0038432

Rubinovy pokoj_001 az 003_Sestava 1 9/20/17 9:36 AM Stránka 3

KNIŽNÍ KLUB

Pauline Peters DIE RUBINROTE KAMMER Copyright © 2016 by Bastei Lübbe AG, Köln Alle Rechte vorbehalten Translation © 2017 by Dagmar Hoangová Jacket design © 2016 by Manuela Städele-Monverde Jacket illustrations © 2016 by Trevillion Images and Allphoto ISBN 978-80-242-5828-7

RUBINOVY POKOJ.indd 4

25.9.17 17:39

PRVNÍ KAPITOLA

Londýn, 1907

V

ictoria Bredonová spěchala ulicí Palmer Street. Muž v tmavém obleku obdařil její namalované rty a symbol sufražetek, látkové květiny na klopě jejího kabátu v barvě ­fialové, bílé a zelené, rozhořčeným pohledem. „Volební právo pro ženy!“ vykřikla a rozpustile mu zamávala.

Za dalším nárožím se Victoria zastavila. Vytáhla z kabelky malý fotoaparát kodak a soustředěně do sebe nasávala obraz, který se jí nabízel. Na okamžik nebyla bojovnicí za ženská práva, ale prostě jen fotografka.

Fasáda Caxton Hallu z cihel a pískovce se v bledém únorovém slunci narůžověle leskla. Před novobarokní budovou s mnoha malými kulatými střešními vikýři se shromáždilo několik stovek žen. Držely plakáty a prapory, na nichž stály nápisy jako Volební právo pro ženy nebo Žádné daně bez účasti na vládě.

Většina z nich měla na sobě prostý oděv, jaký nosily dělnice, služky nebo drobné úřednice, některé byly ale oblečené v pláštích a kloboucích. Pocházely očividně z horní společenské vrstvy. Mnohé si jako Victoria namalovaly rty na znamení toho, že už dávno nejsou ochotné chovat se zdrženlivě, cudně a pokorně, jak požadovala viktoriánská morálka pa-

5 RUBINOVY POKOJ.indd 5

15.8.17 11:48

nující i v sedmém roce vlády Eduarda VII. Victoria se usmála, když stiskla spoušť. Díky rudým rtům budou obličeje na fotografiích vypadat kontrastněji, pomyslela si. „Volební právo pro ženy!“, „Volební právo pro ženy!“ začaly skandovat ojedinělé demonstrantky, další se přidaly, až se rozezněl hlasitý chór a zástup se dal do pohybu. ­V ictoria udělala ještě poslední fotografii a nakonec se přidala k demonstraci. „Rozhodly jste se táhnout k parlamentu?“ obrátila se na starší ženu s výraznými rysy obličeje. „Nebyla jsi na schůzi?“ Victoria zavrtěla hlavou. „Ne, musela jsem pracovat.“ Fotografovala v docích a odnesla potom svůj velký fotoaparát do bytu u Green Parku, protože byl příliš těžký, ­neskladný a cenný, aby ho vzala s sebou na demonstraci. Žena zkřivila ústa a posměšně se zasmála. „Nejenže tam budeme pochodovat. Protože se všechny naše petice minuly účinkem, sáhneme k drastičtějším prostředkům. Zaútočíme na parlament.“ Její hlas měl silný londýnský přízvuk. „Opravdu? Dobré rozhodnutí.“ Victoria cítila, jak se jí zmocňuje radost a rozčilení. Přibližně před rokem vystřídali liberálové přesvědčivým vítězstvím u moci konzervativce. Před volbami se svobodomyslně smýšlející muži nechali ochotně podporovat od sufražetek.

Využívali je jako agitátorky k získávání liberálních hlasů nebo jako pomocnice na volebních akcích. Především při nalévání čaje a rozdávání zákusků byly velmi vítané. Po vítězství ve volbách pohlíželi ale liberálové na ženské volební právo už jen jako na jeden z podřadných problémů. Když se nakonec král v proslovu k parlamentu o požadavku voleb­ ního práva pro ženy vůbec nezmínil, přetekla definitivně míra trpělivosti mnoha sufražetek. „Před parlamentem to bude nejspíš hodně drsné, dě­ ťátko.“ Žena si pochybovačně prohlížela Victoriinu drobnou postavu.

6 RUBINOVY POKOJ.indd 6

15.8.17 11:48

„Žádný strach, umím na sebe dát pozor,“ prohlásila Victoria. „Volební právo pro ženy! Volební právo pro ženy!“ volala s ostatními, když demonstrantky míjely Westminsterské opatství.

Znovu pocítila radostné vzrušení. Za dva roky jí bude konečně jedenadvacet, a dosáhne tak plnoletosti. Patrně nebude ženské volební právo ani do té doby uzákoněno, ­nechtěla se však vzdát naděje. Smět volit neznamená jen spolurozhodovat o politickém osudu země. Je to i spravedlnost. Každá žena, ať chudá nebo bohatá, by měla šanci vzít svůj život do vlastních rukou.

Ironií přitom je, že mi v dětství ujasnila právě žena, co obnáší nesmět o sobě rozhodovat sama a být plně závislá, projelo Victorii hlavou.

Ty čtyři měsíce, které jako dítě strávila v německých Frankách u své tyranské babičky z matčiny strany, kněžny Leontiny z Marssendorffu, představovaly pro ni i s odstupem času peklo. „Volební právo pro ženy! Žádné daně bez účasti na vládě!“ volala Victoria bezděčně ještě hlasitěji.

V tu chvíli se před nimi vynořily světlé zdi novogotic­ kého parlamentu. Vzduch prořízlo ostré zapískání. „Zpátky, dámy, okamžitě se vraťte!“ zařvaly mužské hlasy. „Nechte nás projít!“ „Jsme občanky platící daně. Požadujeme právo vstoupit do parlamentu!“ křičely dopálené ženy. „Pokud nás premiér odmítne přijmout, půjdeme k němu bez pozvání.“ Demonstrantky se krátce zastavily, vzápětí se ale vrhly kupředu. „Ženám v prvních řadách se podařilo prolomit policejní kordon!“ zvolal někdo.

Pevně odhodlaná dostat se do nitra parlamentu se Victoria prodírala davem. Koutkem oka zahlédla skupinu ušklíbajících se mužů. Ženu před ní zasáhlo zkažené vejce, na ni

7 RUBINOVY POKOJ.indd 7

15.8.17 11:48

dopadl plesnivý pomeranč. Noha jí ujela po něčem kluzkém.

Měla co dělat, aby neupadla.

Nabyla právě znovu rovnováhy, když hvizd píšťalek zesílil. Zaslechla dusot kopyt. Jízdní policie pronikla na náměstí a hnala koně mezi demonstrantky. Ozvaly se panické výkřiky, nadávky a zlostné hulákání.

To je tedy ta za všech okolností rytířská policie! pomyslela si Victoria zlostně. Bojovala proti vlastní panice. Přikrčila se, aby se mohla protáhnout pod krkem koně, a tlačila se dál.

Když se dostala na okraj náměstí, vyndala z kabelky foto­ aparát a přiložila jej k očím.

Před objektivem se objevil strážník zvedající hůl. Zachytila další dva policisty, kteří popadli divoce se bránící ženu v podpaždí a vlekli ji po dlažbě. Z pošklebující se skupinky vyrazili muži, chytali v tlačenici demonstrantky a osahávali je. „Tady je ještě jedna z těch ženských!“ Victoria si příliš pozdě všimla, že se před ní vztyčil nějaký chlap. Uchopil ji za paži tak hrubě, že upustila aparát na zem. „Dělej, maličká, dej mi pusu!“ Mluvil angličtinou střední vrstvy a zlomyslně se na ni usmíval. V horní řadě zubů mu zela široká mezera. „Ruce pryč!“ Victoria použila hmat džiu-džitsu. Muž se zapotácel a upadl.

Fotoaparát… Kde je fotoaparát?

Rychle se rozhlédla. Protáhla se mezi dvěma muži a zvedla právě kodak, když ji útočník znovu uchopil, tentokrát zezadu. Předloktím jí svíral hrdlo. „Ty jsi pěkná divoška! Tak co, mám se o tebe pořádně postarat, než tě předám policii?“ Victoria ucítila dech páchnoucí cibulí a pivem. Podařilo se jí trochu otočit hlavu. Tyčil se nad ní silně zarudlý obličej porostlý strništěm. Muž ji se smíchem táhl pryč. Marně po něm kopala a snažila se vykroutit z jeho sevření.

8 RUBINOVY POKOJ.indd 8

15.8.17 11:48

„To je ale velice špatné chování. Okamžitě nechte tu mladou dámu na pokoji!“ zaslechla Victoria kultivovaný mužský hlas. Viděla, že se před jejího trýznitele postavil ­nějaký mladík. „Zmiz, panáčku, nebo dostaneš přes hubu!“ zavrčel oslovený. „Když si nedáte říct…“ Kolem Victorie prolétla pěst a přistála v obličeji muže se strništěm. Hromotluk vrávoravě couvl. Dívka využila příležitosti, vytrhla se mu a zahnula do Parliament Street. Když se krátce otočila, spatřila za sebou svého zachránce se zarostlým chlapem a několika z jeho kumpánů v patách. V tu chvíli vyjela z boční ulice nájemná drožka. „Pojďte!“ Mladík uchopil Victoriinu paži a utíkal s ní k povozu. „Jedno kam, jen pryč odsud!“ křikl na kočího, ­zatímco jí pomáhal nastoupit a klesl na sedadlo vedle ní. „Dobře, pane.“ Kočí při obracení přetáhl bičem jejich pronásledovatele. Koně se dali do klusu směrem na Covent Garden. „Někdy je v životě zkrátka zapotřebí trocha štěstí. Velice nerad bych se s tou lůzou popral. Tím spíš, že nejsem zrovna ve formě.“ Mladý muž pohnul prsty své pravice a bolestí zkřivil obličej.

Victoria si ho teprve teď mohla důkladně prohlédnout.

Měl světlehnědé, nakrátko ostříhané vlasy a tmavohnědé oči. Nebyl přímo pohledný, rysy obličeje měl ale pravidelné.

Jedno obočí mu sedělo o něco výš než druhé, což vypadalo, jako by ho ironicky zvedl. Z malých vrásek kolem širokých úst se dalo usuzovat na veselou povahu. Odhadovala, že je mu asi pětadvacet let a pochází ze vzdělané rodiny, protože mluvil s oxfordským nebo cambridgeským přízvukem. K tomuto dojmu přispělo i to, že jeho hnědý kabát byl sice trochu obnošený, jednoznačně ale ušitý na míru. „Dobré nebe!“ zamumlal. „Nikdy by mě nenapadlo, že si jednou vymknu ruku kvůli stoupenkyni Mrs. Pankhurstové.“

9 RUBINOVY POKOJ.indd 9

15.8.17 11:48

„Vy tedy nejste pro volební právo žen?“ zeptala se Victoria útočně. „Proti tomu nic nemám.“ „Jak velkorysé od vás!“ Odmítavě mávl rukou. „Mám ale osobně něco proti Mrs. Pank­hurstové.“ „Že se nechová tiše a trpělivě, jak vyžaduje panující mínění o ženách, ale domáhá se svých práv?“ „Ne, protože tu bojovnici za ženská práva považuji za hrozně dogmatickou a přehnaně sebevědomou.“ „Jste snad toho názoru, že volební právo pro ženy nesmí být v žádném případě zavedeno a má zůstat výsadou mužů, protože jinak by byli příslušníci vašeho pohlaví zkráceni?

Přičemž vy…,“ Victoria si ho zlostně měřila, „… patříte ­bezpochyby k mužům, kteří vlastní dům nebo mají prona­ jatý byt, a smí tak volit vládu.“ „Přiznávám, že jsem majitelem malého řadového domku,“ usmál se mladík, vytáhl z kapsy kabátu plátěný kapesník a podal ho Victorii. „Co s tím mám dělat?“ zeptala se podrážděně. „Vadí vám mé nalíčené rty?“ „Ne, ani v nejmenším. Připadají mi naopak docela svůdné.

Ale… kdybyste si chtěla otřít rameno…“ „Oh…“ Victoria sklopila oči a podívala se na sebe. Na jejím plášti ulpěly zbytky shnilého pomeranče.

Až teď si všimla složených novin, které měl mladík ­zastrčené v kapse kabátu. Pod názvem The Spectator ji ude­řilo do očí datum 13. únor. „Proboha!“ přitiskla si vyděšeně ruku na ústa. „Kolik je vlastně hodin?“ Její zachránce otevřel kapesní hodinky. „Krátce po půl čtvrté.“ „Musím okamžitě do Ritzu.“ „Do Ritzu?“

10 RUBINOVY POKOJ.indd 10

15.8.17 11:48

Victoria sklesle přikývla. „Úplně jsem zapomněla, že tam na mě někdo od tří hodin čeká.“ „Je ve vás mnoho překvapivých stránek.“ Mladý muž se vyklonil z kočáru a křikl na kočího, kam má jet. „Bylo mimochodem velice působivé, jak jste srazila jednoho z těch chlapů. Vypadalo to jako hmat džiu-džitsu, mohu-li si dovolit tu poznámku.“ „Bylo to džiu-džitsu.“ „Skutečně?“ Teď byl pro změnu zmatený on. „Naučil mě tomu otec.“ „Určitě je to pozoruhodný muž.“ „Ano, to byl,“ pronesla Victoria tiše. Ještě pořád ji nepřebolelo, že je její otec déle než rok mrtvý, a každý den ho postrádala. Matka zemřela na horečku, když jí bylo tři a půl roku. Spatřila v očích svého společníka soucit, rychle proto dodala: „Co vás vlastně přivedlo před parlament? Za volební právo pro ženy jste patrně nedemonstroval.“ „Ne. Přiznávám, že proto jsem tam nebyl. Zavedla mě tam moje práce. Píšu pro Spectator. Jmenuju se Jeremy ­Ryder.“ Vytáhl z náprsní kapsy kabátu vizitku a podal ji Victorii. „Nechci být dotěrný, ale neprozradila byste mi také své jméno?“ „Samozřejmě.“ Victoria vyndala z kabelky jednu ze svých navštívenek. „Victoria Bredonová.“ „Bredonová… Jako ten věhlasný soudní lékař Bernard Bredon?“ podíval se na ni překvapeně. „Přesně tak. Byl to můj otec.“ Drožka přejela náměstí Piccadilly Circus lemované georgiánskými domy. Za okamžik dorazí k hotelu, který byl ­otevřen teprve před rokem. „Promiňte, ještě jsem vám ani nepoděkovala, že jste mě zachránil před tím odporným chlapem,“ napadlo Victorii najednou a bezděky zrudla. „Je mi vždy potěšením ukázat se před dámami jako džentlmen.“ Jeremy Ryder zavrtěl hlavou, když Victoria

11 RUBINOVY POKOJ.indd 11

15.8.17 11:48

sáhla po peněžence. „V žádném případě nepřipustím, abyste se podílela na nákladech za tuto jízdu.“ „Protože už máte volební právo a já ještě ne, výjimečně vaši nabídku přijmu.“ Jakmile povoz zastavil, usmála se Victoria na rozlou­ čenou, seskočila dolů a spěchala k impozantnímu vchodu hotelu Ritz.

Dveřník v livreji se postavil Victorii s velmi odhodlaným obličejem do cesty, jako by byl svatý Michael, který musí bránit nebeskou bránu před útokem pekla. Uvědomovala si, že nevypadá příliš úctyhodně. Její kabát měl své lepší dny už dávno za sebou a tam, kde ji zasáhly pomeranče, se pořád ještě skvěla skvrna. „Nemá smysl posílat mě pryč, dobrý muži,“ pronesla ­povýšeným tónem horní třídy a pohlédla portýrovi pevně do očí. „Jsem domluvena na čaj s lady Glenmoragovou.“ Dveřník jí beze slova otevřel a vpustil ji do haly, kde jí stejně mlčky naznačil, aby počkala. Znala tu budovu s přísnou, zároveň však elegantní fasádou, protože bydlela neda­ leko, nikdy do ní ale ještě nevstoupila. Vypít si tady čaj nebo se najíst zdaleka přesahovalo její finanční možnosti. Zvědavě se rozhlédla. Krémové dřevěné obložení bylo překvapivě prosté. Rafinovaný kontrast k němu tvořily vysoký rudozlatý koberec a elegantní lustr, které poskytovaly hostům malou ukázku hotelového přepychu. „Miss Bredonová…,“ odkašlal si někdo vedle ní. Dveřník se vrátil s číšníkem, který byl, soudě podle tmavých vlasů a pokožky, jihoevropského původu. „Miss Bredonová, je nám velice líto, že jste musela čekat.“ Číšník nervózně zamrkal. „Lady Glenmoragová vás skutečně již očekává. Nechcete se upravit, než vás doprovodím do Palmového salonu?“ Ukázal do chodby, která vedla patrně k toaletám. „Vezmu vám kabát, když dovolíte.“

12 RUBINOVY POKOJ.indd 12

15.8.17 11:48

Chápu, že mě tak, jak vypadám, nechtěl pustit do salonu, pomyslela si Victoria o chvilku později, když se viděla v obrovských zrcadlech nad mramorovými umyvadly dámské toalety. Ušklíbla se. Klobouk měla posazený nakřivo, z uzlu v týle se jí uvolnilo několik rudých kadeří, obličej lemovaly rozcuchané vlasy. Rtěnku měla navíc rozmazanou. „Smím vám pomoct, slečno?“ přistoupila k ní mladá služebná a podala jí stříbrný podnos, na němž ležely ručníky, hřebeny a kartáče. „Děkuji.“ Victoria vzala ručník a otočila pozlaceným kohoutkem s horkou vodou. Ritz byl první hotel v Londýně, ve kterém byl i každý pokoj vybaven tekoucí studenou a teplou vodou.

Zatímco si otírala rtěnku, pohrávala si na okamžik s myšlenkou znovu si rty namalovat, ale rozmyslela si to. Prateta Hermione by pravděpodobně okamžitě vyhledala jejího poručníka a zeptala se ho, jak může připustit, aby se Victoria chovala jako prostitutka. Té scény chtěla ubohého Montgomeryho opravdu ušetřit.

Když jakžtakž zkrotila své vlasy a přepudrovala si nos, ještě chvíli se zkoumavě pozorovala. Teď v zimě byla její ­pokožka velmi světlá a bez poskvrnky. Ale už zjara, s prv­ ními intenzivními slunečními paprsky, pokropí její nosík opět pihy. Spolužačka v internátu jednou prohlásila, že Victoria vypadá jako drahocenná porcelánová panenka. Myslela to jako kompliment, k němuž ji vedl její srdčitý obličej, velké zelené oči a hezká ústa. Ona si však přála, aby vypadala méně půvabně.

No dobře…

Znovu se ušklíbla, když si za pomoci vlásenek připev­ ňovala na hlavě klobouk. Bylo na čase, aby se psychicky ­připravila na rozhovor s pratetou.

13 RUBINOVY POKOJ.indd 13

15.8.17 11:48

Pauline Petersová RUBÍNOVÝ POKOJ Z německého originálu Die Rubinrote Kammer, vydaného nakladatelstvím Bastei Lübbe AG v roce 2016 v Kolíně nad Rýnem, přeložila Dagmar Hoangová Obálku podle originálního návrhu zhotovila Soňa Šedivá Ilustrace na obálce Trevillion Images a Allphoto Odpovědná redaktorka Ivana Parkmanová Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 408 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9265. publikaci Sazbu zhotovila Helena Hyanová Vytiskly TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 Objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

RUBINOVY POKOJ.indd 408

25.9.17 17:30