Issuu

Na památku Susie Fairheadové, mé kamarádky z dětství

Míle

Hatfield

(1 míle = 1,609 km)

Harrow

Richmond

Fulham

Windsor

ř Twickenham Wimbledon

Hampton Court Kingston na Temži

Oatlands Nonsuch N. Gower

St. James's Londýnský Tower

New Hall, Boreham

Whitehall

že

Greenwich Blackheath

Eltham

Dulwich

Bromley

TUDOROVSKÁ SÍDLA V LONDÝNĚ A JIHOVÝCHODNĚ OD NĚJ

O B SA H

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Úvod: Jindřich VII. Kapitola 1: Kapitola 2:

Kapitola 3:

Jindřich VIII. Kapitola 4: Kapitola 5: Kapitola 6: Kapitola 7: Kapitola 8: Kapitola 9:

„Veřejné a soukromé já“ . . . . . 13

„Nesmírně podezíravý“ . . . . . 17 „Nepřipouštěje jakýkoli bližší přístup ke své moci ani ke svým tajemstvím“ . . . . . 55 „Skrytý před světem jako děvče“ . . . . . . . . . . . 83

„Jejich služba spočívá v mnoha tajemstvích“ . „Vkládají ruce na jeho královskou osobu“ . . . „Ona je všechny převyšovala“ . . . . . . „Hubená, stará, zlomyslná herka“ . . . „Skutečný tělesný styk“ „Králové a císaři nejsou než smrtelníci“ . . . . .

. . . . 103 . . . . 130 . . . . 167 . . . . 197 . . . . 219 . . . . 244

Eduard VI. Kapitola 10: „Je zatím pouhé dítě“ . . . . . . . 270 Marie I. Kapitola 11: „Myslím, že čekám dítě“ . . . . . 299 Alžběta I. Kapitola 12: „Velmi se nám zamlouvá život bez manžela“ . . . Kapitola 13: „Jen zřídkakdy jí před cizími lidmi“ . . . . . . Kapitola 14: „Všechno, co dělám, vidí tisíc očí“ . . . . . . Kapitola 15: „Mám v sobě měkkost tajícího sněhu“ . . . . . Kapitola 16: „Pokřivené tělo“ . . . . Epilog:

Poděkování Zkratky . . Bibliografie Poznámky . Rejstřík . .

. . . . . 330 . . . . . 357 . . . . . 381 . . . . . 405 . . . . . 421

„Takový nedostatek řádu“ . . . . . 448

. . . . .

453 455 456 475 513

TRACY BORMANOVÁ

P Ř E DM L U VA

Ke konci své vlády měla Alžběta I. obličej i tělo zpustošené stářím, chorobami a jedovatými kosmetickými přípravky, a aby si uchovala takzvanou masku krásy, byla nucena podstupovat stále složitější zkrášlovací rituál. Když pak ve vší slávě předstoupila před své dvořany, byla z ní znovu „Gloriana“ oděná do překrásné róby, v paruce zdobené drahokamy a s několika vrstvami bílého líčidla na obličeji, která dokázala své milující poddané více či méně ošálit a přesvědčit je, že je ještě pořád nejžádoucnější ženou v Evropě. V roce 1599 vyjádřil jeden návštěvník u dvora úžas nad tím, že královna, jíž v té době bylo už hodně přes šedesát, vypadá „stále velmi mladistvě, jako by jí nebylo více než dvacet let“.1 Své pravé já odhalovala Alžběta pouze v soukromí svých „tajných komnat“ před hrstkou spolehlivých dvorních dam, kterým dovolovala, aby se o ni staraly. Při jisté smutně proslulé příležitosti však toto soukromí narušil jeden její nepříliš zdvořilý mladý „obdivovatel“. Robert Devereux, hrabě z Essexu, byl o více než třicet let mladší než ona, přesto se jí však dvořil jako milenec. Byl to pohledný, charismatický muž překypující sebejistotou, měl vrozený smysl pro dramatické efekty a ke své královské paní se choval s tak přehnanou důvěrností, že se mu několikrát dostalo pokárání, že jí neprokazuje dostatečnou úctu. Alžbětě se však jeho nevázanost a smělost velmi líbila a zamilovala se do něj tak vášnivě, že 11

TRACY BORMANOVÁ

pokud některá z jejích dvorních dam byS jen obdivně pohlédla jeho směrem, vyvolalo to u její paní záchvat zuřivé žárlivosti. Hrabě nabyl přesvědčení, že získal nad královnou neotřesitelnou moc, a tak se choval čím dál skandálněji. Při oné nechvalně známé příležitosti porušil přísná pravidla pro přístup do Alžbětiných soukromých komnat a bez ohlášení vrazil do její ložnice. Pohled na starou ženu zbavenou veškeré dvorské nádhery, jenž se mu naskytl, ho vyděsil: její šedé vlasy a hluboké vrásky v obličeji tvořily nečekaný kontrast s obrazem panovnice, který ukazovala světu. Hrabě ložnici své královské paní ve spěchu opustil a už se tam nikdy nevrátil. Mnoho kajícnosti ale neprojevil, tajně se královně vysmíval a tvrdil o ní, že je to „stařena… o nic méně pokřivená na duchu než na těle“.2 Alžběta však na zmíněný incident nezapomněla a říká se, že měl na pozdějším Essexově pádu stejný podíl jako ono nezdařené povstání, které hrabě vedl. Královna svému oblíbenci odpustila mnohé, ovšem tenhle pobuřující vpád do svého soukromí tolerovat nehodlala.

ÚVOD: „VEŘEJNÉ A SOUKROMÉ JÁ“

Ú VO D

„Veřejné a soukromé já“

„Nežiji někde v koutku. Všechno, co dělám, vidí tisíc očí.“ Tahle výmluvná stížnost Alžběty I. nás přímo vybízí k otázce: Měli vůbec Tudorovci nějaký soukromý život? Jako panovníci byli neustále obklopení armádou sloužících, dvořanů, pomocníků a uchazečů o různé posty. Dokonce i v okamžicích, jež vyžadují největší soukromí, s nimi byli lidé, kteří měli za úkol se o ně v takových chvílích starat. Když se Jindřich VIII. věnoval každodennímu vyměšování, stál u něj trpělivě jeho „toaletář“ („groom of the stool“), tedy dvořan, jenž mu při těchto úkonech asistoval, a když se Alžběta I. odebrala večer na lože, u její postele spávala jedna z jejích dam. Není tedy příliš divu, že když královna tvrdila, že se nedopustila žádných sexuálních poklesků, dovolávala se právě svědectví onoho „tisíce očí“, jež ji neustále pozorovaly. Ale jakkoli bývali Tudorovci jen zřídkakdy úplně sami, za zavřenými dveřmi vedli podstatně jiný život než ten, který mohli sledovat jejich poddaní. V soukromých komnatách v palácích Hampton Court, Whitehall či v dalších nesčetných přepychových sídlech, kde trávili čas, mohli dát průchod svým „lidštějším“ vlastnostem a zvyklostem. „Panovník má přinejmenším dvě já, jedno veřejné a jedno soukromé,“ napsal jeden současný historik.1 Pro krále či královnu bylo životně důležité nedat před světem najevo sebemenší zranitelnost: jakoukoli známku slabosti, nemoci či dokonce přirozeného 13

TRACY BORMANOVÁ

procesu stárnutí bylo nutno skrýt pod masku nepřemožitelnosti. Nicméně lidé, kteří panovníkům stáli nejblíž, znali pravdu. Viděli slzy, jež zdánlivě nesmiřitelný Jindřich VII. proléval nad smrtí svého syna Artura. Nezůstal jim utajen důvod, proč byla těhotenství „Krvavé Marie“ tak nezvykle dlouhá – a proč nakonec nepřinesla plody. A pod pečlivě nanesenými líčidly a všemi těmi majestátními róbami a šperky, které nosila Alžběta I., viděli ono „pokřivené tělo“. Právě postřehy těchto očitých svědků mi v kombinaci s bohatou sbírkou dalších dobových dokumentů – dopisů, domácích účtů, architektonických a obrazových materiálů, hlášení vyslanců a slov samotných panovníků – umožnily soukromý život Tudorovců zkoumat. Protkávala jsem známé příběhy, například ten o bouřlivém milostném poměru Jindřicha VIII. s „velkou děvkou“ Annou Boleynovou či donekonečna omílanou otázku, zda jejich dcera Alžběta I. bylo panna či nikoli, těmi méně známými, například historkou o tom, jak se Jindřich VII. dvořil vlastní snaše, nebo vyprávěním o dlouhé, pomalé a trýznivé smrti jeho vnuka Eduarda VI. Důležitým tématem jsou samozřejmě manželské (i mimomanželské) vztahy Tudorovců, paradoxně však právě ty patřily k jedněm z nejméně „soukromých“ stránek života u dvora. Zajištění následníků byla záležitost, u níž byl značný zájem poddaných zcela omluvitelný. Pro ostatní aspekty soukromého života panovníků, například pro vzdělání, stravování, způsob oblékání, koníčky, přátele, zdraví a hygienu, to ovšem neplatilo, tedy alespoň ne stejnou měrou. A ačkoli se tato kniha zaměřuje především na samotné panovníky, na vhodných místech je popisován i soukromý život některých jejich dvořanů. To vše je zasazeno do prostředí samotného královského dvora. Měla jsem tu výsadu, že jsem získala zvláštní přístup do některých z nejdůležitějších hradů a zámků, kde tudorovští panovníci a jejich dvořané žili a umírali – od okázalé nádhery a pompy monumentální pevnosti londýnského To14

ÚVOD: „VEŘEJNÉ A SOUKROMÉ JÁ“

weru po komnaty a spletité chodby paláce Hampton Court. Tady dávaly sex a moc, poměr mužů a žen i samotná architektura sídla vzniknout skleníkové atmosféře, v níž téměř denně vypukl nějaký ten skandál. A vytvářel se zde také velmi promyšlený rozdíl mezi veřejným a soukromým světem tudorovských panovníků. Tato kniha sleduje nejslavnější britskou dynastii optikou soukromého života králů a královen, klade si za cíl ukázat toto neustále populární období v jiném světle. Teprve když porozumíme skutečným lidem ukrývajícím se za maskou královské moci – se všemi jejich dobrými i špatnými vlastnostmi, s jejich zálibami a povahami –, dokážeme politické, náboženské a společenské zmatky této neopakovatelné doby doopravdy pochopit.

„NESMÍRNĚ PODEZÍRAVÝ“

„Nesmírně podezíravý“

dyž se v roce 1485 dostala dynastie Tudorovců k moci, byla to předzvěst závěrečné fáze urputné občanské války, která trvala více než třicet let. Války růží, jak se jim začalo říkat později, byly řadou dynastických konfliktů mezi soupeřícími větvemi královského rodu Plantagenetů, mezi Yorky a Lancastery. Nešlo ani tak o nepřetržitou válku jako spíše o několik válečných střetů. Konflikt trval od roku 1455, kdy Richard, vévoda z Yorku, zpochybnil v bitvě u St Albans královskou autoritu Jindřicha VI., do roku 1487, kdy Jindřich VII. z rodu Lancasterů porazil v bitvě u Stoke „podvodníka“ Lamberta Simnela a jeho přívržence z rodu Yorků. Ctižádostivou touhu Jindřicha Tudora získat trůn pro sebe podnítila smrt Eduarda IV., která nastala v roce 1483. Eduard po sobě zanechal dva syny, oba však byli ještě nezletilí a byli svěřeni pod ochranu svého strýce Richarda, vévody z Gloucesteru. Richard vzápětí prohlásil manželství jejich rodičů za neplatné, argumentoval přitom tím, že Eduard IV. byl v době, kdy se oženil s Alžbětou Woodvilleovou, již zasnoubený s jinou ženou. Eduardovy děti byly následně prohlášeny za nemanželské a vyloučeny z následnictví, takže Richard se mohl bez problémů zmocnit trůnu. Jeho dva synovci, kteří byli přesunuti do londýnského Toweru, krátce nato za záhadných okolností zmizeli a dlouho se mělo za to, že je Richard nechal zabít. 17

TRACY BORMANOVÁ

Jindřich Tudor v tomto vývoji událostí viděl příležitost, a tak v létě roku 1485 zahájil invazi. Vylodil se ve Walesu na pobřeží Pembrokeshiru a se svým vojskem se vydal na rychlý pochod do Anglie. Navzdory očekávání jeho armáda složená z vězňů a žoldnéřů 22. srpna v bitvě u Bosworthu silnější vojsko krále Richarda porazila a Jindřich byl prohlášen králem. O dva měsíce později byl ve Westminsterském opatství „s velkým jásotem a slávou“ korunován. Když se lady Margareta znovu setkala se synem, kterého čtrnáct let neviděla, „velmi plakala“.1 Vítězství Jindřicha VII. v bitvě u Bosworthu bylo sice považováno za rozhodující okamžik války, oprávněnost jeho nároku na trůn však byla přinejmenším diskutabilní. Lancasterovskou krev zdědil po své impozantní matce Margaretě, jež byla pravnučkou Jana z Gentu, syna Eduarda III., a Kateřiny Swynfordové. Problém spočíval v tom, že se Margaretin otec narodil jako nemanželské dítě z dlouhodobého milostného vztahu Johna a Kateřiny, ještě než se ti dva vzali. Jindřichův otec pak byl synem manželky Jindřicha V. Kateřiny z Valois a jejího pážete velšského původu. Skutečnost, že i přesto všechno byl Jindřich Tudor v roce 1485 tím nejlepším uchazečem o trůn, kterého Lancasterové ještě měli, svědčí o tom, jak zoufalá v té době byla jejich situace. Jen málokdo z Jindřichových nových poddaných by očekával, že se na trůnu udrží dlouho: rozhodně tu byli další, vhodnější uchazeči. Tudorovci zkrátka neměli na anglickém trůnu co dělat. Jindřich se narodil v roce 1457. Jeho matce tehdy bylo pouhých třináct let a jeho otec byl dva měsíce po smrti. Od matky ho odtrhli už jako malého chlapce. Napřed ho vychovával jeho strýc z otcovy strany Jasper, hrabě z Pembroke, později, když Jasper v roce 1461 uprchl za hranice, převzal tento úkol William, lord Herbert, nadšený příznivec Yorků. Pro drahocenného lancasterovského dědice, to byl nebezpečný život, musel si totiž neustále dávat pozor na možné 18

„NESMÍRNĚ PODEZÍRAVÝ“

vrahy. Většinu raného mládí strávil uvězněný ve Walesu, ve čtrnácti letech uprchl s Jasperem do exilu do Bretaně, kde zůstal do svých osmadvaceti let, dokud nenastal vhodný čas pro to, aby zkusil vznést nárok na anglický trůn. Když v roce 1485 porazil Richarda III., byl to teprve začátek dlouhého a trpkého boje, v němž se snažil získat oddanost svých nových poddaných. Ti v něm viděli nelegitimního uzurpátora, který nemá právo být králem. A Jindřich si situaci v tomhle ohledu zrovna neusnadňoval. Jeho současník, burgundský kronikář Jean Molinet, ho popisuje jako „vzácnou ozdobu bretaňského dvora“; Jindřich přijal za své francouzské mravy, uctíval bretaňské svaté a hovořil s výrazným přízvukem. Také mu chybělo přirozené charisma a šarm, jimiž se vyznačovali jeho předchůdci z rodu Yorků. Trpěl stihomamem, byl introvertní a „nesmírně podezíravý“, ze všech panovníků z rodu Tudorovců byl zřejmě nejuzavřenější.2 K ostražitosti měl nejspíš dobrý důvod – rebelové a další uchazeči o trůn byli všude –, ale zdrženlivou a uzavřenou povahu měl už od přírody. Peníze a majetek si hlídal stejně pečlivě jako svá tajemství, takže si brzy získal pověst lakomce. Rozdíl mezi ním a charismatickým a velkorysým Eduardem IV., jehož památku jeho poddaní stále ještě uctívali, už nemohl být větší. Jindřich Tudor však měl zároveň i řadu vlastností, které mu na královském trůnu byly k užitku. Byl trpělivý a bystrý pozorovatel a díky strýcově výchově se naučil zůstávat ve vypjatých situacích vždycky klidný. Byl také svědomitý, metodický a inteligentní, jeho současníci uznávali jeho „značné schopnosti“. Podle italského humanisty Polydora Vergilia, jenž se s ním mnohokrát setkal, byl Jindřich „neobyčejně pohledný a měl příjemnou tvář, zvláště když hovořil“.3 Byl lehce nadprůměrné výšky a měl královské držení těla, štíhlou, ale statnou postavu a modré oči, jeho pleS však byla lehce nažloutlá. Na levé oko šilhal, což znamenalo, že „zatímco jedno oko hledělo na 19

TRACY BORMANOVÁ

vás, druhé vás hledalo“.4 V důsledku toho působil jeho pohled na ty, na koho se upíral, ještě znepokojivěji. Ačkoli Jindřich trávil spoustu času mezi vojáky, žil relativně cudně a měl jenom jednoho nemanželského syna, Rolanda de Velville, kterého zplodil během vyhnanství v Bretani. Nebylo asi nijak překvapivé, že jako syn lady Margarety Beaufortové, jež byla vyhlášená náruživou zbožností, byl Jindřich považován za „horlivého zastánce náboženství, který se s velkou oddaností denně účastnil bohoslužeb“. Od krále se sice očekávalo, že bude zbožný, a zvlášS od krále, jenž se potřeboval zbavit stigmatu uzurpátora, Jindřichova víra v Boha však byla zřejmě upřímná. Vergilius o něm napsal: „Duchovním, o nichž věděl, že jsou hodni úcty, dával často tajně almužny, aby se modlili za jeho duši.“5 Jindřich VII. měl dlouho pověst mrzouta, měl však i svou lehkomyslnější stránku. Účty z královské domácnosti svědčí o tom, že rád hrál karty, a to i přesto, že prohrával značné sumy peněz – zvlášS citelnou prohru utrpěl v červnu 1492, kdy byl nucen zaplatit svému věřiteli a nezbývalo mu než sáhnout do královské pokladnice pro čtyřicet liber (v přepočtu na dnešní peníze by to bylo přes dvacet tisíc liber). Díky všem těm letům strávených na vojenských taženích byl fyzicky zdatný, pořádal pravidelně rytířské turnaje a rád hrál tenis. Tuto hru měl ve zvláštní oblibě a jeden z tehdejších odborníků na dvorskou eleganci ji označil za „vznešenou zábavu vhodnou k tomu, aby se jí zabýval dvořan… protože tím ukazuje, jak dobře je fyzicky stavěný a jaká mrštnost a pružnost se skrývá v každém jeho údu“.6 V pozdějších letech své vlády Jindřich zaměstnával dva profesionální hráče tenisu jako trenéry. Tudorovský tenis (jemuž se také říká „real tennis“, tedy „skutečný tenis“) se od obvyklejší formy tenisu, která se zrodila až ve viktoriánském období a hrála se na trávě, značně lišil. Hrál se na uzavřeném kurtu a míček se kromě posílání přes síS dal také odrážet od stěn. Míček byl rovněž oproti svému modernímu protějšku tvrdší, těžší 20

„NESMÍRNĚ PODEZÍRAVÝ“

a tolik neskákal. Vyráběl se z vlny důkladně upěchované do koule a omotané dlouhým a úzkým pruhem látky, to celé pak bylo ještě obalené další vrstvou upěchované vlny. Král také zaměstnával šaška jménem Patch, platil „bláznivému vévodovi z Lancasteru“ za to, že ho bavil, a v jeho službách byli i minstrelové, loutnisté, pištci, tanečníci a skupinka dětských zpěváků. Ačkoli si uměl zábavu užívat, nikdy nepouštěl ze zřetele, kolik různé radovánky stojí. Všechny výdaje byly pečlivě zaznamenávány do účetních knih, které osobně kontroloval a každou položku stvrzoval svým protipodpisem.7 Také nesnášel zbytečné rozhazování, takže zavedl přísné tresty za hazard, ačkoli sám si tuhle kratochvíli rád dopřával. Sluhové a učedníci měli vysloveně zakázáno hrát karty jindy než o Vánocích. Tenhle nový zákon však málokdo dodržoval a hazardní hry začaly být u dvora a ve šlechtických kruzích po celém království natolik rozšířené, že několik úředníků dostalo na starosti zisky, jež hazard přinášel. Jindřich zdědil po svých předchůdcích z rodu Yorků impozantní sbírku zámků v Londýně a okolí. Nejvíc na východ ležel zámek Greenwich, který si nechal v roce 1453 postavit Humphrey, vévoda z Gloucesteru, čtvrtý syn Jindřicha IV. a regent mladého krále Jindřicha VI., a pojmenoval ho „Bella Court“. Vévoda přišel o své postavení i o život po převratu vedeném manželkou Jindřicha VI. Markétou z Anjou, jež zámku dala nové jméno „Placentia“ a nechala v něm provést několik významných vylepšení. Jindřich VII. později sídlo rozšířil, dal mu udělat novou fasádu z červených cihel a změnil jeho název na Greenwich. Zámek se stal jednou z nejoblíbenějších rezidencí tudorovských panovníků. Nedaleko od něj směrem na jihovýchod stál další středověký palác, Eltham, zasazený do rozlehlého parku. Původně to byl venkovský zámeček, začátkem 14. století se z něj stala královská rezidence, která byla od té doby často přestavována 21

TRACY BORMANOVÁ

a dále rozšiřována. Byl to oblíbený zámek Eduarda IV., jenž v roce 1480 zbudoval nový velký sál s nádherným zdobným klenutým krovem („hammerbeam-roof“). V době, kdy na trůn nastoupil Jindřich VII., to byla jedna z největších a nejnavštěvovanějších královských rezidencí v Anglii. Nový král se však domníval, že je Eltham vhodnější využívat jako lovecký zámeček či sídlo pro královské děti než jako palác, kde by se měly pořádat veškeré dvorské zábavy. Rozhodně nejimpozantněji působilo jedno z nejstarších královských sídel v hlavním městě, londýnský Tower, který nechal po roce 1066 postavit Vilém Dobyvatel. Součástí Toweru byl i jihovýchodní roh starých římských městských hradeb a obrovská normanská hradní věž, jíž se začalo říkat „Bílá věž“. Později byla v blízkosti Bílé věže vybudována královská rezidence, kterou Jindřich VII. dál rozšířil, takže se její součástí stala i obytná věž, ochoz a zahrada. V době jeho nástupu na trůn bylo zavedenou tradicí, že nový panovník strávil noc před korunovací v Toweru. V blízkosti západních hradeb Londýna, kousek od místa, kde dnes stojí katedrála svatého Pavla, nabízel ze břehu řeky působivý pohled Baynardův hrad. Během válek růží sloužil jako sídlo Yorků a hodil se spíš k obraně, než aby svým obyvatelům poskytoval nějaké zvláštní pohodlí, a tak se Jindřich v roce 1500 rozhodl, že nechá opevněný hrad přebudovat na „nádherný a prostorný dům“.8 Prostory však byly stále poněkud stísněné, takže sídlo brzy ztratilo královu přízeň a využívalo se spíš jako královské skladiště než jako rezidence. Palác York Place byl sídlem arcibiskupa z Yorku a stál blízko centra královské moci ve Westminsteru. Během desetiletí, které předcházelo nástupu Jindřicha Tudora na trůn, byl značně rozšířen, takže z něj tea byla majestátní rezidence, kde nechyběly strážní domek, velký sál, kaple a soukromé komnaty. Ve třicátých letech 16. století se tu dál stavělo a z paláce se stala obrovská a rozložitá masa budov, nádvoří a zahrad a začalo se mu říkat Whitehall. 22

„NESMÍRNĚ PODEZÍRAVÝ“

Na západ od Londýna se nacházela usedlost Sheen, jež byla královskou rezidencí od začátku 14. století. Jindřich V. zde nechal provést rozsáhlé úpravy a sídlu se začalo říkat zámek Sheen. O kus dál na západ se tyčil hrad Windsor, který v 11. století postavil Vilém Dobyvatel. O tři století později jej Eduard III. přestavěl a z pevnosti se stal středověký palác s novými a okázalými královskými komnatami a nádhernou novou kaplí zasvěcenou svatému Jiří. Windsor byl nejen královskou rezidencí, ale také sídlem Podvazkového řádu, který zde slavnostně přijímal do svých řad nové rytíře. Cesty spojující jednotlivá hlavní sídla byly nejlepší v království, většina rezidencí však stála u řeky a dalo se do nich snadno dostat na člunech. Transport byl důležitý faktor, dvůr totiž v té době stále ještě neměl jedno stálé sídlo a stěhoval se z jedné hlavní královské rezidence do druhé až třicetkrát ročně. Nový král z rodu Tudorovců se těchto sídel i dalších, která mu nyní po právu náležela, rychle zmocnil. Byl od přírody hloubavý a samotářský, dával přednost společnosti několika málo služebníků a rádců, jimž důvěřoval, uznával však, že je třeba, aby ho obklopoval královský dvůr, který bude stejně velkolepý jako dvůr jeho předchůdců z rodu Yorků. Aby vytvořil zdání kontinuity, a tím posílil dojem, že je právoplatným dědicem trůnu, ponechal z větší části beze změn zděděný systém, personál i tradice. Vzhledem k tomu, že strávil většinu dospělého života ve vyhnanství v Bretani, muselo ho ohromit už to, jak je dvůr, jemuž tea předsedá, obrovský. Královská domácnost byla rozsáhlá a zahrnovala až tisíc úředníků a sloužících. A celkový počet lidí u dvora se ještě rozrůstal, protože každý z dvořanů si směl s sebou přivést vlastní personál. Například takový vévoda si mohl vzít ke dvoru dvanáct sloužících. A všichni ti lidé potřebovali jídlo, ubytování a zázemí, aby mohli udržovat sebe i své oblečení v čistotě a ve slušném stavu. 23

TRACY BORMANOVÁ

Slavnosti a velkolepé ceremonie, jež byly pro královský dvůr typické, se mohly konat jen díky nesmírně intenzivní činnosti, která se odehrávala za zavřenými dveřmi. Dokonce i v obyčejný den – tedy v den, kdy se neuskutečnila žádná mimořádná akce – pracovaly stovky úředníků a sloužících pilně na tom, aby královský dvůr dobře vypadal i voněl. Královská domácnost byla rozdělena na dvě části. Ta vznešenější, panská (domus magnificence), zahrnovala jednotlivé komnaty (včetně místnosti pro stráže), audienční síň a soukromou ložnici panovníka. Měl ji na starosti lord komoří, jenž obvykle býval panovníkovým dobrým přítelem a těšil se jeho důvěře. Královnina domácnost byla organizována podobným způsobem a řídil ji královnin komoří. Byla však menší než králova a personál tvořily téměř výhradně ženy. Méně vznešenou část domácnosti, tedy služebnictvo (domus providencie), řídil lord správce, zatímco stáje spadaly pod pravomoc vrchního štolby. Řada různých dalších institucí a úřadů však do oblasti pravomoci lorda komořího ani lorda správce nepatřila. Šlo například o klenotnici, úřad mistra královských zábav, úřad pro stavbu panovníkových hradů a rezidencí a královy duchovní. Celá královská domácnost pak byla pod formálním dohledem lorda vrchního komořího. Pod domus magnificence spadalo podstatně více služebnictva než pod domus providencie, byli zde lokajové („footmen“, nejčastěji sedm nebo osm), pobočníci („henchmen“, v počtu od čtyř do čtrnácti) a královské stráže („yeomen off the guard“, jejich počty kolísaly, mohlo jich být jen čtyřicet, ale také dvě stě). Lokajové měli za úkol starat se o krále při pobytu venku, například při lovu nebo při vyjížace, takže byli vybaveni oblečením, které bylo nejen honosné, ale i teplé.9 Pobočníci byli na veřejnosti součástí panovníkova reprezentativního doprovodu a byli příslušníky vyšší či nižší šlechty. Proto byli lépe oblečení než zbytek králova personálu a na jejich oděvu se často objevovaly hedvábné, saténové či sametové látky a kožešiny. Oproti tomu královské stráže 24

„NESMÍRNĚ PODEZÍRAVÝ“

musely být velmi dobře vidět, protože jejich úloha v sobě nesla největší zodpovědnost: „ochranu krále“.10 V roce 1514 dostali členové stráže jasně rudé livreje a tahle uniforma jim zůstala dodnes. Pod domus magnificence spadal i další personál, například králův lazebník, hudebníci nebo ti, kdo měli na starosti královu garderobu. Domus providencie, tedy méně vznešená součást královské domácnosti, byl rozdělen do několika sekcí, patřila sem například umývárna nádobí, spižírna, pekárna, vinný a pivní sklep, různé činnosti spojené s vodou a očistou (včetně praní prádla) či zásobování drůbeží (v této sekci byli zahrnuti i nosiči a povozníci). Většina zdejšího personálu byli muži. Jediné ženy, jež v této části domácnosti pracovaly, měly na starosti praní, úklid a základní domácí práce. Elegantní, jednotný vzhled personálu z domu magnificence hlásal do světa, že je panovník schopen se o své lidi postarat, byl to symbol jeho autority, svědčil o tom, že má král svou domácnost – a tedy i celé království – pod kontrolou. Naopak o služebnictvo spadající pod domus providencie, které nikomu důležitému nepřišlo na oči, nijak zvlášS postaráno nebylo. A tak kuchyňský personál odnášel připravené pokrmy do prostor, odkud se jídlo servírovalo, a tam je od něj převzali olivrejovaní sloužící z domu magnificence.11 Existovalo pár důležitých výjimek, například čtyři „kolébačky“, jejichž úkolem bylo houpat kolébkou královského dítěte, nebo dvorní pradlena či kominík – ti všichni měli nárok na stejnokroj. Na počátku tudorovského období podléhal soukromý život monarchie už dlouho přísnému řádu zavedených postupů, tradic, obřadů a etikety. To se odráželo i na struktuře dvora a na architektuře královských sídel. Budování komplexu komnat pro krále a královnu je doložené už začátkem 12. století. Nicméně teprve o tři sta let později, za vlády Eduarda IV., se tento vývoj urychlil, protože král nechal přestavět všechna královská sídla, aby v nich on a jeho rodina měli oddělené, 25

TRACY BORMANOVÁ

soukromé místnosti, kterým se souhrnně říkalo královské komnaty. Byla to Eduardova promyšlená strategie jak omezit přístup ke královské osobě a díky tomu centralizovat moc v rukou panovníka. Král tak byl oddělen od svých poddaných, což posílilo tajemnost monarchie a zvýšilo to status těch, kdo měli dovoleno tímto architektonickým oddělením králových soukromých komnat proniknout a získat k němu přístup. Na konci Eduardovy vlády tvořila královské komnaty „velká síň“ („great chamber“ či „guard chamber“), která byla první z reprezentačních místností cestou ke králi a kterou střežila králova osobní stráž; pak zde byla audienční síň (nebo také trůnní sál, „presence chamber“ či „throne room“), kde král se vším majestátem obědval a večeřel, přijímal důležité návštěvníky a jednal zde se svou radou; a soukromé komnaty („privy chamber“), kde se nacházela králova ložnice a soukromé prostory – a stejný název nesla i ta část dvora a personálu, jenž tyto místnosti obýval a měl je na starosti. Soukromé komnaty nebyly sice tak soukromé, jak by napovídal jejich název, ale stejně jako v obecně přístupnějších místnostech, které se nacházely v jejich blízkosti, tu vládla značná míra formální obřadnosti. Kolem roku 1470 sepsal vlivný právník sir John Fortescue politické pojednání nazvané The Governance of England (Vládnutí v Anglii), v němž formuloval principy královského majestátu. Jedním z nejdůležitějších bodů bylo, že by panovník neměl šetřit na honosném oblečení a vybavení: „Je zapotřebí, aby měl král takový majetek, aby si mohl, až bude chtít, nechat ke své potěše a slávě postavit nové budovy; aby si mohl nakoupit drahé oblečení, drahé kožešiny… aby to odpovídalo jeho postavení krále. A často bude nakupovat do svých domů bohaté závěsy a další textilie…, protože pokud by to nedělal, nebo nemohl dělat, nežil by v souladu se svým postavením, ale spíše v bídě a ve větším poddanství nežli soukromá osoba.“12 26

„NESMÍRNĚ PODEZÍRAVÝ“

Eduard IV. představu majestátu jako synonyma moci bez výhrad přijal. Jeden host, který jeho dvůr navštívil v roce 1466, si liboval, že anglický král má „ten nejúžasnější dvůr, jaký lze najít v celém křesSanském světě“.13 Oproti tomu Jindřich VI., Eduardův rival z rodu Lancasterů, se podobných vnějších projevů okázalosti zdržel – a draze za to zaplatil. Jeden z jeho současníků s posměchem líčil, jak Jindřich poté, co v roce 1471 nakrátko znovu získal královskou korunu, vjel do Londýna, a jak jeho příjezd vypadal „spíše jako nějaká hra než jako podívaná, kterou si vladař získává srdce svých mužů“. Král byl oblečen do prostého dlouhého kabátce z modrého sametu, „jako by neměl nic dalšího, do čeho by se mohl převléci“, navíc si odmítl vydržovat velkou domácnost a místo toho žil, jako by měl „velkou bídu“.14 Jindřich Tudor byl možná skrblík, ale byl natolik chytrý, že tuto chybu nezopakoval. Oblečení muže – daleko víc než oděv ženy – v sobě neslo značný symbolický význam. V roce 1483 bylo přijato nařízení, jež přesně určovalo, jaké barvy a materiály smí kdo na základě svého společenského postavení nosit. Zlatem protkávaný brokát a nachové hedvábí byly vyhrazeny jen pro královskou rodinu, samet měli dovoleno nosit lidé, kteří měli titul rytíře či vyšší. Proto bylo možné při pohledu na oblečení poznat, jaké má dotyčný společenské postavení. Jindřich a jeho následovníci investovali značnou část svého bohatství do oděvů a jejich údržby a dávali si dobrý pozor na to, jak se prezentují. Rozhodně za tím nebyla pouhá marnivost či lehkovážnost. Oblečení mělo obrovský symbolický význam, odráželo nejen status svého nositele, ale také jeho osobnost, vkus, jaké vlivy na něj působí, o co usiluje a jak velkou má moc. Během své vlády utratil Jindřich spoustu peněz za oblečení a livreje nesoucí jeho osobní znaky, tudorovskou růži a padací mříž rodu Beaufortů. Pro tudorovské panovníky bylo na rozdíl od většiny jejich poddaných stejně důležité, co si oblékali v soukromí, jako 27

TRACY BORMANOVÁ

to, co nosili na veřejnosti. Neměli žádné oděvy, které bychom dnes označili za „neformální“. Dokonce i jejich noční úbory byly vyrobeny z nejjemnějších látek a bohatě zdobené vyšíváním. A méně honosné nebylo ani jejich oblečení na sport. Osobní pohodlí bylo vždy obětováno na oltář okázalosti. Prvním člověkem, jemuž Jindřich svěřil důležitý post svého krejčího, byl George Lovekyn, rodilý Pařížan, který šil i pro Eduarda IV. a Richarda III. Od Jindřicha to byl promyšlený manévr, jenž měl zdůraznit kontinuitu královské moci – a tím pádem i oprávněnost králova nároku na trůn. Ačkoli byl Jindřich vzhledem k tomu, že strávil čtrnáct let ve vyhnanství v Bretani, do značné míry vyděděnec, jeho styl oblékání se shodoval se stylem oblékání jeho předchůdců z rodu Plantagenetů. Jeho korunovace probíhala ve stejném duchu jako korunovace Eduarda IV. a Lovekyn mu na ni oblékl tradiční slavnostní roucho z karmínového saténu lemované bílou kožešinou a plášS z nachového sametu.15 Nic z toho neuniklo pozornosti benátského vyslance, který si zapsal, že král „u svého dvora nezměnil žádný z pradávných anglických zvyků“.16 Když Lovekyn v roce 1504 zemřel, povýšil král na místo dvorního krejčího jeho učedníka Stephena Jaspera, jenž si toto postavení udržel až do konce Jindřichovy vlády. S krejčími úzce spolupracovali vyšívači. Na počátku své vlády jmenoval Jindřich na tento post Williama Moretona a Williama Morea. More si místo udržel až do konce Jindřichova panování a sloužil ještě jeho nástupci. V téhle nejsoukromější sekci královského dvora mohli pracovat jen ti nejdůvěryhodnější muži a ženy a jejich úřad si často předávali mezi sebou členové jedné rodiny. Vzácným příkladem ženy pečující o královský šatník byla Elizabeth Langtonová, dodavatelka hedvábí, ta však byla do této funkce jmenována až kolem roku 1502 – díky tomu, že byla vdova po Thomasu Langtonovi, který králi dodával hedvábí v devadesátých letech 15. století.17 28

„NESMÍRNĚ PODEZÍRAVÝ“

Jindřich vynakládal největší částky na oblečení v prvních letech své vlády, kdy na nově nabytém trůnu postrádal jistotu. Od chvíle, kdy u Bosworthu porazil Richarda III., uplynulo teprve něco přes týden, když si objednal dlouhé roucho z drahého brokátu protkávaného zlatem, lemované černým saténem, a další sametové, lemované fialovým saténem, čtyři kratší z nachového brokátu doplněná černým saténem, kabátec z černého a karmínového saténu a spoustu plátna na košile. Celkem za tuhle objednávku zaplatil 336 liber, což přepočteno na dnešní poměry odpovídá asi 180 000 liber. V průběhu dvou následujících let utratil za oblečení celkem 5386 liber (dnes by to byly 3 miliony liber). Ve zbylých letech jeho vlády, kdy už byla jeho pozice na trůnu stabilnější, se jeho výdaje za oděvy snížily asi na třetinu.18 Oproti tomu jeho matka, lady Margareta Beaufortová, upevňovala svou pověst zbožné ženy tím, že se nošení honosných dvorských oděvů vyhýbala a oblékala se spíš jako příslušnice nějaké náboženské skupiny než jako členka královské rodiny. Na všech dochovaných portrétech má na sobě bílou plátěnou pokrývku hlavy, která nahoře tvoří jakýsi štít, zkombinovanou s plachetkou, jež jí zakrývá krk a bradu, a decentní černé šaty. Margareta tak chtěla vyjádřit nejen svou zbožnost, ale i svou nezávislost, její oblečení naznačovalo, že není zatížena povinnostmi manželky. Složila dva sliby čistoty, jeden v roce 1499 a druhý v roce 1503, a od roku 1499 žila sama. Tento postup nebyl mezi vdovami nijak neobvyklý, ovšem králova matka byla v té době stále ještě provdána za svého druhého manžela Thomase Stanleyho. Margareta však chtěla působit jako královská matka představená. I když se oblékala záměrně jednoduše, aby tuhle představu posílila, její šaty byly ušity z těch nejdražších látek. Její účty zahrnují i róby z černého damašku lemované sobolí kožešinou a čtyřiadvacet jehněčích kožek na podšití její noční košile. Také vynakládala značné sumy peněz na šperky: zlaté prsteny s rubíny, zlacené pásy, šperky zdobené květinami, 29

TRACY BORMANOVÁ

diamanty a rubíny.19 A podobně přepychové bylo i její stolní prádlo, kde nechyběl damaškový ubrus a ručník s vetkávanými růžičkami a padací mříží, znakem jejího rodu. I poměrně prosté látky jako vlněná tkanina byly výsledkem zdlouhavého výrobního procesu, a tudíž se prodávaly za horentní ceny. Hedvábí a samet byly tak závratně drahé, že si je stejně mohli dovolit jen ti, kdo je měli povoleno nosit. Investice do nového oblečení pro návštěvu u dvora mohla příslušníky nižší šlechty přivést na mizinu. Skutečnost, že si panovník mohl dovolit nosit ty nejnádhernější samety či brokáty tak často, jak se mu zachtělo, zdůrazňovala jeho nadřazenost. A jestli s ním nemohla soupeřit většina jeho dvořanů, níže postavení poddaní neměli šanci už vůbec. Metr brokátu protkávaného zlatem stál víc, než si nádeník vydělal za půl roku, a na to, aby si mohl koupit pěkný plášS, by musel pracovat tři roky.20 Kromě toho, že se panovníkovo oblečení šilo z těch nejexkluzivnějších a nejdražších materiálů, vyžadovalo také zvláštní údržbu a čištění. Vzhledem ke kočovné povaze tudorovského dvora bylo nezbytné, aby se jednotlivé součásti oděvu daly převážet, tedy aby je skupina sluhů mohla každou chvíli zabalit a přepravit někam jinam, a přitom aby při příští příležitosti, kdy si je jejich majitel vezme na sebe, pořád vypadaly skvěle. Drahé látky však nebyly vyžadovány jen na královskou garderobu. Používaly se i na výzdobu zámků a hradů, na nichž panovník a jeho rodina pobývali – a měly zároveň zamezovat průvanu. I zde platilo totéž co pro královskou garderobu: vybavení domácnosti vyráběné pro soukromé prostory bylo stejně důležité jako to, které měla mít na očích veřejnost. Jindřich měl ve zvláštní oblibě honosné tapiserie. Nejspíš ho k tomu inspirovala léta strávená ve vyhnanství ve Francii, kde možná sledoval, jak se tkal rozsáhlý cyklus Pasquiera Greniera The Story of the Trojan War (Příběh Trojské války). Jen co dosedl na trůn, objednal si vlastní kopii, kterou mu 30

„NESMÍRNĚ PODEZÍRAVÝ“

Grenierův syn dodal v březnu roku 1488. A během jeho vlády dostal Grenier i řadu dalších zakázek. Z dobových dokumentů se dozvídáme, že Jindřich a jeho úředníci věnovali značnou pozornost rozhodování, kde budou tapiserie viset, a řídili se přitom tím, jak byla která cenná. Místnosti, kam mělo přístup více lidí, zdobily tapiserie utkané výhradně z vlny, v méně veřejných prostorách se nacházely tapiserie z vlny a hedvábí a pouze v králových soukromých komnatách visely tapiserie tkané zlatou nití. Tím se posilovala přísná hierarchie u dvora, která se odrážela i v architektuře paláců samotných. Zvláštní sadu přepychových látek vyžadovala také králova soukromá kaple (například ornáty a stolní prádlo). Nesmírně cenné tapiserie, látky a další hmotný majetek panovníka se skladovaly ve speciálně vyhrazené sekci královské domácnosti nazvané „Velký šatník královského oblečení a prádla“. Byl založen už ve středověku a původně šlo o sklad zbrojí, stanů a stejnokrojů. Prvních zhruba sto padesát let se nacházel v londýnském Toweru, ale v polovině 14. století se rozrostl natolik, že mu bylo třeba najít nové místo v blízkosti Baynardova hradu na západním konci Londýna.21 Uspořádáním se podobal univerzitám v Oxfordu a Cambridgi, budovy byly rozestavěné kolem zahrad a dvora, kde se přepravované věci skládaly ze soumarů a povozů, nebo se na ně naopak nakládaly. Další stálé skladovací prostory pro královskou výbavu a sbírky se nacházely také v Toweru či na zámcích Somerset nebo Whitehall. Každé královské sídlo mělo navíc také „cestovní šatník“, kam se v době, když dorazil král se svým dvorem, dopravovaly truhlice a bedny s oblečením. Obvykle se tato místnost nacházela pod soukromými komnatami krále a královny a byla s nimi propojena schodištěm. Královské manželky měly svou vlastní verzi velkého šatníku přímo na Baynardově hradě. Jednotlivé součásti oblečení odsud putovaly na jiná sídla přímo do rukou lidí, kteří 31

TRACY BORMANOVÁ

měli královninu garderobu na starosti. Personál pečující o královnin šatník měl stejnou strukturu jako ten, který se staral o velký šatník krále. Tvořil ho správce šatníku, jeho pomocník a páže, a většina těchto lidí sloužila postupně několika královským chotím. V tudorovském období spadal velký šatník pod pravomoc správy soukromých komnat, což odráželo zásadně osobní charakter jeho obsahu. Tady se veškeré královské oděvy a doplňky nejenom skladovaly, ale také se zde vyráběly, objednávaly a platily. Panovník veškeré objednávky oděvů i účty za ně osobně podepisoval. Většinou se každých šest měsíců objednávalo ve velkém, ale ti, kdo měli velký šatník na starosti, museli být připraveni vyřídit i velké objednávky na poslední chvíli, například když se měl konat nějaký význačný pohřeb. První správce velkého šatníku Jindřicha VII. byl vybrán stejnou měrou kvůli zachování kontinuity s yorkovským režimem jako kvůli své oddanosti stávajícímu králi. Peter Curteys byl do tohoto úřadu poprvé jmenován v dubnu 1481 Eduardem IV., o dva roky později měl na starost korunovaci Eduarda V., k níž nakonec nedošlo, ale krátce poté, když se trůnu zmocnil Richard III., o své postavení přišel. Když už se zdálo, že je invaze vedená Jindřichem Tudorem na spadnutí, Curteys se spolu s dalšími přívrženci Tudorovců nenápadně vytratil a hledal útočiště ve Westminsteru. Když Jindřich u Bosworthu Richarda porazil, odměnil Curteyse tím, že mu vrátil jeho starý úřad – „s přihlédnutím k jeho věrnému srdci a službě a také k velkému pronásledování, nebezpečím a ztrátám na majetku, které utrpěl při podpoře královy věci, když trávil dlouhý čas v útočišti ve Westminsteru a ve smutku, trestech a strachu zde čekal na králův příjezd“.22 Curteys byl jedním z důležitých pojítek s minulostí a tato pojítka všechna dohromady umožnila prvnímu tudorovskému panovníkovi rychle zorganizovat královskou domácnost, různé ceremoniály a další vnější pozlátka moci. Avšak na32

„NESMÍRNĚ PODEZÍRAVÝ“

vzdory vší nádheře jedna důležitá ozdoba Jindřichovu novému dvoru chyběla: nebyla tam královna. Nový král prahl po tom založit vlastní dynastii, zároveň ale potřeboval upevnit svůj zákonný nárok na trůn tím, že si najde nevěstu s bezchybným rodokmenem. Vlastně mu jednu dokonalou kandidátku vybrali ještě předtím, než se vůbec stal králem. V roce 1483, když čekal v zákulisí na ten správný okamžik pro svržení Richarda III., uzavřela jeho matka Margareta tichou dohodu s vdovou po Eduardovi IV. Alžbětou Woodvilleovou a domluvila se s ní, že pokud se Jindřichovi podaří získat anglickou korunu, ožení se s její nejstarší dcerou Alžbětou. Jindřich to na Boží hod roku 1486 v katedrále v Remeši slavnostně odpřisáhl a hned začátkem příštího roku zažádal o papežský dispens. Alžběta z Yorku měla coby nastávající nevěsta hned několikanásobné kouzlo. Byla o devět let mladší než Jindřich a byla to princezna z rodu Plantagenetů každým coulem: vysoká, štíhlá, s nádhernými plavými vlasy. Skutečnost, že z ní vyrostla taková kráska, nikoho příliš nepřekvapila: její matka Alžběta Woodvilleová byla tak pozoruhodně krásná, že král Eduard IV., otec Alžběty z Yorku, vyvolal v celém království skandál jen proto, aby si tuhle neurozenou dívku mohl vzít. Dokonce i ti, kdo s Jindřichovou volbou nesouhlasili, museli jeho nastávající nevěstu obdivovat. Benátský vyslanec ji označil za „velmi hezkou ženu a také velmi schopnou“.23 Skutečné kouzlo Alžběty z Yorku však Jindřich neviděl v její fyzické přitažlivosti, ale v jejím rodokmenu. Jako nejstarší dcera Eduarda IV. byla největším pokladem rodu Yorků – Thomas More o ní mluví jako o „v manželství choti královské“ – a Jindřich dal sňatkem s ní najevo, že končí krutá válka, kterou Yorkové vedli s jeho rodem, s Lancastery.24 „Všichni soudí, že je [toto manželství] pro království výhodné,“ poznamenal k tomu jeden zahraniční vyslanec a dodal, že se zdá, „že je všechno nakloněno míru“.25 Alžběta byla nevěsta ve všech ohledech natolik ideální, že se proslýchalo, 33

TRACY BORMANOVÁ

že o sňatku s ní uvažoval dokonce i Richard III., její strýc. Když se to doneslo Jindřichovi, prý ho to „zasáhlo až do samého žaludku.“26 Jindřich si rychle vyžádal svou vyvolenou nevěstu do opatrovnictví. Krátce po svém příjezdu do Londýna ji ubytoval u své nezdolné matky Margarety Beaufortové v její rezidenci v Coldharbouru. Hezké středověké sídlo na břehu Temže nedaleko mostu London Bridge se mohlo pochlubit nádherným velkým sálem s výhledem na řeku. Předtím zde bydlela Alice Perrersová, milenka Eduarda III. Jindřich byl rozhodnut, že hlavnímu městu vtiskne svůj punc, a tak nechal dům zrenovovat. Ze sídla se stala jedna z oněch okázalých tudorovských rezidencí na břehu Temže, které nechal nový král upravit podle nejnovější burgundské módy včetně dovezených výplní oken, třpytivých kopulí a honosně zařízených spojovacích chodeb a komnat. Zřejmě právě v Coldharbouru se Jindřich a Alžběta poprvé osobně setkali, i když o tom neexistuje písemný záznam. Někdy na podzim roku 1485 poslal král své nastávající devět metrů nachového sametu, pět a půl metru červenohnědého damašku a šedesát čtyři balíků hranostajích kožek (v každém jich bylo čtyřicet), protože chtěl, aby byla jeho nevěsta oblečena stejně skvěle jako on sám.27 To, co k sobě ti dva cítili, nebylo nijak zvlášS důležité. Na veřejnosti si vzájemnou lásku neprojevovali, chovali se k sobě jen zdvořile a uctivě. Dvojice, jež dohromady svedly podobné aliance, zpravidla mohly doufat nanejvýš v manželský soulad a vzájemnou úctu. Láska, romantika a vášeň byly většinou vyhrazeny pouze pro královy mimomanželské pletky. Měla snad Alžběta jiná očekávání? Jako královská dcera byla se zvyklostmi u dvora velmi dobře obeznámena. Její rodiče se však, i když to bylo neobvyklé, vzali z lásky, a silná náklonnost, kterou k sobě chovali, se za devatenáct let jejich manželství nijak výrazně nezmenšila. Alžbětu mohl jejich příklad inspirovat, mohla doufat, že se i ona jednou vdá 34

„NESMÍRNĚ PODEZÍRAVÝ“

z lásky. Ale ačkoli jí v době sňatku s Jindřichem Tudorem bylo pouhých devatenáct let, rozhodně nebyla v záležitostech politiky žádná naivka. Její dětství probíhalo na pozadí bouřlivé občanské války, v níž královská koruna rychle měnila majitele a přecházela od Yorků k Lancasterům a zase zpátky. Alžbětě bylo vštěpováno, že by od sňatku neměla očekávat manželské štěstí, ale politický prospěch. Zatímco si užívala pochybného potěšení, jež jí skýtal pobyt u budoucí tchyně, pustil se Jindřich do zajišSování právního základu jejich sňatku. Dne 7. listopadu parlament formálně uznal oprávněnost jeho nároku na trůn a anuloval dokument, kterým si korunu zajistil Richard III. a kterým prohlašoval potomky Eduarda IV. za nemanželské. V následujícím měsíci vybídl Thomas Lovell, předseda Dolní sněmovny, nového krále, aby splnil svůj slib a oženil se s „onou vynikající urozenou dámou Alžbětou, dcerou krále Eduarda IV.“, a tak připravil půdu pro „zplození potomka z rodu králů“. Jeho pobídka naznačuje, že Jindřich navzdory veškerým snahám potvrdit svůj nárok na trůn Alžbětu zoufale potřeboval, aby jeho postavení krále zajistila legitimitu. O čtyři dny dříve to Giovanni de’ Gigli, kanovník z katedrály svatého Pavla, v dopise papeži bystře komentoval: „S jistotou se tvrdí, že se s ní král chystá vbrzku oženit, což všichni považují pro království za výhodné.“28 Horní sněmovna zopakovala žádost svého předsedy a Jindřich se formálně zavázal, že se s princeznou z rodu Yorků ožení. Parlament zamýšlený sňatek odsouhlasil 10. prosince a s Alžbětou se od toho dne zacházelo jako s anglickou královnou. Napřed však bylo třeba získat papežský dispens, protože Jindřich a Alžběta byli „spojeni příbuzenstvím čtvrtého a pátého stupně“.29 Mohlo však trvat dlouhé měsíce, než z Říma dorazí odpověa, a Jindřich neměl chuS čekat. Štěstí mu přálo. V té době pobýval v Anglii papežský legát, kterého přesvědčil, aby místo papeže schválil sňatek on. Legát mu povolení sňatku řádně udělil 16. ledna a svatba proběhla o dva dny 35

TRACY BORMANOVÁ

později ve Westminsterském opatství, kde byla nevěsta před bezmála dvaceti lety pokřtěna.30 Jindřich a Alžběta potom v procesí zdolali krátkou vzdálenost z opatství do Westminsterského paláce, za nimi kráčel lord komoří, biskupové, kardinálové, lordi, rytíři Řádu lázně, šlechtici, heroldi, hodnostáři, trubači a pěvci. Westminsterský palác, stejně jako opatství, nechal postavit Eduard III. Vyznavač a tea to bylo hlavní královo sídlo v Londýně a centrum vlády. Byl to také rodný zámek nové královny, která zde strávila značnou část dětství. Po příjezdu do paláce se král a jeho nevěsta uchýlili do soukromých komnat ke krátkému odpočinku a možná se zde i převlékli. Tenhle okamžik soukromí uprostřed dne plného dlouhých ceremonií a oslav určitě oba uvítali. Jeden z jejich současníků si zapsal: „Když měl [Jindřich] to potěšení trochu si odpočinout, v témže domě, s těmi šlechtici, mohl se vrátit do řečeného sálu, kde byl královsky obsloužen, jak se na slavnostní hostinu sluší.“31 Neexistuje pramen, který by nám řekl, kde se konala svatební hostina, ale pravděpodobně to bylo ve zdejším obrovském sále. Ten nechal na konci 11. století zbudovat Vilém II. a šlo o největší sál v Evropě: na délku měřil přes sedmdesát metrů a jeho rozloha činila bezmála 1580 metrů čtverečních. Rozhodně nepředstavoval nijak zvlášS intimní prostor na oslavu svatby, ale Jindřichovi v jeho horlivé snaze udělat na své nové poddané dojem naprosto vyhovoval. Je zajímavé spekulovat o tom, zda kuchaři předložili novomanželům některé z pokrmů, jež měly údajně povzbuzovat sexuální touhu. Jedlé kaštany, pistácie a piniové oříšky se v lidové medicíně používaly pro stimulaci libida už dlouho. Konzumace masa měla údajně posílit mužovu potenci a zlepšit ženinu plodnost. Mezi jednotlivými chody dostával královský pár porci takzvané delikatesy, což byla malebná soška z marcipánu či cukrové hmoty pokrytá lístkovým zlatem. Oblíbeným motivem na svatbách byla figurka novo36

„NESMÍRNĚ PODEZÍRAVÝ“

manželky zachycené v poslední fázi těhotenství – čistě pro případ, že by nevěsta ještě nevěděla, co se od ní očekává. Tudorovci nebyli nijak prudérní, ani co se týká potravin tvarem připomínajícím falus, například chřestu, ani těch, které přímo vybízely k sexuálním slovním hříčkám (například výraz pro meruňku, „apricot“, pozměněný na „apricock“ představoval explicitní narážku na mužský pohlavní orgán).32 Svatební hostina koneckonců nebyla nic jiného než jakási předehra k hlavní události dne: obřadu ukládání novomanželů do manželské postele. Když byly naservírovány poslední chody této opulentní a několikahodinové hostiny a královští novomanželé se najedli a napili dosyta, ostatní je doprovodili do ložnice. Takový velmi veřejný začátek této v zásadě intimní události nebyl bezúčelný: ani po svatebním obřadu v kostele nebylo manželství považováno za závazné, dokud nebylo konzumováno. Sexuální selhání by mělo pro královské manžele dalekosáhlé následky, mohlo by podnítit politické nepokoje či dokonce povstání. Proto bylo nezbytně nutné, aby se členům dvora a královské domácnosti dostalo dostatečného ujištění, že byl svazek úspěšně završen. Navíc platilo, že aby měl Jindřich vůbec naději, že zajistí trvalý mír, musel z jeho svazku s Alžbětou vzejít dědic – a to rychle. Král věděl, že jeho nárok na trůn je dost chabý a že se jej jeho rivalové z rodu Yorků chystají zpochybnit. Nesporný dědic, kterého by porodila princezna z rodu Yorků, by je mohl umlčet – i kdyby to mělo být jen na tak dlouho, než bude mít Jindřich své nové království pevněji v rukou. Kronikář Edward Hall k tomu v 16. století podotkl, že hlavní nadějí tohoto manželství bylo, že z jejich „dvou těl jeden dědic vzejít by mohl“.33 Jak Jindřich, tak Alžběta dosáhli minimálního věku, v němž mohlo být manželství konzumováno, už dávno před sňatkem – u dívek to bylo dvanáct let, u chlapců čtrnáct. Dědic z královského rodu měl už mít nějaké sexuální zkušenosti za 37

TRACY BORMANOVÁ

sebou. Nejen že se to do něj očekávalo, ale byl k tomu dokonce vyloženě povzbuzován. Měla se tak prokázat jeho potence a eventuálně i schopnost zplodit děti, což Jindřich také udělal. Oproti tomu nevěsta musela být nepochybně nedotčená, leda by už byla předtím vdaná. Navzdory pověstem o vztahu, jenž měla údajně mít se svým nyní už zesnulým strýcem, je téměř jisté, že Alžběta také jako panna do manželské postele uléhala. Jedním z nejdůležitějších vyjednávacích prostředků, který měla potenciální královská nevěsta k dispozici, byla její ctnost. Bylo nezbytně nutné, aby mravy matky budoucích králů a královen byly zcela bez poskvrnky. Alžběta byla za vlády svého otce pečlivě střežena, oba rodiče si velmi dobře uvědomovali, jakou má jejich nejstarší dcera na „sňatkovém trhu“ cenu. Slavnostní ukládání královských novomanželů do postele podléhalo stejně přísným pravidlům jako svatební obřad a hostina. Kolem osmé večer nevěstu její dámy doprovodily do ložnice, kde ji odstrojily a uložily do postele. Ženicha mezitím jeho muži také vysvlékli, takže měl na sobě jenom košili – tato součást spodního prádla dosahovala svému nositeli až do poloviny stehen a v Jindřichově případě byla ozdobně vyšívaná. Potom se ženich se svým mužským doprovodem, hudebníky, kněžími a biskupy odebral za svou ženou. Následně jim duchovní požehnali a podávalo se víno, do něhož bylo namícháno speciální koření. Této směsi koření se říkalo „void“ či „voidee“ a obsahovala vzácné přísady sladké i ostré chuti, byl v ní například pepř, šafrán, zázvor, hřebíček, skořice a muškátový oříšek. Věřilo se, že je zdraví prospěšná a dobrá na trávení, a kromě toho že je po ní příjemný dech a že v člověku probouzí sílu a odvahu. Přihlížející s odchodem často nijak nespěchali. Někdy se dožadovali, aby jim novomanželé ukázali, jak se jejich nahé nohy dotýkají, což bylo v některých případech přijímáno jako důkaz, že bylo manželství skutečně konzumováno. Jiní čekali, že uvidí, jak se královští novomanželé líbají či objí38

„NESMÍRNĚ PODEZÍRAVÝ“

mají. Byla to drsná připomínka, že je panovníkovo tělo majetkem státu, že se jeho tělesné funkce těší zájmu obyvatel jeho říše. V tomhle ohledu na tom byli král a jeho žena hůř než jejich nejchudší poddaní. Ti si sice nemohli užívat onu soustavu výhod, které s sebou nesla královská krev, ale alespoň si mohli dopřát přepych soukromí v tom pravém slova smyslu. Dokonce i poté, co zástup dvořanů popřál královským novomanželům dobrou noc a vyšel z komnaty, zůstávali občas někteří z nich těsně za zavřenými dveřmi a špicovali uši, jestli neuslyší něco, co by mohlo napovídat, že je svazek právě konzumován. Pro Jindřicha a Alžbětu byl tenhle nedostatek soukromí v tomto nejintimnějším okamžiku předzvěstí věcí příštích. U králů a královen bylo obvyklé, že se o ně služebnictvo staralo i v noci. Někteří sloužící měli za dveřmi královské ložnice nebo v jejím předpokoji nízké zasouvací lůžko na kolečkách, jiní spali přímo ve stejné místnosti jako jejich pán a jeho manželka či milenka. Tahle těsná blízkost služebnictva měla praktický důvod, ale plnila i funkci bezpečnostní. Když měl člověk někoho ze služebnictva přímo v ložnici nebo jen kousek od ní, znamenalo to, že byly rychleji splněny případné pokyny. Navíc byl král ve spánku nejzranitelnější. Jindřich VII. vzhledem k bouřlivým událostem, které ho vynesly na trůn, dost možná vyžadoval, aby s ním jeho sloužící zůstávali i přes noc. Není tedy příliš divu, že při odhalení nevěry či zrušení neúspěšného manželství hrálo služebnictvo často klíčovou roli. Hustý závěs kolem královské postele zajišSoval, že na krále a královnu nebylo vidět (když už je bylo slyšet), nicméně viditelné následky konzumace jejich manželství se po svatební noci někdy vystavovaly na odiv celému královskému dvoru. Když se Isabela Kastilská v roce 1469 provdala za Ferdinanda Aragonského, její zakrvácené ložní prádlo se druhý den překládalo jako důkaz, že přišla o panenství. Oproti tomu ložní prádlo nevěsty jejího impotentního nevlastního bratra zůstalo ukryto pod přehozem. 39

TRACY BORMANOVÁ

Máme sice k dispozici jen minimum záznamů, ale je pravděpodobné, že Jindřich a Alžběta strávili svatební noc v „malované“ komnatě ve Westminsteru, což byla nejpřepychovější obytná místnost v paláci. Jak už naznačuje její název, byla bohatě zdobená. Nástěnná malba, kterou si nechal vytvořit Jindřich III., zobrazovala korunovaci Eduarda Vyznavače a v popisu ze 14. století se uvádí, že „všechny válečné příběhy z bible jsou zde zachyceny s úžasnou dovedností“.34 Komnatu vytápěl velký krb a byla v ní i soukromá kaple, kterou měli královští novomanželé k dispozici. Byl odsud výhled na zámek Lambeth a také na řadu úzkých zahrad. Dominantou malované komnaty bylo obrovské zdobené lože. Možná právě ono bylo ještě o více než sto let později k vidění v jednom z královských zámků Jindřichovy a Alžbětiny vnučky. Na jednoho Němce, který Anglii navštívil v roce 1599, udělala značný dojem „postel mimořádně velkých rozměrů, velmi zdobná, na šestnáct rozpětí mých paží široká a na čtrnáct dlouhá, patřila prý králi Jindřichovi VII. a já nikdy v životě neviděl větší“.35 Podobně zdobné postele se používaly pro různé obřady či pro příležitosti státního významu, po zbytek času však bylo obvyklé, že král spával na prostším, menším lůžku, jež zůstávalo pohledům veřejnosti skryto. Tudorovci zavedli sloupkovou postel s nebesy, která se začala objevovat od konce 15. století. Předtím mívaly rafinovanější postele baldachýn a závěsy uchycené na stropních trámech, tea však byl do každého rohu lůžka přidán sloupek, k němuž se baldachýn nahoře připevnil. Tahle nová konstrukce postelí se stala spíš symbolem postavení svého majitele než spánku. Kromě toho, že spáče chránila před hmyzem a jinou havětí, která by na něj mohla z baldachýnu nad hlavou popadat, se kolem lůžka zatahovaly husté vlněné závěsy, takže vznikl útulný, poklidný prostor, kam nepronikal průvan ani okolní hluk. Přes základnu postele se přetahovala napnutá lana (odtud také anglická fráze „sleep tight“, tedy doslova „spi pevně“), 40

„NESMÍRNĚ PODEZÍRAVÝ“

na něž se pokládala silná rohož z čerstvého rákosu. Na ni patřila vrstva slámy smíchané s voňavou levandulí (aby se dotyčnému lépe spalo) a pak přišel na řadu ještě hustě utkaný pytel plný ovčí vlny. A nakonec se nahoru položily dvě matrace. Většina obyčejných lidí spala na hrubých, různě hrbolatých vlněných pytlích, které byly naplněny slámou a kousaly, nejbohatší členové společnosti si však mohli užívat pohodlí matrací plněných peřím. Nejen že to byly ty nejpohodlnější matrace, jež byly k mání, ale navíc ještě uchovávaly teplo vytvářené jejich spícími majiteli. Ty nejkvalitnější byly plněné drobnými, nadýchanými prachovými pírky. Úplně nejměkčí bylo kajčí peří – to však bylo dost vzácné, takže bylo vyhrazeno pro členy královské rodiny a nejvýše postavené šlechtice. Ložní prádlo se šilo z nejjemnějšího bílého plátna s vetkávaným vzorem, přes něj byly kvůli většímu teplu ještě přehozeny pokrývky a celý komplet byl doplněn vyšívaným přehozem. Královská postel měla v zimních měsících ohromující množství různých vrstev. Typické bylo následující uspořádání: kostra postele, plátno, matrace a podhlavník vycpané peřím, barchet (silná tkanina – plátěná či bavlněná, příležitostně i vlněná), spodní prostěradlo, polštáře a povlaky, horní prostěradlo, barchet, prošívané pokrývky, šarlat (velmi kvalitní vlněná látka z Nizozemí oblíbená pro svou měkkost a zářivou barvu), damašek a nakonec přehoz. Vzhledem k tomu, že svatba Jindřicha a Alžběty proběhla uprostřed zimy, můžeme téměř s jistotou předpokládat, že jejich svatební lože bylo uspořádáno podobně. O novém králi bylo také známo, že kvůli teplu a přepychu, které mu poskytují, má nejraději pokrývky ze soboliny. Podrobné informace o posteli, v níž Jindřich a Alžběta strávili svatební noc, se nedochovaly, a dlouho se mělo za to, že už žádná královská lože z tudorovského období neexistují. V roce 2010 se však náhodou našla postel, která byla možná 41

TRACY BORMANOVÁ

vyrobena pro pozdější léta Jindřichova a Alžbětina manželství. Je z dubového dřeva a pokrývají ji zdobné řezby ztvárňující biblické scény, na nichž Jindřich a jeho královská choS figurují jako Adam a Eva. Složité krajkoví lístečků a větví, jež pokrývají obě bočnice postele, má znázorňovat Strom poznání. Ostatní dekorativní prvky nenechávají nikoho na pochybách, že jde skutečně o královské lože. Oba přední sloupky jsou osazeny lvem a na čele i v nohách postele je vyřezán královský erb (na něm jsou angličtí lvi a francouzské lilie, protože Tudorovci si na Francii dělali nároky). Baldachýn zdobí obraz korunovace Eduarda Vyznavače. Pozůstatky barvy odhalují, že lůžko bylo kdysi bohatě malované.36 Ráno po svatební noci věnoval král své novomanželce „jitřní dar“ – báseň Giovanniho de’ Gigliho. Alžběta se potom zúčastnila krátkého obřadu „povstávání“.37 A veškerá námaha, kterou její manžel kvůli jejich svatební noci a chvílím po ní vynaložil, očividně nevyšla na prázdno. Jen pár dní po sňatku „naplnila královnu velká radost“.38 Jinými slovy: královna přišla do jiného stavu. Alžběta musela počít bua přímo o svatební noci, nebo krátce poté, protože první dítě porodila 20. září – tedy pouhých osm měsíců po svatbě. Naplnila tak příslib, že princezna z rodu Yorků bude plodná. Ale ponechal to Jindřich opravdu náhodě? Skutečnost, že se dítě narodilo o měsíc dříve, než se čekalo, dává vzniknout zajímavé představě, že se Jindřich s Alžbětou vyspal ještě před svatbou. Není pravděpodobné, že by to byl z jeho strany důsledek nedostatku sebeovládání, jakkoli se o jeho snoubence říkalo, že je velmi přitažlivá. O Jindřichovi bylo známo, že je to „velmi prozíravý“ král, který nejedná impulzivně.39 Francis Bacon k tomu později, v 16. století, poznamenal, že Jindřichovi připadala představa, že se ožení s dcerou z nepřátelského rodu, ohavná: „Jeho nechuS k domu Yorků v něm převládala natolik, že ji dával najevo nejen ve válkách a na jednáních, ale i ve své komnatě a v posteli.“40 Je pravděpodobnější, že pokud se Jindřich s Alžbětou skutečně vyspal 42

„NESMÍRNĚ PODEZÍRAVÝ“

ještě před svatbou, udělal to proto, že se chtěl ujistit o její plodnosti. Možná vzal v úvahu, že je pro něj v sázce příliš mnoho a že nemůže vše riskovat kvůli neplodné manželce. Kdyby zemřel bez dědice, zanikla by tudorovská dynastie hned vzápětí poté. To, že byli Jindřich a Alžběta zasnoubeni více než měsíc před sňatkem, dodává váhu teorii, že v době svatby už byla nevěsta v jiném stavu. Ústní slib manželství či zasnoubení byl brán za závaznou dohodu. A jako takový byl někdy brán za postačující k tomu, aby budoucí manželé naplnili svůj vztah i fyzicky. Pro Jindřicha by nebylo nijak obtížné, aby se v soukromí matčina domu v Coldharbouru se svou budoucí nevěstou vyspal. Dokonce to mohl být skutečný důvod, proč tam Alžbětu vůbec nastěhoval. Vzhledem k tomu, jak nezbytné bylo přivést na svět dědice, se Jindřich s Alžbětou zřejmě fyzicky sblížil už před sňatkem proto, že mu připadalo pravděpodobnější, že jeho nastávající otěhotní ještě před svatební nocí a nikoli až během ní. Koncem 15. století se tradovalo, že aby žena počala, musí dosáhnout orgasmu. Díky němu vypustí „semeno“, které se smísí se semenem jejího manžela. Tento názor přetrvával až do 17. století, kdy vlivný botanik Nicholas Culpeper tvrdil, že „pokud žena nalezne v kopulačním aktu jen málo potěšení, nebo tam nenalezne žádné, pravděpodobně neotěhotní“. Další tehdejší autorita dokonce prohlásila, že pokud manželka svého muže nenávidí, její děloha se neotevře.41 Stres vyvolaný svatební nocí se všemi jejími vyčerpávajícími obřady a formalitami k ženské rozkoši zrovna nepřispíval. Jindřich se proto možná rozhodl, že ještě před svatební nocí své nastávající zajistí potěšení z milování v uvolněnějších podmínkách. Je však samozřejmě možné, že bylo zachováno veškeré dekorum a že Alžbětino první dítě bylo prostě nedonošené. Francis Bacon každopádně věřil, že se dítě narodilo „v osmém měsíci“, že však bylo i přesto „silné a čilé“. Jiná svědectví 43

TRACY BORMANOVÁ

naznačují, že dítě bylo slabé a v prvních šesti měsících života potřebovalo starostlivou péči. Po formálním obřadu ukládání ženicha a nevěsty, který provázel počátek manželství Jindřicha Tudora, byla Alžběta ubytována ve vlastních komnatách, jež byly odrazem uspořádání soukromých komnat králových. Patřila sem ložnice, v níž mohl král svou ženu navštěvovat, když se s ní chtěl milovat. Těmto příležitostem často předcházela společná večeře v královniných komnatách. Jakmile bylo jisté, že je královna v jiném stavu, její manžel se měl těchto návštěv zcela zdržet. Věřilo se, že pokračování v sexuálních aktivitách i během těhotenství škodí zdraví dítěte. Obecně platilo, že právě v těchto obdobích hledával královský manžel útěchu v náruči milenky. Tudorovské lékařství mělo k dispozici celou škálu různých lektvarů – většinou dost nechutných – na zmírnění nepříjemných příznaků prvních měsíců těhotenství. Vyráběl se prášek z kamenů nacházejících se v žaludku vlaštovek či v játrech luňáka a podával se ženám, které si stěžovaly na nevolnosti či závratě. Nebo mohl lékař dotyčné poradit, aby pila enzymy ze zaječího žaludku či šSávu z petrklíčů nebo z „jemnolisté trávy“. Pokud nastávající mamince otékaly nohy, měla jíst bezinky vařené v pivu smíchaném s „vrabčím tukem“. A od bolestí žaludku jí údajně mohlo pomoci, když se malý sáček naplnil pelyňkem, mátou, octem a růžovou vodou a k tomu všemu se přidala mrtvá pěnkava. Není divu, že některé z těchto medicín těhotným spíš uškodily, než aby jim pomohly, a na adresu lékařů a porodních bab, kteří je předepisovali, často zaznívaly stížnosti. Nechyběly ani nejrůznější rady, jak by žena měla v těhotenství jíst, aby zajistila, že se jí narodí zdravé dítě. V tudorovském období byla pořád ještě oblíbená příručka Leechbook (termínem „leech“ se za starých časů označovali lékaři, původní význam toho slova je „pijavice“), kterou lékař jménem Bald sepsal v 9. nebo 10. století. Těhotným ženám se 44

„NESMÍRNĚ PODEZÍRAVÝ“

v ní radilo, aby nejedly nic slaného, sladkého ani tučného a aby se vyhýbaly vepřovému, jinak že jejich dítě bude mít hrb. Měly se také vyvarovat ovoce a zeleniny a místo vody a mléka měly pít raději víno a pivo. Celkově se nastávajícím matkám doporučovala dost nevýrazná a nezajímavá dieta, alespoň však nemusely dodržovat půsty, jež pravidelně předepisoval katolický kalendář. Kromě úpravy jídelníčku se od těhotné ženy také očekávalo, že podstoupí všemožné rituály a bude dodržovat jistá preventivní opatření, aby nenarozené dítě ochránila. Obecně se věřilo, že dítě vyživuje svou krví a formuje ho svou představivostí, bylo tedy nutné, aby se vyvarovala určitých aktivit a vlivů. Například se mělo za to, že jakákoli činnost, která zahrnuje navíjení či mletí, má za následek, že je dítě v děloze uškrceno. Příliš temperamentní psy bylo nutno krotit, aby neskočili matce na břicho a nezpůsobili tak, že bude dítě nějak znetvořené. Nastávající matka nesměla spatřit zajíce, protože by pak její potomek měl zaječí pysk, kdyby zahlédla hada, mělo by dítě zelené oči, a pokud by se dívala na Měsíc, její dítě by bylo šílené nebo náměsíčné. A to nejhorší nakonec: pokud by se prošla po špičkách májovou rosou, určitě by potratila. Byla zde i rozumnější doporučení, těhotným ženám se radilo, aby neběhaly, neskákaly a aby prudce nevstávaly. Nesměly zvedat těžká břemena a nosit příliš těsně sešněrovaný korzet. Také se jim doporučovalo, aby se vyhýbaly teplotním extrémům, aby hodně spaly a aby se nevystavovaly citovému rozrušení. Tenhle poslední požadavek představoval pro Alžbětu problém. První léto jejího manželství, tedy léto roku 1486, bylo v Anglii bouřlivé. Ke dvoru se donesly zvěsti o nepokojích na severu a byly natolik závažné, že se tam král musel vydat a podstoupit dlouhou a namáhavou cestu, aby odpor proti své vládě potlačil. Královna mezitím odjela do Winchesteru, aby tam v ústraní čekala, až se dítě narodí. Toto období zpravidla začínalo 45

TRACY BORMANOVÁ

měsíc před tím, než mělo dítě přijít na svět. Jak s jistým překvapením napsal jeden zahraniční návštěvník: „Když má v Anglii nějaká princezna slehnout, dodržuje se tu jeden starý zvyk: čtyřicet dní předtím a čtyřicet dní potom musí setrvat v ústraní.“42 Nicméně vzhledem k tomu, že tehdy neexistovaly prostředky, s jejichž pomocí by šlo pravděpodobné datum slehnutí přesně odvodit, docházelo často k chybám a období čekání na narození dítěte mohlo být zahájeno sedm dní, ale také sedm týdnů před porodem. Jindřich dal své ženě u příležitosti jejich odloučení štědrý dar sestávající z několika přepychových součástí oděvu. I když je královna zatím nemohla předvést u dvora, byla to dobrá volba. Král věděl, že Alžběta krásné oblečení miluje, a už předtím jí věnoval několik bohatých darů, například devět metrů rudého saténu a „noční botky zateplené kožešinou“.43 To, že měla Alžběta porodit ve Winchesteru, bylo symbolické. Dávné hlavní město Anglie překypovalo královskými legendami a tradicemi. Na Jindřichově korouhvi v bitvě u Bosworthu byl vyobrazen rudý drak, heraldický znak krále Artuše, Alžbětin otec si zase nechal vypracovat rodinný strom, který dokazoval, že ho k tomuto mytickému hrdinovi váže příbuzenský vztah. Pro narození králova prvního dítěte tedy neexistovalo vhodnější místo než tohle. Nejpředvídatelnější volbou pro pobyt královny ve Winchesteru by sice byl zdejší hrad, který nechal postavit Vilém Dobyvatel a který byl ve 13. století rozšířen na impozantně mohutnou stavbu, ten byl však tea už považován za příliš staromódní, nepohodlný a sužovaný průvanem. Daleko lákavějším dojmem působil převorův dům v převorství svatého Swithuna. Třípatrová kamenná budova s klenutým sloupořadím u vchodu nabízela významným hostům přepychové ubytování. Samotné opatství patřilo k nejbohatším klášterům v zemi, takže mu nečinilo nejmenší potíže poskytnout královským návštěvníkům přístřeší. Nádherné zahrady, jež 46

„NESMÍRNĚ PODEZÍRAVÝ“

převorství obklopovaly, dodávaly čerstvá jablka a květiny. Převor také mohl zajistit své královské návštěvě přísun pomerančů, tato pochoutka se totiž často podávala právě nastávajícím matkám. Hostitelé se ze všech sil snažili poskytnout Alžbětě co největší pohodlí, její tchyně však už mezitím ustanovila několik přísných pravidel, která se během královniny přípravy na porod musela dodržovat. Jakmile dítě kolem Velikonoc roku 1487 začalo kopat, pustila se Margareta Beaufortová do sestavování „Knihy pro královskou domácnost“. Vycházela v ní ze zvyklostí a konvencí – zčásti náboženských, zčásti zdravotních – shromažaovaných po staletí a popisovalo se do těch nejbezvýznamnějších podrobností, jak je třeba si počínat, aby byl porod dědice úspěšný. Tato pravidla se později objevila i v souboru předpisů pro správu královské domácnosti z roku 1494. Nejdůležitější ze všeho bylo soukromí. Nastávající matka měla setrvávat ve svých komnatách, což bylo několik místností odpovídajících víceméně královniným soukromým komnatám, které byly u dvora obvyklé, ovšem bylo třeba provést několik úprav. Například zde bylo umístěno oratorium, aby se během těžkého porodu bylo možné modlit, a také křtitelnice, aby se dítě, pokud by bylo neduživé, dalo rychle pokřtít. Porodní komnata byla umístěna nejdál od vnějšího světa, aby byly matka a dítě chráněny před jeho zkázonosným vlivem a aby královnu nikdo kromě jejích dam nemohl vidět neupravenou ani slyšet její zoufalý bolestný nářek. Skříně na potraviny měly být dobře zásobeny vínem, jídlem a kořením a neměl v nich chybět zlatý a stříbrný talíř, na nichž by se pokrmy servírovaly. Čerstvé zásoby se měly dodávat ke dveřím královniných komnat, to však měl být jediný kontakt s vnějším světem a nastávající matka před ním každopádně měla být velmi dobře chráněna. Personál královniných komnat, v nichž čekala na narození dítěte, tvořily výhradně ženy. Platilo, že jakmile těhotná 47

TRACY BORMANOVÁ

králova choS opustila veřejnou část dvora, „do komnaty, kde má slehnout, nesmí vstoupit nikdo, jen ženy“.44 Pravidla lady Margarety Beaufortové nařizovala: „Ženy budou zastávat celou řadu povinností, budou sloužit jako majordomky, dodavatelky potravin, služebné.“45 Veškeré zásoby potravin i další nezbytné věci se nosily ke dveřím „velké síně“ a jimi se podaly jedné z žen pracujících uvnitř. Přístup sem měli odepřen dokonce i král a lékaři. Obvyklé denní bohoslužebné úkony i povinnosti spojené s mateřstvím převzala skupinka „dobrých sester“ či „důvěrných přítelkyň“. Alžběta u sebe měla i svou matku a dvě sestry, Annu a Cecily, a také svou nezdolnou tchyni, jejíž přítomnost už tak vítaná nebyla. Celá porodní komnata – „stěny, strop, okna i vše ostatní“ – byla ověšená těžkými goblény a „všude pokrytá tlustými koberci“. Dokonce i klíčové dírky byly ucpané kusem látky. Vytvořilo se tak prostředí vyvolávající dojem dělohy, což mělo dvojí účel: zamezilo se tak jak přístupu čerstvého vzduchu, o němž se věřilo, že je pro novorozence nezdravý, tak přístupu přirozeného světla, které údajně nejen poškozovalo rodičce zrak, ale také způsobovalo, že bylo dítě zranitelnější vůči útokům zlých duchů. Několik dní předtím, než královna do své porodní komnaty vstoupila, se také ve všech krbech zapálil ve speciálním kovovém koši oheň a vzduch byl prostoupen vůní hutných parfémů, která se linula z neuzavřených lahviček rozmístěných po místnosti. Jak se dalo čekat, dominantou porodní komnaty bylo speciálně zkonstruované přepychové lože o rozměrech dva a půl krát tři metry, na němž se mělo převzácné dítě narodit. A nakonec byly v místnosti připraveny i dvě kolébky. První z nich, „velká královská kolébka“, byla bohatě čalouněná nachovým brokátem protkávaným zlatem, s přehozem vypodloženým sobolí kožešinou, a ladila tak s královninou postelí. Tato kolébka měla sloužit ceremoniálním účelům, zatímco v té druhé – skromněji vyřezávané dřevěné kolébce zdobené stříbrným zlatem a vybavené lůžkovinami vypodloženými 48

„NESMÍRNĚ PODEZÍRAVÝ“

sobolinou – mělo dítě spát.46 Dědic trůnu měl už jako úplně malé miminko získat zkušenost s „veřejným“ a „soukromým“ ložem. Většinu prvorodiček představa porodu děsila. Při porodech se často umíralo – matky i děti –, a dokonce, i když rodička i její potomek porod přežili, mohli zemřít o pár dní později na infekci. Vysoká úmrtnost provázela i prvních několik let života dítěte. Lékařské znalosti vycházely spíš z folkloru než z vědy. V době, kdy měla Alžběta rodit poprvé, se lékaři při péči o pacienty stále ještě řídili starou řeckou teorií, že lidské tělo tvoří čtyři základní tělesné šSávy: krev, pot, hlen a žluč. Většina chorob byla připisována přebytku některé z nich. Mladé královně před porodem dost možná pouštěli žilou, aby ji zbavili „špatných vlivů“, což ji ale naopak připravilo o část tolik potřebné síly. Jakmile Alžbětě začaly kontrakce, pustily se její společnice do posledních příprav k porodu. Odstranily vše, co by ji jakkoli stahovalo, například prsteny, náramky, přezky a stuhy, protože se věřilo, že by tyhle věci mohly dítě uškrtit. Dále platilo, že nikdo v místnosti nesměl dát nohy, ruce či prsty křížem, protože by to mohlo porod ztížit. Ke zmírnění kontrakcí možná Alžbětě její společnice masírovaly břicho mastmi vyrobenými z brandy, extraktu majoránky a šafránu. Kolem břicha jí také mohly uvázat „kouzelný pás“ doplněný o kousky papíru popsané „zaříkadly“, která jí měla zajistit ochranu. Možná jí také daly pás ověšený ulitami zavinutců, o nichž se mělo za to, že nosí štěstí – tvarem se totiž podobaly vulvě. Účinné prostředky na tišení bolesti nebyly k dispozici, někdy se rodičce kolem stehna ovázala kůže z divokého tura, případně jí ovinuli břicho hadí kůží či opaskem z jelenice. Spoléhalo se na bylinné nápoje připravené z lilií, mandlí, růží, bramboříků a divokého tymiánu, nebo také na podivnější medicíny, například na prášek z úhořích jater, mravenčí vajíčka, vlasy panny či mléko z červené krávy. Rodičkám se 49

TRACY BORMANOVÁ

také často podávaly prášky, které vyvolávaly kýchání, protože se věřilo, že to pomůže vypudit dítě z těla. Jak kontrakce pokračovaly, královniny dámy – a možná i sama Alžběta – odříkávaly modlitby nebo předčítaly evangelium. V této hluboce zbožné době tyto činnosti očividně přinášely nastávající matce útěchu. A možná měly i další blahodárný účinek odvozený od monotónního opakovaného odříkávání: poskytovaly rodičce rozptýlení, mohla se díky nim soustředit na něco jiného než na bolest. Součástí říkanky s oblibou recitované při porodu bylo i slovo „abrakadabra“, jež si dnes spojujeme spíš se salonními kouzelnickými triky. Neexistují záznamy o tom, které porodní báby o Alžbětu při prvním porodu pečovaly. Je možné, že u ní byla Marjory Cobbeová, oblíbená porodní bába její matky. Ta pomáhala Alžbětě Woodvilleové během jejího posledního slehnutí o necelých šest let dříve. Porodní báby byly obvykle starší ženy, které dosáhly takového věku, že samy už děti mít nemohly, ale v průběhu let načerpaly zkušenosti z mnoha porodů. Při výběru porodní báby se dbalo na to, aby měla určité předpoklady, například musela mít malé ruce bez prstenů či náramků a nehty ostříhané nakrátko, musela být trpělivá, zdvořilá, laskavá a příjemná. Také bylo třeba, aby byla diskrétní a nechala si to, co v porodní komnatě uvidí a uslyší, pro sebe, alespoň pokud to nebyl důkaz nějakého přestupku morální či sexuální povahy. Zkušenější porodní báby uplatňovaly při své práci metody, jež byly překvapivě moderní. Povzbuzovaly nastávající matku, aby přecházela po místnosti, dokud děloha „nepraskla“. Pokud by plodová voda přirozeným způsobem neodtekla, porodní bába měla dělohu propíchnout ostrým nožíkem nebo dokonce nůžkami. Porodním bábám se doporučovalo, aby rodičku nenutily tlačit, dokud dítě nebude připravené přijít na svět, protože předtím je „veškerá námaha marná, aS se snažíte, jak chcete“. Pokud by nastávající maminka vyčer50

„NESMÍRNĚ PODEZÍRAVÝ“

pala veškerou svou energii na tlačení příliš brzy, mohl z toho být „nebezpečný případ“.47 Porodní báby měly také k dispozici nejrůznější triky a nástroje, aby dlouhý a namáhavý porod urychlily. Kromě toho, že pacientkám doporučovaly, aby se procházely po místnosti nebo aby si na lůžku klekly, si s sebou některé z nich nosily ještě vlastní porodní či „hekací“ křeslo, na které se rodička posadila a jedna porodní bába jí tlačila shora na dělohu, zatímco druhá jí klečela u nohou, aby zachytila dítě. Některé porodní báby používaly provazy, s jejichž pomocí dítě z dělohy doslova vytáhly, jiné dávaly přednost jemnějším metodám, například masáži, nahřátým ručníkům a bylinkám. Především se však musela porodní bába chovat klidně, vesele a povzbudivě, a tak udávat tón ostatním ženám v místnosti, aby byla rodička co nejvíc uvolněná. V jedné příručce se radilo, že v těchto posledních fázích porodu by měla porodní bába svou pacientku vést k tomu, aby zadržela dech a aby tam dole zatlačila, „jako by chtěla vykonat velkou potřebu“.48 Když už bylo jasné, že dítě každou chvíli přijde na svět, porodní bába rodičce hladila a masírovala dělohu a každou chvilku jí potírala pohlavní orgány máslem či jiným tukem, dokud se neobjevila hlavička dítěte. Pokud rodila královna, směla se jí takhle intimně dotýkat jenom vrchní porodní bába. Prameny z té doby neuvádějí, jak dlouho první Alžbětin porod trval. Pro kronikáře byla důležitá jen jedna skutečnost, a to že se královně 20. září v jednu hodinu v noci narodil vytoužený princ. Vznikající tudorovská dynastie Jindřicha VII. tak měla o krůček blíž k tomu, aby si zajistila pokračování. Jakmile chlapeček vyšel z matčiny dělohy, porodní báby mu přeřízly pupeční šňůru, zasypaly ji práškem z kadidla či z aloe a nechaly zaschnout. Tomuto úkonu byla věnována značná pozornost, věřilo se totiž, že pupeční šňůra poskytuje člověku magickou ochranu, a někteří lidé nosili neustále její kousek u sebe jako kouzlo proti čarodějnicím. Potom se 51

TRACY BORMANOVÁ

dítěti pečlivě prohlédl pupík, protože zde se údajně skrýval klíč k další plodnosti jeho matky: pokud byl pupík zvrásněný, mohla mít rodička ještě další děti, pokud byl hladký, žádný další potomek už přijít neměl. Následně bylo dítě omyto směsí vína, bylinek, mléka, másla či odvaru z ječmene a namazáno máslem nebo mandlovým, růžovým či žaludovým olejem, aby mu do pórů nemohly vniknout škodlivé výpary. Posléze byl malý princ pevně zavinut do plátna, aby mu narostly rovné údy – takhle nepohodlně sešněrováno zůstávalo dítě zpravidla celých prvních šest měsíců svého života. Potom už směl princ nosit „krátký kabátek“, který se podobal šatičkám po kotníky, jež na sobě mívaly holčičky. První potravou, kterou mělo drahocenné dítě dostat, nebylo mateřské mléko (manželky králů nesměly kojit, protože kojení bránilo dalšímu početí a překáželo jim v plnění královských povinností), ale lžička oslazeného vína. Pak byla princi přidělena kojná, jež ho měla krmit. Tato žena musela sama porodit syna, protože podle tehdejších lékařských teorií platilo, že pohlaví jejího dítěte ovlivňuje typ mléka, který vytváří. Musela to také být žena dokonalého charakteru, protože se mělo za to, že „dítě z prsu své kojné často nasaje spolu s jejím mlékem i její nectnosti“.49 Jeho královské matce mezitím její společnice pevně ovázaly ňadra, aby se jí přestalo tvořit mléko. Když Alžběta splnila svou povinnost, ženy, jež o ni pečovaly, ji rychle omyly kouskem plátna a na pleS jí nanesly bylinné masti. Navzdory nespornému vyčerpání směla podle tradice usnout až za další dvě hodiny. Nejméně ještě tři dny po porodu zůstávala její komnata zatemněná. Teprve potom ji její společnice umyly, oblékly a přesunuly na reprezentativní lože, kde jí jedna z vévodkyň či hraběnek pomohla „usednout“ a přijímat návštěvy. Avšak ve chvílích, kdy ve Winchesteru vyzvánění zvonů ohlašovalo narození jejího dítěte, dostala Alžběta horečku. 52

„NESMÍRNĚ PODEZÍRAVÝ“

Královský dvůr tajil dech. Ve znepokojivě mnoha případech novopečená matka zemřela pár dní po porodu na infekci. Všem – a v neposlední řadě jejímu manželovi – se proto ulevilo, když mladá královna porod přežila a krátce po něm nechala v katedrále ve Winchesteru zřídit kapli, v níž byl její syn pokřtěn jménem Artur. Počátkem října pak byla znovu uvedena do kostela – jednalo se o obřad očištění od „hříchu“ porodu – a směla opět vstoupit do společnosti. Tradice velela, že královský potomek musí mít už ve třech měsících svou vlastní domácnost oddělenou od domácnosti rodičů. A tak Artura odvezli do Farnhamu v Surrey, kde o něj měla pečovat hotová armáda sloužících – včetně jeho kojné, chůvy, strážců, sluhů a vládkyně dětských pokojů, královské guvernantky. Král byl velmi podezíravý i vůči svým nebližším dvořanům a rádcům, a tak se postaral, aby se o jeho vzácného syna starali jen lidé, kteří mu už dokázali svou oddanost. Mezi nimi byl i jeho bratranec sir Richard Pole, jenž vedl princovu domácnost a zastával v ní úřad komořího. Na spravování Arturovy domácnosti dostával každý rok štědrou sumu 1000 marek (v dnešní anglické měně by to bylo asi 300 000 liber). Jindřich a Alžběta měli, co se synova vzdělání týče, značné ambice: klasické učivo se mělo kombinovat s fyzickým cvičením a se získáváním znalostí, které bude Artur potřebovat jako král. Královna měla se vzděláváním královských dětí podstatně větší zkušenosti než její manžel, proto měla na Arturovu výuku, jež zahrnovala i mnohé prvky z výchovy jejích nešSastných bratrů Eduarda a Richarda, zásadní vliv. Jako Arturův učitel byl najat střízlivý, úctyhodný a spolehlivý učenec John Rede, jenž byl dříve hlavou Winchesterské univerzity. Ačkoli Alžběta pomáhala formovat výchovu svého syna, její styky s ním byly přinejlepším pouze občasné. To byla drsná realita tradičního pojetí mateřství v královských rodech: ostatní ženy své děti krmily, oblékaly, utěšovaly a hrály si s nimi. Oproti tomu pro královské děti byli rodiče zpravidla 53

TRACY BORMANOVÁ

jen cizími, nepřístupnými osobami, jimž měly prokazovat co největší úctu a podřízenost. Láska byl cit, který nikdo neočekával, a malý princ ho k ženě, jež ho přivedla na svět, mohl a nemusel chovat. Alžběta si jako králova choS byla zase vědoma, že je její tělo majetkem státu. A že stát už netrpělivě čeká, kdy porodí dalšího dědice.