Virginia Vallejo AMANDO A PABLO, ODIANDO A ESCOBAR Copyright © 2007 by Virginia Vallejo Translated from the Spanish language AMANDO A PABLO, ODIANDO A ESCOBAR First published by: Random House Mondadori, 2007 Translation © 2017 by Ilona Staňková ISBN 978-80-249-3347-4
Escobar.indd 2
11.9.2017 10:01:17
Obsah Úvod ............................................................................
7
První část
DNY NEVINNOSTI A ILUZÍ
Království bílého zlata .................................................. Sny o prezidentském křesle ........................................... Cokoli si přeješ ............................................................. Smrt únoscům! .............................................................
17 37 51 63
Druhá část
DNY NÁDHERY A HRŮZY
Něha revolveru ............................................................. Dva budoucí prezidenti a Dvacet básní o lásce ................... Manuelita ..................................................................... V zajetí démonů ............................................................ Anglický baron a narkobaron ........................................ Sedmý nejbohatší muž světa .......................................... Cocaine Blues ............................................................... Jen ne to prase, co má víc než já! ................................... Pod oblohou v Nápoles .................................................
Escobar.indd 3
79 89 106 119 127 143 162 182 211
11.9.2017 10:01:17
Palác v plamenech ......................................................... Tarzan versus Pancho Villa ........................................... Tos rychle zapomněla na Paříž! ..................................... Diamant na rozloučenou ...............................................
233 258 285 311
Třetí část
DNY PRÁZDNOTY A MLČENÍ
Kubánská spojka ........................................................... Král teroru ................................................................... Dnes je v pekle svátek ....................................................
Escobar.indd 4
339 361 396
11.9.2017 10:01:17
Mým mrtvým, hrdinům i vrahům. Neboť jsme všichni součástí jediného národa. Každý z nás je částice, jež se sem neustále vrací. Odedávna a navždy.
Escobar.indd 5
11.9.2017 10:01:17
Úvod Bylo šest hodin ráno, úterý 18. července 2006. Tři pancéřovaná vozidla americké ambasády mě vyzvedla v bytě mé matky v Bogotě a odvezla na letiště. Tam už čekalo malé letadlo kompletně připravené k odletu. Měla jsem odletět někam do Spojených států. Před námi jelo vozidlo s lidmi z bezpečnostního oddělení, ozbrojenými samopaly, a další za námi. Minulou noc mě jejich šéf upozornil, že v parku naproti našemu domu se potulují podezřelé osoby. Jeho úkolem bylo mě chránit. Proto jsem se za žádnou cenu nesměla přiblížit k oknům ani otevírat dveře. Jiné auto s mým nejvzácnějším majetkem odjelo už před hodinou. Poskytl jej Antonio Galán Sarmiento, radní a předseda rady města Bogota a bratr Luise Carlose Galána, prezidentského kandidáta, jehož v srpnu 1989 dal zavraždit Pablo Escobar Gaviria, šéf medellínského kartelu. Escobar, můj bývalý milenec, byl zastřelen 2. prosince 1993. Lov na něj trval téměř půldruhého roku a stál pětadvacet milionů dolarů. Podílelo se na něm speciálně vycvičené komando kolumbijské policie a osm tisíc mužů z bezpečnostních složek státu, ze soupeřících drogových kartelů a paravojenských organizací, několik tuctů příslušníků DEA (Drug Enforcement Administration – Národního úřadu pro kontrolu obchodu s drogami), FBI, CIA, námořnictva Spojených států a Delta Force a také americká vládní letadla se speciálními radary. To vše za finanční podpory několika nejbohatších Kolumbijců. 7
Escobar.indd 7
11.9.2017 10:01:17
VIRGINIA VALLEJOVÁ
O dva dny dřív jsem obvinila v miamském periodiku Nuevo Herald bývalého senátora a ministra spravedlnosti a bývalého prezidentského kandidáta Alberta Santofimia Botera, že zorganizoval atentát na Luise Carlose Galána a udržoval výnosné vztahy mezi velkými drogovými šéfy a kolumbijskými prezidenty. Floridský deník věnoval mému příběhu čtvrtinu první strany nedělního vydání a několik celých titulních stránek předchozích vydání. Álvaro Uribe Vélez, který byl právě znovu zvolen kolumbijským prezidentem více než sedmdesátiprocentní většinou hlasů, se chystal vstoupit do funkce 7. srpna. Po mé nabídce státnímu zástupci, že budu svědčit v probíhajícím procesu proti Santofimiovi, který měl trvat další dva měsíce, jej příslušný soudce náhle uzavřel. Bývalý prezident a kolumbijský velvyslanec ve Washingtonu na znamení protestu odstoupil. Uribe musel zrušit jmenování dalšího bývalého prezidenta novým velvyslancem ve Francii a nová ministryně zahraničí nahradila svou předchůdkyni, která se ujala uprázdněného postu velvyslance ve Washingtonu. Vláda Spojených států věděla moc dobře, že v případě, že mi odmítne ochranu, budu nejspíš za několik dnů mrtvá. Stejně jako jeden ze dvou významných svědků v případu Santofimio. Spolu se mnou zmizí klíče k nejhorším zločinům v nedávných dějinách Kolumbie spolu s jedinečnými informacemi o prorůstání obchodu s narkotiky do nejmocnějších a absolutně nedotknutelných vrstev prezidentské, politické, soudní, vojenské a mediální moci. Úředníci americké ambasády se postavili ke schůdkům do letadla, aby naložili kufry a bedny, které se mi podařilo s pomocí dvojice přátel za těch pár hodin sbalit. Zvědavě si mě prohlíželi, jako by se ptali, proč nějaká ženská středního věku, která k tomu vypadá pěkně vyčerpaně, budí takový zájem médií a zároveň i americké vlády. Dvoumetrový speciální agent DEA v zářivé havajské košili, který se představil jako David C., mě informoval, že byl pověřen mě dopravit na americké území a že cesta na Guantánamo, americkou vojenskou základnu na Kubě, dvou8
Escobar.indd 8
11.9.2017 10:01:17
ÚVOD
motorovým letadlem bude trvat asi šest hodin. A pak – po hodinovém mezipřistání za účelem doplnění paliva – ještě dvě, než přistaneme v Miami. Neměla jsem klid, dokud jsem v zadní části letadla nespatřila dvě bedny obsahující dokumentaci k podvodům, kterých se v Kolumbii dopustili usvědčení Thomas a Leslie Dee Mowerovi, vlastníci nadnárodní společnosti Neways International ze Springville v Utahu. Stála jsem proti nim v žalobě týkající se obchodní společnosti, jejíž hodnota se v roce 1998 odhadovala na třicet milionů dolarů. Přestože je americký soudce za pouhý týden shledal vinnými z řady kriminálních činů, o což jsem se už osm let pokoušela před kolumbijskou justicí, veškeré mé pokusy nabídnout spolupráci kanceláři Eileen O´Connorové z DOJ (Department of Justice – Ministerstva spravedlnosti USA) ve Washingtonu a pěti přidělencům IRS (Internal Revenue Service – Finančního úřadu) při americké ambasádě v Bogotě narazily na bouřlivou reakci jejího tiskového oddělení, jež mě – jakmile se dozvědělo o mých telefonátech DOJ, IRS a FBI – zapřísahalo, abych se vzdala jakýchkoli pokusů komunikovat s úřady Spojených států. Proč tomu tak bylo, nemá nic společného s Thomasem a Leslie Mowerovými, nýbrž s Pablem Escobarem: v kanceláři pro lidská práva na ambasádě totiž pracoval bývalý blízký spolupracovník viceprezidenta republiky Franciska Santose, jehož rodina vlastní vydavatelství El Tiempo. Tento konglomerát představoval pětadvacet procent ministerského kabinetu Álvara Uribeho a to mu umožňovalo přístup k tučnému soustu, jakým je vždy publikační aktivita státu – tedy největší kolumbijské hlásné trouby – v předvečer jeho prodeje jedné z největších vydavatelských skupin ve španělsky hovořícím teritoriu. Další člen rodiny, Juan Manuel Santos, byl právě jmenován ministrem obrany s úkolem obnovit kolumbijské vojenské vzdušné síly. Taková šlechetnost státu vůči jediné rodině propojené s médii ukazovala na záměr jít mnohem dál: snažil se zajistit bezpodmínečnou podporu hlavní9
Escobar.indd 9
11.9.2017 10:01:17
VIRGINIA VALLEJOVÁ
ho deníku země vládě Álvara Uribeho. Zaručovalo to absolutní mlčení, pokud jde o ne zcela neposkvrněnou minulost současného prezidenta republiky. Tuto minulost už vláda Spojených států znala. Já také – a velice dobře. O devět hodin později jsme přistáli v Miami. Začala mě znovu trápit bolest v podbřišku, která se ohlásila asi před měsícem, a zdálo se, že každým okamžikem sílí. Šest let jsem nebyla u lékaře, protože Thomas Mower mě zbavil veškerého skromného dědictví i doživotních a dědičných příjmů pocházejících z jihoamerické pobočky Neways International, jejíž obchodní ředitelkou jsem byla. Hotel byl neosobní a veliký, stejně tak můj pokoj. O pár minut později se objevilo několik pracovníků DEA. S inkvizitorským výrazem si prohlédli mě i obsah mých sedmi kufrů od Gucciho a Vuittona, plných starého oblečení od Valentina, Chanelu, Armaniho a Saint Laurenta. Neunikla jim ani kolekce rytin, kterou jsem koupila už před třiceti lety. Informovali mě, že příštího dne se setkám s řadou jejich nadřízených a také s Richardem Gregoriem, státním zástupcem z procesu proti generálovi Manuelu Antoniu Noriegovi. Měla jsem jim sdělit, co vím o Gilbertu a Miguelovi Rodríguez Orejuelových, kteří stáli v čele kartelu Cali. K procesu proti největším nepřátelům Pabla Escobara, který měl vést tentýž státní zástupce, jenž dosáhl odsouzení panamského diktátora, mělo dojít za několik týdnů u floridského soudního dvora. Pokud budou shledáni vinnými, americká vláda bude moci žádat na soudním tribunálu nejen doživotní anebo podobný trest, nýbrž také majetek obou šéfů drogového kartelu: dvě miliardy jedno sto milionů dolarů na účtech, jež byly zmrazeny. Co nejpříjemnějším tónem jsem požádala o aspirin a kartáček na zuby, ale odpověděli mi, že si je mám opatřit sama. Když jsem jim vysvětlila, že veškerý můj kapitál představují dvě mince po 10
Escobar.indd 10
11.9.2017 10:01:17
ÚVOD
pětadvaceti centech, sehnali mi maličký zubní kartáček podobný těm, které dostanete v letadle zdarma. „Zdá se, že jste už dlouho nebyla ubytovaná v americkém hotelu…“ „Máte pravdu. V mém apartmá v hotelu The Pierre v New Yorku i v bungalovech v Bel Airu v Beverly Hills bylo vždycky možné dostat aspirin i kartáček na zuby. A také tucty růží a růžové šampaňské!“ odpověděla jsem s povzdechem a nostalgií. „A teď jsem díky podvodníkům z Utahu tak na mizině, že je pro mě luxus i ten nejobyčejnější aspirin.“ „V této zemi už v hotelech nedostanete aspirin. Považuje se za drogu, proto vám ho musí předepsat doktor. Určitě víte, že to stojí nekřesťanské peníze. Jestli vás bolí hlava, pokuste se to vydržet a jděte si lehnout. Uvidíte, že ráno už to bude dobré. Nezapomínejte, že jsme vám zachránili život. Ve svém vlastním zájmu nevycházejte z pokoje ani s nikým nemluvte, především ne s novináři. To se týká také novinářů z Miami Heraldu. Vláda Spojených států vám ještě nemůže nic slíbit a od této chvíle bude všechno záviset jen na vás.“ Vyjádřila jsem svou vděčnost a řekla jim, že si nemají dělat starosti, protože stejně nemám kam jít. Připomněla jsem jen, že jsem se sama nabídla svědčit v různých velice významných soudních procesech jak v Kolumbii, tak ve Spojených státech. Agent DEA, který se představil jako David, spolu s ostatními opustil místnost, abych se mohla připravit na zítřek. „Sotva jste dorazila, už po americké vládě něco chcete?“ vyčetl mi policejní šéf Nguyen, který zůstal v místnosti. „Ano, protože mě strašně bolí břicho. A protože vím, že mohu být vaší vládě velice užitečná. Tamty dvě bedny obsahují evidenci kolumbijsko-mexické části daňového úniku, který odhaduju na stovky milionů dolarů. Po smrti všech svědků a zaplacení třiadvaceti milionů dolarů byla kolektivní žaloba ruských obětí Neways International stažena. Představte si rozměry toho podvodu na distributorech a na daních v šestatřiceti zemích!“ 11
Escobar.indd 11
11.9.2017 10:01:17
VIRGINIA VALLEJOVÁ
„Úniky někde za mořem nejsou náš problém. My jsme členy protidrogového!“ „Kdybych měla informaci, kde je schovaných deset kilo koky, to byste mi opatřili aspirin, že mám pravdu?“ „Vypadá to, že jste nic nepochopila. My nejsme ani IRS, ani FBI státu Utah, nýbrž DEA státu Florida. A nepleťte si protidrogové se samoobsluhou, Virginie!“ „Já jsem pochopila, Nguyene, že případ USA versus kartel Cali má asi dvěstěkrát větší rozměr než současný případ USA versus Mowerovi!“ Lidi z DEA se vrátili a sdělili mi, že na všech televizních kanálech se mluví o mém útěku z Kolumbie. Řekla jsem jim, že v posledních čtyřech dnech jsem odmítla téměř dvě stovky interview pro média z celého světa a že mě opravdu nezajímá, co by mohla povídat. Poprosila jsem je, aby vypnuli televizor, protože jsem už jedenáct dní ani nespala, ani se pořádně nenajedla, jsem vyčerpaná a jen se chci pokusit pár hodin si odpočinout, abych jim nazítří byla schopná poskytnout veškerou možnou spolupráci. Když jsem konečně zůstala sama se všemi těmi věcmi a ostrou bolestí jako jedinými společníky, začala jsem se v myšlenkách připravovat na něco vážnějšího, než byl možný zánět slepého střeva. Neustále jsem si kladla otázku, jestli mi vláda Spojených států opravdu zachránila život, anebo se mě tihle pracovníci DEA chystají vymačkat jako citron a pak mě poslat zpátky do Kolumbie s výmluvou, že informace, které jsem měla o Rodríguezových – kartel Cali –, jsou z doby před rokem 1997 a že stát Utah je jiná země. Bylo mi jasné, že kdybych se vrátila na území Kolumbie, všichni ti, co mají máslo na hlavě, mě exemplárně potrestají pro výstrahu všem informátorům nebo svědkům, kteří by se pokusili následovat můj příklad: členové bezpečnostních složek si na mě počkají na letišti s nějakým „příkazem k zatčení“ vydaným ministerstvem obrany nebo policií. Strčí mě do SUV s tmavými skly, a až to se mnou skoncují, informační média nejbohatších kolumbijských rodin, které se přímo zapletly s drogovými kartely 12
Escobar.indd 12
11.9.2017 10:01:17
ÚVOD
anebo jsou ve službách znovuzvoleného prezidenta, hodí vinu za moje mučení a smrt anebo zmizení na kartel Rodríguez Orejuela nebo na skupinu Los Pepes, tedy Pronásledovaní Pablem Escobarem, anebo dokonce na Escobarovu manželku. Nikdy jsem se necítila osamělejší, nemocnější a chudší. Byla jsem si dokonale vědoma toho, že kdyby mě deportovali zpět do Kolumbie, nebyla bych ani první, ani poslední z řady těch, kdo nabídli svou spolupráci americké ambasádě v Bogotě. Ale můj odlet letadlem DEA se zdál být téměř v celém světě zprávou číslo jedna a to znamenalo, že jsem byla mnohem viditelnější než nějaký César Villegas alias „el Bandi“ anebo jakýsi Pedro Juan Moreno. Ti dva nejlíp znali prezidentovu minulost. Proto jsem se rozhodla nedovolit žádné vládě a žádnému zločinci, aby ze mě udělali dalšího Carlose Aguilara řečeného „el Mugre“, který umřel po své výpovědi proti Santofimiovi, anebo třeba paní de Pallomari, účetní bratrů Rodríguezových, zavražděnou poté, co její manžel odletěl dalším letadlem DEA do Spojených států, přestože byla pod maximální ochranou kolumbijské prokuratury. Věděla jsem, že na rozdíl od některých z těchto osob (ať jim Bůh dá věčnou slávu), jsem se nikdy nedopustila zločinu. A právě kvůli jim podobným tisícům mrtvých jsem cítila, že mám povinnost přežít. Tehdy jsem si řekla: „Nevím, jak to udělám. Ale nesmím zemřít a nenechám se zabít.“
13
Escobar.indd 13
11.9.2017 10:01:17
První část
DNY NEVINNOSTI A ILUZÍ
Každá láska je tragická. Opravdová láska trpí, ale mlčí. Oscar Wilde
Escobar.indd 15
11.9.2017 10:01:17
Království bílého zlata V polovině roku 1982 existovalo v Kolumbii několik guerillových skupin. Všichni jejich členové byli marxisté nebo maoisté a nadšení obdivovatelé kubánského modelu. Žili z finanční pomoci přicházející ze Sovětského svazu, z únosů těch, které považovali za bohaté, a z krádeží dobytka na haciendách. Nejsilnější byla skupina FARC (Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia – Kolumbijské revoluční ozbrojené síly) zrozená z násilí v padesátých letech. Toto období bylo tak plné bezmezné krutosti a barbarství, že je prostě nemožné jej popsat bez pocitu hanby nad tím, že patřím také k lidskému druhu. Méně početnější byly ELN (Ejército de Liberación Nacional – Národní osvobozenecké vojsko) a EPL (Ejército Popular de Liberación – Lidové vojsko osvození), které se později změnilo v politickou stranu. V roce 1984 se pak zrodilo MAQL (Movimiento Armado Quintín Lame – Ozbrojené hnutí Quintín Lame) inspirované příkladem statečného bojovníka téhož jména, který vystupoval na obranu práv indiánů. Existovalo rovněž M-19 (Movimiento el 19 de abril – Hnutí 19. dubna) zvané též „El Eme“, které tvořila nesourodá směsice: univerzitní činitelé i podnikatelé, intelektuálové a umělci, potomci z řad boháčů i vojáků a také zastánci tvrdé linie, kteří byli v ozbrojených skupinách známí jako „troperos“. Toto hnutí podnikalo spektakulární, téměř filmové akce. Oproti ostatním bratrům ve zbrani, kteří působili na venkově a v pralesích pokrý17
Escobar.indd 17
11.9.2017 10:01:17
VIRGINIA VALLEJOVÁ
vajících téměř polovinu kolumbijského území, hnutí „El Eme“ působilo výhradně ve městech. Vedoucí postavení v něm zaujímaly také významné ženy, které veřejnost milovala stejně jako jejich spolubojovníky. V letech následujících po operaci Condor v jižní části kontinentu byla pravidla boje v Kolumbii černobílá: pokud se kterýkoli z členů některé z těchto skupin dostal do rukou vojáků nebo státních bezpečnostních služeb, byl uvězněn a často umučen až k smrti, a to bez soudu a jakýchkoli ohledů. A stejně tak když se někdo zámožný dostal do rukou guerilly, osvobodili ho, až když jeho rodina zaplatila výkupné, často po dlouhých letech vyjednávání. Kdo nezaplatil, zemřel a jeho pozůstatky byly jen zřídkakdy nalezeny. Takováto situace, až na několik málo výjimek, platí dnes stejně, jako tomu bylo před lety. Každý kolumbijský podnikatel se setkal v okruhu svých přátel, příbuzných nebo zaměstnanců alespoň s tuctem unesených osob, jež se dělí na ty, kdo se vrátili živí a zdraví, a ty, kdo zmizeli beze stopy. Ti se zase dělí na ty, jejichž rodiny nemohly vyhovět požadavkům únosců, a na ty, za něž bylo vyplaceno tučné výkupné, ale přesto se nikdy nevrátili. Poslední skupinu tvoří ti, za jejichž život nikdo nechtěl vydat dědictví nahromaděné po mnoho generací anebo zanechané po jediném životě plném poctivé práce. Usnula jsem s hlavou opřenou o Aníbalovo rameno a probudilo mě až ono typické dvojí poskočení doprovázející při přistání kontakt lehkého letadla se zemí. Pohladil mě po tváři, a když jsem se pokusila vstát, stiskl mi jemně paži na znamení, abych ještě zůstala sedět. Ukázal na okénko a já jsem nemohla uvěřit tomu, co jsem spatřila: po obou stranách přistávací dráhy stály dva tucty mladých mužů, někteří v tmavých brýlích, jiní s obočím svraštěným v odpoledním slunci. Obstoupili letadlo a namířili na nás samopaly s výrazem těch, kdo jsou zvyklí nejprve střílet a pak 18
Escobar.indd 18
11.9.2017 10:01:17
KR ÁLOVSTVÍ BÍLÉHO ZLATA
teprve klást otázky. Několik se jich ukrývalo mezi keři a dva z nich si pohrávali s malými samopaly Uzi způsobem, jakým to každý z nás dělá s klíčky od auta. Napadlo mě jen, co by se stalo, kdyby některá z těch zbraní spadla na zem a vypálila šest set střel za minutu. Chlapci byli velmi mladí, oblečení pohodlně a moderně: barevná polotrička, džíny a značkové tenisky. Žádný z nich neměl ani uniformu, ani maskáče. Zatímco letadlo poskakovalo po dráze, snažila jsem se kalkulovat, jakou cenu bychom mohli mít pro skupinu bojovníků guerilly. Můj snoubenec byl synovec předcházejícího prezidenta Julia Césara Turbaye, jehož vládu (1978–1982) charakterizovaly drsné vojenské represálie povstaleckých skupin, především M-19, jehož velká část velitelů skončila ve vězení; ale právě zvolený prezident Belisario Betancur přislíbil amnestii a osvobození všech rebelů, kteří se připojí k jeho mírovému procesu. Při pohledu na Aníbalovy děti se mi svíralo srdce: jedenáctiletý Juan Pablo a devítiletá Adriana se stali členy rodiny druhého nejbohatšího muže Kolumbie Carlose Ardily Lülleho, vlastníka všech stáčíren sycených nápojů v zemi. Pokud jde o přátele, kteří nás doprovázeli, byla tu Olguita Suárezová, která se za několik týdnů provdá za sympatického španělského skladatele a zpěváka Rafaela Urrazu a která zorganizovala náš let. Byla dcerou milionáře a dobytkáře z atlantského pobřeží, její sestra byla zasnoubená se členem jedné z nejdůležitějších kolumbijských průmyslových dynastií, s Felipem Echavarríou Rochou. Nano a Ethel byly designérky a obchodnice s uměleckými předměty, Angela byla topmodelka a já jsem patřila k nejslavnějším televizním moderátorkám v zemi. Věděla jsem s jistotou, že pokud padneme do rukou guerilly, všichni, jak sedíme v letadle, zřejmě máme zvláštní označení oligarchů, a tudíž i osob, jež stojí za to unést, což je přídomek tak typicky kolumbijský stejně jako předpona „narco“, o které budeme hovořit později. Aníbal evidentně ztratil řeč a zpopelavěl ve tváři. Vypálila jsem na něj hromadu otázek jednu za druhou, aniž jsem si dopřála to potěšení čekat na odpovědi: „Jak jsi věděl, že tohle je to letadlo, 19
Escobar.indd 19
11.9.2017 10:01:18
VIRGINIA VALLEJOVÁ
co pro nás poslali? Uvědomuješ si, že nás asi unesli? Jak dlouho nás budou zadržovat, až se dozvědí, kdo je matka tvých děti? Tohle nejsou žádní chudí povstalci, podívej se na jejich zbraně a tenisky! Vlastně – proč jsi mi neřekl, abych si vzala tenisky? Tihle únosci mě budou nutit jít džunglí v italských sandálech a bez slamáku! Proč jsi mě nenechal sbalit si v klidu můj safari komplet? ... A proč přijímáš pozvání od lidí, které neznáš? Ochranka lidí, které znám, nemíří na hosty samopaly! Padli jsme do léčky, protože už neděláš nic jiného, než jen šňupeš kokain, takže už ani nevíš, co je vlastně skutečnost! Jestli se z tohohle dostaneme živí, nevezmu si tě, protože co nejdřív dostaneš infarkt a já neplánuju být vdovou!“ Aníbal Turbay byl vysoký, hezký a nezávislý, pomilováníhodný a velkorysý, pokud jde o vyjadřování, čas i peníze, přestože nebyl multimilionář jako všichni moji bývalí. Milovali ho všichni členové patřící do nesourodé kolekce jeho přátel – jako byl třeba hledač pokladů Manolito de Arnaude – i stovky žen, jejichž život se dělil na období „před Aníbalem“ a „po Aníbalovi“. Jeho jedinou slabostí byla nenapravitelná závislost na koksu. Mně to bylo odporné, ale on ho zbožňoval víc než své děti, mě, peníze, prostě nadevše. Dřív než se ten chudák zmohl na odpověď na jedinou z mých otázek, otevřela se dvířka letadla a nás zalila vlna tropického vedra, která vás láká, abyste si vychutnali to, čemu v mé zemi bez ročních období říkáme Tierra Caliente, Horká země. Vstoupili dva ozbrojení muži, a když se popásli se na našich ohromených tvářích, prohlásili: „No teda! Nebudete tomu věřit: očekávali jsme klece s pumou a několika tygřicemi, ale vypadá to, že nám je poslali jiným letadlem! Prosíme vás tisíckrát za odpuštění, dámy a pánové! Stydíme se před dámami a dětičkami! Až se to šéf dozví, zabije nás!“ Vysvětlili nám, že usedlost má také velkou zoologickou zahradu a že zřejmě nastal problém v synchronizaci příletu letadla s hosty a toho, které převáželo šelmy. Zatímco se ozbrojení muži rozplývali v omluvách, piloti opustili letadlo s naprosto lhostej20
Escobar.indd 20
11.9.2017 10:01:18
KR ÁLOVSTVÍ BÍLÉHO ZLATA
ným výrazem někoho, kdo nemusí nic vysvětlovat těm podivínům, protože jejich zodpovědností bylo dodržovat plán letu, ne kontrolovat náklad. Očekávaly nás tři džípy, aby nás odvezly na haciendu. Nasadila jsem si sluneční brýle a plátěný klobouk, vystoupila z letadla, a aniž jsem to tušila, udělala první krok na místo, které navždycky změnilo můj život. Nastoupili jsme do vozidel. Když mě Aníbal objal paží kolem ramen, byla jsem naprosto klidná a chystala jsem se vychutnat si každou zbývající minutu našeho dobrodružství. „To je ale překrásné místo! Zdá se, že usedlost je obrovská. Myslím, že tahle cesta bude stát za to…,“ pošeptala jsem mu a ukázala na dvě volavky, které se vznesly ze vzdáleného břehu. Mlčky a zcela uchváceně jsme pozorovali ten nádherný kus země, vody i nebe, který se zřejmě táhl až někam za obzor. Zaplavil mě neuvěřitelně silný pocit štěstí. Jeden z těch vjemů, které se člověka neočekávaně zmocní, celého ho pohltí a pak bez varování zmizí. Ze srubu o kus dál k nám doléhal nezaměnitelný hlas Roberta Torrese. Poznala jsem melodii písně Starý kůň Simona Díaze. Byla to hymna venezuelských náhorních plošin, kterou starci na celém kontinentě přijali za svou a často ji broukají svým rezavým koním, když je trápí jejich nesvoboda. „Když se láska objeví takhle, ani si to neuvědomíte…,“ varoval nás zpěvák, zatímco vyprávěl o hrdinství starého hřebce. „Když se láska objeví takhle, nenesete za to vinu…,“ omlouval se pastevec a zároveň vyzýval lidské plémě, aby následovalo jeho příkladu, „protože po tomto životě už nepřijde další příležitost“, v melodii naplněné lidovou moudrostí a rytmickými kadencemi, jež se snoubily s vlažným vzduchem plným příslibů. Cítila jsem se příliš šťastná a zasažená tou podívanou, než abych si kladla otázky, jak se jmenuje náš hostitel, jak žije a jaké zázraky koná. Prostě jsem si řekla: Takový je asi pán toho všeho – jeden z těch starých mazaných politiků, kteří se cítí jako páni tvorstva… a znovu si opřela hlavu o Aníbalovo rameno. Byl to hro21
Escobar.indd 21
11.9.2017 10:01:18
VIRGINIA VALLEJOVÁ
motluk, požitkářský muž, jehož láska k dobrodružství zemřela spolu s ním jen několik týdnů předtím, než jsem sebrala síly a začala vyprávět tento příběh utkaný z okamžiků, jež zůstaly uvězněny v předivu mé paměti mezi mýty a strachy, které neměly být už nikdy probuzeny k životu. Přestože byl ten dům obrovský, postrádal veškerou rafinovanost tradičních kolumbijských velkých haciend, kde obyčejně byla z jedné strany vidět kaplička, jízdárna nebo tenisový kurt. Neviděli jsme ani koně, klasické jezdecké holínky anebo čistokrevné psy; staré rodinné stříbro nebo umělecká díla z 18., 19 a 20. století; olejomalby madon a světců či pozlacené vlysy na dřevu dveří; koloniální sloupy ani barevné figurky starodávných betlémů; truhlice pobité železem nebo perské koberce všech velikostí; ručně malovaný francouzský porcelán nebo ubrusy, jež vyšívaly jeptišky, ani růže nebo orchideje – pýchu paní domu. Rovněž nikde nebyli vidět ani ponížení sloužící pocházející z nějaké bohaté farmy, téměř vždycky zdědění spolu s ní, trpící a rezignovaní, a přesto tak přívětiví lidé, kteří po celé generace dávali přednost jistotám před svobodou. Tito venkované v krátkém hnědém vlněném ponču zvaném „ruana“, většinou bezzubí, ale vždycky usměvaví, na každou žádost okamžitě reagující smeknutím svého omšelého klobouku a hlubokou úklonou „Už běžím, vaše milosti!“ nebo „Eleuterio Gonzalez na váš rozkaz, k službám vaší milosti, cokoli si bude přát!“, se po celý život nedozvěděli, že existuje spropitné. Ale ti už jsou téměř exotickou podívanou, protože povstalci jim namluvili, že až zvítězí revoluce, jednoho brzkého dne i oni budou moci vlastnit půdu a dobytek, zbraně, jídlo a ženy stejně krásné a s hladkýma nohama, jako mají jejich páni. Do pokojů v haciendě se vcházelo z velmi dlouhé chodby a byly zdobené jen střídmě: dvě postele, noční stolek s popelní22
Escobar.indd 22
11.9.2017 10:01:18
Virginia Vallejová MILOVALA JSEM PABLA, NENÁVIDĚLA ESCOBARA Ze španělského originálu Amando a Pablo, odiando a Escobar, vydaného nakladatelstvím Random House Mondadori v Mexiku v roce 2007, přeložila Ilona Staňková Redigovala Marcela Nejedlá Jazyková revize Miroslav Kozák Obálku zhotovila Soňa Šedivá Odpovědná redaktorka Leona Macháčková Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 408 + 8 stran přílohy Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9033. publikaci Sazba TYPA, spol. s r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz
Escobar.indd 407
11.9.2017 10:01:38