0038980

001-003 Sestry z Versailles_Sestava 1 12/14/17 12:22 PM Stránka 3

Příběh sester, jež milovaly Ludvíka XV.

S a L Ly Ch r i S t i e

KNIŽNÍ KLUB

Přeložila Anna Křivánková

Sisters of Versailles Copyright © Sally Christie, 2015 All rights reserved ISBN 978-80-242-5967-3

Sestry_z_Versailles_08_(imprimatur).indd 4

04.01.2018 13:35:02

Pro Johna a Sylvii – jste prostě nejlepší!

Sestry_z_Versailles_08_(imprimatur).indd 5

04.01.2018 13:35:02

PROLOG

Hortenzie Paříž 7. rok republiky (1799)

B

ylo nás pět sester a čtyři z nás se staly milenkou našeho krále. Jen já jsem jeho náruči unikla, ale to proto, že jsem si tak sama zvolila. Možná je mi čtyřiaosmdesát let, a vše, o čem tu vyprávím, se stalo už velmi dávno, ale ženská ješitnost je věčná. A proto vám nyní musím říct, že jsem mohla být jeho milenkou. Kdybych bývala chtěla. Protože on – král – po tom dozajista toužil.

Nemluvím teď o posledním králi, našem šestnáctém Ludvíkovi, ubohém nešťastném muži, jenž před šesti lety zahynul pod gilotinou, následován svou rakouskou manželkou. Ne, řeč je o patnáctém Ludvíkovi, skvostném králi. Znala jsem ho, když byl ještě mladý a svěží, a dosud ani náznakem nepřipomínal toho pozdějšího zhýralého nemravu s povislými víčky, nažloutlou pletí a ústy věčně zavlhlými chtíčem.

Příběh mých sester a Ludvíka XV. je dnes téměř zapomenut jejich památku zastínily slavnější a nestoudnější milenky, a také dramatické zvraty, jež se udály v tomto

Sestry_z_Versailles_08_(imprimatur).indd 7

04.01.2018 13:35:02

8

Sally C hristie

posledním desetiletí. Avšak s blížícím se koncem mého života jsem zatoužila poodtáhnout oponu a vyprávět jejich příběh. Proč? Ze všech těch obvyklých důvodů, jako je vlastní smrtelnost, strach z konce a touha ujistit se, že to všechno mělo nějaký smysl. Vždyť tolik životů teď naprosto žádný smysl nemá!

Všechno to začalo před mnoha lety v roce 1729, tedy téměř před třemi čtvrtěmi století. Tehdy byly docela jiné časy, i svět byl docela jiný. Naše výsady nám propůjčovaly jistotu a namyšlenost a nikoho z nás ani nenapadlo, že by se věci mohly změnit a že urozený původ už v sobě neponese ten starý příslib. Narodily jsme se jako dcery markýze. Znaly jsme jen tituly a vybrané chování a aristokratické výsady, a vida, dnes už nic z toho nemá váhu. Nebo vlastně má, ačkoliv my všichni občané musíme předstírat, že tomu tak není.

Svět – náš svět – byl tehdy daleko jemnější. Ti, kdo si to mohli dovolit, si žili jako v bavlnce, která je chránila před veškerou nepříjemnou skutečností. Nikdy, ale dočista nikdy se nám ani nesnilo, že by vůbec mohlo nastat něco tak příšerného jako Hrůzovláda.

Všech pět nás vyrůstalo v domě na Nábřeží kajetánů.

Stál v srdci Paříže u silnice vedoucí podél Seiny, lemované domy bohatých a mocných. Ten dům tam stále ještě stojí, ačkoliv nábřeží dnes nese jméno Voltairovo. Hrozím se pomyšlení, kdo tam dnes asi bydlí.

Byl to impozantní dům, který svou elegancí všem okolo připomínal, jak dobře si ve světě stojíme. Dobře si vzpomínám na matčiny pokoje v prvním patře. Byly celé ze zlata a tak okázalé a oslnivé, že si dodnes vybavuji úžas, který se mě zmocnil pokaždé, když jsme byly k matce povolány na návštěvu. Náš dětský pokoj samozřejmě nebyl tak velkolepý. Dětí si tehdy nikdo příliš nevšímal, tak proč vyhazovat peníze za věci, nebo nakonec i děti, které stejně vídáte jen zřídka? Naše orlí hnízdo ve

Sestry_z_Versailles_08_(imprimatur).indd 8

04.01.2018 13:35:02

Sestry z Versailles 9

třetím poschodí tedy bylo poněkud chladné a holé, ale žilo se nám tam pohodlně. Nedostalo se nám žádného vzdělání, které by stálo za řeč. Rodiče nestáli o vzdělanou dceru, nýbrž o dobře vychovanou dceru, která se vyzná ve složitém bludišti zdvořilostí a společenského chování, jimiž se náš svět řídil. Popravdě, ani nyní, když už jsem snad nabyla moudrosti, která prý přichází s věkem, ­nemohu říci, že by mi ­lepší vzdělání v životě lépe posloužilo.

Bylo nás pět sester a žádní bratři. To už je mé prokletí, říkávala občas matka, když se rozveselila šampaňským.

Přestože jsme pocházely ze stejných rodičů, byly jsme každá jiná. A jak! Nejstarší Louisa byla okouzlující a celkem pohledná. Byla snílek a pokaždé, když si představovala, co ji čeká, a jaké štěstí jí budoucnost dozajista přinese, rozzářily se jí v očích hvězdy. Na začátku našeho příběhu je jí devatenáct let, už dávno opustila dětský pokoj a právě přijela do paláce ve Versailles.

Potom tu máme Pauline, divokou a beze špetky jemnosti v těle. Povahou se vyrovnala nejsmělejšímu pirátovi, byla tvrdohlavá jako kůň a s přehledem vládla dětskému pokoji. Daleko nás převyšovala postavou i silou. Dokonce už v sedmnácti letech Pauline věděla, že bude důležitá a mocná. Netuším, jak to mohla vědět. Ale věděla.

Naše další sestra byla Diana. Tehdy jí bylo patnáct let a byla vždycky veselá, nedbalá a lenošivá. Vyhýbala se sporům a chtěla se jen chichotat, smát a snít o tom, že se jednou stane vévodkyní. Fyzicky byla podobná Pauline, ale nebyla takový živel. Počítám, že to bylo její štěstí i prokletí.

Pak jsem přišla na řadu já. Když se tehdy všechno změnilo, bylo mi jen čtrnáct let. Všichni říkali, že jsem z rodiny nejkrásnější, a mnozí zmiňovali, jak jsem podobná své slavné prababičce a jmenovkyni Hortenzii Manciniové, která svého času pobláznila nejednoho krále.

Sestry_z_Versailles_08_(imprimatur).indd 9

04.01.2018 13:35:02

10

Sally C hristie

A nakonec tu byla malá Marie Anna, ačkoliv je zvláštní mluvit o ní až na posledním místě. Věkem mi byla blízká – na začátku našeho příběhu je jí dvanáct – a také byla velmi hezká, ale jak se k údivu našich chův občas ukazovalo, za jejím andělským kukučem se skrývala bystrá a velmi kritická mysl.

Na ta léta, která jsme strávily ve třetím poschodí domu na Nábřeží kajetánů, vzpomínám jako na šťastnou dobu plnou světla a lásky. Jistě, měly jsme mezi sebou občas menší neshody, obvyklé rozmíšky a malicherné hádky, ale v našem soužití převládala harmonie, které se nám v pozdějších letech až příliš zřetelně nedostávalo. Snad už tehdy existovaly určité náznaky, ale jen slabé a nezřetelné, pouhé stíny necitelnosti a strádání, které mělo teprve přijít. Ne, v mých vzpomínkách to byly šťastné časy, ještě než nás pohltil svět dospělých a zahrnul nás zklamáním a krutostí, než jsme si přestaly být blízké a z Louisy se stala zlomená žena, Pauline se nechala pohltit zlobou, Diana ztloustla a zlenivěla a z Marie Anny vyrostla otrlá manipulátorka.

Ale ať se stalo, co se stalo, dobré i zlé, hříchy i skandály, zlomená srdce i radost, vyhnanství i smrt, přesto všechno to byly mé sestry.

A toto je jejich příběh.

Sestry_z_Versailles_08_(imprimatur).indd 10

04.01.2018 13:35:02

Č ÁS T PRV NÍ

Ta, jež miluje

Sestry_z_Versailles_08_(imprimatur).indd 11

04.01.2018 13:35:02

KAPITOLA 1

Louisa Versailles 1730

V

ersailles. Rozlehlost, majestát a ozvěny, klevetění stovek osob dorozumívajících se zdvořilým šepotem, který je téměř ohlušující, přestože všichni mluví tak tiše, směsice tisíce vůní, obrovská masa lidí jako z oživlého obrazu.

Vše je pozlaceno bohatstvím, na stěnách visí obrovská zrcadla spočívající na mramoru jako jezera a odrážející život mnohokrát zvětšený. Všude samé lustry a svícny, na některých až dvě stě svíček, takže palác v noci září, jako by jej osvětlovalo samo slunce.

Nekonečné chodby jsou lemovány obrovskými sochami králů a bohů vyvedených v bronzu, mramoru a dřevě.

Stropy jsou tu tak vysoké, až se dotýkají nebes, a stejně tak jsou i malované, avšak nikdo se nesmí zaklánět a prohlížet si je, protože k dobrým mravům patří vypadat velice kultivovaně a nejevit o nic přehnaný zájem.

V tomto rozsáhlém paláci je velmi těžké se vyznat.

Všude číhají pasti a klam a život je zde plný pravidel,

Sestry_z_Versailles_08_(imprimatur).indd 13

04.01.2018 13:35:02

14

Sally C hristie

které znají snad všichni kromě mě. Celý zámek je jako zrádná květina, o které jsem kdysi slyšela, krásná a bujná a požírající mouchy, které se jí odváží usednout na rty.

Již dva měsíce tu požívám výsadního postavení královniny dvorní dámy, a přesto se každé ráno probouzím a přemýšlím, zda konečně nastal den, kdy se mi stane něco strašlivého. Upadnu třeba při pokusu o pukrle? Uklouznu po navoskované podlaze? Promluvím v nevhodnou chvíli? Urazím někoho důležitého špatně zvolenými slovy?

K mým pokojům vede trojí schodiště. Nenachází se daleko od královských pokojů, ale zároveň ani příliš blízko. Už jsem si zapamatovala cestu vedoucí od mého příbytku ke královniným komnatám, ale přesto jsem se dostala do úzkých, když jsem dnes po mši dostala za úkol doručit kastrolek houbové paštiky vévodkyni de Luynes, královnině oblíbenkyni, která ležela v posteli s horečkou.

Cestou k vévodkyni mě doprovázela její služebná, ale zpáteční cestu už jsem musela zdolat sama a nakonec jsem se ocitla v neznámé části paláce. Proč jen je tak těžké se tu vyznat? Je možné, že Versailles navrhoval šílenec? Kdo jiný by dokázal ukrýt pod tak poklidným a stejnoměrným zevnějškem tuhle změť pokojů, chodeb a schodišť?

Stojím teď daleko od nádhery veřejných prostor a nádherných komnat, kde žijí a spí král, královna a jejich nejslovutnější ministři. Jejich pokoje jsou jen malou částí celého paláce, jen maličkou kudrlinkou završující složitou úklonu. Zato tady není po okázalosti ani stopy, nestojí tu žádné pozlacené květináče s pomerančovníky, aby vzduch sladce voněl. Podlahy jsou špinavé a místo blyštivých parket, jimiž se honosí velké sály, tu leží jen dlažební kameny a nerovná dubová prkna.

Kolem mě se hrubě prodere žena v masce a růžové sukni poskvrněné bahnem a hříchem. Zastavím se. Přece není možné, abych šla stejným směrem, jako ona? Všechno tu působí cize a hrdlo se mi svírá děsem. Než se stihnu

Sestry_z_Versailles_08_(imprimatur).indd 14

04.01.2018 13:35:02

Sestry z Versailles 15

rozhodnout, kterým směrem se vydat, proběhne kolem mě šest vlkodavů, obrovských šedivých potvor páchnoucích vlhkou srstí a lepkavou králičí krví. Za nimi poklusávají dvě pážata. To znamená, že přede mnou leží stáje, takže se musím vydat jinudy. „Kampak máte namířeno, maličká?“ To je komtesa de Beranger a její společník. Chci ji poprosit o pomoc, ale nezastaví se u mě, jen se prosmýkne kolem stejně jako předtím psi, a já nemám dost odvahy, abych na ni zavolala. „Armandina dcera,“ slyším ji říkat jejímu společníkovi.

Trylek smíchu. „Doufejme, že ta chudinka nebude po matce,“ odpoví jí a pak oba zmizí v chodbě a zůstane jen klapot jejich podpatků odrážející se od kamenné podlahy.

Vkročím do další úzké chodby, kde po mně pokukují muži bez livrejí a ze všech stran do mě strkají sluhové nesoucí na zádech obrovské sudy s vodou. Vyhlédnu z okna do vnitřního dvora. Musím se dostat do jižní části hlavního palácového traktu, ale vůbec netuším, kde jih leží.

V našem rodném pařížském domě se nám mnoho vzdělání nedostalo. Naše guvernantka Zélie byla naší vzdálenou příbuznou, a přestože jsem ji velmi milovala, musím uznat, že nás mnoho nenaučila. Vždycky roztočila globus a vyprávěla nám o světě – vzpomínám si, že sever byl nahoře. Nebo to bylo slunce? Konečně nacházím schodiště a vydávám se vzhůru.

Nahoře se nachází veliká čtvercová místnost s karmínovými závěsy. V rohu spolu živě hovoří skupinka mužů v černých kabátech a já se je neodvažuji vyrušit. Nejistě přistoupím ke dvěma mužům sedícím u okna, ale jen co se přiblížím, všimnu si, že mají obnošené kabáty a potřísněné kalhoty. „Pánové,“ začnu, ale pak si ke své hrůze uvědomím, že jsou opilí. Jeden se na mě usměje a vztáhne ke mně špinavou ruku.

Ne, ne, ne. Překotně seběhnu malé schodiště a ocitám se tváří v tvář další zadní chodbě s bíle omítnutými

Sestry_z_Versailles_08_(imprimatur).indd 15

04.01.2018 13:35:02

16

Sally C hristie

zdmi a kamennou dlažbou. Je tu ticho a skoro se zdráhám uvěřit, že někde opodál v tomhle rozlehlém paláci bují život a smích. Tato část budovy působí staře, opuštěně a velmi vzdálená pohodlí okázalosti a důvěrnosti. Tíha staletí prosakuje tenkými podrážkami mých bot. Na konci chodby se ve dřevěném obložení nachází malá dvířka. Otevřu je v očekávání, že se přede mnou vynoří další chodba, ale místo toho se ocitám v pokoji. Vedle sebe tu v příliš těsné blízkosti stojí dva muži a na pohovce sedí přihlížející žena. Celá ztuhnu. „Snad se napřed ohlásíte!“ křikne po mně žena rozčileně. Má na sobě kožešinový pléd, v ruce drží šálek a tmavá norková kožešina propůjčuje její pokožce perlový lesk.

Nepoznávám ji, ale podle přepychového oblečení a pokoje soudím, že jde o někoho důležitého. Jeden z mužů stojící před ní je elegantně ustrojen, zatímco ten druhý má na sobě stejnokroj švýcarské gardy s rozepnutou košilí. Šlechtic se ani neobtěžuje vytáhnout ruku z gardistových kalhot a jen se na mě usměje širokým, nepřítomným úsměvem. Tváře má nalíčené do oranžova, ve tváři pohrdavý výraz a oči mrtvé. Při pohledu na ten strašlivý výjev se celá zachvěju. „Ven, vypadni! Vypadni!“ Žene se ke mně žena v hnědých šatech, přivolaná křikem své velitelky. Než mě však stačí silou vystrčit z místnosti, vycouvám ven a rozběhnu se chodbou pryč. Na konci klesnu k zemi, bez ohledu na to, že je něčím lepkavá, a nadechnu se ostrého pachu moče. Pořád se třesu a nechce to přestat. Nic tady není takové, jak se zdá, a tohle, to bylo… co to vlastně bylo?

Co tady vůbec dělám? Kolem proběhne muž, komorník, který je zřejmě natolik důležitý, že se ani neobtěžuje zastavit, a za ním další dva muži nesoucí spoustu dřeva na podpal. Slyším sotva patrné vyzvánění poledních zvonů.

Královna obědvá v jednu hodinu a já se musím vrátit do svých pokojů, umýt si ruce a upravit šaty. Jenže nevím, jak

Sestry_z_Versailles_08_(imprimatur).indd 16

04.01.2018 13:35:02

Sestry z Versailles 17

se tam dostat. Nepatřím sem, říkám si, a stále se třesouc hledím poraženecky na podlahu. Chci zpátky do Paříže, do bezpečí svého rodného domu. Chci svou matku.

Dětství jsem prožila šťastně v bezpečných zdech pokojů ve třetím patře našeho pařížského domu. Jenže ať je dítě sebespokojenější, stejně si nemůže pomoci, aby nepřemýšlelo, co asi leží za zdmi dětského pokoje, tam venku v širém světě.

Všechno to začalo o mých šestnáctých narozeninách.

Vzpomínám si, jak toho dne matka seděla ve svém zlaceném salónku, pohodlně rozvalená na pohovce vedle své přítelkyně paní de Gentout. Mamá žila oslnivým životem, mnoho času strávila ve Versailles nebo zábavou v Paříži, často ve společnosti důležitých mužů. Pocházela z rodu Mazarinů a měla velké, ebenově černé oči své slavné babičky Hortenzie. Já její exotický vzhled nepodědila, a přestože lidé často říkají, že jsem hezká, nikdo nikdy neřekne, že jsem krásná. To je dobře, neboť z přílišné krásy bych jistě zpychla a já si nepřeji nic než být skromná.

A bohu milá. „Vypadáš velmi pěkně, má nejmilejší,“ zamumlá mamá a odstrčí mě, aby si mohla lépe prohlédnout stříbrné stužky, které mi sestry zapletly do vlasů. Stojím tu natěsnaná do svých nejlepších šatů, vlasy mám sčesané dozadu a tvář ztěžklou pudrem, na který nejsem zvyklá.

Udělám pukrle a poděkuji. Matka vztáhne ruku k jedné ze svých dam. „Karamelky,“ zvolá, a jedna z žen okamžitě přinese tácek připravený na komodě. „Tu máš, dítě, vezmi si karamelku.“ Dychtivě po jedné sáhnu. V tomto domě existují dva světy. Ten, který obývá matka, je plný přepychu a požitků, zatímco ten náš je strohý a prostý. Nemohu se dočkat, až vstoupím do světa dospělých, a doufám, že pro mě má matka novinu. Chci se vdát, nechat dětský pokoj daleko

Sestry_z_Versailles_08_(imprimatur).indd 17

04.01.2018 13:35:02

18

Sally C hristie

za sebou a jít ke dvoru, zamilovat se do svého muže a mít s ním spoustu rozkošných dětiček. „Mluvili jsme s Ludvíkem Alexandrem a jeho rodiči,“ řekne matka.

Už dlouhou dobu vím, že se nakonec provdám za svého bratrance, ostatně něco takového je v rodinách, jako je ta naše, zcela běžné. Ludvíka Alexandra moc dobře neznám, je skoro o dvacet let starší než já, ale alespoň to není cizí člověk. Jednou nás přišel navštívit, když jsem ještě byla malá. Hned potom jsem vyběhla nahoru do pokoje, abych si nakreslila obrázek, který by mi ho připomínal. I dnes, po všech těch letech, mám tu kresbičku schovanou na samém dně své truhličky pod kupou stužek a rukavic. Někdy ten pomačkaný kousek papíru vytáhnu a sním o našem společném životě. „Vyhovoval by ti květen?“ Zatleskám. „Tak brzy! To je úžasné.“ Má matka si vezme další kousek cukroví a vytáhne z něj oříšek. Pak nevrle řekne: „Rose, vždyť víš, že kešu oříšky nesnáším. Co dělá v mojí karamele?“ A upustí ten pohoršlivý oříšek na podlahu. „To na vdavky tolik spěcháš?“ otáže se paní de Gentout. Opatrně přikývnu. Popravdě, nemám paní de Gentout moc ráda, zneklidňuje mě svými lenivými pohyby a špulivými rty. Vždycky to vypadá, jakoby naznačovala něco úplně jiného, než říká. „Ale samozřejmě, že spěchá na vdavky!“ zvolá matka. „Kdo by nechtěl uniknout dětskému pokoji? A bude přece hraběnka de Mailly, ani si nebude muset měnit jméno.

Navíc dostane takového pěkného ženicha, opravdu moc pěkného. Celé je to velmi uspokojivé.“ „Ano, toho nejlepšího ženicha široko daleko,“ zapřede paní de Gentout a obě se zasmějí. Nepřidám se k nim. „Zbožňuje meče, ano, a vůbec všechny druhy zbraní.“ „Nechme toho,“ řekne matka spěšně a já vím, že je tu

Sestry_z_Versailles_08_(imprimatur).indd 18

04.01.2018 13:35:02

Sestry z Versailles 19

něco, co mi uniká. „Bude vdaná žena a dostane se ke dvoru.“ Otočí se ke mně. „Louiso, paní de Gentout a já jsme vypracovaly malý projekt.“ „Velký projekt,“ přeruší ji paní Gentout. Tenké a tmavé rty se jí v nabělené tváři kroutí jako pijavice. Vím, že mluvit nehezky o cizím vzhledu je neslušné, ale nemohu si pomoct – vůbec se mi nelíbí. „Pracovaly jsme na tom…“ Matka sáhne po další karamelce, přičemž se odmlčí a já téměř pukám vzrušením, protože tuším, co řekne dál. Chvílí žvýká a pak pokračuje: „Pracovaly jsme na tom, abychom ti zajistily místo v královnině domácnosti.“ Vyskočím a radostně zatleskám. „Louiso Julie!“ napomene mě paní de Gentout. „Takové výstupy jsou nevhodné. Musíš se ovládat.“ Tentokrát její slova nemají žádný skrytý smysl. „Ale Victorie, nech ji, ať je šťastná,“ pronese matka. „Je taková přirozená. Je to roztomilé. A navíc, královna je také… přirozená. Kdo ví? Třeba jednoduchost jednoho dne přijde do módy.“ „Jako kráva,“ podotýká paní de Gentout lehkovážně. „Přirozená a klidná jako dobromyslná kráva. To mluvím o královně, drahá Louiso Julie, ne o tobě.“ Smetu vzpomínky stranou a vstanu, odhodlána najít cestu zpět. Královna. Musím ji najít. Trošičku potácivě se vydám chodbou dál a ani se neodvážím otevírat další dveře, ze strachu, co bych za nimi mohla najít.

Před sebou spatřím komorníka v livreji, jejíž barvy poznávám. „Toulousi!“ vykřiknu a panika dodá mému hlasu na pánovitosti.

Muž se otočí, změří si mě pohledem, zaznamená lepkavou skvrnu na mé sukni a vysekne mi docela nepatrnou úklonu.

Sestry_z_Versailles_08_(imprimatur).indd 19

04.01.2018 13:35:02

20

Sally C hristie

„Ztratila jsem se,“ řeknu a snažím se, aby můj hlas zněl klidně a vyrovnaně. „Musím se dostat do královniných komnat.“ Muž se mírně ušklíbne a znovu se ukloní, tentokrát ještě nepatrněji. Ve Versailles se drby šíří jako kouř a pronikají až do nejvzdálenějších koutů paláce. Vím, že už zítra se touhle historkou bude bavit celý dvůr. „Následujte mě, madame.“ Vede mě dvěma chodbami, pak otevře dveře a společně vstoupíme do Zrcadlového sálu. Odtud už trefím. Chci mu za jeho služby poděkovat, ale on mezitím beze slova zmizí, aby mi ukázal, že pro něj nic neznamenám. Když jsem teď zpět v okázalých prostorách, na které jsem zvyklá, rozběhnu se ke královniným komnatám tak rychle, jak mi vysoké podpatky dovolí.

Vlétnu dovnitř a ve spěchu se téměř srazím s komorníkem nesoucím veliký tác fialových lilků lesknoucích se olejem. „Jémine, ty jsi zpocená!“ vykřikne má přítelkyně Gilette, vévodkyně z Epernonu, a další z královniných dvorních dam. Dostrká mě k oknu. „Nastav tvář a trochu vychladni.“ Horlivě mě ovívá. „Její Výsost je na cestě od dauphina a bude tu během hodinky. Pudr! Potřebujeme pudr!“ Věrná vévodkyně z Boufflers, královnina nejhrozivější a nejvěkovitější dvorní dáma, zamračeně vezme kelímek pudru od jedné ze služebných. „Naneste si ho, až se přestanete potit. A ne abyste zašpinila ubrousky.“ Pohlédne na mě znechuceně, jakoby ze mě chtěla smést špínu. „A od čeho to máte umazanou tu sukni?“ Zahanbeně se červenám a tisknu líce k chladivému okennímu sklu. „Jak se tu vůbec někdo dokáže ztratit?“ slyším ji mumlat, když se otáčí zpět ke stolu, aby dohlížela na prostírání. „Rybu sem. A vy, dejte to kachní ragú sem. Kde jsou ty švestkové profiterolky?“

Sestry_z_Versailles_08_(imprimatur).indd 20

04.01.2018 13:35:02

Sestry z Versailles 21

Jak se tu vůbec někdo dokáže neztratit, říkám si v duchu hořce.

Příliš brzy se otevírají dveře a dovnitř se vbatolí královna. Všechny uděláme pukrle a zaujmeme svá místa vedle jejího křesla či za ním, abychom jí mohly posluhovat.

Na stole se blyští šestadvacet talířů. „Váš ubrousek, madame,“ říká vévodkyně de Boufflers hlasem, ze kterého odkapává úlisnost jako olej z lilku. Jídlo může začít.

Stojím v pozoru a snažím se ovládnout svůj dech, který dosud přichází v nesouměrných vlnách. Ten muž sahal tomu druhému do kalhot na jeho… na jeho… ach.

Zapadnu sem vůbec někdy? Porozumím někdy tomuhle světu? Jak jsem kdy mohla prahnout po tom, abych tu směla sloužit?

Sestry_z_Versailles_08_(imprimatur).indd 21

04.01.2018 13:35:02

SESTRY Z VERSAILLES Sally Christie Z anglického originálu Sisters of Versailles, vydaného nakladatelstvím Atria Paperback (An Imprint of Simon & Schuster) v New Yorku roku 2015, přeložila Anna Křivánková Obálku zhotovila Jana Šťastná Jazyková redakce Lucie Krátká Odpovědný redaktor Boris Hokr Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 480 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9599. publikaci.

Sazba Pavel Hogen, Horní Jiřetín Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

Sestry_z_Versailles_08_(imprimatur).indd 480

04.01.2018 13:35:11