0038549

1

B

ylo už po půlnoci, když Cain se svým novým par<ákem Grassleym sledoval, jak se lžíce bagru noří do jámy a po několika vteřinách se znovu objevuje s další zeminou, aby ji přidala na hromadu vyrůstající vedle hrobu. Odpoledne mu volal správce hřbitova El Carmelo, jestli by to mohli udělat ještě té noci. Na hřbitově probíhaly celý den pohřby a správce nechtěl obřady narušovat. Pro Caina nehrála denní doba žádnou roli. Být kdykoliv vzhůru patřilo k jeho práci. A taky to už chtěl mít za sebou. Po dalších třech lžících otočil správce rameno stranou a jeho pomocník seskočil do jámy s lopatou s dlouhou násadou. Vzápětí přijela dodávka z úřadu soudního lékaře. Její čelní světla přejela Caina a Grassleyho a zastavila se na místě exhumace. Správcův pomocník vylezl z jámy a přimhouřil oči před jasným světlem. Pak si vzal od svého šéfa popruhy a znovu seskočil do odhaleného hrobu. Cain sledoval, jak z dodávky vystupují technici a vydávají se do kopce. Muž a žena, mladí, sotva pár let po škole. Grassleymu zazvonil telefon. Podíval se na displej, pak na Caina a o několik kroků couvl. „Ano, madam,“ řekl a pak se odmlčel a poslouchal. „Ne, jsme na hřbitově El Carmelo v Pacific Grove – víte, ten Hanleyho případ?“ Grassley znovu poslouchal a prstem si ucpával volné ucho, aby neslyšel dunění dieselového motoru bagru. 7

„Je tady u mě. Moment.“ Grassley podal telefon Cainovi. „To je poručice. Chce s tebou mluvit.“ Cain si vzal telefon a prošel dlouhými stíny náhrobků mezi cypřiše na vrcholu kopce, aby se vzdálil hluku motoru. „Tady Cain,“ řekl. „Co pro vás můžu udělat, madam?“ „Něco tu mám. Musím vás převelet.“ „Ale my tu máme něco rozdělaného.“ „Nestahovala bych vás z toho, kdybych měla jinou možnost,“ řekla. „Ale nemám. Hanleyho může převzít Grassley.“ „Jsme od vás dvě hodiny na jih.“ „To není problém,“ řekla poručice. „Jste– kde že to vlastně jste?“ „Na El Carmelu,“ řekl. „To je hřbitov.“ „Vydržte chvilku, Caine.“ Věděl, že se dívá do počítače, že si hledá mapu. Na kopci byl však příliš velký hluk, než aby slyšel cvakání klávesnice. Ozvala se za necelých dvacet vteřin. „Je tam golfové hřiště,“ řekla. „Hned vedle vás. Můžou tam přistát a vyzvednout vás.“ „Kdo?“ „Kalifornská dálniční hlídka.“ „Vy posíláte vrtulník?“ „Bude tam do deseti minut.“ „Co se děje?“ Nejdřív si vzpomněl na Lucy, ale kvůli té by poručice nevolala. Vlastně o Lucy ani nevěděla. „Promluvíme si, až sem přijedete. Z očí do očí. Ne po telefonu. A teN mi dejte Grassleyho. Potřebuju si promluvit i s ním.“ Vydal se ke Grassleymu, ale když uviděl jámu, zastavil se. Musel to ještě jednou zkusit. Zaclonil si dlaní mikrofon, aby ho lépe slyšela. „Strávil jsem tři týdny přípravou.“ „Honíte se za falešnou stopou, Caine. To pátrání trvá už 8

třicet let. Já tu mám problém starý necelou hodinu. TeN je to váš problém. Tak mi dejte Grassleyho.“ Vrátil se ke Grassleymu a podal mu telefon. Bylo zbytečné přemýšlet, proč ho poručice z případu stahuje. Raději došel k odhalenému hrobu a posvítil si do něj baterkou. Správcův pomocník klečel na víku rakve, obkopával ji a dával pod ni popruhy. Po třech desítkách let pod zemí ten kluk aspoň moc neváží. A jak Cain vyrozuměl, když už konečně umřel, stejně nebylo do rakve téměř co uložit. Pomocník znovu vylezl z jámy a podal svému šéfovi čtyři konce popruhů. Cain se podíval na kopec a viděl, jak Grassley stojí pod stromem a zacpává si prstem levé ucho, aby při hovoru s poručicí odizoloval hluk. „Inspektor Cain?“ Otočil se a zaclonil si rukou oči před světlem, které mu svítilo do obličeje. „To jsem já.“ Žena z úřadu soudního lékaře sklopila baterku a postavila se vedle něj. Naklonila se, aby se podívala do jámy. „Pojedete s námi autem?“ zeptala se. „Něco takového jsme zaslechli.“ „Já ne,“ řekl Cain. „Právě mě pověřili jiným úkolem.“ Ukázal na kopec na Grassleyho. „Bude muset jet on. Vy nebo váš par<ák můžete jet za ním v jeho autě.“ „Oni vás pověřili jiným úkolem? Jsou dvě v noci a my jsme –“ Zarazila se a sledovala Cainův pohled, upřený na světlo blížící se k nim ze severu. Když se z mraků vynořil vrtulník, slyšeli dunění jeho rotorů. Cain ukázal na kopec ke svému par<ákovi. „To je inspektor Grassley,“ řekl. „Naložte si ho do auta, pojede s jedním z vás. Možná bude chtít jet svým autem, ale nenechte ho. Potřebujeme právní kontinuitu. Nechci mít v bu9

doucnu žádné problémy. Nedopustím, aby nějaký obhájce objevil trhliny v našich svědectvích.“ „Rozumím,“ řekla žena. „Už musím jít,“ řekl Cain. Naposled se podíval do jámy a posvítil si baterkou na černé víko rakve. „Tohle musí proběhnout bezchybně.“ Cestou z kopce dolů se zastavil a ohlédl se na Grassleyho. Setkali se pohledy, rozloučili pokývnutím hlavy a to bylo všechno. Cain pak rychle přešel příjezdovou cestu a vydal se po dlouhém travnatém poli mezi odpalištěm a jamkou, které se táhlo mezi hřbitovem a bulvárem Del Monte.

Když ucítil pod nohama udržovaný trávník golfového hřiště, podíval se na severní oblohu a zjistil, že vrtulník už je necelou minutu od nich. Vytáhl mobil a vy<ukal Lucyino číslo. „Gavine?“ „Promiň, myslel jsem, že se ozve hlasová schránka.“ „Byla jsem vzhůru.“ Podíval se na hodinky. Bylo čtvrt na tři. Trávník na hřišti byl kluzký rosou a Cain cítil oceán. „Není ti něco?“ „Ne, dobrý.“ „Už jsi zase nemocná,“ řekl. Cítil to z jejího hlasu. „Není to nic vážného,“ řekla. „Opravdu.“ „Tak dobře.“ „Kde jsi?“ zeptala se. „Na jihu, poblíž Monterey. Kvůli Hanleymu.“ „Hanleymu?“ „Jak jsme dostali to video, to byl ten kluk, co –“ „To stačí,“ řekla. „Vzpomínám si. Na to teN nemám žaludek.“ „Už o tom nebudu mluvit,“ řekl. „Slibuju.“ „Přijedeš brzy?“ „Něco do toho přišlo. Posílají pro mě vrtulník, ale já nevím, o co jde.“ 10

„Máš naspěch?“ Podíval se na vrtulník a viděl, jak se stáčí ke golfovému hřišti. „Už musím jít.“ „Tak zavolej, až budeš moct,“ řekla. „Nebo ještě radši přijeN.“ „Hned jak budu moct,“ řekl. „Dávej na sebe pozor,“ řekla. „Gavine, já to myslím vážně.“ „Zkus se trochu vyspat.“ Zavěsili a Cain schoval telefon. Vrtulník přeletěl koruny stromů a se zapnutým reflektorem se vznášel nad golfovým hřištěm. Cain se vydal k bílému kruhu a jednou rukou mával na pilotku Kalifornské dálniční hlídky.

11

2

B

yl to jeho první let vrtulníkem. Sanfranciská policie se zbavila vzdušné jednotky už předtím, než se k ní dal. TeN když jeho oddělení potřebovalo vrtulník, volalo Kalifornskou dálniční hlídku. Šlo o spřátelené organizace, ale na něčem se dohodnout bylo byrokraticky a logisticky složité. To znamenalo, že tenhle let na poslední chvíli ve dvě hodiny v noci se mohl uskutečnit jen na pokyn někoho, kdo byl vysoko nad jeho poručicí. Nasadil si sluchátka a přitáhl si mikrofon blíž ke rtům. „Kam letíme?“ „Do centra,“ řekla pilotka a Cain si musel přitisknout sluchátka k uším, aby ji přes hluk motoru slyšel. „Mám vás vysadit na rohu Polk Street a Grove Street.“ „Řekli vám, o co jde?“ Zavrtěla hlavou. „Já dneska dělám jen taxikářku. To je všechno, co vím.“ Rychle přelétali Montereyský záliv. Ve výšce pět až šest set stop, pod sebou chuchvalce mlhy a černou vodu. Vepředu viděl Santa Cruz, jehož světla se rozprostírala mezi členitým pobřežím a siluetami nízkých hor. „Co jste dělal na hřbitově?“ zeptala se pilotka. „Exhumaci.“ „Odložený případ?“ „Ano,“ řekl Cain. 12

Nebyl to běžný odložený případ, ale to teN nechtěl vysvětlovat. Nesnášel, když ho převeleli uprostřed práce na případu, těsně předtím, než otevřeli víko a zjistili, jestli vůbec nějaký případ mají. Stejně by s tím na něj nepočkali. Poručice se vyslovila zcela jasně – Grassley si s tím musí poradit bez něj. Údajně je dobrý, ale Cainovým par<ákem je pouhé tři týdny. Cain toho od něj neviděl dost, aby si udělal jakýkoliv názor, a to ho znervózňovalo. Když doletěli na severní okraj Montereyského zálivu, pilotka vystoupala tak vysoko, aby přeletěli pohoří Santa Cruz, a i když město před nimi už začínalo oranžovět, lesy pod nimi byly temné a tiché.

Po pětadvaceti minutách pilotka obkroužila Ústřední náměstí, elegantně prolétla mezi dvěma řadami vlajkových stožárů a posadila stroj na trávník. Cain si sejmul sluchátka, vystoupil a zavřel za sebou dveře. Poručice Nagatová už na něj čekala v závětří na druhém konci trávníku. Za ní na Polk Street zpomalil žlutý taxík a několik aut, aby si prohlédly vrtulník. Cain si přihladil šaty a šel ke své šéfce. „Madam,“ řekl, „kam půjdeme?“ Kývla směrem k městské radnici, která se tyčila ve tmě na protější straně ulice. Zlatý list na její kupoli zářil do noci. Poručice Nagatová počkala, až přejede nějaké auto, a pak ho vedla přes Polk Street. Jeden policista jim otevřel hlavní vchodové dveře a Nagatová vedla Caina do budovy. Zastavila se v hale pod kupolí na úpatí velkého schodiště. „Chce s vámi mluvit o samotě. Jděte nahoru, a až skončíte, promluvíme si tady dole. Představím vám Karen Fischerovou.“ „Kdo se mnou chce mluvit?“ „Castelli.“ Přemýšlel, co to může znamenat. Ještě nikdy nebyl v noci na radnici. Lampy u schodiště svítily a několik reflektorů osvět13

lovalo bustu starosty Mosconeho a místo na schodišti, kde zemřel. Cain slyšel, jak nahoře někdo přechází po mramorové podlaze, a zahlédl tam hlídkujícího policistu. „Karen Fischerová – kdo to je?“ „Váš kontakt u FBI,“ řekla Nagatová. „Ode dneška až do skončení případu. Ale jděte nahoru, on už na vás čeká a už teN má za sebou dlouhý večer. A bude to mít stále těžší.“ Nagatová zpravidla soucit s někým ve voleném úřadě neprojevovala. Jedinou výjimkou byl starosta. Skoro to na sobě nedávala znát, ale když dala, stálo to za to. Vděčila mu za své místo a ten dluh mu splácela, jak se dalo. Položila Cainovi ruku na bedra a postrčila ho k monumentálnímu schodišti. Vyšel nahoru, prošel ceremoniální rotundou a kývl na pozdrav hlídkujícímu policistovi, který stál mezi vlajkami po stranách dveří do starostova úřadu. Cain vešel do přijímací haly, jejíž podlahu pokrýval tlustý červený koberec. Na recepčním pultě stála lampa se skleněným stínidlem. Když policista zavřel dveře, byl to jediný zdroj světla. V hale nikdo nebyl. Cain si nebyl jistý, jestli si může sednout. Starosta možná věděl, proč ho vytáhl z El Carmela a nechal ho přivézt vrtulníkem do města a pak čekat. Cain přešel halu a našel dveře do starostovy kanceláře. Jednou na ně klepl hřbetem ruky a otevřel je. Když vešel, Harry Castelli se skláněl nad telefonem. Vzhlédl a zaclonil dlaní mikrofon. „Je tady a já –“ Zbytku Cain nerozuměl. Starosta zavěsil a ukázal na jednu ze dvou židlí, které stály před jeho stolem. Cain si jednu přitáhl a posadil se s pohledem upřeným na muže, který ho nechal přivézt. Měl na sobě bílou košili a světle modrou kravatu. Sako mu leželo na stole. Vlasy měl černé, ale zřejmě obarvené, protože strniště na obličeji bylo bílé. V obličeji se mu zračila únava. Cain ho znal z televize úplně jinak – opíral se lokty o pultík na pódiu rotundy a čelil davu reportérů natěsnaných po celé délce schodiště. 14

„Vy jste Cain – inspektor Cain?“ „Ano.“ „Volal jsem vaší nadřízené, aby mi poslala někoho schopného.“ „Aha.“ „Chtěl jsem toho nejlepšího, a proto tu jste,“ řekl starosta. „Vidím, že se divíte.“ „Vážím si toho.“ Kdyby se tohle stalo na začátku prosince, Nagatová by vybrala jiného inspektora. Jenže prosinec byl těžký měsíc a ona neměla moc na vybranou. Dva inspektoři a úřad soudního lékaře nezvládli jedno vyšetřování, a Cainovi zabili tři nejbližší přátele. Na silvestra byl nejzkušenějším mužem na oddělení vražd. Bylo mu sedmatřicet let. Starosta sáhl na stůl a nadzdvihl sako. Pod ním byly desky. Nahlédl do nich, položil je na stůl a zatížil dlaní. Měl tlustý zlatý snubní prsten. Bez jediného škrábnutí. Zřejmě měl ve zvyku si ho sundávat, když dělal něco rukama, nebo měl na takovou práci někoho jiného. Na každou opravdovou práci. Starosta se předklonil. Mohl vypadat vyčerpaně, ale když promluvil, měl hluboký hlas a každé slovo znělo jako úder. „Jednu věc si musíme vyjasnit.“ „Dobře.“ Castelli znovu zdvihl desky, ale neotevřel je. „Já nevím, co to je,“ řekl, „a nemám co skrývat.“ „Dobře.“ „Je to jasné?“ „Slyšel jsem vás,“ řekl Cain. První, co svědek řekne, je obvykle lež. Tohle pro starostu nezačalo dobře. „Tohle – tahle věc – je nesmysl.“ Cain neodpověděl. Díval se na starostu tak dlouho, dokud nepoložil desky a neotevřel je. Bylo v nich jen několik papírů. Nejvýš pět. Cain viděl, že nahoře leží nějaký dopis, vzhůru nohama. Jeho autor vyjádřil svůj vzkaz na několika řádcích. 15

Bez záhlaví, bez podpisu. Úhledným písmem. Cain nepotřeboval, aby mu starosta řekl, co je to za dopis. „Tohle přišlo dneska, pravidelnou poštou.“ „Přišlo to dneska, nebo to bylo dneska otevřeno?“ „Obojí – všechnu poštu otvíráme denně.“ „Kdo to otevřel?“ zeptal se Cain. Znovu se podíval na starostovy ruce. „Vy ne, předpokládám.“ „Moje vedoucí osobního. A pak to přinesla přímo mně.“ „A to je –“ „Melissa Montgomeryová. Právě poskytuje výpověN té ženě z FBI.“ „Dobře,“ řekl Cain. „Tohle je kopie?“ „Originál má FBI. Tohle je vaše kopie.“ Castelli vzal vrchní list a podal mu ho přes stůl. Desky zavřel dřív, než si Cain stačil dobře prohlédnout fotografii pod ním. Vzal si dopis a obrátil ho. Starosto Castelli: 1–2–3–4 Po takové době jste vážně překvapený? Nebo to jen předstíráte, jako všechno ostatní? Nic nezůstane ve tmě navždy. Dávám vám čas do pátku. Nebo jinak: 5 – 6 – 7 – 8. A to dostanou všichni. I když vás takhle nikdy neviděli, poznají vás. Nezapomněl jste na 9 – 10 – 11 – 12, že ne? Když je tma, myslíte na ni. Představujete si, jaké to asi muselo být. Měla by o tom přemýšlet i vaše žena? A co vaše dcera? Bude ona příští Spící dívkou? Existuje z toho snadnější únik: prásk! – PŘÍTEL

16

Cain si ten vzkaz přečetl dvakrát a položil ho na stůl před sebe. Na okamžik se pozorně zahleděl na Castelliho. Pak se znovu podíval na vzkaz a ještě jednou si ho důkladně pročetl. „Ta čísla, jedna, dva, tři, čtyři – to jsou fotografie?“ „Ano.“ „Ukažte mi je.“ Castelli mu podal desky. Cain je položil na kraj stolu, otevřel je a podíval se na první fotografii. Lesklá A čtyřka na dobrém fotografickém papíře. „Posílal jste to někam vyvolat?“ Castelli zavrtěl hlavou. „Jeden z mých lidí má fototiskárnu. Tady, v kanceláři. Melissa ji použila.“ „Byla to černobílá fotografie od začátku, nebo až ji zkopírovala?“ „Černobílá.“ „Asi záměrně,“ řekl si Cain spíš pro sebe. „Nebo ne?“ „Nerozumím.“ Cain vzal fotografii z desek a položil ji na stůl, šikmo, aby na ni viděli oba. „Tahle zkreslení,“ řekl a dotkl se fotografie špičkou prstu. „Tady a tady.“ „Ano?“ „To není z digitální fotografie, ledaže by to bylo profesionálně upravené.“ „Chcete říct, že to bylo vyfocené na film.“ „Na amatérských fotografiích vyvolaných v domácí temné komoře tyhle věci vídáte – zvlnění, světlé skvrny. A je snadnější vyvolat černobílou fotografii než barevnou.“ „Fotografujete?“ Cain zavrtěl hlavou. „Ale v práci vidím spoustu fotek,“ řekl. „Víte, co mi to říká, že nefotografoval barevně? Neměl v úmyslu ty fotky zveřejňovat, někomu je ukazovat. Používal černobílý film a vyvolával si fotografie doma. Váš přítel má vlastní temnou komoru.“ 17

„Není to můj přítel.“ „On si to nemyslí,“ řekl Cain. „Chová se dost důvěrně.“ „Mně to tak nepřipadá.“ „A co ona?“ zeptal se Cain a ukázal na mladou ženu na fotografii. „Víte, kdo to je?“ „Je to celé nesmysl. Už jsem vám to říkal. Nic o tom nevím.“ Starosta vstal a došel ke skříňce za stolem. Zády ke Cainovi ji otevřel. Když se otočil, držel lahev bourbonu a dvě sklenice. „Dáte si?“ „Jsem ve službě.“ „A já jsem váš šéf. Napijte se se mnou.“ „Jsem ve službě, pane.“ Castelli dal jednu sklenici stranou a do druhé nalil na tři prsty bourbonu. Znovu se posadil a postavil před sebe otevřenou lahev a sklenici. Cain se znovu podíval na fotografii, tentokrát důkladněji. Mladá žena na sobě měla šaty s jedním holým ramenem ozdobené vepředu sponou vykládanou drahokamy. Ruce s roztaženými prsty měla natažené před sebe v obranném gestu. Výraz její tváře nedokázal přečíst. Nečekala, že ji někdo bude fotografovat, a bála se, ale ne kamery, ale muže, který ji držel. Prosila ho, a< už se víc nepřibližuje. To bylo ono – to byl ten výraz: ještě nepropadla úplné hrůze; myslela si, že by ještě mohla mít šanci. Stále si myslela, že může prosit. Za ní byla cihlová zeN. Uprostřed zdi byly dveře opatřené visacím zámkem. Mohlo to být skladiště, sklad nějakého baru. Sklep v pozapomenutém obytném domě. Jí zřejmě nezáleželo na tom, kde je. Chtěla jen uniknout ven, ale neměla kudy. V levém rohu fotografie někdo černým fixem napsal číslici 1. A zakroužkoval ji. „Nikdy jste ji neviděl?“ zeptal se Cain. „Ne.“ „Vypadá jako někdo, koho znáte?“ „Ne.“ „Nemohla by to být něčí dcera, neteř, něco takového?“ 18

„Řekl jsem, že jsem ji nikdy neviděl.“ „Neposlouchal jste otázku,“ řekl Cain. „Já jsem se neptal, jestli jste ji viděl. Ptal jsem se, jestli vypadá jako někdo, koho znáte. Podívejte se na tu fotografii – na její obličej – a odpovězte mi na otázku.“ Castelli se místo toho chopil sklenice bourbonu a zpola ji vyprázdnil. Postavil ji, pak ji dopil a rozkašlal se do ohbí lokte. „Pane starosto.“ Jenže starosta stále kašlal a obličej se mu barvil do karmínova. Když konečně přestal, vzal si z krabice na kraji stolu papírový kapesníček a otřel si jím tváře a nos. „Pane starosto,“ řekl Cain. „Potřebuju, abyste se na tu fotku podíval.“ „Je to nesmysl – podvrh, říkejte si tomu, jak chcete,“ řekl Castelli. „Už jsem vám to říkal.“ „Volal jste vy mně. Ne já vám.“ „Někdo mě vydírá.“ „Kvůli něčemu, co víte?“ „Já ji neznám. A ona nevypadá jako nikdo, koho znám.“ „Je to hezká holka,“ řekl Cain. „Já bych si ji zapamatoval, kdybych ji viděl – vy ne?“ Castelli se na něj podíval. Potom přikývl. „Jistě,“ řekl. „Pamatoval byste si ji, kdybyste ji viděl?“ „Asi bych si ji pamatoval.“ „Protože je to krásná ženská, viNte?“ Starosta se podíval na fotografii. Cain si nebyl jistý, jestli přikývl nebo ne. „Vypadá jako filmová hvězda,“ řekl Cain. „Možná jako Lana Turnerová.“ „To si pletete,“ řekl Castelli. „Vy myslíte Lauren Bacallovou. Vypadá jako Bacallová.“ „Hluboký spánek – to byla ona?“ „Bacallová a Bogart,“ řekl Castelli. „Jo.“ „Z kategorie vašich oblíbených?“ 19

„Celkem ušel.“ „Já myslel Bacallovou.“ „Bacallovou?“ zeptal se starosta a znovu si nalil. „Ta byla dávno přede mnou.“ „I přede mnou,“ řekl Cain. „Ale když ji vidíte na plátně, tak na tom nezáleží.“ „Možná některým chlapům.“ Cain vytáhl z desek druhou fotografii a položil ji na první. Byl na ní zaneřáděný noční stolek u sádrové zdi s vlhkými skvrnami. Vedle něj bylo vidět kousek železného rámu postele. Na stolku stála prázdná sklenice se skvrnou od rtěnky na okraji. Byla tam také pánská peněženka a svazek klíčů. Prázdný popelník. Tucet bílých pilulek volně vysypaných na hromádce a vedle nich stříbrná placatka s odšroubovaným víčkem. Za ní ležela dvoje pouta. Ne hračka, která se prodává v sexshopech, ale skutečná pouta, jaká nosil Cain na opasku. „Poznáváte něco z toho?“ „Ne.“ „Nejsou to vaše klíče, vaše peněženka?“ „Ne.“ „A ta placatka?“ „Nikdy jsem ji neviděl.“ „A co ta pouta?“ „Ale jděte.“ „Ale jděte?“ podivil se Cain. „Četli jsme stejný vzkaz? Ten chlápek, co to poslal, si byl jistý, že ty věci pro vás něco znamenají. Ty další fotky – ty, které si ještě nechává – můžou znamenat ještě víc.“ Castelli si lokl bourbonu. „Pokračujte,“ vybídl Caina. „Řekněte, co máte na mysli.“ „TeN je to jen mezi námi dvěma. Ale v pátek, až pošle ty další? Budete mluvit před kamerami.“ „Nebo byste ho mohl najít.“ „O to se snažím,“ řekl Cain. „Zavřete ho. Dejte ho pod zámek.“ 20

„To nedokážu, pokud nebudete spolupracovat,“ řekl Cain. „Zatím jste mi nic neřekl.“ Starosta se na něj zahleděl. Podíval se na svůj telefon a Caina napadlo, že někoho zavolá. A nechá vyvést Caina z kanceláře a z radnice. Ale pak zavrtěl hlavou. Držel sklenici proti zelenému stínítku lampy a díval se do žhnoucího bourbonu. „Já se snažím,“ řekl Castelli. „Nic podobného se mi nikdy nestalo. Já vám nelžu.“ „Ta pouta – máte nějaká taková?“ „Nikdy jsem neměl,“ řekl Castelli. „Ani podobná, ani žádná jiná.“ Položil sklenici a znovu ji zdvihl. Měl nervózní ruce, potřeboval je zaměstnat. Když mluvil v televizi, vždycky se držel řečnického pultíku. Pokud žádný neměl, pak držel třeba šálek kávy nebo stočené noviny. Caina napadlo, jestli někdy nebyl silný kuřák. „TeN jsme zasvěceni jen my dva,“ řekl Cain. „Nám se to vůbec nelíbí.“ Cain přikývl. Čekal, až se starosta znovu rozmluví. Někdy člověk neodpoví na otázku, ale promluví, aby přerušil ticho. A tohle ticho se vleklo deset vteřin. Pak se Castelli znovu napil bourbonu a promluvil do sklenice. „Myslím manželku a mě. Když říkám, že nám se to nelíbí, mluvím o sobě a o ní.“ „No dobře.“ Caina napadlo půl tuctu možných reakcí, ale tohle nebyla ta správná chvíle. Starosta pootevřel dveře, ale byl připravený je zavřít, kdyby Cain začal naléhat. Cain místo toho otevřel desky, vyndal třetí fotografii a položil ji na předchozí dvě. Castelli se na ni zběžně podíval, ale pak odvrátil pohled a chopil se sklenice. Cain cítil výpary bourbonu ve vzduchu mezi nimi. Byly sladké a ostré, jako cukr hořící na pánvičce. Na fotografii byla zase ta žena, tentokrát od kolen nahoru. Stále měla ty černé koktejlové šaty. Stála zády ke zdi, noční stolek u boku. Pila ze stříbrné placatky a měla bolestivě sta21

žené rysy. Dívala se někam doprava. Někdo tam musel stát, mimo záběr. Cain zdvihl fotografii a natočil ji proti světlu. Sundal si brýle a naklonil se blíž. „Viděl jste ty fotky?“ zeptal se. „Všechny ty fotky?“ „Viděl jsem všechno, co bylo v té obálce.“ „Rozumíte tomu, co se tam děje?“ „Nevím.“ Cain si znovu nasadil brýle a položil fotografii k dalším dvěma. „Předtím na tom nočním stolku byly pilulky. Tak deset dvanáct.“ Ukázal na prázdné místo, kde byly na druhé fotografii pilulky. „Byly by tady.“ „Jistě.“ „Donutili ji, aby je spolkla,“ řekl Cain. „Nemyslíte?“ „Já nevím.“ „Netušíte, co to bylo za prášky?“ „Jistěže ne.“ „Vidíte její oči, jak se dívá doprava?“ „Ano.“ „Co si o tom myslíte?“ „Něco pozoruje. Něco ji tam zaujalo.“ „Připadá vám vyděšená?“ „Asi ano.“ „No tak,“ řekl Cain. „Spolupracujeme přece, ne?“ „Vypadá dost vyděšená.“ „Může na ni někdo mířit zbraní?“ zeptal se Cain. „Mimo záběr?“ „Inspektore, já nevím, co chcete, abych řekl. Já vám nemůžu říct, co se děje mimo záběr těch fotek. Ani co viděla, ani co si o tom myslela. Nevím, kdo to je. Nevím, co jí zaplatili, aby pro ně pózovala, nevím, co jí řekli, že má dělat. Možná si myslela, že o nic nejde – že se vyfotí pro nějaký časopis, vydělá si trochu peněz.“ „Myslíte, že je to naaranžované? Vážně si to myslíte?“ „Já nic nevím,“ řekl starosta. „Jen to, že to se mnou nemá nic společného.“ 22

„TeN už ano,“ řekl Cain. „Pane.“ Poslední fotografie z desek byla obrácená lícem dolů. Cain ji zdvihl. „Já vám říkám –“ „Vy přece nic nevíte,“ řekl Cain. „Je to tak?“ „Jen jsem chtěl, aby mezi námi bylo jasno.“ „To jsem pochopil.“ Cain fotografii obrátil. Tentokrát byla žena na posteli. BuN si šaty svlékla sama, nebo jí je svlékl někdo jiný. Ležela na zádech, hlavu na polštáři. Měla na sobě jen černé kalhotky. Jedno koleno bylo pokrčené, takže měla levou nohu zaháknutou za pravý kotník. Nehty byly nalakované. Ten lak vypadal černý, ale byla to černobílá fotografie. Podle Caina mohlo jít o jakoukoliv tmavou barvu. Pravou ruku měla za hlavou, připoutanou k rámu postele. Levou měla volně položenou přes hruN. Pokud byla při vědomí, mohlo to být cudné, obranné gesto. Pokus skrýt své tělo před muži, kteří byli v místnosti s ní. Jenže ona při vědomí nebyla. Měla zavřené oči a pootevřené rty. Cain si ji důkladně prohlédl a pak se podíval na noční stolek vedle ní. Byl uklizený. Zůstala na něm jen prázdná sklenice se skvrnou od rtěnky na okraji. Znovu se podíval na ženu. V posledních osmi letech viděl tolik mrtvých, aby dokázal odhadnout, že žena na fotografii mrtvá není. Byla to sice jen fotografie, a ještě k tomu mizerně vyvolaná, ale málem viděl zdvihání a klesání hrudníku, cítil její teplo. Nebyla mrtvá, tím si byl jistý. Ale ani nespala. Nedalo se odhadnout, kolik času uplynulo mezi pořízením třetí a čtvrté fotografie. Dost na to, aby ji přemístili na postel a trochu tam uklidili. Svlékli jí šaty a možná ji trochu učesali. Vzala si nejméně tucet těch pilulek a vypila něco, co jí dali do té placatky. Při fotografování už na ni působily drogy.

23

3

C

ain zdvihl pohled od fotografie. Castelli už neseděl proti němu, ale odešel k oknu. Roztáhl záclony, aby se mohl podívat na ulici. Stoupl si stranou, aby se nevystavoval pohledům zvenčí. Jako by po něm mohl někdo vystřelit. Nebo ho vyfotografovat do zítřejších novin: Starosta Castelli obtěžovaný vyděračem vyhlíží z radnice. Ten problém byl na světě jen několik hodin a byla hluboká noc. Ale Castelli už si musel dělat starosti. V okamžiku, kdy zdvihl telefon a řekl o tom dopisu někomu jinému než Melisse Montgomeryové, stal se zranitelný. „Když jste ten dopis četl, tušil jste, kdo ho psal?“ zeptal se Cain. „Ne.“ Starosta záclony zase zatáhl. Vrátil se ke svému stolu a postavil se za židli. „A co nepřátelé?“ zeptal se Cain. „Zřejmě jich pár máte.“ „Jakého druhu?“ „Existuje jich víc druhů?“ „Začnu těmi, které vídám každý den. Těmi, s nimiž jednám na veřejnosti – v novinách a v televizi,“ řekl Castelli. „U některých to nevím jistě, ale podezírám je. A pak jsou tu magoři, které jsem nikdy neviděl.“ „Ty první dvě kategorie můžou zahrnovat i přátele a příbuzné?“ 24

„Pár ano.“ „Můžete mi napsat seznam?“ „Mí lidé už na tom pracují.“ „FBI už ho po vás chtěl?“ Starosta přikývl. „A co obchodní zájmy? Ne nepřátelé, ale lidé, kteří čekají na vaše rozhodnutí – v oblasti stavebních povolení, smluv. Lidé, kteří si myslí, že by měli lepší vyhlídky, kdyby za vaším stolem seděl někdo jiný.“ „Ti na tom taky pracují.“ „A FBI už prověřuje vaše lidi?“ „Ano.“ „Pokud je to tak, proč tu jsem já?“ „To si musíte promluvit s nimi. S poručicí Nagoyovou.“ „Nagatovou.“ „Tak Nagatovou,“ řekl Castelli. „Ale já už jsem jim řekl, co byste měl podle mě udělat: najít tu holku.“ „Vy mi dáte tři fotografie nějaké ženy, a já ji mám najít.“ „Máte být nejlepší,“ řekl Castelli. „Ti nejlepší dostanou úkol a splní ho. Tak to aspoň bývalo.“ Cain to pominul. Sebral fotografie a vložil je zpátky do desek. Potom si znovu přečetl ten dopis, přidal ho k fotografiím a zavřel desky. „Na té další sérii fotografií vás všichni poznají. To říkal ten váš přítel.“ „Četl jsem to.“ „Byl jste někdy v té místnosti?“ zeptal se Cain. „Poznáváte ji?“ „Může být kdekoliv – já ji nikdy neviděl.“ „Co je v té další sérii fotografií?“ „Jak to mám vědět, Caine? Může to být cokoliv. Sám víte, jak je snadné zfalšovat fotografii, zaplatit někomu, aby to pro vás udělal.“ Cain vstal. „Chcete mi ještě něco říct, než to zjistím sám?“ 25

„Co to má znamenat?“ „Nic,“ řekl Cain. „Jen že teN ještě máte příležitost.“ Starosta stiskl opěradlo židle. Natočil hlavu a odkašlal si do pravého bicepsu. Pak se posadil a zdvihl svou sklenici. Byla skoro prázdná. „Já už nic dalšího nemám. Měl byste jít za Nagoyovou a tou holkou z FBI. Ty desky si vezměte.“ „Dobře,“ řekl Cain. Došel přes širokou kancelář ke dveřím. S rukou na klice se ještě otočil a podíval se na starostu. „Řekněte mi nějakou příhodnou dobu, kdy se můžu zastavit u vás doma.“ „Co?“ „Budu si muset promluvit s vaší ženou a dcerou.“ „To neuděláte. Ani se jim nepřiblížíte.“ „Dostal jsem úkol,“ řekl Cain, „a splním ho. Nežádám o povolení.“ „Inspektore –“ „Takže je to jasné? Já vedu vyšetřování. Setkám se s kýmkoliv, budu se ptát na cokoliv. A nikdo shora mi do toho nebude zasahovat. A s vašimi lidmi se dohodnu.“ Otevřel dveře a vešel do přijímací haly. Na prahu čekala žena v šedočerné sukni a saku. V náručí balancovala tabletem na svazku dokumentů. Když Cain vyšel, rychle uskočila a málem zakopla. Když znovu získala ztracenou rovnováhu, Cain ji poznal. Viděl ji se starostou v televizi. Až do dnešní noci si k jejímu obličeji nepřiřadil žádné jméno. „Vy jste Melissa Montgomeryová,“ řekl. „Starostova vedoucí osobního.“ „Nejsem si jistá, že znám vaše jméno.“ Vytáhl z pouzdra na odznak vizitku, ale měla příliš plné ruce, než aby si ji mohla vzít. Položil ji na tablet. „Gavin Cain. Tak do hodiny mi zavolejte,“ řekl. „Domluvíme se.“ „Na čem?“ 26

„Nepředstírejte, že jste neposlouchala,“ řekl Cain. „Udělejte si čas a zavolejte mi.“ Obešel ji a vyšel ven.

Poručice Nagatová se opírala o mosazné a železné zábradlí na vrcholu mohutného schodiště. Odrazila se od něj, když se k ní blížil, a pak se postavili do stínů mramorových sloupů. Podívala se na desky v jeho ruce. „Jak to šlo?“ „Bylo mi ctí, madam,“ řekl. „Ctí a výsadou. Posílilo to veškeré mé názory, které už jsem na něj měl.“ „Caine.“ „Je to alkoholik a lhář.“ „Skončil jste?“ „Je to prázdná nádoba a je měkký. Viděla jste jeho ruce?“ „Dokážete to?“ „Chcete, abych našel tu dívku.“ „Zbytek obstará FBI,“ řekla Nagatová. „My ji musíme jen najít; uvidíme, k čemu to povede. Dokážete to?“ „Všechno je možné.“ „Příští rok ho nemusíte volit.“ „Možná ani nebude moct kandidovat.“ Vzala ho za loket. „PojNte, ona čeká.“ Když došli ke schodišti, neodvedla ho po schodech dolů do rotundy, ale doleva. Sály dozorčí rady hlídal další policista. Když přicházeli, otevřel jim dveře. „Tady budeme mít ústředí,“ řekla Nagatová. Vešli do předpokoje. „Ale jen pro dnešní noc. Zítra dostaneme zasedačku.“ „Na radnici?“ „V Burtonově budově. Ve třináctém podlaží.“ „Musíme mít ústředí vedle FBI?“ Zastavili se, než se otevřely druhé dveře do hlavní místnosti. Nagatová ukázala na desky v Cainově ruce. 27

„Tohle musíme dotáhnout,“ řekla Nagatová. „Máme jedinou prioritu, a to je tahle.“ „Mám další případy, které nepočkají.“ „Proto jsme povolali Grassleyho.“ „Vždy< ani nevíme, o co v tomhle jde,“ řekl Cain. „U těch svých dalších případů mám těla v márnici. Grassley je dobrý, ale samostatně na vraždě nikdy nedělal.“ „Mluvíme o starostovi. O ničem jiném se tam diskutovat nebude.“ Otevřela druhé dubové dveře a vešli do hlavní místnosti. Dřevěné zábradlí rozdělovalo místnost v polovině, oddělovalo stoly členů dozorčí rady od řad lavic pro veřejnost. Cain s Nagatovou šli uličkou pod ztlumenými lustry do otevřených dveří a prošli jimi. Agentka Fischerová si něco vy<ukávala do telefonu a vzhlédla, až když byla hotová. Pak vstala a podala Cainovi ruku. „Karen Fischerová,“ řekla. „Slyšela jsem na vás samou chválu.“ „Mhm.“ Ukázala na protější stůl a všichni se posadili. Cain odhadoval, že Fischerová je tak o rok o dva starší než on. Krátké vlasy měla trochu prošedivělé a, na rozdíl od Castelliho, se nesnažila to zakrýt barvou. Pod kostýmem se jí rýsovala vroubkovaná pažba služební zbraně. Podívala se na Nagatovou a pak na Caina. „Víte, proč tu jsme? Mluvili jste s Castellim?“ „Ano,“ řekla Nagatová. Cain jen přikývl. „Hledáme původ toho dopisu –“ „Nikdy jsem neviděl obálku,“ řekl Cain. „Castelli ji dal vám?“ „On ne, ale jeho personál – a děláme všechno, abychom o ní zjistili co nejvíc. Byla ofrankována v North Beach, není na ní zpáteční adresa.“ „Můžete ji sledovat i tak?“ „Jestli laboratoř nenajde otisky nebo stopy DNA – máme řekněme jiné zdroje. A zítra kolem oběda budeme mít bližší 28

informace o jménech, která jsme dostali od Castelliho personálu. Seznam nepřátel.“ „Poručice Nagatová říká, že bych měl hledat tu ženu.“ „Tohle pátrání vidíme jako záležitost místní policie.“ „Nevíte, jestli je místní.“ „Nevíte, jestli není,“ řekla Fischerová. „A je to v každém případě sporné.“ „Jak to?“ „Starosta,“ řekla poručice Nagatová. „Chtěl vás. Trval na tom.“ „Chtěl, aby v tom hrála roli jeho policie,“ řekla Fischerová. „Trvalo mu pět minut, než mi vysvětlil, jak mám dělat svou práci,“ řekl Cain. „Jestli si myslíte, že mě nechal nahlédnout přes vaše rameno –“ „Nemyslím, inspektore Caine,“ řekla Fischerová. „Bude se nám dobře spolupracovat. Nám dvěma určitě.“ „No dobře.“ „Nevíme, jestli je ta žena místní nebo ne,“ řekla Fischerová. „Nevíme, jestli je to spiklenkyně, herečka, která má sehrát určitou roli, nebo něco jiného.“ „Obě<.“ „I to je možné,“ řekla Fischerová. „Obě<, kterou musíte prověřit.“ „Sám?“ „Sám. Budeme se scházet dvakrát denně,“ řekla Fischerová. „V poledne a v sedm večer. Když najdu něco, co by vám mohlo pomoct, předám vám to. Nic si nenechám pro sebe. Totéž očekávám od vás.“ „Na to se můžete spolehnout,“ řekla Nagatová. „Máte ten dopis a ty fotografie,“ řekla Fischerová Cainovi. „Budete je muset ukazovat lidem. To já vím. Ale snažte se být diskrétní. Hledáte tu ženu – nic víc.“ Cain přikývl. „Chceme to udržet pokud možno v tichosti. Nechceme komentovat každý krok, který uděláme, nebo si podle toho 29

udělá časový rozvrh. Ten, kdo to udělal, bude sledovat cokoliv mimořádného.“ „Třeba přistání policejního vrtulníku v centru ve dvě v noci?“ „Podobné věci,“ řekla Fischerová. Podívala se na Nagatovou. „OdteNka se podobným věcem budeme vyhýbat.“ „To byl starostův požadavek.“ „Ale on tohle vyšetřování nevede, ne?“ řekla Fischerová Nagatové. Pak se obrátila ke Cainovi. „Příští schůzku máme za devět hodin. Doufejme, že už budete něco mít.“

30