hlavní role_Sestava 1 13.06.16 14:12 Stránka 5
Prolog
KOMUNA „Chtěl bych vám představit..., i když představování je asi zbytečné..., Marii Polkovou,“ řekl nazrzlý terapeut a povzbudivě se na mě usmál. To bylo fajn. Ovšem ostatní se na mě nesmáli. To fajn nebylo. Seděli jsme v kruhu a pohledy pobledlých bývalých alkoholiků a narkomanů mě sžíravě propalovaly. V místnosti vládla napjatá, skoro až dusivá atmosféra a příčinou jsem se stala já. Cítila jsem, jako by mě ze svého kolektivu chtěli vytěsnit. Někdo se na mě díval zvědavě, jiný naprosto apaticky a další pohrdavě. Obdiv, kterému jsem dávno přivykla, jsem nezaznamenala. U nikoho. Všechny pronikavé pohledy jako by jednotně říkaly – nepatříš mezi nás! Mezi nás, obyčejné lidi, s velkými, ale všedními bolestmi a starostmi. Co tu chceš? Jdi pryč! Má nová, teprve dvacetiletá spolubydlící s dredy z černých vlasů se na mě doslova přišpendlila nenávistnýma, plamennýma očima. Terapeut mě energicky vybídl: „Marie, řekni nám něco o sobě. Proč si myslíš, že ses dostala až sem? Do naší komuny?“ Chtělo se po mně, abych zareagovala. Ale mně se dělalo špatně od žaludku, oči mi slzely a nejraději bych utekla někam do koutka, kde bych zůstala sama. Sama! Nastala trapná odmlka, nedokázala jsem ze sebe vypravit ani slovo. 5
hlavní role_Sestava 1 13.06.16 14:12 Stránka 6
VítězslAV JAreš
„Marie, no tak,“ pobídl mě znovu terapeut trpělivě. Všichni otráveně čekali. V ústech jsem měla sucho jako na Sahaře, a kdybych stiskla zuby, zaskřípalo by to. „Neboj, všichni si tím tady prošli. Začátky jsou těžké,“ ujišťoval mě. „Tak hvězdo, musíme tě tady přemlouvat? Spusť, pochlub se!“ uštěpačně mě vybídla ta dívka se vzpurným výrazem. Jak ona se..., ano Tereza. Protivná a studená Tereza. Budu s ní bydlet. To bude na pokoji nelítostný boj. Nadechla jsem se. Musím překonat svůj ostych. Postavila jsem se. „Nemusíš u toho stát, klidně seď,“ řekl terapeut konejšivým, houpavým hlasem, ale já stála dál jako školačka u tabule. Rozhlédla jsem se kolem dokola, každému jsem se chvíli podívala do lhostejné tváře. Nadechla jsem se a spustila. „Jmenuji se Marie Polková a jsem alkoholička.“ U všech tato věta vyvolala povinné uvítací pozdravy. Tak zněl protokol sezení v komuně. Avšak vyslovil to alespoň někdo upřímně? Zdálo se mi, že neviditelní permoníci začali mezi mnou a jimi stavět průhlednou, ale pevnou zeď. Ručičky jim kmitaly, pokládali jednu skleněnou cihlu na druhou a rázem nás to rozdělilo. Musím ji prorazit. Třeba hlavou, třeba si rozbiju čelo, ale musím se k nim dostat. Nebo oni ke mně? To zvládneš, Marie Polková, to zvládneš, přesvědčovala jsem se. Vtáhla jsem do plic trochu suchého vzduchu a odvážně vypustila svého posla smíru – další větu. „Byla jsem úspěšnou herečkou a měla jsem prakticky všechno.“ „Tak sis toho měla hledět a nechlastat,“ rýpla si spolubydlící Tereza. Nekompromisně odpálila mého posla dobré vůle zpět obří tenisovou raketou s výpletem z ostnatého drátu. Můj 6
hlavní role_Sestava 1 13.06.16 14:12 Stránka 7
HlAVNí
rOle
poražený posel pleskl o zeď, stékal v krvi ze stěny na podlahu a proměnil se v nic neříkající hmotu zmaru. „Terezo!“ otráveně ji okřikl terapeut a opět mi pokynul. Ty můj chrabrý rytíři s plameny ve vlasech, pomyslela jsem si vděčně a začala jsem si nervózně dlaněmi uhlazovat kalhoty. Nenech se rozhodit, buď statečná. To dokážeš, povzbuzovala jsem se. Opět jsem se nadechla. Slova mi však nešla přes rty. Zasekla se v krku, jako by šlo o nabroušené cepy. Chladné, kovově namodralé cepy, které se roztočily v jícnu, stoupaly vzhůru hrdlem a těsně před svým cílem dostaly vrtošivý nápad zůstat uvnitř úst a nesplnit své zadání. Svůj komunikační a sbližující úkol. Vzbouřily se. Měly svou vůli. Neposlouchaly. Chtěla jsem těm bezejmenným troskám okolo nastínit, proč jsem se ocitla mezi nimi, vše jim vypovědět, aby mě pochopili, odpustili, protože já to vlastně nedokázala. Pochopit se. Odpustit si. A proto jsem je chtěla využít... Ne, nazvěme to pravým slovem, chtěla jsem je zneužít, abych jejich prostřednictvím konečně vstřebala sebe samu, nacpala bolest do stravitelných krychliček, které bych dokázala pozřít, strávit, a navždy na ni zapomenout. Dokázat se postavit opět na nohy. Mezi střízlivé. Tak mluv, nakázala jsem si. Žahavým proutkem diriguj slovíčka jako pasáček poslušné ovečky. Ale nešlo to. Mlčela jsem. Jen jsem tupě zírala – kdybych přežvykovala, stala by se ze mě ukázková kráva. Firma Milka by mě okamžitě angažovala. Jak to, že se choulím sama v sobě a zimomřivě se třesu? Před kamerou jsem nemívala trému. Před stovkami lidí ze štábu jsem nemívala trému. Před médii jsem nemívala trému. Na udílení Českých lvů jsem nemívala trému. Ale zde, v tom kruhu propalujících očí, mi v hrdle vyrostl trpký a dusivý chuchvalec a škodolibě se mi jako šroub dostával níž a níž až do žaludku, kde začal bobtnat a ochromoval celou mou bytost. 7
hlavní role_Sestava 1 13.06.16 14:12 Stránka 8
VítězslAV JAreš
Spolubydlící Tereza vstala a ukázala na mě prstem. „Hlavně se nám tady nerozbreč! Já mít desetinu toho, co ty, tak tady v těch sračkách nejsem. Jsi husa! Takhle ložený karty... do prdele, co jsi dělala, krávo?“ Dosud klidný terapeut zrudl a začal křičet: „Terezo! No tak! Kruci, už zase! Je to poslední varování. Ještě jednou, a vyloučím tě ze střediska! Už toho mám vážně dost!“ „No jo, no. Primadona,“ frflala vzpurná Tereza. Posadila jsem se. Neměla jsem už chuť mluvit. Vložila jsem tvář do dlaní a lokty opřela o kolena. Slyšela jsem terapeutův konejšivý hlas. „Paní Polková, nic si z Terezy nedělejte, je už taková, nemyslí to zle.“ „Myslím,“ odsekla Tereza. Terapeut ukázal rukou směrem ke dveřím. „A mám toho právě dost! Jdi do svého pokoje! Okamžitě!“ Jenže Tereza byla svá, tvrdohlavá, neposlušná. Vůbec ho nevzala na vědomí, ani se po něm neohlédla. Najednou začala na mě strašně rychle chrlit otázky. „Jak jsi mohla? Jaks to vůbec mohla takhle zvrtat? Ježíš, co bych za to já dala! Co ty víš o bolesti? Co ty jenom, kurva, o tom víš?“ Upřeně se do mě vpíjela pohledem plným zárodků bacilů odsouzení. Upřeně jsem se na ni podívala. „A co ty víš, koho já jsem ztratila? Nebo co?“ bránila jsem se nasupeně. Terapeut zbledl. „Terezo, každýmu tady se něco stalo. Každýmu. Tady se netrumfujeme. Všichni tady máme různě nastavený práh bolestivosti, ale každý to tady schytal přes míru.“ „Když neztratíš někoho blízkýho, všechno ostatní se dá řešit. Náno!“ Najednou jsem se konečně probrala. Vymrštila jsem se opět na nohy, založila jsem ruce v bok a útočně se nahnula 8
hlavní role_Sestava 1 13.06.16 14:12 Stránka 9
HlAVNí
rOle
dopředu. Nahrbila jsem se jako kočka před skokem. „Tak hele, odsaď podsaď, panenko, já sice nevím, co se ti...“ „Děti. Roční dvojčata. A manžel. Autonehoda. Rozmašíroval je maďarskej tirák. Nějakej podělanej Hungaroin si to podělaně štrádoval podělaně rychle a nedal jim podělanou přednost. Vteřina, chápeš? Vteřina a všechno se rázem podělalo.“ Slzy se jí hrnuly do očí. „A ty? Hovno. Tobě se stalo hovno. Slavná herečka. Připosraná. Ublížená. Ježíš, co já bych za to dala dělat u filmu. Hrát! Jenomže jsem vyučená pekařka, moc mi to nepálí, tak mám utrum. Ale ty? Do prdele, cos ještě chtěla? Takhle to posrat. Všecko jsi měla. Všecko!“ štěkala na mě. Zírala jsem na ni, neschopná promluvit. Vždyť ona měla pravdu. Nic mi nechybělo. Měla jsem všechno. Všechno. Co jsem dělala, že jsem se ocitla tady? Ano, také se mi zhroutil svět, také jsem se dostala až na konec skalnatého srázu a mé podpatky se marně zarážely do jílového okraje. Neměla jsem pevnou půdu pod nohama a připadalo mi, že kloužu směrem do propasti a nic mě nemůže zadržet a zachránit. Ale musela jsem se tomu vzepřít a bránit. Jinak by mě to zničilo úplně. Najdi sílu, najdi v sobě sílu, říkala jsem si poslední dobou každé ráno, hned jak jsem se probudila. Najdi v sobě sílu! Náhle jsem se rozhodla. V kufru jsem pořád měla ten tlustý sešit s červenými deskami, který mi dal psycholog Vávra. Jako bych zřetelně slyšela jeho slova. „Nejlíp se poznáte, když napíšete, co cítíte, čím jste prošla, po čem toužíte, co vás trápí. Poznáte příčiny svého pádu. Budou hmatatelné, pojmenované, už to nebude neurčité, což je děsivější. Uleví se vám. Poznáte své nitro. Musíte být upřímná. Vždyť na vás nikdo nehledí, vedete dialog sama se sebou. Nemusíte se skrývat, stydět. Naopak. Buďte radi9
hlavní role_Sestava 1 13.06.16 14:12 Stránka 10
VítězslAV JAreš
kální a snažte se odhalit příčiny vašeho zuboženého stavu. Jděte až ke kořenům. Pište. Dřív se lidé vyzpovídali faráři, ale vy nejste věřící. Tohle...,“ poklepal na sešit, „tohle bude váš zpovědník. Svěřte se jemu. Nic nezamlčujte a buďte doopravdy upřímná. Jedině tak vám to k něčemu bude.“ „Dobře, pane doktore, poslechnu vás,“ řekla jsem náhle nahlas a ostatní vytřeštili oči nebo jim překvapením klesla čelist. Nerozuměli. Tereza mě zase sjela tím svým přezíravým pohledem, pak zavrtěla nechápavě hlavou a oči protočila v sloup. „Jéžiši. Ještě je to navíc magor. Bože, s tebou to bude fakt očistec,“ řekla uštěpačně. Usmála jsem se. V té chvíli mi ta její mladická zpupnost přišla vlastně sympatická. Rozhlédla jsem se po ostatních a odhodlaně promluvila: „Napíšu o tom. O tom všem. O sobě. A pak vám to přečtu...“ Na mysli mi vytanuly úhledně nalinkované stránky sešitu. Líbila se mi ta jejich pravidelnost a čistota. V kabelce na mě čekal originál Parker – dárek ke smlouvě s americkou produkcí, kterou jsem podepsala právě tímhle plnicím perem. Tenkrát jsem vystoupala na vrchol kariéry. Připadalo mi, jako by uplynulo sto let a ne necelý rok. Tenkrát by mě ani v tom nejhorším snu nenapadlo, kde se za nějaký čas octnu. Tenkrát... Jak to říkal psycholog Vávra? „Je to prosté, až dopadnete na úplné dno a proberete se ve tmě, musíte se dívat vzhůru. Tam uvidíte světlo. A vy musíte napnout síly, dřít a věřit si, že se dostanete opět nahoru. To, co spatříte, možná bude úplně jiné než před vaším pádem, ale každopádně zase uvidíte nebe a slunce. Váš život už nebude stejný, ale to neznamená, že nemusí být šťastnější. Naopak. Je to na vás. Hlavně na vás, uvědomte si to. Tak se jenom pořádně odrazte. A aby se vám dostávalo vzhůru snáze, 10
hlavní role_Sestava 1 13.06.16 14:12 Stránka 11
HlAVNí
rOle
musíte popsat, proč jste klesala ke dnu, abyste se cestou zpět ke slunci těm věcem dokázala vyhnout. Pište, paní Polková, jenom pište. Tady do tohoto sešitu.“ Hned první večer, kdy mi to řekl, jsem po večeři vytáhla svůj blok, odšroubovala uzávěr svého pera a zkusmo čárla několikrát na okraj listu. Fungovalo. Vytvořila jsem tři krátké rovnoběžné čárky. Neměly stejnou délku, ale to nebylo důležité. Začala jsem psát první věty... „Primadona.“ Terezin hlas mě vrátil do reality. Pohlédla jsem na ni upřeným pohledem. „Primadona?“ „Jo. Tajnůstkářka. Ani ti určitě nestojíme za tu námahu, abys nám řekla, proč tu teda jsi,“ útočila Tereza dál. I když jsem je neznala, stáli mi za to. Vždyť s nimi strávím spoustu dní, týdnů, měsíců... Nadechla jsem se. „Dobře, budu vám vyprávět, proč jsem tady. Hned teď.“ Spustila jsem...
11
hlavní role_Sestava 1 13.06.16 14:12 Stránka 12
Kapitola 1
teleVIzNí serIÁl „Stóóóp!“ křikl režisér Vachek rozmrzele. Zvedl se ze svého křesílka a práskl vší silou scénářem o zem, bohužel do kaluže. „Stop, stop, stop! Sakra! Sakra!“ vyštěkával vztekle. Potom se chvilku snažil zklidnit a spustil již klidnějším tónem: „Pane Kratochvíle, prosím vás! To se nedokážete naučit tři slova textu?“ Mezitím asistentka režie, hubená a nohatá Věrka s čelenkou ve vlasech, střelhbitě vystřelila ze svého místa zpoza režisérova stínu, aby potřísněný scénář úslužně sebrala a v rámci možností osušila. Jelikož neměla nic po ruce, setřela ho neochotně rukávem svého nového sáčka, které pořídila před týdnem ve značkové prodejně Zara za zbytek honoráře za předešlý díl seriálu. Režisér Vachek se otočil se zoufalým výrazem ve tváři ke svému protřelému kameramanovi panu Rubášovi. Kameraman se starostlivě podíval na zacházející slunce. „Ztrácíme světlo,“ řekl pragmaticky. Toho z míry jen tak nic nevyvedlo, za ta desetiletí práce u filmu přivykl ledačemu. Režisér Vachek se obrátil zpět na mého kolegu Kratochvíla, jenž stál naproti mně. „Proč zase neumíte text? Co s vámi je?“ zeptal se s obavou v hlase. Už se uklidnil a snažil se o lidský tón. Zahanbený kolega Kratochvíl pokrčil rameny, zabodl zrak do země a přerývavě dýchal. Pan Kratochvíl 12
hlavní role_Sestava 1 13.06.16 14:12 Stránka 13
HlAVNí
rOle
měl na mou repliku odpovědět větou: „Dle mého názoru, milá kolegyně, jste na to kápla. Patřila jste k mým nejlepším studentkám. Já vždycky říkal, že vám to pálí.“ Jenže místo této věty se před chvílí na mě jenom bezradně díval a třásla se mu brada. Nahodit jsem mu nemohla, má ústa zabírala kamera. Litovala jsem ho. Moc. Chudák, takový postarší, galantní pán, prostě stará škola, to moderní rychlé tempo natáčení už prostě nestíhal. Pravda byla, že se to nestalo poprvé, co zapomněl svůj text, a tím se stal pro režiséra hromosvodem jeho vzteku. Natáčení totiž dostalo už povážlivý skluz. Ten den to naštěstí relativně klapalo a natočilo se skoro vše podle plánu. Jindy to tak dobře nevycházelo a už teď bylo jasné, že se musí přidat několik natáčecích dní. Výkonný vedoucí produkce se pořád mračil a tvářil se usouženě jako baset, což znamenalo, že se rozpočet výrazně přešvihne a bude to muset obhajovat před producentskou skupinou. Jako jediný z televizního štábu se režisérovi Vachkovi dokázal postavit, ale ten se s ním hádal, že denní natáčecí plán je našponovaný a není v lidských silách to stihnout. Pravda byla někde mezi. Pan režisér Vachek točil hlavně filmy, kde bylo na všechno daleko více času. Rytmus natáčení televizních seriálů je trochu jiný a tomu se uzpůsobil i natáčecí plán. Režisér Vachek to chtěl mít vždy stoprocentní a opakoval jeden záběr několikrát, dokud nebyl spokojený. Natáčeli jsme detektivní seriál s názvem Motivy. Hrála jsem jednu z hlavních postav – psycholožku, kterou začlenili do týmu vyšetřujícího staré případy vražd, jež se dosud nepodařilo vyřešit. Hlavní hrdinka pomáhala policistům přijít na motiv. Bývala modelkou, která svou kariéru musela skončit, protože jí neznámý útočník v černé kombinéze chrstl do obličeje kyselinu. Po prožitém šoku v sobě na13
hlavní role_Sestava 1 13.06.16 14:12 Stránka 14
VítězslAV JAreš
cházela schopnosti senzibila, a když přišla do styku s pozůstalými či věcmi obětí vražd, případně podezřelými, měla různé vidiny, oběť se jí zjevila v reálných situacích a střípek po střípku dávala dohromady motiv. Při tom ji ovšem sužovala příšerná bolest hlavy, musela brát prášky a stala se závislou na opiátech. Všemi díly se zároveň prolínala její snaha přijít na to, kdo a proč ji popálil. Tady její schopnost nefungovala, dostávala se do tak emočního transu, že vše zůstávalo jako v mlze. Kratochvíl hrál mého profesora psychologie v důchodu, který mi radil. Postava psycholožky se mi líbila, vcítila jsem se do ní, ale samotné natáčení bylo velmi náročné a vysilující. Ale které není?
Režisér Vachek se již zcela hodil do klidu a pohody podtržené relaxem, nechal si od své asistentky připálit cigaretu a několikrát z ní potáhl. Celý štáb samozřejmě čekal napjatě v pozoru. Típl cigaretu, uvelebil se ve svém křesílku, přehodil si nohu přes nohu a zeptal se: „Pane Kratochvíle, potřebujete scénář?“ „Ne, už jsem si vzpomněl,“ řekl zahanbeně kolega. Mluvil pravdu. Následně se podařilo záběr natočit. „Dobrá, pro dnešek končíme,“ řekl režisér Vachek. Díky, díky, díky, říkala jsem si v duchu. Natáčení už mě totiž zmáhalo. Předešlého dne jsme v noci měli dotáčky celovečerního filmu z doby protektorátu. Protáhlo se to dlouho za půlnoc, jeden kaskadér se při natáčení lehce poranil, když jako člen odboje vyskakoval z okna před gestapem. Narychlo se sháněl náhradník a vše se zpozdilo. Ani nevím, kdy jsem se dostala do postele, radši jsem se na hodinky nedívala. Když jdu spát takhle pozdě a vím, že musím na natáčení vstávat brzy, dostanu z toho takovou neurózu, že těž14
hlavní role_Sestava 1 13.06.16 14:12 Stránka 15
HlAVNí
rOle
ko usínám. Obvykle jsem tuto mrzutou situaci vyřešila tím, že jsem si dala několik skleniček vína. Kdysi. Fungovalo to. Kdysi. Jenže až moc.
Kafe v umělohmotném kelímku z cateringu bude chutnat jako obvykle strašně, ale co se dá dělat. Za chvilku už jsem v dlani držela nahnědlý kalíšek, který se pod mými prsty promačkával. Chutnalo, jak jsem čekala – strašně. Zkusím svou metodu. Vzala jsem si několik sáčků cukru navíc. Čtyři pytlíčky cukru v malé kávě jsou asi fakt dost, i obsluha cateringu na mě zírala. Vím, je to nářez, ale podle mě je lepší přeslazené hnusné kafe než hnusné kafe. Ještě zamíchat tím dřívkem, co vypadá jako zmenšená dřevěná lopatička, kterou mi obvodní doktorka přidržuje jazyk, když mi zírá do krku a starostlivě pokyvuje hlavou. Mám snad chronicky zarudlé mandle. Sakra, nebyla jsem k ní objednaná? Do háje, asi ano. Vedle mě se postavil kolega Richard Ondruš, tmavovlasý idol žen s předčasně prošedivělými skráněmi a postavou jak antický hrdina. Hraje kapitána kriminálky a samozřejmě podle scénáře mezi námi něco probíhá. V první seriálové řadě je to jenom jiskření. Jestli se bude točit druhá řada, závisí na sledovanosti a na tom, co si vymyslí scenáristi. Richard Ondruš na mě upřel své pomněnkové oči, pod kterýma ženy tály jak kopeček vanilkové zmrzliny na rozpálené plotně, a hned na mě vyrukoval jako obvykle s nabídkou. „Nejezdi do Prahy, mám tady kousek chalupu. Červeného vínečka plný sklep. Pěkné nadýchané peřiny z pravých peříček... Ráno se vkrademe k sousedům do chlívka, podojíme kravku, domácí vajíčka jim ukradneme... Bude nám dobře.“ Ty jeho postranní úmysly – musela jsem se smát. 15
hlavní role_Sestava 1 13.06.16 14:12 Stránka 16
VítězslAV JAreš
Kolikrát už jsem ho odmítla? A pokolikáté to zkoušel? Nespočetněkrát, ale už to nějak patřilo k našim hrám. Skoro jako v tom seriálu. Sjela jsem ho naoko pohrdlivým pohledem. „Vždyť víš, že nepiju. A na peří mám alergii. Otekla bych a začala se dusit. A v chlívku sanitku asi nemáš, co, ty dojiči?“ „Nic se neboj. Produkční mi dost dluží. Zařídí i sanitku. Už to vidím.“ „Co zase vidíš?“ děsila jsem se. „Sex za zvuku sirény na sanitním lůžku... Připojím ti ékágé, nebo jak se ten zatracenej pípák jmenuje. Aspoň budeme mít hned reakci... Budeme vědět, co tě vzrušuje.“ Otočila jsem oči v sloup. „Mě maximálně vzruší teplá vana, dám si oteklý nohy nahoru a mátový čaj. Sex je to poslední, co mi schází, a ostatně jsem vdaná paní, to přece víš.“ „Tvůj manžel je o třicet let starší a už s tebou nebydlí, ne?“ „O dvacet pět. Nebydlí, ale jsem mu věrná. To přece taky moc dobře víš.“ „Už s ním nespíš, ne?“ „Jsi drzej,“ řekla jsem, ale samozřejmě na mně poznal, že to odhadl velmi dobře. Ne, nespala. „Co nám brání?“ „Že jsme přátelé.“ „Přátelé si mají vycházet vstříc a pomáhat si. Toužím po tobě.“ „To by se ti hodilo. Přátelé jsou přátelé.“ „Budeme něco víc.“ „Ne. Zařekla jsem se. Nikdy si nezačínám s někým z branže. Vlastně si nezačínám vůbec s nikým.“ „Předsudky. Diskriminace kolegů. Zažaluju tě.“ 16
hlavní role_Sestava 1 13.06.16 14:12 Stránka 17
HlAVNí
rOle
„Žádná diskriminace. Sebeobrana. Většina herců jsou zvrhlíci. A vůbec... Já to nechápu, jako by herecká a muzikantská branže dávala bianco šeky na odpouštění nevěry a vlastně její bagatelizování. Je to strašně promiskuitní a bere se to jako samozřejmost.“ Richard Ondruš si s tragickým výrazem ve tváři zabodl palec do hrudi. „Chceš snad naznačit... Chceš snad říci... že bych já? Promiskuitní? Já...“ Nevydržela jsem to a vyprskla smíchy. „Jo. Přesně ty. Ježíš, podívej, kvůli tobě jsem si polila kafem tenhle kostým. Chjo.“ „Hm. Kostým. Dobře, dnes mi asi pšenka nepokvete. Evidentně jsem tě nerozdychtil,“ řekl teatrálně zklamaně. Povzdechl si a dodal jakoby výhružně se vztyčeným prstem. „Ale příště! Příště!“ „Jo. Příště,“ usmála jsem se. Kolega Kratochvíl k nám neslyšně vplul jako bílá paní na hradbách a zatvářil se, jako by ho někdo právě šlehal žhavým prutem. „Kolegové, moc se omlouvám, dnes prostě...,“ řekl a pokrčil rameny. Oba jsme s Richardem unisono přikývli hlavami na znamení, že se to může přece stát každému. Ale faktem zůstávalo, že panu Kratochvílovi se to stávalo čím dál častěji. Bohužel. Občas mě bolelo u srdce, když jsem viděla, jak tápal. Pokud začne herce zrazovat paměť, blíží se konec jeho kariéry. V branži se to rychle rozkřikne a nad dotyčným je vynesen tichý ortel. Nikdo nic neřekne nahlas, nikdo nic nenapíše, ale přestanou ho obsazovat, a když marně prosí o práci, všichni uhýbají očima a bezmocně krčí rameny. Hercova paměť jsou řemeslníkovy ruce. Vetchá postava Kratochvíla odvála jako haluzka ve větru a my jsme s Richardem osaměli. Zvážněl, poškrábal se na bradě, chvilku usilovně přemýšlel, při tom se mu legračně nakrabatil nos, 17
hlavní role_Sestava 1 13.06.16 14:12 Stránka 18
VítězslAV JAreš
a nakonec se zeptal: „Vím, že to je pro tebe citlivé, ale... co táta?“ Ztuhla jsem, nakrčila se jako kočka – kdybych měla srst, zježila by se. „Táta,“ řekla jsem přiškrceným hlasem. „Ale Richarde, já žádného tátu přece nemám!“ Zatvářil se zmateně a chvíli mu trvalo, než mu to došlo. Chápavě přikývl. Asi jsem vypadala velmi ublíženě, protože Richard na mě okamžitě začal chrlit dávky chladivé emulze, jež měla zklidnit mou škvířící se duši. „Promiň, nechtěl jsem... nechtěl jsem...,“ omlouval se. Mávla jsem rukou, jako že jsem strašně statečná. „To je dobrý,“ tvářila jsem se, že jsem nad věcí, ale za svůj výraz bych nedostala ani zlatou malinu. „Už běž,“ šeptla jsem a zatřepotala jsem prstíky, abych ho odehnala. Usmívala jsem se a snažila se myšlenky na otce zapudit. Richard pokrčil rameny. „Dobře. Já jdu. Když mě nechceš. Měj se zatím krásně, ty můj nedobytný idole. A pamatuj... příště,“ řekl, posunkem se rozloučil, otočil se a odkráčel pryč. Dívala jsem se na jeho široká ramena a přemýšlela nad tím, že příjmení Ondruš mi k takovému krasavci vůbec nesedí. I když co si budeme povídat, moje příjmení Polková taky není žádné terno. Ornela Mutti nebo Katharine Hepburn, tomu říkám sexy jména. Polková... no pěkná bída, ale já s tím nic nenadělám. „Paní Polková, můžu na chvilku?“ vytrhla mě z přemítání asistentka produkce Markéta s nádhernýma dlouhýma nohama. Měla na sobě kraťounkou minisukni nebo delší kalhotky, nevím. Každopádně ty nohy, Ježíš! Nic ve zlém, ale takové nohy, to prostě není spravedlivé! A krásná prsa, hlaďounká heboučká pleť, dvacet let... jsem přející, ale někdy co je moc, to je moc. Jak si má normální ženská udržet 18
hlavní role_Sestava 1 13.06.16 14:12 Stránka 19
HlAVNí
rOle
chlapa, když se tu volně promenádují takové kočky? Chytit, zavřít, spoutat a nepustit, dokud se jí tvář nepromění v zpuchřelou pneumatiku a celulitida láskyplně neobejme její stehna s transparentem Na věčné časy a nikdy jinak! „Jistě, Markétko,“ špitla jsem a pokrytecky se na ni zaculila. Svině mladá, myslela jsem si při tom úsměvu. „Je mi líto, paní Polková, ale příští týden ve čtvrtek budete muset taky točit. Změna v natáčecím plánu. Jak se nestihly ty záběry z márnice, víte? Tady máte dispozice,“ podala mi papír s nástupy jednotlivých herců a výpisy scén, kde se bude točit. „Jo a mimochodem..., paní Polková, ještě jsem vám zapomněla poblahopřát k jubileu. Bylo vám nedávno už čtyřicet, že?“ usmála se líbezně. „Bude. Ale přesto děkuji,“ vypravila jsem ze sebe bezbarvě a pocítila, že se mi v celém těle rozlila hořká žluč s jasně napsaným rozkazem Otrávit, otrávit, otrávit a mínila ho do puntíku vyplnit. Aby ses v té márnici neocitla ty, kočičko. Šup s tebou na nerezovou desku, krasotinko, nerez... sakra, ještě jsem se nezastavila v té luxusní prodejně s kuchyňským nádobím. Ta nerezová rychlovarná konvice se stala vrcholem extáze mého posledního čtvrtletí. Jinak chladno, chladno, občas přízemní mrazíky, okluzní fronta se proměnila na předlouhou studenou frontu na lásku, sex a vůbec tu oblbující směsici, kterou ženská taky občas potřebuje, aby vydržela marast umíchaný z rolí dcery, matky, manželky, případně milenky a dalších činností, jež musíme spustit na povel, když někdo zmáčkne blikající tlačítko na našem čele. Uvař, vyper, pomiluj, vydělej peníze, nakup, odvez auto do servisu, vynadej sousedovi, co huláká, když chodí ožralej domů a močí na chodbu, a jeho štěkajícímu psu zadrátuj čelist, aby konečně držel 19
hlavní role_Sestava 1 13.06.16 14:12 Stránka 20
VítězslAV JAreš
tlamu. Přepni, přepni, Polková, máš před sebou tu princeznu. Markéta se usmála, vrhla na mě pohled typu, „tak si užij ty svoje čtyři dekády, stařenko“, otočila se, odkráčela na těch svých chůdách a nechala mě tam stát s napuchlým výrazem připomínajícím kyselé hrozny. Zvláštní. Té krásné dívce se na zádech začal zobrazovat terč. Kdybych měla kuši... ty představy jsou někdy tak sladké. A tak osvobozující... Podívala jsem se zběžně do dispozic a zarazila se. „Markéto!“ zvolala jsem. Otočila se jako na molu módní přehlídky. Každý pohyb měla dobře vypočítaný, protože nikdy nemohla tušit, kdy právě na ní spočívá režisérovo či herecké oko. Úplná kočičí choreografie. „Markéto, ale toho patnáctýho já točit nemůžu...“ Markéta zamrkala, zatvářila se otráveně a náhle jí to došlo. Skoro všichni to věděli. „No jo... patnáctýho... jasně. Řeknu šéfovi, ať to přehodí.“ Vděčně jsem přikývla. Ne že bych patnáctého neměla čas. Ale patnáctého bych totiž točit prostě nedokázala.
20
hlavní role_Sestava 1 13.06.16 14:12 Stránka 21
Kapitola 2
sAMA V AUtě Za dvacet minut už reflektory mého auta ukrajovaly kilometry dálnice, popíjela jsem Redbull a myšlenkami se točila kolem krásné Markéty. Nemohla jsem se toho zbavit. To ta její „nezištná“ gratulace. Zvláštní, nikdy jsem se k tomu příliš nesnižovala. Ale paní Závist se znenadání vynořila za mými zády a hryzla mě do ramene, aby se přihlásila o svá práva. Je mi dvakrát tolik co Markétě. Čtyřicítka se ke mně přikrádá pěkně zezadu, nenápadně, ale o to zuřivěji bodá. Dosud mě to netrápilo, ovšem gratulace naší produkční ve mně spustila stavidla splínu. Připadalo mi, že mi svíčka života odhořívá čím dál rychleji. Čtyřicet! Najednou mě přepadla představa, že má čtyřicítka je shrbená, nepřející potvora, podobná ježibabě z Mrazíka, kterou těší, že zbaštila moje mládí a vyvrhla mě ze svých útrob do druhé poloviny života, sprintujícího ke stáří a bodu konečnosti. Podvědomě jsem zpomalila, jako by rychlá jízda mohla nemilosrdně uspíšit mé stárnutí. Těžko však můžu čas ošálit sundáním nohy z plynu. Ale jak jinak? Ještě na to nikdo na světě nepřišel. Najednou mi připadalo, že ty roky od dvaceti utekly až zákeřně rychle. Dívala jsem se na odrazky na silnici a propadala skepsi. Užila jsem si vůbec ten čas? Proč vlastně žiju tak zatraceně zodpovědně? Manžel ode mě odešel už dávno a já mu zachovávala podivným způsobem kvůli své21
hlavní role_Sestava 1 13.06.16 14:12 Stránka 22
VítězslAV JAreš
mu okolí zcela nepochopitelnou věrnost. Zvláštní stav. Jednoho prostého dne mi sdělil, že už je na mě příliš starý a že mi nechce bránit žít dál plnohodnotný sexuální život. Plnohodnotný sexuální život? Co to, sakra, je? Kdo to má? Bránila jsem se. Měla jsem ho ráda. A prostě jsem si na něho zvykla. Potřebovala jsem jeho oporu. Kdykoli se k němu přimknout. Fyzicky i psychicky. Nenechal si to vymluvit. Rázem jsem se proměnila ve včelku a v okolí žádná květina. Suše mi sdělil, že už jsem dospěla, že tatínka nepotřebuji. A prostě odešel. Vzdal to. Nechal mě samotnou. A já v tomto stavu setrvala. A pak když se to stalo s Pavlínkou... od té doby jsem vlastně měla jen jednoho přítele. Věrného. Vlezlého. Neodbytného. Kámoš oblečený do etikety. Místo hlavy špunt. Ano. Jmenoval se... mistr Alkohol. Příšerný vztah. Rozchody a návraty. Kolotoč. Nešlo ho prostě zabalit do obálky a poslat někam do pé ó boxu bez zpáteční adresy. Takový pohodový způsob, jak definitivně zarazit kámošovi špunt do hrdla a navěky ho umlčet, nikdo nevymyslel. Kamarádky mi vyčítaly, že zůstávám ve své ulitě, že před city utíkám, že se jich bojím. Ano, strachovala jsem se. Ve své profesi jsem měla vždycky štěstí, ale v lásce ne. A hlavně jsem se už nemohla opřít o Pavlínku. Manžel mě také opustil a já se obávala dalšího zklamání. Proto jsem neriskovala a raději zůstávala sama. Bála jsem se mít někoho ráda. Připadala bych si zranitelná. Bála jsem se, že v případě dalšího zklamání bych to nezvládla a mohla bych znovu sklouznout do pekla závislosti na alkoholu. Měla jsem své zajeté rituály a ty by najednou shořely na prach. Nerozvedla jsem se, i když jsme už dávno spolu nebydleli ani intimně nežili, ale můj manžel se vlastně stal takovým mým štítem. Pořád jsem přece vdaná paní! Ano, k ničemu to nevedlo, lhala jsem okolí i sama sobě. Ovšem někdy jsem ná22
hlavní role_Sestava 1 13.06.16 14:12 Stránka 23
HlAVNí
rOle
hle začala chtít okamžitě něco změnit. V té chvíli jsem přesně takový impulz pocítila. Proč já vlastně... Ondruš se pořád nabízel a já... Náhle jsem se rozhodla. Čert vem tu moji zodpovědnost a tu mou obrannou krustu. Bude mi čtyřicet, jak neopomněla zdůraznit asistentka produkce... svině jedna. Popadla jsem mobilní telefon, našla Ondrušovo číslo a potvrdila ho. Když začalo vyzvánět, zachvěla jsem se. No tak zvedni to a já se ti naprosto oddám, obrátím auto a pojedu za tebou. Nasadila jsem předem natěšený a koketní úsměv, aby i má slova měla podobný nádech. Přimhouřila jsem i svůdně oči, ale vzápětí jsem je radši pěkně otevřela, abych se nevybourala. „Prosím, Ondruš,“ zvedl to až po dlouhém zvonění. Hlas měl takový podivně zadýchaný. „Tady Marie. Ahoj,“ řekla jsem a přitom jsem se vysloveně pitvořila, jako by mi okolní tma dovolila ztratit veškerou sebeúctu. „Marie?“ Jeho hlas zněl zmateně. Rozčílilo mě to. „No Marie. Polková! Ty mě nemáš v seznamu?“ „Polková? Ahoooj,“ řekl rozpačitě a pokračoval, „v seznamu, no já nedávno ztratil mobil a ještě jsem si do nového všechny nenandal, znáš to.“ Jo, znám. Z jeho tónu jsem poznala, že lže. „Potřebuješ něco akutně? Nemůžeme to probrat zítra?“ zeptal se netrpělivě a to mě mělo varovat. „Mno, víš... tak nějak... Prostě jsem uvažovala nad tvou nabídkou.“ „Nabídkou? Jakou nabíd... jo ach tak. No...“ „Tvoje kočička už je netrpělivá, kdopak to je?“ uslyšela jsem svůdný hlas z jeho blízkosti. 23
hlavní role_Sestava 1 13.06.16 14:12 Stránka 24
VítězslAV JAreš
Prásk. Blesk z čistého nebe. Náhle mi vyschlo v ústech. To snad... já jsem ale taková... ani nechci domyslet co! Okamžitě jsem hovor přerušila. Hlas totiž patřil asistentce produkce Markétě. V panice jsem okamžitě vypnula telefon, chtěla jsem zabránit, aby mi volal zpět. Co bych mu asi... to snad není možný, takhle se ztrapnit, znemožnit! Po stu letech jsem se chtěla s někým jenom tak prostě pomilovat pro pouhou radost ze sexu, z mého těla a života... a teď? Teď z toho budu mít minimálně totální komplex, ničící mé ego. Budu před kolegou klopit zrak, rudnout, klopýtat, koktat a bude mi strašně trapně, já se znám! To byl trapas, panebože! Potřebovala jsem zastavit – uvnitř auta jsem se dusila, udělalo se mi špatně od žaludku. Uviděla jsem odpočívadlo a zajela na něj. Musela jsem z toho uzavřeného prostoru ven. Ale pomohla jsem si? Parkoviště zelo prázdnotou a vypadalo to tam jako z nějakého hororu. Už jenom aby vyskočil z křoví nějaký maniak a atmosféra by byla dokonalá. Vypnula jsem motor a otevřela dveře do tmy. Ty jsi blázen, ty jsi blázen, proboha, co to děláš? Nadávala jsem si, přesto jsem neodolala a vystoupila. Ten večer jsem dělala jednu nepromyšlenou nepředloženost za druhou. Za normálních okolností a v příčetném stavu bych takový nesmysl nikdy neudělala. Ale v té chvíli jsem se cítila vyvedená z míry, ponížená, ztrápená a neschopná racionálního jednání. Rozhlédla jsem se, jestli někoho neuvidím. Nikdo tu nebyl. Trochu jsem se tedy přikrčila, zaťala ruce v pěst, zavřela oči, zaklonila hlavu a zplna hrdla pěkně naštvaně zařvala: „Sakráááááááááááá!“ Když jsem doječela, slastně jsem se nadechla. Trochu se mi ulevilo. Někdy je tak osvobozující svůj stav mysli pěkně vykřičet až ke hvězdám. Došla jsem k polorozpadlé lavičce 24