0039026

pisen zitrka_sazba.qxp_Sestava 1 25.06.18 14:46 Stránka 3

Píseň zítřka ALICE PETERSONOVÁ

pisen zitrka_sazba.qxp_Sestava 1 25.06.18 14:46 Stránka 4

Přeložila Klára Kučerová

A Song For Tommorow Copyright © Alice Peterson, 2017 All rights reserved.

978-80-249-3647-5

pisen zitrka_sazba.qxp_Sestava 1 25.06.18 14:46 Stránka 5

Rodině Martineauových

pisen zitrka_sazba.qxp_Sestava 1 25.06.18 14:46 Strรกnka 6

pisen zitrka_sazba.qxp_Sestava 1 25.06.18 14:46 Stránka 7

PROLOG

Maryin deník Srpen 1972 Bláhově jsem uvěřila řečem, že rodit podruhé je snazší. Prý už víte, co máte čekat. Musím říct, že nic z toho, co se odehrálo v posledních měsících, jsem rozhodně nečekala, a ani si to nedokázala představit.

Moje druhé dítě se narodilo o dva týdny dřív v jednom londýnském porodním domě vedeném jeptiškami, kde jako porodní asistentky pracovaly i běžné sestry. Právě tady se před dvěma lety narodil můj první syn, Jake. Krvácela jsem, hrozně moc, a porodník prohlásil, že dítě musíme dostat ven rychle. Cítila jsem z lidí kolem strach, z porodní asistentky, ze svého manžela Nicholase. Porodník řekl, že srdíčko našeho dítěte je v tísni. Co tím myslel, v tísni? V poslední fázi mi dali epidurál a já jsem se divila, proč jsem ho tehdy s Jakem odmítla. Veškerá bolest ustala. Okamžitě jsem byla ve větší pohodě, ale stačil mi jediný pohled na Nicholasův obličej, abych věděla, že něco rozhodně není v pořádku. „Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se sestry Eve a doufala, že mě uklidní. „Děláme všechno, co je v našich silách, Mary, snažte se uvolnit,“ odpověděla. V tu chvíli jsem věděla, že je to opravdu zlé.

Když se miminko narodilo, ani jsem se nedozvěděla, jestli je to holčička nebo chlapeček, tak rychle ho odnesli na stůl na opačné straně místnosti. Viděla jsem kolem něj shluk lidí. Byla to taková

7

pisen zitrka_sazba.qxp_Sestava 1 25.06.18 14:46 Stránka 8

Alice Petersonová

úleva, když jsem uslyšela pláč a sestra Eve mně a Nicholasovi řekla: „Máte holčičku.“ Ale pořád mi ji nepřinesli.

Anesteziolog poznamenal, že vidí na bříšku nějaký pohyb, a napadlo ho, že by to mohla být neprůchodnost střeva. Řekl, že musí do jiné nemocnice, aby ji vyšetřil specialista. Dokázala jsem myslet jen na to, abych si ji směla pochovat, než ji odvezou, chtěla jsem vidět, jak moje holčička vypadá, ale mohla jsem se jen dívat, jak ji odnášejí pryč. „Co když ji už neuvidíme?“ zeptala jsem se Nicholase.

Nevěděl, co říct, aby mě utěšil.

Druhý den ráno nám sestra Eve řekla, že naše dítě museli převést ještě do jiné nemocnice, tentokrát kvůli naléhavé operaci, která by odstranila neprůchodnost žaludku. Zeptala se Nicholase a mě, jestli víme, jak jí chceme říkat. „Alice,“ odpověděli jsme oba naráz a báli se přitom, že se ptá pro případ, že by ji bylo nutné narychlo pokřtít.

Ta noc, co ji operovali, byla nejhorší v mém životě. Nicholas spal se mnou v mé posteli. Jeptišky říkaly, že toto ještě nezažily! Moc jsme toho ale nenaspali. Alice nějak zvládla noc a ráno dorazil náš zlatý rodinný doktor, aby nám pověděl, jak operace proběhla. Posadil se na mou postel a pomalu pronesl slova, která jsem nikdy dřív neslyšela: „Alice má cystickou fibrózu.“ Byla naživu! Tolik se mi ulevilo, že jsem si nejdřív neuvědomovala závažnost toho všeho, dokud mi přesně nevysvětlil, co to znamená. Viděla jsem v jeho očích bolest a soucit. Jak říct matce a otci, že předpokládaná délka života jejich dítěte s cystickou fibrózou je deset let?

Sestra Eve mě povzbuzovala, abych se šla na Alici podívat, ale já jsem nemohla. Nechala jsem jít Nicholase samotného. Nikdy mi to nevyčetl, ale teď toho hluboce lituji. Přála bych si, abych tehdy byla silnější, kvůli němu i kvůli Alici. Na konci týdně mě Nicholas konečně odvezl do ne-

8

pisen zitrka_sazba.qxp_Sestava 1 25.06.18 14:46 Stránka 9

PÍSEŇ ZÍTŘKA

mocnice. Tam ležela, v inkubátoru, na sobě nic, jen všude samé hadičky, ale i tak to byla ta nejkrásnější holčička, jakou jsem kdy viděla.

Mé srdce přetékalo láskou.

Ale ani tentokrát mi ji nedali do náruče.

Plakala jsem.

Od té chvíle jsem za Alicí chodila každý den. Občas se mnou šel i Jack. Statečně mi svíral ruku a ptal se, kdy jeho malá sestřička půjde domů. Nicholas a já jsme měli schůzku s dalším doktorem, který nám o CF sdělil další podrobnosti a řekl, že prvním signálem byla neprůchodnost střeva odhalená anesteziologem. Vysvětlil, že CF je nevyléčitelná genetická nemoc postihující zejména plíce a slinivku. Každý z nás má šanci 1:25, že je nositelem genu CF. Nebezpečné však je, když dva nositelé jako Nicholas a já mají dítě – v tom případě je pravděpodobnost jedna ku čtyřem, že naše dítě bude mít CF. Samozřejmě jsme neměli tušení, že jsme oba nositelé. Jake byl zdravý. Měl štěstí, náhoda mu přála.

Doktor nám vysvětlil, že se plíce a trávicí systém neustále zanášejí hleny, léčba proto zahrnuje pravidelné dávky antibiotik a fyzioterapii. Řekl, že cvičení budeme muset provádět s Alicí každý den a že do ní přitom budeme muset bouchat, abychom uvolnili hlen, a ona tak mohla lépe dýchat. Když jsem ji konečně směla vzít do náruče, bála jsem se, že se poláme. Děsilo mě pomyšlení, že bych ji měla udeřit, že bych měla provádět doporučené cviky s tak křehkým dítětem.

Když jsem si konečně donesla Alici z nemocnice domů, pořád nebyla schopna strávit jídlo ani pití, všechno proteklo skrz. Vzpomínám si na den, kdy jsem jí posedmnácté měnila plenku a myslela jsem, že se zblázním. Měla jsem pocit, že to nikdy nezvládnu, a toužila jsem ji vrátit zpátky do bezpečí nemocnice, kde by ji dokázali dát dohromady.

Bohužel, na tohle byli krátcí…

Tohle nemohlo vyléčit nic.

Jen zázrak.

9

pisen zitrka_sazba.qxp_Sestava 1 25.06.18 14:46 Stránka 10

1

Tom Říjen 1998 Tom míří do hospody a jde jako obvykle pozdě, když ji uvidí skrze okno umělecké galerie. Je oblečena do červených šatů a má ty nejúchvatnější modré, mandlové oči. Vidí, jak si zastrčí pramínek vlasů za ucho. Nikdy nevěřil na lásku na první pohled – smál se té naivní představě, že stačí vteřina, aby člověk poznal „tu pravou“. Po nedávné sérii průměrných rande je Tom přesvědčen, že tohle se může stát jen ve filmu, ne ve skutečném životě. Když mu opětuje úsměv, v jejích očích je cosi uličnického. V tu chvíli si Tom představuje, jaké by to bylo ji líbat. Ale ona se odvrátí.

Zazvoní mu mobil. „Tome!“ ozve se naštvaný George. „Kde jsi?“ „Už jdu. Hned jsem u tebe.“ Ukončí hovor a neochotně odchází.

Ucítila v tom zlomku vteřiny cosi i ona, nebo to byla jen jeho představa? Zastaví se. Pohlédne na hodinky, váhá. Být to ve filmu, určitě by zamířil zpátky do galerie a pátral po té dívce. Nevydal by se do hospody za Georgem, starým kamarádem ze školy, aby si u piva povídali o sportu, autech a opravách silnic. Míří do galerie. Vypadá jako modelka. Na tuhle nemáš, říká hlas v jeho hlavě. Co chceš dělat?

Představíš se, a co pak? Jak vůbec víš, že není zadaná? Určitě je… uděláš ze sebe pitomce. A George bude naštvaný, že jdeš zase pozdě…

Tom vstoupí do galerie a okamžitě cítí, že tam ve svých džínech a starých kožených botách nezapadá. Zřejmě je to vernisáž jen pro

pisen zitrka_sazba.qxp_Sestava 1 25.06.18 14:46 Stránka 11

zvané, on ale drze přijme od hostesky skleničku šampaňského, jen aby si dodal kuráže. Prodírá se davem: nikde ji nevidí, a tak se vydá nahoru po schodech a jen tiše doufá, že ještě neodešla. Srdce se mu zastaví, když ji uvidí stát se dvěma muži – jeden je výrazně mladší než ten druhý, vysoký, štíhlý, se světle hnědými vlasy a brýlemi s černou obroučkou. Má přítele. Samozřejmě, jak jinak? Zjevně si rozumí, chovají se k sobě důvěrně a se zjevnou láskou. Dívka s nimi mluví, směje se a prsty se přitom dotýká nosu. Obklopuje ji oslnivá aura. Tom sleduje jejich pohled směřující k jednomu z obrazů. Okamžitě pozná, že je na něm zachycena ona. Na hlavě má černý letní klobouk se širokou krempou a tmavé šaty, které zdůrazňují její ladné, štíhlé paže. Modlí se, aby ti muži odešli, a oni, jako by se ho rozhodli vyslyšet, projdou kolem něj a zamíří dolů, zjevně ponořeni do rozhovoru o pracovních věcech.

Nevšimne si, že se k ní blíží. Zdá se být ponořena ve vlastních myšlenkách. Teď nesmí zpanikařit. „Já jsem Tom,“ podává jí ruku. „Alice,“ řekne a opětuje úsměv.

Má malý nosík a vypadá jako víla. Odhadne, že je asi tak jeho věku, šestadvacet. Je krásná, až to bere dech. Její tvář je z těch, na které se nezapomíná.

Jak tak stojí vedle ní, je si Tom naprosto jistý, že jeho svět už nikdy nebude jako dřív, tak proč mu ten hlas v jeho hlavě říká, aby šel pryč, protože z tohohle budou jen potíže.

Nevšímá si varování a místo toho se zeptá, co dělá. „Hudbu,“ odpoví, čímž ho zaskočí. „Píšu hudbu. Miluju zpěv.“ Jak si tak povídají, Tom cítí, že se jejich cesty měly protnout. Že všechno, co dosud prožil, směřovalo k tomuto okamžiku.

K setkání s Alicí.

Snad láska na první pohled opravdu existuje.

11

pisen zitrka_sazba.qxp_Sestava 1 25.06.18 14:46 Stránka 12

2

Alice Říjen 1998, o deset hodin později Celá udýchaná mířím k pultu. „Bohužel, výtah nefunguje,“ říká recepční modelce přede mnou. „Casting je ve čtvrtém patře, zlato.“ Zírám na kovovou spirálu schodiště a pak nenápadně proklouznu kolem recepce a zamířím k dámským toaletám.

V kabince rozepnu svůj těžký batoh a zoufale se snažím najít inhalátor. Samozřejmě najdu všechno ostatní: portfolio, taštičku se šminkami, krabičku výživných koktejlů, lodičky… kde je?

Najdi ho, Alice.

Mám pocit, že hluboko v mém hrudníku cosi leží. Je to tvrdé jako cihla. Je to tak těžké, že nedokážu myslet na nic jiného. Můžu jen kašlat… a kašlat… a hledat inhalátor. Konečně si jej vložím do úst a představuju si, jak příjemně teplá voda ředí hlen uvízlý v mých plících, to svinstvo ve mně. Dám si další dávku.

Dýchat.

Potřebuju dýchat. Žiju s CF už šestadvacet let. Když se ráno probudím, nevnímám nic než své plíce. Než vůbec můžu odejít z domu, musím spolknout hrst prášků a absolvovat inhalace z přístrojů, které mi pomáhají dýchat. Nikdy nepřestávám kašlat. Kašel je se mnou ve dne v noci. Zastrčím inhalátor zpátky do batohu a najdu obinadlo.

12

pisen zitrka_sazba.qxp_Sestava 1 25.06.18 14:46 Stránka 13

PÍSEŇ ZÍTŘKA

Neznám nic jiného, nikdy nepoznám, jaké to je být zdravá, jsem ale blázen, když se pořád snažím být modelkou? „Londýn není jako New York, ulice pěkně v pravém úhlu,“ řekla mi před osmnácti měsíci Naomi, manažerka pro nové talenty ve Star Models při našem prvním rozhovoru. „Castingy se často konají několik mil od stanice metra, a pokud se tam chcete dostat, musíte vyrazit pěšky. Modeling je fyzicky náročný. Musíte být zdatná jako atlet a chodit včas, jinak na to rovnou zapomeňte.“ Když jsem chodila na vysokou (vydržela jsem tam tři týdny, než mě odvezli do nemocnice na operaci plic), dávala jsem si vždycky velkou časovou rezervu. Chodila jsem na přednášky o tolik dřív než všichni ostatní, až si museli myslet, že jsem neskutečná šprtka, nebo že jsem zamilovaná do našeho učitele angličtiny.

Stáhnu obinadlem pravé chodidlo a kotník. „Je něco dalšího, co bychom měli vědět, nějaká překážka, která by nám mohla stát v cestě?“ pořád vidím údiv na Naomině tváři, proč tak dlouho váhám s odpovědí.

Dala by mi Naomi tu práci, kdyby věděla, že mám CF? Když se zmínila o mé štíhlé postavě, mohla jsem jí říct, že mi byla operativně odstraněna část střeva: dobré dvě třetiny byly pryč. Jsem štíhlá, protože nedokážu dostatečně strávit jídlo, navíc ustavičný kašel a úsilí spojené s dýcháním, které provází každou vteřinu mého života, spálí tisíce kalorií. Není to proto, že kouřím nebo žvýkám řapíky celeru.

Přichytím bandáž zavíracím špendlíkem. Bude to muset stačit. „Nechci slyšet, že jste nemohla odvést práci kvůli svému příteli, protože máte kašel, nebo jste musela babičce na pohřeb, rozumíte, Alice?“ S novou energií si hodím batoh na rameno a vyjdu z toalet. „Pokud vás vezmu, pak pro vás musí být kariéra na prvním místě a všechno ostatní půjde stranou. Takže pokud máte nějaké pochybnosti, řekněte mi o nich teď hned.“

13

pisen zitrka_sazba.qxp_Sestava 1 25.06.18 14:46 Stránka 14

Alice Petersonová

Pozlátko té práce bezpochyby lákalo – Naomi slibovala příležitost cestovat a poznávat nové lidi. Představa pětihvězdičkových hotelů v teplých krajích mé pochybnosti umlčela, popadla jsem pero a umístila svůj podpis na příslušné místo. Nenechám se přece jen tak něčím – a zvlášť ne svou CF – zastavit.

Vrátím se k hlavní přepážce a nastavím zavázanou nohu. „Asi budu trochu pomalejší,“ říkám recepční a ukážu na obvaz. „Nehoda na lyžích.“ Na lyžích? Musela jsem se v duchu pousmát. Potíže mi dělalo už jen obout se do lyžáků. „Ach, chudinko malá. Nespěchejte. Dám jim vědět, že jste tady.“ Pomalu zdolávám schody. Pořád se mi chce kašlat. Tohle nikdy neskončí. Je to jako běžet maraton bez cílové pásky. V hrudníku mi to bublá a rachotí, hlen se uvnitř pohybuje jako hustý sirup.

Kolem mě se prodere nějaká další modelka. Otočí se. Dívá se na mě, zatímco kašlu.

Určitě si myslí, že odpaluju jednu cigaretu od druhé.

Vstoupím do velké, otevřené místnosti a zařadím se mezi lidi, kteří stojí ve frontě končící u dvojice žen za stolem. Přistoupí ke mně jedna z organizátorek s deskami v ruce. Odškrtne si mé jméno a podá mi kus papíru, na kterém je černá číslice. Třináctka.

Je to jen číslo, nic to neznamená.

Toto je casting pro velkou oděvní společnost. Měřím metr sedmdesát, nejsem dost vysoká na módní přehlídky, což je jen dobře, protože ve sféře reklamy na luxusní zboží je daleko víc práce. Sleduju, jak jedna z modelek předá své portfolio těm dvěma ženám a ty si prohlíží její fotografie. Pak ji odvedou za zástěnu, aby se převlékla.

Vzápětí se vynoří v černých koktejlkách a jde se fotit. Mám na sobě džíny s rovnými nohavicemi a top s úzkými ramínky. Tu práci potřebuju. Stálo mě přece takové úsilí se sem dostat.

14

pisen zitrka_sazba.qxp_Sestava 1 25.06.18 14:46 Stránka 15

PÍSEŇ ZÍTŘKA

„Třináct,“ zavolá jedna z žen za stolem.

Když přikulhám k nim, zeptá se mě: „Co jste dělala?“ „Spadla jsem z kola. Zvrtnutý kotník.“ „Moc mě to mrzí,“ říká ta druhá žena, jako kdyby se domluvily, že budou mluvit na přeskáčku. „To nic,“ usměju se povzbudivě a podám jim své portfolio. „Už je to skoro dobré.“ „Moc mě to mrzí,“ opakuje už docela jiným tónem, „ale nejste pro nás ten správný typ.“ „Čtrnáct,“ zavolá ta první a dívá se mi přes rameno, jako bych už byla dávno vyřízená záležitost.

Je protivná zima, leje jako z konve, nemám deštník a zastávka autobusu je dobrých třicet minut chůze odsud. Vytáhnu mobil.

Ale mamka teď má výtvarný kurz. Slíbila jsem jí, že to zvládnu sama.

Jake?

Ten právě běhá kolem organizace té své výstavy, co bude dneska večer.

Cat? Cat je moje nejlepší kamarádka. Je burzovní makléřka.

Představím si ji v kanceláři, stůl posetý tabulkami uzavíracích cen na burzách, tisíce čísel. Má na uchu telefon a něco vysvětluje ohledně zakoupení akcií a opcí. Těžko může svým klientům nebo šéfovi říct, že si potřebuje na chvíli odskočit…

Pomalu se vzdaluju od budovy a přemýšlím, kde by se dal chytit taxík, když je to tu takové opuštěné. Mám pocit, jako bych měla nohy zalité do betonu. Zima a vlhko mi nesvědčí, nemůžu lehnout s další infekcí…

Zastavím se. Zahlédnu jakýsi pohyb, a když si uvědomím, co to je, málem se rozpláču. Staré, tmavě modré auto, ze kterého se line klasická hudba.

15

pisen zitrka_sazba.qxp_Sestava 1 25.06.18 14:46 Stránka 16

Alice Petersonová

A řidička se překvapivě podobá mé matce. „Jak dlouho tu už čekáš?“ Sundám si lodičky, zabořím se do sedačky spolujezdce a zaplaví mě úleva. „Moc dlouho ne.“ „Myslela jsem, že máš ten výtvarný kurz.“ „Zrušili to.“ Ví, že jí nevěřím. „Klidně se můžu zapsat znova a tu dnešní lekci si zopakovat.“ Cítím se provinile, že obětovala účast na kurzu, aby mě mohla vyzvednout, zvlášť když tohle ráno byla naprostá ztráta času… „Možná bys měla dělat něco jiného,“ prohodí máma. Už nějakou tu dobu mám pocit, že se mi to chystá říct.

Myslím na posledních osmnáct měsíců strávených trmácením po odlehlých skladištích, kde čekalo dalších čtyřicet modelek, jen abych se dozvěděla, že hledají někoho vyššího, snědšího, někoho s hnědýma očima, ne modrýma, zkrátka že hledají někoho, kdo není jako já. Nebylo to jen špatné, dostala jsem i pár skvělých nabídek. Modeling mi sice nahlodával sebevědomí, na druhou stranu mi fotka na titulní stránce Tatleru dodala pořádnou dávku kuráže.

Nikdy nezapomenu, jak nadšená byla Frieda, moje agentka, když mi řekla, že mě vybrali ze stovek modelek, a nepochybně mi to pomohlo k dalším zakázkám. Jsem ráda, že jsem tu smlouvu před těmi osmnácti měsíci podepsala. Nemám ve zvyku něčeho litovat. Ale v poslední době jsem probděla pár nocí s myšlenkou, že někde na mě musí čekat něco jiného. „Možná,“ řekla jsem mámě. „Možná máš pravdu.“ „A co třeba módní návrhářství?“ zeptá se mě. Když bylo mámě šestnáct, odešla na oděvní školu v Londýně, kde ji jistý Rus naučil jak stříhat látku a šít. Ušila si veškeré oblečení v bohémském stylu, dokonce i své svatební šaty. Občas si říkám, jestli mámě není líto,

16

pisen zitrka_sazba.qxp_Sestava 1 25.06.18 14:46 Stránka 17

PÍSEŇ ZÍTŘKA

že se nestala švadlenou, když se vdala a měla Jakea a mě. Možná to měla v plánu, ale plány se vždycky nevydaří, jak si představujeme. „Nemyslím.“ „A co třeba dělat modistku?“ Modistku? „Vždyť neumím ani navléct jehlu, mami.“ Smějeme se. „Co kdyby sis zkusila udělat ten certifikát na učení cizinců anglicky?“ Řekni jí, že chceš být zpěvačka, že chceš psát hudbu. Od dětství jsem ráda zpívala a tančila a představovala si, že stojím na pódiu.

Když jsme se s Jakem dívali na Top of the Pops, vysnila jsem si, že jednoho dne budu slavná jako Kylie Minogue. Jake chtěl být druhý Johnny Greenwood, první kytarista Radiohead. Vzpomenu si na vysokou školu. Temné období svého života. Nebyla jsem jako ostatní studenti a občas bylo bolestné vidět, jak si moji přátelé užívají svobody, zatímco já jsem pořád bydlela doma a byla jsem vděčná za bezpodmínečnou lásku a podporu svých rodičů. Jediná věc, která mi pomáhala a dávala v mé situaci smysl, bylo zachycovat své pocity a myšlenky v písních. Zpívat.

Podívám se na mámu a přemýšlím, zda jí mám říct, že bych ráda probrala s profesorem Taylorem otázku mé pěvecké kariéry. Profesor Taylor je můj lékař. Můj bůh v bílém plášti… „Alice?“ ozve se znova máma. „Myslím, že by z tebe byla skvělá učitelka. Můžeš to dělat na zkrácený pracovní úvazek a –“ „Ne.“ Děláním nesprávných věcí jsem už ztratila dost času. „Neříkej pořád jen ne.“ „Ne.“ „Alice!“ znova se rozesmějeme. „A co spisovatelka? Napiš román.“

17

pisen zitrka_sazba.qxp_Sestava 1 25.06.18 14:46 Stránka 18

Alice Petersonová

„Umřela bych stářím dřív, než by vyšel.“ „Takhle nemluv. Tak piš povídky.“ Máma se ke mně obrátí s onou jiskrou v očích, díky níž se jedna druhé tolik podobáme. „Už jsi mluvila s Jakem?“ zeptám se, abych změnila téma. „Ano. Nemůže se dočkat té dnešní výstavy, ale bojí se, že se toho neprodá dost.“ „Bude v pohodě.“ „Vždyť víš, jaký je. Ta nová galerie do něj hodně investovala.“ Mnohokrát jsem stála Jakeovi modelem, zvlášť v dobách, kdy začínal a potřeboval modelky. Dnes má výstavu a kromě mnoha portrétů a krajinek je na ní i série mých portrétů v neonových barvách a jeden obraz z jižní Francie, na kterém jsem v letních šatech. Koupila jsem si tehdy na jednom z tamních tržišť krásný černý klobouk se širokou krempou. „Přijde Phil?“ zeptá se máma.

Phil je můj kluk. Dělá účetního v jedné reklamní agentuře.

Přikývnu. „Příští měsíc budeme mít první výročí.“ Mlčky se pousměje, jako že rozumí.

Phila jsem potkala v místním thajském bufetu. „Tak to jsi ty, kdo drží tenhle podnik nad vodou,“ prohodil, když slyšel, jak u pultu odříkávám prakticky kompletní menu. Vždycky objednávám víc jídla, než potřebuju. Musím jíst, kolik jen zvládnu – udržet si zdravou váhu je nikdy nekončící boj. Phil byl spíš vyšší (tvrdí, že měří metr osmdesát, ale má jen metr sedmdesát osm), s tmavými vlasy a strništěm, na sobě koženou bundu. Měl jeden z těch úsměvů, které rozzáří oči a vzbuzují pocit, že právě provedl nějakou klukovinu, třeba se vyspal s dcerou ředitele školy. „Philip, ale všichni mi říkají Phil,“ řekl. „Alice.“ „Nezadaná?“

18

pisen zitrka_sazba.qxp_Sestava 1 25.06.18 14:46 Stránka 19

PÍSEŇ ZÍTŘKA

„Možná. A ty?“ „Možná.“ Jeho oči si hrají s mými. „Zajímavé.“ „Ano, velmi zajímavé.“ Když nám donesli jídlo, vyměnili jsme si telefonní čísla. „Zavolám,“ řekl a doprovodil to pantomimou. Cestou domů mi zazvonil mobil. Otočila jsem se a uviděla ho, jak se opírá o pouliční lampu. „Co takhle večeře zítra?“ zavolal.

O svém „problému s plícemi“ jsem se zmínila na třetím rande.

Vždycky mi připadalo, že slova „cystická fibróza“ zní ošklivě a strašidelně, a já jsem nechtěla Phila vyděsit. Kromě toho, CF není já.

Nedělá mě mnou. Taky jsem chtěla vysvětlit, že i když bydlím v domě rodičů, je to můj byt a můj prostor. Nastěhovala jsem se tam, protože se vyskytla menší překážka, ale jen dočasně.

Podívám se na mámu, protože si nejsem jistá, jestli zaslechla naši hádku před dvěma týdny. Bylo to v pondělí ráno a Phil zuřil, protože kvůli mému kašli půl noci nezamhouřil oka. „Mám dneska tak důležitou schůzku a vůbec jsem se nevyspal,“ křičel, dupal po ložnici a sbíral své věci rozházené po zemi během předchozí noci. „Tobě je to jedno, Alice. Ty nemusíš chodit do práce. Ty si jen tak poletuješ sem a tam po pitomých castinzích, ale jsou lidi, co mají normální zaměstnání.“ Paralyzovalo mě to natolik, že jsem se nevzmohla na slovo.

Odpoledne toho dne jsem něco psala, když máma přišla dolů se zásilkou pro mě. Červené růže. Sledovala mě, jak otvírám malou bílou obálku. Na kartičce uvnitř stálo: „Promiň.“ Když máma zaparkuje, řeknu: „Mrzí mě, že jsi zmeškala tu lekci,“ říkám. „Co to mělo být?“ „Figurální kresba. Perspektiva a anatomie. Zřejmě podle skutečného muže…“

19

pisen zitrka_sazba.qxp_Sestava 1 25.06.18 14:46 Stránka 20

Alice Petersonová

„Skutečného muže.“ Vypne motor. „Nedobírej si mě. Ano, do studia měl přijít skutečný nahý muž. Alberto.“ Zvednu obočí. „Potřebovala jsi mě,“ usměje se.

Jsem dojatá. „Díky, mami.“ „Stejně bych nevěděla, kam s očima.“ Když společně s mámou stoupáme po schodišti ke vchodu, zazvoní mi mobil. Je to Frieda, moje agentka. „Kde jsi?“ vyštěkne na mě, sotva to zvednu. „Tu práci jsem nedostala.“ „To je jedno, za pětačtyřicet minut musíš být v Bethnal Green,“ a závratnou rychlostí na mě vychrlí adresu dalšího castingu.

Mám tam jít? Jsem schopná se tam dostat? Mohla bych tomu dát ještě jednu šanci…

Máma odemkne vchodové dveře. Ještě před pár minutami jsem ji pozvala na oběd jako poděkování za to, že mě vyzvedla. „Ne že přijdeš pozdě,“ dodá Frieda a chystá se zavěsit. „Nemůžu,“ říkám. Už se nemůžu hnát na další casting a trčet tam několik hodin, jen abych se dozvěděla, že nejsem ta pravá. Realita je taková, že v tomhle oboru kariéru neudělám. Můžu doufat nanejvýš v příležitostné nabídky. „Nemůžu.“ „Co tím myslíš, že nemůžeš? Pokud nejsi vážně nemocná, koukej dorazit do Bethnal –“ „Ne.“ „Co se děje?“ „Moc mě to mrzí, Friedo, ale už to dál nemůžu dělat.“ Chci být zpěvačka.

Chci psát písničky, které budou něco znamenat.

Jen přitom se můžu cítit šťastná.

20

pisen zitrka_sazba.qxp_Sestava 1 25.06.18 14:46 Stránka 21

PÍSEŇ ZÍTŘKA

Kdykoliv mě napadne, že bych si měla najít manažera, kdykoliv si dovolím snít o tom, že se mnou nějaká nahrávací společnost podepsala smlouvu, vzpomenu si na svou učitelku hudebky slečnu Wardovou a onu osudnou hodinu.

Teď už však vím, že nenajdu vnitřní klid, dokud nepřestanu naslouchat jejímu hlasu a nezačnu poslouchat hlas svůj.

21

pisen zitrka_sazba.qxp_Sestava 1 25.06.18 14:47 Stránka 368

Píseň zítřka Alice Petersonová Z anglického originálu A Song For Tomorrow, vydaného nakladatelstvím Simon & Schuster v Londýně roku 2017, přeložila Klára Kučerová Obálku dle zahraničního originálu upravila Kateřina Stárková Redigovala Lucie Krátká Odpovědný redaktor Boris Hokr Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 368 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9987. publikaci Sazba Kateřina Stárková Tisk TBB a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5

Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví.