Issuu

Vsechno co jsme opustili_001 az 003_Sestava 1 3/20/18 8:03 AM Strรกnka 3

Vsechno, co jsme opustili.indd 2

20/03/18 10:02

Mým rodičům – za to, že mi věřili.

Vsechno, co jsme opustili.indd 3

20/03/18 10:02

Prolog James

Před šesti měsíci 18. prosince Puerto Escondido, Mexiko Zase se mu o ní zdálo. O modrých očích tak jasných a žhavých, že mu do duše vypálily znamení. Vlny tmavých kudrn jej hladily po hrudi, když se pohybovala spolu s ním a líbala jeho vyhřátou kůži. Za dva měsíce budou svoji. Nemohl se dočkat, až se vedle ní bude probouzet každé ráno, a milovat ji jako svou ženu, přesně jako jej teď milovala ona. Musel jí říct něco důležitého. O něčem, co musel neprodleně udělat. Ale ať už to bylo cokoliv, unikalo mu to v mlhavých dálkách jeho mysli. Snažil se soustředit, polapit tu myšlenku, dokud to jde... Musí ji chránit. Musí chránit svou snoubenku. Jeho bratr ji napadl. A ublíží jí znovu. Viděl svého bratra a umanutý výraz jeho tváře, hraničící s šílenstvím. Byli na lodi. Měl zbraň a vyhrožoval mu. Jeho bratr na něj namířil a chystal se vystřelit, tak skočil do vody. Oceán bouřil a stáhl jej pod hladinu. Cítil, jak klesá ke dnu. Hladinu rozčísl déšť kulek, které mu létaly kolem hlavy a těla a jen o málo míjely cíl. 5

Vsechno, co jsme opustili.indd 5

20/03/18 10:02

KERRY LONSDALEOVÁ

Plaval vytrvale a rychle, až jej pálily plíce, poháněn tím největším strachem, jaký kdy poznal. Musí ji chránit. Velké a mocné vlny jím mrštily o kamenitý útes. Tváří i končetinami mu projela pronikavá bolest. Oceán po něm toužil, ale jeho vůle chránit lásku jeho života byla silnější. Musel se k ní dostat dřív, než na ni jeho bratr vztáhne ruku. Proud jej stáhl pod hladinu. Opět vyplaval a nechal se unášet. Tam a zpět, nahoru a dolu. Pak přišla temnota. „Papá! Papá!“ kvílel slabý hlásek. V mžiku otevřel oči. Hopsalo po něm malé dítě a muchlalo přikrývky. Pohlédl na smějícího se chlapečka, divoce poskakujícího po posteli. „Despiértate, papá! Tengo hambre.“ To dítě mluvilo španělsky. Namáhal si mozek, aby si vybavil něco z hodin španělštiny, kterou studoval na vysoké škole. To dítě mělo hlad a říkalo mu „tati“. Kde to sakra je? Prudce se posadil a ucouvl dozadu, až se uhodil o čelo postele. Byl v ložnici plné zarámovaných obrázků. Viděl, že je na mnoha z nich zachycen, ale vůbec si nepamatoval, kdo a kde je vyfotil. Po pravé ruce se se z oken otevírala vyhlídka na balkon a dál na oceán. Co to má krucinál znamenat? Cítil, jak mu krev mizí z obličeje. Tělo mu zalil studený pot. Dítě přiskákalo blíž a při každém výskoku se otočilo dokolečka. „Quiero el desayuno! Quiero el desayuno!“ skandoval chlapeček. „Nech toho skákání,“ zachraptěl a pozvedl ruce, aby chlapci zabránil přiblížit se příliš. Byl dezorientovaný. Panika se mu prsty sápala po krku. „Nech toho!“ zaječel. Dítě se zarazilo. Na chviličku na něj s vykulenýma očima zíralo. Pak seskočilo z postele a vyřítilo se ven z pokoje. Zavřel pevně oči a počítal do deseti. Až je otevře, všechno bude zase normální. Je to jen stres – z práce, svatby, dohadování se s bratry. Tím to bude. Tohle všechno je jen sen. 6

Vsechno, co jsme opustili.indd 6

20/03/18 10:02

VŠECHNO, CO JSME OPUSTILI

Otevřel oči. Nic se nezměnilo. Z plic se mu vydraly namáhavé vzdechy. Tohle nebyl sen. Byla to noční můra a on ji žil. Na nočním stolku spatřil mobilní telefon. Popadl ho a otevřel displej. Když si přečetl datum, srdce se mu skoro zastavilo. Vždyť měl být květen. Jak mohl být prosinec... o pět a půl roku později ode dne, kdy se měla konat jeho svatba? Zaslechl ode dveří zvuk a s trhnutím se po něm otočil. Na prahu stál starší chlapec kávové pleti s tváří bledou jako stěna. „Papá?“ Posadil se ještě více zpříma. „Kdo jsi? Kde to jsem? Co je to za místo?“ Jeho otázky chlapce zjevně vyděsily, ale z pokoje neodešel. Namísto toho si přitáhl židli ke skříni. Vyšplhal na ni a vytáhl z horní police kovovou schránku. Chlapec mu ji přinesl a zadal na číselné klávesnici čtyřmístný kód. Zámek se otevřel. Chlapec zvedl víko a pak pomalu vycouval z pokoje. Po tvářích mu proudem tekly slzy. Uvnitř kovové schránky byly úřední dokumenty – pasy, rodné listy, oddací listy a úmrtní list Raquel Celiny Dominguezové. Na dně ležely přenosné USB disky, několik velkých paměťových disků a vedle nich zásnubní prstýnek. Znal ho. To ona ho nosila. Podržel jej na světle a nechápavě na něj zíral. Proč ho nemá na sobě? Vrátil jej do kovové schránky, když tu jeho pozornost upoutala obálka. Byla určená jemu. Jamesovi. Roztrhl ji a vytáhl dopis.

Tohle píšu ve vypůjčeném čase. Bojím se, že nadejde den , kdy si vzpomenu, kdo jsem byl , a zapomenu, kým jsem . Jmenuju se Jaime Carlos Dominguez. Kdysi jsem byl známý jako James Charles Donato. Jestli čteš tenhle vzkaz a nevzpomínáš si, že bys ho kdy napsal , pak věz jednu věc: JÁ JSEM TY.

Vsechno, co jsme opustili.indd 7

20/03/18 10:02

Kapitola 1 James

Současnost 21. června San Jose, Kalifornie Zemřít je daleko snazší než vstát z mrtvých. Všechno to papírování potřebné k navrácení jeho identity z něj málem vysálo všechen život. Možná měl zůstat mrtvý. Protože tu pro něj rozhodně nezbývá nic, co by mělo cenu. Ta myšlenka proběhne Jamesovi hlavou, jako když baseballový míček odpálený směrem k zemi poskočí po hřišti a nakonec tvrdě narazí do stěny kryjící diváckou tribunu. Zanechá po sobě tupou bolest ve spánku a dutou prázdnotu v hrudi. Hledí na panorama San Jose za okny kanceláře svého bratra v sídle ﬁrmy Donato Enterprises. Prosklené budovy odrážejí světlo zapadajícího slunce v zářivé přehlídce zlaté a oranžové. Šest a půl ztracených let, a on nemůže udělat nic – z medicínského hlediska – aby ten čas získal zpět. Ten den, kdy opustil Aimee, si však pamatuje stejně dobře, jako by se to odehrálo teprve včera. Rázuje podél okna sem tam, týraný vzpomínkou na rozhovor, který spolu vedli tu noc před odjezdem. „Budu pryč jen 9

Vsechno, co jsme opustili.indd 9

20/03/18 10:02

KERRY LONSDALEOVÁ

necelý týden, ani se ti po mně nezačne stýskat.“ Pak ji políbil a pomiloval se s ní. Prsty něžně laskal měsíční světlo v jejích vlasech a přitom ji ujišťoval, že spolu budou sdílet svou vytouženou budoucnost, ve které on nebude nijak vázán na Donato Enterprises. Chtěl se věnovat umění. Přejížděl jí ústy po pružných stehnech a záhybech jejích lýtek a sliboval, že se o ni bude po zbytek života starat. Jenže ten slib nedokázal dodržet. Zklamal ji. Přišel o tolik času. O takový kus života. O svůj domov. O své umění. O svou identitu. O svou životní lásku. Aimee. Její jméno šepotá jeho nitrem. Ví, že se vrátil do Spojených států? Ví, že je to on, kdo se vrátil – její James? Neviděla ho od té doby, co ho před více než pěti lety našla v Mexiku. Tehdy přišla na to, že je naživu, a nikoliv mrtev, jak to všem namluvil jeho bratr Thomas. Ten parchant dokonce zorganizoval i Jamesův pohřeb a zakoupil náhrobní kámen na jejich rodinné místo na hřbitově. To všechno pro jeho vlastní dobro, jak mu Thomas vysvětlil. Jinak by se ho Phil pokusil znovu zabít, aby si zachránil svou vlastní kůži. Thomas využil Jamesovy amnézie, která se v jeho případě projevila jako naprostá ztráta paměti včetně všech autobiograﬁckých informací. Jeho bratr dokonce zašel tak daleko, že pro něj vytvořil novou identitu a nový život. Jaime Carlos Dominguez. Umělec. Vdovec. Otec. Nevzpomíná si na nic z toho, co se stalo, když Aimee přijela do Mexika. Nepamatuje si ani na to, jak se zamiloval do své fyzioterapeutky Raquel, jak si ji vzal, adoptoval jejího syna Juliana a zplodil jejich společného syna Marcuse, ani na smrt své ženy po Marcusově narození. Nevzpomíná si na nic z toho, co mu Thomas vyprávěl o jeho životě 10

Vsechno, co jsme opustili.indd 10

20/03/18 10:02

VŠECHNO, CO JSME OPUSTILI

v Mexiku. Jen stěží si dokáže vybavit, jak se vůbec do Mexika dostal. Nevzpomíná si na nic z těch hodin těsně před tím, než se zakrvácený, zmatený a popletený vynořil na pláži Playa Zicatela, aniž by měl sebemenší představu o tom, kdo je a odkud pochází. Něco mu však přece jen zůstalo, a to více než šest let Carlosových deníků, pečlivě uložených na přenosném disku. Šest let každodenních záznamů, které skončily dva dny před tím, než se James opět vynořil. Ten zatracený chlap si vedl deník. Jamesovi to v hrdle podivně zaklokotá. Taková ironie. Kdykoliv proklíná Carlose, proklíná sám sebe. Jenže když o sobě a o Carlosovi přemýšlí jako o dvou rozdílných lidech, je pro něj snazší vyrovnat se s tou časovou ztrátou. Na Carlosovi je toho mnohem víc, čemu James nerozumí. Co ovšem chápe, je Carlosova paranoia ze ztráty identity. Když se totiž James vynořil ze své amnézie do domu plného svazků novin a časopisů, ke zdem pokrytým mozaikou zarámovaných fotek a k uzamčené kazetě plné osobních detailů z krátkého života onoho muže, byl Carlos navždy ztracen. James přemýšlí o věcech, které našel v kazetě. Fotograﬁe, rodné i úmrtní listy. Aimeein zásnubní prsten. Jeho neohrabané prsty třou hrany diamantového prstýnku zastrčeného hluboko v kapse. Kalhoty gabardénového obleku ho škrábou do stehen dávno zvyklých na plážové šortky. A ten prsten je hmatatelnou a chladnou připomínkou, že bude po zbytek života platit za chyby více než jen jizvami poznamenávajícími jeho šestatřicetileté tělo. Ošklivě vyhlížející řádka varhánků táhnoucí se od jeho pravého spánku až k čelisti, hrbolek na ne tak docela správně srovnaném nose, šlehanec zatvrdlé kůže vinoucí se podél kyčle – zřejmě stopa po kulce. S těmihle jizvami se vypořádá. Ovšem na co nestačí, a s čím se pořád ještě musí vyrovnat, je to, že nikdy nebude sdílet život s Aimee, protože to podělal. 11

Vsechno, co jsme opustili.indd 11

20/03/18 10:02

KERRY LONSDALEOVÁ

James myslí na své syny, kteří na něj čekají v zasedací místnosti. Jedenáctiletý Julian ho nenávidí. Je přesvědčený, že James nechce být jejich otec, že je odveze na Havaj, aby žili u své tety, Raqueliny nevlastní sestry Natalye Hayesové. Šestiletý Marcus k němu přistupuje ostražitě už ode dne, kdy James začal zničehonic mluvit anglicky. Už to není ten samý papá co dřív. Jen bůh ví, jak se mu podaří usadit je v novém domě, nemluvě o zemi, která je pro ně rovněž nová, a jak je přiměje, aby svému otci začali znovu důvěřovat, a všichni tři začali společně žít nový život. Život, jehož součástí Aimee nebude. James se zhluboka nadechne skrze bolest hlodající hluboko v prsou. „Nebude se s tebou chtít vidět.“ Pevně sevře prstýnek v dlani a pomalu se otočí od okna, aby svého bratra počastoval zlostným pohledem. Thomas sedí za stolem a v nepravidelném tempu poklepává montblancem o jeho skleněný povrch. James nad tím zvukem zastříhá ušima. Rozdírá ho to. Zesílí sevření a diamant se mu zakousne do dlaně. Tak rád by Thomase udeřil a ucítil to odporné křupnutí chrupavky – ta touha mu rozechvěje celou ruku a pohltí ho. Téměř. Seber se, Jamesi. Thomas mu pohlédne do očí a nakrabatí čelo, jako by Jamese vyzýval, aby mu zkusil odporovat. „Jak to můžeš vědět?“ zeptá se James a otočí se zpět k oknu. „Pět let jsi ji neviděl.“ Klepání ustane. „Nemluvil jsem s ní.“ Když James v prosinci bombardoval Thomase otázkami o Aimee, nedokázal mu na ně bratr odpovědět. Aimee po svém návratu do Spojených států požádala soud o dočasný zákaz styku s Thomasem a bylo jí vyhověno. Nechtěla mít co do činění ani s ním, ani s celou Donatovic rodinou, a tak ji Thomas nechával na pokoji, s výjimkou několika e-mailů, které jí zaslal, když zákaz vypršel. 12

Vsechno, co jsme opustili.indd 12

20/03/18 10:02

VŠECHNO, CO JSME OPUSTILI

James to Aimee nezazlívá. Kdyby při snažení získat zpět svůj život tolik nezávisel na Thomasově pomoci, také by bratra odepsal. Dokonce zvažoval, že Thomase zažaluje za porušení lidských práv. Zastavil jej však jeho vlastní stud a také ohled k jeho matce. Tři synové Claire Donatové už udělali dost, aby své rodině pořádně zavařili. Navíc si James zasloužil, co se mu přihodilo. Jen díky vlastním chybám skončil tam, kde skončil, opuštěný a prakticky zapomenutý. „Viděl jsem Aimee,“ zamumlá Thomas. James vklouzne malíčkem do prstenu. Opře se předloktím o okno, poklepává prstem na sklo a přemýšlí, zda má Thomas pravdu. Chtěla by ho Aimee vidět? Kolečka kancelářské židle přejedou přes hustě tkaný koberec a do ticha se ozve zřetelné zašustění látky luxusního, na míru šitého obleku. Thomas se k němu připojí u okna. „Los Gatos je malé město. Chodím kolem její kavárny skoro každý den. Je těžké nevšimnout si jí nebo Iana. Nebo jejich dcery.“ James skloní čelo k ohnuté ruce, o kterou se celou svou vahou opírá. „Nezbylo jí než žít dál,“ řekne Thomas. „Dítě. Manžel. Miluje Iana. Jsou šťastní.“ James to ví, věděl to ode dne, kdy se jí minulého prosince pokusil zatelefonovat a odpovědí mu bylo jen pípání neexistujícího čísla. Nikdy v životě nebyl tak vyděšený. Thomase ovšem zastihl. Jeho bratr zvedl telefon na první zazvonění. A o čtyřiadvacet hodin později už byl v Mexiku a všechno mu vypověděl. Thomas Jamese poplácá po rameni. „Nepodělej jí to manželství.“ „Tak jako jsi ty podělal můj život?“ Thomas sebou trhne. „Povídám ti, že jsem se to snažil napravit. Jenže ty, když jsi byl Carlos, jsi se mnou nechtěl mít nic společného.“ Odvrátí tvář k večernímu dopravnímu ruchu 13

Vsechno, co jsme opustili.indd 13

20/03/18 10:02

KERRY LONSDALEOVÁ

pod nimi. Ruce má v kapsách a v jedné z nich svírá i pero, se kterým si pohrává. „Nedokázal jsem tě přimět opustit Mexiko, ať jsem se snažil, jak jsem chtěl.“ Slunce mizí za obzorem a nebe potemní. Odrazy jejich tváří ve skle jsou s každým uplynulým okamžikem zřetelnější. James si poprvé v životě povšimne, že je větší než Thomas. A v porovnání s bratrem vypadá také mnohem mladší než jen o dva roky. To, co Jamese nejvíc překvapilo, když minulého prosince poprvé spatřil vlastní tvář, bylo právě to, jak moc zestárl. Podlouhlé vlasy v surfařském stylu a jizvy na tváři jej šokovaly. Šest a půl roku prohloubilo vrásky kolem očí a úst a zpevnilo kůži kolem žeber, jako kdyby se pod mexickým sluncem vyškvařila. Carlos však svoje tělo udržoval v prvotřídní kondici. Běhal, jezdil na horském kole a udržoval aktivní životní styl se spoustou pohybu na čerstvém vzduchu. Thomas si vedl hůře. Napětí se podepsalo na jeho krátce ostříhaných, matně šedých vlasech, pobledlé pokožce svědčící o nedostatku vitaminu D, a pohublé postavě, ze které James usuzuje, že bratr žije převážně z kofeinu, doutníků a tekuté stravy. Bar v Thomasově kanceláři je dobře zásobený, a když teď bratr stojí vedle něj, není úniku před čpavým, zatuchlým zápachem tabáku. Drsný odér usazený v Thomasově obleku zaútočí na Jamesův čich, div mu nevyhrknou slzy. Těžko uvěřit, že Thomasovi bude za necelé dva roky čtyřicet. Vypadá o celá léta starší. „Nemám v úmyslu vidět se s Aimee,“ řekne James s odevzdaným povzdechem. Alespoň ne teď hned. Není si jistý, zda by to unesl, teď když ví, že už není jeho. Odstoupí od okna a zastaví se u Thomasova stolu. Na jeho desce leží velká obálka nadepsaná jeho jménem. „Tohle je ono?“ „Ano, přišlo to dnes ráno.“ James obálku otevře a prolistuje její obsah. Kupní smlouva a klíče k domu jeho rodičů. Matka se po otcově smrti před 14

Vsechno, co jsme opustili.indd 14

20/03/18 10:02

VŠECHNO, CO JSME OPUSTILI

několika lety odstěhovala do luxusního obytného komplexu pro seniory. Teď byl dům jeho a může tam vychovávat své chlapce. Má v plánu ho co nejdřív prodat. Projde si zbytek papírů. Seznam bankovních a investičních účtů, registrační formuláře do školy, kam budou chlapci chodit. Klíčky od auta. Nový život. Kéž by to bylo tak jednoduché. James myslí na své syny. Kvůli němu přišli o všechno, na co byli v životě zvyklí: o domov, školu a kamarády. Přišli o matku a nedávno i o otce, kterého znali. A podle Juliana byl James jen ubohou náhradou. „Tenhle týden jsem prodal tvůj zbývající podíl v Donato Enterprises. Dům našich rodičů je tvůj, nalož s ním, jak uznáš za vhodné,“ vysvětluje Thomas. „Máš tam všechno, co sis dovezl z Mexika. Tvoje plátna jsem nechal zabalená.“ James vytáhne z obálky jeden dokument. Thomas se k němu připojí u stolu a poklepe na papír svým perem. „Chlapci jsou přihlášeni do Saint Andrew‘s.“ Soukromá akademie nedaleko domu, kde s Thomasem vyrostli. Ta samá škola, na kterou oba dva chodili. „Mají tam vynikající program pro studenty, jejichž mateřským jazykem není angličtina.“ „Oba mluví plynně. Zjevně jsem se o to postaral,“ zamračí se James. Nacpe papíry zpět do obálky a uhodí s ní o stehno. Chce pryč. Je unavený, má hlad a ví, že chlapci jsou na tom stejně. Jeli sem rovnou z letiště. „Potřebuješ ode mě něco?“ Thomas zavrtí hlavou. „Takže jsme vyrovnáni. Kdybych něco potřeboval, zavolám. Jinak ale nečekej, že o mně uslyšíš.“ Už nikdy, chce se mu říct. Jenže jak to vypadá, kdykoliv se ve své životní hře rozběhne po hřišti, aby chytil míč, Thomas mu ho sebere. To je faul, chce se mu vykřiknout. Prostě už potřebuje, aby mu dal Thomas pokoj. 15

Vsechno, co jsme opustili.indd 15

20/03/18 10:02

KERRY LONSDALEOVÁ

James se má k odchodu. „Phila pustí z vězení příští úterý,“ podotkne Thomas, když James přistoupí ke dveřím. „Je venku. Volný.“ Vztáhne k němu ruce dlaněmi vzhůru. „A to mi říkáš teď?“ James se na bratra významně zahledí. Domníval se, že Phil bude za mřížemi ještě celé měsíce. Přimhouří oči. „Jak dlouho už to víš?“ Thomas se náhle velmi zajímá o pero, které drží v ruce. „Jdi do háje.“ Věděl o tom dost dlouho na to, aby se James stihl odstěhovat kamkoliv jinam než sem. Thomas se prostě rozhodl, že ohledně Jamesova života napraví vše, co může, a to včetně toho, že jej přestěhuje zpět do Los Gatos. „Jak už jsem ti říkal, Fernando Ruiz, kápo hidalgského kartelu, byl zadržen, obviněn a usvědčen. Pochybuju, že má Phil s tím kartelem ještě cokoliv společného. Ovšem,“ Thomas poklepává perem o kloub svého palce, „radši měj oči otevřené. Nemáme proti Philovi žádný důkaz, je to jen má domněnka, že se tě snažil zabít, a já nemám ponětí, co udělá, až se dostane ven z lochu. Pořád ještě neví, že žiješ.“ James udeří pěstí do dveří. „Ježíši, Thomasi, to myslíš vážně? Vždyť jsi mu to měl říct.“ James se domníval, že bude mít čas Phila navštívit ještě předtím, než se dostane z vězení. „Vážně si myslíš, že po mně zase půjde? Proč by to dělal? Všechno se vyřešilo. Federálové dostali svého člověka a ty jsi zase dostal Phila do vězení.“ „Jestli na něj máš něco, co by ho usvědčovalo z pokusu o tvou vraždu, tak tě vyhledá.“ „Nevíme přece, jestli se mě pokoušel zabít – on, nebo kdokoliv jiný,“ zdůrazní James. „Nevzpomínám si ani na jedinou zatracenou věc.“ „Vůbec na nic?“ „Ne.“ Thomas v duchu zakleje. „Ale řekneš mi, jestli si vzpomeneš, že ano? Určitě to udělej, a to okamžitě, jak ti to dojde.“ 16

Vsechno, co jsme opustili.indd 16

20/03/18 10:02

VŠECHNO, CO JSME OPUSTILI

James krátce přikývne. Pro Thomase je to možná důležité, ale co se jeho týče, všechno je minulost. Podělal to, když se snažil Phila dostat, aniž by vymyslel jakýkoliv pořádný plán. Zuřil, že Phil napadl Aimee, byl znechucený, protože Thomas nejevil zájem zarazit Philovo praní špinavých peněz, a také ho štvalo, že si Phil naplánoval, jak rodinu přivede na buben. A nakonec James všechny zklamal, hlavně Aimee. Prudce otevře masivní mahagonové dveře. „Jamesi.“ Natočí hlavu Thomasovým směrem, ale nepodívá se na něj. „Je dobře, že tě zase máme doma.“ James vyjde z kanceláře ven a tiše za sebou zaklapne dveře. Rozhlédne se po vstupní hale a uleví se mu, když vidí, že chlapci pořád ještě sedí v zasedací místnosti. Ti chlapci, které se Carlos obával Jamesovi svěřit.

Vsechno, co jsme opustili.indd 17

20/03/18 10:02

Kerry Lonsdaleová VŠECHNO, CO JSME OPUSTILI Z anglického originálu Everything We Left Behind, vydaného nakladatelstvím Lake Unicorn v Seattlu v roce 2017, přeložila Anna Křivánková Obálku podle originální předlohy zhotovila Soňa Šedivá Redigovala Marcela Nejedlá Odpovědný redaktor Boris Hokr Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 320 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9774. publikaci Sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.

Vsechno, co jsme opustili.indd 320

20/03/18 10:02