Londýn, prosinec 1940
KAPITOLA PRVNÍ
Inzerát v novinách
KDYŽ jsem poprvé uviděla v novinách ten inzerát, myslela jsem, že snad vybuchnu. Měla jsem za sebou celkem klidný den, přestože jsme byli všichni notně otrávení kvůli Luftwaffe, jejíž vinou jsme toho dne dorazili pozdě do práce, a také se mi podařilo ukořistit cibuli, což byla velice dobrá zpráva pro mou omáčku. Jen co jsem však zahlédla to oznámení, ocitla jsem se rázem v sedmém nebi. Stalo se to ve čtvrt na čtyři jednoho z těch mizerných prosincových odpolední, kdy se začne stmívat dřív, než se slunce rozhodne pořádně vyjít, a člověk se nezahřeje, ani když si pod kabát vezme dva nátělníky. Seděla jsem na horní palubě autobusu číslo 24, a kdybych si odfoukla, viděla bych vlastní dech. Zrovna jsem se vracela domů ze Strawmanovy advokátní kanceláře, kde jsem pracovala jako sekretářka, a těšila jsem se, že si ještě chviličku odpočinu před nástupem do noční služby na požární stanici, kde jsem zvedala telefony. Už jsem přelouskala slovo od slova každičkou zprávu v Evening Chronicle a teF jsem pročítala horoskopy, kterým jsem sice nevěřila, ale pro jistotu jsem si je prošla. O mé nejlepší kamarádce Bunty horoskop tvrdil: „Očekávejte brzké zbohatnutí. Zvíře, které vám přinese štěstí: fretka,“ což znělo nadějně, a o mně psali: „Věci se časem vyřeší. Zvíře, které vám přinese štěstí: treska,“ což vedle toho vyhlíželo dost chabě. 7
A pak jsem to zahlédla, bylo to vtěsnané v rubrice Volná místa mezi nabídky práce zavařovačky marmelád (praxe není nutná) a vrchního dozorce v továrně na montérky (doporučení výhodou). HLEDÁ SE POMOCNÁ SÍLA: Launceston Press Ltd., vydavatel London Evening Chronicle, hledá pomocnou sílu na částečný úvazek. Vyžadujeme zdatného, nadšeného a pilného pracovníka schopného psát na stroji rychlostí 60 slov za minutu / 110 slov za minutu těsnopisem. Pište obratem pí H. Birdové, Launceston Press Ltd., Launceston House, Londýn EC4.
Bylo to naprosto nejlepší pracovní místo, jaké jsem v životě viděla. Jestli jsem si něco přála nejvíc na celém světě (samozřejmě kromě toho, aby válka skončila a Hitler sešel ze světa strašlivou smrtí), pak stát se novinářkou. Či přesněji tím, čemu ti lépe informovaní říkali válečná dopisovatelka. Posledních deset let – od chvíle, kdy jsem ve dvanácti letech odměnou za svou dost neumělou napsanou báseň vyhrála návštěvu redakce věstníku v rodné vsi – jsem snila o kariéře novinářky. A teF mi srdce bušilo jako blázen, divoce tlouklo skrze nátělníky a kabát a hrozilo, že vyletí ven přímo na paní sedící na vedlejším sedadle. Za svou práci v advokátní kanceláři jsem byla patřičně vděčná, ale zoufale jsem toužila naučit se novinařině a stát se reportérkou. Takovou, která vždycky třímá zápisník, připravena vyčenichat politické pletichy, pokládat ožehavé otázky vládním představitelům, a ze všeho nejvíc skočit na poslední letadlo do daleké země, odkud bude domů posílat důležitá zpravodajství o partyzánech a válce. Ve škole mi učitelé říkali, že se mám mírnit a nechovat do budoucna tak vzrušující naděje, a to bez ohledu na to, že mi angličtina šla ze všeho nejlépe. Taky mi coby redaktorce školního 8
časopisu zakázali napsat ministerskému předsedovi ohledně naší zahraniční politiky. Byly to skličující začátky. Vytrvala jsem, ale ukázalo se, že uchytit se bez praxe je velmi těžké, obzvláště když jsem si umanula, že budu pracovat pro opravdu významné noviny, jaké sídlí v londýnské Fleet Street. Jsem sice celkem optimistka, ale ani já jsem si nemyslela, že mi psaní pro Little Whitfield Gazette, kterému jsem se věnovala po troje letní prázdniny, otevře cestu do Berlína. TeF však přišla moje chvíle. Znovu jsem si prošla inzerát a přemýšlela, zda splňuji požadavky. Zdatná – To mě určitě vystihovalo, i když jsem si nebyla jistá, čeho se má ta zdatnost vlastně týkat. Nadšená – To bych řekla. Málem jsem ječela nadšením přímo tady v autobuse. Pilná – Klidně budu v práci i přespávat, jestli to bude třeba. Nemohla jsem se dočkat, až na inzerát odpovím. Zazvonila jsem na řidiče, aby mi zastavil na příští zastávce, a autobus začal v odpověF na energický hlas zvonku zpomalovat. Popadla jsem kabelku, plynovou masku a cibuli, strčila noviny do podpaží a hnala se štandopede po schodech dolů, až se mi v tom spěchu povedlo ztratit jednu rukavici. „Díky,“ křikla jsem na průvodčí a div jsem ji nepřeválcovala, když jsem zadem seskočila z autobusu. Ten ještě ani nestihl úplně zastavit před prodejnou lékárenského řetězce Boots – kde měli stále ještě otevřeno, navzdory tomu, že jim před týdnem výbuch rozmetal všechny výlohy –, a já už doskočila na to, co zbývalo z chodníku, a hnala se domů. Lékárna nebyla jediný krám, který to při náletech schytal. Celá ulice si tady užila svoje. Z hokynářství zbývalo sotva půl stěny a trochu sutin, čtyři z bytů v sousedství byly úplně vybombardované a na místě, kde stával obchod s vlnou pana Par9
sonse, zela jen obrovská mezera. Pimlico sice ještě pořád drželo hlavu vzhůru, ale přece jen utrpělo ztráty. Kličkovala jsem ulicí mezi krátery a zpomalila jsem, jen abych pozdravila pana Bonea, který tu vedl trafiku. Pan Bone („Člověk by řekl, že s takovým jménem budu spíš řezníkem!“) právě přerovnával svazky noviny před vchodem. Už měl na sobě svou uniformu protináletové hlídky a právě si dýchal na prsty, aby je zahřál. „Dobré odpoledne, Emmy,“ odvětil mezi dvěma výdechy. „Viděla jste ranní vydání? Na první stránce je znamenitá fotka Jejich Veličenstev.“ Zářivě se usmál. Přese všechno, co si ve válce vytrpěl, byl pan Bone ten nejveselejší člověk, jakého jsem znala. AX byly zprávy sebehroznější, vždycky v nich dokázal najít něco dobrého. „Ne ne, nezastavujte se – vidím, že máte trochu napilno.“ Obvykle bych se u něj zastavila a probrala s ním denní zprávy. Pan Bone mi někdy nechával zbylé noviny nebo fotožurnalistický magazín Picture Post, když si ho někdo objednal a zapomněl vyzvednout, přestože ho měl jako trafikant správně poslat zpátky vydavateli. Dnes jsem však musela uhánět domů. „Strana dvě, pane Bone,“ křikla jsem vděčně. „Chronicle hledá pomocného redaktora. Tohle by mohlo být ono!“ Pan Bone mě v mém snění o kariéře válečné dopisovatelky vždycky nesmírně podporoval, ačkoliv ho děsilo, že se chci vydat za nepřátelské linie, a tak se teF usmál ještě zářivěji a triumfálně zamával večerníkem. „Jen tak dál, Emmy,“ zvolal. „Přeji hodně štěstí. Schoval jsem vám dnešní Timesy.“ Křikla jsem po něm své díky a divoce mávajíc volnou rukou jsem doběhla na konec ulice. Ještě pár minut, pak prudká zatáčka vpravo, vyhnout se dvěma postarším dámám, jež se patrně kvůli chladnému počasí nadmíru zajímaly o Waltera, prodavače pečených brambor, a pak už zbývalo jen proběhnout podél čajoven až domů. S Bunty jsme se dělily o byt v nejvyšším poschodí domu její 10
babičky na Braybon Street. Při náletech to znamenalo zběsilý úprk po schodech do prefabrikovaného protileteckého krytu v zahradě, ale už jsme si zvykly, takže nás to nijak zvlášX neděsilo, a navíc jsme měly obrovské štěstí, že jsme tu mohly bydlet zdarma. Rozrazila jsem vchodové dveře, proběhla dlážděnou chodbou a hnala se po schodech nahoru. „Bunty!“ křičela jsem, doufajíc, že můj hlas dolehne o tři patra výš. „To bys nikdy neuhodla. Mám tu úplně nejlepší zprávu.“ Když jsem konečně vyběhla až nahoru, Bunty oděná v noční košili se vynořila ze svého pokoje a protírala si oči. Pracovala na nočních směnách jako sekretářka na ministerstvu války, ale o tom, co přesně její zaměstnání obnášelo, musela samozřejmě držet jazyk za zuby. „Vyhráli jsme válku?“ řekla. „V práci se o tom nikdo nezmínil.“ „To je jen otázka času,“ odtušila jsem. „Ne, je to ta druhá nejlepší zpráva.“ Strčila jsem jí do ruky noviny. „Zavařovačka marmelády?“ „Ne, ty trdlo. Pod tím.“ Bunty se zazubila, znovu přelétla stránku pohledem, a když zahlédla inzerát, vytřeštila oči. „Ach můj BOŽE.“ Její hlas s každým slovem sílil. „EMMY, TO JE PRÁCE PRO TEBE.“ Divoce jsem kývala hlavou. „Myslíš, že ano? Opravdu? Je to tak, že jo?“ blábolila jsem nesouvisle. „Samozřejmě že ano. Půjde ti to jedna báseň.“ Bunty byla ta nejvěrnější kamarádka pod sluncem. Byla také ohromně praktická, a tak se okamžitě vrhla do akce. „Musíš jim napsat ještě dnes. AX jsi první na řadě. Pan Strawman ti určitě napíše doporučení, viF? A taky kapitán Davies ze stanice. Božínku, budeš dál zvládat docházet na noční směny?“ Ve dne jsem pracovala v advokátní kanceláři, ale ještě před začátkem „bleskové války“ jsem navíc nastoupila jako dobro11
volník k pomocným hasičským sborům. Můj bratr Jack byl letec a bojoval ze všech sil, a tak bylo na čase, abych také udělala něco pro vlast. Buntyin chlapec William pracoval na plný úvazek jako požárník protináletové hlídky, a když navrhl, že bych mohla jako dobrovolnice zvedat telefony na stanici v Carlton Street, přišlo mi to ideální. Měla jsem pracovat tři noci týdně, a pohodlně tak zvládat i svou kancelářskou práci. Absolvovala jsem pohovor s kapitánem Daviesem ze stanice, k tomu lékařskou prohlídku, aby se ujistili, že mě ta práce neodrovná, a bylo to. Dmula jsem se pýchou v pěkné tmavě modré uniformě s nablýskanými knoflíky, pevných černých botách a s odznakem pomocných hasičů na čepici. Bunty a já jsme se s Williamem znaly už od dětství, a když jsem nastoupila do služby, přijel za námi do Londýna redaktor z naší vesnice a všechny tři nás vyfotil. Fotografii otiskli s titulkem ‚Little Whitfield se hlásí k obraně vlasti‘ a znělo to, jako bychom William, Bunty a já sami nesli břímě odpovědnosti za bezpečí celého města i ministerstva války. Bylo moc hezké, že zmínili i mého snoubence Edmunda, který byl také z Little Whitfieldu, ačkoliv článek tak trochu naznačoval, že velí asi polovině královského dělostřelectva, což Edmund prohlásil za maličko přehnané. Poslala jsem mu ten výstřižek a moc se nad ním pobavil. Líbilo se mi, že napsali o nás všech. Člověk si připadal jako za starých časů, ještě než nám cestu zkřížila válka a Edmunda poslali pryč přes půlku světa. Do dvou týdnů po mém nástupu do služby se Němci vrhli na Londýn a já byla ráda, že jsem alespoň nějak užitečná. Kamarádka Thelma z protináletové hlídky mi řekla, že zatím možná nejsem válečnou dopisovatelkou, ale aspoň přispívám svým dílem. „Aha, výborně, je to poloviční úvazek,“ oddechla si Bunty, když inzerát přečetla znovu, a sama si tak odpověděla na svou otázku. Už přestala pokřikovat a začala se tvářit smrtelně vážně. „Opravdu, Emmy, tohle může být tvá velká šance.“ Chvíli jsme na sebe hleděly a uvědomovaly si tíhu okamžiku. 12
„Vsadím se, že máš skvělý přehled o současném dění,“ řekla pak. „To na ně udělá ohromný dojem.“ „Já nevím, BunXo,“ zaváhala jsem. Najednou se mě zmocnila nervozita. „Mají hrozně vysoké požadavky, dokonce i pro pomocné redaktory. Mohla bys mě vyzkoušet?“ Zamířily jsme do obývacího pokoje, kde se na kávovém stolku vratce kupily dva stohy časopisů a tři knihy plné výstřižků. Odložila jsem klobouk, sáhla do kabelky a vytáhla zápisník, který jsem pro všechny případy neustále nosila s sebou. Nalistovala jsem zadní stranu, kde bylo velkými červenými písmeny zapsáno DODATEK a na další řádce ČLENOVÉ VÁLEČNÉHO KABINETU. Podala jsem ho Bunty, která sebou plácla na pohovku. „Budu s tebou jako dělat pohovor,“ oznámila a ukázala na nejmíň pohodlnou židli v místnosti. „A budu velmi přísná. Tak především, kdo je ministr financí?“ „Sir Kingsley Wood,“ odpověděla jsem, rozepínajíc si kabát. Pak jsem se posadila. „To bylo lehké.“ „Velmi dobře,“ řekla Bunty. „Dobrá tedy, co předseda tajné rady? Poslouchej, nemůžu se už dočkat, až začneš. Tvoji rodiče budou mít takovou radost.“ „Sir John Anderson,“ odpověděla jsem na otázku. „Ale radši brzdi, ještě jsem tu práci nedostala. Doufám, že se to mámě a tátovi bude líbit. Ale asi se budou bát, že budu dělat něco nebezpečného.“ „Stejně ale budou předstírat, že je všechno v nejlepším pořádku,“ řekla Bunty a obě jsme se zasmály. Bunty znala moje rodiče skoro tak dobře jako já. Naši otcové se spřátelili ve světové válce a Bunty byla skoro jako člen rodiny. „Zeptej se na něco opravdu těžkého,“ vyzvala jsem ji. „Tak jo,“ souhlasila, ale pak se zarazila. „Hele, teF mě napadlo… co myslíš, že řekne Edmund? Vsadím se, že se z toho pomine,“ dodala, než jsem stihla odpovědět. Okamžitě jsem se ho chtěla zastat, ale Bunty měla tak trochu pravdu. S Edmundem jsme spolu chodili celé roky a posledních 13
osmnáct měsíců jsme byli zasnoubení. Byl úžasný – chytrý a ochotný a obětavý –, ale moje naděje na kariéru novinářky nikdy moc nepovzbuzoval. Občas byl trošku zpátečník. „Tak hrozný přece není,“ namítla jsem loajálně. „Určitě bude rád.“ „A ty tu práci vezmeš, i kdyby rád nebyl,“ dodala Bunty rázně. „Krindapána, to rozhodně,“ přitakala jsem. „Pokud mi ji dají.“ Edmunda jsem milovala, ale neměla jsem v úmyslu dělat ze sebe domácí puXku. „Strašně moc si přeju, aby ti tu práci dali,“ řekla Bunty a zkřížila prsty. „Musí tě přijmout.“ „Dokážeš si to představit? Redaktorka v Evening Chronicle.“ Zahleděla jsem se do prázdna a představila si, jak se proháním po Londýně v taxíku a číhám na svého sólokapra. „Začátek novinářské kariéry.“ „Máš štěstí!“ řekla Bunty upřímně. „Myslíš, že se vypracuješ na válečnou dopisovatelku?“ „No jistě, to doufám. A budu nosit kalhoty, a až vyhrajeme válku, ušetřím si na vlastní auto a s Edmundem si pronajmeme byt ve Westminsteru a asi začnu kouřit a budu trávit večery po divadlech nebo budu oslňovat svojí duchaplností v Café de Paris.“ Bunty vypadala nadšeně. „Nemůžu se dočkat,“ řekla, jako by to už byla hotová věc. „Jestli mě Bill nepožádá o ruku, možná se dám na politickou dráhu.“ Její chlapec studoval před válkou architekturu. Chtěl ještě před zasnoubením získat praxi a vydělat nějaké peníze. „Ale Bunty, to je skvělý nápad,“ řekla jsem, protože to na mě opravdu udělalo dojem. „Vůbec jsem nevěděla, že tě takové věci zajímají.“ „No, ne tak moc, tedy aspoň zatím. Ale až vyhrajeme válku, spoustu poslanců si určitě bude chtít odpočinout. A mě vždycky lákala představa, že budu vystupovat v rozhlase.“ „To je pravda. A lidi si tě budou vážit, protože jsi pracovala na ministerstvu války.“ 14
„Já o tom ovšem nikdy mluvit nebudu.“ „Samozřejmě.“ Věci se skutečně vyvíjely dobrým směrem. Já budu novinářka a Bunty budou zvát v BBC. „Dobře,“ vstala jsem. „Napíšu dopis do redakce a pak půjdu na stanici a zkusím najít kapitána Daviese. Sice nevím, jestli mi praxe telefonní operátorky nějak pomůže dostat místo v Evening Chronicle, ale určitě mi to neuškodí.“ „Neblázni,“ namítla Bunty. „VždyX je to perfektní. Když dokážeš zvedat telefony, zatímco se nás Hitler snaží vyhodit do vzduchu, bude z tebe prvotřídní válečná dopisovatelka schopná pracovat pod palbou. William říká, že jsi ta nejkurážnější holka v hlídce, a když se Derek Hobson jednou vrátil z výjezdu úplně zřízený, prý jsi nehnula brvou.“ „VždyX jsem přece zdravotnice,“ namítla jsem. Po pravdě jsem na to nechtěla moc myslet. Tyhle věci prostě musíte brát s klidem, i když to vlastně byla příšerná noc a Derek byl pořád ještě na neschopence. Bunty znovu vzala noviny. „Máš náramnou kuráž,“ opakovala. „A v nové práci budeš úžasná. A teF se do toho radši honem pusX,“ podala mi večerník. „Stojí tam pište obratem…“ Vzala jsem si od ní noviny a trochu jsem při tom schlípla. „Víš, já po pravdě ani nevěřím, že to vážně vyjde.“ Bunty se jenom ušklíbla. „Jen počkej a uvidíš.“ Sáhla jsem do kabelky, vybrala svoje nejlepší plnicí pero a začala psát.
15
KAPITOLA DRUHÁ
Pan Collins, reportér a nezávislý redaktor
UPLYNUL právě týden ode dne, kdy inzerát vyšel, a já se ze všech sil snažila zachovat klid. Poté, co jsem napsala paní H. Birdové, jsem se s dosud nepoznanou maniakální vervou vrhla do studia současného dění, a teF jsem konečně byla na cestě na svůj pohovor do London Evening Chronicle. Bunty mě celý týden zkoušela tak přísně, jako bych byla u výslechu, a když jsem tu novinu prozradila rodině a dívkám z protináletové hlídky, byli všichni hrozně nadšení a tolik přesvědčení, že tu práci dostanu, až mi to dělalo starost. O pohovoru jsem napsala i Edmundovi, ovšem na jeho odpověF bylo ještě brzy, a tak jsem zatím čerpala podporu od ostatních. Když jsem předchozího dne skončila službu na požární stanici, děvčata mi nadšeně přála štěstí a William s ostatními chlapci pokřikovali Počkejte ještě s tou titulní stránkou! a Dostaneš je, holka! v urputné snaze znít jako lidé od novin, jak je ukazují ve filmech. Bylo to od nich hezké a připadalo mi, jako by mi fandila půlka Londýna – a celý Little Whitfield. Dnes Londýn pracoval pod nízkou, pochmurně šedavou pokrývkou mračen, skoro jako by nějaký obří kluk odhodil svetr své školní uniformy, a náhodou tak přikryl celý West End. Odvážně čelíc zimě jsem se vypravila ven ve svém úhledném dvouřadovém kostýmku z modrého serže, v nejlepších botách a šikmo posazeném černém kloboučku vypůjčeném od Bunty. Doufala jsem, že vypadám velmi prakticky a zároveň 16
bystře. Jako někdo, kdo dokáže vyčenichat sólokapra a zvládne se s ním popasovat. Jako někdo, kdo rozhodně nemá pocit, že mu každou chvíli exploduje srdce. V práci jsem si vzala volno, a přestože by mi cesta pěšky nezabrala ani hodinu, raději jsem to vzala dvěma autobusy, abych na pohovor nedorazila celá rozcuchaná od větru jako vagabund. Tím pádem jsem ovšem dorazila s příšerným předstihem a zůstala stát venku před Launceston House, nervózně pokukujíc na tu obrovskou budovu ve stylu art deco tyčící se přede mnou. Tady že bych mohla pracovat? Z té myšlenky se mi točila hlava. Zakláněla jsem hlavu, přidržujíc si jednou rukou Buntyin klobouček, zatímco ve druhé jsem svírala kabelku, takže jsem už tak byla mírně vyvedená z rovnováhy, když se najednou ozval náramně popuzený hlas: „Hněte sebou, loudaly nemá nikdo rád.“ Z budovy právě vyšla poněkud tělnatá paní a mířila ke mně. Na hlavě měla cosi připomínající pánský klobouk. Bažantí pero na jeho obrubě mu dodávalo na město nezvykle venkovský vzhled, zatímco jiný mrtvý pták spojil síly s kusem králíka a společně tvořili apartní brož na klopě jejího kabátu. Připomínala mi tetinku Tiny, která vyrazila na svůj první lov tetřevů už ve třech letech a od té doby byla i se svou flintou postrachem všech hnízdišX. „Promiňte,“ vymáčkla jsem ze sebe. „Já se jen…“ Paní se ušklíbla a prošla kolem mě v oblaku karbolových výparů. „… jen se rozhlížím.“ Při pohledu na to, jak cílevědomě přechází ulici, se mě zmocnil podivný dojem, jako bych se zase ocitla ve škole. Určitě každou chvíli zazvoní na tělocvik. Silou vůle jsem ten pocit setřásla. Přišla jsem přece, abych pracovala na seriózním zpravodajství o životně důležitých věcech, tak hlavu vzhůru a hurá dovnitř. Zhluboka jsem se 17
nadechla, podívala se posté na hodinky a pak jsem vystoupala po širokém mramorovém schodišti a prošla otočnými dveřmi. Vestibul budovy vypadal náramně velkolepě a byla tam skoro stejná zima jako na ulici. Zdi pokrývaly obrovské portréty zachmuřených mužů a všichni ti vydavatelé, již tu za uplynulých dvě stě let působili, teF s pohrdáním vyvedeným v olejových barvách shlíželi na ženu ve vypůjčeném kloboučku snící o tom, že se stane válečnou dopisovatelkou. Úplně jsem čekala, že každou chvíli někdo z nich nespokojeně zamlaská. Vydala jsem se k vysoké recepční přepážce z ořechového dřeva s nadějí, že na té nablýskané podlaze neuklouznu. „Dobré jitro. Jsem Emmelina Lakeová a hledám paní Birdovou, prosím. Kvůli pohovoru.“ Mladá žena za přepážkou se na mě vlídně usmála. „Páté patro, slečno Lakeová. VyjeFte výtahem do třetího, pak po chodbě doleva, dvě patra po schodech nahoru a pak jděte pořád dál až ke dvojitým dveřím. Můžete rovnou vstoupit, není tam nikdo, kdo by vpouštěl návštěvy.“ „Děkuji vám,“ odpověděla jsem a také se na ni usmála. Doufala jsem, že takhle příjemní tu budou všichni. „Páté patro,“ zopakovala. „Přeju hodně štěstí.“ Její ochota mě tak povzbudila, že jsem už skoro zapomněla na tu nepříjemnou dámu na schodech, a připojila jsem se ke dvěma pánům ve svrchnících čekajícím na výtah a dohadujícím se o včerejším rozhlasovém vystoupení ministerského předsedy. Jeden z nich se rozohňoval nad jednáním spojenců v Africe a pořád máchal rukama, až mu z cigarety odlétl popel a těsně minul jeho společníka. Zdálo se, že ten druhý ho ani neposlouchá, nýbrž jen pořád dokola hlasitě vykřikuje: „Pche!“ Mosazná šipka nad výtahovými dveřmi se zastavila na čtvrtém patře, a tak jsem zatím tajně naslouchala jejich pokračující hádce. „Je to naprosto scestný postup. Nemáme nejmenší šanci. A vůbec, Selassie stejně ani neví, co dělá.“ „Ale houby. Jenom plácáš do větru.“ 18
„Pche! O pět šilinků, že jsi vedle.“ „Styděl bych se je od tebe vzít.“ Neuvědomila jsem si, že na ně zírám, dokud se ten s cigaretou nepodíval mým směrem. „Co si o tom myslíte vy, zlatíčko? Má to Eritrea spočítané? Má cenu se tím vůbec zabývat?“ Páni. Ještě jsem ani nedošla na pohovor, a už se mě tu ptají na politiku. „Totiž,“ pravila jsem s pocitem, že jsem dobře připravena. „Nejsem si zcela jistá, ale pokud to pan Churchill považuje za dobrý nápad, řekla bych, že zaútočit ze Súdánu bude nakonec nejjistější.“ Muž málem polkl svou cigaretu. Jeho druh na vteřinku zaváhal a pak se rozchechtal. „Tady to máš, Henry! Nejsou všechny tak hloupé, jak vypadají.“ Ten druhý se ušklíbl. „Papouškovat větu z rádia dokáže každý.“ „Ve skutečnosti jsem o tom četla v Timesech,“ namítla jsem po pravdě. Ani jeden z nich neodpověděl, místo toho se začali znovu hádat a výtah konečně dorazil. Následovala jsem je dovnitř a zdvořile požádala zřízence o třetí patro. Pak jsem zvedla bradu a nasadila pod svým kloboučkem sebevědomý výraz. Stát se válečnou dopisovatelkou bude sotva procházka růžovým sadem, ale nic jiného jsem ani nečekala. Máma mi vždycky vysvětlovala, že si spousta mužů myslí, že když máte ňadra, nemáte mozek. Říkala, že nejlepší je nechat je při tom, že jste úplná nanynka, a pak je najednou něčím odzbrojit a dokázat jim, jak se mýlí. Mámu jsem milovala, hlavně když říkala taková slova jako ňadra před lidmi a táta přitom pokaždé obracel oči v sloup a chytal se teatrálně za srdce. Povzbuzena vzpomínkou na rodiče jsem vystoupila ve třetím patře a vydala se po schodech nahoru. Tam jsem se na vteřinku zastavila, abych si přepudrovala nos a zastrčila uvolněný 19
pramínek za ucho, a snažila se přitom nepozbýt sebevědomí při pohledu na obrovskou zarámovanou podobiznu dost přísně vyhlížejícího muže s bílými vlasy a celkem působivým obočím. Ihned jsem ho poznala. Byl to lord Overton, filantropický milionář a vlastník vydavatelství Launceston Press. On i jeho paní byli díky své charitativní činnosti často ve zprávách a já je oba moc obdivovala. Na vteřinku mi téměř selhaly nervy. Zaváhala jsem a zůstala stát před dvojitými lítačkami vedoucími k paní Birdové a mému pohovoru. Hluboký nádech a vypnout hruF. Strčila jsem do dveří, otevřela je a vešla do úzké, temné chodby. V porovnání s honosným vestibulem dole to nebylo nic moc. Recepce tu nebyla, přesně jak mě varovali. Přede mnou se nacházela řada dveří, z nichž pouze dvoje byly otevřené, a nebylo tu slyšet skoro nic kromě tlumeného klapání psacího stroje. Jestliže jsem si představovala, že najdu rušnou zpravodajskou místnost plnou pánů jako ti dva ve výtahu, tak jsem se spletla. Možná jsou všichni zrovna venku a sbírají zprávy. Sevřela jsem před sebou kabelku a přitom jsem si povšimla, že napravo kousek ode mě se nachází pootevřené dveře. Zapřemítala jsem, zda ode mě bude příliš troufalé začít pohovor opatrným zvoláním „Dobrý den!“. Nakonec jsem si to rozmyslela a rozhodla se někde zaklepat. Pokud tuhle práci dostanu, budu možná muset volat do Ameriky a žádat o spojení s Bílým domem. Tohle není práce pro strašpytly. Kancelář na pravé straně měla na dveřích nalepenou kartičku, na které bylo pečlivě napsáno Slečna Knightonová. Na stěně vedle dveří visel zarámovaný obrázek z módního časopisu, zobrazující ženu venčící pudla. Vypadala, jako by ji to nesmírně těšilo. Netušila jsem, co to má společného s důležitými světovými událostmi, ale budiž. Na protější zdi visel podobný obrázek, jenomže tentokrát na něm byla žena v letních šatech, mocně se řehnící na koXátko. 20
Zachmuřila jsem se. Zvířata jsem sice měla ráda, ale nechápala jsem, proč si tu tak slavný večerník vystavuje v téhle těžké době zrovna jejich obrázky. Nevyjímal by se na zdi mnohem lépe obraz krále nebo někoho z válečného kabinetu? Možná to znamená, že tu pracují samé veselé kopy. Ale aX tak nebo tak, vládlo tu děsivé ticho. „SLEČNO KNIGHTONOVÁ…“ Zpoza druhých zpola otevřených dveří zahulákal mužský hlas. „SLEČNO KNIGHTONOVÁ! Ach můj bože… SLEČNO KNIGHTONOVÁ. Kde k čertu vězí? Jako bych mluvil do zdi. V POŘÁDKU, JÁ SI TO KLIDNĚ UDĚLÁM SÁM.“ Ozval se šramot a vzápětí rána. „Ach můj bo… já pitomec.“ „Haló?“ zavolala jsem a zamířila ke zdroji hluku. „Jste v pořádku? Mohu vám pomoci?“ „Jistěže jsem v pořádku. To jste vy, Kathleen? Počkejte.“ Následoval další šramot a pak do chodby vklopýtal štíhlý pán po čtyřicítce. Měl na sobě vkusné tvídové kalhoty a vestičku stejné barvy, ale jinak vypadal všelijak. Rukávy košile měl vyhrnuté, hnědá kštice potřebovala ostříhat a jeho ruce byly celé začerněné od inkoustu. Rozhodně to musel být novinář. Zmocnilo se mě nadšení, přestože se tvářil tak vražedně. Novinář, který se mi nepředstavil a jen mě provrtával očima, protože jsem nebyla slečna Knightonová, si odhrnul vlasy z očí, takže si rozmazal inkoust po celém čele. V zájmu zachování dekora jsem předstírala, že to nevidím. „DOBRÝ DEN,“ řekla jsem hodně hlasitě – když jsem nervózní, mám vždycky sklony křičet. „Jsem Emmelina Lakeová. Jdu na pohovor k paní Birdové.“ „Můj bože.“ Pohlédl na mě s jistým zděšením. „Už?“ Usmála jsem se na něj tak, abych vypadala pokud možno vřele a inteligentně zároveň. Aspoň věděl, že mám přijít. „Má to být ve dvě hodiny,“ snažila jsem se mu pomoci. 21
„Aha, dobře. Obávám se však, že tu teF není. Ona tu samozřejmě není nikdy, což je vlastně dobře. Musíme být vděční i za malá milosrdenství a tak dále. Nejspíš šla terorizovat ty své charity, ovšem s tím jaksi nic nenaděláme.“ Zmlkl. Čelist mi poklesla div ne k zemi. „Jistě,“ pravila jsem ve snaze zůstat optimistická. „Takže jste přišla na pohovor, slečno…“ „Lakeová. Ano. Mohla bych tady aspoň počkat?“ Rozhlédla jsem se po nějakém místu k sezení, ale chodba byla prázdná. „Ale ne, nedělejte si starosti,“ odtušil nikoliv nelaskavě. „Jen se prostě budete muset spokojit se mnou. Akorát že mám ruce od toho mizerného inkoustu…“ Radši jsem mu neřekla, že ho má i po celém obličeji, aby nezačal znovu nadávat, a místo toho jsem sáhla do kabelky a nabídla mu kapesník. Máma mi ho dala k Vánocům a vyšila na něj květinu a moje iniciály. „Děkuji vám. Katastrofa odvrácena.“ Pustil se do likvidování matčiny ruční práce. „Dobrá. Tak pojFte dál.“ Šla jsem za ním do kanceláře a všimla si oprýskaného jména na dveřích. PAN COLLINS REPORTÉR A NEZÁVISLÝ REDAKTOR
„Dávejte pozor, ten inkoust je všude,“ varoval mě pan Collins a já vzápětí vkročila do té nejzaneřáděnější místnosti, jakou jsem kdy spatřila. Vklouzl za stůl, na němž se vršily hromady knih a papírů a kde se nacházel též přetékající popelník a nešXastně převržený kalamář. Celé scéně dodával na dramatičnosti jediný zdroj světla v místnosti – kloubová lampa vypadající jako pozůstatek z nějaké továrny na lékařské potřeby, kterou určili k demolici. Všimla jsem si modrého pijáku ležícího na zemi vedle stolu, sehnula jsem se pro něj a podala mu ho, jako by to bylo moje doporučení. 22
„Aha, výborně. Ovšem.“ Začal pijákem vysávat rozlitý inkoust a tvářil se u toho sklíčeně. Uplynulo několik vteřin, během nichž jsem se rozhlížela kolem sebe a přemítala, zda je mezi novináři běžné používat nedopitou láhev brandy jako zarážku na knihy, až si konečně pan Collins těžce povzdechl, rezignoval na úklid a podíval se na mě. „Dobrá,“ pravil. „Tak aX to máme z krku. Nuže, slečno Emmelino Lakeová, dostavivší se přesně ve dvě hodiny k pohovoru s paní Birdovou a ukázavší se majitelkou malého, leč v tuto chvíli velmi vítaného kapesníku…“ Přestože byl pan reportér a nezávislý redaktor dost velký nešika, nic mu neuniklo. „Povězte, co vás pro všechno na světě přimělo žádat o práci zrovna tady?“ Takhle jsem si tedy začátek pracovního pohovoru nepředstavovala. „Totiž,“ začala jsem a vzpomněla si, jak jsme si s Bunty doma všechno nacvičily. „Pracuji velmi tvrdě a umím psát šedesát pět slov za minutu a těsnopisem sto dvacet pět…“ Pan Collins potlačil zívnutí, což mi trochu sebralo vítr z plachet, ale nenechala jsem se odradit. „Podle doporučení jsem velice schopná a…“ Na chvíli zavřel oči. Pokusila jsem se být přesvědčivější. „Posledního dva a půl roku jsem pracovala v advokátní kanceláři, takže…“ „To je jedno,“ odvětil. „Radši přejděme k věci.“ Připravila jsem se na otázky o nejvýkonnějších členech vlády. „Jste bojácná?“ Skutečně se s tím nepáral. Pokoušela jsem se nevypadat příliš dychtivě při představě, jak při náletu pobíhám po Londýně a dělám rozhovory s lidmi. „Neřekla bych,“ odvětila jsem, záměrně zlehčujíc nezměrnou odvahu, již jsem v případě potřeby doufala vynaložit. „Hm. Uvidíme. Jak vám jde zapisování diktátů?“ 23
Nebo jak věrně doprovázím špičkového dopisovatele a zaznamenávám každé jeho slovo během naší honby za informací státního významu. „Výborně. Sto dvacet…“ „…pět slov za minutu, ano, to jste říkala.“ Na pana Collinse to zjevně nedělalo velký dojem. Uvědomila jsem si, že bych možná taky nebyla nadšená tím, že musím dělat pohovor s pomocnou redaktorkou, ačkoliv jsem reportér a nezávislý redaktor a tlačí mě krutá uzávěrka. Není divu, že tu má takový nepořádek. Jistě bylo těžké udržet tu nějaký řád, zvlášX jestli je slečna Knightonová tak nespolehlivá. Nejspíš byl hrozně unavený. Na okamžik jsem se zamyslela. Možná budu mít na starosti právě tohle? Budu panu Collinsovi pomáhat stíhat uzávěrky. Zapisovat diktáty od informovaných osob, až z nich bude nemilosrdně ždímat prvotřídní zprávy. Připomínat mu, že má ve tři hodiny neoficiální schůzku s tajemníkem parlamentu. „Vlastně se chci zeptat, umíte si poradit s nerudnými stařenami… po pravdě, s pěkně nabroušenými starými rašplemi?“ Uvědomila jsem si, že jsem ho nechtíc přestala poslouchat. Nebylo mi úplně jasné, co má nějaká nerudná stařena co dělat s Evening Chronicle. Vzpomněla jsem si na babičku, o které táta tvrdil, že se od poslední války neusmála. „Ale ano,“ odvětila jsem sebejistě. „Rozhodně si poradím s nabroušenou starou rašp… ehm, s takovou paní.“ Pan Collins povytáhl obočí a skoro se usmál, ale zjevně si to rozmyslel a raději sáhl do vestičky pro cigaretové pouzdro. „Dobrá,“ pravil a opřel se jedním loktem o stůl, aby si zapálil. Dlouze potáhl a pak se zašklebil. „Tak podívejte, slečno Lakeová. Zdá se, že jste opravdu milá.“ Snažila jsem se nedat najevo radost. „Jste si tady tím opravdu jistá? Poslední pomocná síla vydržela jenom týden. A ta předtím ani do svačiny. Víte, částečně je to moje chyba.“ Odmlčel se. „Podle všeho občas dost křičím,“ dodal na vysvětlenou. 24
„To jistě ne,“ zalhala jsem a myslela na to, jak kvůli slečně Knightonové hulákal jak na lesy. „A i kdyby, co mě nezabije…“ „Cože?“ „To mě posílí,“ odvážila jsem se doplnit. Pan Collins se na mě znovu zahleděl a já měla pocit, že je tu něco, co mi nechce říct. Nakonec sešpulil rty a přikývl. „Myslím, že by to šlo,“ řekl mi. „Že byste se opravdu hodila. Kdy můžete začít?“ Pokud jsem slyšela dobře, pak to byl nejlepší den mého života. Ani na chvilku jsem nezalitovala, že se mě nezeptal na nic z toho, co jsem si celé dny cvičila, a všechny ty důmyslné otázky, které jsem sama plánovala položit, se mi vykouřily z hlavy ve chvíli, kdy řekl „začít“. „Páni,“ uklouzlo mi, a má snaha působit jako kultivovaná dáma tak přišla vniveč. Zkusila jsem to znovu. „Děkuji vám, pane. Děkuji vám mnohokrát. Ze současného zaměstnání mohu ihned odejít, pokud vám to vyhovuje.“ Konečně jsem zahlédla slabý náznak úsměvu. „Musím říct, že opravdu vyhovuje,“ odpověděl. „Ale až tady nastoupíte, zřejmě mi už moc děkovat nebudete.“ Byla jsem si stoprocentně jistá, že budu, ale neřekla jsem to nahlas. Stát se zaměstnankyní slavných novin bylo to jediné, na čem mi záleželo. Pan Collins měl zřejmě slabost pro ironii a podobná varování patřila k jeho povaze. „Děkuji vám, pane Collinsi,“ řekla jsem, když jsme si potřásli rukou. „Slibuji, že vás nezklamu.“
25
KAPITOLA TŘETÍ
S úctou paní H. Birdová
ZPĚTNĚ uznávám, že nezeptat se pana Collinse ani na jedinou věc ohledně nové práce byla tak trochu chyba. Jenže po tom jeho Jste to vy, slečno Knightonová a po otázkách typu Poradíte si se starou rašplí a vůbec při všem tom nadšení z toho, že se nacházím v kanceláři opravdického novináře, mi prostě úplně vypadlo z hlavy, že bych se měla na něco ptát. Takže když jsem o tři týdny později dorazila, trochu nejistá v novém hnědém kostkovaném kostýmku, který jsem si přešila ze staršího po matce, a vybavená svým oblíbeným plnicím perem, třemi novými tužkami a kapesníkem navíc, vznikl tak trochu zmatek. Skončila jsem s prací v advokátní kanceláři, kde mi popřáli hodně štěstí a nabádali mě, abych na ně vzpomínala, a na Vánoce jsem odjela k rodičům do Little Whitfieldu. Bylo nám veselo, protože jsem se těšila na novou práci a výlohy obchodů byly navzdory válce pěkně vyzdobené, a rmoutilo nás jen to, že můj bratr Jack nedostal volno. Avšak byly Vánoce, a tak jsme všichni předstírali, že nás to netrápí a že se o něj nebojíme, i když jsme se samozřejmě báli, a pak nás na Štěpána přišla navštívit Bunty se svou babičkou, což nám všem zvedlo náladu. Edmund se mi pořád ještě neozval, ale nedělala jsem si s tím hlavu, protože jsem od něj občas nic nedostala celé týdny a pak dorazily najednou třeba i čtyři dopisy. Byla jsem si jistá, že brzy přijde zpráva – pravděpodobně s kresbou vá26
nočního stromku nebo zasněženou krajinou, protože Edmund moc rád maloval. Samozřejmě jsem mu napsala o své nové práci, a přestože se dřív na moje sny o kariéře válečné dopisovatelky moc netvářil, věřila jsem, že se bude radovat se mnou. Snažila jsem se netrápit tím, že možná bude trvat na tom, abych po svatbě přestala pracovat – ještě jsme neměli ani sjednané datum svatby, a tak jsem tuhle myšlenku odsunula daleko stranou. Zpátky v Londýně vládlo začátkem ledna mrazivé počasí. Nebylo to moc příjemné, ale dívky z požární stanice tvrdily, že Luftwaffe, která po Vánocích uštědřila Londýnu pořádný výprask, se teF drží zpět právě kvůli počasí. Thelma si byla jistá, že je to velmi dobré znamení, a Joan byla přesvědčená, že když je dokáže odradit trocha zimy, bude určitě brzy po válce. Ale aX už se dělo cokoliv, nic nedokázalo způsobit, abych se necítila jako v sedmém nebi, když jsem dorazila do Launceston Press s tím nejkrásnějším dopisem na světě sevřeným v dlani. Launceston Press Ltd. Launceston House Londýn EC4 Pondělí 16. prosince 1940 Milá slečno Lakeová, na základě Vašeho pohovoru s panem Collinsem potvrzuji Vaše přijetí na pozici pomocné síly na poloviční úvazek počínaje pondělím 6. ledna 1941. Pracovat budete denně od devíti do jedné hodiny, pracovní doba zahrnuje desetiminutovou přestávku na svačinu, nikoliv však obědovou pauzu. Váš plat bude činit devatenáct šilinků
27
týdně a každý rok obdržíte sedm dnů placené dovolené. V den nástupu se budete hlásit u mě, paní Birdové, přesně v devět hodin ráno. S úctou Vaše
paní H. Birdová šéfredaktorka
Šéfredaktorka! Netušila jsem, že paní Birdová je šéfredaktorka, a že tím pádem budu pracovat pro někoho opravdu důležitého. A navíc pro ženu. Udělalo to na mě obrovský dojem. Většina mladých mužů sice byla odvolána do války, ale stejně bylo od Chronicle velmi pokrokové, že svěřili jeho vedení ženě. Tentokrát jsem po příchodu do Launceston House byla spíš nadšená než nervózní. Kdyby mi to pracovní boty dovolily, vyběhla bych nahoru a brala schody po dvou, ale měla jsem dost rozumu, abych jela výtahem, kam až to šlo, a snažila se působit důstojně a pěkně upraveně. Věděla jsem, že jako pomocná redaktorka budu začínat od nuly, ale to mi vůbec nevadilo. Představovala jsem si, jak se spřátelím se vzrušujícími lidmi, jak s nimi budu v přestávkách mezi zvládáním obdivuhodné nálože náročné práce probírat denní novinky, jak datluji na stroji jako blesk a zapisuji nezvladatelně rychlé diktáty. Postupem času možná přijdu s nějakým návrhem na článek nebo zaskočím za nějakého kolegu, který právě ke své smůle onemocněl, a udělám místo něj reportáž z místa nějakého děsivého zločinu nebo třeba při nočním náletu. Dostavila jsem se do pátého patra celá nažhavená, ale počítala jsem s tím, že mě obratem pošlou zpátky dolů do některého z prostornějších a světlejších pater, kde jistě sídlí kance28
lář paní Birdové. Klidně bych se spokojila i s kumbálem na košXata, ale šéfredaktorka bude mít nepochybně velmi důležitou kancelář nebo dokonce celé apartmá. Vrazila jsem lítačkami dovnitř a uvítala mne prázdná chodba. Očekávala jsem, že tu bude při pondělku pěkně rušno, materiálu pro zpravodajství bylo přece jen dost a dost. Snažila jsem se nemyslet na to, že součástí mé práce bude určitě i přepisování dost pochmurných zpráv. Ale aspoň budu užitečná. Povzbudilo mě zjištění, že slečna Knightonová je zřejmě ve své kanceláři, protože měla dveře otevřené a bylo slyšet její psací stroj – Xukala do něj úžasně rychle. Odhodlala jsem se riskovat, že ji vyruším uprostřed něčeho důležitého, a zaklepala jsem na dveře. „Dobrý den,“ pozdravila jsem a nakoukla do maličké kanceláře. „Omlouvám se, že vyrušuji, ale jsem tu nová. Mohla byste mi prosím říct, ve kterém poschodí najdu paní Birdovou?“ Slečna Knightonová, zhruba stejně stará pihovatá dívka s pěknýma zelenýma očima a nešXastně zvoleným účesem, na mě nepřítomně pohlédla. „Poschodí?“ „Ano, ve kterém poschodí má prosím kancelář?“ „No,“ zarazila se, jako bych jí snad položila záludnou otázku. „Přece v tomhle.“ Přišlo mi, že slečna Knightonová je trochu mladá na to, aby byla výstřední osoba, ale nakonec jsem si řekla, proč ne – přece jen jsem tady nová, a když se budu chovat příliš odměřeně, žádné přátele si neudělám. „Je to hned přes chodbu,“ pokračovala. „Ty dveře bez jmenovky. Minulý týden upadla a nikdo ji nepřišel spravit.“ Slečna Knightonová ztišila hlas, jako by šlo o nějaký strašlivý zločin. Náhle se někde poblíž ozval zvuk energicky otvíraných dveří a slečna Knightonová málem vyskočila ze židle, ale pak začala bušit do stroje ještě rychleji než předtím. Pochopila 29
jsem jemnou narážku, vystřelila ven z její maličké kanceláře a vrazila přímo do toho, kdo předtím otevřel dveře. „Božíčku,“ ustoupila jsem o krok a vzhlédla k hrozivě se tyčící postavě. „Nesmírně se omlouvám.“ „To doufám,“ řekla ta žena. „Tohle totiž byla moje noha.“ Sklopila jsem oči k dokonale naleštěné robustní botě, na které se teF skvěl otisk mé podrážky, a pokusila jsem se potlačit leknutí. Okamžitě jsem tu ženu poznala. Byla to ta nezapomenutelná dáma, do které jsem vrazila před budovou v den svého pohovoru. Na hlavě měla tentýž klobouk a ve tváři úplně ten samý výraz, jaký míval pan Churchill ve filmových týdenících, kdykoliv mu Hitler dával pořádně zabrat. Zdálo se, že i ona mě poznala, což mi mnoho důvodů k optimismu nedávalo. Znovu jsem se podívala na její botu a zvážila hysterický záchvat. „Je mi to opravdu hrozně líto,“ opakovala jsem. „Jmenuji se Emmelina Lakeová. Hledám paní Birdovou.“ Dodala jsem si odvahy a povzbudivě se na ni usmála. S velkou pravděpodobností mě považovala za blbečka. „Já jsem paní Birdová,“ oznámila ta žena. „Moc mě těší,“ řekla jsem slabým hlasem ve snaze vyjádřit současně údiv, nadšení i nesmírnou úctu. Paní Birdová na mě zírala, jako kdybych spadla z měsíce. Byla to velmi nápadná žena blížící se sedmdesátce, s podlouhlou hlavou, hrozivě hranatou čelistí a s tmavě šedými vlnitými vlasy. Vypadala jako postarší královna Viktorie, akorát ještě nakrknutější. Jen stěží jsem se bránila zděšení. „Slečno Lakeová, máte ve zvyku představovat se tak, že vrážíte do lidí? Počkejte tu,“ dodala, ještě než jsem stihla odpovědět. „V tom kabátě je mi hrozné vedro.“ Na ženu větších rozměrů a jistého věku se s obdivuhodnou pohyblivostí otočila na patě, odkráčela do protější kanceláře a bryskně za sebou zabouchla. Zůstala jsem stát v mrazivě chladné chodbě a srdce mi bušilo. 30
Uplynula delší chvíle, než za dveřmi zahřmělo: „Můžete dovnitř!“ Paní Birdová zněla jako někdo, kdo považuje hlásné trouby za známku slabosti. Zhluboka jsem se nadechla a představila si místnost s prostorným mahagonovým stolem a robustní nízkou komodou plnou stříbrných servírovacích podnosů a křišXálových karaf připravených pro přípitek, když se někomu z novinářů poštěstí ulovit sólokapra. Až na to, že jsem si to představovala úplně špatně. Místnost byla stejně veliká jako páně Collinsova, ačkoliv tu aspoň bylo okno a chyběl ten nezvladatelný binec. Paní Birdová rovněž neseděla v obřím koženém křesle za impozantním psacím stolem, nýbrž za docela obyčejným dřevěným. Okno zabírající polovinu zadní stěny bylo navzdory počasí otevřené dokořán a dovnitř fičel ledový vítr. Nezdálo se, že by to paní Birdové nějak vadilo. Kabát i klobouk si už odložila a teF zakrývaly skoro celý věšák v rohu místnosti. Kromě velké kovové kartotéky a dvou židliček, na jakých sekretářky zapisují diktáty, byla místnost strašlivě pustá a stěží šlo poznat, že patří ženě stojící v čele velkých novin. Stůl byl téměř prázdný s výjimkou neposkvrněné psací podložky se zeleným koženým okrajem, telefonu a velké zarámované fotografie paní Birdové stojící před okrasným jezírkem. Byla neformálně oblečená v čemsi tlustém vlněném a kožených rukavicích a obklopovala ji smečka loveckých psů, kteří k ní všichni vzhlíželi s fanatickou oddaností. „Aha,“ ozvala se paní Birdová. „Všimla jste si mých hošánků. V hlavě mají samozřejmě úplně vymeteno.“ Z jejího výrazu bylo jasné, že by zabila holýma rukama kohokoliv, kdo by třeba jen pomyslel na to, že jim zkřiví chloupek. „Naprostí pitomečkové,“ dodala. HruF se jí nadmula pýchou. „Všichni jsou vaši, paní Birdová?“ zeptala jsem se, abych našla nějaký záchytný bod. „To jsou,“ přisvědčila. „Mám pro vás radu, slečno Lakeová.“ Naklonila se ke mně, což mě vyděsilo. „Psi jsou jako děti. 31
Hluční, dají se vycvičit, ale jsou hloupí a mají sklony nelibě zapáchat, kdykoliv přijde nějaká návštěva.“ Zamračila se. „Mám jich osm.“ Podívala jsem se znovu na fotografii. „Psů,“ štěkla na vysvětlenou. „Pokud jde o děti, čtyři bohatě stačí. O jedno navíc, a sklouznete buFto k dělnické třídě, nebo ke katolíkům.“ Přikývla jsem, protože jsem netušila, jak na to odpovědět. Ale paní Birdová už pokračovala. „Samozřejmě být v Německu, moji hošánci už by to měli odbyté. Padesát čtyři centimetrů v kohoutku. Cokoliv vyššího utratí, pokud to ovšem není vlčák.“ Praštila pěstí do stolu. „To je hrozné,“ řekla jsem a vzpomněla si na Briana, německou dogu tety Tiny, kterou jsme všichni milovali. Napadlo mě, jestli by Brianovi vadilo, kdyby se musel učit hrbit. „To jsou celí nacisté,“ pravila paní Birdová temně. Znovu jsem přikývla. Vůdce neměl ponětí, s kým si to rozházel. „Nuže,“ paní Birdová si odkašlala. „Dost bylo klábosení. Máte zkušenost s periodiky, že?“ Nazývat Little Whitfield Gazette periodikem by asi bylo trochu přehnané. „Ne tak úplně,“ přiznala jsem. „Ale už dlouhá léta si přeji pracovat pro noviny. Doufám, že se jednou stanu válečnou dopisovatelkou.“ Vyložila jsem karty na stůl. Cítila jsem se v tu chvíli docela odvážná. „Válka?“ zahřímala paní Birdová, jako bych o tom začala z čista jasna, přestože celý Londýn neustále čelil hlomozu nepřátelských zbraní. „O válce se tu bavit nebudeme. Víte přece, že budete jenom přepisovat na stroji dopisy, ne?“ Nechápavě jsem na ni pohlédla. „Pan Collins vám přece řekl, co budete dělat, ne?“ mračila se paní Birdová a začala podrážděně Xukat pravým ukazovákem o desku stolu. 32
Zaváhala jsem. Když jsem teF o tom přemýšlela, vlastně neřekl. „Přepisovat na stroji dopisy,“ řekla jsem, ale spíš jsem přemýšlela nahlas, než abych doopravdy odpovídala na otázku. „Správně. A samozřejmě i cokoliv dalšího, co budu potřebovat.“ „Přepisovat na stroji,“ opakovala jsem. Paní Birdová se na mě podívala, jako bych se zbláznila, a já měla hrozný pocit, že má nejspíš pravdu. „Jenom to? Nebudu třeba také, ehm, pomáhat reportérům?“ Dovnitř vlétl další závan ledového vzduchu. „Reportérům? NebuFte směšná,“ štěkla paní Birdová. „Jste pomocná písařka, slečno Lakeová. Nechápu, čemu nerozumíte.“ Snažila jsem se rychle přemýšlet. Něco bylo špatně. Proti přepisování jsem samozřejmě nic neměla, po pravdě jsem čekala, že to bude hlavní náplň mojí práce. Zhluboka jsem se nadechla. Nemohla jsem pana Collinse shodit hned první den. Přece jenom to byla jeho zásluha, že jsem se sem dostala. Pomalu jsem se vzpamatovala. Nevadí, že práce nebude tak vzrušující, jak jsem si představovala. Pořád jsem byla v London Evening Chronicle. Tak jako tak vstupuji do světa žurnalistiky. Možná bude trvat trochu déle, než se vypracuji, ale prostě se jen budu muset víc snažit. „Ano, paní Birdová,“ řekla jsem a snažila se znít optimisticky. „Ne. Ano. Samozřejmě.“ Vůbec žádný optimismus jsem necítila. Paní Birdová nepřestávala Xukat prstem. „Hm,“ odtušila. „Uvidíme, jak si povedete. Slečna Knightonová vám ukáže co a jak. Dnes podepíšete dohodu o mlčenlivosti. A ne že budete slídit v dopisech. Mimo tuhle kancelář se nesmí dostat ani slovo a sebemenší nepříjemnost poletí do koše. Je to jasné?“ „Jasné,“ pravila jsem nuceně, ačkoliv jsem nechápala skoro nic. Při slovech nepříjemnost a mlčenlivost jsem však ožila. 33
Znělo to tajemně. Možná že se tu o válce neklábosí, ale určitě se tu zpracovávají velmi závažné zprávy. „Výborně. Kdykoliv nebudete mít práci u mě, budete pomáhat panu Collinsovi. Slečna Knightonová bude vědět, kdy vás nebudu potřebovat.“ Paní Birdová nasadila velmi přísný výraz. „Brzy zjistíte, že bývám velmi zaneprázdněná. Tohle není jediná povinnost, kterou mám.“ „Samozřejmě,“ řekla jsem uctivě. „Děkuji vám.“ Podívala se na hodinky. „Už jsem měla být jinde. Těšilo mě, slečno Lakeová.“ Málem jsem udělala pukrle, ale včas jsem si uvědomila, že paní Birdová není ředitelka školy, a vycouvala jsem do chodby. Věci nabraly nečekaný obrat. Ale stejně… Dohoda o mlčenlivosti. Mimo kancelář se nesmí dostat ani slovo. Uvidíme, jak si povedete. Takhle vzrušující den jsem stejně ještě nikdy nezažila. * „Jmenuji se Kathleen,“ špitla slečna Knightonová nesměle, když jsem stála v její kancelářičce. „Doufám, že budeme přítelkyně.“ Kathleen byla dobrosrdečná a ochotná, ale velmi nesmělá a dalo mi práci představit si, jak dokáže vyjít s burácivou paní Birdovou. Když mluvila, její zrzavé vlasy se kroutily a trčely ve všech možných úhlech, takže vypadala, jako by měla prsty vražené v elektrické zásuvce. „Děkuji,“ řekla jsem jí. „Také si to myslím. Prosím, říkej mi Emmy. Máš moc hezký svetr.“ „Upletla jsem ho přes víkend,“ prozradila mi polichoceně a pak nervózně pohlédla na dveře. „Paní Birdová už odešla? Já jen, že nemá ráda, když se tady vybavujeme.“ Zatvářila se bojácně. „Vždycky tu vypomáhám, když tu zrovna nikoho nemáme, takže ti můžu všechno ukázat. Tady je tvůj stůl.“ Otlučený dubový stůl patřící Kathleen stál naproti dveřím a ten můj byl vtěsnaný hned za ním. Vedle každého stolu byla 34
vysoká dřevěná kartotéka se zásuvkami na spisy, takže se člověk sotva protáhl na svou židli. Kathleen měla na své skřínce květináč s nějakou rostlinou, která mi částečně zacláněla výhled na nástěnku, kde visel měsíční kalendář se zakroužkovanými čtvrtky a kde byly připíchnuté výstřižky z časopisů s obrázky pletených věcí a seznam jmen s telefonními čísly. Na každém stole stály tři dřevěné pořadače s přihrádkami na sobě a psací stroj. Můj byl obrovský, starý a zelený, vepředu opatřený zlatým nápisem Corona. Měl jenom tři řady kláves a zdálo se, že půjde uvést do chodu jedině pomocí kladiva. Určitě zažíval už svou druhou válku, a tak jsem usoudila, že bude nepochybně bytelný. Sedla jsem si a vytáhla své tužky. „Kathleen, jaké články paní Birdová píše?“ zeptala jsem se. Kathleen se zatvářila zmateně. „Jaké články?“ opakovala. „No, je to přece paní Birdová,“ řekla mi, jako by se divila, kde jsem byla, když se rozdával rozum. „No,“ odtušila jsem, „říkala mi, že mimo kancelář se o tom nesmí mluvit.“ Ztišila jsem hlas. „Píše o něčem děsně tajném?“ Bylo zřejmé, že Kathleen je zvyklá na lidi, kteří se ptají na citlivé informace. Její tvář zůstala odhodlaně bezvýrazná. „Cože?“ Ta dívka byla úplný profík. Pláštík utajení nepoodhalila ani o cípek. „Rozumím,“ přikývla jsem a okamžitě jsem se pro svou práci znovu nadchla, „chápu, že bychom o tom neměly mluvit. I tady mají stěny uši.“ Kathleen se zamračila a pokrčila nos. Vypadala jako někdo, komu uložili vypočítat z hlavy opravdu těžký příklad. S utajením jsem naprosto souhlasila, ale doufala jsem, že to takhle nepovedeme pořád, protože jinak bychom si neměly skoro o čem povídat. „Krindapána,“ řekla konečně. „Už chápu, proč ti dali tuhle práci. O mlčenlivosti toho víš vážně hodně.“ Cítila jsem, jak mi tou chválou trochu zahořely tváře. 35
„Inu,“ pravila jsem chrabře, „dělám, co můžu.“ „Stejně ale budeš muset podepsat dohodu.“ Chvíli štrachala v zásuvce. „Tady to máš.“ Bleskově jsem vytasila z kabelky svoje pero a podepsala se. Pak jsem začala číst, co stálo na papíře. Já . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [doplňte své jméno] beru na vědomí, že jakožto zaměstnanec Launceston Press Ltd. budu s veškerou korespondencí se čtenáři Přítele ženy nakládat v režimu nejpřísnějšího utajení. Potvrzuji, že obsah dopisů nebudu sdělovat jakékoliv jiné osobě s výjimkou stálých zaměstnanců Přítele ženy…
To bylo nemilé. Kathleen mi podala nesprávný formulář. „A jéje,“ řekla jsem. „Je mi moc líto, ale zdá se, že tohle je něco ohledně Přítele ženy?“ „Ano,“ široce a povzbudivě se na mě usmála. „S tím si nedělej hlavu, jde jen o to, že nesmíš vykládat kolem, o čem čtenáři píšou. Paní Birdová je na to hodně přísná.“ Odmlčela se. „Asi chápeš, že někdy je to opravdu strašlivě osobní.“ Úsměv jsem opětovala, ale nechápala jsem vůbec nic. Kathleen si moje ticho vyložila jako obavy. „Neboj, Emmy,“ uklidňovala mě. „Paní Birdová neodpovídá na nic peprného, takže se nedostaneš do žádné nepříjemné situace.“ Mrkla jsem na knihovnu vpravo vedle Kathleen. Byla plná časopisů. Začalo mi docházet, že jedna z nás je tady mimo. „Kathleen,“ zeptala jsem se. „Co přesně paní Birdová dělá?“ Zasmála se a vytáhla z hromady barevných časopisů jeden výtisk. „Přece jsi musela slyšet o ‚Henrietta Birdová pomáhá‘? Proslavila se v Příteli ženy, když jsme my dvě ještě ani nebyly na světě.“ Natáhla se ke mně a podala mi časopis. „Předposlední stránka.“ „Promiň, ale…,“ ozvala jsem se pořád ještě nechápavě, „co 36
má ‚Henrietta Birdová pomáhá‘ společného s Evening Chronicle?“ Kathleen se znovu zasmála, ale pak se zarazila a prudce se nadechla. „Ach ne. Nemyslela jsi, že budeš pracovat pro Chronicle? Ach můj bože, ty sis to myslela!“ „Ale tohle přece JE Evening Chronicle,“ namítla jsem už nejistě, ale ještě se špetkou naděje. „Ne, to není. Ti jsou dole. V té parádní části budovy. My taky patříme k Launceston Press, ale oni se s námi ani nebaví. Jsme jako chudí příbuzní.“ Zdálo se, že je nad to podivuhodně povznesená. „Můj ty smutku. Ten inzerát jsem pro paní Birdovou přepisovala. Ono to tam vlastně nebylo řečeno, viF?“ Podívala jsem se na obálku časopisu. V hrdém, ale příšerně staromódním písmu tam bylo vysázeno:
PŘÍTEL ŽENY Pro moderní dámu Uháčkujte si svou vlastní dečku na toaletní stolek. Rozkošné vzory uvnitř!
Pod titulkem byla zdobná kresba čehosi krajkového. Zbytek obálky zabírala fotografie ženy držící velikánské nemluvně a kolečko s popiskem, „Sestra McClayová říká: Otevřete okno a dopřejte dítěti vzduch!“ Připadalo mi, že na leden to je trochu tvrdý přístup, ale přece jen jsem nebyla odborník. Snažila jsem se to všechno vstřebat. „Paní Birdová byla přes dvacet let nejoblíbenější pisatelkou čtenářské poradny v Příteli ženy,“ vysvětlovala Kathleen ochotně. „V roce 1932 odešla do penze, ale když našeho šéfredaktora před rokem povolali, lord Overton osobně požádal paní Birdovou, aby se vrátila.“ Lord Overton. Vlastník Launceston Press. Vlastník Evening Chronicle. Osobně paní Birdovou požádal. 37
Strnule jsem hleděla na obrovské dítě. „Emmy,“ pokračovala Kathleen hlasem, jakým se mluví s lidmi, kteří nejsou tak docela při smyslech, „Přítel ženy je týdeník pro dámy. A ty budeš mít na práci přepisovat na stroji dopisy pro poradní rubriku.“ Přikývla jsem, ale nedokázala ze sebe vypravit ani slovo. Kathleen čekala, až mi to všechno dojde. Nakonec jsem jí věnovala cosi jako statečný úsměv typu všechno je v nejlepším pořádku. Ale v pořádku nebylo vůbec nic. Moje sebevědomí se zřítilo do propastné hloubky. Kathleen mi nabídla, že mě tu provede, a já se zatím pokoušela uvažovat rozumně. Od prvního krůčku v novinářské kariéře bylo tohle tak daleko, jak jen to bylo možné. Celé míle od pobíhání v terénu s ostatními reportéry či telefonátů do Bílého domu. Nastoupila jsem do úplně nesprávného zaměstnání.
38