Nomad_001 az 003_Sestava 1 9/1/17 7:40 AM Stránka 3
KNIŽNÍ KLUB
Přeložil Lumír Mikulka
NOMAD Copyright © 2016 by James Swallow Translation © Lumír Mikulka, 2017
ISBN 978-80-242-5909-3
Mámě a tátovi, kteří nakreslili mapu, a Mandy, která měla kompas
Tato kniha je vฤ novรกna pamรกtce Darrena Millse
Kapitola 1
D
en se chýlil ke konci, ale stále panovalo ubíjející vedro. Barcelona se před ním tetelila, jako kdyby to byla jen fata morgána. Rozehřátý vzduch fungující jako čočka stoupal z úzkých ulic zpátky k bezmračnému nebi. Pasco si při chůzi poklepával o rameno srolovaným výtiskem El Periodico a vyFukával nekonečný rytmus do seržantských prýmků. Košile uniformy se mu lepila na rozložitou hruH, ale on si toho nevšímal. Byl synem tohoto města, již čtvrtou generací, a vyrostl pod baleárským sluncem. Jeho stará tvář byla důkazem. Plná rýh jako vydělaná teletina. Proplétal se mezi hloučky turistů a místních obyvatel, aniž by ve skutečnosti vnímal jejich přítomnost. Uniforma se postarala o většinu práce za něj. Světle modrá barva stejnokroje Mossos d’Esquadra a čepice s červeným pruhem na hlavě mu prorážely cestu mezi lidmi na rušné ulici. Nyní když slunce zapadalo za střechy domů, končila první vlna těch, kdo se chtěli jít bavit, s dosavadní siestou, a vyráželi ven do ulic. K nim se přidávali pobledlí Němci a ještě bledší Britové, dosud nevyzbrojení potřebnou odolností vůči horku a vděční za chladnoucí vzduch a zahrádky restaurací v této části starého města. Mezi těmi všemi se proplétali i drobní delikventi – kapesní zlodějíčci a příležitostní chmatáci.
10 | JAMES SWALLOW Jen nemnoho by se jich ale našlo právě zde, v blízkosti tohoto nároží ve čtvrti Ciutat Vella. Mohla za to impozantní, betonovými panely obložená budova hlavní policejní stanice na ulici Nou de la Rambla. Nudně vyhlížející stavba, celá z těžkého bílého kamene a modrého skla, navržená v modernistickém stylu, který se během několika posledních desetiletí prohnal městem. Prošel nádvořím policejní stanice, míjel Enriqueho, jenž právě mířil opačným směrem, a oba policisté si vzájemně kývli na pozdrav. Enrique ukázal na noviny. „Tak co, Abello, pro dnešek padla?“ Usmál se a ukázal zuby špinavé od tabáku. Pasco máchnutím ruky rozevřel noviny. Bylo to cosi jako malý rituál, který společně provozovali jednou týdně, když v novinách vycházela křížovka. Podal noviny Enriquemu, aby mu ukázal, že všechna políčka jsou vyplněna pečlivě napsanými písmeny. Mladší muž se zachmuřil. Pasco věděl, že druhý seržant křížovku nevyluštil, což znamenalo, že Enrique mu bude muset koupit krabičku dobrých krátkých doutníků, jak vyžadovala pravidla jejich soutěže. „Najednou ses nějak zlepšil,“ prohodil Enrique tázavě se znatelným podezřením v hlase. Pasco pokrčil rameny. „To dělá ten teplý vzduch. Přidává mi na inteligenci.“ Enrique se zatvářil ještě zachmuřeněji. „Jestli tě nachytám, že podvádíš, vysypu ti na stůl hromadu kočičinců.“ Pak se smutně usmál a znovu vykročil svou cestou. Pasco si odfrkl. Už brzy, možná za týden nebo dva, až získá dostatečný počet vítězství, aby vyrovnal Enriqueho dosavadní vedení, mu odhalí své tajemství. Byl jím dárek, který dostal k narozeninám od vnuka. Elektronická hračka, v níž měl uložena všechna jména i adresy, data narozenin i telefonní čísla. Byla to chytrá věcička nacpaná obrovským slovníkem obsahu-
NOMÁD
| 11
jícím slova stejně jako fráze v různých jazycích, což se Pascovi už nejednou všechno hodilo, když musel jednat se zahraničními turisty. Kromě toho se v onom zařízení ukrýval i slovník, který dokázal skvělým způsobem navrhovat vhodné výrazy, i když z nich člověk znal jen několik písmen. Vzpomínka na vnuka ho přivedla k myšlence na syna, načež se mu hruH sevřela pocitem provinění. Měl mu včera zavolat, ale po práci jich několik zašlo do místního baru a on zabil zbytek večera se svými kolegy a jejich drsným humorem. Pasco si vzdychl. Syn si o něj dělal starosti, nyní když jeho matka odešla do nebe. Tati, člověk jako ty by neměl šlapat chodník, říkával mu. Dělat strážníka, to je práce pro muže mého věku, a ne tvého. Nech je, a& tě posadí ke stolu. Sedět u stolu… Stačilo na to pomyslet, aby se Pascovi sevřelo srdce. Miloval tohle město, jako kdyby to byl jeho soukromý majetek. Představa, že by se na ně den co den díval zpoza stolu… Jeho syn nechápal, že něco takového by pro něj bylo jako pomalá smrt. Pomalá a zlá jako rakovina, která mu vzala jeho nádhernou Rosu. Skrz skleněné dveře vestibulu policejní stanice k němu zazníval nepřetržitý proud konverzace a kancelářského ruchu. Prošel pod detektorem kovů, skener vydal mečivý zvuk a on jen bezmyšlenkovitě kývl na muže, jenž tam měl službu. Policista mu pokynul, aby prošel, a rovněž nepřítomně kývl hlavou. Pasco si sundal čepici a pokusil se vypudit z hlavy myšlenky na rodinu. Měl závažnější problémy. Občas měl dojem, jako kdyby jeho syn přilétl z jakési jiné planety, když pomyslel na všechno, co od něj musí poslouchat o globálním oteplování, jehož vinou dostávají letní vedra vražednou sílu, o skandálech neuvěřitelně bohatých lidí a o dalších lidech z jiných zemí, kteří podle všeho zabíjejí jeden druhého z důvodů, jimž Pasco nedokázal porozumět.
12 | JAMES SWALLOW Povzdechl si. Právě kvůli tomu všemu si už nekupoval noviny, aby si v nich četl zprávy o tom, co je nového. Všechno to bylo příliš depresivní. Jemu už šlo pouze o křížovku. O nic jiného. Pak si Pasco všiml toho kluka a vyhuboval sám sobě, že se tak moc pohroužil do vlastních myšlenek. Nebylo na místě nechat svou pozornost ochabnout. Tomu mladíkovi mohlo zvolna táhnout na dvacet, ale sinalá barva obličeje ztěžovala odhad, kolik mu je doopravdy let. Měl velké tmavě hnědé oči, z nichž čišely obavy. Zpod hnědé malířské čapky mu čouhaly konečky kudrnatých vlasů, zbytek jeho postavy zůstával ukryt pod neforemnou teplákovou soupravou barvy rozorané země. Šel, jako kdyby mu tenisky, které měl na nohou, byly příliš těsné. Nemotorně kráčel k velké přepážce, za níž službu konající policista Tomás cosi vrčel na služebně níže postaveného kolegu. Mladík si uvědomil Pascovu přítomnost. Podíval se na něho a trhl sebou, jako kdyby dostal ránu. Byl zalitý potem a na krku se mu táhl pás podlitin. Byly to ale jeho oči, které Pasca upoutaly. Měly tak vážný výraz, jakého jsou schopny pouze oči mladých lidí. Viděl v nich pohled svého syna i vnuka. Kluk v teplácích na něj zamžoural, jako kdyby se chystal cosi říct, a pak se mu podlomily nohy. Ztěžka se sesunul na kachličkovou podlahu. Lidé kolem uslyšeli náraz jeho těla, hlasitý zvuk se rozléhal chodbou a všichni se otáčeli, aby se podívali, co se děje. Pasco byl okamžitě vedle chlapce, klekl si a zadíval se na něj. Vypadal nemocný. Ne jako feFák s abstinenčními příznaky, ale jako člověk trpící chorobou, která mu pronikla až do morku kostí a teH ho stravuje. „Jsi v pořádku, chlapče?“ zeptal se seržant. „Co je s tebou? Potřebuješ lékaře?“
NOMÁD
| 13
Z pohledu, jehož se Pascovi dostalo místo odpovědi, pochopil, že kluk nerozumí španělsky ani slovo. Část jeho mysli – ta vycvičená, soustředěná část jeho já, jež patřila na sto procent policistovi – už mezitím chlapce vyhodnocovala a uvažovala o něm v termínech, jež by se mohly použít při sepisování protokolu a hlášení. „Odkud jsi?“ položil otázku, aniž by o ní přemýšlel. Chlapec na něj dál beze slova hleděl vážnýma očima. Seržant se rozhlédl a našel známou postavu ve žlutooranžové záchranářské bundě. „Noyo!“ vykřikl dívčino jméno, ale ta už k němu mířila a v ruce s navlečenou rukavicí svírala brašnu s potřebným vybavením. Noya byla na policejním okrsku častým hostem. Drobná Katalánka patřila k personálu vyjíždějícímu se záchrankou z místní nemocnice, a spíše více než méně často. Když na policejní stanici došlo k akutnímu případu spojenému se zdravotními problémy, byl volán na pomoc její tým. Pasco ji měl rád, třebaže mnoho jiných mužů tuhle ženu v lásce nemělo. Byla energická a strohá, ale současně stoprocentně rozuměla tomu, co dělá. „Pomozte mi ho dostat na lavici,“ požádala. Zvedli mladíka, který vrávoral mezi nimi, a dovedli ho k dřevěné lavici v čekárně. Záchranářka křikla na lidi, kteří tam seděli, aby jim uvolnili místo. Poslechli a Pasco tam mladíka položil. Jeho dech se změnil. Prudce lapal po vzduchu jako vystrašené zvíře. Intenzita hluku ve vstupní hale se snížila, jakmile si lidé všimli, co se děje. Zarazili se uprostřed svých vlastních malých dramat, aby mohli sledovat jiné a cizí, které se jim právě odvíjelo před očima. Někteří se o něco přiblížili, aby lépe viděli. Noya luskla prsty ve snaze upoutat mladíkovu pozornost. „Hej, slyšíš mě?“ „Já myslím, že vám nerozumí,“ upozornil ji Pasco. Přiložila mu prsty ke krku a zkoušela tep. „To nebude úžeh,“
14 | JAMES SWALLOW odtušila Noya. Sáhla po zipu na jeho teplákové bundě. Chlapec po záchranářce chňapl ve snaze zabránit jí v rozepnutí zdrhovadla. Do jeho očí se vplížila nová emoce. Strach. Pokusil se něco říct, ale z úst mu uniklo jen suché zalapání po dechu. „Musím ti rozepnout košili,“ pronesla Noya přísně. Zamávala mu před očima stetoskopem. „Abych si tě poslechla.“ Mluvila hlasitě a vyslovovala každé slovo s přehnanou pečlivostí. Kluk si olízl rty a vypravil ze sebe jakési slovo. Zdálo se, že ho to stálo všechny síly. Seržant zachytil jen část slova a naklonil se k chlapci. Kluk to zkusil znovu a tentokrát slyšel Pasco jeho šepot zřetelněji. „Šahíd.“ To slovo pro něho nic neznamenalo. Zamračil se. „Uhněte,“ vyštěkla Noya po Pascovi. „Nepřekážejte mi tady.“ Pokusila se sáhnout po zipu, ale mladík jí v tom znovu zabránil. Noya se zamračila. „Na tohle nemám čas.“ Záchranářka vytáhla z kapsy protáhlý zaoblený kus jasně oranžové umělé hmoty. Byla to záchranářská pomůcka, která se zpravidla používala na rozřezávání bezpečnostních pásů obětem dopravních nehod. Noya s ním ale dokázala zacházet jako chirurg. Jediným máchnutím zachytila límec teplákové bundy a rozřízla ji. Pasco poslechl, couvl o krok nebo o dva a udělal ženě místo na práci. Její kolega, vychrtlý Portugalec, již přicházel chodbou s rozkládacími nosítky. Neznámý mladík znovu zopakoval totéž slovo. Aniž by o tom přemýšlel, vytáhl Pasco narozeninový dárek a klikl na ikonu označenou Překladač. Co nejpečlivěji zopakoval do štěrbiny mikrofonu, co slyšel. Nebylo přehnané tvrdit, že Džadídův pokoj byl nejdražším bydlením, jaké kdy měl. Exkluzivní apartmá v nejvyšším poschodí hotelu Hilton mu bylo natolik cizí, že by to sám dokázal jen těžko vyjádřit. Nebylo to ale něco, o čem by se mohl bavit
NOMÁD
| 15
s jinými – ze strachu, že by je tím možná pobavil, anebo by jim připadal omezený či nezkušený. A on neměl rád, když ho druzí pokládali za cosi podřadného. Jenže do tohoto apartmá by se snadno vešel celý byt ve slumu ve městě Džidda, kde Džadíd vyrůstal. První noc zde v té obrovské měkké posteli nedokázal ani usnout. Ze spaní ho budily sny o tom, jak ho pohlcuje obrovský prázdný prostor. Nakonec si vzal přikrývky a ustlal si na zemi v obývacím pokoji, v zákrytu za dlouhou pohovkou, kde by na něho neviděl nikdo, kdo by sem vstoupil dveřmi z chodby. Tam se cítil mnohem lépe. Džadíd si usrkl vody ze sklenice a zamířil pokojem k oknu zabírajícímu celý prostor od podlahy až ke stropu. Zdálo se mu nesprávné, že by tolik místa mělo sloužit potřebám jediného člověka. V kostech měl pocit, jako kdyby se jednalo o porušení jakéhosi zákona. Připadalo mu to marnotratné. Ale na druhou stranu, toto byl Západ. U otevřeného okna se cítil příjemněji. Na obloze už byl vidět měsíc visící nízko nad obzorem a Barcelona začínala zářit světly táhnoucími se od Diagonal Mar až k centru města. Zezdola, z míst o šestnáct podlaží níže, k němu doléhaly zvuky z teras restaurace nákupního centra, v níž začínalo být nyní v časném večeru živo. Posadil se před dlouhý stůl, zapálil si českou cigaretu, představující jeho jedinou neřest, a dlouze potáhl. Odhodil zápalku do skleněného popelníku a vydechl oblak modrého kouře. Vedle popelníku ležel malý, ale silný dalekohled Bushnell spolu s bezdrátovými sluchátky a smartphonem připomínajícím plochou lesklou kachličku. Džadíd strčil prstem do mobilu a zvolna ho na místě, kde ležel, otočil kolem dokola. Ačkoli zařízení navenek působilo jako jeden z mnoha moderních chytrých mobilů, bylo ve skutečnosti zásadním způsobem upraveno. Pod broušeným hliníkovým povrchem by se našla sotva
16 | JAMES SWALLOW jedna jediná součástka, která by se nacházela na svém původním místě. Džadíd se nedokázal zbavit podezřívavého vztahu k technice, ale jiní a chytřejší lidé než on mu řekli, že používání téhle věci není spojeno s žádným rizikem, a on byl dostatečně inteligentní, aby se dál na nic neptal. Telefon zabzučel. Muž překvapeně zamrkal. Típl cigaretu, zahákl si kosočtvercové sluchátko za pravé ucho a klepl do displeje mobilu. Panel se okamžitě rozzářil množstvím různých ikon spolu s oscilující křivkou znázorňující stoupající a klesající vlnu signálu. V uchu uslyšel zvučný hlas. „Já se dívám.“ Chádirova slova zněla silně a jasně, skoro jako kdyby stál hned vedle Džadídova ramene. Jen přízračný šepot statické elektřiny v pozadí prozrazoval fakt, že muž na druhém konci linky se nachází tisíce kilometrů daleko. V přenosu jejich hovoru byl zlomek sekundy zpoždění. Bezpochyby se jednalo o důsledek složité trasy, po níž signál v utajení kličkoval kolem celé planety a zase zpátky přes satelitní přenos a na obou koncích přes šifrovací filtry. Džadíd přikývl. „Bude to už velice brzy.“ Sáhl po dalekohledu a přejel pohledem střechy domů. Rychle našel směr, kam se chtěl podívat. Po chvilce stočil pohled znovu k mobilu a opatrně Fukl na ikonu jedné z aplikací. Proměnila se v okno obsahující hodiny znázorňující odpočítávání času. Džadíd sledoval, jak se číslice řítí k nule. Věděl, že Chádir sleduje stejný displej. Hodiny se v odpočtu dostaly ke značce dvou minut a červeně blikaly. „Sto dvacet sekund,“ zamumlal hlas. „Pro nás už není cesty zpět.“ Džadíd se pousmál. „A existoval snad někdy dříve okamžik, kdy by tomu bylo jinak?“ Chádir nechal jeho slova bez komentáře. „Byly se vzorkem před nasazením nějaké problémy?“
NOMÁD
| 17
Podíval se na prsty pravé ruky. Stále ještě byly trochu červené a zanícené od toho, jak si musel vynutit kázeň, když si kolem nich coby boxera omotal v těsně stažených smyčkách ocelové kuličky růžence misbaha. „Ne,“ zalhal. Odpovědí mu bylo jen ticho a on zdráhavě dodal: „Nic podstatného.“ Pokud si Chádir všiml odmlky, nijak ji nekomentoval. „Oceňuji, že ses toho ujal osobně,“ řekl. „Chápeš, že potřebuji oči, kterým důvěřuji, aby vše sledovaly na místě?“ „Samozřejmě.“ Faktem bylo, že existovala spousta mužů, které by tím Chádir mohl pověřit. Mužů, kteří by byli více než ochotní vzít na sebe tuto odpovědnost. Jenže právě tahle věc byla současně příliš důležitá, než aby se mohla nechat na někom níže postaveném. „Už jsem připravil vše pro svůj odjezd.“ Džadíd si zaplatil pokoj ještě na jeden den, ale mohl jej opustit za méně než… Letmo pohlédl na mobil. Už jen šest vteřin. Znovu přiložil k očím dalekohled a našel svůj cíl. „Američané by něco takového označili za okamžik pravdy,“ pronesl Džadíd takřka jen sám pro sebe. „Jak výstižné,“ podotkl Chádir. Mladík se snažil Noyu zastavit, ale zmohl se jen na slabý váhavý odpor, jako kdyby k němu nedokázal sebrat dostatek energie. Zaúpěl, když mu Noya přitiskla k hrudi kovovou část stetoskopu. Její druhá ruka se pohybovala lehce po chlapcově trupu, krátkými prsty v modrém latexu mu dloubala do svalů. Každý dotek vyvolal další nával bolesti. Záchranářka tiše zaklela, chytila do sevřené ruky kus klukova trička a dalším řezem nože mu odhalila hruH. Pasco uslyšel, jak její parFák zalapal po dechu. Ve skutečnosti uslyšel v tom prudkém nádechu jeho hrůzu. Tvář muže se zkřivila. I tenhle výraz znal. Směsici znechucení a hrůzy, kterou
18 | JAMES SWALLOW rychle překryje fasáda profesionální lhostejnosti. Jeden z turistů, který přihlížel celé scéně, vydal dávivý zvuk a zbledl jako stěna. Pasco cítil povinnost se rovněž podívat, ale okamžitě toho litoval. Pokřižoval se, když mu došlo, co tomu chlapci udělali. „Santa Maria…“ Najednou pocítil svůj věk až do morku kostí, tížil jej jako olovo. Zklamalo ho, když si pomyslel, že kdosi mohl způsobit, aby ten kluk musel prožívat takové utrpení. Tiché digitální pípnutí obrátilo jeho pozornost k elektronickému zařízení v jeho ruce. Pasco zapomněl, že ho drží ve svých silných prstech. Zařízení mu nabízelo překlad slova, které do něj zadal, a krev mu ztuhla v žilách. Šahíd (arabsky, podstatné jméno), četl. Mučedník. Noya chtěla něco říci. „Myslím, že tady něco…“ Slabé zalapání po dechu, které vyšlo z chlapcových úst, bylo poslední věcí, kterou Pasco Abello slyšel. V jedné chvíli tam viděl jen moře střech pokrytých červenými taškami a hned v následující zaplnil zorné pole jeho dalekohledu šedočerný květ z dýmu a trosek. Džadíd nechal dalekohled klesnout právě ve chvíli, kdy zvuková vlna exploze zdolala vzdálenost tří kilometrů k jeho balkonu, kde jím zalomcovala a zadrnčela vysokými okny. Zavřel oči a představoval si účinek té zbraně. Cítil skoro, jak ho to samotné pomyšlení hřeje. První oslepující záblesk detonace, poté prstenec stlačeného vzduchu expandujícího vnitřními prostory policejní stanice, sklo a umělá hmota tříštící se pod silou děsivého přetlaku. Těla těch, kdo se nacházeli nejblíž k místu výbuchu, budou dokonale zničena. Jejich krev se promění na atomy páry, z masa zbude popel. Nosné sloupy a stěny se roztáhnou a prasknou. Vyboulí se směrem ven pod náporem
NOMÁD
| 19
síly, které nemají šanci odolat. Během několika mikrosekund se budova rozpadne na kusy a začne umírat. Stavba se zhroutí vlastní vahou a zkáza se od ní bude šířit do okolních ulic jako padající kostičky domina. Otevřel oči. Za zvukem výbuchu se rozezněl mechanický sbor klaksonů a naříkání sirén, neboF v okruhu půl druhého kilometru se v témže okamžiku spustily alarmy na všech autech. Chladný večerní vzduch nenarušoval žádný vánek, který by rozehnal sloup kouře, jenž ve spirále stoupal vzhůru. Visel tam jako obrovská černá dýka namířená do srdce trosek. Čekal. Napínal uši, aby něco uslyšel, a dočkal se odměny v podobě táhlého tichého zadunění, jež rezonovalo v jeho hrudi a přehlušilo v ulici dole pod ním brebentění lidí, kteří se snažili pochopit, co se to vlastně stalo. V následující vteřině vyrazil vzhůru do vzduchu druhý oblak dýmu, když se zasažená budova zhroutila. Džadíd neviděl z místa, kde se nacházel, na sídlo policie, ale dokázal si představit, jakou stopu po sobě jeho zánik zanechá. „Šíří se to dál,“ poznamenal Chádir soustředěným objektivním tónem. „Už vypukly požáry.“ Džadíd si uvědomil, jak přesně to vše jeho nadřízený sleduje. Pomocí špionážního satelitu nebo snad dronu? Bezmyšlenkovitě pohlédl na tmavnoucí oblohu. „Plynová potrubí budou…“ začal, ale než stačil vyslovit celou myšlenku, tupý otřes sekundární detonace ještě zvýšil propukající chaos. Nová mračna dýmu stoupala ze stále sílícího ohně, z jehož nitra problikávaly výbuchy živící se unikajícím plynem. Džadíd vstal ze židle a sebral mobil i dalekohled. „Jsem spokojen,“ prohlásil hlas v jeho uchu. „Tato ukázka si vysloužila mé uznání.“ Znělo to, jako kdyby byla poslední slova určena komusi jinému. „Okamžitě odtud mizím,“ odpověděl Džadíd, ale když se
20 | JAMES SWALLOW podíval na mobil, spatřil jen statický nehybný displej. Místo sinusoidy znázorňující signál tam byla jen rovná čára a odpočítávání času zamrzlé na bodě nula. Když zasunul mobil do kapsy, zachřestil s ním o růženec. Z postele vzal malé zavazadlo se vším, co potřeboval, a zasunul malou pistoli Beretta 84F ležící vedle do pouzdra u boku, ukrytého pod záhybem oblečení. Uprostřed hluku a zmatku si nikdo nevšímal pronikavého ječení požárního alarmu hotelu Hilton, zatímco Džadíd opouštěl budovu nouzovým východem a proplétal se pryč mezi lidmi ukazujícími a civějícími na mračna dýmu.
James Swallow NOMÁD Z anglického originálu Nomad, vydaného nakladatelstvím Zaffre v Londýně roku 2016, přeložil Lumír Mikulka Obálku upravila Soňa Šedivá Redigoval Filip Hladík Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 560 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2017 jako svou 9335. publikaci Sazba SF SOFT Praha Tisk FINIDR, s r. o., Český Těšín Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz