0038644

Nechci lasku nebeskou_001 az 003_Sestava 1 6.7.18 22:55 Strรกnka 3

HOW NOT TO FALL IN LOVE, ACTUALLY Copyright © Catherine Bennetto, 2016 All rights reserved Translation © Martin Urban, 2018 ISBN 978-80-249-3640-6

Nechci lasku nebeskou.indd 4

03/07/18 12:52

1.

Kapitola

„STOP! KDE JE AGRESIVNÍ PROSTITUTKA ČÍSLO TŘI!?“ Ihned jsem byla v pozoru, popadla vysílačku a s prstem na tlačítku zaváhala.

Agresivní prostitutka číslo tři? Agresivní prostitutka číslo tři? Copak dnes točíme prostitutky? Měla jsem za to, že dneska točíme autonehodu. „Quentin volá Emmu,“ zapraskalo to znovu ve vysílačce. „Přiveď už tu agresivní prostitutku na scénu, prosím tě.“ Místo abych vyslyšela prosbu, rychle jsem se prohrabovala zpřeházenými lejstry ve složce a prolétla seznam objednaných komparzistů. Zraněný pasák číslo jedna, zraněný pasák číslo dvě, kluk se zlomenou nohou, tři zdravotní sestry, dva doktoři, jeden vrátný a jedna sivá holubička. No dobrá, holubičku jsem si tam přimyslela. Ale agresivní prostitutka číslo tři na seznamu taky nebyla. „To snad ne!“ Mrkla jsem na dvojici kolegů v kanceláři: na nakrátko ostříhanou Sophie, šestadvacítku původem ze Somersetu, jejíž rodiče vyrábí sýr, a Douglase, který už v sedmadvaceti 5

Nechci lasku nebeskou.indd 5

03/07/18 12:52

plešatí, nosí brýle s ocelovými obroučkami a vypadá jako účetní, který se minul povoláním. Jak ten se objevil v nehezkém světě natáčení nízkorozpočtového seriálu z nemocničního prostředí, to mi hlava nebere.

Sophie se na mě podívala krví podlitýma očima. „Tys zapomněla sehnat komparz?“ Přikývla jsem.

Jenomže pokud se agresivní prostitutka číslo tři na pohotovosti nerozbrečí, pak hlavní hrdinka (dvaadvacetiletá bývalá dětská hvězda televizních estrád, která navzdory tělesné výšce 127 centimetrů shlíží na každého spatra) nebude moct tišit její srdceryvné vzlykání. A jestli se hlavní hrdina (přespříliš opálený blb, oplývající pouze dvěma mozkovými buňkami, z nichž jednu permanentně zapomíná doma) nestane svědkem poskytování útěchy agresivní prostitutce číslo tři, nebude se moct do našeho diblíka s vášní pro koně zamilovat, a tudíž půjde celá scéna do kopru. „QUENTIN VOLÁ EMMU, SLYŠÍME SE?“ „Do hajzlu.“ S prosebným pohledem upřeným na Sophie jsem zvedla vysílačku a zmáčkla přepínač. „Jo, promiň, Quentine. Ehm… Prostitutka bude, dej mi pět minut.

Přepínám.“ Jak Sophie vrtěla hlavou, diamantový piercing v jejím nose odrážel světlo ze zářivek na stropě. „Prosím tě, Sophie, já tě prosím na kolenou!“ Stála jsem před vrstvou šanonů na jejím stole. „Ne ne, Emmo. Ani náhodou!“ Vzala do ruky štos zaneřáděných harmonogramů. „Mám tu čerstvý scénáře, šibeniční rozpis natáčení, a ke všemu mi asistent režie zase překopal plány na zítřek. Musím přebukovat čtyřicet lidí po amputaci končetiny, ale tolik taxíků upravenejch pro převážení invalidních vozejků neseženu! Prosila jsem je, jestli by se mohli domluvit a cestovat spolu, ale copak může bezrukej tlačit invalidní vozík? Kromě toho…“ 6

Nechci lasku nebeskou.indd 6

03/07/18 12:52

„Ale no tak…“ Spráskla jsem ruce. „Já pro tebe před tejdnem taky hrála ženskou, co si ubližuje.“ „Musí ta prostitutka být žena?“ nabídl se Douglas a pošoupl si brýle na čelo.

Už když se před šesti lety seriál rozjížděl, utužilo naše přátelství s Douglasem zjištění, že na place nevaří dobrou kávu. Od té doby mi každé ráno nosí kafe z kavárny Costa Coffee. „Protože já bych mohl. Většinu práce mám hotovou…“ „Díky za pokus, Douglasi, ale musí to bejt žena. Drobná, zranitelná žena.“ Probodla jsem pohledem Sophie, která v jedné ruce držela nějaká lejstra a ve druhé telefon. „Tady Sophie… Fajn. A vy nemáte nohu, nebo ruku?“ „Quentin volá Emmu.“ Jeho opovržení z vysílačky přímo odkapávalo. „Okamžitě přiveď tu holku na plac!“ „Blboune.“ Až pak jsem přepnula. „Už je na cestě.“ Když jsem toho večera otevřela dveře ponurého bytu v londýnské čtvrti Tooting, bylo půl desáté. Od práce v televizi jsem si původně slibovala exotické lokace, inspirující scénáře a plat, se kterým bych si mohla dovolit nakupovat lahůdky u Waitrose. Měla jsem se stát ozubeným kolem, které pohání britskou dramatickou tvorbu kupředu. Po práci jsem chtěla vcházet do provoněného bytu, kde by na zaslouženou konzervu žrádla čekala perská kočka olizující si chundelaté tlapky. Jenže já byla jen jedním z mnoha ozubených koleček.

Pracovala jsem v nízké cihlové budově ze sedmdesátých let navržené někým, kdo šetřil na oknech. Doma to páchlo po odpadových rourách, špinavé ledničce a tomatovém pyré.

Překročila jsem pár smradlavých tenisek a odložila tašku na stolek v předsíni, kde se vršily blyštivé letáky s reklamou na dvě pizzy za cenu jedné a levné volání do Polska. Byt s vlhkými zdmi a hlučnými radiátory objevil přítel Ned, který při pohledu na můj zoufalý výraz poté, co jsme se nastěhovali, 7

Nechci lasku nebeskou.indd 7

03/07/18 12:52

prohlásil: „Ale v kuchyni je koberec!“ jako kdyby to byla nějaká výhra. Sousední byt na jedné straně fungoval jako hojně navštěvovaný nevěstinec, ten za druhou stěnou obýval pár, který si během sexu s oblibou dopřával výprask – a dost nahlas. Lehké holky byly celkem milé, i když poněkud utahané, zato mrskači za zdí pořád do něčeho bušili, noc nevyjímaje.

Pravděpodobně sami do sebe. „Nede?“ volala jsem ho. „Tady,“ ozval se přidušený hlas z ložnice.

Ned se v rohu místnosti hrbil u monitoru počítače. Na neustlané posteli se válely popsané papíry. „Ahoj, kotě!“ Vyskočil ze židle, objal mě oběma rukama a poškrábal třídenním strništěm. „Jak ses dneska měla?“ „Ále, znáš to. Jako vždycky.“ Podívala jsem se na monitor, kde už měl zase vypsané citáty, které ho měly motivovat k rozjetí nesmírně úspěšného, nicméně dosud nespecifikovaného podnikání, a pak pohledem sklouzla na horu špinavého prádla na podlaze. „Stihl jsi dnes něco udělat?“ „Průzkum,“ odpověděl Ned. Zacvrlikal mu mobil. Přeběhl pokoj, zazubil se na zprávu a dal se do psaní odpovědi.

Unaveně jsem se dovlekla do kuchyně, kde jsem neobjevila žádné jídlo ani nápoje, jen ulepenou podlahu. Myšlenky na jídlo jsem pustila z hlavy, zhroutila se na gauč a pustila televizi, kde zrovna běžel jeden hodně starý díl seriálu Přátelé. O pár minut později do obýváku přišel Ned, džíny mu na hubených nohou jen visely a v jedné z ponožek, které netvořily pár, měl díru. Při bližším ohledání jsem zjistila, že ponožka je moje. „Koupilas něco k večeři?“ Skočil na gauč a vzal mě kolem ramen.

Nemohla jsem uvěřit svých uším, že tohle téma zase nakousl. Už zas. Připadalo mi, že pro něj začínám existovat, až když večer vejdu do předsíně. „Jestli jsem já koupila nějaký jídlo?“ Oči mi lezly z důlků.

8

Nechci lasku nebeskou.indd 8

03/07/18 12:52

„No… jako že…“ Zamrkal. „Cestou domů jsi přece šla kolem obchodu, tak mě napadlo, no víš co…“ „Jestli jsem já koupila něco k večeři?“ Ned se na mě úkosem podíval. „No…“ „Já, která odcházím v půl šestý ráno, zatímco ty se bůhví dokdy válíš v posteli a celej den se akorát tak škrábeš na zadku?“ Ned s tím okamžitě přestal. „Já, která ani neměla čas se převlíknout po odpoledni stráveným v kostýmu zmlácený prostitutky, protože jedna z hereček uvízla v zácpě, druhou prý postihlo vypadávání vlasů a třetí se odmítala dostavit na scénu, dokud nedostane bezlepkovou pizzu se sejrem bez laktózy?“ „Že bych ohřál fazole?“ „Já, která odešla z práce a zapomněla, že mám obličej zmalovaný jak pitomá štětka,“ divoce jsem mu šermovala prstem před obličejem, „a když jsem se vracela do studia, abych se odlíčila, zastavila mě nějaká ženská na ulici s dotazem, jestli jsem v pořádku a jestli nemá volat poldy? Já? JÁ?

Jestli já koupila nějaký jídlo?!“ Zatímco se Ross a Rachel na televizní obrazovce líbali, cukalo mi obočí. „Ještě máš…“ Ned mi váhavě ukázal prstem k nosu. „Pořád tam něco máš…“ Za svitu holé úsporné žárovky jsem si napustila vanu. V kuchyni něco třísklo o zem a Ned vyjekl. Jestli má v plánu udělat večeři, bude muset projevit notnou dávku kreativity, k dispozici je jen prošlá kostka slepičího bujónu a podezřele vypadající rajče. I když možná je to spíš jablko…

Vklouzla jsem do vany a zavřela oči. S Nedem jsem byla od chvíle, co se na mě usmálo štěstí v den mých dvaadvacátých narozenin, kdy jsem vymetala bary, ztratila se kamarádům a nakonec zakopla a svalila se na zem v jednom průchodu, kde zrovna seděl nějaký chlápek a cpal se 9

Nechci lasku nebeskou.indd 9

03/07/18 12:52

bramborovými lupínky. Ned Dixie. Rozdělil se o lupínky, a ještě mě k narozeninám obdaroval kebabem, který jsem druhého dne ráno našla v kabelce, tak jsem si ho dala k snídani. Večer pak Ned přišel ke mně domů a já se při divoké improvizované party mohla umlátit smíchy, když imitoval Basila Fawltyho. Zrzavé vlasy mu trčely z hlavy do všech stran a nos měl lehce pokropený pihami. Já zrzky prostě zbožňuju. Kennetha Branagha, Erika Stoltze kolem roku 1985, toho týpka ze seriálu Ve jménu vlasti, Tima Minchina.

Chuckyho. Nebo toho ne? Že by se líbil jen mně? No nic, Ned měl zrzavé vlasy, výrazné obočí, šibalský úsměv a podle mě byl a je sexy. Měl tvořivou náturu. Zastával názor, že vylepšit se dá úplně všechno. Vymyslel ubrouskolátor – eskalátor s vlhčenými ubrousky připevněnými na madlech, aby si cestující během jízdy dezinfikovali ruce. Bento box s troubou – krabičku na oběd, ve které se dá zapéct toast.

Antiprdle – váčky v zadní kapse kalhot naplněné voňavkou, kterou při náhodném upšouknutí vypustíte stisknutím tajného tlačítka na přední kapse kalhot, čímž smrad přebijete.

Jo, ten kluk nemá o nápady nouzi.

O pár týdnů později už jsme do sebe byli zamilovaní až po uši a sháněli si byt. Ned byla moje permanentně čiperná, přehnaně dychtivá, nepraktická veselá kopa, moje chaotická a nemotorná láska. Byla jsem jím posedlá. Když jsem jednou odešla do práce s příšernou kocovinou (takovou, že když rychle pohnete očima, opotíte se za krkem a málem omdlíte), někdo mi dal echo, že Ned prý leží s ošklivou zlomeninou nohy ve špitále. Vyběhla jsem ze studia a v duchu spílala Nedovi za to, že tomu trpaslíkovi z bytu o tři patra níž slíbil, že se mu podívá na rozbitý satelit. Když jsem v metru zahnula za roh a silou vůle překonala nutkání vyzvracet čistou tequilu, uviděla jsem Neda s širokým úsměvem na tváři, jak se opírá ve stanici o zeď, v ruce drží housku nacpanou hemenexem a obě nohy má zdravé.

10

Nechci lasku nebeskou.indd 10

03/07/18 12:52

„Říkal jsem si, že by sis dneska mohla dát voraz,“ prohlásil a napřáhl ke mně volnou ruku.

Vděčně jsem se mu zhroutila do náručí. Odvezl mě metrem domů a celý den o mě pečoval. Hladil mě po vlasech, ustlal mi na gauči a asi po tisící dvousté sedmnácté se mnou sledoval Princeznu Nevěstu. Měla jsem pocit, že budoucnost mám narýsovanou. Ležela jsem schoulená na gauči v objetí chlápka, co se španělským přízvukem, který spíš připomínal brebentění vietnamského stánkaře, dokolečka opakoval repliku: „Jmenuji se Indigo Montoya. Zabil jste mi otce. Připravte se zemřít.“ a smála se, dokud jsem nevystřízlivěla. Jenomže když jsme si na internetu vyhledali, co obnáší zlomená fibula a tibia (tohle Ned oznámil naší recepční), uvědomili jsme si, že na můj firemní večírek, který se měl konat za dva týdny, budeme muset sehnat falešnou sádru. Na eBayi jsme koupili ortézu a Ned si vymyslel důmyslnou historku, ve které figurovala uvolněná podlážka lešení, ptáčátko v nesnázích a jedna z těch hezčích prostitutek odvedle.

Zapsal se na on-line kurz pro budoucí byznysmeny a slíbil, že jednoho dne určitě prorazí v New Yorku, ať už bude předmětem jeho podnikání to, či ono. Procházeli jsme nabídky bydlení v Brooklynu, vybírali psí rasu vhodnou do bytu a snili o tom, že jednou budu točit pro Weinsteina.

Mezitím jsem se vypracovala z poslíčka na druhou asistentku režie a dokázala si každý týden dát nějaké peníze stranou. Jenomže Ned svůj kurz nedokončil. A z nápadů načmáraných na zadní straně účtů za vodu žádný vynález nevzešel. Po snech o New Yorku zůstalo prázdno a já ho neměla čím zaplnit. „Kotě?“ Ned zaklepal na dveře. „Kotě, už půjdeš z koupelny? Něco pro tebe mám.“ Naposled, když tohle říkal a já otevřela dveře, měl předkožku přetaženou přes okraj kalhot, pravil, že je to jeho 11

Nechci lasku nebeskou.indd 11

03/07/18 12:52

sušená meruňka a řehtal se tomu jak malý kluk. Takže jsem se zabalila do osušky nahřáté nad radiátorem a otevřela dveře, v kterých se usmíval Ned. „Následujte mě, má paní,“ nabídl mi rámě a odvedl mě do obýváku.

Na podlaze ležela přikrývka a na ní byl v různých hrncích a otlučených talířích nachystaný piknik. Na konferenční stolek ukapával vosk ze svíček ze sámošky. „Má paní, dnes se podává…“ Ned nadzdvihl pokličku béžového kastrůlku, „sladký hrášek s mátou.“ Pak pozvedl okraj ubrousku položeného přes malou konzervu. „Tuňák v pramenité vodě – pro dámu samozřejmě ulovený s ohledem na delfíny – s krémovými sušenkami,“ vzal do ruky sušenku a ohnul ji, aniž by se rozdrobila, „lehce navlhlými.“ Ukázal na scvrklé rajče/jablko na hnědém tácu. „A co je tohle, nevím.“ S nadějným výrazem se zazubil, takže jsem se na něj už nemohla mračit.

Přišel blíž, přitáhl si mě k sobě a políbil mě. Ned sice vloni dvakrát ztratil platební kartu v metru (samozřejmě s pinem napsaným na zadní straně), jediný nákup vozil domů autobusem na několikrát a na obecný vkus byl až moc pihovatý, ale jedno se mu muselo nechat – uměl skvěle líbat. Upustila jsem osušku. V podbřišku se mi rozlil slastný pocit, jak během líbání klesal od pusy přes prsa a dolů až k…

O pár minut později jsem zvedla hlavu. „Nemám tě navigo…?“ „Ne.“ Navzdory líbacím dovednostem míval Ned problém lokalizovat klitoris. Nakonec ho vždycky našel, a tak aby mi při tom hledání nebyla dlouhá chvíle, jsem myslela na nadcházející víkend. Měla jsem jít s kámoškou Helen na brunch.

Koordinovala akce pro jednu firmu se sídlem na Russelově náměstí, která investovala do kariéry hudebníků, scenáristů a producentů reflektujících současnost, takže Helen měla 12

Nechci lasku nebeskou.indd 12

03/07/18 12:52

spousty historek končících nějak takto: „A pak jsme někdy kolem pátý ráno skončili v bývalý továrně na pantofle, kde bylo soukromý promítání novýho černobílýho filmu toho holandskýho režiséra, co ho natočil iPhonem na Aljašce a co v něm hrajou rusky mluvící loutky.“ Pokaždé nejdřív probereme, s kým se Helen naposledy vyspala (obvykle to byl nějaký společensky výstřední hubeňour na začátku hvězdné kariéry, se kterým se seznámila v práci), a pak si objednáme.

Vajíčka, slaninu, párky a… Žampiony!

Našel ho!

Když jsem o hodinu a půl později ležela rozvalená na gauči (jakmile Ned klitoris zaměřil, jelo to jak po másle), Ned se ke mně naklonil a políbil mě na ucho. „Zítra koupím něco k snědku, kotě.“ Pak vstal, otevřel si pivo a šel brouzdat po eBayi, zatímco já se stočila do klubíčka a pustila si film Přece bych ti nelhal. „Hmm,“ protahovala jsem se, ale oči zůstávaly stále zavřené.

Takhle krásně jsem se nevyspala od těch poklidných devíti měsíců, po které jsem pobývala v děloze. Otevřela jsem oči. Stále jsem ležela na gauči. „Šmarjápanno!“ Vyskočila jsem a odběhla do ložnice. Úplně oblečený Ned ležel na posteli, na polštáři na mé straně ležela konzerva a vedle ní rozsypaná kukuřice. Chňapla jsem po telefonu ve stojánku. Osmnáct zmeškaných volání! „Nede, mám zpoždění!“ Ned se vztyčil jako Drákula z rakve, na půlce hlavy mu vlasy trčely kolmo vzhůru, na tváři měl přilepenou kukuřici. „Ne! To není možný!“ Vypadal vyděšeně. „Sakra že jo!“ Bleskově jsem prohrábla hromadu prádla na zemi. „Osmnáctkrát mi volali z práce. Vždyť jsi ležel vedle telefonu. Teď mě vyrazej, a přitom jsem tu jediná, kdo dostává plat!“ 13

Nechci lasku nebeskou.indd 13

03/07/18 12:52

Hupsla jsem do džínů. V Nedově výrazu už se nezračil děs, jen kocovina. „Jo tohle zpoždění máš na mysli.“ Znovu zalehl do postele plné kukuřice. „Já už se lek, že myslíš ty ženský věci.“ Přestala jsem zápasit se zipem a v duchu si promítla menstruační kalendář. „To snad ne…“ Podívala jsem se na Neda. Byl opět v bezvědomí, uchlácholen přesvědčením, že mě nepostihne těhotenství, ale pouhý vyhazov. „Na tohle teďka není čas.“ Narvala jsem nohy do tenisek a vyběhla z bytu.

Jak jsem spěchala do kanceláře a odmotávala si šálu, zamotaly se mi ruce do chuchvalce sestávajícího se z kabelky, šály a rukávů bundy, takže jsem málem shodila vánoční stromeček ozdobený jediným řetězem a andělíčky s tváří Roda Stewarta, které jsem vyrobila o jednom ospalém odpoledni. „Nesháněl mě Quentin?“ vyzvídala jsem zadýchaně, odložila chuchvalec a chňapla po vysílačce na Douglasově urovnaném stole. „Děje se něco?“ Sophie a Douglas se na sebe podívali. „Co je?“ „Tedy,“ spustil Douglas, „možná to nebyla tvoje vina…“ „Zapomněla jsi sehnat někoho na mrtvýho houmlesáka na natáčení Bažiny,“ přerušila ho Sophie. Vzala si ze stolu cigarety a přešla ke mně. „Ale naštěstí, anebo naneštěstí – záleží na úhlu pohledu – padl kostým Quentinovi.“ „Nééé,“ zaúpěla jsem. „Takže ráno musel hodinu ležet u břehu řeky na břiše,“ doplnil ji Douglas.

Zapomenout na zajištění komparzistů dva dny za sebou bylo nehorázné samo o sobě, ale zapříčinit, aby musel první asistent režie – můj šéf – ležet v prosinci na břiše v bažinaté části řeky… to bylo… Už jen z té představy se mi zvedal žaludek.

14

Nechci lasku nebeskou.indd 14

03/07/18 12:52

„Není… zrovna moc dobře naladěný,“ řekl Douglas a pošoupl si brýle. „Byla taková zima, že mu pak vizážistky musely rozmrazovat obličej fénem, aby mohl vůbec mluvit,“ dodala Sophie. „Pane. Bože,“ plácla jsem se dlaní do čela. „Jdeme,“ řekla Sophie a nabídla mi cigaretu. „Už je to pryč. Všichni se vrátili do studia, Quentin už dokáže ovládat rty a ty vypadáš, že si potřebuješ dát šluka.“ Přikývla jsem. „Douglasi, kdyžtak to vem za nás,“ řekla Sophie a vyšla z kanceláře.

Venku jsme si sedly na místo vyhrazené kuřákům, což byla kovová klec mezi uličkou pro zásobování a hlučnou klimatizací. „Nějak moc mlčíš,“ řekla Sophie a sledovala, jak zírám na hromádku něčeho rozbředlého vedle uličky a soustředím se na vypočítávání plodných dnů. „Jenom přemýšlím, jak ten čas letí, když člověk pracuje zrovna tady,“ odpověděla jsem. „To mi povídej.“ Sophie spustila monolog o tom, jak se v pátek probudila a zjistila, že už je zase prosinec. Potom si uvědomila, že už jí není pětadvacet, ale šestadvacet a jestli už by se neměla začít chovat jako dospělá, navázat dlouhodobý vztah a pořídit si životní pojištění, podprsenky bez otvorů na bradavky, pohovku, na které se nesmí sedět, a auto, ve kterém se nesmí jíst.

Uvědomila jsem si, že držím cigaretu. Odhodila jsem ji a zašlápla ji. „… A v kolika letech měl přestat nechávat v posteli latexový hračky? Tohle se člověk nikde nedozví. Chci říct, že jsem ještě nikdy nešla na žádnej francouzskej film. I když ve Francii jsem jednou byla a do kina tam šla, ale film byl anglicky s francouzskejma titulkama… A to se asi nepočítá.“ „Jelito,“ řekla jsem si pod fousy.

15

Nechci lasku nebeskou.indd 15

03/07/18 12:52

NECHCI LÁSKU NEBESKOU Catherine Bennetto Z anglického originálu How Not to Fall in Love, Actually, vydaného nakladatelstvím Simon & Schuster UK Ltd v Londýně v roce 2016, přeložil Martin Urban Obálku navrhl/a nebo zhotovila Soňa Šedivá Redigovala Michaela Bečková Odpovědná redaktorka Anna Urbanová Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 424 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9978. publikaci Sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

Nechci lasku nebeskou.indd 424

03/07/18 12:52