0039277

tatana a alexandr 03:Sestava 1

2/28/13

10:33 AM

Strรกnka 1

PA U L L I N A S I M O N S O Vร

Tatana

a Alexandr

Tatana_a_Alexandr.qxd

3.8.2017

15.34

Stránka 2

T AT I A N A A N D A L E X A N D E R Copyright © Paullina Simons 2003 All rights reserved Translation © Milena Pellarová 2013 ISBN 978-80-249-3415-0

Tatana_a_Alexandr.qxd

3.8.2017

15.34

Stránka 3

Ještě jednou mému pětadevadesátiletému dědečkovi a o čtyři roky mladší babičce, kteří stále pěstují okurky a květiny a budou žít šťastně až do smrti.

Našemu dobrému příteli Anatoliji Studenkovovi, jenž stále zůstává v Rusku a šťastně nežije.

Tatana_a_Alexandr.qxd

3.8.2017

15.34

Stránka 4

V mihotavé luny blesku Jevgenij vidí šílený: Zaťatou pěstí, v kopyt třesku honí ho Jezdec měděný.

Kamkoli pádí ulic spletí po Petrohradě mlčícím, Měděný jezdec za ním letí na koni břeskně zvonícím.

ALEXANDR PUŠKIN

Tatana_a_Alexandr.qxd

3.8.2017

15.34

Stránka 5

PROLOG Boston, prosinec 1930 Alexandr Barrington stál před zrcadlem a vázal si červený skautský šátek, ale moc mu to nešlo, protože přitom upíral oči na svou nezvykle zachmuřenou tvář a ústa s povislými koutky. Netrpělivě tahal za cípy, bylo to však marné. Zrovna dneska.

Couvl od zrcadla, rozhlédl se po malé místnosti a vzdychl. Moc útulně nevypadala – dřevěná podlaha, olivově hnědé tapety, postel a noční stolek, to bylo všechno.

Ale na tom nezáleželo. Šlo o zařízený pokoj a nábytek patřil domácí, která bydlela v přízemí. Doma se necítil v Bostonu, ale v Barringtonu a tam to měl moc rád. K žádnému místu, kde po odchodu z domova bydlel, si už takový vztah nevytvořil. Od té doby, co otec před dvěma lety prodal dům, Alexandra odvezl a skončilo dětství, žil v šesti bytech.

Teď se už zase postěhují, ale co s tím mohl dělat?

Vůbec nic.

Alexandr se na sebe znovu podíval. Chlapec, který na něj zíral, byl na jeho vkus moc vážný. Přistoupil k zrcadlu blíž, tvář přistrčil až k němu a zhluboka vydechl. „Co teď?“ zašeptal.

Podle jeho nejlepšího kamaráda Teddyho se mu nemohlo nic úžasnějšího přihodit. Pojede do cizí země!

Alexandr na to měl úplně jiný názor.

Dveře byly pootevřené, a tak dobře slyšel, že se rodiče hádají. Nevšímal si toho. Přeli se pokaždé, když se dělo něco neobvyklého. Za okamžik se dveře doširoka otevřely a Harold Barrington vešel dovnitř. „Alexandře, jsi hotov?“ zeptal se. „Auto na nás už čeká a přišli se s tebou rozloučit kamarádi. Teddy mě požádal, abych ho vzal s sebou místo tebe.“ Harold se usmál. „Slíbil jsem mu, že si to rozmyslím. Co tomu říkáš? Chceš si to s ním vyměnit? Žít s jeho bláznivou matkou a ještě pomatenějším otcem?“ „Byla by to hezká změna, protože vy dva jste rozumní až moc,“ odpověděl Alexandr a zadíval se na otce. Harold byl prostředně velký, hubený a jediným výrazným rysem v jeho širokém obličeji s hranatými čelistmi byla pevná brada. Bylo mu osmačtyřicet, světle hnědé vlasy mu už začínaly šedivět, ale měl je pořád husté. Modré oči mu radostně svítily. Alexandrovi se líbilo, když měl otec dobrou náladu, protože pak ztratily vážnost.

5

Tatana_a_Alexandr.qxd

3.8.2017

15.34

Stránka 6

Na prahu se objevila Jane Barringtonová v nejlepších hedvábných šatech a s bílým kloboučkem na hlavě, odstrčila manžela a prohlásila: „Harry, nech toho chlapce na pokoji. Vždyť vidíš, že chce vypadat co nejlíp. Auto může počkat a totéž platí pro Teddyho a Belindu.“ Uhladila si pod kloboučkem dlouhé tmavé vlasy. Přestože do Ameriky přišla už v sedmnácti letech, její hlas stále ještě nesl stopy zpěvavého italského přízvuku. „Ostatně Belinda se mi nikdy nelíbila,“ dodala tišeji. „Já vím, mami,“ řekl Alexandr. „Právě proto odtud odjíždíme, ne?“ Neotočil se a sledoval rodiče v zrcadle. Nejvíc se podobal matce, ale doufal, že povahou je spíš po otci. Matka ho obvykle bavila, otci tak úplně nerozuměl. „Už jsem hotov, tati,“ oznámil.

Harold k němu udělal krok a položil mu ruku kolem ramen. „A to sis myslel, že u skautů zažiješ dobrodružství. O takovém, které tě čeká teď, se ti ani nesnilo.“ „Jasně,“ odpověděl Alexandr, ale v duchu si říkal, že mu skauti ke vzrušení úplně stačili. „Tati?“ zeptal se, aniž spustil oči ze svého obrazu v zrcadle. „Jestli se nám tam nebude líbit… nemusíme tam zůstat, že ne? Můžeme se vrátit…“ Zarazil se, protože nechtěl, aby otec slyšel, že se mu láme hlas. Zhluboka se nadechl a potom dořekl: „… do Ameriky.“ Když Harold neodpověděl, Jane k synovi přistoupila. Stál teď mezi rodiči.

Matka v nízkých podpatcích byla o sedm centimetrů vyšší než otec a ten byl dobře o čtyřicet centimetrů vyšší než Alexandr. „Pověz mu pravdu, Harolde.

Zaslouží si ji vědět. Už je dost starý.“ „Ne, Alexandře,“ řekl Harold. „Nevrátíme se. V Sovětském svazu zůstaneme natrvalo. V Americe už pro nás není místo.“ Alexandr měl chuť odseknout, že pro něj vždycky bylo. S Teddym a Belindou se kamarádil už od tří let. Barrington bylo maličké městečko s bílými domky, které měly šindelové střechy a dřevěné černé žaluzie. Stály tam tři kostely s věžičkou a hlavní ulice měla z jednoho konce na druhý pouhé čtyři bloky. V okolních lesích prožil Alexandr velmi šťastné dětství. Ale věděl, že to otec slyšet nechce, a tak mlčel. „Jsme si s maminkou absolutně jistí, že děláme správně. Poprvé nebudeme o komunistických ideálech jenom mluvit. Je snadné prosazovat změnu společenského systému, když člověk žije v naprostém pohodlí, viď? Takže teď budeme žít podle toho, v co věříme. Za to jsem bojoval celý svůj život. Dobře to víš a maminka také.“ Alexandr přikývl. Ano, věděl to. Rodiče šli za své zásady několikrát do vězení a otce tam navštěvoval. V Barringtonu ho lidé neměli rádi. Ve škole se mu spolužáci smáli a kvůli otcovým názorům se s nimi neustále musel prát. Viděl, že matka při otci stojí a protestuje po jeho boku. A on zase stál po boku jí. Všichni tři jeli do Washingtonu a spolu s ostatními soudruhy protestovali před Bílým domem. Tam je také zatkli a Alexandr strávil ve věku sedmi let jednu noc v nápravném zařízení pro mladistvé.

6

Tatana_a_Alexandr.qxd

3.8.2017

15.34

Stránka 7

Ale na druhé straně byl jediný chlapec v Barringtonu, který viděl Bílý dům.

Nejdřív měl za to, že to všechno jako oběť ideálům stačí. Pak si myslel, že by se za ni mohla považovat roztržka s příbuznými a prodej domu, v němž Barringtonové žili osm generací. Potom bydlení v pronajatém bytě v rušném prašném Bostonu a šíření socialistických myšlenek. Copak to bylo málo?

Zjevně ano.

Rozhodnutí rodičů odejít do Sovětského svazu ho dost nepříjemně překvapilo, ale otec se domníval, že se tam budou konečně cítit doma. Alexandrovi se nikdo nebude smát, lidé je budou mít rádi a vážit si jich, místo aby se jim vyhýbali a pošklebovali. Tam si můžou vybudovat smyslupný život. V novém Rusku patřila moc dělníkům a ti mu brzy budou vládnout. Alexandr se spokojil s tím, že tomu otec pevně věří.

Matka přitiskla namalované rty Alexandrovi na čelo a nechala mu na něm rudý otisk. Setřela ho sice, ale ne úplně. „Víš přece, miláčku, že tatínek chce, aby ses naučil správné věci a vyrostl z tebe čestný člověk?“ „Tady přece nejde o mě, mami. Jsem dítě –“ odpověděl Alexandr trochu podrážděně. „Ne,“ prohlásil Harold pevně, ruku stále na synově rameni. „Jde především o tebe. Je ti sice teprve jedenáct, ale brzy dospěješ. A protože máš jenom jeden život, může z tebe vyrůst jenom jeden člověk. Odcházím do Sovětského svazu, aby se z tebe stal člověk co nejlepší. Ty jsi můj jediný odkaz světu.“ „V Americe je taky spousta úspěšných lidí,“ namítl Alexandr. „Třeba Herbert Hoover, Woodrow Wilson nebo Calvin Coolidge.“ „Ano, ale ne dobrých. Tady se rodí lidé chamtiví a sobečtí, pyšní a pomstychtiví. Nechci, abys byl taky takový.“ „Alexandře,“ vzdychla matka a přitiskla ho k sobě. „Doufáme, že budeš mít pevný charakter, který Američanům chybí.“ „Přesně tak,“ souhlasil Harold. „Jsou to samí slaboši.“ Alexandr od rodičů o krok odstoupil, ale oči od své vážné tváře v zrcadle neodtrhl. Přesně na ni se díval, než za ním přišli. Studoval ji a uvažoval, co mu budoucnost přinese. „Nedělej si starosti,“ řekl otci a zasalutoval mu. „Budeš na mě hrdý. Budu velkorysý, nesobecký, skromný a pomstychtivost mi bude cizí. Budu stejně tvrdý jako ostatní. Pojďme, už jsem hotov.“ „Já nechci, abys byl tvrdý, Alexandře. Chci, abys byl poctivý.“ Harold se na okamžik zarazil. „Lepší než já.“ Když vycházeli z místnosti, Alexandr se otočil a naposledy krátce pohlédl do zrcadla. Na tohohle chlapce nesmím zapomenout, pomyslel si. Třeba se jednou budu potřebovat k němu vrátit.

7

Tatana_a_Alexandr.qxd

3.8.2017

15.34

Stránka 8

Stockholm, květen 1943 Končím, pomyslela si osmnáctiletá Taťána, když se toho chladného jarního rána vzbudila. Takhle už dál žít nedokážu. Vstala, umyla se, vykartáčovala si vlasy, nastrkala knihy a tu trochu šatstva do batohu a nechala hotelový pokoj tak čistý, jako by tu přes dva měsíce nebydlela. Bílé záclony se ve vánku nadouvaly a vypadalo to, že nikdy nepřestanou.

Podobný pocit měla ze sebe. Zdálo se jí, že nikdy nepřestane truchlit.

Než si vlasy svázala, chvilku se na sebe dívala do oválného zrcadla, které viselo nad stolem. Zpátky na ni zíral cizí obličej. Vysoké čelo zůstalo stejné, ale dětsky kulaté tvářičky se propadly, takže lícní kosti vystupovaly ostřeji, a pod nimi viděla sevřené rty a hranatou bradu. Jestlipak má ještě dolíčky?

Od té doby, kdy ukazovala v úsměvu zuby a dolíčky, uběhla spousta času.

Jizva, kterou jí udělal střep z čelního skla vozu, se už zahojila a zbyla po ní jen slabounká růžová čára. Pihy skoro zmizely. Ale nejvíc se jí změnily oči.

Kdysi jiskřící zelené oči hluboko posazené v bledém obličeji teď představovaly přízračné křišťálové bariéry mezi cizími lidmi a její duší. Nemohla je k nikomu zvednout, nemohla se do nich podívat ani v zrcadle. Jediný pohled do toho zeleného moře, a každému muselo být jasné, co se v ní odehrává.

Taťána vzala do rukou dlouhé světlé vlasy. Už se s nimi smířila a přestala je nesnášet.

Jak by je mohla nenávidět, když se Alexandrovi tolik líbily?

Ne, nebude na to myslet. Chtěla se od minulosti odpoutat, ostříhat se jako jehně před porážkou nebo si vlasy vyškubat, vyrvat si bělma, zuby i tepny z hrdla.

Stočila si vlasy na temeni do uzlu a přehodila přes ně šátek, aby vzbuzovala co nejmenší pozornost, přestože ve Švédsku bylo blonďatých děvčat plno a ztratit se v davu nebylo nic těžkého. Vždyť tady nikomu za ohlédnutí nestála.

Věděla, že je čas vyrazit, ale najednou nedokázala najít nic, co by ji přimělo vykročit. Nosila v břiše dítě a ve Švédsku bylo stejně snadné ho vychovávat jako v Americe. Vlastně snazší. Mohla by tady zůstat. Nemusela by se trmácet přes cizí zemi, shánět místo na nákladní lodi mířící do Británie a pak se plavit uprostřed války do Spojených států. Němci bombardovali na severu denně, jejich torpéda vyhazovala do vzduchu spojenecké ponorky a lodě proměňovala v hořící koule obklopené černým kouřem, které na klidných vlnách Botnického zálivu, Baltského moře, Severního ledového moře a Atlantského oceánu působily skoro nepatřičně. Ve Stockholmu by byla v bezpečí a už by nemusela vůbec nic dělat.

A co vlastně dělala?

Hledala Alexandra.

8

Tatana_a_Alexandr.qxd

3.8.2017

15.34

Stránka 9

Všude, kam šla, všude, kde se ocitla, stačilo otočit hlavu a on tam stál v důstojnické uniformě, přes rameno pušku, vysoký a krásný, díval se na ni a usmíval se. Jenže když natáhla ruku, dotkla se vzduchu nebo bílého polštáře, na němž předtím spatřila jeho tvář. Představovala si, jak mu rozlamuje chléb, jak na něj čeká, jak ho sleduje, když pomalu přechází ulici a neodvratně se k ní blíží. Během dne chodila za Švédy, kteří měli široká záda a dlouhý krok, a nezdvořile jim zírala do obličeje, protože jí připomínali Alexandra. Jakmile na okamžik semkla víčka a mrkla, byl pryč a v té chvíli jako by se také rozplynula. Sklopila oči a šla dál.

Ale když je zase zvedla, znovu se před ní objevil, mužný a nádherný, hladil ji po vlasech, skláněl se k ní a řemen od pušky mu klouzal z ramene.

Zahleděla se do zrcadla. Alexandr stál za ní. Odhrnul jí vlasy z krku a sehnul hlavu. Jeho vůni ani rty necítila, jenom ho viděla a zdálo se jí, že ji na šíji šimrají černé vlasy.

Pevně semkla víčka.

Za chvilku se přece jen vypravila ven a šla do kavárny Spivak na snídani. Jako obvykle si objednala dvojitou slaninu, dva šálky černé kávy a tři ztracená vejce. Pak otevřela anglické noviny, které si koupila ve stánku naproti přes ulici. Čtení pouze předstírala, protože slova se jí v hlavě rozpouštěla jako pára a nedokázala je pochopit. Odpoledne bývala klidnější, a tak se jí četlo líp. Když se najedla, zamířila k přístavišti, sedla si tam na lavičku a dívala se, jak přístavní dělník nakládá na člun hromady novin, aby je odvezli do Helsink. Nespouštěla z něj oči. Věděla, že si brzy udělá přestávku a půjde si promluvit s kamarády, kteří pracují o padesát metrů dál. Dá si cigaretu, šálek kávy a k němu ještě jednu cigaretu. Od člunu se vzdálí na třináct minut. Nechá ho bez dozoru, a kdyby přeběhla po lávce, trvalo by to jen vteřinku.

Za necelou čtvrthodinu se vždycky vrátil, znovu začal z dodávky skládat noviny a vozit je po lávce dovnitř. Za hodinu a dvě minuty se objevil kapitán, dělník mu zasalutoval a odvázal lana. Potom kapitán zamířil s člunem do Helsink.

Dnes Taťána pozorovala dělníka po pětasedmdesáté.

Helsinky ležely jenom pět hodin jízdy od Vyborgu a z novin, které si kupovala u stánku naproti kavárně, Taťána věděla, že poprvé od roku 1918 je Vyborg zpátky v rukou Sovětů. Rudá armáda na Finech dobyla karelská území zpět. Kdyby se dostala do Helsink, stačilo by sednout do nějakého náklaďáku, který jede přes les do Vyborgu, a v rukou Sovětů by se znovu ocitla i ona. „Někdy lituju, že nejsi o trochu míň krvelačná,“ prohlásí Alexandr. Podařilo se mu na tři dny dostat dovolenku. Jsou v Leningradě – je to naposled, co jsou v Leningradě spolu, naposled v Leningradě, poslední listopadový víkend, poslední všechno. „Ty máš nejmíň co mluvit.“ Alexandr zavrčí. „Já vím, ale stejně je to škoda.“ Bezmocně vzdychne. „Něk9

Tatana_a_Alexandr.qxd

3.8.2017

15.34

Stránka 10

teré ženy, já naprosto jistě vím, že takové existují, protože jsem je viděl, partnera na slovo poslouchají. Jiní muži takové manželky mají –“ „Jiní muži si je už rozebrali.“ Polechtá ho, ale Alexandr nevypadá, že se baví. „Tak dobře. Pověz mi, co chceš,“ řekne Taťána o něco tišeji. „Udělám, co mi nařídíš.“ „Okamžitě odjeď do Lazareva,“ odpoví Alexandr. „Tam se ti nemůže nic stát.“ Taťána obrátí oči v sloup. „Tak nehloupni, ještě jednou. Hru na přání přece moc dobře ovládáš.“ „Jistěže,“ odpoví Alexandr a sedne si na pohovku. „Ale nechci si hrát. Ty mě neposloucháš, a přitom je to tak důležité…“ „Není,“ odpoví Taťána, klekne si před něj a vezme mu ruce do dlaní. „Jestli pro mě NKVD přijde, budu vědět, že jsi v bezpečí, a postavím se ke zdi s lehkým srdcem.“ Stiskne mu prsty. „Budu u ní stát jako tvoje žena a ani na vteřinu nezalituju, že jsem si tě vzala. Tak mě u sebe nech. Dovol mi, ať k tobě ještě jednou přivoním, ještě jednou tě políbím a ochutnám. Zahraj si se mnou, i když je nám smutno. Zahraj si se mnou na zázrak – na to, že spolu vůbec můžeme ležet. Řekni mi, co mám dělat, a já ti vyhovím.“ Alexandr ji zatahá za ruku. „Pojď sem.“ Otevře náruč. „Sedni si na mě.“ Taťána poslechne. „Teď mi polož ruce na tvář.“ Taťána poslechne. „Polib mě na oči.“ Taťána poslechne. „Polib mě na čelo…“ Taťána poslechne. „Polib mě na rty.“ Taťána poslechne a potom znovu a znovu. „Táňo…“ „Ššš.“ „Cožpak nevidíš, že se co nevidět rozletím na kousky?“ „Takže zatím jsi pořád ještě celý,“ odpoví Taťána.

Seděla a dívala se na mladého dělníka, ať svítilo slunce, pršelo nebo nad přístavem stála mlha, což bylo v osm ráno téměř denně.

Tohle ráno byla zima. Přístaviště vonělo vodou a rybami a nad hlavou křičeli Táně racci. Někde zavolal mužský hlas.

Kde je bratr, aby mě utěšil, kde je sestra a maminka? Pašo, pomoz mi, zahraj si se mnou zase fotbal, schovej se v lese, kde tě můžu najít. Dášo, koukej, jak to všechno skončilo! Vidíš to? Mami, mami, chci tady mít maminku!

Kam se poděla rodina, která po mně vždycky něco požadovala, tížila mě jako balvan a využívala mě, která nikdy nedovolila, abych byla chvilku sama nebo mlčela? Kam se ztratili, že mi teď nepomůžou? Dědečku, co mám dělat? Co si počnu?

10

Tatana_a_Alexandr.qxd

3.8.2017

15.34

Stránka 11

Tohle ráno dělník za kamarádem na cigaretu a kávu nešel. Místo toho přeběhl silnici a sedl si vedle Taťány na lavičku.

Překvapilo ji to, ale nic neřekla, jenom si těsněji přitáhla bílý ošetřovatelský plášť a upravila si šátek na hlavě. Pak stiskla rty a upřela oči na přístaviště. „Jmenuju se Sven,“ řekl švédsky. „Jak ty?“ Dlouho neodpověděla, ale pak zašeptala: „Taťána. Švédsky neumím.“ „Chceš cigaretu?“ zeptal se anglicky. „Ne.“ Měla by mu říct, že anglicky umí jenom trošku. Byla si jistá, že on rusky nemluví.

Navrhl, že jí přinese kávu a přikrývku kolem ramen. Dvakrát zavrtěla hlavou, ale ani se na něj nepodívala.

Sven se na okamžik odmlčel. „Ty se chceš dostat na můj člun, viď?“ řekl nakonec. „Pojď, odvedu tě na něj.“ Vzal ji za paži, Taťána se však nehnula. „Asi jsi tu něco nechala,“ poznamenal a znovu ji jemně zatahal. „Běž si pro to.“ Ani teď se nezvedla. „Vezmi si ode mě cigaretu a kávu nebo pojď na člun. Neodeženu tě. Nemusíš se přede mnou schovávat. Nechal bych tě nastoupit hned poprvé, co jsi sem přišla. Stačilo jen se zeptat. Chceš jet do Helsink? Dobře. Teď vím, že Finka nejsi.“ Sven se znovu odmlčel. „Už brzy budeš rodit. Před dvěma měsíci by to pro tebe bylo snazší. Ztížila sis to. Musíš se vrátit, nebo jít dopředu. Jak dlouho tady hodláš sedět a zírat mi na záda?“ Taťána hleděla na moře. „Pověz,“ naléhal. „Kdybych to věděla, seděla bych tady?“ „Tak už vstaň a pojď.“ Zavrtěla hlavou. „Jsi už moc dlouho sama. Kde máš manžela? Kde je otec toho dítěte?“ „Mrtvý v Sovětském svazu,“ zašeptala Taťána. „Aha, ty jsi odtamtud.“ Sven přikývl. „Už tomu asi rozumím. Povedlo se ti utéct? No, jsi tady, tak zůstaň. Ve Švédsku se ti povede dobře. Jdi na konzulát, dají ti tam papíry. Máme tu spoustu uprchlíků z Dánska. Běž na konzulát.“ Taťána zavrtěla hlavou. „Vždyť co nevidět porodíš,“ řekl Sven. „Vrať se, nebo jdi dál.“ Položila si ruce na břicho a oči se jí zalily slzami.

Sven jí lehce poklepal na rameno a vstal. „Tak co je? Chceš zpátky domů?

Proč?“ Taťána neodpověděla. Jak mu má vysvětlit, že tam nechala svoji duši? „Jestli se tam vrátíš, co se s tebou stane?“ „Nejspíš zemřu,“ zašeptala sotva slyšitelně. „A jestli půjdeš dál?“ „Nejspíš budu žít.“ Prudce tleskl dlaněmi o sebe. „Tak proč váháš? Musíš jít dál.“ 11

Tatana_a_Alexandr.qxd

3.8.2017

15.34

Stránka 12

„Ano,“ odpověděla. „Ale co je to za život? Podívej se na mě. Myslíš, že kdybych mohla, neudělala bych to?“ „Takže tady dřepíš, každý den se díváš, jak nakládám noviny, kouřím, a nespouštíš ze mě oči. Co budeš dělat za pár týdnů? Sedět tady na lavičce s dítětem? To chceš?“ Taťána mlčela.

Když ho poprvé uviděla, seděla na lavičce a jedla zmrzlinu. „Jdi dál.“ „Nemám na to sílu.“ Sven přikývl. „Ale máš. Jenom to nevíš, protože je ještě moc zima.“ Usmál se. „Neboj, už brzy přijde léto a led roztaje.“ Taťána ztěžka vstala a na odchodu rusky řekla: „Už to není led, ty filozofe. Je to pohřební hranice.“

12

Tatana_a_Alexandr.qxd

3.8.2017

15.34

Strรกnka 13

KNIHA JEDNA

DRUHร AMERIKA

Tatana_a_Alexandr.qxd

3.8.2017

15.34

Stránka 14

A tím výš hlavu nes jak teď, tak napořád, neb tys to byl, kdo syna dal vichrům, jež odnesly lidskosti řád.

RUDYARD KIPLING

Tatana_a_Alexandr.qxd

3.8.2017

15.34

Stránka 15

1 Nemocnice v Morozovu, 13. března 1943 Ve vojenské nemocnici, kterou armáda zřídila v malé rybářské vesnici, kde sídlilo velitelství pro operaci Něva na leningradské frontě, ležel jednoho temného večera mladý muž a čekal na smrt.

Ruce měl zkřížené na prsou a nehýbal se, dokud nezhasla světla a na oddělení kritických případů nenastalo ticho.

Věděl, že si pro něj už brzy přijdou.

Bylo mu třiadvacet a válka ho silně poznamenala. Tvář měl hodně bledou, ale nemohl za to strach ani touha, nýbrž dlouhé měsíce, kdy tu ležel s těžkým zraněním a neviděl slunce. Na tváři mu rostlo strniště a černé vlasy měl ostříhané úplně nakrátko. Prázdnýma světle hnědýma očima se díval přímo před sebe. Na první pohled se mohlo zdát, že je krutý a chladný, ale ve skutečnosti se jenom mračil, i když se s budoucností už vyrovnal.

Před několika měsíci při bitvě o Leningrad se Alexandr Bělov rozběhl přes zamrzlou Něvu pro kamaráda Anatolije Marazova, který bezmocně ležel na ledě s kulkou v krku. Utíkal k němu spolu s doktorem od Červeného kříže, který se jmenoval Matthew Sayers, pocházel z Bostonu a rozumu měl jako malé dítě. Propadl se ledem do vody, takže ho Alexandr musel vytáhnout, přičemž málem přišel o život, a pak ho přes řeku odvlekl k pancéřovanému vozu, za kterým se mohli schovat. Němci se snažili vyhodit vůz do povětří a přitom vyhodili do vzduchu Alexandra.

Před čtyřmi jezdci na koni, kteří si pro něj přijeli a na prstech v černých rukavicích odpočítávali jeho dobré skutky a hříchy, ho zachránila Taťána. Nařídil jí, aby okamžitě z Leningradu odjela a vrátila se do Lazareva, do rybářské vesničky uprostřed borovicových lesů na úpatí Uralu, kolem níž tekla široká řeka Kama, kde mohla chvíli žít v bezpečí. Ale Taťána měla tolik rozumu jako doktor a neposlechla. Řekla, že ho neopustí, a bez jeho vědomí se vydala na frontu. Čtyřem jezdcům ho odmítla vydat a zahrozila jim pěstí. Ještě je moc brzy, abyste si ho mohli vzít. A potom vzdorovitě: Já vám nedovolím ho odvézt. Udělám všechno, co je v mých silách, abych vám v tom zabránila.

Slib splnila a dala Alexandrovi vlastní krev, aby k němu nemohli. Díky tomu, že mu darovala část sebe samé, ho zachránila.

Alexandr vděčil Taťáně za život, ale doktor Sayers vděčil za ten svůj zase jemu, a tak ochotně svolil, že je oba odveze do Helsink, odkud se budou moci 15

Tatana_a_Alexandr.qxd

3.8.2017

15.34

Stránka 16

vydat do Spojených států. S Taťáninou pomocí sestavili moc dobrý plán a potom ležel Alexandr dva měsíce na nemocničním lůžku, a zatímco se mu hojila záda, vyřezával ze dřeva figurky, kolébky nebo špičky kopí a přitom snil o tom, že s Taťánou cestuje po Americe. Na chvilku vždycky zavřel oči a představoval si, jak jedou sami dva v autě, zpívají si, slunce je hřeje do tváří a bolest v srdci se pomalu rozplývá.

Vznášel se na křídlech naděje. Věděl, že jsou tenounká, průsvitná a nedonesou ho daleko, ale spoléhal na ně. Hřála ho zoufalá víra člověka obklopeného nepřáteli, který naposledy běží do bezpečí a modlí se, aby stihl vrhnout se do života dřív, než znovu nabijí a pošlou mu do zad spršku kulek. Slyší kulomety, slyší za sebou výkřiky, ale přesto utíká a doufá, že ho střepina hvízdajícího granátu nezasáhne. Ponoří se do naděje, nebo v zoufalství zemře.

Ponoří se do řeky Kamy.

A potom před třemi dny otevřel oči a před ním stál jeho „nejlepší“ přítel Dimitrij Černěnko. V ruce držel batoh, který Alexandr ztratil na řece, když zachraňoval doktora. Vytáhl z něj Taťániny bílé šaty s rudými růžemi a zdvihl je před sebe jako němou výhrůžku. Požadoval, aby Alexandr uprchl do Ameriky bez Taťány a místo ní vzal s sebou jeho. Chtěl, aby mu obětoval život. Škoda že Dimitrije nezabil. Moc nechybělo, a kdyby ho nezastavil ten pitomý ošetřovatel, určitě by ho utloukl. Ale ať už s Dimitrijem nebo bez něj, Alexandrův osud byl dávno zpečetěn. Napadlo ho, jak je to dlouho, kdy o něm osud rozhodl, ale odpověď vlastně znát nechtěl.

Ostatně moc o ní hloubat nemusel. Od toho prosincového dne roku 1930, kdy odešel z pokojíku v Bostonu.

Teď se psal rok 1943, a kdyby Dimitrije zabil, okamžitě by ho zatkli, hodili do nějaké kobky se strážemi všude kolem a čekal by na vojenský soud za vraždu. Taťána by nedbala na vlastní bezpečí a utéct by odmítla, takže doktor Matthew Sayers z Červeného kříže by odjel do Helsink sám.

Jenže Dimitrij zůstal naživu, a jakmile se natolik uzdravil, že se mohl postavit na nohy, běžel za generálem Mechlisem z NKVD a vyzvonil mu všechno, co o Alexandru Bělovovi věděl. Nebylo toho málo.

O Taťáně naštěstí neřekl nic. Šlo mu především o to zlikvidovat Alexandra. Taťáně to bylo jasné od samého začátku. Do lidí viděla a hned poznala, že Dimitrij nemá čestné úmysly. Taky to Alexandrovi řekla. Byli opatrní, skrývali se, předstírali, že jsou jenom kamarádi, a tvářili se lhostejně, ale když Dimitrij našel v Alexandrově batohu Taťániny šaty s rudými růžemi, okamžitě pochopil. Potom zjistil, že se tajně vzali. Věděl, že je má oba v hrsti, a bylo zřejmé, že se nezastaví před ničím, aby je zničil.

Ale Alexandr přece jenom naději neztrácel. Slabounká jiskřička stále ještě svítila. Dimitrij chtěl ze Sovětského svazu utéct, a když předstoupil před generála Mechlise, tvář rozbitou k nepoznání a ruku skoro utrženou, udal pouze svého nejlepšího přítele Alexandra Bělova. O tom, že se za něj Taťána Metanovová provdala, neřekl ani slovo, protože ji hodlal vzít s sebou.

16

Tatana_a_Alexandr.qxd

3.8.2017

15.34

Stránka 17

Aby se mohla Taťána ze Sovětského svazu dostat, Alexandr se od ní se skřípěním zubů, se zavřenýma očima a zaťatými pěstmi odpoutal. Odstrčil ji od sebe a nechal ji jít.

Ve starém životě mu zbývalo už jen jediné – zachovat si sebekontrolu a rozloučit se s doktorem, který brzy jeho ženu zachrání. Potom může jít do bitvy a stanout nepříteli tváří v tvář. Teď nemohl dělat nic jiného než čekat.

Alexandr nechtěl, aby ho vytáhli z postele v nemocniční košili, a tak požádal noční sestru, aby mu přinesla uniformu s majorskými výložkami a brigadýrku. Nožem se oholil, přičemž použil tu trochu vody, kterou měl ve sklenici na nočním stolku, oblékl se a s rukama složenýma v klíně si sedl na židli. Až pro něj přijdou – a věděl, že už to bude brzy – chtěl jít tak důstojně, jak mu pohůnci NKVD dovolí. Slyšel, jak pacient vedle něj chrápe. Nikdy ho neviděl, protože vedle jeho lůžka pořád stála plenta.

Co ho dnes večer čeká? Jak se bude držet? A co je ještě důležitější, jak zareaguje za pár hodin, až NKVD začne zpochybňovat všechno, čím kdy byl?

Co odpoví, až náčelník tajné policie generál Mechlis zvedne baziliščí očka v polštářích tuku a poručí: „Povězte nám, kdo jste, majore!“ Je Taťánin manžel?

Ano. „Neplač, miláčku.“ „Ne, ještě ne.“ „Táňo, už musím jít.“ Plukovníku Stěpanovovi řekl, že se vrátí včas na nedělní večerní nástup, a nemohl se opozdit. „Prosím tě, ještě ne.“ „Táňo, brzy dostanu na víkend dovolenku znovu –“ Alexandr lapá po dechu. „Po bitvě o Leningrad se sem vrátím. Ale teď…“ „Šuro, ne, moc tě prosím…“ „Držíš mě tak pevně. Sundej nohy.“ „Ne. Přestaň se hýbat. Prosím… Jenom…“ „Už je skoro šest, holčičko. Opravdu musím jít.“ „Šuro, miláčku, prosím tě… nechoď.“ „Nehýbej se, nechoď, co mám dělat?“ „Zůstaň se mnou. Ve mně. Už navždycky ve mně zůstaň. Ještě neodcházej.

Ještě ne.“ „Ššš, Táňo, ššš.“ Za pět minut vybíhá ze dveří. „Musím utíkat. Ne, ke kasárnám mě nedoprovázej. Nechci, aby ses v noci vracela sama. Máš pořád tu pistoli, co jsem ti dal? Zůstaň tady. A nedívej se, až půjdu po chodbě. Jenom… pojď ke mně.“ Vezme ji k sobě pod kabát, pevně ji obejme, líbá ji na vlasy a na rty. „Buď hodná holčička, Táňo,“ šeptá jí. „Loučit se nebudeme.“ Táňa mu zasalutuje. „Na shledanou, kapitáne mého srdce,“ odpoví, a slzy jí tečou po tvářích. Od pátku jí ještě neoschly.

Je voják Rudé armády?

17

Tatana_a_Alexandr.qxd

3.8.2017

15.34

Stránka 18

Ano. Svěřil život Dimitriji Černěnkovi, odpornému ďáblovi přestrojenému za kamaráda?

Ano. Ale kdysi býval Američan a jmenoval se Barrington. Mluvil jako Američan, stejně tak se smál, hrál v létě hry a plaval, považoval svůj život za samozřejmý jako Američan, měl kamarády, o nichž si myslel, že mu zůstanou celý život, a miloval rodiče jako Američan.

Kdysi byl doma v massachusettských lesích a svoje největší poklady – kousky skla a mušle, které našel na nantucketském pobřeží, obal od citronového bonbonu, provázky a fotku kamaráda Teddyho – schovával v plátěném pytlíku. Měl matku, jejíž opálenou nalíčenou tvář s velkýma očima a širokým úsměvem vídal ve vzpomínkách dodnes.

A jednou, když měsíc modře svítil, obloha byla černá jako inkoust a zářily hvězdy, na jediný okamžik ve věčnosti našel to, o čem si myslel, že v Sovětském svazu nikdy nenajde.

To všechno bylo kdysi.

Alexandra Barringtona čekal už brzy konec, ale v žádném případě nehodlal odejít bez boje.

Připnul si tři medaile Za odvahu a Řád rudé hvězdy, kterým ho vyznamenali za to, že řídil tank přes jezero pokryté jen tenkou vrstvou ledu, nasadil si brigadýrku, sedl si na židli u lůžka a čekal.

Dobře věděl, jak příslušníci NKVD pro svoje oběti chodí. Snažili se působit nenápadně, aby je vidělo pokud možno co nejmíň lidí. Objevovali se uprostřed noci nebo si počíhali na přeplněném nádraží, odkud člověk odjížděl na dovolenou na Krym. Zastavili dotyčného na rybím trhu nebo za ním poslali souseda, ať k němu na chviličku zaskočí. Požádali o dovolení sednout si v závodní jídelně ke stolu, u kterého jedl pelmeně. Tlačili se a kličkovali v obchodě a pak mu řekli, aby s nimi šel do oddělení zvláštních objednávek. Usedli vedle něj na lavičku v parku. Chovali se zdvořile, klidně a vždycky byli elegantně oblečení. Auto, které přirazilo k chodníku, aby člověka odvezlo do ústřední věznice, ani pistole, které schovávali pod kabáty, se ještě neobjevily. Jedna žena, kterou zadrželi uprostřed davu, začala hlasitě křičet, vylezla na pouliční lampu a tak vyváděla, že na ni zůstali koukat i chodci, kteří si obvykle raději ničeho nevšímali. Příslušníci NKVD ji dost dobře násilím tahat dolů nemohli, takže ji prozatím nechali na pokoji. Jenže místo aby zmizela co nejdál a někde se ztratila, šla domů a tam si ji v noci vyzvedli.

Pro Alexandra si už jednou přišli, bylo to odpoledne po škole. Právě si povídal s kamarádem, když k němu přistoupili dva muži a sdělili mu, že zapomněl na schůzku s učitelem dějepisu. Mohl by se prosím na chviličku vrátit do školy a promluvit si s ním? Alexandr z nich cítil faleš na sto honů a co jsou zač, poznal okamžitě. Zůstal stát, popadl kamaráda za ruku a zavrtěl hlavou, jenže kamarád hned odešel. Nechtěl si nic nadrobit. Když s nimi Ale18

Tatana_a_Alexandr.qxd

3.8.2017

15.34

Stránka 19

xandr osaměl, začal zvažovat svoje možnosti. Pak uviděl, že u chodníku pomalu zastavuje černé auto, takže dospěl k názoru, že jich moc nemá. Chvilku přemýšlel, jestli ho za bílého dne střelí do zad, když je kolem tolik lidí, potom usoudil, že to neudělají, a vzal nohy na ramena. Hnali se za ním, ale bylo jim přes třicet, kdežto jemu teprve sedmnáct. Za pár minut jim utekl, vrhl se do postranní uličky, na chvilku se schoval a pak zamířil na tržiště u kostela sv.

Nikolaje. Koupil tam chléb. Jít domů se bál, protože věděl, že ho tam půjdou hledat. Nakonec si řekl, že otci chybět nebude a matka si jeho nepřítomnosti nevšimne. Noc strávil venku.

Příští ráno šel do školy, protože si myslel, že ve třídě bude v bezpečí. Lístek se vzkazem, že má přijít do ředitelny, přinesl sám ředitel.

Jakmile se za ním dveře třídy zavřely, popadli ho, tiše vyvedli ven a posadili do vozu, který už čekal u chodníku.

V ústřední věznici ho zbili a potom převezli do vězení Kresty, kde měl čekat, jak s ním naloží dál. Nedělal si iluze.

Ať už se dnes v noci budou chovat jakkoli, Alexandr věděl, že na oddělení kritických případů ve vojenské nemocnici nebudou chtít vyvolat žádný rozruch. Záminky, že ho odvezou do Volchova, kde ho povýší na podplukovníka, se určitě budou držet tak dlouho, dokud se s ním neocitnou o samotě. Ve Volchovu už bylo jistě všechno přichystané pro „soud“ a popravu, takže se rozhodl, že tam nedojede. Tady v Morozovu, kde měla NKVD jen nezkušené poskoky, měl mnohem větší šanci přežít.

Věděl, že podle článku 58 trestního zákoníku z roku 1928 do kategorie politických vězňů nespadá. Kdyby ho obvinili z protistátní činnosti, potom by byl obyčejný zločinec a podle toho by dostal trest. Zákoník ve čtrnácti oddílech definoval jeho prohřešky v těch nejobecnějších rysech. Nemusel být Američan, nemusel prchat před spravedlností, nemusel být cizí provokatér. Nemusel být špion ani nacionalista. Nemusel spáchat žádný zločin. Úmysl totiž podléhal stejnému trestu jako dokonaný skutek a úmysl zradit posuzovaly soudy stejně přísně jako zradu samotnou. Sovětská vláda se pyšnila, že má mnohem lepší zákoník než západní země, kde lidé pykali až po spáchání trestného činu.

Všechny uskutečněné nebo plánované zločiny, jež měly rozvrátit sovětské zřízení nebo armádu, se trestaly smrtí. Kontrarevoluční nebyla jenom akce, ale i nečinnost.

A pokud jde o Taťánu… Alexander věděl, že by jí tím či oním způsobem zkrátili život. Kdysi plánoval, že uteče do Ameriky s Dimitrijem. To by tady ovšem zůstala jako manželka dezertéra z Rudé armády. Taky se mohlo stát, že zahyne na frontě a nechá ji tu jako vdovu a sirotka, úplně samotnou. Nebo ho Dimitrij udá NKVD, Stalinově tajné policii, což taky skutečně udělal. Takže Taťána zůstane jako jediná pozůstalá po Alexandru Barringtonovi, ruská manželka amerického „špiona“ a třídního nepřítele. Takové možnosti měl Alexandr a nešťastnice, která se za něj provdala.

19

Tatana_a_Alexandr.qxd

3.8.2017

15.34

Stránka 20

Až se mě Mechlis zeptá, kdo jsem, zasalutuju mu a odpovím, že jsem Alexandr Barrington, a nikdy se už neohlédnu zpátky?

Dokázal by za sebou spálit všechny mosty?

Dospěl k názoru, že by to nesvedl.

Příjezd do Moskvy, 1930 Jedenáctiletému Alexandrovi se zvedl žaludek. „Co to tady páchne, mami?“ zeptal se, jakmile vkročili do malé studené místnosti. Bylo tam příšeří a moc toho neviděli. Když otec rozsvítil, nebylo to o nic lepší, protože žárovka svítila velice slabě. Alexandr se ústy nadechl a položil matce tutéž otázku. Neodpověděla. Sundala si elegantní klobouček a kabát, ale pak si uvědomila, že je v pokoji hrozná zima, znovu si kabát oblékla a zapálila si cigaretu. Otec začal rázně chodit kolem. Napřed položil ruku na starý prádelník, potom se dotkl zaprášených rolet na oknech, pohladil dřevěný stůl a nakonec řekl: „Není to špatné. Bude nám tu skvěle. Alexandře, my s matkou zůstaneme tady a ty dostaneš vlastní pokoj. Pojď, ukážu ti ho.“ Alexandr vzal otce za ruku a šel s ním. „Ale ten smrad, tati…“ „Tím se netrap.“ Harold se usmál. „Maminka tu uklidí. Kromě toho, nic to není. Jenom tady bydlí pohromadě hodně lidí.“ Stiskl synovi dlaň. „Takhle voní komunismus, víš?“ Když je konečně odvezli do hotelu, kde měli zůstat, bylo už pozdě v noci.

Alexandr si myslel, že je to někde v centru města, ale nebyl si jistý. Do Moskvy přijeli za úsvitu po třídenní cestě vlakem z Prahy. Předtím jeli dvacet hodin z Paříže, kde strávili dva dny, protože museli čekat buď na doklady nebo na nějaké povolení či na vlak, Alexandr nevěděl na co vlastně. Paříž se mu však líbila. Rodiče měli špatnou náladu, a tak si jich pokud možno nevšímal a četl si Dobrodružství Toma Sawyera. Kdykoli na ně chtěl zapomenout, otevřel ji a hned se cítil líp. Potom se mu matka pochopitelně snažila vysvětlit, proč se hádali, a Alexandr litoval, že jí nemůže říct, aby se řídila otcovým příkladem a mlčela. O vysvětlení nestál.

Ale teď ano. Teď ho nutně potřeboval. „Vůně komunismu? Do hajzlu, co je to?“ „Alexandře!“ vykřikl otec. „Co ti maminka říkala? Takhle nemluv. Kde ses to vůbec naučil? Od nás to přece nemáš.“ Alexandrovi se příčilo odporovat, ale měl sto chutí mu připomenout, že pokaždé, když se s matkou hádá, mluví přesně takhle, a ještě hůř. Otec se odjakživa domníval, že pokud se hádky Alexandra netýkají, neslyší je. Jako by rodiče nebyli ve vedlejší místnosti hned za dveřmi nebo přímo před ním.

V Barringtonu skutečně nikdy neslyšel ani slovo. Rodiče spali na druhém kon20

Tatana_a_Alexandr.qxd

3.8.2017

15.34

Stránka 21

ci chodby v patře a mezi jejich ložnicí a jeho pokojem byly jiné místnosti a spousta dveří, takže k němu nepronikl ani hlásek. Tenkrát všechno bylo, jak má být. „Tati, co je to za zápach?“ zkusil to znovu. „Jenom záchody,“ odpověděl Harold rozpačitě.

Alexandr se rozhlédl po místnosti a zeptal se: „Kde jsou?“ „Tady ne. Za dveřmi na chodbě.“ Harold se usmál. „Dívej se na to z té lepší stránky. V noci nebudeš muset chodit daleko.“ Alexandr si sundal batoh a pak si bez ohledu na zimu svlékl kabát. Rozhodl se, že v něm za žádnou cenu spát nebude. „Copak nevíš, že v noci nikdy nechodím?“ namítl a nadechl se ústy, aby se nepozvracel. „Spím jako dudek.“ V pokoji stálo lehátko s tenkou přikrývkou. Po otcově odchodu přistoupil Alexandr k oknu a otevřel ho, aby se podíval ven. Prosincový vzduch ledově studil, muselo být hodně pod nulou. Když pohlédl na ulici, spatřil ve vchodu protějšího domu ležet na zemi pět lidí. Nechal okno otevřené. Byla sice hrozná zima, ale nezáleželo mu na tom. Říkal si, že čerstvý vzduch aspoň pokoj vyčistí.

Vyšel na chodbu, aby použil toaletu, ale nedokázal to a radši se šel vyčurat ven. Po návratu se svlékl a vlezl do postele. Měl za sebou dlouhý den, a tak za pár vteřin usnul, ale ještě předtím ho napadlo, jestli je kapitalismus taky něčím cítit.

2 Příjezd na Ellis Island, 1943 Taťána vyklopýtala z postele a šla k oknu. Bylo už světlo a sestra jí brzy měla přinést dítě ke kojení. Odhrnula bílé záclony, odsunula zástrčku a snažila se okno vysunout, ale zaseklo se. Čerstvý bílý lak přilepil okenici k rámu. Když to zkusila ještě jednou, povolilo, a tak ho vytáhla nahoru a vyklonila se ven.

Bylo teplo a ráno vonělo solí.

Slaná voda. Zhluboka se nadechla a usmála se. Měla tu vůni ráda. Nepodobala se ničemu, co znala.

Křik racků, který čas od času prořízl vzduch, pro ni naproti tomu nový nebyl.

Výhled ano.

Newyorský přístav za rozbřesku se podobal nekonečnému nazelenalému zrcadlu. Za ním se v dálce tyčily vysoké budovy a vpravo zvedala z husté mlhy dlouhou paži obrovská socha s pochodní v ruce.

Taťána si sedla u okna a zahleděla se na domy za vodou. Byly tak vysoké, 21

Tatana_a_Alexandr.qxd

3.8.2017

15.34

Stránka 22

krásné a na horizontu jich stálo tolik! Některé měly úzké špice, jiné byly ploché, ale všechny hlásaly nesmrtelné obloze slávu smrtelného člověka. Chvíli pozorovala poletující ptáky, klidnou mořskou hladinu, mrakodrapy za přístavem a samotný skleněný přístav rozlévající se do Atlantiku, potom ji do očí udeřily sluneční paprsky a musela se odvrátit. Za několik minut začaly lesknoucí se záliv křižovat kontejnerové lodi, trajekty, vlečné a nákladní čluny i pár jachet a přitom se ozývala tak hlasitá kakofonie píšťal a sirén, že Taťána měla na okamžik chuť okno zavřít, ale nakonec to neudělala.

Vždycky chtěla vidět oceán. Poznala Černé a Baltské moře a mnoho jezer – pohled na Ladožské jezero by si ráda odpustila – ale oceán nikdy nespatřila. A věděla, že po Atlantiku se Alexandr plavil, když byl ještě malý a díval se čtvrtého července na ohňostroj. Nebude ten svátek už brzy? Možná nějaký ohňostroj uvidí. Musí se zeptat zdravotní sestry Brendy, která se chovala dost nepříjemně a veškeré informace podávala velice stroze.

Dolní část obličeje a celé srdce si přitom zakrývala rouškou, aby ji Taťána nenakazila. „Ano,“ potvrdila Brenda za chvíli. „Čtvrtého července je za dva dny a skutečně budeme mít ohňostroj. Tak velkolepý jako před válkou asi ne, ale nějaký určitě. Jenže vy se o něj nemáte co starat. Jste v Americe necelý týden a zajímáte se o takové hlouposti? Máte dítě, které musíte ochránit před infekční chorobou, a sama se musíte uzdravit. Už jste byla dneska venku? Doktor vám řekl, že se máte procházet na čerstvém vzduchu a nosit roušku, abyste na dítě nekašlala, a nesmíte ho zvedat, abyste se neunavila… už jste byla venku?

A co snídaně?“ Brenda vždycky mluvila hrozně rychle a Taťána si myslela, že to dělá schválně, aby jí nebylo rozumět.

Ale snídani jí ani Brenda pokazit nemohla. Dostala vejce, šunku, rajčata a kávu s mlékem (bylo sušené, ale to vůbec nevadilo). Jedla v posteli. Uvědomovala si přitom, jak jsou matrace, polštáře i tlustá vlněná přikrývka měkké, a napadlo ji, že pohodlí je stejně důležité jako jídlo. „Můžete mi přinést syna? Měla bych ho nakrmit.“ Prsa se jí nalévala mlékem.

Brenda přirazila okno. „Už ho neotvírejte,“ přikázala. „Nebo se dítě nachladí.“ Taťána se slabě zasmála. „V létě?“ „Ano, když je vzduch vlhký, tak určitě.“ „Ale právě jste mi řekla, abych šla ven.“ „Venku je to něco úplně jiného než uvnitř.“ „Tuberkulózu ode mě nedostal,“ řekla Taťána a schválně zakašlala. „Přineste mi ho prosím.“ Když nakojila synka, znovu otevřela okno a posadila se na parapet. „Podívej, Anthony,“ zašeptala rusky. „Vidíš to? Vidíš tu vodu? Je to hezké, viď? A na druhé straně leží velké město, kde jsou ulice a parky a kde žije spousta lidí.

Jakmile se uzdravím, nastoupíme spolu na nějaký trajekt a potom se budeme 22

Tatana_a_Alexandr.qxd

3.8.2017

15.34

Stránka 23

procházet po newyorských ulicích. Líbilo by se ti to?“ Pohladila Anthonyho po tvářičce a zadívala se přes vodu. „Tvému otci by se to líbilo,“ dodala tiše.

3 Morozovo, 1943 Matthew Sayers se objevil u Alexandrova lůžka kolem jedné ráno a konstatoval, co bylo naprosto zjevné. „Pořád jste tady.“ Na okamžik se odmlčel. „Možná si pro vás nepřijdou.“ Doktor Sayers byl Američan, a tak hýřil optimismem.

Alexandr zavrtěl hlavou. „Dal jste jí tu medaili Hrdiny Sovětského svazu do batohu?“ zeptal se.

Doktor přikývl. „Schoval jste ji, jak jsem vám řekl?“ „Jak nejlíp jsem mohl.“ Sayers vyndal z kapsy stříkačku a dvě malé lahvičky. „Tohle budete potřebovat.“ „Tabák potřebuju víc. Máte nějaký?“ Saeyrs vytáhl krabičku. „Už jsou ubalené.“ „To bude stačit. Zapalovač mám.“ Sayers zvedl lahvičku s bezbarvou tekutinou. „Tohle je deset gránů morfinu. Najednou si ho neberte.“ „Proč bych to měl vůbec dělat? Neměl jsem ho už celé týdny.“ „Kdoví, třeba se vám bude hodit. Vezměte si čtvrt gránu, nejvíc půlku. Deset stačí zabít dva silné chlapy. Víte, jak se to dává?“ „Ano,“ odpověděl Alexandr a okamžitě si vzpomněl na Táňu se stříkačkou v ruce. „Dobře. Kapačku mít nebudete, takže by bylo nejlepší píchnout si to do břicha. Tady jsou nějaké sulfonamidy proti infekci a tohle je trochu kyseliny karbolové na sterilizaci rány. Přinesl jsem taky obvazy. Ránu musíte převazovat každý den.“ „Děkuju, doktore.“ Oba se odmlčeli. „Máte granáty?“ Alexandr přikývl. „Jeden v batohu, druhý v botě.“ „Pistoli?“ Alexandr poklepal na pouzdro. „Vezmou vám ji.“ 23

Tatana_a_Alexandr.qxd

3.8.2017

15.34

Stránka 408

Paullina Simonsová T AŤ Á N A A A L E X A N D R Z anglického originálu Tatiana and Alexander, vydaného nakladatelstvím HarperCollinsPublishers v Londýně v roce 2003, přeložila Milena Pellarová Obálku navrhla Kateřina Stárková Redigovala Irena Grusová Odpovědný redaktor Vojtěch Staněk Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 408 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2017 jako svou 9244. publikaci Sazba TYPA, spol. s r. o., Praha Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání druhé Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.