0039295

Menší knížka o německých spisovatelích z Čech a Moravy Pavel Kosatík doplněné a rozšířené vydání

KNIŽNÍ KLUB

Mensi knizka o nemeckych spisovatelich z Cech a Moravy_001 a 003.indd 3

9/22/17 9:54 AM

menší.qxp_Sestava 1 27.09.17 16:03 Stránka 4

© Pavel Kosatík, 2002, 2017 ISBN 978-80-242-5935-2

menší.qxp_Sestava 1 27.09.17 16:03 Stránka 5

Německá literatura z českých zemí: vyslovíme-li těchto pár slov, zpravidla se nedokážeme ubránit pocitu melancholie, který je doprovází. Svět, jenž dal této literatuře vzniknout, svět česko-německo-židovského stýkání a potýkání, před skoro osmdesáti lety zanikl; nadvakrát, nejdřív v roce Mnichova, a podruhé, definitivně, v roce 1945. Číst staré německé spisovatele z Čech a Moravy proto dnes dost dobře nelze bez pocitu ztráty: zmizely nejen reálie jejich minulého světa, ale vytratily se i nové duchovní plody starého kulturního střetávání.

Je ale pocit tragičnosti tím jediným či hlavním, co tato literatura čtenářům odkázala? Pisatel těchto řádků se domnívá, že ne, v českém prostředí jistě ne. Je toho názoru, že německé literatuře z Čech a Moravy je právě v zemi jejího původu stále upíráno postavení, které jí právem náleží, a že je tento dluh potřeba splatit. Že jsme – většinou bez zlé vůle, často prostě proto, že jsme nechtěli anebo nebyli schopni vidět – zapřeli existenci mohutného literárního proudu, který se ve svých špičkách většinou vyrovnal špičkám literatury české, občas je dokonce předčil – a který existoval souběžně s literaturou českou déle než šest staletí. A že se navíc jedná o literaturu, která se právě nás, Čechů, bytostně týká – protože nám umožňuje lépe, v jakémsi zrcadlovém obrazu, poznat vlastní minulost.

O jménech, jako je Kafka, Rilke nebo Werfel, asi těžko bude sporu. Hůř už však byli v českém prostředí přijímáni autoři jako třeba Ferdinand von Saar, v jehož prózách lze nalézt totéž existenciální zahloubání jako v nejlepších povíd[5]

menší.qxp_Sestava 1 27.09.17 16:03 Stránka 6

M enší

knížka o něMeckých spisovatelích z

Č ech

a

M oravy

kách Nerudových, nebo Marie von Ebner-Eschenbach, velká realistická vypravěčka z Moravy, u nás téměř neznámá – protože na rozdíl třeba od Boženy Němcové, s níž snese plné a důstojné srovnání, nepsala česky. Desítky jmen spisovatelů, kteří žili v téže zemi jako jejich čeští současníci, čerpali z jejího étosu a zachytili život jejích obyvatel stejně jako autoři české řeči, jsou vzhledem ke své jazykové odlišnosti českým čtenářům buď zcela neznámé, nebo jejich recepce v českém prostředí naprosto neodpovídá významu jejich díla. (Knihy jednoho z největších „českých Němců“, Adalberta Stiftera, jsou toho příkladem: Stifterův klíčový román, Pozdní léto, čekal na svůj první český překlad sto jedenáct let.) Navzdory mnohému, co bylo vykonáno, mezery jsou stále netušené, neznalost nesmírná. Neznalost literatury, napsané sice v jiném jazyce, vážící se však k této zemi.

Tato menší knížka chce čtenáři poskytnout základní orientaci v dané oblasti a zároveň je koncipovaná tak, aby si čtenář, kterého text případně zaujme, mohl najít a přečíst celé to či ono konkrétní dílo. Proto jsou přímo v textu uváděny odkazy k českým překladům a za každou kapitolou je uveden stručný seznam doplňující literatury. (Týká se to knih vydaných po roce 1848. Do té doby byly překlady spíš raritou – znalost němčiny se u českého čtenáře předpokládala automaticky.) Snad tato příručka pootevře svět německé literatury z Čech a Moravy dalším čtenářům – podobně jako se to před lety podařilo, k jeho velké radosti a štěstí, jejímu autorovi.

[6]

menší.qxp_Sestava 1 27.09.17 16:03 Stránka 8

Český král Václav II. jako minnesänger (vyobrazení z tzv. Manesského rukopisu)

menší.qxp_Sestava 1 27.09.17 16:03 Stránka 9

Literatura do roku 1848

Za nejstaršího německého spisovatele, jenž působil v českých zemích, bývá většinou pokládán básník REINMAR von ZWETER. Žil v první polovině 13. století a někdy ve třicátých letech, brzy poté, co na trůn nastoupil český král Václav I., se Reinmar objevil u jeho dvora, zřejmě nikoli bez přispění královy manželky Kunhuty Štaufské. Reinmar von Zweter nebyl původem z Čech; jeho úkolem bylo zavést u přemyslovského dvora vysokou básnickou kulturu německých potulných pěvců, minnesängrů, a povznést tak poměry u pražského dvora po vzoru vyspělých aristokratických dvorů západní Evropy. S výsledkem svého působení Reinmar nebyl moc spokojen; podle jeho veršů ho poměry v Čechách spíš zaskočily. král, země – dobré obojí.

Jen jedno mrzí mě: mé verše obstojí, až když je schválí král. pak teprv zem též tleská.1

Mít u dvora mistry pěvce bylo ve 13. století stejně spolehlivou známkou vkusu jako pořádání rytířských turnajů. Minnesängři podobně jako rytíři vnášeli mezi českou šlechtu ducha ušlechtilých mužných ctností, odvahy, úcty k ženám atd.

U přemyslovského dvora se němečtí básníci i rytíři objevili v době, kdy politický význam českého státu prudce vzrostl a kdy přemyslovští panovníci zatoužili dát své moci výraz i v jejím vnějším lesku. Zanedlouho po Reinmarovi se tedy v Praze objevil i básník SIGEHER, jenž doprovázel při válečných výpravách Přemysla Otakara II. a zbásnil jeho bitev[9]

menší.qxp_Sestava 1 27.09.17 16:03 Stránka 10

M enší

knížka o něMeckých spisovatelích z

Č ech

a

M oravy

ní úspěchy; vrcholné Přemyslovo období oslavil ve verších i FRIEDRICH von SONNENBURG. ULRICH von ETZENBACH se objevil u dvora v posledních letech Přemyslovy vlády, a tak svůj záměr oslavit panovníka ve formě německy psané Alexandreidy dokončil až po králově tragické smrti. Epos měl úctyhodný rozsah osmadvaceti tisíc veršů a jeho autor vstoupil do historie jako první známý německy píšící básník, jenž prokazatelně pocházel z českých zemí.

Přemyslova nástupce Václava II. oslavil Ulrich von Etzenbach v dvorské románové legendě Wilhelm von Wenden (asi z roku 1292) a zřejmě i jeho zásluhou se z Václavova dvora stal na několik let azyl přející rozvoji dvorské a milostné lyriky, kde vedle sebe působilo několik autorů včetně samotného krále – jehož německy psané milostné verše se pro svou obsahovou původnost a formální vybroušenost čtou i po sedmi staletích. S koncem přemyslovské vlády se německá dvorská kultura šířila z královského sídla také do některých sídel šlechtických, takže například u dvora pánů z Lichtenburka ve východních Čechách mohl HEINRICH von FREIBERG po roce 1297 zkomponovat báseň Ritterfahrt Johanns von Michelsberg (Rytířská jízda Jana z Michalovic), opěvující úspěšné vystoupení českého šlechtice na rytířském turnaji v Paříži.

Za vlády Jana Lucemburského tvorba německých básníků v Čechách a na Moravě upadá a znovu se zlepšuje až za Karla IV., v jehož dvorské kanceláři vznikají dokumenty psané nejlepší němčinou své doby. Brzy nato přichází dokonce vrchol předreformační německé literatury z českých zemí, dialog Ackermann aus Böhmen od JOHANNESE von SAAZ (Jana ze Žatce), vzniklý počátkem 15. století (Oráč z Čech, česky 1985). Hádání muže, kterému náhle zemřela mladá žena, se Smrtí je konfrontací dvou postojů: prvního, lpějícího na životě s jeho radostmi i starostmi, a druhého, který zdůrazňuje pomíjivost pozemských hodnot.

[ 10 ]

menší.qxp_Sestava 1 27.09.17 16:03 Stránka 11

L ITERATURA

DO ROKU

1848

Mlátek za valoun zlata, kost za topas, oblázek za rubín pokládá blázen; stodolu hradem, Dunaj mořem, krahulce sokolem nazve jen bloud. tak i ty chválíš, čím oko se těší, příčiny nezvažuješ; protože nevíš, že všechno, co je na světě, je buď žádost těla nebo žádost očí nebo pýcha života. tělesná žádost tíhne k slastem, chtivost očí k statkům a jmění, pýcha života k poctám. statky s sebou nesou lakotu a hrabivost, slast plodí vilnost a necudnost, pocty přinášejí zpupnost a chlubivost. ze statků vzchází vždy troufalost a strach, z rozkoše špatnost a hřích, z pocty ješitnost a chvástavá slova. kdybys to pochopil, shledal bys na celém světě marnost; a kdyby tě potom postihla milost či bolest, přetrpěl bys je smířen, nevyčítal bys ani nám.2

Husitstvím začíná v německé literatuře Čech a Moravy období úpadku, který na čas pominul až v průběhu 16. století, kdy se vlivem reformace rozvíjí německy psaná literatura náboženská. Ve století následujícím se však většina „oficiální“ literatury vrátila k latině, a tak německý vliv zůstal v období baroka omezen hlavně na literaturu určenou pro lid a divadlo (první divadelní budovu v Praze postavil hrabě Sporck na dnešním náměstí Republiky krátce po roce 1710). Typickým lidovým autorem německé literatury z Čech byl v 18. století nesmírně populární – čtenější než Goethe – vypravěč hrůzostrašných příběhů CHRISTIAN HEINRICH SPIESS (1755 Freiberg – 1799 Bezděkov u Klatov), považovaný za otce kolportážního (senzacechtivého a napínavého) románu. Spiesse fascinovaly obskurní zjevy – šílenci, sebevrazi, duchové –, o nichž na Šumavě, kde žil poustevnickým životem, nacházel spousty báchorek. Ty při svých výpravách sbíral, zapisoval a posléze vydával: v podobě čtyřsvazkových Biographien der Wahnsinnigen (1795, Životopisy šílenců) nebo rovněž čtyřsvazkových Die Berggeister (1797, Skalní duchové, česky 1798); česky od něj vyšla naposledy v roce 1941 „pověst ze čtrnáctého století“ Kamenné svatební lůžko. Z českých autorů Spiesse uznávali například Jakub Arbes (který ho překládal) či Josef Váchal [ 11 ]

menší.qxp_Sestava 1 27.09.17 16:03 Stránka 12

M enší

knížka o něMeckých spisovatelích z

Č ech

a

M oravy

(který je autorem proslulého výroku, že „Spiess je krvavému románu tím, čím byl Shakespeare dramatu a čím byl Vergilius poezii“).

Jako vedlejší, původně neplánovaný produkt osvícenství a josefinských reforem – a jako jedna z forem odporu vůči sílícímu vídeňskému centralismu – vznikl v poslední třetině 18. století pojem češství, jenž však měl v té době zcela jiný nežli národnostní obsah. Šlo o pojem zeměpisně-historický: „Čechem“ měl být ten, kdo žil na historickém území Koruny české, ať už mluvil českým či německým jazykem. Jen díky tomuto chápání pojmu se mohlo stát, že prvními českými buditeli, předchůdci procesu, jenž měl být později nazván národním obrozením, byli Němci – a na prvním místě německy píšící literáti z českých zemí, žádající větší míru zemské nezávislosti na Vídni. Většinou se jednalo o učence působící na pražské německé univerzitě nebo v různých mnišských řádech – jako byl GELASIUS DOBNER (1719 Praha – 1790 Praha), původem Němec, jenž se však naučil česky, cítil se Čechem a je považován za zakladatele českého dějepisectví, na něhož později navazoval Palacký. Významným učencem byl KARL HEINRICH SEIBT (1735 Marienthal – 1806 Praha), první nejezuitský pedagog na pražské filosofické fakultě, který tam zavedl přednášky v němčině místo dosavadních latinských. Muži, jako byl kulturní historik NIKOLAUS ADAUKT VOIGT (1733 Horní Litvínov – 1787 Mikulov), estetik a klasický filolog AUGUST GOTTLIEB MEISSNER (1753 Budyšín – 1807 Fulda) nebo zakladatel Soukromé společnosti v Čechách pro rozvoj matematiky, vlasteneckých dějin a přírodních věd (předchůdce pozdější Akademie věd) a vůdčí duch týdeníku Prager gelehrte Nachrichten (Pražské učené zprávy) IGNÁC ANTONÍN BORN (1742 Karlovský Bělehrad – 1791 Vídeň), vkomponovali do novodobého českého zemského („böhmisch“) vlastenectví i dobové učení Herderovo o nadějných historických perspektivách slovanských národů. Na toto učení pak navázali nejenom jejich němečtí žáci, ale i badatelé, kteří začali vytvářet [ 12 ]

menší.qxp_Sestava 1 27.09.17 16:03 Stránka 13

L ITERATURA

DO ROKU

1848

koncepci novodobého českého národa na české straně – František Martin Pelcl, autor Stručných dějin Čechů od nejstarších dob, Karel Ignác Thám, autor Obrany jazyka českého a česko-německého slovníku, jeho bratr Václav, divadelník a editor prvního českého almanachu, Básní v řeči vázané, a přirozeně i vůdčí osobnost českého národního obrození Josef Dobrovský.

Ze stejného osvícenského a později romantického zdroje, který zrodil vlastenectví německé, se tedy zrodilo i vlastenectví české. Jak napsal ve dvacátých letech 20. století český filosof Emanuel Rádl: „lid československý“ a „Deutsches volk“ … jsou bratři, jejichž rodištěm jsou zamžené nivy německé mystiky.3

Na utváření vcelku harmonických česko-německých poměrů v prvních desetiletích 19. století měl velký vliv i básník Johann Wolfgang Goethe, který v rozmezí let 1785–1823 celkem sedmnáctkrát pobýval v Čechách – a dohromady tam strávil tři roky života, z největší části v Karlových Varech.

Goethův vliv určoval, jak bude „český živel“ v německém prostředí a německými literáty vnímán. Je pravda, že Goethe považoval Čechy za součást německé země – ovšem pouze geograficky a politicky, nikoli po národnostní stránce.

Je také pravda, že z českých zemí znal dobře jen Karlovy Vary a některá další města v severních a západních Čechách; kupříkladu v Praze nikdy nebyl. Byl přesvědčen, že obyvatelstvo českých zemí tvoří dvě jazykově od sebe oddělené skupiny: plebs mluví česky a vyšší a vzdělanecké vrstvy německy.

Z češtiny sám znal jen několik slov – přesto byl jeho zájem o český svět hluboký a obsáhl několik tematických oblastí.

Zakladatel české germanobohemistiky Arnošt Kraus takto tlumočil Goethova slova: Vedle českého jazyka trvá nyní německý v Čechách jako skutečně domácí a má rozhodnou převahu v kruzích vědeckých

[ 13 ]

menší.qxp_Sestava 1 27.09.17 16:03 Stránka 14

M enší

knížka o něMeckých spisovatelích z

Č ech

a

M oravy

a vzdělaných. největší počet knih a časopisů vychází v něm. ale český jazyk trvá taktéž v plné síle, a knihy, časopisy, létavé spisy pro lid často v něm se tisknou… zachování a oživení literatury, jejíž jazyk v úzké hranice se uzavírá, byl dlouhou dobu skoro jen nižšímu lidu přenechán a musí závodit s jazykem státu a vzdělanosti částečně zdomácnělým, přes veliké země daleko rozšířeným, je zajisté chvályhodné počínání, které vyžaduje rovně sebezapření jako síly a obratnosti.4

Goethe se zajímal o českou (v českých zemích vzniklou) poezii, pochvalně se například vyjádřil o Ebertově básni Vlasta, o níž ještě bude zmínka; z české poezie znal (v německých překladech) úryvky z Kollárovy Slávy dcery a některé Čelakovského národní písně, přebásnil úryvky z Rukopisů a podobně. Soužití českých a německých básníků viděl Goethe podle všeho neproblematicky: o spolužití dvou sfér jazykových a básnických poskytují nám Čechy nyní zajímavý obraz, v němž při největším rozdílu, jejž už vyjadřuje rozdíl mezi němčinou a slovanštinou, jeví se přece nejtužší spojení. neboť, nemohou-li čeští básníci, i když sledují staré vzory, vyhnout se tomu, aby nebyli smýšlením, výrazy, tvary a vzděláním přece jen Němci, jsou naopak němečtí básníci v Čechách rozhodnou náklonností a stálým vracením se k staronárodnímu v pravém smyslu českými.5

Goethe doporučoval vracet se k nejstarším českým literárním pramenům a čerpat z nich v nové, česky i německy psané literatuře. Čechům radil, aby vybudovali vlastní silnou literaturu, jež zprostředkuje plody literatur cizích a začne žít novým bohatým životem.

Na německé straně se rozhodlo uposlechnout Goethova hlasu několik autorů. Na prvním místě KARL EGON EBERT (1801 Praha – 1882 Praha), před rokem 1848 zřejmě nejoblíbenější německý poeta z českých zemí, básník biedermeierovské a romantické doby a opravdový „böhmisch“ [ 14 ]

menší.qxp_Sestava 1 27.09.17 16:03 Stránka 15

L ITERATURA

DO ROKU

1848

patriot. Přispíval do Palackého (německy psaného) časopisu Společnosti Vlasteneckého muzea v Čechách a ze svého přátelství s velkým českým historikem (avšak také z četby Hájkovy Kroniky české) vytěžil náměty pro několik básnických skladeb a divadelních her, napsaných na motivy z českých dějin. Ve všech hlásal nutnost bratrství Čechů a Němců, ať už se jednalo o – ve své době mimořádně úspěšnou – báseň Wlasta (1829, Vlasta) nebo o vlasteneckou činohru o pěti jednáních Bretislaw und Jutta (1835, Břetislav a Jitka, česky 1869). Protože pro něho bylo přirozené pokládat se za obyvatele českých zemí, hlásil se stejně přirozeně k motivům z české mytologie; v básní Vidění vyšehradské například vložil kněžně Libuši do úst tato slova: praho, zdar! ty město chrabrých, slavně vzrůstej dál a dál, láska poutem tvým buď vnitřním, moudrá síla buď tvůj val; nezničí tě žádná doba, ty však časy udoláš, zlatí dnové čekají tě na věky, ty prahu náš!6

Ebert navazoval na tvorbu ve své době nesmírně oblíbeného německého básníka Clemense Brentana, jenž pobýval často v Čechách a podle pramenů, které mu z Prahy dodávali Joseph Georg Meinert s Josefem Dobrovským, napsal historicko-romantické drama Die Gründung Prags (1815, Založení Prahy). O svém vztahu k Praze podal Brentano následující svědectví (týká se jeho pražského pobytu v roce 1813): nemohl jsem se zhostit tajné dětinné rozmrzelosti, že jsem libuši a její sestry nezastihl ani na vyšehradě, ani na petříně sedící na pythické třínožce, že most nebyl z jediné duté kosti olbřímí, že jsem neviděl zrcadlit se a plavat na vltavě žádné světlejší hvězdy než jen nebeské, že židů a studentů nebylo tolik, abych se neprotlačil, že z žádného okna nechtěli padat císařští poslové… o samotě jsem se procházel kamenným mořem města a sbíral v duši všechny otisky a šlépěje minulých dob jako ces-

[ 15 ]

menší.qxp_Sestava 1 27.09.17 16:03 Stránka 16

M enší

knížka o něMeckých spisovatelích z

Č ech

a

M oravy

tující přírodozpytec zvířata, rostliny a kameny. když jsem se domníval, že jsem hotov se zůstatky dávnověku, spočinul můj zrak náhodou na nynějším pokolení, a s nemalou radostí jsem si mezi mnohými ženskými zjevy, jež urostlou a ušlechtilou ztepilostí a smělým nespoutaným krokem i postojem daleko předčily míru a plnost mých rodaček, představoval podobu hned libušinu, hned vlastinu nebo některé jiné české amazonky. ale nikdy jsem mezi těmi četnými zásobovacími důstojníky, na něž jsem narazil, neobjevil nějakého přemysla.7

Brentanova hra proslavila Prahu a českou historii v celém německy mluvícím světě – nebylo tedy divu, že téma přilákalo následovníky, mezi nimiž nechyběl ani největší rakouský dramatik 19. století Franz Grillparzer. Přibylo však také zemských patriotů v řadách českých Němců: vedle Eberta to byl před rokem 1848 například WOLFGANG ADOLF GERLE (1781 Praha – 1846 Praha), vydavatel listů Prager Zeitung a Der Kranz, spisovatel populárně historických knih z českých dějin a sympatizant s činností českých obrozenců. Slovanů v Čechách se zastával i JOSEPH GEORG MEINERT (1773 Litoměřice – 1844 Bartošovice), historik umění, který na přelomu století vydával několik časopisů usilujících o česko-německé kulturní porozumění; sbíral i německé lidové písně z Kravařska. Také KARL BORROMÄUS HERLOSSOHN (HERLOŠ) (1804 Praha – 1849 Lipsko) napsal řadu historických próz vztahujících se událostem z českých dějin, a proto zejména v devatenáctém století hojně překládaných: Der Montenegriner-Häuptling (1828, Černohorci, česky 1899), Der letzte Taborit oder Böhmen im 15. Jahrhundert (1834, Poslední Táborita aneb Čechy v patnáctém století, česky 1851), Wallensteins erste Liebe (1844, Valdštejnova první láska, česky 1860), Die Rosenberger (1843, Páni z Růže, česky 1869) a mnohé další.

Také ALOIS KLAR (1763 Úštěk – 1833 Praha) jako učitel na pražské univerzitě podporoval studium české literatury a historie (k jeho žákům patřil například Karel Hynek Má[ 16 ]

menší.qxp_Sestava 1 27.09.17 16:03 Stránka 17

L ITERATURA

DO ROKU

1848

cha). Až do roku 1848 se tedy většině příslušníků obou národů, českého i německého, mohlo zdát, že jsou si jako obyvatelé zemí České koruny rovni. Už tehdy se však objevili lidé, kteří si dávno před propuknutím revolučního násilí roku 1848 uvědomovali, že dosavadní jednota česko-německého obyvatelstva má i trhliny.

Nejproslulejším z nich byl matematik, kněz a vychovatel BERNARD BOLZANO (1781 Praha – 1848 Praha). Narodil se v roce, kdy císař Josef II. zrušil nevolnictví a vyhlásil toleranční patent – a jakoby ve stejném duchu, tedy v duchu pokroku a rozšíření občanských práv na úkor monarchie, Bolzano prožil a prozápasil celý život. Svému původnímu životnímu rozhodnutí, že se stane knězem, se totiž od počátku sám vymykal svým mimořádně otevřeným myšlením. V pozdější autobiografii napsal: Jen proto, že mi byla denně vštěpována zásada, že si jsou lidé v podstatě rovni, a nesměl jsem si nikdy méně vážit naprosto nikoho jen proto, že je chudý, nízkého původu nebo vykonává nižší služby, poněvadž jsem kromě toho také viděl, jak se můj otec sám chová podle této zásady, jak si nedovoluje jednat s nikým, ani s nejnevýznamnějším člověkem, ani v největším zápalu hněvu jinak, než jak by byl za stejných okolností jednal s nejpřednějším měšťanem, naučil jsem se také já ctít v každém člověku důstojnost lidské přirozenosti.8

Jako budoucí teolog tedy uvažoval dosti neobvykle; důležitější než respekt k církevním dogmatům pro něj byla láska k poznání, na kterém se zdál závislý až fyziologicky: ve svém životopise popsal, že nemocem a malátnostem v mládí čelil četbou Euklidových Základů, díla shrnujícího geometrické poznatky antické řecké matematiky.

Duchaplnost eukleidovského podání působila mi tak živou radost, že jsem se okamžitě cítil opět zdráv.9

[ 17 ]

menší.qxp_Sestava 1 27.09.17 16:03 Stránka 18

M enší

knížka o něMeckých spisovatelích z

Č ech

a

M oravy

Byl mužem širokých zájmů; zabýval se matematikou, fyzikou, filosofií – především logikou – a ve všech těchto oborech pronikl do hloubky a posunul jejich předchozí hranice. Až do krajnosti využíval možností, které mu při studiu nabízela nová, Francouzskou revolucí zneklidnělá doba. Zároveň si zvykl vnímat poznání nikoli jen jako „vědění pro vědění“, ale snažil se je dát do služeb společnosti, tak aby na starých základech mohl vzniknout – jak věřil – lepší svět.

V roce 1805 přijal kněžské svěcení a nastoupil na teologickou katedru pražské filosofické fakulty. Na dráze vysokoškolského učitele ho však od počátku provázely pomluvy a udání. Problém byl v tom, že Bolzano nepřednášel podle předepsané učebnice, ale prezentoval na přednáškách vlastní myšlenky. V nich šel mnohem dál, než bylo dosud přijatelné: mluvil o rovnosti lidí, o nutnosti vzdělávat zaostalé masy pomocí osvěty, o tom, že vrchnosti lze odepřít poslušnost, přikazuje-li to mravní zákon (a že tedy každý člověk sám, a nikoli shora nadiktovaný řád, je rozhodujícím měřítkem věcí), o tom, že kdo nepracuje, „není hoden daru života“, že bohatství je krádež; přednášel dokonce o pohlavní výchově. Zcela mimo rámec katolické věrouky se Bolzano ocitl vyslovením myšlenky, že nejvyšším mravním zákonem – rozhodujícím lidským úkolem – je služba obecnému blahu.

Znělo to jako echo Francouzské revoluce. ze všech možných způsobů jednání vol vždy takový, který při zvážení všech důsledků nejvíc přispěje k blahu celku, lhostejno, v kterých jeho částech.10

Přesvědčený, že „šťastným být a jiné blažit, toť úděl člověka“, hlásal Bolzano přednost všelidského před vším individuálně osobním, včetně lidského života. O tom, co je správné, rozhoduje lidský rozum. Na základě rozumu a souhlasu všech mají vznikat zákony, jimiž se potom lidský život řídí.

Smysl života je v práci pro blaho celku a v neustálém vnitř[ 18 ]

menší.qxp_Sestava 1 27.09.17 16:03 Stránka 19

L ITERATURA

DO ROKU

1848

ním sebezdokonalování. Lidé jsou si rovni v mnohem hlubším smyslu, než jak jejich rovnost definuje křesťanství. nic na světě nesmíte mít za jistější a nepochybnější než zásadu, že všichni pozemšťané jsou podstatně stejné přirozenosti a mají podstatně stejná práva. raději pochybujte o kterékoliv jiné pravdě, o božském původu naší svaté víry či o nesmrtelnosti duše, ano raději pochybujte i – co pravím! – o existenci Boha na nebesích, než abyste i jen na okamžik zapochybovali o podstatné rovnosti všech lidí a o věčné a nezměnitelné povinnosti, která z toho vyplývá: milovat každého jako sebe sama!11

Bylo až neuvěřitelné, že muž, který připouštěl pochybnost o boží existenci, působil zároveň jako kněz, dokonce učil náboženství na vysoké škole. Všude, kde měl podle katolické dogmatiky rozhodovat Bůh, Bolzano dosazoval pojem „obecného blaha“. Pouze tam, kde to žádá obecné blaho, měli podle něho bohatí poroučet chudým; tím se však rušila privilegia majetných, Bolzano je činil závislými na vnějším posouzení, na rozumu. Plánoval také, že v budoucí společnosti řízené rozumem bude majetek bohatých lidí, podle něj společenských parazitů, přerozdělen z hlediska obecných potřeb mezi chudé. Je pochopitelné, že takové přednášky měly ve své době velký ohlas; opisovaly se a šířily i mezi neakademickým lidem. Bylo zřejmé (patrně i samotnému Bolzanovi), že konflikt s vládnoucí mocí je otázkou času. Úder přišel v roce 1819, kdy císař rozhodl o filosofově sesazení. Dalších šest let pak probíhalo vyšetřování Bolzanovy činnosti, v němž filosofa podpořilo několik svobodomyslných duchů z Čech, mezi nimi Josef Dobrovský. Nakonec neúspěšně: v letech po Vídeňském kongresu (1815) utužovala rakouská vláda poměry v zemi a proces s Bolzanem měl i navenek ukázat, že podobné chování nebude tolerováno. Konečný verdikt sice vyzněl vcelku mírně – Bolzano nebyl ani označen za kacíře, ani poslán do vězení –, avšak jeho knihy se ocitly na indexu a jemu samotnému bylo zakázáno učit i publikovat. [ 19 ]

menší.qxp_Sestava 1 27.09.17 16:03 Stránka 20

M enší

knížka o něMeckých spisovatelích z

Č ech

a

M oravy

Využil tedy času a klidu k práci na nových spisech a k častějším stykům se svými duchovními žáky – na české straně jimi byli František Ladislav Čelakovský, Josef Dobrovský či František Palacký; po Bolzanově smrti se k němu veřejně přihlásil Karel Havlíček, ale i Charles Sealsfield. Navzdory perzekuci bylo už za Bolzanova života zřejmé, že tento filosof je hlavním myslitelským duchem v „předbřeznových“ českých zemích – tedy v době před revolucí roku 1848.

Není možné pochybovat o tom, že Bolzano svou filosofií ovlivnil počátky českého i německého národního obrození – a to přesto, že pokládal národ za problematickou kategorii, která nijak nedefinuje kvalitu lidí, prohlašujících se za jeho členy. Nacionalismus, jehož prvních projevů byl svědkem, Bolzano odsuzoval jako jednu z forem romantického blouznění, které lidi od sebe odděluje, místo aby je navzájem spojovalo. Byl si vědom, že v českých zemích existence dvou skupin lidí, odlišných nejen jazykově, ale i kulturně, může být stálým zdrojem napětí.

Jedna část národa, ta německy mluvící, jde zcela jinou cestou za vzděláním než česká. první má většinou náskok před druhou a opovrhuje jí pro její nevědomost a předsudky; ta se naopak dívá na onu první jako na nebezpečnou sektu, kterou zkazila falešná osvěta; a jestliže je u ní v opovržení, mstí se jí dvojnásob strašnou nenávistí. tak, nebohá vlasti, panuje ve tvém nitru zhoubný rozkol, tak nenávidí jedna část tvých občanů druhou.12

Jak tomuto nebezpečí čelit? Bolzano doporučil Čechům a Němcům, aby spolu vytvořili „jeden národ“, byl tedy zastáncem zemského „böhmisch“ principu. Podobně se zasazoval také za zrovnoprávnění židů.

V revolučním roce 1848 Bolzano nejdříve přivítal svorné vystoupení českých a německých zástupců na březnovém shromáždění v pražských Svatováclavských lázních; pozdější demonstrace a násilí v ulicích města ho však znechutily. Barikády, střelba a bombardování Prahy ho přiměly k tomu, že [ 20 ]

menší.qxp_Sestava 1 27.09.17 16:03 Stránka 21

L ITERATURA

DO ROKU

1848

zrušil chystané vydání své sociální utopie Von dem besten Staate (1932, O nejlepším státě, česky 1949); kniha vyšla až posmrtně, skoro se stoletým zpožděním. Konec života prožil filosof v hluboké skepsi, rozčarován uspořádáním lidské společnosti; těsně před smrtí v roce 1848 napsal v dopise: nikoho nestřílíme ani neubíjíme k smrti. ale připouštíme, aby tisíce byly zavřeny v temných dírách a připoutány k práci ničící jejich zdraví a aby v důsledku hladu, zimy, utrpení a bolesti tak strašně sešly, že je žádné lidské umění nemůže zachránit před hroznou smrtí! proto buď prokleto naše občanské zřízení, ať se jmenuje jakkoliv, ať je to absolutní monarchie, konstituční stát, republika či aristokracie či cokoliv jiného!13

Bolzanův význam je dvojí. Na jedné straně položil metodologické základy, na kterých mohla stavět česká i německá věda nejen v českých zemích; na druhé straně svými postoji ukázal, že moderní intelektuál je povinen hájit své postoje i za cenu, že se tím dostane do sporu s autoritami či dokonce s celým „duchem doby“. Obsáhl neuvěřitelnou, encyklopedickou sumu poznání a zároveň zůstal vzorem humanistického učence pro několik generací svých pokračovatelů. V jeho rozsáhlém díle jsou zastoupeny spisy z oblasti matematiky, geometrie a fyziky vedle spisů teologických a sociálně filosofických. Kromě konkrétních poznatků však Bolzano odkázal svým nástupcům – těm, kteří chtěli jeho rady slyšet – zejména myšlenku náboženské, národnostní a obecně lidské tolerance.

Jedním z Bolzanových žáků na pražské univerzitě byl rodák z jižní Moravy Karl Postl (1793 Popice – 1864 Solothurn, Švýcarsko); s úžasem a nevolí sledoval proces, který proti jeho učiteli zavedla pražská univerzita – a přitom asi sotva tušil, že zanedlouho sám uskuteční mnohem zásadnější rozchod s katolickou církví, jehož důsledky ponese celý život.

Postl vystudoval na pražské univerzitě filosofii a teologii, [ 21 ]

menší.qxp_Sestava 1 27.09.17 16:03 Stránka 22

M enší

knížka o něMeckých spisovatelích z

Č ech

a

M oravy

v roce 1814 přijal kněžské svěcení a vstoupil do řádu křižovníků s červenou hvězdou. Uvnitř řádu rychle stoupal vzhůru, už po roce se stal sekretářem, což představovalo druhou pozici po generálu-velmistrovi; navíc pro něj nebylo obtížné udržovat společenské styky i mimo řád, takže se mezi představiteli šlechtické a prelátské Prahy zakrátko pohyboval jako ryba ve vodě. Stýkal se však i s pražskými osvícenci a se svobodnými zednáři, sám dokonce do jedné ze zednářských lóží vstoupil. Výsledkem byly ideové spory s představiteli řádu, které se Postl nakonec rozhodl vyřešit radikálně: v roce 1823 s pomocí zednářských přátel řád opustil, uprchl z Prahy a přes Německo a Francii se vydal za oceán, do Ameriky.

Zahájil tím nový život cestovatelského a politického dobrodruha, věčně na útěku před minulostí, což vyjádřil také změnou jména: napříště z něj měl být poameričtělý CHARLES SEALSFIELD. Opustit řád v tak vysoké funkci platilo za velmi neobvyklý, zavrženíhodný čin; když Postla o víc než dvacet let později napodobil filosof Augustin Smetana, způsobil společenský skandál, jehož součástí mimo jiné bylo, že vyhlášky o jeho exkomunikaci z církve četli kněží ve všech kostelích. Tomu se Postl-Sealsfield zmizením vyhnul. Toužil po praktickém naplnění osvícenských ideálů, jež mu kdysi zprostředkoval jeho pražský učitel – a v Americe brzy pochopil, že tento panenský kontinent nabízí i lidem jako on neomezené možnosti. V krátké době procestoval velkou část území tehdejších Spojených států a na cestách dospěl k názoru, že mezi prostými Američany – jejichž svobodomyslný duch se tolik lišil od atmosféry v habsburské monarchii – se formuje kvalitativně nový typ společnosti. Osmělil se vstoupit do politického života – zúčastnil se formování Demokratické strany, vznikající kolem budoucího prezidenta USA Andrewa Jacksona.

A především, už v polovině dvacátých let 19. století, začal psát: kromě velkého množství článků do novin nejprve propagační knihu o Spojených státech a pak, v roce 1828 v Londýně, spis, jenž ho proslavil – fiktivní politický cestopis ze [ 22 ]

menší.qxp_Sestava 1 27.09.17 16:03 Stránka 23

L ITERATURA

DO ROKU

1848

země, odkud pocházel, s názvem Austria As It Is (Rakousko, jaké je, česky 1992).

Kniha vyšla s podtitulem Črty z dvorů na pevnině a byla koncipována jako vyprávění cestovatele, původem z Rakouska, který putuje Evropou a seznamuje se s poměry u panovnických dvorů a se životem obyvatel. Spis vyzníval jako jednoznačný odsudek nekulturních a nedemokratických poměrů, jež v habsburské říši po Vídeňském kongresu v roce 1815 panují.

Pohledu kultivovaného poutníka se život obyvatel střední Evropy jevil jako tápání v temnotách. Národy Rakouska podle něj setrvávají ve stavu politického dětství, jejich říše je zaostalá a chudá a vládnou v ní lidé, před kterými je nutno mít se na pozoru. Sealsfield zasvěceně zkritizoval císaře Františka i kancléře Metternicha, prokázal však také znalost poměrů v aristokratické Vídni nebo v rakouské kultuře.

V pasážích věnovaných životu v Čechách a na Moravě nejenže živě vylíčil místní společenskou a hospodářskou situaci, poměry v Praze i na venkově, ale v řadě postřehů se také – a kriticky – vyjádřil o české národní povaze. protože je počet nadřízených nekonečný a protože ubohý sedlák podléhá všem, představuje jeho podíl na osobní svobodě, kterou obdržel od Josefa ii., jen něco málo víc než opravdové otroctví. charakter rolníků je takový, jaký je možno očekávat od lidu, který je utlačován hordou pánů, z nichž každý se domnívá, že má právo, aby je přesvědčil o své nadřazenosti. Mají otrockou, úkladnou, zrádnou povahu! zádumčivost je patrná ve vzezření Böhma neboli Čecha, což je název, kterému on sám dává přednost. tato zádumčivost ho činí necitelným a zatvrzele lhostejným, pokud jde o vaše peníze nebo výzvy; odmítá každý argument, s výjimkou argumentu ad hominem. Jedině hudba projasňuje jeho melancholické čelo… Češi jsou národ víc fanatický než zbožný nebo pověrčivý: jejich kněží mají asi méně vlivu než v ostatních katolických zemích, jež se nacházejí na stejné intelektuální úrovni.14

[ 23 ]

menší.qxp_Sestava 1 27.09.17 16:03 Stránka 24

M enší

knížka o něMeckých spisovatelích z

Č ech

a

M oravy

Nebylo divu, že zahraniční vydání tak výbušného spisu se rakouské úřady snažily zakázat – a v samotném Rakousku mu úspěšně čelily až do rozpadu monarchie v roce 1918. Jinde ve světě však jejich snahy vyzněly naprázdno, stejně jako pokusy o odhalení autorovy totožnosti – ta vyšla najevo až po Sealsfieldově smrti v roce 1864. Žánrem politického cestopisu Sealsfield zdaleka nevyčerpal své spisovatelské schopnosti. V roce 1829 vyšel jeho první román s názvem Tokeah or the White Rose (Tokeah aneb Bílá růže, česky 1918), příběh indiánského náčelníka bojujícího za přežití kmene během války Američanů s Brity v letech 1812–1814. Kniha rázem zajistila Sealsfieldovi místo v – tehdy ještě velmi řídce zalidněném – Pantheonu mladé americké literatury. Sealsfield se stal jedním z nejvydávanějších autorů; proti svým známějším současníkům, jako byl například James Fenimore Cooper, měl výhodu v tom, že za patosem dobývání amerického Západu viděl i mocenské, politické pozadí věci.

Sám neklidný a výbušný dobrodruh, uchvátil své čtenáře jak velkolepými popisy americké přírody, tak líčením divokého až barbarského života na americkém Jihu, kde se nejčastěji pohyboval a kam právě v té době zvolna začínal pronikat osvícenější duch ze států na východním pobřeží. Sealsfield ještě zblízka zažil vyvražďování indiánských kmenů a jejich vyhánění do rezervací s méně úrodnou půdou. Zároveň však zachytil i odvahu a podnikavost bílých osadníků, bojujících jak s původním indiánským obyvatelstvem, tak s představiteli britské nebo francouzské koloniální správy. Svého indiánského náčelníka vylíčil v románové prvotině v duchu osvícenských zásad, které si přivezl z Prahy: odmítl pohlížet na indiány jako na představitele nižší rasy a prohlásil je za představitele svébytné kultury, rovnoprávné s kulturou bílou. Tím trpčí je pak Sealsfieldovo realistické líčení Tokeahova osudu, neboť náčelník nejenže je nucen uznat bělošskou převahu, ale nakonec přichází o nejcennější, co má – o Bílou růži, dívku, kterou kdysi zachránil před smrtí a potom o ni řadu let pečoval. [ 24 ]

menší.qxp_Sestava 1 27.09.17 16:04 Stránka 287

Obsah

Literatura do roku 1848 ........................................................ 9 Revoluční generace .............................................................. 29 Stifter ...................................................................................... 39 Moravští realisté .................................................................... 55 Novoromantici ........................................................................ 69 Velcí odrodilci ........................................................................ 99 Max Brod a jeho „kruhy“ .................................................. 125 Kafka .................................................................................... 139 Werfel .................................................................................... 157 Dozvuky „Pražského kruhu“ ............................................ 177 Expresionisté ...................................................................... 187 Překladatelé kultur ............................................................ 203 Mimopražští autoři ............................................................ 213 Levice .................................................................................... 227 Po válce a po vyhnání .......................................................... 259 Seznam použitých citací .................................................... 273 Jmenný rejstřík.................................................................... 280

menší.qxp_Sestava 1 27.09.17 16:04 Stránka 288

Menší knížka o německých spisovatelích z Čech a Moravy Pavel Kosatík

Obálku s použitím fotografie pomníku Franze Kafky od Jaroslava Róny navrhl Ivan Brůha Fotografie na str. 258 Věra Koubová, ostatní fotografie archiv autora, karikatura A. Hoffmeistera na str. 124 byla použita s laskavým svolením dědiců A. Hoffmeistera Technický redaktor David Dvořák Odpovědná redaktorka Petra Diestlerová Počet stran 288 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub v edici Universum, Nádražní 30, 150 00, Praha 5, v roce 2017 jako svou 9431. publikaci Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání druhé, doplněné a rozšířené www.universum.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.