Issuu

letni zahrada 01_Sestava 1 9/30/13 3:37 PM StrĂĄnka 1

LetnĂ

zahrada

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 4

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 5

Pro Kevina, mého průvodce mystikou

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 7

K N I H A J E D NA

ZEMĚ LUPIN A LOTOSŮ Lotosy pod holinami hor vykvétají, v zátočinách říček se otvírají… Slibme si, že jeden jako druhý nepřestanem dbát, bychom v zemi lotosů mohli spočívat na vrcholcích hor jak bozi, a všem ostatním se smát. ALFRED TENNYSON

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 9

Deer Island, 1946 Krunýř Krunýř je silný tvrdý pancíř nebo schránka z kostní hmoty či chitinu, která kryje část těla nějakého živočicha, například humra. Jednoho dne, rok po světové válce a na začátku války studené, seděla v městečku Stonington u přístaviště dívka oblečená v bílých šatech a pochutnávala si na vanilkové zmrzlině. Navenek působila klidně, ale třásly se jí ruce. Vedle sebe měla chlapečka, který na rozdíl od ní jedl zmrzlinu čokoládovou, a občas s ním prohodila pár slov. Slunce se už sklánělo k západu, ale bylo horko a zmrzlina se roztékala rychleji, než ji dívka stačila slízat. Začala rusky prozpěvovat písničku „Sviť mi, sviť mi, hvězdičko“ a pak se ji snažila kloučka naučit, ale schválně komolil slova, aby ji rozesmál. Čekali, až se vrátí rybářské čluny naložené humry. Než se objevily, dívka obvykle uslyšela křičet racky. Slabý větřík jí rozfoukal pramínky vlasů uvolněných ze silného dlouhého copu, který jí ležel na rameni. Byla plavovlasá, měla alabastrovou pleť, zářivé zelené oči a tvář skropenou pihami. Opálený hošík měl vlasy černé, oči tmavě hnědé a buclaté nožky svědčily o tom, že sotva odrostl batolecímu věku. Na první pohled to vypadalo, že ti dva si na lavičce krátí dlouhou chvíli, ale bylo to jen zdání. Dívka občas vrhla pohled na synka a na zmrzlinu, ale jinak pozorně sledovala modrý horizont nebo upřeně zírala na přístaviště. Zdálo se, že jí nahání strach. Taťána se zoufale snaží myslet jenom na přítomnost, protože chce věřit, že včerejšek neexistuje a tady na dlouhém kopcovitém Jelením ostrově u pobřeží střední části Maine, který s pevninou spojuje přívozní loď a visutý most ve výšce přes tři sta metrů, po němž sem v karavanu dorazili, neplatí nic než současná chvíle. Městečko Stonington, kde zakotvili, leží až úplně na jihu zálivu Penobscot na samém konci světa, úzké prašné silnice tu lemují bílé domky a v zálivu, na nějž se teď Taťána dívá každý den, se lesknou čeřící se vlny. Panuje tady klid a mír. To je přítomnost. Skoro jako by nic jiného ani nebylo. Ale minulost se připomíná i tady, a zatímco racci naříkavě vřeští, vrací se k Taťáně, ať chce, nebo nechce. 9

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 10

To odpoledne, když vyšli s Anthonym z domu, aby se vydali k přístavišti, uslyšeli od sousedů křik. Bydlely tam dvě ženy, matka s dcerou. Matce bylo čtyřicet, dceři dvacet. „Už se zase hádají,“ upozornil maminku Anthony. „To vy s tatínkem se nehádáte vůbec.“ Hádky! Co by za ně dala! Alexandr nikdy sebemíň nezvýšil hlas. Pokud na ni vůbec promluvil, hovořil mírně a klidně, jako by napodoboval přátelského, bodrého doktora Edwarda Ludlowa, který do ní byl v New Yorku zamilovaný – spolehlivého Edwarda, jenž nikdy nezapomínal, že lékař má být především trpělivý. Alexandr se choval, jako by seděl u lůžka nemocného. Do hádky se musejí lidé aktivně zapojit. Ve vedlejším domě se matka s dcerou rozčilovaly – z nějakého důvodu vždycky odpoledne – a útočily jedna na druhou s takovou vervou, že se jejich křik otevřenými okny rozléhal široko daleko. Kámen úrazu tkvěl v tom, že se jim manžel a otec vrátil z války domů. Čekaly na něj od roku 1942, kdy odjel do Anglie, a teď ho měly zpátky. Plukovník se do těch sporů nemíchal. Když Taťána s Anthonym vyšli na cestu, viděli ho v invalidním vozíku na zanedbané předzahrádce. Seděl tam na slunci nehybně jako keř, zatímco jeho žena s dcerou si mohly vykřičet plíce. „Mami, co je mu?“ zašeptal Anthony. „Ve válce ho zranili.“ Neměl nohy ani ruce, bylo to jenom torzo s pahýly a hlavou. „Může mluvit?“ V té chvíli zvolna došli k sousední brance. Náhle se zřetelně a jasně hlasem, který byl zvyklý dávat rozkazy, z kolečkového křesla ozvalo: „Ano, může, ale radši mlčí!“ Anthony s Taťánou se zastavili, na okamžik se na něj zadívali, potom Taťána sundala z branky závoru a vstoupili dovnitř. Seděl nakloněný na stranu jako těžký pytel, který se vlastní vahou hroutí. Zakulacené pahýly končily uprostřed paží, nohy chyběly úplně. „Dovolte, já vám pomůžu.“ Narovnala ho a nastrkala mu pod záda polštáře. „Je to lepší?“ „Jo. Vlastně ani nevím.“ Zabodl do ní malé modré oči. „Víte, co bych hrozně chtěl?“ „Co?“ „Cigaretu. Nekouřil jsem, ani nepamatuju. Jak vidíte, nemůžu si ji dávat do pusy. A ty dvě“ – trhl hlavou za sebe – „ty by radši pošly, než by mi zrovna v tomhle posloužily.“ Taťána přikývla. „Donesu vám ji. Za chviličku jsem zpátky.“ Otočil se od ní a pohlédl na záliv. „Nevrátíte se.“ „Jistěže ano. Anthony, sedneš si k pánovi, než přijdu? Jen na okamžik.“ Usmál se, a tak ho zvedla a posadila muži na klín „Chytni se ho kolem krku.“ „Jak se jmenuješ?“ zeptal se Anthony, když odběhla. „Nicholas Moore, ale můžeš mi říkat Nick.“ 10

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 11

„Byl jsi ve válce?“ „Ano.“ „Můj tatínek taky,“ oznámil Anthony. „Ach,“ vzdychl plukovník. „Vrátil se?“ „Jo.“ Taťána přišla, zapálila cigaretu a vložila ji Nickovi mezi rty. Vtahoval kouř tak lačně, jako by ho chtěl nabrat nejenom do plic, ale do poslední buňky v těle. Anthony mu seděl na klíně a díval se, jak s úlevou šlukuje a potom neochotně vyfukuje kouř ven, jako by se s ním nechtěl rozloučit. S Taťáninou pomocí vykouřil rovnou dvě cigarety za sebou. „Můj tatínek byl major, ale teď je rybář.“ „Kapitán, broučku,“ opravila ho Taťána. „Kapitán.“ „Tatínek byl major a kapitán,“ řekl Anthony. „Vždycky když na něj čekáme, až připluje z moře, koupíme si zmrzlinu. Máme ti přinést?“ „Ne,“ odpověděl Nick a sklonil hlavu k chlapcovým černým vláskům. „Tohle byla nejšťastnější čtvrthodina v mém životě za posledního půldruhého roku.“ V té chvíli se z domu vyřítila jeho žena a zaječela: „Co to s manželem provádíte?“ Taťána zdvihla synka Nickovi z klína a rychle ho ujistila: „Zítra zase přijdu.“ „Nepřijdete.“ Díval se za ní, dokud nezmizela na cestě. Teď seděli na lavičce a jedli zmrzlinu. Brzy se v dálce ozval křik racků. „Tatínek už je tady,“ vydechla Taťána. Většina rybářských člunů měla benzinový motor, ale oni čekali na šestimetrovou šalupu s plachtou, která patřila Jimmymu Schusterovi. Před smrtí mu ji odkázal otec a Jimmy z toho měl tenkrát velkou radost, protože na ní mohl lovit humry úplně sám. Říkal, že je to práce akorát pro jednoho. Ale potom se mu ruka zachytila v laně, kterým se těžké sítě na humry tahají z vody, a aby se vysvobodil, musel si ji v zápěstí uřezat. Zachránilo mu to život a taky kvůli tomu nemusel do války, jenže potom paradoxně potřeboval pomocníka, aby základní práci dělal za něj. Potíž tkvěla v tom, že všichni muži se poslední čtyři roky potloukali v Hürtgenském lese a na Iwodžimě. Před deseti dny se jeden přece jen přihlásil, takže dnes seděl Jimmy na zádi v kokpitu a ten vysoký tichý chlap v oranžové kombinéze a černých holínkách až po stehna stál rovně jako svíčka a upřeně se díval na břeh. Taťána vstala z lavičky, a jakmile vjel člun do zálivu, začala divoce mávat a kývala se přitom ze strany na stranu, takže v bílých šatech připomínala plamen. Alexandře, jsem tady, jsem tady, říkal ten pohyb. Když byl dost blízko a uviděl ji, pozdrav jí oplatil. Přivázali člun v doku, kam chodili kupci, a otevřeli kontejnery s úlovkem. Alexandr vyskočil na břeh, oznámil, že se hned vrátí, aby humry vyložil a uklidil, rychle si opláchl ruce u výtokové trubky a vydal se do svahu k ženě a synovi. 11

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 12

Ten k němu seběhl. „Ahoj,“ pozdravil a nesměle se zastavil. „Nazdar, kamaráde.“ Alexandr mu nemohl pocuchat vlasy, protože mu ruce páchly rybinou. Pod gumovou oranžovou kombinézou měl tmavězelené vojenské kalhoty a tričko s dlouhými rukávy. Byl zpocený a ulepený od ryb i slané vody. Černé vlasy měl ostříhané úplně nakrátko a na hubeném obličeji mu vyráželo tmavé strniště. Přistoupil k dívce v běloskvoucích šatech, která si mezitím znovu sedla na lavičku. Zvedla oči, aby ho přivítala, a protože byl hodně vysoký, musela zaklonit hlavu dozadu. „Ahoj,“ vydechla a na zmrzlinu zapomněla. „Ahoj,“ opáčil, aniž se jí dotkl. „Roztéká se ti to.“ „Já vím.“ Olízla obvod kornoutu, ale bylo to zbytečné. Zmrzlina se proměnila v kondenzované mléko a kapala dolů. Díval se na ni. „Nikdy ji nestihnu dojíst, než se rozteče,“ zamumlala a vstala. „Chceš?“ „Ne, díky.“ Taťána si ještě několikrát lízla a pak kornout zahodila do odpadkového koše. Alexandr si němě ukázal na ústa. Setřela si ze rtů vanilkové mléko. „Už je to dobré?“ Místo odpovědi se zeptal: „Budeme mít dnes k večeři zase humry?“ „Jistě,“ přitakala. „Cokoli chceš.“ „Musím se tam ještě vrátit.“ „Samozřejmě. Máme jít s tebou a počkat v doku?“ „Já bych ti pomohl,“ nabídl se Anthony. Taťána prudce zavrtěla hlavou. Věděla, že pach rybiny z něj nikdy nesmyje. „Jsi čistý jako sklo,“ řekl Alexandr. „Radši zůstaň s maminkou. Hned jsem zpátky.“ „Já ti chci pomoct.“ „Tak pojď se mnou, snad pro tebe něco najdu.“ „Ale ať na ty humry nesahá,“ zamumlala Taťána. Alexandrova práce se jí moc nezamlouvala. Po návratu z moře byl cítit rybinou a všechno, čeho se dotkl, páchlo stejně. Když si na to před několika dny napůl v žertu postěžovala, odsekl: „V Lazarevu jsem taky lovil ryby a nikdy ti to nevadilo.“ Myslel to vážně, ale když uviděl, jak zesmutněla, ještě dodal: „Nic tady neseženu. Jestli chceš, abych voněl něčím jiným, musíme odtud.“ Taťána odjet nechtěla. Vždyť sotva dorazili. „Co se týče Lazareva… Už o něm nebudu mluvit.“ Ano, mlč a starou vlast prosáklou krví ani blažené chvíle u moře věčnosti mi nepřipomínej, přisvědčila v duchu. Vždyť v tak pokojný život jako ve Stoningtonu – obklopeném na všech stranách klidnou slanou vodou, ve dne spalovaném sluncem a v noci ochlazovaném větrem, nad nímž se klenula obloha posetá beránky a jenž shlížel na lesknoucí se záliv, ve kterém se jako v zrcadle odrážely fialové lupiny a bílé čluny – nikdy nedoufali. Že se jim někdy poštěstí najít někde takový klid, si ani nedovedli představit. 12

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 13

Jimmy zdravou rukou Alexandra vybídl, aby se už vrátil. „Tak co, jak se vám dnes vedlo?“ zeptala se Taťána ze zdvořilosti, když zamířili k doku. Vedle vysokého Alexandra, který po jejím boku kráčel v těžkých gumových holínkách, se cítila strašně maličká. „Jaký byl dneska úlovek?“ „Šlo to, i když většina těch potvor byla podměrečná a museli jsme je hodit zpátky. A spousta samiček měla jikry.“ „Ty nemáš samičky s jikrami rád?“ zeptala se, přistoupila k němu blíž a zvedla oči. Lehce zamžikal a odtáhl se. „To ne, jenom je musíme vrátit do vody, aby se vajíčka mohla vylíhnout. Nechoď ke mně moc blízko, jsem špinavý. Anthony, ještě jsme humry nespočítali, chceš mi s tím pomoct?“ Jimmy měl Anthonyho rád. „Kamaráde, pojď se podívat, kolik toho dneska táta ulovil. Řekl bych, že jich máme přibližně stovku, a to se nám ještě nepodařilo.“ Taťána na Alexandra pohlédla. Pokrčil rameny. „Když se do jedné klece chytí dvanáct kusů a deset jich zase pustíme, za skvělý den to nepokládám.“ „Ale dva na jednu klec, to je přece nádhera,“ namítl Jimmy. „Neboj, brzy se to naučíš. Tak poběž, Anthony, koukni se na ně.“ Chlapec z uctivé vzdálenosti nahlédl do kontejneru, kde jeden přes druhého lezli už změření humři se zafixovanými klepety. Mamince se svěřil, že se jich kvůli klepetům bojí, i když je mají svázaná. Zejména potom, co mu otec řekl, že jsou to kanibalové. „Musíme jim je znehybnit, jinak by se v tom kontejneru navzájem sežrali.“ „Už jste je spočítali?“ zeptal se Anthony statečně a moc se snažil, aby se mu netřásl hlásek. Alexandr se na Jimmyho podíval a slabě zavrtěl hlavou. „Ne, kdepak,“ odpověděl rychle Jimmy. „Měl jsem moc práce s uvazováním člunu. Řekl jsem přibližně. Nechceš to udělat?“ „Ale umím počítat jenom do sedmadvaceti.“ „Pomůžu ti,“ řekl Alexandr. Jednoho po druhém vyndaval humry z kontejneru a opatrně, aby jim nezlomil klepeta, je ukládal do velkých modrých přepravek. Nakonec oznámil: „Sto dva.“ „Vidíš, Anthony?“ zasmál se Jimmy. „Čtyři jsou pro tebe, takže já jich dostanu osmadevadesát. A všichni jsou dost velcí, což znamená, že mají krunýř přes dvanáct centimetrů. Za každého dostaneme pětasedmdesát centů, takže tvůj tatínek mi dneska vydělal skoro sedmdesát pět dolarů. Díky němu se konečně můžu slušně živit.“ Vrhl krátký pohled na Taťánu, která stála tak daleko, aby ji splašky z kontejneru nepotřísnily. Zdvořile se usmála. Jimmy odměřeně přikývl a úsměv jí neoplatil. Když se z rybího trhu, z obchodu a restaurací až z Bar Harboru začali trou13

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 14

sit nákupčí, Alexandr umyl člun, vyčistil klece, svinul lano a šel koupit tři sudy sleďů jako návnadu na příští den. Sledě pak nasypal do pytlů a ponořil do vody. Rybáři jich přivezli dostatek, takže měl návnadu na sto padesát klecí. Od Jimmyho dostal deset dolarů za celodenní práci a zrovna si pod trubkou myl ruce silným mýdlem, když za ním Jimmy přišel znovu. „Nechceš tady se mnou počkat, než je prodám?“ Ukázal na humry. „Dám ti další dva dolary a pak si zajdeme na skleničku.“ „Díky, ale nemůžu. Snad někdy jindy.“ Jimmy se krátce podíval na Taťánu, která tam stála bílá a plavá, jako prozářená sluncem, a odvrátil oči. Potom Barringtonovi zamířili po svahu domů. Alexandr se šel vykoupat a oholit, zatímco Taťána strčila humry do ledničky, aby se přestali hýbat, a postavila na plotnu hrnec s vodou. Udělat humry nebylo žádné kuchařské umění. Stačilo nechat je deset až patnáct minut vařit ve slané vodě. Když člověk utrhl klepeta, vybral maso a namočil ho v rozpuštěném másle, byla to lahůdka. Ale Taťánu někdy napadlo, že by radši jednou za měsíc koupila humra za dva dolary v krámě, než aby se musela dívat, jak se Alexandr třináct hodin dře a dostane za to čtyři zadarmo. Připadalo jí, že za ně platí víc než dost. Než vyšel z koupelny, přistoupila ke dveřím, tiše zaťukala a zeptala se: „Nepotřebuješ něco?“ Uvnitř bylo ticho. Zaklepala hlasitěji. Dveře se otevřely a stanul před ní vymydlený, oholený a oblečený v čistém zeleném tričku a vojenských kalhotách. Odkašlala si a sklopila oči. Byla bosá, a tak měla rty v úrovni jeho srdce. „Nepotřebuješ něco?“ zopakovala šeptem. Tonula v takových rozpacích, že skoro nemohla dýchat. „Ne, je mi fajn,“ odpověděl a bokem kolem ní prošel. „Pojďme se najíst.“ Měli humry s rozpuštěným máslem a brambory s dušenou mrkví a cibulí. Alexandr snědl tři humry a většinu brambor a pak si dal ještě chléb s máslem. Když ho Taťána v Německu našla, byl vychrtlý, a ačkoli teď jedl za dva, pořád ještě vypadal, jako by válka právě skončila. Nakládala mu na talíř a dolévala mu. Vypil jedno pivo, sklenici vody a kolu. Tiše jedli v kuchyňce, kterou jim bytná dovolila používat, pokud ji uvolní každý večer do sedmi, nebo uvaří večeři i pro ni. V sedm dojedli a Taťána jí nechala nějaké brambory. „Alexandře… nebolí tě ta rána na prsou?“ „Ne, vůbec ne.“ „Včera v noci se mi zdála trochu nateklá…“ Sklopila oči, protože si vzpomněla, jak ho hladila po hrudi. „Ještě se nezahojila, a přitom pořád taháš ty těžké vrše. Mohla by se zanítit. Asi bych ti na ni měla dát karbolku.“ „Není třeba.“ „Tak novou náplast?“ Neodpověděl, jenom k ní zvedl pohled, jejich oči se na okamžik setkaly a mihla se v nich vzpomínka na Berlín a na pokoj na americkém vyslanectví, 14

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 15

kde strávili noc, již oba považovali za poslední, kterou kdy budou spolu. Plačky mu tehdy sešívala roztržený prsní sval a on se s tváří jako kámen díval někam skrz ni. Zrovna jako teď. „Nikdy jsme neměli žádnou budoucnost,“ řekl jí tenkrát. Jako vždycky uhnula očima první. Alexandr vyšel ven a před domem, který shlížel na záliv, se posadil na židli. Anthony se okamžitě vyřítil za ním, a zatímco otec nehybně zíral před sebe, pobíhal na přerostlém dvorku, sbíral kameny a borové šišky, hledal žížaly, brouky a slunéčka. „Teď žádná nenajdeš, synku. Sezonu mají v červnu,“ poznamenal Alexandr. „A co je tohle?“ Alexandr se naklonil na stranu a podíval se. „Kde?“ Anthony přišel blíž. „Ty ho máš?“ Anthony udělal ještě krůček, natáhl ruku a vztyčil prst. „Hm. Jenže já ho nevidím,“ trval na svém Alexandr, tvář jen pár centimetrů od broučka. Anthony se podíval na berušku, potom na otce, nakonec mu váhavě vylezl na klín a znovu mu prst ukázal. „Páni!“ zvolal Alexandr a oběma rukama syna objal. „No jo, měl jsi pravdu. Tady jsou berušky i v srpnu. Kdo by to byl řekl?“ „Už jsi je někdy předtím viděl, tati?“ Alexandr chviličku mlčel. „Kdysi dávno za městem, které se jmenuje Moskva.“ „V Rusku?“ „Ano.“ „Taky tam mají berušky?“ „Měli. Dokud jsme je všechny nesnědli.“ Anthony vykulil oči. „Nic jiného jsme nemohli k jídlu sehnat,“ dodal na vysvětlenou Alexandr. „Tatínek si z tebe utahuje,“ řekla Taťána, která vyšla ven s mokrou utěrkou v ruce. „Dělá si legraci.“ Anthony se tázavě zahleděl otci do tváře. „To měl být vtip?“ „Táňo, nemůžu vstát,“ řekl Alexandr nepřítomně. „Přines mi prosím tě cigarety, ano?“ Rychle odešla a vrátila se s krabičkou. Protože jiná židle před domem nebyla a neměla kam si sednout, vsunula cigaretu Alexandrovi do úst a zůstala nad ním stát. Jednu ruku mu dala na rameno a zapálila mu. Anthony mu položil berušku do dlaně. „Tuhle nesněz.“ Objal otce kolem krku. „Neboj. Už mám plné břicho.“ „Tak tohle je legrační,“ zahihňal se Anthony. „Dneska jsme se s maminkou seznámili s jedním plukovníkem. Jmenuje se Nick Moore.“ 15

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 16

„Ano?“ Alexandr se zadíval někam do dálky a zhluboka natáhl kouř z cigarety, kterou mu skloněná Taťána držela. „Jaký je?“ „Jako ty, tati,“ odpověděl Alexandr. „Zrovna jako ty.“

Rudý lak na nehty Anthony se uprostřed noci probudil s křikem a Taťána ho šla uchlácholit. Brzy se uklidnil, ale přestože jejich postele dělil jen noční stolek, nechtěl ji od sebe pustit. „Alexandře, jsi vzhůru?“ zašeptala. „Teď už ano,“ odpověděl. Vstal, odsunul stolek stranou a postele přirazil k sobě, aby si Anthony mohl lehnout vedle ní. Potom se přitiskl zády ke zdi, Taťána se uvelebila zády k němu a k ní zády Anthony, který v jejím náručí okamžitě usnul. Taťána spánek už jenom předstírala. Věděla, že Alexandr za chviličku odejde. A skutečně, za pár minut byl pryč. „Šuro, miláčku,“ zašeptala za ním. Za několik minut si vzala župan a vyšla ven. V kuchyni ani na dvorku ho nenašla, a tak ho hledala očima až k doku. Seděl jenom ve spodkách na lavičce, kde na něj obvykle čekala, až se vrátí z rybolovu, a kouřil. Třásl se, paže měl zkřížené na hrudi a rytmicky se dopředu dozadu kýval. Ztuhla. Nevěděla, co má dělat. Nikdy nevěděla, co má dělat. Otočila se, doklopýtala zpátky do ložnice, lehla si a zírala přes Anthonyho hlavičku do tmy, dokud se Alexandr tiše jako duch nevrátil a nepřitiskl se k ní. Nepohnula se a on nic neřekl, jenom ji chladnou paží objal. Leželi tak až do čtyř, kdy vstal a začal se chystat do práce. Zatímco drtil v hmoždíři kávová zrna, Taťána mu namazala rohlík, nalila vodu do lahví a udělala mu sendvič. Najedl se, vypil kávu a odešel. Než se za ním zavřely dveře, volnou rukou jí přejel pod košilkou po zadečku a pohladil ji mezi nohama. Sotva na ostrov přijeli, nadechli se vůně slané vody a uviděli čluny naložené humry vracející se ke břehu, Taťána prohlásila, že měsíc nebude stačit. Dohodli se, že v každém státě stráví jen jeden měsíc a pak pojedou dál. Osmačtyřicet států za osmačtyřicet měsíců. Maine byl první. „Tady bude měsíc málo,“ opakovala, když Alexandr neodpověděl. „Myslíš?“ „Tobě to tu nepřipadá senzační?“ Místo odpovědi mu po rtech přeběhl slabounký ironický úsměv. Stonington měl na první pohled všechno, co potřebovali. Místní koloniál prodával noviny, časopisy a co bylo nejdůležitější, cigarety. Také si tam mohli koupit kávu a čokoládu. Na Severním a Jižním ostrově chovali farmáři krávy a slepice, takže mléka, sýra, másla i vajec byl dostatek. Lodě vozily obilí, 16

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 17

chleba byla spousta a totéž platilo o jablkách, broskvích, hruškách, kukuřici, rajčatech, okurkách, cibuli, mrkvi, tuřínu, ředkvičkách, baklažánech a cukinách. Humři, pstruzi, mořští okouni a štiky stáli pár dolarů. Kdyby chtěli, mohli mít i kuřata a hovězí, ale to nikdy nekupovali. Kdo by si pomyslel, že Spojené státy právě prodělaly hospodářskou krizi a světovou válku? Alexandr tvrdil, že z deseti dolarů denně nemůžou vyžít. Taťána oponovala, že to bude víc než dost. „Na střevíce a šaty pro tebe? A kávu a cigarety pro mě?“ „Na cigarety rozhodně ne.“ Když uviděla, jak se zatvářil, vykouzlila na rtech úsměv. „Dělám si legraci. Stačí na všechno.“ Nechala si pro sebe, že za cigarety utratí skoro tolik, kolik stojí týdně jídlo pro všechny tři. Ale Alexandr byl jediný, kdo v rodině pracoval, takže mohl peníze vyhazovat, za co se mu zlíbilo. Když ráno v neděli pila kávu, mluvila na něj anglicky, on četl noviny, kouřil a odpovídal jí rusky. „V Indočíně to určitě co nevidět bouchne,“ prohlásil. „Patřila Francouzům, ale za války ji dobyli Japonci, a přestože válku projeli, odmítají odtamtud odejít. Francouzi, kteří skončili na vítězné straně, teď chtějí kolonii zpátky a Japoncům se to nelíbí. Spojené státy se tváří neutrálně, pomáhají svému spojenci Francii, ale jsou mezi dvěma mlýnskými kameny, protože podporují i Japonsko.“ „Já myslela, že Japonci už novou armádu postavit nesmějí,“ podotkla Taťána. „To je pravda. Ale v Indočíně jim zůstala, a pokud je k tomu nedonutíme, zbraně nesloží.“ „Proč se o to zajímáš?“ „Protože nikdy nevíš, kdy někde zas něco praskne. Stalin se celá desetiletí podbízel tomu venkovskému balíkovi Ho Či Minovi, platil mu vzdělávací exkurze do Moskvy, naléval ho vodkou a krmil kaviárem, učil ho marxistickou dialektiku a dával mu staré špaginy, granáty i studebakery, které díky zákonu o půjčce a pronájmu od nás dostával, a přímo na sovětské půdě mu dovolil cvičit Vietminh.“ „Proti Japoncům, které Sověti odjakživa považují za nepřátele?“ „Těžko tomu uvěříš, ale proti dřívějšímu sovětskému spojenci, koloniální Francii. Není to ironie?“ Alexandr zamáčkl cigaretu a noviny položil na stůl. „Kde je Anthony?“ zeptal se tiše anglicky, ale ještě než vzal Taťánu za ruku, chlapec vběhl do kuchyně. „Tady jsem, tati! Co je?“ Nutně potřebovali pokoj jenom pro sebe, ale Anthony si to nemyslel a kromě toho bytná jiný neměla. Mohli si vybrat pokojík vedle kuchyně ve vysokém domku nad zálivem, se dvěma jednolůžky a koupelnou i záchodem na chodbě, nebo karavan s jedinou postelí a bez příslušenství. Když hledali jiný podnájem, zjistili, že v jednom domě se tísní sedm lidí, ve druhém pět, ve třetím čtyři a všechno jsou ženy. Ve Stoningtonu žili v bí17

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 18

lých domech generace žen a starci, kteří každé ráno vyráželi na moře. Mladší muži, někteří zdraví, jiní invalidní, se teprve vraceli z války. Paní Brewsterová bydlela sama. Její syn ještě domů nedorazil, ale Taťána si myslela, že ve válce nebojoval. „Hm, musel na nějakou dobu odjet,“ prohlásila stará paní zvláštním tónem. Bylo jí šestašedesát a v osmnácti ovdověla. Manžel jí zemřel ve španělsko-americké válce. „V roce 1898?“ zašeptala Taťána užasle Alexandrovi. Pokrčil rameny a ztěžka jí položil ruku na paži, aby dal najevo, že se mu ta ženská nezamlouvá, ale Taťána měla radost, že se jí dotýká, a tak varování nedbala. „Doufám, že tohle je váš manžel,“ zabručela paní Brewsterová, než se uvolila jim pokoj ukázat. „Není to snad nějaký…“ Mávla neurčitě rukou. „Protože to bych ve svém domě nestrpěla.“ Alexandr mlčel, ale Anthony se zeptal: „Nestrpěla co?“ Přimhouřenýma očima na něj pohlédla. „To je tvůj otec, chlapče?“ „Ano,“ odpověděl. „Je voják. Byl ve válce a ve vězení.“ „No jo, vězení je kříž,“ zamumlala a odvrátila oči. Potom je znovu přimhouřila a zadívala se na Taťánu. „Co to máte za přízvuk? Americký mi tedy nepřipadá.“ Anthony chtěl vysvětlit, že je ruský, ale Alexandr ho i s Taťánou odstrčil za sebe a příkře se zeptal: „Dáte nám ten pokoj, nebo ne?“ Pronajala jim ho. „Proč jsme si koupili karavan, když v něm nebudeme bydlet?“ otázal se Alexandr jednoho dne. „Můžeme ho rovnou prodat. Zbytečně jsme vyhodili peníze.“ A co by si bez něj počali, až pojedou na západ do pouště, namítla. Nebo do Kalifornie na vinobraní a do Pekelného kaňonu v Idahu? Navzdory tomu, že chtěl najednou šetřit, Alexandr si nakonec karavan nechal, protože se nedokázal svého snu tak lehce vzdát. Líbilo se mu pomyšlení, že bude v karavanu cestovat – koupit ho chtěl on – ale když ho dostal, jako by o něj ztratil zájem. Taťána nabyla dojmu, že stejný postoj zaujímá v novém civilním životě i k mnoha dalším věcem. V karavanu netekla voda a Alexandr se neustále myl. Léta žil s mnoha dalšími muži v úděsných podmínkách a teď byl doslova posedlý čistotou. Ruce si drhl stokrát za den. Pravda, většinou mu páchly rybinou, ale v celém Maine nebylo dost mýdla, citronů ani octa, aby si je umyl ke své spokojenosti. Paní Brewsterové museli platit pět dolarů týdně navíc, protože spotřebovali neuvěřitelné množství vody. Alexandrovi se asi líbila představa, že bude otcem, ale nikdy předtím nestrávil s dětmi jedinou minutu a život s tříletým chlapcem, který se nehnul od maminky, spal s nimi v pokoji a v noci jim lezl do postele, mu šel na nervy. „Noční můry jsou pro malé děti hodně zlé,“ vysvětlila Taťána. „Já to chápu,“ odpověděl škrobeně. Možná kdysi chtěl manželku, ale Taťána si už nebyla jistá, jestli to pořád 18

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 19

ještě platí. Třeba hledal v každém společném dni Lazarevo, jenže se choval takovým způsobem, jako by nikdy neexistovalo. Míval oči barvy karamelu, teď svítily tvrdě jako měď a nebyla v nich špetka touhy ani radosti. Choval se zdvořile a ona dělala totéž. Když chtěl klid, byla zticha, jestliže měl dobrou náladu, pokoušela se vtipkovat. Měl-li hlad, naložila mu plný talíř, jakmile projevil přání jít na procházku, okamžitě vstala. Když požádal o noviny, časopisy a cigarety, donesla mu je. Pokud měl chuť sedět mlčky na židli před domem, seděla vedle něj na zemi beze slova. Ať zatoužil po čemkoli, vždycky se mu snažila vyhovět. Teď uprostřed slunečného odpoledne stála s rozpuštěnými vlasy a bosá před zrcadlem ve žlutých poloprůsvitných mušelínových šatech a pozorně se prohlížela. Obličej si pečlivě umyla, bílé zuby čisté jako sklo se jí leskly. Pihy na nose a tvářích měly barvu hnědého cukru a zelené oči zářily. Do dlaní si vetřela kakaové máslo, aby je měla jemnější, kdyby ji chtěl Alexandr vzít za ruku, až půjdou po večeři na procházku po hlavní ulici. Za uši si kápla trochu pižmového oleje, kdyby se k ní sklonil, na rty si nanesla lesk a stiskla je, aby byly měkčí a růžovější. Stála, dívala se na sebe a přemýšlela. Potom se falešně usmála, aby nevypadala tak sklíčeně, a vzdychla. Co by ještě mohla udělat, aby se mu líbila? Vklouzla rukama pod šaty, sevřela si prsa a bradavky jí ztuhly. Od té doby, co porodila, se jí tělo změnilo. Přestože dlouho kojila, ňadra měla stále pevná, a navíc mnohem plnější. Říkala si, že za to zřejmě vděčí výživné americké stravě. Těch několik podprsenek, které vlastnila, jí bylo pod ňadry moc velkých a necítila se v nich dobře. Raději nosila těsná bílá tílka, aby se jí při chůzi prsa nehoupala a nepřitahovala pohledy cizích mužů, například mlékaře. Pomalu zvedla sukni a prohlédla si boky a hladké břicho. Byla štíhlá, ale od porodu se na všech správných místech zaoblila, jako by po Anthonyho příchodu na svět vyzrála. Jenže voják s puškou na rameni kdysi přešel ulici kvůli dívce, která měla ňadra drobná a vypadala ještě jako dítě. Stáhla si průsvitné kalhotky a dotkla se plavých chloupků v klíně, aby si představila, co kdysi Alexandr cítil pod rukou, když ji tam hladil. Náhle si v zrcadle něčeho všimla, sklonila hlavu a podívala se blíž. Na vnitřní straně stehen měla čerstvé modřinky od jeho prstů. Při pohledu na ně jí v klíně sladce zatrnulo, a tak se raději napřímila, urovnala si šaty a celá zardělá si začala kartáčovat vlasy. Přemítala, jak si je učeše. Alexandr ji předtím nikdy s vlasy dlouhými až do pasu neviděl a ona si myslela, že se mu budou líbit, ale zdálo se, že je mu úplně jedno, jak je nosí. Věděla, že nejsou tak hezké jako dřív. Před osmi měsíci, než odjela do Evropy, si je obarvila načerno a minulý měsíc v Hamburku je s potížemi zase odbarvila, takže teď byly suché a jako bez života. Ne jako hedvábí. Proto ji po nich už Alexandr nehladí? Nevěděla, co si s nimi počít. 19

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 20

Zapletla je jako obvykle, ale několik pramínků kolem tváře nechala volných a na konci copu si uvázala saténovou stuhu pro případ, že by ji přece jen pohladil. Potom zavolala na Anthonyho, který si venku v prachu hrál, a umyla ho. Ujistila se, že nemá košilku ani šortky umazané, a povytáhla mu ponožky. „Proč se rýpáš v zemi, než jdeme za tatínkem? Vždyť víš, že tě chce vidět čistého.“ Alexandr měl rád, když mu žena se synem přišli k přístavišti naproti vymydlení a jako ze škatulky. Ve Stoningtonu rostly nádherné fialové a modré lupiny, které se ve vánku chvěly jako plamen, a s Anthonym jich ten den kytici natrhala. Teď si jich pár vetkla do vlasů, protože jejich barva se zlatou krásně kontrastovala, a to se Alexandrovi taky kdysi líbilo. Třeba mu připomenou šeříky. Pečlivě si prohlédla nehty, aby se ubezpečila, že za nimi nemá špínu. Oba to nesnášeli. Když teď nepracovala, nechala si je trochu narůst. Nikdy nic neřekl, ale když mu jimi lehce jezdila po zádech, bylo vidět, že ho to vzrušuje. Dneska měla pár minut, a tak si je nalakovala narudo. Ten den se k tomu nevyjádřil (nezmínil se ani o fialových lupinách, saténové stuze ve vlasech, o lesklých rtech, šatech a průsvitných bílých kalhotkách), ale nazítří poznamenal: „Ve Stoningtonu prodávají takovýhle oslnivý lak?“ „Nevím. Přivezla jsem si ho s sebou.“ Zůstal zticha tak dlouho, až si myslela, že ji neslyšel. „No, to se invalidům v Newyorské nemocnici určitě líbilo,“ poznamenal nakonec. Konečně dostala nějakou odezvu. Nebylo to nic moc, ale pro začátek to muselo stačit. Jenže co má odpovědět? Ale ne, nedělala jsem to pro pacienty. Věděl, že zdravotní sestry nalakované nehty nosit nesmějí, takže jí bylo jasné, že na ni nastražil past. Pro koho sis ho koupila, ptal se vlastně. Později večer si lak u kuchyňského stolu acetonem setřela. Když si toho všiml, zabručel: „Hm. Takže ostatní invalidi mají na rudé nehty nárok, kdežto já ne?“ Zvedla k němu oči. „Děláš si legraci?“ zeptala se a konečky prstů se jí začaly chvět. „Samozřejmě,“ odpověděl bez sebemenšího náznaku úsměvu. Zahodila lak na nehty, svůdné newyorské šaty s volány a plizovanými sukněmi i zelené jehly s páskem od Ferragama. Když ji Alexandr viděl v oblečení, které si pořídila v New Yorku, vždycky jako by ztuhl. „Co se děje?“ chtěla vědět. Pokaždé odpověděl, že vůbec nic, a víc už k tomu nedodal. A tak se všeho zbavila a koupila si žluté mušelínové šaty, květované kartounové, bílé bavlněné s úzkou sukní a modré se zavinovací – všechny z Maine. Alexandr to nekomentoval, ale začal trochu víc mluvit. Teď s ní hovořil o politice, například o Ho Či Minovi a jeho armádě. Zoufale se snažila ho rozesmát jako kdysi. „Hele, chceš slyšet anekdotu?“ „Jistě, povídej.“ Šli spolu nahoru do kopce za Anthonym, který si hrál na vláček a hlasitě supěl. 20

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 21

„Jeden člověk se léta modlil, aby se dostal do ráje. Jednou na úzké stezce v horách klopýtl a zřítil se do strže. Zázrakem se zachytil nějakého keře a začal křičet: ,Je tu někdo!? Prosím pomozte mi! Je tu někdo!?‘ Chvíli bylo ticho, ale pak se ozval hlas: ,Tady jsem.‘ ,Kdo jsi?‘ ,Bůh.‘ ,Jestli jsi Bůh, tak něco udělej!‘ ,Podívej, tak dlouho už po mně chceš, abych tě vzal do ráje. Stačí, když se pustíš, a budeš tam, než řekneš švec.‘ Muž chvíli mlčel a potom znovu zavolal: ,Není tady NĚKDO JINÝ?!‘“ Říct, že Alexandra ten vtip nepobavil, by bylo slabé slovo. Kdykoli na něj Taťána pomyslela, začaly se jí třást ruce. Chvěla se celý den. Starala se o syna, uklízela, vařila a nakupovala, ale pořád si připadala nepřirozeně ztuhlá, chodila jako náměsíčná a od rána do večera ji pálil žaludek. Občas se pokusila zahnat strach a chovat se odvážněji. Před Jimmym, ostatními rybáři ani před nikým jiným ji nikdy nelíbal. Někdy večer, když šli po hlavní ulici a dívali se do výloh, jí koupil čokoládu, ona k němu obrátila obličej, aby mu poděkovala, a on jí dal pusu na čelo. Na čelo! Jednou už toho měla dost, vyskočila na lavičku a objala ho. „Takhle je to mnohem lepší,“ řekla a políbila ho rovnou na rty. V jedné ruce držel cigaretu, ve druhé Anthonyho kornout se zmrzlinou, a tak nemohl udělat nic jiného než zůstat u ní. „Slez dolů,“ řekl klidně a polibek jí lhostejně oplatil. „Co to do tebe vjelo?“ Při každodenních procházkách s Anthonym po stoningtonských kopcích se Taťána seznámila s prodavačkami a chlapci, kteří rozváželi mléko. Spřátelila se také s třicetiletou Nellií, jež bydlela na Eastern Road a manžela, který byl námořní důstojník, měla pořád ještě v Japonsku. Každý den uklidila dům, vyplela předzahrádku a pak na něj na lavičce čekala. Taťána s ní mluvila sotva dvě minuty a už ji litovala, protože si připomněla, jak truchlila pro Alexandra. Ze soucitu se tedy zeptala, jestli nechce pomoct s farmou. Nellie měla půlhektarové pole s bramborami, rajčaty a okurkami a Taťána o polní práci něco věděla. Nellie ochotně souhlasila a řekla, že jí bude dávat dva dolary denně z manželova služného. „Víc si dovolit nemůžu,“ prohlásila. „Až přijde domů, budu vám platit víc.“ Jenže válka skončila už před rokem a po jejím muži nebylo ani vidu. Taťána ji ujistila, že si s penězi nemusí dělat hlavu. Nad šálkem kávy Nellie trochu roztála. „Co když nebudu vědět, jak s ním mluvit? Než odešel, byli jsme svoji jen chvíli. Co když zjistíme, že jsme si úplně cizí?“ Taťána zavrtěla skloněnou hlavou. O tomhle taky něco věděla. 21

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 22

„A kdy se vrátil váš manžel?“ zeptala se Nellie závistivě. „Před měsícem.“ „Máte štěstí.“ „Tatínek se nevrátil sám od sebe,“ vložil se do hovoru Anthony. „Maminka mě tady nechala a šla ho hledat.“ Nellie se na něj nechápavě podívala. „Anthony, jdi si hrát na chvilku ven.“ Taťána pocuchala synkovi vlasy a odvedla ho ke dveřím. „Ty děti! Člověk je naučí mluvit a podívejte, co toho napovídají. Nemám tušení, co tím myslel.“ Večer Anthony otci sdělil, že si maminka našla práci. Alexandr se začal vyptávat a chlapec, celý šťastný, že si s ním tatínek povídá, mu řekl o Nellii a jejích bramborách, rajčatech, okurkách i o manželovi, který není doma. Nellie by se za ním měla vypravit, jako „šla máma najít tebe“. Alexandr ho přestal zpovídat, ale po večeři prohlásil: „Tvrdila jsi, že s deseti dolary denně krásně vyjdeme.“ „Chci to dělat kvůli Anthonymu. Budu mu za to kupovat cukroví a zmrzlinu.“ „Můžu pracovat i večer. Když budu humry prodávat, dostanu další dva dolary.“ „Ne!“ zvolala Taťána rozčileně, ale rychle ztlumila hlas. „Už teď se hrozně nadřeš. Děláš víc než dost. Ne. My s Anthonym si stejně celý den jenom hrajeme.“ „To je dobře,“ odpověděl. „Hrajte si.“ „Budeme mít čas na všechno. Rádi jí pomůžeme. A kromě toho je hrozně osamělá.“ Oba odvrátili oči. Když se příští den vrátil Alexandr z práce, prohlásil: „Pověz Nellii, ať si ty dva dolary strčí někam. S Jimmym jsme se dohodli. Když mu nachytám sto padesát prodejných humrů, bude mi platit pět dolarů navíc a dalších pět za každých padesát, které nalovím nad původní počet. Co myslíš?“ Taťána chviličku uvažovala. „Kolik máte klecí?“ „Deset.“ „Když chytíš dva humry na klec… nejvíc dvacet na jeden nevod… jeden nevod za hodinu, vytaháš je nahoru, většinu zas hodíš zpátky… to nedostaneš moc.“ „Pokud jde o hodnotu mé práce, stává se z tebe docela šikovná kapitalistka.“ „Prodal ses levně,“ namítla Taťána. „Jako humr.“ Jimmy to musel vědět taky – tržní cena humrů se zvýšila a Alexandr dostal spoustu nabídek od jiných rybářů – protože bez požádání změnil podmínky a dal mu pět dolarů navíc za každých padesát prodejných humrů nad padesátku. Večer byl Alexandr tak unavený, že ani nedokázal udržet v ruce sklenici s pivem. 22

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 23

Taťána uvařila Nellii bramborovou polévku, naložila rajčata, a aby potěšila Alexandra, pokusila se připravit rajčatovou omáčku, jakou mu kdysi dělala matka, která byla Italka. Naučila se ji od přátel v Malé Itálii, ale potřebovala do ní česnek, a ten nebyl na ostrově k mání. Stýskalo se jí po New Yorku, po sobotních dopoledních na rušném tržišti na Lower East Side, po nejlepší kamarádce Vikki, po práci na Ellis Islandu a v nemocnici. Toužila po životě, který jí tehdy bez Alexandra připadal nesnesitelný, a měla kvůli tomu výčitky svědomí. Zatímco se Nellie starala o Anthonyho, pracovala na poli. Týden jí trvalo, než ho celé zryla a vykopala sto padesát bušlů brambor. Nellie nemohla uvěřit, že jich je tolik. Taťána vyjednala v místním obchodě cenu 50 centů za bušl, takže jí vydělala pětasedmdesát dolarů. Po dvanáctihodinové směně na člunu Alexandr pomohl Taťáně odtahat všechny brambory do obchodu. Na konci týdne však Nellie zaplatila Taťáně obvyklé dva dolary za den. Když to Alexandr zjistil, rozčílil se. „Vydělalas jí pětasedmdesát dolarů, odvlekli jsme všechny ty zasraný brambory z kopce, a tvoje údajná kamarádka ti nedala ani dolar navíc?“ „Pst… nenadávej…“ Taťána nechtěla, aby Anthony slyšel otce mluvit hrubě. V poslední době si musel dávat velký pozor. „Zřejmě přece jenom v sobě toho kapitalistu nemáš, Táňo.“ „Je na tom bledě, nevydělává sto dolarů denně jako Jimmy na tobě. Ale víš, co nám nabídla? Abychom se k ní nastěhovali. Dala by nám dvě ložnice. Za nájem bychom nic neplatili, jenom za vodu a elektriku.“ „Jaký to má háček?“ „Žádný.“ „Ale ano. Slyším ti to na hlase.“ „O nic nejde.“ Taťána zamnula rukama. „Jenom řekla… až se jí manžel vrátí, musíme jít.“ Alexadr se na ni přes stůl bezvýrazně zahleděl, potom vstal a odnesl si talíř do dřezu. Při mytí nádobí se celá chvěla. Nechtěla ho rozzlobit. Vlastně ne, tak úplně pravda to nebyla. Toužila z něj vykřesat nějakou reakci a nezáleželo jí na tom, jaká bude. Tu jeho upjatost a nechutnou galantnost už nedokázala snést. Jestliže ho požádala, aby jí s něčím pomohl, okamžitě poslechl. Odnesl ty zatracené brambory, vzal odpadky na skládku, udělal všechno, oč mu řekla, ale v myšlenkách byl pořád někde jinde. Když klidně seděl, kouřil a zíral na moře, netušila, kde se v duchu toulá, ale když se ve tři ráno kýval na lavičce, věděla to bohužel moc dobře. Kde měla místo ona? Odpovědi se bála. Uklidila kuchyň, vyšla ven a sedla si mu k nohám na štěrk. Za chviličku vycítila, že se na ni dívá, a vzhlédla. „Táňo…,“ zašeptal. Jakmile však uviděl Anthony matku na zemi, sedl si jí na klín a začal jí ukazovat čtyři brouky, které našel, z toho dva roháče zaklesnuté do sebe kusadly. Po chvilce znovu obrátila oči k Alexandrovi, ale už zase hleděl přímo před sebe. 23

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 24

Později v posteli zašeptala: „Tak chceš bydlet u Nellie?“ Postel byla tak úzká, že kdyby se Alexandr natáhl na záda, celou by ji zabral, a tak mohli spát jen na boku. „Dokud se jí nevrátí manžel z války a nevykopne nás, aby si ho mohla pořádně užít?“ „Ty se… zlobíš?“ zeptala se a v hlase se jí chvěla naděje. „Samozřejmě že ne.“ „U ní na tom budeme líp. Má pro nás dva pokoje. To je rozhodně lepší než tenhle jeden.“ „Opravdu?“ opáčil. „Tady jsme u moře a večer se můžeme dívat na záliv. Nellie bydlí na Eastern Road, kde je cítit jenom sůl a rybina. A paní Brewsterová je hluchá. Myslíš, že Nellie taky neslyší? Už pět let je bez muže, a když bude postávat s nastraženýma ušima za dveřmi naší ložnice, budeš mít větší pocit soukromí?“ Na okamžik se odmlčel. „Na druhé straně je pravda, že míň než teď bychom ho nikde mít nemohli.“ Ale ano, měla Taťána chuť odseknout. Jistěže ano. Co třeba v leningradském komunálním bytě, kde jsem bydlela ve dvou pokojích s babičkou, dědou, maminkou, otcem, Dášou – pamatuješ na ni? – a s Pašou – vzpomínáš si na něj? Záchod na chodbě u schodů, na který se šlo přes kuchyň a o který jsme se dělili s dalšími devíti lidmi, nikdy pořádně nesplachoval. Netekla tam teplá voda, aby ses mohl několikrát denně vykoupat, a plynový sporák na čtyři humry jsme taky neměli. Spala jsem v posteli se sestrou až do toho večera – mně bylo sedmnáct a jí čtyřiadvacet – kdys nás vzal na Cestu života. Taťána zadusila zoufalý sten. Na Leningrad myslet odmítala, nechtěla si ho připomínat, a přesto byl stále s ní. Aspoň o něm nikdy nemluvila. Bylo to tak lepší. Určitě. Vzpomínky, které nechtěly odejít, je oba drásaly každou noc. Během dne měli naštěstí plné ruce práce. Nějak se jim podařilo přežít válku a krátce před příjezdem na Deer Island hořící lupinami se našli v okupovaném Německu. Ani jeden nevěděl, jakým zázrakem se jim to povedlo. Ale ve tři hodiny ráno, když se Anthony probudil a začal křičet, jako by ho na nože bral, Alexandr se třásl v křeči na lavičce a Taťána sebou házela na posteli, za to tvrdě platili.

Pošpiněná gulagem Jednal s ní velmi ohleduplně. „Dáš si ještě?“ říkával, než si ze džbánu nalil limonádu. „Buď tak hodný.“ „Nevyjdeme si po večeři na procházku? U zálivu prý prodávají italskou zmrzlinu.“ 24

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 25

„Ano, ráda.“ „Anthony, co myslíš?“ „Jdeme. Třeba hned.“ „No, musíš chvilku počkat, než s maminkou dojíme.“ Mluvil o ní tak formálně. Maminka! Otvíral jí dveře, sundaval jí z horních kuchyňských polic plechovky a sklenice. Ještěže je tak vysoký, aspoň nepotřebuju schůdky, říkala si hořce. Chovala se stejně jako dřív a obskakovala ho. Vařila mu, nakládala jídlo na talíř a stavěla ho před něj. Nalévala mu pití, prostírala a odnášela talíře ze stolu. Prala mu, šatstvo skládala, stlala postel a převlékala ji. Chystala mu do práce sendviče a pro Jimmyho je připravovala taky, protože měl jenom jednu ruku a žádná žena se o něj nestarala. Holila si kvůli němu nohy, každý den se koupala a zaplétala si do vlasů saténové stuhy. „Chtěl bys ještě něco?“ ptávala se. Můžu ti něco donést? Dáš si pivo? Mám ti dát první půlku novin, nebo druhou? Nemáš chuť jít si zaplavat? Není ti zima? Nejsi unavený? Mohli bychom jít na ostružiny. Měl jsi dost, Alexandře? Měl-jsi-dost? „Ano, díky.“ Nebo… „Ještě si vezmu, děkuju.“ Byl pořád tak škrobený, jako by vystoupil ze stránek románů Edith Whartonové, které Taťána četla v době, kdy si myslela, že už ho nikdy neuvidí. Jako by žil ve Věku nevinnosti nebo paradoxně v Domě radovánek. Někdy však na zdvořilé způsoby zapomněl. Jako jednou odpoledne, kdy nefoukal vítr a Jimmy měl navíc kocovinu – nebo snad měl Jimmy kocovinu a ještě k tomu bylo bezvětří? V každém případě se vrátil z práce brzy, s čímž Taťána nepočítala, a tak nebyla doma. Vydal se za ní k Nellii a našel ji na bramborovém poli. Anthony pil v domě s Nellií mléko. Taťána na sobě měla těsné kartounové šaty bez rukávů, ruce špinavé od hlíny, vlasy rozcuchané a tvář zardělou od námahy. „Ahoj!“ zvolala radostně. „Co tady tak brzy děláš?“ Místo odpovědi jí vtiskl polibek, v němž tentokrát touha nechyběla. Taťána ani neměla čas zvednout ruce a obejmout ho. Vzal si ji uprostřed pole v bramborové nati a za chvíli měla šaty stejně špinavé jako ruce. Předehra sestávala z toho, že jí strhl šaty z ramen, aby ji mohl vzít za nahá ňadra, a vyhrnul jí sukni k bokům. „Podívej, cos udělal,“ zašeptala potom. „V těch šatech vypadáš jako děvečka.“ „Jsou zničené.“ „Vypereme je.“ Pořád ještě těžce oddechoval, ale už zase se tvářil nepřítomně. Taťána se o něj opřela, podívala se mu do tváře a pokusila se zachytit jeho 25

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 26

pohled, protože doufala, že v něm najde trochu citu. „Líbí se panu kapitánovi, když jeho manželka vypadá jako děvečka?“ „Zjevně ano.“ Ale to už vstal, zapnul se a natáhl k ní ruku, aby jí pomohl na nohy. Od té doby, co se vrátil, Taťána neustále srovnávala jeho ruce se svými. Byly velké jako lopaty, široké, tmavé a hranaté s těžkými dlaněmi a silnými palci, ale s dlouhými ohebnými prsty, jako by mohly nejenom tahat těžké klece s humry, ale také hrát na klavír. Na hřbetech protkaných žilami vystupovaly klouby a dlaně i špičky prstů byly samý mozol. Ty ruce svědčily o věčném boji o přežití a bylo na nich vidět, že tisíce kilometrů nosily těžké zbraně, bojovaly, vypalovaly vesnice, rubaly dříví a pohřbívaly mrtvé. Člověk nemusel být vědma ani kartářka nebo psychotronik, aby okamžitě poznal, že patří muži, který už dělal naprosto všechno a je všeho schopen. Taťániny ruce vyráběly ve zbrojovce bomby, tanky a plamenomety, pracovaly na poli, vytíraly podlahy, kopaly jámy ve sněhu i v hlíně, tahaly po ledě sáňky, umývaly mrtvé a ošetřovaly raněné. Poznaly těžkou práci a strádání, a přesto vypadaly, jako by si je celý den koupala v mléce. Byly malé, bez jediného mozolu, bez vystouplých žil a s drobnými klouby, s hladkými dlaněmi a štíhlými prsty. Skoro se za ně styděla, protože byly jemné a měkké jako dětské ručky. Při pohledu na ně musel člověk dojít k závěru, že nikdy nepracovaly a ani by to nedokázaly. Teď odpoledne, když si s ní užil v Nelliiných obdělaných polích, jí Alexandr podal obrovskou opálenou ruku, aby jí pomohl vstát, a drobné bílé prsty v jeho teplé dlani zmizely. „Díky.“ „Díky.“ Po příjezdu na Deer Island, když Anthony konečně usnul, chodili večer do příkrého svahu, na němž stál u lesa zaparkovaný karavan. Alexandr ji vždycky svlékl – trval na tom, že ji chce úplně nahou – ale sám se miloval v tričku nebo tílku. „Nechceš si to sundat?“ zeptala se ho jednou. Odmítl. Chvíli ji líbal a laskal, aby ji připravil, ale nikdy nic neřekl a nevyslovil její jméno. Nabízel se jejím dychtivým ústům a tiskl ji k sobě, někdy trochu hrubě, a brzy dospěl k vyvrcholení. Nedokázala se ovládnout a sténala. Kdysi pro něj její steny znamenaly všechno na světě. Sám už nikdy před milováním, během něj ani na konci nevydal hlásku. Při orgasmu jenom vzdychl a někdy ani to ne. Z jejich milování se vytratila spousta věcí. Alexandr ji už nelíbal v klíně, nešeptal jí, co spolu budou dělat, nemazlil se s ní, nehladil ji od hlavy až k patě a nerozsvěcel. Dokonce ani neotvíral oči. „Šuro.“ Když pod ním ležela nahá v karavanu, bylo to jedinkrát v jejich novém životě, kdy ho tou zdrobnělinou oslovovala. Kolem byla vždycky černočerná tma, takže nic neviděla, ale mívala pocit, že si chce položit dlaně na uši, aby ji neslyšel. A vždycky zůstal napůl oblečený. Šuro, nemůžu uvěřit, že tě zase objímám. 26

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 27

V karavanu se podle románů Edith Whartonové nechoval, tam žádný věk nevinnosti neplatil. Bral si ji, dokud mu měla co dát a dokud měl chuť. „Vojáku, lásko, jsem tady,“ zašeptala jednou, bezmocně natažená a povolná, a vzepjala k němu ruce. „Já taky,“ odpověděl hlasitě, vyskočil a začal se oblékat. „Pojď domů. Doufám, že Anthony spí.“ Podal jí ruku, aby vstala. To byla milostná dohra. Taťána byla bezbranná, vyhladovělá a ochotná se mu podvolit, jakým způsobem bude chtít, ale přesto… Přesvědčovala samu sebe, že na tom nezáleží. Jenomže si ji nebral jako manžel, ale jako voják v poli, mlčky a násilnicky, jen aby zahnal vzpomínky na válku. Jednou v noci se ho skoro v slzách zeptala, co se s ním děje, co se to s nimi oběma děje. „Pošpinil tě gulag,“ odpověděl. V té chvíli jejich hovor přerušil zezdola děsivý dětský křik. Alexandr, který si už natáhl kalhoty, utíkal ven. „Mami! Mami!“ Stará paní Brewsterová se snažila chlapce utěšit, ale jenom ho ještě víc vyděsila. „MAMI! MAMI!“ Alexandr ho vzal do náruče, syn však chtěl jenom maminku. Když vběhla dovnitř, odmítl i ji. Uhodil ji, odvrátil se od ní a hystericky se rozplakal. Než ho uklidnila, trvalo to přes hodinu. Ve čtyři vstal Alexandr do práce a od toho večera přestali do karavanu chodit. Stál na kopci opuštěný mezi stromy a oni, oba oblečení a v naprostém tichu, s polštářem, jeho rukou nebo rty na jejích, aby ztlumil její steny, vedle nepokojně spícího Anthonyho tančili tango života a smrti a pružiny v matraci jim k tomu smutně vyhrávaly. Pokoušeli se ukrást si chvilku během dne, kdy se syn nedíval, potíž ovšem tkvěla v tom, že se díval pořád. V neděli, kdy zase nešel po obědě spát, Alexandr nespokojeně mlčel a bylo na něm vidět, že hoří netrpělivostí. Jednou pozdě odpoledne, kdy si měl Anthony hrát před domem, Taťána měla vařit večeři a Alexandr si měl číst noviny, seděl pod jejími sukněmi na úzké stoličce přiražené ke stěně kuchyně a ona nad ním obkročmo stála. Oba těžce oddechovali, Taťáně se třásly nohy a Alexandr ji držel za boky, aby jí pomohl přirážet. Těsně předtím, než dospěla k vyvrcholení, se ve dveřích kuchyně objevil Anthony. „Mami?“ Taťána otevřela ústa, ale nevydala ani hlásku. „Ššš,“ zašeptal Alexandr. Zadržela dech, ale každým nervem vnímala nehybný tvrdý penis v sobě a nedokázala se otočit. Zaryla Alexandrovi dlouhé nehty do ramen a držela se, aby nezačala křičet. Celou tu dobu stál Anthony za ní. „Synku, dej nám chviličku, ano? “ řekl Alexandr skoro klidně. „Jdi ven a maminka za tebou přijde.“ „Nick je zase na dvorku a chce cigaretu.“ 27

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 28

„Maminka tam hned bude. Běž, kamaráde.“ „Mami?“ Ale Taťána se nemohla obrátit ani něco říct. „Říkám, abys šel!“ zvolal Alexandr. Když se Anthony vyloudal ven a Taťána se konečně nadechla, Alexandr ji odvedl do ložnice, zabarikádoval dveře a přinesl jim oběma úlevu. Bylo jasné, že dlouho to takhle dál nepůjde, ale nemluvili o tom. „Dal by sis ještě trochu chleba? Co víno?“ ptala se ho dychtivě. „Ano, díky, Táňo,“ odpovídal se skloněnou hlavou.

Kapitán, plukovník a zdravotní sestra „Tati, můžu s tebou jet na moře?“ Anthony obrátil obličejík k otci, který vedle něj seděl u snídaně. „Ne, kamaráde. Na rybářském člunu je to pro malého kluka nebezpečné.“ Taťána si je oba prohlížela, poslouchala a uvažovala. „Nejsem malý, jsem už velký. A slibuju, že nebudu zlobit. Pomůžu ti.“ „Ne.“ Odkašlala si. „Co kdybych jela taky a dávala na něj pozor?“ „Jimmy v životě neměl na lodi ženskou. Dostal by z toho infarkt.“ „Jistě, máš pravdu. Anthony, chceš ještě trochu ovesné kaše?“ Chlapec jedl se sklopenou hlavou. Někdy byl dobrý vítr, jindy zase ne. Když nefoukalo, bylo těžké lovit, třebaže se Jimmy zoufale snažil plachtu otáčet. Protože to sami dva nemohli zvládnout, Alexandr povolil stěhovku, a zatímco člun plul po vlnách, sedli si a dali si cigaretu. „Panebože, člověče, proč pořád nosíš v tom vedru dlouhé rukávy?“ zeptal se Jimmy. „Vyhrň si je, nebo to triko radši rovnou sundej.“ „Hele, zapomeň na moje rukávy a pověz mi, proč si nekoupíš nový člun. Vydělal bys mnohem víc. Já vím, žes ho zdědil po otci, ale mohl by sis udělat radost a investovat do něčeho lepšího.“ „Na to nemám.“ „Požádej o půjčku. Banky se můžou přetrhnout, aby lidem pomohly postavit se po válce zase na nohy. Když si ji vezmeš na patnáct let, krásně ji splatíš už za dva roky.“ Jimmymu zajiskřilo v očích, zamyslel se a najednou řekl: „Pojď do toho se mnou.“ „Cože?“ „Bude to náš člun. O zisk se podělíme.“ „No, já –“ Jimmy vyskočil tak prudce, že vyšplíchl pivo. „Najmeme si dalšího po28

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 29

mocníka, koupíme ještě jeden nevod s dvanácti klecemi a kontejner na pět tisíc litrů. Máš pravdu, vyděláme balík.“ „Počkej, ty mi nerozumíš. My tady nezůstaneme.“ Alexandr seděl s cigaretou v prstech. „Proč byste odtud jezdili?“ zeptal se Jimmy polekaně. „Pořád přece říkáš, že se jí tady líbí. Máš práci, chlapec prospívá, tak proč chceš pryč?“ Alexandr si vložil cigaretu mezi rty. „V zimě budeš mít volno a můžeš si dělat, co chceš.“ Alexandr zavrtěl hlavou. „Proč sis sehnal práci, když za měsíc zase zvedneš kotvy?“ zeptal se Jimmy rozčileně. „Protože ji potřebuju. Z čeho máme žít? Z tvého milosrdenství?“ „Naposledy jsem takhle na plný úvazek pracoval před válkou.“ Jimmy si odplivl. „Co si počnu, až odjedeš?“ „Teď se vrací spousta chlapů. Najdeš někoho jiného. Promiň, kamaráde.“ Jimmy se odvrátil a začal ze stěhové plachty odvazovat lano. „No, to je sice pravda, ale řekni mi, kdo bude dělat jako ty,“ odpověděl, aniž se na Alexandra podíval. Ten večer, když Alexandr seděl jako obvykle venku, ukazoval Anthonymu, jak se dělá uzel na lanovém trnu, a čekali na Taťánu, aby mohli jít na procházku, ozval se z vedlejšího domu ženský křik a tentokrát se k němu kupodivu přidal i plukovník. Taťána vyšla ze dveří. „Mami, slyšíš to? Hádá se s nimi!“ „Slyším, broučku.“ Taťána si vyměnila s Alexandrem udivený pohled. „Můžeme jít?“ Zavřeli za sebou branku a pomaličku se vydali dolů po svahu. Všichni tři se snažili zachytit, kvůli čemu Mooreovi zase zuří. „Je to zvlášní, viď?“ poznamenal Alexandr. „Plukovník se najednou nechce dát.“ „Ano,“ odvětila Taťána nadšeně. Tázavě se na ni podíval. Napjatě poslouchali. Za okamžik se žena vyřítila ze dveří, před sebou invalidní vozík s Nickem, a začala ho tlačit vysokou trávou tak rychle, že ho málem převrhla. Zastavila na konci předzahrádky a prohlásila: „Tak si tady seď! Už má dušička pokoj? Jestli tu chceš dřepět, aby na tebe mohli všichni civět jako na zvíře v zoo, klidně si posluž. Mně je to jedno. Mně už nezáleží vůbec na ničem.“ „To mi nemusíš vykládat!“ zařval plukovník, když rozčileně odcházela. Těžce oddechoval. Taťána s Alexandrem sklopili hlavu. „Ahoj, Nicku,“ pozdravil Anthony. „Anthony! Pst!“ 29

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 30

Chlapec otevřel vrátka a vešel dovnitř. „Chceš cigaretu? Mami, pojď sem.“ Taťána pohlédla na Alexandra a zašeptala: „Můžeš mi pro něj jednu dát?“ Alexandr přistoupil k plukovníkovi, který seděl trochu nakřivo a tvář měl ještě lehce zardělou hněvem, vzal z balíčku cigaretu a zapálenou mu ji přidržel. Nick vdechl kouř, ale tentokrát nevypadal, že by ho nejraději spolykal, jako když mu cigaretu dávala Taťána. Mlčel. Taťána mu položila ruku na rameno, Anthony mu přinesl roháče, mrtvou vosu a syrovou scvrklou bramboru. „Hele, koukni na tu vosu,“ vyzval ho. Nick se podíval, nic neřekl, ale cigareta ho zřejmě uklidnila. Alexandr mu dal druhou. „Nechtěl byste skleničku, plukovníku?“ zeptal se zničehonic. „Na hlavní je hospoda.“ Nick ukázal hlavou k domu. „Nepustí mě.“ „Nebudeme se jich ptát. Představte si to překvapení, až zjistí, že jste pryč. Budou si myslet, že jste se dolů dostal sám.“ „To určitě stojí za všechen povyk, co bude následovat,“ odpověděl plukovník Nicholas Moore s úsměvem. „Tak dobře, jedeme.“ Ve Stoningtonu byla jediná hospoda, U Swezeyho, a děti tam nesměly. „Vezmu Anthonyho na houpačky,“ navrhla Taťána. „Vy dva si to hezky užijte.“ Alexandr objednal dvakrát whisky, zvedl obě sklenice, přiťukl a jednu přiložil Nickovi ke rtům. Ten ji vypil na jeden zátah. „Dáme si další?“ zeptal se Alexandr. „Víte co? Objednejte celou lahev. Nepil jsem už půldruhého roku, od té doby, co mě potkalo tohle. Zaplatím ji.“ „O to se nestarejte,“ mávl Alexandr rukou a koupil lahev Jacka Danielse. Seděli v rohu lokálu, pili a kouřili. „Co je s vaší manželkou, plukovníku?“ zajímal se Alexandr. „Proč se pořád tak zlobí?“ Nakláněli se k sobě, plukovník na vozíku a kapitán vedle něj na židli. Nick zavrtěl hlavou. „Podívejte se na mě. Těžko jí to můžu vyčítat. Ale brzy se doufám všechno změní. Armáda mi pošle na čtyřiadvacet hodin denně zdravotní sestru. Bude se o mě starat.“ Chvíli mlčeli. „Jak to, že se mě vaše žena nebojí jako všichni ostatní tady? Už něco podobného viděla?“ zeptal se potom Nick. Alexandr přikývl. „Ano.“ „Nechce práci?“ vyhrkl Nick dychtivě. „Armáda jí za mě bude platit deset dolarů denně. Co říkáte? Polepšili byste si.“ „Ne,“ odmítl Alexandr. „Dělala zdravotní sestru už dost dlouho. Stačilo.“ Za okamžik dodal: „Peníze nepotřebujeme, daří se nám dobře.“ „Ale jděte, ty přece potřebuje každý. Mohli byste si koupit vlastní dům a nemuseli bydlet u bláznivé Janet.“ 30

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 31

„A kam by dala dítě?“ „Brala by ho s sebou.“ „Ne.“ Nick si zoufale povzdechl. „Jsme na čekací listině, ale zatím nemůžeme žádnou sestru dostat. Je jich hrozně málo. Všechny toho nechaly. Manželé se jim vrátili z války a nechtějí, aby chodily do zaměstnání. Zůstávají doma a rodí děti.“ „Ano,“ přikývl Alexandr. „Ani já nechci, aby moje žena pracovala. Zejména ne jako zdravotní sestra.“ „Bessie říká, že jestli nějakou ošetřovatelku brzy nepošlou, odveze mě do vojenské nemocnice v Bangoru. Prý to tam pro mě bude lepší.“ Alexandr mu dal znovu napít. „Až mě tam přijmou, ty dvě budou rozhodně šťastnější.“ „Teď moc spokojeně nevypadají,“ přitakal Alexandr. „Ne. Před válkou byly úplně jiné.“ „Kde jste to schytal?“ „V Belgii, při bitvě v Ardenách. A to jsem si myslel, že se mi nemůže nic stát, poněvadž šarže má určitá privilegia! Jsou to nesmysly. Jednoho dne zabil granát poručíka i kapitána a mě to popálilo. Nic moc by se mi nestalo, ale než mě sebrala další rota, ležel jsem na zemi čtrnáct hodin. Do rukou i nohou se mi dostala infekce a už se nedaly zachránit.“ Napili se a dali si další cigaretu. „Měli mě v tom lese nechat,“ řekl Nick po chvíli. „Skončilo by to pro mě před pěti sty a padesáti dny a měl bych pokoj.“ Díky whisky a nikotinu se za chvíli trochu uklidnil. „Vaše žena je hrozně hodná,“ zamumlal. „Ano,“ odvětil Alexandr. „Tak mladá, svěží a krásná.“ „Ano,“ přisvědčil znovu Alexandr a zavřel oči. „A nekřičí na vás.“ „Ne. Ale myslím, že někdy se musí moc ovládat.“ „Kdyby to tak dokázala Bessie. Kdysi bývala skvělá a dcera byla ta nejsladší holčička na světě.“ Znovu se napili a zapálili si. „Všiml jste si, že určité věci žádná ženská nikdy nepochopí? Anebo možná nechce. Ty dvě nemají ponětí, jaké to bylo. Když mě takhle vidí, myslí si, že nic horšího mě nemohlo potkat. Netuší, co mám za sebou. Je mezi námi propast. Člověk prodělá něco, co ho naprosto změní. Viděl hrůzy, které nemůže vymazat z hlavy, a realitu pak prožívá, jako by ho praštil kladivem do hlavy. Víte, že když o sobě přemýšlím, mám nohy? Ve spánku pořád někam pochoduju. Dřív jsem vždycky spadl z postele a vzbudil se na podlaze. Teď už lehávám na zemi, protože jsem se pořád převaloval a padal. Jdu s kulometem na konci praporu nebo stojím v tanku a něco křičím. Pořád řvu. Tudy! Konec palby! Kupředu! Palte! Palte! Palte!“ 31

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 32

Alexandr sklonil hlavu a svěsil paže. „Po probuzení nevím, kde jsem. A Bessie na mě pořád dotírá, co se děje. ,Nevšímáš si mě. Mám nové šaty, a ty jsi neřekl ani slovo.‘ Člověk skončí s někým, kdo pro něj kdysi roztahoval nohy a teď mu aspoň vaří, ale přitom ho vůbec nezná. Já jí nerozumím a o ní platí totéž. Jsme si navzájem úplně cizí. Ve snu vždycky po bitvě odejdu někam daleko. Netuším kam, ale sem ne. Nikdy nejsem s těmi dvěma. Máte to podobně?“ Alexandr chvíli tiše kouřil, pak dopil sklenici a dal si ještě jednu. „Ne,“ řekl nakonec. „My máme se ženou opačný problém. Střílela na vojáky, kteří ji chtěli zabít, sloužila v nemocnicích, byla na bitevním poli, na frontě, v uprchlických i koncentračních táborech. Málem umřela hlady a mrazem v obklíčeném městě. Ztratila celou rodinu.“ Alexandr do sebe obrátil naráz půl sklenice, a přesto nedokázal zadržet zoufalý vzdech. „Ona ví a chápe všechno. Teď možná o něco míň, ale za to můžu já. Nejsem pro ni – “ Hlas se mu vytratil. „Za moc nestojím. U nás netkví potíž v tom, že si nerozumíme, ale že si rozumíme až moc dobře. Nemůžeme se na sebe podívat, nemůžeme nic říct ani se jeden druhého dotknout, aniž zavadíme o kříž, který oba neseme na zádech. Nemáme zkrátka nikdy pokoj.“ Alexandr se znovu napil. Náhle se v tmavém koutě, kde seděli, objevila Taťána. „Alexandře, je jedenáct,“ zašeptala. „Ve čtyři musíš vstávat.“ Zvedl k ní prázdné oči. Pohlédla na Nicka, který se na ni díval úplně jinak než dřív. „Co jsi mu vykládal?“ „Jenom jsme vzpomínali,“ odpověděl plukovník. „Na staré dobré časy, které nás přivedly až sem.“ Alexandr prohlásil, že se hned vrátí. Trochu se mu pletl jazyk, a když vstával, převrhl židli. Pak Taťána zůstala sama s Nickem. „Říkal, že jste zdravotní sestra.“ „Byla jsem.“ Nick mlčel. „Co potřebujete?“ zeptala se a položila mu ruku na rameno. „Povězte.“ Obrátil k ní vlhké prosebné oči. „Máte morfin?“ Taťána se narovnala. „Co vás bolí?“ „Všechno, co ze mě zůstalo. Máte na to dost morfinu?“ „Nicku…“ „Prosím vás. Moc vás prosím. Chci tolik morfinu, abych už nikdy nic necítil.“ „Panebože…“ „Kdyby to už nedokázal snést váš manžel, může si při čištění zbraně vystřelit mozek. Ale co já?“ Nemohl ji popadnout za ruku, ale hodil k ní celým tělem. „Kdo vystřelí mozek mně, Táňo?“ zašeptal. 32

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 33

„Prosím vás!“ Snažila se ho narovnat, ale měl v hlavě, a tak se pořád sesouval na stranu. Když se Alexandr na nejistých nohou vrátil, Nick ztichl. Taťána musela invalidní vozík vytlačit do příkrého svahu sama, poněvadž Alexandr ho neustále pouštěl. Než ho dostala nahoru, trvalo jí to pěkně dlouho. Nickova manželka s dcerou byly brunátné vzteky. Jejich křik by zněl Tániným uším mnohem lahodněji, kdyby předtím s plukovníkem nemluvila. A protože Alexandr i Nick byli moc opilí, aby na jejich hysterické výlevy reagovali, ten bezvadný vtip – že se člověk bez rukou a nohou v kolečkovém křesle dostal ze zahrady – nikdo z přítomných neocenil. Zasmál se mu druhý den jenom Anthony. Příští ráno si dal Alexandr tři hrnky černé kávy a s kocovinou se odpotácel do práce. Dokázal položit pouze tři klece najednou místo obvyklých dvanácti a nalovil sedmdesát humrů, z nichž většina měla sotva půl kila. Odmítl nechat si zaplatit, po večeři okamžitě usnul a vzbudil se až uprostřed noci, kdy začal Anthony ze spaní křičet. Když druhý den Taťána umyla nádobí, vyšla s hrnkem čaje ven a zjistila, že tam Alexandr není. Šel i s Anthonym vedle za Nickem, a dokonce si tam odnesl židli. Anthony hledal v trávě brouky a muži si povídali. Taťána se na ně několik minut dívala, potom se vrátila dovnitř, sedla si u prázdného kuchyňského stolu a k vlastnímu překvapení se rozplakala. Totéž se opakovalo i další večery. Alexandr se vždycky beze slova zvedl, odebral se za plukovníkem a Anthony šel s ním. Židli si začal nechávat na sousedním trávníku. Za několik dní, když už to nemohla déle vydržet, zavolala Taťána před snídaní meziměstsky Vikki. „Nemůžu uvěřit, že tě konečně slyším!“ vykřikla Vikki radostně. „Co je s tebou? Jak se máš? Jak se daří mému miláčkovi Anthonymu? Ale nejdřív mi řekni, co ty. Abys věděla, jsi kamarádka na baterky. Slíbilas, že zavoláš každý týden, a už je to přes měsíc!“ „To snad ne. Vážně je to tak dlouho?“ „Panebože, co jsi dělala? Ne, ne, na to neodpovídej.“ Vikki se zasmála. „Jak to jde?“ zeptala se významně. „Ale dobře, moc dobře. Jak se máš ty? Všechno v pořádku?“ „Jasně. Proč ses neozvala dřív?“ „No, my jsme –“ Taťána se zarazila a odkašlala si. „Já vím, co jste vyváděli, ty nestydo. Jak se má můj chlapeček, můj brouček milovaný? Nemáš ponětí, cos mi provedla. Taťána dala, Taťána vzala. Hrozně se mi po něm stýská. Tolik mi chybí, že uvažuju o vlastním dítěti.“ „Na rozdíl od toho mého by sis ho musela nechat už navždycky, Gelsomino. Nemohla bys ho odložit jako štěně. Ostatně tak hodné jako Anthony by určitě nebylo.“ 33

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 34

„To máš pravdu.“ Potom mluvily o Vikkiině práci, o Deer Islandu, rybářských člunech a dětských houpačkách, o Edwardu Ludlowovi a Vikkiině nové známosti („Je to důstojník! Nejsi jediná, která uhnala šarži!“), o New Yorku („Všude se něco staví a člověk nemůže vyjít na ulici, aniž si zašpiní boty.“), o Vikkiiných prarodičích („Daří se jim dobře a pořád se snaží mě vykrmit. Říkají, že jsem moc vysoká a hubená. Zřejmě si myslí, že když ztloustnu, taky se zmenším.“). Kromě toho probraly nový účes, který se nosil natupírovaný, vysoké jehly a poslední módní styl, ale najednou – „Táňo? Táňo, co je ti?“ Taťána hlasitě plakala. „Co se děje? Pověz, co tě trápí?“ „Nic, nic, jenom… jsem ráda, že tě slyším. Moc mi chybíš.“ „Tak kdy se vrátíš? Nemůžu tady bez tebe bydlet. Nejde to. Stýská se mi po tvém chlebu, po tom tvém kulíškovi, po tobě. Žádnou jinou spolubydlící už nesnesu.“ Vikki se zasmála. „A teď mi hezky řekni, co se stalo.“ Taťána si utřela oči. „Chceš se přestěhovat?“ „Děláš si legraci? Kde jinde najdu v New Yorku čtyřpokojový byt? Neumíš si představit, jak od konce války stouply nájmy. Neuhýbej a konečně vyklop, o co jde.“ „Vážně nic, jenom…“ Najednou se jí u nohou objevil Anthony. Vysmrkala se a snažila se uklidnit. Před synkem nemohla o Alexandrovi mluvit. „Víš, kdo ti pořád volá? Tvůj starý kamarád Sam.“ „Cože?“ Taťána okamžitě přestala plakat a zpozorněla. V letech, kdy se pokoušela Alexandra najít, byl Sam Gulotta její kontakt na ministerstvu zahraničí. Dobře věděl, že ho našla. Proč ji teď shání? Sevřel se jí žaludek. „Ano, chce se sejít s Alexandrem.“ „Aha. Řekl proč?“ Taťána se snažila mluvit lhostejně. „Povídal, že si s ním na ministerstvu zahraničí potřebují promluvit. Hrozně mu záleží na tom, aby ses mu ozvala. Kladl mi to na srdce pokaždé, když telefonoval.“ „Jak často?“ „Já nevím, asi… vlastně každý den.“ „Každý den?“ zopakovala Taťána vyděšeně. „Přesně tak. Nedá pokoj a trvá na svém. Myslím, že je to vážné, Táňo. Pořád mu říkám, že až mi brnkneš, dám mu vědět, ale nevěří mi. Chceš jeho číslo?“ „Já ho mám,“ odpověděla Taťána pomalu. „Za ta léta jsem mu volala tolikrát, že ho umím nazpaměť.“ Když se s Alexandrem vrátili z Německa domů, jeli Samu Gulottovi do Washingtonu poděkovat, že jim pomohl. Zmínil se tehdy, že lidé z ministerstva zahraničí musejí Alexandra vyslechnout, ale prohodil to jen tak mimochodem, jako by to nespěchalo, a taky dodal, že v létě jsou všichni hlavouni na dovolené. Když se s ním u Lincolnova památníku loučili, už o tom neřekl ani slovo. Tak proč najednou tak naléhá? Má to co dělat s ochla34

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 35

zením vztahů mezi bývalými válečnými spojenci, Spojenými státy a Sovětským svazem? „Buď tak hodná a ozvi se mu, ať už mě přestane otravovat. Ačkoli…“ Poslední slovo pronesla Vikki o něco tišeji a vyzývavým tónem. „Možná bychom ho měly nechat, co? Je moc roztomilý.“ „Je to sedmatřicetiletý vdovec s dětmi,“ upozornila ji Taťána. „Nemůžeš ho mít, aniž jim budeš dělat matku.“ „No, já dítě vždycky chtěla.“ „Ale on má dvě.“ „Přestaň, prosím tě. Slib mi, že mu zavoláš.“ „Určitě.“ „A dáš za mě nejkrásnějšímu kulíškovi největší štípanou pusu na světě?“ „Ano.“ Když Taťána odjela do Německa hledat Alexandra, o Anthonyho se starala Vikki a přirostl jí k srdci. „Ale hned Samovi zatelefonovat nemůžu. Až Alexandr přijde večer domů, musím to s ním probrat, tak mi prosím tě udělej laskavost, a jestli se s tebou zase spojí, pověz mu, žes se mnou ještě nemluvila a nevíš, kde jsem. Uděláš to?“ „Ale proč?“ „Já prostě… Potřebuju to napřed říct Alexandrovi a někdy nám nefunguje telefon. Nechci, aby se Sam znepokojoval, tak zatím mlč, ano? Ani slovo.“ „Tvůj problém je, že nikomu nevěříš. Odjakživa. Vždycky jsi byla podezřívavá.“ „To není pravda. Já… myslím si, že od nich nemůžeme čekat nic dobrého.“ „Ale Sam by určitě neudělal nic, co by…“ „Jenže on ministerstvo zahraničí neřídí, že ne?“ „No a?“ „Nemůže se za každého zaručit. Copak nečteš noviny?“ „Ani náhodou!“ zvolala Vikki hrdě. „Ministerstvo zahraničí vidí všude špiony. Musím si o tom s Alexandrem promluvit a zjistit, jak se na to dívá.“ „Ale tady se bavíme o Samovi! Přece ti nepomohl dostat Alexandra zpátky domů, aby ho obvinil ze špionáže!“ „Znovu ti připomínám, že ministerstvo zahraničí neřídí.“ Na Taťánu padla úzkost, kterou nedovedla Vikki vysvětlit. Ve dvacátých letech byli Alexandrovi rodiče členy komunistické strany Spojených států a Harold Barrington měl kvůli tomu spoustu potíží. Jeho syn se vrátil do Ameriky zrovna v době, kdy napětí mezi SSSR a USA vrcholilo. Co když bude muset pykat za otcovy hříchy? Jako by nezaplatil už dost – stačilo se na něj podívat. „Musím jít,“ prohlásila Taťána, pohlédla na Anthonyho a sevřela sluchátko. „Večer to Alexandrovi povím. Ale slib mi, že před Samem budeš zatím mlčet.“ „Jenom když ty mi slíbíš, že hned jak odjedete z Maine, podíváš se za mnou.“ „Pokusím se, Gelsomino,“ odvětila Taťána a zavěsila. Jednoho dne to určitě udělám, řekla si v duchu. 35

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 36

Třesoucí se rukou vytočila číslo Alexandrovy tety Esther Barringtonové, která žila v Massachusetts. Předstírala, že volá jenom tak, aby se dozvěděla, jak se jí daří, ale ve skutečnosti chtěla zjistit, jestli ji kvůli Alexandrovi někdo nekontaktoval. Když se na to zeptala a Esther odpověděla záporně, trochu se jí ulevilo. U večeře Anthony prohlásil: „Tati, máma dneska telefonovala Vikki.“ „Opravdu?“ Alexandr vzhlédl od talíře a zahleděl se Taťáně do tváře. „To je fajn. Jak se má?“ „Dobře, ale maminka plakala. Dvakrát.“ „Anthony!“ okřikla ho Taťána a sklopila hlavu. „No co? Vždyť je to pravda.“ „Prosím tě, můžeš se jít zeptat paní Brewsterové, jestli chce večeři teď, nebo jestli ji mám dát do trouby?“ Anthony zmizel. Taťána vstala a šla ke dřezu, protože se nedokázala Alexandrovi podívat do očí, ale než mohla pronést jediné slovo na vysvětlenou, proč plakala, Anthony se vrátil. „Paní Brewsterové teče krev.“ Taťána s Alexandrem utíkali nahoru. Bytná jim sdělila, že ji ztloukl syn, který se nedávno vrátil z vězení, protože chtěl peníze za nájem, co dostala od Alexandra. Taťána našla nějaké čisté hadříky a opatrně jí krev setřela. „Nebydlí tady, ale s nějakými kamarády o kus dál.“ Nemohl by jí Alexandr pomoct? Byl přece také ve vězení, tak jistě chápe, jak to chodí. „Ale ženu nebijete.“ Chce si peníze za nájem nechat a byla by mu vděčná, kdyby synovi domluvil. „Určitě by je propil a zase se dostal do maléru. Nevím, zač jste seděl vy, ale syn šel za mříže za ozbrojené přepadení pod vlivem alkoholu.“ Alexandr potom odešel za Nickem, ale pozdě večer řekl Taťáně, že se za synem paní Brewsterové zastaví. „Ne.“ „Táňo, já ji nemám rád o nic víc než ty, ale to neznamená, že se budu koukat, jak ji ten její šmejd mlátí. Promluvím si s ním.“ „Ne.“ „Proč?“ „Jsi moc rozčilený.“ „To tedy nejsem,“ namítl Alexandr pomalu. „Jenom s ním dám chlapskou řeč, to je všechno. Povím mu, že tlouct matku je hnus.“ Leželi ve tmě na postelích přiražených k sobě, oba šeptali a vedle Taťány slabě pochrupoval Anthony. „Odpoví ti, ať s tím jdeš někam, že to není tvoje věc. Co potom?“ „To je dobrá otázka. Ale snad bude rozumný.“ „Myslíš? Zmetek, který zbije matku, aby jí mohl vzít peníze?“ Taťána vzdychla, a přestože ji z obou stran zahřívali oba její mužští, mimovolně se zachvěla. 36

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 37

„Musíme přece zasáhnout.“ „Nemusíme. Proč bychom se měli míchat do cizích problémů?“ Máme jich sami dost. Taťána nevěděla, jak mu má oznámit tu věc se Samem Gulottou. Při pomyšlení na něj se jí hrdlo sevřelo strachy a nedokázala ze sebe jeho jméno vypravit. Radši se soustředila na situaci paní Brewsterové. Nechtěla, aby se Alexandr k jejímu synovi ani přiblížil. Ale jak by mu v tom dokázala zabránit? „Máš pravdu,“ připustila nakonec a odkašlala si. „Nemůžeme sedět s rukama v klíně. Víš co? Půjdu za ním já. Jsem žena, navíc drobná a bezbranná, a budu s ním mluvit mile jako s každým jiným. Na mě si nic nedovolí.“ Cítila, že Alexandr ztuhl. „Děláš si legraci?“ zašeptal. „Ten chlap tluče vlastní matku! Ať tě ani nenapadne za ním chodit.“ „Ale jdi. Dopadne to dobře, uvidíš.“ Otočil ji, aby ležela tváří k němu. „Myslím to vážně,“ prohlásil a upřeně se jí zadíval do očí. „Budeš se od něj držet co nejdál. Protože kdyby proti tobě řekl slovo, už nikdy by hubu neotevřel a já bych skončil v base. To chceš?“ „Ne, miláčku,“ hlesla něžně. Alexandr mluví! Rozčiluje se! Zvýšil hlas! Políbila ho na tvář a nepřestala, dokud jí polibky nezačal oplácet a hladit ji. „Už jsem ti říkal, jak nesnáším, když jsi v posteli oblečená?“ „Já vím, ale máme tady dítě. Nemůžu vedle něj ležet nahá.“ „Nevymlouvej se,“ odpověděl chraptivě. „Lásko, opravdu je to kvůli Anthonymu.“ Uhnula očima. „Kromě toho na sobě nemám pytlovinu, ale hedvábí. Všiml sis, že pod ním nahá jsem?“ Alexandr vklouzl rukama pod noční košilku. „Proč jsi před Vikki plakala?“ zeptal se podezřívavě. „Stýská se ti po New Yorku?“ Taťána na něj provinile pohlédla, v očích smutek a osamělost. „Proč chodíš každý večer k Nickovi?“ Slabě zasténala. Alexandr ji přestal laskat. „To se ptáš vážně? Vidělas přece jeho rodinu. Jsem jediný člověk, s nímž si může promluvit. Kromě mě nikoho nemá.“ Ani já ne, pomyslela si Taťána a v očích ji začaly pálit slzy. Nemohla Alexandrovi o Samu Gulottovi a ministerstvu zahraničí nic říct. Srdce jí přetékalo úzkostí a další důvod ke strachu by už neunesla. Příští večer se Anthony vrátil od Nicka sám už za půl hodiny. Slunce zapadlo a začali létat komáři. Taťána ho vykoupala, a když mu na štípance natírala hojivou mast, zeptala se: „O čem tatínek s Nickem mluví?“ „Já nevím,“ pokrčil Anthony ramínky. „O válce a bitvách.“ „A dneska? Proč jsi přišel tak brzy?“ „Nick pořád po tátovi něco chce.“ „Co?“ „Aby ho zabil.“ Taťána, která před chlapcem seděla v podřepu, se nahnula dozadu a málem spadla na podlahu. 37

Letni_zahrada.qxd

18.9.2017

12.14

Stránka 632

Paullina Simonsová LETNÍ ZAHRADA Z anglického originálu The Summer Garden, vydaného nakladatelstvím HarperCollinsPublishers v Londýně v roce 2006, přeložila Milena Pellarová Obálku navrhla Kateřina Stárková Redigovala Irena Grusová Odpovědný redaktor Vojtěch Staněk Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 632 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2017 jako svou 9245. publikaci Sazba TYPA, spol. s r. o., Praha Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšin Vydání druhé Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.