Issuu

B R A D PA R K S ANI SLOVO

KNIŽNÍ KLUB

Přeložila Ivana Štěpánková

Ani slovo.indd 2

25/07/17 12:24

Mám úžasnou manželku, která mi – před mnoha lety – řekla, abych šel za svým snem. A od té doby mi to neustále umožňuje. Tahle kniha – a obzvlášť tahle – je pro ni.

Ani slovo.indd 3

25/07/17 12:24

KAPITOLA 1

Jejich první výpad proti nám byl docela nenápadný, jen takové sotva slyšitelné pípnutí v kulisách burácejícího života, takže jsem ho nezaznamenal jako něco významného. Dostavil se formou textové zprávy od mé ženy Alison a na telefonu se mi zobrazil v 15.28 jednoho středečního odpoledne: Ahoj promiň zapomněla jsem ti říct že děti jdou dnes odpol. k dr. Za chvíli je vyzvednu.

Pokud jsem nějak reagoval na tuhle nečekanou změnu plánu, pak pouze mírným zklamáním. Středa znamenala Plavání s tátou, pravidelný týdenní rituál uctívaný naší rodinou natolik, že si vysloužil velké písmeno na začátku. Dvojčata a já jsme jej podstupovali pravidelně zhruba poslední tři roky. Sice to začalo předvídatelným fiaskem – šlo víc o to neutopit se, než si zaplavat – ale od té doby se to vyvinulo v něco mnohem příjemnějšího. Teď v šesti letech se ze Sama a Emmy stali vytrvalí lachtani. Většinou jsme si tak pětačtyřicet minut – dokud jednomu z nich nezačaly drkotat zuby, což byl pro mne signál, že už to stačí – naprosto užívali, že jsme spolu. Cákali jsme kolem sebe. Závodili jsme od jednoho konce bazénu k druhému. Hráli jsme vodní hry, které jsme si sami vymýšleli, jako například tu zbožňovanou na Hroší mládě. V ryzí zábavě s vlastními dětmi 5

Ani slovo.indd 5

25/07/17 12:24

je něco, co má na duši blahodárný vliv jako nic jiného, a to dokonce i v případě, že napořád uvíznete v roli hroší mámy. Těšil jsem se na to stejně, jako jsem se radoval ze všech rituálů v týdnu, které začaly vymezovat náš malý rodinný vesmír. Například pátek – to se konaly bujaré Deskové hry. Neděle byla Lívanečkovým dnem. Pondělí bylo ve znamení Kloboukového tance, což zahrnovalo, inu, tancování. S klobouky na hlavě. A možná, že nic z toho nezní nijak strašně sexy. Rozhodně byste to nedali jako titulek na obálku Cosmopolitanu – JAK PŘIPRAVIT SVÉMU MUŽI NEJLEPŠÍ LÍVANEČKOVÝ DEN JEHO ŽIVOTA! Ale já začal věřit, že dobrá rutina je základním kamenem šťastné rodiny, a tudíž šťastného manželství, a tedy šťastného života. A tak jsem byl onoho středečního odpoledne rozladěný, když mě o potěšení z jedné naší rutiny připravili. Jednou z výhod na pozici soudce je, že si do jisté míry můžete rozhodovat o svém rozvrhu. Moji zaměstnanci vědí, že ať už by ve středu odpoledne došlo k jakékoliv soudní krizi, ctihodný Scott A. Sampson opustí svou kancelář ve čtyři hodiny, aby vyzvedl své děti z družiny a mohl je vzít do bazénu YMCA. Zvažoval jsem, že půjdu i tak a trochu si zaplavu. Špekovitý čtyřiačtyřicetiletý běloch se sedavým zaměstnáním by neměl propást žádnou příležitost ke sportování. Ale když jsem o tom víc přemýšlel, nepřipadalo mi správné tam bez Sama a Emmy být. Místo toho jsem jel domů. Poslední čtyři roky bydlíme na starém statku u řeky York, kterému říkáme „farma“, protože jsme takhle kreativní. Nachází se ve venkovské oblasti na pobřeží Virginie známém jako poloostrov Middle Peninsula, v nezačleněné části okresu Gloucester, asi tři hodiny jízdy jižně od Washingtonu D.C. a spoustu kroků mimo frekventovanou cestu. Příběh o tom, jak jsme se sem dostali, začíná ve Washingtonu, kde jsem byl pravou rukou přes politiku pro jednoho 6

Ani slovo.indd 6

25/07/17 12:24

vlivného amerického senátora. Pokračuje nehodou – kterou bychom mohli označit spíše jako Nehodu, psáno taky s velkým písmenem –, po které jsem skončil na nemocničním lůžku, což většinou vybudí k přehodnocení vlastních priorit. Končí mým jmenováním federálním soudcem Východního okresu Virginie se sídlem v Norfolku. Tohle nutně neodpovídalo mým představám, jaké jsem o své budoucnosti měl v momentě, kdy jsem si jako šesťák poprvé všiml čtvrtletníku Congressional Quarterly. Ani to nebyl obvyklý způsob, jak „být odejit“ do politického důchodu. Z hlediska pracovní vytíženosti jsou federální soudci jako takové kachny: Pod hladinou se toho děje mnohem víc, než si kdo uvědomuje. Ale bylo to rozhodně lepší než místo, kde jsem po Nehodě mohl skončit, totiž márnice. Takže po zvážení všech okolností bych vám býval řekl, že se mi vede zatraceně dobře, mám dvě zdravé děti, milující ženu, náročnou, avšak naplňující práci, šťastnou rutinu. Anebo přesněji, tohle bych vám býval řekl do 17.52 oné středy odpoledne. To byl čas, kdy Alison dorazila domů. Sama. Byl jsem zrovna v kuchyni a krájel ovoce k zítřejšímu obědu pro dvojčata. Alison provázely zvuky jako při každém jejím příchodu: otevření dveří, odložení kabelky, rychlé procházení došlé pošty. Den co den, od devíti do půl šesté, pracuje s dětmi, jejichž intelektuální hendikep je tak těžký, že lokální školy nebyly schopny vyhovět jejich potřebám. Z mého pohledu je to úmorná práce, která by mě naprosto drtila. Ale ona se vrací domů skoro vždycky v dobré náladě. Alison je skutečným výchovným živlem. Jsme spolu od druhého ročníku univerzity. Zamiloval jsem se do ní, protože byla krásná a navíc jí připadalo roztomilé, 7

Ani slovo.indd 7

25/07/17 12:24

že umím vyjmenovat všech 435 kongresmanů spolu se státy a politickými stranami, které reprezentují. Chlápek jako já a potká takovou ženu? To k ní přilne úplně celou svou duší. „Ahoj, zlato,“ zavolal jsem. „Ahoj, miláčku,“ odpověděla. Ihned jsem si uvědomil, že vůbec neslyším dvojčata. Šestiletý človíček je hlučný tvor, a co teprve šestiletá dvojice. Sam a Emma typicky vcházejí s dupáním, boucháním, brebentěním a hučením a nevědomky vytvářejí svou vlastní kakofonii. Jediné, co je ještě nápadnější než rámus, který dělají, je jeho absence. Utřel jsem si ruce od jablek do utěrky a prošel halou do předsíně, abych to prověřil. Stála tam Alison, s hlavou skloněnou nad nějakým účtem, který otevřela. „Kde jsou děti?“ zeptal jsem se. Zaskočeně vzhlédla od papíru. „Jak to myslíš? Vždyť je středa.“ „Já vím. Ale poslalas mi esemesku.“ „Jakou esemesku?“ „O tom doktorovi,“ upřesnil jsem a zalovil v kapse, aby si ji mohla přečíst. „Tady je.“ Ani se neobtěžovala podívat se a prohlásila: „Žádnou esemesku o žádném doktorovi jsem ti neposílala.“ Najednou jsem věděl, jaké to musí být sedět na pláži, odkud všechna voda záhadně kvapem ustupuje, jak se to stává těsně před tsunami. Prostě si nedokážete představit ten rozměr věci, která vás zasáhne. „Počkej, ty mi chceš říct, že jsi dvojčata nevyzvedl?“ „Ne.“ „Jsou s Justinou?“ Justina Kemalová je turecká studentka, která bydlí zadarmo v našem vedlejším domku výměnou za určitou měsíční výpomoc s dětmi. „To těžko,“ namítl jsem. „Je středa. To ona –“ 8

Ani slovo.indd 8

25/07/17 12:24

Zazvonil mi telefon. „To volají ze školy,“ tipovala Alison. „Řekni jim, že tam jsem hned. Proboha, Scotte.“ Alison si už brala klíče z misky. Telefonní číslo se mi zobrazilo jako BLOKOVANÉ. Zmáčkl jsem tlačítko. „Scott Sampson,“ ohlásil jsem se. „Zdravím, soudce Sampsone,“ ozval se hlas – hutný, hluboký a nezřetelný – jako by mluvil přes nějaký filtr. „Musí být fajn, že už manželka dorazila.“ „Kdo volá?“ zeptal jsem se, bláhově. „Asi by vás zajímalo, kde je Sam a Emma,“ pokračoval ten hlas. V mém těle vzkypěly všechny tělesné tekutiny. V hrudním koši mi bušilo srdce. Krev se nahrnula do tváří, hučelo mi v uších. „Kde jsou?“ ptal jsem se. Znovu pošetile. Alison se zastavila, byla už ve dveřích. Byl jsem našponovaný, jako bych se chystal rozdávat rány. „Skavron,“ řekl ten hlas. „Skavron,“ opakoval jsem. „Co s ním?“ Spojené státy versus Skavron byl drogový případ, který jsem měl na svém rozpisu následující den. Začátek týdne jsem strávil přípravou na něj. „Instrukce k verdiktu, který si přejeme, dostanete zítra esemeskou,“ oznamoval hlas. „Jestli chcete svoje děti ještě vidět, budete postupovat přesně podle pokynů.“ „Jaké instrukce? Co tím –“ „Nepůjdete na policii,“ pokračoval hlas. „Neobrátíte se na FBI. Neoznámíte nic úřadům. Život a zdraví vašich dětí záleží na tom, že budete v práci fungovat jakoby nic. Nic nepodniknete. Nic neřeknete. Rozumíte?“ „Ne, počkejte, nerozumím. Vůbec ničemu nerozumím.“ „Tak vám to tedy objasním: Jestli budeme mít i jenom podezření, že jste něco ohlásili úřadům, začneme usekávat 9

Ani slovo.indd 9

25/07/17 12:24

prsty. A jestli zjistíme, že jste fakt něco cekli, uřízneme uši a nosy.“ „Chápu. Už chápu. Prosím neubližujte jim. Udělám, cokoliv řeknete. Prosím vás ne–“ „Ani slovo,“ varoval ten hlas. Pak se telefon odmlčel.

Ani slovo.indd 10

25/07/17 12:24

KAPITOLA 2

Dveře domu byly ještě otevřené. V Alisoniných očích se zablýsklo. „Co se děje?“ ptala se. „Co se stalo? Proč říkáš ,neubližujte jim‘?“ Nezmohl jsem se hned na odpověď. Stěží jsem mohl dýchat. „Scotte, řekni něco.“ „Děti… Oni je“ – musel jsem se přinutit vyslovit to slovo – „unesli.“ „Cože?“ vyjekla. „Ten hlas… Říkal… Chtěl verdikt v případu, který soudím, a… Řekl, že když půjdeme na policii, začne usekávat“ – bezděky jsem schoval tvář do dlaní a zalapal po dechu – „usekávat prsty. Řekl, že nesmíme říct ani slovo. Ani slovo, nebo...“ Srdce mi bušilo. Měl jsem pocit, že na světě není dostatek kyslíku, a to přísahám, že jsem ho nasával, jak nejrychleji to šlo. Hrudník mi drtila jakási obrovská neviditelná ruka. Můj bože, pomyslel jsem si, já dostávám infarkt. Dýchat. Musím dýchat. Ale mým plicím se vzduchu nedostávalo, ať jsem se snažil sebevíc. Škubnul jsem límcem u košile, kterou jsem měl u krku příliš upnutou. Ne, počkat, to spíš ta kravata. Ta mě škrtila. Zvedl jsem i druhou ruku, abych ze sebe strhnul jakýkoliv kus oblečení, který brání přísunu krve do mého mozku. A pak mi to došlo: žádnou kravatu už jsem na sobě neměl. 11

Ani slovo.indd 11

25/07/17 12:24

Obličej mi hořel. Najednou jsem se potil každým svým pórem. V celých nohách jsem cítil mravenčení. Už mě moc dlouho neunesou. Alison na mne křičela. „Scotte, co se děje? Co má znamenat to tvoje ,unesli je‘?“ Se surreálním odstupem jsem pozoroval, jak jí nabíhají žíly po straně krku. „Scotte!“ křičela, popadla mě za ramena a třásla mnou. „Sakra, Scotte! Co se děje?“ Na její otázku jsem žádnou odpověď neměl. Ale Alison zjevně nějakou reakci očekávala a začala mě bušit do prsou a běsnit: „Co se děje? Co se stalo?“ Tloukla do mne pěstmi, dokud mě nenapadlo se před jejími ranami chránit. Jakmile jsem zvedl ruce, abych se před ní bránil, sesunula se na zem, rukama si objímala kolena a vzlykala. Znělo to, jako by říkala „Ach bože“. Nebo možná říkala „Dětičky moje“. Anebo obojí. Sehnul jsem se, abych ji vytáhl nahoru – čeho jsem tím chtěl docílit, netuším – ale nepodařilo se mi to. Místo toho, abych ji zvedl, jsem samým úsilím šel dolů já. Klesl jsem na jedno koleno, potom na obě. Cítil jsem, že ztrácím vědomí. Vydal jsem ze sebe hlasité zasténání. Nějaká matně fungující část mozku mi říkala, že jestli mám umřít, tak bych měl ležet. Padl jsem na bok, pak se přetočil na záda. A v téhle pozici jsem zíral do stropu, těžce oddychoval a čekal, až všechno pohltí tma. Ale nepohltila. Do obličeje se mi stále hnala krev a přísahal bych, že mi temeno hlavy praskne horkem. Ale pomalu mi začalo svítat, že do hlavy se mi hrne až moc krve, a ne naopak málo. Nedostával jsem srdeční infarkt. Zažíval jsem panickou ataku. Panická ataka vás nezabije. Musel jsem přesvědčit své tělo, aby začalo fungovat, přestože nechtělo. Sam a Emma mě 12

Ani slovo.indd 12

25/07/17 12:24

potřebovali. Potřebovali mě víc než kdykoliv předtím za celý jejich život. Tohle pomyšlení mě nakoplo zpátky na všechny čtyři. Doplazil jsem se ke zdi, opřel se o ni a dokázal jsem se vztyčit. Zavřel jsem domovní dveře – proč, to nevím – a díval se na zem, kde jsem upustil telefon. Zvedl jsem ho a začal hledat číslo mezi kontakty. Touha pomoct našim dětem byla najednou tak silná jako jen před malou chvílí touha dýchat. „Co... co to děláš?“ ozvala se Alison. „Volám šerifovi.“ Federální policejní služba US Marshals Service dohlíží na mou bezpečnost, když jsem v soudní budově. Mimo budovu soudu mě má na starosti Federální úřad pro vyšetřování. Ve svém telefonu jsem žádné číslo na FBI uloženo neměl, zato jsem ho měl na vrchního zástupce šerifa, který má na starost soudní budovu. A on by mohl zavolat FBI. „Cože?“ nechápala Alison. „Volám vrchnímu –“ Alison vyskočila neuvěřitelnou rychlostí na nohy a vyrazila mi telefon z ruky. Sledoval jsem, jak doplachtil do kouta. „Pomátnul ses?“ zeptala se. „Proč jsi to –“ „Ale ty na policii nezavoláš.“ „Jo, já –“ „Ani náhodou,“ rozkázala a její hlas spíš zaječel. „Podívej, Ali, potřebujeme sem povolat nějaké posily. Potřebujeme lidi zkušené ve vyjednávání s únosci. Potřebujeme FBI. Mají zdroje, o kterých se nám ani –“ „Ani náhodou,“ zopakovala pro případ, že bych ji snad předtím neslyšel. „Co ti ten člověk v telefonu říkal? Že když půjdeme na policii, začnou usekávat prsty?“ A uši. A nosy. 13

Ani slovo.indd 13

25/07/17 12:24

„Evidentně taky mají své zdroje,“ pokračovala. „Mají technologie, aby zfalšovali odesilatele esemesky. Mají číslo tvého mobilu. Zavolali ti, zrovna když jsem dorazila domů, což znamená, že nás právě teď sledují. Co chceš udělat? Otestovat si je, jestli to myslí opravdu vážně? Oni to vážně myslí, jasný? Musíme předpokládat, že jsou někde tady v lese“ – ukázala směrem k těm asi čtyřem hektarům lesa mezi naším domem a silnicí – „a jakmile uvidí policejní auto, označené nebo neoznačené, pustí se do krájení. Nechci, aby mi poštou chodily kousky mých dětí.“ Zvedl se mi žaludek. „Nikdy, nikdy bych si neodpustila, kdybychom udělali něco, co by vedlo k...,“ začala, ale pak to nedokázala dopovědět. Aspoň ne nahlas. Místo toho jen dodala: „Vypiplala jsem ty prstíky.“ Tím dokonale ukončila veškeré dohadování, ke kterému by mezi námi asi jinak došlo. Alison a já si říkáme, že patříme k těm moderním párům, které se napůl dělí o povinnosti spojené s výchovou dětí. A je to pravda. Až do momentu, kdy se na něčem neshodneme. Pak je velmi zřejmé, že – někde hluboko uvnitř – jsme pořád staromódní. Když jde o děti, má navrch Alison. „Fajn, tak co máme podle tebe dělat?“ zeptal jsem se. „Říkal jsi ,Skavron‘. To je ten případ, nad kterým chtějí mít kontrolu?“ „Ano.“ „Kdy máš ten soud?“ „Zítra.“ „No tak jim dej, co chtějí – přesně a do puntíku, co chtějí, ať je to cokoliv,“ řekla. „A zítra touhle dobou bude po všem.“ „Dám jim svůj verdikt. Oni vrátí děti v pořádku.“ „Přesně tak.“ „A ty jim věříš, protože lidi, co unášejí děti, jsou známí poctivci?“ 14

Ani slovo.indd 14

25/07/17 12:24

Obličej jí znervózněl. „Promiň,“ řekl jsem. Dívala se jinam. Možná bych byl tlačil na pilu i víc. Ale pak jsem si vzpomněl na něco, co mi kdysi řekli o FBI. V případě únosů nehrozí agentům disciplinární postih, když dojde k zabití obětí. Na to se nahlíží jako na někdy nevyhnutelné vedlejší ztráty. Kariéru agentům ohrozí pouze, když jim uniknou únosci. To znamenalo, že v téhle chvíli má FBI a rodina Sampsonových velmi odlišné priority. „Tak jo,“ souhlasil jsem. „Neřekneme ani slovo.“

Ani slovo.indd 15

25/07/17 12:24

KAPITOLA 3

Přízemní, dřevem obložený ranč si postavil člověk, jehož prvotním životním cílem bylo mít od všech pokoj. Nacházel se v oblasti tak řídce obydlené, že zde nebyl jediný semafor; u málo frekventované silnice lemované opuštěnými farmami a zrezivělými obytnými přívěsy; hluboko v lese s hustým porostem borovice kadidlové, plném mokřin a škumpy jedovaté. Jeho jediným spojením s okolním světem, kromě elektrického vedení, byla satelitní anténa, která zajišťovala přísun televize a internetu z nebes. Přístup pro vozidla sestával z uzounké cesty s vyježděnými kolejemi a sjezd na ni byl přehrazen rezavým řetězem s několika výraznými cedulemi VSTUP ZAKÁZÁN. Konec světa to nebyl. Jen to tak vypadalo. Před domem na malé mýtině s jehličím, která sloužila jako místo k otáčení, stála bílá skříňová dodávka. Uvnitř domu v kuchyni seděli dva muži u kulatého stolu. Oba měli neupravený plnovous, nápadný nos a oči v barvě silné kávy. Oba měli široká ramena a byli dobře stavění. Bylo vidět, že to jsou bratři. Ten starší byl o trošku vyšší. Četl paperback s potrhaným hřbetem. Ten mladší byl trošku silnější. Bušil do svého iPadu – hrál nějakou hru, jejímž konečným cílem bylo ovládnutí planety. Když spolu mluvili, bylo to v cizí řeči. „Měl bys jim dát najíst,“ řekl ten starší. 16

Ani slovo.indd 16

25/07/17 12:24

„Proč?“ zeptal se ten mladší a neodtrhnul oči od své hry. „Jsou to děti. Potřebujou jíst.“ „Necháme je o hladu.“ „Budou poslušnější, když dostanou najíst.“ „Poslušnější budou, když je svážeme.“ „Náš šéf říkal, že žádné svazování.“ Mladší jen zabrblal. Starší se vrátil zpátky ke své knížce, k ledničce ani spížce se nevydal. Mladší si zapálil cigaretu, šlukoval a dál bušil do svého iPadu. Na stole mezi nimi stál satelitní telefon, naprostá nezbytnost v místě tak daleko od pokrytí mobilními vysílači. Když telefon zazvonil, starší bratr ho zvedl a zmáčkl hlasitý odposlech, aby slyšeli oba. „Prosím?“ řekl anglicky s cizím přízvukem. „Tak jsem zavolal soudci.“ „A?“ „Docvaklo mu to. Myslím, že nebudeme mít žádný problémy, ale stejně ho budete pořád hlídat, jasný?“ „Jasný.“ „První zásilka je dneska večer, že jo?“ „Jo.“ „Fajn. Hlavně ho nenechte v klidu.“ „Nenecháme.“ Hovor skončil. Starší bratr vrátil telefon zpět doprostřed stolu. Z tašky u svých nohou vytáhl vroubkovaný lovecký nůž s dlouhou střenkou a podal ho svému mladšímu bratrovi. „Oukej,“ prohlásil ten starší. „Je čas dát se do práce.“

Ani slovo.indd 17

25/07/17 12:24

Brad Parks

ANI SLOVO Z anglického originálu Say Nothing, vydaného nakladatelstvím Dutton – Penguin Random House LLC v New Yorku roku 2017, přeložila Ivana Štěpánková Obálku navrhl Emil Křižka Redigoval Michal Hrnčíř Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 464 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2017 jako svou 9223. publikaci Sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

Ani slovo.indd 464

25/07/17 12:24