Severska rapsodie_001 az 003_Sestava 1 6/19/17 3:17 PM Stránka 3
JIŘÍ
HANIBAL
KNIŽNÍ KLUB
PROLOG Ta cizinka stála nehnutě jako socha na kamenité cestě vedoucí po hrázi rybníku plné kořenů, prorůstajících z okolních stromů a vzájemně propletených do podoby podivných uzlovitých svalů. Mlčela. Dívala se upřeně na jediné místo. Na starého muže v neméně starém haveloku a ještě zachumlaného do šedavé deky neurčité barvy, který seděl nahrbeně na dřevěné lavičce z rozpůleného polena položeného na dva špalky poblíž hladiny. Ta byla v bezvětří, jaké panovalo, zvláštně klidná, nezčeřila ji jediná vlnka a v podmračeném předjarním dni připomínala rozlité olovo či ještě spíš staré matné zrcadlo, ve kterém se odrážela jen šedivá obloha. Ačkoliv byla teprve druhá polovina března, vzduch byl teplý a dýchal příslibem nadcházejícího jara. Větve stromů však byly ještě holé a jejich načernalé pahýly rýsovaly proti světlejšímu nebi poněkud chmurné mřížoví. Pupeny na javorech a bucích zůstávaly dosud zavřené, jenom na břízách se začaly objevovat drobné světlezelené lístky. V křovinách na okraji lesa začínaly kvést kočičky a v trávě, která se nesměle prodírala suchým loňským listím, se místy bělala pole sněženek a modře tu začínal kvést i barvínek. Žofie Schwarzová stála tiše pár kroků za cizinkou a neodvažovala se ji rušit. Do Jabkenic ji přivezl Srb Debrnov, tatínkův dlouholetý přítel, který ho – na rozdíl od jiných – až do těchto dnů nepřestával navštěvovat a představil cizinku jako paní Fröjdu Beneckovou, tatínkovu přítelkyni z Goteborgu. Zatímco se Žofie vydala s návštěv7
Severska_rapsodie.indd 7
30.6.2017 13:47:07
nicí k jabkenickému rybníku – věděla, že tatínka najdou na jeho oblíbeném místě – zůstal Srb s jejím manželem na lesovně u sklenky vína. Ta neznámá dáma vznešeného a důstojného chování probouzela Žofiinu zvědavost, ale chovala se s takovou zdrženlivostí, že se ji paní lesní neodvážila oslovit a rušit. Fröjda Benecková nebyla s to odtrhnout zrak od té postavy vetchého starce, který se choulil v teplém kabátě s ohrnutým límcem a šálou nedbale omotanou kolem krku, přikrytý navíc dekou neurčité barvy, na dřevěné lavici nad hladinou rybníku. Jako by se k ní vracelo její mládí, ty chvíle rozbouřených smyslů. Vždyť jí bylo dvacet, když ho poznala jako učitele hry na klavír, obdivovaného dirigenta a skladatele dosud sice málo známého, ale nepochybně s velkým elánem a sebedůvěrou. Ne, to, co tehdy prožívala, dávno pominulo a nedalo se vrátit. Ta bouře citů, která připomínala povodeň a hrozila, že ji strhne do svého víru a nelítostně zahubí. Kolik sil musela vynaložit, aby nepodlehla a odolala! Nyní tu stála na břehu neznámého rybníka, v cizí krajině, a měla pocit, jako by na ni dolehla všechna tíha života, že se mohla sotva nadechnout. Necítila bolest, nemělo smysl tesknit, když všechno bylo nenávratně pryč, cítila spíš tísnivý smutek, který ji celou naplňoval až do té nejmenší částečky těla. Co ze všeho zůstalo? Jen střepy, střípky… Kam se jen poděl ten okouzlující společník, skvělý tanečník, galantní svůdník, kterému jen stěží odolávala srdce göteborských dam, ten vždy elegantně oblečený švihák velkého ducha, ale malé postavy, kterou doháněl vysokými podrážkami bot a cylindrem na hlavě? Kolik v něm jen tehdy bylo nespoutané, strhující energie, kolik elánu bylo v těch jiskřivých očích, skrytých za skly brýliček v prostých drátěných obroučkách?! 8
Severska_rapsodie.indd 8
30.6.2017 13:47:07
Žofie Schwarzová sebrala na cestě kamínek, postoupila o pár kroků vpřed a odvážila se zeptat: „Nemám ho upozornit na naši přítomnost?“ Kdykoliv přišla za tatínkem na jeho oblíbené místo, hodila před něj kamínek na hladinu rybníku, která se rozvlnila a byla pro otce znamením, že už není sám. Cizinka se k ní otočila a zavrtěla hlavou: „Ne, nebudeme ho rušit.“ Její tvář prozrazovala bývalou krásu. Ostatně ještě dnes byly její oči mladistvě živé a jen nepatrné vějířky vrásek kolem očí a v koutcích úst prozrazovaly přibývající léta. Cizinka byla skutečně pozoruhodná, a když na ni Žofie hleděla, nemohla se ubránit obdivu i trochu závisti. Ta žena byla o celou řadu let starší, o tom nebylo pochyb, ale i nyní se jí zdála krásnější, než byla ona sama. Pleť na tváři, i když už trochu vrásčité, měla olivově snědou barvu, pozornost poutaly plné, spíš silné rty a zvláště pak neobyčejně krásné, velké, semitské oči, v koutcích mírně zdvižené. V jejich těžkém, upřeném pohledu jako by se skrývalo jakési tajemství, působily smutně a nostalgicky. Nebylo divu, že otec podlehl jejich kouzlu a se vší vášnivostí svého srdce i duše se do ní zamiloval, pomyslela si Žofie. A při tom všem, zjev té neznámé vyzařoval klid, jistotu a sebevědomí. Na svou matku se Žofie příliš nepamatovala, byla ještě příliš malá, když zemřela, bylo jí pouhých šest let. Ale na fotografiích působila unaveně a šedivě vedle této bývalé krasavice, stojící nyní opodál. Matku už asi poznamenala její nemoc a tušení blízkého konce. Nebylo by nic divného, kdyby od ní otec, kypící v té době životními silami, hledal útěchu v náruči jiné ženy. Jaký byl asi jejich vztah? Musel být silný, jestliže po tolika letech, když počala otcova hluchota, uspořádala tato žena v Göteborgu sbírku, kte9
Severska_rapsodie.indd 9
30.6.2017 13:47:07
rá vynesla pár tisíc zlatých, aby si Smetana mohl dopřát toho nejlepšího holandského lékaře! Bohužel marně… A co měla znamenat ta její nynější návštěva? Co se mezi nimi odehrálo? Otec se nikdy nikomu nesvěřil a o té ženě se zmiňoval jen neurčitě. Když přijel poprvé do Göteborgu, byl ženatý, ze čtyř dětí mu zbylo jediné, tři holčičky zemřely jedna po druhé, vždy po ruce, zůstala mu jediná, právě ona, Žofie, a paní Fröjda byla nedlouho provdaná za rejdaře Benecka. Byla to tehdy láska? To už dnes, bohužel, nikdo nerozluští…
10
Severska_rapsodie.indd 10
30.6.2017 13:47:07
1. Moře mne uchvátilo. Doslova a do písmene! Jako by někdo sevřel mé tělo, uchopil ho do svých mocných paží, jejichž síle se nedalo odolat, a odnášel mne kamsi do neznáma. Stál jsem na palubě lodi a díval jsem se jako omámený na tu nekonečnou hladinu se vzdutými vlnami, které rozrážela příď lodi; stoupala vzhůru a hned zase klesala do hlubin… Nedalo se tomu uniknout. Obzor se ztrácel v jakémsi mlžném oparu, marně by za ním člověk hledal kousek pevné země. Až na mne padala úzkost z té nekonečné plochy, z mé lidské malosti, a zároveň tu byl povznášející pocit, který mne omamoval a lákal kamsi výš, do neznáma. Moře mi připadalo nekonečné a neuchopitelné jako lidský osud. Jak to, že se kluk, kterému se o moři ani nesnilo a pro něhož byla široširým mořem už jen pouhá hladina rybníku Vajgar, ocitl na lodi uprostřed nedozírných mořských vln, jaké se valily kolem od obzoru k obzoru? Jako bych tomu stále nemohl uvěřit. Všechno se to seběhlo tak překotně a nenadále. Chvílemi jsem měl pocit, jako bych odkudsi prchal. A nebylo to daleko od pravdy. Nikomu cizímu bych to asi nepřiznal, ale sám sobě jsem lhát nechtěl a ani nemohl. Jenom já jsem věděl, že v mém rozhodnutí odjet z Prahy, opustit rodinu, svou ženu Kateřinu a pětiletou Žofinku hrála roli má utajovaná a nikdy nepřiznaná touha zbavit se toho balvanu, jaký mne tak bezohledně dusil a tiskl k zemi, že jsem se ani nadechnout nemohl. Jestliže jsem měl žít a pracovat, musel jsem se zbavit té tíhy, toho stínu 11
Severska_rapsodie.indd 11
30.6.2017 13:47:07
smrti, který ležel na mé rodině po tom, co nám postupně zemřely v posledních třech létech tři naše holčičky: první Gabriela, naše Jelcinka, po ní Bedřiška, jejíž smrt mne zasáhla přímo s drtivou silou, a nakonec Kateřina, která ani nestačila vnímat svět kolem sebe a již ho opustila. Na Kateřinu, mou ženu, dolehla smrt jejích dětí snad ještě tíživěji. Není divu, vždyť to byla ona, kdo jim dal život! Jako by pro ni ten její ztratil veškerý smysl. A tak mi nezbývalo než uniknout, abych se zachránil. Věděl jsem, že je to možná trochu zbabělé, ale neviděl jsem jiné východisko. Stál jsem na palubě sám. Nad východním obzorem se poněkud nadzvedl opar z mlh a mně se zdálo, že jsem konečně zahlédl pevninu. Nebyl jsem si tím tak zcela jistý, ale co jiného by znamenala ta čára na obzoru? Kdo to vlastně spískal, že jsem se já, kluk z Litomyšle, vydal do vzdálené země, o které jsem nevěděl takřka nic, jejíž jazyk jsem neznal, do cizího, neznámého města? Nebylo to příliš odvážné a nezavánělo to nezodpovědným dobrodružstvím? Nedalo mi to, abych se nepousmál. Měl v tom samozřejmě prsty v první řadě ten ďábel Dreyschock, klavírní virtuóz, pro něhož bylo cestování po celé Evropě naprostou samozřejmostí, a pak ovšem nemalou měrou, ne-li vůbec tou hlavní, můj přítel Liszt. Ano, dnes už jsem mohl po několika setkáních nazývat tohoto boha klavíru svým „přítelem“. Ještě dnes mi však vyrážel na zádech pot při pomyšlení na tu nehoráznou drzost, s jakou jsem mu napsal svůj první dopis. Kde se ve mně vůbec vzala ta odvaha?! Pravda je, že Lisztova odpověď byla velice vlídná a povzbudivá, ačkoliv nesplnila tak zcela má očekávání. ––– 12
Severska_rapsodie.indd 12
30.6.2017 13:47:07
Bedřich Smetana znal Liszta už dávno, mnohem dříve než měl vlasatý virtuóz vůbec nějaké tušení o existenci mladého začínajícího českého skladatele. Smetana ho slyšel hrát poprvé, když měl Liszt koncert v Platýzu. Měl tehdy na programu 3. Beethovenův klavírní koncert a také několik svých skladeb, které Smetana dosud neznal a slyšel je ten den poprvé. Nástroj burácel, až se chvílemi zdálo, že se snad proboří strop koncertního sálu, vzápětí šeptal v něžných a měkkých pianissimech. Smetana měl pocit, že se ocitá v jiném, jakémsi neskutečném světě. Bylo to něco úžasného a odcházel tehdy domů jako opilý. Praha měla svého Bacha, Mozarta, Haydna, brala na milost ještě Myslivečka či Tomáška. Ale hudba, jakou nyní Smetana slyšel, byla docela jiná. Nebyla vůbec ukázněná jako skladby starých mistrů. Naopak! Vzpírala se jim, trhala pouta, jakými ji až dosud svírali, bouřila se, byla plná citů a vášní a opět hlubokého, něžného citu. Nemohla nezanechat stopy ve vnímavé duši mladého posluchače, navíc pak v té době zamilovanému do své Kateřiny, která mu rozmarně rozdírala srdce stálým odmítáním. Trpěl… Toho dne se stal Liszt pro Smetanu Bohem, když ho viděl tak zblízka, jak skloněný nad klaviaturou buší bezohledně do kláves, dlouhé vlasy mu vlály kolem hlavy a zdálo se, že ponořen hluboce do své hudby nevnímá nic kolem sebe. A pak rozezněly jeho dlouhé prsty nástroj opět v melodii plné něhy. Ty bouřící skladby složil sám Liszt, ty něžné, lyricky básnivé patřily Robertu Schumannovi. Smetana se vracel domů zcela okouzlen tím večerem a nebývalým zážitkem. Připadal si jako omámen a nemohl dlouho usnout. Stále měl hlavu plnou těch nádherných melodií, zněly mu neodbytně v uších. To byla hudba jeho srdce! Tak bych chtěl jednou komponovat i já, říkal si 13
Severska_rapsodie.indd 13
30.6.2017 13:47:07
v duchu. Ctižádostivě zároveň propadal pochybnostem, jestli se mu to někdy podaří. Bylo to na konci března roku 1848. Ten večer byl neobvykle teplý. Konečně se mu podařilo uskutečnit svůj dávný úmysl a vylákal Katku Kolářovou na výlet za Prahu. Seděli spolu na břehu Vltavy až za Zbraslaví, téměř na soutoku s Berounkou, a mlčeli. Dokud byla Katka daleko od něho, měl Smetana plnou hlavu nápadů, co by jí měl říct: v duchu se mu odvíjel celý rozhovor, v kterém byl nesmírně pohotový, vtipný, duchaplný, prostě neodolatelný, a nyní, když seděla konečně po jeho boku, měl hlavu prázdnou, jakoby dutou, a nevěděl co říct, nedostávalo se mu slov. Hleděl podmračeně na plynoucí řeku, zčeřenou jarním větříkem, a přemýšlel, co udělá se svým životem. Nebylo už možné, aby se potácel na vratkých nohách v nejistém postavení sem a tam, od jedné věci ke druhé. Nebylo to tak dávno, co opustil dobré bydlo v hraběcí rodině Thunů, kam za sebe navrhl jako učitelku Thunových dětí, v kterých se pokoušel probudit lásku ke klavíru a vůbec k hudbě, právě Katku Kolářovou. Nebyl si vůbec jistý, jestli to dokázala náležitě ocenit. Doufal, že se dočká náležité odměny, ale podle Katčina chování se dalo soudit, že si mladá dívka jeho přímluvy v hraběcí rodině příliš nevážila. Strávil u Thunů celé tři roky a jistě by byl mohl zůstat ještě déle. Ale přestalo ho bavit učit hrát na klavír jejich pět dcer, z nichž u čtyř bylo patrné, že jim chybí jakékoliv nadání, a ta pátá, o které se dalo předpokládat, že by z ní mohla vyrůst docela slušná klavíristka, která by na společenských setkáních pražské smetánky sklízela i zdvořilý úspěch, byla líná až hanba! Ta naléhala na svého preceptora, aby usedl ke klavíru on a koncertoval k její zábavě. 14
Severska_rapsodie.indd 14
30.6.2017 13:47:07
Život to byl pohodlný a bezstarostný, ale Smetanovi přestalo brzy stačit, že má zajištěné bydlení, jídlo a tři sta zlatých ročně. Spokojen byl jen zpočátku po těch hubených létech, kdy kolikrát neměl ani na oběd. Brzy se mu však zdálo, že je takový život k ničemu. Navíc pak hraběcí rodina trávila od jara do podzimu život mimo Prahu v Benátkách nad Jizerou, což vylučovalo, aby se vídal alespoň občas s Katkou, kterou nepřestával zoufale a marně milovat. Z Benátek mohl přece jen občas zajet do Prahy a navštívit Proksche, u kterého nepřestával studovat komponování, a při té příležitosti se na pravidelném dopoledním matiné či večerním soaré Prokschova hudebního ústavu setkat s Kateřinou. Horší to bylo, když trávili Thunovi léto v Ronšperku na Šumavě, to mohl na návštěvy Prahy zapomenout. Dal tedy výpověď, aniž měl zcela jasno o své budoucnosti. Nějak se živit musel, z domova nemohl očekávat žádnou pomoc, a tak se rozhodl, že vyzkouší dráhu koncertního pianisty. Brzy poznal, jak je to tvrdý chlebíček. Nikdo ho neznal a na koncerty mladého umělce nikdo nechodil, posluchačů bylo pramálo, že vstupné sotva pokrylo náklady, jaké měl s nájmem sálů, aspoň trochu slušného nástroje, s bydlením a jídlem. Úspěch byl tedy nevalný a Smetana brzy pochopil, že by ho taková činnost neuživila. Zvláště když v sobě stále živil naději, že si ho Katka vezme jednou za muže. Znali se už dlouhá léta – dá se říct, že od dětství – miloval ji přímo bláznivou láskou, ale stále narážel na stěnu odmítání. Za ta léta, co se stále setkávali a zase rozcházeli, poznal Katku už do té míry, aby věděl, proč je stále tak tvrdošíjně odmítán: Katka byla svým založením mnohem praktičtější než on, a stejně jako jeho otec pokládala existenci koncertního muzikanta ještě za méně jis15
Severska_rapsodie.indd 15
30.6.2017 13:47:07
tou, než za jakou ji po nedávných trpkých zkušenostech pokládal sám Smetana. Kromě toho peníze, jaké si našetřil u Thunů, samozřejmě ubývaly, jako když taje po jaru sníh. Až dosud seděli na zbraslavském břehu mlčky vedle sebe a Smetana hleděl na víry, jaké se tvořily na hladině řeky. Nyní pohlédl na dívku vedle sebe. Tušil, co se jí asi tak honí hlavou: jak by ji mohl uživit tento mladý ctižádostivý klavírista, jaký by asi tak měla život po jeho boku?! „Založím si hudební ústav!“ řekl s co největší rozhodností. „To je úžasný nápad,“ ušklíbla se plná nedůvěry. „To tě nenapadlo, že na to v Praze stačí Proksch?“ „Přesvědčím lidi, že jsem lepší než on!“ „Kde se v tobě bere ta jistota?“ Nebylo na to co odpovědět. Kde vzít žáky, když všichni chodili k věhlasnému Prokschovi? Bude to tvrdý zápas, více žáků se v Praze nenajde. Ale nebál se. Kromě toho neznal jiné východisko. Na otázku Kateřiny mohl jen pokrčit rameny a říct po pravdě: „Nevím. Ale nepochybuju, že budu mít úspěch!“ „To jsi říkal také, když jsi se rozjel na koncertní turné po západních Čechách, to jsi byl taky plný jistoty! A jak jsi dopadl?“ Bedřich se ošil. Nebylo to od Katky zrovna vlídné, že mu to připomínala. „Tohle je něco jiného,“ odpověděl neurčitě. „Víš, kolik je k tomu zapotřebí peněz?! Nájem, zařízení… nemůžeš učit žáky mezi čtyřmi holými stěnami… budeš potřebovat nejméně dva klavíry! Kde na to všechno chceš vzít?!“ Smetana mlčel. Nepochyboval o tom, že má Katka pravda. Neobjevovala mu žádnou Ameriku. Byl si vědom všech 16
Severska_rapsodie.indd 16
30.6.2017 13:47:07
těch nákladů spojených s otevřením nového hudebního ústavu, nebyl zase tak padlý na hlavu. Jen si to všechno nerad připouštěl. Bylo to stále stejné. Kdykoliv spolu hovořili, ukazovalo se, jak umí Katka reálně uvažovat. Smetanu to zlobilo a vyčítal jí, že je přízemní. Obvykle to pak skončilo hádkou. Smetanu dráždila ta jeho bezmoc i bezradnost. Věděl sám o sobě, že je tak trochu fanfarón. Dostal nápad. Připadal mu tak trochu šílený, ale nestačil už zabránit tomu, aby z něj nevylétlo: „Napíšu Lisztovi!“ „Co mu chceš psát?“ zeptala se Kateřina, ale její hlas byl opět plný nedůvěry a skepse, jaká mu brala všechnu naději. „Aby mi půjčil čtyři sta tolarů,“ pokrčil bezstarostně rameny, jako by šlo jen o bezvýznamný pakatel, který si chci vypůjčit od svého kamaráda. „Ty blázínku!“ dala se Kateřina do smíchu. „A ty si myslíš, že on hned sáhne do šrajtofle, vytáhne čtyři sta tolarů a pošle je člověku, kterého vůbec nezná?! Mně to připadá jako pěkně bláznivá myšlenka!“ Smetana měl pocit, že má místo hlavy včelí úl. Nápady se mu v ní rojily přímo překotně a všechny směřovaly k jedinému cíli: jak získat peníze potřebné k založení hudebního ústavu. Jeden se mu zdál docela dobrý a neváhal seznámit s ním i Kateřinu: „Poskytnu mu možnost, aby mě poznal. Samozřejmě, že mu nenapíšu: Ferenc, kamaráde, půjč mi čtyři sta tolarů! To by samozřejmě nešlo. Ale já na to půjdu pěkně oklikou. Pošlu mu nějaké své skladby s pěknou, uctivou dedikací a o těch penězích se zmíním jen jakoby mimochodem.“ „Pochybuji, že ti to přinese úspěch,“ zavrtěla Kateřina hlavou plná nedůvěry. Smetana se však své myšlenky nevzdával. A ani příliš neváhal při výběru skladby, jakou by měl Lisztovi poslat. 17
Severska_rapsodie.indd 17
30.6.2017 13:47:07
Nedávno dokončil Six morceaux carastéristiqiues. Nazval je pěkně po francouzsku, jak bylo zvykem ve vznešené společnosti, a označil těch šest drobných klavírních skladeb jako své Opus 1, neboť všechny své předchozí opusy neuznal za hodné té cti, včetně oblíbené polky, kterou věnoval v žáru zamilovanosti své sestřenici Luise. K napsání dopisu Lisztovi se však stále nemohl jaksi odhodlat. Pochybnosti Kateřiny ho přece jen trochu zviklaly a mnohokrát si říkal, jestli není jeho počínání přece jen poněkud pošetilé, ne-li přímo drzé. Kolikrát usedl ke stolu rozhodnut začít svůj dopis, ale vždycky znovu vstal a papír zůstával prázdný. Bylo mu jasné, že nemůže odkládat svůj úmysl donekonečna, a tak jednoho dne sebral všechnu svou odvahu a začal psát dopis plný nejen uctivosti, ale také obdivu ke svému velkému vzoru. Na problém narazil hned na počátku. Jak Liszta oslovit? Nakonec se rozhodl pro oslovení: „Vaše blahorodí! Odvažuji se dedikovat Vám toto své dílko, maje plnou důvěru ve Vaši šlechetnost a dobrotu, známou v celém světě. Měl jsem si k tomu sice vyžádat Váš souhlas předem, avšak jsem neznám i v kruhu svých nejbližších a musím se tedy spolehnout, že má skladba sama osvědčí, je-li hodna Vašeho přijetí…“ Po tomto úvodu, který se zdál Smetanovi nejobtížnější, se mu už začalo psát lehce a slova jako by se sama ukládala na papír. Psal o svém studiu hudební teorie u pana Proksche, hlavně však o své chudobě bez přátel a bez pomoci rodiny. Sám si uvědomoval, že trochu přehání, neboť s tou chudobou to u něj nebylo tak žhavé, dětství prožil téměř jako zámecký synek v Růžkových Lhoticích a skutečnou chudobu poznal, až když odešel proti otcově vůli do Prahy. Říkal si však, že nebude na škodu zapůsobit na Lisztovy city a jeho soucit. 18
Severska_rapsodie.indd 18
30.6.2017 13:47:07
Za svou vypočítavost se trochu styděl, ale vzhledem k tomu, čím chtěl své psaní ukončit, se mu to zdálo víc než vhodné a omluvitelné. Zmínil se o svém zoufalství a bezradnosti, že je zcela bez prostředků, opět přeháněl, když psal, že rodičům se vede zle a jsou to téměř žebráci, on sám jim pak není s to pomoci, neboť má dluhy a neví, jak je splatit. „Ve své nouzi, bez naděje na pomoc, bez přítele, blesklo mi hlavou jméno – Liszt. Bylo na skladbě ležící na mém stole a přimělo mě, abych se svěřil Vám, nedostižnému umělci, o jehož šlechetnosti všichni mluví. Prosím, abyste toto dílko přijal a dal je otisknout. Vaše jméno mu získá zájem veřejnosti, a stane se tak základem mého budoucího štěstí a mé trvalé vděčnosti.“ Nyní měla následovat ta nejsvízelnější část dopisu. Smetana váhal jen chvíli a pak se rozhodl, že nejlepší bude přistoupit k věci přímo a stručně bez dlouhých okolků. „Smím se odvážit ještě jedné prosby? Jde mi o to, abych si mohl zařídit hudební ústav. Jsem tvůrčí výkonný umělec a nemám nástroj. Prosím Vás uctivě o půjčku 400 zlatých. Nejde o žádný dar. Zapřísahám se celým svým životem, že půjčku vrátím.“ Bez zaváhání vložil dopis do obálky, na kterou napsal stručnou adresu: Vážený Mistr, klavírní virtuóz a skladatel Franz Liszt, Výmar. Vůbec nepochyboval, že dopis bude adresátovi doručen. Pak už mu zbývalo jen čekat. Měl pocit, že se zcela odevzdal do rukou osudu. Smetana nepředpokládal, že se Liszt plný nedočkavosti okamžitě vrhne na jeho skladby, tak naivní nebyl. Domníval se, že bude čekat na odpověď týdny, ne-li měsíce, jestli se vůbec nějaké odpovědi dočká. A tak byl velice udiven, když našel po týdnu ve schránce dopis s Lisztovou odpovědí. Plný rozechvění roztrhl obálku a četl dopis psaný 19
Severska_rapsodie.indd 19
30.6.2017 13:47:07
velkým, rozmáchlým písmem. Jeho obsah ho zpočátku mile překvapil. Liszt psal: „Díky za věnování. Vaše skladby patří k těm nejznamenitějším, krásně cítěným a nejjemněji propracovaným, jež jsem v poslední době poznal. I když je dnes obtížné získat nakladatele i pro díla podepsaná známými jmény, doufám, že Vám budu moci oznámit co nejdříve vydání Vašich Morceaux. Přimluvím se také, abyste dostal slušný honorář.“ Smetana se jen tetelil blahem nad takovou chválou. Pokračování dopisu však už nebylo tak radostné. „Bohužel, v přítomné době je i pro mne nesnadné, ne-li nemožné, sehnat částku, jakou si ode mne chcete vypůjčit. Kdyby mne v létě vedla cesta Prahou, vyhrazuji si potěšení Vás navštívit a osobně Vám poděkovat.“ To byla samozřejmě nepříjemnost, na jakou se bál Smetana jen pomyslet. Co teď? Co počít? Bez peněz se o založení hudebního ústavu nedalo vůbec uvažovat. V nouzi nejvyšší se obrátil na otce. Ten dělal v té době sládka pivovaru v Obříství u Mělníka. Rodina na tom nebyla příliš dobře. Po blahobytných dobách v Růžkových Lhoticích musela nyní počítat s každým krejcarem. Bedřichův otec František Smetana se však ukázal jako velkorysý muž. Ačkoliv na něj začínaly doléhat existenční starosti, podařilo se mu dát dohromady potřebné peníze a dal Bedřichovi 400 zlatých. Věděl, že tu jde o zajištění synovy existence. Bylo to v létě roku 1848, když se po Praze objevily plakáty, které oznamovaly česky i německy, že bude v Praze otevřena nová Hudební škola na Staroměstském náměstí. Doslovně tam stálo: Nově zřízený ústav k vyučování hry na piano-forte bude otevřen 8. 8. t. r. na Staroměstském náměstí č.p. 548, roh Železné ulice a Staroměstského náměstí. 20
Severska_rapsodie.indd 20
30.6.2017 13:47:08
Smetana se cítil k smrti unavený. Bez pomoci Kateřiny a její matky Anny Kolářové by nikdy nedokázal uvést místnosti do přijatelného stavu. Sám maloval stěny, zatímco ženy myly okna a věšely záclony, všichni pak zařizovali Ústav nábytkem, některé kousky dostal Smetana zadarmo od svých přátel, ale i tak ho přišlo otevření Ústavu na hromadu peněz. Bez pomoci svých přátel, kteří měli mnohdy sami hluboko do kapsy, hlavně pak díky svému bývalému pánovi hraběti Leopoldovi Thunovi, by to snad nikdy nedokázal. Nezapomínal při tom ani na obětavou pomoc svého otce, vždyť těch 400 tolarů, které od něho dostal, se stalo základem všeho. Nakonec dohlížel Smetana osobně na stěhování dvou klavírů. Když pak stál uprostřed místnosti a rozhlížel se kolem sebe, byl k smrti unaven, jako by ty nástroje stěhoval snad sám. Byl to nicméně povznášející pocit, že to vše nakonec dokázal. Když si v duchu říkal: Tohle je tedy můj Ústav, zde budu učit své žáky, zdálo se mu to téměř neuvěřitelné. Kolik jen překážek se mu stavělo do cesty! Nakonec všechny zdolal a neubránil se hrdosti a pýše nad svým dílem. Nepodařilo se mu zatím pouze jediné: vydolovat z Kateřiny, aby řekla konečně své ANO a stala se jeho ženou. Ale byl přesvědčen, že i to se mu jednou podaří, je třeba jen trpělivosti. Nepochyboval o tom, že právě otevření ústavu k tomu přispěje nemalou měrou. Pro Bedřicha Smetanu byla Kateřina Kolářová přímo rajským zjevením. Toužil po tom zahrnout ji vším, jen aby ji viděl šťastnou. Zatím ji však mohl zahrnovat jen svými skladbami, a to se zřejmě Kateřině zatím zdálo proklatě málo. Dvořil se jí už dlouhých pět let, ano tehdy v devatenácti se jí odvážil říct poprvé, že ji miluje. A to nepočítal ty dlouhé roky před tím, od té chvíle, kdy ji spatřil jako rozpustilé děvčátko v Jindřichově Hradci poprvé. Dnes už 21
Severska_rapsodie.indd 21
30.6.2017 13:47:08
nijak neskrýval svou náklonnost, ale Kateřina zůstávala stále zdrženlivá a nepřístupná. Nedokázal pochopit, že jeho horoucí vyznání zůstávají stále bez odezvy. Vysvětloval si to jedině tím, že Kateřina stále čeká, až bude mít zajištěnou existenci. A tou se měl stát právě tento vytoužený Ústav. Kolem bylo ticho, ale Smetana už slyšel, jak zde jeho žáci hrají svá prstová cvičení, drobné malé skladby, bude tu pořádat i malé hudební večírky, bude tu znít potlesk a on se bude posluchačům spokojeně a zdvořile uklánět. Nebylo to všechno jen pouhým snem? Ten večer Smetana usnul, jako když ho do vody hodí a spal hlubokým, klidným spánkem. Když se probudil, stálo slunce už vysoko na obloze. Všechna únava však byla pryč, cítil se svěží a odpočatý. Opláchl se studenou vodou, uvařil si mátový čaj a snědl k němu poněkud ztvrdlý chléb z minulého dne. Chutnal báječně. Pohvizdoval si v té nejlepší náladě.Na klavíru ležela jedna z jeho posledních skladeb, Caprice g-moll, o které měl určité pochybnosti. Když si však nyní part znovu prohlédl a pak dokonce přehrál, byl s ní docela spokojený. Protáhl se a přistoupil k oknu. Na dlažbu náměstí dopadaly žhavé sluneční paprsky. Po náměstí přejel kočár tažený párem běloušů, od radnice k Týnskému chrámu přešlo pár lidí. Díval se na průčelí paláců, která obklopovala náměstí. Jestlipak budou do jeho Ústavu docházet i žáci z těchto šlechtických sídel? Vzpomněl si, jak vypadalo léto jeho mládí v Růžkových Lhoticích. Tam zlátly na polích pšeničné klasy, možná že touto dobou jsou tam už jen strniště, vysoko ve výšce se třepotají a zpívají skřivani. Všechno to bylo tak dávno! Kam ho to jen osud zavál? Uvědomil si, že bude třeba přichystat se na večírek, který slíbil svým přátelům u příležitosti otevření Ústavu. Ještě včera váhal, uvažoval, nemá-li oslavu zrušit. Vždyť 22
Severska_rapsodie.indd 22
30.6.2017 13:47:08
neměl peněz nazbyt. Po všech výdajích, jaké měl s jeho vybudováním, mu mnoho peněz nezbývalo. Dnes byl však rád, že to neudělal. Ať to stojí, co to stojí, oslava musí být! O jídlo se má postarat Kateřina se svou matkou, na něm bylo jen postarat se o dostatek pití. Hosté snad taky něco přinesou. Hlavně aby si měli všichni pozvaní hosté kam sednout a bylo pro všechny dost sklenic! První se dostavily obě Kolářovy. Přinesly různé koláče a taky veliký hrnec zelňačky, vonící uzeným a klobásami. „Jak jste to sem dopravily?“ ptal se překvapeně Smetana. „Manžel má známého fiakristu a ten nás sem odvezl. Však to není od nás z Koňského trhu tak daleko!“ usmívala se Kolářová a dodala: „Tak já zase běžím!“ „Pročpak? Myslel jsem, že zůstanete s námi. Máte přece taky pořádný díl zásluh na tom, že se ta oslava vůbec může konat!“ zdržoval ji Smetana „Ne, ne,“ vrtěla hlavou rozhodně Anna. „Jen si to oslavte pěkně sami se svými přáteli!“ nedala se zdržet. Smetanu nezajímaly ani koláče, ani polévka, měl už oči jen pro Katku. Líbila se mu ten večer jako snad dosud nikdy. Měla na sobě dlouhou tmavou sukni, úzký pas byl stažen šněrovačkou a nad vyšívanou blůzičkou s krajkami vynikal štíhlý krk. Tmavé vlasy měla stažené dozadu do uzlu, a tak ještě více vynikala její ušlechtilá tvář s porcelánově bledou pletí. Tmavé oči zářily jednadvacetileté dívce jako dva temné démanty. Byla jedním slovem nádherná. Pomalu se začali trousit hosté a bylo jich víc, než Smetana očekával. Mezi prvními přišel Karel Havlíček, Smetanův druh ze studií na gymnáziu v Německém Brodě, a přivedl s sebou i bouřliváka Karla Sabinu. Nemohli chybět významní muzikanti, jako byl houslový virtuóz Nesvadba, kterého Smetana doprovázel na klavír na jeho plzeňském koncertu, 23
Severska_rapsodie.indd 23
30.6.2017 13:47:08
a od té doby zůstali přáteli. Přišel i klavírní virtuóz Alexandr Dreyschock a kapelník Škroup s sebou přivedl i ředitele konzervatoře Kittla. To byl malý a usměvavý ruměný muž, z kterého přímo vyzařovala laskavost a pohoda. Když je Škroup seznámil, řekl Kittl: „Slyšel jsem od Liszta, jaký jste vynikající muzikant, a tak když mne tady přítel Škroup vyzval, abych ho doprovodil na zahájení činnosti vašeho ústavu, neodolal jsem, abych se s vámi neseznámil.“ „Vaše přítomnost je pro mne ctí,“ uklonil se zdvořile Smetana. Potěšilo ho, že se o něm zmínil Kittlovi právě Liszt. Příjemně ho to překvapilo. Na oslavě se objevil i hrabě Leopold Thun, v jehož rodině strávil Smetana celé tři roky. Doprovázela ho i jedna z jeho čtyř dcer, ta nejtalentovanější, ale, bohužel, také nejlínější. „Ani jsem nedoufal, že přijmete mé pozvání,“ vítal ho Smetana trochu rozpačitě. „Nemohu přece opominout takovou událost v životě našeho hudebního preceptora! Kromě toho se domnívám, že na otevření ústavu mám i já jistou zásluhu,“ narážel Thun na svůj značný finanční příspěvek. „Jsem vám také dlužen dík za to, že jste přivedl ve hře na klavír mé dcery na takovou úroveň. Muselo vám to dát pořádně zabrat! Já si totiž nedělám o jejich talentu žádné iluze,“ usmíval se Thun přátelsky. „Křeslo! Křeslo pro pana hraběte!“ volal Smetana a vyhnal Sabinu z pohodlné židle, na které se sebevědomě rozvaloval. Ukázalo se, že skleniček je sice dostatek, ale židlí málo, a tak bylo zapotřebí vypůjčit si jich pár od sousedů. Skvělá Kolářova zelňačka, ke které zakusovali hosté čerstvý voňavý chléb, zmizela, jen se po ní zaprášilo, ale ostatního pečiva bylo naštěstí dost. 24
Severska_rapsodie.indd 24
30.6.2017 13:47:08
Smetana požádal svého přítele Havlíčka: „Karle, nemohl bys pronést nějaký přípitek? Nehodí se, abych mluvil na svém večírku zrovna já, kromě toho vládnu spíš tóny než slovem! A ty už budeš vědět, co říct!“ Havlíček vzal Sabinovi z ruky jeho skleničku, kterou měl stále prázdnou, zacinkal s ní o tu svou, a když se všichni utišili, řekl: „Připíjím na to, aby se Smetanův hudební ústav zdárně rozvíjel, nejen k radosti svého majitele, ale i všech, kdo mají rádi hudbu. Doufám, že přispěje značnou měrou k rozvíjení hudebnosti pražských občanů! Na jeho zdar!“ pozvedl sklenku. A všichni volali: „Na zdar!“ A upíjeli ze svých sklenic vína. Dreyschock pak odložil veškerou škrobenost koncertního umělce, usedl ke klavíru a začal hrát k tanci valčíky, pak ho vystřídal s polkami Smetana, a když se vypila nějaká ta lahvička vína, začalo se i zpívat. To už chyběl Thun, který záhy odešel, jeho návštěva byla jen zdvořilostní, ale svou dceru zanechal ve společnosti. Všichni se skvěle bavili. Došlo i na zpěv národních písní, Sabina pak začal svým zvučným hlasem „Hej, Slované, ještě naše slovanská řeč žije…“ Smetana jen litoval, že se oslavy neúčastnil i jeho bývalý učitel Proksch. Ale nebylo čemu se divit. Smetanův ústav znamenal pro Proksche nemilou konkurenci, nebylo pochyb, že řada žáků přejde k mladšímu učiteli, a tak nemohl být nikdo překvapen, že dal alespoň tímto způsobem najevo svou nelibost. Jinak se cítil Smetana neskonale šťasten. Usedl ke klavíru a zahrál své Caprice g-moll. Skladbička měla veliký úspěch, všichni tleskali, objímali jejího skladatele, líbali ho a Dreschock sliboval: „Je to skvělý kousek a já ho zařadím ihned do svého koncertního repertoáru!“ 25
Severska_rapsodie.indd 25
30.6.2017 13:47:08
Kateřina jen zářila, když viděla, jaký má její Bedřich ve společnosti úspěch, ano začala si v duchu říkat: MŮJ BEDŘICH! A také Smetana, plný pýchy, z ní nemohl spustit oči. Nebylo mu v tu chvíli nijak po chuti, když se k němu přitočil kapelník Škroup a oslovil ho: „Neměl byste pro mne chvilku času?“ Samozřejmě že Smetana ochotně přikývl: „Ovšem.“ Škroupa si vážil a kromě toho to byl skromný a upřímný muž bez jakékoliv ješitnosti či závisti, takový ten obyčejný venkovský muzikant, stejný, jako byla ta jeho hudba, která nebyla možná nejmodernější ani nejnáročnější, ale vycházela z čistého srdce. „Víte, příteli, já když poslouchám ty vaše skladby, tak je mi skoro líto, že věnujete své nadání jen jednomu nástroji, klavíru. Nechcete se pustit do něčeho většího? Pro celý orchestr?“ Smetana se pozorně zadíval do tváře o generaci staršího, téměř padesátiletého muže. Byla to neomylná muzikantská intuice, jaká mu prozradila, na co Smetana už delší dobu myslel? „Zatím si to nechte jen pro sebe jako tajemství, ale už nějaký čas o tom uvažuji,“ naklonil se ke Škroupovi spiklenecky. Nakonec usedli ke dvěma nástrojům čtyři klavíristé – Alexandr Dreyschock, Smetana, Kateřina Kolářová s ředitelem konzervatoře Kittlem – a začali hrát čtyřručně. Hudba se rozléhala celou budovou, ale nikdo neprotestoval. Rozcházeli se pak všichni rozjařeni takovým nádherným večerem až v pozdní noci. To byly veselé chvíle, jedny z nejšťastnějších ve Smetanově životě. –––
26
Severska_rapsodie.indd 26
30.6.2017 13:47:08
Za rok už bylo všechno jinak. Splnil se Smetanův sen a Kateřina se stala jeho ženou, jinak však se poměry v zemi změnily k horšímu. Vzpurného bouřliváka Sabinu zatkli a v olomoucké věznici mu nebylo určitě do zpěvu. A Bedřichovu příteli a bývalému spolužákovi Karlu Havlíčkovi zakázali jakoukoliv publikační činnost. Nezbývalo mu než se z Prahy odstěhovat do Německého Brodu a i odtud ho nakonec odvlekl komisař Dedera do vyhnanství kamsi do Tyrolska, do zapadákova jménem Brixen, o kterém v Praze do té doby nikdo neslyšel. Po roce provozování Hudebního ústavu Smetana zjistil, že pedagogickou činností by asi dost nerad strávil celý svůj život. Výuka málo talentovaných žákyň či žáků, u kterých nebyla pražádná naděje, že by z nich mohli vyrůst alespoň slušní klavíristé, byla úmorná, otravná; Smetana přicházel domů unaven, vyčerpán, ačkoliv by se nezasvěcenci mohlo zdát, že jeho činnost není příliš náročná, byl podrážděný, bez nálady. Seděl právě s Katkou u večeře, když se ozvalo zaklepání na dveře. Smetana odložil lžíci, vstal od stolu a cestou ke dveřím nabručeně poznamenal: „Koho to sem čerti nesou?!“ Otevřel dveře a zůstal jen ohromeně zírat. Proti němu stál Ferenc Liszt. Zmínku v jeho dopise, že ho příležitostně v Praze navštíví, nebral příliš vážně. Pokládal ji spíš jen za zdvořilostní frázi. Nyní mu bylo jasné, že se mýlil. Také vyhublý dlouhán Liszt vypadal poněkud překvapeně, když před sebou viděl prcka, který neměl ani sto šedesát centimetrů. Nejdříve si ho nedůvěřivě změřil a pak se zeptal: „Vy jste skladatel Smetana?“ „Ano,“ přikývl Bedřich. Na nic jiného se nezmohl. „Já jsem Liszt.“ „Ano, já vím,“ přikývl znovu Smetana a stále zůstával stát rozpačitě mezi dveřmi. 27
Severska_rapsodie.indd 27
30.6.2017 13:47:08
„Pozvi přece hosta dál,“ projevila Kateřina větší chladnokrevnost. „Jistě, prosím,“ pokynul pan domácí Lisztovi, aby vstoupil. Ten zavadil pohledem o talíře na stole a omlouval se: „Promiňte, jestli jsem vás vyrušil u jídla…“ „Máme právě škubánky s mákem, omaštěné sádlem, je to mé oblíbené jídlo,“ vrátila se Smetanovi konečně řeč. „Mohu vám nabídnout?“ odsunula Kateřina židli u stolu, aby si mohl host sednout. Liszt se nijak nezdráhal, naopak ochotně přikývl: „Člověk by měl všechno okusit.“ Kateřina mu dala na talíř pár kousků škubánků, posypala je bohatě mákem s cukrem, omastila a Liszt se pustil do jídla. Nedalo se říct, že by zrovna jásal nadšením. Když dojedl, řekl zdvořile: „Bylo to dobré… ještě nikdy jsem nejedl takovou sladkou kaši… Ale přiznám se,“ usmál se omluvně, „že dávám přednost pořádně ostrému perkeltu nebo guláši. Ale nebudeme snad mluvit jen o jídle. Přišel jsem vás navštívit, abyste mi ukázal či možná zahrál něco nového!“ Smetana se omlouval: „Vyučování mi zabere tolik času, že nemám na komponování moc času. Snad jen tuhle drobnost…“ Sedl ke klavíru a zahrál své Caprice g-moll. „Roztomilá skladbička,“ pochválil ho Liszt, „ačkoliv se přiznám, že těch vašich šest charakteristických kousků mne oslnilo víc. Snad proto, že jsem toho příliš neočekával. Dnes už byla má očekávání větší.“ Kateřina vyčarovala někde láhev červeného vína a hovor příjemně plynul. Nakonec pokračovali kartami, hrál se whist a Smetana se pokoušel naučit Liszta „zmrzlíka“. Byla u toho velká zábava a dost se u tomu nasmáli. Smetana ztratil časem všechen ostych, jaký zpočátku 28
Severska_rapsodie.indd 28
30.6.2017 13:47:08
k Lisztovi cítil. Večer příjemně ubíhal, Liszt se ukázal jako milý společník a zdálo se, že stejně jako našel Smetana zalíbení v něm, našel ho i Liszt ve Smetanovi. Kateřina připravila z domácího sýru a tvarohu malé pohoštění i s tím dobrým mělnickým vínem. Aspoň Liszt tvrdil, že je dobré. Smetana se ve víně příliš nevyznal, dával přednost spíš pivu, jak byl zvyklý již od dětství, coby syn pivovarského sládka. Ze slušnosti také trochu usrkl ze své sklenky, ale jistě by dal přednost pěnivému moku. Byl to Liszt, kdo usedl první ke klavíru. Smetana ho po chvíli vystřídal a pak hráli oba muzikanti čtyřručně. Působili u klavíru tak trochu komicky, protože Liszt byl spíš vyšší postavy, štíhlý, hubený, zatímco mrňavý Smetana vedle něj působil trochu zavalitě. Rozdílnost postav jim zřejmě nevadila, ostatně u klaviatury se to srovnalo. Když na chvíli přestali hrát, tak hovořili zase o muzice tak dlouho, dokud za oknem nezačalo svítat. Kateřině už se klížily oči, když Liszt zvolal překvapeně: „To nám to nějak rychle uběhlo!“ a měl se k odchodu. Smetana ho doprovázel do jeho hotelu na Malé Straně poblíž vltavského břehu. Na nebi zářil dosud srpek měsíce, ale hvězdy už začínaly blednout. Začali se ozývat i první ranní ptáci. Nad hladinou řeky se válely cáry mlhy a ti dva hovořili o hudbě a zdálo se jim, že by ta noc snad neměla mít ani konce. Když Kateřina druhý den ráno vstala, pohlédla na Bedřicha, který se chystal odejít do svého Ústavu, a řekla s obdivem: „Vůbec jsem si nemyslela, že může být pan Liszt tak příjemným a docela obyčejným člověkem!“ „A co by měl být jiného než obyčejný člověk? Já jsem přece taky docela obyčejný člověk!“ odpověděl Bedřich sebevědomě. Cítil se svému novému příteli zcela rovnocenný. 29
Severska_rapsodie.indd 29
30.6.2017 13:47:08
„Ale ty nejsi Liszt!“ „To nejsem! Já jsem Smetana!“ Pak se dali oba do smíchu. Je pravda, že Liszt, kdykoliv projížděl Prahou, nezapomněl nikdy Smetanu navštívit. Za léta, která uplynula od jejich prvního setkání, se stalo pravidlem, že se u Smetanů objevoval nečekaně, neohlášen, vpadl vždycky do jejich rodiny jako velká voda. Byla to obyčejně jen velmi letmá setkání, vždycky v nich však byl patrný Smetanův obdiv a Lisztovo uznání. To Bedřicha posilovalo ve chvílích skleslosti, kdy začínal pochybovat o svých schopnostech – nebylo to naštěstí příliš často. Za léta se také mnohé změnilo. Smetanova rodina se nejdříve rozrostla o čtyři děvčátka, ale pak prošla tragickými třemi roky, kdy tři z jejich čtyř holčiček zemřely. Po počátečním návalu žáků, kdy se stalo téměř módou, že se hudbymilovné mládí z pražské smetánky vzdělávalo právě u Smetany a na Staroměstském náměstí stávaly před jeho Ústavem honosné ekvipáže, aby ho odvážely do paláců za Prahou nebo na její okraj, aby tam vyučoval na klavír šlechtické syny a dcerky, žáků ubylo a také větší rodina vyžadovala více prostředků. Nedá se říct, že by Smetanovy hmotné poměry byly zrovna urovnané. Bedřich sám si potrpěl na módní, elegantní oblékání, nerad z této své záliby slevoval a ta nebyla nijak levná. Kdykoliv Liszt nečekaně Smetanu přepadl, jak bývalo jeho zvykem, strávili nejdříve společně u klavíru celý večer, pak si dlouho do noci vyměňovali své názory na hudbu a nakonec zase seděli u klavíru, téměř až do rána. Začínalo svítat, když Bedřich doprovázel slavného klavíristu a skladatele do jeho oblíbeného hotelu na Malé Straně. Bydlel téměř na břehu Vltavy, a tak se ještě chvíli procházeli po břehu řeky a celou tu dobu měli vždycky o čem 30
Severska_rapsodie.indd 30
30.6.2017 13:47:08
hovořit – samozřejmě o hudbě, o nových směrech, které se začaly konečně prosazovat díky právě Lisztovi a ještě Wagnerovi a Berliozovi. Ta dlouhá noc a svítání se jim tehdy zdála příliš krátká, aby probrali vše, co je zajímalo a vzrušovalo. Smetana věděl, že tentokrát přijede Liszt do Prahy, aby řídil ve sv. Vítu provedení své Ostřihomské mše. V pražské hudební společnosti se to nedalo utajit. Pro Smetanu nebylo velkým překvapením, když se jednoho večera ozvalo zaklepání na dveře jeho bytu a spatřil v nich svého obdivovaného Mistra a přítele. Nebyla to právě ta nejvhodnější chvíle. Nebylo to tak dávno, co Smetanovi pohřbili svou třetí dcerušku Kačenku, Kateřina byla zoufalá, skleslá a ani Smetana nebyl v nejlepší náladě. Liszt se přátelsky usmíval a byl neodolatelný: „Nemohu přece navštívit Prahu, aniž bych se setkal se svými zdejšími nejmilejšími přáteli, s vámi, pane Smetano, a s vaší obdivuhodnou paní!“ uklonil se Kateřině a podal jí kytici růží. „Vaše návštěva je pro mne velikou ctí. Nečekal jsem vás,“ tvářil se Bedřich rozpačitě. Růže udělaly Katce zřejmě aspoň trochu radosti a snažila se zastřít svůj žal. „Nevím, čím bych vás pohostila,“ červenala se. „Co takhle škubánky s mákem?“ smál se Liszt při vzpomínce na svou první návštěvu. Vzápětí dodal: „Ne, já pouze žertuji. Nepřišel jsem přece na nějaké pohoštění, ale spíš na trochu té vaší znamenité muziky, Smetano! Jsem rozhodně zvědav, čím mne překvapíte,“ hrnul se Liszt do dveří. „Vypijete si alespoň šálek čaje a mám tu i domácí rybízový koláč,“ nabízela Katka. „Ten rozhodně neodmítnu.“ „Prosím, posaďte se!“ ukázal Smetana na židli u stolu. 31
Severska_rapsodie.indd 31
30.6.2017 13:47:08
Později si už ani nepamatoval, o čem spolu tehdy hovořili, nejspíš o nějakých bezvýznamných věcech. Neměl chuť přehrávat na klavír své skladby a doufal, že na to Liszt zapomene. To se však zmýlil. „Pořád čekám, kdy usednete ke klavíru a vytasíte se s tím, co máte nového.“ „Není to tak dávno, co nám umřela dcerka. Už třetí za poslední tři roky. Neměl jsem příliš pomyšlení na hudbu.“ „To je mi líto,“ obrátil se Liszt ke Kateřině. „Přijměte mou nejvřelejší soustrast,“ políbil jí ruku. Té se oči zalily slzami. „Pokusil jsem se vyslovit všechnu naši bolest v klavírním triu,“ poznamenal trochu rozpačitě Bedřich. „Snad byste mi ho mohl zahrát na klavír,“ pobízel jej Liszt. Smetana usedl ke klavíru a začal hrát. Znovu v něm ožívala všechna ta bolest, jakou v posledních létech zažil, a zároveň z něj odplývala, jako by v těch tónech bylo cosi hojivého a očistného. Do Klavírního tria g-moll uložil po smrti svých tří holčiček všechnu svou bolest, všechno zoufalství. Když skončil, zůstal sedět chvíli u klavíru se sklopenou hlavou. Ticho se mu zdálo už příliš dlouhé, a tak se ohlédl ke stolu k Lisztovi. Ten seděl ještě chvíli bez pohnutí, na první pohled však na něm bylo patrné, jak je dojat. Pak vstal, a než se stačil Smetana vzpamatovat, objal ho doširoka rozevřenými pažemi: „Nádhera! Jednoduše nádhera! Skvělé! Připravil jste mi úžasný zážitek! Dojetím se mi svírá hrdlo!“ Bedřichovi se skutečně zdálo, že je Liszt na pokraji slz. Vyvedlo ho to z míry. Rozhodně nečekal tolik chvály. Pak se ten mág klavíru obrátil ke Kateřině, která mlčky a zřejmě i trochu překvapeně přihlížela: „Mohu vám, paní, poblahopřát k tomu, jakého máte muže? Je to výjimečný 32
Severska_rapsodie.indd 32
30.6.2017 13:47:08
skladatel a já nepochybuji o tom, že je to i výjimečný člověk. Měla byste být na něj pyšná! A vám bych chtěl taky poděkovat, Bedřichu!“ Na chvíli se zarazil a pak po chvilce odmlky pokračoval. „A proč bychom si vůbec nemohli říkat křestními jmény? Známe se už přece taková léta a já musím říct, že mi bylo u vás vždycky nadmíru dobře. Co tomu říkáte?“ Smetanu vyvedla taková nabídka doslova z míry. Byl jí doslova zmaten, oslněn takovou přízní a uznáním od slavného mistra, že ze sebe sotva vykoktal: „Bylo by to pro mě velkou ctí a potěšením.“ „Tak tedy já budu pro vás Ferenc nebo Franz, vyberte si podle libosti, a vy pro mne Friedrich. Souhlasíš?“ začal mu Liszt tykat „Ano… Franzi…“ „A teď mi, Friedrichu, ještě něco zahraj!“ A tak tomu bylo i následující tři dny. Dopoledne zkoušel Liszt s orchestrem a sborem ve sv. Vítu svou Ostřihomskou mši a večery trávil u Smetanů. Byl ke Smetanově Katy vždycky nesmírně pozorný a dvorný, přinášel květiny či jiný drobný dárek, nějakou tu bižuterii, náramek, prstýnek či alespoň bonboniéru a snažil se ji tak zcela vědomě vytrhnout z její zasmušilosti. „Smutek nesluší tak krásné tváři,“ usmíval se. „Mám radost, když nás navštívíte, ale v současnosti ode mne víc nechtějte! Jsem vám vděčná, že k nám vždycky vnášíte alespoň kousek radosti,“ odpovídala Kateřina s povzdechem. „Ani nevíte, jak je mi u vás dobře. Tady si opravdu odpočinu, jako bych byl doma,“ pochvaloval si Liszt. Při uvedení Ostřihomské mše nemohl Smetana ovšem chybět. Bylo to velebné, mohutné dílo, které posluchače ohromovalo svým patosem. Když se vracel po koncertu 33
Severska_rapsodie.indd 33
30.6.2017 13:47:08
Smetana domů, měl ještě plnou hlavu dojmů z toho nádherného podvečera. Dosud v něm bouřily mohutné sbory a zvuk žesťů, které ve svém fortissimu hrály ke slávě a velikosti Boha. Jestliže po smrti svých dětí někdy zapochyboval o jeho existenci, nyní byly všechny pochybnosti pryč. Jen Bůh mohl být stvořitelem vesmíru, tohoto světa, který obklopoval všechna ta nepatrná stvoření, jaká se nazývala lidmi, on určoval jejich osudy podle svých božských záměrů, i když se mnohdy zdály lidem nepochopitelné. Bylo třeba přijímat je s pokorou a úctou… A zároveň probouzel takový zážitek ve Smetanovi chuť dokázat někdy v budoucnosti totéž, co Liszt. Vždyť ten byl zpočátku taky jen pouhým klavíristou, než se stal vynikajícím skladatelem. Chodil po Praze sám dlouho po setmění. Když se vrátil domů, Kateřina už spala. Nebudil ji. Ulehl, ale nemohl vzrušením dlouho usnout… Druhý den uspořádal na Lisztovu počest klavírista Alexandr Dreyschock v restauraci U Patrona hostinu, na kterou byl samozřejmě pozván i Smetana. Nechyběl tam nikdo, kdo v pražském hudebním životě něco znamenal. Kromě Škroupa, který odešel po vzoru mnoha svých předchůdců nedávno do ciziny. Liszt se poněkud opozdil, a když vstoupil na slavnostní večeři, bylo jeho oblečení, na rozdíl od hostů, velice neformální: měl na sobě pelerínu, byl bez klobouku a jeho dlouhé vlasy splývaly dost neuspořádaně na ramena. Z tváře, ve které vynikal silný nos, zářily však vlídné oči a byla samý úsměv. Ihned rozpřáhl své dlouhé ruce a hlaholil na celou místnost: „Jak rád vás vidím všechny takhle pohromadě, milí přátelé!“ Nebylo možné se na něj zlobit. I Smetana se takřka proti své vůli usmíval. Hostina byla skvělá, zábava hlučná, zvlášť když se vypilo trochu vína; Smetana však zůstával ponořen do svých 34
Severska_rapsodie.indd 34
30.6.2017 13:47:08
starostí. Po hostině se společnost rozdrobila do menších skupin a Smetana se snažil nenápadně zmizet. Vyčítal si, že nechal doma Kateřinu samotnou. Přemlouval ji, aby šla s ním, ale ta odmítala a Bedřich věděl, že by jeho naléhání bylo zbytečné. „Snad už nechcete, Friedrichu, odejít?!“ zadržel ho na poslední chvíli Dreyschock. „Byl bych dnes špatným společníkem,“ omlouval se Smetana. „Copak vás trápí?“ „Však víte… Děti nám umírají jedno za druhým. Kateřina je z toho zdrcená. A já mám i problémy se svým ústavem. Žáků ubývá,“ pousmál se Smetana, jako by se omlouval, že si tak stěžuje a naříká. „Vím o vašich starostech,“ přikývl v povzdechem Dreyschock. „Měl bych pro vás takový návrh… Nejsem si jistý, mám-li ho vůbec vyslovit,“ pokračoval váhavě Alexandr. Než stačil dokončit, přistoupil k nim Liszt a oslovil je: „Copak si tu šuškáte, vy dva?“ „Právě jsem chtěl Friedrichovi říct, o čem jsme my dva hovořili už včera.“ „Máte na mysli ten Göteborg?“ ujišťoval se Liszt. „Co je s Göteborgem?“ zeptal se Smetana, pro kterého začala být ta rozprava poněkud nejasná. Nechápal, co mají ti dva na mysli. „Vrátil jsem se minulý týden ze Švédska. Měl jsem tam pár koncertů ve Stockholnu, v Uppsale, Malmö a taky v Göteborgu. Tam mi nabízeli místo ředitele jejich filharmonického spolku. Říkají tomu Harmoniska Sällskapet, tak nějak,“ hovořil Alexandr Dreyschock trochu s despektem a pokračoval: „Já samozřejmě nemohl takovou nabídku přijmout, mám teď před sebou dlouhé turné po celé Evropě, na všechno už jsou uzavřené smlouvy. Tak jsem 35
Severska_rapsodie.indd 35
30.6.2017 13:47:08
odmítl. Ale prosili mne, jestli bych jim nemohl někoho doporučit. Čeští muzikanti tam mají skvělé renomé, o Praze se tam hovoří jako o konzervatoři Evropy. A já si vzpomněl na vás. Předem jsem nic neslíbil, nechtěl jsem to udělat bez vašeho souhlasu. Ale myslím si, že byste to měl přijmout. Je to báječná nabídka, kterou byste neměl odmítat, a vyřešila by všechny vaše hmotné starosti a problémy s vaším Ústavem. Nabídli by vám tam určitě skvělé finanční podmínky, čekalo by vás tam konečně uznání, jakého se vám zde nedostává! Mějte na mysli, že byste se tam mohl naplno věnovat tomu, co vás láká a k čemu máte tak výjimečný talent – komponování! Já věřím ve vaši budoucnost, věřím, že ve vás dříme skvělý skladatel! Tak co tomu říkáte, Friedrichu?“ díval se Dreyschock s napětím na Smetanu. Ten byl zaskočen a uveden do rozpaků takovým přívalem chvály, která ho nicméně potěšila a byla tím pravým balzámem na jeho rozbolavělou duši. A pak ho samozřejmě upoutala i nabídka, jakou Dreyschock nakonec vyslovil. Nicméně váhal. Bylo to všechno tak náhlé a nečekané. „Nevím,“ krčil nerozhodně rameny. „Friedrichu,“ vmísil se do rozhovoru Liszt, „nic lepšího tě nemohlo potkat! Nad čím chceš váhat?“ Smetana neodpovídal. Pohlédl na Liszta. Tomu se to mluví, když žije si ve Výmaru ve vile Altenburg s princeznou Karolinou Sayn-Wittgenstein, obklopen vším možným přepychem! „Mám snad zavřít ze dne na den svůj ústav? To přece nemůžu udělat! Co by tomu řekli mí žáci?!“ „Proksch bude jen jásat, protože mu přibudou právě ti tví žáci!“ smál se Liszt. „Kateřina je nemocná,“ nepřestával Smetana váhat. „Mohli byste tam odjet všichni! Celá rodina,“ naléhal Dreyschock. 36
Severska_rapsodie.indd 36
30.6.2017 13:47:08
„Musím si to ještě rozmyslet,“ odpovídal Smetana neurčitě. „Rozhodnout byste se měl co nejdříve!“ „Abys neprováhal!“ dodal varovně Liszt. Cestou domů se Dreyshockova nabídka zdála Smetanovi stále přijatelnější. Proč by se nemohl vydat stejnou cestou jako celá řada českých hudebníků před ním? Zatímco doma se sotva dočkali nějakého uznání, cizina je přijímala s otevřenou náručí. Navíc by se tak skutečně zbavil stálých existenčních starostí, ulevilo by se mu po všech stránkách. Doma ho všechno dusilo. Cítil, že už tam zůstat nemůže. Potřeboval se dostat z prostředí, kde na něj ze všech koutů dýchala smrt. Hlavně pak z očí Kateřiny. Když po dlouhém váhání dospěl k rozhodnutí přijmout Dreyschockovu nabídku stát se ředitelem fi lharmonické společnosti v Göteborku, ulevilo se mu. Jako by shodil s beder tíhu, která ho srážela k zemi. Jako by se znovu nadechl. Napřímil se. Cítil nejen úlevu a osvobození, ale i radost, ne-li přímo nadšení. Snad na tom mělo svůj podíl i těch pár skleniček vína, které vypil na hostině. Nebyl na ně zvyklý… dokonce se mu na tváři objevil úsměv, když zamířil pevným krokem k domovu. Byl všeho tak plný, že po návratu vzbudil Kateřinu, která už spala. Bedřich nemohl čekat až do rána. Cítil potřebu podělit se s někým o svou radost, o svou naději. Vyprávěl pak nadšeně Kateřině o všem, co mu řekl na hostině Dreyschock, o tom, jak ho i Liszt přemlouval, aby tak nádhernou nabídku přijal. Nepovšiml si, že Kateřina jeho nadšení nesdílí, že její oči pokrývá stále jakýsi závoj. Když pak skončil, objevily se Kateřině v očích slzy a ona hlesla chvějícím se hlasem: „Ty mě chceš, Bedřichu, opustit?“ „Já tě nechci přece opustit, pojedeme všichni, pojedeš, 37
Severska_rapsodie.indd 37
30.6.2017 13:47:08
Katy, se mnou,“ nepřestával naléhat Smetana dosud plný nadšení Kateřina však zavrtěla hlavou: „Ale já s tebou, Bedřichu, do Göteborgu nepojedu.“ Všechno nadšení ho rázem opustilo. Zmizelo, jako když vyteče naráz všechna voda z protržené hráze rybníku. „Proč?“ zeptal se sklesle. „Nemohu odjet.“ „Na novém místě bychom začali společně nový život,“ snažil se ji přesvědčit. „Ale já nechci začínat nový život, já chci ten starý!“ Kateřina měla pocit, že smrtí dětí bylo zničeno její štěstí a nyní ji zlá doba chtěla oloupit i o Bedřicha. „Já chci zůstat se svými rodiči, s Žofinkou – ta jediná mi zbyla – se svými dětmi!“ „Nemůžeš se stále utápět jen v minulosti. Je třeba myslet na budoucnost!“ „Pro mne už žádná budoucnost není.“ Smetana mlčel. Seděl sklesle u ženina lůžka. Kateřina ho znala a věděla, co to znamená. Její muž se znovu propadal do bažin beznaděje a zoufalství. A tak řekla „Jeď sám, jestli chceš, ale mne tu nech!“ Smetana nemohl dál takhle žít a přikývl. Takřka proti své vůli. Styděl se, neodvážil se na Kateřinu pohlédnout… Přes všechen smutek, který ji celou zaplavoval a v kterém se topila, vnímala Kateřina samozřejmě nesoulad, jaký mezi ní a Bedřichem v poslední době panoval. A byla si taky vědoma, že na tom má sama svůj velký podíl viny Těch několik dní, jaké po jejich nočním rozhovoru následovaly, prožil Smetana jako v horečce. Nejdříve napsal do Göteborgu, že nabídku přijímá. Odpověď na sebe nedala naštěstí dlouho čekat. Filharmonická společnost Harmoniska Sallskapet odpověděla, že očekává jeho příjezd. Tím 38
Severska_rapsodie.indd 38
30.6.2017 13:47:08
padla poslední Kateřinina naděje, kterou před Bedřichem pečlivě skrývala, že přece jen zůstane. Na dveřích Smetanova Ústavu se objevila cedule, že se Ústav na neurčitou dobu zavírá. Nastaly dny horečných příprav. Nebylo to jednoduché. Teprve nyní se ukazovalo, co je k tak dlouhému pobytu všechno zapotřebí, co chybí a co je třeba dokoupit. Nastal den odjezdu. Kateřina chtěla Bedřichovu poslední chvíle co nejvíce usnadnit, a tak se s ním šla rozloučit na nádraží. Nevyměnili si mnoho slov. „Budu ti psát,“ sliboval Smetana. „Nezapomínej tam na mne…“ „Jak bych mohl?“ Pak už následoval jen polibek na rozloučenou. Kateřina se snažila usmívat, jako by ji mužův odjezd příliš netrápil. Věděla, že Bedřicha neoklame, znal ji příliš dobře. Do hlavy se jí neodbytně vtírala myšlenka, jaká ji nepřestávala pronásledovat od té chvíle, co jí Smetana oznámil svůj úmysl odjet: Mé štěstí je provždy zničeno, zlá doba nás oloupila o vše, chudá a opuštěná budu nyní hledět budoucnosti vstříc. Smetana stáhl okénko železničního vozu a díval se na ženu dolů na nástupišti. Když ji viděl dole pod sebou, jak tam stojí sama, naposledy ještě zaváhal, nemá-li vystoupit a zůstat doma. Vlak zapískal, dal se do pohybu a Kateřina mu mávala na rozloučenou na nástupišti šátečkem, který jí dal na rozloučenou. Smetana neměl dobrý pocit. Styděl se, že Kateřinu opouští, že ji tu nechává opuštěnou a sám prchá kamsi do neznáma. Ale nemohl jinak…
39
Severska_rapsodie.indd 39
30.6.2017 13:47:08
Jiří Hanibal SE V E R SK Á R A P S ODI E Obálku navrhla Soňa Šedivá Redigovala Lucie Krátká Odpovědný redaktor Boris Hokr Technický redaktor David Dvořák Počet stran 264 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9198. publikaci. Sazba TYPA, spol. s r. o., Praha Tisk EUROPRINT a. s., Praha 5 – Košíře Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz
Severska_rapsodie.indd 263
30.6.2017 13:47:18