0038875

Podzimni pripad tit.indd 2

19/12/18 16:23

Přeložila Helena Matocha

HÖSTDÅD Copyright © Anders de la Motte 2017 Published by agreement with Salomonsson Agency Translation © Helena Matocha, 2019 ISBN 978-80-7617-208-1

Podzimni_pripad_09_(imprimatur).indd 4

20.12.2018 17:43:22

Mým chlapcům, kteří jednou dobudou svět.

Podzimni_pripad_09_(imprimatur).indd 5

20.12.2018 17:43:22

Obec Nedanås a malá osada Mörkaby jsou smyšlená místa, tak jako Reftinge v Konci léta. Jsou však inspirována mým rodným krajem v severozápadním Skåne, zejména obcemi Bjuv, Åstorp a Svalöv na úpatí či krásných svazích kopce Söderåsen.

Zrušený kamenolom skutečně existuje a stejně jako jeho literární příbuzný není zanesen v mapách. Přesto již po generace víme, kde se nachází, a v létě se tam chodíme koupat, a právě tak víme, že jeho temné vody jsou tak hluboké, že ani vrcholící skånské léto je neohřeje na víc než dvacet stupňů.

Podzimni_pripad_09_(imprimatur).indd 7

20.12.2018 17:43:22

The falling leaves Drift by my window.

The falling leaves of red and gold.

I see your lips, the summer kisses, the sunburned hands I used to hold.

Since you went away the days grow long And soon I’ll hear old winter’s song But I miss you most of all my darling When autumn leaves start to fall Johnny Mercer “Come little leaves”, said the wind one day.

“Come over the meadows with me and play.

Put on your dresses of red and gold.

For summer is gone and the days grow cold.”

George Cooper

Podzimni_pripad_09_(imprimatur).indd 9

20.12.2018 17:43:22

PROLOG

Voda začínala svou pouť někde v temných hlubinách pod kopcem. Vyvěrala z podzemního pramene pod takovým tlakem, že zároveň vzlínala vzhůru a metr za metrem si razila cestu skálou, jílem a morénou. Kopec byl vysoký přes dvě stě metrů a kdysi, bez pomoci lidí, vodě občas došel dech. Změnila směr, tekla dolů, pronikala mezi kořeny listnatých stromů, jež rostly na svazích, a končila jako potůček v některé ze strmých roklí, které se zařezávaly do boků kopce. Ale na počátku dvacátého století vznikl přímo na hřebeni kopce kamenolom. Těžil se v něm dolerit a amfibolit – tvrdé černé horniny, které se hodily na náhrobní kameny.

Chamtivě lidé lámali a trhali skálu hloub a hloub, až jednoho dne šachta vstoupila do cesty vodě a nabídla jí snazší cestu na povrch. A voda za ni poděkovala tím, že vytryskla tak mohutně, jak si to nikdo nedovedl představit. Přibližně půl roku poté byla čerpadla vypnuta, stroje odvezeny a kamenolom opuštěn.

Místo upadlo v zapomnění. Voda proměnila lom v hluboké jezírko, ze tří stran ohraničené strmými tmavými skalními srázy a ze čtvrté několika metry přístupného břehu. Příjezdovou cestu pohltil les a celou oblast tak dlouho dobýval lesní podrost, až tu nezbylo nic než 11

Podzimni_pripad_09_(imprimatur).indd 11

20.12.2018 17:43:22

pár zarostlých rozvalin starých baráků a mýtina kousek od břehu, kde ležela tak tlustá vrstva úlomků kamene, že se mezi nimi nic živého neprocpalo.

Teprve v šedesátých letech, kdy si stroje dřevorubců žádaly nové cesty lesem, byl kamenolom znovu objeven.

Přestože tam byl teoreticky vstup zakázán, stalo se z něj časem krásně schované koupaliště místní mládeže, vynikající místo ke schůzkám, kde si člověk mohl dělat, co chtěl, aniž by v něm pohledy svědků vyvolávaly zábrany.

Tou dobou už nikdo nevěděl, jak je lom hluboký. Jedni tvrdili, že voda sahá dvacet metrů pod hladinu, druzí zase, že čtyřicet. Někteří dokonce prohlašovali, že kamenolom je bezedný, i když těžko říct, jak by to mohlo být možné.

Kolovaly zvěsti o tom, co se v hlubinách skrývá. Vraky aut, nakradené poklady, pozůstatky dávno zmizelých lidí. Tyhle fámy se nedaly ověřit, a proto s každým vyprávěním narůstaly do čím dál fantastičtějších rozměrů.

Ale ve dvou věcech spolu souhlasili všichni, kdo kdy kamenolom navštívili: Že černá voda je tak hluboká, že ani vrcholící skånské léto ji neohřeje na víc než dvacet stupňů. A že některý z těch mladíků, kteří šplhají na zadní útes a z jeho nejvyššího výčnělku se vrhají dolů, se dříve či později zabije.

Tělo museli tahat z vody čtyři hasiči. Břeh byl strmý a plný ostrých kamenů, na které se nedalo pořádně došlápnout. Občas některý z mužů zakopl a upadl. Voda skoro jako by kladla odpor a chtěla v sobě tělo udržet co nejdéle.

Z mírného odstupu to vypadalo, jako by chlapec spal.

Ležel na zádech, oči měl zavřené a v bledém obličeji výraz tak pokojný, až to skoro vypadalo, že se každou chvíli probudí.

Ale když tělo s ohavným tupým žuchnutím dopadlo na nosítka, bylo po iluzi. Z oblečení a dlouhých světlých 12

Podzimni_pripad_09_(imprimatur).indd 12

20.12.2018 17:43:22

vlasů crčela voda zbarvená krví z rozdrceného zátylku a tvořila na nosítkách narůžovělé louže, než znovu nabrala sílu, vydala se dál mezi úlomky kamene na tvrdé zemi a vklouzla zpátky do tmy.

Voda vždycky hledá nejnižší bod, pomyslel si policista, který stál opodál. Chvíli přemýšlel, jestli si tento poznatek má zapsat. Nalistoval poslední stránku v bloku, kam si podobné myšlenky uchovával. Drobné postřehy, které s policejní prací vlastně nijak nesouvisely, ale přesto si je potřeboval zaznamenat, možná aby jimi vyvážil to, co zapisoval obvykle. Nakonec zůstal na stránce, kde minule skončil.

Místo, čas a datum nadepsal jen pár minut poté, co vystoupil z policejního auta.

Kamenolom Mörkaby, 05.54, 29. srpna 1990.

Pod tím si vyhradil místo pro jména čtyř mladých lidí, kteří před ním stáli s popelavými obličeji a očima se vyhýbali nosítkům, která však jejich pohledy tak nějak automaticky přitahovala. Policista věděl, kdo jsou, ve kterém roce se narodili, jestli bydlí na kopci nebo dole ve vesnici, dokonce i jak se jmenují jejich rodiče a co dělají. Tohle se mu většinou na práci na venkově líbilo. Osobní vazby, sounáležitost. Ale zrovna toho rána policista poprvé v životě litoval, že neslouží ve městě. ­Zapisoval ­jména ­jedno po druhém, každé na samostatný řádek.

Alexander Morell Carina Pedersenová Bruno Sordi Marie Anderssonová Všichni ve věku devatenácti let, stejně jako ten mladík na nosítkách, a ještě v červnu viděl celou pětici, jak projíždí vesnicí na korbě náklaďáku a slaví maturitu. Pili 13

Podzimni_pripad_09_(imprimatur).indd 13

20.12.2018 17:43:22

pivo z plechovky, pískali na píšťalky, mávali bílými čepicemi se štítkem a křičeli radostí z budoucnosti, která na ně čekala.

Simon Vidje, napsal si na poslední řádek seznamu a podtrhl obě slova dvěma černými čarami. Kdo je obětí, to policista už nějakou dobu věděl, ale přesto byl pro něj velmi nepříjemný zážitek vidět to jméno takhle napsané.

Všichni v celém Nedanåsu věděli, kdo je Simon Vidje.

Zázračné dítě. Takové se rodí jedno z milionu. Měl dobýt svět, navštívit úžasná místa a celý rodný kraj se všemi obyvateli se na jeho jízdě měl svézt s ním. A místo toho jeho příběh skončil tady, ve studené černé vodě uprostřed divočiny, jen pár kilometrů od domova.

Zapraskala vysílačka, dobře známý řízný hlas udělil instrukce a policista je ihned potvrdil. „Jede sem tvůj táta, Alexi,“ řekl jednomu ze dvou mladíků, svalnatému a ramenatému chlapci s odstávajícíma ušima, zdeformovanýma jako u zápasníků, jehož jméno stálo na prvním řádku seznamu. Dostalo se mu krátkého přikývnutí.

Policista se ještě jednou zadíval na celou čtveřici, svraštil čelo a pod jejich jména připsal poznámku.

Marie Anderssonová má mokré šaty, napsal. Alexander Morell, Carina Pedersenová a Bruno Sordi mají šaty suché.

Možná to byl bezvýznamný postřeh. Fakt bez jakékoli hodnoty. Aspoň tak to policista později tvrdil, když jeho formulace proklouzla do oficiální zprávy a začali se ho vyptávat, co těmi patnácti slovy vlastně myslel.

Ale o těžkostech, které měly teprve přijít, policista dosud nic netušil. Věděl jen, že tu má práci. Musí klást otázky a zapisovat odpovědi do svého bloku. „Co se tu vlastně stalo?“ pronesl nejvlídnějším tónem, na jaký se zmohl. Nikdo ze čtyř mladých lidí neodpověděl. Jejich pohledy už přestaly vzdorovat a utkvěly na 14

Podzimni_pripad_09_(imprimatur).indd 14

20.12.2018 17:43:22

nosítkách, kde z rozbité hlavy Simona Vidjeho dosud stékala načervenalá voda do nejnižšího bodu, někam hluboko do tmy.

15

Podzimni_pripad_09_(imprimatur).indd 15

20.12.2018 17:43:22

1 Podzim 2017 Dlouhá klikatá silnice stoupající k hřebeni je strmá, lemují ji rokle s potůčky a vysoké listnaté stromy. Jejich ohnivé barvy, vzpínající se k bezmračnému nebi, se ­zrcadlí v laku karoserie. „Švédský léto umí umřít ve velkým stylu,“ říkával Håkan. „Šílená exploze barev, a pak věčná tma, that’s the way to go. Že jo, Anno?“ Pak vždycky začal broukat riff z „Out of the blue“ a pantomimicky předvádět hru na kytaru a ona i Agnes se smály, až se zajíkaly. Håkan miloval podzim, měl rád přírodu. Táboření, horolezení, túry po horách. Tehdy byli mladí, on i ona, a neměli starosti. Agnes byla ještě malá a pohupovala se lehká jako pírko v nosítkách na jeho zádech. Od té doby uplynulo patnáct let, ale tuhle vzpomínku si Anna vybavuje pořád bez problémů. A tu písničku taky.

It’s better to burn out than to fade away, zpívá Neil Young.

Nicméně přesně tak dopadl Håkan. Pomalu vyhasl, out of the blue a into the black, dokud z něj nezbyl jen šepot v její hlavě.

Prosím, Anno, pomoz mi!

Anna zesílí odrhovačky, které v rádiu naladila Agnes, než jako obvykle zaměřila veškerou svou pozornost na 17

Podzimni_pripad_09_(imprimatur).indd 17

20.12.2018 17:43:22

telefon. Jedou už dlouho, skoro sedm hodin jsou spolu v autě. Avšak konverzace matky s dcerou netrvala zatím dohromady ani deset minut. Anna sevře volant a upře zrak na vozovku. Nedívá se na stromy, nebe a barvy, které se zařezávají přímo do ní jako rudé, zlaté a modré žiletky.

Nesnáší podzim. Nesnáší.

U zapalování se houpe svazek se třemi klíči. První je od domku v Äppelvikenu, který už není jejich domovem. Druhý je rezervní od Håkanova pronajatého bytu a správně ho měli vrátit už v zimě, kdy aukční firma ty žalostné místnůstky vyklízela. Klíč číslo tři patří k její kanceláři na krajské kriminálce ve Stockholmu. Anna ví, že ho měla předevčírem vrátit spolu s přístupovou kartou, ale nechala si ho.

Protože jak jednou začneš sundávat klíče z kroužku, tak to musíš dokončit se vším všudy, šeptá Håkan. Musíš zahodit všechno. Ne jenom klíče, ale taky zámky, dveře, pokoje – vzpo‑ mínky.

Anna na něj sykne, ať drží hubu.

Příroda je tady v kopcích úplně jiná než dole. Širou krajinu vystřídaly listnaté lesy a nevelké zvlněné louky obehnané mohutnými kamennými zídkami. Bílé krávy civí na jejich auto. Skoro jako by na nich poznaly, že nejsou zdejší. Silnice, která vede po hřebeni kopce, sice má středovou čáru, ale je tak úzká a klikatá, že Anna automaticky zpomalí, kdykoli potká auto v protisměru. Přijedou ke křižovatce a navigace v mobilu váhá. Anna ji chápe.

Křoví po stranách nenápadné odbočky je nedávno prosekané a povrch nedávno nově pokrytý tmavohnědým štěrkem. Zato plechová cedule s nápisem Tabor je stará, vypadá téměř zmačkaně, jako když někdo zmuchlá papír a pak ho zase uhladí.

Agnes má na klíně Mila, a když jim hlavní silnice zmizí ze zpětných zrcátek, opře se bílý teriér tlapkami o dveře 18

Podzimni_pripad_09_(imprimatur).indd 18

20.12.2018 17:43:22

a přitiskne čenich k okénku. Nadšeně vrtí ocasem, jako by to tu poznával, což je samozřejmě nemožné, protože ve Skåne ještě v životě nebyl. Agnes dál hledí dolů a její palce jezdí po displeji telefonu.

Anna mrkne na hodiny. Před stíhacím autem mají náskok něco přes hodinu. Stěhovacím, opraví se Anna už nejméně popáté. Nikdo nás nehoní, normálně se stěhujeme.

Jasně, uchechtne se Håkan v její hlavě. Koho myslíš, že oblafneš?

Anna zesílí rádio ještě víc, aby ho umlčela. Tuhle písničku zná, je to jedna z mála nových, které se jí líbí. „Tahle je dobrá! Zara La-arssonová,“ řekne hlavně proto, aby prolomila mlčení, ale okamžitě šlápne do pasti.

Jméno se jí v krku zadrhne a Agnes ze sebe jen vydá ten svůj zvuk, něco mezi povzdechem a odfrknutím, a ani nezvedne oči. Annina šestnáctiletá dcera zná spoustu způsobů, jak ji trestat. Obarvit si své krásné vlasy na ohnivě červenou, dát si kroužek do nosu nebo pět do pravého ucha. Děravé džíny, černý makeup, vojenská bunda, sešlapané conversky – celá tahle rebelská uniforma vymazala skoro všechny stopy po tom, jaká Agnes bývala dřív.

Nemluvě o levičáctví, ultrafeminismu, bundě s nášivkou „All Cops are Bastards“ a dalších úmyslně nakladených nášlapných minách, kolem kterých musí Anna manévrovat při každém rozhovoru, aby nevyústil ve výbuch. Ale žádný trest není zdaleka tak účinný jako ten, který její dcera používá teď. Mlčení.

Obvykle se lidé před Annou otevírají. Håkan vždycky tvrdil, že z ní něco vyzařuje. Ve skutečnosti je to všechno tím jejím koktáním. Ví, že je sotva znatelné, že se jedná jen o drobné zadrhnutí některých hlásek, které se občas dá přeslechnout a občas ne. Ve svém koktání nikdy neviděla problém, dokud ji rodiče někdy během základky neposlali k logopedovi. Výsledkem bylo, že se vyhýbá 19

Podzimni_pripad_09_(imprimatur).indd 19

20.12.2018 17:43:22

mluvení a raději poslouchá. Lidi většinou poslouchají jen na půl ucha a přitom přemýšlejí, co budou sami říkat, takže jim toho spousta unikne. Nejen samotná slova a odstíny hlasu, ale i drobné bezděčné mikrovýrazy, které lidé neustále vysílají. Pohyby hlavy, gesta, grimasy, odmlky. Znamení, která někdy protiřečí slovům. Právě takhle pochopila velmi brzy, že se její rodiče rozvádějí.

A že ji Håkan podvádí.

Zato když Agnes mlčí, uvědomuje si Anna každé své slovo, každou slabiku, která jí splyne ze rtů, a tenhle vjem se nějak přenáší do jejího řečového centra. Narušuje elektrickou komunikaci mezi mozkem a ústy, takže působí nejistě, což ji štve, protože koktání nemá sakra s nejistotou nic společného.

Dýchat, dýchat…

Podívá se na sebe ve zpětném zrcátku a zjistí, že zatíná zuby takovým tím způsobem, který se jí nelíbí. Tmavé vlasy a oči zdědila po tátovi, mírně hranatý nos taky, ale tenhle otrávený výraz je zaručeně mámin. Trhne hlavou, aby ho setřásla, a přesvědčuje sama sebe, že dělá dobře, když se řídí radou školního psychologa, aby byla trpělivá a vyhýbala se konfrontacím, což se mu děsně snadno řekne, protože se s Agnes vídá jednou týdně a nemusí s ní žít.

Dýchat…

Les kolem štěrkové cesty houstne a Milo dál vzrušeně kňučí a tiskne se k okénku. Tenhle pes je typická Håkanova hurá akce. Na Agnesiny čtrnácté narozeniny se prostě zjevil v předsíni s čoklem v náručí. Slíbili si, že neupadnou do stereotypu. Že po rozvodu nepůjdou proti sobě a nepromění se v hodného a zlého policajta. Jenže přesně tak to dopadlo.

Håkanovi připadla hlavní role hodného milujícího táty, zatímco na ni, aniž by přesně věděla, jak k tomu došlo, zbyla role vedlejší, klišé nudné a upjaté matky, která pořád jen mele o pravidlech a odpovědnosti. Která 20

Podzimni_pripad_09_(imprimatur).indd 20

20.12.2018 17:43:22

tak nesnáší zvířata, že vlastní dceři nedopřeje štěňátko. A tak ustoupila. Vpustila si vořecha do domu, jen aby ­ukázala, že taky umí být cool a spontánní. Nepomohlo to.

Milo zase zakňučí, tentokrát hlasitěji, jako by ve stínech mezi stromy spatřil něco, co vidí jen psi. Nejspíš králíky. Ten blbej pes je do králíků blázen a vydrží je honit dlouhé hodiny, když zdrhne, což se mu daří poměrně často. Tenhle teriér je hyperaktivní, rozmazlený, a navíc se k Anně chová, jako by byla vzduch, zhruba stejně jako Agnes. Ale nedá se popřít, že Milo miluje Agnes nade všechno. A ona jeho. Anna se občas přistihne, že na jejich vztah žárlí, což je samozřejmě směšné.

Odbočka se vine čím dál hlouběji do lesa, ohnivého listoví nad nimi přibývá, a i když si Anna byla před chvilkou jistá, že už jsou na vrcholu kopce, cesta dál stoupá. „Taky ti tak zaléhají uši?“ zeptá se tak neutrálně, jak jen dovede. „Hm,“ zamumlá Agnes, aniž by odtrhla oči od displeje.

Zhruba za pět minut projedou zákrutou a ocitnou se na podlouhlém dvoře. Z obou delších stran se nad něj sklání listnatý les a koruny stromů jsou u sebe tak blízko, že mezi nimi prosvítá jen pár metrů nebe. Nalevo se o kmeny stromů opírá dlouhá kůlna a u protější, kratší strany stoupá vzhůru po svahu krásná starodávná cihlová budova. Před ní parkuje tmavé auto. Když přijedou blíž, všimne si Anna, že mezi přízemím a patrem je na červenohnědých cihlách bíle omítnutý obdélník. U jeho levého okraje je letopočet 1896 a zdobný nápis Hleďte na horu Hospodinovu.

Místo i dům jsou dokonce ještě hezčí než na fotkách, ale přesto se Anny náhle zmocní nervozita. Někde v žaludku se jí usadil neurčitý neklid, který nedokáže nebo se neodvažuje popsat slovy.

21

Podzimni_pripad_09_(imprimatur).indd 21

20.12.2018 17:43:22

Zastaví před domem a Milovo kňučení přejde v nadšený štěkot. Zběsile mlátí tlapkami do dveří a skáče na okenní sklo, jako by ho chtěl prorazit. „Co je s tebou, ty šmudlo?“ Agnes se ho snaží zadržet, ale teriér se vzpouzí. Znovu se vrhne proti okénku, tentokrát s hlasitou ránou, a na skle ulpí veliká slina. „Přestaň, Milo!“ Agnes se ho pokusí popadnout za obojek. Pes se otočí, zavrčí a vycení zuby, načež Agnes upustí mobil a ten spadne někam mezi sedadla. „Milo, fuj!“ Její šokovaný tón psa uklidní. Sklouzne na podlahu a schová hlavu za Agnesinu brašnu s fotoaparátem. „Milo po mně ještě nikdy nevyjel,“ řekne Agnes, skoro jako by měla na krajíčku. „Nikdy!“ „Asi se mu chce čurat,“ odpoví Anna. „Vždyť vidíš, jak se stydí. Vypusť ho a uvidíš.“ Jakmile se dveře auta otevřou, psík se prosmýkne kolem Agnesiných nohou a zmizí jako bílá čára mezi stromy. „Milo, Milo, ke mně!“ Agnes popadne brašnu s fotoaparátem, rozběhne se za psem a od prošoupaných tenisek jí odletuje štěrk. Anna zůstane stát u auta. Zrovna dnes se jí nechce honit Mila. Zvlášť když, jak Agnes často chladně podotýká, to není její pes.

Slyší teriéra vzrušeně štěkat v lese a potom Agnes, jak na něj křičí. Neubrání se škodolibému úsměšku. Blbej pes.

Prohlíží si druhé auto. Nablýskaný passat, poslední model. Nikde žádné dětské sedačky, krabice z McDonalda na zemi ani stínítko s medvídkem Pú na okně. O tom, že auto má majitele, svědčí jen plechovka minerálky v držáku mezi sedadly.

Anna se protáhne a párkrát se zhluboka nadechne.

Podzimní vzduch je čistý a svěží, voní hlínou a vlhkým listím, odplavuje nepříjemné pocity a nahrazuje je napjatým očekáváním. Už jsou tady. Ve svém novém domově.

Znovu si připomene, že Tabor je stejně krásný jako na 22

Podzimni_pripad_09_(imprimatur).indd 22

20.12.2018 17:43:22

fotkách, ne‑li krásnější, což je navzdory Agnesině protivné náladě a Milovu úprku celkem dobrý začátek tohohle… útěku, zašeptá Håkan, než ho stihne zarazit.

Dvůr je uhrabaný, štěrk nový, okna, dveře a podhledy čerstvě natřené. Ve střeše je pár světlejších tašek, což znamená, že byly nedávno vyměněny. Starý cihlový dům má dvoje dveře. Jedny, umístěné hned v rohu pravé kratší stěny, mají dvě křídla – což přísně vzato znamená, že to jsou vrata. Nicméně ocelová petlice s velkým visacím zámkem prozrazuje, že už se nepoužívají.

Druhé dveře jsou nalevo od středu budovy, jen pár metrů od místa, kde Anna stojí. Jsou zelené a vedou k nim metr široké kamenné schody, ohlazené tisíci kroků. Než Anna stihne vykročit k nim, dveře se otevřou a vyjde muž v jejím věku.

Měří asi metr osmdesát a má brýle s černými obroučkami. K tomu sako a kravatu, místo oblekových kalhot džíny. „Zdravíčko, vy jste určitě Anna Vesperová,“ pronese a podá jí ruku. „Já jsem nějakej Lasse. Jinak Lars-Åke Gunnarsson z advokátní kanceláře Gunnarsson, ale tak mi nikdo neříká.“ Anna pozná Gunnarssonův hluboký hlas, slyšela ho včera večer v telefonu, ale přesto jí na něm něco nesedí.

Nějakej Lasse si jejích pochybností všimne. „Čekala jste někoho staršího, viďte? Nejste první. Lidi si mě pletou s mým tátou už od mých třiceti. Navíc jsme spolu spoustu let provozovali kancelář a brali stejný telefon, čímž jsme tomu moc nepomohli.“ Usměje se. Ukáže zuby, které by nejspíš byly dokonale symetrické a nepřirozeně porcelánově bílé, kdyby jeho kancelář sídlila ve Stockholmu, ale tady jsou to úplně normální zuby chlapa na prahu padesátky. „Teď už táta hraje golf na Mallorce, ale já táhnu káru dál.“ Zasměje se a dočká se od Anny úsměvu na oplátku.

23

Podzimni_pripad_09_(imprimatur).indd 23

20.12.2018 17:43:22

Právníky či advokáty nemá nijak v lásce, dokonce se jen taktak snese i se svým vlastním. Ale tenhle Nějakej má v sobě něco, díky čemu je těžké ho nemít rád. Navíc díky šikmé blonďaté ofině, která nejspíš není přírodní, vypadá jako ten kluk na tubě Kalleho kaviáru.

Mrkne na jeho levou ruku. Nemá snubní prsten, dokonce ani otlačeninu nebo bílý proužek. Anna napůl nevědomky přejede palcem po vnitřní straně svého prsteníčku. Zdá se jí, ačkoli už je to přes dva roky, že tam tu rýhu pořád cítí. „To je bezva, že jste se rozhodli bydlet tady, a ne ve vesnici. Tabor je něco naprosto mimořádného.“ Nějakej se usměje a ukáže na budovu za svými zády, jako by byl makléř, a ne rodinný právník. „Nevím, jestli jsem vám to už říkal, ale tenhle dům postavili v roce 1896 jako misijní kostel. Traduje se stará historka, že jeden kněz uzdravil majiteli tohoto pozemku nemocné dítě a jako dík od něj dostal jak pozemek, tak materiál na stavbu, ale to je nejspíš jenom báchorka.

Svobodné církve vznikaly na konci devatenáctého století všude a misijní domy vyrostly v každém zapadákově.

V naší obci bývaly ještě další tři, ale dnes z nich stojí už jen Tabor. Půjdeme dovnitř?“ „Musím počkat na dceru. Utekl jí pes.“ Uvědomí si, že během celého rozhovoru se z lesa pořád ozýval křik a štěkot. Nejspíš by se měla jít podívat, co se děje, a aspoň nabídnout pomoc, ale po pravdě řečeno si ten krátký oddech od Agnes a její pasivní agresivity užívá. „Tak můžeme zatím do kuchyně. Nechám dveře otevřené, aby trefila dovnitř,“ navrhne Nějakej, skoro jako by jí četl myšlenky. Anna na vteřinku zaváhá. „Jasně,“ řekne pak a opětuje jeho úsměv.

Vejdou do předsíně s několika nízkými dveřmi a zamíří nalevo do kuchyně. Tabor je krásný i uvnitř. Tlusté cihlové zdi, stropní trámy, stará prkenná podlaha a dělená 24

Podzimni_pripad_09_(imprimatur).indd 24

20.12.2018 17:43:22

okna. Uprostřed kuchyně hoří oheň ve starých kamnech na dřevo. Nějakej už tu jistě chvíli čekal, protože místnost je příjemně vyhřátá a útulně to tu voní, což jen posiluje uklidňující energii, kterou tahle stará stavba vyzařuje. „Po druhé světové válce koupila dům i s pozemkem rodina Vidjeů. Tou dobou už vlna svobodných církví dávno odezněla a objekt byl víceméně opuštěný. Kafe?“ Ukáže na zbrusu nový kávovar Moccamaster na kuchyňské lince, ve kterém ještě odkapává z filtru káva. „Díky, dám si.“ Nějakej naplní dva modré keramické hrnky a Anně dojde, že kuchyně je také úplně nově zrenovovaná, stejně jako exteriér. Skříňky a lavice sice vypadají starožitně, ale pod vůní kamen a kávy jsou zřetelně cítit piliny, barva a lepidlo. „Tabor se dlouhá léta používal jako dělnická ubytovna. Vidjeům tu patřily lesy a ovocné sady, stejně jako dnes, a najímali spoustu sezonních pracovníků, kteří potřebovali dočasně někde bydlet.“ Usrkne z hrnku a vyhlédne z děleného okna. Dole u kraje lesa je ticho. Annu hryzne špatné svědomí, už dostává strach. Proč nepomohla Agnes psa chytit? Tenhle dům je přece jejich nový domov, jejich nový začátek. „… a pak, jak už jsem říkal, fungoval přes pětadvacet let jako malířský ateliér,“ pokračuje Nějakej a ona si uvědomí, že část jeho výkladu nevnímala. „Vy jste říkala, že vám doma visel Karl-Jo, že ano?“ Anna přikývne. „Moji rodiče měli jeho litografii ve světnici. Občas jsem se tam vplížila a jen tak se na ni koukala, protože mi připadala nádherná.“ Zarazí se, oddechuje. Karl-Jo taky koktal, slyší svého tátu. Tak vidíš, Anno, i tak se to dá někam dotáhnout. „Co se s tou litografií stalo?“ zeptá se Nějakej. „Dneska by hodila slušný balík.“ 25

Podzimni_pripad_09_(imprimatur).indd 25

20.12.2018 17:43:22

Anders de la Motte PODZIMNÍ PŘÍPAD Ze švédského originálu Höstdåd, vydaného nakladatelstvím Forum ve Stockholmu roku 2017, přeložila Helena Matocha Obálku navrhla Diana Delevová Redigovala Viola Somogyi Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 464 Vydala Euromedia Group, a. s. – Kalibr, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2019 jako svou 10 375. publikaci Sazba Pavel Hogen, Horní Jiřetín Tisk CPI Moravia Books s. r. o., Pohořelice Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz

Podzimni_pripad_09_(imprimatur).indd 463

20.12.2018 17:43:31