi v pořádku?“ „Jo, já…“ Podívám se na ty palačinky. „Co to má být?“ „Srdíčka?“ odpoví. Na bradě má mouku. „Ahaaaa.“ „Asi vypadají trochu jako penisy, že?“ 20

Podelanym navrch.indd 20

09/01/18 13:28

„Jo.“ „A šourky,“ dodá. „Mami, děláš mi chutě…“ Upřímně, tohle není poprvé, co Patty jen tak bokem zmínila slovo šourek ve spojení s jídlem. Možná už jsem až moc zvyklá na to, že takhle mluví. Jednou strávila celou cestu do obchodu tím, že mně a Cassie vysvětlovala, jaký je rozmnožovací rituál psů a jak přesně se páří. Vypadalo to, že anatomii má zmáknutou do puntíku.

Cassie ani já se jí už na nic podobného nikdy nezeptáme. „Měla bys dát ochutnat bratrovi,“ navrhne.

Přikývnu. „Xav miluje šourky.“ Patty zvedne obočí.

Vezme si talíř zpátky a já nakouknu do jídelny. Samozřejmě jsou už všichni vzhůru. Nadine je učitelka, takže i v létě je její tělo zvyklé budit se „zatra-brzo“, jak sama říká. Někdy taky používá „za podělanýho úsvitu“. A Xavier se budí zatra-brzo, protože se taky zatra-brzo narodil. „Neupusť to,“ podívá se na něj Nadine káravě. Xavier se na mě ze své vysoké stoličky zašklebí od ucha k uchu a řekne „Momo“, což znamená Molly.

Abych nás shrnula: Patty využila dárce spermatu, aby byla počatá Cassie a já. Nadine použila stejného dárce před dvěma roky na Xaviera. Cizím lidem se to těžko chápe. Existuje určitá sorta lidí, kteří mi rádi sdělují, že Xavier je jen můj poloviční bratr, ne opravdový. A ti samí lidi mi taky říkají, že Abby doopravdy není moje sestřenice. Nadine doopravdy není moje máma. Jsem si dost jistá, že by nic z toho nezpochybňovali, kdyby byli Nadine, Abby a Xavier běloši.

Není třeba říkat, že tyhle lidi nenávidím.

Xavier hodí kus banánu na zem a začne natahovat. „Kámo, to ne,“ řekne mu Nadine. „Banán je fuč. Jsi lama.“ „Víš vůbec, co to znamená?“ ozve se Cassie z druhé strany stolu.

21

Podelanym navrch.indd 21

09/01/18 13:28

„Vím toho mnohem víc, než si myslíš,“ potutelně se usměje Nadine. Xavier pak ze sebe vyrazí další skřek a ona se k němu skloní a políbí ho na čelo. „Hej, Xavore Xave, buď v klidu.“ Xavor Xav je jako ten rapper Flavor Flav. Nadine je prostě taková.

Patty vejde dovnitř s talířem slaniny mezi dvěma papírovými utěrkami. „Doufám, že jsi připravená,“ řekne směrem ke Cassie.

Cassiina láska ke slanině je dobře známá a legendární.

Ale teď se opře a s úsměvem pronese: „Vlastně nemám hlad.“ „Kdo jsi a co jsi udělala s naší Cassie?“ zeptá se Nadine s přimhouřenýma očima.

Cassie se rozesměje a pokrčí rameny a já si všimnu, že se svého jídla vůbec nedotkla. Nesnědla ani sousto. A to je trochu překvapení. Normálně patří Cassie mezi ty hubené holky, které jí tolik, jako by se chystaly upadnout do zimního spánku. „Myslím to vážně, kočičko. Co se děje?“ „Nic. Jen…“ Její odpověď se vytratí a ruce jí zmizí pod stolem. Rychle mrkne dolů. Čte esemesku.

Od Miny. Tím jsem si jistá. Nejspíš plánují, jak Willa přimějí, aby mě pozval na rande. Celý obličej se mi rozpálí, jen na to pomyslím. „Tak co, Molly, jak se cítíš?“ zeptá se Nadine. „Jsi nervózní?

Vyšiluješ?“ „Kvůli čemu?“ „Máš svůj velký den. Vstoupíš do světa pracujících.“ Nakrčím obočí. „Uvědomujete si, že ze mě nebude neurochirurg, jo? Nastupuju jen do obchodu.“ „Momomomo!“ vloží se do toho Xav. „Cacacaca!“ Cassie se na něj letmo podívá. „Hele, přestaň mi tak říkat.“ „Nikdy jí tak říkat nepřestávej,“ nabádá ho Nadine.

22

Podelanym navrch.indd 22

09/01/18 13:28

Cassie se zašklebí a pak si pod stolem opře chodidlo o moje; na délku – od palce po patu. Naše chodidla byla vždycky úplně stejně velká, na milimetr přesně. Nejspíš rosteme úplně stejně rychle. „Kdy odcházíš?“ nakloní se ke mně Cassie s úsměvem. „Za pár minut…“ chci začít, ale ona se na mě podívá velmi významně. Zkusím to znovu. „Hned teď?“ „Skvělý! Doprovodím tě do práce,“ navrhne, rychle vstane a mobil si zasune do zadní kapsy. „Jdeme.“ „Včera v noci jsem si s Minou psala čtyři hodiny,“ vypadne z ní v okamžiku, kdy vyjdeme ven. Vydere se jí to z pusy, jako by nemohla vydržet, až se mi svěří. „Páni.“ „Já vím.“ Cítím, že se na mě Cassie dívá, a vím, že chce, abych něco řekla. Nebo se na něco zeptala. Možná je to dvojčecí telepatie – úplně cítím její nadšení. Jako kdyby mělo pulz.

Tak nějak mám pocit, že tady nejde o to, aby mi našla kluka. „O čem jste mluvily?“ zeptám se. „Prostě tak… znáš to.“ Zasměje se. „Po pravdě vlastně nevím, o čem jsme se bavily. O hudbě. Focení – Mina fotí. Psaly jsme si tak nějak o všem.“ „Čtyři hodiny.“ „Jo.“ Rozzáří se. „To je skvělý.“ Zarazím se. „Zjistila jsi, jestli se jí líbí holky?“ „Molly, já nevím.“ Má v hlase varovný tón a to mě rozhodí. „Dobře,“ řeknu tiše.

A asi minutu jsme obě tak zticha, že slyšíme štěbetání ptáků.

Měla bych říct, že Takoma Park je nádherný. Většinu času si toho člověk ani nevšimne, ale pak to na vás zničehonic 23

Podelanym navrch.indd 23

09/01/18 13:28

dolehne. Třeba v létě v pět hodin ráno, když je slunce měkké a prodírá se větvemi stromů. A domy mají různobarevné omítky, na verandě houpačky a zvonkohry a přední schody lemované květinami.

Chtěla bych se prostě jen dívat na ty květiny. Kráčet Tulipánovou ulicí, být hladová a ospalá, a chtěla bych, aby se na mě Cassie nezlobila. Ptát se jí na Minu byla nejspíš chyba. Ale jestli se má ježit kvůli otázkám na milostný život, je docela pošahaný, že se tak motá do toho mého.

Až na to, že o chviličku později řekne: „Sejdeme se s Minou dneska odpoledne na FroYo, abychom vymyslely bojový plán.“ „Plán?“ „Jak svést zrzka. Operace přítel. Operace Mollyino muchlování.“ Pane bože. Vážně.

Zavrtím hlavou. „No, já musím…“ „Molly, vím, že máš práci. Ale končíš ve tři a sejdeme se až v půl čtvrtý. Jasný?“ „Nechci se vtírat. Nechci vám dělat křena.“ „Molly,“ zasměje se Cassie. „Nemůžeš dělat křena někde, kde prodávají mraženej jogurt. To kření samo o sobě.“ „To je fakt.“ „A teď vážně,“ podívá se na mě. „Potřebuju tě tam.“ Vypadá upřímně. „Dobře,“ řeknu nakonec. „Jupí!“ plácne si se mnou Cassie. „Hra začíná, kámo.“

24

Podelanym navrch.indd 24

09/01/18 13:28

PODĚLANÝM NAVRCH Becky Albertalli Z anglického originálu The Upside of Unrequited, vydaného nakladatelstvím Balzer + Bray (An Imprint of HarperCollins Publishers) v New Yorku roku 2017, přeložila Kateřina Stupková Obálku připravila Jana Šťastná Jazyková redakce Lucie Krátká Odpovědný redaktor Boris Hokr Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 280 Vydala Euromedia Group, a. s. – YOLI, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9564. publikaci.

Sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

Podelanym navrch.indd 280

09/01/18 13:28