0038967

titlist_Gogol2_Sestava 1 4.8.17 12:25 Strรกnka 1

nikolaj vasiljeviฤ GoGol

Blรกznovy zรกpisky

odeon

Nikolaj Vasiljeviฤ Gogol Blรกznovy zรกpisky

Přeložil Libor Dvořák

Zapiski sumasšedšego

Translation © Libor Dvořák, 2017 ISBN 978-80-207-1781-8

BLÁZNOVY ZÁPISKY

3. října Dnes se odehrála neobyčejná příhoda. Ráno jsem vstal dosti pozdě, a když mi Mavra přinesla naleštěné holínky, zeptal jsem se, kolik je hodin. Jakmile jsem zjistil, že dávno odbilo deset, co nejrychleji jsem se oblékl. Musím se přiznat, že kdybych býval věděl, s jak kyselou tváří mě uvítá přednosta naší kanceláře, ani bych do úřadu nešel. On mi stejně už dávno říkává: „Jak je možné, příteli, že máš v hlavě neustále takový galimatyáš? Kolikrát po úřadu pobíháš jako pytlem praštěný a spis pak popleteš tak, že to ani sám čert nerozmotá: počáteční písmeno nadpisu uděláš malé a nepřipojíš ani datum, ani spisové číslo.“ Potvora zatracená; určitě mi závidí, že sedávám v ředitelském předpokoji a ořezávám Jeho Excelenci pera. Zkrátka a dobře bych do úřadu opravdu nešel, kdyby tu nebyla naděje, že potkám našeho pokladníka a třeba od toho židáka vyžadoním alespoň malou zálohu na další plat. To je mi taky dáreček! Jenže ten že by člověku vyplatil něco předem? To dřív přijde spíš Poslední soud! Proste si, jak chcete, ten pacholek šedivá nedá, i kdybyste byli v krajní nouzi! A to ho doma jeho vlastní kuchařka fackuje! Což ví celý svět. Vůbec nechápu, co to má za 5

smysl pracovat na ministerstvu. Vždyť to nevlastní žádné pořádné zdroje! Taková guberniální správa či u soudu nebo na finanční správě – to je něco docela jiného: tam si úředníček pěkně sedí někde v koutě a něco si čmárá. Fráček na sobě má bídný, ksicht, že byste mu do něj nejradši plivli – ale vida, jaký si pronajímá letní byt za městem! Tomu kdybyste chtěli jako pozornost přinést porcelánový nebo zlacený šálek, řekne vám, že to je dárek tak pro doktora, kdežto on by chtěl rovnou pár koní, nebo kočár, nebo dejme tomu bobří límec za tři sta rublů. Na první pohled je tichý a ostýchavý, zdvořile vás poprosí: „Nebyl byste tak laskav a nepůjčil mi váš perořízek?“ ale nakonec prosebníka odere tak, že ten zůstane málem jen v košili. Pravda ale je, že služba na ministerstvu je vskutku vznešená, všude taková čistota, že tu by třeba na guberniální správě opravdu pohledal: psací stoly jedině z mahagonu a všichni představení vám vykají. Inu ano, musím se přiznat, že nebýt noblesy státní služby, tak bych už dávno z ministerstva odešel. Oblékl jsem si starý plášť a vzal si i deštník, protože venku lilo jako z konve. V ulicích nebyl nikdo, jen ženské, které si hlavy přikryly podolky šatů, ruští kupci s paraplaty a povšiml jsem si taky pár kurýrů. Z nóbl lidí jsem zaznamenal jen jediného našince úředníka. Bylo to na křižovatce. Jakmile jsem ho spatřil, hned jsem si řekl: Ohó, vašnosto, ty nespěcháš na ministerstvo, ty spěcháš za dámičkou, co peláší před tebou, a zkoumáš její nožky! Pěkná mrška, tenhle našinec úředník! Ten si nezadá ani s oficírem – jakmile se poblíž mihne dámský klobouček, hned ho má v merku. Zatímco jsem o tomhle všem uva6

žoval, uviděl jsem, že k obchodu, kolem nějž jsem zrovna procházel, přijel kočár. Okamžitě jsem ho poznal, protože patřil našemu panu řediteli. Ale ten přece nemá zapotřebí jezdit do obchodu, napadlo mě, to bude určitě jeho dcerka. Přitiskl jsem se ke zdi. Lokaj otevřel dvířka a slečinka se z kočáru vytřepotala jako ptáček. Pane Bože na nebesích – ale to jsem ztracen, dočista ztracen! Proč vůbec vyjíždí v takovém nečase?! A pak by někdo chtěl tvrdit, že ženy si na všechny ty hadříky nijak zvlášť nepotrpí… Nepoznala mě, a já sám se schválně ze všech sil snažil pořádně se zakutat, protože můj plášť byl celý umazaný a k tomu ještě starého střihu. Pláště se teď nosí s delšími límci, kdežto já měl ten límeček opravdu krátký, dvojitý, a vlastně i sukno bylo docela obyčejné a všední. Její pejsek se nestihl protáhnout do obchodu společně s ní a zůstal na ulici. Tu fenku znám. Jmenuje se Maggie. Neuplynula snad ani minuta, a já najednou slyším vysoký hlásek: „Ahoj, Maggie!“ No nazdar – a co má zase znamenat tohle? Rozhlédl jsem se a zjistil, že kolem pod elegantním deštníčkem zrovna procházejí dvě dámy – jedna stařenka a druhá slečinka –, jenže ačkoli už mě přešly, hned vedle se znovu ozvalo: „Že se nestydíš, Maggie!“ Co je tohle za lumpárnu? Zjistil jsem, že Maggie se očichává s dalším pejskem, který utíkal za těmi dámami. Nono, řekl jsem si v duchu, snad nakonec nejsem opilý? To se mi přece, pokud vím, stává jen zřídkakdy. „To ne, Fidelie, takhle ošklivě bys o mně smýšlet neměla,“ a to už jsem viděl, že ta slova pronáší Maggie, „byla jsem, hafhaf… já totiž byla, hafhafhaf, strašně nemocná!“ A pak se řekne pejsek. Musím se přiznat, že mě 7

velmi překvapilo, když jsem Maggie slyšel promlouvat lidským hlasem. Když jsem si to ale všechno dopodrobna uvědomil, okamžitě jsem se divit přestal. Svět už přece zaznamenal plno podobných případů. Prý že třeba v Anglii vyplavala z vody ryba a pronesla dvě slova v tak podivném jazyce, že vědci se už tři roky snaží to rozluštit, jenže prozatím na nic nepřišli. A taky jsem v novinách četl o dvou kravách, které si k hokynáři přišly pro libru čaje. Abych se ale přiznal, ještě víc mě překvapilo, když Maggie povídá: „Však jsem ti i psala, Fidelie, ale ten mizera Polkan ti psaní asi nedoručil.“ Já bych se snad i o gáži vsadil, ale v životě jsem ještě nezaznamenal, že pes by mohl umět psát! Správně psát umí jedině šlechta. A pak samozřejmě někteří kupečtí příručí, ba tu a tam i leckdo z nevolného lidu, jenže to jsou pak většinou texty jaksi mechanické, nemající ani čárky a tečky, ani pořádný sloh. To mě zaskočilo. A zase se musím přiznat, že od jisté doby začínám slyšet a vidět věci mezi lidmi doposud nevídané a neslýchané. No nic, řekl jsem si v duchu, půjdu za tím pejskem a zjistím, co je zač a co přesně si myslí. Svůj deštník jsem namířil obráceným směrem a vydal se za těmi dvěma dámami. Šly po Gorochové, zabočily do Meščanské, dál do Stoljarné a nakonec ke Kokuškinovu mostu, kde zastavily před velkým domem. Tenhle dům znám, napadlo mě letmo, to je Zverkovův. Dům jako hrom! Kolik tam žije lidí – všech těch kuchařek, všelijakých přespolních a vlastně i našeho úřednického bratrstva – jako psů jich tam je, hlava na hlavě. Mám tam i jednoho přítele, který dobře hraje na trubku. Dámy 8

vystoupaly do čtvrtého patra. Výborně, rozhodl jsem se, teď tam nejdu, ale to místo si budu pamatovat a při nejbližší příležitosti se tam rozběhnu.

4. října Dnes je středa, proto jsem byl v předpokoji našeho pana ředitele. Schválně jsem přišel dřív, usedl k perům a všechna je řádně přiřízl. Náš pan ředitel musí být velmi moudrý člověk. Celou pracovnu má zastavěnou regály s knihami. Názvy některých jsem si zkusil přečíst: byly velice učené, tak učené, že našinec si v nich rozhodně nepočte, protože je to všechno ve francouzštině nebo v němčině. No a když mu pohlédnete do tváře, panu řediteli? Jaká důležitost mu zrovna září z očí, hrome! V životě jsem nezaznamenal, že by někdy pronesl zbytečné slovo. Snad jen, když mu třeba podáte papír, tak se zeptá: „Jak je venku?“ – „Nevlídno, Vaše Excelence!“ To je panečku jiná klasa než my úředníčci! Ten žije pro stát! Ale přitom si všímám, že mě má v obzvláštní oblibě. Kdyby to tak platilo i o dcerce, zatraceně! Ale nic, nic, o tom nemluvit! Četl jsem třeba Včelku. Jsou to ale hlupáci, tihle Francouzi! Co ti by si vlastně představovali?! Já bych je namouduši nechal všechny seřezat lískovými pruty! Ale tamtéž jsem četl velice příjemné líčení bálu, jak ho viděl jeden kurský statkář. Píší moc pěkně, tihle kurští statkáři. Pak jsem si povšiml, že odbíjí už půl jedné – a náš nejvyšší ještě stále neopustil ložnici. Jenže někdy kolem půl druhé se stalo cosi, co žádné pero nepopíše. Otevřely 9

se dveře, já si pomyslel, že je to pan ředitel, a s lejstry v rukou vyskočil ze židle, jenže to byla ona, ona osobně! Ty má Boží prostoto – a jak byla oblečena! Šaty měla bílé, jakoby labutí, hrome, krásně nadýchané… a když na mě pohlédla, jako by to slunko bylo, namouduši slunko! Uklonila se a otázala: „Papá tu ještě nebyl?“ A zase – jaký to hlas, jaký hlásek! Jako kanárčí, namoutě kanárčí! Už jsem chtěl říct: „Vaše Excelence, kdybych měl být sťat, pak jedině vaší spanilomyslnou ručkou!“ To jsem opravdu chtěl, ďas to sper, ale ta slova jsem ze sebe nedostal a jen hlesl: „Nikolivěk…“ Pohlédla na mě, pak na knihy a upustila kapesníček. Já se po něm vrhl, seč jsem mohl, po těch zatracených parketách jsem uklouzl a div si o ně nos nerozplácl, ale nakonec jsem se na nohou udržel a kapesníček zvedl. Panebože, ale jaký to byl kapesníček: velejemný, batistový, a ta vůně – ambra, učiněná ambra! Generálské aroma se z něj opravdu jen linulo! Poděkovala, skoro neznatelně se pousmála – tak, že se její přesladké rtíky skoro nepohnuly – a hned nato odešla. Seděl jsem tam ještě hodinu, až nakonec přišel jeden lokaj a povídá mi: „Můžete jít domů, Aksentiji Ivanoviči, milostpán už ráčil odjet mimo dům.“ Tyhle lokaje nemůžu vystát: vždycky se v předsíni rozvalí – a kdyby alespoň na pozdrav kývli! A jako by ani toho nebylo málo, stalo se i to, že jedna z těch kreatur mi nabídla tabáček, ale ani přitom zadnici ze židle nezvedla. Víš ty vůbec, čeledíne hloupá, že jsem úředník, a to vznešeného původu?! Já si ovšem nasadil klobouk, sám si oblékl plášť, protože tahle chasa se k něčemu takovému nikdy nemá, a odešel jsem. Doma jsem pak po většinu času 10

ležel na posteli. Načež jsem si opsal moc pěkné veršíky: „Hodinu milky své zas nevidě, jak by už celý rok to byl! Svět všecek přitom nenávidě – lze-li mě žít, já netušil…“ To zajisté musí být dílko Puškinovo. Večer jsem se celý zachumlal do pláště, šel k parádnímu vchodu Její Excelence a dlouze vyčkával, zda náhodou nevyjde a nebude nasedat do kočáru, abych ji spatřil ještě jednou… Ale ne, to se nestalo.

6. listopadu Rozčílil mě přednosta kanceláře. Když jsem přišel do úřadu, povolal si mě k sobě a začal ke mně promlouvat asi takto: „Řekni mi, prosímtě – co to vyvádíš?“ – „Jak to myslíte, co vyvádím? Já nic nevyvádím!“ odpověděl jsem. „Tak nad sebou proboha trochu popřemýšlej! Je ti už přes čtyřicet, nejvyšší čas dostat rozum. Co si o sobě myslíš? A vůbec, já přece o všech těch tvých vylomeninkách dobře vím! Copak to jde, dolézat za šéfovou dcerou?! Tak se na sebe laskavě podívej a podumej o tom, co jsi zač. Nula, nic víc! A navíc nemáš ani findu! Nebo si stoupni před zrcadlo a pochopíš, že na takovou nemůžeš ani pomyslet!“ Krucipráce, a to mu nevadí, že ten jeho ksicht vypadá jako baňka od lektvaru, a k tomu ten chomáček vlasů na lebce, vyčesaných do chocholky a vyztužovaných kdovíjakou pomádou? Propůjčuje mu to snad právo si myslet, že jedině on si může dělat, co ho napadne? Ale já chápu, moc dobře chápu, proč se na mě vzteká. Závidí, možná už postřehl jisté známky blahosklonnosti vůči mé 11

osobě. Jak já na něj kašlu! A co má být, že je dvorní rada?! Že má hodinky na zlatém řetízku a boty si nechává šít za třicet rublů, ďas ho sper; copak já jsem nějaké středostavovské, krejčovské nebo poddůstojnické dítě? Já jsem šlechtic… a taky já se ještě můžu dosloužit něčeho onačejšího. Je mi sotva dvaačtyřicet, a to je věk, kdy státní služba teprve pořádně začíná. Jen počkej, milánku, však i já se ještě můžu stát plukovníkem, ne-li něčím ještě vyšším! Taky si opatříme nějakou tu reputaci, možná úctyhodnější, než je tvoje. Pročpak sis vzal do hlavy, že kromě tebe už tu není žádný slušný a spořádaný člověk? Já tak mít frak jako Ručjov, ušitý přesně podle módy, a uvázat si motýlka, jako máš ty, tak mi nebudeš sahat ani po kotníky! Jenže mám hluboko do kapsy – v tom je ten kříž.

8. listopadu Byl jsem v divadle. Hráli tam o ruském troubovi Filatkovi. Moc jsem se smál. Pak dávali ještě jednu frašku s legračními veršíky, strefujícími se do nižších hodnostářů při dvoře, hlavně do jednoho kolegiátního registrátora. Veršíky napsanými velmi volnomyšlenkářsky – až jsem se divil, že to cenzura pustila; o kupcích se tam rovnou pravilo, že šidí prostý lid a jejich ratolesti že jen flámují a cpou se mezi šlechtu. Nebo ten směšný kuplet o novinářích: že nejradši na všechno nadávají a že autor prosí publikum, aby ho před nimi ochránilo! Ti dnešní autoři píší opravdu zábavné věcičky. Proto tak rád chodím do 12

divadla. Jakmile dá člověk dohromady pár krejcarů, už si to nedokáže odpustit a běží do divadla. Jinak se ovšem i v našem velectěném úřednictvu najdou takové pozitury, že ten chlap špatná do divadla nepůjde a nepůjde – ledaže byste mu dali lístek zadarmo. Pak tam jedna herečka taky moc pěkně zpívala. Tak jsem si vzpomněl na – proklatě! – ale já přece nic neříkám, vždyť už mlčím!

9. listopadu V osm jsem byl v úřadě. Přednosta se tvářil, že neexistuju. Já zase dělal jakoby nic. Pak jsem pracoval s lejstry. Pryč jsem se vypravil ve čtyři. Prošel jsem i kolem ředitelova bytu, ale nic. Doma jsem pak jako obvykle hlavně ležel v posteli.

11. listopadu Seděl jsem dnes v pracovně našeho ředitele, ořezal pro něj třiadvacet per…a pro ni, ajajaj!, pro Její Excelenci další čtyři. Pan ředitel má velice rád a přeje si, aby měl per připraveno co nejvíc. Ufff, že to musí být hlava, náš pan ředitel! Pořád mlčí, ale já myslím, že všechno probírá jen v duchu. Jak rád bych věděl, o čem přemýšlí, a ze všeho nejvíc, jaké nápady se v té hlavě rodí! Stejně bych život podobného panstva rád viděl zblízka, všechny ty jejich eskapády a dvorské legrácky: jak si v těch svých kruzích počínají, co tam vyvádějí, to bych tedy rád věděl! 13

Už několikrát jsem dokonce chtěl zavést na to s Jeho Excelencí řeč, ale pokaždé jako bych jazyk polkl: nakonec jsem ze sebe dostal jen, zda je venku zima nebo teplo, jinak vůbec nic! Chtěl bych se někdy podívat až do salonu, z něhož je občas otevřenými dalšími dveřmi vidět ještě dál! Jak vybraně je tam vše zařízeno! Jaká jsou tam zrcadla, a jaký porcelán! Ale hlavně bych se chtěl podívat do té poloviny komnat, kde se zdržuje Její Excelence – to bych si tedy přál moc! Do budoáru, tam, co stojí všechny ty mističky, lahvičky a flakónky, a ve vázách jsou květiny, že se na ně i dýchnout bojíte; a jak tam všude leží poházené její šatstvo, které vypadá spíš jako vzduch než jako kusy garderoby. A taky bych si přál nahlédnout do ložnice… Protože tam, řekl bych, to musí být úplný zázrak, tam, řekl bych, najdete ráj, který není ani na nebesích! Chtěl bych vidět stoličku, na niž ráno, když vstane z postele, došlápne nožkou a na tu nožku natahuje punčochu bílou jako padlý sníh… Ale ne, to ne, už nic, nic, už mlčím. Ovšem dnes jako by mě najednou cosi osvítilo – vzpomněl jsem si totiž na rozmluvu těch dvou pejsků na Něvské. Výborně, řekl jsem si, teď se dovím úplně všechno. Stačí se zmocnit korespondence, kterou spolu vedli ti dva zpropadení hafušové. Z té bych se toho mohl dovědět opravdu hodně. Musím se přiznat, že jednou už jsem si k sobě Maggie přivolal a řekl jsem: „Poslyš, Maggie, konečně jsme spolu jednou sami; jestli chceš, tak i zavřu dveře, aby nás nikdo neviděl a neslyšel… Tak mi řekni všechno, co o slečně víš! Co pořád dělá, jak se jí vede… A já ti při Bohu odpřisáhnu, že to nikomu neprozradím.“ 14

Jenže ten mazaný psík jen stáhl ocas mezi nohy, naježil všechny chlupy a vykradl se dveřmi zase ven, jako by vůbec nic neslyšel. Už mockrát mě napadlo, že pes je inteligentnější než člověk, a tím, že umí mluvit, jsem si naprosto jist; jenže v něm hárá taková zvláštní paličatost. Pes je jako mimořádně obratný politik: všímá si všeho a zaznamenává všechny člověkovy kroky. Tak, a zítra se musím za každou cenu vypravit do Zverkovova domu, tam vyslechnout i Fidelii, a když se to podaří, zmocnit se všech dopisů, které jí poslala Maggie.

12. listopadu Nazítří jsem vyrazil ve dvě po poledni, abych rozhodně vyhledal Fidelii a vyslechl ji. Co opravdu nesnáším, je puch zelí, který se valí od všech hokynářů na Měšťanské; navíc se zpod vrat každého domu dere smrad tak pekelný, že jsem celou ulicí musel jako o závod proběhnout se zacpaným nosem. A pak jsou tu ti bídáci řemeslníci, co ze svých dílen vypouštějí tolik sazí a dýmu, že člověk, co si sám sebe váží, do těchto míst na procházku rozhodně vyrazit nemůže. Když jsem vyšel do pátého patra a cinkl na zvoneček u dveří, vyšla opravdu hezká dívenka s drobnými pihami. Poznal jsem ji hned: byla to ta slečinka, která si vykračovala vedle staré dámy pod deštníkem. Mírně zrudla a já okamžitě pochopil: Inu ano, ženicha bys potřebovala, děvenko moje! „Co si přejete?“ zeptala se mě. „Rád bych si promluvil s vaším pejskem.“ Ta holka byla hrozně hloupá, až teď jsem zjistil, jak je hloupá! 15

Pejsek mezitím s velkým štěkotem vtrhl mezi nás; chtěl jsem ho chytit, ale Fidelie? Divže mě nekousla do nosu, ničemnice. Pak jsem v koutě zahlédl její pelíšek. No prosím, zrovna tohle já potřebuju! Přiskočil jsem k němu, slámu v bedně prohrabal a ke svému převelikému štěstí odtud vytáhl štůsek malých papírků. Když si to uvědomila ta malá ohava, nejdřív mě kousla do lýtka, ale hned pochopila, že jsem si vzal dopisy, začala se lísat a k tomu vřeštět, jenže já jí řekl: „Nic takového, má drahá, sbohem!“ a jako splašený se hnal pryč. Myslím, že ta holka si řekla, že musím být blázen, protože se strašně lekla. Když jsem přišel domů, chtěl jsem se okamžitě pustit do práce a dopisy přečíst, jelikož čtení při svíčkách mi dělá jisté problémy. Mavra si ale vzala do hlavy, že umyje podlahy. Tyhle pitomé Finky jsou vždycky neuvěřitelně čistotné ve chvíli, kdy se to ani trochu nehodí. Tak jsem si vyrazil na procházku, abych si celou záležitost v klidu promyslel. Teď konečně odhalím všechny předešlé události a příští úmysly, všechny hybné páky a pochopím smysl toho všeho. Ta korespondence mi pomůže prohlédnout. Psi jsou velmi moudří, rozumí politickým vztahům, a proto se v těch listech určitě najde všechno – portrét i veškeré konání toho muže. A jistě tam bude i něco o té, která… alenotak dost, mlč už! K večeru jsem se vrátil domů a většinu času proležel na posteli.

16

OBSAH

Bláznovy zápisky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

5

Plášť . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

35

Příběh o tom, jak se rozhádali Ivan Ivanovič s Ivanem Nikiforovičem . . . . . . . . . . . . . . . .

76

Svatá noc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 Starosvětští statkáři . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198 Portrét . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229

KNIHOVNA KLASIKŮ

NIKOLAJ VASILJEVIČ GOGOL BLÁZNOVY ZÁPISKY Z ruských originálů (Zapiski sumasšedšego, Xinelh, Povesth o tom, kak posorilsá Ivan Ivanovič s Ivanom Nikiforovičem, Noč pered Roždestvom, Starosvetskie pomeřiki, Portret) vydaných v autorových sebraných spisech (Sobranie sočinenij N. V. Gogolá v semi tomax, Xudožestvennaá literatura, Moskva 1967) vybral a přeložil Libor Dvořák Obálku navrhl Zdeněk Ziegler Redigovala Marcela Turečková Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 304 Vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2017 jako svou 9290. publikaci, v Odeonu publikace 714. Sazba SF SOFT, Praha Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín V tomto překladu vydání první Naše knihy dodává na trh Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz