Issuu

KNIŽNÍ KLUB

Nuly_001 a 003.indd 3

7/10/17 1:06 PM

Přeložila Lenka Faltejsková

ISBN 978-80-242-5840-9

Nuly.indd 4

10.7.2017 11:22:18

Kniha pro vĹĄechny nuly

Nuly.indd 5

10.7.2017 11:22:18

K APITOL A Ø

Transmongolská magistrála

NEDALEKO ULÁNBÁTARU

lak na kolejích rachotí, kolébá se ze strany na stranu. Uvnitř se mísí stovky pachů – česnek v železné pánvi wok, mokrá koza, odér z kbelíku s močí – a v Chanceových útrobách sílí nevolnost. Už si ani nevzpomíná, kdy naposledy něco jedl. Ale má po ruce lahev s vodou z průhledného plastu, pokrytou načervenalým ﬁlmem stepního prachu. Napije se. Hrdlo jej pálí jako odřené koleno. Tři muži na protější straně stolku jej pozorují. Voda chutná výrazně po minerálech. Chance ani neví, kde k ní přišel – zřejmě ji naplnil z nějakého kohoutku ve vlaku. Doufá, že v části vyhrazené turistům. Ne v té pro všechny ostatní. Nebo, ještě hůř, tam, kde zahlédl toho jaka. Pokusí se popotáhnout, ale levou nosní dírku má ucpanou zaschlou krví.

Nuly.indd 7

10.7.2017 11:22:18

„Potřebujete něco?“ zeptá se tlumočník. Jeho rty zvlní nepatrný úsměv. Uhlově černé vlasy má protkané stříbrnými žilkami. „Ale, tak najednou jste milý,“ utrousí Chance. Jeho hlas připomíná zadrhávající se skřípot – zvuk vrzajících dveří, které dřou a drhnou o zárubeň. Tito tři Číňané – starý prošedivělý chlapík s obočím jako dvě housenky, jeho tajemník se rty tenkými jako břitva a tlumočník – na něj civí, jako by mu narostlo třetí oko. „Máme otázky,“ konstatuje tlumočník. Zatím nepřekládá – druzí dva ještě nepromluvili nahlas, ne dnes. Zato toho spoustu napovídali, když jej unesli z Moskvy, ačkoli ani tehdy toho tlumočník příliš netlumočil. Vesměs spíše vysvětloval, co se chystá. Vyjedeme si na výlet. Posadíme vás do vlaku. Nebudete vzdorovat, jinak dopadnete špatně. A vaši přátelé také. Poté pronesl kouzelné zaříkávadlo: Máme Aleenu Kattanovou. Nyní tedy Chance sedí zde. Je mu zle. Má závrať. A je nervózní. Jiskřička tančící na konci roztřepeného drátu. Stařec kývne na tajemníka, načež ten pošeptá tlumočníkovi sérii čínských slov. Chanceovým severokarolínským uším to spíš než mluvu připomíná syčivé mrmlání. Tlumočník přikývne. „Mí přátelé říkají, že nemáte žádné zvláštní schopnosti, proto jim připadá zvláštní, že mají hovořit právě s vámi.“ „To není žádná otázka.“ „Rozveďte to, prosím.“ Panika se mu svíjí v srdci jako klubko hadů. Ví, že od něj něco chtějí, netuší však co. Přede dvěma dny se jej vyptávali, a protože nechápal, pořídili mu podlitiny kolem obou očí, teleskopickým obuškem zpracovali jeho levé koleno a zbytek těla pěstmi, než jej v kupé nechali samotného. Teď jsou zpět a on stále vůbec netuší, co chtějí. „Já to nechápu,“ pronese a zhluboka se nadechne popraskanými rty. „Dostal jsem nakládačku a mozek mi moc nefunguje, pomozte mi porozumět otázce…“ Stařec zachmuřeně semkne rty. 8

Nuly.indd 8

10.7.2017 11:22:18

Tajemník Chance udeří. Hlava mu odlétne na stranu. V ústech cítí krev, kousl se do tváře. Vyplivnout, nebo polknout? Rozhodne se polknout, což ovšem nevolnost jen zhorší. Tlumočník dodá s přepečlivou výslovností, jako by Chance byl nejen Američan, ale také idiot: „Vaše technické schopnosti nestojí za nic.“ Chance si uvědomí, že tlumočník nikdy nepřekládá jeho slova svým společníkům. Tedy rozumějí anglicky. Jen s ním nemohou – nebo nechtějí – mluvit. „To máte nejspíš pravdu.“ „Tak proč s vámi mluvíme?“ Chanceovi se zdá, že konečně chápe. „Říkáte tím, že jsem dost bezvýznamnej hacker. To asi jsem. Tak proč jsem tady?“ Zkřiví se mu rysy, polkne další sousto krve, pokusí se o úsměv. „Prostě mě vybrali.“ „Vaše vláda.“ „Když říkáte.“ „Tedy Týfón.“ Chance roztáhne rty v širokém úsměvu. Neveselém a krvavém. „Jak říkáte.“ „Jak jste Týfón zastavili?“ Nyní se Chance rozesměje. Je to přerývaný chraplavý zvuk. „Kdo říká, že jsme to zastavili?“

Nuly.indd 9

10.7.2017 11:22:18

ČÁST PRVNÍ

VÝBĚR

Nuly.indd 11

10.7.2017 11:22:18

K APITOL A 1

Chance Dalton

MIDLAND, SEVERNÍ KAROLÍNA

hance leží pod svým zeleným automobilem Plymouth Duster a pokouší se – neúspěšně – opravit netěsnící olejovou vanu. Náhle zaslechne křupání štěrku, něčí kroky. Chce se vysoukat ven, v tu chvíli však ten někdo prohlásí: „Takže tos byl ty.“ Čísi ruce jej popadnou za paty a vytáhnou zpod auta. Chance vzhlédne a spatří nad sebou tři chlapy. Dva z nich jsou hráči amerického fotbalu: Ryan Bogardian a Anferny Derkins. Quarterback a linebacker týmu Yellowjackets, v tomto pořadí. Ryan je urostlý jako velký bílý žralok – dlouhý, štíhlý, rychlý jako blesk. Derkins vypadá spíš jako plod lásky mezi nákladním vlakem a bankovním sejfem. Ten třetí je výrazně starší. Ježatý neudržovaný knír má notně prošedivělý. A ráčna, kterou třímá v ruce, je také notně zrezivělá.

Nuly.indd 13

10.7.2017 11:22:18

A kurva. Chance si otře ruce do trička a chce se zvednout, ale Ryan mu šlápne na prsa a zatlačí jej k zemi. Jako první promluví ten starší. „Nevypadáš jako počítačovej maniak.“ „Taky nejsem,“ opáčí Chance. A vlastně to není lež. Prásk. Tvrdý kopanec do žeber od Anfernyho Derkinse. Chance cítí, jak v něm něco prasklo. Bolest se dostaví jako kámen prohozený oknem. Chance vykřikne, překulí se… Čísi ruce jej vytáhnou na nohy. Přimáčknou ho k autu. „Nechápu, co jsem měl podle vás udělat…,“ brání se Chance a pokouší se nesípat. Starší muž mu zasadí pěstí ránu do břicha. Exploze bolesti. Chlap se k němu přilepí jako smrad ke skunkovi a přimáčkne mu ráčnu ke krku. Chance se brání, lapá po dechu, cítí, jak se mu v horní části krku a ve tvářích městná krev jako voda v balonku, najednou jako by byl jeho mozek příliš velká ryba v příliš malém akváriu, do jehož skla neustále ťukají usmrkanci. Ťuk, ťuk, ťuuuuk. Nesahejte na to sklo, děti. Derkins se chechtá. Bogardian se jen pošklebuje, bradu má vystrčenou, jazyk položený na horním rtu připomíná slimáka. Jeho oči jsou neúprosné, pohlcují světlo, leč zračí se v nich jedině temnota. Temnota, zášť a trocha té nenávisti. Nebo možná spousta nenávisti. Chanceovi víří před očima černé tečky, které se jako inkoustové kaňky rozpíjejí na kraji periferního vidění. Srdce mu duní až v krku, v tvářích, za očima. Konečně ten chlap ruku s ráčnou odtáhne. Chance zalapá po vzduchu, bolestivě se nadechne. „Tohle je tvý auto?“ zeptá se stařec. Obchází kolem plymouthu. Derkins s Bogardianem odtáhnou Chance stranou. „Ne,“ odpoví Chance a v duchu už slyší samolibý komentář, který se líhne v jeho nerozumné hlavě. Pokouší se to zarazit, ale slova mu proklouznou a už se řinou ven. „To je můj poník, nebo 14

Nuly.indd 14

10.7.2017 11:22:18

ve skutečnosti teda jednorožec. Jmenuje se Princezna Jasněnka, tak se k ní chovejte hezky…“ Lup! Vzduchem prolétne pěst a přistane mu na oku se silou náklaďáku. Nyní se usmívá Bogardian. Bývalý quarterback odtáhne ruku, podrží zaťatou pěst před sebou jako trofej, políbí ji jako svého mazlíčka. „To byla dobrá rána, hochu,“ pochvaluje si stařec a dotýká se plymouthu v barvě tmavého lesa. „Máš pořád páru.“ „Díky, tati,“ odtuší Bogardian. Chance zamžiká, rozkašle se. „Můžu se vás na něco zeptat?“ Bogardian si s otcem vymění pohled. „Od koho to víte?“ zajímá Chance. „Co jako?“ opáčí Bogardian samolibě. „O tom, co si myslíte, že jsem udělal.“ Starší Bogardian se zasměje. „Jeden z tvejch hackerských kamarádíčků všem rozeslal e-mail. Prozradil nám, kdo s náma ve skutečnosti vyjebává.“ „Já ale nejsem hacker,“ namítne Chance. Není. Jen zná lidi. Umí je odhadnout, ví, jak se jim dostat na kobylku, ale jinak hraje jen druhou ligu. „Nemám žádné hackerské kamarádíčky.“ „Ne,“ souhlasí otec s širokým úsměvem. „To asi nemáš.“ Quarterback jej znovu udeří. Přímo do žaludku. Uuf. Chance si nemůže pomoct. Předkloní se. „Zeptám se ještě na něco.“ Přeruší jej záchvat kašle. „Jaký to bylo?“ „Jaký bylo co?“ „Jaký bylo, když jsi přišel o stipendium, ty zkurvenej úchyle…“ Další úder, hlava mu odletí dozadu. Rty se rozmáčknou o zuby. Krvácí. Derkins jím mrští o zem. Vzápětí už se na něj vrhá Bogardian a buší do něj pěstmi jako kladivo do sloupku zaráženého do vyprahlé půdy. Chance vykřikne. Ne bolestí. Ta je zlá. Sakra, je přímo strašná. On však vykřikne kvůli tomu, k čemu se schyluje. 15

Nuly.indd 15

10.7.2017 11:22:18

Bogardianův otec zvedne ráčnu. A začne vytloukat okna Chanceovy jediné skutečné lásky: Plymouthu Duster. Ø Ø Ø Velký mobilní dům na jižním konci staré rodinné farmy – farmy, jež se proměnila v peklo, protože Chance ji není schopen udržovat. Pozemek zarostl vysokou travou a jedovatcem. Roste zde stará jabloň, tak sužovaná parazitickou rostlinou kudzu, že získala tvar artritidou trpícího tyranosaura. Chance opileckým vrávorem klopýtá kolem staré stodoly, každý krok bolí. Žebra jej pálí, jako by mezi ně někdo vrazil nůž. Uvnitř zamíří ke dřezu. Odstrčí špinavé nádobí. Vyplivne krev do bílého porcelánu. Jazykem zakývá uvolněnou stoličkou. Olízne si rozbitý ret. S bolestnou grimasou se sehne a umyje se. Napadne jej nepříjemná myšlenka: Jestli to vědí oni, kdo další? A kdo vůbec lidem vykládá, že to byl on? Jak to vlastně mohl někdo zjistit? Očividně ale zjistil, a v tom případě to možná vědí i úřady. Tím pádem by to mohlo brzy prosáknout do médií. Co když si ho podají, co pak? Bude muset utéct z města. A ještě předtím dostane pořádnou nakládačku. Nejhorší je, že po něm půjdou i Beztváře. Propůjčil si jejich jméno. Jejich renomé. Jestli jeho dopadení způsobí odmaskování maskovaných – neříkají si Beztváře bezdůvodně. Od nich by se mohl dočkat daleko horšího trestu, než je výprask. Mohli by mu ze života udělat fašírku. Chance se obvykle drží stranou. Jenže v té věci s fotbalistickou „znásilňovací četou“ – tam zkrátka zakročit musel. Musel. Bylo to správné. (Tichý hlásek mu v duchu připomene, navíc jsi chtěl splatit dluh, viď?) A nyní má před sebou další dluh, který je třeba splatit. Pomstít Duster. Chance zamíří ke svému notebooku. Otevře Facebook. Ignoruje všechna upozornění a GIFy s koťaty a pobouřené komentáře 16

Nuly.indd 16

10.7.2017 11:22:18

k té či oné záležitosti, najede do vyhledávacího pole. Najde si účet Ryana Bogardiana. Spousta lidí se hráče zastává. Chance zahlédne komentář: Vím, že jsi ty holky neznásilnil, ale někdo by to udělat měl. To Chance vytočí. Ale proto tu není. Prohlédne si seznam Ryanových přátel a příbuzných. Ryanova otce v něm nenajde. Nevypadal jako uživatel Facebooku, ačkoli Chance překvapuje, kolik lidí dnes na této síti je. Zato objeví Ryanovu matku. Marylou Bogardianová. Ta bude stačit. Najde si její účet. E-mailovou adresu, co s ním propojila. Tu posléze použije a přihlásí se jako ona. Kdyby měl dost času, pravděpodobně by rozlouskl i její heslo – starší lidé ani zdaleka nepoužívají dostatečné zabezpečení. V polovině případů je to heslo123, jméno kočky nebo něco, na co člověk snadno přijde, stačí studovat deset minut jejich příspěvky. Chance ale nehodlá ztrácet čas. Zatrhne políčko, které Facebooku sděluje, že uživatel – Marylou – zapomněl heslo. Facebook slíbí, že mu nové heslo přijde e-mailem, on však zatrhne políčko, jež uvádí, že danou e-mailovou adresu již nepoužívá. Facebook tedy požádá o novou adresu a on vloží jednu falešnou, kterou využívá pro podobné účely. Stránka mu položí bezpečnostní otázku. Jak se jmenovala vaše matka za svobodna? Nové okno prohlížeče. Chance se vrátí a začne se probírat Marylouiným proﬁlem. Je poměrně strohý, vesměs sdílení politických kauz a afér, které by se daly snadno vyvrátit zběžným průzkumem na stránkách Snopes.com. Chance tedy zkusí jednu z těch stránek s rodokmeny. A bingo! Marylou tu má účet. Rodokmen pěkně zveřejněný. Dívčí jméno její matky: Kiplingerová. Zpět do okna s Facebookem. Chance vyplní jméno. Telefon mu cinkne. Chance jej popadne a změní Marylouino heslo na můjsynznásilňuje. Poté se s pomocí hesla přihlásí jako Marylou. Krev 17

Nuly.indd 17

10.7.2017 11:22:18

se mu rozproudí v žilách jako kulka rotující kovovou hlavní. Začne psát na zeď Marylou Bogardianové nový status. Status týkající se jejího drahého syna. Ráda bych se omluvila za svého syna Ryana. On těm chuděrkám skutečně udělal ty strašné věci, je násilník a netvor. Vyčítám to sobě i manželovi, který nás týral a zajímal se jedině o pivo, fotbal a časopisy, v nichž se souloží s koňmi. Můj syn znásilňoval. Můj manžel mě tloukl. Bůh buď milostiv našim duším. „Doufám, že se to rozšíří jako epidemie opičí chřipky,“ utrousí Chance pro sebe. Zmáčkne políčko Zveřejnit. Vtom monitor zčerná. Zůstane na něm jen zářící bílá tečka. „Co to…“ Monitor několikrát cvakne. Cvak. Cvak-cvak. Cvakcvakcvak. Pak znovu ožije. Okno s Facebookem je pryč. Uprostřed obrazovky čeká malé vyskakovací okno. Jako ze starých Windows 95 – špatné rozlišení, rozostřené pixely. Poněkud deformované, barvy nabírají nepříjemné odstíny. Ve vyskakovacím oknu stojí: ŤUK-ŤUK. Hackli mě, pomyslí si Chance. Monitor opět zčerná, a přesně v tu chvíli se dveře přívěsu rozlétnou – vytrhnou se z již vetchých pantů a odletí stranou. Dovnitř vpadnou dva muži. Policisté. Zvláštní jednotka. Federálové, CIA, NSA, Chance netuší, co jsou zač – ale mají černou výstroj, helmy, obličej chráněný plexisklem. Chance nemá čas zjišťovat, kdo jsou nebo co chtějí. Vyskočí a jeho tělo zaprotestuje proti tomu prudkému pohybu. Ozve se střelba. Notebook se roztočí a exploduje v dešti černého plastu. Chanceovi zvoní v uších. Dá se na útěk. Nedostane se daleko. V ložnici už někdo čeká. Pažba brokovnice jej ze strany udeří do hlavy a on upadne na vratký stolek, který zakoupil v garážovém výprodeji. Radiobudík odletí přes pokoj. Chance se plazí k posteli, pokouší se zvednout… 18

Nuly.indd 18

10.7.2017 11:22:18

Cestu mu zastoupí muž. Starší černoch, nakrátko ostříhaný, s licousy na tvářích. Vysoká ramenatá postava v pomačkaném vládním obleku. Strčí si do úst žvýkačku. „Dali vám pořádně na prdel, co?“ nadhodí. „Uhodil jste mě,“ protestuje Chance, ale špatně artikuluje. Obličej ho bolí. „A jestli se pokusíš utéct, udělám to znovu.“ Chance zakašle. „Nevím, co jste zač, ale tohle je vniknutí na soukromej pozemek.“ Odpovědí je mu smích. „Mám k tomu povolení,“ prohlásí chlapík. Žádný jižanský přízvuk, ani stopa po výmluvném protáhlém severokarolínském dialektu. Jeho slova znějí úsečně. Jako zastřihnutá nůžkami. „Já jsem pan Vláda.“ S tím pan Vláda střelí Chanceovi do krku uspávací šipku a všechno kolem se utopí v zářivém světle.

Nuly.indd 19

10.7.2017 11:22:18

K APITOL A 2

DeAndre Mitchell

SAUSALITO, KALIFORNIE

eAndre si dlouhými prsty zamáčkne sluchátka do uší, vysune nohy z Hondy Accord, jež mu nepatří, a dojde k čerpacímu stojanu. Na svém odblokovaném iPhonu si nastaví přehrávání muziky. Vzápětí začne hrát Chiddy Bang. DeAndre si bubnuje prsty do prsou a jednou ruku drží čerpací pistoli. Přidrží telefon pět vteřin nad čtečkou karet. Cítí, jak přístroj zavibruje, našel signál přes Bluetooth. Zahájí stahování. Čísla kreditních karet – jsou jich stovky, čísla i data z magnetických pruhů karet všech, kdo tu během uplynulého týdne tankovali, se zipují do jeho telefonu. Jakmile je přístroj hotov, znovu zavibruje. DeAndre strčí telefon do kapsy. Kývá hlavou do rytmu. Plácá se dlaní do stehna. Skončí s tankováním – v ceně šesti dolarů, ani ne osm litrů –, nastoupí do auta a odjede.

Nuly.indd 20

10.7.2017 11:22:18

Devadesát procent takto získaných čísel kreditních karet prodá. Na online trhu s kartami se vždycky najde někdo, kdo shání čerstvou várku čísel. Při ceně deset babek za jedno to dnes dělá tři tisíce dolarů. A není to jediné místo, kam chodí na lov. Má toto chytré zařízení – skimmer – ve Valeru na dvaaosmdesátce, v samoobsluze Sev na Shoreline a v Safewayi na Marině. Po dvou týdnech je přemístí do nových lokalit. Prostřídá je. Ta ostatní čísla přetaví do plastu. Vlastní prvotřídní tiskárnu karet, která chrlí jednu za druhou. Získá tak novou várku kreditek, které má po ruce a po použití je může zahodit. Na to bude čas později. Teď se chystá zajít za matkou. Tohle bude dobrej den, myslí si. A bude. Až pak najednou nebude.

MARIN CITY, KALIFORNIE

Domy na Nogales Street nejsou právě výstavní. Krčí se jako shluk krabic od bot jeden vedle druhého v nevzhledné řadě. Živé ploty mezi nimi jsou suché či přerostlé. DeAndre zaparkuje, úkosem pohlédne na věžáky přes ulici, kde partička vyzáblých výrostků z pouličního gangu postává kolem nesourodého zahradního nábytku v proluce mezi domy. Když DeAndre vystoupí, pár jich píská a povykuje – sice ho neznají a on nezná je, ale takoví zkrátka jsou. Koneckonců mohl být klidně jedním z nich. Myslet si, že je další takový Tupac v zácviku – být pyšný na to, že pocházejí ze stejného města jako dávno mrtvý rapper –, kšeftovat s drogami a v kalhotách nosit devítku. Jeho matka ho ale držela zkrátka. Posílala do obchodu s komiksy. Do laciného kina. A především do knihovny, kde byly k dispozici počítače. Cokoli, jen aby ho udržela dál od toho domu. Od těch gaunerů a dealerů odnaproti. Slečna Livinia se šourá po trávníku před malým citronově žlutým domkem, sousedícím s tím, v němž vyrůstal. Je celá shrbená, 21

Nuly.indd 21

10.7.2017 11:22:18

droboučká paní vrásčitá jako rozinka, mhouří oči za brýlemi s tlustými skly. Sbírá kusy poštovní schránky z přerostlé trávy a pokládá je na smáčknutou krabici. V tu chvíli si DeAndre všimne – zničená není jen schránka. Celý dům je rozstřílený. Okna vysklená. V plesnivé omítce díry po kulkách. Ze střechy visí utržený okap. Pospíší k ní a hlasitě zdraví: „Zdravíčko, slečno Livinie.“ Stařena zvedne hlavu – nepatrný pohyb, jenž jako by ji stál velké úsilí. Přimhouřenýma očima si ho prohlédne. Konečně si upraví brýle a zasměje se. „Seš to ty, Čahoune?“ „Jo, DeAndre, slečno Livinie.“ „Dobře, dobře, doma pro tebe určitě najdu něco na zub. Koupila jsem bonbony M&Ms, ty s burákama uvnitř – ale už se skoro nedaj sehnat, věřil bys tomu? Je to klasika, ale asi už vo ně nikdo nestojí. Tak to se starýma dobrýma věcma chodí…“ DeAndre se zasměje, zastaví ji, aby nechodila dovnitř. „Ne, slečno Livinie, nepotřebuju bonbony, děkuju.“ Prohlíží si ho přes vypouklé čočky brýlí. „Něco přece musíš jíst, kluku. Seš hubenější než kočičí vocas. Vohřeju ti kuře s rejží.“ „Musím jít za mámou,“ odmítne. „Ale heleďte, co to máte s barákem?“ „Ty smažky vodnaproti to tu rozstřílely. Možná si myslí, že se Demetrius vrátil do města, ale toho eště ani nepustili z basy.“ „No sakra! A vám se nic nestalo?“ Demetrius je její vnuk. Věčně DeAndreho provokoval, po škole ho tloukl a kradl mu věci. Slečna Livinia mávne rukou. „Nic mi není, Čahoune. Vůbec nic. Bůh se mě eště nerozhod vzít k sobě, a až to jednou bude, rozhodně si pro mě nepošle tadyty smažky.“ Vzdychne. „Hm, ale asi budu potřebovat novou poštovní schránku.“ DeAndre ji vezme za ruku. Je suchá, kůže tenká jako papír, jako stránky Bible. DeAndre se otočí zády k bandě naproti přes ulici. Vtiskne stařeně do dlaně několik bankovek: celkem téměř pět set babek. Zadívá se na ně, jako by se pokoušela rozluštit

Nuly.indd 22

10.7.2017 11:22:18

drobné písmo v novinách – a vykulí oči tak, že jsou stejně velké jako skla jejích brýlí. „Je to to, co myslím?“ „Vemte si to, slečno Livinie, a kupte si, co budete potřebovat.“ „A co že to teď děláš?“ „Mám práci.“ „Je to dobrá práce?“ „Je to vážně moc dobrá práce.“ Ø Ø Ø Doma mu otevře matka. Přeměří si ho pohledem a obočí jí vylétne tak vysoko, že se zdá, jako by mělo každou chvíli opustit její čelo a vznést se jako kosmická loď. Pak se zasměje, obejme ho a pozve ho dál na něco k jídlu, je moc hubený. Otočí se, široké boky se jí rozvlní, kolébá se do kuchyně. DeAndre však nechce jít dál. Zavolá na ni. „Mami, pojď se projet. Chci ti něco ukázat.“ „Co bys ty mohl mně ukázat?“ opáčí suše a usměje se. Mrkne na ni a pokyne jí ven.

MILL VALLEY, KALIFORNIE

„Čí je to barák?“ zeptá se matka, opět s povytaženým obočím. „Vypadá to na pracháče. Tady pracuješ?“ Dům je – jak to jen říkal realitní agent? Ve středomořském stylu. Tři ložnice, dvě koupelny. Vpředu několik vzrostlých palem. Kolem pozemku bezpečnostní oplocení porostlé hezkými popínavými rostlinami. S malou bublající fontánkou. Vzadu je bazén. Naproti přes ulici golfové hřiště. „Ne, tady nepracuju, mami,“ zasměje se DeAndre. Zaloví v kapse a vedle telefonu nahmátne klíče. Zacinká jimi ve vzduchu. „Co to sakra je?“ „To jsou klíče.“ 23

Nuly.indd 23

10.7.2017 11:22:18

„Seš nějakej moc chytrej, víš to?“ Známá mantra, na niž má DeAndre obvyklou odpověď: „Moc chytrej je mnohem lepší než moc blbej.“ „To jo, ale pořád jsi mi nevyklopil, proč tu přede mnou cinkáš klíčema, jako by sis hrál s kotětem? Mě lesklý věcičky moc nezajímaj.“ „Měly by.“ Matka chvíli jen sedí a mlčí. Konečně ze sebe vymáčkne: „Chceš mi tvrdit, že tendle barák je tvůj? Je to tak?“ „Ne, to je tvůj barák.“ Zamrkání. „Cos to říkal?“ Upustí jí klíče do klína a zatleská, je nadšený, že se mu ji povedlo překvapit. Ta žena je jako skála. Ji nepřekvapí nikdy nic. Celý život byla napřed ne o krok, ale rovnou o pět kroků. Ale tentokrát ne. DeAndre vyskočí z auta a zavolá na ni, aby šla s ním. Ø Ø Ø Uvnitř v domě se nachází prostorná hala. Španělská dlažba. Schody z červeného dřeva vedoucí do patra. DeAndre matku zavede rovnou na její nejoblíbenější místo: do kuchyně. Tato má žulové pracovní desky, doplňky z nerezové oceli. DeAndre se v podobných věcech moc nevyzná, ovšem realitní agent tvrdil, že přesně po tomhle touží každý. Chápe proč. Vypadá to hezky. Žulové desky jsou chladné na dotek, čisté a hladké. Na takovou by člověk po horkém dni s radostí položil hlavu. Matka prochází místnost velmi pomalu a velmi opatrně, jako by se bála, že jestli se pohne moc rychle, všechno se zhroutí jako domek z karet. „To je hodně drahej barák,“ poznamená. „To nemůžeš vědět.“ „Ale můžu. Vím, kdo bydlí v Mill Valley. Bílí boháči.“ „Bílá střední třída, mami.“ „Pro mě boháči. A myslela bych, že i pro tebe.“ 24

Nuly.indd 24

10.7.2017 11:22:18

„Teď mám prachy, mami.“ Předpokládal, že na tento rozhovor dojde. Se sevřeným hrdlem polkne a zatvrdí se. „Mám dobrou práci.“ „A jakou práci?“ Nyní si jej prohlíží skutečně pozorně. Asi jako kočka myš. Tak si také připadá – jako malá myška uvězněná pod chlupatou prackou. „Dělám do počítačů.“ Matka dá ruce v bok. „Jakejch počítačů?“ „Těch, co maj klávesnici a monitor.“ Než se matka stačí ohradit, dodá: „Jo, já vím, nějakej moc chytrej. Prostě programuju, víš? Dobře to platěj. Sakra, to je slabý slovo.“ Vidí její podezíravý výraz, trochu vycouvá. „Koupil jsem ten barák děsně výhodně. V… prostě něco jako výprodej. Pro nezájem.“ Zapomene se zmínit, že má tolik peněz, že by si jimi mohl vystlat postel a válet se v nich jako pes ve vlastních lejnech. Tolik peněz, že kdyby o nějaké přišel, mohl by si říct: No jo, to je fuk, seženu si další. Matka se přesto tváří podezíravě. Nevěří mu. Jako by jej pitvala vidličkou a nožem, jako se porcuje jídlo. Po chvíli však zjihne a na tváři se jí rozlije široký dojatý úsměv. Sevře syna v drtivém objetí. „Já vždycky věděla, že z tebe jednou něco bude.“ Políbí ji na čelo. „Pojď si to prohlídnout nahoře, mami.“ Ø Ø Ø Hlavní ložnice je téměř stejně velká jako celé přízemí jejich domu na Nogales Street. DeAndreho matka se pomalu otáčí kolem dokola a potichu píská, jako by nevěřila vlastním očím. Každé hvízdnutí střídá tiché mmm. DeAndre se směje. Ale ne dlouho. Oknem zahlédne něco, co nedává smysl. Za bazénem, za zahradním nábytkem na terase a venkovním grilem Wever spatří 25

Nuly.indd 25

10.7.2017 11:22:18

cosi kulatého a černého. Vypadá to jako koule na kuželky obalená látkou. Schovává se to v křoví vedle hezkých ﬁalových květin. Venku zapípá vysílačka. DeAndremu se zpotí dlaně. Policejní signál. Poldové. Žádná kuželkářská koule. Je to něčí hlava. Hlava v helmě. Policista ve výstroji zvláštní jednotky. „Hele, mami,“ řekne a snaží se, aby mu nepřeskakoval hlas, aby na něm nepoznala, že panikaří. „Tak si to tu zatím prohlídni, já, ehm, musím padat, mám se sejít s realitním agentem v… jedný restauraci tady kousek.“ Vrhne se do koupelny. Travertinové obklady. Sprcha dost velká, aby se dal uvnitř pořádat večírek. Sprcha s oknem. Oknem, které míří k sousednímu domu. Ø Ø Ø To zvládnu, myslí si DeAndre. Dokáže vyskočit. Tak jako ve videohrách. Free running. Parkur. To je fuk, jak se tomu říká. Vyleze nahoru, skrčí se na okně jako chrlič. Je vysoký, ale štíhlý a v případě potřeby se dokáže poskládat jako skládací židle. Zadívá se dolů na kamennou zeď oddělující matčin nový dům od sousedova. Zeď je široká asi jako jeho chodidlo na délku a nachází se jen tři metry od okna. Za ní stojí sousední dům se šikmou střechou. Jestli se mu podaří dostat na tu zeď, je volný. Trik spočívá v tom, že sice musí utéct – ale tak, aby ho pronásledovali. Jestli uteče a oni zabuší dole na dveře, co si matka pomyslí? Pokud nedostane infarkt, zjistí, že jeho dobrá práce byla lež, i tenhle dům že je lež. Že on je jedna velká lež. Polkne. Dole zachytí pohyb, o kus dál u malého přístěnku vedle domu, blízko pítka pro ptáky. Skočí. Tvrdě přistane na chodidlech na úzké horní straně zdi – bolest mu vystřelí vzhůru do kolen, kyčlí, opravdu silná 26

Nuly.indd 26

10.7.2017 11:22:18

bolest, už ví, že se měl při dopadu víc přikrčit, ale není čas plakat nad rozlitým mlékem. Přeskočí na sousedovu střechu, terakotové tašky praskají a padají na zem. Zaslechne další pípnutí vysílačky a hlas policisty. Jen pro jistotu zavolá: „Tady nahoře, kamarádi.“ Zdola se ozve křik. Policisté. Výborně. DeAndre se postaví, vyplivne krev, skočí na další střechu. Ramenem tvrdě narazí do okna – okno je otevřené, byla to jen okenice, praskne a on vletí dovnitř, přistane na milosrdně měkkém koberci. Uslyší zavřísknutí a uvědomí si, že je vydal on. Rozběhne se do útrob domu. Málem zakopne o koberec, lapá po dechu. Na přemýšlení není čas. Proběhne chodbou, spatří ženu v nevkusných růžových kalhotkách, jak hází prádlo do pračky. DeAndre jí věnuje zděšený pohled – pardon, dámo – a zamává. Žena zaječí. DeAndre vpadne do ložnice v barvách Karibiku. Otevře okno a… Dlouhý skok. Ignoruje bolest. Opájí se svobodou. Chytí se za okraj další střechy – odsud už má všechno naplánované. Rozkročí se. Vykopne oběma nohama jako plavec. Obejme kmen palmy jako striptérka svou tyč a vzápětí už bude na další střeše jako ve hře Assassin’s Creed… Okap, jehož se drží, se prohne. Ozve se dunk, okap se vyrve z úchytů a odlomí od střechy. DeAndre tvrdě přistane na kostrči a oslepující bolest mu vystřelí do páteře, do krku, do spodní části lebky. Slyší praskání v živém plotu. Už jdou. Chce si lehnout a sténat, ale to nepřipadá v úvahu. A tak se zvedne. Rozběhne se směrem, odkud slyší hluk dopravy, kolem houpačky a zahradního grilu, k mezeře mezi dvěma vysokými keři buganvílií. Ta mezera znamená svobodu. Už vidí silnici za ní. Auta, kamiony. Jakmile se dostane na ulici, vyhrál. Může kamkoli – ztratit se v parku, zmizet v zácpě, ukrást golfový vozík. Žene se k mezeře v živém plotu. Kdosi mu zastoupí cestu. 27

Nuly.indd 27

10.7.2017 11:22:18

„Ne, ne, ne, ne!“ vykřikne DeAndre. Puška se zvedne a vystřelí. DeAndre klesne k zemi. Sípá. Nemůže dýchat. V podstatě nevidí. Všechno překrývá pulzující bílé světlo bolesti, odshora dolů, zleva doprava, sípání, kašel, nářek. Dotkne se břicha, čeká díru po kulce. Hledá krev. Nevidí ale nic. Dokonce ani nemá roztrženou košili. Do jeho zorného pole vstoupí muž. Vysoký jako on, ale ne tak hubený. Široká ramena, bílou košili a černé sako napíná vypouklé břicho. Afroameričan jako on. S tmavším odstínem pleti. Půlnoční čerň. Poniklovanou opakovací brokovnici drží podél boku. „Zdravíčko, DeAndre. Jmenuju se Hollis. Máte chvíli čas?“

Nuly.indd 28

10.7.2017 11:22:18

CHUCK WENDIG

NULY Z anglického originálu Zeroes, vydaného nakladatelstvím Harper Voyages – HarperCollins v New Yorku roku 2015, přeložila Lenka Faltejsková Obálku navrhl Ivan Brůha Redigoval Pavel Kořínek Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 472 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2017 jako svou 9196. publikaci Sazba Vladimír Fára Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

Nuly.indd 472

10.7.2017 11:22:31