Issuu

Věnováno Scottovi (SP), z celého srdce

Někdy se nedá přesně říct, od kterého okamžiku je váš život nenávratně ztracený. Obvykle to přichází pozvolna a plíživě, rok za rokem, chvilku po chvilce. Jednoho dne se podíváte do zrcadla a připadáte si jako úplně cizí člověk. Je to postupný proces rozkladu, jednou kamínek, podruhé kámen… pomalá eroze odnese všechno, čím jste byli. Kousek po kousku. Jindy to naopak víte s naprostou jistotou. Všechny pečlivě vyskládané karty se zřítí, papírový domek odvane vítr a od toho okamžiku je jasné, že váš život už nikdy nebude jako dřív. Nevíte, zda stojí za to přežít, nebo zda byste se raději utopili v beznaději. Ale přežijete. Tak, jak se dá.

Den první: Získat nového přítele „Dobrý den.“ Bez odezvy. Recepční ani nezvedla hlavu od klávesnice. Annie to zkusila znovu. „Dobrý den!“ Věnovala jí výhružný pohled druhého stupně. Obvykle patřil turistům, kteří blokují eskalátory v metru, nebo cestujícím, kteří si odkládají tašky na prázdné sedadlo. Stále nic. „Haló,“ postoupila ke stupni tři (když vám zaberou parkovací místo nebo o vás zavadí deštníkem). „Mohla byste mi, prosím, poradit? Stojím tu už pět minut.“ Recepční nepřestala psát. „Co?“ „Potřebuju změnit adresu pacienta. Už mě poslali na čtyři různá oddělení.“ Recepční stále zírala do počítače, ale natáhla ruku. Annie jí předala formulář. „To jste vy?“ „Ne…“ Zcela zjevně. „Změnit adresu může jenom pacient.“ „Jenže tenhle právě nemůže.“ Což by nemusela vysvětlovat, kdyby se aspoň jeden ze zaměstnanců nemocnice obtěžoval přečíst si záznamy. Formulář dopadl na recepční pult. „Nemůžu vám pomoct. Ochrana osobních údajů.“ „Ale…“ Annie k vlastnímu zděšení cítila v očích slzy, „potřebuju…, aby její pošta chodila ke mně! Ona si ji sama nepřečte! Proto jsem tady. Prosím! P-potřebuju jen změnit kontaktní údaje. Nechápu, co je na tom tak složitého.“ 5

„Bohužel.“ Recepční nakrčila nos a prohlížela si nehty. Annie se natáhla pro formulář. „Už tady tvrdnu několik hodin. Posílají mě z jednoho oddělení na druhé. Kartotéka. Neurologie. Ambulance. Recepce. Zase neurologie. A nikdo mi není schopný říct, jak tuhle jednoduchou věc provést! Celý den jsem nejedla. Potřebuju sprchu. A nehnu se odsud, dokud si to u sebe v počítači nezměníte. Nechci toho po vás zas tak moc.“ Recepční se na ni ani jednou nepodívala. Cvak, cvak, cvak. V Annie se hromadily emoce: bolest, zlost, bezmoc. „POSLOUCHÁTE MĚ VŮBEC?“ Napřáhla ruce a otočila k sobě monitor. Obočí ženy za pultem zmizelo v ofině. „Paní, budu muset zavolat ochranku, jestli se…“ „Chci, abyste se na mě dívala, když s vámi mluvím. Potřebuju, abyste mi pomohla. Prosím.“ Nyní již otevřeně plakala. „Omlouvám se. Strašně se omlouvám. Já… vážně potřebuju změnit tu adresu.“ „Podívejte se, paní…“ Recepční se zhluboka nadechla a otevřela ústa, nepochybně aby Annie odkázala do patřičných mezí. Místo toho její tvář rozjasnil úsměv. „Ahoj, Pé.“ „Nazdárek. Děje se něco?“ Ve dveřích ponuré nemocnice stála vysoká žena. Na sobě měla model, který hrál všemi barvami duhy. Červené boty. Fialové punčochy. Šaty v barvě sicilského citrónu. Hráškově zelená čepice. Jantarový šperk. Pronikavě modré oči. Barevná kombinace, která byla noční můrou všech stylistů, ženě slušela. Naklonila se k Annie a položila jí ruku na rameno. Annie nadskočila. „Moc se omlouvám, nechci vás předběhnout. Jen jdu omrknout, jestli není volný termín.“ Recepční opět cvakala do klávesnice, tentokrát s nadšením. „Co příští týden?“ „Díky, jsi nejlepší! Promiňte, fakt jsem vás nechtěla předběhnout!“ Paní Duha se na Annie zářivě usmála. „Denise, určitě ses o tu milou dámu už postarala, že?“ 6

Annie se opravdu dlouho nestalo, aby ji někdo nazval milou dámou. Zamrkala, aby zahnala slzy, a pokusila se mluvit klidně. „Nepostarala. Zřejmě je strašný problém změnit kontaktní údaje pacienta. Zkoušela jsem to už na čtyřech odděleních.“ „Nebojte, Denise to zařídí. Skrývá v konečcích prstů všechna tajemství nemocnice.“ Žena napodobila psaní na klávesnici. Na hřbetu ruky měla obrovskou modřinu, částečně zakrytou náplastí. Denise zdráhavě přikývla. „Tak jo. Dejte mi to.“ Annie předala papíry. „Můžete tam, prosím, napsat mě? Annie Hebdenová.“ Denise během deseti vteřin vyřídila to, na co Annie čekala celý den. „Ehm… děkuju.“ „Nemáte zač,“ odpověděla Denise. Určitě si o ní myslela své. Annie věděla, že se chovala nezdvořile. Podlehla pocitu zoufalství. „Super. Měj se, kočko.“ Duhová žena zamávala na Denise a znovu chytila Annie za rameno. „Mrzí mě, že máte špatný den.“ „Co-cože?“ „Vypadáte jako někdo, kdo má za sebou hodně špatný den.“ Annie téměř došla slova. „Myslíte, že je možné, aby ho měl někdo v nemocnici dobrý?“ Žena se podívala na lidi v čekárně – berle, holé hlavy, bledé obličeje. V invalidním vozíku se krčila vyzáblá žena v nemocničním županu. Znuděné děti hledaly poklady v kabelkách maminek. Ty zaujatě hleděly do telefonů. „A proč ne?“ Annie pobouřeně couvla. „Jsem vám moc vděčná za pomoc… i když správně bych ji neměla potřebovat. Tahle instituce je vážně k smíchu. Vůbec netušíte, proč jsem tady.“ „To je pravda.“ „Už musím jít.“ „Jste na sladké?“ zeptala se žena. „Co? Samozřejmě… cože?“ „Počkejte.“ Žena zmizela. Annie se podívala na Denise. Ta opět zírala na monitor. 7

Napočítala do deseti. Hněvala se sama na sebe. Zavrtěla hlavou a vyšla ven tmavou, depresivní chodbou. Vnímala zvuky pojízdných postelí, lítacích dveří a tlumeného pláče. Na lehátku ležel starý, drobný pán se šedivými vlasy. Konečně půjde domů. Zahrabe se pod peřinu a vypne myšlenky u televize. „Haló! Annie Hebdenová!“ Otočila se. Běžela za ní ta otravná žena – tedy, spíš se udýchaně belhala. V ruce nesla cupcake s čokoládovou polevou. „To je pro vás,“ zasípala a strčila ho Annie do dlaně. Každý nehet měla nalakovaný jinou barvou. Annie zůstala podruhé během pěti minut zcela beze slov. „Ale proč?“ „Jen tak. Musíte si osladit život. Pokud teda nemáte cukrovku.“ „Aha…“ Annie se podívala na cupcake. Byl trochu rozmačkaný. „Děkuju…“ „Za málo.“ Žena si olízla z prstů zbytky polevy. „Uf, snad nechytnu nějakou infekci. Ne že by to něco změnilo. Mimochodem, jsem Polly. Ty jsi Annie, že?“ „Ehm. Jo.“ „Přeju ti hezký den, Annie Hebdenová. Nebo aspoň hezčí než doteď. Nezapomeň, že když chceš vidět duhu, musíš se nejdřív smířit s deštěm.“ Zamávala a odešla. Na konci chodby radostně poskočila. Nejspíše to bylo poprvé, co někdo v Chodbě neštěstí projevil radost. Když Annie čekala na autobusové zastávce, nepříjemně mrholilo. Tohle sychravé počasí bylo pro londýnskou čtvrť Lewisham typické. Přemýšlela o slovech, s nimiž se s ní žena rozloučila. Byla to hloupost. Ne každý déšť přece končil duhou. Většinou byl spojený se splihlými vlasy a promáčenými ponožkami. Naštěstí měla kde spát. Na zastávce seděl muž bez domova. Z vlasů mu stékala voda a kolem jeho špinavých kalhot se tvořila kaluž. Cítila se příšerně, že mu nemůže pomoct. Nedokázala pomoct ani sama sobě. 8

Přijel přeplněný autobus. Musela stát přitisknutá mezi kočárkem a hromadou nákupních igelitek, které ji tloukly do kolen. Nastoupila starší paní, která se opírala o tašku na kolečkách. Namáhavě se sunula uličkou, ale nikdo jí nenabídl místo. Všichni hleděli do telefonů. Annie vypěnila. To jsou všichni natvrdlí? To v tomhle městě nežije jediný slušný člověk? „Panebože!“ vyštěkla. „Může, prosím, někdo pustit tu paní sednout?“ Zahanbeně se zvedl mladý kluk s obrovskými sluchátky. „Neberte boží jméno nadarmo,“ napomenula ji stará dáma. Sedla si a nesouhlasně zamlaskala. Annie si raději do konce jízdy prohlížela své boty. Nechaly na podlaze špinavé šlápoty. Kdy se z ní stala hromádka neštěstí? Brečela před cizími lidmi kvůli změně adresy! Kdysi by to byla ona, kdo by se zdviženým obočím pozoroval, jak se někdo jiný hroutí. Nabídla by mu kapesníčky a konejšivé objetí. Kam se ta osoba poděla? Někdy Annie připadalo, že se jí život obrátil naruby pouhým mrknutím oka. Zavře oči. Probouzí se opět v prosluněné ložnici nádherného domu. Cítí naději a vzrušení a ospalou radost. Její život je dokonalý. Otevře oči. Je v současnosti, vrací se do zanedbaného bytu, čeká v dešti na autobus, leží v noci neschopná usnout, sužovaná strachem a neštěstím. Jedno mrknutí, a všechno je zase dokonalé. Dvě mrknutí, a všechno je rázem pryč. Zkoušela zavřít oči mnohokrát za sebou, ale její starý život se nevrátil.

Den druhý: Usmívat se na cizí lidi Annie probudil zvonek u dveří. Hlasitě jí bušilo srdce. Co se děje? Policie, záchranka… ale ne, to nejhorší už se dávno stalo. Opět spala na gauči v oblečení z předešlého dne. Nepamatovala si, u čeho vytuhla. Možná u Tattoo Fixers? Uklidňovaly ji pořady o lidech, kteří udělali horší životní rozhodnutí než ona. Crrrrrrrrrr. Posadila se a odkryla deku, kterou ji nejspíš zakryl Costas. Když vstala, vypadly jí z oblečení drobky, kapesníčky a ovladač. Vypadala jako po pěkně vydařeném mejdanu. Kocovinu neměla z alkoholu, ale z hněvu, zármutku a zoufalství. Crrrrrrrrrrrrrrrrr! „Už jdu!“ Bože. Kolik je vůbec hodin? Televize ukazovala 9.23. Musí si pospíšit, jinak zmešká návštěvní hodiny. Costas dávno odešel na ranní směnu. Nevšimla si ani toho, kdy se vrátil domů. Hluboce se zastyděla. Před dvěma lety by nikdy nespala v oblečení, které nosila celý den. „Annie Hebdenová! Jsi tam?“ Annie nadskočila. Pootevřela dveře jištěné řetízkem a vykoukla ven. Uviděla smaragdovou šmouhu. Byla to ta divná ženská z nemocnice. Polly? „Ehm, ano?“ „Přišel mi tvůj dopis.“ Prostrčila ruku mezerou a zamávala obálkou. Nehty byly tentokrát stříbrné. Na obálce stálo její jméno, ale chybná adresa. Z hezčí čtvrti. „Asi máš můj,“ řekla žena vesele. 10

Annie se podívala na rohožku s došlou poštou. Účty. Nové číslo časopisu Zahrádkář. Opět zapomněla zrušit předplatné. Zářivě bílá obálka pro Polly Leonardovou. „Jak je to možné?“ „Denise zaměnila naše adresy. Už jsem jí volala. Opravila to.“ Nemocnice poskytla Polly její adresu? „Jela jsi až sem, abys mi předala dopis?“ Cesta z Pollyina domu v Greenwichi do Lewishamu trvala nejméně půl hodiny, obzvláště v ranní špičce. „No jasně. Nikdy jsem v této části města nebyla. Tak jsem si řekla: Proč ne?“ Existovalo pro to asi milion důvodů. Nárůst kriminality. Obludné obchodní centrum ze sedmdesátých let. Léta trvající rekonstrukce. Dopravní peklo. Zácpy, drnčení vrtaček, roztavený asfalt. „Aha. Tak díky.“ Protáhla dopis mezerou „Měj se.“ Polly se nepohnula. „Jdeš do nemocnice?“ Instinkt jí radil, aby lhala. Nedala na něj. „No… jo… ale…“ „Jsi tam k někomu objednaná?“ „To ne…“ Neměla náladu to dále rozvádět. „Já jdu taky. Můžeme jet spolu.“ Annie byla schopná zůstat v práci o dvacet minut déle, jen aby nemusela jet domů s některým z kolegů. „Nejsem oblečená.“ „To neva. Klidně počkám.“ „Ale… ale…“ Annie nedokázala vymyslet žádnou dobrou výmluvu, aby nemusela pustit otravnou, křiklavou ženu do svého bytu. „Tak… jo.“ Otevřela dveře. „Takže tady bydlíš.“ Polly ve fádním obýváku zářila jako hvězda. Dnes na sobě měla motorkářské boty a dlouhé saténové šaty v barvě absintu. Měly špinavý lem, jako by se Polly prošla deštivou ulicí. Vzhled dolaďovaly umělý kožich a pletená čepice. Polly vypadala jako modelka z katalogu. „Domácí mi nedovolí, abych to tu dala do pořádku.“ V bytě v desátém poschodí zůstaly památky na sedmdesátá 11

léta: depresivní laminátové podlahy a vypoukliny ve vlhkých zdech. Držel se zde pach jídla předchozích nájemníků. „Dám si sprchu. Chceš – dáš si čaj?“ „Díky, jenom tady počkám. Něco si třeba přečtu.“ Rozhlédla se po ošklivé místnosti. Na sušáku viselo seprané prádlo. Polly si vzala do ruky leták. „Jak se stát zákonným zástupcem. To vypadá zajímavě.“ Myslela to jako ironii? Svírala v prstech tenkou brožuru s fotografií starého muže, kterého kdosi nápomocně drží za ruku. V reálném životě zákonní zástupci pomáhali tím, že starcovu ruku přivázali k posteli, aby si nemohl ublížit. Nebo někomu jinému. „Dobře. Hned budu zpátky.“ Annie vešla do koupelny s rezavým zrcadlem a zaprášeným závěsem. Zbláznila se? Pustila domů úplně cizí ženskou. Nic o ní neví. Mohla být klidně blázen. Na základě oblečení by se tomu nedivila. Možná proto chodila na neurologii. Praštila se do hlavy a následkem zranění přišla o veškeré zábrany. Vysvětlovalo by to, proč se bez váhání cpe do cizích bytů a čte depresivní letáky. Annie se rychle opláchla. Maminka by ji pokárala za zanedbání hygieny. Poté, co se jí zhroutil svět, se na mnoho měsíců stala sprcha jejím jediným útočištěm. Tady plakala s pěstí v ústech, aby ji nikdo neslyšel. Dnes na to neměla čas. Oblékla si téměř totéž, co včera. Neměla důvod se podrobně zabývat svým vzhledem. Šla na místo plné smrti a utrpení. Vyšla z koupelny bez make-upu, mokré vlasy v drdolu. Když uslyšela dva hlasy, zalapala po dechu. Měl dneska asi krátkou směnu. „Annie!“ Polly ji přivítala se širokým úsměvem. „Seznámila jsem se s tvým milým přítelem!“ „Ahojky, Annie!“ Costas jí zamával. Nádherný dvaadvacetiletý Řek s břišními svaly jako z reklamy na posilovací stroj. Svůj pokoj proměnil ve skládku. Pracoval v Costa Coﬀee, což považoval za hříčku osudu. 12

„Je to můj spolubydlící. Musíme vyrazit.“ „Ještě minutku. Costas přinesl pečivo!“ „Šéf řekl, abych si je vzal domů. Nic jim není!“ Otevřel papírový sáček plný croissantů a dánského pečiva a usmál se na Polly. „Přijď se za mnou někdy do Costy. Udělám ti speciální řeckou kávu. Pořádný dryák!“ V Annie se hromadil hněv vůči ženě, která se vetřela do jejího života a vrhla světlo na její zanedbaný byt a neumyté nádobí. „Odcházím,“ oznámila jim. „Costasi, mohl bys po sobě umýt nádobí? V pekáči zaschla zelená omáčka.“ „Spanokopita – musí se odmočit.“ „Spanokopitu miluju!“ vykřikla Polly. „Když mi bylo osmnáct, byla jsem v Řecku na túře. Jásu!“ „Jásu!“ Costas zdvihl oba palce a věnoval jí oslnivý úsměv. Měl ho na tváři stále. Bylo to vysilující. „Super, Polly.“ Annie si demonstrativně oblékla kabát. „Přijdu pozdě.“ „Jasně, jdeme! Ráda jsem tě poznala, Costasi, příteli Annie.“ „Je to spolubydlící,“ procedila Annie skrz zuby a otevřela dveře. Nebyla si jistá, proč je naštvaná. „Dámy a pánové, autobus přeruší jízdu z důvodu výměny řidičů. Zdržení bude trvat… nějakou dobu.“ Cestující začali hromadně vzdychat. „Teď už přijdu pozdě určitě,“ zamumlala Annie. „Budižkničemové,“ zabručel starý muž v chlupatém obleku, který páchl zatuchlinou. „Dvě libry za jízdu. Zloději.“ „Můžeme si užít krásný výhled,“ prohlásila Polly nadšeně. Annie si s mužem vyměnila nevěřící pohled. Za okny byla obrovská budova Tesca a kus prázdného pozemku s ohořelým autem. „Nebo si povídat,“ pokračovala Polly. „Kam jedete, pane?“ „Na pohřeb,“ zavrčel a opřel se o hůl. „To mě mrzí. Přítel?“ 13

Annie se přikrčila v sedadle. Muž v batikovaných džínách obrátil oči v sloup. Co když si ostatní budou myslet, že patří k té ženě, která konverzuje v autobuse? Nejnebezpečnější londýnský škůdce, horší než lišky nebo křídlatka japonská. „Jimmy byl starej mizera. Ale skvělej pilot. Za druhý světový sejmul pěknejch pár bombardérů.“ „To je fascinující! Jak jste se poznali?“ Žena se šátkem kolem hlavy si vyndala z ucha sluchátko a hlasitě zasyčela. Annie se shrbila. „Byli jsme ze stejný ulice. Bermondsey. Sloužil v královským letectvu a já u námořnictva. Moh bych vám vyprávět, slečinko.“ Sípavě se zasmál. Annie si vzala bezprizorní výtisk Metra a pozorně se začetla do zpráv o kriminalitě v ulicích Londýna. Stařec pokračoval ve vyprávění. „… a tak se Jimmy schoval ve skříni, dokud její manžel neusnul, a pak vyklouz oknem…“ „Hrůza!“ Annie zamávala novinami. „Tři bodná zranění jenom za tenhle měsíc.“ „Banda chuligánů,“ komentoval to stařec. „S Jimmym jsme byli vejlupci, ale nikdy jsme nevytáhli nůž. Jsou to hulváti. Pravej džentlmen si to raděj vyřídí ručně, bitky výhradně pěstma.“ Annie zavřela oči. Už to nevydrží ani vteřinu. Naštěstí se autobus rozjel a kámoš Jimmyho vystoupil na příští zastávce. Předtím s mlasknutím políbil ruku Polly. „Děkuju za rozhovor, mladá paní.“ „Chceš dezinfekci na ruce?“ nabídla jí Annie. Polly se rozesmála. „Ten mě určitě přežije.“ Annie se znovu začetla do novin. Všichni ostatní měli v uších sluchátka jako slušní lidé. Jenom Polly se rozhlížela, mávala na děti a psy a navazovala oční kontakt. Pokud nepřestane, určitě do nemocnice nikdy nedorazí. Zatkne je policie za podezřelé chování. ❖❖❖ 14

Nakonec dorazily. Na zastávce stále seděl se sklopenou hlavou bezdomovec. Strávil zde celou noc? Polly si k němu klekla. Annie se opět shrbila a upřela pohled do prázdna. „Ahoj. Jak se jmenuješ? Já jsem Polly.“ Pomalu vzhlédl a odkašlal si. Jeho hlas byl drsný jako šmirglpapír. „Jonny.“ „Můžu ti něco donést, až půjdu zpátky? Třeba něco k pití?“ Annie se cítila trapně. Neměla by mu raději nabídnout peníze? Jonny se tvářil překvapeně. „Káva by bodla. Hlavně něco teplýho.“ „Cukr?“ „Jo… dva. Díky.“ „Tak zatím. Musím teď dovnitř.“ „Hodně štěstí.“ Annie už byla na cestě pryč. Příšerně se styděla. Po vstupu do nemocnice se snažila svou společnost setřást. „Jdu támhle, takže…“ „Já taky. Stará dobrá neurologie.“ Polly jí nabídla rámě. „Je to nejlepší oddělení. Zkoumá mozek. Obsahuje všechno, co jsi. Mnohem lepší než srdce nebo pitomá dermatologie.“ „Jasně,“ přitakala Annie sarkasticky. „Není nic lepšího, než když máš mozek na kaši.“ Zastavily se před lůžkovým oddělením. „Jdu sem.“ „Tak jo.“ Polly stála na místě. „No… dovnitř může vždy jen jeden návštěvník, takže…“ Proč nejde pryč? Pokud brzo nezmizí, možná uvidí… „Haló… Haló!“ Volal na ně vysoký, nervózní hlas. Annie nadskočila. Kulhala k nim žena v nemocničním županu a mířila kostnatým prstem na Annie. „Vy! Slečno... jste sestra?“ „To je smutné,“ zašeptala Polly. „Můžeme vám pomoct, madam?“ Annie se Polly pokusila zatarasit cestu. „Myslím, že bychom neměly…“ 15

„Hledám sestru.“ Přestože ženě nebylo ještě ani šedesát, vypadala na osmdesát let. Propadlý obličej, šedé vlasy, vyzáblé nohy plné modřin. Jednu měla obvázanou. „Potřebuju… nevím, co potřebuju!“ „Určitě si vzpomenete. Můžeme vás doprovodit?“ Polly chytila ruku pokreslenou jizvami, které se nehojily. „Myslím, že bys neměla.“ Annie chtěla křičet. „No tak, Annie, potřebuje pomoct.“ „Proč to nenecháš být?“ vyštěkla. „Jdi na svoje pitomé vyšetření!“ Žena na ni upřela pohled. „Vy. Vás odněkud znám, že ano? Jste sestra?“ „Ehm…“ Annie nedokázala vydat ani hlásku. Polly na ni upřela zkoumavý pohled. „Ne, jsem…“ Z oddělení vyběhla udýchaná sestra. „Maureen! Honem zpátky do postele. Musíte tu nohu šetřit.“ Neměla se k pohybu. Stále hleděla na Annie. „Znám vás. Odněkud vás znám.“ Na předstírání bylo pozdě. „Ano. To jsem já, mami. Annie. Přišla jsem na návštěvu.“ Charity věnovala Annie soucitný pohled. Byla to jedna z nejlepších sester, přestože trvala na modlitbách za zdraví pacientů. „Pojďte, Maureen. Dcera bude hned u vás.“ Zavřely se za nimi dveře. Polly se na ni dlouze podívala. „Takže proto jsi tady? Nejsi nemocná?“ „Ne. Mámu postihla… demence. Presenilní. Minulý týden upadla, když se snažila ze skříně vyndat friťák. Nemá ho od roku 2007. Brzo ji pustí a pak… nevím, co si počnu.“ Annie se zhluboka nadechla. Polly se celou dobu tvářila stejně, se zájmem a pochopením, ale nelitovala ji. „To vysvětluje, proč pořád vypadáš, že každou chvíli pukneš vzteky.“ Annie došla trpělivost. „Mám na to nárok! Mojí mámě ještě není šedesát a už má pokročilé stadium demence. Vůbec mě neznáš. Nech mě na pokoji! Nemáš právo… vetřít se ke mně 16

domů a plést se mi do života a…“ Zbytek slov se utopil v záplavě nečekaných a zcela nepatřičných slz. Polly na výbuch reagovala nestandardně. „Pojď se mnou,“ řekla. Chytla ji za ruku a odvedla ji pryč. Měla studenou dlaň a překvapivě pevný stisk. Annie nemohla popadnout dech. „Co je? Ne, nechci – nech mě být!“ „Počkej. Chci ti něco ukázat.“ Dorazily ke dveřím, na kterých visela cedulka se jménem MUDr. MAXIMILIAN FRASER, KONZULTANT NEUROLOGIE. Pod tu někdo přilepil papír se zeleným nápisem: Tady není výdejna léků. Polly otevřela dveře. „Doktore Protivo! Vaše nejoblíbenější pacientka je tady!“ Ze tmy se ozvalo: „Pojďte dál, Polly. Beztak podle vás nemám nic jiného na práci!“ „Nemáte, protože jíte čokoládovou tyčinku a sledujete kočičí videa na YouTube.“ Polly to odhadla docela přesně. Místnost byla malá a tmavá – opravdu jen o kousek větší než skříň na léky. Přes celou zeď visela černá obrazovka. Za počítačem seděl statný muž v lékařském oděvu. Husté tmavé vlasy mu trčely do stran, jako by je často prohrabával rukou. Měl několik dní staré strniště. „Co pro vás můžu udělat?“ Skotský přízvuk. Annie cítila jeho pátravý pohled a raději upřela oči na své černé ošuntělé mokasíny. „Chci ukázat snímek své nové kamarádce Annie.“ „Už zase? Jsem snad váš poskok? Nemocnice vám neplatí drahé snímky, abyste je ukazovala náhodným kolemjdoucím.“ „Jsem vaše nejlepší pacientka.“ „Tohle je můj nejlepší pacient. Nikdy neodmlouvá.“ Ukázal na skleněnou nádobu s lidským mozkem. „Dobrá.“ Vzdychl. Jeden klik myší a obrazovka se probudila k životu. Ukázala další mozek, tentokrát v negativu. Bílý, houbovitý. Na jedné polovině byla tmavá skvrna lemovaná černými vlákny. „Můj mozek,“ prohlásila Polly hrdě. 17

„Aha,“ hlesla Annie. Nebyla si jistá, co vidí. Polly přešla k obrazovce a poklepala prstem na sklo. „Ušpiníte obrazovku,“ napomenul ji doktor. Ignorovala ho. „Tohle je můj strom. Glioblastoma – větve, chápeš?“ Annie se podívala na doktora, aby jí pomohl pochopit. „Nikdo neví, co to slovo znamená, Polly,“ řekl. „Dobře, vysvětlím to. Tohle je můj mozek a tenhle překrásný útvar, co vypadá jako strom – to je můj nádor.“ Polly se usmála. „Říkám mu Bob.“ „Dýchejte.“ Annie se zhluboka nadechla. Seděla na pojízdné židli. Doktor klečel před ní a prohlížel ji. Měl inteligentní hnědé oči jako hodný pes. „Sledujte můj prst, ano?“ „To není nutné,“ odsekla podrážděně. „Jsem v pořádku. Neomdlela jsem.“ Nechápala, proč ji to rozhodilo. Znala Polly teprve dva dny. Proč by ji mělo zajímat, že má nádor na mozku? Polly šla pro teplý sladký čaj. Oznámila to s radostí. „Tak léčili šok za války, ne?“ Doktor se zeptal: „Vy jste to nevěděla? Nikdy vás nenapadlo, proč má tolik vyšetření?“ „Známe se teprve den. A ona se chová, jako bychom byly dávné kamarádky z dětství.“ „Polly je taková. Je nemožné se s ní nepřátelit.“ Mluvil s těžkým přízvukem. Sednul si na paty. „Takže… je nemocná.“ „Vážně nemocná.“ „Můžete jí nějak… pomoct?“ S grimasou se postavil. „Bože, asi stárnu. Neměl bych vám to říkat kvůli lékařskému tajemství. To, že vám právě ukázala svůj mozek, ale asi můžu brát jako souhlas. Vzhledem k tomu, kde je Bob umístěn, by jí hrozilo trvalé poškození mozku, kdybychom se ho pokusili chirurgicky odstranit.“ Annie si vzpomněla na větu, kterou Polly řekla před chvílí. Mozek 18

obsahuje vše, čím jsme. „Podstoupila chemoterapii a ta jí poskytla trochu času. Držíme nádor pod dohledem. Pravidelně děláme magnetickou rezonanci, což stojí majlant. Jestli se rozšíří do frontálního kortexu, tak jsme prohráli. Je velmi agresivní a ve velmi pokročilém stadiu.“ „Jestli?“ „Až.“ „Za jak dlouho?“ zeptala se. Zkřivil tvář. „Jen tak na okraj: tuhle otázku doktoři opravdu nenávidí. Nejsme jasnovidci. Odhaduju zhruba tři měsíce.“ Annie zalapala po dechu. Tak málo. Semestr. Finanční kvartál. Série amerického sitcomu. Představila si, že to je vše, co jí zbývá. Jak vtěsnat celý život do tak krátkého úseku? „Aha,“ zašeptala. Vzhledem k okolnostem ji nic vhodnějšího nenapadlo. Bouchly dveře. „Zboříte celý barák!“ křikl doktor. Polly vešla do místnosti s plastovým kelímkem v ruce. „Ups!“ Vylila část obsahu a olízla si prsty. „Vypij to.“ Annie nahlédla do kelímku. Čaj vypadal jako voda s mýdlem. Přemohly ji emoce. Stísněná tmavá místnost, cizí žena s nádorem a její matka na blízkém oddělení, jejíž mozek také umíral. Annie se postavila. Zamotala se jí hlava. „Omlouvám se… omlouvám se, ale tohle nemůžu. Mrzí mě, že jsi nemocná, Polly. Opravdu moc. Ale musím jít.“ Vyběhla ven a cestou vylila kelímek na zem.

Den třetí: Udělat si čas na snídani „Dobré ráno, Annie Hebdenová!“ Annie nikdy nebyla ranní ptáče. Dokonce ani v období, kdy ji budíval Jacob. Vždy se přitiskla k jeho teplému tělu, na krku ji zašimral jeho měkký dech a spala dál. Nebyla už ani noční sova. Občas nastala chvíle, kdy se necítila pod psa. Většinou kolem čtyř hodin odpoledne, po několika šálcích hořké kávy z překapávače, který nikdo neumyl od roku 2011. Šest hodin bylo brzo pro každého. Došla ke dveřím. Za nimi opět stála Polly, přestože jí Annie předchozího dne utekla. „Ráno? Vždyť je ještě tma.“ „Venku je krásně.“ Polly byla čilá jako rybička. „Není. Je obyčejná středa ráno. V březnu.“ Co dělala za jejími dveřmi v tak brzkou ranní hodinu? Co vůbec dělala za jejími dveřmi? „Ale bude krásně. Nesu kávu a croissanty. Pusť mě dovnitř!“ Napadlo ji předstírat, že se zasekl zámek, ale nakonec s povzdechem otevřela. Polly stejně nic nezastaví. Dnes zvolila džíny a triko s nápisem Yes We Can. Na nohou měla červené kovbojské boty. „Jak vypadám?“ Natočila hlavu ze strany na stranu. „Hannah Montana po chemoterapii?“ V kudrnatých plavých vlasech prosvítala lysina se zarudlou kůží. „Ha ha.“ Annie si ještě nezvykla na rakovinový humor ani na nemoc samotnou. 20

Polly držela podnos s kelímky. „Káva! Máš hezké hrníčky? Tohle je škoda pít z plastu.“ „Posaď se, já to připravím.“ „Pořád jsem naživu. Kde jsou?“ Annie ukázala na kuchyň a posadila se na potrhaný, koženkový gauč. „Spíš někdy?“ „Na to nemám čas. Zbývají mi tři měsíce!“ Před ní tuto větu určitě nikdo nevyslovil s nadšením. „Aspoň to říká doktor Protiva. Tak mu přezdívám.“ „Jo, opravdu je trochu… protiva.“ Polly po krátkém zvažování zamítla hrnek s obrázkem Cartmana ze South Parku. Annie ho dostala v práci jako dárek k Vánocům, přestože neviděla ani jeden díl seriálu. „Ale jinak je zlatý. Neumí se smířit s tím, že nemůže zachránit všechny. Ale jako doktor je bezvadný.“ Hlavu měla ve skříni s nádobím. „Hele, Annie, musíme si vážně promluvit o tvém nádobí.“ Ve světě Polly znamenala volba hrníčků závažný problém, kdežto rakovina byla realita všedního dne. Našla keramické hrnky s kytičkami. Svatební dar jejích rodičů. „Jé, starožitnost?“ „Staré harampádí.“ Annie zívla. „Musím dnes do práce. Nemůžu si kvůli mámě brát volno každý den.“ „Proto jsem si přivstala. Musíme vymyslet plán.“ „Jaký plán?“ Annie docházely síly. „Hned ti to vysvětlím. Tady.“ Polly přelila kávu do šálků a vyskládala croissanty na květovaný talíř. Na zem pokrytou vrstvou prachu a zbytky toustů dopadly čerstvé drobky. Annie to nechala zajít příliš daleko. Costas vyrostl se sedmi sestrami. Před odjezdem do Londýna si neuměl uvařit ani čaj. Úklid nepatřil mezi jeho silné stránky. „Takže.“ Polly se posadila a vyndala z kabelky růžový deníček se stříbrnými okraji. „Jak už víš, mám jenom tři měsíce. Asi si dovedeš představit, že to pro mě byl šok. Proběhl klasický scénář: brečela jsem v koupelně, odmítala jsem skutečnost, týden jsem se nehnula z postele…“ 21

Annie ho znala nazpaměť. V podstatě ho napsala. „… nakonec jsem si uvědomila, že mám jedinečnou příležitost. Nemusím ztrácet čas s malichernostmi: platit účty, pojištění, chodit do fitka. Můj kámoš Bob mi pomáhá soustředit se na jediný cíl: užít si život naplno.“ Annie si vzala croissant. „Nech mě hádat: máš seznam věcí, které chceš stihnout?“ „To je přirozený postup. Ale to není všechno. Nejde o pár položek na seznamu, které si můžeš odškrtnout. Plavání s delfíny – splněno. Podívat se do Grand Canyonu – splněno. To všechno už jsem samozřejmě zažila, ale…“ „Samozřejmě,“ zamumlala Annie s plnými ústy. „Nechci… nečinně podlehnout procesu umírání. Chci ještě něco dokázat. Zanechat po sobě stopu, než navždy zmizím z povrchu zemského. Chci dokázat, že jde být šťastný, i když je život zrovna na houby. Věděla jsi, že lidé, kteří vyhrají v loterii, se po pár letech vrátí na původní úroveň štěstí? To samé platí pro ty, kteří přežijí vážnou nehodu. Přizpůsobí se novým podmínkám. Všechno je to v hlavě, Annie.“ Annie zaskřípala zuby. To, čím si prošla, nebylo v její hlavě. Byla to krutá realita. „A jaký máš plán?“ „Slyšela jsi o výzvě Sto šťastných dní? Je toho plný internet.“ „Ne.“ Stará Annie by podobné výzvy milovala. Sdílela by na Facebooku motivační citáty. Nová Annie neměla důvěru ve výzvy, seznamy a plány. Jsou vám totiž k ničemu, když se vám zhroutí celý svět. „Je to jednoduché. Každý den musíš udělat jednu věc, ze které budeš mít radost. Můžou to být maličkosti. Nebo něco zásadního. Jednu zrovna teď děláme.“ „Opravdu?“ Annie se nedůvěřivě rozhlédla po neuklizeném obýváku. „Jíst snídani z hezkých talířů. Sledovat východ slunce s kamarádkou.“ Polly připila kávou oknu s výhledem na rudou oblohu. Kamarádka? Mohlo to být takhle prosté? Opravdu 22

stačila jen maličkost? „Když budu mít štěstí, nemoc mi dá ještě sto dní. Přijímám výzvu. A chci, abys do toho šla se mnou.“ „Já?“ Polly odložila hrnek. Na horním rtu měla pěnu. Její vlasy plály odleskem vycházejícího slunce, krvavě červeného a krásného. „Annie, neuraz se, ale vypadáš jako přesný opak štěstí.“ Annie zamrkala. „Mám za sebou špatné období. Viděla jsi, jak vypadá moje máma?“ „To určitě není všechno,“ namítla Polly. „Vybudovat životní postoj, jako máš ty, trvá roky.“ „Bydlím v plesnivém bytě s nevkusným laminátovým nábytkem a s řeckým dítětem, které si po sobě neumyje ani hrnek.“ „Costas? Je to zlatíčko.“ „Možná. Ale ne když zakopáváš o jeho špinavé prádlo nebo drhneš z talíře zaschlý sýr. Podívej se na tohle.“ Sáhla rukou pod sebe a vylovila pistáciovou skořápku. „Tohle je úplně všude. Šílím z toho. A to nemluvím o práci, kterou nenávidím. Mimochodem, přijdu pozdě, jestli brzo nevyrazím.“ „Chápu. Jsi nešťastná. Proto chci, abys do toho šla se mnou. Co na to říkáš? Po dalších sto dní – pokud se jich dožiju – si na každém z nich najdeme jeden šťastný okamžik. Všechny je zapíšeme do deníčku. Můžeme začít od toho dne, kdy jsme se potkaly, abychom měly náskok. Čas hrozně letí. Chci dokázat, že je možné být šťastný, i když je všechno vážně nanic.“ Annie zvažovala odpověď. „Ale… tomu já prostě nevěřím.“ „Co můžeš ztratit?“ Annie chtěla říct, že toho je mnohem víc. Že ji netrápí jen nemocná maminka nebo příšerný byt a nevhodný spolubydlící. Nedokázala se ale svěřit někomu cizímu. Místo toho řekla: „Mám svoje důvody. Musím do práce.“ Rychle do sebe hodila zbytek kafe, které bylo mnohem chutnější než její obvyklá instantní káva. „Polly, jsi moc hodná, že jsi mi to nabídla…“ (spíš vlezlá) „… ale já na tohle nejsem. Mám toho teď vážně moc. Díky za snídani. Určitě se ještě potkáme v nemocnici.“ 23