0039337

001-003 Marie Terezie_Sestava 1 10/2/17 2:41 PM Stránka 3

M IRKA Z LATNÍKOVÁ

MILUJ A PA N U J

MARIE TEREZIE Miluj a panuj Copyright © Mirka Zlatníková All rights reserved ISBN 978-80-249-3465-5

Marie T 001 az 264.indd 4

27.09.17 13:18

PROLOG

Rozhodnutí PR A Ž SK Ý H R A D, 17 2 3 , kor unova c e Karl a V I . č e s k ý m k rá l e m .

S

tejně jako všechny holčičky světa i Marie Terezie zjistila, co od života chce, když jí bylo šest let. Vedle temnoty a chladu vídeňského Hofburgu působil Pražský hrad jako ráj. Dostala krásné šaty, v dětském pokoji se topilo a jídla bylo, co hrdlo ráčí. Cukrovinky a maso mohla mít třeba každý den. Koláče, buchty, kachny, krůty a ano, i pravou čokoládu jí tu uvařili! Urození pražští občané už roky doufali v čerstvý vítr, který by z jejich města odvál prach provinčnosti. Karel VI., který tu měl být korunován českým králem, jim tu naději dal. Dovolil jejich dcerám – tedy za příslušný poplatek, pochopitelně –, aby se dočasně staly „dvorními dámami“. Pražští otcové si dělali naděje, že právě na jejich dceři spočine oko někoho z mocných a jim se konečně vyplatí dosud marné investice do hodin francouzštiny a dvorské etikety. Jejich pohostinnost vůči královské rodině byla bezmezná. Ten den, kdy Marie Terezie, domácky zvaná Rézi, pochopila, co chce od života, jí velkorysí pražští patricijové věnovali zvlášť pikantní zábavu: taneční odpoledne. Rézi a její čtyřletou sestru Ančí bude doprovázet skupina pravých německých hudebníků a na tanec dohlédne italský taneční mistr. Jezuita Ignác Kampmuller, duchovní pastýř královských dcer, snášel tyhle radovánky nelibě. Ne že by snad dívkám zábavu nepřál, ale už mockrát v životě viděl, jak drtivě dopadlo břemeno 5

Marie T 001 az 264.indd 5

27.09.17 13:18

vlády na dětská záda a ohnulo je tíhou zodpovědnosti. Jak těžké je pro ty, které nazýváme vládci, zjištění, že jsou nakonec otroky lidí, kterým nesprávně říkají poddaní. Pokud jde o ramínka, používal je Ignác Kampmuller často a rád. Žádná jiná pomůcka nenarovná dětská záda tak jako správně upevněné ramínko na šaty. A co víc: ohne-li se háček ostrým koncem k dětskému krku, donutí nositele ramínka mít nejen rovná záda, ale zároveň i hlavu skloněnou v bázni boží. Kdepak, nic nenahradí ramínka, pomyslel si, když ohýbal háček směrem ke krčku Marie Terezie. Rézi zaúpěla a hraběnka Karolína Fuchsová se k ní vrhla, jako by ji chtěla ochránit. Ignác ji zastavil přísným pohybem ruky. Na protesty hraběnky Fuchsové byl zvyklý a uměl s nimi pracovat. Urozená hraběnka se výchovy holčiček ujala na vlastní žádost, když jí její vlastní dcery odrostly. Rézi a Ančí bezmezně milovala. Zahrnula je láskou, která měla příliš blízko ke zbožňování a příliš daleko k přísnosti. Říkala jim „moji andílkové“. Andílkové! Ignác se při pomyšlení na to rouhání pokřižoval. Jak může někdo hloupá dětská stvoření nazývat anděly?! Přesto Fuchsovou u svých svěřenkyň trpěl. Měl nad ní moc. Stačilo jedno jediné slovo a smetl by Fuchsovou z povrchu dvorského, který je pro šlechtu důležitější než povrch zemský. Pokud by se císař nebo jeho žena dozvěděli, jak dívky oslovují svoji vychovatelku, mohla by se rovnou zabalit a odjet na svá venkovská stavení, kde by shnila mezi hnojem a ovcemi. Tedy pokud tam nějaké ovce ještě zbyly. O špatném hospodaření Karla VI. kolovaly různé legendy... „Mami!“ volala Ančí na Fuchsovou, když si rozbila koleno. „Mami!“ křičela Rézi, když se jí zdál v noci zlý sen. „Mami! Mami!“ ozývalo se dětským pokojem, když si Fuchsová místo čtení zbožných knih hrála s dětmi na honěnou. Znal její slabost a to mu dodávalo pocit nadvlády. Fuchsová zůstane u dětí tak dlouho, jak on, Ignác, bude chtít. Pak řekne jejich skutečné matce, královně Alžbětě, pár věcí, které se jí nebudou líbit, a zdiskredituje Fuchsovou. 6

Marie T 001 az 264.indd 6

27.09.17 13:18

Holčičky s ramínky na zádech vypadaly jako loutky. Toporně se sunuly k učiteli tance. Maestro si prohlédl blonďatou Rézi s trpitelskýma bleděmodrýma očima a na okamžik ho napadlo, že ta malá holčička s ramínkem vypadá, jako by byla ukřižovaná. Otřásl se: takhle se chovat k dětem! Pod přísným pohledem Ignáce dal váhavě pokyn hudebníkům: „Uno, due, tre...“ Kdyby tento výjev viděli pražští patricijové, jistě by pochybovali, zda budou královské děti na Prahu vzpomínat v dobrém. Kdyby se však podívali o pár metrů dál, za živý plot, byli by ještě rozpačitější. Na trávníku Královského letohrádku učil patnáctiletý vévoda František Štěpán Lotrinský jejich dcery nové hře, pro kterou vymyslel název „Třešňová“. Procvičovaly si při ní nejen svoje teoretické znalosti francouzského jazyka, ale taky úplně novou praktickou znalost francouzského polibku. František Štěpán byl pro tenhle účel ideální učitel. Měl tělo muže a klučičí hravost. Ani on sám zatím nevěděl, že se nejedná o náhodné rozhraní věku. Bude touhle fatální kombinací disponován až do konce života. Bude vzbuzovat něhu a vášeň v desítkách, ba stovkách žen. František Štěpán o tom však nepřemýšlel. Máme-li být upřímní, František nepřemýšlel nikdy o ničem. „Plané filozofování“ pro něj znamenalo přemýšlet o čemkoli, co se netýkalo lovu, koní, karet nebo žen. Ten den v pražských zahradách Františkovi stačilo, že se z něj podlamují kolena pěti mladým dámám. V ruce měl košík s třešněmi a jeho úkolem bylo strefit se výskajícím a prchajícím dívkám do výstřihu. Pokud se trefil, směl si třešeň ze záňadří vytáhnout a vložit do úst. Chtěla-li dívka třešeň ochutnat, musela si ji vylovit z jeho úst. František jazykem třešeň otáčel, a dívky se tak naučily umění francouzského polibku už na třetí, nejpozději čtvrtý pokus. Líza, dcera pražského mincovníka, zoufale prohrávala. Kdykoli se k ní František přiblížil, zdřevěněly jí nohy. Když jí vložil 7

Marie T 001 az 264.indd 7

27.09.17 13:18

ruku do výstřihu, zčervenala jako... třešeň. Františkův jazyk v ústech jí působil takovou rozkoš, že se jí podlamovaly nohy. Za potupného smíchu ostatních dočasných dvorních dam si musela sednout na lavičku. Když se k ní František přiblížil s další třešní v ruce, hleděla na něj se stejnou bezmocí, jako by seděla na lavici obžalovaných a čekala na rozsudek. Kat František ji připraví o hlavu. Rozum ztratila už před půl hodinou. „Utíkej!“ zakřičela na ni Božena, přítelkyně z nedělní školy. Líza se rázem probudila z transu. Hnána zbytkem mravní sebezáchovy prchala přes záhony a trávník. Šaty se jí trhaly o keře a podpatky bořily do měkké hlíny. Utíkala před prvním erotickým dobrodružstvím v životě. Chtěla se ukrýt u otce v mincovně a už nikdy neslyšet francouzštinu. Františka Štěpána a jeho horký dech slyšela těsně za sebou. Zdálo se, že ji dožene, a pak... A pak bylo ticho. Líza se zastavila a ohlédla. Nikdo za ní neběžel. Udělala pár kroků zpět a podívala se, kde zůstal její pronásledovatel. Spatřila královské dcerky, které se jako loutky pohybovaly v jakémsi podivném rytmu, který neměl nic společného s tím, o nějž se snažili hudebníci, ani s tím, co předváděl taneční mistr. Točily se kolem své osy. Mladší holčička strčila do starší a ta spadla obličejem na zem. „Vstávej, Rézi,“ přiběhla k ní hraběnka Fuchsová. „No tak, holčičko...“ Dívenka však vstát nehodlala. Stočila se do klubíčka a ležela na zemi jako šnek stočený do ulity. „Marie Terezie, poroučím vám, abyste vstala!“ vztyčil se nad ní páter Kampmuller. Dívka si lehla na záda a dívala se k nebi. Italskému maestrovi opět připomněla jistou ukřižovanou světici, na jejíž jméno si však nemohl vzpomenout. Na čele mu vyrazil pot. Pokynul hudebníkům, aby přestali hrát. Ticho, které se rozhostilo, proťalo chlapecké hvízdnutí. „Hele, co jsem našel!“ zavýsknul František Štěpán, „rozbitou panenku.“ Zdvihl Marii Terezii ze země, jako by to opravdu byla porcelánová panenka, a pak ji opatrně postavil zpátky na nohy. 8

Marie T 001 az 264.indd 8

27.09.17 13:18

„Proč trucuješ?“ „Neumím tančit!“ vysunula Rézi spodní ret. František Štěpán toho využil a vsunul jí na něj třešeň. Holčička ji spolkla a pecku vyplivla Františkovi do připravené dlaně. Fuchsová si významně odkašlala a podívala se na pátera. František sundával ramínko z Réziných zad. „To je tedy divná móda... To se v Rakousku nosí?“ Rézi pokrčila rameny. František ramínko hodil na trávník a pokynul hudebníkům: „Zahrajte nějakou gavotu!“ Maestro si osušil zpocené čelo a kapela spustila v lehkém hravém rytmu. František Štěpán vzal Rézi do náruče, zdvihl ji nad hlavu a zatočil se s ní. Rézi vyjekla úžasem. Poprvé viděla svět z výšky dospělého člověka. Otec, matka ani nikdo z dvořanů ji nikdy nechoval. Jediný člověk, který se s ní mazlil, byla hraběnka Fuchsová. Někdy večer ji a Ančí houpávala na kolenou. Teplo a takovou blízkost lidského těla cítila poprvé v životě. Přivinula se k Františkovi, jak nejtěsněji mohla. „A dost!“ zakřičel Kampmuller hlasem tak vysokým, až mu přeskočil do vysoké tóniny. „Copak se stalo, pátere?!“ ohradil se František Štěpán. Nebyl zvyklý, aby mu nějaký kněz říkal, kdy a čeho je DOST. „Marie Terezie, vysvětlete vévodovi, v čem porušil pravidla,“ pobídl Kampmuller svou svěřenkyni. Ta se na Františka usmála: „Nesmíš mě brát do náruče! Nikdo nesmí! Já jsem habsburská princezna. Můj otec je uherský král a německý císař a zítra bude český král. A ještě je taky hodněkrát vévoda!“ František Štěpán se ohradil: „Já jsem taky vévoda. Lotrinský. Takže můžeme udělat výjimku!“ „Jo,“ odpověděla Marie Terezie a zvedla prstík: „Ale jenom, když si mě vezmeš za ženu!“ „Hned teď?“ zeptal se František a ve tvářích se mu udělaly dolíčky. Taky Rézi se musela nad tím nápadem rozesmát: „Teď ne. Až budu dospělá, přeci!“ 9

Marie T 001 az 264.indd 9

27.09.17 13:18

Pak zvážněla a zeptala se znovu: „Vezmeš?“ František Štěpán jako správný Lotrinčan věděl, že odmítne-li ženské srdce, skončí v pekle. Nezáleží přitom, zda bije v šestiletém hrudníčku, nebo v prsou staré dámy. Sedl si tedy na bobek, podíval se Rézi z očí do očí a řekl pevným hlasem: „Když budeš hodná, tak na tebe počkám!“ Políbil holčičku na čelo a rozběhl se směrem k bráně. Už před chvílí si všiml, že z křoví vykukuje hlava té hezké patricijské dcerky. Hudebníci dál hráli gavotu a Ančí, které Fuchsová v nestřeženém okamžiku také sundala ramínko, hopkala po trávníku jako kůzle. „Dost! Přestaňte, Marie Anno!“ zasyčel Kampmuller. „Já chci ještě tancovat, prosím, prosím!“ Kampmuller se vztyčil nad Ančí: „Na zem! Obě si okamžitě klekněte!“ Hudebníkům klesly nástroje k nohám. Rézi si klekla vedle své sestry. Na rozdíl od ní ale nesklonila hlavu. „Čím jste dnes zhřešila, Marie Terezie?“ „Nevím!“ „Odmítala jste vstát!“ zahřměl páter. „Víte, kolikrát upadl Ježíš na své poslední cestě?! Bičovali ho, plivali na něj, ale on se vždy vztyčil a nesl svůj kříž! Provinila jste se leností, rezignovaností a slabou vůlí!“ Marie Terezie se mu stále dívala do očí. Právě tohle na ní jezuitu nejvíc popuzovalo. Sklonil její hlavu čelem k zemi. „Protivila jste se Bohu neposlušností, marnivostí, drzostí, a co víc – stála jste jen krok od těžkého hříchu.“ „Je mi to líto, velebnosti!“ odpověděla Rézi, ale nic nebylo dál od pravdy. V duchu přemýšlela, jaké asi bývá v Lotrinsku počasí. Až páter odejde, musí se zeptat hraběnky Fuchsové. Kampmuller utahoval šrouby. „Ve vašich očích jsem dnes zahlédl žádostivost a koketerii. To jsou věci, které církev svatá neodpouští. Řeknu-li to vašemu otci, zakáže vám účast na zítřejší korunovaci!“ 10

Marie T 001 az 264.indd 10

27.09.17 13:18

Rézi došlo, že zítřek jí nabízí další možnost vidět Františka Štěpána. Aspoň z dálky. „Ne, prosím! Udělám všechno, co budete chtít!“ Kampmuller se usmál. „Udělám všechno, co budete chtít,“ byla správná odpověď. Takto má královská dcera mluvit s představitelem církve. Ten večer strávila Rézi zamčená s Ančí v dětském pokoji. Za trest byly bez večeře. Ančí pofňukávala a Rézi snila o své budoucnosti. Dnes zjistila, co od života chce: provdat se za Františka Štěpána a porodit mu nejméně pět dětí. Čtyři chlapce a jednu holčičku. František Štěpán o životě nepřemýšlel. Věděl jen to, co chce od dnešní noci. Tím něčím bylo tělo Lízy, dcery pražského mincovníka.

11

Marie T 001 az 264.indd 11

27.09.17 13:18

K APITOLA 1

Přineste obrazy! Ví d e ň , Ho f bur g , 17 32

K

rálovský sex měl, jako všechno v Hofburgu, svá pravidla. Odehrával se jednou týdně a královna Alžběta se na něj zodpovědně připravovala. Věděla, že z hlediska státních zájmů nemá ona sama žádný význam. Jedinou cenu měla její děloha, která poskytovala naději, že jednou přece jen dá habsburským zemím syna. Královský lékař Jean Baptiste Bassand jí před aktem plození pravidelně vyplachoval dělohu heřmánkem. A taky předepsal speciální medicínu. Alžběta nebyla hloupá, a tak brzo zjistila, že se jedná o lihovinu, která ji má zbavit zábran. Brzy ten hnusný šnaps vyměnila za španělské červené víno, které jí připomínalo mládí pod horkým španělským sluncem. Pod záminkou oddané služby své děloze ho pila stále víc a víc. Z jedné sklenky se po pár letech stala lahev, z jedné lahve dvě a po nějaké době prakticky přestala pít vodu. Víno si dávala k snídani, obědu i večeři. Provázela to ironickým komentářem, že alespoň bude povolnější. Ve skutečnosti žádné zábrany v sexu neměla. Karel VI., její manžel, jí nebyl odporný. Vlastně to byl příjemný muž. Tělesné lásce byla nakloněna, kdyby ji ovšem, od jisté doby, na tom zpropadeném vídeňském dvoře nedoprovázelo mumlání jezuitů. Považovala je za bandu pokrytců a pletichářů. Když vypila dost vína, výplachy jí nevadily. Nejhorší bylo, že během každého královského aktu stál Ignác Kampmuller a jeho kněžská suita v předpokoji, dveře do ložnice 12

Marie T 001 az 264.indd 12

27.09.17 13:18

zůstaly otevřené a oni se hlasitě modlili za početí syna. Zpočátku protestovala. Vztekala se, že to je úchylka kněží, odsouzených k celibátu. Na co myslí, když se tak exaltovaně modlí? Představují si ji nahou? Onanují pod sutanami? Císař si ale stál za svým. Jezuité jejich sexu přítomni budou a ona sama bude vykonávat pravidelné poutě do Mariazellu, kde se u sochy Bohorodičky bude modlit, aby jí svatá Marie dala syna. Co se Mariazellu týče, ustoupila. Alespoň se občas dostane sama pryč z Vídně. Jezuitům ani Karlovi samotnému se ovšem od té chvíle rozhodla nedopřát žádné erotické podněty. Když si na ni manžel lehl (jiná než misionářská poloha byla zakázána), ležela jako prkno, ústa pevně sevřená, aby jí neunikl žádný vzdech. „Teď ukaž, co umíš, zbožný muži,“ myslela si a s trucovitým zadostiučiněním sledovala, jak kněžské mumlání a její netečnost postupně obírají Karla o mužskou žádostivost. Čím intenzivnější byly modlitby, tím ochablejší bylo jeho přirození. Až jednoho dne přestalo fungovat úplně. Tehdy královský lékař vymyslel ty obrazy. Do zastíněného interiéru ložnice nechal nakoupit inspirativní kousky, které měly povzbudit králův sexuální apetit. Když přestaly fungovat, vyměnil je za nové. Momentálně byl královým oblíbencem výjev Marta a Venuše, shodou okolností pocházející z „nemravné“ Francie, z níž nesmělo být na císařském dvoře vůbec nic. Karel vešel, v ruce držel stehno pečeného bažanta. „Nedáte si taky?“ nabídl Alžbětě. „Snědla jsem toho dost,“ odpověděla Alžběta. „Vážně? Mně připadáte hubená.“ Císař si svlékl plášť a odložil paruku. Pokřižoval se, sepjal ruce a krátce se pomodlil. Pak si lehl na královnu, aniž se jí podíval do očí. Po celou dobu aktu zíral na Venuši. Anebo na Marta, to Alžběta nevěděla. Alespoň že to bylo krátké. „Příliš krátké na to, aby král vyvrcholil,“ pomyslel si Ignác Kampmuller, když Karel VI. vyšel z královské ložnice. 13

Marie T 001 az 264.indd 13

27.09.17 13:18

Podíval se na královského lékaře, který společně s ním dohlížel na zdárné provedení aktu. Lékař zavrtěl hlavou. Jeho dojem byl stejný jako Ignácův. Nezdařilo se. Zase se nezdařilo. O debaklech v královské ložnici budou muset neprodleně informovat svého pána. „Za hodinu u něj,“ pošeptal Kampmuller lékaři. „Nepůjdeme hned?“ navrhl Jean Baptiste Bassand. „Ještě se musím stavit v komnatách princezen. Nesu jim duchovní literaturu. Pro mladé duše je to živá voda.“

8 V místnostech, které obývaly Marie Terezie a Anna, byla atmosféra docela jiná než ve zbytku paláce. Hraběnka Fuchsová si postupem času získala důvěru císaře, a tak se jejím vkusem a názorem řídilo dění v tomto křídle Hofburgu. Tmavé závěsy byly odstraněny, tapety byly nahrazeny světlými. Větralo a uklízelo se tu častěji než jinde. Vlhko se vyhánělo zapáleným krbem a přísné mravy dívčím smíchem, škádlením a šarvátkami. „Vrať mi to! Dělej! Nenávidím tě!“ křičela Marie Terezie a snažila se chytit Annu, která před ní kličkovala mezi křesly a paravánem. Anně bylo třináct let a Rézi připadala nesnesitelná. V tuhle chvíli držela nad hlavou její medailonek, prchala před ní a vysmívala se jí: „Ó vévodo, trny lásky mi rozdírají srdce! Toužím po vašem polibku!“ pištěla. Rézi se podařilo jí podrazit nohy. Anna dopadla na pohovku a dál teatrálně oslintávala medailonek. „Ó můj drahý, má lásko, můj osude!“ „Jsi hnusná, smradlavá krůta!“ sedla si na ni obkročmo Rézi. Zkroutila Anně ruku tak, že medailonek spadl na podlahu. Ze země ho elegantním pohybem zvedla hraběnka Fuchsová. „Ó la la! Její Jasnosti Marii Terezii je patnáct let a očekává vzácnou návštěvu,“ pravila vychovatelka. „Měla by pilovat 14

Marie T 001 az 264.indd 14

27.09.17 13:18

vznešenost svého vystupování, nikoli hopsat své sestře po zádech a nazývat ji krůtou.“ „Smradlavou,“ doplnila Ančí, aby bylo jasné, jak nevhodně si počíná její královská sestra. „Ona mi ho šlohla!“ postěžovala si Rézi. „Šlohla?! Bože, tyhle vaše vídeňské výrazy! Copak jsi holka z ulice, Rézi?! Říká se: ,Půjčila bez dovolení!‘.“ Fuchsová medailonek s podobiznou Františka Štěpána Lotrinského vrátila Marii Terezii. Ta si ho strčila pod polštář, kde ho měla schovaný už třetím rokem. František Štěpán jí ho poslal jako dárek k dvanáctým narozeninám. Nezapomněl na ni. Čeká na ni a touží po ní. Jeho slib z pražských zahrad platí. Hraběnku Fuchsovou Rézina zaujatost Františkem lekala. Na rozdíl od Rézi věděla, že medailonek přišel z lotrinského dvora v okamžiku, kdy Františkův starší bratr Leopold zemřel na neštovice. To Leopolda si měla Marie Terezie vzít. Až po jeho smrti začala říšská rada spekulovat, že by ho František Štěpán mohl jako nápadník nahradit. Lotrinsko bylo pro habsburskou říši ideální svou... bezvýznamností. Takový sňatek by neporušil rovnováhu v Evropě, což se po španělských válkách zdálo důležité. Podstatné bylo i to, že slabý Lotrinský nijak neohrozí dědice habsburského trůnu. Toho dědice, na jehož početí usilovně a v bázni boží pracovali Karel s Alžbětou. Hraběnka Fuchsová si na rozdíl od Rézi nebyla jista, zda ten roztomilý francouzský mladík na setkání s její schovankou už dávno nezapomněl. To ale nebylo důležité. Podstatné bylo, jestli ho okouzlí mladá žena, kterou teď potká. Fuchsová vybalila z hedvábného obalu knihu a obřadně ji položila na stůl. „O-pa-tr-ně!“ pleskla přes ruku Annu, která se na knihu zvědavě vrhla. 15

Marie T 001 az 264.indd 15

27.09.17 13:18

„To není žádná modlitební knížka. To je módní katalog! Z Francie!“ „Z Francie!“ vydechla nadšeně Rézi. Fuchsová začala opatrně listovat stránkami, na nichž se střídaly šaty nejrůznějších střihů. Po stranách byly nalepeny vzorky látek, z nichž se šaty mohly ušít. Dáma, která si katalog prohlédla, si tak z něj mohla rovnou objednat. Princezny nikdy neviděly tak syté barvy a tak důmyslné vzory. Místo límečků těsně upnutých ke krku měly dámy v katalogu hluboké... co to vlastně bylo?! „Výstřihy,“ poučila je Fuchsová. „Kde máme nůžky?“ pískla Ančí. „Hned to Rézi u krku taky vystřihnu!“ „Ať tě to ani nenapadne, ještě si ublížíte!“ Marii Terezii zaujaly řetízky s přívěsky, které měly krasavice z katalogu ve výstřihu. Žádné kříže, podobizny Panny Marie ani obrázky světců. Nádherně tepané přívěsky ve tvaru květin, ptáků, motýlů... Na nohou punčošky, na rukou rukavice, na hlavách klobouky. Závoje a střevíce s mašlemi. Perly a náramky. A krajky, všude samé krajky, které odkrývaly mnohem víc, než zakrývaly. „To se nosí i ven?“ zeptala se udiveně Ančí. „Samozřejmě,“ odpověděla Fuchsová. „Na návštěvy, na večeře, na promenády, na vyjížďky kočárem. Tohle i na lov, podívej.“ „A Bůh je za to nepotrestá?“ zeptala se Ančí a ťukala prstíkem na krásné usměvavé dámy v katalogu. „Zdá se, že ne.“ „Ale marnivost je přece hřích,“ připomněla jí Rézi. „Odvádí nás od zbožných myšlenek.“ „Pro mě jsou ale takové věci božím dílem,“ odpověděla jí Fuchsová. „Zlatník, který tohle vyrábí, vzdává hold kráse světa. Stejně jako hudebník nebo básník.“ „Nosí se to i v Lotrinsku?“ zeptala se Marie Terezie opatrně. 16

Marie T 001 az 264.indd 16

27.09.17 13:18

Fuchsová odběhla za paraván a přinesla krabici. Pak pobídla starší princeznu: „Rozbal to!“ Víko s klapnutím odskočilo a Marie Terezie vyndala z krabice krajkové šaty, hedvábné rukavičky a perlový náhrdelník. Nejprve to vypadalo, že zapomněla dýchat. Pak si přiložila šaty k tělu a zašeptala: „Jsou... moje?“ Jako by čekal přesně na tenhle okamžik, vstoupil do pokoje Ignác Kampmuller. Povinnost nechat se uvést do komnat princezen strážemi pro něj neplatila. Přicházel, když ho nikdo nečekal. Podezíravě si prohlédl šaty a Rézi se roztřásla strachem. Fuchsová jí vzala tu krajkovou nádheru z rukou a zatvářila se přísně: „Pochopitelně že NE! Ty šaty jsou moje!“ „Ale ale,“ podivil se páter. „Měl jsem pocit, že vaším úkolem je jít dívkám příkladem, ne jim ukazovat něco tak frivolního.“ „Pořídila jsem si je na maškarní bál,“ odrazila útok Fuchsová. „Půjdete snad za kurtizánu?“ „Správně, otče, zdá se, že se vyznáte.“ „Pak bych vám doporučoval šaty vaší velikosti. Tyhle ušil krejčí pro osobu s polovičním objemem pasu, než máte vy.“ „Inu, nemládnu. Ale od vás není dvorné mi ty věci připomínat,“ zatvářila se hraběnka dotčeně. Jezuita s Fuchsovou nemínil ztrácet čas. Poodešel ke čtenářskému stolku. Královské sestry poslušně zasedly každá ke své straně a poslední rozečtené knize. Páter vzal ze stolu tu, kterou měla před sebou Marie Terezie. „Molière! Tartuffe! Co to tady dělá?!“ „To mi přinesl knihovník, otče. Prý si mám procvičovat francouzštinu,“ zamumlala Rézi. Kampmuller hodil na stolek svazky nově přidělené literatury tak prudce, až se knihy sesunuly k zemi. Nikdo je nezvedl. „Vaše franština je zcela dostatečná. Modlete se! Učte se německy, tam máte mezery!“ Jezuita se vydal ke dveřím. Po cestě se však ještě otočil: „Říkala jste knihovník? Profesor Spannagel? Vyřídím si to s ním!“ 17

Marie T 001 az 264.indd 17

27.09.17 13:18

8 Belveder, palác prince Evžena Savojského, byl nejkrásnější a nejhonosnější budovou ve Vídni. Hofburg vedle něj vypadal jako ubytovna pro zchudlé šlechtičny. Tam, kde se císař pyšnil několika kousky vzácných obrazů, měl princ celou sbírku. Jeho knihovna byla jednou z nejlépe vybavených v Evropě. Evženův majetek vysoce převyšoval částku, kterou disponovala královská pokladnice – což ovšem při císařově neschopnosti hospodařit nebylo žádné překvapení. Karel VI. princi Savojskému majetek nezáviděl. Ostatně princ mu kdykoli rád půjčil a na vrácení peněz netrval. To, čeho se císař bál, byla princova moc. Zatímco Karel VI. nosil s velkou slávou korunu Svaté říše římské, princ Evžen Savojský disponoval jen běžnými, většinou civilními funkcemi a úřady. Bylo jich však tolik, že prakticky ovládal chod země. U Evžena Savojského se sbíhaly všechny nitky informací a od něj odvíjely nitky událostí. Císař by se podivil, kdyby věděl, že právě teď sedí v předpokoji Belvederu dva z jeho nejbližších: osobní zpovědník a osobní lékař. Čekají tu na vládce habsburské říše. Prince Evžena Savojského. Malý abbé, jak se princi pro jeho malou výšku a někdejší kariéru kněze přezdívalo, neměl noční návštěvy rád. Nikdy si nebyl jist, zdali mu někdo něco přináší, nebo zdali ho jde někdo zatknout. Od té doby, co ho císař obvinil z přípravy povstání a na krátko uvěznil, měl značné pochybnosti o jeho soudnosti. Kdyby Karel VI. četl Umění války, respektive kdyby četl cokoli kromě svého oblíbeného soupisu zvěře v královské oboře, věděl by, že povstání připravuje jen ten, kdo touží po změně stavu. A on, princ Evžen Savojský, lidem zbožňovaný vojevůdce, o němž se kdysi skládaly oslavné písně, po žádné změně netoužil. 18

Marie T 001 az 264.indd 18

27.09.17 13:18

Bylo mu osmašedesát let a od života už dostal všechno, co chtěl. Teď mu zbylo už jen pár drobných zálib. Miloval dobré jídlo, operu a vojenské přehlídky. Nekonečné řady vypracovaných těl mladých chlapců v uniformách, ochotných za něj padnout, to byla odměna za všechna úspěšná bojová tažení, která vedl. Nechtěl, aby pro něj umírali, naopak, přál si, aby pro něj žili. Chtěl hladit jejich obnažená těla ve své ložnici a těšit se z jejich oddanosti. Princ Savojský si přál, aby věci zůstaly tak, jak jsou. Kdepak povstání! Do kanceláře, v níž ho čekali ti dva, přišel oblečen jen v hedvábném županu a značně mrzutý. Pro dnešní noc měl jiné plány. „Nemohlo to počkat do rána?“ vyjel na ně. „Jde o císařskou rodinu, princi,“ začal lékař, ale pak poněkud poklesl na mysli a hodil horkou bramboru špatných zpráv jezuitovi: „Viďte, otče?“ „Tedy... ano,“ pokračoval nejistě Kampmuller. „Princezny se zdají být rozrušeny z návštěvy lotrinského vévody Františka Štěpána.“ Evžen Savojský neměl náladu na zprávy o aktuálním rozpoložení dvou princezen: „A co se ode mě očekává? Mám jim ohřát mléko s medem nebo jim zazpívat ukolébavku?!“ „Marie Terezie nebere manželské povinnosti dost vážně,“ postěžoval si Kampmuller. „Místo aby dlela v modlitbách, pobíhá po pokoji s jakýmisi nevhodnými kusy oděvu a má,“ Ignác se pokřižoval, „myšlenky na tělesný hřích!“ „No tak to bude Lotrinec rád,“ pravil Savojský sarkasticky. „Třeba si ji naloží do kočáru a odveze hned. Jestli to udělá, dám mu ze své kapsy kopu dukátů navíc. Čím dřív se té svéhlavé osůbky zbavíme, tím líp. Má úcta, pánové, doufám, že jsem byl poslední, komu jste dneska zkazili noc.“ Savojský se otočil na podpatku a chystal se vrátit do své ložnice. Zastavil ho hlas lékaře. „Královna...“ Savojský se jako na povel otočil. Tohle je zpráva, na kterou čekal. Rozzářil se: „Je v očekávání! No konečně! Ó Bože, díky, že jsi vyslyšel mé prosby! Koňak, nebo šampaňské?“ 19

Marie T 001 az 264.indd 19

27.09.17 13:18

„Ne, pane, královna není samodruhá. A už nikdy nebude.“ „Bude, doktore. Máte ode mě jasné zadání,“ zavrčel princ. „MY potřebujeme dědice trůnu a VY nám ho dodáte. Je vám to jasné?“ „Královně selhávají játra,“ oponoval lékař. „Její moč...“ Savojský nehodlal poslouchat nic o královnině vyměšování: „Naštěstí nebude rodit játry, viďte, doktore?! Až nám dá dědice, tak může svá játra vyplivnout třeba do záchoda.“ Lékař si ale stál za svým: „Je jí 42 let. V takhle vysokém věku a při těžké nemoci je šance na dalšího potomka téměř nulová.“ „Tak se bude císař muset víc snažit!“ odsekl Savojský. Kampmuller se nadýchl, jako by se hodlal ponořit do hluboké tůně: „Jeho Výsost už není schopna zasít sémě do královnina lůna.“ „Je snad... impotentní?!“ Vydat prohlášení o králově impotenci nebyl schopen ani lékař, ani jezuita. Oba raději jen sklonili hlavu a mlčeli. Savojský zařval tu otázku ještě jednou: „Je impotentní?!“ Místností se rozhostilo ticho. Evžen vstal a začal pochodovat po místnosti. „Jestli nebude mít císař syna, na trůn usedne Marie Terezie a její manžel. Což by v tomhle okamžiku měl být lotrinský vévoda.“ „Přesně tak, princi,“ přitakal mu Kampmuller, přestože se ho teď nikdo na nic neptal. Savojský se na něj obořil: „A vy si myslíte, že nás proti Prusům a Osmanům ochrání kluk, který prohrál všechny bitvy, do kterých se kdy v životě připlet?! Že poslušnost poddaných ve všech našich zemích získá hejsek, kterého neposlouchá ani vlastní poklopec?!“ Kampmuller se snažil vymyslet nějakou odpověď, která by prince nekatapultovala do ještě vyššího stadia zuřivosti: „Nejsem si jist, zdali to umím posoudit...“ „Já ano,“ zachrčel Savojský. „Marie Terezie a František Štěpán na trůnu znamenají pro tuhle zemi katastrofu. Dva frackové na trůnu, Bůh nás netrestej.“ 20

Marie T 001 az 264.indd 20

27.09.17 13:18

Lékař se pokusil navrhnout řešení: „Zřejmě by bylo nejlepší, abychom se zítra ohlásili na slyšení u krále. Měl by vědět, jak se věci mají. Mou lékařskou povinností je...“ „... neděsit krále domněnkami,“ skočil mu do řeči princ Savojský a náhle se usmál, jako by celou dobu vedli nezávaznou konverzaci o počasí. Vzal lékaře přátelsky kolem ramen a vyprovázel ho směrem ke dveřím. „Jeho Veličenstvo je třeba udržovat v duševní pohodě a radosti z plození, drahý doktore. Až přijde vhodný okamžik, sám mu věci oznámím. Přeju vám dobrou noc, pánové, a jen pro úplnost připomínám, že věci, o kterých byla řeč, neopustí tyto zdi.“

8 Honosný, ale už notně zaprášený kočár doprovázela čtyřicítka císařských jezdců. Právě minuli vršek Kahlenbergu, odkud se otevřel pohled na Vídeň. Ruka vysunutá z kočáru nevelkou kolonu zastavila. Jeden z nemnoha jezdců v lotrinských barvách se nahnul do okna kočáru a uctivě se zeptal: „Přeje si Vaše Milost přestávku?“ Komorník Františka Štěpána Lotrinského Leopold si kriticky prohlédl svého pána a přítele. Seznal, že vypadá opotřebovaně. Před vjezdem do paláce by se měl trochu protáhnout. „Jen krátkou,“ odpověděl jezdci. „Jeho Milost se občerství, ale vy ani nesesedejte.“ Leopold vyskočil z kočáru a sundal Františkovi stupátko. František vystoupil, podíval se na město pod sebou a znuděně se protáhl. Ve Vídni strávil část dětství, dali ho sem na vychování. Císaře měl rád, stejně jako Karel jeho. Společné hony, vyjížďky na koních a šermířské zápasy. Zdá se, že se toho dost změnilo. František Štěpán se zahleděl na mocnou budovu paláce tyčícího se za bastionovými hradbami města. „Ale, zdá se, že si císař polepšil! Doufám, že Hofburg nechal rovnou zbořit. Nehezké místo.“ 21

Marie T 001 az 264.indd 21

27.09.17 13:18

Komorník Leopold se zasmál: „Tohle je nový palác Evžena Savojského a Hofburg se připravuje na příjezd Vaší Milosti.“ „Savojský? Krucinál, to je teda drzej chlap. U všech svatých, kde na to vzal?!“ „To nevím, Vaše Milosti. Každopádně vás prosím, abyste se po dobu naší návštěvy zde obešel bez jakýchkoli náboženských příměrů. Vaše paní matka mi to obzvlášť kladla na srdce. Mám vám připomenout, že u místního dvora jsou poněkud...“ „Úzkoprsí?“ „Velmi přesně pojmenováno, Vaše Milosti. Ano, úzkoprsí.“ „A co Marie Terezie? Ta, doufám, není úzkoprsá. Velikost dámského hrudníku podle mě odráží...“ Leopold znal Františkovy teorie o dámských hrudnících, pasech a zadcích a o tom, co značí. A tak svého pána přerušil: „Doporučoval bych, abychom jeli.“ Leopold počkal, až František Štěpán nastoupí zpět do kočáru, a podal mu paruku. „Vaše Milosti...“ František Štěpán si schválně narazil paruku nakřivo a kolona se rozjela. „Mám hopsat v paruce kolem královského stolu a dělat číšníka. Neodolatelná nabídka!“ zvedl oči v sloup. „Vy jste na to zřejmě zapomněl, ale v Rakousku je to velká čest,“ připomněl mu Leopold. „V den králových narozenin jsou symbolicky zváni k jeho stolu všichni poddaní. Královská rodina večeří a přední šlechtici ji obsluhují. Symbolicky pochopitelně, za vámi bude stát skutečný číšník a pomáhat vám. Krále bude obsluhovat Evžen Savojský. Vy dostanete tu čest obsluhovat mademoiselle Marii Terezii.“ „Navrhnu jim zlepšení. Až se členové královské rodiny nají, mohli by pro změnu obsluhovat oni nás,“ napadlo Františka Štěpána. „To neprojde, Vaše Milosti. Dále vás ještě musím upozornit, že během konverzace zřejmě přijde řeč na onen den v pražských zahradách. Tím míním Karlovu korunovaci českým králem.“ 22

Marie T 001 az 264.indd 22

27.09.17 13:18

František zalovil v paměti. „Jo, ta česká služka! Jak ona se jmenovala... ta tedy úzkoprsá nebyla! Je tady ve Vídni? To je ale milé překvapení, Leopolde!“ „Byla to dvorní dáma a o jejím osudu nic netuším, Vaše Milosti. Měl byste si ale vzpomenout, že jste tam tehdy tančil s malou mademoiselle.“ František Štěpán pokrčil rameny. „Tak to si vůbec nepamatuju.“ „Marie Terezie údajně ano, takže vy si to od této chvíle budete pamatovat taky. Tančili jste gavotu. Byla u toho ještě její sestra Marie Anna a hraběnka Karolína Fuchsová, jejich vychovatelka.“ František Štěpán si povzdechl: „Nepřipadám ti na ženění příliš mladý, Leopolde? Já bych klidně ještě deset let počkal. Nebo dvacet.“ „Sňatek s princeznou by Lotrinsku zajistil důležitého spojence,“ připomněl mu komorník. František Štěpán se vzdal: „Takže budu nejdřív hrát číšníka a pak nápadníka. To zas bude boží dopuštění, Leopolde!“ „Myslete na svou matku, Vaše Milosti,“ požádal ho Leopold. František na ni pomyslel a otřásl se: „Ještě že s námi nejela.“ Leopold pochopil, že nejrozumnější bude dívat se z okna a předstírat, že nic neslyšel.

8 Lotrinský dvůr byl podobně jako všechny ostatní v Evropě svázán etiketou. Ve srovnání s tím, co se dělo v Hofburgu, ovšem všude jinde panovala hotová anarchie. V sále, uchystaném ke slavnostní večeři u příležitosti narozenin císaře Karla VI., šlo o centimetry. Stůl byl postaven napříč místností, tedy nikoli podélně jako všude jinde. Karlovi patřilo nejčestnější místo uprostřed stolu. Další místa byla pečlivě odstupňována podle významu hostí a jejich příbuzenství k císaři. 23

Marie T 001 az 264.indd 23

27.09.17 13:18

O důležitosti stolovníků vypovídaly i jejich židle. Mít právo sedět na židli s opěradlem bylo vyjádřením pocty, mít křeslo s opěrkami rukou... no to už bylo něco! Jídelna se v den císařových narozenin stala středem státu. Podle toho, jak daleko stáli nebo seděli návštěvníci, mohl František Štěpán určit, o jak důležitého hosta se jedná. Stát nebo sedět v rohu místnosti stále ještě nebylo k zahození a i o místa za dveřmi byl mezi šlechtou obrovský zájem. Pokud to ovšem byly dveře blízké králi. Hosté za nejvzdálenějšími dveřmi mohli počítat maximálně s neutrálním postojem, rozhodně však ne s přízní nebo zájmem vládce. Ceremoniář každému z hostů jeho místo vykolíkoval už při včerejší zkoušce. Ocitl-li se někdo ať už záměrně, nebo omylem mimo svůj prostor, byl vykázán syčením a strkáním ostatních. Židle Marie Terezie už měla opěradlo, byť ještě ne opěrky na ruce. Marie Anna seděla vedle své sestry, její židle však byla obyčejná. To značilo, že Marie Terezie má v budoucnosti říše přidělenu jistou roli, zatímco Anna ještě ne. František Štěpán stál zpola skrytý za paravánem společně s ostatními šlechtici, kteří dnes budou v roli číšníků. Vykoukl ven a podíval se směrem do sálu. V tu chvíli ho probodly desítky závistivých pohledů. Cizinec, a během několika okamžiků ho bude od princezny dělit devadesát centimetrů a od krále necelé dva metry! Fakt, že je neoficiálním nápadníkem královské dcery, ho v očích šlechty neomlouval. Pro tuto chvíli jim ukradl místo na výsluní. Místo, které má tradičně patřit Karlovým věrným poddaným. Ceremoniář poklepal holí. Jakmile se rozhostilo ticho, ohlásil příchod královské rodiny: „Jeho Veličenstvo Karel VI., císař Svaté říše římské, král, arcivévoda rakouský, král český a uherský et cetera, navždy rozmnožitel říše, vítá všechny hosty u svého stolu. Jezte, pijte a chvalte císaře!“ Královská rodina usedla ke stolu a na hudební signál nastoupili „číšníci“. Šlechtici ve svých nejlepších šatech, jen s bílým ubrouskem přes loket. Stoupli si za členy rodiny, a ačkoli se pří24

Marie T 001 az 264.indd 24

27.09.17 13:18

lišná pestrost u dvora nenosila, v kontrastu s rodinou vypadali jako papoušci. Karel VI. byl oděn v oficiálním císařském šatu, tedy celý v černém. Jedinými barevnými prvky byly červené podpatky bot, punčochy a pero na klobouku. Marie Terezie měla šaty tmavě modré, její sestra o tón světlejší. Alžběta byla v šedé. Vzhledem k barvě její pleti a paruky vypadala jako kamenná socha sebe samotné. Dřív se jí pro její nádherné světlé vlasy říkalo Alžběta Bílá. Dnes to byla Alžběta... Šedá. Leckdo z dvořanů si musel položit otázku, zdali je královna ještě vůbec naživu. Podle toho, že se okamžitě po usednutí ke stolu chopila sklenice červeného vína a naráz ji do sebe obrátila, však zřejmě ano. František Štěpán se snažil nahlédnout Marii Terezii do tváře, byť by to komorník Leopold jistě sarkasticky nazval „do výstřihu“. Tak či onak neviděl nic jiného než Rézina záda rovná jako prkno a vlasy svázané do přísného účesu. „S touhle osobou asi žádná velká zábava nebude,“ pomyslel si v duchu a přemýšlel, o kolika letech nudného manželství asi tak mluví. O třiceti? Čtyřiceti? Na druhou stranu, bude-li mít štěstí, mohl by být na lovu napaden divokým kancem. Nebo se upít k smrti. Také by mohl být zastřelen při nějaké karetní hře či zemřít v loži zvlášť vášnivé dvorní dámy. Jistá naděje na dramatickou budoucnost tu přece jen je. Pravidelní účastníci oslavy věděli, že úvod večeře bude věnován umění. Habsburkové zvali ke dvoru mnoho hudebníků, skladatelů, zpěváků i herců. Sami byli výborní zpěváci a každý z nich vládl nejméně jedním hudebním nástrojem. Ceremoniář ohlásil vystoupení. Jako dar pro otce nacvičily princezny jednu z jeho oblíbených písní. Marie Terezie a Marie Anna vstaly od stolu. Dveře na protější straně sálu se rozletěly a sluhové jimi přivezli pódium ve tvaru oblak. Mezi dvořany to zašumělo úžasem. Císař v nákladech na kulisy nešetřil. 25

Marie T 001 az 264.indd 25

27.09.17 13:18

Princezny si od sluhů vzaly škrabošky, jaké používali italští zpěváci a zpěvačky. Zakryly si obličeje a vstoupily... do oblak. Byly méně nervózní než hudebníci. Píseň zazpívaly sebejistě, bez chyb a dokonale cvičenými hlasy. Ani jedna z nich netrpěla rozpaky a trémou. Přestože si to u dvora nikdo neuvědomoval, byla to zásluha hraběnky Fuchsové a její andílkovské výchovy. Odmala byla prostou existencí svých svěřenkyň tak nadšena, že dívkám dala vnitřní jistotu, že jsou na světě správně. Ozval se potlesk a císař se spokojeně usmál. Předvést Františku Štěpánovi, že dceři, o niž ho smí požádat, se dostalo nejlepšího vychování i umělecké průpravy, byl jeho vlastní nápad. Pakliže mu opravdu dá její ruku, což v tuto chvíli ještě stále nebylo samozřejmé, získá Lotrinsko poklad. František císařovo gesto pochopil. Zatleskal tedy nejen k pódiu, ale zároveň i Karlovi. Bravo! Císař mu na oplátku laskavě pokynul. Princezny sestoupily z oblak, sundaly si škrabošky a pláště, v nichž vystupovaly, a zamířily na svá místa ke stolu. V tu chvíli František Štěpán Lotrinský, čtyřiadvacetiletý mladý muž a pověstný svůdník, strnul. Marie Terezie byla překrásná. Vysoká, štíhlá a ani trochu úzkoprsá. Naopak, byla velice dobře vyvinutá. To, co považoval za paruku, byly její vlastní světlé vlasy. Barva, která se nevidí. Ze strohého účesu se jí uvolnilo pár pramínků a v prstýnkách rámovaly jemný obličej. Tvář měla souměrnou, až na energickou bradu, která vystupovala dopředu a dodávala jí lehce vzpurný výraz. Oči byly temně modré, stejně jako její šaty. Byla nejkrásnější ze všech přítomných dívek a žen. Toto nepsané pravidlo platilo u všech dvorů a kvůli němu se za dvorní dámy a komorné vybíraly nepříliš hezké dívky. Habsburský dům si ale mohl dovolit přijmout jakoukoli krasavici, protože Marie Terezie by ji stejně zastínila. Podobné znaky krásy byly patrné i u její matky a sestry. Zatímco u Alžběty to však byla krása odkvetlá, u Anny šlo o roztomilost, která zatím působila dětsky. 26

Marie T 001 az 264.indd 26

27.09.17 13:18

Marie Terezie byla ve svých patnácti letech dokonalou krasavicí. Jediné, co Františka mátlo, byl výraz v její tváři. Tvářila se netečně až znuděně. Jako by si vůbec neuvědomovala, o jak důležitý den dnes může jít. Sedla si na své místo, aniž by o Františka zavadila pohledem. Chovala se k němu přezíravě, jako by byl opravdu jen číšník. Františkovi nebylo úplně jasné, co tím sleduje, ale rozhodl se, že si to nebude brát osobně. Přestože císař všechny pozval ke svému stolu, nikdo se nenajedl. Stolování nemělo být požitkem. To, co se císaři předloží, mají před sebou i ostatní. Jakmile však Jeho Výsost odloží vidličku, je jídlo odebráno všem bez ohledu na to, jestli mají už snědeno. Porce jsou malé a pokrmy nijak lákavé. Nikdo se sem však nepřišel najíst. Přítomní jsou tady jen proto, aby byli viděni ostatními a pro následující období se deklarovala jejich důležitost u dvora. Na císaře nesmí nikdo promluvit bez vyzvání. Jí se v tichu. Zatímco u jiných dvorů se cení duchaplnost konverzace, Habsburkové vyznávají podivné pravidlo: „U jídla se nemluví.“ František Štěpán už pochopil, že se od něj žádné obratné kousky při obsluze nečekají. Má předat talířek, který mu podal sluha stojící za ním, přisunout ubrousek a dolít víno. Ale aby stál celou dobu za tou mladou krasavicí jako solný sloup, to od něj, lotrinského kavalíra, nikdo čekat nemůže. Naklonil se k Rézi a zašeptal jí do ucha: „Jsem okouzlen. Zpívala jste nádherně.“ Marie Terezie vypadala, jako by kompliment vůbec nepochopila. „Zpívala jsem pro větší slávu Boží.“ František si vzpomněl na Leopoldovu radu: „Tehdy v zahradách Pražského hradu...“ Než se dialog stačil rozběhnout, Rézi ho opět uťala: „Tam jsem se chovala nevhodně.“ „Naopak. Kdybych směl, vzal bych vás do náruče i dnes.“ 27

Marie T 001 az 264.indd 27

27.09.17 13:18

„Nevidím pro to žádný důvod.“ František se usmál. Tuhle hru znal velmi dobře. Marie Terezie před ním kličkuje jako srna a od něj se očekává, že bude zdatným lovcem. Pokračoval tedy odvážněji: „Umožnilo by mi to přivonět k vašim vlasům a dotknout se vaší šíje.“ Rézi se ale místo koketního úsměvu, který od ní František očekával, pokřižovala. „Zanechte těch prostopášných řečí!“ František Štěpán přehodnotil situaci. Zřejmě si nebudou hrát „na jelena“, ale jeptišku a svůdníka. Tahle hra ho sice bavila mnohem méně, ale pokud si to dáma žádá, pochopitelně jí vyhoví. „Na touze není nic nemravného, Rézi.“ Marie Terezie zkazila i další hru. Vyštěkla na něj: „Oslovujte mě Marie Terezie!“ „Proč? Copak je na Rézi špatného?“ podivil se František. „Pokud vím, nikdo z vašich blízkých vám neřekne jinak.“ „Jméno své patronky Panny Marie, která statečně nesla všechna svá břímě, si připomínám co nejčastěji.“ „Protože odolala pokušení tělesných svodů?“ „Mlčte, vévodo!“ požádala ho Marie Terezie a zdálo se, že to myslí vážně. Františka přestalo bavit vymýšlení dalších her. „Trváte-li na tom,“ řekl otráveně. Rézi sklonila hlavu, sepjala ruce a začala se modlit. František Štěpán se rozhlédl po sále. Buď je ta krásná osůbka vážně šílená, anebo předvádí další vystoupení. Po zpěvu následuje ukázka pobožnosti. Je skutečně adresátem modlitby on, nebo to náboženské vytržení předvádí někomu jinému? Rozhlédl se a zachytil dva pohledy: Jeden přicházel z rohu sálu a patřil knězi. Podle oblečení jezuita. Viděl ho už někde? Je možné, že by se ho Marie bála? Druhý pohled přicházel se strany, kde seděl císař. Evžen Savojský, který císaře obsluhoval, pozoroval Františka i Marii. Oči měl zkoumavě přimhouřené. Nevzbuzoval sice strach, ale příčinou Réziny nervozity být mohl. František Štěpán si vzal 28

Marie T 001 az 264.indd 28

27.09.17 13:18

od sluhy omáčník, naklonil se k Marii Terezii a lehce ji pohladil po ruce. „Nebojte se, Rézi. Všechno je v pořádku.“ Účinek to mělo ale přesně opačný. Marie sebou trhla a odstrčila jeho ruku. Bohužel to byla ta, ve které držel omáčník. Brusinková omáčka vychrstla a skončila v Rézině klíně. Sálem to zašumělo. „Omlouvám se,“ stačil ještě říct František Štěpán, „to mě velmi mrzí.“ Marie Terezie však na jeho omluvy nečekala. Vyskočila od stolu a běžela k východu. František zůstal stát jako opařený. Ze strany se k němu přitočil Evžen Savojský. „Zdá se, že uvolněné francouzské mravy na rakouském dvoře nefungují, viďte, mladíku?“ „Hodně věcí je tu jinak než u nás, princi. Třeba okázalost vašeho paláce,“ odsekl František. „Měl byste okamžitě odejít,“ procedil mezi zuby Savojský. František si od něj nehodlal nechat poroučet. Bojovně proti němu vykročil: „Jsem hostem císaře. Vidíte snad nějaký důvod, proč bych měl opustit tuto síň?!“ Evžen se usmál: „Ano. Nemáte totiž koho obsluhovat.“ František se vzpamatoval. Savojský má pravdu, stojí tu s vylitým omáčníkem a umazaným ubrouskem jako idiot. Sál šuměl. Pravidlo, že u jídla se nemluví, zastínila povinnost dvořanů vzájemně se informovat o skandálu, jehož byli právě svědky. Každý z nich v duchu přemýšlel, komu ze svých přátel půjde po skončení večeře vyprávět tu pikantní novinku: František Štěpán Lotrinský je nemotorný žvanil. Marie Terezie byla jeho chováním tak znechucena, že opustila hodovní síň. František si odkašlal, uklonil se císaři a císařovně, položil omáčník a ubrousek a vzdálil se od stolu. Na chodbě zachytil překvapený Leopoldův pohled. „No a co,“ pomyslel si vzdorně, „tak se teď budou muset snažit diplomati.“ František se prodral houfem zvědavých dvořanů, okukujících ho jako exotického ptáka, a vydal se nazdařbůh Hofburgem. 29

Marie T 001 az 264.indd 29

27.09.17 13:18

Konečně se dostal do tmavé prázdné chodby. Zastavil se a oddechl si. Vzápětí si však uvědomil, že neví, v kterém křídle je. Má se vrátit a říct některému ze sluhů: „Bonjour, já jsem ten Lotrinčan, co polil princeznu omáčkou. Právě jsem se ztratil. Můžete mě laskavě odvést do mého pokoje? Anebo víte co? Odveďte mě rovnou do stájí, vsaďte mě na koníka a já pojedu domů za mamá.“ V ohybu chodby zahlédl povědomý stín. Leopold. No sláva! V okamžiku, kdy se chtěl vydat směrem k němu, se však nečekaně otevřely boční dveře, kolem nichž právě procházel. Dovnitř ho nekompromisně vtáhla čísi ruka a pak ho obklopila tma. V posledním záblesku světla ještě zaznamenal, jak Leopold překvapeně vrtí hlavou.

8 Místnost, do které byl František Štěpán vtažen, byla očividně dámská šatna. Před ním stála Rézi jen ve spodničce. Modré šaty polité brusinkovou omáčkou jí ležely u nohou. Evidentně si to neuvědomovala. Vlasy jí padaly ve volných loknách na záda. Oči jí zářily a dotýkala se Františka, jako by se chtěla přesvědčit, že je skutečný. Hladila ho po vlasech, po tváři, mazlila se s klopami jeho kabátu. „Františku! Celých devět let jsem na vás čekala. Snila jsem o chvíli, kdy vás zase uvidím!“ František měl pocit, jako by pod ním někdo podtrhl židli. Vždycky měl sám sebe za pohotového muže, ale teď těžko hledal slova. „Myslel jsem, že jste celou dobu dlela v modlitbách, Vaše Jasnosti...“ „Ale ne! To jsem říkala jen kvůli páteru Ignácovi. Celou dobu mě sledoval!“ Marie Terezie vytáhla medailonek. K Františkovu překvapení byl na něm on sám. „Každý večer jsem si ho dávala pod 30

Marie T 001 az 264.indd 30

27.09.17 13:18

polštář! Poslala jsem vám svůj! Dostal jste ho? Máte ho u sebe? Ukažte!“ František neměl nejmenší tušení, že by kdy dostal nějaký medailon a kam se poděl. Leopold by to jistě věděl. „Miluji vás, Františku,“ objala ho Rézi. „Celou svou duší a srdcem. Zpívala jsem jen pro vás. Opravdu jsem se vám tolik líbila?“ František nebyl schopen vyjádřit, jak moc se mu ta sošná polonahá dívka líbí. Jeho slovník pro oslavu ženských půvabů byl za běžných okolností neobyčejně pestrý. Jenže tyhle okolnosti běžné nebyly. Stála před ním dcera císaře Svaté říše římské. „Jste krásná, Vaše Jasnosti, ale...“ „Říkejte mi Rézi! Taky mě milujete?“ Rézi Františka objala, přitiskla se k němu a položila si hlavu na jeho hruď. „Obejměte mě, líbejte mě!“ Teď už František musel čelit nejen hlasu rozumu, ale taky přirozeným reakcím svého těla. „Rézi...“ „Jé, říkáte mi Rézi! To je krásné...“ František chytil dívku za obě ruce, což mu umožnilo držet si ji alespoň kousek od těla. „Můj pobyt v dámské šatně je dost nevhodný. Měli bychom počkat, až nám protokol umožní znovu se sejít.“ Rézi se zmocnila panika. „To nebude dřív než za týden, možná za dva. Do té doby se ustýskám! A zase u toho budou všichni. Musím vás vidět dřív a o samotě. Co takhle dnes v noci?“ Jako deus ex machina vrazila do šatny hraběnka Fuchsová. František by ji nejraději objal. „Co se to tady děje, proboha?!“ zděsila se Fuchsová. „Omlouvám se, hraběnko, ocitl jsem se zde nedopatřením. Popravdě řečeno jsem zabloudil a nyní jsem právě na odchodu. Mohla byste mi laskavě poradit, kterým směrem se nachází hostinské pokoje?“ 31

Marie T 001 az 264.indd 31

27.09.17 13:18

„Bůh mě netrestej! Myslela jsem, že máte rozum, vévodo!“ „S vaší pomocí, drahá hraběnko, ho opět vezmu do hrsti. Mého komorníka Leopolda jste asi nepotkala, že?“ „Čeká na vás venku.“ Fuchsová hodila přes Marii plášť, vystrčila Františka ven a zabouchla za ním dveře od šatny. Jakmile zmizel, obořila se na Rézi: „Zbláznila ses?!“ „Ano! Úplně jsem zešílela! Do něj!“ „Protokol, Vaše Jasnosti!“ „Kašlu na protokol!“ Hraběnka Fuchsová si Marii ostře obrátila obličejem k sobě. „Rézi, jestli se budeš chovat takhle, ztratíš Františka stejně rychle, jako jsi k němu přišla. Budeš-li dělat chyby, tvoji nepřátelé toho využijí.“ „Ale já přece žádné nepřátele nemám.“ „Máš, dítě. Každý je má. Ty jsi jen zatím nikomu nepřekážela, takže nebyli vidět. Tak se snaž, aby to tak zůstalo.“ „A co mám tedy dělat?“ „Nic. Hlavně netlač budoucnost moc rychle dopředu, nebo se ti pak vzpříčí.“

8 Společná snídaně císařské rodiny byla jedinou chvílí, kdy šel protokol stranou. Karel VI. sice nebyl opravdu domácký typ, ale srdce na rozdíl od mnohých Habsburků měl. Svoje dcery miloval. Hlavně Rézi, o které se domníval, že je celá po něm. Ve skutečnosti byla Rézi otiskem své matky Alžběty. Podobu mezi dívkou na startu života a zlomenou Alžbětou by však našel jen skutečně dobrý pozorovatel. A tím Karel nebyl. Karel říkal Marii Terezii po vídeňsku Rézi a Marii Anně Ančí. Vídeňským dialektem mluvili všichni, byla to neoficiální řeč rodiny. Jinak se u dvora mluvilo francouzsky. Alžběta oslovovala svoje dcery celými jmény. Držela si od nich odstup. Jako by jim nemohla odpustit jejich kvetoucí zdraví. Její prvorozený syn 32

Marie T 001 az 264.indd 32

27.09.17 13:18

umřel jako osmiměsíční. Kdyby tu místo jedné z těch štěbetavých holčin byl on, její Leopold Jan, mohlo být všechno jinak. Alžběta byla tvrdá a praktická žena. Pokud by mohla vyměnit Leopoldův život za život jedné ze svých dcer, neváhala by. Syn by vyřešil mnoho jejích problémů. Především by pak dal odpověď na otázku, k čemu je na světě ona, Alžběta. Rézi dorazila na snídani jako poslední. Vzbudila se sice už před rozedněním, i na ranní mši byla včas, jenže oblékání jí tentokrát trvalo nepochopitelně dlouho. Ve své šatně, kterou až dosud považovala za plnou šatů, nenašla NIC na sebe. „Brýtro!“ Císař byl v dobré náladě. Královská večeře se povedla, a co se týče dojmu na potenciálního nápadníka, ten byl podle informací impozantní. Dle zpráv z kuloárů se ten mladík motal chodbami jako tělo bez duše! „Á, naše zpěvačka! Copak jste to s Františkem včera vyváděli?“ Marie si teatrálně povzdechla. Takže Anna žalovala... Ještě včera by ji Marie Terezie kopla pod stolem, dnes si ale vystačila jen s pohrdlivým pohledem. Ona je prostě jen... malá. „Rézi do toho omáčníku strčila schválně!“ „Ale to se podívejme,“ zajímal se Karel a snažil se nesmát. „A proč?“ „Protože na mě všichni čuměli!“ Toto razantní prohlášení donutilo i jinak apatickou matku Alžbětu k poznámce: „Chtěla jsi říci: Protože mě všichni pozorně sledovali.“ „Ó ne, mamá,“ stála si za svým Rézi. „Nesledovali, čuměli! Savojský, dvorní dámy, rádci i páter Ignác. Všichni.“ Karel otcovsky zasáhl: „Dvůr je od toho, aby všichni čuměli – tedy chtěl jsem říct: dívali se –, dceruško. Proto jsme tu večeři pořádali. To, že nás naši poddaní vidí v celé naší vznešenosti, důstojnosti a slávě, jim dává víru ve správné uspořádání světa.“ Rézi se v náhlém záchvatu odvahy rozhodla přerušit královo vysvětlování. 33

Marie T 001 az 264.indd 33

27.09.17 13:18

„Já ho chci za muže!“ Císařovna cítila v krvi zbytky včerejší léčebné vinné kúry, a tak se raději zeptala: „Vévodu Františka Štěpána?! Nebo někoho jiného?“ Anna si nemohla pomoct, ale ta věc, které Rézi říkala láska, jí připadala k smíchu. Pokud by snad ten dobrý vtip někomu unikl, pro jistotu ho zopakovala. „Vona ho miluje!“ Karel se naklonil ke starší dceři a hraně chápavým hlasem se jí zeptal: „Takže sis vybrala ženicha?“ „Jo.“ „A nepotřebovala jsi k tomu radu své matky ani souhlas otce?“ Rézi byla sice mladá a nezkušená, ale co se jejího papá týče, znala osvědčené postupy. Položila na stůl rohlík, spolkla sousto, skočila mu na klín a tulila se k němu. „Zařídíš to, tatínečku můj, viď? Ty přece můžeš úplně všecko!“ Alžběta chtě nechtě musela její taktiku ocenit. „A jak by sis to manželství představovala?“ „Odstěhujem se do Lotrinska, ale bydlet budem v Paříži. Budem jezdit na lodičkách po Versailles. Koupím si šaty s tákhle velkým výstřihem, asi tak desatery. Budem chodit do divadla a taky na svačinu ke králi Ludvíkovi.“ Otec s matkou se začali smát a nemohli přestat. Anna se trochu lekla. Takže jí to nezakázali? Připomněla se: „A co já?“ „Tebe vezmu s sebou,“ uklidnila ji Rézi. „Koupím ti klobouk s pérama. Možná ti ňákej dá francouzská královna, ta jich má asi tak tisíc.“ Karel se smíchy zalykal, Alžběta dostala škytavku. Rézi právě řekla výborný politický vtip. Vychovatelé dívek museli někde udělat chybičku... Rézi se zamračila: „Čemu se smějete?“ Karel ze svých dcer pochopitelně nechtěl dělat státníky, ale základní orientaci by přece jen mít měly: „Rakousko je s Bourbony 34

Marie T 001 az 264.indd 34

27.09.17 13:18

ve při, kočičko moje, takže tě na svačinu asi nepozvou. Nemáme se rádi už celá staletí. Princ Savojský by ti mohl vyprávět, válčil s nimi velmi dlouho. Zeptej se ho na to někdy.“ Rézi se takovými detaily nenechala zaskočit: „To nevadí. Stejně si ho vezmu. František vlastně ani není žádný Francouz.“ Alžběta v duchu ocenila, s jakou pohotovostí je Marie Terezie ochotna měnit strany. Ať už si v budoucnu vezme kohokoli, bude se jí to hodit. „Námluvy jsou citlivá mezinárodně politická záležitost. Není to tak snadné, jak si myslíš.“ Rézi vyhrkly slzy do očí. To ovšem Karel nesnesl, a tak ji políbil na čelo. „Udělám všechno pro to, abys byla šťastná.“ „No a co teda já?“ připomněla se Ančí. Karel si ji posadil na druhé koleno: „Ty se chceš taky vdávat?“ „Ne. Mně by stačil klobouk.“ Karel ji pohladil: „Dostaneš ten nejhezčí, který se nám podaří sehnat.“ Pak obě dívky políbil a postavil na zem. Snídaně byla u konce a nastal čas věnovat se povinnostem. Rézi spokojeně dojídala svůj rohlík. Až moc spokojeně. Alžběta usoudila, že by snídaně měla dostat razantnější závěr. „Pamatuj na dobré mravy a drž se od Františka Štěpána dál! Rozuměla jsi?! Nechci v rodině žádný skandál.“ Rézi trvalo pár vteřin, než konečně souhlasně kývla. Ale myslela si svoje. Tak to ostatně dělala už od svých šesti let.

8 „Její Jasnost nám zešílela,“ pravil si František, když si přečetl vzkaz, který mu předal komorník. Stálo v něm: „Dnes v noci vás navštívím ve vašich komnatách. Převléknu se, aby mě nikdo nepoznal.“ „Po cestě potká dvacet zvědavých dvořanů a padesát sluhů! Každý bude vědět, že tu byla!“ 35

Marie T 001 az 264.indd 35

27.09.17 13:18

Leopold se ohradil: „Mně to neříkejte, Vaše Milosti, nikdy jsem neviděl takhle hloupě postavený palác. Žádné postranní chodby, žádné vedlejší vchody. Všichni vědí všechno o všech. Klidně to mohli postavit ze skla.“ František horečně přemýšlel, jak Rézi zabránit, aby sama sebe, respektive teď už je oba, znemožnila. „Co kdyby jí Fuchsová zamkla v pokoji?“ „Vyleze oknem.“ „Sešplhá z pátého patra?!“ „Ne, Vaše Milosti, domnívám se, že skočí,“ odpověděl Leopold. „Ptáte-li se mě na můj názor...“ „Já se neptám!“ opáčil František Štěpán, Leopold však v naprostém klidu pokračoval. „Tedy, ptáte-li se mě na můj názor, pak bych navrhoval, abyste se s ní sešel a uklidnil ji. Mohli bychom použít trik s kočárem.“ „Ten je tedy už značně omletý,“ zapochyboval František. Leopold to měl ovšem promyšlené: „Pochopitelně. Nikde jinde bych se s tím neodvážil přijít, ale mám za to, že tihle pámbíčkáři o ničem podobném neslyšeli.“ „Dobře,“ kapituloval František. „Tak to nějak zařiďte.“ Anna přijala svůj úkol doprovodit Rézi na dostaveníčko pokorně. Byla si vědoma, že u snídaně porušila snad všechny zásady sourozenecké loajality. Posmívala se, žalovala... Teď musela s Rézi držet basu, ať se jí to líbilo, nebo ne. A nelíbilo se jí to ani trochu. Ančí neměla v povaze komplikovat si život. Byla jednoduchá v tom nejlepším slova smyslu. Brala věci, jak jsou. Po ničem příliš netoužila a ničím se netrápila. Od doby, kdy se přestala používat ramínka s háčky, milovala tanec. Ráda malovala a vyšívala, přestože v ručních pracích nevynikala. Ančí ale nechtěla vyniknout. Byla spokojená s věcmi tak, jak jsou. Úděl mladší sestry jí vyhovoval. Nikdy nechtěla být lepší nebo důležitější než Rézi. Poklidně kráčela v jejích stopách a jejím stínu. Sestry prošly kolem stráží, které pokaždé předpisově strnuly. Bez povšimnutí minuly několik dvojic, až jeden z vojáků 36

Marie T 001 az 264.indd 36

27.09.17 13:18

zpozorněl. Opatrně se za procházejícími ohlédl a pak pošeptal kolegovi: „Královské dcery bez doprovodu... Není to zvláštní?“ Pod paží měla každá dívka štůsek knih, takže pravděpodobně mířily do knihovny. To se zdálo být v pořádku. Stráže neměly informaci, že v knihovně dívky v životě nebyly. Čtení nosili učitelé jim. A tak si znovu stouply do předpisového pozoru. Knihovna v Hofburgu byla velkolepá, proto sem však princezny nepřišly. Sál byl nově opatřen velkolepými francouzskými okny, jimiž se dalo vyklouznout do parku. Rézi vyšla ven a Anna za ní zavřela dveře. Za půl hodiny bude mít opačný úkol, totiž otevřít Rézi okno, aby se mohla vrátit. Anna si odevzdaně sedla. Teď bude muset jen čekat. Místností se rozlehly kroky. Nad Annou se vztyčil vládce knihovny, profesor Spannagel. „Čemu vděčíme za vaši návštěvu, Vaše Jasnosti?“ Anna se vystrašeně rozhlédla kolem sebe: „Knihu. Hledám nějakou knihu.“ Spannagel zvedl obočí: „Tak knihu! Něco konkrétního? Téma, autor?“ Zaraženě mlčela. Nemohla si vzpomenout na nic, co v poslední době četla. To Spannagela nepřekvapilo, její nechuť k literatuře mu byla známá. Zatím se nenašla žádná kniha ani obor, u kterého by nezívala. „No dobrá tedy, provedu vás našimi nejnovějšími přírůstky,“ rozhodl Spannagel. Ať už se sem Marie Anna dostala z jakéhokoli důvodu, využije toho. Anna si vzdychla. Teď si za trest musí prohlížet knihy a pak ještě vymyslet, jak se toho nudného člověka zbaví. Že u té snídaně radši nemlčela! Marie přilepená k oknu poslouchala, jak si Spannagel odvádí Annu, a pak se zadívala do zahrady, která byla malá a chudičká. Ve dne ji nikdy nenapadlo, jak jsou zelené plochy pro nedostatek místa nepříjemně přehledné. Podle plánu se měla skrýt pod stromy, jenže ty byly tak mladé, že neposkytovaly žádný stín. 37

Marie T 001 az 264.indd 37

27.09.17 13:18

Konečně zaslechla zvuk přijíždějícího kočáru. Vyběhla na cestu. Kočí zastavil šedáky tak, aby dveře kočáru zůstaly přesně před Marií. Lokaj seskočil ze zádi vozu, otevřel Marii dveře a rukou jí nabídl oporu. Marie se hrnula do kočáru tak překotně, že si ruky ani nevšimla. Před zakopnutím jí pomohla ženská ruka zevnitř kočáru. Hraběnka Fuchsová si ji posadila proti sobě a přísně se na ni podívala. „Tohle se děje poprvé a naposled. Máš čtvrt hodiny! Maximálně!“ Lokaj se vyšvihl zpět na své místo na voze a před rozjetím minutu počkal. Přesně, jak mu to poručil komorník lotrinského vévody. V oné minutě vystoupila Fuchsová dveřmi směrem od paláce a místo v kočáru si vyměnila s lotrinským vévodou. Usadil se, zaklepal pozlacenou hlavicí hůlky na stěnu kočáru a ten se rozjel. Fuchsová se krátce podívala směrem k Hofburgu. Měla nepříjemný pocit, že se na ni někdo dívá. Nasadila si kapuci pláště. Marie Terezie nevěděla, jak se lidé líbají. Přesto to zvládla uspokojivě hned napoprvé. Chtěla Františka Štěpána sníst – a on se nebránil. Naopak, krátce dokonce zapochyboval, zda je první, s kým se Rézi líbá. Rád by v tom pokračoval dál, jenže Rézi byla celá nedočkavá, aby mu mohla říct tu báječnou zprávu. „Pověděla jsem o nás otci.“ „Prokrista, co přesně jste mu řekla?“ lekl se František. „Že se milujeme a chceme se vzít!“ odpověděla nadšeně Rézi. Na Františka šly mrákoty. Čekal nějaká sladká slůvka a trochu romantiky, princezna ale poháněla dějiny tak velkým bičem, že se zmohl jen na překvapené: „Ne...“ Rézi se od něj odtáhla. „Proč ne?! Milujeme se přece?“ „Samozřejmě, ale... Rézi, to celé je hrozně nebezpečné! Ten sňatek není dojednán a my se zatím nesmíme stýkat. V tuhle chvíli o našem dostaveníčku ví nejméně čtyři lidé. Jestli se z toho stane veřejné tajemství, je s námi konec!“ 38

Marie T 001 az 264.indd 38

27.09.17 13:18

„Tak to řekněte. Milujete mě?! Milujete?“ František Štěpán ji místo odpovědi raději znovu políbil. Jeho obavy však nebyly zbytečné. O jejich schůzce sice původně věděli jen čtyři lidé, teď už jich však bylo osm. Před pár minutami k nim přibyli dva strážní, kteří se nakonec rozhodli informovat velitele, a Ignác Kampmuller, jemuž velitel zprávu předal. Do pracovny Evžena Savojského ve druhém patře Hofburgu vpadl Ignác značně zadýchaný. „Sešli se,“ oznámil princi, zpola ukrytému za závěsy. „Vidím,“ odpověděl mu Savojský a sledoval, jak kočár mizí za branami paláce. „To není dobré. To vůbec není dobré,“ mumlal za ním jezuita. „Vaše brilantní úsudky mě vždy dokáží překvapit, otče,“ neodpustil si jedovatost Savojský. Návštěva profesora Spannagela v královniných komnatách byla překvapivá. „Přinesl jsem vám toho Racina, Vaše Výsosti,“ řekl s úklonou knihovník. Alžběta se podívala na titul a pak na něj spiklenecky mrkla: „Faidra? O čem to je?“ „Otec a syn se zamilují do stejné dívky. Velmi šokantní, řekl bych!“ „Kéž bychom tu hru mohli uvést u dvora, viďte? Je od vás moc milé, že jste mi ji přinesl.“ „Vaše dcera říkala, že vás to potěší.“ „Dcera?“ „Anna přece. Přišla dnes do knihovny podívat se, co máme nového, a požádala mě, abych vám Faidru odnesl.“ „Anna přišla do knihovny? Zřejmě si ji spletla s tanečním sálem.“ Spannagel zkusil vznést dotaz, který se mu v posledních měsících vracel na mysl stále častěji. 39

Marie T 001 az 264.indd 39

27.09.17 13:18

„Nebylo by přece jen dobré, kdyby se vaše dcery začaly vzdělávat v moderní politice?“ „Nebylo,“ zamítla Alžběta jeho návrh, aniž se nad ním na vteřinu zamyslela. „Vaše Výsosti, dívkám by pomohlo, kdyby si rozšířily obzory.“ Alžběta upila červeného vína, zvrátila hlavu a zavřela oči. „Nepomohlo, profesore, věřte mi. Nevědět je krásné a povznášející. Podívejte se na mě, čtu jen tyhle nesmysly a jsem šťastná žena.“ Spannagel se uklonil, uspořádal knihy z minulé návštěvy a vycouval ze dveří. Královna se už zase apaticky dívala do stropu. Při každé návštěvě měl pocit, jako by se v jejích očích zhasínaly další a další svíčky. Kdysi se zajímala o to, co se ve světě děje. Pamatoval si jejich rozpravy i jiskry v očích. Bohužel tam už brzo nezbyde ani jediná. Alžběta byla vším možným, jen ne šťastnou ženou.

8 Císař Karel VI. s vážným pohledem obcházel svého koně, kontroloval utažení sedla a zbraň. Podkoní si o jeho okázalé suverenitě myslel svoje. Karel si na zkušeného lovce spíš hrál. Všichni u dvora se tvářili, že nevědí nic o té nešťastné ráně, kdy Karel na lovu v Čechách místo jelena skolil pana Schwarzenberga. Jeho podkoní u toho však byl. Viděl Schwarzenberga umírat. Slyšel jeho sténání i to, jak umírající z posledních sil ještě přísahal císaři oddanost. Pokaždé, když se císař na počátku štvanice hlásil o první ránu a ke konci se nechával vyhlašovat králem honu, podkoní přemýšlel, kde se v něm bere ta zapomnětlivost. Jako by k žádné nehodě nikdy nedošlo. U Karla nešlo však pouze o lov. V ignorování reality byl skutečný mistr. Těžko říct, zda šlo o naivitu, nebo zda se chránil proti věcem, které neuměl ovlivnit. Ať už to bylo jakkoli, právě tento přístup stál za rozpory, které míval s Evženem Savojským. Karel se snažil nástupnická práva své linie Habsburků zajistit 40

Marie T 001 az 264.indd 40

27.09.17 13:18

pomocí smluv, především takzvané pragmatické sankce. Podpisy okolních vládců na smlouvě si kupoval různými ústupky i penězi – pokud tedy v pokladnici náhodou nějaké byly. Princ Savojský to považoval za bláhové. Měl za to, že se říše těmito ústupky jen zbytečně vyčerpává. Jako zkušený voják sázel na strach. Chcete-li být před sousedy v bezpečí, musí se vás bát. Zatímco Karel tedy v lovecké obratnosti moc nevynikal, Marie Terezie měla sílu, rychlost i vytrvalost. Koně ovládala jako krasojezdkyně a v tom, aby na něm předhonila kohokoli z přítomných pánů, jí bránilo jen ženské sedlo. Dámy se v těch časech už mohly některých honů účastnit, ale lov na kance byl čistě pánská záležitost. Jakmile Karel spatřil dámský lovecký kostým, věděl, že to bude Rézi. „Přišla jste nás pozdravit, drahá dcero? To je ale překvapení.“ „Chtěla bych jet s vámi, drahý otče. Dovolíte mi to, že?“ „A víte, že se jedná o kance?“ „Pochopitelně!“ „Strach nemáte?“ zeptal se císař čistě formálně. Svou dceru pokládal za stejně zdatného lovce, jakým byl on sám. V tom se však naštěstí mýlil. Byla výrazně šikovnější. Pro hosty lovu nebyla její přítomnost nijak zvlášť překvapivá. Františka Štěpána však nepotěšila. „Odpusťte, Vaše Jasnosti, ale tohle je nebezpečné zvíře. Lovčí hlásil, že může vážit přes dva centy.“ „Tak to se těším, bude to dobrá trofej,“ usmála se na něj Rézi. František otočil koně a postavil se s ním těsně vedle ní. Mluvil polohlasem, ale důrazně. „Rézi, mně nemusíte nic dokazovat. Budu vás mít stejně rád, ať budete s námi v lese, nebo počkáte tady na mýtině. Naopak, počkáte-li na nás, budu vás mít raději.“ „Máte o mě strach!“ mrkla na něj spiklenecky. František uhnul očima. Nechtěl se příliš zaplést do diskuze o vřelosti svých citů. „Nechápu, že to váš otec dovolí,“ prohlásil nervózně. 41

Marie T 001 az 264.indd 41

27.09.17 13:18

„I já bych byl ohledně dcery opatrnější,“ vložil se do hovoru Evžen Savojský. „Nechcete, Vaše Jasnosti, vyčkat konce lovu v mé skromné přítomnosti? Vynasnažil bych se vás pobavit.“ „Možná vás to překvapí, drahý princi,“ nevinně se usmála Marie Terezie, „ale kanec se o moji zábavu postará jistě lépe!“ Pár lovců se nenápadně usmálo. Savojský bez problémů udržel na tváři neutrální výraz. Karel ve snaze zmírnit dopad slov prostořeké dcery dal signál lovčím: „Vypusťte psy!“ Ozval se lesní roh, psi chytili stopu a se štěkotem se po ní vrhli. Jezdci spěchali za nimi. Chvíli se celá skupina držela pohromadě. Pak Marie zpomalila a zadívala se do lesa. Zaváhala, jako by čekala, až se po ní František ohlédne. Pak ale prudce odbočila na lesní cestu. Lotrinský vévoda v duchu zaklel a obrátil koně. Od okamžiku, kdy se zjevila na pasece, tušil, že bude Rézi znovu hledat příležitost, aby spolu byli sami. Nejenže ohrožovala jeho diplomatické zájmy, ale navíc mu evidentně hodlala zkazit dnešní lov. Marie zrychlila. František to chápal jako výzvu ke hře na honěnou. Až pak si všiml toho jelena. Pokřik lovců a štěkot smečky vyplašil statného dvanácteráka. To kvůli němu se odpojila od skupiny. Marie přidala do cvalu. Přes rameno křikla na Františka: „Ten jelen je můj!“ Přes její záda zahlédl, jak dvanácterák mizí v hustém mlází. Tam se kůň nedostane. Marie se houštinu sice rozhodla objet, ale Františkovi bylo jasné, že jelen pro dnešek vyhrál. Zastavil se a čekal, až to dojde i Marii a vrátí se k němu. Chvíli čekal a pak znovu zaslechl štěkot psů. Byl stále silnější, smečka mířila k němu. To znamená, že má divočáka někde před sebou. Sesedl z koně, schoval se v houští a čekal na příležitost. Protože nemá kolem sebe psy ani ostatní lovce, musí mu stačit jediná rána. Před jeho očima se ukázal černý hřbet. Zacílil těžkou zbraní a vystřelil. Minul. Pažba ho kopla do ramene a výstřel odhalil jeho stanoviště. Kanec ani nezpomalil. Ve smyku změnil směr 42

Marie T 001 az 264.indd 42

27.09.17 13:18

běhu a zamířil k Františkovi. Ručnice už byla k ničemu. František ji odhodil a vyndal lovecký tesák. Uvědomil si, že se boj o kancův život změnil v boj o jeho vlastní. Nepřemůže ho. V tu chvíli kancem smýkl těžký úder. Uslyšel zvuk výstřelu a černá masa setrvačností doklouzala k jeho nohám. František v obranném gestu napřáhl tesák, ale už to bylo zbytečné. Lotrinskému vévodovi podklesla kolena a svalil se do trávy. S krátkou, ještě kouřící loveckou puškou v ruce, se z mlází vynořila Marie. „Co tady děláte?“ zeptal se třesoucím se hlasem. „Co by,“ usmála se, jako by právě byla svědkem divadelního představení. „Přišla jsem se zeptat, jestli mě milujete...“ „Teď už mi zřejmě nic jiného nezbývá,“ odpověděl František těsně před tím, než se mu zvedl žaludek.

8 Improvizovaný, ale pečlivě ozdobený přístřešek, který stál na kraji lesa, chránil před sluncem stůl plný jídla. Paštiky, klobásy, uzené... Kolem stolu postávali v hloučcích účastníci lovu a mluvili jeden přes druhého. František Štěpán, hrdina ne z vlastní vůle, stál uprostřed kruhu obdivovatelů a probíral s nimi, odkud a kam běžel kanec, kde stál on a jakou šanci měl běžící zvíře trefit z ručnice. Většina pánů se shodla, že moudřejší by bývalo ani nevystřelit a zůstat schovaný v mlází. Nebo se pokusit vylézt na strom. Marie Terezie stála ve vedlejším hloučku a vznešeně se usmívala, jako by byla svým vlastním portrétem na dvorské podobizně. Líčila jim, jak František stál proti zvířeti jen s tesákem v ruce, odhodlaný zvítězit. Král se spokojeně díval z jednoho na druhého. Hodí se k sobě. Budou tvořit krásný pár. Hezky to vymyslel, když začal o sňatku jednat s Lotrinskými. Historie mu poděkuje a dcera taky. Jeho diplomacie nese výsledky. 43

Marie T 001 az 264.indd 43

27.09.17 13:18

Usmál se, zatleskal a vyzval účastníky honu, aby se se stejným entuziazmem, s jakým hnali divočáka, nyní chopili sklenic a příborů. František Štěpán si sedl vedle Marie. Nikdo se tomu nedivil. Jako účastníkům dramatické události jim náleželo právo všechno řádně probrat. František si odkašlal a naklonil se k ní: „Dovolte, Vaše Jasnosti, abych shrnul zkušenosti, které se mnou zatím máte: při prvním setkání jsem vám do klína vylil brusinkovou omáčku. Při posledním, tedy dnes, jsem pozvracel lem vašich šatů. Je hezké, že jste o tom před přítomnými pány pomlčela, ale mohu jen těžko věřit, že ke mně po tomto politováníhodném incidentu ještě chováte nějakou náklonnost.“ „V knihách, které čte potají má matka, byste měl divočáka chytit za kly a silou svého pohledu ho donutit pokleknout.“ „Obávám se, že můj pohled by v té chvíli neuhranul ani zajíce,“ odpověděl sarkasticky. „To je zvláštní, mně se pod vaším pohledem pokaždé podlomí kolena.“ „Opravdu?“ zapochyboval vévoda. „Ale jen nepatrně,“ usmála se Marie Terezie, aby přece alespoň trochu ztlumila ten dychtivý dojem, kterým až doteď působila. Oči ji ale zrazovaly. Jak mohou tak světlé oči svítit, napadlo Františka. Díval se na Marii, jako by ji právě teď viděl poprvé. „Jak stárnu, tak už na tahle lovecká dramata nemám nervy,“ povzdechl si na druhém konci stolu Evžen Savojský směrem k císaři. „Vy, takový válečník?“ „Víte, co se na té mýtině mohlo stát?! Z tak divoké dcery musí mít Vaše císařská Výsost samé vrásky.“ „Marie Terezie je zdatná lovkyně,“ odpověděl Karel. „Naše obavy navíc budou už brzy zbytečné. Manželství ji uklidní!“ Savojský spokojeně kývl. „Máte pravdu, nastal čas přemýšlet o vhodné partii. Trochu se porozhlédnu a dovolím si vám někoho doporučit.“ Karlovi lezl Savojský na nervy. Vidí mu až do žaludku: říká 44

Marie T 001 az 264.indd 44

27.09.17 13:18

doporučit a myslí poručit. Pokud na něco nastal čas, pak odkázat toho vrásčitého intrikána do patřičných mezí. Blazeovaně kývl směrem k lotrinskému vévodovi: „Děkujeme za vaše rady, princi, ale je vybráno. Začněte jednat s Lotrinskými.“ Tohle Savojského zaskočilo. Kdy naposledy Karel něco rozhodl bez dvorské rady?! Byl tak váhavý, že se radil pomalu i o výběru nádobí do císařské kuchyně. A teď hodlá přijímat strategická rozhodnutí bez klíčového muže země?! Bez něj, prince Evžena Savojského, jemuž vděčí za trůn, na kterém sedí?! Samozřejmě věděl, že stejně naivní nápad jako Marie Terezie hýčká v hlavě i její otec, ale nečekal, že ho začne vykřikovat nahlas. Proti jeho vůli z něj podrážděně vyjelo: „Při vší úctě k vévodovi – pro Marii Terezii je to slabý partner. Mohli bychom ji provdat mnohem výhodněji.“ Karla podráždění Savojského bavilo. „To je v pořádku,“ pokračoval týmž bohorovným hlasem. „Nechceme, aby manžel naší dcery konkuroval synovi, kterému předáme říši... Ale za vaši starost o trůn jsme samozřejmě vděčni!“ Evžen Savojský dobře slyšel tu potměšilost v císařově hlase. Položil si ruku na srdce a tvářil se, jako by byl jeho výrokem poctěn. „Jsem tak vděčný za uznání mých nepatrných zásluh, Vaše císařská Výsosti! Ale... jak bych to jen řekl... tedy... je tady taková věc...“ „Copak, princi?“ zeptal se Karel a bavil se Evženovými rozpaky. Savojský se odmlčel a pak zdánlivě bolestným hlasem tahal eso z rukávu: „Váhám, zda vám vůbec mohu sdělit, co se mi doneslo. Jsem ten poslední, kdo by vás chtěl zarmoutit...“ „Tak už se laskavě vyjádřete,“ začal Karel ztrácet trpělivost. To, že Savojského trochu vytočil, mu stačilo. Teď už ho přestal bavit. Raději by se v klidu najedl a pobavil s mladými. „Její Veličenstvo už syna mít nebude.“ Z temného mraku, který císař nad sebou tušil už dlouho, vyšlehl blesk. Zbrunátněl a ztvrdly mu rysy. Odtrhl oči od pečínky, do níž se chystal právě zakrojit. 45

Marie T 001 az 264.indd 45

27.09.17 13:18

„Co jste to řekl?!“ V té otázce bylo všechno. Uražená čest, bezmoc i vztek. Jak dlouho a co to ten starý had ví? Podíval se na drobného muže v monstrózní paruce s čirou nenávistí. Savojský zvedl ruce v jakémsi obranném gestu a zarmouceně odpověděl: „Podle názoru lékaře vám už královna žádného potomka nedá. V tom případě bude tedy následnicí trůnu Marie Terezie. Její choť získá vládu nad říší a na takovou tíhu...“ Savojský se otočil směrem na Františka Štěpána, který hleděl do očí Marii Terezii. „... nejsou záda toho mladíka stavěná.“ Karel se začal třást po celém těle. Vstal od stolu tak prudce, až židle za jeho zády dopadla do trávy. Ostatní ztichli. Císař vypadal, že se na Savojského vrhne a uškrtí ho. Zvedl ruku, jako by ho chtěl uhodit, ale ovládl se. Obrátil se ke sluhům: „Odjíždíme!“ Do sedla se vydrápal bez pomoci podkoního. Za ním se ve zmateném pořádku začal řadit jeho doprovod. Princ Evžen Savojský se spokojeně opřel v křesle, dopil víno a lusknul na sluhu, aby mu přistavili kočár. Do Hofburgu dojel jen pár minut po císaři. Zatímco kráčel po nádvoří, slyšel otevřeným oknem, jak Karel křičí na sluhy, aby mu okamžitě přivedli královnina lékaře. Najít panovníka Savojskému nedělalo problém. Mířil do královniny ložnice. Ač nepozván, připojil se k němu. „Nejedná se o žádnou katastrofu, Vaše Veličenstvo,“ chlácholil ho. „V Evropě je několik potenciálních nápadníků, kteří by si na habsburském trůnu vedli výborně,“ vracel se zvolna z role zkroušeného služebníka do role chápavého rádce. „Vážně?!“ vyštěkl Karel. „A kdo z nich je váš spojenec? S kým jste ukul svoje pikle? Ještě pořád máte málo moci, princi?! Doktora! Hned!“ Savojský si zkoušel představit, jaké to asi je, chodit po světě s klapkami na očích a uších. V co doufá císař, který o sobě ví, že je impotentní? Že královna povine, aniž by počala? 46

Marie T 001 az 264.indd 46

27.09.17 13:18

Sluhové konečně sehnali vyděšeného doktora Bassanda. Karel mu nedovolil ani promluvit. „Jak se opovažujete tvrdit, že královna nebude mít další potomky! Vidíte do budoucnosti? Jste mocnější než Bůh?!“ „Nikoli, Vaše Výsosti, vše je v rukou Páně,“ pokřižoval se doktor. „Opakujte císaři, co jste řekl mně!“ poručil mu Savojský. Než se vyděšený Bassand nadechl, Karel mu opět skočil do řeči ve snaze předem relativizovat význam jeho slov: „Správně! Řekněte císaři, co ví celý dvůr! Pobavte panovníka nejnovějšími klepy!“ Lékař dobře věděl, co znamená upadnout u krále v nemilost. V tomhle případě mu ale nehrozila jen ztráta dvorské kariéry. Je možné, že bude muset bojovat o holou existenci. Pravdu však říct musí. „Vyjádřil jsem obavu o zdraví Jejího Veličenstva. Královně špatně pracují játra. I kdyby se stal zázrak a otěhotněla, o čemž si dovoluji pochybovat, dítě nedonosí. Bohužel. A navíc...“ Král nic dalšího slyšet nechtěl. „Zmizte mi z očí!“ zařval. „Vy všichni!“ Královniny komnaty byly už za rohem. Karel rozrazil dveře. Přišel o několik hodin dříve, než ho Alžběta čekala. Pokud tedy byla středa, což si Alžběta nebyla jista. Pokud byla středa, měl ji na to někdo upozornit už ráno. Když její manžel rozrazil dveře, komorná ji právě koupala. Vinnou kúru naštěstí absolvovala. Stoupla si ve vaně, rozpřáhla ruce a čekala, až ji komorná zabalí do osušky. „Odejdi,“ poručil král komorné. Ještě pořád stál u dveří a prohlížel si svou nahou manželku. „Vyřiď, ať přinesou obrazy,“ instruovala ji ještě Alžběta, stále uvažující o tom, zda dnes je, či není středa. „Žádné obrazy,“ štěkl za komornou Karel. „A ať nás nikdo neruší.“ Po dlouhé době ji viděl takovou, jaká skutečně byla. Vyhublá, stárnoucí alkoholička s řídnoucími vlasy a nažloutlou pletí. 47

Marie T 001 az 264.indd 47

27.09.17 13:18

„Přejete si?“ zeptala se ho, jako by čekala, že jí jen oznámí, že si spletl den. Vystoupila z vany a osušila se. „Jste neplodná,“ oznámil jí. „Ano. To vy taky,“ odpověděla. Karel se rozběhl, chytil jeden z erotických obrazů a mlátil s ním o pelest královského lože tak dlouho, až z něj zbyly jen třísky. Se zbytkem rámu v ruce, ostrým jako nůž, si stoupl proti Alžbětě. Ta mu vyšla vstříc a čekala, co její manžel udělá. Tak ji to naučili a tak to dělala celý život. Napřáhl ruku, něco nesrozumitelného zamumlal a pak začal plakat. Sedl si na okraj postele, ramena se mu třásla a z očí se mu koulely slzy. Královna si sedla vedle něj, objala ho a houpala v náruči jako dítě. „Pššš, pššš...“ šeptala. Věc, které se celé roky bál, byla najednou tady. Království zůstane bez mužského dědice. V návalu něhy se ho pokusila políbit. Ucukl a vstal. „Půjdu jí to říct.“ Alžběta věděla, komu a jak nepříjemnou zprávu má sdělit. „Ano, to musíte,“ souhlasila. Karel vstal a tiše za sebou zavřel dveře. Alžběta se za ním ještě dlouho dívala. Věděla, že ji manžel v komnatách navštívil naposledy. Už nikdy se jí nedotkne. Žádné výplachy, žádné mumlání. Může si číst, co bude chtít a kdy bude chtít, vypít třeba celý královský sklep a nikdo jí v tom nebude bránit. Je svobodná. Je zbytečná. Vyděšená komorná a strážní čekali přede dveřmi. Král, který z nich vyšel, byl o deset let starší než ten, kterému otevírali před pár minutami dveře. Shrbený, ruce zaťaté v pěst a oči podlité krví. Prošel celým Hofburgem, aniž se na něj kdokoli odvážil promluvit. Svou dceru a Františka potkal dole v hale. Právě přijeli z honu. „Nechte nás, vévodo. Moje dcera se musí věnovat jiným povinnostem.“ František Štěpán poodstoupil a uklonil se: „Budu se těšit, až se s Její Jasností setkám při další příležitosti.“ 48

Marie T 001 az 264.indd 48

27.09.17 13:18

„Zvážíme to při vaší další návštěvě. U našeho dvora zůstanete ještě pár dní, aby váš návrat do Lotrinska nevzbudil zbytečné otázky, s mou dcerou se ale už neuvidíte.“ Ukázal Františkovi rukou k východu. Ten se marně snažil pochopit, proč přestal být u habsburského dvora vítaným hostem. Zeptat se však neodvážil. Ne tak Rézi. „Otče, máme přece jisté plány!“ namítla. „Ty jsem změnil. Vévoda odjede,“ vystrčil Karel bojovně bradu. Marie se ale stále nehodlala smířit se situací. „Něco jste mi slíbil!“ „Nebudu se vám zodpovídat ze svých rozhodnutí,“ zasyčel Karel s pohledem upřeným stranou. Za svá slova se styděl tak, že se své dceři nedokázal podívat do očí. Císař Karel VI. a princ Evžen Savojský prožili bezesnou noc. Zatímco císař ležel v posteli, zíral do stropu a přemýšlel nad ranami osudu, Evžen Savojský byl v pilné práci. Z Pruska dorazila návštěva, kterou netrpělivě čekal od okamžiku, kdy se dozvěděl, že dědičkou monarchie bude Marie Terezie. Těch pár dní mu poskytlo důležitý náskok. „Kdo má informace, má moc,“ v duchu poučil svého krále, o němž však dávno věděl, že je nepoučitelný. Na rozdíl od něj se neuměl přizpůsobovat měnící se realitě. „Drahý příteli,“ otevřel Evžen náruč, když do přijímacího sálu vešel Bedřich Vilém von Grumbkow, vyslanec Fridricha Viléma I. Objal ho velice vřele. Jedním z Evženových darů bylo, že miloval každého, kdo mu mohl být prospěšný, i když pocházel z tábora protivníka. V tomto případě z Pruska. Sluha si všiml, že nejsou zatažené závěsy. Přiskočil k oknu a zkontroloval, zda se někdo nedívá do oken, a pak je zatemnil. Tahle návštěva rozhodně nebyla oficiální. „Nejste unaven?“ Maršál von Grumbkow nesl příliš horké zprávy na to, aby byl unaven. „Jeho Veličenstvo Fridrich Vilém byl nadšen! Pokud v tomto plánu uspějeme, štědře se nám odmění.“ 49

Marie T 001 az 264.indd 49

27.09.17 13:18

Savojský skromně pravil: „Ve svém věku toho už tolik nepotřebuji. Stačí mi vědomí, že habsburská říše bude v bezpečí.“ Maršál Grumbkow se zatvářil soustrastně: „Zájmy říše kladete nad své vlastní, princi? Začínám mít obavy o vaše zdraví!“ Oba se zasmáli. Přestože vztahy protestanského Pruska a katolických habsburských zemí byly napjaté, oni dva si dobře rozuměli. „Tak povídejte, jak se k případnému sňatku staví váš princ?“ zeptal se Savojský nedočkavě. „Souhlasí... tedy bude souhlasit, až se to dozví,“ dodal Grumbkow. „Víte, jaká je u nás situace, Fridrich Vilém se prince na názor neptá. Dřív nebo později mu tu novinu sdělí a princ ho poslechne. Po dobrém nebo po zlém. Náš král si ze všeho nejvíc cení smyslu pro povinnost. Vychovává svého syna přísně.“ Savojský oběma nalil sklenku koňaku a namítl: „To ještě není důvod mu to neříct. Marie Terezie je mladá a krásná. A pokud by pro něj nebyla dostatečně žádoucí, což pochopitelně chápu, tak se do myšlenky velké říše musí zamilovat stejně jako my. Díky spojení Pruska a rakouských zemí by sahala k pěti mořím! Rusové, Francouzi, Britové, všichni by byli nahraní. Stali bychom se vládci Evropy!“ Přiťukli si a maršál se zatvářil velmi vážně. „Pokud začnu jednat o sňatku Marie Terezie s princem Fridrichem oficiálně, musím si být jistý, že budu úspěšný.“ „Pochybujete snad o mém vlivu?“ ohradil se Savojský. „Náš král si v poslední době oblíbil přísné tresty pro všechny, kdo nedostatečně hájí jeho zájmy. Je prchlivý, vztahovačný a ješitný...“ Savojského zarazila maršálova upřímnost. Předklonil se na židli a pozorně Grumbkowa sledoval. Ten se odmlčel, jako by se sám lekl svých slov. Pak se ale rozhodl jít ven s celou pravdou. „Neúspěchy trestá stětím hlavy. Pokud jednání začne, musím se domů vrátit se souhlasem nevěsty i jejího otce.“ „Nebojte se, Karel bude souhlasit se vším, co mu teď navrhnu. 50

Marie T 001 az 264.indd 50

27.09.17 13:18

Je v úzkých,“ chlácholil ho princ. Ale i maršál měl dobré informace. „Marie Terezie prý projevuje jistou... zpupnost.“ „Myslíte, že se to děvče pokouší mít názor? Nebojte se, postarám se o to, aby ji to přešlo,“ uklidnil ho Evžen Savojský. Grumbkow si oddechl. Na slova prince se lze spolehnout. Po cestě do knihovny byly Anna a Marie mnohem opatrnější než dřív. Tentokrát se nespolehly na noc, ale zvolily cestu nad ránem. Usoudily, že hodina mezi psem a vlkem by mohla být pro takový podnik vhodnější než půlnoc. Zdálo se, že se nemýlily. Část strážných spala, část vůbec nebyla na svých místech. Sestry měly připravenou i novou výmluvu: pokud by se někdo ptal, jdou předčasně na ranní modlitbu. Vlastně to nebyla až taková výmluva, Anna se po cestě v duchu modlila tak vroucně jako snad ještě nikdy ne. Byla ještě příliš mladá na to, aby věděla, jak zvláštní smysl pro humor má Bůh. Sotva Marie Terezie stiskla kliku knihovny, objevil se za nimi černý stín pátera Ignáce. „Jdete na ranní modlitby, Vaše Jasnosti?“ zeptal se potměšile. Princezny se nezmohly na nic jiného než na němé přitakání. „V tom případě vás doprovodím. Ty hodiny, které nám do mše zbývají, věnujeme debatě o čistotě našich úmyslů.“ Marie Terezie se podívala oknem ven. Na cestě stál tichý, osamělý kočár. Mrholilo a byla mlha, přesto Františka Štěpána zahlédla. Přeběhl zahradu a otevřel dveře kočáru. Co už neviděla, byl jeho údiv v okamžiku, kdy spatřil pasažéra kočáru. Z jeho útrob na něj hleděla vrásčitá tvář prince Evžena Savojského, ozářena jednou svící. František Štěpán s nohou na schůdku ztuhl jako socha. „Nastupte si, Vaše Milosti,“ pobídl ho Savojský. „Ať nám nenastydnete.“ Františka napadlo, jak paradoxní je vlastně přezdívka Malý abbé. Byl to největší intrikán v zemi, a i když byl skutečně kdysi vysvěcen na kněze, těžko hledat většího neznaboha. František si 51

Marie T 001 az 264.indd 51

27.09.17 13:18

sedl na lavici proti němu a Evžen se ho téměř přátelsky zeptal: „Překvapen?“ Vévoda musel připustit, že vlastně ani ne. Šance na setkání s Marií Terezií byla na tomto dvoře a za těchto okolností mizivá. Savojský odložil svícen a rukou naznačil, aby se k němu vévoda naklonil blíž. Sám ztišil hlas a pokračoval s důvěrnou naléhavostí: „Víte, já mám jiné zájmy než Karel VI. Jemu jde o věčnou slávu rodu a mně o habsburské země. To jsou dvě zcela odlišné věci. Nemyslete si, že proti vám osobně něco mám, to vůbec ne. Jste mi ukradený. Jste mi lhostejný. Klidně bych vám i Marii Terezii požehnal... kdyby se ovšem, k částečnému překvapení nás všech, nestala dědičkou trůnu.“ Evžen se odmlčel a nechal Františka, aby mohl tu novinku vstřebat. Byl to jen okamžik. „Takže ona...“ „Přesně tak, můj mladý příteli. Víme to teprve pár dní. Nicméně už je to jisté: kdo dostane ji, dostane i trůn. Klidně bych ji dal i Tatarovi, kdyby mi zaručil, že si na tuhle zemi dalších padesát let nikdo netroufne.“ František na Evžena podrážděně vyjel: „Taková slova by mohla být považována za vlastizradu, princi.“ Savojský se ale jen usmál: „Vy mě neudáte. Jste hodný hoch. A navíc, pokud jsem se dnes na honu správně díval, tak jste se nám maličko zamiloval. Chyba, můj mladý příteli! Svou ženu nemáte milovat. Taková věc vnáší do manželství chaos. Ale musíte se o ni umět za každých okolností postarat, což vy nedokážete. Ne o dědičku několika trůnů.“ „Nevíte o mně vůbec nic!“ ohradil se František Štěpán. V tom ovšem Evžena podcenil. Byl naopak skvělý znalec lidských povah a o Františkovi věděl všechno. „Jednou z vás bude vynikající otec a skvělý hospodář,“ předpověděl mu, „ale nejste válečník a neumíte prosadit svou vůli.“ František poněkud znejistěl. Evženova charakteristika byla přesná. „To je důvod, proč mi nechcete dát její ruku?“ Savojský se zatvářil, jako by ho to opravdu mrzelo: „Nemohu, příteli. Ale za rok či dva vám dám její sestru Annu.“ 52

Marie T 001 az 264.indd 52

27.09.17 13:18

Lotrinský vévoda měl pocit, že se přeslechl. „Tento sňatek vám přinese možnost se s Marií Terezií vídat, kdykoli budete chtít. Už se nebudete muset skrývat v dámských šatnách ani nám tu předvádět ty omšelé triky s kočárem. Marie Terezie bude vaše švagrová. Jako příbuzní se budete moci stýkat v rámci protokolu i mimo něj. Budete se moci vidět, kdykoli budete chtít, a dělat si, co vám libo. Vezmete-li si Annu, vaše matka bude nadšena: vrátíte se domů s rukou habsburské princezny, přesně jak si přála! Anna je poslušné děvče, strávíte s ní klidný život.“ Františkovi připadal ten nápad šílený. „Tohle Marii Terezii přece nemůžu udělat...“ Evžen Savojský se vzpřímil. Tón jeho hlasu byl najednou striktní a nesmlouvavý. „Naopak. Vy to musíte udělat. Hra na city skončila. Pokud ji máte rád, dopřejte jí muže, který nedovolí zpustošit její zem. Přestaňte v ní živit ty hloupé naděje. Začněte se chovat jako vévoda a politik.“ Když princ Savojský vystupoval z kočáru, za okny ještě stále mrholilo a byla tma, přestože se mělo už dávno rozednít. Byl to jeden z těch dní, kdy se ve Vídni nerozednívá vůbec. Spěchal do císařovy pracovny, jak byli s Kampmullerem domluveni. Páter Ignác tam odvedl obě princezny rovnou z ranní mše. Do otcovy pracovny dívky obvykle neměly přístup. Jenže obvyklé nebylo v tomhle pošmourném dni vůbec nic. Ani plačící Fuchsová, která se choulila v rohu, ani políčky, které dcerám otec vyťal. Nikdy v minulosti na ně nesáhl. Fyzické tresty se v královské rodině nepěstovaly. Obě měly rudé tváře, Anna plakala nahlas, Marie potichu. Karel byl vzteky tak bez sebe, že to vypadalo, jako by si příchodu Savojského ani nevšiml. „Lhaly jste!“ křičel na dcery. „Pokoušely jste se mě podvést. Porušily jste můj výslovný zákaz!“ Hraběnka Fuchsová se mu pokusila chování svých svěřenek nějak vysvětlit. Chtěla krále ujistit, že k žádnému morálnímu poklesku nedošlo, to by nikdy nedovolila: „Vaše císařská Výsosti, mrzí mě, že...“ začala, ale císař se nehodlal nechat chlácholit. 53

Marie T 001 az 264.indd 53

27.09.17 13:18

„Vy mlčte. Při jakémkoli příštím selhání vás vypráskám ode dvora. Rozuměla jste mi?!“ Fuchsová zahanbeně sklopila hlavu. Karel se obrátil zpět k dcerám: „A vy dvě se konečně naučíte poslouchat. Vy, Marie, bez řečí přijmete ženicha, kterého vám vybereme! František Štěpán to nebude.“ Marie Terezie kývla mlčky s rukama pevně sevřenýma v pěst. „A vy, Anno,“ obrátil se císař na mladší dceru, „vy si vezmete za muže Františka Štěpána.“ Zatímco Anna jen nechápavě vykulila oči, Marie Terezie vyštěkla: „Cože?!“ Karel znovu napřáhl ruku a Marie se pod pohrůžkou dalšího políčku přikrčila. Karel ji už neuhodil. Ovládl se. „S něčím takovým ON nebude nikdy souhlasit!“ vykřikla Marie. V tu chvíli jí bylo úplně jedno, jaké následky bude její drzost mít. Karel se podíval na Savojského. Ten přikývl. „František Štěpán s naším návrhem již souhlasil. Řekne vám to sám.“ Císař se obrátil na sluhu: „Pozvěte ho dál.“ Vévoda vešel. Věděl, že ho císař očekává, ale na přítomnost Marie, Anny a Savojského připraven nebyl. „Je to pravda?“ uhodila na něj Marie, sotva vstoupil. „Chceš si vzít Annu?“ „Je přece úplně jedno, co ty nebo já chceme. Jsme jen figurky na trůnech, chápeš to?!“ Františkova rezignovanost a smutek v jeho očích vzaly Marii řeč. „Konečně!“ pomyslel si císař. Slovo si vzal Savojský: „Promiňte mi tu smělost, vévodo,“ obrátil se k Lotrinskému. „Ale nejsme figurky. Jsme hráči. Celá Evropa se dívá, jaký bude náš příští tah.“ Karel pokynul Fuchsové, že jednání je u konce. Ta vzala každou ze svých schovanek pod jedním loktem a odvedla je na chodbu. František Štěpán se za nimi mlčky ohlédl. Karel k němu přistoupil a vzal ho kolem ramen. „Jsem rád, že jste mi vyšel vstříc,“ poděkoval mu. „Nikdy vám to nezapomenu.“ 54

Marie T 001 az 264.indd 54

27.09.17 13:18

Evžen Savojský se sice snažil tvářit skromně, ale kdyby se Karel dokázal zabývat něčím jiným než sám sebou, nemohl by mu princův vítězný úsměv uniknout. Za ohybem chodby, tam, kde už je nemohl nikdo vidět, objala hraběnka Fuchsová Marii Terezii a osušila jí kapesníkem oči. „Čas to zahojí, uvidíš.“ Marie sveřepě zavrtěla hlavou. Ne. „Jsi ještě mladá, ale brzo pochopíš, že mezi muži není žádný velký rozdíl. Zvykneš si na všechno, na dobré i na zlé. Po pár letech už ani nebudeš vědět, vedle koho snídáš.“ Marie si osušila slzy a zvedla k ní oči: „Vezmu si ho. A na tom nikdo nic nezmění. Ani matka, ani otec, ani Savojský...“ „A dokonce ani František Štěpán?“ zadívala se jí pátravě do tváře hraběnka Fuchsová. „Ani ten,“ odpověděla jí Rézi. Protože se tak už kdysi rozhodla. Co na tom, že jí tehdy bylo teprve šest let.

55

Marie T 001 az 264.indd 55

27.09.17 13:18

MIRKA ZLATNÍKOVÁ

Marie Terezie

8

Miluj a panuj! Obálku navrhla Jana Šťastná Foto na obálku Lee Avison / Trevillion Images a Depositphotos Redigoval Jakub Hladík Odpovědný redaktor Filip Hladík Technický redaktor Jiří Staněk Jazykový redaktor David Lancz Počet stran 264 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9415. publikaci Sazba Miroslav Hadinec Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.bux.cz.

Marie T 001 az 264.indd 263

03.10.17 9:19