Moji milí čtenáři! Tři roky jsem natáčel pro Rádio Blaník pravidelný a velmi sledovaný pořad muzikantských kronik, ve kterých jsem od 60. let až do současné doby mapoval příběhy, muzikantské historky a své osobní vzpomínky na vznik slavných písní, většinou hitů mnoha zpěváků této země. Děkuji Pánu Bohu za dar, že si všechno to zajímavé pamatuji, a navíc jsem se nechal svými kamarády inspirovat k tomu, abych to všechno sepsal a vložil vám do rukou knihu, která většinu těchto vzpomínek a příběhů přibližuje. Určitě si se mnou s láskou zavzpomínáte i na kamarády z branže, kteří už mezi námi nejsou, a navíc se snad pobavíte mnohými příběhy mých současných kolegů, přátel a kamarádů. S pokorou Váš Karel Vágner
zlom_muzikantska_kronika.indd 5
11/10/16 23:03
60. léta Zatímco světu vládli Beatles, u nás se zrodilo divadlo Semafor, jehož hlavními protagonisty byli Jiří Šlitr a Jiří Suchý. V první polovině 60. let jsem byl u založení bluegrassové skupiny Greenhorns, později jsem hrál se skupinou Hroši Jana a Petra Spálených, s kapelníkem Václavem Zahradníkem se skupinou Sodoma Gomora, kde už jsem potkal Hanu Zagorovou, a na konzervatoři jsem hrál s kapelou Pastýři, kterou dirigoval Petr Hannig. A potom už to byla v té době špičková studiová skupina Karla Duby, od roku 1968 jsem byl v angažmá v divadle Semafor s Jiřím Šlitrem a Jiřím Suchým a odtud jsem odjel do amerického muzikálu Hair se slavnou skupinou Mefisto.
Muzikantská kronika Karla Vágnera
zlom_muzikantska_kronika.indd 7
7
11/10/16 23:03
60. léta
1964 Waldemar Matuška – Tereza Tato písnička z roku 1964 je jednou z nejslavnějších od zpěváka, kterého jsme všichni milovali a jehož optimismus a upřímnost nám mnohým bude navždy chybět. Waldemar Matuška tuto píseň dostal ze semaforské dílny a málokdo z nás, kteří jsme měli Waldu rádi, nemůže zapomenout na scénu z filmu „Kdyby tisíc klarinetů“, kdy Walda zasedá za piano a právě „Terezu“ nenapodobitelně zazpívá. Nedávno jsem byl na křtinách knihy o Waldovi s názvem „Zákulisí našeho života“ a moc rád jsem se zase setkal s Waldovou ženou Olgou i mladým Waldou. Je neuvěřitelné, jak právě Walda junior roste do podoby svého táty. Ke knize je připojeno taky CD, a já byl velmi potěšen, že jako bonus na jeho konci jsou zařazeny písničky, které na rozloučenou s Waldou natočili společně s Olinkou jeho kamarádi. A taky mi udělalo radost, když mě Olga Matušková a kluci z kapely KTO v čele s Frantou Hackerem požádali, aby se písničky na rozloučenou, které Walda miloval, natočily u mě ve studiu s mým zvukovým mistrem Zdeňkem Klementem. A tak na konci CD zazní písničky „Aby nás Pámbu miloval“, „Když se ten Talinskej rybník nahání“ nebo „Sbohem lásko“. 1964 Jiří Suchý a Jiří Šlitr – Klokočí Na přelomu roku 1968–1969 mi zazvonil telefon a v něm se ozvalo: „Tady Šlitr, rád bych vám nabídl angažmá v Semaforu!“ Já na to odpověděl: „Od kdy?“ A on řekl: „Ode dneška od večera, protože basista dal výpověď.“ Šel jsem tedy do Semaforu, a ten večer pro mě začalo krásné období spolupráce s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem ve dvou hrách – „Ďábel z Vinohrad“ a „Poslední štace“. Osobně jsem písničky ze Semaforu miloval a asi nejradši jsem měl „Pramínek vlasů“. Jirka Suchý mi prozradil, jak tato písnička vznikla. Ležel prý na dece ve Žlutých lázních s blondýnou, která ho strašně nudila. Když šla do vody, Jirka si na tácek od buřta udělal poznámky a doma potom za dvacet minut písničku dopsal. Další písničkou dvojice Suchý a Šlitr právě z roku 1964 je „Klokočí“. Má nádherný text a je to tak krásná poezie, že mě nikdy neomrzí.
8
Muzikantská kronika Karla Vágnera
zlom_muzikantska_kronika.indd 8
11/10/16 23:03
1965 Marta Kubišová – Loudá se půlměsíc V roce 1963 a polovinu roku 1964 působila Marta Kubišová v plzeňském divadle Alfa. Všemu muzikantskému dění tam tenkrát šéfoval skladatel Boban Ondráček. V tu dobu také Marta přijela ukázat své umění do Semaforu těsně předtím, než měla natočit s Jirkou Jelínkem slavného „Motýla“. Jiří Šlitr si ji poslechl a prohlásil: „Je to dobrý, ale my potřebujeme bohužel někoho slavnějšího.“ Písničku nechal tenkrát nazpívat Janu Malknechtovou. Marta ovšem vzápětí rozjela strmou kariéru a vzpomíná, jak při premiéře nové hry v divadle Alfa seděli v první řadě Vobruba, Vostřel a Vašta z divadla Rokoko, a taky Jirka Suchý a Jiří Šlitr ze Semaforu. Marta v té hře doslova zazářila, posléze si vzpomněla na svůj neúspěch v Semaforu a zvolila zcela jasně a nekompromisně Rokoko. Jirka Suchý po představení za Martou přišel a špitl jí do ucha: „Tak už se na toho Šlitra nezlobte.“ Z té doby je i její největší šlágr – písnička „Loudá se půlměsíc“.
60. léta
1965 Karel Gott – Trezor Tuhle píseň náš mnohonásobný zlatý slavík Karel Gott nazpíval s kapelou Olympic. Byla to doba, kdy Karel bojoval o místo na slunci, přičemž Olympic už jezdil na vystoupení po celé republice. V té době neměl ještě kapelu, a pokud si dobře vzpomínám, asi dva roky vystupoval s Olympikem jako host. Zpíval s nimi asi tři písně, dvě z nich si pamatuji zcela jistě. První byla píseň Paula Anky „Only You“, jež byla pro tehdejší publikum absolutním šokem, protože bylo zvyklé na chlapácké hlasy, spíše barytony, jaký měl jako velká hvězda té doby třeba Rudolf Cortéz. Nedávno jsem mimochodem na silvestrovském vystoupení potkal Cortézovu dceru Dášu, která se svým mužem Vaškem Rezkem, bývalým bubeníkem výborného dixielandu Ladislava Bezubky, vystupuje jako super klaunské duo RIC, třeba se skvělým číslem, kdy jako profesor Tonini hraje na natočený hudební podklad – živě na psací stroj, a publikum se vždy dokonale baví. Vraťme se však ke Karlu Gottovi. Druhou peckou, kterou zpíval s Olympikem, byla píseň „Adresát neznámý“. To už se ovšem blížila doba, ve které postavil pro Karla kapelu Láďa Štaidl, a přišla neskutečná šňůra Gottových úspěchů, která jen tak neskončí, jak je vidět, protože takoví poctiví a pracovití kumštýři jako Karel by se dali spočítat na prstech jedné ruky.
Muzikantská kronika Karla Vágnera
zlom_muzikantska_kronika.indd 9
9
11/10/16 23:03
60. léta
1965 Václav Neckář – Bim bam Jde o skladbu Paula Anky. Vašek v tom roce odjel se souborem divadla Rokoko do německých Brém a hudební redaktor tamního rozhlasu ho nechal před odjezdem probrat hromadu singlů. Když viděl, že si Vašek nemůže vybrat, zavřel mu je do kufru, aby si je odvezl do Prahy. Společně s Josefem Vobrubou, dirigentem Tanečního orchestru Československého rozhlasu, vybrali a natočili zcela jasně velký šlágr, na který napsal Ivo Fišer nezapomenutelný hitový text „Bim bam“. A z písně se skutečně stal šlágr. Vašek Neckář ho dodnes na svých koncertech často zpívá. 1965 Edita Štaubertová – Zlaté střevíčky Píseň „Zlaté střevíčky“ zpívala zpěvačka, ke které jsem měl jako mladý začínající hudebník velmi blízko. Když jsem přišel v roce 1964 z plzeňské konzervatoře na pražskou, chodil jsem s několika kapelami na takzvaný záskok. To je taková situace, když má zkušený a zavedený muzikant lepší kšeft, pošle za sebe někoho ze svých kolegů. Protože jsem nikdy neměl problém číst okamžitě z not, využívalo mě v té době hned několik kamarádů. A tak jsem se dostal mezi velmi zkušené muzikanty do Orchestru Jirky Sládka, manžela známé kabaretní zpěvačky Aničky Princové, kterou Jirka vlastně poznal jako vdovu po herci a komikovi Rudovi Princovi. Andulka byla v té době chápající zkušenou kolegyní, a tak mě chudého a hladového studenta vždycky před odjezdem na koncert pozvala často na polévku, čímž mi vždycky udělala radost. V této kapele kromě Jany Petrů, která už nazpívala s Karlem Gottem slavnou píseň „Den je krásný“ do muzikálu „Starci na chmelu“, hostovala také zpěvačka Edita Štaubertová. Zpívala v té době hlavně s Orchestrem Karla Vlacha a Slávy Kunsta. Měla dokonce dva velké šlágry: „Babičko, nauč mě charleston“ a „Zlaté střevíčky“. Pamatuji se, jak jsem se na milou a roztomilou Editku jednou zasněně zadíval a říkám Jirkovi Sládkovi: „Podívej se, jaké je to něžné stvoření.“ Jirka se trpce usmál, ukázal mi jizvičku na hlavě a pravil: „Jednou jsem ji trochu naštval a trefila mě ze dvou metrů do hlavy těžkým skleněným popelníkem.“ Když jsem potom později doprovázel Editu na turné s malou kapelou Armádního uměleckého souboru (AUS), snažil jsem se k ní chovat preventivně mile.
10
Muzikantská kronika Karla Vágnera
zlom_muzikantska_kronika.indd 10
11/10/16 23:03
1965 Olympic – Snad jsem to zavinil já Chtěl bych připomenout dva kamarády, členy této slavné kapely, kteří už tady s námi pár let nejsou. Jako prvního bych rád vzpomněl klávesistu Béďu Berku, úžasného kámoše, s nímž byla vždycky neuvěřitelná legrace. Vybavuje se mi osobní vzpomínka, jak na jednom mejdanu po koncertě v Ostravě, pořádaném slavným impresáriem Olympiku Honzou Bunzlem, dokazoval všem přítomným, že stačí svým tanečním uměním ve slipech tanečním variacím přítomné profesionální tanečnice s noži, nám všem známé a populární Mili. Béďa sešel ze světa podivným způsobem a Petr Janda je přesvědčen, že dokonce snad vlastní rukou. Druhým dobrým kámošem, s nímž jsem hrál často tenis, byl Petr Hejduk, bubeník Olympiku. Ten totiž začal mít v určitém okamžiku skladatelské ambice, a tak se začal umělecky rozcházet s Petrem Jandou, který na rozdíl od jeho popového pojetí cítil muziku jasně rockově. Petr Hejduk tedy založil skupinu Balet, ve které taky zpívala Iveta Bartošová. Později si dokonce splnil svůj životní sen, udělal si kurz pro paramediky, což je vlastně kurz pro záchranáře, a jezdil potom velmi obětavě s rychlou záchrannou službou až do doby, kdy ho postihla zákeřná nemoc. Myslím, že naše muzikantská branže na oba kamarády velmi často a se sympatiemi vzpomíná. A teď k písni z roku 1965! Petr Janda se totiž v té době rozcházel s dívkou Marií kvůli své budoucí ženě baletce Janě, s níž měl potom dvě děti, Martu a Petra. Právě v písni „Snad jsem to zavinil já“ celý rozchod společně s textařem Chrastinou svedl na sebe.
60. léta
1966 Václav Neckář – Stín katedrál Rád bych vám v kronice připomenul jednu z písní kamaráda a skladatele Karla Svobody. O vzniku této písně mi vyprávěl můj spoluhráč ze skupiny Mefisto, bubeník Milan Vobliza, jenž se mnou potom později hrál v kapele z amerického muzikálu „Hair“ (Vlasy). V roce 1966 natáčela skupina Mefisto s režisérem Jurajem Herzem film, který se jmenoval „Kulhavý ďábel“. Režisér právě kapelu přetahoval do různých časových období. Scénář napsal sám, a navíc tam hrál i hlavní roli. Film se točil na zámku v Nechanicích a štáb i s komparzem bydlel na studentských kolejích v Hradci Králové. Milan líčil večerní natáčení jako každodenní obrovský mejdan, kterého se ovšem shodou okolností vůbec nezúčastňoval klavírista kapely Karel Svoboda. Ten totiž našel
Muzikantská kronika Karla Vágnera
zlom_muzikantska_kronika.indd 11
11
11/10/16 23:03
60. léta
dole v tělocvičně piano a neustále se pokoušel skládat. Jednou takhle prý vyběhl nahoru mezi rozjařené kamarády a zvolal: „Okamžitě si pojďte poslechnout moji novou pecku, kterou jsem právě teď složil.“ Všichni seběhli dolů k pianu a Karel jim novou skladbu zahrál. Milan Vobliza vzpomíná, jak byli první posluchači nadšeni a přítomný tehdejší baskytarista skupiny Zdeněk Rytíř okamžitě prohlásil, že je to jasná pecka pro Vaška Neckáře. Krásný text napsal Ivo Fišer a píseň byla následovně zařazena do hry „Čekání na slávu“ v divadle Rokoko, která měla premiéru 1. ledna 1966. Scénář napsal tenkrát Honza Šnajdr a hru režíroval náš společný kamarád Mirek Vašta. Nakonec už všichni víme, že z nového dílka se stal Vaškův duet s Helenou Vondráčkovou, se kterou mimochodem v té době Zdeněk Rytíř chodil. A musím vám také prozradit, že právě při natáčení filmu „Kulhavý ďábel“ se seznámil Karel Svoboda se svou budoucí úžasnou první ženou Šiškou, která tam tehdy byla v komparzu. 1966 Waldemar Matuška – Píseň pro Kristýnku Tentokrát si připomeneme úžasného muzikanta, hudebního režiséra a skladatele, který má na svědomí jeden z největších hitů Waldy Matušky „Píseň pro Kristýnku“. Muzikant, na kterého budu vzpomínat, se jmenoval Zdeněk Petr a blýskl se svými aranžemi už v pražském provedení amerického muzikálu „Divotvorný hrnec“ v režii Jiřího Voskovce čtrnáct dní po smutném únoru 1948. Jeho velká chvíle pak přišla 10. května 1953, kdy byla uvedena premiéra jeho muzikálu „Sto dukátů za Juana“. Zdeněk Petr složil muziku a texty napsal Vladimír Dvořák, velice chytrý a moudrý pán, s nímž jsem měl tu čest také spolupracovat. Pro mladší generaci bych připomněl jeho velmi vtipné scénky, které nejenom sepsal, ale bravurně je i odehrál se svou partnerkou Jiřinou Bohdalovou v populárních televizních pořadech „Televarieté“. Sama Jiřinka přiznává, že od té doby, kdy Vladimír odešel do kumštýřského nebe, už nikdy takového parťáka na jeviště pro své komické dialogy nenašla. Jejich souhra byla totiž dokonalá. Vraťme se ale k muzikálu „Sto dukátů za Juana“. Původně to měla být taková divadelní hříčka, kterou měl režírovat Oldřich Nový, dirigentem tohoto kusu měl být Libor Pešek a hlavní roli měl hrát Miloš Forman. Zdeňkovi se podařilo napsat do hry několik šlágrů, ale asi největším byl jasný hit „Píseň pro Kristýnku“, kterou tak
12
Muzikantská kronika Karla Vágnera
zlom_muzikantska_kronika.indd 12
11/10/16 23:03
později velmi zpopularizoval Waldemar Matuška. Rád bych na Zdeňka Petra zavzpomínal i jako na hudebního režiséra mnoha natáčecích frekvencí ve studiu A v Karlíně, které jsem s ním jako baskytarista s Orchestrem Karla Vlacha nebo s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu Josefa Vobruby absolvoval. Ve studiu jakoukoliv nepřesnost neomylně slyšel, byl velmi přísný, ale dovedl být i neskutečně laskavý. Moc rád na něj vzpomínám.
60. léta
1966 Helena Vondráčková – Mám ráda cestu lesní Rád bych vám připomněl velký hit Heleny Vondráčkové „Mám ráda cestu lesní“. Píseň zkomponovali mí kamarádi, muziku trombonista rozhlasové kapely Pavel Vitoch a text Pavel Vrba. Mám na tu píseň osobní vzpomínku. Chodil jsem jako student konzervatoře na takzvané záskoky do Tanečního orchestru Československého rozhlasu, který už řídil Josef Vobruba, ale šéfem byl pořád Karel Krautgartner, fenomenální saxofonista, nazývaný mezi námi muzikanty Krautec. Tato kapela měla svého tajemníka (tenkrát se totiž moc titul manažer nenosil) a byl jím jakýsi pan Jelínek. Byl to takový všudybyl a tradovalo se o něm, že je blízkým příbuzným toho šikuly, co prodal Karlštejn. Pan Jelínek mě jednou pozval do rozhlasového studia A, abych nahrál s orchestrem k několika písním baskytaru. Když jsem skončil, požádal mě, abych ještě zůstal hrát na kontrabas, protože kontrabasista kapely Luděk Hulan se někde zdržel. Šlo právě o píseň „Mám ráda cestu lesní“. Hulanův rozhlasový nástroj tam byl, tak jsem ho vzal do ruky, ale hrálo se mi na něj dost špatně, protože měl takovou divnou menzuru a struny hrozně vysoko nad hmatníkem. Ve srovnání s mým úžasným starým mistrovským nástrojem bylo utrpení na něj hrát. Navíc předehra byla docela složitá figura na basu. Říkal jsem si, že s tímhle nástrojem toho budu mít plné zuby. Najednou se otevřely dveře, vběhl Luděk Hulan a moc mi děkoval, že jsem ho zaskočil. Vzal kontrabas, podíval se do not a naprosto jednoduše zahrál jinou basovou figuru. A tehdy jsem si uvědomil, že někdy méně je více, a mnohokrát v životě jsem si na slavného jazzmana Luďka Hulana s vděčností vzpomněl.
Muzikantská kronika Karla Vágnera
zlom_muzikantska_kronika.indd 13
13
11/10/16 23:03
60. léta
1966 Karel Gott – C’est la vie Na tuto melodii napsal moc hezký text Jirka Štaidl, bráška Ládi Štaidla. Jirka byl nejenom výborný textař, ale i krásný a inteligentní chlapík, který miloval život a mimochodem i krásné ženy. Dnes už možná mnozí z vás nevědí, že jeho velkou láskou byla mistryně Evropy v krasobruslení Hana Mašková, která se v roce 1972 zabila při autonehodě ve Francii. Jirka ji bohužel přežil jen o osmnáct měsíců. A dnes už taky málokdo ví, že krátce předtím, než nás navždy opustil, prožil velmi hezký a hluboký vztah s krásnou manekýnkou a výbornou lyžařkou Ivankou Zelníčkovou, kterou dnes ovšem známe jako slavnou Ivanu Trumpovou, bývalou ženu amerického miliardáře Donalda Trumpa. 1967 Jiří Grossmann – Blizzard V roce 1964 jsem přišel z Plzně na Státní konzervatoř do Prahy, do kontrabasové třídy profesora Bendy. Jednoho dne za mnou přišel můj spolužák houslista Petr Bryndač s nádhernou černovláskou a prohlásil: „To je Soňa, sestra bendžisty Marko Čermáka, a přicházíme tě přemluvit, abys začal hrát na basu s naší novou kapelou Greenhorns.“ Nedovedl jsem Soniným krásným očím odolat a začal jsem účinkovat s touto bluegrassovou kapelou, která hrála ve složení Honza Vyčítal, Josef Šimek, Marko Čermák, Petr Bryndač a Karel Vágner, jenž hrál na kontrabas. Začali jsme naše písně nahrávat a vznikly hity, které se hrají dodnes. Jednou přinesl Honza Vyčítal text na jistou zahraniční melodii, jenž začínal: „Když jde blizard s vichřicí, já sám jedu vánicí.“ Text se mi moc líbil a s Greenhorny jsem jej na koncertech zpíval, dokonce jsem ho natočil a slýchávám ho dodnes. Po nějakém čase jsem odešel hrát na baskytaru do slavné kapely Karla Duby, se kterou jsem ovšem v osudný den pro tento národ 21. srpna 1968 spadl v Mongolsku vinou špatných brzd autobusu do údolí, přičemž tam skoro celá kapela zahynula. Když jsem totiž do této kapely přicházel, nazpíval „Blizzard“ herec a zpěvák Jirka Grossmann. Připsal k této písni ještě sloku navíc a udělal z ní doslova obrovský country šlágr, který v jeho podání všichni známe.
14
Muzikantská kronika Karla Vágnera
zlom_muzikantska_kronika.indd 14
11/10/16 23:03
1967 Milan Chladil – Krásné je žít Tentokrát zavzpomínáme na jednoho z historicky nejkvalitnějších lidí, kamarádů i zpěváků v naší branži. Jmenoval se Milan Chladil a v době mého basistického působení v Orchestru Karla Vlacha byl kmenovým zpěvákem této kapely a tvořil nerozlučnou dvojici s paní Yvettou Simonovou, dnes už legendou české populární hudby, které jsem si vždy velice vážil a vzhlížel jsem k ní s nesmírnou úctou. Je neuvěřitelné, jak oba tito zpěváci si celý svůj život drželi vysoký kredit před svými diváky a posluchači, takže si dokonce myslím, že v tomto případě by bulvár, i kdyby v té době existoval, asi moc šancí neměl. Hrál jsem tehdy společně se svým nejlepším kamarádem kytaristou Jirkou Lahodou v Tanečním orchestru Československého rozhlasu a taky jsme spolu hostovali právě v Orchestru Karla Vlacha. Znamenalo to, že jsme třeba dopoledne natáčeli v rozhlasovém studiu A a odpoledne jsme měli s Vlachem dva koncerty v Brně. Stíhali jsme to bravurně starou škodovkou Octavia, a protože jsme byli mladí a silní, klidně jsme to vydrželi i třeba celý týden. Jednou jsem se právě v Brně zastavil v obchodním domě a těsně přede mnou prodali poslední boty, které se mi moc líbily ve výloze. Na hotelu jsem si poplakal na rameni Milanovi Chladilovi, jenž byl v té době už velkou hvězdou. Pravil: „Nic není ztraceno, jdeme.“ Vběhl do oddělení bot, sklouzl se až k regálům, vyskočil na ně a zazpíval: „Za rok se vrátím, vrátím se zas…“ Prodavačky zkoprněly, a nakonec mi boty prodala sama pokladní, která je měla schované pro syna. Takový byl Milan Chladil, výborný sportovec a obrovský parťák, se kterým byla navíc nesmírná legrace. Svoje parádní číslo nám předváděl vždy po koncertě při návratu do hotelu. Vrazil do kuchyně, poplácal kuchařky po zadečku a zvolal: „Tak, holky, co dneska budeme vařit?“ A už to fičelo. Večeře s jeho asistencí byly vždycky famózní.
60. léta
1967 Pavel Novák – Pihovatá dívka Tentokrát zabrousíme až na Moravu, protože si připomeneme bezvadného kluka, zpěváka a kamaráda, který svoji velmi úspěšnou kariéru odstartoval v Přerově, kde vystudoval gymnázium. Mnozí už asi tušíte, že mám na mysli Pavla Nováka, zpěváka se zdravým až téměř moravským tenorem. Méně už se ví, že Pavel byl také absolventem olomoucké univerzity a měl jako učitel specializaci biologii a tělocvik. Jako zpěvák i skladatel má na svém kontě
Muzikantská kronika Karla Vágnera
zlom_muzikantska_kronika.indd 15
15
11/10/16 23:03
60. léta
spoustu hitů, které se v rádiích hrají dodnes. Za všechny jmenujme píseň „Vyznání“, „Nádherná láska“, „Morava“ nebo třeba „Malinká“. Svoji první kapelu založil kolem roku 1964 a nazval ji Synkopa. S touto kapelou právě natočil zmiňovaný hit „Vyznání“, s nímž bořil všechny hitparády, včetně populární rozhlasové Houpačky. Sám jsem se s Pavlem setkal, až když začal spolupracovat s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu, který řídil Josef Vobruba. Potom jsme se často potkávali na turné, při kterých jsme křižovali celou naši krásnou zemičku, anebo při natáčení společných pořadů pro Českou televizi. Možná pro mnohé z vás bude překvapením, když vám prozradím, že Pavel se realizoval i jako spisovatel, například publikacemi „Jak jsem zpíval klokanům“ nebo „Vyznání“. Myslím, že velkým uměleckým zlomem bylo pro Pavla Nováka založení jeho nové skupiny VOX někdy okolo roku 1967. Z té doby také pochází i jeho půvabná písnička „Pihovatá dívka“, kterou okouzloval mladou generaci té doby, a rozhlasoví posluchači ji mají rádi dodnes. Pavel nás opustil navždy v roce 2009, ale my všichni z branže, kteří jsme se s ním znali, na něj rádi vzpomínáme. 1967 Petr Novák – Já budu chodit po špičkách Pamatuji si, jak mi vyprávěl můj kamarád a Petrův kytarista Karel Kahovec, kdy a jak tato píseň vznikla. Kluci z Flamenga tenkrát zkoušeli ve sklepě jednoho pražského domu, ve kterém byla i slavná hospoda U Šmelhausů. Zároveň tam bydlel původní bubeník Flamenga Přemek Černý. Karel mi vyprávěl, jak jednou přijel Petr Novák na zkoušku, v ruce měl tehdy výkřik techniky, magnetofon Sonet duo, který byl známý tím, že na něm blikalo magické oko. Na něm měl natočenou demoverzi nové písně, o které prohlašoval, že to bude velký šlágr. Kapela se hned pustila do zkoušení a do večera byla pecka hotová. Petrův dvorní textař Ivo Plicka ji nazval „Já budu chodit po špičkách“. Velkou zásluhu na startu Petra Nováka měl v té době publicista a velký znalec naší branže Jiří Černý, jenž velmi rychle rozpoznal, že píseň se stane velkým hitem, a nasadil ji do své tehdy nesmírně populární rozhlasové Houpačky, kterou tato písnička úplně zbourala. Ačkoliv v té době byly termíny vydání desky nesmírně dlouhé, v případě této písně se stal zázrak a snad po týdnu byl singl na světě. Mimochodem tenkrát vznikly též hity jeho kytaristy a zároveň druhého zpěváka
16
Muzikantská kronika Karla Vágnera
zlom_muzikantska_kronika.indd 16
11/10/16 23:03
Karla Kahovce „Svou lásku jsem rozdal“, „Poprava blond holky“ nebo „Paní v černém“, tedy pro kapelu Flamengo to byla doba velice plodná. Petr rozjel velkou kariéru zpěváka, zažil si obrovskou slávu, nespočet nádherných koncertů před nadšeným publikem, ale to jen do roku 1969, kdy na Bratislavské lyře vyhlásil na koncertě minutu ticha za Jana Palacha. Hrál jsem tam tehdy s festivalovou kapelou na baskytaru. Pamatuji si na ten okamžik a na to, jak nám všem běhal mráz po zádech. Pravdou je, že od té doby se živil jako kulisák v Národním divadle. Ale to už je další příběh, který vám budu vyprávět až v roce 1968.
60. léta
1968 Karel Kryl – Bratříčku, zavírej vrátka Rád bych zavzpomínal na mého vzácného přítele, kanovníka Svatovítského chrámu, otce Kořínka. Měl jsem k němu úžasný vztah jako k člověku, a navíc mi pokřtil všechny děti, které se mi v těch dobách narodily. Křtiny proběhly k mé velké radosti dokonce ve Svatováclavské kapli. Kanovníku Kořínkovi jsem vděčen i za to, že mě seznámil s kardinálem Františkem Tomáškem, který pro můj čerstvě založený Multisonic natočil vyprávění o svém životě, počínaje rodiči přes mládí, studia, vězení až ke svým nejkrásnějším zážitkům při návratu na nejvyšší církevní post v naší zemi s názvem „Jsem na straně národa“. V té době jsme také připravili i další desku s Martou Kubišovou, Jaroslavem Hutkou anebo Janou Mařasovou. Její rodiče, manželé Svobodovi, populární duo ze Semaforu, na toto album napsali píseň „Přichází doba tajných přání“ pro Hanku Zagorovou. Na této ještě vinylové desce, která se jmenovala „Křesťanské songy a podobenství“, jsou také dvě písně nazpívané nezapomenutelným Karlem Krylem, například z roku 1968 „Bratříčku, zavírej vrátka“. 1969 Hana Zagorová – Bludička Julie Hanka přišla do Prahy z Ostravy a natočila svůj první „pražský snímek“ s názvem „Tisíc nových jmen“ autorů Karla Svobody a Zdeňka Rytíře. Tento snímek pro ni tehdy vybral producent Antonín Matzner. Další píseň pro ni napsal Václav Zahradník s Vladimírem Poštulkou a jmenovala se „Bludička Julie“. Já jsem tenkrát hrál s kapelou Sodoma Gomora, které šéfoval Václav Zahradník, můj spolužák z konzervatoře. Zpívali tam tenkrát Hana Zagorová, Jirka Štědroň a Viktor Sodoma. Vašek v té době natáčel
Muzikantská kronika Karla Vágnera
zlom_muzikantska_kronika.indd 17
17
11/10/16 23:03
60. léta
opět s producentem Tondou Matznerem progresivní desku „Jazz Goes to Beat“ a k jejímu nahrávání mě přizval jako baskytaristu. V krátkém čase natočil s kapelou též první LP Hany Zagorové v Praze, kde byla titulní melodií právě Hančina „Bludička Julie“. Dalo by se říci, že to byla předzvěst naší mnohaleté spolupráce, protože baskytarový part „Bludičky Julie“ byl tenkrát svěřen mně. 1968 Marta Kubišová – Ring-O-Ding Tuto píseň napsal pro Martu náš společný kamarád Boban Ondráček a vynikající textař Zdeněk Rytíř. Boban byl nejen skvělý skladatel, ale také vášnivý rybář, a náš Jakub na něj s láskou vzpomíná, protože ho jako malého klučinu učil vázat mušky za návnadu na dravé ryby. Boban totiž rád jezdil chytat divoké hlavatky na slovenskou řeku Váh. Avšak zpátky k muzice… Marta dnes už s úsměvem vzpomíná, jak píseň Ring-O-Ding natáčela v dejvickém studiu a filmový režisér Jan Němec, tehdy ještě její přítel, vůbec netušil, proč Marta vybíhá ze studia s pláčem a se slovy: „On mě zase poslal domů, že to stojí za…“ Boban byl totiž jako autor i režisér velice náročný a trval na výrazu podle svých představ. Pravdou je, že Marta nakonec tento hit natočila skvěle, a kdybych vám to neprozradil, nikdy byste nevěděli, jak těžce se ve studiu ta píseň rodila. Boban Ondráček se o Martu staral už v plzeňském divadle Alfa a při první premiéře s názvem „Černej sen“ oba tušili, že Marta půjde do Prahy, protože ji tam doporučil Honza Šnajdr, dobrý kamarád Waldy Matušky, Darka Vostřela a Karla Štědrého. V té době vyvstalo dilema, jestli půjde Marta do Rokoka nebo do Semaforu. Jazýčkem vah byl tehdy právě Honza Šnajdr, který navrhl Martě Rokoko, a protože z něj do Semaforu právě odcházela Eva Pilarová, dostala Marta i některé její role. 1968 Petr Novák – Klaunova zpověď Pojďme se v našem vzpomínání vrátit k jednomu příběhu, který mi vyprávěl baskytarista Karel Novák, Petrův parťák z kapely. Petrova skladba „Náhrobní kámen“ vyhrála totiž v té době existující kategorii o nejlepší píseň ve Zlatém slavíku 1967. Petrovi však ještě dlouho po vítězství zůstávala hořkost v srdci, protože první cena mu byla za neuvěřitelných okolností předána někde vedle záchodu v pražské restauraci Pelikán. Je však zajímavé, že publicista Jiří Černý, velký znalec Petrovy kariéry a jeho objevitel,
18
Muzikantská kronika Karla Vágnera
zlom_muzikantska_kronika.indd 18
11/10/16 23:03
priloha I_muzikantska_kronika_32 stran_cb.indd 1
11/10/16 23:43
Se svými nejbližšími kamarády Haničkou Písničkou Zagorovou a zvukovým mistrem Zdeňkem Klementem, se kterým spolupracuji už čtyřicet let.
S Helenou Vondráčkovou na narozeninách textaře a našeho milovaného kamaráda Zdeňka Borovce. Moc rád na ten den vzpomínám.
priloha I_muzikantska_kronika_32 stran_cb.indd 2
11/10/16 23:43
Hanička Písnička Zagorová, pro mne dárek od pánaboha…
priloha I_muzikantska_kronika_32 stran_cb.indd 3
11/10/16 23:43
V mém penzionu v Průhonicích, který se jmenoval Charlie, si připili dva Karlové na zdraví Zdeňka Borovce, jenž ten den slavil narozeniny.
Moje kapela, která doprovázela Evu Pilarovou v původní sestavě. Zleva: klávesista Vítězslav Hádl, kapelník a baskytarista Karel Vágner, doprovodný kytarista Ota Jahn, sólový kytarista a v té době můj největší kamarád Jiří Lahoda a bubeník Vladimír Janiš.
priloha I_muzikantska_kronika_32 stran_cb.indd 4
11/10/16 23:43
Na festivalu Banskobystrické zvony s kamarádem, legendárním kapelníkem a mým učitelem Gustavem Bromem.
Původní sestava kapely, kterou jsem postavil pro Hanu Zagorovou. Zleva: Vítězslav Hádl – klávesy, Karel Vágner – baskytara, Hana Zagorová, Jaroslav Růžička – bicí, Stanislav Kalous – saxofon, Radek Pobořil – trumpeta, Ivan Košťál – kytara.
priloha I_muzikantska_kronika_32 stran_cb.indd 5
11/10/16 23:43
Původní sestava Greenhorns. Zleva: Jan Vyčítal – kytara, zpěv, Josef Šimek – kytara, mandolína, zpěv, Petr Bryndač – housle, Karel Vágner – kontrabas, Marko Čermák – pikované banjo.
priloha I_muzikantska_kronika_32 stran_cb.indd 6
11/10/16 23:43
Hrdá kapela Karla Vágnera s obdrženými cenami. Zleva Kapelník Karel Vágner, saxofonista Stanislav Kalous, klávesista Miloš Nop, bubeník Jaroslav Růžička a kytarista Jan Rotter.
Greenhorns roku 1964. Zleva Karel Vágner, Josef Šimek, Jan Vyčítal, Marko Čermák a Petr Bryndač.
priloha I_muzikantska_kronika_32 stran_cb.indd 7
11/10/16 23:43
Úplně první sestava mojí kapely, když jsme začali doprovázet Evu Pilarovou. Zleva: Vladimír Janiš – bicí, Ota Jahn – kytara, Eva Pilarová, Karel Vágner – kapelník a baskytara, Jaroslav Uhlíř – klávesy, Jiří Lahoda – kytara.
Bohužel mé jediné foto s angažmá v orchestru Karla Vlacha. Zcela vlevo ten mladíček s baskytarou jsem já a druhý ode mne můj tehdejší nejlepší kamarád, kytarista Jirka Lahoda.
priloha I_muzikantska_kronika_32 stran_cb.indd 8
11/10/16 23:43
S mojí kamarádkou Liz Mitchell, sólistkou skupiny Boney M. na festivalu v Sopotech.
Docela typický obrázek – Hanka Zagorová vepředu a já ji zezadu jistím…
priloha I_muzikantska_kronika_32 stran_cb.indd 9
11/10/16 23:43
Nádherná vzpomínka na mého kamaráda a pianistu Miloše Nopa, který učí malého „rybáře“ Jakuba před koncertem v Lucerně píseň „Pec nám spadla“.
Na narozeninové party kamaráda Zdeňka Borovce. Zleva: Martin Stropnický, Helmut Sickel, dcera Lucie, manželka Dáša, Zdeněk Borovec a režisér Jaromír Vašta.
priloha I_muzikantska_kronika_32 stran_cb.indd 10
11/10/16 23:43
Ansámbl amerického muzikálu „Hair“. Uprostřed Karel Vágner, třetí sedící zprava Liz Mitchell, později slavná sólistka skupiny Boney M.
Předávání Televizní rolničky pro nejpopulárnější televizní kapelu roku 1984. Společně ji přijali i Karel Gott a Miloš Kopecký. Slavnostní předání moderovala Marta Skarlantová.
priloha I_muzikantska_kronika_32 stran_cb.indd 11
11/10/16 23:43
V Lucerně při televizním koncertu nám byla předána zlatá deska Supraphonu.
Když vzpomenu na kamaráda Honzu Vyčítala, vybaví se mi především překrásné trampské časy strávené v přírodě a u táboráku.
priloha I_muzikantska_kronika_32 stran_cb.indd 12
11/10/16 23:43