0039144

Felix Z NÁSTUPIŠTĚ Č. 1

KATE MOOREOVÁ

Kate Moore F EL I X The Railway Cat Original English language edition first published

by Penguin Books Ltd, London Text copyright Felix the Railway Cat © Kate Moore, 2017 The author has asserted her moral rights All rights reserved Translation © 2018 by Marie Macháčková ISBN 978-80-249-3521-8

Felix.indd 2

10.1.2018 10:45:48

Úvod

Pokud někdy zavítáte do Yorkshiru a budete projíždět železniční stanicí Huddersfield, možná se dočkáte velkého překvapení. U informací vás kromě usměvavé mladé ženy nebo ochotného mladíka v červenomodrém stejnokroji společnosti TransPennine Express přivítá ještě někdo.

Službu totiž může zrovna konat zdejší nádražní kočka Felix. Často vysedává na okně, uši nastražené, aby jí z důvěrně známé kakofonie okolních zvuků nic neuniklo, a prohlíží si zákazníky bystrým pohledem průzračně smaragdových očí. Přitom rytmicky pohupuje huňatým černým ocasem s bílou špičkou, jako kdyby měla radost, že vás vidí.

Felix je zaměstnankyně dráhy, žádná kočka domácí, a za všechny ty roky na nádraží si zvykla být ve střehu a na cizí lidi si dávat pozor. Avšak jakmile vás blíže pozná, její náklonnost nezná mezí, ať jste kolega z práce, nebo cestující.

Jedním plavným skokem se snese z parapetu na podlahu, obtočí se vám kolem nohou a začichá, aby vyzkoumala, jestli náhodou není nablízku nějaká dobrůtka. Po nich se může Felix utlouct, a pokud 3

Felix.indd 3

10.1.2018 10:45:48

K AT E MO O R E OVÁ

se na vás snad zpočátku trochu mračila, za těch správných okolností se i z naprostého cizince může okamžitě stát přítel na život a na smrt.

Nejen dobrůtkami však živa je kočka a Felix má stejně tak ráda dobrodružství. Většinu dní ji najdete na nádraží, jak sedí u přepážky, provádí obchůzky po nástupištích nebo pomáhá kontrolovat jízdenky u turniketů.

Ale velmi často se vydává i za hranice svého revíru – můžete ji zahlédnout, jak zvesela cupitá kolem bronzové sochy na huddersfieldském náměstí St George´s Square, obchází zahrádku na čtvrtém nástupišti nebo mizí v některém z temných železničních tunelů a míří kdovíkam. Koleje přebíhá s nedbalou sebejistotou. Nebylo to tak vždycky, ale Felix si s bystrostí a odvahou sobě vlastní dokázala zatím vždy se vším poradit.

Své vedoucí postavení (není pochyb o tom, kdo je tady šéf) bere velmi vážně, ale nelze zastřít, že má drobný zlozvyk si v práci občas zdřímnout.

Takže ji stejně často jako ve službě můžete zastihnout, jak stočená do klubíčka vyspává v nádražní šatně, uvelebená na bezpečnostní vestě některého z kolegů. Pokud jste zrovna v Huddersfieldu a rádi byste s Felix prohodili pár slov, ale ona zrovna není na place, mějte prosím strpení, protože si právě dává šlofíka, aby opět nabrala dost sil a ulovila nějakou tu pěknou tučnou myš. Však právě to patří k hlavní náplni práce její funkce deratizačního manažera.

Je-li Felix ve službě, sedí na pultě u přepážky, bystrým pohledem přehlíží své království a nic jí 4

Felix.indd 4

10.1.2018 10:45:48

Ú VOD

neunikne. Její blýskavý obojek jiskří v dopoledním sluníčku stejně jako zlatá kulatá známka, na které stojí její jméno a adresa: FELIX, NÁSTUPIŠTĚ Č. 1, HUDDERSFIELD.

Toto je její příběh.

5

Felix.indd 5

10.1.2018 10:45:48

1. kapitola

Bláznivý nápad „Tahle stanice potřebuje kočku,“ prohlásil Gareth Hope jednou ráno v létě roku dva tisíce osm.

Jeho kolega Andy Croughan se dal do smíchu.

Jako obvykle, když skončila ranní špička a nastala klidnější část směny, měli oba kamarádi čas si poklábosit. A jako obvykle probírali nejrůznější bláznivé nápady. Tenhle však trumfl všechny ostatní.

Nádražní kočka? Jistě, byla by to legrace, ale něco takového by jim nepovolili ani za tisíc let.

Nicméně ve skutečnosti měly kočky na železnici dlouhou tradici – u britské dráhy si je kdysi držívali hradlaři a Gareth, který na dráhu nastoupil relativně nedávno, slýchal od pamětníků různé historky, například že kočky bývávaly v každé vozovně a jednou za měsíc dostávaly výplatní pásku. Gareth a Andy však věděli, že kromě básnické licence je to už dávná minulost, která vzala zasvé v průběhu modernizace. Existuje fotografie, jak na nádraží Liverpool Street hladí zdejší kočku sám Winston Churchill, takže pomyšlení, že by si v Huddersfieldu pořídili vlastního čtyřnohého pomocníka, mělo stejný nádech starobylosti jako uznávaný ministerský předseda sám.

7

Felix.indd 7

10.1.2018 10:45:48

K AT E MO O R E OVÁ

Navzdory tomu, že šlo o tak nepatřičný nápad (nebo možná právě proto), se z fantazírování o nádražní kočce stalo pravidelné téma, k němuž se následujících několik měsíců Gareth a Andy stále vraceli, zvláště v době, kdy nádražní hodiny mučivým tempem odtikávaly minutu po minutě a probírat bláznivé nápady byl jediný způsob, jak hodinové ručičky trochu popostrčit.

Gareth původně vůbec neměl v plánu pracovat na dráze. Studoval programování, ale po dvou letech dospěl k názoru, že ho nenávidí a nikdy by si jím nemohl vydělávat. Vzhledem k tomu, že potřeboval práci, nastoupil koncem roku dva tisíce šest do Huddersfieldu na nádraží jako přepravní kontrolor, ale zanedlouho zjistil, že ani tohle nebude jeho vysněné zaměstnání. V Huddersfieldu tehdy neexistovaly turnikety, takže zastavit černé pasažéry mohli kontroloři jenom s použitím vlastní síly. Gareth byl hubený, vytáhlý, mírumilovný mladík a na svůj vkus se až příliš často ocital ve špatnou dobu na špatném místě. Nejednou se stalo, že po potyčce s agresivním cestujícím skončil na zemi. Po roce ho tedy převedli mimo frontovou linii na operátora do dispečinku, takže byl bezpečně uklizený v kanceláři za prosklenou stěnou. Stále však bral své působení na nádraží pouze jako dočasnou záležitost. Chtěl zůstat jen tak dlouho, než sám přijde na to, co si vlastně v životě opravdu přeje dělat. Zatím si s tím moc hlavu nelámal. Bylo mu dvacet jedna, takže času dost.

Práce na nádraží se mu líbila. V kolektivu panovala přátelská, téměř rodinná atmosféra, která byla typická nejen pro Huddersfield, ale týkala se želez8

Felix.indd 8

10.1.2018 10:45:48

BL Á Z N I V Ý N Á PA D

nice obecně. Lidé na dráze si vzájemně pomáhají a mají silný pocit sounáležitosti. Jednou Gareth uvízl kdesi na opačném konci Anglie, ale stačilo ukázat režijní průkaz a kolegové z nádraží mu pomohli bezpečně se dopravit domů. V Huddersfieldu pracovalo celkem dvacet šest zaměstnanců a mnoho z nich tu sloužilo i přes dvacet let, takže kolegy často znali lépe než vlastní sourozence. Pokud měl člověk odpracováno méně než deset let, pořád se o něm mluvilo jako o tom „novém“.

Do této kategorie spadali Gareth i Andy. Andy byl výpravčí, i jemu bylo něco přes dvacet a pracoval na stanici od roku dva tisíce šest. Štíhlý rázný mládenec překypoval energií a ztřeštěnými nápady. Vzhledem k tomu, že Huddersfield je v provozu dvacet čtyři hodin denně a zaměstnanci tráví na nádraží nezřídka víc času než s rodinou, není divu, že z některých se stávají dobří přátelé. Andy a Gareth si okamžitě padli do oka a k jejich nejoblíbenější zábavě patřilo vymýšlet nejrůznější blázniviny. Fantazírováním byli pověstní. Pořídit si nádražní kočku představovalo další z jejich výstředních nápadů.

V minulosti například přišli s návrhem, aby jejich společnost TransPennine Express najala herce Mr. T ze seriálu A-Team a nechala ho namluvit netradiční verzi bezpečnostních hlášení („Nelezte za žlutou bezpečnostní čáru, vy pitomci...“). Gareth se zase nadchl pro návrh, aby se místo schodů používaly na nádraží klouzačky a kladky, čímž by se minimalizovaly pády, nechtěná uklouznutí a zakopnutí.

Přednosta stanice Paul byl na rozdíl od Garetha a Andyho seriózní mladý muž, který dbal na 9

Felix.indd 9

10.1.2018 10:45:48

K AT E MO O R E OVÁ

dodržování předpisů, ale na potrhlé nápady ztřeštěné dvojice si už zvykl. Moc toho nenamluvil, ale jakmile povytáhl obočí, vydalo to za tisíc slov. A povytáhl je pokaždé, kdykoli přišel Gareth s nějakým novým „zlepšovacím“ návrhem, a odmítavý výraz nevěřícného údivu jen podtrhoval to, co si o celé věci myslí.

Na podzim roku dva tisíce osm se Gareth a Andy k nápadu s nádražní kočkou neustále vraceli a nešel jim z hlavy. Pohrávali si s ním, vymýšleli nejrůznější rozumná i méně rozumná vysvětlení, proč je kočka na nádraží nutně potřeba, a jejich nadšení pro věc se stupňovalo. Především Gareth se do nápadu zamiloval – zvlášť když si představil, že by kočka dokázala uklidnit protivné a rozhněvané pasažéry. „Všem by zvedla náladu – kdykoli by si někdo stěžoval, zavolali bychom ji a dotyčného by určitě vztek hned přešel,“ bájil Gareth procítěně. Stále měl v živé paměti svoje zážitky z doby, kdy kontroloval jízdenky. „Bylo by skvělé, kdyby po nádraží pochodovala kočka, do všeho strkala čenich, vyvolávala rozruch a pletla se lidem pod nohy, jak už to kočky tak rády dělávají!“ Oba mládenci se chvíli opájeli příjemnou představou. „Měl by ses zeptat Paula,“ nadhodil nakonec Andy žertem.

Jakmile jejich šéf procházel nazítří Garethovou kanceláří, chopil se mladík příležitosti. „Paule, myslíš, že bychom si mohli pořídit nádražní kočku?“ nadhodil ledabyle. Rovné hnědé vlasy, které mu spadaly až na ramena, si zastrčil za ucho a trochu nervózně očekával reakci.

10

Felix.indd 10

10.1.2018 10:45:48

BL Á Z N I V Ý N Á PA D

Nemusel čekat dlouho: přednosta stanice nezaváhal. „V žádném případě,“ odmítl kategoricky a ani nezpomalil.

Gareth se zklamaně opřel do židle a na okamžik ztratil elán.

Ne však na dlouho. Vzápětí přišel s dalším návrhem – nahradit beton na peronech pružným tarmakem, který se používá na dětská hřiště, aby nedocházelo k úrazům, a vrátil se do hry stejně pohotově, jako když se míček odrazí od stěny. Plán A (zeptat se Paula přímo) se sice minul účinkem, ale Garethovi se nápad s kočkou natolik zalíbil, že se odmítl tak rychle vzdát. Jeho snaha obstarat pro stanici čtyřnohou posilu potřebovala novou šťávu.

Nastal čas na plán B.

„Hledá se nádražní kočka“ – hlásal ručně vyrobený plakát na Paulově oficiální nástěnce. Paul ho s poněkud křivým úsměvem sundal a potom se rozhlédl po místnosti, jejíž stěny zdobily další výtisky téhož plakátu. Všechno Garethova vlastnoruční výroba, samozřejmě. Paul všechny plakáty zmačkal, s vyčerpaným povzdechem zavrtěl hlavou a hodil je do kontejneru na papír.

Ale Gareth se už na svou představu zcela upnul.

Pokud měl Paul naléhavější věci na práci a nestihl se zrovna na nástěnku podívat, za chvilku skoro nebyla vidět, protože ji překrývaly Garethovy plakáty o vysněné kočce a zcela zastínily původní Paulovy instrukce. Na některých výtvorech byla neumětelská kresbička kočky, jiné spoléhaly spíš na 11

Felix.indd 11

10.1.2018 10:45:48

K AT E MO O R E OVÁ

text. O něco dřív, v létě roku dva tisíce osm, se Paul obrátil na zaměstnance s dotazem, jaká opatření by se podle nich měla přijmout, aby na nádraží nedocházelo k pádům, klopýtnutím a uklouznutím, protože podobné nehody patřily k noční můře každého provozovatele stanice. Paulovi tedy hodně záleželo na tom, aby se problému věnovala náležitá pozornost. Gareth, jak bylo jeho dobrým zvykem, přinesl celý seznam jedinečných nápadů. „Všichni pasažéři dostanou postroj s karabinou, která se napojí na síť vodicích lan,“ psal v projektu. A pokračoval: • Nainstalovat jezdící chodníky, aby zákazníci mohli jenom stát.

• Před nádražím umístit ceduli s nápisem „Vstup na vlastní nebezpečí“ (vhodně by ho doplnil například symbol lebky se zkříženými hnáty).

• Podlahy pokrýt koberci s vysokým vlasem.

• Na riziková místa rozložit trampolíny, které by cestující okamžitě zase postavily na nohy.

• Zaměstnat nádražní kočku…

Nádražní kočku propašoval všude. Bez ohledu na to, o jaký problém šlo, uvedl Gareth vždycky jako jedno z řešení nádražní kočku. Dokázal citovat bezpočet slavných příkladů: například kocour Stubbs, který přes deset let dělal starostu Talkeetny na Aljašce, nebo slavná japonská železniční kočka Tama, která přinesla štěstí své chřadnoucí železniční trati a postupně jí zajistila roční příjem něco přes miliardu jenů (přibližně deset milionů a čtyři sta tisíc dolarů).

12

Felix.indd 12

10.1.2018 10:45:48

BL Á Z N I V Ý N Á PA D

Garethovo tažení za železniční kočku rozhodně nikterak nepolevovalo. Byl tou představou přímo posedlý. A co víc, k Paulovu velkému zármutku nebyl sám.

Gareth totiž nespoléhal pouze na amatérské plakáty. Při svém válečném tažení za „železniční kočku“ využíval i jiné metody. Jeho pracovní zařazení mu k velké radosti umožnilo přesunout se ke staničnímu rozhlasu do dopravní kanceláře a nejenže se tak dostal daleko od turniketů s lístky, ale ocitl se přímo na nejrušnější křižovatce zdejšího provozu.

Dispečinkem se totiž pravidelně procházelo, protože to byla velká prostorná místnost, v níž se nacházelo také základní kancelářské vybavení, které potřebovali všichni (například fotokopírka). Navíc se tudy chodilo do pokladny. To znamenalo, že během pracovního dne se tam každý přinejmenším jednou zastavil a prohodil pár slov. V místnosti tedy panovala domácká atmosféra, kterou ještě zdůrazňoval měkký růžovočervený koberec tlumící kroky.

Nevyhnutelně se tedy stávalo, že když Gareth zase nadšeně vykládal Andymu, jak by bylo skvělé mít v Huddersfieldu nádražní kočku, procházející kolegové ho většinou zaslechli a také měli k tématu co říct. Uplynul necelý rok od chvíle, kdy Gareth s nápadem přišel poprvé, a za oněch uplynulých dvanáct měsíců každý, kdo na nádraží pracoval, o něm už slyšel. Huddersfield samozřejmě dodržoval vstřícnou politiku vůči zvířatům už dávno.

V jídelně měli nástěnku, na kterou každý mohl přišpendlit momentku svého domácího mazlíčka, a nyní se za nápad s železniční kočkou postavila 13

Felix.indd 13

10.1.2018 10:45:48

K AT E MO O R E OVÁ

většina zaměstnanců. Někdo přišel s návrhem, že by případná kočka mohla dostat na starosti hubení škůdců a vyřešit (neexistující) „myší problém“.

Všichni samozřejmě věděli, že myši s tím nemají nic společného. Chtěli si prostě pořídit kočku, protože by to bylo zpestření a bavilo by je sloužit směny ve společnosti čtyřnohého kamaráda.

Nápad se dočkal podpory i od výpravčích. Přestože Paul byl jejich nadřízený, neznamenalo to, že mu museli dát ve všem za pravdu. Mnozí výpravčí pracovali na stanici dlouhá desetiletí a měli za sebou bohaté zkušenosti. Svému přednostovi láskyplně přezdívali „Mimino“, protože Paul byl stále poměrně mladý, zvlášť ve srovnání s nimi.

Mezi jeho podřízenými vynikala především nenapodobitelná dozorčí přepravy Angie Huntová. Přátelská rázná černoška s nakažlivým smíchem a zlatým srdcem věnovala práci přes dvacet let svého života a postupně se z ní stala taková matka zaměstnanců nádraží. Dokonce i Paul už se naučil, že při prosazování novinek je výhoda mít Angie na své straně, protože mezi kolegy se těšila velké vážnosti, a měla tedy na ostatní značný vliv. Když s ní Gareth o nápadu s kočkou mluvil poprvé, byl dost nervózní. Kdyby se postavila proti, nejspíš by svou myšlenku mohl rovnou odpískat.

Jakmile si Angie jeho návrh vyslechla, objevil se jí na tváři široký úsměv. Garethovi spadl kámen ze srdce. V tak dobrý výsledek ani nedoufal. „Když souhlasila Angie, jako bychom dostali zelenou,“ vzpomínal později. „Tehdy mě napadlo: nakonec se to povede.“ 14

Felix.indd 14

10.1.2018 10:45:48

BL Á Z N I V Ý N Á PA D

Angie nebyla jediná, na koho ostatní dali.

Huddersfield zaměstnával šest výpravčích, kteří měli během služby zodpovědnost za celé nádraží a požívali značné autority. K nim patřil i William zvaný Billy, Angiin dlouholetý kolega. Na železnici pracoval celý život, nejprve jako strojvůdce, později jako výpravčí a dozorčí přepravy. Nyní mu táhlo na šedesát a byl to nestor stanice. Kromě toho měl také pověst velkého mrzouta. Angie ho znala léta a vycházela s ním velmi dobře, proto si mohla dovolit ho žertem oslovovat pane Bručoune. Billy byl holohlavý drobný šlachovitý muž s tváří zbrázděnou hlubokými vráskami, vyrytými jeho profesionálním škarohlídstvím. Měl pověst, že vždycky mluví na rovinu. Pokud s někým nesouhlasil, nebral si servítky a sdělil mu pěkně od plic, co si o něm myslí. A kdykoli se domníval, že se někdo chová hloupě, rozhodně si nedával pozor na jazyk a veškeré ohledy i diplomacie šly stranou.

Když se poprvé doslechl o nápadu pořídit na nádraží kočku, okamžitě ho odsoudil jako nesmysl.

V tom byl zajedno s přednostou Paulem, který se nedal zviklat ani Angiiným nadšením a Garethovými originálními plakáty.

Gareth se však nevzdával, a jak plynuly měsíce, původně recesistický nápad dostával pevné obrysy.

Gareth zkusil novou taktiku a rozhodl se apelovat na Paulova obchodního ducha. Věděl, že šéf slyší především na fakta, čísla a tabulky, proto nešetřil časem ani námahou a výhody a nevýhody nádražní kočky pojednal přehledně a věcně: 15

Felix.indd 15

10.1.2018 10:45:48

K AT E MO O R E OVÁ

Výhody

Nevýhody

Spokojení zákazníci Spokojení zaměstnanci Historická tradice Obrana proti hlodavcům, snížení jejich stavu Výsledky Národní ankety spokojenosti mezi cestujícími vyletí do závratných výšin…

Dobré pro PR

Nevýhody tento nápad neměl žádné…

Nicméně i tuto tabulku stihl stejný osud jako předchozí plakáty a zanedlouho z nástěnky v tichosti zmizela. Rok dva tisíce devět se přehoupl do roku dva tisíce deset a pak dva tisíce jedenáct a Gareth se ani o krůček nepřiblížil ke splnění svého snu ani svého původního plánu odejít z dosavadního místa a najít si něco jiného, definitivního… Až nastane ten správný čas.

Na jaře v roce dva tisíce jedenáct se k němu šeptandou donesly zajímavé novinky. Sdělil mu je kolega, který si jako obvykle krátil cestu přes dispečink.

Jejich nadřízeného Paula prý načas převelí jinam a na jeho místo přijde zástup – a tenhle zástup bude mít možnost povolit nebo vetovat nápad s nádražní kočkou.

16

Felix.indd 16

10.1.2018 10:45:48

BL Á Z N I V Ý N Á PA D

Když se Gareth dozvěděl, kdo je onen zástup, skákal radostí. Okamžitě vyrazil za Andym, svým dlouholetým kumpánem, který právě povýšil na post dočasného přednosty stanice. Andy ho vítal širokým úsměvem. „A je to tady!“ vykřikl Gareth vzrušeně a oči mu zářily. „Tohle je naše příležitost. Konečně si tu kočku pořídíme.“

17

Felix.indd 17

10.1.2018 10:45:48

2. kapitola

Myš v domě Angie Huntová si uhladila žlutou reflexní vestu a rozhlédla se po pasažérech, kteří proudili přes turnikety. Potlačila zívnutí. Byl duben, takže ráno už bylo světlo, ale i tak se jí ani po všech těch letech nechtělo vstávat o tři čtvrtě na pět. Musela se vždycky hodně přemlouvat, aby se včas dostala na směnu. Svou práci měla moc ráda, ale občas se čas nekonečně vlekl.

Dnes ráno se jí však při pohledu na cestující, kteří procházeli nádražím, zmocnil pocit radostného očekávání. Jednu tvář vyhlížela zvlášť pozorně: Belindu Grahamovou.

Belinda pracovala jako manažerka v ústředí dopravní společnosti, které sídlilo v Manchesteru, a každý den dojížděla přes Huddersfield. To se Angie hodilo, protože se jí chtěla zeptat na jednu velmi důležitou věc: na kočku pro jistou nejmenovanou železniční stanici. Andy Croughan ve své funkci zástupce vedoucího stanice dal sice nápadu zelenou, ale Huddersfield potřeboval i povolení z ústředí.

A Angie dobře věděla, že tohle se snadněji řekne, než udělá.

Avšak z uvedeného postupu neexistovala výjimka a obstarat si kočku načerno nepřicházelo v úva18

Felix.indd 18

10.1.2018 10:45:48

MYŠ V DOMĚ

hu. Všichni zaměstnanci i vedení dopravní společnosti si zakládali na tom, že bude vše v pořádku a do puntíku podle pravidel. Zpočátku ostatní brali nápad s kočkou jenom jako žert, ale jakmile pochopili, že to Gareth myslí vážně, nikdo z huddersfieldského týmu, z nichž většina měla kočky ráda a často chovali i vlastní čtyřnohé kamarády, nebral zodpovědnost na lehkou váhu. Angie, Gareth, Andy i ostatní se dohodli, že pokud se jim podaří souhlas získat, o péči se podělí rovným dílem. Dokonce i Billy souhlasil (samozřejmě jen mrzutým zabručením), že je ochotný podle potřeby přiložit ruku k dílu.

V průběhu doby, kdy kočičí kampaň nabírala obrátky, Billyho udolalo Garethovo nezlomné osvěžující nadšení a docela přišel té představě sám na chuť. Dokonce občas, když se nachomýtl k rozhovoru, při němž Gareth jako obvykle horoval pro svůj nápad, se mu na rtech objevil i náznak úsměvu. A vidět usmívajícího se Billyho byla opravdu vzácnost. „No tak dobře, chlapče,“ ustoupil nakonec a koutky mu poněkud nezvykle zacukaly vzhůru. Mířil zrovna ven, aby si dal kuřáckou pauzu, proto v ruce držel svou oblíbenou cigaretu. „Ať je po tvém, kočka na nádraží je báječný nápad.“ Sám vlastnil několik koček včetně rezavé princezny jménem Jaffa. Billy byl železničář tělem i duší, s manželkou bydleli v jedné ze starších nádražních budov a jeho kočky byly na vlaky zvyklé. Právě láska ke kočkám byla další věc, kterou měli s Garethem společnou. Gareth byl totiž pyšným majitelem 19

Felix.indd 19

10.1.2018 10:45:48

K AT E MO O R E OVÁ

chlupatého černobílého kocoura jménem Cosmo.

Ale co se Garetha týkalo, jeden kocour nestačil – a nádražní kočku by měl v dosahu celý den.

Nejprve však musela zaúřadovat Angie, která to skvěle uměla s lidmi. To patřilo k její odbornosti dobrého týmového vedoucího a vždycky věděla, s kým promluvit a jakým způsobem, aby něčeho dosáhla. Právě Angie navrhla, aby ohledně povolení kontaktovali Belindu. Angie ji znala už dlouhá léta, proto věděla, že Belinda je pracant – patřila k lidem, kteří berou své úkoly vážně a jsou ochotní vyhrnout si rukávy a dotáhnout věci do konce.

Pro Belindu nebylo nic problém. Angie se opět rozhlédla po cestujících, ale bylo stále ještě příliš brzy, takže mezi lidmi, kteří procházeli turnikety, zatím nikde Belindiny zářivé plavé nakrátko ostříhané vlasy nezahlédla.

V duchu si několikrát nacvičovala, co přesně řekne. Trochu provinile se usmála. Jejich tým se rozhodl, že neponechají nic náhodě, ale pokusí se využít všech pák, aby vysněnou nádražní kočku získali. Angie tedy v následujícím hovoru bude muset projevit zhruba stejnou kreativitu jako Gareth se svými plakáty před třemi lety.

Objevil se další nápor cestujících a Angie mezi nimi konečně rozeznala Belindu, která se blížila k turniketům. „Belindo!“ zavolala na ni a vrhla se do tlačenice.

S obratností, kterou získala za léta praxe, se proplétala v protisměru. „Dobrý den. Jak se máte?“ „Dobře, Angie,“ usmívala se manažerka a srdečně se s ní vítala.

20

Felix.indd 20

10.1.2018 10:45:48

MYŠ V DOMĚ

„Už jste slyšela, co se stalo?“ začala Angie a diskrétně ztlumila hlas, jako kdyby nechtěla, aby ji zaslechli procházející lidé.

Belinda se ustaraně zamračila. „Co se děje?“ zeptala se a očekávala nějaký problém. Angie byla zkušená vedoucí, a pokud potřebovala pomoc z vrchní kanceláře, musí jít o vážnou věc. „V jídelně se nám usadily myši,“ zašeptala Angie dramaticky. Tvářila se ustaraně a zděšeně, jako kdyby je zastihla invaze kobylek. „Sharon z pokladny je viděla.“ Belinda soucitně potřásla hlavou – pro Angiiny obavy měla velké pochopení. „S tím musíme něco udělat,“ pokračovala Angie a přešla z ustrašeného výrazu k rozhořčené bojovnosti s takovou bravurou, že by zasloužila Oscara. „V takovém prostředí přece nemůžeme jíst.“ Zhluboka se nadechla a nadhodila s ledabylostí, kterou zdaleka necítila: „Belindo, mohli bychom si pořídit kočku?“ Belinda se zamyslela a na chvíli důkladně zvažovala pro a proti této formální žádosti. Potom rázně kývla hlavou. „Tak dobře. Jsem si jistá, že tohle nějak zařídíme,“ prohlásila nakonec. „Náklady bychom mohli zahrnout pod položku hubení škůdců nebo tak něco. Mám dojem, že ve Windermere mají taky kočku a platíme jí krmení. Nebojte se, něco vymyslíme.“ Angie ji ohromeně poslouchala. Tradovalo se, že bývalá britská královská dráha předávala svým kočkám žertem výplatní pásku, ale nikdy neslyšela, že by platila za kočičí kapsičky zprivatizovaná 21

Felix.indd 21

10.1.2018 10:45:48

K AT E MO O R E OVÁ

společnost. Ale ve skutečnosti Windermere nebyla jediná stanice, kde měli kočku – po celé zemi byste našli řadu nádraží, která o svoje čtyřnohé kolegy starostlivě pečovala. Povídalo se, že dráha Manchester Oxford Road se jednu dobu mohla pochlubit až třinácti zvířecími pomocníky, ale některé si adoptovali místní, takže nakonec jim zůstali čtyři.

Jmenovali se Jumber, Tom, Jerry a Manx. V severozápadní Cumbrii zase chovali černobílého mourka Rabbita, jemuž občas z nedávno opravené stanice Kirkby Stephen East přicházel asistovat černobílý Quaker. Ale ani na jihu nezůstávali pozadu: v Southend Victoria bydlela Jojo, v kentském Tonbridgi zase nedávno osadili pamětní desky dvěma svým kočkám Jill a Louisovi, které k jejich velkému zármutku po dlouhých letech služby zemřely. Jak se zdálo, mít nádražní kočku nebyla zdaleka taková minulost ani výstřednost, jak by se mohlo na první pohled zdát. A Huddersfield se nyní rovněž hlásil ke slavné tradici.

Než Belinda opět zmizela v davu, Angie jí vesele zamávala, ale dávala si pozor, aby nevypadala až moc rozjařeně. Nechtěla vzbudit podezření. Jakmile manažerka z ústředí zmizela z dohledu, Angie se otočila a celá vzrušená pospíchala do dopravní kanceláře. Když vpadla dovnitř a zavřela za sebou dveře, už se nemohla dočkat, až Garethovi sdělí novinky. Ten se vrtěl na židli jako na jehlách a čekal na verdikt. „Tak se podrž, Garethe,“ vyhrkla Angie radostně, ale vzápětí tlumila hlas, protože musela být opatrná. Na stanici zrovna panovala dopolední špič22

Felix.indd 22

10.1.2018 10:45:48

MYŠ V DOMĚ

ka a nechtěla, aby se cestující vyděsili, kdyby se z kanceláře najednou ozvaly nepříčetné výkřiky. „Představ si, máme to v kapse! Můžeme si pořídit kočku!“ Gareth zalapal po dechu. „Vážně? Je to pravda?“ ujišťoval se dychtivě.

Angie jenom beze slova kývla hlavou, protože jí na okamžik vypověděl hlas.

Gareth radostně vyskočil. „Takže to klaplo!“ „Ano, klaplo to.“ „Budeme mít vlastního nádražního kocoura!“ Zpráva se rozšířila po stanici jako požár. Dlouhé tři roky trvala jejich snaha nápad protlačit, až se jim to povedlo. Celý den se nemluvilo o ničem jiném než o kocourovi.

Uplynula celá věčnost od chvíle, kdy v Huddersfieldu měli vlastní nádražní kočku. Poslední zvířecí kolegové byli podle záznamů Bess, Dolly a Tommy, přičemž Tommy byl tažný kůň, který měl za úkol z hlavní tratě odtahovat vagony do depa. V roce 1952 už jeho služeb nebylo potřeba a od té doby dráha oficiálně zvířata nezaměstnávala. Holubi, kteří osídlili kovové traverzy poněkud sešlé střešní konstrukce nádražní budovy, se v žádném případě nepočítali. Nyní, téměř po šedesáti letech, překonali zaměstnanci zdejší stanice všechny překážky a jen díky společnému úsilí se jim podařilo získat od nadřízených úřadů svolení. Mohou oficiálně zaměstnat nádražního kocoura. Všichni doufali, že to bude co nejdříve.

Ale kde ho vezmou?

23

Felix.indd 23

10.1.2018 10:45:48

3. kapitola

Zrodila se hvězda „Psst,“ zašeptal Chris Briscoe, který v TransPennine Express pracoval jako revizor, „poslouchej.“ Bylo sedmnáctého května roku dva tisíce jedenáct a v Chrisově polořadovém domku v Rotherhamu měl panovat nehybný klid. Ale jeho i jeho manželku Joanne něco probudilo – a Chris nejspíš věděl, co to bylo.

S Joannou se zaposlouchali. Ano, tmavou nocí se to ozvalo znovu: slabé pískání, které vycházelo z uzavřené policové skříně. Chris odhodil přikrývku a po špičkách se plížil dolů na odpočívadlo. Přitom si rukou mnul vousatou bradu, aby se trochu probral. Dveře skříně by měly být zavřené, ale nyní stály pootevřené, a když opatrně přistoupil blíž, podivný zvuk ještě zesílil.

Chris otevřel a nahlédl dovnitř. Na spodní polici se na luxusních huňatých ručnících z prvotřídní egyptské bavlny rozvalovala jejich jedenáctiletá kočka Lexi. Vypadala stejně blahobytně jako filmová hvězda v reklamě na parfém.

Když šel Chris spát, březí Lexi se ploužila okolo, ale nyní si spokojeně hověla uprostřed hloučku neposedných tvorečků. Chris napočítal pět koťat.

24

Felix.indd 24

10.1.2018 10:45:48

ZRODIL A SE H V ĚZDA

Lexi měla přítulnou povahu, dokonce Chrise občas i olízla, což se mu u předchozích koček nikdy nestalo, a když zabřezla, její domácké rysy se ještě znásobily. Za celou dobu se od Chrise nehnula málem ani na krok. Jakmile se posadil, vyskočila mu na klín, když šel do postele, za chvilku už cítil, jak se mu stočila v nohách. Věděl, že čas porodu se blíží, proto jí obstaral speciální vyměkčený pelíšek, vystlal ho starou dekou a umístil ho stranou, aby měla klid a pohodlí, až to na ni přijde. Lexi však očividně měla jiné plány a nyní se společně s novou rodinkou rozvalovala na jeho nejkvalitnějších ručnících.

Chris si dřepl a svou krásnou, ale teď trochu unavenou kočku a její nové přírůstky si pořádně prohlédl. Ověřil, jestli je s ní všechno v pořádku, a potom postupně zkontroloval i koťata, aby se ujistil, že mají průchozí dýchací cesty a jejich máma jim správně překousla pupeční šňůru. Všechno bylo tak, jak má být. Prostě na jedničku. Lexi na něj nesyčela ani se ho nesnažila seknout tlapkou. Klidně mu dovolila, aby prohlídku dokončil. Byla to prostě pohodová kočka a do každého kotěte, které vrátil zpět do pelíšku, jenom spokojeně šťouchla čumákem, aby se přesvědčila, že mu nic neschází.

Z pěti koťátek byly tři mourci a dvě jako by své matce z oka vypadla: každé bylo černé s bílou náprsenkou a tlapkami, které jako kdyby si namočilo do kbelíku s bílou barvou – nebo vzhledem k těm přepychovým ručníkům si navléklo bílé kozinkové rukavičky. Bílé tlapky mělo všech pět koťátek. Šlo o tak výrazný rys, že je podědila každá generace.

25

Felix.indd 25

10.1.2018 10:45:48

K AT E MO O R E OVÁ

Čerstvě narozená koťata měla dosud zavřené oči a tichounce mňoukala tak, že tomu rozuměla jenom jejich matka, která o ně starostlivě pečovala.

Když se Chris ubezpečil, že všechno je v pořádku, znovu dveře přivřel a nechal je na prst pootevřené tak, jak si to Lexi naaranžovala předtím.

Když Briscoeovi zjistili, že Lexi bude mít koťata, poněkud je to zaskočilo. Vlastnili dvě kočky, Lexi a kocoura jménem Gizmo. Obě se zatoulaly na obecní pozemek nedaleko Collingwoodu a Chris s Joannou si je vzali k sobě. Zrovna se jim to hodilo, protože potřebovali vyhnat myši. U jejich domu se rozkládala velká zahrada, takže zadní část mohli vyčlenit pro slepice, a dokonce tam chovali i párek bažantů.

Drůbež potřebovala zrní, ale kde je zrní, tam se dříve nebo později zabydlí i myši. Briscoeovi nechtěli používat otrávené návnady, proto se raději pokusili problém vyřešit s pomocí obou nalezených koček.

Gizmo byl na kocoura hodně velký, měl bílou srst, černou hlavu (ale bílou masku) a černý hřbet.

Lexi byla poloviční. Přestože si od Gizma jako lovce hodně slibovali, většinou si myší vůbec nevšímal.

Byl to lenoch, navíc trochu natvrdlý. Takový trpělivý hodný kocouří obr.

Když si Briscoeovi obě kočky vzali, netušili, jak jsou staré, a když šli k veterináři nechat je naočkovat, probrali s ním i otázku sterilizace, protože rozhodně nestáli o nečekaná koťata. Veterinář, který právě prohlížel Lexi, zdvihl oči a prohlásil bez obalu: „Už je pozdě.“ 26

Felix.indd 26

10.1.2018 10:45:49

ZRODIL A SE H V ĚZDA

Zhruba za šedesát dní bylo na světě pět roztomilých koťat.

Chris s nimi vůbec nepočítal, proto se vyptával po okolí, jestli náhodou nemá někdo zájem o čtyřnohého mazlíčka. Joanne Briscoeová pracovala pro TransPennine Express na informacích, měla tedy možnost rozhodit sítě ještě dál. Doufali, že se jim podaří nějakého zájemce sehnat dřív, než nastane čas koťata odstavit. Postupně se začínalo řešení rýsovat. Jednu mourovatou kočičku si chtěl nechat jejich syn a ohledně dalších dvou mourků se ozvala traťová dispečerka z Manchesteru. Takže nyní sháněli domov jen pro dvě zbylá černobílá koťata.

Tou dobou si už Briscoeovi začínali na nový přírůstek do rodiny zvykat. Kočičky postupně otevřely modré oči a poprvé se rozhlédly po světě. Huňatější z obou černobílých koťátek si dávalo načas, ale jakmile nakonec přece jen otevřelo oči, mělo se okamžitě čile k světu.

Chrisovi a Joanně připadalo, že klubíčko bezmocných slepých tvorečků se téměř přes noc proměnilo ve zlobivé rozpustilé neposedy, kteří dělali samou neplechu a uhlídat je bylo možné asi jako pytel blech. V jednom kuse něco vyváděli. Honili se po domě, věšeli se na záclony, schovávali se v koši na prádlo, kradli ponožky sušící se na radiátoru a tahali se o ně jako o drahocennou kořist. Chris s Joannou nemohli ani na okamžik něco nechat bez dozoru, jinak by to koťata zrekvírovala a zničila. Malí uličníci měli celý dům k dispozici a této možnosti opravdu dokázali plně využít – prolézali z pokoje do pokoje, klouzali se na podlaze a občas 27

Felix.indd 27

10.1.2018 10:45:49

K AT E MO O R E OVÁ

se pustili do křížku každý s každým, takže se pak po kuchyni koulelo huňaté pětihlavé klubíčko jako kolotoč v lunaparku.

K oblíbeným zábavám rozpustilé pětice patřilo terorizovat svého otce Gizmu. Kocour měl andělskou trpělivost a nedal se vyvést z míry, ani když po něm poskakovalo pět koťat najednou. Dělali si s ním, co se jim zlíbilo. Když toho měl Gizmo někdy po dvou hodinách přece jen dost, jednoduše se rozvážně zvedl, oklepal se a neposedné potomky setřásl. Pak je prostě nechal stát a odebral se jinam.

Ale nikdy se po nich neohnal ani po nich nesekl prackou.

Naproti tomu jejich máma měla ráznější povahu.

Také koťatům občas dovolila, aby po ní skotačila a dělala si z ní prolézačku (jejich oblíbená zábava byla skok přes překážku), ale jakmile měla pocit, že už je toho dost, jednoduše po nich chňapla, popadla kotě za uvolněnou kůži na zátylku a zřetelně dala najevo: To stačí. Konec zábavy. Lexi byla milující matka, ale zároveň si dokázala zjednat respekt. Ukazovala jim, že některé věci se dělat nesmí, a koťata ji poslouchala. Lexi je učila i další věci – sama byla velmi čistotná, a předvedla jim tedy, jak chodit na záchod a jak si udržovat srst. Koťata měla tedy velmi slušné vychování.

Postupně přestala sát mateřské mléko, a když je Lexi definitivně odstavila, přešly na doporučenou stravu sestávající ze syrového mletého masa smíchaného s vejcem. Briscoeovi nechtěli kupovat obvyklou výživu pro koťata, která se prodávala běžně v obchodech, protože měli pocit, že jejich mazlíč28

Felix.indd 28

10.1.2018 10:45:49

ZRODIL A SE H V ĚZDA

ci, kteří se narodili na luxusních ručnících z pravé egyptské bavlny, si zaslouží jen to nejlepší. Krmili je tedy prvotřídní čerstvou sekanou, do které všlehali syrové vejce. Jídlo šampionů.

Mourkovi, který dostal jméno Prcek a nakonec zůstal u Briscoeových, šla strava očividně k duhu.

Především byl tak mrštný, že u misky byl vždycky první. Jeho apetit se nakonec stal příslovečný a začalo se říkat „baštit jako Prcek“. Sourozenci si mohli protestovat a mňoukat, jak chtěli, Prcek byl stejně nejrychlejší, zabral misku pro sebe, a dokud se dosyta nenajedl, nikdo jiný si ani neškrtl.

Jinak ovšem táhli za jeden provaz a byla to taková sebevědomá, hlučná a dobrodružná parta. Když se blížila doba jídla, začali mňoukat jako jeden muž, zvlášť, když jim Prcek zase jednou vypálil rybník.

Mňoukáním však dávali najevo i radost ze hry, takže při vzájemných potyčkách a pranicích všem okolo až uši zaléhali. Po celém megahektickém dni a vydatné večeři se schoulili do klubíčka ve svém velurovém pelíšku a usnuli zdravým spánkem, jak prozrazovalo spokojené předení a odfukování.

Kromě Prcka, který se projevil jako velký hltoun, se i u ostatních koťat začínaly objevovat specifické rysy. Černobílá dvojka dostala přezdívku „strašlivá dvojčata“, protože jejich oblíbená hra spočívala v tom, že kdykoli si chtěl někdo v klidu sednout, přilepila se mu na kalhoty jako velké chundelaté přísavky. Připlížili se pokaždé nepozorovaně například ke Chrisovi a ve vší tichosti se mu zadrápli za nohavice. Chris si jich obvykle vůbec nevšiml, dokud nevstal. Teprve potom zjistil, že má na nohavicích 29

Felix.indd 29

10.1.2018 10:45:49

K AT E MO O R E OVÁ

závaží a do nohy se mu zaťaly ostré drápky. „Au, kruci, co to je?“ sakroval obyčejně. Koťata si zjevně vychutnávala dramatickou situaci, Chrisovo hudrování a také vzrušující pocit vznášet se na plápolajících nohavicích. Tuto zábavu oba uličníci praktikovali často, takže Chris po jisté době vypadal, že k jeho oblíbené činnosti patří prodírat se ostružiním – tak měl kalhoty rozedrané.

O to usilovněji se pokoušel nalézt pro strašlivá dvojčata náhradní domov. A právě tehdy se k němu železniční šeptandou doneslo, že Angie Huntová z nádraží v Huddersfieldu shání staniční kočku.

Nemá někdo vhodného kandidáta?

Pro Angie a celý nádražní tým bylo důležité, aby dostali kotě, protože si ho potřebovali vychovat.

Dospělá kočka by se v hlučném přelidněném prostředí nádražní stanice mohla trápit nebo si i ublížit, protože projíždějící vlaky a celkový rušný provoz přinášely řadu nebezpečí. Huddersfieldem prošlo každý rok přibližně pět milionů cestujících, za hodinu stanicí projelo patnáct vlaků, šlo tedy o jedno z nejrušnějších nádraží v kraji. Starou kočku by se těžko podařilo naučit novým trikům, ale z kotěte by se postupem doby šikovný nádražák vychovat dal.

Netrvalo tedy dlouho a Angie s Chrisem spolu měli první vážný rozhovor týkající se koťat. Chris tehdy do Huddersfieldu často dojížděl, proto nebylo nic těžkého domluvit si schůzku.

Angie ho vítala svým obvyklým širokým přátelským úsměvem. „Rádi bychom snížili účet za hubení hlodavců,“ spustila, když na toto téma hovořili poprvé. „Máme v plánu pořídit si kotě. Zaslech30

Felix.indd 30

10.1.2018 10:45:49

ZRODIL A SE H V ĚZDA

la jsem, že byste nám mohl pomoct – kolik za ně chcete?“ „Mně o peníze nejde,“ odpověděl Chris rychle.

Když pomyslel na škrábance na nohách, toužil se koťat co nejrychleji zbavit a věnovat je do dobrých rukou. Představa, že alespoň jedno ze strašlivých dvojčat půjde z domu, ho těšila. Navíc vzhledem k tomu, jak to na dráze obvykle chodilo, si dělal naděje, že pokud právě on dodá kočku do Huddersfieldu, někde se mu to přičte k dobru. Svým způsobem to pro něj byla pocta.

Především však měli s Joannou radost, že kotě najde trvalý domov, kde o ně bude dobře postaráno. O tom Briscoeovi nepochybovali. Podle toho, jak Angie zářila, když jí kotě slíbil, hned poznal, že se o něj budou v Huddersfieldu nejen dobře starat, ale přímo ho rozmazlovat. „Radši bychom kocoura,“ dodala Angie nakonec, jako kdyby ji to právě napadlo. Ale ani ona, ani kolegové neměli v úmyslu to lámat přes koleno. Už tak jim připadalo jako menší zázrak, že vedení jejich nápad schválilo. Ještě před nedávnem nikdo z nich nevěřil, že by ústředí, které mělo plno jiných starostí, s pořízením nádražního kocoura vůbec souhlasilo, všichni tedy měli pocit, že by bylo jistější s jeho pořízením neotálet a moc si nevybírat.

Jak se vzápětí ukázalo, Chris tou dobou pohlaví koťat ještě neznal. A když si k němu domů přijela traťová dispečerka prohlédnout mourky, upřímně se ke své neznalosti přiznal. „Pohlaví u koťat jsem zatím neřešil,“ oznámil jí. „To budete muset zjistit sama.“ 31

Felix.indd 31

10.1.2018 10:45:49

K AT E MO O R E OVÁ

Dispečerka nehnula ani brvou, mourky prohlédla a prohlásila: „Tohle je určitě kocour a tamto je paní kocourová.“ Jednoho pojmenovala Percy a druhého Max. Pak vytáhla z košíku první z černobílých koťat a otočila ho bříškem nahoru. „Jasný kluk,“ tvrdila.

Na konec zdvihla i druhé, chlupatější kotě z černobílé dvojice a provedla tutéž inspekci. Kotě mělo tak hustou srst, že bylo o něco obtížnější dospět k závěru, ale dispečerka si i tak věděla rady: „Určitě kluk,“ pronesla s přesvědčením. Zdálo se, že ví, o čem mluví.

Chris okamžitě sdělil Angie novinky: obě černobílá koťata jsou kluci, takže si může vybrat. Pro Chrise to byla rovněž dobrá zpráva, protože Pam, která pracovala v Huddersfieldu v pokladně, říkala, že její matka se ujme kotěte, které zbude, takže obě budou mít domov.

Mezitím koťata vesele skotačila po domě a pokračovala ve svém ničivém tažení. Joanne s Chrisem je téměř nedokázali od sebe odlišit. Až na to, že jedno bylo huňatější a trochu drobnější, neviděli mezi nimi vzhledově téměř žádný rozdíl. Zaujalo je však jejich chování. Obě koťata měla samozřejmě velkou hromádku hraček (něco byly skutečné hračky, něco „úlovky“, které původně v bytě sloužily zcela jinému účelu a které si strašlivá dvojčata přivlastnila). Pro jejich pobavení sloužila i tyčová prolézačka se zavěšeným balonkem, na který se dalo seshora skákat, a také tucet pištících myší. Když se provázek u myši natáhl, pérko se rozpohybovalo a myška klouzala po podlaze jako živá. A právě u téhle hračky se chování koťat značně lišilo. Jedno z nich pohled 32

Felix.indd 32

10.1.2018 10:45:49

ZRODIL A SE H V ĚZDA

na hýbající se myšku paralyzoval hrůzou, ale druhé bylo ve svém živlu. Pořád a pořád se na hračku vrhalo: jakmile myška vystartovala, kotě vystřelilo a plác, vymalováno. Hra skončila. Predátorský instinkt v akci. „Které z nich nakonec dráha zaměstná, co myslíš?“ uvažovala Joanne nahlas. Byla to drobná usměvavá žena s blond melírem a velkým smyslem pro humor. Ale tohle byla vážná věc. O takové záležitosti se nežertuje, budoucnost dvou koťat, která se bezstarostně prohánějí po bytě a s vrozenou kočičí zvídavostí prozkoumávají všechno nové, je potřeba pečlivě uvážit. Dosud je Chris s Joannou ven nepustili, ale doma zatím měla dost zábavy a podnětů na několik dalších týdnů. Kdoví na kolik atrakcí se může těšit taková nádražní kočka? Tajemné železniční koleje, dunění vlaků na pražcích, hodiny a hodiny procházení po opuštěných peronech uprostřed noci.

Joanne byla toho názoru, že chlupáč se na tuto pozici hodí lépe. Dokonce i v tak útlém věku se něčím podobal svému otci Gizmovi, který vypadal jako velká chundelatá koule. Hezká huňatá srst nepochybně na nádraží vzbudí pozornost a bude ji mít kdo obdivovat. Druhé kotě mělo přece jen srst kratší a bylo drobnější.

Chris je oba Angie podrobně popsal a zrekapituloval: „Jedno kotě začíná být opravdu velké a srst má huňatou jako jeho táta.“ „Tak to bychom chtěli,“ prohlásila Angie rozhodně. Představa, že budou mít v Huddersfieldu výstavného chlupatého kocourka s nadýchanou hustou 33

Felix.indd 33

10.1.2018 10:45:49

K AT E MO O R E OVÁ

srstí se jí líbila. A tohle kotě opravdu připomínalo hebké klubíčko, které se zatím ještě pohodlně vměstnalo do mužské dlaně. Chris jí poslal pár momentek, aby v Huddersfieldu věděli, že se už můžou těšit na nový přírůstek.

Angie donesla fotografie do dopravní kanceláře. „Seznamte se s novým kolegou,“ oznámila Garethovi a vyskládala před něj fotografie, jako když pyšná máma ukazuje novorozeně.

Ani Gareth neskrýval radost. „Takže jsme to dokázali, co?“ liboval si. „Vážně se nám to povedlo.“ Ovšem do chvíle, než svého kočičího kolegu budou moci přivítat na stanici, je čekalo ještě hodně práce. Kotě bylo možné odstavit až v osmi týdnech a mezitím se na ně museli připravit. Nejprve pro ně obstarali flísovou deku, aby mělo kde spát, koupili mu bílou umělohmotnou misku rozdělenou na dvě přihrádky – do jedné se dávalo krmení a do druhé voda, a vedli dlouhé debaty o tom, kde bude jeho „pracovní stůl“. Při tom všem si užili plno zábavy a z představy, že zanedlouho dostanou takovou vzácnou pracovní posilu, měli všichni dobrou náladu. Již se nového kolegy, jehož popularitou se mu už teď, týdny před nástupem, nikdo na stanici nemohl ani v nejmenším rovnat, nemohli dočkat.

Ale abychom byli spravedliví, nadšení z chystané změny se netýkalo úplně všech. Padla i námitka o alergii na kočičí chlupy, ovšem vzhledem k tomu, že si Garethovi během tří let, kdy se o nápadu mluvilo, nikdo na nic podobného nestěžoval, to s největší pravděpodobností s tou alergií nebylo tak žhavé a Gareth si myslel svoje.

34

Felix.indd 34

10.1.2018 10:45:49

ZRODIL A SE H V ĚZDA

Nicméně byl to Chris Briscoe, kdo už se nemohl dočkat, až strašlivá dvojčata půjdou z domu. Každý večer museli s Joannou koťata shánět po celém bytě, protože si pořád hrála na schovávanou a vydávala se na výpravy do míst, do nichž měla přísný zákaz vstupu. „Kolik jich už máme?“ zeptal se Chris zadýchaně a v rukou držel další chundelaté klubíčko.

Joanne opatrně procházela pokojem, nakukovala do všech koutů. „Tady je ještě jeden, v krbu.“ Oba dobrodruzi byli dopraveni postrkem k Lexi do pelíšku, ale než se podařilo vypátrat další tři, tihle první dva už byli zase bůhvíkde. Večerka jim jednoduše nic neříkala.

Uhlídat takovou neposednou společnost bylo opravdu vyčerpávající, ale Chrisova dcera i tak litovala, že si nové kamarády nemůže nechat. Lucy Briscoeové bylo jedenáct a na koťata nedala dopustit. Společně s šestiletou vnučkou Briscoeových Ellie si vzaly na starost navyknout koťátka na lidskou společnost, takže si s nimi stále hrály a chovaly je.

Snažily se pozornost dělit spravedlivě mezi všech pět malých neposedů, hrát si s nimi a zapojovat je do nejrůznějších činností, aby se během prvních osmi formativních týdnů naučili, že se nemají lidí bát. Koneckonců navzdory práci, kterou s nimi měli, bylo Briscoeovým přece jen líto, že se s nimi budu muset rozloučit.

A ten den přišel až příliš brzy. V úterý dvanáctého července roku dva tisíce jedenáct dosáhla koťata důležitého milníku – bylo jim přesně osm týdnů.

Nastal čas, aby se sourozenci rozešli a vydali se do nových domovů.

35

Felix.indd 35

10.1.2018 10:45:49

K AT E MO O R E OVÁ

Jako první byl připravený odejít Prcek, který měl se synem Briscoeových namířeno do Sheffieldu.

O den později se budou Max a Percy vypravovat do Manchesteru. Zůstanou pouze černobílá koťata, která dosud neměla jméno. Do Huddersfieldu odjedou ve čtvrtek čtrnáctého července. Ve věku osmi týdnů a dva dny nastoupí strašlivá dvojčata cestu, která jim přinese zcela nové zážitky.

36

Felix.indd 36

10.1.2018 10:45:49

4. kapitola

Vítejte v Huddersfieldu „No tak honem, šup dovnitř,“ pobízel Chris Briscoe obě koťata, která si ho měřila nechápavým pohledem. Tahle nová hra jim nic neříkala. Nakonec tedy Chris oba popadl a sám je strčil do šedé umělohmotné přepravky, aby se mohli vydat na nádraží. Koťata podezíravě očichávala nezvyklý pelíšek a potom začala lítostivě mňoukat. Poprvé byla zavřená na tak divném místě – nad hlavou se jim klenula umělohmotná střecha a ven se oba kamarádi mohli dívat jenom skrz pletivo na dvířkách, která ten velký tvor pevně zavřel.

Když se to nesmlouvavé klapnutí ozvalo, obě koťata začala mňoukat ještě hlasitěji, ale tentokrát jim matka na pomoc nepřišla.

Lexi si už před nějakou dobou vyběhla ven na zahradu a věnovala se vlastním dobrodružstvím.

Nejspíš měla pocit, že odvedla svůj díl práce a splnila povinnost, takže se opět může vrátit ke svému běžnému životu. Tři její potomci už odešli z domu, a když se Briscoeovi ten večer vrátili do Rotherhamu a vpustili ji na noc do domu, pouze zběžně očichala pelíšek, ve kterém se koťata obvykle rozvalovala, a když zjistila, že jsou pryč, nedala najevo 37

Felix.indd 37

10.1.2018 10:45:49

K AT E MO O R E OVÁ

žádné rozčilení. Odchod jejích ratolestí ji nevyvedl z míry.

Totéž se však nedalo říct o koťatech. Když Chris zvedl přepravku a s Joannou vyšli před dům, oba malí uličníci zalezli až dozadu a přimáčkli se k sobě, jako kdyby se chtěli schovat jeden za druhého. Cestou na nádraží se ani nehnuli, uši nastražené a oči na stopkách. Chris s Joannou pospíchali, aby stihli nejbližší spoj trasy Penistone line do Huddersfieldu.

Koťata vzadu v přepravce ani nedutala. Jejich svět se najednou proměnil v divné místo plné neznámých hrůzostrašných zvuků: prásknutí dvířek od auta, cvrlikání ptáků, elektronické zabzučení brány parkoviště. Pletivem se do přepravky linuly rovněž nezvyklé vůně: pachy cizích zvířat, lidí, zeminy, rostlin. A červencové sluníčko je málem oslepilo.

Všechny ty dojmy je zmohly a strašlivá dvojčata upadla do ustrašeného mlčení. A aby toho nebylo málo, když s Briscoeovými nastoupili do vagonu, ozval se ohlušující rachot vlakového motoru, takže koťata málem zapomněla i dýchat. Co za monstrum mohlo vydávat takový řev?

Ale s postupem cesty si oba na pravidelné otřesy vagonů zvykli a odvaha se jim vrátila. Vzájemně se pošťuchovali, čímž si dodávali kuráž podobně, jako když se u Briscoeových v domě pokoušeli vyšplhat po závěsech. Posléze se propracovali až k mřížce a hleděli ven z přepravky. Čumáček prostrčili skrz oka a dychtivě nasávali záhadné pachy, které na ně útočily ze všech stran.

Zhruba v polovině cesty do Huddersfieldu se Chris a Joanne zvedli, aby své vzácné spolucestují38

Felix.indd 38

10.1.2018 10:45:49

V Í T EJ T E V HUDDER SFIELDU

cí zkontrolovali, ale jakmile je koťata zahlédla, lekla se a rychle se zase schovala vzadu v přepravce.

Celou cestu zůstala nebývale potichu, takže když ani potom nijak neprotestovala, usadili se Chris a Joanne zase do sedadel a nevšímali si jich. Kam se poděla ta hlučná neposedná dvojka, která na každém kroku způsobila nějakou neplechu? První cesta do velkého světa je vyvedla z míry.

Jízda trvala zhruba hodinu a půl, pak se ozvalo hlasité skřípění brzd a vlak zastavil v jejich cílové stanici: v Huddersfieldu.

Koťata to sice netušila, ale tohle byl jejich nový domov.

Moc nadšená z něj však zatím očividně nebyla.

Příšerné skřípění brzd je vyděsilo k smrti a divné pípání, které doprovázelo automatické otvírání dveří, je neuklidnilo. Oba nešťastní cestovatelé opět začali mňoukat a naráz spustili hlasitý nářek: Mami, kde jsi? Mám hlad a je mi zima. Kde to jsem? Jakmile však Chris vzal přepravku do ruky a s Joannou vystoupili, mňoukání utichlo, jako když utne. Koťata vnímala, jak se přepravka pohupuje, a bylo jim jasné, že se něco děje. Strachem se neodvážila ani pípnout.

Když se ocitli venku z vlaku na nádraží, hluk ještě zesílil. Přestože tuhle denní dobu nepanoval na stanici nijak zvláštní ruch – bylo dopoledne, ranní špička už opadla – pro koťata, která se dnes poprvé ocitla mimo domov, to bylo jako výprava na jinou planetu. Dokonce i vzduch byl jiný, chladnější a ostřejší, než jak byla dosud zvyklá, ale nejvíc je děsily hlasité zvuky a divné pachy. Neosobní hlášení 39

Felix.indd 39

10.1.2018 10:45:49

K AT E MO O R E OVÁ

z amplionů rezonovalo celou přepravkou podobně jako kroky kolemjdoucích, do toho to podivné houpání, které naznačovalo, že nemají pevnou půdu pod nohama. Čtveřici zavedli do dopravní kanceláře. Když za nimi zapadly dveře, rozhostilo se náhlé ticho. Chris odložil přepravku na stůl a zaměstnanci, kteří měli zrovna směnu, se shromáždili kolem. Ozval se vzrušený šepot a všichni se těšili, až svého nového kočičího kolegu uvidí.

Chris a Joanna přepravku otevřeli a každý vzal do ruky jedno kotě. Přestože byla na lidi zvyklá a u Briscoeových strávila hodně příjemných chvilek hrou s Chrisovou dcerou a vnučkou, tentokrát zdaleka neprojevovala takové nadšení. Tohle nebyla vůbec legrace. „Au!“ vyjekl Chris, když ho kotě seklo po ruce, až se mu na kůži objevil výmluvný škrábanec. „No tak, neboj se,“ konejšil je. „Všechno je v pořádku.

Tady jsi v bezpečí.“ Pam z pokladny se slavnostního předání rovněž zúčastnila, protože právě její matka se měla ujmout jednoho z koťat. Když se dozvěděla, že se k nim Chris chystá, zavolala matce a oznámila jí, že její kotě už je tady.

A opravdu. Dvojice se bystrýma očkama rozhlížela po svém okolí a z Briscoeových dlaní si měřila nové prostředí. Nic podobného dosud ani jeden z nich neviděl: monitory počítačů blikaly a proměňovaly se přímo před jejich očima, jak na nádraží přijížděly vlaky a zase odjížděly a program aktualizoval situaci. V mikrofonu to praskalo a bzuče40

Felix.indd 40

10.1.2018 10:45:49

V Í T EJ T E V HUDDER SFIELDU

lo a v místnosti bylo přímo nepřeberné bohatství různých prolézaček a konstrukcí, hromady papírů, pořadače, kartotéky a pracovní stoly.

A všude kolem stáli lidé, usmívali se na ně, chtěli je hladit a hrát si s nimi. Chris už předtím věděl, že koťata budou v dobrých rukou, a teď si potvrdil, že se nespletl. Spíš je tady budou rozmazlovat.

Podívali se s Joannou na sebe a usmáli se. Nemusí se bát pustit strašlivá dvojčata do světa a nechat je, aby se postavila na vlastní nohy. „Takže tohoto krasavce jsme vybrali jako adepta na zaměstnance dráhy,“ řekl Chris zvědavým kolegům a kývl směrem k chundelatému klubíčku, které držela v ruce Joanne: bylo to nejchlupatější kotě z celého vrhu přesně tak, jak si přála Angie Huntová. „A Pam dostane tohoto divocha.“ Podával jí druhé kotě. Pojmenují ho Luther a vyroste v pružného elegantního kocoura, který bude bydlet s Paminou mámou a tátou a další kočkou jménem Mo v domě u řeky, kde bude mít plno možností lovit a prozkoumávat okolí. Byl z něho spokojený sebejistý kocour a své strašlivé dvojče, s kterým strávil tolik času, už nikdy neviděl.

Všechny oči se stočily na chundelaté kotě v Joannině dlani. Zlehka ho hladila po hebkém hřbetě a drobeček těkal průzračnýma očkama z jednoho na druhého. A jeho nová rodina si ho prohlížela.

Všimli si, jak je kocourek maličký, že má sněhobílé tlapky, malý čumáček a dlouhatánské bílé vousky, které se mu táhly až k uším. Když nakrčil nos a začichal, vousky se mu zachvěly. Právě teď prováděl katalogizaci všech dostupných pachů: zápach 41

Felix.indd 41

10.1.2018 10:45:49

K AT E MO O R E OVÁ

tiskařské barvy z kopírky, různé voňavky, tuňákový sendvič… Bylo přímo vidět, co se mu honí hlavou: Hmm, jídlo. To voní slibně…

Jeho reakce vyvolala všeobecné nadšení. „Ten je roztomilý!“ vydechli všichni sborově. „Je naprosto úžasný!“ Pochvalné výkřiky však kotě příliš netěšily. Všechen ten hluk ho spíš děsil.

Joanne se sklonila a postavila ho opatrně na podlahu. „Tady jsi teď doma,“ oznámila mu.

Fííí.

Než se otočili, kotě bylo pryč. Nohy mu sloužily opravdu dobře. Nadzvukovou rychlostí odpelášilo rovnou pod počítačový stůl do bezpečí a odtamtud pozorovalo ty podivné tvory a snažilo se přijít na to, co se to propána děje.

Místností se rozlehl shovívavý smích. Mají dost času na to, aby se všichni navzájem skamarádili a naučili nového rekruta, jak se má správně chovat. Briscoeovi s uspokojivým klapnutím zavřeli přepravku a chystali se na cestu domů.

Předtím se Chris raději ještě sklonil a zadíval se pod stůl na kotě, které už překonalo první strach a nyní si tam celkem spokojeně hovělo. Chris věděl, co jeho bývalého nájemníka čeká – stane se z něj nový zaměstnanec nádraží Huddersfield a jeho pracovní náplní bude udržovat pod kontrolou stavy zdejších hlodavců. Vzhledem k tomu, že ho nyní zaměstnává TransPennine Express, jsou v podstatě kolegové.

Chrisovi se na vousaté tváři objevil široký úsměv. „Tak zatím ahoj,“ loučil se s kotětem. „Nashle v pondělí na šichtě.“ 42

Felix.indd 42

10.1.2018 10:45:49

5. kapitola

První den v práci Gareth Hope tiše otevřel dveře do kanceláře a vklouzl dovnitř. Staniční rozhlas se v noci nepoužíval, takže Gareth nepracoval na směny a u hlásiče bylo před šestou ráno prázdno. Gareth se po špičkách vkradl dovnitř, zavřel za sebou, zastavil se a rozhlédl.

Stále tomu nemohl uvěřit. Bylo to prostě báječné. Na rezavém koberci, který tak důvěrně znal, stálo miniaturní kotě a ostražitě si ho prohlíželo.

Tak je to vážně pravda. V místnosti strávilo téměř dvacet čtyři hodin, ale pořád ještě působilo trochu zmateně a nejistě. Byl to takový drobeček, že jeho bílá umělohmotná miska vedle něj vypadala jako kotel.

Gareth se pohledu na nového kočičího kolegu nemohl nabažit. „Ahoj, špunte,“ pozdravil ho tiše.

Dlouhou dobu jenom tak stál u dveří a pozoroval ho. Po vší té námaze, dlouhých měsících vyplněných taktizováním a přesvědčováním, se nemohl ubránit triumfálnímu pocitu. Jeden z jeho nápadů se skutečně prosadil. Opravdu něčeho dosáhl. A výsledek jeho úsilí se nacházel přímo tady, před ním: živoucí důkaz toho, že navzdory pochybnostem, které o něm mělo okolí i on sám, konečně uspěl.

43

Felix.indd 43

10.1.2018 10:45:49

K AT E MO O R E OVÁ

Gareth si dřepl, aby se s novým přírůstkem seznámil blíž. Kotě k němu trochu obezřetně přišlo a očichalo ho. Gareth se ani nepohnul, aby ho nepolekal, ale potom opatrně natáhl ruku a přátelsky ho podrbal. „Ahoj, já jsem Gareth,“ představil se vesele. „Dal sis načas, kamaráde.“ Okna z kanceláře vedla na první nástupiště a ze svého místa Gareth viděl, že peron se začíná plnit lidmi. Nastávala ranní špička a zanedlouho na stanici zastaví vlaky do Manchesteru, Leedsu a Yorku. Gareth se musel připravit, ale nechtělo se mu s novým kamarádem loučit, proto ho zvedl a postavil na svůj pracovní stůl. Měl na něm klávesnici, čtyři velké monitory, na kterých byly vidět jak příjezdy vlaků, tak záběry z kamer, a černý mikrofon, do něhož hlásil informace o spojích. Na stole se nacházelo další obvyklé kancelářské vybavení, jako je počítačová myš, několik propisek a desky s rychlosvorkami na poznámky a telefonní čísla.

Gareth se pohodlně rozvalil do židle a kotě začalo brouzdat po stole, chvíli se věnovalo zběžnému průzkumu a potom se stočilo do klubíčka přímo na klávesnici – nohy na klávesách, hlavu na stole – a usnulo.

Gareth se musel smát. Přesně, jak očekával. Kotěti bylo sotva osm týdnů a na stanici se ani neohřálo, ale už bylo jasné, kdo tady velí. Gareth ho nechtěl probudit, takže ťukal do kláves různě kolem něj a tímto způsobem se mu nějak podařilo ranní špičku zvládnout. Pokud někdo přišel s dotazem, na který musel zareagovat, vzal kotě opatrně do ruky, 44

Felix.indd 44

10.1.2018 10:45:49

PRV NÍ DEN V PR ÁCI

odnesl ho k přepážce a tam žádost vyřídil i s ním, protože ho nechtěl pouštět ani na vteřinu z očí.

Když ho zákazníci zahlédli, přirozeně dávali najevo překvapení. Vidět za okénkem u přepážky dřímající kotě není zrovna obvyklý pohled, ale Gareth si jejich reakcí příliš nevšímal. Oči měl jen pro nového společníka, občas ho pohladil a přátelsky podrbal. Ten se potom pokaždé zase rozvalil do své oblíbené polohy – částí těla na stole, částí na klávesnici, kterou láskyplně objal packou. V jednu chvíli to vypadalo, že je mu zima, proto Gareth přinesl přikrývku a pečlivě ji přehodil přes drobné tělíčko. Kotě spokojeně vyspávalo a Gareth sledoval ostřížím zrakem, jestli mu nic neschází.

Právě tak je našla Angie Huntová, když přišla na směnu. „Dneska se nepracuje,“ smála se. „Musíme si našeho chlupáčka pořádně užít a přivítat ho, aby se tady cítil dobře.“ Nemohli se na roztomilé kotě vynadívat. Označení „chlupáček“ na ně opravdu sedělo, protože tak huňatý a hebký kožíšek se u kočky vidí málokdy.

Chlupáček byl ebenově černý, jenom packy, bříško a náprsenku měl sněhobílé. A na bílém bříšku byla kousek pod srdcem černá skvrnka. Bílou srst měl také na vnitřní straně špičatých oušek a stříbřitě bílou měl i špičku ocásku, jako by mu ten úplný koneček někdo přejel štětcem. Byl tak drobounký, že když se stočil do klubíčka na klávesnici, Gareth měl pořád dost místa, aby mohl ťukat do kláves, protože kotěti stačila část klávesnice od V k Ctrl.

Když byla Angie malá, v rodině kočky měli, ale to bylo před dvaceti pěti lety. Proto teď byla na 45

Felix.indd 45

10.1.2018 10:45:49

K AT E MO O R E OVÁ

vrcholu blaha, že se alespoň takto může vrátit do dětství. Plánovala, jak se o tohohle drobného tvorečka postará, a podobně jako pro ostatní to byl další důvod, proč se těšit do práce. „Stejně mě to pořád udivuje,“ řekla Garethovi. „Ani za milion let bych nevěřila, že nám kočku povolí.“ Zatímco Chlupáček spokojeně dřímal, Angie s Garethem spřádali plány a probírali nejlepší strategii, jak péči o něj zařídit. Většina se na kotě těšila, ale přece jen existovala nepočetná skupinka zapřisáhlých kočičích odpůrců, které bylo potřeba si nerozhněvat. Ani Angie, ani Gareth jim nechtěli zavdat sebemenší důvod ke stížnostem. Rozhlédli se tedy po kanceláři a snažili se vyloučit možné škody. Podlahu pokryli novinami – a dobře udělali, protože zanedlouho se ukázalo, že jejich nový čtyřnohý kamarád si se správným stolováním moc hlavu neláme. Navíc chvíli bude trvat, než si zvykne na novou misku. Do té doby se krmení povalovalo na všech možných i nemožných místech, a když pil, vznikla menší povodeň. Na druhou stranu pokud šlo o hygienu, měl slušné vychování. V tom ho jeho matka Lexi dobře vycvičila, takže na kočičí záchod chodil bez problémů a k „nehodám“ téměř nedocházelo. A když už přece, okamžitě nastoupila úklidová četa a nepořádek zmizel dřív, než někdo něco vůbec zaregistroval. Rozhodně nechtěli zavdat vedení drah příčinu, aby své rozhodnutí mohlo odvolat.

První den během Garethovy směny kotě skoro pořád spalo, a pokud se na chvíli občas probudilo, hypnotizovalo ho průzračnýma očima. Když Ga46

Felix.indd 46

10.1.2018 10:45:49

PRV NÍ DEN V PR ÁCI

reth viděl, jak si ho upřeně prohlíží, usoudil, že v cizím prostředí, kde je tolik nových nezvyklých věcí a lidí, kteří se navíc s měnícími se směnami stále střídají, potřebuje kocourek především najít pevný bod – někoho stálého, na koho se může vždycky spolehnout. Předal ho tedy na chvíli do Angiiny péče, vyšel z kanceláře a zaklepal na dveře Ztrát a nálezů. „Ahoj, Garethe,“ zdravila ho vesele úřednice, která na oddělení vládla. Jmenovala se Angela Dunnová a byla to přátelská paní s krátkými světlými vlasy a tmavými brýlemi. Měla pověst věcné a laskavé ženy.

Gareth si nenápadně prohlédl police vzadu v místnosti. Válela se tam poněkud smutná sbírka opuštěných deštníků, kabelek, zapomenutých kabátů a svetrů a podobných věcí. Nejžalostněji vypadaly bezprizorní hračky.

Sklíčeně ležely na policích, v korálkových očkách prázdný skelný pohled, hadrová tělíčka špinavá a pomačkaná. Nikdo už je nikdy nepochová – někteří jejich majitelé z nich nejspíš dávno vyrostli. Přehlídku zajíčků, medvídků, panenek, kačenek a dinosaurů schovávala Angela co nejdéle, protože nechtěla zklamat žádné dítě, které by snad zatoužilo po shledání se svou milovanou hračkou, ale stále častěji tam zapomenuté panenky a plyšáci zůstávali ležet měsíce, dokonce i roky. A když už police přetékaly, musela Angela nejstarší hračky a ostatní věci naskládat do krabice a se smutným povzdechem je darovala na charitu, kde si je snad zamilují nové děti.

47

Felix.indd 47

10.1.2018 10:45:49

K AT E MO O R E OVÁ

„Tak mě napadlo…,“ spustil Gareth opatrně a prosebně se na Angelu zadíval. „Nenašla by se tady nějaká plyšová hračka pro našeho Chlupáčka?“ Angela se na něj přátelsky usmála. Už z titulu své funkce patřila do prokočičího týmu a podobně jako ostatní si kotě hned oblíbila. „Tak počkej,“ zamyslela se. „Určitě se něco najde.“ Z řady hraček, které na policích ležely nejdéle, vybrali s Garethem světlehnědého plyšového medvídka, který byl skoro stejně tak velký jako samotné kotě. Ale to samozřejmě rychle poroste, takže se velikost brzy upraví. Medvídek byl z měkkého flísu, nevážil skoro nic a dal se tvárně nastavit, takže i seděl. Kotě ho mohlo bezpečně oždibovat a hrát si s ním. Gareth poděkoval Angele za pomoc a vrátil se k sobě do kanceláře, aby kolegovi představil novou hračku.

Chlupáček si ji chvíli tázavě prohlížel, potom ji důkladně očichal a na zkoušku olízl růžovým jazýčkem. Potom se stočil do klubíčka hned vedle medvídka a usnul s hlavou na jeho krku. Vypadal stejně spokojeně, jako když spal ve společném pelíšku s Lutherem, Prckem, Maxem a Percym – se svými sourozenci, s nimiž strávil prvních osm týdnů života. „Tak vidíš,“ řekl Gareth laskavě. „To je lepší, co?“ O pár hodin později se na směnu dostavil zastupující přednosta stanice Andy Croughan, došel ke dveřím do kanceláře a na prahu se zarazil. Měl několik dní dovolenou, takže nechápal, proč na dveřích visí cedule: PROSÍM OTVÍREJTE OPATRNĚ.

Co se tady děje? Proč bych měl otvírat opatrně?

48

Felix.indd 48

10.1.2018 10:45:50

PRV NÍ DEN V PR ÁCI

Jakmile však vzal za kliku, bylo hned všechno jasné. Vzhledem k tomu, že právě začínala noční směna, kotě se probudilo a očividně si hodlalo vynahradit dlouhý odpočinek. Když Andy nakoukl dovnitř, prosvištěla mu kolem nosu tmavá chlupatá kometa. Gareth házel Chlupáčkovi kouli ze zmačkaného papíru a ten se za ní nadšeně honil. Lítal kolem jako splašený, zakopával o vlastní zadní i přední tlapky, jednou skoro udělal stojku na hlavě, prostě řádil stejně jako u Briscoeových. Jakmile však zahlédl novou tvář, vykvikl a vystřelil do kouta, kde si zalezl pod svůj oblíbený stolek a prohlížel si Andyho z bezpečného úkrytu.

Propána! pochopil Andy. Už je to tady – máme slibovaného kocoura.

Zadíval se na něj pozorněji, ale viděl jenom černočerné chlupaté klubíčko, z něhož trčely uši, pod nimiž hleděla blankytně průzračná očka. Uši byly na to drobné tělíčko moc velké, ale to se časem srovná. Andy nevěřícně zakroutil hlavou a odpovědí mu bylo pobavené zachechtání, které se ozvalo ze židle u rozhlasového hlásiče. Seděl tam Gareth, jeho dávný kumpán ochotný ke všem lumpárnám, a smál se, až se za břicho popadal. Pohled na ohromeného Andyho byl jednoduše k popukání. Andy se musel taky smát. „Máme ho!“ vykřikl nadšeně Gareth, vyskočil ze židle a šel si s Andym triumfálně plácnout. „Všechny ty bláznivé nápady – a konečně se nám jeden podařilo dotáhnout do konce!“ Andy gesto opětoval a musel uznat, že má Gareth pravdu. Opravdu to dokázali.

49

Felix.indd 49

10.1.2018 10:45:50

K AT E MO O R E OVÁ

Mělo to zatím pouze jedinou drobnou vadu na kráse. Získali povolení z ústředí, kotě dorazilo, všechno vypadalo růžově, Gareth však nemohl nevzpomenout, kolikrát přednosta Paul jejich žádost zamítl a jak kategoricky nesouhlasil s tím, že by na nádraží mohli mít kočku. Teď to tady sice řídí Andy, ale formálně vzato byl Huddersfield stále Paulovo nádraží. Odveleli ho pouze dočasně jako záskok, takže by se měl vrátit. A Gareth si dobře uvědomoval, že doba, na kterou měl záskok trvat, se rychle chýlí ke konci. Za týden termín vyprší. Potom se Andy vrátí zpět na své předchozí místo a Paul se opět chopí své funkce.

Jejich nádražní kočičí kolega dorazil, to je pravda.

Je tady, Gareth ho může podrbat za ušima, hladit ho a smát se jeho skopičinám. Ale za radostí a smíchem se skrývala i jistá nervozita. Garetha začaly trápit obavy.

Představil si, jak se Paul vrací do práce. Zamíří do kanceláře, otevře dveře a uvidí, jak se na klávesnici rozvaluje kočka. Co když na ni vrhne jeden jediný pohled a prohlásí nesmlouvavě: „To zvíře musí pryč.“

50

Felix.indd 50

10.1.2018 10:45:50

6. kapitola

Kdo je to? „Dobré ráno, krasavče,“ pozdravila Angie Huntová s ještě větším elánem než obvykle. Dnes si vykračovala opravdu zvesela. Od příchodu kočičího kolegy uplynuly dva dny a vstávat o tři čtvrtě na pět nebyl pro ni poslední dobou žádný problém. Těšila se na nejnovější kočičí alotria, a to se pak vstávalo samo.

Najednou jí časná ranní hodina vůbec nevadila.

Billy, který se s Angie střídal na směně, povytáhl obočí. „Děkuji pěkně, paní kolegyně. Dobré ráno,“ pozdravil suše.

Angie na něj zamrkala, protože dobře věděla, že si z ní utahuje. „Nemluvila jsem s vámi, pane Bručoune. Krasavec je tady samozřejmě jenom jeden, a tím je tady moje roztomilé koťátko.“ „Roztomilé koťátko“ bedlivě sledovalo rozhovor ze svého oblíbeného místa: z vrchní přihrádky kovového pořadače na dokumenty, který přetékal papíry a na němž se kotěti nesmírně zalíbilo. Pokaždé se pohodlně uvelebilo až nahoře a tohle báječné místo mu sloužilo jako pohovka ke krátkému zdřímnutí nebo jako pozorovatelna.

Prozatím se jeho svět omezoval na dopravní kancelář. Koťata je povoleno očkovat až v devíti 51

Felix.indd 51

10.1.2018 10:45:50

K AT E MO O R E OVÁ

týdnech, obvykle jde o dvojitou proceduru, jedna dávka v devátém a druhá ve dvanáctém týdnu, a do té doby bylo bezpečnější držet ho za zavřenými dveřmi. Navíc vzhledem k okolnostem a celkovému prostředí se právě tahle kancelář hodila k tomu, aby si mourek co nejpřirozeněji zvykl na nové působiště. Sice sem také z času na čas dolehl ruch z kolejiště, skřípění brzd a hluk motorů, ale všechno pouze vzdáleně. Obvykle panovalo v kanceláři ticho. I když ne tolik jako dřív, protože samotná přítomnost roztomilého kotěte lákala mnohem více lidí. „Nebyly s ním potíže?“ vyptávala se Angie Billyho, který se chystal vyrazit domů.

Billy se otočil ode dveří a zamračil se. „Potíže?

Jistěže s ním byly potíže. Podívejte, kde sedí. Na mých papírech! Celou noc se odtamtud nehnul.“ Otevřel dveře a něco si bručel pod nos, ale Angie si všimla, že navzdory nespokojenému brumlání si dával dobrý pozor, aby kotě náhodou neuteklo z místnosti nebo aby ho dveřmi nenabral. Nemohl si však pomoct a hlasitě za sebou práskl. „Tak co? Moc jsi pana Bručouna zlobil?“ obrátila se Angie na kotě a zamračila se na něj. Chlupáček naklonil černou hlavičku na stranu a nezpůsobně vyplázl růžový jazýček, jako kdyby chtěl přiznat: Ano, zlobil!

Angie si rychle udělala jasný obrázek. Zvedla kotě, aby ho pochovala, a navíc potřebovala papír, na kterém se zrovna rozvalovalo. To je Billymu podobné, pomyslela si s povzdechem. V jednom kuse si na něco stěžoval, ale Angie neuniklo, 52

Felix.indd 52

10.1.2018 10:45:50

KDO JE TO?

že nechal kotě v pohodlném pelíšku a nevykázal ho z místnosti. Billy byl navzdory nedůtklivosti a mrzoutství laskavý, přestože by to nikomu ani sobě nikdy nepřiznal. Možná neměl to srdce kotě přestěhovat, ale jiní, jak Angie zanedlouho zjistila, byli proti kočičímu šarmu imunní. Patřil k nim například Martin, druhý hlasový dispečer v Huddersfieldu. Když dorazil do práce, přitáhl si kancelářskou židli ke stolu, posunul si tlusté brýle na nose – a zrak mu padl na kotě ledabyle rozvalené přes roh klávesnice. Martin zavrtěl hlavou – takhle si svůj pracovní stůl rozhodně nepředstavoval. Odkašlal si a trochu neohrabaně se snažil kotěti vysvětlit situaci. „Tady nemůžeš zůstat,“ oznámil mu. „No tak, slez dolů.“ Kotě se ani nepohnulo a Martin tedy trochu váhavě natáhl ruce, opatrně drobné tělíčko uchopil a zvedl. Sklonil se a postavil ho na koberec. Kotě na něj hledělo tázavým pohledem. „No tak, utíkej si hrát, šup,“ pobídl ho Martin. „Musím pracovat.“ Kotě však stálo jako vrostlé do země a hypnotizovalo ho upřeným pohledem, jako kdyby Martin byl ten nejpodivuhodnější tvor na celé zeměkouli.

Teprve když do něj Martin zlehka šťouchl botou, probralo se z transu a uskočilo stranou. Očividně mělo dojem, že je to nová báječná hra a pošťouchnutí je signál, aby tryskem oběhlo kancelář kolem dokola. Všechno bylo pro něj zábava.

V místnosti se opravdu skrývalo velké množství příležitostí k pobavení. Postupně, jak si kotě začína53

Felix.indd 53

10.1.2018 10:45:50

K AT E MO O R E OVÁ

lo zvykat na nové prostředí, jeho odvaha narůstala.

Kancelářský nábytek se proměnil v překážkovou dráhu a kotě šplhalo nahoru a zase skákalo dolů s nepolevujícím nadšením. Stačily mu tři elegantní skoky: odraz z podlahy s dopadem na vypolstrovaný sedák kancelářské židle, skok o kus výš na úzkou područku a pak parádní číslo: odraz z úzké lišty opěradla a plavný skok na desku stolu, která měla dokonale hladký povrch jako stvořený ke klouzání a bruslení. Chlupáček tam řádil jako rocková hvězda na pódiu. I další kusy vybavení mu poskytovaly nepřeberné možnosti vyžití – zákoutí pro hru na schovku, užitečné desky a věšáčky a v neposlední řadě vysoká kopírka, která s mnoha zásuvkami a plošinami připomínala mrakodrap, dodávala prostředí velkoměstský šmrnc a přímo vybízela k lezeckým výkonům i únikovým kouskům hodným Houdiniho.

Na nedostatek pozornosti si kocourek rozhodně nemohl stěžovat. Postupně si ho přišlo prohlédnout všech dvacet šest zaměstnanců dráhy TransPennine Express, kteří v Huddersfieldu pracovali, nemluvě o dalších zvědavcích od jiných železničních společností, jejichž vlaky stanicí pouze projížděly. Každý byl na kočičího kolegu zvědavý.

Zpočátku ho to trochu zmáhalo. Pokaždé, když mu představili novou tvář, se trochu bál a ostýchal se. Zanedlouho si však našel pár oblíbenců. Patřila k nim i Jean Randallová, která prodávala lístky v pokladně. Její životní krédo ohledně domácích zvířat znělo nějak takhle: Když už jste si pořídili domácího mazlíčka (a vy jste si vybrali jeho, ne on 54

Felix.indd 54

10.1.2018 10:45:50

KDO JE TO?

vás), potom je vaše povinnost mu zpříjemnit život.

Když ho Jean, která měla vlasy kudrnaté a skoro tak černé jako Chlupáčkova srst, podrbala, byl na vrcholu blaha.

Nicméně Jean pracovala na pokladnách a tato oblast byla z bezpečnostních důvodů oddělená.

Ani ta seberoztomilejší kočička neměla šanci se tam proplížit, takže zatahat Jean za černé kudrny mohl Chlupáček jenom na začátku a na konci každé její směny (nebo někdy během pětiminutové přestávky na kávu), tudíž v mezidobí bylo potřeba si najít jinou zábavu. Většinu času tedy strávil s Garethem – v podstatě by se dalo říct, že první týdny celou Garethovu směnu prospal u něj na klíně. Hodně se taky skamarádil s výpravčími, které vídal nejčastěji, takže ti pro něj představovali nejbližší rodinu. K věrným společníkům se zařadil i plyšák Méďa, přestože se Chlupáček se svou přerostlou hračkou občas dost nadřel. Když se rozhodli jít společně na procházku, musel se svému plyšovému kamarádovi láskyplně zakousnout do packy, aby ho mohl všude vláčet s sebou.

Jakmile se kotě rozkoukalo a bylo zřejmé, že si zvyká na nové působiště, nastal čas mu vybrat pořádné jméno. Gareth se opět jednou uchýlil k osvědčené metodě: zasedl k počítači a vyrobil nový plakát.

Když chystal ten první, vůbec nevěřil, že jednou bude psát tohle: Nádražní kocour v Huddersfieldu!

Máte jedinečnou šanci pojmenovat nejnovějšího zaměstnance železniční stanice Huddersfield.

55

Felix.indd 55

10.1.2018 10:45:50

K AT E MO O R E OVÁ

Bude vás to stát jen padesát pencí.

Vezměte kousek papíru, uveďte svoje jméno a napište návrh, jak by se podle vás měl nový kolega jmenovat.

Všechny papírky vložíme do klobouku a slosujeme v úterý 19. července.

„Nemůžeme mu pořád říkat mourek, čiči a hejty a s Chlupáčkem taky nevystačíme věčně,“ konstatovala Angie.

Tombola vzbudila na stanici velké pozdvižení.

Výzva se netýkala cestujících, ale na dráze jsou tradičně všichni jedna velká rodina, takže se zpráva o losování šířila po jednotlivých stanicích rychlostí blesku. Snahou bylo, aby se zapojilo co nejvíce lidí.

Navíc vybrané peníze měly jít na nadaci Zachraňte děti, takže čím více zájemců se najde, tím větší prostředky se na tento chvályhodný účel vyberou. Akce se tedy účastnil téměř každý a Belinda Grahamová dokonce rozdala pár papírků i v samotném ústředí společnosti TransPennine Express, které sídlilo v Bridgewater House v Manchesteru.

Hledalo se samozřejmě klučičí jméno. Traťová dispečerka z Manchesteru (která si k sobě vzala Maxe a Percyho) nebyla jediná, kdo kotě podrobil této poněkud nedůstojné lékařské prohlídce.

I někteří další kolegové si důležitě prohlédli jeho choulostivé partie, poplácali ho po chlupatém bříšku a moudře pokývali hlavou: „Je to kluk.“ Gareth ve snaze dostát své pověsti navrhoval bláznivá jména jako David Hasselhoff nebo Mr. T. Další přicházeli s tradičnějšími jmény (Tlapka) nebo si brali za vzor slavné osobnosti (Keith). Dave Rooney, 56

Felix.indd 56

10.1.2018 10:45:50

KDO JE TO?

jemuž kotě obzvlášť přirostlo k srdci, navrhl velmi kreativní jméno Alowicious. „Alowicious?“ zhrozila se Angie. „Co je tohle za příšernost?“ Zpražila Davea pohledem. „Opovažte se dávat do losování takové hlouposti.“ Nicméně Angie ve skutečnosti neměla žádnou možnost výběr jména ovlivnit – to neměl nikdo.

Při losování se zcela nahodile vytáhne jeden návrh, a aby se pojistila nestrannost a férovost celé akce, požádali výpravčího z jiné společnosti, aby se losování ujal. Jaké jméno John vytáhne, takové bude platit. Prostě „přes to vlak nejede“. Šlo opravdu o hodně. Úterý devatenáctého se blížilo a kartonová krabice s lístky se utěšeně plnila.

Každý napsal svůj návrh, a jakmile zaplatil vstupní poplatek padesát pencí, vhodil útržek do krabice.

Přísně se dohlíželo na to, aby nikdo nepodváděl – navzdory tomu, že Angie by některá jména nejradši opravdu vyhodila, jako například nápad od člověka, který očividně miloval černý humor: Flek. Takové jméno pro nádražní kočku, která se bude pohybovat po kolejích, nebylo zrovna ideální.

Jean navrhovala Frafty, protože tak se jmenovala kočka, kterou vlastnila v dospívání. Chlupáček totiž jako by jejich rodinnému mazlíčkovi z oka vypadl. Ale nejlépe situaci asi vystihl závorář Terry. Na papírek totiž napsal stručně: Šéf.

Průvodčí Rachel, která pracovala pro Královskou společnost pro prevenci krutého zacházení se zvířaty, si jako malá oblíbila hrdinu starého kresleného seriálu, a jakmile huddersfieldské kotě uviděla, hned ji napadlo: To je celý kocour Felix.

57

Felix.indd 57

10.1.2018 10:45:50

K AT E MO O R E OVÁ

A právě tohle jméno napsala na papírek a vhodila do krabice.

Losování proběhlo kolem desáté dopoledne v úterý devatenáctého července roku dva tisíce jedenáct. Angie přišla také, ale aby se zajistilo, že tah bude opravdu nestranný, ani se ke krabici nepřiblížila. Tu směl vzít do ruky pouze John.

Jeho pomocníci postávali o kousek dál. Skutečně to v každém ohledu připomínalo loterii pod dohledem nezávislých pozorovatelů. Kotě si samozřejmě důležitost chvíle neuvědomovalo a vesele šmejdilo po kanceláři. Vůbec ho nezajímalo, že vysoký prošedivělý muž se chystá ze záplavy návrhů vytáhnout jedno jméno.

John byl rázný muž, který nestrpěl žádné hlouposti a měl smysl pro fair play. U svých zaměstnanců požíval značnou autoritu a celým svým postojem přímo vyzařoval krédo: „Na mě si nic nezkoušejte.“ U něj by si rozhodně nikdo netroufl zpochybňovat výsledek.

Konečně tedy zalovil v krabici a prohrábl moře papírků. Angie ho napjatě pozorovala. Nastal okamžik pravdy.

John vybral jeden lístek a vytáhl ho. A pak rázně vyhlásil: „Felix.“ Felix! Angie málem zavýskla radostí. Spadl jí kámen za srdce, že nevyhrálo nějaké naprosto nemožné jméno... třeba Alowicious. A Felix na kotě sedělo naprosto dokonale.

Naopak Gareth byl trochu zklamaný. „V Anglii se potlouká milion koček jménem Felix,“ brblal. „Chtěl jsem něco výjimečného.“ 58

Felix.indd 58

10.1.2018 10:45:50

KDO JE TO?

Když vylosované jméno uslyšela Rachel, zvedla pěst do vzduchu a zvolala hlasitě: „Ano!“ Felix bylo pro kocoura naprosto skvělé jméno a k tomuhle černému raubíři se perfektně hodilo.

Angie se sklonila a popadla novopečeného Felixe do náruče. „Dobré ráno, Felixi,“ pozdravila ho.

Kotě si ji zmateně prohlíželo. „Dobré ráno, krasavče,“ dodala. Zvyk je železná košile.

59

Felix.indd 59

10.1.2018 10:45:50

7. kapitola

Felix boduje Kotě bylo na stanici už týden a jeho přítomnost měla na pracovní morálku naprosto ohromující účinek. V Huddersfieldu odjakživa panovala přátelská atmosféra, i s dobrosrdečným pošťuchováním a občasnými neshodami, a zaměstnanci tvořili sehraný tým. Ovšem společný zájem o nového kočičího kolegu je stmelil ještě víc a dodal jim novou chuť do práce. Když hospoda Head of Steam na severním konci prvního nástupiště pořádala svou středeční jazzovou noc a teplý letní vzduch se rozezněl bluesovými tóny, pracovníci, kteří měli zrovna směnu, po peronech přímo tančili. Všichni měli díky Felixovi pocit, že se děje něco mimořádného.

Tenhle dojem se nevyhnul nikomu. Dokonce i Billyho přistihli, jak si s Felixem hraje – myslel si, že ho nikdo nevidí. V desce kancelářských stolů byly vyvrtané kulaté otvory, kudy se v případě potřeby daly protáhnout počítačové kabely, a jedno takové nevyužité „kukátko“ měl u svého stolu i Billy. Angie Huntová ke svému ohromení ode dveří zpozorovala, jak Billy prostrčil dírou prsty, zamáchal jimi a Felix to z podlahy fascinovaně pozoroval. Nemohl od „mávajících“ prstů odtrhnout oči.

60

Felix.indd 60

10.1.2018 10:45:50

FELIX BODUJE

„Co to vidím, Billy?“ ozvala se Angie a vstoupila do místnosti.

Billy se rozkašlal svým kuřáckým kašlem. Za den vykouřil pěknou dávku cigaret. „Co by?“ odsekl a pak se zadíval na kotě, které se ve chvíli, kdy představení skončilo, začalo olizovat růžovým jazýčkem, aby si černý kožíšek ještě víc načechralo. „Musím uznat, že je to vážně hezký chlapík,“ připustil a pokýval hlavou.

Angie se usmála. „S tím nemůžu než souhlasit.“ Ona sama za sebe mohla jenom říct, že jí přítomnost roztomilého kotěte na pracovišti rozhodně zvedla náladu. S Felixem si každým dnem rozuměli čím dál lépe. Když Angie zasedla ke svému pracovnímu stolu, Felix se obvykle přišoural až k ní a vyskočil jí do klína. Po chvíli ji tlapkou zaškrábal na rameni. Angie se zadívala do jeho upřených průzračných oček a ustoupila: „No tak dobře.“ A Felix se jí vyhoupl na rameno, omotal se jí zezadu kolem krku jako měkoučký hřejivý šál a díval se, jak Angie ťuká do klávesnice.

Postupně se ukázalo, že Felix je velký mazel.

Když měl Andy Croughan noční směnu, při níž obvykle bývalo klidněji, Felix za ním chodil jako duch. A jakmile se Andy posadil, aby se dal do účetnictví, kotě mu vyskočilo na klín nebo se mu zavrtalo pod paži a spokojeně usnulo. Andy měl doma taky kočku, želvovinovou s odznaky a kresbou jménem Missy, ale ta by si mu navzdory jejich jinak velmi přátelskému vztahu nikdy nevyskočila na klín.

Když se takhle poprvé přišel pomazlit Felix, Andyho to docela dojalo. Ovšem když se toho pak kotě 61

Felix.indd 61

10.1.2018 10:45:50

K AT E MO O R E OVÁ

dožadovalo pravidelně, a sotvaže se Andy posadil, už se mu škrábalo na klín, měl pocit, že dostal na starosti zlobivé tříleté dítě. Ale musel sám sobě přiznat, že mu to zase až tak moc nevadí.

Když byl Felix vzhůru, překypoval ochotou pomáhat při počítání tržby. Koneckonců je přece členem týmu. Nicméně jako každé správné nezbedné kotě nedělal rozdíl mezi prací a hrou – pro něj to bylo jedno a totéž. Když Andy počítal celodenní tržbu, Felix se mu sápal po hromádce bankovek jako zkušený gambler, který právě v kasinu rozbil bank. Jindy zase zaparkoval pozadí na hotovosti, a když snad nějaká bankovka spadla na zem, honil ji po celé kanceláři. Občas se stávalo, že zrovna ve chvíli, kdy měl Andy tržbu hezky rozdělenou do komínků a chystal se je sečíst, ozval se zvenku nějaký hluk a do Felixe jako když střelí. Vypálil se podívat, co se děje, a namířil si to samozřejmě rovnou přes urovnané hromádky. V takovém případě bankovky létaly vzduchem, jako když sněží.

Také Garethovi občas Felix překážel v práci.

Podobně jako to dělal Angie, i Garethovi si rád vylezl na klín a potom se mu vyškrábal na ramena.

Rozložil se mu za krkem, hlavu na jednom rameni a nohy na druhém, a spokojeně usnul, takže Gareth se nemohl ani pohnout. V téhle poloze musel setrvat, dokud se kotě zase neuráčilo probudit. Postupně se Felix pokoušel pokořit poslední metu a učinit závěrečný nebezpečný výstup: vyskočit Garethovi z ramene na hlavu.

Jakmile to úspěšně zvládl, velmi si vyvýšené stanoviště oblíbil a rád si tam chodil zdřímnout.

62

Felix.indd 62

10.1.2018 10:45:50

FELIX BODUJE

Vyškrábal se Garethovi na temeno, kde se stočil do klubíčka, ocásek mu svěsil na nos a usnul. Gareth se bál, aby kotě neshodil, a neodvážil se ani pohnout. „Teď k vám bohužel přijít nemůžu,“ volal v takové situaci na cestující, kteří se dožadovali informací. „Mluvte prosím nahlas.“ Nicméně cestujícím to podle všeho nevadilo. Ve skutečnosti je většinou pohled na roztomilé kotě spíš rozveselil a chtěli slyšet, kde se tady vzalo. Felix se během prvních týdnů na stanici ukazoval veřejnosti sám málokdy, většinu času trávil za scénou s ostatními kolegy a skoro celý den prospal. Je všeobecně známo, že kočky spí zhruba čtrnáct hodin denně, a v tomto ohledu patřil Felix k dobrému průměru.

Kupodivu si však nikdy nešel zdřímnout do pohodlného útulného pelíšku, který mu na stanici připravili. Místo toho si raději vyskočil Garethovi na hlavu nebo se zavrtal Andymu do podpaží – anebo si vybral další ze svých oblíbených poloh, mezi něž patřilo rozvalit se přes klávesnici nebo na pořadači, ve sprše či na kancelářské židli. Jednou si neprozíravě zvolil za místo ke zdřímnutí poličku zavěšenou pouze uprostřed na jedné skobě, takže když se chtěl převalit na druhý bok, police se povážlivě zakymácela. Nikdy jste neviděli kočku tak bleskurychle vyklidit prostor. Felix to zvládl nadzvukovou rychlostí.

Přestože hodně hodin prospal, zůstalo mu dost času na dovádění. Překypoval energií a v kanceláři se na každém rohu nabízelo nějaké povyražení. Někdy ho Gareth vzal k okénku, kde se podávaly informa63

Felix.indd 63

10.1.2018 10:45:50

K AT E MO O R E OVÁ

ce, a Felix miloval prostrkávat packu otvorem ve skle. Sice byl drobný, ale zase ne tolik, aby se dírou protáhl ven, ale to mu nebránilo, aby to v jednom kuse nezkoušel. Prostrčil ven tlapku, pak do otvoru napěchoval nos, ale dál to nešlo. Po chvíli snažení se tedy zase rozběhl po kanceláři a snažil se ji převrátit naruby (v tom mu samozřejmě bdělým okem vždy bránil někdo ze zaměstnanců). Gareth se pokoušel vzbudit jeho zájem o staniční rozhlas, ale Felix si jenom opovržlivě čichl k mikrofonu a neobtěžoval se vyhlásit ani jedno „mňau“, takže cestující měli smůlu. Zato miloval koule zmačkaného papíru. A propisky připevněné na stole umělohmotnou pružinou byly více než důstojná náhražka za plnohodnotnou myšku na provázku, s kterou si hrál u Briscoeových. Ke konci prvního týdne se s výjimkou Médi spoléhal při hře výhradně na improvizaci a pro své povyražení si vybíral obyčejné kancelářské vybavení. Speciální kočičí hračky mu zatím nic neříkaly.

Ale to se mělo všechno brzy změnit.

Angie byla zrovna v kanceláři, když k tomu památnému okamžiku došlo. Kontrolovala provozní údaje a dalo jí chvíli práce se v nich vyznat. Měla směnu společně s Martinem, který zpočátku Felixe v kanceláři neviděl rád a nesmlouvavě ho vykázal do kouta. Očividně kočky neměl moc v lásce, ale to bylo v pořádku: každý má právo na svůj názor.

Nyní se však situace změnila. „No tak dobře, vyskoč si,“ rezignoval Martin.

Angie koutkem oka viděla, jak se Felix vyškrábal na desku stolu. Rozvážně přešel z jednoho konce na druhý a potom zaujal svou oblíbenou polohu na 64

Felix.indd 64

10.1.2018 10:45:50

FELIX BODUJE

klávesnici. Sotva před týdnem by ho Martin přísně odehnal: „Tady nesmíš sedět.“ Ale jak to tak vypadalo, našel si Felix nového kamaráda.

Angie pozorovala, jak Martin otevřel zásuvku a vyndal pro Felixe dárek. Byla to myška na červeném provázku. Vůbec první oficiální hračka, kterou Felix od kolegy dostal. A dárcem byl překvapivě právě tichý a rezervovaný Martin.

Angie udivilo, že Martin tak změnil názor. Nyní si s Felixem skvěle rozuměli a Martin se tak přiřadil k dalším kolegům. „Získal si i ty, kteří si dosud od ostatních drželi odstup,“ poznamenala Angie. „Hodně lidí chodí po světě jako s klapkami na očích a hledí si pouze svého. Ale Felix platí i na ně.“ Ale jedna otázka zůstávala nevyřešená: dokáže Felix stejně zapůsobit i na toho nejdůležitějšího člověka? Na člověka, který má moc rozhodnout, jestli s nimi kotě zůstane, nebo ne? Protože Paulovo dočasné přeložení bylo u konce. Šéf byl zpátky.

Gareth byl nervózní jako nikdy. Když nastal ten den, kdy se Paul po delší době opět vrátil do práce a převzal znovu svou funkci, Gareth měl pocit, že ztrácí půdu pod nohama. Vplížil se do kanceláře… a čekalo ho obvyklé přivítání. Felix se mu hnal naproti. „Dobré ráno, Felixi,“ pozdravil se s ním a přemýšlel, kolik takových ranních přivítání je ještě čeká. Alespoň snad Paul jejich nového čtyřnohého kolegu nevyhodí okamžitě po návratu.

Felix Garethovi vyskočil na klín, jak byl zvyklý, stočil se do klubíčka a začal podřimovat. A tak je 65

Felix.indd 65

10.1.2018 10:45:50

K AT E MO O R E OVÁ

také zastihl Paul, když o něco později zaskočil do dopravní kanceláře. Gareth mu dopředu neřekl, že si na stanici pořídili kočku. Ani v nejmenším se mu totiž nechtělo hrát nevděčnou roli posla špatných zpráv. Podle všeho se však této úlohy chopil někdo jiný.

Paul za sebou tiše zavřel a zadíval se na mladíka s černobílou kočkou na klíně. Povytáhl obočí… potom si povzdechl a pobaveně potřásl hlavou.

Neřekl nic.

Felix směl zůstat.

66

Felix.indd 66

10.1.2018 10:45:50

8. kapitola

Všechno je někdy poprvé Trvalo den, než vzal Paul Felixe opravdu na milost.

Už následující den si však podobně jako Billy a Martin s kotětem hrál stejně bezprostředně jako všichni ostatní. A právě Paul, společně s Angie Huntovou, zorganizoval další velký krok ve Felixově životě – návštěvu veterináře.

Felix byl nepochybně chytré kotě, ale občas ho to popadlo a provedl nějakou naprostou ztřeštěnost.

Když se ho Paul pokoušel strčit do přepravky, Felix se bez ohledu na úctu ke starším a výše postaveným začal bránit. Bim ho. Než se přednosta stanice vzpamatoval, měl na nose tři škrábance. To je tedy skvělý způsob, jak se zavděčit šéfovi, Felixi.

Ale jeho chování bylo docela pochopitelné.

Jednoduše si dobře pamatoval strašlivou cestu, kterou musel podstoupit, aby se dostal do Huddersfieldu. Přestože měl nyní k dispozici svou osobní přepravku, která se od té, v níž ho přivezli od Briscoeových, lišila (tahle měla blankytně modrou podlážku a krémový vršek), nedal se ošálit. Jakmile uviděl, že se ho ta zlověstná věc na stole znovu chystá spolknout, proměnil se v divokou šelmu.

Rozhodně mu náladu nijak nezlepšilo, když ho po 67

Felix.indd 67

10.1.2018 10:45:50

K AT E MO O R E OVÁ

menší potyčce Paul s Angiinou pomocí nakonec do přepravky přece jen vměstnal a dal ho do kufru auta.

Celkem logicky zvířata k veterináři nechodí moc ráda. Přestože to pro Felixe byla první návštěva, cestování v přepravce ho nenaladilo zrovna vstřícně, navíc musel být v čekárně s jinými zvířaty a to mu na klidu rovněž nepřidalo. A kromě základní prohlídky musel podstoupit i první očkování.

Veterinář vzal kotě zkušeně do ruky a začal ho opatrně prohmatávat. Felix si ho měřil obezřetným, poněkud rozhořčeným pohledem. A ke své velké nespokojenosti musel znovu vydržet indiskrétní prohlídku svých soukromých partií. „Á, holčička,“ prohlásil veterinář s úsměvem.

Paul a Angie se po sobě ohlédli. Dočista oněměli ohromením. Když veterinář postavil kotě opět na všechny čtyři, začalo se olizovat, jako by se nechumelilo. Jako by říkalo: Ano, vážení, držte krok s vývojem situace. Prostě jsem dáma.

Novinka zapůsobila na stanici jako výbuch bomby. Někdo se smál, jiný kroutil hlavou. Jak se to mohlo stát?

A pak nastal další problém. Měli by změnit jméno?

Výsledek losování, jehož výnos šel na charitu, měl být nezpochybnitelný, ale jak k tomu jejich kočka přijde, aby měla klučičí jméno? Neměli by zvolit ženskou podobu Felicity? Všechny varianty přišly na přetřes a debaty nebraly konce.

Postupně se však všichni shodli na tom, že jméno Felix měnit nebudou. Už si na něj zvykli. Navíc 68

Felix.indd 68

10.1.2018 10:45:50

VŠECHNO JE NĚK DY POPRV É

kočičí holčička, která se jmenuje Felix, působí trochu odlišně, odvážněji než obyčejná kočka, a právě takovou v Huddersfieldu potřebují. A Felix už na jméno slyšela a chodila i na zavolání (pokud zrovna měla tu správnou náladu). Podle všeho se jí tedy líbilo stejně jako její nové působiště. Proč také ne, když ji všichni rozmazlovali?

Každý den byl svátek a mohla si v jednom kuse hrát.

Uplynulo sotva pár týdnů a Felix se pohybovala po nádraží, jako by tady bydlela odjakživa. Ani o hračky neměla nouzi. Ta od Martina byla první z dlouhé řady dalších. Dave Rooney jí koupil první laserovou hračku, kterou si hned zamilovala. Zvlášť během noční směny, když byl laser ve tmě dobře vidět. „Felixi, co je to?“ volali na ni, aby přilákali její pozornost. „Podívej.“ A když Felix zbystřila pozornost, zase světýlko zhasli. „Kam se ztratilo? Kde je?“ Světýlko se rozsvítilo. „Tady je! Honem, chyť ho!“ Felix se nedala dvakrát pobízet a sprintovala po místnosti jako divá.

Nicméně svého zvyku zdřímnout si na všem, co zůstane déle než třicet sekund bez pohybu, se nezbavila. Často při těchto relaxačních přestávkách zalehla nezbytné pracovní pomůcky a přístroje, jako kdyby přesně vypozorovala, které věci jsou důležité.

A přestože to nepochybně myslela dobře, občas to kladlo dost vysoké nároky na trpělivost a nezřídka i na vynalézavost jejích kolegů. Například se velmi často stočila do klubíčka na úhledně srovnané hromádky brašen, které si tam den předtím uložili průvodčí. Když se pak na začátku služby řadili do fronty, aby si je co nejrychleji vyzvedli, zjistili, 69

Felix.indd 69

10.1.2018 10:45:50

K AT E MO O R E OVÁ

že na nich trůní jejich kočičí kolegyně a nehodlá se o svůj úlovek s nikým dělit. Posléze se všichni naučili starý kouzelnický trik s trhnutím ubrusem: dokázali jednotlivé brašny zpod ní vytáhnout tak rychle, že nespadla. A Felix je všechny sledovala rozhořčeným pohledem, očividně uražená, že to na ni takhle zkoušejí.

Když se trochu zabydlela a zvykla si, bylo potřeba vymyslet nejlepší způsob, jak pro vedení odůvodnit náklady na její krmení a péči. V zásadě veškeré výdaje hradila jejich dopravní společnost, ale nějak je museli vykázat formálně. Přinejmenším vysvětlit, nač ty peníze jdou. Angie hryzala konec propisky a hleděla na formulář, jímž by oficiálně zaknihovala Felixinu přítomnost na nádraží. Jak jen to správně formulovat?

Pak se jí na tváři objevil úsměv a rychle napsala, než to zapomene: Náklady na hubení hlodavců, výživa pro deratizačního manažera.

Ale možná by se spíš hodilo jiné přízvisko: Ničitel. Felix sice měla svoje osobní škrabadlo, ale dávala přednost brousit si drápky na kancelářských křeslech a odnesly to rovněž nástěnky i oblečení kolegů (a někdy i ruce). Každým dnem se víc a víc otrkávala a zkoušela, kam až může zajít. K jejím parádním číslům stále patřil vysokohorský výstup na Garethovu hlavu, který časem přivedla k dokonalosti, a nová varianta kalhotového kvapíku, jímž tak úspěšně terorizovala svého předchozího dobrodince Chrise Briscoea.

Obvykle to probíhalo následovně: nic netušící kolega procházel kolem, soustředěný na svůj úkol, 70

Felix.indd 70

10.1.2018 10:45:50

VŠECHNO JE NĚK DY POPRV É

zatímco Felix jako správná šelma číhala v záloze. Jakmile se jí v zorném poli objevily nohavice, skočila po nich a zaťala do nich drápky. Překvapená oběť se zapotácela, protože když vám na nohavici přistane taková těžká koule, vyhodí vás to z rovnováhy. Ale Felix ještě neskončila – chvíli se houpala a nadnášela na kalhotách jako na rogalu a potom zkušeným stylem pravého horolezce se místo skob a karabinek s pomocí drápků vyšplhala po nohavicích a košili nahoru až na rameno, odkud se někdy rozhodla zlézt i hlavu jako tu největší metu. Když se dostala až na vrchol, chybělo už jenom vztyčit prapor.

Tohle akrobatické číslo zkoušela na hodně lidí a pravděpodobně nikoho nepřekvapí, že málokdo přijímal její výkon s pochopením. Ne každý byl ochotný posloužit jako cvičná horolezecká stěna, takže nakonec Felix trénovala pouze na hrstce vyvolených, mezi něž patřil Gareth, který jí její vysokohorské výstupy toleroval.

Nicméně Felix to zkoušela i na ostatních a to si často vybralo svou daň: někteří měli v kalhotách dírky a také vytahaná vlákna od toho, jak do nich zaťala své drápky dřív, než ji postižený nešťastník stihl sundat. Každému bylo jasné, že Felix už uzavřené prostory lezou na mozek.

Psala se polovina srpna roku dva tisíce jedenáct, Felix právě oslavila své dvanáctitýdenní narozeniny a dostala druhou (a poslední) dávku očkování. Věk se na ní nezapřel. Zvláště na očích se dal poznat, protože se jí původní modrá, kterou mívají koťata, změnila na průzračně zelenkavou stejného odstínu, jaký měla její matka.

71

Felix.indd 71

10.1.2018 10:45:51

K AT E MO O R E OVÁ

Rodiče mívají často problém poznat, kdy už jsou jejich potomci dost staří, aby se mohli postavit na vlastní nohy, a Gareth si to rovněž uvědomil pozdě.

Nakonec musel přiznat, že Felix je připravená vydat se do světa. Dosud až na pár návštěv u veterináře nevystrčila nos a kancelář zůstávala vždycky pevně zavřená, aby nemohla utéct. Měla tedy pocit, že takhle to na světě chodí: lidé přicházejí a odcházejí, ale pro ni jsou dveře neprodyšně zavřené.

Ten večer, když se setmělo, se Gareth zhluboka nadechl a dveře otevřel. „Tak a je to tady,“ oznámil své malé kamarádce. „Nastal čas, aby ses taky jednou vypravila ven.“ Felix si ho přeměřila překvapeným pohledem: Víš to jistě? Ale pak si radostně poskočila a vydala se za novým velkým dobrodružstvím. Namířila si to přímo k výstupu z haly na nástupiště, který se nacházel vedle dveří do dopravní kanceláře a zůstával stále otevřený. Na prahu prvního nástupiště se však zastavila a ztuhla na místě. Pohled, který se jí naskytl, ji očividně ohromil. Zřejmě čekala další kancelář podobnou té, kterou právě opustila, ale místo toho se před ní otevřel neznámý svět. Zastavila se tak zprudka, že málem přepadla dozadu, jako kdyby narazila do skleněné stěny. Musela si nejprve na nový pocit volnosti zvyknout.

Byla noc, takže na nádraží panoval celkem klid.

Ale klid jen relativní ve srovnání se špičkou – navíc ve tmě, zvlášť vzhledem k Felixině citlivému sluchu, se noční zvuky zesilovaly snad stokrát.

Na nástupišti nebyly žádné vlaky, ale foukal vítr a ozývalo se šustění igelitových pytlů na odpadky, 72

Felix.indd 72

10.1.2018 10:45:51

VŠECHNO JE NĚK DY POPRV É

do toho zazněl klapot podpatků, jak po peroně procházela nějaká opozdilá cestující, elektrické zářivky bzučely – na Felixiny smysly útočila celá kakofonie neznámých zvuků. Špicovala uši a byla jako na jehlách. Ale nemusela se bát. Gareth postával kousek od ní a nespouštěl ze své svěřenkyně oči.

Hodně vyrostla, ale pořád to ještě bylo kotě, a když takhle seděla ve vstupu do nádražní haly, působila ještě menší.

Felix načerpala z Garethovy přítomnosti odvahu a znovu se zadívala na první nástupiště. Chvíli scénu před sebou pozorně sledovala, otáčela hlavičkou zleva doprava, jako kdyby se snažila pochytit co nejvíce detailů, aby si udělala přesnou představu. Betonová plocha se táhla před ní až ke kolejím a končila křiklavou žlutou čárou. Za ní se lámala kamsi do propasti. Ta Felix nelákala. Zaměřila tedy pohled přes černou díru, za níž se zvedalo další nástupiště, číslo čtyři. Když otočila hlavu nalevo, viděla začátek dvojky, která navazovala na jedničku.

Druhé nástupiště se svažovalo postupně k zemi, ale Felix to ze svého místa ve vchodu do haly nemohla vidět, takže co jí se týkalo, mohlo to být klidně na Sibiři, tak daleko se ta vzdálenost jevila malému kotěti. Hned po pravé straně byl stojan na kola a do toho se okamžitě zamilovala. Zřejmě se jí jevil jako prolézačské nebe. Nepochybně si tuto potenciální příležitost vryla hluboce do paměti pro budoucnost.

Zatímco si klidně prohlížela scenerii, noční větřík jí poprvé načechral uhlově černou hebkou srst.

Felix se nezvyklým pocitem otřásla, přestože byl srpen. Překvapením zamrkala velkýma zelenýma 73

Felix.indd 73

10.1.2018 10:45:51

K AT E MO O R E OVÁ

očima a bílé vousky se jí zachvěly, jak nasávala nové pachy. Celý její výraz a postoj by se dal vyjádřit jedním slovem: Páááni!

Felix, seznam se se světem.

Světe, seznam se s Felix.

Sice to zatím ještě netušila, ale zanedlouho bude tenhle svět jejím výsostným královstvím.

74

Felix.indd 74

10.1.2018 10:45:51

9. kapitola

Vzhůru do světa „Jdeme, Felix?“ O pár dní později se Gareth Hope zastavil ve dveřích kanceláře a otočil se na svou kočičí kolegyni.

Felix se nedala dvakrát pobízet. Vyskočila, přehnala se přes kancelář jako velká voda, bleskurychle mu vyšplhala po kalhotách a košili až na rameno a tam se usadila jako pirátův papoušek. „Dnes jdeme na obchůzku,“ vysvětloval jí.

Během každé směny bylo potřeba zkontrolovat a zabezpečit hladký a bezproblémový chod stanice. Znamenalo to udělat kolečko po celém nádraží, takže se zrovna hodilo vzít Felix s sebou, aby se seznámila s každým zákoutím svého nového domova. Ale byla ještě moc malá, aby celou procházku absolvovala po svých, proto jí Gareth posloužil jako dvoustopý přepravník a půl cesty ji nesl.

Od prvního výletu mimo dopravní kancelář, k němuž došlo před pár dny, ji už Gareth anebo někdo jiný ze zaměstnanců občas brali na vzduch.

Felix se daleko ode dveří neodvážila, a pokud už kousek popošla, tak jenom v noci. Huddersfieldské nádraží se zavíralo půl hodiny po půlnoci a otevřelo se zase až v pět ráno. Přes noc zůstávaly 75

Felix.indd 75

10.1.2018 10:45:51

K AT E MO O R E OVÁ

velké modré vstupní dveře zamknuté, zabezpečené bytelnou závorou a otvíraly se pouze sporadicky, patnáct minut před vypravením časných ranních vlaků, a pak se zase okamžitě zavřely. Za zamknutými dveřmi se po prázdném nádraží pohybovala pouze Felix a dva zaměstnanci, kteří měli zrovna službu – tedy ideální příležitost seznámit kotě s prázdným prvním nástupištěm bez vlaků i bez lidí. Felix dosud měla z nového prostředí respekt a netroufla si vydat se na delší průzkum, ale odvážila se alespoň ke svému oblíbenému stojanu na kola. Zalezla si za něj, kovová konstrukce se nad ní tyčila jako železný les a ona si za těmito ocelovými „větvemi“ připadala v bezpečí, zvlášť když ji z druhé strany jistila nažloutlá cihlová stěna nádražní budovy.

Dnes ji Gareth chtěl zavést kousek dál, než byla zvyklá, přestože na nádraží dosud panoval normální provoz. Slunce svítilo a byl krásný letní den.

Z rozpáleného betonu dosud sálalo horko, když se v pozdním odpoledni vydali společně na obchůzku prvního nástupiště. Felix nevěděla, kam se dřív podívat, a zelenýma očima těkala z jednoho místa na druhé. Pro malé kotě, které se zatím většinou drželo v uzavřených prostorách, to byla opravdu velká změna. Především potkávali běžné cestující a Felix nastražila uši pokaždé, když na peroně zarachotila kolečka pojízdného kufru. A co teprve, když se ozval hluboký mužský smích. Felix si však už na lidi trochu zvykla, takže ji tyto zvuky spíš zaujaly, než vylekaly, a z klidu ji nevyváděly ani zvědavé pohledy kolemjdoucích.

76

Felix.indd 76

10.1.2018 10:45:51

V ZHŮRU D O SV ĚTA

Spokojeně balancovala Garethovi na rameni a z této vyhlídkové plošiny sledovala okolí.

Její pozornost upoutal stánek s kávou na prvním nástupišti a otevřené dveře po pravé straně, odkud bylo vidět k hlavnímu vchodu na nádraží (a ven na náměstí St George´s Square a centrum Huddersfieldu). Vtom se jí před očima zjevila divná prosklená krabice, která vyjela ze země, jako když se z hlubin oceánu vynoří velryba. Felix sebou škubla, ale byl to jenom výtah, který spojoval nástupiště s podchodem. Felix se po tom zvláštním zařízení tázavě ohlédla, ale Gareth měl namířeno jinam.

Začal sestupovat po schodech do podchodu, a když procházeli pod podhledy, zastínil kotě rukou, aby se neuhodilo. Huddersfieldské nádraží je velmi staré, má označení památkově chráněný objekt prvního stupně, jde tedy o budovu mimořádného významu. Základní kámen byl položen devátého října roku tisíc osm set čtyřicet šest. Tenkrát to byl svátek a kostelní zvony na oslavu této události zvonily celý den. Příliš se však nevědělo, že už tehdy vznikl pod úrovní ulice rozsáhlý labyrint místností a průchodů, který je dnes pro veřejnost uzavřený.

V devatenáctém století se prostory využívaly jako kanceláře, uhlírna, lampárna, anebo dokonce jako luxusní čekárna. Ale postupně chátraly, a vzhledem k tomu, že starobylé krby už dávno vyhasly, bylo tam pusto a tma, všechno pokrývala silná vrstva prachu. Společnost TransPennine Express pár místností využívala jako sklady nebo technické zázemí, ale zbytek podzemí připomínal strašidelné doupě bájného netvora, vhodné tak akorát jako kulisa 77

Felix.indd 77

10.1.2018 10:45:51

K AT E MO O R E OVÁ

pro duchařské historky. Gareth si v žádném případě nepřál, aby Felix tyto prostory prozkoumávala.

Zaměstnancům tam naskakovala husí kůže a Gareth nechtěl, aby se Felix v nepřehledné a nebezpečné změti chodeb ztratila. Důsledně se tedy držel veřejného podchodu, což byl dobře osvětlený, čistý a moderní tunel vedoucí pod kolejištěm.

Když se vynořili na čtvrtém nástupišti a zastavili se nahoře na schodech, Felix otáčela hlavou sem a tam, aby zaregistrovala co nejvíc zvuků a nových výhledů. Mezi čtvrtým a osmým nástupištěm byl bufet, ale tam už měli zavřeno. Dopoledne v něm však bývalo narváno, protože vůně opečené slaniny a cinkání nádobí účinkovalo na ospalé pasažéry jako rajská hudba. Vzadu za bufetem bylo vidět páté a šesté nástupiště, kam vedly koleje zvlášť a perony byly od čtyřky a osmičky trochu bokem. Ještě štěstí, že Felix na číslech nezáleželo, protože udělat si v nástupištích nějaký systém by nezvládl ani matematický génius. Pro ty, kteří chtějí mít ve všem jasno, je dobré pro pořádek uvést, že v Huddersfieldu není žádné nástupiště tři ani sedm.

Felix však nejevila zájem ani o nástupiště, ani o lidi. Přimhouřenýma očima upřeně pozorovala nádražní střechu.

Huddersfieldská nástupiště jsou částečně zakrytá vlnitým plechem, ale v místě, kde se mezi nástupištěm jedna a čtyři táhnou koleje, je mezera. Nicméně Felix nezaujal výhled na oblohu, nýbrž něco jiného: havrani.

Pár těchhle velkých černých pirátů se usídlilo na nádraží trvale a tvářili se, že jim to tady patří.

78

Felix.indd 78

10.1.2018 10:45:51

V ZHŮRU D O SV ĚTA

Střechu podepírala kovová konstrukce a jednotlivé železné traverzy poskytovaly ptákům plno místa na posedávání. Havrani s uhlově černým lesklým peřím sebevědomě balancovali na traverzách a byli větší než Felix. Ta sledovala, jak se čas od času některý z nich snese na nástupiště, sezobne pár drobků a zase vylétne nahoru, a vypadala ustaraně. Očividně si nebyla jistá, kam tyhle podivné tvory zařadit.

Gareth pokračoval v obhlídce čtvrtého nástupiště a vzápětí se stalo něco, co vyhnalo havrany Felix z hlavy. U nástupiště stál odstavený vlak – zdejší lokálka tady v klidu dřímala a čekala, až dostane znovu pokyn vyrazit. Gareth s Felix na rameni zrovna procházeli kolem, když se motor náhle probral k životu a hlasitě zařval.

Jakmile Felix tenhle ohlušující rachot zaslechla, nadskočila a pak zaťala drápky Garethovi do ramene, jako by se chtěla ujistit, že ji nepustí a že se na svého kamaráda může spolehnout.

Gareth vyjekl bolestí a měl pocit, že kdyby Felix mohla, taky by hlasitě vykvikla leknutím. Místo toho zaryla drápky ještě hlouběji Garethovi do masa. Ten ji opatrně sundal, vzal ji do náruče, a když viděl, jak je vystrašená, pospíchal s ní zpátky do kanceláře. Rameno měl rozdrápané, ale Felix se rychle vzpamatovala.

Ačkoliv svůj názor na řvoucí motory vyjádřila jasně, zaměstnanci Huddersfieldu z vyprávění o dalších nádražních kočkách věděli, že to chce čas.

Pokud vytrvají, Felix si zvykne. Prostě teď reagovala jako dítě, které si zacpe uši, když poprvé uslyší skřípění brzd, ale postupně si uvědomí, že se nemá 79

Felix.indd 79

10.1.2018 10:45:51

K AT E MO O R E OVÁ

čeho bát, a tenhle rámus se stane běžnou součástí jeho života. Felix si jako nádražní zaměstnanec na rachot motoru musí zvyknout.

Všichni četli o tom, jak je důležité navykat kotě velmi brzy na všechno, co může v normálním světě potřebovat tak, aby to v dospělosti považovalo za běžné a bezpečné. Věcí a situací, s nimiž v mladém věku nemělo zkušenost, se později bojí a ke své vlastní škodě se jim vyhýbá. Právě proto si přáli, aby jim Briscoeovi dovezli kotě tak brzy. Doufali, že ho naučí rozeznávat nebezpečí a poznat, kde jsou ty správné hranice.

Všichni, kteří se o Felix starali, však měli pochopení a věděli, že je třeba postupovat zvolna a po jednotlivých krocích. Nikdy kotě do ničeho nenutili násilím, a když nechtělo jít ven, nenaléhali. Ale pravda je taková, že Felix měla dobrodružnou povahu a ven se těšila – volání divočiny nebo spíš vidina dobrodružství pro ni představovaly neodolatelné lákadlo.

Zaměstnanci dráhy se rovněž starali o to, aby ji vždycky někdo doprovázel, takže ve špičce ani v rušných dopravních hodinách nikdy nezůstala sama. Vybraný dobrovolník ji všude nosil, dokud si na rachot vlaků nezvykla a nezískala větší sebedůvěru. S Garethem i ostatními chodila na pravidelné bezpečnostní obchůzky, takže stačilo pár týdnů, a skřípění brzd, dunění kol, řev motoru a brumlání odstavených lokálek ji nechávalo většinou v klidu.

Podobně ji už nevyvádělo z míry pípání ani bzučení, když se otvíraly a zavíraly automatické dveře, zapraskání amplionu, z něhož se vzápětí linulo hla80

Felix.indd 80

10.1.2018 10:45:51

V ZHŮRU D O SV ĚTA

sité hlášení, ani pronikavé zasyčení, které se ozvalo vždy bezprostředně předtím, než se vlak rozjel.

Sice se během obchůzky stále držela u Garetha, ale k jeho velké úlevě (kterou pocítilo i jeho rameno) už nepanikařila a drápky nechala zatažené.

Během těchto bezpečnostních prohlídek mu obvykle seděla na rameni a mít kočku za krkem se pro něj postupně stalo druhou přirozeností. Tvořili opravdu zvláštní pár a nový chundelatý člen týmu vzbuzoval velkou pozornost především mezi pasažéry, kteří si protírali oči, jestli je nešálí zrak.

Nicméně ne každý dával najevo pochopení. Jednou odpoledne si Gareth všiml dvojice cestujících, kteří nesouhlasně vrtěli hlavou, jako kdyby chtěli říct: „S tou železnicí to jde z kopce.“ Když teď Felix chodila ven, dostala i nezbytný módní doplněk: svůj úplně první obojek. Tato příjemná povinnost připadla Angie Huntové, která si to také jaksepatří vychutnala. Navštívila nedaleký krámek a strávila tam hodně času, aby našla přesně ten správný styl. Angie milovala třpytky, nebylo tedy divu, že vybraný obojek byl posetý blyštivými kamínky. Měl modrofialovou barvu totožnou s pruhem na vlacích společnosti TransPennine Express, a Felix ohromně slušel – vypadala v něm jako filmová hvězda!

Ne každý však sdílel Angiino nadšení. „Co to je?“ zhrozil se Billy, když obojek poprvé uviděl. Jemu připadalo, že nic tak ohavného dlouho neviděl. Chvíli si Felix prohlížel a potom se zadíval na Angie: „Proč? Proč jste musela vybrat zrovna něco takového?“ 81

Felix.indd 81

10.1.2018 10:45:51

K AT E MO O R E OVÁ

„Protože potřebujeme, aby ji bylo zdaleka vidět,“ odsekla Angie. A v tom měla pravdu: blýskavé kamínky kolem Felixina krku byly opravdu vidět na míle daleko, zvlášť v jasném zářijovém slunci.

K obojku samozřejmě patří i známka. Tu zase obstarala Christine z pokladny. Tou dobou už všichni zaměstnanci přinášeli Felix dárky – hračky, pamlsky, misku na žrádlo a podobné věci – a známku jí jako zvláštní osobní dárek věnovala právě Christine. Zašla do specializovaného obchodu a nechala na přední stranu destičky vyrýt Felixino jméno a adresu (Nástupiště č. 1, Huddersfield) a na zadní číslo služebního mobilu, aby v případě, že se Felix ztratí, nálezce věděl, že nejde o žádnou toulavou kočku, nýbrž že o ni majitel stojí a přeje si ji zpátky.

Nebyla to tedy jenom tak nějaká známka, kdepak. Byla speciálně vybraná pro Felix. Když Christine viděla, jaký obojek Angie koupila, hodně nad známkou přemýšlela a také si vybavila, jaký zmatek hned na začátku Felixina vstupu do nového života propukl kolem toho, jestli je to chlapeček, nebo holčička. Proto nakonec vybrala krásnou tmavěrůžovou destičku ve tvaru srdce tak, aby bylo jasné, že všichni mají co do činění s kočičí slečnou. Billyho reakci si dovede každý živě představit…

K těm, kteří pomáhali Felix, aby se přestala bát hluku a zvykla si na rušné nádraží, patřila samozřejmě i Angie. Všichni rádi kotě poponášeli a chránili, ale z dlouhodobého hlediska to nebylo řešení. Felix se musela naučit, jak se postavit na své vlastní čtyři tlapky. Nicméně bylo jasné, že existuje plno věcí, 82

Felix.indd 82

10.1.2018 10:45:51

V ZHŮRU D O SV ĚTA

které se mohou pokazit, když ji pustí jen tak ven bez dozoru. Mohla rovnou utéct, někdo ji mohl odnést (přes nádraží denně procházely davy cizích lidí), nemluvě o nebezpečí, které hrozilo na kolejích. Nejprve jí tedy museli vysvětlit, čemu se musí vyhnout a nač si dát pozor, než ji nechají volně pobíhat po stanici. Zanedlouho jí budou čtyři měsíce a musela se ještě hodně učit.

Angie dostala nápad: řešením by mohl být kočičí postroj. „Budeme ji vodit na vodítku,“ vyhrkla a měla radost, že ji to napadlo. „Bude chodit s námi po svých, seznámí se s nástupišti, ale zároveň bude v bezpečí, protože ji budeme mít stále na očích.“ Zakrátko se tedy Felix stala pyšnou majitelkou zářivě růžového postroje. Nasadili jí ho přes hlavu a záda, připevnili pod břichem a na dlouhém vodítku, které tvořilo součást vybavení, si to vykračovala po nádraží.

Když ji takhle uviděl Billy poprvé, v zoufalství rozhodil rukama. „Nebudu chodit s kočkou na vodítku!“ vykřikl. „Taková ostuda! To si ani jeden z nás nezaslouží,“ naříkal. „Naprosto vyloučeno.“

83

Felix.indd 83

10.1.2018 10:45:51

10. kapitola

Na příkaz lékaře Billy se možná zdráhal, ale ostatní podobnými zábranami netrpěli a klidně si na obchůzku vyrazili i s Felix na vodítku. A zanedlouho se vyznala sama a mohli ji odpojit a nechat běhat volně.

I když nutno přiznat, že s tím „volně“ to nebylo zase až tak žhavé, protože ji všichni pořád sledovali ostřížím zrakem, nebo přesněji řečeno kolem ní běhali jako kvočny, nebo možná ještě výstižněji: jako bodyguardi vzhledem k tomu, že Felix se začínala opravdu nebezpečně podobat filmové hvězdě. Když ji Gareth vedl po prvním nástupišti, dával pozor, aby se držela dost daleko od žluté čáry a nehrozilo nebezpečí, že spadne pod vlak.

Ale ani sama Felix nejevila zájem nakukovat přes okraj peronu do propasti. Dodržovala vzdálenost od okraje tak, jak ji to učili, a sama od sebe nikdy neopustila vymezené prostory. Například ji ani nenapadlo seběhnout po schodech dolů do podchodu.

Ve skutečnosti trávila nejvíc času u svého oblíbeného stojanu na kola hned vedle kanceláře.

Očividně byla toho názoru, že stojan má přímo dokonalou polohu, protože kdykoli ji něco vylekalo nebo se jí nelíbilo, mohla bleskurychle skočit zpát84

Felix.indd 84

10.1.2018 10:45:51

NA PŘ ÍK A Z LÉK AŘ E

ky za dveře hned vedle a schovat se v kanceláři, kterou považovala za svůj domov. Sice už se otrkala, ale i tak, kdykoli přijížděl vlak, v ní zaburácení motoru (anebo kvílení brzd) přece jen vzbuzovaly strach. To bylo něco zcela jiného než mírumilovné odfukování a brumlání stojící lokomotivy. Těch se už nebála, jakmile se ale do nádraží se supěním vřítila další hora oceli, Felix neprodleně vyhledala útočiště za přepážkou Ztrát a nálezů, kde ji s laskavostí sobě vlastní přivítala Angela Dunnová a hýčkala ji, dokud vlak neodjel a Felix zase nesebrala odvahu, aby šla zkontrolovat svůj milovaný stojan na kola. Posedávat na svém oblíbeném místečku a sledovat, co se děje na nádraží, byla její oblíbená činnost. Uměla si jednoduše užívat života: buď si hrála, nebo si šla zdřímnout do kanceláře, anebo si vyšla na procházku s některým ze svých pozorných opatrovatelů, kteří jí rádi dělali pomyšlení.

Přesto všechna ta péče, kterou ji zahrnovali v obavách, aby se jim neztratila, musela jednoho dne skončit. V polovině září dospěla Felix k dalšímu milníku: byly jí čtyři měsíce. Nastal čas, aby podstoupila kastraci a dostala mikročip. Felix musela znovu k veterináři.

„Jak se vede, Felix?“ zeptal se Gareth Hope své malé kamarádky.

Felix na něj vrhla mrzutý pohled a dalo by se říct, že se zamračila. Stačilo, aby o kousek pohnula hlavou, a Gareth zmizel z jejího zorného pole, které měla poslední dny hodně zúžené. Po lékařském 85

Felix.indd 85

10.1.2018 10:45:51

K AT E MO O R E OVÁ

zákroku totiž dostala umělohmotný ochranný krční límec.

Felix ho nenáviděla. Zdvihla černobílou tlapku a znovu se pokusila tu odpornou věc sundat. Dost často se jí to podařilo. Bílý trychtýř byl připevněný k jejímu blýskavému obojku, ale Felix byla dost chytrá, aby se naučila, jak si packou obojek přetáhnout přes hlavu, čímž se zbavila i té bílé obludy.

Felix byla pořád dost malá, a přestože límec měl být upravený podle velikosti zvířete, na ní i tak vypadal obrovský. A postarat se, aby ho nosila a nepoškodila si stehy, představovalo téměř nadlidský úkol. „Nech ji být, chlapče,“ ozval se Billy, který byl také v kanceláři. „Prostě nemá náladu, co, holka nešťastná?“ Felix, jejíž uhlově černou chundelatou srst všichni tak obdivovali, teď vypadala zplihle a měla velmi ublížený výraz. Stehy po operaci byly stále ještě čerstvé a veterinář jí vyholil dost jejího krásného kožíšku. Vzhledem k tomu, že měla srst tak dlouhou, bude trvat nějaký čas, než se to srovná. Sice jí už začínala růst nová, ale zabere nekonečné dva možná tři měsíce, než se bude moci pochlubit svou dřívější parádou. Felix tuhle degradaci z pozice kočičí celebrity nesla velmi těžce. „A co ty, Garethe, jak se vede tobě?“ zeptal se Billy svého kolegy významně.

Garethovi, který nedokončil vysokou školu a měl v plánu pracovat na dráze pouze dočasně do doby, než si srovná v hlavě, co vlastně chce dělat, bylo teď dvacet čtyři let a „dočasné“ zaměstnání se protáhlo na téměř pět let. Bylo o tolik jednodušší zůstat…

86

Felix.indd 86

10.1.2018 10:45:51

NA PŘ ÍK A Z LÉK AŘ E

lidé na dráze jsou přece jeho druhá rodina, no ne?

A jak by je mohl Gareth nechat na holičkách, zvláště teď, když mají novou posilu jménem Felix? Cítil se tady jako doma.

Proto neodpověděl, ale Billyho bystrému oku neuniklo, jak rozpačitě mládenec přerovnává papíry na stole. Pro Garetha představoval Billy jakousi otcovskou figuru a za ty roky se už dobře znali. Billy to na železnici zažil mnohokrát: viděl, jak někdo přišel s tím, že tu bude pouze dočasně, a potom zůstal napořád. Než se člověk otočil, uplynulo třicet let a on byl stále na stejném místě, dělal tytéž vtipy ve společnosti stejných lidí, jenom byl o trochu vrásčitější a šedivější.

Billy si tedy odkašlal a zopakoval to, co Garethovi říkal už několikrát, když byli v kanceláři sami a měli soukromí. „Dej si pozor, Garethe, nebo tady zůstaneš nadosmrti, synku.“ Potom s cigaretou v ruce vyšel z kanceláře a dveře za ním s klapnutím zapadly.

Gareth si povzdechl. Billyho varování mu neodbytně znělo v hlavě. Starší kolega mu opakovaně promlouval do duše: „Musíš jít pořád dopředu.

Když se jednou za tři nebo čtyři roky neposuneš o kus dál, ostatní si budou myslet, žes to vzdal, a nikdo už ti další práci nenabídne.“ Měl Billy pravdu? Gareth to nedokázal posoudit. Podobně jako Billy i on za svých pět let na nádraží viděl řadu kolegů, kteří sklouzli k rutině, ale poněkud paradoxně to nikdy neplatilo o Billym.

Přestože někteří dlouhodobí zaměstnanci mají sklony uvažovat stereotypně a vidět všechno černobí87

Felix.indd 87

10.1.2018 10:45:51

K AT E MO O R E OVÁ

le, Billy ne. Měl schopnost vidět barevně – občas opravdu doslova. Rád zkoušel nové věci a dával zelenou netradičním myšlenkám. Jeho poslední nápad spočíval v tom, proměnit prostory nádraží v uměleckou galerii. Projekt se měl rozběhnout na jaře. Průkopníkem byl rovněž v otázce ekologie a za své novátorské návrhy, jak provoz na stanici upravit, aby byl šetrnější k životnímu prostředí, získal ocenění. Billyho filozofie vycházela z myšlenky, že železniční nádraží by nemělo být jenom stanicí, kde lidé prostě vystoupí a odejdou, ale mohlo by se proměnit v ústřední místo setkávání a příjemné prostředí ke komunikaci a trávení času.

Podobné nápady neměl v Huddersfieldu pouze on – například Andy Croughan založil knihovničku, kde mohli lidé zadarmo nechávat knihy, které už nechtějí, a zase si na oplátku vzít ty, které by si rádi přečetli. Na nástupišti rovněž uspořádali výstavu tematické poezie a sami se zapojili do soutěže kreativního psaní. Právě tento přístup dělal z Huddersfieldu tak jedinečné pracovní prostředí a právě proto zde Gareth tak rád pracoval – nešlo o rozlehlé neosobní nádraží, jak to viděl u jiných železničních přestupních stanic, ale zároveň to nebyl ani ospalý tichý Zapadákov, kde vedou jedny otlučené koleje a lidé už to dávno vzdali. Naopak, v Huddersfieldu zaměstnanci sršeli nápady a uměli je i realizovat.

A Gareth si náhle uvědomil, že i on je jedním z těch, kteří úspěšně dokázali něco změnit. Podíval se na Felix, která ho ze svého bělostného trychtýře probodávala nasupeným pohledem. Podařilo se mu prosadit, aby si pořídili nádražní kočku. Tato 88

Felix.indd 88

10.1.2018 10:45:51

NA PŘ ÍK A Z LÉK AŘ E

myšlenka mu dodala sebevědomí. Začal si víc věřit.

Možná má Billy pravdu, pomyslel si. Možná bych se mohl poohlédnout, jestli se nenaskytne nějaká zajímavá práce.

Mezitím se však musel postarat o jedno nabručené kotě – ale na tuto povinnost nebyl sám. Každý, kdo prošel kolem kanceláře, měl pro nemocnou Felix laskavé slovo. Chudinka, vypadala opravdu dost zuboženě. Ploužila se po místnosti, v zubech svírala svého oblíbeného medvídka, vláčela ho za sebou po zemi a do toho ustavičně žalostně mňoukala. „Co s tebou? Nechceš jít ven?“ nabízela jí Angie Huntová, která už nemohla poslouchat, jak Felix naříká. Avšak ta se jenom otočila a s plyšákem, který jí plandal od pusy, se vydala na další smutnou obchůzku kanceláře. Angie i Angele připadalo, že medvídek je pro ni takové její dítě, a vymyslely teorii, že teď, když Felix už nemůže mít vlastní potomky, se upnula na Méďu. Alespoň prozatím, než ji sebelítost zase přejde.

Když ostatní viděli, jak je Felix skleslá, snažili se ji nezávisle na sobě nějak rozveselit. Kdykoli na někoho upřela úpěnlivý pohled, dočkala se nějaké dobrůtky, protože zaměstnanci nádraží teď chodili do kanceláře pouze s kapsami plnými kočičích pamlsků. Natáhli k ní ruku s vybranou laskominou, Felix vyplázla růžový jazýček a slízla dobrůtku z dlaně s takovou chutí, jako by týden nejedla. „Mňau,“ poděkovala jako slušně vychovaná kočka a potom se opět zatvářila vysíleně a zamrkala svýma průzračně zelenýma očima.

89

Felix.indd 89

10.1.2018 10:45:51

K AT E MO O R E OVÁ

„No tak dobře, ale už jenom jednu,“ podlehl dotyčný. Z jedné se staly dvě i tři a Felix svůj lítostivý pohled dovedla k dokonalosti.

Někteří kolegové neměli nic lepšího na práci než jí občas podstrčit misku s mlékem, protože věřili, že ji to rozveselí. A Felix se samozřejmě mohla zbláznit radostí, dychtivě všechno vylízala až do dna a olízla si i poslední kapičky, které se jí zachytily na nose.

Jak se její zdraví postupně zlepšovalo a začala opět chodit ven, Angie si všimla, že ji najednou vidí na dříve neobvyklých místech. „Proč sedíš zrovna tady, Felix?“ divila se.

Felix byla chytré kotě. Dobře si zmapovala, kteří kolegové (byla jich většina) si pro ni v zásuvce svého stolu nebo po kapsách schovávají pamlsky, a vytipovala si klíčová místa, kam se postavit, aby dobrodince neminula. Všechny je znala jen ona, takže jen ona věděla, na jakých místech se zdržovat a v které době, aby se úžasných dobrůtek dočkala.

Jednotliví štědří mecenáši tedy o sobě navzájem nevěděli. Koťatům ve Felixině věku se doporučují tři krmení denně, ale v době, kdy se jí všichni snažili ulehčit uzdravování, jedla Felix rozhodně víckrát. Byla však tak roztomilá, že jí nikdo nedokázal odolat. Navíc už se naučila i používat hlas, a když chtěla jíst, začala mňoukat. Hlasitě. Dokud nedostala, co chtěla. Kočky dokážou velmi obratně přizpůsobit mňoukání tak, aby připomínalo pláč novorozeněte, jde tedy o značně účinný manipulativní prostředek. Felix se tento trik naučila velmi brzy a tahala obratně za nitky jako mistr loutkoherec.

90

Felix.indd 90

10.1.2018 10:45:51

NA PŘ ÍK A Z LÉK AŘ E

Avšak ani zásoby od zbožňujících fanoušků, kteří byli ochotni splnit každý její rozmar, jí nestačily a nezdráhala se zkoušet vlastní štěstí. Jednou v neděli, když na nádraží panoval relativní klid, se Gareth rozhodl zaskočit do Teska a udělat si nákup na doma.

Pro svého kocoura Cosma, který byl o pár měsíců starší než Felix, vzal i pár kočičích sušenek Go-Kat. Tašku s nákupem odložil do kouta kanceláře a pak šel po své práci. O tašku už se nestaral. Teprve když si ji přišel těsně před odchodem vyzvednout a pospíchal, aby stihl vlak, uvědomil si, že obsah nákupu mu vyplenil nějaký kočičí zloděj. Ostrými drápky potrhal dno igelitové tašky, vyhryzal díru do kartonové krabice a posloužil si několika sušenkami.

Když Gareth uviděl tu spoušť, vyčítavě se ohlédl po Felix, ale ta se zrovna věnovala hygieně a usilovně se olizovala. Tvářila se přitom jako neviňátko.

A když přísně řekl: „Felix!“, vrhla na něj laškovný pohled a doslova zamáchala řasami.

Přiznání z ní nedostane. Ať si Gareth věří tomu, že se mu do krabice prohryzal Andy…

Jako kdyby operace a následná rekonvalescence nebyla pro chudinku Felix dost velký zápřah, zhruba ve stejnou dobu se musela vypořádat s další změnou. Sotva si stačila trochu v Huddersfieldu zvyknout a užít si obdivných pohledů, když se ve svém novém přepychovém obojku s růžovou známkou procházela po peroně, započala dlouho chystaná přestavba nádraží. Zahájení stavebních prací už bylo na spadnutí, proto se všichni museli přestěhovat do zcela nového prostředí s tím, že staré prostory zaniknou.

91

Felix.indd 91

10.1.2018 10:45:51

K AT E MO O R E OVÁ

Naštěstí se nové pracoviště nacházelo jen kousek dál rovněž na prvním nástupišti, rovněž v blízkosti Ztrát a nálezů a rovněž s okénkem pro veřejnost.

Nicméně vnitřek měl vypadat úplně jinak. Prostorný dispečink s kobercem, který sloužil jako společenské středisko, měl kompletně zmizet a staniční rozhlas přesídlil do malé vykachlíkované místnůstky, kam se vešel akorát stůl a mikrofon. Zato zázemí se rozrostlo a pro zaměstnance nyní vznikly samostatné šatny se zamykacími skříňkami zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy, dále sprcha, kuchyňka a zcela nová kancelář pro výpravčí, kam se pohodlně vešly dva stoly a několik kartoték. Ze všech těchto místností si Felix nejvíce oblíbila sprchu a tam jí také hned pod sušákem na ručníky zřídili kolegové pelíšek (měla tam svou oblíbenou černou deku s potiskem bílých kočičích tlapek). Nějaký kutil vyrobil dřevěnou cedulku s nápisem „Tady bydlím já“ s podpisem „Felix“. Chvíli jí visela nad pelíškem, dokud ji neshodila, protože usoudila, že to je na hraní. Všechny nové místnosti ústily do dlouhé chodby, kam si Felix také často chodívala hrát.

Medvídka nosila stále všude s sebou, ale postupně se k němu přestala chovat jako k miminku a dovolila ostatním, aby ho použili jako hračku.

Přímo milovala vykopávanou: posadila se doprostřed chodby, Andy a Gareth se postavili každý na opačný konec a jeden z nich opatrně posadil hnědého plyšáka na podlahu. Méďa seděl hezky vzpřímeně, jenom se trošku nakláněl dopředu, a Felix z něj nespouštěla oči. Potom podle situace Andy nebo Gareth ustoupil o krok a s rozběhem vykopl plyšá92

Felix.indd 92

10.1.2018 10:45:51

NA PŘ ÍK A Z LÉK AŘ E

ka vysoko do vzduchu. Felix sledovala, jak medvídek plachtí, vrhla se k místu očekávaného přistání a mohla se zbláznit radostí, že jsou zase spolu.

Touhle hrou by trávila klidně celé hodiny – pobíhala mezi Andym a Garethem a vyskakovala do vzduchu: start, výskok, výkrut, sprint, skok střemhlav… nikdy ji to neomrzelo.

Když bylo jasné, že už je jí o hodně lépe, Angie ji zavezla k veterináři na pooperační prohlídku. Očekávala, že všechno bude v pořádku, protože Felix dováděla stejně jako dřív.

Veterinář ji důkladně prohlédl, zvážil ji… a pochopil, že tady to někdo přeháněl s mlsáním. „Je trošku… zakulacená,“ prohlásil opatrně.

Angie mu vyprávěla o miskách s mlékem. „Mléko by dostávat neměla,“ varoval ji okamžitě. „Kočkám neprospívá. Tloustnou po něm – pro kočku je jedna miska mléka jako pro nás čtyři hamburgery.“ Felix měla poslední dobou výkrmnou stravu, takže nebylo divu, že poněkud přibrala.

Angie ji zavezla zpátky na stanici a celou cestu přemýšlela, co všechno je třeba udělat. Chtělo to rázný zásah, nebo samou láskou přivedou svou čtyřnohou kamarádku společnými silami do hrobu.

Bylo potřeba nepřetržitý přísun sladkostí zastavit. Šlo o opravdu důležitou věc, takže Angie věděla, že nestačí něco v tom smyslu jenom před kolegy nezávazně utrousit. Musí naopak zdůraznit, jak je veterinářovo varování zásadní, jinak by ho ignorovali a obcházeli. Podlehnout těm svůdným zeleným očím bylo tak jednoduché! Ale co by pak bylo s Felix?

93

Felix.indd 93

10.1.2018 10:45:51

K AT E MO O R E OVÁ

Otázka její výživy se tedy ten den ocitla na oficiálním seznamu úkolů. Dokument obsahoval klíčové bezpečnostní otázky, na které museli zaměstnanci dbát – a každý pracovník musel papír přečíst a podpisem stvrdit, že všemu porozuměl. Byla to opravdu velmi oficiální záležitost. „Víme, že chcete Felix dopřát,“ vysvětlovali manažeři ostatním pracovníkům. „Ale musíme dbát i na její zdraví. Prosím nedávejte jí žádné pamlsky ani mléko, protože tyhle věci jí škodí. Raději Felix nekrmte vůbec a její stravu nechejte na určených lidech, kteří to dostanou na starosti.“ Jedině tak se mohli spolehnout, že doporučení budou všichni brát vážně, Felix nějaké to kilo zhubne a bude zdravá.

Felix se je samozřejmě snažila přelstít. Ale už žádné mňoukání, mrkání ani žadonění nezabralo.

Navíc Angela usoudila, že součást celého problému je i Felixina vrozená lenost. Jejich černobílá krasavice se velmi ráda rozvalovala všude, kde se k tomu naskytla příležitost, a milovala, když ji ostatní hladili a obletovali, takže jen zřídkakdy opouštěla kancelář. Angela ji tedy začala pobízet: „Nejvyšší čas, abys šla ven a trochu se hýbala, ty lenochu.“ Dosud vycházela Felix pouze v doprovodu někoho ze zaměstnanců nádraží. Bylo jí nyní pět měsíců, byla očkovaná a vykastrovaná, takže mezi ní a její samostatností nestálo nic v cestě. Nastal čas, aby se vydala do světa na zkušenou.

94

Felix.indd 94

10.1.2018 10:45:52

11. kapitola

Oťukávání hranic Felix sledovala okolní hemžení ze svého oblíbeného místa u stojanu na kola. Znovu si libovala, jaké má ideální stanoviště: kousek od domova, kdyby náhodou do stanice vsupěl burácející vlak, ale zároveň s výhledem na všechno, co se na prvním nástupišti šustlo. Nic jí neuniklo, a jakmile zaslechla pleskot křídel, našpicovala uši a sledovala, jak se nad ní vznáší havran a pak usedá na kovové bidýlko.

Otřásla se – ne hrůzou (možná jen díky tomu, že ten strašidelný černý pták byl tak daleko), vznešeně se zvedla a posunula se o kousek dál.

Felix postupem času zjistila, která doba je k průzkumným výpravám nejlepší. Ze své pozorovatelny si nastudovala rytmus a celkové dění na nádraží.

Trošku to připomínalo průmyslový oceán: vlaky představovaly příliv a odliv, přelévaly se sem a tam, z nich se jako přílivová vlna vyvalily davy lidí s kufříky a vzápětí vagony spolykaly jiné zástupy, které jako naplavené dříví zase odnesly pryč. Felix obyčejně čekala, až vlaky odjedou a zmizí poslední lelkující pasažér, a potom se vydala na obhlídku. Čím byla větší, tím její sebedůvěra narůstala.

To říjnové odpoledne se vypravila po nástupišti 95

Felix.indd 95

10.1.2018 10:45:52

K AT E MO O R E OVÁ

až k hospodě Head of Steam, ale nezastavila se, pelášila dál a huňatý ocas za ní vlál jako prapor.

Přeběhla první nástupiště, které hned přecházelo ve dvojku. Tam sklopila nos k zemi a začala čenichat. Nezbyly tady kousky pečiva? Nejsou tu nějaké nezvyklé pachy?

Ne, nic. Všechno je v pořádku. Opět zdvihla hlavu, přeběhla napříč nástupištěm, ale stále se držela v uctivé vzdálenosti od žluté čáry. Zamířila si to ke své nové oblíbené atrakci: opuštěnému vagonu.

Byl odstavený u západní koleje druhého nástupiště: námořnicky modrý starobylý vagon s neprůhlednými okny, který už nesloužil svému účelu. Byl připevněný řetězem a obehnaný plotem, ale v něm zely díry, jimiž se Felix hravě prosmekla. Obvykle se potom pod nárazníkem protáhla do ztemnělého prostoru pod podvozkem. Byla to perfektní schovka.

Dnes ale zůstala na peroně. Vykračovala si, jako by byla na přehlídce, a Gareth se za ní táhl jako její věrný stín.

Zrovna to odpoledne panoval na druhém nástupišti relativní klid a Felix se mohla procházet a všude vstrčit nos, takže si průzkumnou výpravu užívala. Gareth se každou chvíli ohlédl po nádražních hodinách – byli venku pět minut, deset, patnáct…

V Huddersfieldu měli systém přednastavených hlášení, to znamenalo, že každý vlak vjíždějící do stanice automaticky aktivoval správné hlášení a člověk, který rozhlas obsluhoval, nemusel dělat vůbec nic.

Ale ne úplně všechny vlaky spadaly do tohoto systému, v některých případech bylo třeba soupravu ohlásit zvlášť.

96

Felix.indd 96

10.1.2018 10:45:52

O Ť U K ÁVÁ N Í H R A N I C

Felix však nejevila sebemenší známku toho, že by se chtěla vrátit do kanceláře. Byli venku už dvacet minut, dvacet pět… Gareth se přiblížil, aby si vyčíhal okamžik, kdy by ji mohl popadnout a odnést zpátky do budovy, ale pokaždé, když přistoupil o krok blíž, Felix zase odběhla jinam.

Kolem bylo toho tolik k vidění! Postupně se propracovali až na samotný konec druhého nástupiště, kde se peron svažoval jako rampa k zemi, přímo pozvánka pro zvědavou kočku. A kousek dál za koncem nástupiště už bylo vidět černé ústí železničního tunelu. Felix se tam se zájmem zadívala.

Naklonila hlavu na stranu, jako kdyby říkala: Kam to asi vede? Pak se zprudka otočila a pohlédla na travnatou plochu, nad níž se před vjezdem do tunelu táhla jako baldachýn spleť elektrického vedení a různých kabelů. Felix našpicovala uši, v očích se jí zablesklo a nohy ji instinktivně nesly přímo tím směrem.

Na trávníku před tunelem zahlédla zajíce – a pak dalšího. Ušatá rodinka jí vesele poskakovala přímo před nosem. Felix zůstala jako přikovaná a nespouštěla z nich oči, ale zajíci jako by ji vycítili, se vzápětí rozprchli. Nejspíš se utíkali schovat do bezpečí.

Felix se otřepala a protáhla se až po bělostné špičky tlapiček. Svět nabízel tolik zajímavostí! Co ještě bych mohla prozkoumat? pomyslela si, nebo přinejmenším tak to Garethovi připadalo, a potom se znovu dala do pohybu, aby uskutečnila další průzkum.

Gareth si začínal zoufat. Byli venku přes půl hodiny a on se už nutně potřeboval vrátit.

97

Felix.indd 97

10.1.2018 10:45:52

K AT E MO O R E OVÁ

„Felix, no tak, pojď ke mně!“ volal na ni, ale bylo mu jasné, že je to zbytečné. Kočky sice mají skvělý sluch, ale Felix občas trpěla nepochopitelnými záchvaty nedoslýchavosti.

Už se opravdu musím vrátit, pomyslel si Gareth, ale zpátky ji nedostanu.

Sledoval, jak se jeho kočičí kamarádka spokojeně prochází, začichá tam i onde a bezstarostně a plná sebedůvěry se pohybuje po známém prostředí. Gareth spolu s kolegy ji venku pozorně hlídali už téměř dva měsíce. Věděli, že je rozumná: nepřekračovala žlutou čáru, neseskakovala na koleje, uměla najít cestu domů a utíkala se tam schovat, kdykoli ji něco vylekalo. Gareth znovu krátce zalétl pohledem k nádražním hodinám. Čtyřicet minut!

Musím ji tady nechat, přiznal si. Byl to srdcervoucí okamžik. „Felix, už je čas se vrátit,“ zavolal za ní naposledy. Felix ho ignorovala. „Tak já už jdu…,“ pokračoval, otočil se a udělal první krok. „Odcházím…“ Šel co nejpomaleji a pak se zastavil, ale Felix si ho nevšímala. Gareth pokrčil rameny. „Kdybys něco potřebovala, budu u sebe v kanceláři.“ Loudal se po nástupišti a každou chvíli se ustaraně ohlédl, ale Felix vypadala naprosto spokojeně.

Garethovy obavy se s každým krokem zvyšovaly.

Jestli se jí něco stane…

Pak si uvědomil, že do kanceláře mu jde obraz z dálkových bezpečnostních kamer, a rozběhl se.

Na počítačovém monitoru se zobrazovaly záběry z mnoha kamer rozmístěných na nádraží. Prohlížel si jednu po druhé a pak na druhém nástupišti oprav98

Felix.indd 98

10.1.2018 10:45:52

O Ť U K ÁVÁ N Í H R A N I C

du Felix uviděl: dováděla přímo před ní. Chvíli si hrála a potom naprosto spokojeně začala prozkoumávat další neznámá zákoutí. Nic jí nehrozilo.

Gareth si přitáhl mikrofon a nahlásil další spoje.

Kdo by ho znal, postřehl by, jak mu z hlasu zaznívá úleva, ale neznámí cestující nic netušili.

Jeho malá kočičí kamarádka je v pořádku – a on má alespoň nějakou možnost, jak ji zdálky hlídat.

Po tomto dni, když se Felix vydala na procházku a Gareth musel zůstat v kanceláři, ji občas kontroloval bezpečnostní kamerou. Jejich nesmělé kotě rychle dospívalo. Nyní už byla na svoje předchozí horolezecké výstupy moc těžká a příliš velká, aby udržela rovnováhu na jeho hlavě. Jestliže dřív se mu mohla na temeni pohodlně stočit do klubíčka, tak nyní se tam udržela pouze s obtížemi, proto raději zůstávala sedět na rameni.

Felix měla celé nádraží k dispozici – pouze s výjimkou dvou míst a to byla podniková jídelna, kam se chodili zaměstnanci najíst, a podzemní labyrint opuštěných místností pod nádražím (o jejich existenci Felix dosud nic netušila). Zanedlouho si vytvořila seznam oblíbených míst: stojan na kola, odstavený vagon a kancelář Ztrát a nálezů. Ta představovala pro Felix doslova magnet, úplně to tam milovala. Pokaždé se nenápadně vloudila dovnitř, nadšeně se přivítala s Angelou Dunnovou a potom si vyskočila na polici a usnula, přitulená k nějaké ztracené čepici nebo zamotaná do zapomenutého šátku či šály.

99

Felix.indd 99

10.1.2018 10:45:52

K AT E MO O R E OVÁ

Felix nikdo nebránil, aby chodila přes koleje, ale nikdy to nedělala. Zaměstnanci nádraží ji očividně zaučili velmi dobře, možná v tom hrál roli i její instinkt, v každém případě platilo, že nikdy nepřekročila žlutou čáru. Tohle riziko dělalo všem velkou starost a z dobrého důvodu. Nádražní kocour Roger v Barnes se připletl pod vlak a přišel skoro o celý ocas – a to měl velké štěstí. Když se Gareth vyptával strojvůdců, jaká je pravděpodobnost, že by Felix mohl srazit vlak, bodře ho odbyli. Kočky nesrážíme, zněla odpověď. Leda tak toulavé psy nebo lesní zvěř, ale na kolejích se kočky nevyskytují. Jsou to šelmy, mají vytříbené smysly a otřesy přijíždějícího vlaku vnímají se značným předstihem, takže pokud by se snad nějaká kočka na koleje dostala, dokáže utéct dřív, než se lokomotiva objeví v dohledu.

Lidem, kteří o Felix pečovali, dělaly starosti nejen koleje. Kočka dokáže vyskočit do výšky šestinásobku délky svého těla, ale i pro tak šikovnou gymnastku, jako byla Felix, to z okraje prvního nástupiště na koleje bylo hrozně hluboko. A i kdyby si při skoku neublížila, těžko by se dostala zase zpátky nahoru. Naštěstí dosud nikdy neprojevila chuť si tenhle akrobatický kousek vyzkoušet a otestovat svoje schopnosti.

Felix se totiž mnohem víc než o koleje zajímala o lidi. A navzdory tomu, že jí někteří přisuzovali lenost, ve skutečnosti se svým pracovním povinnostem věnovala mnohem důkladněji, než by mnozí očekávali. Měla volnost si vybrat, kam se ráno vypraví, ale ona se den co den svědomitě dostavila k okénku informací. Proseděla tam dlouhé hodiny 100

Felix.indd 100

10.1.2018 10:45:52

O Ť U K ÁVÁ N Í H R A N I C

a rytmicky máchala ocasem sem tam jako metronom. Pomáhala rozproudit hovor, protože sloužila jako vděčné téma. Často o ní pasažéři prohodili pár přátelských slov a každý si pak odnášel lepší náladu.

Ubíhaly týdny a ve vzduchu byl cítit podzim. Tou dobou už byla Felix ve své funkci vítače a sbližovače naprostý mistr a zanedlouho se ukázalo, že stejně úspěšně dokáže zažehnávat i krize.

Po přestavbě provozních prostor se informace přidružily ke staničnímu rozhlasu, takže dispečeři zodpovídali i dotazy cestujících. Felix samozřejmě na všechno dohlížela. Většinou se lidé chovali příjemně a zdvořile a chtěli vědět běžné věci jako například „Na které nástupiště mám jít?“, „Kdy jede příští vlak do Leedsu?“, „Kdy má vlak s odjezdem v 16.46 dorazit do Yorku?“ Občas ale – zvlášť když měly vlaky zpoždění, spoj byl zrušený nebo došlo k nějaké mimořádné situaci na trati – přicházeli zákazníci k přepážce už předem nasupení, protože jim někdo překazil jejich cestovní plány. A Gareth ze své dlouhé praxe u turniketů dobře věděl, že není nic strašnějšího než spravedlivý hněv naštvaných pasažérů.

Jednou večer měl zrovna službu, když se u okénka zjevil muž v nejlepších letech. Nejbližší spoj na letiště do Manchesteru byl zrušený a dotyčný se ocitl ve velké časové tísni. Obával se, že s rodinou zmeškají letadlo. Během dne odjížděly spoje na letiště zhruba každých patnáct minut, ale teď bylo po sedmé a intervaly byly o něco delší. A rodina neměla dost velkou časovou rezervu.

101

Felix.indd 101

10.1.2018 10:45:52

K AT E MO O R E OVÁ

„Na slovíčko, mladý muži,“ spustil ten člověk popuzeně. Felix zrovna spokojeně vyspávala na pořadači, který stál na kraji stolu, a když k ní dolehl ten rozčilený hlas, zavrtěla sebou a ospale zamžourala zelenýma očima. Co se děje? Kdo mě budí? „Jistě, pane,“ odpověděl Gareth zdvořile a přistoupil k okénku. Pro zaměstnance dráhy tohle byla vždycky nepříjemná situace, protože nemohli dělat nic jiného než se za zrušený spoj omluvit a uzavřít prosbou „počkejte prosím na příští“. Ale pokud byl pasažér nervózní a rozzlobený jako tento pán, těžko ho podobná odpověď mohla uspokojit.

A přesně, jak Gareth předpokládal, omluvná slova se minula účinkem. Dotyčný, podsaditý padesátník, spustil rozčilenou litanii a jeho hněv s každým slovem narůstal. Rodina stála vedle něj, manželka jeho stížnostem přikyvovala a chlapec s holčičkou trnuli hrůzou při představě, že jejich prázdniny jsou v ohrožení.

Posléze začal muž hlasitě vykřikovat. V takové situaci obvykle Gareth zůstal za okénkem a pokoušel se cestujícího uchlácholit z bezpečné vzdálenosti. Nyní však, zatímco chápavě přikyvoval, mu pohled padl na Felix, která se už úplně probrala, přešlapovala na stole a špicovala uši. Zajímalo by mě..., napadlo Garetha. V době, kdy se snažil svůj nápad s kočkou prosadit u Paula, často uváděl jako důvod blahodárný přínos pro spokojenost zákazníků a popisoval, jak by kotě dokázalo lidi uklidnit, rozptýlit a zlepšit jim náladu.

102

Felix.indd 102

10.1.2018 10:45:52

O Ť U K ÁVÁ N Í H R A N I C

Znovu se zadíval na nervózní rodinu – otec už začínal rudnout ve tváři a od křiku téměř ochraptěl. Gareth tedy neměl co ztratit. „Vydržte chvilku,“ řekl zdvořile. „Vyjdu ven.“ Otočil se od okénka a jednou rukou popadl Felix. „Nastal čas, abys ukázala, co umíš,“ oznámil jí. Otevřel dveře na nástupiště a společně s Felix se vydali rozhněvaného cestujícího uklidnit. „Jéé, kočička!“ vykřikla asi šestiletá holčička, jakmile Gareth vyšel na peron. Hned se rozběhla, aby kotě pozdravila. „Podívej, tati, ta je roztomilá.“ Dívenka si očividně chtěla Felix pohladit, tak se Gareth sklonil, aby na ni dosáhla. Felix na dítě zamrkala svýma ohromnýma zelenýma očima a nechala se bez problémů hladit po husté černé srsti. Chlapeček byl o něco mladší, asi tak čtyřletý, a ještě neměl tolik kuráže jako jeho sestra. Ale nakonec se taky zdráhavě přiblížil a opatrně natáhl ruku, aby si tu pohádkově krásnou kočičku pohladil. „Opravdu se velice omlouvám, pane,“ navázal Gareth na předchozí hovor z podřepu, zatímco choval Felix a děti si ji hladily. „Chápu, jak to pro vás musí být nepříjemné. Další vlak jede za dvacet minut.

Tím letadlo ještě určitě stihnete.“ Muž náhle vypadal, jako by mu někdo vzal vítr z plachet. Ohlédl se po manželce a pak se oba zadívali na děti, které se rozplývaly nad Felix. „Má tak heboučkou srst, tati,“ pištěla holčička. „Za dvacet minut, říkáte?“ řekl muž už klidněji a začal konečně uvažovat prakticky. „Ano, za dvacet minut, pane,“ potvrdil Gareth. „Odjíždí z nástupiště jedna.“ 103

Felix.indd 103

10.1.2018 10:45:52

K AT E MO O R E OVÁ

Felix dokázala situaci zcela zvrátit. Když rodina odcházela, děkovali mu za pomoc a děti se loučily s Felix jen velmi neochotně. Gareth se za nimi chvíli díval a potom se i se svou věrnou kamarádkou odebral zpět do kanceláře. Když za sebou zavřel dveře, uznale se na ni usmál. „Dobrá práce, kolegyně,“ prohlásil hrdě. „Zabodovala jsi.“

104

Felix.indd 104

10.1.2018 10:45:52

12. kapitola

Velmi speciální kočka Podobné úspěchy při jednání se zákazníky sklízela Felix opakovaně, představovala proto důležitou posilu huddersfieldského týmu pro styk s veřejností. Naprosto skvěle dokázala uklidnit i ty nejrozčilenější cestující. Jak poznamenala Angie Huntová, jakmile rozzlobený pasažér zahlédl Felix, okamžitě ho hněv přešel. Za ta léta, která pracovala na nádraží, nic podobného nezažila. A zdálo se, že Felixiny uklidňující účinky fungují na každého bez rozdílu věku a pohlaví. Jednou musel Gareth chlácholit dospívající dívku s krátkými odbarvenými vlasy, která vykřikovala, že její život skončil, protože kvůli zrušenému spoji „je všechno v háji“. Felix tou dobou zrovna pospávala pod okénkem, takže zatímco dívka nadávala, nenápadně zašátral rukou pod stolem a vytáhl Felix nahoru, jako když kouzelník vyloví z klobouku králíka.

Jakmile se Felix vynořila nad deskou stolu, atmosféra se okamžitě změnila. Děvče se zarazilo v půlce slova a vyjeklo: „Co to…?“ Gareth vyšel z kanceláře a dívka Felix chvilku podržela, hladila ji a hněv z ní postupně vyprchal. Úplně zapomněla, že ještě před pár minutami měla 105

Felix.indd 105

10.1.2018 10:45:52

K AT E MO O R E OVÁ

pocit, jako by se jí zhroutil celý svět a její život skončil...

Felix dokázala nejen obratně odvést pozornost rozčilených pasažérů, ale zvládla rozveselit i ty největší morouse. Vzhledem k tomu, že okénko informační kanceláře vedlo na první nástupiště, vevnitř bylo slyšet všechno, co se na peronu odehrávalo.

Jednou se zvenku ozval příšerný dětský vřískot, který Garethovi rval uši. Přímo pod jeho okénkem stála malá holčička s krásně nakadeřenými vlásky a mohla si vykřičet plíce. Gareth slyšel, jak se ji její matka snaží uklidnit, ale ani po pěti minutách to k ničemu nevedlo. Dítě už bylo dočista mimo.

Gareth se tedy rozhodl vyzkoušet dosud osvědčený uklidňující prostředek a vyšel na nástupiště s Felix v náručí. S tak malými dětmi příliš zkušeností neměl, takže netušil, jestli tentokrát jeho medicína bude účinkovat, ale nebylo co řešit: dívčina matka si už očividně nevěděla rady. Asi tříletá holčička byla v obličeji rudá jak malina a po tvářích jí tekly slzy. Zrovna se nadechla, aby ze sebe vyrazila další nervydrásající zavřeštění, a tak si Gareth musel pospíšit. „Koukni,“ spustil zvesela. „Mám tady kočičku.

Nechceš si ji pohladit?“ Děvčátko překvapeně vykulilo oči a nachystaný křik zase spolklo. „Tohle je naše kočičí kamarádka,“ pokračoval Gareth vemlouvavě a pohlédl na dívčinu matku, které se evidentně ulevilo. Obě popošly blíž ke Garethovi, který si dřepl, aby si dítě mohlo Felix pořádně prohlédnout.

106

Felix.indd 106

10.1.2018 10:45:52

V EL MI SPECI Á L N Í KO ČK A

„Vidíš? Tohle je Felix,“ řekl a postavil kočičku na peron. Ta opatrně popošla k děvčátku, posadila se mu u nohy a vzhlédla. Holčička si ji ohromeně prohlížela a na předchozí zoufalství dočista zapomněla. „Řekni: Ahoj, Felix,“ pobídla ji matka. „Hojeliks,“ opakovala holčička poslušně a přestala škytat.

Felix to vzala jako narážku, aby se pustila do akce: vstala a otřela se dítěti i jeho nyní přešťastné matce o nohy. Další dobře odvedená práce.

Felix měla za sebou už řadu podobných pracovních úspěchů, když o ni v listopadu roku dva tisíce jedenáct projevila zájem média. V jejích šesti měsících o ní v novinách Huddersfield Examiner vyšel článek. Noviny ocenily, že do týmu zdejší železniční stanice přibyl nový netradiční zaměstnanec, a psaly o tom, jak se na stanici dostala. V článku se citovalo z rozhovoru s Angie, která prosila cestující, aby kočku nekrmili. Felix už kilogramy, které nabrala po operaci, úspěšně shodila, ale nikdo si nepřál, aby zase musela hubnout. Angie rovněž čtenářům vysvětlila, že hlavní Felixinou pracovní náplní by mělo být hubení hlodavců. „Zaučuje se a brzy začne pracovat na tom, aby stavy hlodavců na nádraží zůstávaly na minimu,“ psalo se v Examineru.

Navzdory článku v místních novinách se stejně cestující, kteří do Huddersfieldu přijížděli ze vzdálenějších koutů Británie, zatvářili většinou ohromeně, když Felix zahlédli: ať už za přepážkou u informací, na procházce po peroně nebo během 107

Felix.indd 107

10.1.2018 10:45:52

K AT E MO O R E OVÁ

bezpečnostního kolečka, kdy doprovázela pověřeného pracovníka. Pokud na ni někdo z pasažérů narazil, většinou hned pospíšil k nejbližší modré uniformě. „Máte na nádraží zatoulanou kočku,“ upozorňovali. Nebo ji jednoduše sami popadli a odevzdali ji: „Našli jsme kočku.“ „Aha, ano, jistě, my víme,“ zněla ledabylá odpověď. „Bydlí tady.“ „Ale kde přespává?“ divil se obvykle dotyčný. „Tady.“ „Je to toulavá kočka?“ V takové chvíli se Felix obvykle zatvářila povýšeně a dalo by se říct, že pohodila svou ebenovou hlavou, až jí uhlově černá hříva zavlála, štrasové kamínky a červená hvězdička na obojku se zablyštěly a růžová známka ve tvaru srdce rozhořčeně zacinkala.

I zaměstnanci stanice odpovídali stejně pohoršeně: „Kdepak toulavá kočka. To je naše Felix. Je tady legálně a máme ji moc rádi.“ Felix se pak začala olizovat, aby si svou nadýchanou černou srst hezky načechrala. Toulavá kočka… to bych si vyprosila! Copak takhle vypadá toulavá kočka? Zářící čistotou a s diamantovým obojkem? Felix se tvářila uraženě.

Přestože nosila na krku blyštivě nádherný obojek a známku, ne každý si jich všiml. Při několika příležitostech si ji cestující chtěli v dobré víře odnést domů, zřejmě se domnívali, že se ztratila.

Nebo se jim jednoduše zalíbila. Naštěstí si toho pokaždé někdo ze zaměstnanců všiml a situace se 108

Felix.indd 108

10.1.2018 10:45:52

V EL MI SPECI Á L N Í KO ČK A

vyřešila bez větších následků. Ukázali „zachránci“ obojek, přečetli adresu a Felix se vrátila na první nástupiště.

Ovšem nebylo možné ji hlídat na každém kroku. Huddersfield bylo velké rušné nádraží a všichni měli plno práce. Felix byla nezávislá mladá dáma a v každou denní či noční hodinu se mohla vydat na průzkum křovinatého terénu na konci prvního nástupiště, obejít restauraci King’s Head nebo se jít podívat, co vyvádějí zajíci na opačném konci peronu. S každým dnem jí rostla kuráž, jenom ty černé havrany nesnášela pořád stejně, a kdykoli nějakého zahlédla, pospíchala se schovat. Občas se sice snažila tvářit, že je nad věcí a že jí tohle místo patří, ale v okamžiku, kdy se chystal havran slétnout dolů nebo si to k ní namířil po peroně, zatroubila k ústupu a tryskem utíkala buď domů, nebo pokud to nešlo, si vyskočila na okno.

Tam byla zahnaná do kouta a havrani to dobře věděli. V takovém případě se pak škodolibě promenovali dole a Felix otráveně sledovala, jak se jí svým opovržlivým krákáním posmívají. Angela Dunnová už tohle specifické výsměšné krákání uměla rozeznat. Kdykoli se ozvalo, věděla, že Felix je zalezlá na parapetu, paralyzovaná hrůzou, a nemůže se hnout. Obvykle tedy vyšla ven na nástupiště a havrany zahnala, aby Felix mohla opustit svůj ostrůvek a běžet domů do bezpečí.

Felix tedy v samostatnosti dělala velké pokroky, ale pořád měla svá slabá místa a při poznávání okolního světa byla stále zranitelná. Dosud si hledala způsob, jak se vyrovnat se všemi nástrahami 109

Felix.indd 109

10.1.2018 10:45:52

K AT E MO O R E OVÁ

a rozeznat, co je opravdové nebezpečí a s čím si může hrát – kdo je přítel a kdo nepřítel. Podobně jako rodiče zpovzdáli sledují své ratolesti i zaměstnanci nádraží dávali pozor, aby se jí při osamostatňování nepřihodilo nic zlého. A Felix byla navíc velmi loajální. Jako kdyby věděla, že si o ni dělají starosti, nikdy se nevydávala pryč na dlouhou dobu a nikdy se z prvního nástupiště nevzdalovala moc daleko. Každých pár hodin se dostavila ke stojanům na kola nebo si vyskočila na přepážku u informací, aby se ukázala a zase se chopila svých povinností v první linii. Neměli tedy důvod se o ni bát.

Pak ovšem nastal den, na který by Angie nejraději zapomněla. Nastoupila na směnu a zanedlouho si ji vzal Billy stranou. „Poslyšte, Angie, nechci vás vylekat…,“ zabručel Billy.

Když jí to takhle řekl, okamžitě jí samozřejmě začalo bušit srdce rychleji. „Není třeba ztrácet hlavu,“ pokračoval, „ale nemůžeme najít Felix.“ Angie na něj chvíli zůstala nechápavě hledět. Billy jí to tedy zopakoval, stručněji a výstižněji, a obava v jeho hlase ji konečně probrala. Uvědomila si, že je to vážné. „Felix zmizela,“ řekl Billy.

110

Felix.indd 110

10.1.2018 10:45:52

13. kapitola

Beze stopy „Jak zmizela?“ vyhrkla Angie.

Billy ji zavedl do své kanceláře a usadil ji na židli. „Prostě se ztratila,“ řekl klidně. „Je pryč. Celý den ji nikdo neviděl.“ „Cože?“ Angie navzdory Billyho opatrnému úvodu stejně začala panikařit. „Jak mohla zmizet?

Někde přece být musí.“ Billy jí tedy popsal, co všechno podnikli, a Angie si s hrozným pocitem uvědomila, že kotě se opravdu zatoulalo.

Jako první vyvolal poplach Dave Rooney. Vedl ranní směnu a po nějaké době si uvědomil, že Felix už od nástupu do práce neviděl. To bylo velmi neobvyklé.

Prošel se tedy po nádraží a vyptával se ostatních: „Neviděli jste Felix?“ Pokaždé se dočkal stejné odpovědi: „Ne.“ Nejprve si Dave nedělal velké starosti. Pomalým krokem zašel ke stojanu na kola, podíval se do sprchy pro případ, že by Felix spala na své černé flísové dece, nakoukl do Ztrát a nálezů a zeptal se, jestli se u Angely náhodou Felix po ránu nezastavila. Ale nikde ji nenašel.

111

Felix.indd 111

10.1.2018 10:45:52

K AT E MO O R E OVÁ

Vrátil se tedy na první nástupiště a lámal si hlavu, kam se ještě podívat. Felix se někdy potloukala kolem restaurace King’s Head, protože ji tam lákalo křoví na konci peronu. Co když se pustila na průzkum, zůstala dole vězet a nemohla nahoru na nástupiště? Slezl tedy dolů, ale ani v trnité houštině ji nikde neviděl.

Usoudil tedy, že nastal čas povolat posily. Vysílačkou se spojil s Davem Chinem a požádal ho, aby za ním co nejdříve přišel.

Dave Chin neměl v Huddersfieldu kancelář, byl věčně někde v terénu na kolejích. Ale kdykoli bylo na nádraží něco potřeba, zjevil se jako kouzelný dědeček a všechno spravil. Jeho pracovní působiště zahrnovalo Dewsbury, Stalybridge, Leeds, Manchester a samozřejmě Huddersfield. Když poprvé uviděl Felix, seděla v kropicí konvi na prvním nástupišti a koukala jí jenom hlavička. Byla to láska na první pohled. Od té doby, kdykoli Dave zavítal do Huddersfieldu, jeho první kroky směřovali za Felix. Patřil k jejím největším obdivovatelům a Felix mu také věnovala zvláštní pozornost. Kdykoli byl v Huddersfieldu, nechala se nosit na ruce naznak, spokojeně se rozvalovala a všechny čtyři packy jí uvolněně klimbaly. „Felix, nestydíš se?“ zlobila se Angie Huntová, když ji viděla. „Takhle se nedůstojně rozvalovat!“ Jakmile se Dave dozvěděl, že se Felix pohřešuje, okamžitě chtěl pomoct s hledáním. Když se mu Rooney svěřil s obavou, že Felix zapadla někam do díry v hustém porostu a nemůže ven, Dave si vyhrnul rukávy.

112

Felix.indd 112

10.1.2018 10:45:52

BEZE STOPY

„Tak dobře,“ prohlásil, „trochu to tady vyčistíme a uvidíme.“ Dave byl rázný svalnatý muž s ošlehanou tváří a hustou hřívou světlých vlasů. Síly měl na rozdávání. Dal se s vervou do práce a opatrně začal vysekávat náletové dřeviny a přerostlé keře kolem nástupiště. Do každé větší houštiny nejprve nakoukl, jestli tam náhodou neuvidí černobílou kočku. Když skončil, nebyl o nic moudřejší – Felix stále nikde.

Hodiny odtikávaly a Rooneymu skončila šichta.

Když po obědě předal pomyslnou štafetu Billymu, podal mu také hlášení o tom, co je třeba řešit – a jako jedna z priorit tam figurovalo najít Felix.

Billy nevěřícně kroutil hlavou, protože mu všechen ten blázinec kolem zatoulané kočky připadal přehnaný. Felix se určitě zase ukáže.

Ovšem jak míjela hodina za hodinou, nedalo mu to a sám se začal poohlížet po nádraží, jestli ji náhodou někde neuvidí. Posléze dospěl k závěru, že se mýlil. Felix se asi opravdu ztratila. Jako by se po ní slehla zem.

Slunce zapadlo a nastala mrazivá noc. Tou dobou si už i Billy dělal starosti. Často na přítomnost kočky na nádraží hartusil, byl už prostě takový bručoun od přírody. Častoval ji nelichotivými přízvisky jako „pytel blech“ nebo „ta kočičí potvora“, ale přitom mu z jeho hlasu vždycky zaznívala spíš dobrosrdečnost a rozhodně jí nepřál nic zlého.

Nádražní hodiny šly přesně a spolehlivě jako vždycky, a než se nadál, ručička se zastavila na osmé hodině večerní. Na noční směnu přicházela Angie.

Billy věděl, že si jeho kolegyně bude dělat starosti, 113

Felix.indd 113

10.1.2018 10:45:52

K AT E MO O R E OVÁ

a právě proto se jí snažil novinku sdělit co nejšetrněji a pozvolna. „No tak, nesmíme ztrácet hlavu,“ uklidňoval ji.

Angie si už představovala samé hrozné konce.

Billyho ujišťování ji příliš neuklidnilo. „Hledali jste všude?“ zahájila nyní výslech. Potom vyskočila ze židle a začala přecházet po místnosti jako lev v kleci. „Opravdu všude?“ „Hledali jsme ji opravdu poctivě,“ potvrdil Billy. „Podívali jste se i pod odstavený vagon na druhém nástupišti? Tam se přece občas schovává.“ „To já přece vím,“ řekl Billy. Každý zaměstnanec nádraží měl podrobně zmapovaná místa, kam Felix ráda chodí. Znali její program jako své boty. „I pod vagon jsem se díval.“ „A prohlédli jste stojan na kola?“ „Taky.“ „A sprchu?“ „Díval jsem se opravdu všude. Není tady. Je zkrátka pryč.“ Angie náhle ucítila knedlík v krku a v očích ji pálily slzy. „Felix se určitě zase objeví. Dostane hlad a vrátí se. Tak to kočky dělávají,“ chlácholil ji Billy. „Ale zatím nikdy nebyla pryč tak dlouho,“ namítla Angie a hlas se jí zachvěl. Znovu se svezla do židle. Chudinka Felix, je ještě taková maličká.

Alespoň že jí tu zprávu sdělil Billy. Pracovali spolu hezkou řádku let, a pokud už ji někdo měl vidět rozčilenou, potom on. Jako vedoucí nemohla Angie dávat najevo city, protože si musela zachovat autoritu, aby ostatní brali její rozhodnutí a nařízení váž114

Felix.indd 114

10.1.2018 10:45:52

BEZE STOPY

ně. Kdyby působila jako slzavé údolí, nikdo by ji nerespektoval. Ale Billy jí rozuměl. Angie nevynikala výřečností a někdy na schůzích měla potíže se jasně a srozumitelně vyjádřit. Když zajíkavě hledala slova a nastala delší odmlka, často se do situace vložil Billy. Odkašlal si a poznamenal: „Angie asi chtěla říct, že…“ A pokaždé se trefil. „Ano, přesně tak,“ přitakala vždycky Angie a Billy kývl tím svým nabručeným způsobem, z něhož bylo zřejmé, že o žádné díky nestojí. Angie mu byla vděčná.

Nyní tedy Billy vstal a chystal se domů. Než odešel, položil jí svou mozolnatou dlaň na rameno. „Určitě se vrátí,“ řekl pevně.

Když za ním zapadly dveře, zůstala Angie sedět sama v kanceláři. Ta zpráva ji úplně rozhodila a vůbec se jí nechtělo do práce. Popravdě řečeno se ani nemohla na nic soustředit. Dokázala myslet jenom na Felix a na to, že jejich malá kočička je někde tam venku v mrazivé noci sama a opuštěná.

Kdoví, co se stalo. Ukradl ji někdo? Rozhodla se Felix, že už se jí život na nádraží nelíbí, že má svých povinností dost, a jednoduše utekla? Nebo – bože nedopusť – ji na kolejích srazil rychlík? Billy jí řekl, že Dave Chin, který vždycky nosil žlutou reflexní bezpečnostní vestu a měl jako údržbář oficiální povolení pohybovat se v kolejišti, souhlasil, že prohlédne i všechny nejbližší tratě, ale ani tam Felix nenašel. Ale co když...? Angie se udělalo při té představě špatně. Vždyť Felix nebyl ještě ani rok!

Angie byla bez sebe strachy a každá minuta jí připadala jako hodina. Když tedy po deseti „hodinách“ v 20.10 zazvonil služební telefon, leknutím nad115

Felix.indd 115

10.1.2018 10:45:52

K AT E MO O R E OVÁ

skočila a stáhl se jí žaludek. Měla nervy napjaté k prasknutí. „Nádraží H-H-Huddersfield,“ zakoktala se. „Nádraží?“ ozval se na druhém konci překvapený mužský hlas, ale vzápětí jako by pochopil. „Já dělám pro Domino´s Pizza.“ Domino´s Pizza? nechápala Angie. Žádnou pizzu jsme si přece neobjednali.

Ale ten člověk pokračoval: „Asi mám něco, co mi nepatří.“ Angie najednou všechno došlo, jako když nesourodé kousky skládanky zapadnou do sebe. Zalapala po dechu. „Je to černobílé?“ zeptala se s nadějí v hlase. „Ano!“ zasmál se ten člověk.

To rozhodlo. Angie hodila všechno za hlavu – kolegové si bez ní chvilku poradí a nádraží jí neuteče. Doslova vyběhla na parkoviště a skočila do auta. Pizzerie, to mě podrž, pomyslela si. Ty potvůrko jedna, jak ses tam proboha dostala?

Domino´s Pizza ležela notný kus cesty od nádraží, přímo u rušné výpadovky, která kruhovým objezdem spojovala huddersfieldské městské centrum.

Bylo to naprosto mimo oblast, v níž se Felix dosud pohybovala a která zatím v podstatě zahrnovala pouze první a druhé nástupiště. Musela by přeběhnout kolejiště – což nevypadalo pravděpodobně, protože to nikdy předtím neudělala, a pokud se náhodou blížil vlak, pokaždé se rychle utíkala schovat domů – a na cestě k pizzerii bylo třeba překonat několik rušných silnic. To nedávalo smysl. Jedině, že by ji někdo odvezl…

116

Felix.indd 116

10.1.2018 10:45:52

BEZE STOPY

V daném okamžiku však Angie nezáleželo na tom, jak se to stalo. Byla především ráda, že se Felix našla. Zprudka zastavila před pizzerií a pospíchala dovnitř. A tam v koutku spokojeně seděla Felix, žvýkala nějakou dobrotu a přitom zálibně čichala vůni připravované pizzy, která se linula celou místností. Když se Angie objevila ve dveřích, Felix na ni upřela svoje zelené oči a potom vyskočila, jako kdyby tam jenom čekala na odvoz.

Angie cítila, jak jí spadl kámen ze srdce. „Tak tady jsi,“ vydechla s úlevou a děkovala muži za pultem.

Pak popadla Felix a samou radostí ji mohla umačkat. Felix měla očividně taky radost, máchala huňatým ocasem a šťouchala do ní hlavičkou. Angie ji na oplátku důkladně podrbala pod bradou. „Jak se sem dostala?“ zeptala se muže, který Felix našel. „Nemám ponětí,“ smál se. „Prostě si sem jen tak vmašírovala.“ Angie se opět zadívala na jejich ztraceného a nalezeného mazlíčka. „S touláním je konec,“ prohlásila přísně. „Co tě to napadlo? A kde jsi vůbec byla?“ Nemohla si pomoct – nejdřív měla takovou starost a potom se jí tolik ulevilo, že teď si neodpustila trochu toho kázání. Od Felix se samozřejmě odpovědi nedočkala, tak si ji alespoň v bledém zářivkovém světle pizzerie pořádně prohlédla. Žádná zranění na ní vidět nebyla, ale ani stopy, které by Angie napověděly, kde se Felix celý den potloukala. Ale na tom koneckonců nezáleželo. „Hlavně že jsi zase zpátky,“ řekla Angie láskyplně.

117

Felix.indd 117

10.1.2018 10:45:53

K AT E MO O R E OVÁ

„Je to parádní kočka,“ souhlasil muž za pultem a potom dodal s úsměvem: „Můžeme si ji nechat?“ Angie se naoko zamračila. „Ani náhodou,“ řekla přísně. „Nepřipadá v úvahu. Víte vy vůbec, kolik lidí ji dnes celý den hledalo?“ „Není divu, je to krasavice,“ usmíval se muž. „To je svatá pravda.“ Angie se zadívala na tu jejich černobílou chundelatou tulačku. „Však ji taky chováme jako v bavlnce.“ Poděkovala muži, že jí zavolal – a v duchu poděkovala i Christine, že pořídila tak výraznou známku. Potom si odnesla Felix do auta. „Takže, aby bylo jasno, dobrodružství skončilo,“ řekla přísně. „Jedeme domů.“ Na nádraží v kanceláři dala do misky krmení a Felix všechno zhltla, jen se po tom zaprášilo. Mezitím Angie vzala telefon a zavolala Billymu. Alespoň takhle mu mohla jeho předchozí laskavost oplatit.

Věděla, že určitě i jemu Felixino zmizení vrtalo hlavou, přestože by to nikdy nepřiznal.

Po pár zazvoněních to zvedl. „Mám ji!“ vyhrkla Angie bez úvodu.

Billy se ani nemusel ptát, kdo volá. „Kde byla?“ zeptal se zvědavě. „V Domino´s Pizza,“ oznámila Angie, čímž ho naprosto uzemnila. „Jenom Felix je schopná odejít načerno z práce a zapadnout do pizzerie,“ zažertovala.

Z jejího hlasu sice zazníval veselý tón, ale cítila především nesmírnou úlevu. Byla moc ráda, že už je jejich kočičí kolegyně zpátky doma na nádraží.

118

Felix.indd 118

10.1.2018 10:45:53

14. kapitola

Cesta ke hvězdám Začátkem prosince roku 2011 se Dave Chin objevil na nádraží s vánočním stromkem. Měl ho doslova plné ruce. Společnost TransPennine Express si nechávala vánoční stromky vozit ze speciální farmy a letos si koupili přes tři metry velkého obra, který bude dosahovat až téměř ke stropu nádražní haly.

Dave se podle svého zvyku šel napřed pozdravit s Felix, protože si myslel, že už ji po směně neuvidí. V devíti případech z desíti si totiž zrovna dávala šlofíka, takže ji jenom podrbal na hlavě a nechal ji odpočívat. Ale tentokrát, jakmile Felix uviděla, co jim přinesl, dřímota ji najednou přešla a ona se zájmem sledovala, jak Dave společně s Angie vztyčují strom ve vstupní hale naproti pokladně, aby byl odevšad dobře vidět.

Co je zase tohle? Felix vyskočila, protáhla se jim kolem kotníků, oběhla strom dokolečka, zastavila se na místě, odkud byl na něj nejlepší výhled, a potom zaklonila hlavu, aby viděla až na samotnou špičku, která se téměř dotýkala stropu.

Byl to monumentální hustý jehličnan se silným kmenem a pravidelně rozloženými větvemi. Z Felixina výrazu se dalo vyčíst, že nic tak ohromujícího 119

Felix.indd 119

10.1.2018 10:45:53

K AT E MO O R E OVÁ

dosud neviděla. A taky ta podivná věc krásně voněla – divočinou a přírodou. A navíc vydávala zvláštní zvuky, když ji Dave a Angie přesunovali a usazovali, dokud nestála pevně a bezpečně na místě.

Jakmile byli hotoví a od té divné zelené věže odstoupili, Felix se rozhodla využít příležitost k bližšímu seznámení. Podběhla pod spodními větvemi ke kmeni, zaťala do něj drápy a už byla na cestě ke hvězdám. Byl to podobný pocit, jako když se šplhala po Garethových zádech, ale stokrát lepší. Tentokrát měla možnost dostat se mnohem výš a ta zelená věc se nehýbala a nevrtěla sebou, takže Felix mohla šplhat rychleji a za chvilku už byla ve špičce u stropu.

Než se nadáli, vydrápala se na samý vrcholek a vykoukla mezi větvemi. Dave a Angie se mohli smíchy potrhat a ukazovali si na ni. Felix se cítila opravdu jako v nebi. Hověla si téměř na samém vrcholku stromu a shlížela na ně jako královna ze svého trůnu nebo spíš jako kočičí andělíček, který jim zvěstuje šťastnou vánoční novinu o Ježíškově narození.

Seděla tam celou věčnost a pozorovala hemžení pod sebou. Proč lézt dolů, když má takový nádherný výhled? Sledovala, jak lidé u pokladny kupují lístky, vcházejí do stanice a zase vycházejí, proudí ven s naditými nákupními taškami plnými dárků a za hlavním vchodem na náměstí St George´s Square jim v mrazivém zimním vzduchu jde pára od úst. A měla výhled i na Angie s Davem, kteří přinesli velkou kartonovou krabici a začali z ní vytahovat pohádková světýlka a zářivě barevné koule.

120

Felix.indd 120

10.1.2018 10:45:53

CESTA KE H V ĚZDÁ M

TransPennine Express měla za ta léta už drahnou zásobu slavnostních dekorací. Nacházela se mezi nimi bílá i barevná světýlka, zelené, modré, červené, stříbrné i zlaté dekorační koule na pověšení.

Každý rok z nich vytvořili jinak barevnou výzdobu, jejíž přípravu měla na starosti Chrissy z pokladny. Tatáž Chrissie, která věnovala Felix růžovou známku. Felix nyní sledovala, jak Chrissie vychází z pokladny, aby Daveovi a Angie s výzdobou pomohla.

Když pověsila jednu z koulí na stromeček, Felix zpozorněla. Vystrčila hlavu z větví a natáhla krk co nejdál, aby měla přehled. Ozdoba se v odrazu nádražního osvětlení lákavě zablýskala. Zatřpytila se jako laser a odražené paprsky svůdně tančily kolem dokola. Felix přimhouřila oči a usilovně se zamyslela. Potom popolezla, sekla packou a bác.

Koulička se válela na zemi.

Chrissie si povzdechla a zase ji pověsila. Felix čekala, až se Chrissie otočí zády, a plác! Ozdoba znovu letěla dolů. Dva nula pro Felix. Hra byla v plném proudu.

A hrálo se skutečně naostro. Jakmile Dave, Angie nebo Chrissie ozdobu pověsili, Felix si ji přeměřila zkušeným pohledem a pak ji jedinečnou ranou srazila na zem. Ozdoby létaly všude jako na střelnici. Felix šplhala po kmeni nahoru dolů jako blesk a užívala si každou vteřinu. Vzhledem k tomu, že byla schovaná ve větvích, nebylo ji vůbec vidět, pouze strom se trochu otřásal, jako kdyby se smál při pohledu na to, jak z něj na všechny strany vystřelují blýskavé ozdoby.

121

Felix.indd 121

10.1.2018 10:45:53

K AT E MO O R E OVÁ

„Felix, ne!“ ozývalo se jednohlasně, jak se Chrissie, Angie a Dave honili za pestrobarevnými koulemi. Felix si však hru tak užívala, že neměla v nejmenším úmyslu přestat. Poletovala po kmeni, uhýbala větvím, sekala packou a vykukovala, div že stromek nepřevrhla.

Posléze se všemi těmi radovánkami přece jen unavila a Chrissie mohla konečně rozvěsit vánoční výzdobu. Felix vše sledovala opět z vrcholku stromu. Potom si Dave přistavil štafle a začal lézt nahoru. Felix z něj nespouštěla oči a zvlášť bedlivě sledovala tu podivnou, ale velmi zajímavou věc, kterou svíral v ruce. Další zábavná hračka?

Jak se vzápětí ukázalo, nebyla to hračka, nýbrž konkurence, která měla zdobit špičku stromku místo ní. TransPennine Express měnila barevnost výzdoby každý rok, ale jedna věc se neměnila: na vrcholku stromu trůnil s železnou pravidelností tentýž andílek – zlatý kartonový cherubín připevněný na kuželu, aby se dal jednoduše nasadit na špičku a mohl velebně shlížet na svátečně naladěné cestující.

Felix sledovala příchod andílka přimhouřenýma očima. Když Dave vylezl až nahoru, Felix instinktivně ucouvla a zalezla pod příkrov větví pro případ, že by ji chtěl sundat, ale Dave si jí nevšímal.

Umístil andílka na špičku stromu a zase po štaflích slezl dolů.

Felix vykoukla ze svého úkrytu a zadívala se na nový přírůstek. Andílek se na ni díval svým neměnně blahosklonným namalovaným úsměvem. Felix si rivala prohlédla od hlavy k patě – a její pohrdli122

Felix.indd 122

10.1.2018 10:45:53

CESTA KE H V ĚZDÁ M

vý výraz jasně naznačoval, že na ni neudělal sebemenší dojem.

Tohle že by chtěli mít nahoře místo mě? sděloval její posměšný pohled. Tohle?! Když tady mají takovou zářivou hvězdu?

Felix a anděl se na tom vyvýšeném piedestalu chvíli měřili pohledem jako pistolníci v pravé poledne. Felix sáhla po zbrani jako první.

Sek! Vyrazila packou skrz jehličí a snažila se pozlaceného protivníka vyřadit z boje. Minula. Přisunula se tedy kousek blíž. Sek! Stromek se povážlivě zakymácel a ozdobné koule málem vypadly ze závěsů, ale andílek byl stále na svém místě. To už se Felix rozzlobila a vrhla se na něj doopravdy: šermovala tlapkou, levý hák, pravý hák, přímý úder – každou ránou jako kdyby říkala: Vypadni. Tohle je můj stroj. Jdi pryč. Co si to dovoluješ?

Diváci pod stromkem se dobře bavili. Nicméně takhle razantně se začala Felix prosazovat relativně nedávno, a ne vždycky to bylo k smíchu.

Výletem do pizzerie nijak neutrpěla a neměla žádné zdravotní následky, ale její opatrovatelé si všimli, že poslední dobou už není tak přítulná jako předtím. Upřímně řečeno to bylo docela pochopitelné – od okamžiku, kdy k nim přicestovala, ji všichni rozmazlovali a chovali ji. A teď, když se mohla sama vydávat na nástupiště, si jí všímali i další cestující a často si ji chtěli také pohladit. Někteří to však moc neuměli, zvlášť děti, takže spíš než pohlazení to bylo nepříjemné tahání. Není divu, že toho na ni občas bylo moc a že začínala občas doslova „vystrkovat drápky“.

123

Felix.indd 123

10.1.2018 10:45:53

K AT E MO O R E OVÁ

Ale těm, kteří jí byli nejblíž, jako byl Gareth nebo Angie, by nikdy neublížila. A výpravčí obvykle při obchůzkách následovala jako stín. Pokud Angie musela něco sama osobně zařídit, Felix čekala, až bude hotová, a potom za ní věrně pospíchala. Nebo z toho udělala hru na honěnou, utíkala dopředu a přitom se ohlížela, jestli jde Angie za ní, pak se zastavila a čekala, až ji její kamarádka dostihne. Jakmile s ní Angie srovnala krok, Felix se znovu rozběhla dopředu a všechno se opakovalo, jako když si atleti při štafetě předávají kolík.

Pokud měla Angie práci, Felix na ni trpělivě čekala u stojanu na kola, a jakmile zaslechla, že Angie vesele zdraví cestující nebo volá na kolegu, dychtivě vyskočila a už se hnala po hlase. Očividně měla radost, že Angie zase vidí.

Vzhledem k tomu, že si Felix na sobě tolik zakládala, měla Angie trochu obavy, jestli její čtyřnohou kolegyni nepřepadnou hvězdné manýry, až bude nutné zajít do kočičího salonu. Veterinář Angie upozornil, jak důležité je u dlouhosrstých koček kartáčování, takže Angie od něj dostala speciální kartáč, ale zanedlouho bylo zřejmé, že Felixina hustá srst bude potřebovat profesionální péči. Angie ji tedy objednala do specializovaného zařízení.

První potíž představovala nutnost vlákat Felix do přepravky. I když byla starší, její odpor k té stísněné krabici se nijak nezmenšil. Angie jí mohla nabízet sebevětší lahůdky, stejně ji dovnitř po dobrém nedostala. Felix si dobře pamatovala, co ji čeká, a byla příliš chytrá, než aby se nechala na takovou průhlednou lest nachytat. Jakmile zahlédla přepravku, 124

Felix.indd 124

10.1.2018 10:45:53

CESTA KE H V ĚZDÁ M

vyskočila a ztratila se jako pára nad hrncem. Angie ani nikdo jiný s ní nic nesvedl.

Zvládl to jen jediný člověk: Dave Chin. Angie mu tedy vždy zavolala. „Dave, nejsi náhodou poblíž Huddersfieldu? Potřebovali bychom pomoct. Felix odmítá zalézt do přepravky.“ Dave se skutečně pokaždé dostavil, jedním pohybem Felix zdvihl, obrátil bříškem nahoru, párkrát ji podrbal a potom ji zlehka a s naprostou samozřejmostí vsunul dovnitř. A bylo to.

Jakmile byla Felix v přepravce, uklidnila se a mohlo se jet. Angie ji zanesla do vozu, nastartovala a pustila rádio – a Felix dočista zapomněla na strach.

Angie měla ráda reggea a Felix její zálibu evidentně sdílela. Společně vyrazily za dobrodružstvím. „To bude naše písnička,“ usmívala se Angie při jízdě. „Jenom naše.“ Pohlédla na vedlejší sedadlo, kde ležela přepravka. „Za chvilku tam budeme,“ ujistila svou kočičí spolujezdkyni, která se spokojeně rozvalila a nechala se unášet rytmem hudby.

Angie se nicméně obávala, že ani Bob Marley nepomůže, až bude Felix poprvé na stříhání. Když nesla přepravku do voňavého salonu, byla v ní malá dušička – měla žaludek stažený jako matka, která vede své dítě první den do školy.

Kočičí kadeřnice se k nim naklonila přes pult. „Je to pro ni úplná novinka. Jste si opravdu jistá, že to zvládne?“ váhala Angie. „To bude v pohodě,“ ujistila ji žena bodře. „S kočkami máme bohaté zkušenosti.“ Jen aby, pomyslela si Angie. Počkejte, až ji uvidíte... Zcela živě si představila, jak se Felix jako 125

Felix.indd 125

10.1.2018 10:45:53

K AT E MO O R E OVÁ

správná rozmazlená celebrita začne tady v salonu vztekat, a zbaběle vzala do zaječích, než si to stihne rozmyslet.

Když se zhruba za hodinu vrátila, byla trochu nervózní. „Tak jak to šlo?“ zeptala se opatrně u recepce. „Je to naprosté zlatíčko,“ zněla odpověď.

Angie usoudila, že tím zlatíčkem měla recepční na mysli kadeřnici, která dostala Felix na starosti. „Ale já myslela Felix, je v pořádku?“ „Jistě. Byla skvělá. Nechala se v klidu umýt, vyfoukat a bez potíží absolvovala celou proceduru.

Ani nemrkla. Tady, vidíte? Můžete se přesvědčit na vlastní oči.“ A opravdu. Felix trůnila na stole, srst měla hedvábně hebkou a načechranou a tvářila se přesně jako filmová hvězda na přední straně luxusního časopisu. Vypadala naprosto úžasně. Byla vypulírovaná, upravená a měla vyfoukané dokonalé afro. Angie si teprve teď uvědomila, že je to opravdu výjimečně krásné zvíře. Když ji vzala na ruku, ucítila kouzelný odér. Jejich Felix voněla jako záhon růží. Angie se nemohla dočkat, až ji ukáže ostatním na stanici.

Jakmile Felix vběhla na nástupiště, zazněl jednohlasný obdivný povzdech. Ovšem zatímco se ozývalo ách a óch, Felix měla vlastní plány. Jen co ucítila pod tlapkami svůj známý zaprášený beton, plácla sebou na zem, obrátila se na záda a začala luxovat: převalovat se sem a tam, vrtěla se, válela sudy a drbala se, dokud si svou krásně nadýchanou srst nenapudrovala obvyklou dávkou prachu a hlíny a nezbavila se té krásné čisté vůně.

126

Felix.indd 126

10.1.2018 10:45:53

CESTA KE H V ĚZDÁ M

Angie se samým ohromením chvíli nezmohla na slovo, ale potom se probrala: „Felix!“ vyjekla. „Pojď ke mně! Okamžitě! Vždyť jdeš přímo od holiče!“ Ale Felix dělala, že neslyší. Jako obvykle.

Poslední dobou to platilo dvojnásob. Vánoce se blížily a zaměstnanci i cestující se museli vypořádat s klasickou yorkshirskou zimou: déšť, sníh, plískanice, déšť, sníh, plískanice. Otevřenou střechou pršelo na nástupiště i na Felix, kterou to však netrápilo, protože ji chránil hustý kožich, takže byla pořád jako v pokojíčku. Zato nohy ji občas zábly, proto když se venku opravdu ženili všichni čerti, utíkala se schovat do teploučka do Ztrát a nálezů. Často vyskočila Angele Dunnové na stůl, promenádovala se sem a tam a přitom za ní zůstávaly otisky tlapek na dokladech, jimiž se Angela právě probírala.

Výsledkem byl pěkný nepořádek. „Felix, přestaň,“ zoufala si Angela. „Než vylezeš na můj stůl, laskavě si napřed otři tlapky.“ Podobné výhrady měli i zaměstnanci, kteří uklízeli veřejně přístupné prostory. Když posté za den utřeli podlahu, objevila se Felix a s tím blyštivým diamantovým obojkem a elegancí sobě vlastní vznosně přecupitala čerstvě umyté dlaždice. Zůstala za ní dekorativní řada zablácených tlapek.

Uklízečky lomily rukama a lamentovaly: „Felix, běž pryč, je to čerstvě vytřené!“ Zatím neměly její skopičiny vážnější následky, ale bylo jen otázkou času, kdy její nezbednost způsobí skutečné potíže.

Jednou v prosinci odpoledne se rozhodla, že je ten nejlepší čas prohnat pár zajíců. Odebrala se tedy 127

Felix.indd 127

10.1.2018 10:45:53

K AT E MO O R E OVÁ

na konec druhého nástupiště, zastavila se a nasála vzduch. Chvíli nehnutě čichala a číhala. Tamhle jsou!

Hnědobílí ušáci vesele skotačili v trávě rostoucí u kolejiště kousek od tmavého ústí železničního tunelu. Felix se přikrčila, napjatá jak struna a všechny smysly zbystřené. Milimetr po milimetru se sunula k rampě, která vedla dolů k zaječímu výběhu.

Dispečeři i výpravčí, kteří ji sledovali z nástupiště, kroutili hlavou. Nemáš sebemenší šanci, Felix.

Kočka, která by chytila zajíce, se ještě nenarodila, mysleli si, ale Felix se samozřejmě nedala odradit. Jednoduše se chtěla pobavit. Plížila se po rampě s nosem u země, vlnila se jako rákosí ve větru a hypnotizovala hopkající zajíce pohledem, jako kdyby na tom závisel její život. Už byla skoro dole u kolejiště a zbýval jenom krůček, než opustí bezpečnou zónu na nástupišti. Netušila, jaké riziko podstupuje.

Naštěstí na ni stále někdo dohlížel – tentokrát to byl strojvůdce vlaku, který stál na prvním nástupišti, připravený k odjezdu. Když viděl, jak se Felix chystá skočit každou chvíli do kolejiště, zavolal ze své kabiny výpravčího, který přistoupil k lokomotivě. „Koukni na tu micku!“ ukázal na Felix, která byla pořád ještě v zajetí svých loveckých pudů. „Jestli si nedá pozor, bude v průšvihu.“ Rozhodl se. „To nebudu riskovat. Dokud nebude pryč, tenhle vlak se nehne ani o centimetr.“ Ten den byl zrovna na nádraží pracovně i Chris Briscoe, Felixin „dědeček“, a viděl na vlastní oči, jaký chaos vyvolala. Nastala opravdu zapeklitá 128

Felix.indd 128

10.1.2018 10:45:53

CESTA KE H V ĚZDÁ M

situace. Zatímco Felix dole u tunelu čekala na zajíce, vlak na nástupišti nabíral zpoždění, cestující se divili, proč nejedou, a zaměstnanci pobíhali kolem a snažili se problém vyřešit. Podle jejich názoru stačilo, aby strojvůdce spustil motor, a jakmile Felix lokomotivu uslyší, vyděsí se a poběží rovnou do bezpečí domova. Ale strojvůdce obcházely mrákoty při představě, že přejede zdejší oblíbenou kočku, proto se pro jistotu odmítl odlepit od země.

Nakonec se Felix své zábavy nabažila a uháněla zpátky na rampu. Zmatku, který způsobila, si samozřejmě vůbec nevšimla. Strojvůdce nastartoval lokomotivu, výpravčí dal pokyn k odjezdu a provoz na stanici se zase vrátil k normálu. „Tak na koho to napíšeme?“ zazněla otázka, když nastal čas na papírování. Každé zpoždění totiž bylo třeba vysvětlit a sepsat o něm formulář.

Všechny oči se okamžitě obrátily k jejich černobílé kolegyni. „Na Felix,“ ozvali se jednohlasně.

129

Felix.indd 129

10.1.2018 10:45:53

15. kapitola

První sbohem Tohle však bylo pouze jedinkrát, kdy Felix zastavila provoz na nádraží. Podobně jako všechny děti jednoduše zkoušela, kde jsou nastavené hranice, ale všem bylo jasné, že už začíná dospívat. Modrofialový obojek jí byl těsný, proto před Vánoci jí Angie Huntová koupila jiný – stejně blýskavý, ale tentokrát růžový. Ladil s růžovou známkou a Felix v něm vypadala skvěle. Na vánoční svátky se hodila do gala a byla připravená.

Jaké Vánoce pro Felix zařídit, to bylo vděčné téma k hovoru. V Huddersfieldu je nepřetržitý provoz a směny se střídají dvacet čtyři hodin denně téměř tři sta šedesát pět dní v roce – s výjimkou Štědrého večera a Prvního svátku vánočního. Těžko však mohli Felix nechat na nádraží o samotě, takže Angie udělala průzkum, aby zjistila, kdo ze zaměstnanců má možnost vzít si Felix na Vánoce domů.

Ona sama by si ji vzala ráda (i když žertovala, že kdyby Felix okusila její domáckou pohodu, potom by se už nikdy nechtěla vrátit na nádraží), ale Angiina dcera měla astma, takže to nešlo. Ukazovalo se, že najít pro Felix ideální místo nebude tak jednoduché. Hodně zaměstnanců mělo vlastní kočky, 130

Felix.indd 130

10.1.2018 10:45:53

PRV NÍ SBOHEM

což by nemuselo dělat dobrotu, a ti, kteří žádnou nevlastnili, zase neměli na tak speciální návštěvu upravený byt a představa, že se jim po naleštěných parketách a hedvábných přehozech bude prohánět kočka, i když je to jejich zbožňovaná Felix, je příliš nelákala. Nakonec svoje pohostinství nabídl Andy Dyson a Felix měla na první Vánoce přece jen zajištěnou rodinnou pohodu.

Když si Gareth ten den večer odpíchl konec směny, měl příjemný pocit, že o Felix bude dobře postaráno. On sám by si ji moc rád vzal, ale bylo mu jasné, že jeho kocour Cosmo by měl jiný názor.

Gareth měl i další důvod, proč chtěl s Felix trávit co nejvíc času – po všech těch letech v Huddersfieldu si totiž přece jen našel nové místo. Pátek šestého ledna dva tisíce dvanáct bude jeho poslední den v práci.

Celý podzim mu v hlavě zněla ozvěna Billyho dobře míněných slov a nakonec to byl vedoucí Paul, kdo mladíka popostrčil k rozhodnutí. Věděl, že Gareth nějakou dobu dělal programátora, a tak se na něj obrátil s tím, že by rád využil jeho schopností a zkušeností na vylepšení rozhlasového systému.

Gareth se tedy zapojil do vývoje nového programu, hodně času trávil v řídícím středisku a jezdil často do Leicesteru, kde se nový systém testoval. V listopadu se tam vyskytlo volné místo a Garethovi se podařilo ho získat. Nastupoval tedy do zákaznického servisu jako informační technik a jeho nové pracoviště leželo hned naproti Manchester Piccadilly. Bylo to pro něj ohromné povýšení a výzva, která otestuje jeho schopnosti.

131

Felix.indd 131

10.1.2018 10:45:53

K AT E MO O R E OVÁ

„Dobrá práce, mladíku,“ chválil ho Billy, když se novinku dozvěděl. Neusmál se, ale Billy se nikdy neusmíval, na takové výstřednosti ho prostě neužilo. Zato věnoval Garethovi uznalý pohled, zadíval se mu zpříma do očí a kývl šedivou hlavou. „Skvělá zpráva,“ už jen dodal.

Gareth sice dospěl k přesvědčení, že je nejvyšší čas něco se sebou udělat, ale poslední týden v práci pro něj nebyl jednoduchý. Zvykl si tady a s Felix byli jedna ruka, proto si jí chtěl ještě co nejvíc užít a těch zbylých pár dní s ní pobýval ve své maličké kanceláři co nejčastěji. A Felix si nestěžovala, protože si ho oblíbila hned od začátku a tvořili nerozlučnou dvojici.

Gareth si uvědomoval, že všechno, co tento týden spolu podniknou, je naposledy. Naposledy jí bude nadhazovat jejího oblíbeného medvídka.

Naposledy ho doprovodí při bezpečnostní prohlídce po nástupištích. Naposledy k ní přistrčí svůj mikrofon a bude se dívat, jak zakroutí hlavou, jako kdyby káravě říkala: Tohle je přece tvoje práce, hochu.

Nečekej, že se snížím na tvou úroveň. Nádražní kočka jsem tady já. Gareth si nedovedl představit, že už ji nebude každý den vídat, jak se mu producíruje po stole, osm hodin denně. Samozřejmě ji bude navštěvovat, ale už nikdy nebudou mít tolik společných zážitků.

Felix byla na nádraží půl roku a za tu dobu mu změnila život. Pracovní povinnosti mu samozřejmě zůstaly stejné – vlaky mívaly zpoždění, příjemně se bavil s kolegy a Paul s ním stále něco řešil –, ale vždycky se mohl spolehnout na Felixinu společnost.

132

Felix.indd 132

10.1.2018 10:45:53

PRV NÍ SBOHEM

Seděl u sebe v kanceláři, Felix vedle něj, a všechno mělo svůj řád. Ostatní zaměstnanci to vnímali podobně. „Felix patří k mým nejoblíbenějším kolegyním, nikdy si nestěžuje,“ utrousil jeden z Garethových spolupracovníků. „Je jedna z nás a liší se jenom tím, že se s ní líp vychází.“ „Její přítomnost pomohla ještě vylepšit celkové ovzduší na stanici,“ souhlasila Angie.

Poslední týden v práci se Gareth snažil vychutnat si každý den. Byl rád, že Felix tak skvěle zapadla do týmu, a cítil jisté uspokojení, že k tomu svou měrou přispěl i on sám. Veškeré ty plakáty a brožurky stály za to. Jistě, odpružený povrch nástupišť ani skluzavky místo schodišť se neuchytily, ale prosadit, aby na nádraží přijali kočičího pomocníka, určitě nebylo málo. Takový odkaz měl svou nezpochybnitelnou váhu – a především dával smysl.

Pátek šestého ledna dva tisíce dvanáct nastal až příliš brzy. Když se Garethova poslední směna v Huddersfieldu pomaličku chýlila ke konci, vydal se naposledy na obhlídku nádraží, aby se rozloučil s kolegy v kancelářích i na nástupištích. S Andym si dlouze potřásli rukou. „Ne abys na nás, co děláme tady v terénu, zapomněl,“ varoval ho Andy žertem. Gareth tím, že nastupoval do ústředí, měl dělat rozhodnutí, která budou mít dopad i na zaměstnance huddersfieldského nádraží. „Nezapomenu,“ slíbil Gareth. Oba kamarádi se na sebe usmáli a smutný pocit z toho, že se musejí rozejít, mírnilo vědomí, že budou stále v kontaktu, protože je práce svede dohromady. Nicméně 133

Felix.indd 133

10.1.2018 10:45:53

K AT E MO O R E OVÁ

jim bylo jasné, že fantazírování a dlouhé debaty ve společné kanceláři už jsou minulost.

Smutek svíral Garethovi srdce, když se po obchůzce vrátil do kanceláře pro tašku, aby stihl vlak domů.

Vyjížděl za pár minut z prvního nástupiště. Tam na něj už čekal Martin, aby po něm převzal směnu, a také Angie, Angela a samozřejmě Felix. Všichni ho chtěli vyprovodit. „Tak já jdu,“ vzchopil se Gareth.

Sklonil se, popadl svou věrnou kamarádku Felix do náruče a podrbal ji přesně tak, jak to měla ráda.

Felix samozřejmě nevěděla, že je to naposledy, ale Gareth ano a najednou mu bylo do pláče.

Felix se na jeho paži postavila na zadní a předními tlapkami se mu opřela o ramena, takže teď hleděli zblízka jeden na druhého – zelené a modré oči se setkaly, potom ji Gareth vzal za packu a potřásl si s ní, aby se s ní formálně rozloučil. „Sbohem, děvče,“ řekl a udivilo ho, když slyšel, jak se mu láme hlas. Angela Dunnová, která stála v místnosti kousek od něj, taky přemáhala dojetí. Gareth věděl, že nikdy nemůže Felix vysvětlit, jak moc pro něj znamenala a jak mu pomohla – dodala mu sílu znovu důvěřovat sám sobě. „Děkuju,“ řekl tedy pouze a vzápětí si uvědomil, že ty velké zelené oči vidí rozmazaně. Nakonec přece jen slzy nezadržel.

Ozvalo se tiché zaklapnutí dveří: Angie celou dobu mlčela, protože nenacházela ta správná slova, a teď raději vyšla z místnosti, aby jim dopřála soukromí. Ale než dveře zapadly, dolehl dovnitř hluk přijíždějícího vlaku. Gareth pochopil, že už musí jít.

134

Felix.indd 134

10.1.2018 10:45:53

PRV NÍ SBOHEM

Ještě jednou Felix pohladil, pak ji opatrně postavil na zem a podrbal za uchem – Felix se mu opřela do dlaně, jako kdyby ho také zdravila. Potom Gareth vyběhl z kanceláře a utíkal na vlak. Doběhl právě včas, naskočil, dveře se zaklaply a lokomotiva zasupěla. Gareth seděl u okna a sklíčeně se díval, jak se nádraží, které tak důvěrně znal, nenávratně vzdaluje. Ukáplo mu pár slz, ale usoudil, že to není žádná ostuda. Když se člověk loučí s dobrými přáteli, je smutek na místě.

135

Felix.indd 135

10.1.2018 10:45:53

16. kapitola

Noční směna „Tak co dnes v noci podnikneme, Felix?“ zeptala se Angie Huntová své kolegyně, která už měla k malému chundelatému kotěti daleko. Byla to malá slečna, která se teď na ni podívala, jako kdyby jejím slovům přesně rozuměla. „Půjdeš se mnou?“ Felix vstala: Ano, půjdu. A ve dvojici vyrazily na bezpečnostní obchůzku.

Teď, když byl Gareth Hope pryč, upnula se Felix o to víc na Angie. Hodně se skamarádily zvlášť při nočních směnách, když se nádraží ponořilo do ticha a vstupní dveře se pevně zavřely – to platilo speciálně o zimních měsících na začátku roku dva tisíce dvanáct. Tou dobou trávily hodně času ve vyhřáté kanceláři, kde Angie pracovala u počítače. Práce dozorčího přepravy není jednoduchá a kromě jiného obnáší i účetnictví, je třeba spočítat finance, výnosy a provést fakturace, a Angie se často musela velmi soustředit.

Felix však mívala jiné představy.

Chvilku dřímala a pak se vztyčila do sedu. „Copak je, princezno?“ zeptala se Angie roztěkaně, protože se právě upřeně dívala do počítače.

136

Felix.indd 136

10.1.2018 10:45:53

NOČNÍ SMĚNA

Felix zvedla sněhobílou packu a položila ji Angie na paži, jako kdyby jí chtěla sdělit něco opravdu důležitého, co nesnese odkladu. „Co je? Stalo se něco?“ Angie se odvrátila od monitoru, podívala se na ni a Felix zopakovala své naléhavé gesto. „Chceš pohladit?“ Felix se přisunula k Angie blíž a poplácala ji hebkou tlapkou po nose. „Děkuji za upozornění,“ zasmála se Angie a otřela si nos. „A teď mě nechej, nemám tušení, co chceš.“ Opět se zadívala na obrazovku, ale vzápětí ji nenápadné dloubání znovu upozornilo, že Felixina tlapka nezahálí. A pak se Felix rozvalila na stole na záda a protáhla se. „Ahá,“ dovtípila se Angie. „Tak ty chceš podrbat na břiše, je to tak?“ Natáhla ruku a prohrábla Felixinu hedvábnou nadýchanou srst. Zatímco ji hladila, Felix spustila huňatý ocas přes okraj stolu a spokojeně jím máchala. „Stačí, Felix. Dobře víš, že mám práci,“ řekla Angie po chvíli. „Teď se zase musíš zabavit sama.“ Nicméně Felix se nemínila nechat odbýt a požadovala výhradní péči. Ještě mockrát si mohla spokojeně zamávat ocasem, jako kdyby byla pes. Však taky Jean Randallová z pokladny přišla s teorií, že Felix má krizi identity. Na nádraží jiné kočky nebyly, zato občas s sebou pasažéři vozili psy a Felix je pozorně sledovala. A všimla si, že když jsou pejsci spokojení, vrtí ocasem, tak to od nich odkoukala. Psíci obvykle poslušně cupitali za svými páníčky – a Felix si 137

Felix.indd 137

10.1.2018 10:45:53

K AT E MO O R E OVÁ

osvojila stejný zvyk. Na rozkaz si sedli – zvlášť když je za odměnu čekala nějaká dobrůtka – a Felix uměla totéž. Jako kdyby si myslela, že je štěně.

A podobně jako psi milovala honičky a běžecké závody.

Ty s ní zase při své noční směně pořádal Andy Croughan. Když uprostřed noci zelo nádraží prázdnotou, opuštěnému prvnímu nástupišti se nedalo odolat. Pokud se Felix zrovna v době, kdy se Andy vracel z obchůzky, ometala kolem výlezu ze schodiště, zastavil se a zaujal postavení, jako by byli dva atleti na startovní čáře. „Dáme si závody ke kanceláři, Felix?“ navrhl jí se vší vážností. Kancelář se nacházela na opačném konci nástupiště, takže to bylo kus cesty – dost daleko, aby stihli nabrat rychlost. „Že tě porazím?“ vyzval ji na souboj. Felix ho zpražila pohledem.

Moc si fandíš, nemehlo. Postavila se a Andy se přikrčil. Chvíli se měřili smrtelně vážným pohledem. „Na značky, připravit, pozor, teď!“ vykřikl Andy.

A oba naráz vyběhli a sprintovali ke dveřím do kanceláře. Felix tuhle hru milovala. Krátké nožky jí kmitaly a dokázala vyvinout velkou rychlost. Všechny ty hodinky slastného podřimování jí pomohly nastřádat dostatek energie na dobu, kdy byla vzhůru, proto bylo potřeba najít jí zábavu, při níž by mohla přebytečnou energii vybít – jinak by jim nedala pokoj. Stále ještě ji bavilo honit se za medvídkem a nedala se dvakrát pobízet, když se ve staré chodbě pořádala honička za pamlskem na provázku. Musela být stále v pohybu, podobně jako mariňák, který se chystá do války. Na konci programu 138

Felix.indd 138

10.1.2018 10:45:53

NOČNÍ SMĚNA

vždycky ulovila kořist, s blaženým výrazem ji slupla a ještě si olízla pysky. Potom se otřepala a postavila se do pozoru, jako kdyby dávala najevo, že je připravená na další rundu. A pak se tichou chodbou opět ozývalo jenom staccato ťapkání, jak se Felix proháněla za návnadou.

S Felix byla na noční šichtě zábava. Obvykle sloužili jen dva zaměstnanci a každý měl vlastní úkoly, takže se zase až tak často nepotkávali.

Někdy se tedy mohli cítit osaměle, nebo dokonce i mít strach. Ovšem když s nimi byla Felix, připadali si líp – jako by měli někoho, kdo je jistí. Všude je doprovázela. „Tak jdeme, princezno, vzhůru do práce,“ pobídla ji Angie, když se chystala na obchůzku do nějakého zapadlého kouta nádraží. Felix poslušně šla za ní a její přítomnost přinášela Angie příjemné rozptýlené, a tím ji svým způsobem zbavovala obav z toho, co by na ni mohlo čekat v temnotě.

Když se hlavní vstup na noc zavřel, posunovaly se vlaky. V Huddersfieldu je vedle dopravních kolejí i odstaviště, v podstatě vlakové depo. Zajíždí tam na noc nespočet souprav, které je třeba nachystat, aby vlakové čety mohly hned ráno vyjet bez zdržení. To není jednoduchý úkol, protože vlaky nepřijíždějí na nádraží v pořadí, v jakém budou následující den vyjíždět, je tedy potřeba je posunout, aby provoz fungoval následující den plynule. Je to složitý logistický úkon, jehož základním principem je poskládat vlakové soupravy tak, aby vlak s odjezdem v pět ráno nestál vzadu za soupravou, která vyjíždí později. Seřadit všechny soupravy do správného pořadí byl asi tak složitý úkol jako 139

Felix.indd 139

10.1.2018 10:45:54

K AT E MO O R E OVÁ

sestavit Rubikovu kostku. Vagony popojížděly po manipulačních kolejích a kolejových spojkách sem a tam a do toho ještě přijížděly pravidelné noční spoje s cestujícími, které měly samozřejmě přednost.

Navíc hlavní dopravní koleje u prvního, čtvrtého a osmého nástupiště musely zůstat průjezdné pro projíždějící dálkové spoje – bylo nemyslitelné, aby v Huddersfieldu nabraly zpoždění.

Aby se v celém tom chaosu udržel pořádek, vedoucí směny měl v popisu práce vést takzvaný „jednotkový diagram“. „Jednotkou“ se rozuměl vlak nebo vagon a diagram zaznamenával pohyb na všech nástupištích a vedlejších kolejích, ukazoval, které soupravy pojedou do vozovny, a ty se potom odvelely na vedlejší kolej pro posunování.

Upřímně řečeno, Felix vyčerpávalo už jen se na celý proces dívat. Zůstávala tedy na prvním nástupišti, sledovala zmatek z bezpečné vzdálenosti a pozorovala, jak traťový dispečer organizuje provoz a řídí posunovací práce. Chvíli procházel v oranžové bezpečnostní vestě mezi vlaky na odstavné ploše, potom se podél peronu zase vrátil ke vstupu na nástupiště a pod nohama mu vrzal štěrk. Večer panovala na nádraží družná atmosféra, hlasy se v tichém nočním vzduchu nesly daleko a strojvůdci střídavě zapínali a zase vypínali motory a potom souprava definitivně zmizela v temnotě. Když všechny vlaky odjely, zůstala na nádraží jenom Felix, vedoucí noční směny a uklízečky, které popocházely mezi zhasnutými vlaky a vlekly za sebou kýble s vodou a košťata. Činil se také Henry the Hoover, na něhož si Felix dávala obzvláště 140

Felix.indd 140

10.1.2018 10:45:54

NOČNÍ SMĚNA

pozor a sledovala ho jako ostříž. Nemusela se však bát. Henry se jenom s hlasitým hučením a syčením prohnal po nástupišti a potom zmizel ve tmě stejně jako spící vlaky.

Noční směnu měla Felix ráda. Řvoucí rychlíky utichly a havrani usnuli. Teď jí to tady celé patřilo. Jen co velká závora s cvaknutím zapadla do rámu, Felix ožila a vydala se na vlastní bezpečnostní obchůzku, skoro jako kdyby se ptala: Copak dneska v mém království ti lidi zase vyváděli? Prošmejdila každý koutek, jejím zeleným očím nic neuniklo a žádný kámen si před ní nemohl být jistý. Felix na svých bělostných tlapkách pružně našlapovala po nástupišti jako správná šelma. Ve dne se často stávalo, že když potřásla hlavou nebo vyskočila na stůl, růžová známka na obojku jí zacinkala. Ale v noci se neozvalo vůbec nic. Felix očividně znala umění plížit se jako duch. Nebyl slyšet jediný krok, pohybovala se neslyšně, navíc pomalu a rozvážně, ne překotně a občas zbrkle jako ve dne. V noci nastal její čas.

Všude panovalo hrobové ticho. U pokladny byla stažená roleta už od osmi, zadní místnost byla tmavá a nic se v ní nepohnulo. Hospody, každá na jednom konci nástupiště, už byly také zavřené, takže cinkot sklenic a veselý smích hostů, kteří se rozvalovali na židlích, už dávno ztichly a cedule s odjezdy a příjezdy vlaků, které ve dne nepřetržitě svítily lidem nad hlavou a oranžovými písmeny a čísly jim zaznamenávaly všechno, co se na nádraží dělo, zhasly a rovněž je pohltila tma. Přes noc projížděly nádražím pouze tři spoje a mezi nimi byla 141

Felix.indd 141

10.1.2018 10:45:54

K AT E MO O R E OVÁ

poměně dlouhá časová prodleva, takže Felix měla dost času.

Kdykoli se vydala do neosvětlených zákoutí na konci prvního nástupiště, obklopila ji inkoustově černá tma a její černý kožíšek zafungoval jako kamufláž. Splynula s okolní temnotou a pouze bedlivý pozorovatel by si všiml občasného záblesku bílé barvy na tlapkách, ocásku nebo krku. Teprve potom bylo jasné, že to není jenom stín, ale kočka.

V noci však měla Felix i svoje povinnosti. Když se tiskly rezervační kartičky, vzala si na starost dohled na tím, jestli tisk probíhá podle plánu. S velkým zájmem sledovala, jak se na bílé kartičce objevují písmena, a dávala bedlivý pozor, aby žádný z cestujících nezůstal bez rezervace, kterou si předtím zaplatil. Když přišel pikolík, který časně ráno roznášel Metro, Felix dohlédla, jestli dává štos novin na stojany, aby si je cestující mohli za pár hodin vzít do vlaku.

Kromě toho také v noci dostávala jídlo a na tom musela rovněž zapracovat. Bylo potřeba se několikrát důrazně připomenout. Naléhavě mňoukala, dychtivě máchala ocasem, olizovala se a bývala trochu netrpělivá, dokud jí její šéfkuchař nenaservíroval masovou pochoutku z kapsičky vyrobené specializovanou firmou Felix. Potom zaparkovala u misky a vylízala ji dočista do čista.

V pět hodin ráno přistoupil vedoucí směny opět k hlavnímu vchodu, odsunul zástrčku a otevřel dveře dokořán. Noční služba se chýlila ke konci.

Nádražní osvětlení funguje na časový spínač, takže jakmile začalo svítat a na obloze se objevily první 142

Felix.indd 142

10.1.2018 10:45:54

NOČNÍ SMĚNA

sluneční paprsky, světločivný senzor vyslal signál, denní světlo se rozlilo po stanici a elektrické osvětlení automaticky zhaslo.

V dubnu dva tisíce dvanáct však konec noční směny neznamenal nutně konec noční tmy. Slunce začátkem měsíce vycházelo po šesté, takže když se nádraží ráno otvíralo světu, byla dosud tma. O tři čtvrtě na šest se zvedla roleta na pokladnách, rozběhly se kávovary, takže vzduch zaplnila lákavá vůně čerstvě pomleté kávy, a vypulírovaná podlaha zářila čistotou. Než nastane nový den, všechno musí být perfektní. Vlakové soupravy podřimující u nástupišť se probudily a motory se rozběhly.

Mnohé vlaky vyjížděly hned ráno, aby byly včas na svých výjezdních stanicích, jiné čekaly na pasažéry v Huddersfieldu.

Felix měla v rušných ranních hodinách také službu, ale dopolední tlačenici se vyhýbala. Hlídkovala u stojanu na kola a sledovala východ slunce. Poslouchala, jak Martin hlásí jednotlivé spoje, dívala se, jak kolegové popocházejí kolem, pomáhají pasažérům, poskytují informace a navigují cestující na správná nástupiště. Všichni měli plné ruce práce.

Felix nebyla výjimka. Její každodenní rutina nyní začínala u okénka informací, kde pro potěšení cestujících předvedla pár zábavných kousků. Se zákazníky to uměla opravdu skvěle a dokázala vyřešit nejednu napjatou situaci. Všichni si ji chválili.

Byl tady však jeden problém.

Felix bude zanedlouho rok, a dosud nechytila jedinou myš.

143

Felix.indd 143

10.1.2018 10:45:54

17. kapitola

Lovecká sezona Ne že by se Felix nesnažila. Plížit se dovedla skvěle.

Přitiskla břicho k zemi a plazila se jako profesionál, věděla (přinejmenším teoreticky), že musí zůstat nehybně až do poslední chvíle a potom bleskurychle vyrazit. Ale ani jedna operace bohužel neskončila úspěchem.

S velkým zaujetím trénovala na zajících, ale ti jí vždycky utekli. Uměli kličkovat s otravnou hbitostí. Obrátila tedy pozornost na holuby (z nich měla menší strach než z havranů). Ale lovit tyhle ptáky se jednodušeji řeklo, než udělalo, protože holubi si pro svoje loupeživé výpravy vybírali dobu, kdy Felix nebyla nablízku. Nejprve vyslali průzkumníka, který zakroužil nad nástupištěm, radar na vyhledávání pozemních koček zapnutý. Pod nádražní střechou se ozvalo rytmické plácání holubích křídel, a pokud se Felix nacházela na svém místě, průzkumník udělal na konci prvního nástupiště čelem vzad a vrátil se na vyvýšené stanoviště na střeše ke svému hejnu se vzkazem: „Ještě ne, mládenci.“ Občas se však stávalo, že nějaký smělý (nebo nepozorný) holub si to rázoval po nástupišti Felix přímo pod nosem a vyzobával drobky. Bubnoval 144

Felix.indd 144

10.1.2018 10:45:54

LOV ECK Á SEZONA

do betonu tak rychle, až mu hlavička poskakovala a zobák bylo vidět rozmazaně.

Felix se stáhla za stojan na kola, který jí sloužil k maskování a stínil ji nejen od holubů, ale i od hlučných cestujících a rachotících vlaků. Nahrbila hřbet, zapřela se tlapkami do země a naježila chlupy jako každá správná šelma na lovu. V jejích pohybech se skrývala pružnost a jistá hrozba, jako by každý její přesně propočtený krok říkal: Podívejte se na mě, jsem dravec, dávejte si pozor.

Přestože mozek Felix varoval a připomínal jí: Pomalu, pozvolna, čím víc se blížila k holubovi, tím její vzrušení narůstalo. Tentokrát to zvládne. Nakonec rozjařenost a opojení z lovu převážily a Felix vystartovala za holubem předčasně. Vzdálenost mezi ní a jím byla ještě příliš velká, a než se k němu dostala, stihl uletět. Aby zakryla ponižující neúspěch, posadila se uprostřed nástupiště a začala se olizovat, jako že o nic nejde. Holub? Jaký holub? Nemám tušení, o čem je řeč. A olizovala se o to usilovněji. Postupně nonšalantní výraz vypilovala k dokonalosti.

Výsledky sice pokulhávaly, ale odvaha jí rozhodně nechyběla. Troufla si dokonce zaútočit i na psy.

Jsou to přece zvířata jako ostatní, no ne? A lezou jí do revíru. Vyzkoušela na ně své obvyklé plížení a kočičí hřbet, ale také neměla úspěch. Kdyby si víc než svých psích protivníků všímala jejich lidského doprovodu, zřetelně by viděla ohromení, které se jich zmocnilo, když pochopili, že nádražní kočka se chystá ulovit jejich mazlíčka. Pokud byl dotyčný pes menšího vzrůstu, pravidelně skončil v ochranné náruči svého páníčka.

145

Felix.indd 145

10.1.2018 10:45:54

K AT E MO O R E OVÁ

Ale psům nikdy nic vážného nehrozilo. Ať se Felix snažila sebevíc – a trénovala na svém plyšákovi, na němž si své predátorské umění zkoušela už odmalička – nedokázala ulovit nic. A to nebyla zrovna dobrá vizitka pro odborníka na hubení hlodavců.

Felixina katastrofální koncovka člověčím kolegům neunikla. „Škoda práce,“ utrousil Billy ironicky. „To si říkáš deratizační manažer? Jsi k ničemu. Naprosto k ničemu.“ Jednoho dne však musel vzít svá slova zpět. Zrovna byli s Angelou Dunnovou na prvním nástupišti a vraceli se do dopravní kanceláře, když vtom si všimli, že Felix se ve svém koutě za stojanem chová velmi podivně. Cosi upřeně pozorovala na zemi a vypadalo to, že se usmívá. „Co to tam má?“ zeptala se Angela Billyho, oba se zastavili a opatrně popošli blíž.

A tam před Felix se jako nějaká obětina na stříbrném talíři třásla myš. Byla živá a vypadalo, že jí nic není, ale očividně se zatoulala přímo do Felixina revíru a teď svého rozhodnutí zjevně litovala.

Zato Felix se nadýmala pýchou. Nespustila myš z očí, aby jí náhodou neutekla, a kdyby zachytila Billyho pohled, nepochybně by se jí v zelených očích objevil triumfální výraz, jímž by mu dala najevo, že se má za své pochybnosti patřičně zastydět.

Ovšem Felix měla další problém – myš sice chytila, ale netušila, co by s ní teď měla dělat.

Zdvihla bílou packu a myš se klepala strachem.

Felix ji však místo pořádné rány jenom poplácala tlapkou podobně, jako když se snažila získat An146

Felix.indd 146

10.1.2018 10:45:54

LOV ECK Á SEZONA

giinu pozornost. Myšce nezkřivila ani chlup. Jemně do ní šťouchla a zamyšleně si ji prohlížela jako inženýr, který dumá nad neznámým přístrojem. Co je tohle zač? Jak to funguje?

Pošťuchovala myš sem tam, ale ta se postupně vzpamatovala a začala zvažovat svoje možnosti.

Angela a Billy se zájmem sledovali, jak se situace bude vyvíjet. Myš si jako zkušený příslušník speciální bojové jednotky vzpomněla na výcvik a vybavila si všechny myší prolézačky, tunely a chodbičky v blízkém okolí. Šťouch, šťouch… Felixina tlapka nezahálela a Felix si dál tázavě prohlížela svou oběť.

A myš se rozhodla k činu. Operace Velký útěk teď!

Vyrazila a sprintovala jako o závod.

Felix nečekaný start zaskočil, snažila se ji sledovat, ale myší úprk byl na ni příliš rychlý. Za stojanem ve zdi byla kovová mříž a dírky byly zrovna tak velké, aby se jimi protáhl malý hlodavec. Felix se vrhla ke zdi, ale pozdě. Už mohla jenom přimáčknout čumák ke kovovému plátu a dívat se, jak osvobozená myška mizí v dálce.

Angela s Billym vybuchli smíchy. „Ty jsi ale truhlík, Felix,“ řekla Angela láskyplně. „Tomu říkáš lovení myší?“ Chudák Felix. Ale byla to chytrá kočka a nyní už měla alespoň nějakou zkušenost, je tedy pouze otázkou času, kdy ji využije a konečně se naučí práci, na kterou ji původně přijali.

Proto se dál držela stojanu na kola. V případě myši číslo jedna jí přinesl úspěch a pevné železné tyčky jí připadaly jako solidní věrní přátelé, 147

Felix.indd 147

10.1.2018 10:45:54

K AT E MO O R E OVÁ

kteří ji nenechají na holičkách. Zalezla si dozadu a vyhlížela další příležitost. Měla plán – nejprve myš vlákat do labyrintu ze stříbrných tyčí a potom ji přišpendlit packou k zemi. Postupným opakováním tuto metodu skutečně zdokonalila. Konečně po čase mohla s klidným svědomím prohlásit, že začíná být na chytání myší expert. Zpočátku si s nimi jen tak cvičně pohrávala – myš pustila, nechala ji popoběhnout kousek dál a potom ji zase přimáčkla. Pustit… chytit… pustit… chytit. Velká zábava. Přinejmenším pro Felix. A potom, to jí byl už rok, překročila pomyslnou čáru, místo škádlení skočila po kořisti rovnou a ukázala, k čemu mají šelmy drápy a zuby.

Uposlechla instinktu lovce a bylo po hře.

Felix byla na svůj úspěch nesmírně pyšná. Popadla mrtvou myš do zubů a pospíchala do kanceláře, v níž seděla zrovna Angie Huntová. Felix se hodlala pochlubit svým úlovkem. Hrdě a s hlavou vztyčenou si vykračovala ke dveřím a ocas jí vlál jako reklamní poutač s nápisem „Felix ulovila myš!“ Jen počkejte, až tohle ukážu mámě!

Když Angie otevřela dveře a uviděla, jak Felix z pusy visí bezvládné myší tělíčko, málem dostala infarkt. „Fuj,“ vyjekla a pak rychle potlačila odpor, protože z Felixina výrazu bylo zřejmé, že očekává nekonečný proud pochvalných slov. „Ty jsi ale šikovná.“ Felix hrdě zamávala ocasem. „Ale nemusíš mi nosit dárky. Já vím, že umíš lovit.“ Nicméně právě Angie odteď dárky dostávala často, protože Felix konečně pochopila, jak se to dělá.

Nicméně Angie nechtěla mít nikdy s takovou mrt148

Felix.indd 148

10.1.2018 10:45:54

LOV ECK Á SEZONA

vou havětí nic společného, takže pokaždé vyžadovala pánskou asistenci. „Já to odnesu, Angie,“ nabízeli se kolegové ochotně. A když důkazy Felixiny obratnosti zmizely z očí, nešetřili chválou. „Dobrá práce,“ ocenili její výkon. „Škůdce hubíš na jedničku.“ Jak se postupně Felixino profesní postavení upevňovalo a šla od úspěchu k úspěchu, napadlo někoho, že by si její pracovní přínos zasloužil oficiální ocenění. Na nástěnce v kanceláři visel organigram, na kterém byla rozepsaná jména zaměstnanců a jejich konkrétní pracovní zařazení, aby bylo zřejmé, kdo kam patří a kdo je komu podřízený. Organigram měl podobu pyramidy, nejnižší pracovníci dole, vedoucí směny o něco výš a nad nimi vrchní velení, tedy přednosta Paul.

Někdo (a zatím se k tomu nikdo nepřiznal) vzal do ruky propisku a nad Paulovým jménem nakreslil malý rámeček a do něj vepsal FELIX. „No, takže je to jasné, Felix je naše nejvyšší šéfová,“ prohlásila Angie smrtelně vážně.

149

Felix.indd 149

10.1.2018 10:45:54

18. kapitola

Cizí nebezpečí Felix, nádražní kočka a deratizační manažer, zlehka seskočila z jedné z kovových laviček, které stály na prvním nástupišti. Poslední dobou na nich ráda vysedávala a zároveň jí sloužily jako sportovní náčiní pro atletické výkony. Lavičky byly totiž vybavené třemi tenkými područkami, a když Felix sklonila hlavu, mohla se jimi protáhnout jako tunelem, stačilo se jenom co nejvíce přikrčit a protlačit se až na konec, kde potom ladně seskočila na zem.

Občas si k ní přisedl nějaký cestující – nebo si ona přisedla k němu – a odpočívali na lavičce v družném mlčení. Felix s pasažéry vycházela velmi dobře.

Ti, kteří cestovali pravidelně, ji už znali, někteří jí nosili různé pamlsky, čímž si získali její nehynoucí náklonnost, protože cesta k jejímu srdci nepochybně prochází žaludkem. Nabručenost, kterou začínala projevovat koncem roku dva tisíce jedenáct, jí do jisté míry zůstala, ale v létě dva tisíce dvanáct se dalo říct, že Felix stejně jako tehdejší počasí projevovala svou slunnou stránku. Obratně se proplétala mezi cestujícími na peroně a působila jako ve svém živlu, dokonce se nechala hladit i od dětí.

Uměla být protivná, ale pokud po někom něco 150

Felix.indd 150

10.1.2018 10:45:54

CIZÍ NEBEZPEČÍ

chtěla, byla sladká jako med. V opačném případě se tvářila nevšímavě. Oblíbily si ji hlavně starší ročníky a potom děti a Felix jejich zájem přijímala se shovívavým nadhledem. Vzhledem k tomu, že na nádraží vyrůstala odmalička, znala tam každý kamínek. Dokonalá znalost prostředí byla důležitá, aby se dobře zorientovala. Nádražím sice procházelo hodně stálých cestujících, ale většinou šlo o zcela cizí lidi, kteří o žádné Felix nikdy neslyšeli a neuměli si ji nikam zařadit. A občas se o ni zajímali až příliš. Jak se léto přehouplo do podzimu a noci se prodloužily, ukázalo se, jak to bylo dobře, že má svůj stálý okruh známých.

Stalo se to na podzim roku dva tisíce dvanáct, když měla zrovna noční Angie Huntová se svou kolegyní Pamelou. Bylo něco po osmé a tma jako v pytli.

Večer panoval na nádraží celkem klid a po peronech se pohybovalo jen pár lidí: občas u dveří postávali rodiče nebo partneři a čekali na své blízké, kteří měli přijet pozdním vlakem, nebo na lavičce posedávala mládež a předávali si ukradenou cigaretu.

Pasažéři tvořili různorodou směsici: mladá dívka na vysokých podpatcích tisknoucí si nervózně kabelku k tělu, mladík s balíčkem chipsů, skupinka plešatých břichatých strýců, kteří do sebe právě hodili pár piv v hospodě. Na opilce bylo ještě příliš brzy, na pravidelné pasažéry zase moc pozdě, takže na nástupištích se často po odjezdu vlaku rozhostilo blažené ticho.

Najednou Angie s Pamelou zaslechly, jak k nim někdo běží. Blížila se k nim jedna z pravidelných pasažérek a vypadala rozčileně.

151

Felix.indd 151

10.1.2018 10:45:54

K AT E MO O R E OVÁ

Když k nim doběhla, nemohla chvíli popadnout dech, ale potom vyhrkla: „Někdo vám zrovna sebral kočku.“ „Cože?“ vyjekla Angie zděšeně. „Prostě ji popadl a odešel s ní.“ „To ne!“ vykřikla Angie a vyskočila. „Naši Felix nikomu nedáme.“ S Pamelou se rozběhly ke vchodu. Ta žena říkala, že se to stalo sotva před chvílí, takže snad se jim podaří Felix ještě zahlédnout.

Ovšem ven z nádraží na náměstí vyběhly pozdě, po Felix ani památky. Angie stála na vrcholku schodů, které vedly dolů na St George´s Square, a lapala po dechu. Všude byla tma, vlevo stály taxíky a čekající vozy ozařovaly předními světly vchod do Head of Steam. Na první pohled tedy bylo zřejmé, že tudy žádný zloděj s kočkou v podpaží utéct nemohl, protože by si ho okamžitě každý všiml.

Přímo před vstupem byla fontána a na ní se tyčila bronzová socha Harolda Wilsona. Za ní potom vedla ulice. Rozlehlé náměstí se táhlo do všech stran, takže měly dobrý přehled, ale nikde žádná černobílá kočka. „Felix!“ zaječela Angie z plných plic. „Felix!“ Nic. Pak najednou ve stínu na kraji náměstí, kam pouliční osvětlení nedosáhlo, problesklo něco bílého a vzápětí na osvětlenou plochu vyběhla Felix.

Utíkala jako o život. „Felix!“ vykřikla opět Angie. Felix vyběhla schody a skočila jí rovnou do náruče. „Tys mi dala.“ Angie spadl kámen ze srdce. „Dobrá práce, děvče,“ chválila ji. „Zvládla jsi to.“ 152

Felix.indd 152

10.1.2018 10:45:54

CIZÍ NEBEZPEČÍ

Zanesla ji zpět na nádraží. Mrzelo ji, že v Huddersfieldu neměli bezpečnostními kamerami pokrytou celou plochu. Když se potom na záznam dívala, krádež jejich kočičí kolegyně tam vidět nebyla.

Dave Chin sázel na zlodějku typu Cruelly De Vilové z filmu 101 dalmatinů, která jim nejspíš chtěla Felix ukrást proto, že se jí líbila černá chundelatá kožešinka.

Nikdy nezjistili, kdo se jim tehdy pokusil Felix unést, ale byli vděční ženě, která je na to upozornila. Vůbec se jim nechtělo ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby dotyčná nespustila povyk.

Felix se znovu vrátila ke své každodenní rutině.

Angie a ostatní se ji snažili hlídat, ale měli plno práce a směny se střídaly, kdežto Felix byla ve službě nepřetržitě, tudíž se nedalo vyloučit, že když ji nikdo z personálu nevidí, sbírá i jiné zkušenosti. A jak podzim plynul, bylo stále jasnější, že tyto zkušenosti nemusí být vždycky příjemné. „No tak, pojď už, Felix,“ volala na ni Angie vesele a chystala se na obvyklou bezpečnostní prohlídku po rušném nádraží během dne. Normálně by Felix nadšeně vyskočila a doprovodila ji jako její dobrá víla, ale dnes, když Angie otevřela dveře na peron a podržela je, aby Felix mohla proběhnout kolem ní ven, si její věrná společnice místo toho zalezla do kouta, jako kdyby se jí nikam nechtělo. „No tak dobře, princezno,“ řekla Angie a pokrčila rameny. Felixino chování ji zase až tak netrápilo. Jestli chce zůstat doma v teple, o nic nejde. „Už máš padla? Tak si hezky zdřímni. Za chvilku jsem zpátky.“ 153

Felix.indd 153

10.1.2018 10:45:54

K AT E MO O R E OVÁ

Dalších pár směn měla noční a to s ní Felix ochotně cupitala na obchůzku, takže teprve až za pár týdnů si Angie uvědomila, že je něco opravdu v nepořádku.

Všimla si, že během dne, když na nádraží panuje největší ruch, je ta jejich sebevědomá odvážná kočičí kolegyně, kterou tak dobře znali a měli rádi, najednou pryč. Místo ní jako by tu byl někdo jiný.

Pokud už se vůbec odvážila během dne ven, krčila se hned přede dveřmi kanceláře a ostražitě sledovala, jak kolem procházejí cestující. Jean Randallová si všimla, že kdykoli Felix zaslechla dětský křik, škubla sebou. Vlastně se dětem vyhýbala širokým obloukem. A nejen dětem. Jako kdyby najednou měla hrůzu ze všech lidí s výjimkou zaměstnanců nádraží. Ta společenská družná kočičí slečna byla najednou minulostí. „Někdo jí něco udělal,“ tvrdila Angie Daveu Chinovi. „Stalo se jí něco nepříjemného.“ Samozřejmě netušili, kdo nebo co to mohl mít na svědomí. Mohlo to být příliš horlivé dítě, které ji nechtěně zatahalo až moc silně. Nebo jí někdo ublížil schválně – po světě chodí hodně zlých a nepřejících lidí. Felix se stáhla do sebe.

Kdykoli přes den někdo otevřel dveře a lákal ji ven, ucouvla a každodenní nádražní špičku trávila za okénkem informací. Dívala se ven a pod ochranou Jean, Pam nebo některé z dalších zaměstnankyň se cítila v bezpečí. Ve dne tedy pravidelně zůstávala mezi čtyřmi stěnami a ven se odvážila teprve v noci, když nádraží zelo prázdnotou a ona ho měla celé pro sebe.

154

Felix.indd 154

10.1.2018 10:45:54

CIZÍ NEBEZPEČÍ

Její zakřiknutost a bázlivost všechny moc trápily.

Vůbec se nepodobala té předchozí odvážné hravé Felix. Věnovali jí tedy hodně pozornosti a láskyplně o ni pečovali v naději, že se to jednou spraví a jejich stará dobrá Felix se jim vrátí.

Trvalo to však hodně dlouhou dobu. Uplynul měsíc, pak druhý. Teprve když se náměstím rozezněly koledy, začala Felix pozvolna opět nabývat sebevědomí. Sice se stále ještě nevzdalovala od kanceláře, ale už neměla strach zdržovat se v místech, kde k ní měli přístup i cestující. Vyžadovalo to kuráž, ale vzhledem k tomu, že u informací vždycky seděl někdo z kolegů, nebyla nikdy úplně bez dozoru. Věděla, že na ni dohlédnou.

V prosinci před vánočními svátky Felix dělala společnost mladé pokladní, která prodávala jízdenky v červené santovské čapce. Byla dopravní špička, ale Felix důstojně, i když trochu strnule, seděla u přepážky a odvážně čelila světu.

Před okénkem stála fronta a jeden muž, když přišel na řadu, Felix přátelsky pozdravil: „Ahoj, maličká.“ A zatímco pokladní vyřizovala jízdné, muž natáhl ruku a zlehka Felix pohladil. Neucukla, naopak se mu otřela o dlaň, aby si pohlazení vychutnala. Muž ji podrbal pod bradou a Felix natočila hlavu, aby si řekla o další pohlazení. Ochotně jí vyhověl.

A pak najednou ta stará známá Felix byla zpět. Žádný lepší dárek si zaměstnanci nádraží nemohli na Vánoce přát.

155

Felix.indd 155

10.1.2018 10:45:54

19. kapitola

Kočka na kolejích Felix pozorovala ocelové nosníky střešní konstrukce a vypadala stále otráveněji. Havrani seděli na traverzách a zírali na ni. Felix už byly dva roky, takže z nich neměla takovou hrůzu, jako když byla kotě, ale to neznamenalo, že by jí havrani prokazovali o něco větší respekt než předtím. Kdykoli měla Felix službu, provokativně slétli na nástupiště a promenovali se jí přímo před nosem, jako by byla vzduch.

Felix už to nemínila trpět. Udělala pár výpadů a zkoušela je prohnat, ale vždycky vzlétli jako nadzvukové raketoplány, usadili se na železné traverze a vysmívali se jí. Očividně jim dělalo velkou radost ji vytáčet, protože věděli, že s tím nemůže nic dělat.

Dokonce na ni často nastoupili ve dvojici. Jeden havran slétl z bezpečí, které mu skýtala střešní ocelová konstrukce, přistál na peroně a začal posměšně krákat. Znělo to jako uštěpačný smích: „Krákra-krá… ha-ha-há.“ Felix přimhouřila zelené oči a začala se k němu plížit. Po pár krocích si všimla druhého havrana, který se rovněž snesl dolů, ale přistál za ní, takže Felix se ocitla mezi dvěma ohni – jednoho havrana měla za sebou, druhého před sebou.

156

Felix.indd 156

10.1.2018 10:45:54

KO ČK A NA KOL EJÍCH

„Krá-kra-krá… ha-ha-há,“ zazníval nyní synchronizovaný dvojhlas. Havran se svým kumpánem jí strouhali mrkvičku a Felix těkala pohledem z jednoho na druhého a otáčela hlavou jako divák na tenisovém utkání. Nakonec se rozhodla a vystartovala jedním směrem, ale v půlce pohybu se rozmyslela a zkusila ulovit druhého. Havrani se skvěle bavili, pošklebovali se jí a otvírali si na ni zobáky.

Felix dočista ztratila trpělivost a skočila po jednom z nich. V tom okamžiku oba zamáchali svými impozantními uhlově černými křídly, vznesli se do výšky a nechali Felix na suchu. Kdyby to uměla, zaskřípěla by zuby.

Očividně ji pobuřovalo, že havrani jí jako jediní neprokazovali ani špetku úcty. Felix totiž ve dvou letech vyrostla do krásy – byla to ta nejkrásnější kočičí slečna, jakou byste si kdy dokázali představit, a kdokoli ji poznal, okamžitě propadl kouzlu její hebké černočerné srsti a načechraných bělostných tlapiček.

Její krásná chundelatá černá srst, hebká jako prachové peří, byla opravdu výjimečná. Však jí také v kosmetickém salonu věnovali pravidelnou pozornost a starali se, aby byla vždy dokonale upravená.

Bohatou hedvábnou srst měla Felix od hlavičky až po ocas, který občas používala jako přepychové boa, čímž ještě podtrhovala svůj oslnivý vzhled. Uměla ho s velkou elegancí přehodit přes hrany nábytku, na který se zrovna ladně usadila, a když se procházela po peroně, svůdně se pohupovala v bocích a zlehka jím pohupovala ze strany na stranu. Opravdu pozoruhodné však byly její oči: smaragdově zelené, prů157

Felix.indd 157

10.1.2018 10:45:54

K AT E MO O R E OVÁ

zračné, se stříbřitým nádechem, jako by se v nich odráželo měsíční světlo. Kdokoli se do nich zahleděl, pěl na jejich uhrančivost oslavné ódy. Její ojedinělý vzhled ještě podtrhovaly dlouhé bělostné vousky, rostoucí z ebenově černého čumáčku. A bělostné chomáčky zdobily i špičky jejích černých oušek.

Luxusní vzhled dokresloval výrazný růžový obojek od Angie a blýskavá známka. Sečteno a podtrženo, Felix byla oslnivá mladá dáma.

Musela však zdolat ještě jednu překážku, se kterou si dosud nedokázala poradit. Možná proto, že když byla ještě nezkušené kotě, ji kolegové neustále varovali, se Felix dosud ani jednou neodvážila překročit koleje.

Pohybovala se dosud na té straně nádraží, na níž vyrostla, takže její panství se rozkládalo pouze na prvním a druhém nástupišti. Na tomto vymezeném prostoru jí však nic nescházelo – měla tady zábavu, dobrodružství i útočiště: mohla prohánět zajíce u tunelu, prozkoumávat odstavené soupravy, šmejdit v regálech Ztrát a nálezů anebo si odpočinout ve své svatyni za stojanem na kola. Když byla kotě, na čtvrté nástupiště se podívala pouze z bezpečné výšky, když trůnila na rameni Garethovi, který ji pronesl podchodem. Jinak se schodům do podchodu vyhýbala. Velmi svědomitě dodržovala i upozornění „Nevstupujte za žlutou čáru“, proto se sama nikdy nevypravila na čtvrté nástupiště – ani dál do magického světa, který ležel tam někde za obzorem.

Když tedy onen letní den roku dva tisíce třináct sledovala havrany, možná by se z jejího pohledu dala vyčíst i závist. Havrani si mohli létat svobod158

Felix.indd 158

10.1.2018 10:45:54

KO ČK A NA KOL EJÍCH

ně, kam se jim zamanulo, a Felix byla uvězněná za svou svítivě žlutou čárou.

Ale teď byla dospělá, takže možná byla přece jen už dost stará, aby se naučila pohybovat v kolejišti stejně bezpečně, jako to zvládal Dave Chin a posunovači a výhybkáři ve svých výrazných bezpečnostních reflexních vestách.

Felix usoudila, že dnešek je stejně dobrý den jako kterýkoli jiný. Zvedla se ze svého oblíbeného místa u stojanu na kola a otřepala se. Zívla, ukázala ostré bílé zuby a drsný růžový jazýček a potom se důkladně protáhla od hlavy až ke špičce ocasu. Byla připravená na dobrodružství.

Trochu nervózně popošla ke žluté čáře na prvním nástupišti. Kolem procházelo pár cestujících, ale na nádraží panoval celkem klid a nikdo si jí nevšímal.

Felix se rozhlédla vlevo a vpravo. Napjatě se zaposlouchala. Žila na nádraží už dva roky a za tu dobu uměla jízdní řády nazpaměť, takže dobře věděla, že momentálně není žádný vlak na obzoru. Přistoupila na kraj nástupiště a nachystala se ke skoku. Náhodnému pozorovateli to mohlo připadat jako nerozvážnost, ale Felix věděla zcela přesně, co dělá a jak zbytečně neriskovat.

Odrazila se od hrany nástupiště a plavně skočila rovnou na koleje. Dole znovu na okamžik znehybněla a zaposlouchala se s předními packami opřenými o první kovovou kolejnici. Žádné vibrace necítila. Kočky jsou velmi citlivé a dokážou rozeznat sebemenší otřesy. Nic se však nepohnulo. Kolejnicemi se nešířilo žádné vlnění, takže v blízkosti se nenacházel žádný vlak.

159

Felix.indd 159

10.1.2018 10:45:54

K AT E MO O R E OVÁ

Prostor mezi kolejemi byl vysypaný drobným šedým štěrkem a Felix si to přes ostré kamínky namířila opatrně ke druhé kolejnici. Znovu se zastavila, přední tlapky položila na kov, zadními se zapřela o dřevěný pražec a bříško si opřela o kolejnici. Chvíli stála jako socha, rozmýšlela, pozorovala a odhadovala, jak bezpečně učinit další krok.

Tímto opatrným způsobem se jí podařilo dostat do poloviny cesty mezi prvním a čtvrtým nástupištěm. Musela by překonat ještě další koleje, ale usoudila, že toho za dnešní výlet zvládla už dost.

Dvoje koleje jsou přespříliš, zdolat polovinu celkové trasy je víc než dost.

Otočila se tedy opět k prvnímu nástupišti a svůj důvěrně známý domov nyní viděla ze zcela odlišné perspektivy. Znovu se bedlivě rozhlédla vlevo a vpravo a přeběhla koleje zpět k prvnímu nástupišti. Pod vysokým peronem se zastavila a z hloubky se zadívala vzhůru. Nástupiště působilo hrozně vysoko. Felix se však nezalekla. Jedním pružným atletickým skokem se vznesla až na peron a znovu překročila dosud zapovězenou čáru. Byla doma a v bezpečí.

A dostala ještě větší chuť prozkoumávat okolí.

Při přechodu kolejiště zpočátku zůstávala na půl cesty a pokaždé se v polovině dobrodružství otočila a vycouvala zpět. Její odvaha a sebedůvěra však s každým dnem narůstaly a zanedlouho se už cítila natolik sebejistě, že překročila oboje koleje a dostala se až na čtvrté nástupiště.

Angie Huntová, která pokusy své malé kamarádky pozorně sledovala, usoudila, že Felixin posled160

Felix.indd 160

10.1.2018 10:45:54

KO ČK A NA KOL EJÍCH

ní úspěch je potřeba řádně oslavit. Na dráze musí zaměstnanci předtím, než mají povoleno pracovat na kolejích, splnit testy. Pohyb v kolejišti je natolik riskantní, že nikdo nesmí vykročit mimo peron, dokud nedostane potvrzení, že školení úspěšně absolvoval. S potvrzením dostane i průkaz s fotografií, který má platnost dva roky.

Náhodou zrovna v době, kdy Felix složila svou vlastní zkoušku z bezpečnosti a zařadila se mezi ty, kteří se směli pohybovat po kolejovém tělese, vypršela platnost karty Davea China. „Mohl bys mi tu průkazku dát, Dave?“ zeptala se ho Angie a spiklenecky se na něj usmála. Měla plán. „Jasně,“ kývl Dave a byl zvědavý, oč jde.

Zanedlouho se Felix stala pyšnou majitelkou vlastní osobní bezpečnostní průkazky. Angie na místo vyhrazené pro fotografii pečlivě vsunula Felixinu podobiznu a připsala: VSTUP NA KOLEJIŠTĚ BEZ OMEZENÍ.

Teď to tedy bylo oficiálně potvrzeno: Felix měla všude vstup volný a dostala na to i štempl.

161

Felix.indd 161

10.1.2018 10:45:55

20. kapitola

Královna Felix Do nádražní haly přiběhlo několik cestujících: „Na kolejích je kočka!“ vykřikl zděšeně jeden z nich. „Něco ji přejede.“ Pracovníci ve žlutých vestách se jenom pousmáli. „Nic se jí nestane,“ ujistili dotyčného. „Dobře ví, co dělá.“ „Ale co když přijede vlak?“ „Věřte nám, všechno je v pořádku. Jakmile ucítí nebezpečí, vyskočí zpátky na peron.“ Felix si nevšímala poprasku a dál posedávala uprostřed kolejiště, jako by se nechumelilo. Zato na nástupišti postával chumel vylekaných pasažérů a ukazovali si na ni. Felix se zatvářila otráveně.

Co je? jako by se ptala. Běžte si po svých, tady není nic k vidění. Ve skutečnosti ale to celé patřilo k jejím oblíbeným hrám – vloudala se na koleje, rozvalila se uprostřed a tvářila se, že si nevšímá zmatku, který vyvolala. Hrála na city a přirozený strach lidí, ale byla dost chytrá, takže jakmile se přiblížil vlak, byla dávno v bezpečí.

Z vlaků už strach neměla. To malé kotě, které se pokaždé, když se ozval řev motoru lokomotivy, běželo schovat, bylo dávno minulostí. Teď si 162

Felix.indd 162

10.1.2018 10:45:55

KR Á LOV NA FELIX

znuděným pohledem měřila vyplašené obecenstvo.

A pokud se zrovna věnovala hygieně, neobtěžovala se ani zvednout hlavu. Ovšem absence strachu u ní v žádném případě neznamenala lehkovážnost.

Jenom si jednoduše byla zcela jistá, že se na své schopnosti a znalost prostředí může stoprocentně spolehnout.

A ta znalost každým dnem narůstala. Felix vybavená bezpečnostní průkazkou, která ji opravňovala volně vstupovat do všech prostor nádraží, se obzory o hodně rozšířily. Nejednou se stalo, že se domů vrátila ověšená ostružiním a větvičkami, takže bylo zcela jasné, že se vydala na průzkum hodně daleko. A po nádraží si vykračovala, jako by jí to tam celé patřilo.

A že to nebylo ledasjaké nádraží. Jak se na tak elegantní kočku jako Felix slušelo, fasádu budovy zdobilo majestátní klasicistní portikum s mohutnými pilíři. Však také za vzor monumentální stavbě sloužily nejkrásnější italské renesanční paláce.

Básník John Betjeman kdysi prohlásil, že huddersfieldské nádraží má nejkrásnější fasádu v zemi – a britská Společnost na ochranu historického dědictví mu dala za pravdu a vybrala stavbu jako jednu z deseti nejoblíbenějších nádražních budov v Anglii. A dokonce jeden novinář specializující se na architekturu ji považoval za tak ojedinělou, že ji označil za „palác pro vlaky“. Felix se tam rozhodně líbilo. Místnost o délce téměř sto třicet metrů je i pro nádražní kočku slušné bydlení.

A Felix přepychové fasádě nedělala ostudu. Aby dostála nárokům impozantního bydlení a své nově 163

Felix.indd 163

10.1.2018 10:45:55

K AT E MO O R E OVÁ

nalezené sebedůvěry procházela se po nástupišti jako královna. Hlavu držela vzhůru, a když se posadila, vytáhla se do celé své výšky a seděla vzpřímeně, jako kdyby si uvědomovala svou povinnost reprezentovat. Promenádovala se kolem dokola a všem sdělovala: Pozor, přicházím v celé své kráse…

Klaňte se mi.

Angie Huntová musela uznat, že Felix se opravdu umí nosit – nepochybně jí v žilách kolovala modrá krev, proto jí taky často říkala „princezno“.

A jak se na panovnici sluší a patří, uměla si Felix vždy vybrat vhodné stanoviště. Za parkovištěm u King’s Head ležela poněkud zanedbaná prostora s přerostlou vegetací, kterou od nádražního pozemku odděloval bílý plaňkový plot. Houštinu, v níž rostla vysoká tráva a plané květiny, využívala Felix něco jako své letní sídlo, v němž si mohla užít divočiny. Na stanici si pak v létě roku dva tisíce třináct oblíbila místa, kam prosklenými panely dopadalo na bílé dlaždice světlo a kde se mohla spokojeně vyhřívat na sluníčku. Na tato stanoviště si vyhradila přednostní právo, a jakmile začaly oknem proudit sluneční paprsky, Felix se blaženě rozvalila do sluneční skvrny a zdřímla si.

Tahle zdřímnutí se občas dost protáhla. Felix vydržela na sluníčku lenošit klidně celé hodiny.

Jednoduše se rozplácla na záda na peroně a bylo jí jedno, že se nachází zrovna uprostřed fronty na jízdenky. Dávala najevo, že tohle je její doména, z níž se nenechá vystrnadit. Cestující se poslušně řadili kolem ní do obloučku, jako planety kolem Slunce – Felix byla středobodem vesmíru, a tím 164

Felix.indd 164

10.1.2018 10:45:55

KR Á LOV NA FELIX

pádem se všechno muselo točit kolem ní. Pokud se snad přece jen někdo odvážil vznést námitku – a občas se skutečně našel takový odvážlivec, který ji požádal, ať se o kousek posune, aby mohl projít – zvedla hlavu a krátce se na dotyčného zamračila, ale nehnula se ani o píď. Nespokojenec si tedy musel poradit sám – překročil ji a pokračoval ve frontě.

A teď, když se naučila přecházet koleje, se vůbec nejoblíbenějším místem na nádraží stala Billyho zahrádka.

Tvořila součást nádražního komplexu a vznikla jako další z Billyho inspirativních projektů, které si vzaly za cíl vytvořit něco speciálního pro cestující a pro zdejší komunitu. Dlouhou dobu se za čtvrtým nástupištěm (původně to bylo nástupiště sedm) rozkládala pouze divoká džungle, kde po letech zanedbávání rostl jenom agresivní plevel a náletové dřeviny. Kdykoli tamtudy Billy procházel, pokaždé utrousil něco o „plýtvání prostorem“. „Kdyby se pozemek vymýtil a upravil, vznikla by hezká zahrádka,“ opakoval a stěžoval si, jak je hrozné, že s tím nikdo nic neudělá.

A jak už bylo jeho zvykem, stěžoval si a stěžoval, brblal a brblal, až mu nakonec nadřízení dali zelenou a on se mohl konečně pustit do práce. A nejen on – do své představy zapojil také dopravní policii a vedení. „Však můžete taky přijít na pomoc,“ sdělil jim bez okolků, takže jednou o víkendu se na nádraží shromáždila nesourodá skupinka a všichni s velkým vzdycháním vytrhávali přerostlou vegetaci, řezali stromky a vysekávali trávu.

165

Felix.indd 165

10.1.2018 10:45:55

K AT E MO O R E OVÁ

Ovšem zbavit se náletových dřevin byl pouze první krok. Billy pak dlouhé hodiny trávil tím, že pozemek čistil, zryl ho a vytahal zbytky kořenů, postupně sázel nové rostliny a pečoval o ně. Zahrádka byla jeho nová vášeň, investoval do ní roky vlastního soukromého času mimo službu a někdy tam zaskočil i v práci, pokud měl zrovna klidnou směnu. Často ho tedy zdejší zaměstnanci viděli, jak o svém volnu okopává, ryje a zalévá a pak odpočívá a spokojeně pokuřuje cigaretku. Billy byl toho názoru, že když už člověk něco dělá, má to dělat pořádně. Za tím jeho mrzoutstvím se skrývalo srdce ze zlata. Na zahrádce mu záleželo a věnoval jí soustavnou péči, jak dokládal každý nový zelený výhonek a vykvetlá bylinka. Jeho úspěchy byly jasným důkazem, že se o ni stará dobře.

Vůbec tudíž nestál o to, aby se mu nějaká kočka vloudila do jeho království a pošlapala mu zkypřené záhonky a klíčící rostlinky. „Felix se už zas potloukala po mé zahrádce,“ stěžoval si Angie. Měl důvod jít zrovna za ní, protože často slýchal, jak jeho kolegyně říká své kočičí kamarádce: „To je hezká zahrádka, viď? Nechceš se tam podívat?“ „Ne abyste ji zase povzbuzovala, Angie,“ pokračoval rozhněvaně. On sám měl k Felix poněkud rozporuplný vztah, který se pohyboval mezi náklonností a netrpělivostí.

Felix ho následovala věrně jako stín, ale Billy nedával najevo žádné dojetí. Vypadal stejně podrážděně, jako když mu Angie navrhla, aby použil kočičí postroj. Pokaždé shlédl dolů na svou malou spo166

Felix.indd 166

10.1.2018 10:45:55

KR Á LOV NA FELIX

lečnici a zamračil se: „Nebudu chodit po nádraží s nějakou nemožnou kočkou u nohy.“ Ale Felix se ho držela jako klíště, protože s ním byla zábava… alespoň někdy. Občas ho totiž kolegové přistihli, jak si s Felix hraje.

Felix se možná ne vždy zavděčila Billymu, ale očividně se jí podařilo získat si na svou stranu nejvyšší vedení. V červnu roku dva tisíce třináct se v Huddersfieldu poprvé u hlavního vchodu instalovali elektrické turnikety – a královna Felix dostala svůj vlastní kočičí vstup tak, aby mohla procházet dovnitř a ven po libosti.

Tato událost vzbudila zájem tisku a Felix se zase jednou ocitla na stránkách zdejších věhlasných novin Huddersfield Examiner. Tentokrát poskytl rozhovor novinářům přednosta stanice Paul, který jim sdělil, že „cestující a zaměstnanci dráhy mají Felix moc rádi. Je nedílnou součástí každodenního života na nádraží. Našim zákazníkům i své čtyřnohé kolegyni se snažíme poskytnout ten nejlepší servis a Felix si svůj královský VIP vchod jistě zaslouží“.

Kočičí průchozí dvířka vypadala přepychově, byla tmavě modrá a na nich se skvěl obrázek černobílé kočky. Společnost TransPennine Express nechala obrázek vytvořit na zakázku tak, aby kočka vypadala jako živá a podobala se svému vzoru do nejmenších detailů včetně svítivě růžové známky ve tvaru srdíčka. Nad dvířky ozdobným modrým písmem stálo Felixino jméno, takže nikdo nemohl být na pochybách, že vstupní brána vznikla pouze a jedině kvůli ní.

167

Felix.indd 167

10.1.2018 10:45:55

K AT E MO O R E OVÁ

Ovšem celá tato sláva měla menší vadu na kráse, která spočívala v tom, že Felix navzdory všem snahám většinou průchozí dvířka ignorovala. Projevila se jako typická náladová celebrita a vchod, který jí zřídila přímo britská dráha, odmítala používat.

Pokud se rozhodla projít z haly na první nástupiště, jednoduše přiběhla k pokladnám a vyskočila si zvenku na okénko bez ohledu na to, jestli tam zrovna někdo kupoval lístek. Dotyčný leknutím nadskočil, ale Felix jen zdvořile kývla na pozdrav, protáhla se kolem něj okénkem dovnitř na stůl, seskočila na zem a odkráčela, jako by se nechumelilo. Posadila se u dveří, máchala ocasem a čekala, až jí někdo úslužně otevře, aby mohla pokračovat v cestě.

Pokud byla pokladna zrovna zavřená a Felix se ocitla ve slepé uličce, ani tehdy nepoužila průchozí dvířka. Podle výpovědi očitých svědků k nim zamířila, ale na poslední chvíli se zarazila a raději se protlačila mezi hranou turniketu a sloupkem, na kterém byla její dvířka připevněná. Prostě se jí tamtudy chodit nechtělo.

Přesně tento přístup byl pro ni typický, takže své nejbližší kolegy nepřekvapila. Například Angie si všimla, že Felix už dost dlouho nepije vodu ze své obvyklé misky. Místo toho si pokaždé vyskočila na umyvadlo, u kterého kapal kohoutek. Opatrně se pozadím uvelebila na kraji umyvadla, zavrtěla se, aby se jí sedělo pohodlně, potom natáhla krk a vyplázla jazýček, aby zachytila padající kapky, jako kdyby to byla mana přímo z nebes.

I co se týče jídla, začala být poněkud vybíravá.

Někdy zhltla svou potravu, jen se po ní zaprášilo, 168

Felix.indd 168

10.1.2018 10:45:55

KR Á LOV NA FELIX

jindy masové kapsičky ve šťavnatém želé jenom olízla a zbytek nechala být.

Billy tvrdil, že je rozmazlená a žádné fajnové jídlo od certifikovaného výrobce nepotřebuje. „Stačí zajít do města a koupit jí obyčejnou plechovku kočičího krmení,“ opakoval Angie. „Slupne to jako malinu, dejte na mě. Ale napřed musí mít hlad. Potom sní všechno.“ Jednou se stalo, že krmení pro Felix nakupoval jiný kolega, a ten skutečně přinesl sice stejný typ krmení, ale od jiného výrobce, ne od značky Felix, na kterou dosud byla zvyklá a jíž jednoznačně dávala přednost.

Ten večer se Felix jako obvykle dostavila k Angie, začala se jí otírat o nohy a hlasitě mňoukat, aby dala najevo, že je čas na večeři. Měla za sebou hektický den hlídkování a obchůzek po celé stanici a potřebovala doplnit živiny. Angie jí do misky vyklepla jídlo a postavila ji na zem. Felix spokojeně předla, protože měla radost, že její žádost byla promptně vyslyšena.

Ale předení vzápětí ustalo. Felix začichala k jídlu, a jakmile ucítila neznámou vůni, zarazila se a tázavě se zadívala do misky. Naklonila hlavu blíž, znovu začichala, jako kdyby se chtěla ujistit, že se nespletla. Potom se posadila na zadní a zadívala se na Angie přísným pohledem. Co to má znamenat?

Angie pokrčila rameny a dělala jakoby nic. „Jez,“ pobídla ji. „Je to dobré.“ Felix se znovu sklonila nad miskou a přičichla. A opět se posadila na zadní. „Mňau,“ pronesla důrazně. Ale jiné krmení k dispozici nebylo.

169

Felix.indd 169

10.1.2018 10:45:55

K AT E MO O R E OVÁ

Jakmile Felix pochopila, že jí žádné protesty nepomohou, vstala od jídla a nabručeně odešla.

Vypadala jako dokonalý prototyp nespokojeného zákazníka. Nedobré jídlo nechala v misce a už se na ně ani nepodívala.

Angie si šla stěžovat Billymu, ale ten neprojevil sebemenší pochopení. „Tahle kočka je už pokažená,“ prohlásil neoblomně. „Je rozmazlená. Ale jakmile dostane pořádný hlad, sní cokoli. Takhle to dělají i naše kočky. Nechte ji být, však ona se vrátí.“ Byl to střet dvou tvrdých hlav, v němž Billy mohl těžko zvítězit. Oba se postavili na zadní a Felix se očividně rozhodla, že ona ke křížku nepřileze.

Nádražní kočka jménem Felix má svou důstojnost a nárok na kočičí žrádlo stejnojmenné značky. Nic jiného do své tlamičky nevezme. Angie nakonec nevydržela, uprostřed směny zaběhla do obchodu na rohu a donesla to správné krmení. Felix ho spořádala na jeden zátah a byla ráda, že její zkouška skončila a svět se opět točí, jak má.

Nebylo tedy žádné překvapení, že se při tak svérázné povaze Felix proslaví nejen v Huddersfieldu na nádraží, ale i za hranicemi stanice.

Dostala totiž pozvánku hrát v divadle. Konečně i někdo jiný rozpoznal její hvězdný potenciál a měla stanout na jevišti.

170

Felix.indd 170

10.1.2018 10:45:55

21. kapitola

Opona stoupá Felix už prokázala, že je skvělá herečka. Dávno pochopila, jak se má chovat, aby dostala od lidí větší množství pamlsků. (Teď už měla hmotnost v normě, její stravování se upravilo a zákaz veškerých dobrůtek byl odvolán.)

Naučila se, že když se přiloudá ke stolu, u něhož sedí některý z kolegů, a zdvihne tlapku v prosebném gestu: „Prosím prosím dostanu ještě jednou, naposledy?“, účinkuje to. Rovněž zdokonalila vyhladovělý výraz filmového Kocoura v botách, a kdykoli se jí v zelených očích objevil úpěnlivý pohled, téměř nikdo nedokázal odolat.

Vzhledem k tomu, že v dnešní době cestující s sebou neustále nosí jídlo a svačí na lavičkách, bylo pouze otázkou času, kdy své herecké umění začne zkoušet i na ně. Vycvičila si přímo šestý smysl na to, kdo na nástupišti se chystá jíst. Ještě předtím, než dotyčný rozbalil tyčinku nebo vytáhl z pytlíku pečivo, už číhala za rohem, aby měla přehled a byla hned po ruce. Jakmile se dotyčný pustil do jídla, krok za krokem se k němu blížila a přitom vemlouvavě mávala ocasem. Olízla se plná příjemného očekávání…

171

Felix.indd 171

10.1.2018 10:45:55

K AT E MO O R E OVÁ

Pokud tohle představení nepřineslo výsledky, přidala další prvky. Někdy vyskočila na lavičku a hypnotizovala vyhlédnutou oběť upřeným pohledem, jako by ji zapřísahala: Jenom kousíček, nic víc nechci…

Dotyčný často podlehl špatnému pocitu a vzdal to.

Jindy si zase cestující vzala jako rukojmí, protože jim vyskočila na zavazadlo. Traduje se, že někteří nechali odjet i spoj, aby si mohli se zdejší slavnou kočkou pohrát, a jeli až tím příštím. Přestože ji kolegové kárali a snažili se jí loudění a zdržování rozmluvit, Felix měla vlastní hlavu.

Někteří pravidelní cestující začali nosit pamlsky sami od sebe a Felix s potěšením sledovala, jak z batohů a kabelek vytahují pytlíky kočičích Dreamies. Pokud trpělivě seděla na peroně a žadonila pohledem, měla bohaté žně. Navíc byla dost chytrá na to, aby věděla, že když se pytlíky vracejí zpátky do batohů a kabelek, nejsou prázdné. Přemýšlela tedy, jak by mohla z dobrodinců vyloudit i zbytek.

Aby maximalizovala zisky, nacvičila si menší představení. Už se uměla na požádání posadit a teď repertoár rozšířila na panáčkování. Když jí někdo přidržel dobrůtku nad hlavou a lákal ji: „Na, vezmi si,“ vytáhla se Felix na zadní, aby dosáhla co nejvýš. Obvykle se pak jednou packou přidržela natažené ruky a druhou si vzala pamlsek. Někdy to vypadalo, jako by si při tom s dotyčným ještě potřásla rukou, jindy snědla obsah pytlíčku rovnou. Postupem doby se dokonce naučila další trik: uměla popadnout pamlsek do obou pacek. Chvíli balancovala na zadních, pozorně sledovala, jak 172

Felix.indd 172

10.1.2018 10:45:55

OP ON A S T OU PÁ

se jí nabízená pochoutka pohupuje nad hlavou, a chystala se ji popadnout s přesností řízené střely země–vzduch. Postup byl pokaždé stejný. Dotyčný se zeptal: „Připravená?“, potom pamlsek pustil, Felix bleskurychle spráskla packy a chytila ho dřív, než dopadl na zem.

Samozřejmě takové kousky jí vynášely odměnu, proto je ochotně předváděla stále dokola, až se z nich stalo pravidelné představení. Lidé vytahovali fotoaparáty a mobily a Felix jako rozená herečka, která nezná trému, ochotně předváděla svoje umění přímo na kameru – samozřejmě ne zadarmo (například za cenu jedné kočičí kapsičky). Brzy se rozkřiklo, jak je Felix šikovná, a částečně i to byl důvod, že se v červenci roku dva tisíce třináct stala součástí zábavního průmyslu. Na jeden den měla vyměnit beton nástupiště za prkna, která znamenají svět, a ocitnout se ve světle reflektorů v bradfordském Alhambra Theatre.

Producenti si vycházející hvězdy všimli a pozvali ji, aby si odbyla svůj divadelní debut. Chystalo se představení divadelní hry Rising Damp a potřebovali do reklamy obsadit fotogenické zvíře do role Rigsbyho kocoura Vienny. Felix se hodně podobala kočce, která tuto roli hrála v komediálním televizním seriálu v sedmdesátých letech, a jakmile se producentský tým dozvěděl o její existenci (zahlédli ji v místních novinách), hned pochopili, že mají tu pravou.

Než se ozval osudový telefonát, měla Felix s hraním a tancem už jisté zkušenosti. V hospodě Head of Steam hrála hudba až do noci a v King’s Head se vystřídalo několik kapel. Felix tedy byla zvyk173

Felix.indd 173

10.1.2018 10:45:55

K AT E MO O R E OVÁ

lá, že na nástupišti se ozývá muzika, a s Angie při obchůzkách často chodily do rytmu jednotlivých melodií. „Tak pojď, Felix,“ pobízela ji třeba Angie. „Dáme si boogie.“ Hovor od producentů přijal Paul a společně s Davem Chinem potom Felix odvezli na její první setkání s divadelními prkny. Naštěstí nemusela hrát, šlo pouze o účast na reklamní kampani. Měla se seznámit s ostatními herci a společně se vyfotit na plakáty, které budou viset před divadlem. Vzhledem k Felixině temperamentu si však Paul ani Dave nebyli zcela jistí, jak se bude jejich svěřenkyně chovat. Dnes v podstatě poprvé oficiálně opouštěla prostor nádraží a vydávala se do neznáma.

Alhambra je památkově chráněná budova pojmenovaná podle paláce Alhambra ve španělské Granadě, a to samo o sobě naznačuje, že jde o velkolepou budovu zdobenou korintskými sloupy, které podpírají efektní kopuli. Interiér budovy je stejně majestátní jako fasáda: balkony zdobené pozlacenými bělostnými štukami sloužily jako útočiště pro movité diváky a tradiční šarlatová sedadla se táhla v obloukovitých řadách po celém hledišti. Felix si tedy svůj debut odbude ve skutečném divadle s tisíci čtyřmi sty padesáti šesti místy k sezení.

Když Felix s doprovodem dorazila, ostatní herci už byli na jevišti. Nastalo velké vítání a Felix se konečně měla seznámit s divadelním týmem.

Dave se sklonil a opatrně otevřel dvířka přepravky. Felix, poněkud rozmrzelá jako vždycky, když se musela tlouct v tom svém stísněném vězení, se 174

Felix.indd 174

10.1.2018 10:45:55

OP ON A S T OU PÁ

vynořila ven, trochu nejistě se zastavila a rozhlédla se po impozantním interiéru. Z jejího tázavého výrazu se dalo jasně vyčíst, co se jí honí hlavou: U všech koček, kde to jsem?

Chvíli jí trvalo, než si všechno srovnala v hlavě.

Nikdy předtím nebyla v divadle, natož v tak velkolepém, navíc na jevišti už byla postavená scéna – Rigsbyho obývací pokoj. Felix se zkoumavě zadívala na pohovku, křesla, kašírované stěny…

Potom zalétla pohledem zpět k Daveovi. A to má být jako co?

Na to byla pouze jediná odpověď. Nechat Felix, aby si to tady napřed důkladně prošmejdila. Šla na to metodicky. Nejprve absolvovala zběžnou celkovou prohlídku jeviště, propletla se mezi nohami od židlí, stolků a pohovky, očichala rekvizity a všechny zúčastněné. Potom následoval důkladný průzkum. Lidé od divadla se ptali, jestli ji můžou nechat jenom tak volně, a Dave jim sebejistě odpověděl: „Jasně, jen ji nechte, ta se neztratí.“ Po chvíli, kdy se všichni dobře bavili, se Dave náhle rozhlédl. „Kde vlastně je?“ Felix se totiž pustila do dobrodružství s takovou vervou, že jakmile si prohlédla jeviště, obrátila pozornost na to, co se skrývá za scénou, a zmizela dozadu, aby odhalila taje divadla za kulisami.

Teprve když byla s prohlídkou spokojená, vrátila se na jeviště a vyskočila si na centrální pohovku – a na klín člověku, který měl hrát jejího páníčka.

Ostatní herci se shromáždili kolem ústřední dvojice.

Fotograf se pustil do práce a Felix, jak byla zvyklá z nádraží, když cestující vytáhli fotoaparát nebo 175

Felix.indd 175

10.1.2018 10:45:55

K AT E MO O R E OVÁ

mobil, začala okamžitě pózovat – střídala pozice s ladností supermodelky a báječně si to užívala.

Herci ji obletovali a Felix jejich pozornost přijímala s ledabylou samozřejmostí. Koneckonců já jsem tady hlavní hvězda, no ne?

Fotograf udělal řadu snímků a Felix celou dobu ani jednou nevypadla ze své role světové kočičí celebrity, která ve West Endu míří ke svému nejnovějšímu divadelnímu triumfu. I když ji oslepovaly blesky, byla každým coulem profesionál.

Když ji potom odpoledne Paul a Dave vezli zpátky do Huddersfieldu, byli na ni patřičně hrdí. Její kolegové na nádraží ji samozřejmě už nyní brali jako hvězdu. Momentky z průběhu Felixina celého dosavadního života totiž už dávno zdobily nástěnku podobně, jako si pyšní rodiče vystavují fotky dokumentující úspěchy svých ratolestí.

Ale moudré přísloví praví, že děti nejsou jenom radost, ale i starost. To poznal zanedlouho také sám Paul, a to už Felix tak hlasitě nechválil, spíš naopak.

Vzhledem ke svému zvyku loudit z lidí jídlo, snědla občas Felix něco, co jí zrovna moc nesedělo. A právě to se jí jednoho dne přihodilo. A místo toho, aby si někam zalezla anebo se odebrala na patřičná místa, rozhodla se, že navštíví Paula.

Seděl zrovna u stolu a věnoval se papírování. Felix vběhla dovnitř a vyhoupla se na stůl. Paul nedávno zjistil, že má zřejmě alergii na kočičí chlupy, protože kdykoli mu Felix vyskočila na klín, dostal záchvat kýchání, takže poslední dobou si ji držel spíš od těla. Udivilo ho tedy, že se objevila zrovna v jeho kanceláři, a byl zvědavý, co po něm chce.

176

Felix.indd 176

10.1.2018 10:45:55

OP ON A S T OU PÁ

Zjistil to vzápětí: Felix podle všeho přišla jenom proto, aby mu pozvracela stůl. Jakmile bylo dílo dokonáno, zlehka seskočila zase na zem a ledabyle se odporoučela.

No jaképak copak? Kdo je tady divadelní primadona? Paul to uklidí.

A uklidil.

177

Felix.indd 177

10.1.2018 10:45:55

22. kapitola

Láska si nevybírá Felix kralovala na huddersfieldském nádraží a stejně jako rusovlasá panovnice Alžběta, toho jména první, si získala řadu obdivovatelů. „Felix má přítele!“ Angie a Angela přinesly horkou novinku, která se šířila jako požár celým nádražím.

Jejich Felix má nápadníka.

Na nádraží se toulavé kočky téměř nevyskytovaly, ale Felixina pověst se očividně rozšířila do celého kočičího světa a tenhle chlapík – toulavý černý kocour – se začínal objevovat každou noc. Luxusně vyhlížející Felix byla nepochybně skvělá partie a černý kocour ji přicházel okukovat pravidelně každou noc. Občas na ni jako zamilovaný student čekal u informací.

Angie Huntová si ho z bezpečné vzdálenosti důkladně prohlédla a moc nadšená z něj nebyla. Kocour byl trochu větší než Felix, ale vychrtlý a kostnatý, a když Angie přistoupila blíž, zřetelně cítila jeho nepříjemný živočišný pach. Na rozdíl od krásně načechrané Felix měl krátkou neudržovanou srst a rozhodně nebyl žádné terno. Angie se podobně jako každá starostlivá matka rozhodla zasáhnout.

178

Felix.indd 178

10.1.2018 10:45:55

L Á SK A SI NEV Y BÍR Á

„Podívej, Felix,“ snažila se jí promluvit do duše. „Je to hrubián. Jestli si začneš s takovým násilníkem, spláčeš nad výdělkem.“ Když pak obě kočky znovu jednou v noci viděla, dospěla k názoru, že Felix si vzala její slova k srdci. Felix zrovna posedávala za okénkem informační kanceláře, když se nežádoucí nápadník vloudal na nádraží. Tentokrát se trefil a zastihl objekt svého zájmu na místě. Posadil se a obdivně si ji prohlížel: nadýchané zjevení ztělesněné elegance. Felix si ho vůbec nevšímala. Zvedla nos do vzduchu a tvářila se, že ho nevidí.

Dělá se nedostupnou, usoudila Angie, která vše sledovala. To je dobře.

Příště však zvítězila Felixina zvědavost – nebo na ni možná zapůsobila nápadníkova vytrvalost. „Felix, je tady zase ten tvůj otrapa,“ upozornila ji Angie nespokojeně. Černý kocour se znovu plížil po nástupišti a vyhlížel svou vyvolenou.

Felix dělala jakoby nic, protože očividně nechtěla, aby na její námluvy dohlížela „rodina“. Nikdy je tedy nikdo spolu neviděl, ale kocourova návštěva probíhala pokaždé stejně: objevil se, chvíli Felix obdivně pozoroval a potom odběhl. A vzápětí se vytratila i Felix. Společně se pak procházeli chladnou podzimní nocí. Částečně kvůli tomuto vývoji, částečně na doporučení veterináře, usoudila Angie, že bude rozumné aplikovat preventivní odblešovací kúru. Jejich Felix blechy dosud nikdy neměla, a pokud by jí veterinář dal správný přípravek, nedostala by je ani teď, ani v budoucnu. Když Angie viděla, v jaké společnosti 179

Felix.indd 179

10.1.2018 10:45:55

K AT E MO O R E OVÁ

se Felix pohybuje, rozhodla, že čím dříve jí přípravek podají, tím lépe.

Medicína měla podobu tabletek a Angie dobře věděla, že s nimi u Felix neuspěje. A měla absolutní pravdu. Zkusila pilulku propašovat Felix do jídla, ale mazaná kočka ohryzala všechno kolem a místo, kde se nacházela tabletka, nechala netknuté. Angie vyzkoušela kdeco, ale nakonec bylo zřejmé, že na to musí jít jinak. Bylo to samozřejmě pro Felixino dobro, ale Angie tušila, že se to její čtyřnohé kolegyni nebude vůbec líbit.

Museli na to být tři: Angie a další dva pomocníci Dale a Louise. Vyčíhali si Felix v kanceláři. Když je uviděla všechny pohromadě, podezíravě přimhouřila oči. Šestý smysl jí napovídal, že se na ni něco chystá. Když ji Louise chtěla zvednout, kladla Felix srdnatý odpor, ale nakonec rezignovala před nevyhnutelností, přestože z jejího výrazu bylo jasné, že je pořádně nazlobená. „Zlatíčko,“ konejšila ji Angie, „nesmíš si to tak brát. Nedělala bych to, kdyby to nebylo nutné. Věř mi.“ Potom jí otevřela tlamičku, vložila dovnitř tabletku a zase ji zavřela.

Felix chvíli vypadala, že pilulku opět vyplivne a s ní vyklopí i obsah žaludku. Probodávala je rozhořčeným pohledem, ale po chvíli napjatého očekávání se jakoby mimoděk olízla.

Hotovo, oddechli si všichni tři. Jen pro každý případ ji ještě chvíli drželi, aby se ujistili, že pilulku opravdu spolkla. „Měli bychom mít jistotu, že je v pořádku,“ starala se Angie.

180

Felix.indd 180

10.1.2018 10:45:55

L Á SK A SI NEV Y BÍR Á

Ale Felix se očividně vedlo skvěle. Znovu se olízla. Louise ji postavila na zem a všichni si kolektivně oddechli. Dobrá práce, pomysleli si. „Zvládli jsme to,“ prohlásila Angie. „Už si nemusíme dělat starosti. Felix si zaslouží odměnu.“ Jen co otevřela dveře ven, aby donesla Dreamies, Felix vypálila jako raketa. To se jí vůbec nepodobalo – utéct dřív, než dostane oblíbený pamlsek.

Angie vykoukla do chodby a sledovala, jak kočka mizí za rohem. Usoudila, že pro Felix to byl velmi traumatizující zážitek a potřebuje na chvíli soukromí a klid. Chápavě pokývala hlavou. Však až bude chtít, zase přijde. Vrátila se do kanceláře a byla spokojená, že všechno dobře dopadlo. „To jsme zvládli, ne?“ řekla potěšeně kolegům. „Přímo na výbornou.“ „Angie,“ protáhl Dale opatrně. „Co?“ „Podívej se na zem.“ Na koberci ležela malá bílá pilulka. Felix medicínu vyplivla těsně předtím, než utekla z místnosti.

Dobře věděla, co dělá, a bylo jí jasné, že když rychle nezmizí, bude se celá procedura opakovat.

Angie zaklela, ale svým způsobem jí Felixina vynalézavost imponovala. Nedávné herecké zkušenosti z prken Alhambry jí očividně přišly vhod, protože představení, které právě předvedla, by si zasloužilo Oscara.

Jejich problém tedy zůstával: jak dostat do Felix lék na odblešení?

S jistým řešením přišel Billy. Jak se ukázalo, prostředek se neprodával pouze ve formě tabletek, 181

Felix.indd 181

10.1.2018 10:45:55

K AT E MO O R E OVÁ

ale existovaly i kapky, které se aplikovaly kočce za krk, a účinek byl zhruba stejný. Takže nakonec to byl právě Billy, kdo jí preventivní přípravek podal.

Přidržel Felix mozolnatýma rukama, pohladil ji a nakapal jí z lahvičky účinný přípravek. „A je to,“ zabručel. Felix mu byla moc vděčná, že ji ušetřil dalších pilulek.

Příhoda zároveň předznamenala pozvolné zlepšení vztahu mezi ním a Felix. Konečně dospěli k jisté tiché dohodě. A ve Felixiných občasných záchvatech mrzutosti (čím byla starší, tím častěji k nim docházelo) se dalo vystopovat něco z Billyho bručounství.

Ti dva byli prostě spřízněné duše. V každém případě si Billy už tolik nestěžoval, když Felix navštívila jeho zahrádku.

Nicméně v Huddersfieldu se našlo pár odborníků na zahradničení a ti by mohli namítnout, že Billy ji vlastně nikdy nevyháněl. Mezi levandulí, kopretinami, oranžovými montbréciemi a modrými kakosty, které Billy zasadil na záhonky, totiž vyrůstala další rostlinka jménem nepeta neboli šanta kočičí. Stříbřité lístky a fialkové drobné květy charakterizují bylinku, po které se kočky můžou utlouct.

Možná ji Billy zasadil přímo pro Felix.

182

Felix.indd 182

10.1.2018 10:45:55

23. kapitola

Bitva o huddersfieldské nádraží „Á, tady je,“ řekl Dave Chin, a když viděl, jak nadšeně se k němu Felix žene přes nástupiště, musel se smát. Byl prosinec dva tisíce třináct, vedle něj stála Chrissie z pokladny a v ruce držela kartonovou krabici, kterou Felix okamžitě poznala: skrývaly se v ní vánoční dekorace na stromeček. Každý rok, jakmile se krabice vynořila ze skladu, vyplula vzápětí odněkud i Felix, protože jakmile krabice opět spatřila denní světlo, znamenalo to jednu jedinou věc: bude zábava. Večírek. Radovánky začínají…

Nyní už tradičně „pomáhala“ Felix v prosinci zdobit vánoční stromeček, který stál ve vstupní hale.

Postup se pokaždé opakoval: stejně, jako když byla kotě, vydrápala se nejprve po kmeni až úplně na špičku a pak tam vysedávala celou věčnost a shlížela na okolí jako královna z trůnu. Sice už byla dospělá, ale to neznamenalo, že si nemůže užít legraci.

Kdykoli měla tu správnou náladu, uměla být stejně hravá jako dřív. A když se Dave a Chrissie pokoušeli vyhlásit válku všem vánočním ozdobám, k velkému pobavení přihlížejících s nimi začala hrát kopanou.

Jakmile tedy nyní uviděla, že se Dave přes halu vleče s velkým vánočním stromkem, okamžitě se 183

Felix.indd 183

10.1.2018 10:45:55

K AT E MO O R E OVÁ

dostavila na místo. A letošní rok se v ničem nelišil.

Na závěr celé akce si otřepala suché jehličí z kožichu a zanechala vyzdobený stromek svému osudu.

Nejvyšší čas vydat se na obhlídku před nádraží.

Zamířila přímo k hlavnímu vchodu, jímž chodila nejraději – a nebylo to jen proto, že se nejlépe hodil k Felixině luxusnímu zevnějšku. Felix sice měla herecký talent, ale ani její nejlepší představení bohužel nezabíralo na fotobuňku u automatických dveří. Pokud se tedy ocitla v oddělené prostoře s pokladnami a všichni kolegové se zrovna nacházeli na druhé straně skla, musela čekat, až jí otevře buď uklízečka, nebo někdo z cestujících. Bylo pro ni tedy mnohem jednodušší používat hlavní vstup, jímž mohla chodit sem a tam, jak se jí zlíbilo.

Vyběhla ven, zastavila se nad schody a nasála studený vzduch. Nádražní fasáda působila efektně, majestátní sloupy byly ozdobené svítícími řetězy a ledově bělostné žárovky zářily jako z pohádky.

Výzdoba podtrhovala slavnostní atmosféru, ale ve skutečnosti se přes rok neměnila, takže krášlila fasádu i mimo svátky. Nad Felixinou hlavou se zdvíhal tradiční trojúhelníkovitý tympanon, v jehož centru se vyjímaly starobylé hodiny s černými římskými číslicemi. Felix samozřejmě z postavení ručiček čas nevyčetla, ale pokud se jí týkalo, hlásaly pokaždé totéž: vhodný čas vrhnout se do dobrodružství.

Zvesela seběhla ze schodů a vyrazila na průzkum. Na náměstí hned naproti vstupu k nástupištím byla moderní fontána s tryskami, z nichž přímo od země v pravidelných intervalech stříkaly do vzduchu proudy vody. Za tmy byly osvětle184

Felix.indd 184

10.1.2018 10:45:56

BI T VA O H U D D E R S F I E L D S K É N Á D R A Ž Í

né a střídavě měnily barvu z purpurové přes zelenou až k modré. Felix se zkušeně vyhnula tryskám, z nichž mohl každou chvíli vyrazit gejzír studené vody, a pokračovala dál na výzvědy.

Její pozornost přilákala budova naproti přes náměstí. Šlo o památkově chráněnou stavbu Lion Building, která čněla do výšky tří pater a jejíž siluetu završovala socha krále džungle v životní velikosti. Lev si to na svých mohutných tlapách vykračoval po střeše a vypadal jako ztělesnění divoké šelmy.

Jeho miniaturní příbuzná si to se stejným sebevědomím rázovala po chodníku a pohazovala pyšně svou černou hřívou.

Kamenná budova byla postavena roku 1853, ale majestátní podobizna pána zvířat, který shlížel na Felix ze svých výšin, se datuje mnohem později.

Původní, už poněkud omšelý a otlučený kamenný lev se odebral do výslužby v sedmdesátých letech dvacátého století a třináctého listopadu roku tisíc devět set sedmdesát sedm stanul místo něj na vrcholu nový, lehčí model ze sklolaminátu. Z výšky obhlížel svoje království, a když ho v noci osvětlil reflektor, vznášel se na noční obloze jako římský bůh a působil opravdu impozantně.

Felix si ten rok Vánoce opravdu užila. S Billym se nyní stali nejlepší kamarádi, a pokud měl zrovna službu, Felix se od něj nehnula na krok. Když seděl v kanceláři, seděla tam s ním a dívala se, jak pracuje. Občas ji zvedl a posadil si ji na klín. Pokud musel ven, Felix vyskočila a šla ho doprovodit. Pletla se mu pod nohy, když pracoval, a snaživě máchala huňatým černým ocasem, aby se mu zavděčila.

185

Felix.indd 185

10.1.2018 10:45:56

K AT E MO O R E OVÁ

Společně chodili i na bezpečnostní obhlídky nebo dostala svolení jít s ním na zahrádku, kde Billy, oblečený v montérkách, o svém volnu stále něco kutil. „Tak co, spokojená?“ ptával se jí pobaveně a v očích se mu nezvykle zajiskřilo.

Angie Huntová a Dave Chin nemohli věřit svým očím, když se jednou Billy dokonce snížil k tomu, aby Felix asistoval při její oblíbené hře zvané „převalovaná“. Felix se svým jedinečným způsobem podařilo vyhmátnout jeho citlivou stránku a nejednou na Billyho obvykle mrzoutsky zamračené tváři vykouzlila spontánní široký úsměv – a (světe, div se) dokonce i smích. Na to jeho kolegové opravdu nebyli zvyklí.

A to všechno byla Felixina zásluha.

Stejně jako zaměstnanci nádraží ji měli rádi i cestující. A její sláva se šířila do světa. Felix měla za sebou úspěšný rok. Nejprve se dočkala vlastního vchodu (sice ho nevyužívala, ale to je jiná kapitola), poprvé se ukázala na jevišti velkého kamenného divadla a párkrát se také objevila na stránkách místních tiskovin. Přesto Angie ohromilo, když se dozvěděla, že Felix vybrali jako motiv letošních oficiálních novoročních přání PF 2014, které TransPennine Express každý rok nechávala připravit. V Huddersfieldu nikdo netušil, jak se ústředí v Manchesteru usneslo, takže bylo pro všechny velké překvapení, když otevřeli obálku a vykoukla na ně veselá Felix a přála jim všechno nejlepší do nového roku.

Na pohlednici byla kresba nádraží, koledníci zpívající vánoční koledy a přímo uprostřed způsobně seděla Felix, poslouchala sbor a byla patřičně upravená a vyfintěná ve svém růžovém obojku se znám186

Felix.indd 186

10.1.2018 10:45:56

BI T VA O H U D D E R S F I E L D S K É N Á D R A Ž Í

kou ve tvaru srdce. Malíř ji zachytil opravdu věrně: zvídavou hlavičku s našpicovanýma ušima držela vzhůru a svým postojem všem sdělovala: Jistě že jsem na pohlednici. Kdo jiný by tam taky měl být?

Angie byla radostí bez sebe. Tančila po místnosti, celý den nosila pohlednici s sebou a každému ji ukazovala. „Viděli jste to? Viděli jste novoročenku?

No tak se podívejte,“ naléhala na každého zaměstnance, který obálku dosud neotevřel. „Ne, neviděli,“ kroutili zpočátku nechápavě hlavou a divili se, co to jejich vedoucí popadlo, že se může z vánoční pohlednice takhle zbláznit. „Honem, tak se podívejte,“ dorážela na ně Angie a máchala jim obálkou před očima. „Vytáhněte to.“ Když pak obálku otevřeli, pochopili.

Pohlednice se opravdu povedla. Felix vypadala obzvlášť roztomile a obrázek měl tu správnou vánoční atmosféru. A navíc to byla dokonalá tečka za úspěšným rokem, který prožili ve společnosti své nové kočičí kolegyně.

Ne každý však Felix její úspěch přál. Dlouho předtím, než vložila tlapku na huddersfieldské nádraží, si na tohle území jako na své výsostné teritorium činil nároky někdo jiný. A tomu se nyní vůbec nelíbilo, že tahle kočičí nádhera měla zabrat jeho místo. Jednou v noci v zimě roku dva tisíce třináct se rozhodl zasáhnout.

Angie byla zrovna na prvním nástupišti a měla za sebou zhruba polovinu noční směny, když ho uviděla. Zalapala po dechu a ztuhla na místě, protože tenhle návštěvník vzbuzoval hrůzu nejen v srdcích koček, ale i lidí.

187

Felix.indd 187

10.1.2018 10:45:56

K AT E MO O R E OVÁ

Na protějším nástupišti mezi zlehka se vlnícím porostem v Billyho zahrádce se plížila šlachovitá městská liška. Angie je nikdy neměla ráda – něco jí na nich vadilo. Zavolala kolegovi a zašeptala naléhavě: „Carle, honem, pojď se podívat.“ Liška sice stála na protější straně peronu, ale to bylo jedno. Angie byla jako ochromená. Jenom při tom vědomí, že tam je a dívá se na ni, se jí rozbušilo srdce a zpotily se jí dlaně. Přála si jediné – být co nejrychleji zpátky v kanceláři. Liška ji upřeně pozorovala a pak se začala znovu plížit mezi stonky Billyho voňavých květin. Po chvíli zapadla do vysoké trávy, která se vlnila, jak se zvíře proplétalo kolem keřů. Byl vidět jenom jeho rudohnědý hřbet. „Rychle, Carle, musíme zpátky dovnitř,“ šeptala Angie nervózně kolegovi, zatímco oba sledovali, jak se zvíře sebevědomě vydává na obhlídku terénu.

Carl se však jen dobrosrdečně zasmál. „Nic ti neudělá,“ chlácholil ji. Liška byla na druhé straně kolejiště, dost daleko na to, aby jim mohla ublížit.

I když – mířila jejich směrem.

Vtom na čtvrtém nástupišti daleko z Angiina dosahu se najednou objevila Felix. Cupitala po peroně a vetřelce, který se vloudil do jejího revíru, si dosud nevšimla. Pospíchala do Billyho zahrádky a o nebezpečí, které na ni číhalo, neměla ani potuchy.

A že šlo o skutečné nebezpečí, o tom nikdo nepochyboval. Před pár lety utrpěla machesterská nádražní kočka Jumper těžké zranění právě při potyčce s liškou, přišla dokonce o zadní nohu.

Angie propadla panice. „Felix je naproti!“ vyhrkla. Nicméně ani jeden z nich nemohl nic dělat. Felix 188

Felix.indd 188

10.1.2018 10:45:56

BI T VA O H U D D E R S F I E L D S K É N Á D R A Ž Í

byla příliš daleko a liška mohla každou chvíli zaútočit. Angie jako ve zpomaleném filmu sledovala, jak liška odvrací pohled od nich a zaměřuje se na Felix. Přimhouřenýma očima sledovala blížící se konkurenci. Schylovalo se k boji. Liška se ani nemusela namáhat svou kořist pronásledovat, prostě si počkala, až jí Felix vběhne rovnou do rány.

Angie sledovala přípravy ke střetu a sevřel se jí žaludek. „Zabije ji, určitě ji zabije,“ hořekovala. Liška se přikrčila, jako by se chystala ke skoku, a vycenila zuby ostré jako břitva. Angie už viděla, jak se tyhle tesáky zakusují Felix do masa a trhají ji na kousky. „Proboha, Carle!“ vyjekla bez sebe hrůzou. „Ona ji zakousne a sežere.“ Vtom si Felix lišky všimla. Protivníci, kteří si nárokovali právo na nádraží, se střetli očima. Felix se zarazila, ale neuhnula. Co to má znamenat? Zamračila se. Kdo se mi to snaží pytlačit v revíru?

Chvíli se obě zvířata měřila pohledem. A pak se Felix očividně rozhodla, že se v žádném případě nevzdá. Možná si vzala příklad z krále zvířat na Lion Building, nicméně nyní dala jasně najevo, že ona z boje utíkat nebude. Královnou v Huddersfieldu je ona a jako mnoho panovníků si i ona tedy musí svou korunu vybojovat.

Angie z prvního nástupiště sledovala, jak Felix vyhrbila hřbet a naježila se. Ukázala tak, že si je vědoma nebezpečí a má přece jen trochu strach.

Nebylo divu, protože liška vypadala hodně divoce. Naježená srst však rovněž dávala najevo, že je Felix i pořádně naštvaná. Liška si začala s nepravou kočkou. Felix zuřila a celým svým chováním dávala 189

Felix.indd 189

10.1.2018 10:45:56

K AT E MO O R E OVÁ

najevo: Tohle je moje teritorium. Připlácla uši k hlavě a přímo ukázkově vyklenula hřbet jako oblouk Brooklynského mostu. Takhle ji Angie nikdy neviděla. Čišelo z ní napětí, ale necouvla ani o píď. Tohle je její nádraží a liška to musí pochopit.

Patová situace pokračovala a Angie scénu sledovala s bušícím srdcem. Kočkám tluče srdce dvakrát tak rychle jak lidem, ale Angie si byla jistá, že teď by rozdíl nikdo nepoznal.

Obě zvířata se stále měřila pohledem jako v duelu. Pak Felix vyhrbila hřbet ještě o něco víc a to rozhodlo. Liška ztratila nervy, stáhla ocas a utekla.

Jednoduše zmizela v tmavé zimní noci. Když Felix viděla, že nepřítel vzal do zaječích, napětí z ní vyprchalo a jakoby nic se vrátila k plánům na dnešní večer: pokračovala směrem k Billyho zahrádce. Teď už jí nikdo nestál v cestě.

Liška se na nádraží objevila ještě několikrát.

Obvykle kolem čtvrté nebo páté ráno jen váhavě postávala na kraji nástupiště, možná si chtěla ulovit nějakého šťavnatého zajíce, kteří dováděli v kolejišti u tunelu. Ale po onom památném prvním setkání si už na Felix netroufla. Podle všeho spolu uzavřely příměří: liška ignorovala Felix a Felix ignorovala lišku. A vzájemně respektovaly vlastní hranice.

Nicméně kdykoli se liška objevila, Felix ji bedlivě sledovala. Koneckonců jako zaměstnanec nádraží má jistou zodpovědnost, a kdyby se snad cizí návštěvník nechoval řádně, měla by o tom vědět a zakročit.

Ale liška se poslušně držela žluté čáry. Už poznala to, co zdejší zaměstnanci věděli dávno: Tady šéfuje Felix.

190

Felix.indd 190

10.1.2018 10:45:56

24. kapitola

Vynalézavá Felix Mohutný černý havran posměšně zakrákal.

Felix, která si v příjemném jarním počasí vyrazila ven, trochu otráveně vzhlédla ze svého stanoviště za kolařským stojanem. Havran se očividně rád předváděl: přelétával nad peronem, aby udělal dojem na své kolegy. Teď ke svému představení přidal ještě jeden prvek: po každém přeletu přistál na nástupišti a zlomyslně krákl, aby dal najevo, co si myslí o Felix, a pozlobil ji. Dělal to pořád dokolečka: sletěl ze svého ocelového bidýlka na peron a jeho krákání znělo tím výsměšněji, čím déle na něj Felix nereagovala. Ale Felix se nedala vyprovokovat. Nehnula se a pouze ho pozorovala. Létat sice neuměla, ale jako správná panovnice dobře věděla, kdy se povznést nad malichernosti světa.

Stejný nadhled projevovala i v jiných situacích – zvláště v tom, jak se chovala k dalším obyvatelům prvního nástupiště. Sice stále s velkou oblibou proháněla holuby, kteří na nádraží podnikali loupeživé nájezdy, ale vůči nemocným a zraněným ptákům dokázala kupodivu i navzdory přirozeným loveckým instinktům projevit ohleduplnost.

191

Felix.indd 191

10.1.2018 10:45:56

K AT E MO O R E OVÁ

Jednou odpoledne Michael Ryan z nádražní ochranky zrovna hlídkoval na prvním nástupišti, když vtom si všiml, že Felix se na čtvrtém chová prapodivně. Na peroně seděl raněný holub, který nemohl létat, a Michael s trochu nepříjemným mrazením sledoval, jak se Felix blíží k nemocnému ptákovi. Domníval se, že se na bezmocné zvíře vrhne jako lev na gazelu v národním parku Serengeti.

Ale Felix ho překvapila. Napřed si před holuba sedla, jako kdyby si ho chtěla pořádně prohlédnout, a potom mu jako pečlivá ošetřovatelka dělala chvíli společnost. Posléze natáhla hedvábnou tlapku a starostlivě ho poplácala po hlavě, jako kdyby mu otírala čelo. V jejích pohybech nebyl ani náznak agresivity, dokonce to ani nevypadalo, že by se chtěla jenom rozptýlit a pohrát si – spíš to působilo, že konejší kamaráda.

Po Felixině povzbudivém gestu se holub, který měl namířeno kamsi na osmé nástupiště, na chvíli vzchopil a odhopkal zase o kus dál. Když se zastavil, Felix do něj tlapkou jemně šťouchla a holub poskočil zase o pár kroků. Pokaždé, když nemohl dál, ho Felix poplácala a podepřela, a tak ho eskortovala až do cíle cesty, na osmé nástupiště.

Dalo by se samozřejmě namítnout, že si jenom krátila volnou chvíli a byla to pro ni hra – a holub neměl na vybranou a nezbývalo mu než poslechnout, protože by to pro něj jinak mohlo dopadnout špatně. Ale Michael Ryan, který celou scénu pozoroval zpovzdáli, měl jiný dojem. Možná to byla hloupost, ale připadalo mu, že Felix se snaží holuba povzbudit.

192

Felix.indd 192

10.1.2018 10:45:56

V Y N A L É Z AVÁ F E L I X

Příměří uzavřela i se zdravými holuby. Sam Dyson, který měl na starosti hlášení a prodej jízdenek a Felix znal od okamžiku jejího příchodu na nádraží, si všiml, jak Felix asi dvě hodiny strávila v družné shodě s jedním z holubů. Ten postával na kraji prvního nástupiště jako postarší gentleman, důstojně pozoroval okolí a sledoval příliv a odliv cestujících. Už tam takhle chvíli okouněl, když na peron přiklusala Felix. Očividně byla zvědavá, co tam ten opeřenec má tak zajímavého. Neplížila se za ním jako za kořistí, spíš ji poháněla přirozená zvídavost. Když přišla až k němu, zastavila se.

Holub se ani nehnul a nesnažil se uletět. Felix se chovala také přátelsky. Chvíli to vypadalo, jako by mu chtěla položit packu kolem ramen, ale nakonec se vedle něj jenom usadila a společně podřimovali jako dvojice starých přátel na lavičce v parku.

Navzdory tomu, že Felix většinou působila velmi světaznale, na jaře roku dva tisíce čtrnáct by jí Angela Dunnová medaili za bystrost zrovna neudělila. „Ahoj, Felix,“ pozdravila ji, když se ten den její kočičí kolegyně objevila v kanceláři Ztrát a nálezů, přes otevřenou zásuvku stolu se vyhloupla nahoru a nadšeně se s ní vítala. Každou chvíli Angele olízla ruku, aby jí dala najevo svou náklonnost. Protože Felix vzhledem ke své nezávislosti málokdy projevovala takovou cituplnost, Angelu její přítulnost trochu překvapila. Byly s Felix nejlepší kamarádky. Angela jí nechávala volnost, nebrala ji do náruče ani ji nepoponášela, protože měla pocit, že toho si Felix užije za den víc než dost. A připadalo jí, že právě ten klid a odstup Felix oceňuje. Angela 193

Felix.indd 193

10.1.2018 10:45:56

K AT E MO O R E OVÁ

byla s Felix od okamžiku, kdy přišla na nádraží – podobně jako Angie Huntová a Billy. A podobně jako Felixin hnědý medvídek (který se u ní i po letech těšil velké oblibě).

Teď Felix vemlouvavě zamňoukala, aby dala najevo, že by jí přišel vhod nějaký pamlsek. Angela vyhověla a Felix odehrála krátké představení s tím, jak ho chytá do tlapek. Ta-dáá. Potom si řekla o další, ale přestože na Angelu vyzkoušela celý přesvědčovací arzenál, k jejímu nesmírnému zklamání zastrčila Angela pytlík s Dreamies zpět do zásuvky, zaklapla ji a nesmlouvavě své kočičí kolegyni sdělila, že pro dnešek to stačí.

Felix očichala desku v místě, kde se vznášela svůdná vůně chutné kapsičky, a potom znovu udělala na Angelu oči. Její prosebný výraz by rozmrazil i ledovec, avšak Angela už se zabrala do práce.

Když po chvíli zase zvedla oči, Felix byla pryč. Jindy by si šla zdřímnout na hromádku měkkých hraček a látkových věcí, které čekaly na policích, až si je někdo přijde vyzvednout, ale dneska si očividně našla jinou zábavu.

Uběhl nějaký čas a Angela konečně mohla spokojeně zaklapnout spodní hlubokou polici. Hotovo.

Papírování má z krku. Oblékla si oranžovou bezpečnostní vestu, kterou museli zaměstnanci TransPennine Express nosit na nástupištích, a zamířila ven.

Před kanceláří se s kolegy zastavila na kus řeči.

Chvíli tam postávali a bavili se, když vtom zaslechli hlasité: „Mňau!“ Začali se rozhlížet po Felix, protože si mysleli, že se schovává na svém oblíbeném místě za kolařským 194

Felix.indd 194

10.1.2018 10:45:56

V Y N A L É Z AVÁ F E L I X

stojanem nebo někde o kousek dál na peroně, ale nikde ji neviděli. To je divné, pomyslela si Angela.

Odkud se to ozývá? „Mňau!“ Znovu se všichni zaposlouchali. Znělo to dutě a trochu s ozvěnou, ale nepochybně to byla Felix. „Viděli jste ji teď někdy?“ vyptávala se Angela kolegů, ale všichni kroutili hlavami. „Mňau!“ Nyní to působilo o něco naléhavěji a Angela začala brát hledání vážně. Prošla kancelář přednosty, potom místnost výpravčích, kde zkontrolovala Felixino oblíbené místo ve sprchovém koutě i pánské a dámské uzamykatelné skříňky. Právě tam se Felix ráda zašívala, aby měla klid a ticho a bohatství měkkých podušek. V mužských šatnách často způsobila pohromu, protože pánové si tam pravidelně odkládali náhradní uniformy. Felix se v nich blaženě převalovala a nechala všude svoje chlupy.

Jednou si někdo zapomněl zamknout skříňku, a když se vrátil, dvířka stála dokořán a Felix si spokojeně hověla v plechové jeskyni, zahrabaná do jeho nejvzácnějšího drážního saka tak důkladně, že jí byly vidět jenom smaragdové oči. Vypadala tak roztomile, že se na ni nikdo nemohl zlobit. Ale nejen zamykatelné skříňky patřily k jejím oblíbeným úkrytům, se stejnou náruživostí navštěvovala dřevěné policové regály v dámské šatně a nepohrdla ani možností vyskočit si na skříňku, odkud měla dokonalý výhled. Ze šatních skříněk v pánské šatně viděla až do města, proto právě tohle místo ráda vyhledávala.

Přestože Angela prohlédla všechna zmiňovaná zákoutí, po Felix nebylo ani stopy.

195

Felix.indd 195

10.1.2018 10:45:56

K AT E MO O R E OVÁ

„Neviděli jste Felix?“ začala se vyptávat, ale všichni jen vrtěli hlavou. „Kde jsi? Felix!“ Angela si už začínala dělat starosti. „Mňau!“ ozvalo se důrazně, jako kdyby se Felix hlásila o slovo. Vzápětí mňoukání zaznělo znovu, tentokrát netrpělivě. Felix jí očividně sdělovala: Tady jsem. Tak honem, dělej něco. Angela znovu všechno prohlédla, ale Felix ani tentokrát nenašla.

Nakonec se zastavila a bezradně si prohrábla vlasy. Stála kousek od informací, kam Felix ráda chodila a které ležely naproti od kanceláře Ztrát a nálezů, jejíž dveře byly zpola otevřené. „Mňau!“ Kde propána může být? nechápala Angela. Zaposlouchala se a Felix opět zamňoukala.

To je divné, běželo Angele hlavou a snažila se jít po hlase. Zní to jako z mé kanceláře…

Otevřela dveře dokořán a zastavila se na prahu. Před ní stál její psací stůl: Felix nikde. Kolem stěn se tyčily regály napěchované ztracenými věcmi: Felix nikde. Angela prošla kolem polic a přesunula pár věcí, aby se podívala, zda Felix nezůstala vězet někde vzadu za kufrem nebo zamotaná v šusťákové bundě. „MŇAU!“ Teď už Felix opravdu ztrácela trpělivost.

Angela se pozvolna otočila a znovu se zadívala na svůj psací stůl. No to mě podrž…, pomyslela si.

Přistoupila ke stolu, vytáhla spodní velkou zásuvku a… Felix vyskočila ven. Konečně je ze svého těsného vězení na svobodě. Vypadala trochu pocuchaně.

Trvalo ale jenom chvíli, než se zase zorientovala, 196

Felix.indd 196

10.1.2018 10:45:56

V Y N A L É Z AVÁ F E L I X

a Angela ji nikdy neviděla pelášit takovou rychlostí pryč. Zavřela šuplík a už jí bylo jasné, co se stalo. Mlsná Felix si chtěla posloužit dalšími kočičími dobrůtkami, proto se přikradla k velké dolní zásuvce v naději, že by se odtamtud mohla propracovat k pytlíku Dreamies o patro výš. Ve spodním výsuvném kontejneru bylo místa dost a ukrýt se tam a plánovat velkou kočičí loupež se zpočátku jevilo jako zábava. Ovšem když se čtyřnohá lupička v tichosti přikrčila v koutě, zaklapla nicnetušící Angela šuplík a Felix se ocitla v pasti.

Když Angela sledovala, jak kočka mizí za rohem, byla ráda, že to dobře dopadlo. Aspoň Felix dostala za vyučenou a příště si nechá zajít chuť na dobroty, pomyslela si. Čím byla Felix starší, tím byla vynalézavější. Ve třech letech už byla přímo mistr ve vymýšlení triků, jak se lstí dostat k něčemu dobrému na zub. Kočky jsou chytrá zvířata. Jejich mozek se podobá lidskému mnohem více než psí. A v umění, jak vyloudit z někoho pamlsek, jsou úplní mistři a lehce se v tom vyrovnají svým člověčím protějškům.

Felixina metoda celkem pochopitelně vycházela ze zkušenosti, která se jí osvědčila minule. Jednoduše se chystala podat další ze svých skvělých hereckých výkonů, jimiž si vysloužila pozvání na divadelní prkna. Nové číslo vyzkoušela na Angie hned po ránu. Vedoucí noční směny měl z úkol ji nakrmit, ale když Angie vpadla do kanceláře a popřála všem hezké ráno, Felix na ni už čekala s tím nejzuboženějším výrazem, jaký se jí kdy povedlo nasadit.

Dopotácela se k psacímu stolu, jako kdyby ji slabos197

Felix.indd 197

10.1.2018 10:45:56

K AT E MO O R E OVÁ

tí nohy už neunesly, a tam se vyčerpaně zhroutila.

Zamrkala a pak upřela na Angie žalostný pohled.

Zvedla ochable tlapku a slabě ji šťouchla, jako by ji prosila o pomoc. Celou noc jsem musela strávit o samotě s tím netvorem, který mě trápil hlady. Teď je tady Angie a musí ji zachránit. „Copak? Stalo se něco?“ vylekala se Angie. Dobře poznala, co Felixino žalostné mňoukání znamená: Mám hlad. A Felix uměla mňoukat skutečně srdceryvně.

Teď se na zemi zavrtěla, doklouzala o něco blíž k Angie, pak se zvedla na zadní, položila jí obě tlapky na ramena a zadívala se jí přímo do očí. Její pohled žebronil o milost – jenom jedno sousto, nic víc není potřeba k její záchraně před smrtí. Ale rychle, než bude příliš pozdě. „Copak, Felix, nedostala jsi najíst?“ vyděsila se Angie.

Včerejší noc měl službu Dave Rooney a k Felixině velké smůle právě nyní procházel kolem dopravní kanceláře. Když zaslechl Angiin výkřik, zastavil se a nakoukl dovnitř. Očividně se ho velmi dotklo, že si o něm mohla Angie něco takového myslet. „Jistě že dostala najíst,“ ohradil se. „Jenom to na tebe zkouší.“ Avšak Felix se nedala jedním neúspěchem odradit a příště to zkusila znovu. Už dávno pochopila, že jako nádražní kočka má přístup k různým profesím a zažije více směn, takže kdykoli se změní scéna, má novou příležitost si polepšit. Angie zanedlouho zjistila, že právě na ní si svoje dramatické umění zkouší pravděpodobně nejčastěji. Felix dokázala 198

Felix.indd 198

10.1.2018 10:45:56

V Y N A L É Z AVÁ F E L I X

natolik přesvědčivě ztvárnit kočku na pokraji smrti hladem, že Angie na ni nejednou hleděla s opravdovou starostí, dokud ji z omylu nevyvedl kolega, který měl službu před ní. „Máš měkké srdce,“ dobírali si ji a Angie znovu pochopila, že ji Felix obalamutila.

Některé pokusy přesto skončily úspěchem a Felix si skutečně přilepšila, ale když se zjistilo, že dostává dvakrát plnohodnotnou večeři, její kolegové si zvykli vzájemně se informovat, a aby předešli nedorozuměním, začali na nástěnku zapisovat přesně čas, kdy dostala Felix naposledy najíst. Kdyby se tedy opravdu stalo, že by při rušné směně na ni někdo náhodou zapomněl, nezůstala by následující den o hladu. Především se tím dalo velmi lehce odhalit, jestli to na ně zase jenom zkouší (což bylo devět případů z deseti). Pak si musela nechat zajít chuť.

S takovou situací si Felix uměla dobře poradit.

Odběhla do nádražní haly, postavila se ke vchodu a své parádní číslo na téma „vyhladovělá kočka“ zkusila znovu. „Mňau!“ zanaříkala žalostně. Mám hrozný hlad, zachraňte mě někdo…

Felixina „rodina“ se oproti předchozím letům ještě rozšířila. Když byly v červnu roku dva tisíce třináct zavedeny turnikety, přišly posily, takže počet zaměstnanců huddersfieldského nádraží se rozrostl na třicet šest lidí a jednu černobílou kočku. Bohužel však neplatilo, že každý pohlížel na kočičí kolegyni se sympatiemi. Například kdykoli měl službu nový výpravčí Geoff a Felix se objevila ve dveřích dopravní kanceláře, vykázal ji ven: „Zmiz odsud.“ Dokonce jednou napsal na nástěnku: „Pytel blech nakrmen.“ 199

Felix.indd 199

10.1.2018 10:45:56

K AT E MO O R E OVÁ

Felix se však jeho křikem nedala zastrašit. Nonšalantně se vždy otočila na patě, zase vyšla ven a zamávala mu huňatým ocasem, jako kdyby říkala: V pohodě, Geoffe. Nerozčiluj se, vrátím se, až se uklidníš. Zjevně byla toho názoru, že na každého nerudného vedoucího něco platí, jenom je třeba najít správný způsob, ale dřív nebo později se jí nepochybně podaří si ho naklonit. Koneckonců jen si vzpomeňte na Billyho, jakou s ním měla potíž. Teď se z nich stali nerozluční přátelé a Felix ho měla ráda. Dokonce tak moc, že na jaře roku dva tisíce čtrnáct si lámala tu svou chytrou hlavičku s řešením jednoho velmi důležitého problému: jak zařídit, aby Billy zůstával na nádraží pořád a nikdy od ní neodcházel. Angie byla u toho, když Felix na tuto závažnou otázku našla odpověď.

Billy chodil na noční a s Felix trávil hodně času.

Směna trvala dvanáct hodin, takže když se těsně po šesté ráno začal pozvolna vypravovat domů, býval dost unavený. S Angie kráčeli po peroně, vykládali si a Billy jí předával informace a poslední úkoly před odchodem. „A co Felix?“ zeptala se Angie. „Je po jídle,“ oznámil jí Billy stručně a přitom odškrtával seznam úkolů na papíře. Odkašlal si a pokračoval: „Dostala napít. Ale kde je teď, nevím.

Od rána se neukázala.“ Když Angie přišla na směnu a s Billym se bavili v kanceláři, Felix se vytratila. „Však ona se ukáže,“ pokrčila Angie rameny.

Věděla, že Felix bude zanedlouho zpátky. Jakmile začala ranní špička, vždycky si zalezla za svůj oblíbený stojan.

200

Felix.indd 200

10.1.2018 10:45:56

V Y N A L É Z AVÁ F E L I X

„O tom nepochybuju,“ souhlasil Billy a potlačil zívnutí.

Oba sešli po schodech, minuli King’s Head a mířili na parkoviště. Billy v dálce viděl svůj stříbrný vůz a už se nemohl dočkat, až bude uvnitř. Těšil se, jak vklouzne do sedadla, zapne bezpečnostní pás, pojede rovnou domů a svalí se do postele.

Ale někdo měl jiné plány.

Když zahnuli za roh a měli auto přímo před sebou, zjistili, že na střeše trůní Felix. Dokázala jeho auto správně vybrat z velkého množství dalších a byla sama se sebou nesmírně spokojená: konečně dokázala vymyslet způsob, jak Billyho zadržet na nádraží. Možná se inspirovala svými předchozími úspěchy, kdy vyskočila cestujícím na kufr, čímž si z nich udělala rukojmí, a žadonila o jídlo. Na střeše Billyho vozu se pohodlně uvelebila a bylo zřejmé, že se v nejbližší době nemá v úmyslu hnout.

Billy nevěřícně zavrtěl hlavou. „No tak, holka, slez dolů,“ zahartusil. „Chci jet domů.“ Ale Felix dělala, že neslyší. „Seskoč, Felix,“ opakoval Billy přísně. „Mám za sebou dvanáctihodinovou směnu a odjíždím. Šup.“ Felix se jenom trochu zavrtěla, ale svým postojem dávala zřetelně najevo, že dobrovolně se nepohne ani o centimetr. Očividně byla nadšená, jak jí úskok skvěle vychází. Seděla na střeše, takže si s Billym mohli hledět rovnou do očí, a z jejího průzračně smaragdového pohledu se dalo zřetelně vyčíst triumfální: Mám tě. „No tak, buď hodná holčička a slez,“ zkoušel to Billy, tentokrát po dobrém.

201

Felix.indd 201

10.1.2018 10:45:56

K AT E MO O R E OVÁ

Angie se pobaveně uchechtla a s Billym evidentně neměla žádný soucit. Naopak patovou situaci pohotově vyfotila: Bezmocný Billy se handrkuje s Felix, která trůní na kapotě jeho vozu a hledí na něj svrchu. Angie to připadalo tak legrační, že fotografii okamžitě poslala Billyho manželce a ostatním.

Doplnila k ní i popisek: „Felix nechce pustit domů vedoucího noční směny.“ Tento trik pak na Billyho zkoušela Felix opakovaně, protože jí na výsledku opravdu záleželo.

Podle jejího názoru je Billy doma tady u ní. A měl by s ní být pořád.

202

Felix.indd 202

10.1.2018 10:45:56

25. kapitola

S šéfovou v zádech Billy zahrádku naplánoval a osázel, ale jak dobře ví každý pěstitel, práce na zahradě nikdy nekončí.

Takže kdykoli měl při směně chvíli, nebo o svém volnu, zašel na pozemek, aby provedl běžnou údržbu. A nezřídka mu dělal společnost jeho chundelatý černobílý stín.

Billy však nedávno dostal skvělý nápad, jak by mu se záhonky mohl pomoct ještě někdo jiný než Felix. Začal totiž uvažovat o možnosti zapojit do projektu místní komunitu. Představoval si, že by se o zahrádku mohla starat skupina dětí se speciálními výchovně-vzdělávacími potřebami. Měly by vlastní pozemek, který by mohly vylepšovat a na který by byly pyšné. Dívaly by se, jak rostlinky prospívají a jak jejich péče vytváří skutečnou krásu. Něco takového zorganizovat samozřejmě nebylo nic lehkého, zatím šlo pouze o návrh projektu a zbývalo překonat mnoho překážek. Ale kdykoli si Billy něco předsevzal, nikdy se nevzdal a byl ochotný to vydupat ze země – stejně jako své předchozí nápady.

Nádraží z jeho iniciativ dlouhá léta těžilo. Projekt „Umění na peronu“ stále běžel, dva roky po sobě uspořádali úspěšnou výstavu děl mladých umělců, 203

Felix.indd 203

10.1.2018 10:45:56

K AT E MO O R E OVÁ

a navíc Billy v roce dva tisíce čtrnáct získal ocenění za přínos pro životní prostředí (už druhou cenu za pět let). Za ta léta se mu podařilo zvýšit reputaci nádraží jako instituce, která klade důraz na ekologii a udržitelné zdroje. Díky němu byly v prostoru nádraží nainstalované automatické spínače, které šetřily elektřinu, a kladl se velký důraz na recyklaci.

Na veřejných záchodech přibyla úsporná zařízení šetřící vodu. Dokonce i ve své zahrádce Billy zabudoval speciální systém na zachytávání dešťové vody.

Když na nádraží v roce dva tisíce čtrnáct nastoupil nový pracovník Chris Bamford, který dostal na starosti službu u turniketů, obsluhu nádražního rozhlasu a zákaznický servis na peronech, Billyho práce na něj udělala velký dojem. A nejen práce, ale i sám Billy, který vždy s každým jednal na rovinu a nebral si servítky (někdo by mohl říct, že se chová jako hrubián). Svou přímočarostí vzbuzoval respekt, a přestože nic neslevil ze svého mrzoutství, lidé ho měli rádi.

Ovšem Billy nebyl první, komu Chrise při nástupu představili. Tato čest samozřejmě náležela také Felix. Vlastně hned, jak nastoupil, dostal otázku: „Už jsi viděl Felix?“ „Ne,“ odpověděl Chris nechápavě. „Kdo je Felix?“ „Tak pojď, představíme tě.“ A noví kolegové se postarali, aby se nejprve formálně seznámil s nádražní kočkou, a teprve potom se může přikročit k seznamování s dalšími spolupracovníky.

Dali také Chrisovi jasně najevo, jaké jsou priority: „Napřed půjdeš za šéfovou a potom tě provedeme po nádraží.“ 204

Felix.indd 204

10.1.2018 10:45:56

S ŠÉFOVOU V Z Á DECH

Felix byla tou dobou v Huddersfieldu tři roky a prošla zaškolením ve všech provozech, takže bylo jenom správné, aby se Chris seznámil s kolegyní, která bude bedlivě dohlížet na jeho pracovní výkon. Pokud Felix zrovna měla náladu, dokázala se o práci týmu velmi živě zajímat – vydržela hodiny soustředěně pozorovat dění kolem sebe a v případě potřeby zasáhnout. Když byla ve službě, tvářila se nepřístupně, aby si udržela odstup a zachovala respekt, a vypadalo to, že všechny postřehy v duchu objektivně třídí a zaznamenává si je do tabulky. Jako kdyby měli pořád za zády inspektora.

Felix vydržela celou hodinu sedět nepřetržitě u pokladen, sledovat, jak zaměstnanci vydávají jízdenky, a hodnotila jejich výkon. Vyskočila si na monitor nebo na tiskárnu, aby měla přehled o množství prodaných jízdenek. Když se počítala tržba nebo si pro peníze přijela bezpečnostní služba, aby je odvezla do banky, Felix stála v pozoru na místě, aby hotovost pohlídala: stručně řečeno Felix jako kontrolor extraordinaire obsáhla mnoho talentů a disciplín.

Chris se prohýbal smíchy, když pochopil, kdo je Felix. Kamarád jeho kamaráda na nádraží před časem pracoval, takže Chris už o zdejší nádražní kočce něco zaslechl, ale jméno nevěděl. Nyní ji tedy poznal.

Bohužel Chris měl na kočky alergii. Ovšem jak se postupně na nádraží zabydloval, na Felix si zvykl, a nakonec jeho alergie téměř ustoupila a ve Felixině přítomnosti neměl žádné zdravotní potíže.

205

Felix.indd 205

10.1.2018 10:45:56

K AT E MO O R E OVÁ

První týden si na ni ještě dával pozor a většinou se jí vyhýbal. Ale úplně to nešlo, protože velmi rychle pochopil, že kolegové ho nevarovali jen tak zbůhdarma: „šéfová“ mu byla stále v patách. Když přišel poprvé na směnu, Felix se k němu přidala hned u turniketů. Ovšem moc dobrý příklad mu nedávala, protože se posadila přímo doprostřed trasy, takže lidé proudící ven z nástupiště ji museli obcházet. A co hůř, na každičkého pasažéra se mračila jako čert. Čím byla starší, tím bývala nabručenější. Chris tedy hned první den schytal následky její špatné nálady. Navíc některé lidi Felix měla ráda – například Davea, který ji směl pochovat vždycky a ona mu sama skočila do náruče – ale další zase nemohla vystát. A když někoho neznala, projevovala vůči němu značnou podezíravost, dokud se neukázalo, že je hoden její důvěry.

Chris Felixinu reputaci samozřejmě znal, proto mu poněkud zatrnulo, když si to k němu namířila rázným krokem a ocasem sebevědomě máchala do rytmu. Očividně se rozhodla zaujmout místo, a než se Chris nadál, zasedla mu přenosnou pokladnu, kterou si jenom na chvíli odložil stranou.

Chris ovšem pokladnu potřeboval, aby mohl obsloužit cestující. Nyní však na ní seděla chlupatá, dobře živená kočka a on se nemohl dostat k penězům. „Hej, Felix,“ otočil se k ní a připadal si hloupě, že mluví s kočkou. „Trochu se odsuň.“ Felix nehnula ani brvou a naprosto lhostejně zívla. Chris se zatahal za černou bradku a povzdechl 206

Felix.indd 206

10.1.2018 10:45:56

S ŠÉFOVOU V Z Á DECH

si. Hluboce se zamyslel. Tohle byla pro každého, kdo je první týden v práci, nejhorší noční můra: šéf mu háže klacky pod nohy a úmyslně mu sabotuje práci. Než se Chris pořádně zaučí, musí jako nový zaměstnanec zvládnout řadu nových dovedností – netušil však, že jednou z nich bude umění odstranit kočku z přenosné pokladny.

Nakonec mu nezbylo než to udělat a postupem času si osvojil řadu dalších užitečných věcí, například sundat rozvalenou Felix z klávesnice tak, aby se neprobudila. Právě na stůl si chodila zdřímnout nejraději, potíž byla v tom, že ho obvykle zabrala skoro celý.

Chris se dokázal velmi rychle zaučit, ale zlomyslná Felix jako by mu to dávala pořádně sežrat.

Například se přišourala k rozhlasovému vysílači a zvysoka dopadla na tlačítko, takže se mikrofon vypnul v půlce hlášení. Felix na Chrise šibalsky mrkla, jako kdyby dobře věděla, co právě provedla. Nebo ho občas poplácala tlapkou po paži, aby přilákala jeho pozornost zrovna v okamžiku, kdy se soustředil na bezpečnostní kameru nebo třeba byl uprostřed vysílání ohledně příjezdu nebo odjezdu vlaku. Nějak se mu podařilo hlášení dokončit bez chyby a pak se otočil na Felix. „Copak chceš?“ zeptal se jí.

Felix párkrát máchla svým huňatým ocasem, jako kdyby říkala: To bys rád věděl, co?

Jednoho dne se však ukázalo, že Felix si má opravdu nač stěžovat. Ustavičně mňoukala, aby dostala najíst – a tentokrát si to nevymýšlela. Skutečně měla hlad, protože v noci byla vyhlášena pohotovost 207

Felix.indd 207

10.1.2018 10:45:57

K AT E MO O R E OVÁ

a vedoucí, který měl zrovna službu, musel odejít.

Když to Chris zjistil, hned se nabídl, že se o Felix postará. Odvedl ji do kuchyňky a nachystal jídlo.

Po této zkušenosti se její vztah k němu trochu změnil. Očividně se řídila zásadou: Kdo tě krmí, toho nepruď. Ať už si to Chris přál, nebo ne, měl odteď až nadosmrti věrnou kamarádku.

A Angie Huntová by mu mohla potvrdit, že Felix je vůbec ta nejlepší kamarádka, jakou si lze jen představit. Zvlášť pro člověka, který má vedoucí postavení. Na vrcholku fouká a člověk se někdy cítí opuštěně. Navíc vzhledem k systému nočních služeb platilo, že v devíti případech z deseti byli vedoucí na všechno sami. Jistě, měli svoje lidi, ale v konečném důsledku ležela zodpovědnost za celý provoz na nich. Takže pouze výjimečně měla Angie příležitost se s někým ze svých podřízených posadit, vypít si kávu a vypovídat se ze starostí a nepříjemností, které musela při směně řešit. Naproti tomu Felix byla stále poblíž a především vždy ochotně naslouchala, takže skvěle posloužila jako ona příslovečná pohádková vrba. A některé věci mohla Angie svěřit opravdu jenom jí. „Už mám všeho plné zuby, Felix,“ povzdechla si třeba ve slabé chvilce. „Ať už mi všichni dají pokoj.“ Felix vyskočila na stůl a posadila se před ni.

Nenatáhla k ní packu, jako že něco chce, ani nezačala příst jako obvykle. Místo toho zůstala jen tak sedět a dívala se na ni, jako kdyby pozorně poslouchala. Jako kdyby věděla, že přesně tohle právě teď Angie potřebuje. Felix byla ráda středem pozornosti a občas se chovala jako rozmarná filmová hvězda, 208

Felix.indd 208

10.1.2018 10:45:57

S ŠÉFOVOU V Z Á DECH

to je pravda, ale zároveň uměla projevit nebývalou vnímavost a upřímnou příchylnost.

Právě z tohoto důvodu byla Angie alergická na různé rádoby vtipné poznámky o tom, že si jejich Felix někdo odnese. Když některý z cestujících občas zažertoval, že si ji přibalí do zavazadla, Angie pokaždé nebezpečně přimhouřila oči. „To bych vám neradila. Měl byste v patách mě a mých třicet pět kolegů,“ odpověděla vždycky rázně. „To vám za to opravdu nestojí.“ Možná i to odradilo případné lupiče, protože Felix si dál vesele pobíhala po nádraží. Ale něco se přece jen ztratilo: v létě roku dva tisíce čtrnáct zmizel beze stopy Felixin blýskavý růžový obojek a srdíčková známka. Nikdy se nepodařilo zjistit, co se s nimi stalo. Jeden den je Felix měla a vypadala skvěle jako vždycky, a druhý den byly pryč. Podařilo se jí z obojku vyklouznout, jako když byla kotě a musela nosit lékařský límec? Nebo se v průběhu nějaké její výzkumné mise zachytil za větev a teď se pohupuje v křoví?

Ať už za ztrátou stálo cokoli, Felix se na to těžko mohli zeptat. Když jí Angie a Angela pročesávaly hustou černou srst a naříkaly nad tím, že obojek zmizel, jenom se kroutila a pohazovala hlavou. Bez obojku se nedala pořádně zvládnout. Navíc mnohem důležitější než skutečnost, že bez módních doplňků celebrity přece jen trochu ztrácejí glanc, bylo nyní reálné nebezpečí, že by ji někdo mohl považovat za toulavou kočku. Někoho, kdo ji nezná, by mohlo napadnout, že je to pouze bezejmenná kočka, nikoli vážená členka huddersfieldského nádražního týmu.

209

Felix.indd 209

10.1.2018 10:45:57

K AT E MO O R E OVÁ

Bez známky ji taky mohl někdo ukrást – nebo se mohla zatoulat a nenávratně ztratit. Kdyby se nyní nějakým nedopatřením dostala do Domino´s Pizza, na dobrý konec a šťastné shledání by mohli zapomenout. Bylo tedy nezbytně nutné jí okamžitě pořídit náhradní obojek a známku, aby všichni věděli, že Felix je doma právě na nádraží.

Angela Dunnová se vypravila koupit nový obojek, ale čekalo ji zklamání. Felix se svým svítivým růžovým obojkem vypadala velice elegantně a stylově, takže jí Angela chtěla koupit stejný, ale momentálně neměli žádný na skladě. Jediný, který se tomu původnímu trochu podobal, měl visací ozdoby, což bylo pro nádražní kočku, která každou chvíli přebíhá koleje, velmi nepraktické. Nicméně Felix potřebovala obojek hned. Nikdo nechtěl, aby prožila další noc bez průkazu totožnosti. Co kdyby se ji pokusili ukrást stejně jako přede dvěma lety? Co kdyby se zrovna dnes v noci zaběhla někam daleko mimo nádraží, zranila se a nálezce by netušil, komu má zavolat? Na takovou možnost nechtěli ani pomyslet.

Angela tedy trpělivě probírala jednotlivé obojky a nedokázala se rozhodnout. Brala do ruky jeden po druhém, ale žádný se jí nelíbil. Ani jeden se pro Felix nehodil. Až pak, prakticky téměř jako poslední z nabídky, objevila fialovočervený blýskavý model, jehož barva dokonale ladila s barvami společnosti TransPennine Express. Bylo to naprosto dokonalé. „Naše kočka bude mít přímo značkovou věc. Je to elegantní a praktické, ale i okouzlující a přepychové.“ 210

Felix.indd 210

10.1.2018 10:45:57

S ŠÉFOVOU V Z Á DECH

Ani původní srdíčko už v obchodě neměli, ale Chrissie, která obstarala první známku, byla tak laskavá, že se postarala o novou: tentokrát to bylo tenké kovové kolečko a na něm vyryté stejné údaje jako předtím: na líci Felixino jméno a adresa, na rubu mobilní telefon na vedení stanice, aby kdokoli měl možnost zavolat, až se Felix zase někde ztratí.

Ke známce jako poslední třešinka na dortu patřil maličký červený zvoneček. Felixin nový outfit byl dokonalý. Bude vypadat úžasně.

A taky tomu tak bylo. Když se Felix jako opravdová topmodelka na přehlídkovém molu procházela sem a tam a nakrucovala se, jako kdyby předváděla modely značky Dior v Paříži, všichni se rozplývali chválou a vzdychali obdivem. Dokonce i Billy si odpustil štiplavé poznámky, což Angie překvapilo.

Sice nechválil, ale ani neironizoval – něco úplně jiného, než když před lety viděl poprvé Felix v růžovém.

Billy se však poslední dobou necítil dobře. V říjnu ho stále nepříjemně pálila žáha a pak ho silně bolelo v krku. Koncem roku dva tisíce čtrnáct se jeho potíže ještě zhoršily. V listopadu se cítil tak prachbídně, že mu přednosta stanice Paul musel s lítostí doporučit, aby si vzal pár dní neschopenku.

Zato Felix byla čilá jako rybička a jenom kvetla.

V prosinci se k pýše a radosti Angie opět dostala na tradiční vánoční pohlednice TransPennine Express.

Prázdniny měla strávit u Jean Randallové z pokladny, která se nabídla, že si tento rok Felix vezme přes Vánoce domů. Tehdy však netušila, co ji čeká. A jak se později ukázalo, na tyhle Vánoce rozhodně nikdy nezapomene.

211

Felix.indd 211

10.1.2018 10:45:57

26. kapitola

Santa Mňaus „A jsme tady, Felix,“ řekla Jean a otevřela dvířka přepravky. „Vítej u nás doma.“ Felix opatrně vylezla z modrošedé bedničky a se zájmem se rozhlédla kolem. Jean bydlela v hezkém domku z roku tisíc osm set dva. V přízemí byla kuchyně, která sloužila i jako jídelna, a prostorný obývací pokoj s dřevěnými parketami, který byl vymalovaný krémovou barvou. Centrálním bodem pokoje byl otevřený krb s kamennou deskou. Když se uvnitř zapálil oheň a přes francouzské dveře se zatáhl bílý voálový závěs, místnost se proměnila v magicky útulné místo, kde se daly příjemně strávit dlouhé zimní noci.

Felix všechno důkladně prohlédla a strčila nos do každého záhybu a mezírky, aby se seznámila s prostředím, které se od nádraží snad nemohlo lišit víc. U Jean strávila už Vánoce přede dvěma lety, ale když teď na svých černých tlapkách s bílými špičkami tiše našlapovala po domě, nezdálo se, že by si na svou předchozí návštěvu vzpomínala.

Vánoce s roztomilým černobílým kotětem se přede dvěma lety vydařily skvěle, takže Jean se letos ochotně nabídla znovu, že Felix přes svátky pohlídá.

212

Felix.indd 212

10.1.2018 10:45:57

S A N TA M ŇAUS

V roce dva tisíce dvanáct, když Jean s Felix přišly domů po odpoledních nádražních oslavách Štědrého dne, Felix rovněž nejprve všechno důkladně prohlédla, potom jednoduše vyskočila Jean na klín, stočila se do klubíčka a usnula jako špalek.

Všechny nové vjemy ji dočista vyčerpaly. Na Boží hod vánoční to však byla Jean, komu se vyčerpáním klížila víčka, protože Felix celou noc naříkavě mňoukala. Bez obvyklého ruchu nádraží a přítomnosti kolegů z noční směny jí bylo smutno. Ticho i nehybný klid, které panovaly v domě, ji stresovaly.

Normálně celou noc slýchala, jak sem a tam posunují vlaky. Jean musela přinejmenším třikrát vstávat a jít za ní – ale ani tak Santu nezahlédla. Aspoň se tedy s Felix pohodlně usadily na gauči a poslouchaly rádio, zatímco nad městem svítalo a nastával další den vánočních svátků.

Boží hod vánoční se však vydařil – Felix dostala speciální sváteční pamlsek, čerstvou krevetu, zatímco Jean s rodinou, která ji přišla navštívit, jedli v jídelně. Dům praskal ve švech a Jean byla přesvědčená, že přinejmenším někteří z hostů přišli proto, že byli zvědaví na letošního čestného hosta. Všichni toužili si proslulou železniční kočku prohlédnout na vlastní oči. Felix nehnula ani brvou a nijak jí nevadilo, že kolem ní panuje čilý ruch a hovor, lidé se překřikují a přecházejí z místa na místo, protože byla z nádraží na hluk zvyklá. Nicméně víc než všichni hosté dohromady ji zpočátku zajímala především její hostitelka, kterou následovala všude jako stín, a hlasitě předla, aby dala najevo radost, že mezi všemi těmi naprosto cizími lidmi vidí zná213

Felix.indd 213

10.1.2018 10:45:57

K AT E MO O R E OVÁ

mou tvář. Zanedlouho se však přece jen v novém prostředí rozkoukala a druhou noc prospala, ani se neprobudila. Jean tedy mohla s klidným svědomím říct, že si její čtyřnohá společnice zvykla na domácí režim velmi rychle a svátky se báječně vydařily.

Felix vrátila na pracoviště odpočatější než většina ostatních jejích kolegů.

S Jean strávily Štědrý den, Boží hod vánoční a potom ji dvacátého sedmého prosince Jean zavezla zpět na nádraží. I pro ni to byl první den v práci, a když tehdy otevřela dvířka přepravky, Felix vyklouzla ven a zamířila si to rovnou na nástupiště, jako kdyby tam byla pořád a ani na okamžik neodešla. Loudala se po peroně a spokojeně kývala cestujícím, jako kdyby jim chtěla oznámit: Už jsem zase doma.

Ne že by si prázdniny neužila. Felix měla zvídavou a dobrodružnou povahu a výlety s kolegy se pokaždé vydařily. Tento rok to nepochybně nebude jiné. Její hlavní prioritu – mít příjemné místo, kde by se mohla natáhnout – dokázal splnit většinou každý.

Když si ji tedy teď Jean přivezla domů, nechala ji, aby se u ní nejprve porozhlédla, a sama se šla převléknout z nádražního stejnokroje. Vytáhla kostkované pyžamo a přehodila si přes ně růžový župan.

Po práci se vždycky ráda oblékla do něčeho pohodlnějšího a dnes večer se už s Felix nikam nechystaly.

Budou vysedávat na gauči, jen ony dvě, a dělat si na dnešní Štědrý den příjemnou společnost.

Jean se vrátila do pokoje, aby se podívala, jak se Felix zabydlela. Usoudila, že ji najde zahraba214

Felix.indd 214

10.1.2018 10:45:57

S A N TA M ŇAUS

nou v nové flísové dece, kterou jí speciálně pro tuto příležitost koupila. Nebo možná v kuchyni, kde jí nachystala kočičí záchod. Felix měla od své matky Lexi pořádnou školu a byla slušně vychovaná. Některé věci se prostě nezapomínají.

Vzhledem k tomu, že Felix byla zvyklá se pohybovat volně venku, Jean se bála, aby se jí někam nezatoulala. Proto počítala s tím, že ji přes Vánoce bude držet mezi čtyřmi stěnami stejně, jako když u ní byla Felix na návštěvě minule. Jean bydlela poměrně daleko od nádraží, navíc k ní jely autem, takže hrozilo nebezpečí, že kdyby Felix utekla, mohla by se ztratit. Na to, že by se Jean vrátila po Vánocích do práce bez ní a sdělovala tuhle novinku kolegům, nechtěla ani pomyslet. Angie Huntová by ji nejspíš zabila.

Když sešla Jean dolů, Felix se spokojeně procházela po obývacím pokoji, máchala ocasem, jen to svištělo, a bílé vousky se jí chvěly dychtivostí, jak nasávala nové vzrušující vůně. „Všechno v pořádku, princezno?“ zeptala se Jean.

Pustila se dole trochu do uklízení, zatímco Felix dokončovala svou počáteční průzkumnou výpravu. Uprostřed obývacího pokoje stál velký konferenční stolek, Jean stála na jednom konci, Felix na druhém, venku za oknem se zešeřilo a na město se snášela tma.

Jean cítila, jak ji Felix sleduje pohledem, vesele jí něco vyprávěla a přitom uklízela v místnosti.

Když u ní Felix byla na návštěvě minule, úplně ji hypnotizovala pohledem, jako kdyby se ji bála pustit z dohledu. I nyní Jean ten pohled cítila přímo 215

Felix.indd 215

10.1.2018 10:45:57

K AT E MO O R E OVÁ

fyzicky, jako kdyby se na ni upíraly dva reflektory. Když se po chvíli Felix zadívala jinam, přepadl Jean náhle divný pocit. Podobně to měla i se svými chlapci, když byli malí – jakmile ztratila jejich pozornost a rozhostilo se ticho, věděla, že je něco špatně.

I teď se tedy hned ohlédla po Felix, která byla stále na druhé straně konferenčního stolku. Seděla před vyhaslým krbem, upřeně se do něj dívala a zdálo se, že je ponořená v myšlenkách. Po chvíli naklonila hlavu na stranu a bylo vidět, jak je napjatá. Očividně se chystala k nějaké akci. Jean však netušila, co přijde. „Felix?“ zeptala se váhavě.

A pak se to najednou stalo: Felix skočila do krbu.

Jedním plavným pohybem překonala kamenný rám, vevnitř se zastavila a vyskočila do výšky – asi v komíně cítila čerstvý vzduch. Jean viděla jenom její ocas a dvě černé zadní nohy, jak se Felix začala škrábat nahoru začouzeným komínem výš a výš. „FELIX!“ zaječela Jean. Oběhla stolek, který jí náhle připadal spíš jako překážka, kterou Felix postavila mezi ní a sebe, aby získala pár sekund náskok. Ale nakonec se ke krbu dostala přece jen včas a stihla popadnout Felix oběma rukama za nohy dřív, než jí její vážený vánoční host zmizí v komíně.

Srdce jí prudce bušilo. Nesmí mi utéct, nesmí mi utéct, dunělo jí hlavou.

Felix se kroutila jako had a snažila se jí vysmeknout. Komín se nahoře zužoval, a navíc trochu zatáčel, a Felix se vší silou snažila dostat za ohbí, 216

Felix.indd 216

10.1.2018 10:45:57

S A N TA M ŇAUS

aby se měla o co opřít. Jak škrábala o kámen, ze stěn odpadávaly velké kusy spečených sazí a vířily kolem nich, takže Jean byla okamžitě černá od hlavy k patě.

Zatmělo se jí před očima a na chvíli si myslela, že dostane infarkt. Proboha, vždyť je Štědrý večer, běželo jí hlavou. Je Štědrý večer a já ji nesmím pustit. Co když se zraní? Co když uteče? A co když v komíně uvízne? Budu muset volat hasiče. Živě si dovedla představit jejich reakci. „Komínem přece chodí Santa Claus, madam,“ pochechtávali by se nepochybně, „ne Santa Mňaus.“ Hasiči ovšem nebyli ten největší problém. Jean víc děsilo, co by tomu řekli kolegové v práci. Její srdce by samozřejmě šlo okamžitě stranou a každý by litoval především Felix. „Cože? Jean prodělala infarkt? Chudinka,“ prohodili by ledabyle. „A jak se cítí Felix? Jak se vůbec do komína dostala? Jestliže tam uvízla, bude třeba zbourat celý dům.“ Jean zatáhla Felix ještě silněji za nohy a zoufale se ji snažila dostat zpátky do místnosti. Felix prskala a držela se pevně čehosi nahoře v úzkém komíně. Odmítla se vzdát svého plánu na procházku po střeše. Jean táhla, Felix vřískala, Jean škubla, Felix vykvikla, každá vteřina připadala Jean jako věčnost, krev jí bušila v uších.

A pak to najednou Felix vzdala a obě vypadly po zádech z krbu do pokoje. Felix předvedla ukázkový kotoul a vystřelila do kuchyně. Byla v bezpečí. Řád byl znovu nastolen. Domove, sladký domove.

Nicméně domov nebyl tak sladký jako předtím, než se Felix rozhodla odpovědět na volání divočiny.

217

Felix.indd 217

10.1.2018 10:45:57

K AT E MO O R E OVÁ

Jean seděla před krbem, lapala po dechu a snažila se odhadnout škody.

Byla celá černá od sazí stejně jako Felix. Dřevěné parkety, stolek… to všechno pokrývala jednolitá černá vrstva. Momentálně však myslela především na to, jak zatarasit krb. Co kdyby se Felix o podobný kousek pokusila znovu?

Vůbec nechápala, co to do Felix vjelo. Když u ní byla minule před dvěma lety, o krb neprojevila sebemenší zájem. A teď tohle!

Příčina celé téhle spouště zatím mňoukala v kuchyni. Nicméně Felix působila spíš rozjařeně než vyděšeně. Jako by říkala něco ve smyslu: To byla parádní jízda! A jednoduše akceptovala realitu: Zkusila jsem to, nevyšlo to. Co podnikneme teď? Ale jenom proto, že Felix momentálně vypadala smířená se situací, neměla Jean vyhráno. Felix se klidně mohla o krb začít zajímat znovu – třeba uprostřed noci, když bude Jean spát…

Jean se po špičkách připlížila ke dveřím do kuchyně, zavřela je, aby měla alespoň pro nejbližší chvíli Felix pod kontrolou, a potom začala přemýšlet, čím krb zakrýt. Zvedla polštář, ale ten byl moc malý.

Uvažovala, že před ohniště přesune nějaký kus nábytku tak, aby Felix kolem něj nemohla prolézt dovnitř, ale přestože vyzkoušela víc věcí, vždycky po straně zůstala škvíra, kterou by se kočka lehce protáhla. Nakonec tedy zašla do patra a donesla starou péřovou duchnu. Napěchovala ji do komína a bušila do ní zespodu tak dlouho, až sopouch dokonale utěsnila a peřina držela pevně. „Tak,“ oddechla si. „To musí stačit.“ 218

Felix.indd 218

10.1.2018 10:45:57

S A N TA M ŇAUS

Když zvládla nejdůležitější úkol, rozhlédla se po pokoji, který potřeboval generální úklid. Zamířila do kuchyně za Felix a rozhlížela se jako vyšetřovatel při obhlídce místa činu. Jít ve Felixiných šlépějích nebylo nic těžkého, protože černé tlapky bylo vidět všude. Kočka sama se stočila do klubíčka v koutě místnosti.

Jean si k ní dřepla a zadívala se na ni. Chvíli si hleděly do očí a Jean přísně potřásla hlavou: „Tohle už nikdy nesmíš dělat, Felix, slyšíš? Málem jsem dostala infarkt.“ Felix smířlivě zavrněla. Asi to mělo znamenat, že si bere výtky k srdci. Vstala a začala se otírat Jean o nohy. „Takže jsme zase kamarádky?“ ujišťovala se Jean.

Jasně, kamarádky.

Jean došla pro starý kartáč a Felix se nechala krotce vykartáčovat, její obvyklé návštěvy krášlicího salonu to však nepřipomínalo ani vzdáleně.

Nejprve ji Jean jen tak oprášila rukou, až ji měla úplně černou, potom ji pořádně prodrbala kartáčem a česala tak dlouho, až měla Felix huňatou srst zase jakžtakž čistou. Felix se nebránila, klidně stála a nechala se opečovávat. Kolem ní se postupně tvořil černý kruh sazí. Potom vytřela Jean celou kuchyň i pokoj a odstranila černé otisky tlapek. Teprve pak pustila Felix znovu do pokoje a ta jako přitahovaná magnetem zamířila přímo ke krbu. Krátce se přitom ohlédla přes rameno na Jean, která ji sledovala ostřížím pohledem. „Ať tě to ani nenapadne,“ varovala ji Jean.

219

Felix.indd 219

10.1.2018 10:45:57

K AT E MO O R E OVÁ

Felix přiběhla ke krbu a nakoukla dovnitř. Očichala peřinu, potom sklonila hlavu a vycouvala. Ale každou chvíli zalétla ke krbu pohledem stejně jako Jean, která si stále dělala starosti: Je tam ta peřina pořádně upěchovaná? Nemohla by ji Felix uvolnit?

Kvůli všem těm starostem neměla čas na nic jiného a teprve nyní si tedy všimla, jak vypadá. Růžový župan už nebyl růžový. Ruce měla úplně černé.

Potřebovala se osprchovat, ale bála se jít nahoru, aby si náhodou Felix mezitím nezahrála na Houdiniho a nerozplynula se jako dým. Ale neměla na výběr. Vyrazila se tedy osprchovat, špinavé šaty dala vyprat, a když pračka začala melodicky pobrukovat, konečně si mohla jít dolů do pokoje odpočinout.

Jen co si sedla na pohovku, vyskočila jí Felix na klín a chtěla podrbat. Všechno bylo odpuštěno. Santa Mňaus se opět proměnil v jejich starou známou Felix.

Potom už večer probíhal hladce. Po alotriích v komíně šlo všechno jako na drátkách a Felix nedělala žádné potíže. Dokonce v noci ani nemňoukala.

Na Boží hod dostala kousek nejlahodnějšího lososa ze Sainsbury´s, naservírovaného v bílé porcelánové misce, která kdysi patřila jejím dětem – byla na nich modrým písmem napsaná abeceda. Felix lososa milovala a kousek, který jí Jean dovolila sníst, spořádala na jeden zátah a potom hlasitě předla, aby dala najevo, že by nepohrdla přídavkem.

Zbytek dne Felix seděla u okna, dívala se ven do zahrady a každou chvíli otráveně zamňoukala.

Jean jí bylo trochu líto a mrzelo ji, že ji takhle musí hlídat. Felix očividně záviděla kočkám, které občas 220

Felix.indd 220

10.1.2018 10:45:57

S A N TA M ŇAUS

přeběhly po zahradě, a sýkorkám a holubům, kteří si zvesela poletovali z větve na větev.

Ani když se setmělo, se Felix nehnula od okna.

Jean měla stromy na zahradě ozdobené solárními řetězy se svíčičkami, a jakmile slunce zapadlo, světýlka se automaticky rozzářila a blikala ve tmě.

Možná Felix svíčičky připomínaly pohádkové osvětlení sloupů v jejím nádražním domově. Nejspíš se jí stýskalo.

Když následující den dojela Jean na nádraží a otevřela přepravku, byla Felix nadšená, že je zase doma.

Vyhrnula se ven jako velká voda, v kanceláři všechno poctivě očichala a utíkala zkontrolovat Billyho zahrádku. Potom proběhla základní trasu rutinní bezpečnostní obhlídky až k parkovišti. Ale člověk, kterého hledala, tam nebyl.

Billy dosud do práce nenastoupil.

221

Felix.indd 221

10.1.2018 10:45:57

27. kapitola

Nejtěžší sbohem „Je vám už tak dobře, abyste mohl přijít dnes na schůzi?“ zeptala se Angie Huntová kolegy po telefonu. „Dnes asi ještě ne,“ odpověděl Billy chraptivým šepotem. „Ale brzy budu zpátky. Ne abyste mi zase zaneřádili tříděný odpad. Však já vás znám.“ Angie zavěsila a musela se smát. S Billym už pracovali tak dlouho, že se mezi nimi vyvinulo bezprostřední přátelství, takže si mohli dovolit si jeden druhého jízlivě dobírat. Billy jí pořád v žertu předhazoval, že mu kazí recyklovací systém, protože vyhazuje věci do koše jen tak, a ona mu zase oplácela poznámkou, že v její kanceláři se má věnovat práci, a ne se jí prohrabovat odpadcích.

Když Billy onemocněl, Angie mu pravidelně volala a informovala ho o novinkách z práce, aby byl v obraze, až se zase vrátí. K nejdůležitějším zprávám patřila ta, že jejich vedoucí Paul už se zase přesunuje na jiné působiště, a než se za něj najde trvalá náhrada, zastoupí ho Andy Croughan.

A právě Andymu tedy Billy zatelefonoval, když se dozvěděl zprávy o svém zdravotním stavu. Bolesti v krku se mu nelepšily, a jak se ukázalo, nešlo 222

Felix.indd 222

10.1.2018 10:45:57

NEJ T ĚŽŠÍ SBOHEM

jenom o drobnou infekci, nachlazení nebo neškodný kašel.

Byla to rakovina.

Andy ohromením ztratil řeč. Přestože Billymu už nějakou dobu nebylo dobře, Andy se stále domníval, že se zase brzy vrátí do práce. I Billy o tom byl přesvědčený. Všichni tomu věřili. Vždyť ho viděli sotva před měsícem a nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jeho zdravotní potíže by mohly být vážné.

Po tom telefonním rozhovoru se pak všechno odehrálo velmi rychle. Nemoc měla agresivní průběh a Billy dramaticky zhubl. Jeho stav se zhoršoval tak překotně, že když přišel druhý telefonát, měl Andy pocit, že uběhlo sotva pár chvil, a dosud se nestačil se situací srovnat. Tentokrát volala Billyho manželka a sdělila jim tu neuvěřitelnou zprávu, že třicátého prvního března roku dva tisíce patnáct Billy náhle zemřel.

Andy zvolna odložil telefon. Byl v šoku a ztrátu cítil téměř fyzicky. Billy už není. Andy měl za povinnost to sdělit ostatním.

Postupně vyhledával jednoho po druhém. Povaha práce na nádraží je zvláštní v tom, že se kolegové málokdy nacházejí na stejném místě. Rozprchnou se po nádraží, jako když se z jednoho depa rozjíždějí vlaky každý po své koleji. Vždy se našel nějaký cestující, který potřeboval informace nebo asistenci, nějaký vlak, který bylo potřeba vypravit.

Nebylo tedy možné, aby Andy svolal všechny na jedno místo a smutnou novinku jim sdělil najednou. Takže ráno ve středu prvního dubna postával Andy u schodů před vstupem do budovy a pokou223

Felix.indd 223

10.1.2018 10:45:57

K AT E MO O R E OVÁ

šel se odchytit každého, kdo přicházel na směnu.

Nikdy neviděl tolik smutných tváří a tolik potlačovaných slz, neslyšel tolik tichých slov „tragédie“, „líto“, „velká ztráta“.

Když Angie zastavila na parkovišti před nádražím, už si dělala starosti. Zkoušela volat Billyho manželce Val, aby ji trochu rozptýlila, ale nikdo telefon nebral.

Něco se stalo, pochopila Angie, když telefon stále jen vyzváněl.

Nepřítomně zabouchla dvířka, hlavu plnou Billyho, a pomalu zamířila po schodech nahoru: Kolikrát už tudy prošla do práce, aby si s kolegy předala směnu.

Když nahoře u vchodu zahlédla Andyho, málem se jí zastavilo srdce. Okamžitě jí bylo jasné, že se stalo něco hrozného. V první chvíli nepomyslela zrovna na Billyho, ale jakmile ji Andy uviděl, přistoupil k ní s ustaraným výrazem, takže nepochybovala o tom, že to, co jí chce říct, se jí líbit nebude.

Andymu se svým způsobem ulevilo, když Angie dole pod schody uviděl. Chtěl si s ní promluvit dřív, než půjde dovnitř. Věděl, jak si byli s Billym blízcí, a netušil, jak tragickou zprávu přijme. Vycítil, že bude nejlepší, když jí to sdělí o samotě, ne před ostatními spolupracovníky.

Vzal ji za paži a odvedl ji stranou, aby je nikdo nerušil.

Když jste s někým pracovali taková dlouhá léta jako Angie s Billym – déle, než vydrží mnohá manželství – společně jste si stěžovali, žertovali, nasmáli se a povykládali jeden druhému plno osobních věcí, které jste neprozradili živé duši, 224

Felix.indd 224

10.1.2018 10:45:57

NEJ T ĚŽŠÍ SBOHEM

zůstane opravdu hodně velké prázdno, když ten druhý zemře. Přestože Angie věděla, že je Billy vážně nemocný, nikdy si nedokázala představit, že by je nadobro opustil. O takových věcech asi žádný člověk běžně nepřemýšlí. Když pak tragická zpráva přijde, nezbývá než nasadit statečnou tvář, zakrýt otřes a jít si opět po své práci. Na emoce nebyl čas, s tím by Billy souhlasil. Zahrádka, výstava umění ani ekologické inovace nepřišly samy od sebe, Billy si je musel vydupat ze země. Nadřel se, aby jeho nápady spatřily světlo světa, stejně jako se za celý život nadřel při práci na železnici.

Když Angie tu zprávu uslyšela, měla pocit, že se uvnitř ní něco zhroutilo. Tato tak silná žena, obvykle překypující energií, kterou nikdy nic nedokázalo rozhodit, se teď cítila úplně ochromená. Billyho smrt se jí natolik dotkla, až měla pocit, že ten den nedokáže pracovat. Stejně jako Billy už nikdy nepřijde, také ona by se nejraději otočila a odešla pryč.

Aspoň protentokrát.

Nakonec jí však samozřejmě nic jiného nezbývalo.

Musela se vzpamatovat, narovnat se a jít dál – i bez Billyho. Když ne dnes, tak zítra, nebo za týden, stejně jako ostatní. Doma se zármutek snášel lépe, ale jakmile prošli bránou, všechno jim Billyho připomínalo – jeho jméno u úkolů, které bylo potřeba vykonat, jeho fotografie na nástěnce, jeho přihrádka přetékající dokumenty, které už si nikdy nepřečte. A pravděpodobně největší jeho připomínkou byla Felix.

Vůbec nechápala, co se s ním stalo. Už nikdy na parkoviště nevjela ta velká stříbrná přepravka 225

Felix.indd 225

10.1.2018 10:45:57

K AT E MO O R E OVÁ

pro lidi, na kterou by se mohla usadit, když se Billyho směna chýlila ke konci. Mohla se potloukat po zahrádce jakkoli dlouho, ale Billyho tam stejně nezastihla. Nepřišel, oblečený do své pracovní kombinézy, aby okopal záhonky a pak se sklonil, velkou mozolnatou rukou ji podrbal za uchem a pohladil po hřbetě. Neměla možnost vyskočit mu na klín ani se mu motat kolem nohou, ani už necítila jeho vůni, protože osobní věci buď zmizely, nebo zůstaly zamknuté v zásuvkách a v jeho skříňce. A ani tak chytrá kočka jako Felix neuměla odemknout kovové dveře.

Byla to obtížná doba pro všechny, ale snad nejhůře nesla Billyho ztrátu Angie. Přepadl ji zármutek, jehož šíře a hloubka ji zaskočily. Každou chvíli jí vhrkly slzy do očí a hlas se jí zachvěl. Nicméně jako vedoucí musela být nad věcí, protože si za ní ostatní přicházeli pro instrukce. Bez ohledu na to, co se stalo, jí tedy nezbývalo než dál udržovat pořádek a řešit aktuální problémy.

V soukromí své kanceláře se však nemusela tak hlídat a mohla dát smutku volný průchod. A někdy se potřebovala s ním i někomu svěřit, ale pro šéfovou se nehodilo, aby se šla vyplakat na rameno svým podřízeným. Zbývala jí jen jediná kolegyně… „Teď, když je ten starý bručoun pryč, co si bez něj počneme?“ řekla a zadívala se utrápeně na Felix.

V případě potřeby si natočila křeslo tak, aby seděla zády k prosklenému okénku a nikdo jí neviděl do tváře – kromě Felix. Felix byla u ní, poslouchala a zdálo se, že jí rozumí. Angie si zvykla svěřovat se jí se svými pocity a z Felixiných velkých zelených 226

Felix.indd 226

10.1.2018 10:45:57

NEJ T ĚŽŠÍ SBOHEM

očí čišelo pochopení a soucit. Nato si vyskočila Angie na klín, ta ji láskyplně hladila a společně seděly v družném porozumění. Takové tiché chvilky Angie pomáhaly, aby se pak dokázala zvednout a jít opět po své práci. Zhluboka se nadechla, vyšla na nástupiště a jako na autopilota nasadila úsměv. Zatvářila se rázně a schopně, jak se na správnou vedoucí sluší a patří.

I Felix se musela postupně naučit obejít se bez Billyho. Alespoň jí po něm zůstalo její nejoblíbenější útočiště: každý den se vypravila na procházku po Billyho zahrádce. Když si chtěla vychutnat hezký den, vyválela se v šantě, pokud měla zrovna hravou náladu, schovávala se v křoví a číhala na holuby. V jiné dny, kdy ji přepadla melancholie, jenom nehnutě seděla v dlouhé pohupující se trávě, hlavou se jí honily její kočičí myšlenky a tiše pozorovala okolní svět. Pokud se k ní někdo přiblížil zrovna v takové chvíli, dala zřetelně najevo, že není v náladě na návštěvu. Zpražila dotyčného pohledem, jímž mu jasně sdělovala: Jdi pryč. A jenom pošetilec by ignoroval zamračený pohled nádražní paní Bručounové.

Billyho úmrtí mělo na celý tým pracovníků nádraží nesmírný dopad. A nejen v Huddersfieldu. Když se zprávu dozvěděl Gareth Hope, i on cítil tuto ztrátu velmi bolestně. Koneckonců právě díky Billymu teď měl novou práci. Bez jeho přátelské pobídky by nejspíš stále seděl na nádraží s Felix na rameni.

Gareth však cítil, že Billy ho neopustil úplně, protože moudrá slova staršího kolegy mu zněla v hla227

Felix.indd 227

10.1.2018 10:45:57

K AT E MO O R E OVÁ

vě a připomínala se mu obzvláště ve chvílích, kdy potřeboval radu. Na Billyho bude stále vzpomínat.

Angie se rovněž postarala, aby neupadl v zapomnění. Ke konci roku dva tisíce patnáct se dohodla s ostatními zaměstnanci a vedoucími na tom, že Billyho nesmírný přínos by si zasloužil trvalou připomínku. Není přece možné nechat člověka jako Billy jen tak odejít a nezvěčnit jeho památku nějakým konkrétním způsobem.

Angie trvala na tom, aby památníček stál v Billyho zahradě, protože to místo měl za života velmi rád.

Když na něj vzpomínala, vždycky ho viděla v jeho pracovní kombinéze, jak okopává záhonky. Takže si tedy všichni odhlasovali, že v zahrádce postaví na Billyho památku speciální lavičku. Finance poskytla jejich společnost, která byla ráda, že může takto uctít svého výjimečného zaměstnance.

Lavička měla být hotová v létě, ale Angie si přála, aby instalaci rámovala vzpomínková slavnost, a ne aby se lavička jen tak potichu osadila na místo. Začala tedy plánovat a organizovat.

Když však lavička konečně dorazila, ukázalo se, že při převozu došlo k jejímu poškození. Museli tedy povolat Davea China, aby předělal zkřivené spoje. Dave se ochotně pustil do díla. Kdyby to nebylo udělané pořádně, od Billyho by to pořádně schytali, to bylo všem jasné. Pan Bručoun na ně měl vliv i po smrti a to byl pádný důkaz, jak silný to byl charakter.

Dave proměřil zahrádku a lavičku a vybral místo – přímo před záhonem tak, aby si návštěvníci mohli v celé kráse vychutnat přírodní prostředí, 228

Felix.indd 228

10.1.2018 10:45:57

NEJ T ĚŽŠÍ SBOHEM

které Billy vlastnoručně vytvořil a jemuž věnoval tolik úsilí. A zahrádka byla stále v perfektním stavu. Přestože Billyho nápad, aby ji využívala mládež se speciálními vzdělávacími potřebami, se do jeho smrti nepodařilo prosadit, vzala si ho za svůj dobrovolnická skupina Přátelé huddersfieldského nádraží. Měli v úmyslu se postarat o to, aby Billyho odkaz žil dál.

Angie dokončila přípravy na menší vzpomínkovou slavnost, ale vzhledem k tomu, že lavička ještě nebyla úplně opravená, pro jistotu ji překryli průhledným igelitem a kolem omotali žlutočernou bezpečnostní pásku, aby si na ni náhodou někdo před slavnostním otevřením nesedl.

Angie zavolala Billyho manželce. „Val, nemohla byste prosím přijít v pondělí na nádraží? Plánujeme něco menšího a potěšilo by nás, kdybyste tady byla taky.“ Když Val přijela, čekala na ni krásná lavička ze světlého dřeva, umístěná v Billyho zahrádce a převázaná ohromnou bílou stuhou. Po straně byla připevněná zlatá plaketa zářící novotou, která připomínala jejího manžela. Protože každý se chtěl vzpomínkové slavnosti zúčastnit jako projev úcty k Billymu, dokonce i pokladny na okamžik stáhly rolety. „Tohle jsem nečekala,“ vydechla Val. „Billy pro nás hodně znamenal,“ řekla Angie. „Měli jsme pocit, že bychom svůj respekt k němu měli dát najevo i veřejně.“ A tak se v poledne desátého srpna roku dva tisíce patnáct na huddersfieldském nádraží zastavil 229

Felix.indd 229

10.1.2018 10:45:58

K AT E MO O R E OVÁ

život. Všichni zaměstnanci v uniformách a reflexních bezpečnostních vestách se shromáždili na čtvrtém nástupišti, aby uctili památku jednoho výjimečného člověka. Angie pronesla pár slov a potom Val přestřihla bílou stuhu. Billyho lavička byla oficiálně „otevřená“. Oslava se vydařila, všichni se usmívali, vyměňovali si vzpomínky na Billyho a občas se ozval i smích, a když se potom situace na nádraží vrátila k normálu, na peronech se opět rozběhl život, pokladny se otevřely a vlaky rozjely, účastníci se rozešli do svých kanceláří. Angie objednala pohoštění pro Val a každému zaměstnanci huddersfieldského nádraží koupila dortík zdobený barevným sypáním, kousky čokolády a barevnou polevou, aby všem směna rychleji utíkala.

Felix si novou lavičku zamilovala a často se otírala o její pevné bytelné nohy, jako kdyby tak vzpomínala na Billyho. Lavička stála na místě, kde na ni svítilo odpolední slunce, a unavení cestující si tam často zašli posedět a odpočinout.

Na Billyho všichni vzpomínali s láskou. A kdykoli se Angie vydala při ranní směně na obchůzku a procházela kolem lavičky, pokaždé zvesela pozdravila: „Dobré ráno, Billy.“ Ale tentokrát jí pokaždé odpovídal už jenom vítr: „Dobré, paní kolegyně.“

230

Felix.indd 230

10.1.2018 10:45:58

28. kapitola

Pomocnice Felix Vlak z Leedsu s mohutným skřípěním zabrzdil na huddersfieldském prvním nástupišti. Bylo zářijové pondělní ráno roku dva tisíce patnáct. Z vagonu vystoupil nervózní mladík a rozpačitě si uhladil klopy šviháckého modrého saka. Odkašlal si, potom se napřímil a vydal se hledat přednostu stanice. Byl to jeho první den v nové práci. Jmenoval se Andrew McClements a nastupoval na Billyho místo.

Všem bylo jasné, že to nebude mít lehké. Když se představoval ostatním, nepochybně vycítil, že jeho noví kolegové jsou poněkud překvapení a že si ho potajmu prohlížejí, jako bývalo zvykem vždycky, když na místo nastoupí někdo zcela nový. Navíc Andrew, který přicházel ze St. Helens nedaleko Liverpoolu, se od Billyho diametrálně lišil – družný, ležérní, usměvavý a úslužný. A navíc byl o téměř čtyřicet let mladší. Bylo mu pouhých dvacet dva.

Za posledních deset let k nim nikdo tak mladý nenastoupil, ale ve skutečnosti pro TransPennine Express už nějaký ten pátek pracoval: prodával jízdenky nejprve ve Warringtonu a potom na manchesterském letišti. Po té smutné zprávě, že Billy zemřel, se v novinách objevil inzerát na uvolněné místo, 231

Felix.indd 231

10.1.2018 10:45:58

K AT E MO O R E OVÁ

a Andrew měl to štěstí, že ho vzali. Získal jedinečnou příležitost seznámit se s přímým provozem na nádraží a poznat chod tak složité instituce. Dobře věděl, že taková zkušenost je k nezaplacení.

Přijal ho nový přednosta Will, který k nim nastoupil tentýž rok o něco dřív. Will měl tmavé, nakrátko ostříhané vlasy a velmi dbal na oblečení, vždycky byl jako ze škatulky. Energicky prováděl Andrewa po stanici, protože patřil k tomu hektickému typu lidí, kteří nikde nemají stání, byl stále v poklusu. S tím u Felix samozřejmě narazil. Často se spokojeně rozvalovala uprostřed peronu a slunila se, když se tam Will zničehonic objevil. Felix se nedala vyrušit z klidu, a tak aby na ni nešlápl, vždycky ji na poslední chvíli musel přeskočit a přitom pokaždé vykřikl: „No tak, micko, nepleť se tady.“ Ale i jeho po čase kolegové přistihli, jak Felix spokojeně usazenou na jeho stole hladí. Bylo tedy zřejmé, že ani Will není zcela imunní vůči jejímu šarmu.

Andrew však ze schůzky se zdejší celebritou strach neměl. TransPennine Express prováděla totiž školení nových zaměstnanců právě na huddersfieldské stanici, protože v horním patře budovy se nacházely učebny, takže Andrew se s Felix setkal, když tady navštěvoval povinný kurz. „Už jste viděli zdejší kočku?“ zeptal se jich tehdy školitel. „Ne, jakou kočku?“ podivil se Andrew. Tak je zavedli dolů a ukázali jim Felix, která zrovna vyspávala na fotokopírce. Při seznamování otevřela trochu mrzutě jedno zelené oko, protože ji rušili 232

Felix.indd 232

10.1.2018 10:45:58

POMOCNICE FELIX

ve spaní, ale když ji Andrew pohladil, strpěla to.

Potom šli zase každý po svých.

Než tedy Andrew nastoupil do Huddersfieldu na stálé místo, už o Felix věděl mnohem víc, protože její pověst ji předcházela. Tou dobou už se o ní vědělo i za hranicemi nádraží, nebylo tedy nic neobvyklého, že když ji náhodou cestující přistihli na peroně, utvořil se kolem ní hlouček obdivovatelů.

Většinou si ji chtěli pohladit a často jí dávali nějaké dobroty. Felix jim milostivě udělovala audienci jako monarcha svým dychtivým dvořanům.

Andrew tedy už věděl, že je Felix slavná, ale když nastupoval do Huddersfieldu, moc na to nemyslel – to by Felix jistě nepotěšilo. Andrewovi dělaly starost jiné věci než nádražní kočka: musel se velmi moc učit.

Především tady byla otázka základního provozu: musel se vyznat v rozpisech nočních směn a zabezpečit posunování jednotlivých souprav. Potom samotná noční práce – Andrew nikdy noční směny neměl a netušil, jak to zvládne. A pak zbývala otázka financí: vedoucí směny musel každou noc rozúčtovat tisíce liber a zvládnout složité účetní operace. Pak tady byla otázka bezpečnosti a řízení… a mnoho dalších věcí. Andrew měl pocit, že se mu rozskočí hlava, když si všechno zkoušel zapamatovat. Navíc jak už před ním poznala Angie Huntová, být vedoucí znamenalo, že se všemi potížemi se člověk musí vypořádat sám, protože by neměl ostatním zaměstnancům dát najevo, že si s něčím neví rady, nebo si naříkat, že mu něco nejde. Andrew věděl, že je na takové místo mladý, o to větší vnímal tlak na svou osobu.

233

Felix.indd 233

10.1.2018 10:45:58

K AT E MO O R E OVÁ

Jeho kolegové mu během zaučování poskytovali cennou zpětnou vazbu a rady a Andrew se díky tomu hodně naučil. Každou chvíli si však uvědomoval, že mu Billy nastavil opravdu vysokou laťku, kterou těžko překoná. Když po bývalém starším kolegovi vyklízel zásuvku, měl hodně divný pocit.

Tou dobou už smutek z Billyho ztráty trochu vyprchal a jeho kolegové o něm dokázali hovořit. Dostali se do fáze, kdy jim nepřišlo zatěžko vzpomínat na veselé příhody a probírat staré zážitky: „Vzpomínáte si, když Billy…“ Přestože by si to Andrew moc přál, nemohl se školit věčně. A tak přece jen nastala noční směna, kdy měl za úkol řídit celé nádraží sám.

Zamkl vstupní vrata a prošel ztichlým nádražím do kanceláře. Felix ho doprovázela, proto jí nepřítomně podržel dveře, aby mohla vejít dovnitř společně s ním, a přitom si v duchu odškrtával seznam všeho, co během těch dlouhých tichých hodin, které zbývaly do svítání, musí udělat. Rozhodl se, že začne s účetnictvím.

Za chvíli byl dočista vystresovaný. Počítač si dělal, co chtěl, a hromady hotovosti, které ležely před ním, jednoduše neseděly. Andrew se bál, aby neudělal chybu a nezklamal kolegy – ale dnešek byl klasická noční můra, kdy se člověku vyplní jeho nejstrašnější obavy. „No tak,“ pobízel se nahlas. „Dělej, ať to máš z krku.“ Utrápeně si rukou prohrábl krátké tmavé vlasy a ztěžka si povzdechl. Úzkost v něm narůstala, jako kdyby měl v žaludku semínko nějaké bujné tropické 234

Felix.indd 234

10.1.2018 10:45:58

POMOCNICE FELIX

rostliny, která začala klíčit a prorůstala až k jeho ramenům. Měl je napjatá a ztuhlá. Mysli, mysli! pobízel se.

Felix ležela vedle něj na stole. Ospale zívla, protáhla se a uvelebila se co nejpohodlněji. Ten krátký pohyb připoutal Andrewovu pozornost a chvíli se na kočku zadíval. Felix spokojeně podřimovala a její přítomnost jako by mu sdělovala: Nejsi na to sám.

Zatím se tak rozhodně cítil. Nikoho tady neměl a před ním ležela nepokořitelná hora práce, na kterou musel vystoupat jen on sám. Ale někomu se svěřit člověku uleví na duši a už jenom to, že Felix s ním v kanceláři držela stráž, mu zvedlo náladu a náhle měl pocit, že jeho potíže nejsou až tak neřešitelné. Felixina pouhá přítomnost fungovala na lidi jako balzám, uklidňovala je a její družnost a relaxovaný přístup jim pomáhaly získat ztracenou rovnováhu. Když Andrew viděl, jak se Felix v klidu a beze spěchu olizuje a provádí svou obvyklou hygienu, zhluboka se nadechl, panika polevila a najednou si uvědomil, že ta hora před ním není zase až tak vysoká a mohl by ji přece jen zvládnout.

Andrew se postupně zaučoval a Felix byla po ruce, kdykoli si s něčím nevěděl rady. Velké obavy měl z nočního posunování vagonů, protože pokud by tohle pokazil, výsledkem by bylo masivní zpoždění a finanční ztráty. Ale Felix byla na peroně s ním a honila se za můrami, které přitahovalo umělé osvětlení. Když Andrew viděl, s jakým zaujetím se věnuje svému úkolu, i jeho vlastní odhodlání narostlo a zahloubal se do složitých diagramů s vět235

Felix.indd 235

10.1.2018 10:45:58

K AT E MO O R E OVÁ

ším elánem. Když psal hlášení, seděla mu Felix na klíně, Andrew jedním prstem ťukal do klávesnice a druhou rukou ji hladil po hřbetě. Proč mi ta hlášení tak dlouho trvají? divil se potom.

Felix představovala správnou odpověď nejen na tuto otázku, ale i na řadu dalších.

Samozřejmě to nedělala čistě z dobroty srdce.

Bylo to něco za něco. Felix byla pracující kočka a za své služby požadovala mzdu.

Jednou v noci zase Andrew počítal tržbu, když vtom si všiml, že Felix sedí na podlaze a mňouká. „Dej mi chvilku, Felix,“ řekl a snažil se v hlavě uchovat složitý výpočet. Znovu se zabral do účetnictví.

Felix se nenápadně přisunula o kousek k němu a pak ještě blíž. Když byla pod stolem, vyskočila nahoru. Znovu zamňoukala, ale když si jí ani tentokrát Andrew nevšímal, zopakovala svůj manévr s postupným přibližováním až do bodu, kdy Andrew, když konečně zvedl hlavu, neviděl nic než chlupatý černý kožíšek. Felix se postarala o to, aby ji rozhodně nepřehlédl. „No tak dobře,“ kapituloval před jejím posledním manévrem, jímž si chtěla získat jeho pozornost. Načmáral průběžný součet, k němuž se zatím dopracoval, a potom se věnoval své čtyřnohé kolegyni. „Tak, a teď se zase chvilku zabav sama,“ prohlásil o pár minut později. „Nakrmím tě hned, jak to všechno spočítám.“ Postavil Felix na kraj stolu a znovu se ponořil do účetnictví.

236

Felix.indd 236

10.1.2018 10:45:58

POMOCNICE FELIX

Felix se však nemínila dát tak jednoduše odbýt.

Trpělivost nepatřila k jejím silným stránkám. Černobílé tlapky nezahálely. Ťuk, ťuk, ťuk… Felix ho poplácala po ruce, po paži, pak se postavila na zadní a položila mu obě packy na ramena. Zřetelně mu tak sdělovala: Vím, že je na večeři trochu brzy a že máš důležitou práci, ale přece jen mi trochu kručí v břiše.

A když ani to nezabralo – „Ještě minutku, Felix,“ řekl Andrew omluvně. „Podívej, už jsem u poslední hromádky“ – sklonila se mu k ruce a začala ji opatrně okusovat. Ne tak, aby mu ublížila, ale aby ji konečně bral vážně. No tak, přestaň odmlouvat, sdělovala mu. Šéf jsem tady já, a když ti řeknu, že máš něco udělat, tak to uděláš. Jasné? „No tak dobře,“ rezignoval Andrew. Nechal svoje počítání na stole a vstal.

Jakmile Felix pochopila, že dosáhla svého, překotně se rozběhla k registračce. V minulosti se v kovových zamykatelných zásuvkách uchovávaly důležité dokumenty a přísně tajné materiály, nyní se tam skladovalo žrádlo pro kočky. Jedna zásuvka oficiálně patřila královně Felix a ta to velmi dobře věděla.

Dychtivě vyskočila na skříňku a čekala, dokud Andrew neotevřel její zásobárnu. Potom spokojeně začala příst. Vidíš, jak ti to jde. Napjatě, s ušima nastraženýma, pozorovala, jak Andrew vytahuje kapsičku, a potom ho jako stín následovala do kuchyňky. Teprve když postavil misku na zem, konečně dala pokoj. Pro mladého výpravčího to byla příkladná ukázka toho, jak vytrvalost a odhodlání přinášejí výsledky.

237

Felix.indd 237

10.1.2018 10:45:58

K AT E MO O R E OVÁ

Zatím ho Felix většinou doprovázela pouze při pracovních povinnostech, ale čím lépe se znali, tím víc si všímal, jak je hravá. K jejím oblíbeným nočním kratochvílím patřila hra na schovávanou, hlavně v hale u stánku s informačními letáky pro turisty. Dřevěná cedule hlásala: „Vítejte v Yorkshiru,“ ale Felix to nejspíš četla jako „Vítejte v nejlepším Kočkolandu na světě.“ Skočila za stojan, vykoukla zpoza letáčků, popoběhla o kus dál a protáhla se pod dalším stojanem, a když už si Andrew myslel, že ji má, uskočila a začala hra na honěnou. Občas ho prohnala po celém prvním nástupišti, ale kdykoli se dostala těsně ke žluté čáře, vždycky se zastavila a běžela podél ní, nikdy ji nepřekročila. Jako správný nádražák dbala především na bezpečnost provozu.

Felix měla ráda i divočejší hry a hodně se vyřádila se svou plyšovou hračkou, anebo když lovila můry.

V roce 1895 byla v budově George Hotel na náměstí ani ne padesát kroků od nádraží založena rugbyová liga a Felix byla zřejmě odhodlaná ctít tradici, alespoň tak by se dal vysvětlit její zápal, s nímž se vrhala za Méďou, kterého jí Andrew nadhazoval při jejich nočních trénincích.

Felix dokázala udělat hru ze všeho, i když někdy neúmyslně. Krátce poté, co Andrew nastoupil na své místo, zažila poněkud trapnou epizodu, u níž se musela tvářit, že to opravdu byla jenom hra. Na nádraží se instaloval nový počítač a Felix s potěšením uvítala pohodlnou odpočívárnu, kterou jí nabízela kartonová krabice – s počítačem uvnitř.

Krabice dorazila začátkem týdne, ale instalace měla 238

Felix.indd 238

10.1.2018 10:45:58

POMOCNICE FELIX

proběhnout později, takže následujících pět dní si Felix zvykla občas skočit na krabici a zdřímnout si.

Podobný zvyk měla i u jiných věcí v kanceláři – k jejím dalším oblíbeným místům, kde se dalo příjemně lenošit, byla skartovačka (samozřejmě vypnutá), na kterou se vměstnala jen tak tak s tím, že ocas a zadní nohy jí klimbaly dolů. Ale Felix si nestěžovala.

Koncem týdne už věděla o počítačové krabici všechno – nebo si to aspoň myslela. Bohužel netušila, že jejich IT pracovnice Lisa Gannonová mezitím počítač včetně veškerého obalového materiálu vytáhla, aby ho mohla zapojit, takže krabice byla úplně prázdná.

Když se Felix přiloudala do kanceláře, Lisa zrovna na chvilku odběhla vedle, takže ji nemohla varovat. Felix se rozběhla a jako obvykle frajersky vyskočila nahoru. Očekávala pevnou podložku… a místo toho propadla víkem a zřítila se dovnitř.

To bylo pořádné překvapení.

Po chvíli Felix opatrně vystrčila hlavu z krabice, jako kdyby kontrolovala, jestli ji někdo viděl. Lisa se mohla potrhat smíchy. Felix se důstojně otřepala, aby si zachovala tvář, a jakmile se trochu vzpamatovala, usoudila, že ani prázdná krabice není k zahození. Rozhodla se tedy tvářit, že se nic neděje. Přinejmenším dalších pět minut šramotila uvnitř, a když usoudila, že učinila slušnosti zadost, odběhla za dalším dobrodružstvím.

A na nádraží, jako je Huddersfield, opravdu není o dobrodružství nouze. Navíc jak se přiblížil podzim a ochladilo se, Andrew si uvědomil, že Felix se po nástupištích neprochází jen tak pro zábavu, 239

Felix.indd 239

10.1.2018 10:45:58

K AT E MO O R E OVÁ

ale její výpravy mají nezřídka důležitý účel. Každé nádraží se musí potýkat se smutným jevem, a tím jsou děti na útěku. Podle šokujících statistik každý rok ve Velké Británii uprchne z domova na sto tisíc dětí – často nemají kam jít, a proto je to v noci, kdy je tma a zima, táhne na osvětlená nádraží. Tam pak hledají nejen jídlo a společnost, ale především střechu nad hlavou. I za ten relativně krátký čas, který Andrew v Huddersfieldu pracoval, bylo zřejmé, že tento fenomén je docela velký problém – podobného uprchlíka měli na nádraží zhruba jednou za měsíc. Jejich povinností samozřejmě bylo zasáhnout, nenechat dítě znovu utéct a zavolat příslušné úřady, aby se o ně postaraly.

Když Andrew koncem listopadu roku dva tisíce patnáct nastupoval na směnu, byla výjimečně tuhá zima. Vánoce se blížily a ve vzduchu byl cítit mráz. Andrew vyšel na obchůzku po nástupištích, dýchal si na ruce, aby si je zahřál, a byl vděčný za teplý kabát.

Pozorně se rozhlížel. Už posbíral nějaké zkušenosti, takže měl rozložení jednotlivých vlakových souprav v oku, znal zpaměti jízdní řády a neuniklo mu, když se někdo na peroně zdržoval příliš dlouho. Na vzdáleném konci prvního nástupiště zahlédl chlapce, kterého si všiml už předtím. Na nástupišti seděl hodně dlouho a Andrew si to teď k němu namířil, aby se ho zeptal, jestli nepotřebuje pomoc.

Když přišel blíž, uvědomil si, že se chlapec třese zimou. Měl na sobě tepláky, tenkou černou bundu a pod ní jenom tričko. Vzhledem k tomu, že téměř 240

Felix.indd 240

10.1.2018 10:45:58

POMOCNICE FELIX

mrzlo, očekával by Andrew šálu, rukavice a čepici, ale chlapec nic z toho neměl. Byl promodralý zimou. „Všechno v pořádku?“ zeptal se ho.

Chlapec po něm nervózně koukl a přikývl, ale mlčel. Mohlo mu být tak dvanáct. „Kam jedeš?“ vyptával se Andrew dál. Někdy děti opravdu jely bez rodičů a Andrew nechtěl dělat předčasné závěry, ale instinkt mu napovídal, že to nebude jen tak. Bylo už po třiadvacáté hodině a chlapec na lavičce seděl příliš dlouho. Měl by o něm zjistit víc. „Máš jízdenku?“ Chlapec zavrtěl hlavou. Vypadal hodně nesměle. „Čekáš na rodiče?“ vyptával se Andrew opatrně.

Chlapec se zatvářil, jako by mu Andrew hodil záchranné lano. „Máma si mě vyzvedne,“ vyhrkl překotně. Zřejmě doufal, že tak získá víc času.

Měl silný přízvuk jako odněkud z jihu, takže Andrew hned poznal, že není zdejší. Jinak se ale chlapec choval slušně a zdvořile. Vypadal však hodně zranitelně. „Dobře, to je fajn,“ odpověděl Andrew zvolna, protože ho nechtěl vylekat. Na nádraží byl chlapec víc v bezpečí, než kdyby se venku potloukal po ulicích. Rozhodně by nebylo dobré, kdyby zpanikařil a utekl. „Nechceš počkat v čekárně? Donesu ti něco na pití.“ Chlapec opět přikývl a Andrew ho zavedl do čekárny a z kanceláře mu donesl horký čaj. Chlapec dychtivě sevřel teplý kalíšek v dlaních a foukal do kouřícího nápoje. Zatímco upíjel, snažil se Andrew udržet hovor, aby se o něm 241

Felix.indd 241

10.1.2018 10:45:58

K AT E MO O R E OVÁ

dozvěděl něco víc. Vyptával se ho, kam jede a co tam bude dělat, nicméně chlapcovy odpovědi si občas protiřečily. „Máma si pro mě přijde,“ opakoval pořád dokolečka, přestože to očividně nebyla pravda.

Když si po nějaké době uvědomil, že Andrewa neoklamal, svěřil se mu. Nedávno nastoupil do dětského domova tady na severu a dnes z náhlého popudu utekl. Neměl žádný plán ani netušil, kam by měl jet. Evidentně měl značné problémy a Andrew věděl, že musí zavolat policii. Aby ho nevyplašil, řekl mu, že se musí vrátit do kanceláře, a šel si zavolat. Informoval policii o situaci. Sdělili mu, že si pro chlapce někdo přijde, ale nebude to dřív než za půl hodiny. Andrew měl za povinnost ho na tu dobu pozdržet.

Zpočátku to nebylo nijak těžké. Z chlapce se vyklubal nadšenec do vlaků, a když se přihnala nákladní souprava, požádal Andrewa, jestli by nemohli jít ven a dívat se, jak projíždí. Andrew šel s ním, protože měl podezření, že je to jenom výmluva a chlapec má v úmyslu vzít do zaječích. Ale nebyla. Světlomety lokomotivy ozářily chlapcův obličej a poprvé vypadal šťastně, když sledoval, jak jednotlivé nákladní vagony rachotí kolem nich.

Ale jakmile koncová světla zmizela v dálce, zůstali sedět na lavičce a minuty se nekonečně vlekly. Chlapec netušil, že Andrew zavolal policisty, a Andrew ho potřeboval zdržet až do jejich příjezdu. Obvykle není půlhodina dlouhý časový úsek, ale v tomto případě se vteřiny na digitálních hodinách neskonale vlekly.

242

Felix.indd 242

10.1.2018 10:45:58

POMOCNICE FELIX

Andrew začínal panikařit, když vtom dostal nápad: Felix. Jestli někdo dokáže chlapce zaujmout, pak je to ona. Andrew ji zahlédl na konci nástupiště a zavolal na ni. Když přiběhla, zvedl ji a postavil na lavici vedle chlapce. „Znáš naši Felix?“ zeptal se zvesela. „Bydlí tady na stanici.“ Chlapec, který před chvílí hleděl zvadle do země, teď zdvihl hlavu a překvapeně se zadíval na černobílou kočku vedle sebe. Netušil, že na nádraží mohou žít nastálo kočky. Chvíli na ni jenom tak ohromeně hleděl a nevěděl, co má dělat.

Felix seděla bez hnutí a podle všeho hodnotila situaci. Upřeným pohledem si měřila chlapce před sebou. Potom se zvedla a velmi pomalu – asi aby ho nevystrašila, protože dobře odhadla, že je hodně nejistý – přišla k němu. „Nechceš jí dát něco na zub?“ zeptal se Andrew a podal mu Dreamies. Felix se znovu posadila, protože dobře znala svou roli. „Dáš si?“ zeptal se jí chlapec váhavě.

Felix blýskla zelenýma očima, jako kdyby je obrátila v sloup v pobavené reakci: To se ví, že ano, ty truhlíku.

Chlapec velmi opatrně natáhl ruku s pamlskem v dlani. Felix sklonila hlavu a slízla dobrůtku drsným jazýčkem. Potom se olízla, jako kdyby mu děkovala: Byla to dobrota, děkuji pěkně. „Chceš ještě?“ zkoušel to chlapec, který trochu roztál, když viděl její nadšenou reakci.

Felix se nedala dvakrát prosit.

Za okamžik už družně seděli na lavici vedle sebe 243

Felix.indd 243

10.1.2018 10:45:58

K AT E MO O R E OVÁ

a Felix bavila svého malého kamaráda, jak to uměla jenom ona. Když dojedla, nechala se hladit a drbat, krotce seděla a vůbec neprotestovala. Jednoduše dělala svou práci jako člen oddělení péče o zákazníky – a uměla to skvěle. Uběhla půlhodina, a když se na peroně objevili dva uniformovaní policisté, chlapec ještě pořád Felix hladil a mluvil na ni.

Andrew se policistům vydal naproti a společně přistoupili k chlapci. Ten se už uklidnil a nesnažil se ani utéct, ani lhát. Policisté si zapsali jeho výpověď a potom se ho chystali zavézt zpátky do dětského domova. Chlapec rezignovaně vstal, ale než odešel, ještě se otočil. „Ahoj, Felix,“ rozloučil se a pousmál se. „Měj se.“

244

Felix.indd 244

10.1.2018 10:45:58

29. kapitola

Facebooková Felix „Kdo myslíš, že založil Felix facebookovou stránku?

Je to Angie Huntová?“ zeptal se Chrise Bamforda kolega u turniketů na huddersfieldském nádraží.

Chris zavrtěl hlavou. „To si nemyslím.“ „Tak Andrew McClements?“ „Ne.“ „Co Geoff?“ „Chceš mě rozesmát?“ Všichni věděli, že vztahy mezi Geoffem a Felix se ocitli na mrtvém bodě. „Víš, na koho sázím?“ řekl Chris. „Na Martina.“ Oba se zadívali na nenápadného technika, který s hlavou sklopenou kráčel do své maličké kanceláře, v níž strávil většinu směny ohlašováním jednotlivých spojů. Od chvíle, kdy se díky myši na provázku skamarádil s Felix (byla to v podstatě její oficiální první hračka od příjezdu na nádraží), byli dobří přátelé. Martin měl ve stole vždycky schovaný balíček kočičích pochoutek. „Má dost příležitostí,“ vypočítával Chris. „Je stále v kanceláři. Celou dobu může být klidně na Facebooku, co my víme.“ Dvojice u turniketů chvíli tuto možnost zvažova245

Felix.indd 245

10.1.2018 10:45:58

K AT E MO O R E OVÁ

la s důkladností dvou superdetektivů. V okamžiku, kdy Chris zjistil, že na Facebooku existuje profil nazvaný „Felix, huddersfieldská nádražní kočka“, ihned na něj zavítal a olajkoval ho. A od té doby se s kolegy pokoušeli uhodnout, kdo profil založil.

Vznikl v červenci roku dva tisíce patnáct a nyní měli prosinec, takže už si pár stovek příznivců získal.

A čím víc zaměstnanců se o něm dozvídalo, tím více spekulací o jeho autorství se vyrojilo. Nikdo nevěděl nic jistě, ale všichni byli přesvědčení, že to musí být jeden z nich. A každý den si Chris s kolegy u turniketů lámali hlavu, kdo by ten tajný ctitel mohl být. Každý den přišli s novým tipem: „Nejspíš je to Andy Croughan a v kanceláři tajně používá svůj smartphone.“ Dohadům věnovali tolik času, že by množstvím teorií o možném pachateli zahanbili samotnou policejní pátračku. Zkoumali psychologický profil, alibi, příležitost a další aspekty. Martin se na první místo mezi možnými nadějnými kandidáty vyšvihl právě díky své pověstné zamlklosti a tajnůstkářství. „Určitě je to on,“ tvrdil Chris.

Nicméně Martin se v lednu dva tisíce šestnáct chystal do důchodu a ostatním se zdálo krajně nepravděpodobné, že by zrovna on byl takový expert na sociální média, aby dokázal vytvořit facebookový profil své kočičí kamarádky. Skutečnost, že měl během směny kancelář pouze pro sebe, a měl tedy na podobnou činnost dost času, ještě sama o sobě nic nedokazovala. Ne, museli začít přemýšlet od začátku.

246

Felix.indd 246

10.1.2018 10:45:58

FA C E B O O KOVÁ F E L I X

Když ještě důkladněji prozkoumali poslední novinky na stránce, odhalili klíčové vodítko: každý snímek vznikl kolem půl sedmé ráno. Takže autor profilu musel být na peroně každý den přibližně o půl sedmé.

Závěr tedy zněl jasně: nebyl to zaměstnanec, nýbrž cestující.

Okamžitě se mezi podezřelými ocitl každý ospale vyhlížející člověk, který procházel přes turnikety.

Vzhledem k tomu, že cestující měli většinou legitky a ráno se jich přes točny turniketů valil nepřetržitý proud, zahlédla služba každého pouze tak na deset vteřin. Za tak krátký časový úsek neměli šanci nikoho odhadnout. Většina cestujících se ploužila jako bez života, očividně ještě v polospánku. Nevypadali zrovna nadšeně, že musí do práce. Našli se však i takoví, kteří se prohnali turniketem jako o závod – ti spěchali, aby stihli už ohlášený vlak. V ruce svírali kalíšek s kávou a noviny a z uší jim visely dráty sluchátek, jak se snažili hudbou vytěsnit realitu dalšího všedního dne. Mezi pasažéry se našli muži v oblecích, pracovních kombinézách, uniformách anebo bílých pláštích, cyklisté vypadali jako nová lidská rasa s oranžovou lycrovou kůží a podivně tvarovanou přilbou místo hlavy. Mohl to být kdokoli z nich. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena.

Není to tahle žena středního věku v šusťákové bundě, která vždycky prohodí k Felix nějaké laskavé slovo? Nebo tamten hipster s chytrými brýlemi a v mokasínách, který nosí kočičí dobrůtky v umělohmotné uzavíratelné krabičce? I ten muž s dlouhými šedivějícími vlasy a bradkou má jistý poten247

Felix.indd 247

10.1.2018 10:45:58

K AT E MO O R E OVÁ

ciál. Nebo spíš ta rusovláska s výtvarnými deskami a skicářem? Možností bylo doslova bezpočet a záhada vypadala neřešitelně.

Když už jim došly nápady, poslalo na profil pár zaměstnanců vzkaz s nabídkou, že by mohli poslat Felixiny zákulisní fotky z její pracovní činnosti v kanceláři, která je veřejnosti nepřístupná, a konečně se podařilo s Felixiným fanouškem navázat komunikaci. „Až příště budete procházet kolem, ukažte se,“ vzkázal Chris dotyčnému. „Aspoň se poznáme a můžeme to i zapít.“ A přesně to se stalo. V jedno takové obyčejné dopoledne se konečně tajemný pasažér objevil, přistoupil k nim a představil se. Chris měl zrovna službu a věnoval se zákazníkovi, když ucítil zdvořilé poklepání na záda. Bylo půl sedmé. Otočil se a před sebou uviděl vysokého džentlmena v brýlích a tmavošedém obleku, který v ruce držel obal s laptopem. „Dobrý den,“ pozdravil ten člověk krotce. „Jmenuji se Mark Allan. To já jsem vytvořil Felixinu facebookovou stránku.“ Záhada byla rozřešena.

Od srpna roku dva tisíce čtrnáct dojížděl Mark z nádraží do práce. V Huddersfieldu bydlel celý život, nyní téměř padesát pět let, a za prací jezdil po celém západním Yorkshiru: do Wakefieldu, Bradfordu nebo Leedsu, dosud autem. Když však dostal nové zaměstnání v Manchesteru, rozhodl se, 248

Felix.indd 248

10.1.2018 10:45:58

FA C E B O O KOVÁ F E L I X

že bude cestovat vlakem. Od té doby každý den v šest čtyřicet stíhal spoj z prvního nástupiště.

Nejprve si podobně jako jiní pasažéři Felix ani nevšiml, protože i on byl příliš zabraný do četby Metra, nebo měl nasazená sluchátka a byl zachumlaný do svého tmavošedého saka, které mělo stejný odstín jako zimní obloha nad Huddersfieldem.

Dojíždět vlakem v zimě bylo v Yorkshiru docela tvrdé. Když se však začátkem roku dva tisíce patnáct Mark seznámil s poněkud netradiční posilou nádraží, obloha už najednou nebyla tak šedivá a všechno bylo hned veselejší.

To ráno kráčel stejně jako vždycky po nástupišti a myslel na to, co ho dnes čeká, když vtom si všiml, že jeden z drážních zaměstnanců ve žluté svítivé vestě drží v náručí kočku a hladí ji. Kočku? Mark se musel podívat dvakrát, jestli ho nešálí zrak. Pak si vybavil, že už o zdejší nádražní kočce cosi málo zaslechl. V Huddersfieldu si získala značnou reputaci, ale Mark ji dosud neviděl – navíc si myslel, že je to kocour.

Z náhlého popudu vytáhl sluchátka z uší, zastavil se a zeptal se: „Jak se jmenuje?“ „To je naše Felix,“ řekl Glenn přátelsky. „Ahoj, Felixi,“ pozdravil Mark zvesela. Natáhl ruku k pohlazení. „To je ale krasavec, co? Vypadá opravdu hezky.“ „Ve skutečnosti je to holka.“ A tak si Mark vyslechl celou historii a jak se ocitla tady na nádraží, kde má oficiální funkci deratizačního manažera. I když upřímně řečeno, pokud už Felix poslední dobou nějakou tu myš ulovila, prav249

Felix.indd 249

10.1.2018 10:45:58

K AT E MO O R E OVÁ

děpodobně to byl dáreček pro Angie, takže toto označení bylo spíš nadnesené, než že by šlo o přesný popis jejího pracovního zařazení. Felix to samozřejmě nikdo neřekl.

Upřímně řečeno Mark neměl zrovna kočky příliš v lásce. Nikdy žádnou nevlastnil a to, co se o kočičím chování dozvěděl a vypozoroval u přátel, ho přivedlo k názoru, že vlastnit kočku s sebou přináší pouze samé nepříjemnosti. Například jedna micka do měsíce rozcupovala kamarádovu pohovku. Proboha, pomyslel si Mark, manželka by šílela, kdyby se to stalo u nás. Úplně stačí děti, natož kočka. Ne, děkuji pěkně.

Nicméně huddersfieldská nádražní kočka mu z nějakého záhadného důvodu přirostla k srdci.

Pocity zpočátku nebyly oboustranné, protože Felix na něj nějakou dobu pohlížela se značnou podezíravostí, ale takhle obezřetná byla u většiny nových lidí. Zřejmě šlo o následek špatné zkušenosti, takže její nedůvěřivost byla docela přirozená.

Plynuly měsíce a zima konečně ustoupila jaru.

Tou dobou už měl Mark ve zvyku při čekání na vlak si zvolit buď místo u kolařského stojanu, nebo nedaleko hostince Head of Steam, protože tam se Felix ráno vyskytovala nejčastěji a existovala největší pravděpodobnost, že tam na ni narazí. Jakmile se mu v typickém šedivém yorkshirském ránu, kdy oblohu pokrývaly těžké ocelové mraky a všude se převalovala tak hustá mlha, že vzdálené kopce na obzoru byly vidět jenom jako nezřetelná silueta, naskytl důvěrně známý obrázek spokojeně se rozvalující Felix, den náhle nevypadal tak pustě 250

Felix.indd 250

10.1.2018 10:45:58

FA C E B O O KOVÁ F E L I X

a bezútěšně. Posléze se přistihl při tom, jak si tu věrnou čtyřnohou společnici všech prokřehlých ranních pasažérů fotí na chytrý telefon.

Felix si za ta léta na pózování už zvykla a snášela pozornost se shovívavostí zkušené celebrity, kterou někdo stále zastavuje a žádá, aby si s ní mohl vyfotit selfie. Pokaždé zaujala ukázkový postoj, elegantně nastavila hlavu a trpělivě čekala, až focení skončí. Když Mark to ráno nastoupil do vlaku směr Manchester, začal si snímky prohlížet a musel uznat, že jeho modelka vypadá opravdu dobře: černá nadýchaná srst se jí hebce leskla a kontrastovala se záhadnýma průzračně zelenýma očima. Výsledný efekt byl skutečně působivý. Nahrál proto fotky na svou osobní facebookovou stránku s jednoduchým popiskem: „Tuhle kočku jsem dnes ráno viděl na huddersfieldském nádraží.“ A víc už na to nemyslel. Ale když se znovu přihlásil, ohromilo ho, že snímek získal přímo záplavu lajků. Nikdy dřív žádná z jeho fotek tolik kladných hodnocení nedostala. Zaujalo ho to.

Nepochyboval, že Felix už určitě facebookový profil má – vždyť na nádraží bydlela čtyři roky a měla tady punc superhvězdy. Ale když se tehdy na začátku léta roku dva tisíce patnáct dal do hledání, nic nenašel. To ho udivilo. Jiné nádražní kočky měly svůj blog (například blog Stephena Easta, v kterém figurovala Quaker z Kirkby, někdo pojmenoval „Tajný život nádražní kočky“) a udržovaly si stálou návštěvnost. A když v červnu dva tisíce patnáct někdo přejel proslulou japonskou kočičí výpravčí jménem Tama, vyvolalo to ohromnou vlnu zájmu.

251

Felix.indd 251

10.1.2018 10:45:58

K AT E MO O R E OVÁ

Tamě bylo šestnáct let a celou dobu věrně sloužila na dráze. Získala si tolik přátel, že na její pohřeb přišly tři tisíce lidí. Vzhledem k nemalé popularitě, které se očividně fenomén nádražních koček těšil, bylo jenom správné, aby i Felix měla vlastní facebookový profil. Jakmile tedy Mark zjistil, že jí ho dosud nikdo nezaložil, pustil se do projektu sám.

Připadalo mu to jako dobrý nápad i z jiných důvodů. Mark měl zodpovědnou práci, která se točila kolem financí, proto vytvořit Felixin Facebook mohla být příjemná zábava a odreagování. Poskytovala by mu možnost projevit větší kreativitu a zkusit si něco jiného. Rozhodl se tedy, že oněch deset minut, kdy ráno čekal na vlak, už nebude trávit kontrolou svého telefonu ani čtením novin, ale zkusí něco s Felix. Něco zábavného. Něco barvitého, co rozzáří šeď jeho neměnného stereotypu. Přitáhl si notebook k sobě a začal vytvářet stránku.

Především musel rozhodnout, jak ji nazvat. Měla by se jmenovat „Felix, huddersfieldská kočka“ nebo snad „Drážní kočka z Huddersfieldu“, nebo dokonce „Kočka společnosti TransPennine Express“?

Nakonec usoudil, že v jednoduchosti je síla, a profil pojmenoval „Felix, huddersfieldská nádražní kočka“. Sestavit stránku mu zabralo zhruba půl hodiny. Úkol splněn. Psal se druhý červenec roku dva tisíce patnáct a z Felix se stala hrdá majitelka profilu na sociální síti.

Mark neviděl důvod, proč tuto novinku Felix sdělovat, raději tedy dal možnost sdílet stránku se svými vlastními facebookovými kamarády, od nichž získal padesát lajků a postupným sdílením číslo 252

Felix.indd 252

10.1.2018 10:45:59

FA C E B O O KOVÁ F E L I X

zanedlouho stouplo na příjemnou stovku. Když se léto roku dva tisíce patnáct postupně nachýlilo ke konci, Mark se do práce na Felixině profilu zamiloval. Jeho pravidelným nudným ránům to dodalo šťávu a na nástupišti se pokaždé rozhlížel, jestli Felix nezahlédne – a většinou byla opravdu na svém stanovišti. Čekala připravená na pravidelnou procházku po mole, aby si ji Mark mohl vyfotit.

Bavilo ho vytvářet její posty, a čím lépe ji znal, tím lépe se mu vymýšlelo, co by asi tak „řekla“, kdyby si profil vedla sama. V září už se z toho vyvinula obsese. Tyhle drobné zážitky mu velmi obohacovaly život a Mark si přál, aby z toho něco měla i Felix, proto jí ráno vždycky donesl něco na zub. Netušil, že Felix ujíždí na Dreamies, proto v supermarketu koupil tamější značku kočičích pamlsků. Konečně se ukázalo, že když jde o jednohubky, Felix už není tak vybíravá.

Když jí je poprvé přinesl, podrbal ji na hlavě a vytáhl pytlík z batohu, Felix byla okamžitě na nohou a zamilovaně ho hypnotizovala pohledem, jako kdyby nikoho tak úžasného dosud neviděla. Šla mu v patách až ke kovové lavičce, a když se posadil, dychtivě polykala jednu dobrůtku za druhou – Mark jí dal celou hrst. Do příjezdu vlaku v šest čtyřicet spolu strávili příjemnou chvilku a Mark musel popoběhnout, aby ho vůbec stihl.

Následující den se postup opakoval: podrbání na hlavě, na lavičce hrst pamlsků. Netrvalo tedy dlouho a Felix pochopila, že Mark je ten pravý společník, s kterým chce trávit veškerá svá rána. Když tedy zase jednou Mark vyšel na nástupiště a zamí253

Felix.indd 253

10.1.2018 10:45:59

K AT E MO O R E OVÁ

řil k Head of Steam, zjistil, že už Felix nemusí hledat. Čekala na něho přímo na jejich lavičce. Když přišel blíž, pokývala hlavou na pozdrav a věnovala mu pohled, který říkal: Ano, už na tebe čekám, važ si toho. A když se posadil a podrbal ji za ušima, přátelsky se s ním přivítala. Tímto okamžikem začala nová každodenní rutina.

Každé ráno si Felix a její pravidelný oblíbenec dávali dostaveníčko v šest třicet u hospody. Všichni tedy přesně věděli, kde tou dobou Felix bude – vždycky seděla s Markem. Někdy mu dobrůtky ujídala z dlaně, jindy je po jednom odstřeloval prstem z lavičky a Felix je honila. Mark se s ní postupem doby seznámil opravdu dobře a pokaždé ho udivilo, jak se Felix na nádraží vyzná – nejenže bezproblémově přecházela koleje, ale zkušeně se vyhnula nebezpečí, když do hostince přivezli zboží nebo do zavazadlového vozu s řinčením nakládali obslužný pojízdný stolek. Felix na Marka čekala věrně každý den, jen párkrát se zdržela jinde a to jí potom nechal pamlsky na parapetu nad kolařským stojanem.

Když se večer vracel z práce domů, všechny dobrůtky byly pryč.

Někdy ho Felix zahlédla už na konci nástupiště a rozběhla se mu naproti. Potom se posadili bok po boku na lavičku jako nejlepší přátelé. Mark se sice dosud kočkám důsledně vyhýbal, ale nyní si názor poopravil. Dřív je neměl rád vůbec, to je pravda, ale to ještě neznal Felix.

Mezitím vymýšlel další a další aranžmá na fotografie a krátká videa. K nejoblíbenějším patřila scénka, jak vytáhl z batohu laptop, otevřel ho přímo 254

Felix.indd 254

10.1.2018 10:45:59

FA C E B O O KOVÁ F E L I X

na nástupišti a dovolil Felix, aby si ho „vyzkoušela“. Když jí na klávesnici položil nějakou dobrotu, ochotně mu s počítačem zapózovala. Mark přidal k obrázku vtipný popisek: „Promiňte, mohl byste za mě zmáčknout ctrl-alt-delete?“ Báječnou zábavu si užili, když Mark donesl bochník chleba značky Warburton v typickém barevném pytlíku a požádal Felix, aby se s ním vyfotila. Ostatní pasažéři, kteří procházeli kolem lavičky, po něm vrhali podivné pohledy, když viděli, jak dřepí na zemi a aranžuje igelitový pytlík s bochníkem chleba a u něj černobílou kočku. Očividně vypadal jako šílenec, ale všechno to dělal pro dobro věci. Popisek zněl procítěně: „Felix, to nejlepší od vynálezu krájeného chleba.“ Když se blížily Dušičky, vyhrál si Mark s aplikacemi a třicátého prvního října vyvěsil obrázek Felix ve společnosti nakreslených duchů, jak slaví Halloween. Tou dobou už za svou uměleckou produkci na téma Felix sklízel úspěchy a začali mu v ní pomáhat i sami zaměstnanci nádraží. Těsně před Vánoci stránka získala až pět set lajků (v tom se intenzivně angažoval i Glenn se svou přítelkyní Teresou). Mark tomu nemohl uvěřit – číslo překonalo jeho nejdivočejší sny. Nikdy by ho nenapadlo, že profil bude až tak populární.

Kdybyste se zeptali Felix, nepochybně byste se dozvěděli, že ona o svém úspěchu nikdy ani na okamžik nezapochybovala. Každý den znovu a znovu osvědčovala osobitý charakter a kurážného ducha.

Jednou k Andyho velkému překvapení ho na noční směně doprovodila až k bistru, posadila se venku 255

Felix.indd 255

10.1.2018 10:45:59

K AT E MO O R E OVÁ

a čekala, až si objedná jídlo, a potom se s ním vrátila celou cestu na nádraží, jako kdyby byli dva kámoši, kteří se jen tak zastavili na hranolky. Jindy zase zažil menší šok Michael Ryan, když mu odpoledne v centru města někdo poklepal na rameno a zeptal se ho: „Promiňte, ta kočka je vaše?“ Michael se otočil a ke svému ohromení zjistil, že Felix stojí těsně za ním. Cupitala mu v patách už od nádraží, dobrých pět minut cesty, a vypadala jako voják pochodující na přehlídce. Byli už tak daleko od nádraží, že se Michael raději otočil a vrátil se zpátky – a Felix ho bez protestů následovala až na stanici.

Občas se při hře vrátila do dnů, kdy byla ještě kotě. Andrew McClements zrovna vesele klábosil s Dalem ze zákaznického oddělení, když vtom si všiml, že kolega bolestně zkřivil tvář. Felix se rozhodla, že se mu vyškrábe po zádech na rameno, jak bývala zvyklá u Garetha Hopea. Ale teď už nebyla malé kotě a drápy měla pořádně ostré, zvlášť když jimi musela udržet celou svou váhu. Dale sebou sice překvapením škubl, ale Felix se nevzdávala, vydrápala se mu na rameno, a dokonce mu položila tlapku na zdárně plešatějící temeno. Na poněkud nestabilní podložce však vzápětí ztratila rovnováhu a provedla dramatický akrobatický sestup.

Když se o podobný riskantní kousek pokusila příště, našla ochotnějšího kumpána. To ráno Adamu Carterovi, plavovlasému mládenci, který rovněž pracoval na oddělení pro zákazníky, v zimě roku dva tisíce patnáct končila noční směna. Společně s Felix zrovna otvírali hlavní vstup do haly, aby se cestující dostali k nočnímu vlaku, a právě přivezli 256

Felix.indd 256

10.1.2018 10:45:59

FA C E B O O KOVÁ F E L I X

noviny Metro, Adam si vzal výtisk a začetl se. Toho Felix využila a pustila se opět do horolezeckého výstupu. Chvilku mu seděla na rameni a čumáček mu strčila do novin jako zvědavý cestující, který čte druhému přes rameno. Pak okamžik váhala, ale nakonec dospěla k rozhodnutí a zahájila poslední část výstupu směr Andyho hlava. Tentokrát se jí podařilo dospět až na vrchol, udržela rovnováhu a pohodlně se uvelebila. Trůnila mu na hlavě jako chundelatá ruská papacha. Ocas se jí tam už nevešel, tak ho spustila dolů. Visel Adamovi podél obličeje jako ozdoba a občas ho zalechtal na nose, protože Felix s ním radostně pohupovala. Byla sama se sebou spokojená – těšilo ji, že je zase na své kdysi tak oblíbené rozhledně. Měla už čtyři a půl roku, takže byla dost těžká, ale Adamovi to nevadilo – ve skutečnosti mu to připadalo legrační.

Tak je zastihli první cestující, kteří v časném ránu dorazili na nádraží: nádražní asistent s kočkou na hlavě seděl spokojeně v prázdné hale a četl první Metro. „Dobré ráno,“ zdravil Adam zvesela.

Odpovědí mu byl většinou nejprve ohromený pohled a potom váhavé: „Dobré ráno.“ Z tváře některých se dalo jasně vyčíst: Co to sakra… Jiní cestující však nehnuli ani brvou. Koneckonců Felix už měla svou pověst – každý věděl, že na nádraží v Huddersfieldu mají kočičí výpomoc.

K Felixině nelibosti však bohužel tím, jak se o ní dozvídalo stále víc lidí, si na ni postupně začínali zvykat. A tak se stalo, že v říjnu roku dva tisíce patnáct už nefigurovala jako hlavní hvězda podniko257

Felix.indd 257

10.1.2018 10:45:59

K AT E MO O R E OVÁ

vého novoročního přání. Ústředí místo ní vybralo dětskou kresbičku. Chápete to?

Angie se mračila jak čert a každý jí šel raději z cesty. Když z obálky vytáhla letošní přání, Felix zrovna seděla u ní na stole. Obě to tedy viděly zároveň – Felix na něm vůbec nebyla – a obě se po sobě podívaly pohledem, z něhož čišel nesouhlas. „Ano, přesně vím, jak se cítíš, Felix,“ řekla Angie, která správně interpretovala Felixin ukřivděný výraz. „Mělas tam být ty. Ale neboj se, ještě jsem neřekla poslední slovo.“ A opravdu každému s patřičným důrazem vysvětlila, jak je to nespravedlivé, že Felix není na pohlednici – dokonce vznesla stížnost u vedení. „Kde je naše Felix? Na podnikovém novoročním přání přece nemůže chybět!“ naléhala.

Ale samozřejmě jí to nebylo nic platné. Nádražní kočka už byla okoukaná. Podobně, jako kdysi Billy varoval Garetha, i ona už dělala tutéž práci příliš dlouho. „Musíš jít pořád dopředu,“ přesvědčoval Billy mladíka. „Když se jednou za tři nebo čtyři roky neposuneš o kus dál, ostatní si budou myslet, žes to vzdal, a nikdo už ti další práci nenabídne.“ Felix byla v Huddersfieldu téměř pět let. Propásla tedy svou šanci na povýšení? Možná ji koneckonců žádná velká sláva nečeká…

258

Felix.indd 258

10.1.2018 10:45:59

30. kapitola

Jednou v noci…

Andrew McClements otevřel krabičku od Amazonu, a když uviděl, co je uvnitř, usmál se. Jakmile uslyšel, že se vzadu otevřely dveře, rychle balíček schoval do svého psacího stolu: tady není nic k vidění.

Do kanceláře vešel Geoff, který si s ním střídal směnu. „Už jdu domů. Nebo ještě něco potřebuješ?“ „Zvládnu to,“ ujistil ho Andrew. Bylo dvacátého devátého ledna roku dva tisíce šestnáct a Andrew už měl dost zkušeností, aby sám řídil noční směnu. „Mimochodem, neviděl jsi někde Felix?“ prohodil ledabyle. „Od včerejška, kdy jsem ji odtud vyhodil, tak ne,“ zamračil se Geoff. „Ale znáš to, kočky se jen tak nezbavíš, zase se vrátí.“ Ta představa se mu očividně nelíbila. „Dobrou noc.“ „Dobrou, Geoffe.“ Andrew počkal, až kolega odejde, a potom znovu zkontroloval balíček v zásuvce. Nemohl se dočkat, až začne noční směna.

O pár hodin později, hned ráno třicátého ledna, Andrew znovu vytáhl zásuvku a vyndal hnědý kar259

Felix.indd 259

10.1.2018 10:45:59

K AT E MO O R E OVÁ

tonový balíček. Felix seděla na stole a se zájmem začichala, když se k ní donesla nezvyklá vůně z krabičky, která přišla poštou o den dříve. „Táák, Felix,“ protáhl Andrew zvesela. „Tohle je pro tebe.“ Felix zvedla hlavu a zadívala se na něho tázavě svýma velkýma zelenýma očima. Pro mě?

Andrew zalovil v krabičce a vytáhl maličkou žlutou bezpečnostní vestu. Byla přesnou kopií reflexních vest, které používali zaměstnanci na dráze, ale vyrobená přesně na míru pro domácí zvířata.

Felix si tu pestrou zářivou věc důkladně prohlížela. Jejím kolegům bylo dávno jasné, že jejich fosforeskující vesty rozeznává – a teď tedy dostala vlastní.

Andrew nikomu neřekl, že ji objednal. Mělo to být překvapení pro všechny, takže to udržel v naprosté tajnosti. Navíc si nebyl jistý, jak Felix na překvapení zareaguje – jako správná primadona uměla být totiž dost náladová. Nikdy předtím žádný obleček nenosila a Angie Huntová se mu svěřila, že Felix dovede být dost nerudná, když jí chtějí červený blýskavý obojek po procedurách v kosmetickém salonu opět nasadit, přestože v něm vypadá naprosto báječně a nosí ho bez problémů.

Andrew se tedy obával, že by při zkoušení nové vesty mohla trucovat, proto se rozhodl, že předávání dárku raději odbude v soukromí, aby měla Felix čas si na novinku zvyknout. V tuto chvíli netušil, zda a kolik přesvědčování ho bude stát, než ji přinutí si vzít vestu na sebe.

260

Felix.indd 260

10.1.2018 10:45:59

JEDNOU V NOCI...

Nicméně jeho obavy se nenaplnily. Felix se do vesty očividně zamilovala na první pohled a nedokázala se od ní ani odtrhnout, pořád ji očichávala a šťouchala do ní tlapkou, takže fluoreskující lampasy každou chvíli odrazily světlo od stropní lampy a zablýskaly se. Vesta nebyla určená speciálně pro kočky, nýbrž pro domácí zvířata obecně a měla nastavitelný popruh na suchý zip tak, aby ji mohli bezpečně nosit psi, kočky a další zvířata podobné velikosti.

Objednat ji byl pouze Andrewův nápad. Jak se tak za uplynulé měsíce postupně zaučoval a více pronikal do pracovních vztahů na huddersfieldském nádraží, došlo mu, nakolik je Felix pro zdejší lidi důležitá. Všichni ji opravdu považovali za člena týmu a z vlastní zkušenosti pochopil, jak dovede být užitečná a jaký specifický přínos pro všechny má.

Strávila dlouhé hodiny na peroně a doprovázela své dvounohé kolegy při práci, přesto dosud neměla odpovídající vybavení. Přece není spravedlivé, aby odváděla svědomitě tak dobrou práci, a neměla uniformu! Pokud je opravdu plnohodnotným členem týmu, a to nepochybně je, zaslouží si bezpečnostní vestu stejnou, jakou mají její kolegové. Andrew tedy zapátral na internetu a rychle našel to, co hledal.

Stačilo zmáčknout klávesu a vesta byla na cestě.

Felix ukončila očichávací test, posadila se a zářila spokojeností. Když zaslechla, jak Andrew šustí s druhým balíčkem, nastražila pravé ucho. Máš pro mě ještě něco?

A opravdu. Ještě něco měl. Nádražní zaměstnanci totiž nenosili pouze reflexní vesty, ale také visačky 261

Felix.indd 261

10.1.2018 10:45:59

K AT E MO O R E OVÁ

s názvem společnosti a svou pracovní pozicí. Šlo o oficiální identifikační karty dráhy TransPennine Express, které jim dodávalo přímo manchesterské ústředí. Andrew byl toho názoru, že je docela nespravedlivé, když Felix nemá vlastní visačku.

Proto v tajnosti poslal e-mail do kanceláře vedení, které sídlilo v Bridgewater House v Manchesteru. „Nemohli byste nám vyrobit visačku pro Felix?“ napsal a se zatajeným dechem čekal na odpověď. Samozřejmě si pomysleli, že dočista zešílel. Ale nakonec souhlasili s tím, že ji připraví. Když dorazila, byl Andrew nadšený. Vypadala úplně k nerozeznání od pravé visačky, kterou nosila Angie a ostatní členové týmu: hladká stříbrná kovová destička natřená nabílo a s bezpečnostním špendlíkem z rubu. Uprostřed stálo výraznými černými písmeny Felixino jméno a v pravém horním rohu se vyjímalo formální logo TransPennine Express. Vypadalo to ještě přepychověji, než Andrew předpokládal.

Když mu psali, že visačku vyrobí, chtěli ještě vědět, jakou pracovní pozici tam mají napsat.

To byl opravdový oříšek, kam se na něj hrabe dilema „být, či nebýt“. Podle toho, co si Andrew už stihl všimnout, odváděla Felix víc práce, než že by jenom chytala myši – angažovala se zejména v péči o zákazníky. Měla by tedy její visačka odrážet i přínos, který měla pro cestující z Huddersfieldu?

Ne, nehodilo se, aby Felix měla pracovní zařazení jako kdokoli druhý. Oficiální titul dosud zněl deratizační manažer – tohle označení se vžilo od chvíle, kdy Angie zaknihovala první výdaje na Felixino krmivo jako „výživa pro deratizačního manažera“, 262

Felix.indd 262

10.1.2018 10:45:59

JEDNOU V NOCI...

s douškou: „I deratizační manažer potřebuje jíst“…

Od té doby se to tradovalo jako vtip. Ale ani to nepřipadalo Andrewovi ideální. Pro jejich královnu Felix znělo „deratizační manažer“ moc obyčejně.

Felix se obvykle tvářila, že to tady celé řídí, a podle organigramu v kanceláři to tak i vypadalo. „Deratizační manažer“ nezohledňoval dlouhé roky zkušeností – Felix totiž v počtu odpracovaných let předstihla řadu nových členů týmu, koneckonců tady byla déle než Chris Bamford nebo sám Andrew. Zasloužila si pracovní pozici, která by ocenila její dlouholetou službu a rozsáhlou praxi a zároveň podtrhla královský status, jemuž se na nádraží těšila.

Andrew nyní vytáhl z balíčku kovovou destičku a obřadně ji Felix daroval. Pod jejím jménem byla velkými písmeny napsaná dvě slova: VRCHNÍ DERATIZÁTOR

Felix se dočkala povýšení.

Andrew by si připadal bláznivě, kdyby jí skutečně nahlas pogratuloval, ale Felix jeho mlčení nevadilo.

Byla nadšená i tak. Dychtivě štítek očichala – i když dlužno poznamenat, že jakmile zjistila, že se nedá jíst, její nadšení trochu opadlo.

Andrew jí vytáhl visačku zpod nosu a připevnil ji na její novou žlutou vestu. „Tak co říkáš, Felix?“ nadhodil. „Vyzkoušíme ji?“ Felix sklonila hlavu a Andrew ji podrbal za uchem, aby jí dodal odvahu. Potom novou kočičí uniformu zvedl.

263

Felix.indd 263

10.1.2018 10:45:59

K AT E MO O R E OVÁ

„Teď to přes tebe přetáhnu,“ vysvětloval jí jako zkušený garderobiér, který v zákulisí divadla pomáhá hercům při převlékání. Rozepnul vestu a nasadil ji Felix na hlavu. Nebránila se, ale prohlížela si ho trochu tázavě, jako kdyby si nebyla jistá jeho zdravým rozumem.

Když měla vestu na sobě, utáhl jí Andrew popruhy a připevnil je na suchý zip, aby jí vesta řádně seděla přes hrudník. Celou dobu, co ji oblékal, s ní udržoval přátelský hovor, hladil ji a konejšil, ale Felix to podle všeho vůbec nepotřebovala. Vypadala spíš zvědavě, a jakmile měla vestu na sobě, brala ji jako samozřejmost.

Ve skutečnosti působila spíš polichoceně. Když ji Andrew pustil, okamžitě se začala v nové uniformě promenovat po stole. „Moc ti to sluší,“ chválil ji Andrew pyšně.

A měl pravdu. Zářivě žlutá vesta krásně kontrastovala s její černou barvou a úhledně jí seděla kolem hrudi, takže to vypadalo, že se Felix nadýmá pýchou. Očividně si svou první oficiální pracovní uniformu užívala, a dokonce si hrdě položila levou packu na srdce, kde měla teď připevněnou svou kovovou visačku. Andrew nechtěl tak velkou událost a nový milník ve Felixině profesní kariéře propásnout, takže vstal a začal ji fotit. Felix mu pózovala jako zkušená topmodelka.

Cvak! Felix si pyšně vykračuje na pozadí počítačové obrazovky.

Cvak! Felix balancuje na kraji stolu, jako kdyby z útesu obhlížela krajinu a nadýchanou srst jí čechral jemný vánek.

264

Felix.indd 264

10.1.2018 10:45:59

JEDNOU V NOCI...

Andrew procházel kolem ní a Felix se mu ukázkově dívala přímo do objektivu.

Andrew nezahálel a cvakal fotoaparátem jako divý. Ani nedoufal, že jí vesta bude takhle slušet.

Dobrých pět minut se usilovně věnovali focení, Andrew udělal tolik snímků, kolik jen zvládl, a dal si záležet, aby dopadly co nejlépe. Byly zhruba čtyři hodiny ráno a nádraží zelo prázdnotou. Nic se nepohnulo – rušno bylo jenom tady v jeho kanceláři. Tady taky Andrew udělal svůj vrcholný snímek, když si s funěním přidřepl pod stůl a Felix vyfotil zespodu. Tento úhel pohledu podtrhl její novou pracovní pozici a důležitost.

Když se na fotku podíval ve svém smartphonu, měl radost. Perfektní snímek – Felix vypadala jako na slovo vzatý profesionál. A navíc na fotce byl dobře vidět i štítek s jejím novým pracovním zařazením stejně jako vesta. A především měla Felix naprosto dokonalý výraz: tvářila se velmi vážně, jako kdyby se chystala rovnou vyrazit na nástupiště a ujmout se svých pracovních povinností. Jednu tlapku vystrčila kousek dopředu, takže to vypadalo, že jde – stále v jednom kole, stále v pohybu. „Vypadáš úžasně, Felix,“ pochválil ji Andrew procítěně. Potom jí opatrně zase vestu sundal a schoval ji do zásuvky.

Felix se otřepala, protože potřebovala zase načechrat trochu spláclou srst, aby neutrpěla její proslulá vizáž. Musela dbát na svou dobrou pověst.

Potom seskočila ze stolu a vyrazila za novým dobrodružstvím. Vesta byla zapomenuta.

Andrew měl však ještě práci. Procházel jednotlivé 265

Felix.indd 265

10.1.2018 10:45:59

K AT E MO O R E OVÁ

snímky a vybral ten nejlepší. Vložil ho do e-mailu adresovaného všem zaměstnancům huddersfieldského nádraží a napsal žertovnou zprávu: Datum: 30. 1. 2016 Čas: 04.42 Předmět: Felixina nová pracovní uniforma Ahoj, všichni, přikládám pár fotek, na kterých je Felix v nové vestě, prosím postarejte se, aby ji pravidelně nosila – a to i za cenu veškerých obětí, které budete muset podstoupit, až ji do ní budete oblékat.

Felix samozřejmě nikdy uniformu v práci nenosila – na to měla příliš nezávislou povahu. Ale to byla součást Andrewova žertu. Největší povyražení však způsobila Felixina fotka. Jeho kolegové netušili, že se jí chystá koupit bezpečnostní vestu, nemluvě o kovovém štítku s pracovním zařazením, a Andrew se nemohl dočkat, až uvidí jejich reakci. Pokud budou zpola tak nadšení jako on, má se nač těšit.

A nezmýlil se. Celý den se na nádraží ozýval smích a veselé výkřiky, jak zaměstnanci postupně otvírali své e-mailové schránky, odkud na ně z otevřené zprávy vyskočila Felix ve své zbrusu nové žluté vestě. „To je prostě boží,“ vyjekla Angie. „Super. Nádhera.“ Všem to připadalo jako skvělý nápad a užili si s ním zábavu. Andrew sice dostal i několik mailů, kde mu lidé psali, že už se asi zbláznil, když tráví 266

Felix.indd 266

10.1.2018 10:45:59

JEDNOU V NOCI...

čas takovými věcmi, ale přišla mu i zpráva od kolegy, který ho žádal, jestli by obrázek mohl poslat Marku Allanovi, aby ho nahrál na Felixinu facebookovou stránku.

Felixina popularita na Facebooku stále narůstala a právě předchozí den pokořila další milník: tisíc lajků. Markovi pomáhali i zaměstnanci nádraží a postupně k fotografiím začala přibývat i krátká videa, která přitáhla další fanoušky. Felix tentokrát trávila Vánoce u Glenna a Teresy (koupili jí vlastní punčochu a naplnili ji kočičími dobrůtkami a dárečky) a na internetu se pak objevilo video, jak si Felix hraje s ozdobnou koulí na stromečku – vydržela u ní sedět nekonečně dlouhou dobu a šťouchat do ní packou. Byla jako v transu. Podobná videa fanoušci milovali a její nový obrázek v bezpečnostní vestě a s visačkou nepochybně vzbudí senzaci. „Jasně, žádný problém,“ odpověděl Andrew, když ho požádali, jestli by jim fotku neposkytl.

Tak se stalo, že třicátého ledna se u Felixina profilu na Facebooku objevila její nová fotka v bezpečnostní vestě. Dosud to nikdo nevěděl, ale od té chvíle už život nikdy nebude totéž co dřív.

267

Felix.indd 267

10.1.2018 10:45:59

31. kapitola

Fenomenální Felix Když Andrew McClements přicházel na směnu, všiml si, jak kontroloři u turniketů do sebe dloubli. „Andrewe,“ volali na něj. „Ten tvůj obrázek zamával s Felixinou stránkou.“ Andrew se ironicky usmál. Věděl, že od změny obrázku se počet fanoušků zvedl na tisíc dvě stě šedesát šest. Na to zřejmě kolegové naráželi.

On sám to považoval za vynikající úspěch – trvalo sedm měsíců, než se Felixin profil vyšplhal na tisíc lajků, a teď za pár dní jí naskočila téměř třetina nových. To skutečně už něco znamenalo. Vždy věrný Huddersfield Examiner otiskl článek o Felixině povýšení („Felix: z nádražní kočky na mňaumagera“, zněl titulek), a dokonce i Mashable.com o ní referoval. „Jsem slavná!“ oznamovala Felix na svém Facebooku a sdílela odkaz na článek. Ale jestli by se dalo říct, že tohle „zamávalo“ s Felixiným Facebookem, o tom Andrew pochyboval.

Došel do dopravní kanceláře, posadil se a v duchu si probíral jeden po druhém úkoly, které ho dnes čekají. Pracovat na dráze je v mnoha ohledech tvrdá dřina: vlaky jezdí od nevidím do nevidím, sedm dní v týdnu. Není divu, že Felix si tak často 268

Felix.indd 268

10.1.2018 10:45:59

FENOMENÁ LNÍ FELIX

potřebuje dát šlofíka. Zazvonil telefon a Andrew ho zvedl. „Vy jste pan Andrew McClements?“ „Ano.“ „Volám z ústředí v Bridgewater House. Pracuji v marketingu,“ představil se volající. „Půjdu rovnou k věci: co se to tam s tou vaší kočkou děje?“ Asi slyšeli o článku v Examineru, pomyslel si Andrew. „Nenapadlo mě, že se o tom doslechnete,“ odpověděl trochu nejistě, protože tak úplně nechápal, proč by marketing celé dráhy TransPennine Express řešil nějaký článek v lokálních novinách.

Na druhém konci telefonní linky se ozval smích. „Nejspíš byste se měl podívat na Facebook,“ zněla odpověď.

Andrew si přitáhl klávesnici, vyťukal adresu a naskočila mu důvěrně známá stránka sociálních médií.

Když vkládal do políčka heslo, pořád netušil, co si má myslet. Co se stalo, že se o ně zajímá i celopodnikový marketing?

A pak to uviděl. V menu na boku stránky, kde trendovaly nejoblíbenější novinky, zahlédl úplně nahoře známou tvář. „Huddersfield, UK. Kočka dosáhla povýšení,“ zněl nadpis přidruženého linku. Andrewovi klesla čelist údivem. Klikl na odkaz a otevřela se stránka s nekonečným množstvím odkazů.

Felix byla opravdu slavná.

A média chtěla víc. Telefon zvonil… zvonil… a zvonil. I v Daily Mail si přáli uveřejnit zprávu a pošlou si vlastního fotografa. Po místních novinách se ozvaly i celostátní a k nim se zanedlouho 269

Felix.indd 269

10.1.2018 10:45:59

K AT E MO O R E OVÁ

přidal i rozhlas a televize – a všichni se dožadovali zpráv z první ruky. Začalo se to vymykat kontrole, ale Andrew nebyl vedoucím jen tak pro nic za nic.

Usoudil, že pokud jejich nádraží a dopravní společnost zareagují pružně, bude to pro Felix velká šance. Jestli poskytne médiím to, co si přejí slyšet a vidět, snad se jim podaří mít záležitost pod kontrolou, a ne se ocitnout ve vleku událostí.

Přestože pozornost médií mu nebyla příjemná, překonal se a lavině reportérů, kteří dychtili po informacích o momentálně nejslavnější britské nádražní kočce, čelil osobně. Při tom mu pomáhal Chris Bamford a Andy Croughan, který měl zásadní podíl na tom, že se Felix na nádraží vlastně ocitla – a který poté, co jejich nadřízený Will v lednu odešel, nastoupil na jeho místo.

Byl nejvyšší čas jednat, protože ve chvíli, kdy začali dávat interview a vyřizovat nekonečný proud telefonátů, věci nabraly rychlý spád i online. Článek na Mashable sdílelo asi tři tisíce lidí, Felixini fanoušci na Facebooku stoupli na čtyři tisíce… pak na deset… a na dvacet. Mark Allan sledoval stoupající čísla s naprostým ohromením – a velmi rychle si vypnul službu ohlášení každého nového e-mailu.

Když vyšel článek v Daily Mail, zaznamenal třicet tisíc sdílení – a to přineslo Felix na Facebook ještě víc lajků. Všechno to bylo naprosto neuvěřitelné, nikdo z nich nic podobného dosud nezažil.

Potom Andrewovi zavolali z ITV. Celostátní televize!

Jestliže Andrew a ostatní byli z pozornosti médií nervózní, pak Felix, kvůli níž se celý ten poprask 270

Felix.indd 270

10.1.2018 10:45:59

FENOMENÁ LNÍ FELIX

strhl, byla úplně v klidu. Jak jeden z jejích kolegů řekl na Buzzfeed: „No, sláva jí do hlavy nestoupla, protože jako většina koček si už stejně myslí, že svět se točí jenom kolem ní.“ Nádraží se postupně plnilo fotografy a kameramany a novináři se hrnuli z vlaku z Londýna (přes Wakefield Westgate). Zaměstnanci si postupně osvojili řadu úhybných manévrů, aby se neobjevili v záběru. To, že jejich spolupracovnice je náhle slavná, neznamená, že také oni se chtěli ocitnout v hledáčku fotografů. Nicméně Chris ani Andrew, kteří souhlasili s tím, že společně rozhovor pro ITV udělají, neměli na výběr a museli před kamery předstoupit. „Rozdělíme si to,“ navrhl Chris kolegovi, když nejistě přešlapovali a čekali, až se objeví kameraman a jeho tým. „Budeme si krýt záda.“ Ani tohle ujištění však nezbavilo Andrewa trémy. Šel pro Felix, aby v ten velký okamžik předstoupila před televizní kamery. Chris s Andrewem obstarají veškeré mluvení, ale ji chtěli lidé vidět.

Felix se mezitím courala po kanceláři a netušila, že za chvilku z ní bude nejen marketingová, ale i televizní hvězda. „Lidé z ITV jsou tady, Felix,“ oznámil jí Andrew roztřeseným hlasem. Samozřejmě věděl, že mu nerozumí, snažil se spíš uklidnit sám sebe. Otevřel zásuvku, vytáhl z ní žlutou vestu s Felixiným štítkem, na kterém stálo její jméno. Všechna média si přála, aby si Felix na natáčení vzala svou novou výbavu – vypadala v ní tak roztomile. „Nejvyšší čas se obléknout.“ 271

Felix.indd 271

10.1.2018 10:45:59

K AT E MO O R E OVÁ

Felix trpělivě stála a nechala ho, aby jí navlékl vestu a upravil ji, aby vypadala co nejlépe. Ale zdálo se, že se od Andrewa nakazila nervozitou, protože když jí stahoval popruhy kolem těla, působila najednou trochu nejistě. Andrew ji vzal na ruku a vynesl ven před televizní kamery.

Felix se nenechala zvednout od každého, hájila si svůj osobní prostor a nehodlala dopustit, aby ji přemisťoval kdejaký nýmand. Andrew se však učil od samotného mistra, Davea China, navíc už byli s Felix kamarádi. Dodržoval Daveovy rady – „chce to sebejistotu a rychlost“ – a ukázalo se, že Felix nemá námitky. Právě proto ji právě Andrew nesl na setkání s reportéry. Televize ITV ho požádala, aby ji celou dobu choval a přitom mluvil na kameru.

Jako kdyby už tak neměl dost svých starostí. Jakže se to říká? „Nikdy nenatáčej se zvířaty a dětmi.“ Felix byla proslulá jako paní Nezávislá a Andrew dobře věděl, že Felix se od něj nechá držet na ruce, jen pokud to bude chtít ona sama. Dovedl si tedy velmi živě představit dramatickou situaci, kdy se mu vysmekne, seskočí na zem a vytratí se. Andrew mohl jenom doufat, že se v ní probudí dřímající divadelní diva a bude se chtít hřát ve světlech reflektorů. „Tak pojď, Felix,“ povzdechl si. „Jdeme na to.“ Felix na něj hleděla z bezprostřední blízkosti – držel ji na ruce a tlapky jí volně klimbaly. Andrew ji pohladil po hlavě, aby ji uklidnil. Umí si Felix představit, co je čeká?

Společně vyšli z kanceláře přímo na první nástupiště. Všude se to hemžilo kamerami. Felix zbystřila pozornost. Andrew poznal, že je trochu nesvá, ale 272

Felix.indd 272

10.1.2018 10:45:59

FENOMENÁ LNÍ FELIX

vzájemně si dodávali sílu. Andrew na ni stále mluvil a hladil ji, takže se posléze zase uvolnila a Andrew s Chrisem mohli plynule odpovídat na dotazy.

Jakmile z Felix spadla tréma, vychutnávala si ústřední postavení na scéně. V Andrewově náruči si hověla velmi spokojená kočka ve žluté bezpečnostní vestě, ani cvakání fotoaparátů a vrčení kamer (padlo pár slov i o nějakém filmu) ji nevyváděly z míry. Na hluk a zájem kamer byla zvyklá, takže sebou ani jednou neškubla.

Jakmile skončila pasáž s rozhovory, chtěli si redaktoři vyfotit a natočit, jak se Felix běžně pohybuje po nástupišti. Podobně jako muzikant, který se jde v půlce představení převléknout, zmizela Felix v zákulisí, aby jí mohl Andrew sundat vestu.

Navzdory obecnému přesvědčení, jak je v ní úžasná, ji nikdy nenosila ven – než ji pustili, vždycky jí vestu sundali.

Když se zase objevila, tentokrát se svým blýskavým červeným obojkem a lesklou známkou, Andrew ji jako věrný bodyguard donesl ke dveřím a postavil ji na zem.

Felix zavětřila. Dav lidí, kteří se shromáždili na prvním nástupišti mezi informační přepážkou a kanceláří Ztrát a nálezů, ještě zhoustl, protože i cestující chtěli vidět slavnou nádražní kočku v akci. Kolem tedy byla hlava na hlavě a fotoaparáty a chytré telefony cvakaly a blýskaly, jako kdyby uprostřed nádraží najednou právě otevíral obchod s elektronikou.

Felix se zastavila na prahu, jako kdyby chtěla publikum navnadit. Když byla připravená, Andrew 273

Felix.indd 273

10.1.2018 10:45:59

K AT E MO O R E OVÁ

vzal jednu její oblíbenou dobrůtku a hodil ji daleko ode dveří na peron.

Dlouhé roky tréninku se vyplatily – Felix dobře věděla, co se od ní očekává, když jí někdo hodí pamlsek. Několika pružnými skoky zvládla vzdálenost, která ji dělila od odměny, a chvíli bylo slyšet jenom cvakání fotoaparátů. Jakmile se ocitla na peroně, zahájila požadovanou přehlídku. Chodila sem a tam, na přání se posadila, zamávala ocasem a potom ze své zásoby triků vytáhla parádní číslo: postavila se na zadní a zachytila dobrůtku do obou předních pacek. Publikum vydechlo obdivem.

Felix měla herectví v krvi a reportéři si rozhodně přišli na své.

Jak se dalo očekávat, skvělé představení jí získalo o to víc obdivovatelů – a o to větší zájem médií.

Počet jejích fanoušků na Facebooku se ze třiceti tisíc vyšplhal na čtyřicet, padesát… Lidé se nové atrakce nemohli nabažit. Trvalo to dlouhé týdny a zaměstnanci nádraží každou chvíli zakopávali o reportéry tu z BBC, tu z Telegraphu, a dalo jim práci udržet provoz stanice v chodu. Místy zažívali až absurdní situace a celou tu dobu bylo v Huddersfieldu všechno vzhůru nohama.

Nejhorší Andrewovi připadaly rozhovory pro rádio. V případě ITV šlo o předtočený materiál, takže když udělal chybu, přestali natáčet a on se mohl opravit a začít znovu. Ale pokud šlo o rozhlas, probíhalo to jinak: seděl ve své kanceláři a poslouchal BBC Radio 5, kde moderátor zrovna říkal: „A právě jsme se živě spojili s Andrewem z TransPennine Express, který nám řekne, jak se 274

Felix.indd 274

10.1.2018 10:46:00

FENOMENÁ LNÍ FELIX

Felix daří,“ a vzápětí už se jeho hlas rozezněl po celé zemi.

V mezidobí mezi filmováním, fotografováním a živými rozhovory do rádia, volali novináři a žádali o informace, které by mohli citovat ve svých reportážích, takže s Chrisem a Felix připravovali krátké zprávy zvukem i obrazem. Felix se nikdy v životě tak moc nefotila, a když zájem tradičních médií začínal opadat, přenesla se vlna zájmu na internet, jejího příběhu se chopila LAD Bible a další následovali.

Celý ten kolotoč přinesl ještě jednu neuvěřitelnou věc. Felixina sláva se přelila i do zahraničí. Nejen do sousední Francie, ale skutečně do celého světa.

Poprvé se to Felixina nádražní rodina dozvěděla tak, že se na jejím facebookovém profilu začaly objevovat výstřižky z cizích zpráv. Po velké reklamní kampani v britském tisku se o Felix psalo v hlavních titulcích novin na Tchaj-wanu, v Nizozemsku, Hongkongu a na mnoha dalších místech. Andrewa ohromilo, když zjistil, že pořad televize ITV, v němž vystupoval s Chrisem a s Felix, se vysílal i v Americe. Felix se objevila v Good Morning America! Vzápětí do řady zájemců přibyla i Austrálie, Japonsko a Čína. Z Felix se stala doslova mezinárodní hvězda a měla fanoušky ve Francii, Německu, Itálii, Kanadě, Brazílii, Mexiku, Argentině, Litvě, Estonsku…

Výčet by pokračoval donekonečna.

V Huddersfieldu vždycky cítili, že jejich kolegyně je speciální, ale tohle bylo něco docela jiného.

Angie Huntové to připadalo báječné. „Věděla jsem, že bude slavná,“ prohlašovala pyšně. „Ale i kdyby ji 275

Felix.indd 275

10.1.2018 10:46:00

K AT E MO O R E OVÁ

oslavovali po celém světě, pro mě je to pořád moje malé chundelaté kotě.“ Dave Chin to shrnul následovně: „Felix je prostě jednička.“ A její noví fanoušci z celého světa s ním očividně souhlasili. Vzhledem k tomu, že mediální šílenství vypuklo v únoru, dostala Felix záplavu přáníček na Valentýna. Asi bylo štěstí, že její přítel, černý toulavý kocour, se na nádraží už nějakou dobu neukázal, protože při pohledu na všechnu tu pozornost od Felixiných ctitelů by mohl žárlit. Nicméně přání k Valentýnu představovala pouze předehru – od té doby jí chodil každý týden balík pošty.

Angie nemohla uvěřit vlastním očím, když začaly přicházet dopisy z Kanady, Ameriky, Francie… fanoušci jí posílali nejrůznější dárky. Někdo jí dokonce až z Irska přibalil šantu kočičí.

Pošťák nosil na nádraží neustále nové a nové zásilky, na kterých stála jednoduchá adresa: Felix, nádražní kočka, Huddersfield. Mezinárodní superstar dostávala gurmetské pochoutky, laserové hračky, misky se svým jménem a talířky ve tvaru srdíčka, blýskavé tyrkysové obojky s potiskem růžových dortíčků, a dokonce obří plechovku kočičích pamlsků až z Ameriky. Poštou jí došlo také velké balení dobrůtek její oblíbené značky Felix a sardinky John West. Dokonce se ozvali i ze slavné organizace na ochranu psů a koček Battersea Dogs and Cats Home a věnovali jí speciální misku. Tenhle dar velmi zapůsobil na Angie. „Páni,“ vydechla jenom ohromeně, na nic víc se nezmohla.

Felix také „psaly“ další kočky a sdělovaly jí své 276

Felix.indd 276

10.1.2018 10:46:00

FENOMENÁ LNÍ FELIX

úspěchy v chytání myší, jako kdyby Felix byla jejich vzor. Sdělovaly jí, jak moc její práci v Huddersfieldu obdivují, a zahrnovaly ji gratulacemi za povýšení. V dopisech byli podepsaní lidé, kočky, psi, králíci, často i s kresbičkou tlapky. Děti zase posílaly barevné obrázky a hodně lidí psalo pohlednice z dovolené.

Dopisy od jejích kolegyň z dalších nádraží dělaly Felix (a nejen jí) velkou radost. Jako by její náhlá sláva všechny členy pomyslného klubu nádražních koček stmelila. Felix dostala dopis od Batmana a Metro-Miez. Německé nádražní kočky z Cuxhavenu nedaleko Hamburku jí poslaly podepsané obrázky stejně jako černobílá kočka Jojo z nádraží Southend Victoria. Přišlo tolik dárků a pamlsků, že Felixina zásuvka praskala ve švech. Tolik dobrot by jediná kočka nesnědla za celý život – bylo toho moc i na devět životů. Podobně tedy, jako bývá zvykem v lepších rodinách, se Felix o část darů velkoryse rozdělila s okolními kočičími útulky, aby i méně šťastné kočky měly z neuvěřitelné štědrosti Felixiných obdivovatelů užitek.

Samozřejmě to neznamenalo, že by Felix nebyla za dary vděčná. Jako správně vychovaná kočka věděla, co se sluší a patří, a tak se s každým dárkem hned po obdržení vyfotila a na Facebooku se vždy objevilo jmenovité poděkování, aby dotyčný věděl, že dárek nebo dopis v pořádku došel a že udělal radost. Felix na snímcích vypadala střídavě šťastně, zvědavě, hladově nebo ospale, podle situace.

Co se týče Felixina facebookového profilu, Markova fantazie neznala mezí a obětavě pečoval o zástupy 277

Felix.indd 277

10.1.2018 10:46:00

K AT E MO O R E OVÁ

příznivců. Vzhledem k tomu, že příspěvky a reakce posílaly desítky tisíc obdivovatelů, vyřizovat korespondenci představovalo ohromné množství práce, ale Mark byl ve svém živlu. Od téhle práce si hned zpočátku sliboval, že mu umožní zapojit tvořivost, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že odezva bude tak mohutná. Felix mu opravdu změnila život.

I Andrewa tahle práce docela pohltila. Společně s Markem točili při noční směně krátká videa, na kterých Felix prováděla své akrobatické a zábavné kousky nebo si jen tak hrála. Fanoušci tahle videa milovali a sama Felix jednou fascinovaně sledovala, jak Andrew nahrávku upravuje v počítači. „Tak co si o tom myslíš?“ zeptal se jí Andrew.

Opravdu by ho to zajímalo. Felix nespustila z obrazovky oči a upřeně sledovala, jak se na monitoru honí a skáče. Očividně ji ten pohled zaujal – ani se nepohnula a pozorovala pohybující se obrázek, ale co se jí honí hlavou, to Andrew z jejího záhadného výrazu nevyčetl.

Samozřejmě nebyla jediná, koho krátká videa upoutala. Návštěvníci její facebookové stránky se po nich mohli utlouct a žádali si stále nové a nové pokračování. Mark pečlivě obsah aktualizoval, dokonce se připojil i o dovolené, odpovídal fanouškům a posílal nové fotky z vytvořených zásob. „Už zase kontroluješ Felixinu stránku?“ zeptala se ho manželka kousavě, ale pak se pobaveně zasmála. „V tomhle manželství jsme tři: já, ty a Felix.“ A opravdu – Mark na Felix nedal dopustit. „Vůbec by mě nenapadlo, že si oblíbím nějakou kočku,“ divil se. „Ale je to tak.“ 278

Felix.indd 278

10.1.2018 10:46:00

FENOMENÁ LNÍ FELIX

Jak počet Felixiných přátel na Facebooku narůstal, Mark, Andrew a ostatní se postupně zdokonalovali, k videím dodali zvuk a Felixiny krkolomné kousky podbarvovali hudbou. Po slibných prvních pokusech se z Felix stala skutečná královna tanečního parketu. K Markovým oblíbeným minifilmům patřilo video, kdy Felix honí na nástupišti holuby zpomaleně na hudbu z osdarového filmu Ohnivé vozy. Skvěle to ladilo dohromady. Holubi se tak i v éteru stali zdrojem její věčné frustrace (stejně jako ve skutečném životě), vždycky těsně unikli jejím drápům. Jejím hlavním protihráčem na Facebooku se stal Harry Holub. Navíc měli fanoušci možnost se seznámit s Felixiným bratrem Lutherem: Mark barvitě vylíčil rozdíly mezi každodenním domácím poklidem, který měl Luther u svého pána, a Felixiným rušným vzrušujícím životem na nádraží. Ale skutečnost někdy bývá barvitější než fikce a náhoda dokáže pořádně zamíchat kartami, protože právě Luthera nedávno potkalo nečekané dobrodružství.

Na pět týdnů zmizel, ale zase se v pořádku vrátil – jeho rodina usoudila, že ho nejspíš omylem někam zavřeli, třeba do sklepa nebo do stodoly, kde byl asi písek, protože když se jim černobílý kocour vrátil, měl tlapky celé zaprášené. Od té doby se žertem říkalo, že si Luther vyrazil na dovolenou k moři.

Felix se stala také hlavní protagonistkou vtipu, který vyšel na apríla v Huddersfield Examiner. Celé město šokoval titulek: „Zavládl velký smutek – nádražní kočku Felix z Huddersfieldu přetáhl do své stáje Leeds.“ Zpráva vyvolala všeobecné zděšení a ohromný ohlas. Jeden z uživatelů Facebooku 279

Felix.indd 279

10.1.2018 10:46:00

K AT E MO O R E OVÁ

Gavin Hudson k tomu poznamenal: „Tohle je největší přestup od doby, kdy si Messi a Ronaldo prohodili týmy.“ Vzápětí se ukázalo, že šlo o neškodný žertík, a všem se ulevilo. Nikdo si nedovedl představit Huddersfield bez jejich Felix. „Je jednou z nás,“ podotkl láskyplně Michael Ryan.

Jenom o hodně slavnější…

Na Felixiny páté narozeniny, sedmnáctého května roku dva tisíce šestnáct, se pořádala velká oslava a Felix dostala blahopřání z celého světa a krásný dárek.

Tou dobou už měla na Facebooku přes šedesát tisíc fanoušků a stále jich přibývalo. Není divu, že poslední dobou vypadala tak spokojeně. Nicméně na nádraží existovali rovněž lidé, jimž Felixina proslulost nešla pod nos. Většina jejích kolegů si samozřejmě myslela, že její mezinárodní renomé je skvělá věc, ale našli se i tací, kteří to považovali za snůšku nesmyslů. Nechápali, co na ní ostatní vidí.

Felix je jenom líná rozmazlená kočka, celé dny akorát posedává na nádraží a všem se plete pod nohy a všechno je to pouze jedna z dalších bublin sociálních sítí.

K lidem, kterým připadala Felixina sláva slušně řečeno podivná, patřil i vedoucí Geoff. Kdykoli ji zahlédl v kanceláři, hned ji hnal ven. Z jeho pohledu to byla prostě obyčejná kočka, k čemu všechen ten povyk?

Tisícovky věrných facebookových fanoušků by mu to určitě dokázaly vyvrátit.

280

Felix.indd 280

10.1.2018 10:46:00

32. kapitola

Zpátky do práce „Panebože, to je ona! Koukni! Felix!“ Když Felix zaslechla vzrušené hlasy, dalo by se říct, že povytáhla obočí. Ale neutekla ani neucukla: poslední dobou už na podobný zájem byla zvyklá. Zrovna měla službu u přepážky v informacích a dychtiví turisté s mobilními telefony se nahrnuli kolem ní a fotili si selfíčka s proslulou huddersfieldskou kočkou.

Od chvíle, kdy se Felix proslavila, se do Huddersfieldu vydávaly desítky tisíc fanoušků. Někteří cestovali tisíce kilometrů. Andy Croughan potkával Číňany, Němce a Kanaďany, kteří se za ní přijeli podívat. A přijížděli i místní. Angličtí fanoušci často měnili své obvyklé trasy, aby mohli přesednout v Huddersfieldu v naději, že alespoň na chvilku Felix zahlédnou. A pravidelní cestující přicházeli ráno o něco dřív. Vzájemně mezi sebou nesoupeřili, ale pokud Felix byla zaneprázdněná a zrovna dávala audienci někomu jinému, byly vidět u těch méně šťastných zklamané tváře. Pokud byla Felix v hravé náladě, shromáždil se kolem ní dav jako kolem performerů na Covent Garden.

Měla prostě dar si získávat lidi.

281

Felix.indd 281

10.1.2018 10:46:00

K AT E MO O R E OVÁ

Zaměstnanci nádraží měli radost, že se pasažéři baví a jsou spokojení. Felix dokázala rozjasnit den.

Zvláště rodinám s dětmi. Když od ní jedna taková rodina odcházela, matka měla ve tváři široký úsměv, sedmiletá holčička se držela táty za ruku, hopsala a vesele švitořila o tom, jakou tady na nádraží mají roztomilou kočičku. Jindy přišla dvojice mladých lidí – rusovláska v martenskách se s dlouhovlasým přítelem posadili rovnou na zem a dali Felix nějakou dobrotu. To se stávalo dost často. Lidé si občas doslova lehli přímo na beton, nebo se naklonili z lavičky nebo z kola, aby si ji mohli prohlédnout opravdu zblízka. „Je Felix skutečná?“ zeptaly se jednou Andrewa dvě dívky až z Nového Zélandu. „Jak skutečná?“ nechápal. Trochu ho ten dotaz zarazil. „Viděly jsme všechny ty fotky, ale tomu se přece nedá věřit,“ opakovaly pochybovačně. Mluvily s ním přes okénko u jízdenek. „Je skutečná? A všechny ty historky kolem ní taky?“ Andrew zrovna před chvílí Felix krmil, takže věděl, že je opodál. Donesl ji tedy k okénku, aby ji děvčatům ukázal. Ano, je skutečná. Výraz obou dívek byl k nezaplacení. „Ona vážně existuje?!“ vykřikly ohromeně.

Felix ochotně snášela veškerou pozornost. „Zvládá to dobře,“ mínila Angie Huntová a byla na svou malou svěřenkyni pyšná. „Všechno zvládá dobře.“ Felix samozřejmě nebyla pouze celebrita. Měla i své povinnosti – musela patrolovat na peroně a občas si i služebně zdřímnout. Její mezinárodní sláva ji 282

Felix.indd 282

10.1.2018 10:46:00

Z PÁT K Y D O PR ÁC E

nijak nepřipravila o nezávislost a ve svých průzkumných misích se nedala omezovat. Ani každodenní režim si nenechala nikým narušit. Nevyhnutelně tedy docházelo k situacím, kdy na nádraží se dostavili natěšení fanoušci, ale Felix je bohužel nemohla přivítat.

Aby tedy svým obdivovatelům, kterých bylo opravdu mnoho, nepřipravila zklamání, rozhodla se zveřejnit svůj rušný program na Facebooku ve snaze předejít nedorozuměním. Vysvětlovala, že pokud ji skutečně chtějí vidět, měli by si na návštěvu Huddersfieldu vyčlenit pět až šest hodin pro případ, že by náhodou nebyla ve službě a museli na ni čekat. Vyjádřila naději, že ji její fanoušci pochopí.

Koneckonců je kočka, ne modelka. Nereaguje na zavolání. Která kočka to dělá?

Naštěstí to milovníci koček sami dobře vědí, takže měli pochopení. A popravdě řečeno právě nepředvídatelnost, zda na ni natrefí, nebo ne, radost ze setkání ještě umocňovala. „Konečně!“ vykřikla jednou ráno na nástupišti žena, když měla Angie zrovna směnu. „Konečně jsem tu vaši Felix z Huddersfieldu zahlédla!“ Odříkaného největší krajíc.

Postupně se však Felixin život vracel opět do normálu – pokud se dá nazvat normálem život vrchního deratizátora s tisícovkami frenetických obdivovatelů. Vklouzla do své obvyklé rutiny a pomáhala zaměstnancům na noční směně a při ranní špičce, ale stále se úspěšně vyhýbala rozparáděným cestujícím, kteří se v pátek v noci vraceli pivní linkou domů z tahu. K jejím nejoblíbenějším místům 283

Felix.indd 283

10.1.2018 10:46:00

K AT E MO O R E OVÁ

patřilo okénko informační kanceláře. Šlo o skutečně prvotřídní stanoviště, protože měla nejen skvělý výhled, ale navíc to bylo při cestě, takže kdokoli z kolegů procházel kolem, mohl ji podrbat nebo jí dát něco dobrého k snědku. A nikdy ji nezklamali. Nedokázali jí odolat. Vlastně to tak bylo hned od začátku.

V létě se Felix zapojila do dobročinného závodu a na obojku měla připevněné GPS, aby si mohla odměřit vlastní pětikilometrový úsek. Na dětskou charitu vybrala pět tisíc dvě stě liber. Zúčastnila se rovněž slavnostního otevření nádražní čekárny první třídy a absolvovala návštěvu u své vizážistky, aby se připravila na letní vedra. Její fanoušci si na Facebooku jejího vzhledu bedlivě všímali, dokonce někdo okomentoval, že při přecházení kolejí má špinavé tlapky. Angie se tedy snažila, aby její svěřenkyně byla vždycky jako ze škatulky.

Felix a Mark Allan se stále setkávali každý pracovní den o půl sedmé u hospody Head of Steam.

Mark měl vždycky radost, že ji vidí, a nestyděl se to dát najevo. Stala se z toho jeho každodenní událost stejně jako pro Felix.

Už si na to tolik zvykl, že když jel na týden na dovolenou, připadal si poslední den před odjezdem hrozně. Felix neví, že jedu pryč, dělal si starosti a bylo mu při tom pomyšlení smutno.

A následující den byla zase smutná Felix. Chris Bamford ji viděl, jak sedí jako obvykle na kovové lavici a vyčkávavě se dívá ke vchodu, ale tentokrát se tam vysoký muž v tmavošedém obleku neobjevil.

Přesto na něj čekala každý den celý týden. Chrisovi 284

Felix.indd 284

10.1.2018 10:46:00

Z PÁT K Y D O PR ÁC E

jí bylo líto, proto tam za ní občas zašel. „Přijde, neboj,“ utěšoval ji a cítil se bezmocně. „Nevím, jak ti to mám vysvětlit.“ Dal jí pár dobrůtek a chodil za ní až do doby, než se Mark vrátil. Když se ten den Chris podíval ke kovové lavičce, všechno bylo, jak má být: černobílá kočka a muž v šedém obleku seděli vedle sebe a Mark se dal do smíchu, když viděl, jak Felix vyvádí.

Felix opět dělala to, co uměla nejlépe – získávat si srdce lidí.

Jednou v sobotu panovalo teplé počasí a Andrew McClements měl zrovna službu. Nádraží se hemžilo lidmi, kteří mířili z Manchesteru do Leedsu na víkend. Kolem poledne, když bylo na peronech velmi rušno, si všiml, jak se k němu davem prodírají matka s pětiletým synem. Šel jim naproti, aby zjistil, co potřebují. „Ahoj, kamaráde,“ pozdravil přátelsky hošíka.

Ten však hleděl upřeně do země a odmítal se mu podívat od očí. „Dobrý den,“ pozdravila jeho matka. Mávla si rukou před obličejem rámovaným plavými vlasy, jako kdyby se ovívala: byl parný den a i v lehkých letních šatech vypadala upoceně a utahaně. „Chtěla jsem se na něco zeptat,“ začala opatrně. „Pochopíme, kdyby to nešlo, ale rádi bychom viděli Felix.

Bylo by to možné? Synek si ji moc oblíbil.“ Andrew se znovu zadíval na dítě. „Opravdu?“ protáhl bodře, ale ani tentokrát se nedočkal odpovědi. Chlapeček stál jako vrostlý do země vedle matky 285

Felix.indd 285

10.1.2018 10:46:00

K AT E MO O R E OVÁ

a oči klopil k zemi. Vypadal velmi nesměle – nebo v tom nejspíš bude něco jiného, pochopil Andrew. „Moc by to pro nás znamenalo,“ opakovala matka znovu i za chlapce. „Tak počkejte, já se po ní podívám,“ řekl Andrew.

Propletl se mezi výletníky, kteří čekali na peroně, a zašel do zadní kanceláře, aby se podíval, jestli tam Felix náhodou není. Moc rád by ji našel, protože se domníval, že chlapec si takovou zvláštní příležitost zaslouží.

Andrewa totiž napadlo, jestli chlapec náhodou není autista. Možná, jenom možná, by mu mohla Felix trochu zpříjemnit den.

Felix se zrovna probudila z příjemného spánku ve sprchovém koutě a ochotně následovala Andrewa na nástupiště. Když můžu, ráda pomůžu, sdělovala mu svým optimistickým cupitáním. Společně došli až k dvojici.

Jakmile na nástupiště dopadl kočičí stín, chlapeček zdvihl hlavu. „FELIX!“ vypískl hlasitě, celý nadšený. „Felix, Felix, Felix!“ Rozhodil rukama a zubil se od ucha k uchu.

Andrew nikdy neviděl nikoho tak vzrušeného.

Chlapeček byl radostí bez sebe a klopýtal ke kočce. „Felix, Felix, Felix,“ opakoval pořád dokolečka a v tom slově se skrývalo všechno: nadšení, naděje, štěstí.

Jeho matka ho sledovala s úsměvem na tváři. Přes chlapečkovu hlavu pohlédla na Andrewa a neslyšně mu poděkovala. Byla mu vděčná, že pro Felix zašel.

286

Felix.indd 286

10.1.2018 10:46:00

Z PÁT K Y D O PR ÁC E

Felix se zastavila na místě a čekala, až k ní hošík dojde. Přemýšlivě si ho měřila zelenýma očima.

Felix měla na lidi šestý smysl. Instinktivně hned odhadla, komu může věřit a kdo naopak pro ni znamená nebezpečí – kdo potřebuje zpražit pohledem a kdo si zaslouží porozumění.

Pozorně si chlapečka, který nekontrolovatelně máchal rukama a překypoval bezbřehým nadšením, prohlížela. Když přišel blíž, zadívala se mu do očí a jako by s ním navázala nějaké osobní soukromé spojení. Hošík natáhl ruku, kterou stále nedokázal úplně ovládnout, a zlehka ji pohladil. „Felix,“ opakoval.

Felix se posadila vedle něj, stočila svůj chundelatý ocas kolem nohou a nechala se drbat. „Felix,“ řekl zase hošík, dřepl si na peron a hladil ji. Hektické vzrušení se zmírnilo, jako by ho zaplavil hluboký klid. „Felix.“

287

Felix.indd 287

10.1.2018 10:46:00

Epilog

„Ahoj, Felix. Stýskalo se ti?“ vítal se Andrew McClements se svou kolegyní v létě roku dva tisíce šestnáct.

Felix se mu otřela o nohy a Andrew se sklonil a pohladil ji po hlavě. Na otázku mu neodpověděla, ale bylo zřejmé, že ho ráda vidí. Andrew totiž už na nádraží v Huddersfieldu nepracoval – povýšili ho na ústředí do Manchesteru.

Sám byl toho názoru, že za povýšení sice vděčil více lidem, ale největší zásluhy na tom měla Felix.

Díky tomu, že v době, kdy se z Felix stala mezinárodní celebrita, musel chtě nechtě fungovat jako její mluvčí a pomáhat s propagací, si ho všimli nadřízení a jeho iniciativa na ně udělala dobrý dojem.

V červnu pak nastoupil na nové místo. Do Huddersfieldu se stále vracel – především proto, že to byla i součást jeho nové práce, ale samozřejmě i z toho důvodu, že vždycky rád viděl Felix. A nejen proto, aby jí poděkoval. „Vděčím ti za svůj kariérní postup,“ přiznal jí zásluhu. Nebyl první, komu Felix v životě pomohla.

Předtím to byl Gareth Hope, který se rovněž pravidelně vracel na návštěvu. I když jen projížděl, 288

Felix.indd 288

10.1.2018 10:46:00

EPILOG

vždycky vyskočil z vlaku, aby alespoň na okamžik pozdravil svou bývalou kolegyni. Těšilo ho, že navzdory vší té slávě nezpychla. Byla to pořád jeho Felix.

Garetha stále udivovalo, že se to malé chlupaté kotě, které kdysi pomáhal přivézt do Huddersfieldu, mohlo tak proslavit. Musel se usmívat. Co to vlastně tehdy psal do seznamu v kolonce „pro“ a „proti“ v době, kdy se tak usilovně snažil přesvědčit Paula, aby jim dovolil pořídit si na nádraží kočku? Neměl by teď Gareth cítit trošičku zadostiučinění? Koneckonců jim přece už před lety říkal, že jejich kočka bude skvělá na PR. Jakkoli se Gareth vždycky rád zastavil, nikdy změny nelitoval. Billy měl pravdu – stejně jako měl pravdu v řadě jiných věcí. Bláznivé nápady však Garetha neopustily. Poslední dobou vážně uvažoval o tom, že by si na nádraží mohli pořídit kačera...

Za Felix na návštěvu však nechodí jen bývalí kolegové nebo fanoušci její facebookové stránky. Občas se zastaví i někdo z rodiny. „Dneska už je pro mě Felix spjatá především s nádražím,“ poznamenává její „dědeček“ Chris Briscoe. „Netuším, jestli si na mě vzpomíná, nebo ne. Zastavím se tak třikrát čtyřikrát do roka. Prostě pokaždé, když jsem v Huddersfieldu, tak za ní zaskočím a podrbu ji za uchem.“ Pokud do Huddersfieldu zavítáte, možná najdete Felix na peroně. Obvykle sedí na svém oblíbeném místě a pozoruje vlaky, které se přelévají sem a tam jako příliv a odliv. Vychutnává si choreogra289

Felix.indd 289

10.1.2018 10:46:00

K AT E MO O R E OVÁ

fii řazení vagonů: soupravy přijíždějí na nástupiště, rozdělí se a pak každá mizí jinam. Někdy možná celý svět připadá Felix jako takové nádraží: tolik lidí jí prošlo životem a potom nasedli do soupravy, která se vydala opačným směrem. Gareth, Andrew, Paul, Martin... a nezapomenutelný Billy. Jiní však stále zůstávají jako pevná půda pod nohama. Lidé jako Dave Chin, Jean Randallová, Angela Dunnová a Angie Huntová. Dokonce i mrzout Geoff.

I když Geoff možná není takový mrzout, jak vypadá. Něco se s ním dělo.

Dveře jeho kanceláře jsou prosklené, takže kolemjdoucí může nenápadně nakouknout dovnitř, přestože jsou zavřené. A tak se stalo, že si Geoff nejspíš nevšiml, když k jeho kanceláři přišel Chris. Chystal se zaklepat – zvedl ruku, ale potom ji zase spustil podél těla a na tváři se mu objevil široký úsměv.

V kanceláři totiž Geoff zrovna hladil Felix. „Geoff se pořád tváří, že nemá Felix rád,“ poznamenal Michael Ryan, „ale je veřejné tajemství, že ji má radši, než dává najevo.“ Felix to samozřejmě věděla už dávno. „Všichni jsme si ji zamilovali,“ dodala Rachel, která před lety vybrala Felix jméno. „Zlomilo by nám srdce, kdyby se jí něco stalo.“ A netrápilo by to pouze je, protože Felix zanechala výraznou stopu v životě i mnoha dalších lidí, jako byl například Mark Allan. S její facebookovou stránkou měl takový úspěch, že společnost TransPennine Express mu nakonec věnovala jeho vlastní oficiální průkaz. Stálo na něm: „Osobní asistent vrchního deratizátora.“ 290

Felix.indd 290

10.1.2018 10:46:00

EPILOG

On sám si kočku pořídit nechtěl. Opakovaně tvrdil: „Felix je pro mě jediná pravá.“ Podobný názor s ním sdílela i Angie. „Přirostla mi k srdci. Nedám na ni dopustit a nedovedu si představit, že by nebyla. Viděla jsem ji, jak roste, a od prvního dne na nádraží jsme nerozlučně spolu.“ A že Felix za ta léta opravdu vyrostla! Kam se podělo to malé chundelaté klubíčko, které se vešlo Angie do dlaně? Teď z ní byla vážená pracující dáma a ušla dlouhou cestu, jak dokládá sebedůvěra, s níž si vykračuje po peroně. Má nezávislost v krvi a bez zaváhání se pouští do rozličných dobrodružství.

Společnost TransPennine Express v oficiálních dokumentech uvádí: „Vážíme si svých zaměstnanců a cestující se mohou spolehnout, že je vždy přivítáme a nabídneme jim ty nejlepší možné zákaznické služby.“ A Felix nepochybně splňuje požadavky na příkladného zaměstnance.

Takže až někdy přijedete do Huddersfieldu, poohlédněte se po ní. Možná si zrovna hoví vzadu za stojanem na kola nebo má službu u přepážky.

Třeba se zastavila v Billyho zahrádce nebo se rozvaluje na peroně a překáží vám v cestě. Je jasné, že vyhnout se budete muset vy. Nezapomínejte, že Felix je koneckonců celebrita. „S Felix se člověk nenudí,“ shrnul to Chris. Felix je nádražní kočka, je součástí historie nádraží a široké rodiny, kterou tvoří zdejší zaměstnanci – ve skutečnosti jsou to spíš přátelé než kolegové. Ta bystrá, hravá, vynalézavá a milující kočka je tady pořád a stále je plnohodnotnou součástí týmu. Uplynulo pět let a Felix neustále všem přináší dobrou náladu. Díky ní chodí 291

Felix.indd 291

10.1.2018 10:46:00

K AT E MO O R E OVÁ

lidé do práce rádi, ať už jejich budík zazvoní o tři čtvrtě na pět, nebo je čeká noční směna sestávající z dlouhých osamělých hodin. „Felix mají rádi všichni,“ uzavřel její kolega Adam Carter. „Když je s vámi, máte pocit domova. Na takovém místě se dobře pracuje. Felix je ztělesněním tohoto pocitu.“ „Přesně tak,“ přitakala Angela. „Co bychom si bez ní počali?“

292

Felix.indd 292

10.1.2018 10:46:00

Poděkování

Tato kniha by nevznikla bez velkorysosti týmu na nádraží Huddersfield. Velkou pomoc nabídla Angie Huntová, která patří k Felixiným skutečným příznivcům, a bylo hezké sledovat, s jakou radostí si to Felix vykračovala po jejím boku, a kdykoli zaslechla její hlas, okamžitě se vynořila ze svého momentálního úkrytu. Gareth Hope schválně přijel do Huddersfieldu, aby se mohl na knize podílet, a vydoloval doklady a fotografie, které pomohly knihu dotvořit. Zvláštní dík si zaslouží také následující lidé: Andrew McClements, Andy Croughan, Angela Dunnová, Chris Bamford, Dave Chin, Mark Allan a Jean Randallová za to, že si udělali čas na rozhovory, a Chris a Joannne Briscoeovi, že zavzpomínali na prvních osm týdnů Felixina života u nich doma. Poděkování náleží i Pauline, že o mě při noční směně v Huddersfieldu pečovala, a všem ostatním zaměstnancům, kteří mi ochotně poskytli doplňující informace, posílali fotografie, odpovídali na e-maily a vyprávěli mi veselé příhody – jsou to Adam Carter, Amanda/Chrissy, Christine, Craig, Dave Rooney, Jon Ironmonger, Liam, Louise Jacobs, Michael Ryan, Rachel Stocktonová a Sam Dyson.

293

Felix.indd 293

10.1.2018 10:46:00

K AT E MO O R E OVÁ

Ohromné poděkování si zaslouží redaktorka Penguin Books Fiona Crosbyová za to, že jasnozřivě odhalila knižní potenciál Felixina příběhu a pomohla knize na svět. Děkuji všem ze společnosti TransPennine Express za to, že dovolili Felixin příběh vyprávět. Jsou to především Sarah Fordová, Jack Kempf, Sarah Cunninghamová a Catherine Unsworthová. A závěrem chci poděkovat Beth Gribbleové za to, že určila bylinky v Billyho zahrádce.

Následující knihy, noviny a webové stránky mi posloužily jako inspirace a zdroj informací, když jsem zaznamenávala Felixin životní příběh.

Literatura Haig, Brian – Gillooley, Susan: A Century of Huddersfield: Events, People and Places over the Last 100 Years, Sutton Publishing, 2000 Harpwood, Diane – Holland, Phil: Golden Years of Huddersfield: Local Nostalgic Photographs from the 1940s, 50s and 60s, True North Books, 1998 Briggs Melvyn – Watson John Huddersfield: Home Town Memories, The Derby Books Publishing Company Ltd, 2011

Noviny Daily Mail, The Guardian, Huddersfield Examiner.

294

Felix.indd 294

10.1.2018 10:46:00

Internet bbc.co.uk/news bluecross.org.uk buzzfeed.com districtdavesforum.co.uk factretriever.com/cat-facts Felixin facebookový profil manchesterandsalfordrspca.org.uk mentalfloss.com purr-n-fur.org.uk [obzvláště skvělý zdroj, pokud chcete něco víc vědět o historii nádražních koček] rspca.org.uk vets-now.com

Fotografie Andrew McClements, Gareth Hope, Al Richardson, TransPennine Express, Felix the Huddersfield Station Cat Facebook.

A na závěr chci poděkovat tobě, Felix z Huddersfieldu. Jsi prvotřídní nádražní kočka.

Felix.indd 295

10.1.2018 10:46:00

Kate Mooreová F EL I X Z N Á S T U PIŠ T Ě Č . 1 Z anglického originálu Felix the Railway Cat, vydaného nakladatelstvím Penguin Random House v Londýně v roce 2017, přeložila Marie Macháčková Redigovala Květuše Hrachová Obálku zhotovila Jana Šťastná Odpovědná redaktorka Leona Macháčková Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 296 stran + 8 stran přílohy Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9598. publikaci Sazba TYPA, spol. s r. o., Praha Tisk EUROPRINT a. s., Praha Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

Felix.indd 296

10.1.2018 10:46:00