0038287

jine zlo_01 a 03.qxp_Sestava 1 18.01.19 11:48 Stránka 2

JiNé ZLO andrew wilson

Andrew Wilson JinĂŠ zlo Kalibr

Jine_zlo_05_(imprimatur).indd 3

06.02.2019 10:32:17

Přeložila Ivana Štěpánková

Mým rodičům

A DIFFERENT KIND OF EVIL Copyright © Andrew Wilson Media Ltd 2018 Translation © Ivana Štěpánková, 2019 ISBN 978-80-7617-255-5

Jine_zlo_05_(imprimatur).indd 4

06.02.2019 10:32:18

[1]

Když jsem ucítila, jak se loď naklonila a natočila, vykoukla jsem z okýnka a spatřila skrytý horizont, obzor zahalený špinavou šmouhou černého bouřkového mraku. Posadila jsem se a usrkla si vody ve snaze polknout pocity nevolnosti a taky spláchnout nepříjemné vzpomínky na zlé časy na moři.

Možná by mi prospěla troška čerstvého vzduchu, pomyslela jsem si a přehoupla jsem se nohama přes okraj postele. Provedla jsem kontrolu v zrcadle, upravila si vlasy, rychle si na sebe něco oblékla, a protože jsem věděla, že na palubě bude chladno, vytáhla jsem šálu s kašmírovým vzorem, kterou mě obdarovala moje přítelkyně Flora Kursová, a nařasila si ji kolem ramen.

Naslouchala jsem u spojovacích dveří vedoucích do kajuty, ve které spala Carlo s Rosalind. Všude ticho a já se rozhodla je nerušit. Z předchozí zkušenosti jsem věděla, že pokud nás čeká neklidná plavba, bude nejlepší, když to moje dcera a moje sekretářka prospí.

Vydala jsem se chodbou a přidržovala jsem se rukou zdi, abych měla lepší rovnováhu. Jen ať to není další Madeira. Při té plavbě na začátku Velké výpravy po britském impériu, tedy cesty kolem světa, kterou jsem podnikla s Archiem, jsem trpě­la tak strašnou mořskou nemocí, že jsem si v jednu chvíli 5

Jine_zlo_05_(imprimatur).indd 5

06.02.2019 10:32:18

ANDREW WILSON

myslela, že umřu. Dokonce se jedna spolupasažérka, dáma, která mě krátce zahlédla otevřenými dveřmi, zeptala stevardky, zda jsem skutečně skonala.

Ačkoliv dnes mi to přijde úsměvné, v té chvíli mi taková úvaha zábavná nepřipadala. Čtyři dny jsem se nemohla hnout z kajuty a jako zbídačený pes jsem vždy zvrátila vše, co jsem polkla. Vyzkoušela jsem naprosto všechno, ale nic nepomáhalo. Nakonec mi doktor dal něco, o čem mluvil jako o kapalném chloroformu, a po čtyřiadvaceti hodinách úplně bez jídla mě Archie krmil hovězí šťávou přímo ze sklenice. Jak báječně to chutnalo! Věděla jsem, že můj manžel nesnáší nemoc jakéhokoliv druhu, a při pohledu na to, jak mi nabízí lžíci tmavého, vazkého pokrmu, jsem ho milovala ještě víc.

Tato láska teď už nadobro pominula, aspoň tedy z jeho strany. Krize koncem minulého roku nakonec vysála život z našeho manželství. Archie se vrátil do Stylesu, se záměrem dům prodat, zatímco nová žena v jeho životě, Nancy Neeleová, odjela ze země. Její rodiče si nepřáli, aby byla zapletena do skandálu, který jsem způsobila svým zmizením, a nakázali jí dočasný exil. Doslechla jsem se však, že po jejím návratu z cest se s Archiem plánovali vzít. Slovo rozvod znělo tak brutálně, tak ošklivě, a i přesto, že se mi to vůbec nezamlouvalo – se stigmatem a ostudou s tím spojenými –, věděla jsem, že je to něco, co si budu muset protrpět.

Je to tak nevyhnutelné jako síla moře, pomyslela jsem si, když jsem vstupovala na palubu. Vítr začínal bičovat vodu a vyšlehával její povrch do zuřící běloby. Mrholení mořské vody mi jemně orosilo tvář, a když jsem si přejela jazykem rty, ucítila jsem sůl. Vypluli jsme ze Southamptonu, přepluli Lamanšský průliv a mířili do Portugalska. Ačkoliv jsem byla připravena na mírnou mal de mer, když jsme vplouvali do Biskajského zálivu, moře bylo klidné jako rybník na návsi. Špatné počasí nás potkalo, teprve až když jsme vypluli z Lisabonu a zamířili na jih. Při chůzi po palubě jsem se přidržovala 6

Jine_zlo_05_(imprimatur).indd 6

06.02.2019 10:32:18

JINÉ ZLO

zábradlí a upírala jsem oči do dálky. Tam někde byla moje cílová destinace: Tenerife, jeden z Kanárských ostrovů. John Davison, muž, kterého jsem potkala koncem loňského roku, mě nakonec přemluvil, abych mu pomohla s vyšetřováním vraždy jednoho jeho agenta, mladšího muže jménem Douglas Greene. Snažila jsem se odolat jeho prosbám o to, abych spolupracovala s britskými tajnými službami – vlastně jsem si zpočátku myslela, že celá ta věc není ničím jiným než hloupým vtipem –, ale po smrti Flory Kursové a Davisonovy kamarádky Uny Croweové jsem takovou pomoc považovala za svou povinnost. Nebýt mne, ani jedna z těch žen by nezemřela.

Jak bych to mohla odmítnout?

A na okolnostech vraždy Greenea bylo něco velmi podivného: Davison mi řekl, že agentovo zčásti mumifikované tělo nalezli v jeskyni na ostrově. Na první pohled se zdálo, jako by Greeneova mrtvola byla pokryta krví, ale při dalším ohledání se zjistilo, že ta lesklá červená vrstva na jeho kůži je ve skutečnosti míza z dračince, který je na Tenerife domovem. Prapodivné bylo, že všechna jeho krev byla vysáta z těla, ale nikde na suché zemině v jeskyni ani v okolí po ní nebylo ani stopy.

Když mi to Davison líčil, nemohla jsem tomu uvěřit. Ale věděla jsem, možná lépe než druzí, že zlo skutečně v tomto světě existuje. Způsob, jakým někteří lidé mluvili o zločinu, mě udivoval. Jako by snad sadistickou vraždu či násilné se­ xuální napadení šlo svádět na strašlivě nešťastné dětství či určité prostředí. Nikoliv – byla jsem si jistá, že někteří lidé se zlými narodili a nebyli ke zlu jen formováni. Ti, kdo se mnou nesouhlasí, jsou – obávám se – pouhými zaslepenými idealisty, kteří si nedokážou připustit krutou podstatu lidské přirozenosti. Já se dívala zkaženosti přímo do tváře, byla zosobněná doktorem Kursem, a nikdy na to nezapomenu; mohli jste doslova cítit, jak z něj ten puch zla vychází. Jeho intrika, jak mě zmanipulovat ke spáchání vraždy, která si vynutila, abych zmizela z očí rodiny, přátel i světa, mě dohnala k naprostému 7

Jine_zlo_05_(imprimatur).indd 7

06.02.2019 10:32:18

ANDREW WILSON

zmatku a zoufalství. Pochybovala jsem o tom, že ještě někdy budu znovu sama sebou. Samozřejmě, že ve snech mě stále děsily hrůzy oněch jedenácti dní v prosinci loňského roku.

Když jsem zavřela oči, viděla jsem obličeje Uny Croweové, té nebohé mladé dívky, která byla rozhodnuta sledovat mou stopu, a Flory Kursové, té nešťastné manželky mého trýznitele, která se pro mne obětovala.

Znovu jsem vyhlédla na moře a pozorovala, jak se obloha v dáli černá. Jako dítě žijící v Devonu jsem trávívala celé hodiny sledováním pohybu vod v Torbay, měnících se barev moře a oblohy, či toho, jak se oblaka odrážejí ve vlnách. Představovala jsem si, co asi leží za horizontem, ty vzdálené země a jejich exotické podnebí a zvláštní lidi, a pokoušela se nahlédnout do své budoucnosti. Myslím, že jsem nikdy nesnila o tom, že budu spisovatelkou, natož pak o anganžmá ve státních službách. Všechno se to zdálo jaksi fantaskní, a přece to bylo skutečné.

Davison mi řekl – jakže to bylo? –, že mám prvotřídní mozek, nebo nějaký podobný nesmysl. Domnívala jsem se, že to spíš souvisí s tím, že v oddělení, pro které pracuje, je extrémní nedostatek žen. A copak by někdo podezříval společensky poněkud neohrabanou ženu ve středním věku? Mohla jsem se pohybovat téměř neviditelně, pokládat otázky, poslouchat tajemství. Prostě jsem mohla posloužit jako záložní pár očí a uší. Než jsme vypluli na cestu, Davison mi zdůraznil, že nikdy nesmím sama sebe dostat do nebezpečné situace. Vražda jeho kamarádky Uny ho stále velmi tížila. Tentokrát nechtěl nic ponechat náhodě a trval na tom, že mne na cestě na Tenerife bude doprovázet. Avšak po dobu plavby na SS Gelria – lodi, která nás dopraví ze Southamptonu do Las Palmas, než bude dál pokračovat ve své cestě – a také na Tenerife bude Davison cestovat pod falešným jménem: tedy jako Alexander Blake. Bude jednodušší a přímočařejší, říkal, když budeme předstírat, že jsme se seznámili až na lodi.

8

Jine_zlo_05_(imprimatur).indd 8

06.02.2019 10:32:18

JINÉ ZLO

Měla jsem v úmyslu nechat svou dceru Rosalind v péči mé sestry v Abney Hall, na předměstí Manchesteru, ale když jsem se jí zmínila o tom, že možná budu muset znovu odjet, byla z toho strašně rozrušená. Ve svých sedmi a půl letech už byla dost velká na to, aby chápala některá trápení ze světa dospělých, a nepochybně jí pomyšlení na mou nepřítomnost připomnělo hrůzy předchozího roku: pohled na uniformovanou policii, napjatou atmosféru v domě, ustarané výrazy ve tvářích služebnictva; úzkost z toho, co uvidí na titulní straně novin či jaké morbidní vyvolávání kamelota uslyší. A pak si také myslím, že mi nikdy úplně neprominula, že jsem ji téměř na rok opustila a podnikla cestu kolem světa v roce 1922.

A tak jsem zdráhavě svolila, aby se mnou dcera na Kanárské ostrovy jela. Bude se o ni starat Carlo a já zajistím, že neutrpí žádnou újmu. Trvalo mi nějaký čas, než jsem přesvědčila rodinu a ty znepokojené doktory, že mi dovolená prospěje – strachovali se kvůli úskalím cestování, kvůli vodě, cizím jídlům, ale nakonec ustoupili. Pár týdnů v blahodárném podnebí mi prý uklidní nervy a povzbudí mě na duchu.

Najednou mě nápor ledového vzduchu přiměl, abych si utáhla šálu pevněji kolem ramen. Čerstvý vzduch mi prospěl, ale bylo na mne příliš chladno. Zrovna když jsem se chystala vrátit do kajuty, zaslechla jsem něco, co jsem zprvu považovala za pronikavé skřehotání racka. Zastavila jsem se a sevřela zábradlí. Vzduch opět prořízl ten zvuk, teď už nezpochybnitelně křik ženy, který přicházel ze zadní části lodi. Běžela jsem z přídě po prázdné palubě směrem k zádi. Rozhlížela jsem se, kde bych našla nějakou pomoc, ale nikde jsem nikoho nezahlédla.

Při běhu jsem slyšela svůj dech – rychlý, mělký a plný paniky –, ale než jsem se na záď dostala, zdálo se, že výkřiky ustaly. Místo toho jsem uviděla robustně stavěnou tmavovlasou ženu, jak stojí úplně vzadu na lodi a upřeně hledí do moře. Pár krůčků od ní stála jiná žena, štíhlá blondýnka, která – když mě zahlédla –, váhavě vykročila směrem ke své společnici.

9

Jine_zlo_05_(imprimatur).indd 9

06.02.2019 10:32:18

ANDREW WILSON

„Ne, Gino, prosím ne,“ žadonila ta blonďatá žena a natahovala ruku. „Vím, že mě nenávidíš, asi nenávidíš nás oba, ale opravdu to za to nestojí, my za to nestojíme.“ Brunetka zareagovala tím, že přelezla přes zábradlí na úzkou hranu a držela se oběma rukama dřevěné balustrády. „Prosím ne,“ vykřikla jsem do větru, aniž bych si byla jistá, že ta žena má slova uslyší. „Jak se jmenujete?“ Otočila jsem se k její přítelkyni, té krásné blondýnce, jejíž tvář byla smáčena slzami. „Říkala jste Gina? Je to její jméno?“ „Ano, Gina, přesně tak,“ odpověděla. „Nějak se vpašovala na loď. V Anglii byla nezvěstná, nikdo nevěděl, kde je. Zjistila, no, že její manžel, Guy –“ Zbytek jsem už neslyšela, neboť v tom okamžiku se od moře přihnal strašně silný poryv větru a postrčil mě o krok vzad. Z nekonečně tmavé oblohy začaly padat velké, masivní dešťové kapky. „Zkusila jste sehnat nějakou pomoc?“ křičela jsem. „Promiňte, kdo jste?“ „Slečna Hartová. Ne, vstala jsem časně, abych se prošla po palubě. Náhodou jsem na ni narazila a nikdo jiný kolem nebyl. A tak jsem začala křičet. Nevěděla jsem, co jiného bych měla udělat.“ „Jste její blízký člověk?“ „Byla jsem – kdysi. Ale teď mě určitě musí nenávidět. Víte, Guy, tedy pan Trevelyan a já, no –“ Začínala jsem chápat tu bezútěšnou situaci. Guy měl evidentně poměr se slečnou Hartovou za zády své manželky. Zrovna jako Archie, který mě podváděl se slečnou Neeleovou. Odvrátila jsem se od slečny Hartové ve snaze zamaskovat své opovržení. „Gino, poslouchejte,“ pronesla jsem a pomalu se k ní přibližovala. „Zítra bude všechno vypadat úplně jinak, to vás můžu ujistit. Dostala jsem se do naprosto stejné situace a v jednom okamžiku jsem dokonce pomýšlela na to, že –– no, že udělám hloupost. Ale je neuvěřitelné, co dokáže čas a trocha odstupu.

10

Jine_zlo_05_(imprimatur).indd 10

06.02.2019 10:32:18

JINÉ ZLO

Pochopitelně teď zažíváte pocit, že nic nemá cenu, ale tak to vůbec není. Určitě vám toho zbývá hodně, proč žít. Jsem si jistá, že máte přátele, rodinu, oblíbenou tetu nebo babičku, domácího mazlíčka, který vás zbožňuje.“ Vzpomněla jsem si na ten pocit, když pohladím svého milovaného psa Petera po hebké hlavě, a na ten rozkošně děsný zápach jeho dechu. „Váš život je drahocenný. Možná si to teď nemyslíte, ale je to tak, hlavně pro vaše blízké.“ Už to vypadalo, že se Gina obrátí a podívá se na mě a možná i přeleze zpět přes zábradlí. Ale pak jsem za sebou uslyšela znovu výkřik slečny Hartové. Tentokrát byl ten zvuk hluboký a hrdelní, téměř primitivní. „Gino! Ne! Prosím nedělej to!“ vykřikla a vyrazila vpřed. „Ne teď. Ne po tom všem!“ „Slečno Hartová, ne!“ zasyčela jsem. „Prosím zůstaňte stát.“ Snažila jsem se Ginu zastavit, uklidnit ji, ale seběhlo se to tak rychle. Zvedla paže a chvíli stála zcela nehnutě, než se začala naklánět tak mírně, jako by odevzdávala své tělo síle větru. A pak, jako obtloustlá baletka, udělala pohyb, jako by se chystala k letu, s pažemi nejdřív vysoko nad hlavou a pak je nechala klesnout k bokům. Právě když se slečna Hartová v panice pohnula vpřed, se zoufalstvím v očích, které připomínalo pohled zvířete na jatkách, Gina znovu zvedla paže do vzduchu a ladným pohybem skočila z lodi. Když jsem k ní běžela, věděla jsem, že to nedává smysl, bylo už pozdě.

Ale byl to jakýsi vnitřní impulz – něco, co v sobě určitě mají všichni lidé, kteří se považují za slušné a dobré –, který mě poháněl, abych ji zkusila zachytit. Instinktivně jsem se vrhla rukama vpřed, ale nebylo co chytit, jen mlhu a déšť a vítr, spršku z rozezleného moře, tmavnoucí oblohu. Natahovala jsem krk a dívala se přes zábradlí, ale po Gině ani stopy. Muselo ji to vtáhnout pod zčeřenou vodu za lodí. „Musíme zjistit, jestli ji můžeme zachránit,“ zakřičela jsem, ale nedostalo se mi žádné odpovědi. Otočila jsem se ke 11

Jine_zlo_05_(imprimatur).indd 11

06.02.2019 10:32:18

ANDREW WILSON

slečně Hartové – stála tam, jako by z ní vysáli život. „Slečno Hartová. Rychle. Sežeňte nějakou pomoc. Najděte někoho z posádky.“ „Ano, jistě, máte pravdu,“ odpověděla a postupně přicházela k sobě. „Ano, stojí to za pokus.“ Když se otočila a rozběhla se po palubě, stále jsem doufala, že zahlédnu Ginu ve vodě za námi. Volala jsem její jméno, i když jsem věděla, že to divoké burácení větru a moře můj slabý hlas pohltí. Byla jsem promáčená až na kost a oči jsem měla zalité vodou, směsí dešťových kapek a slz. Představovala jsem si tu ubohou dívku v moři, jak lapá po dechu, zatímco se její plíce plní slanou vodou.

Vrátila se mi dávná vzpomínka na to, jak jsem plavala v zátoce určené pro dámy v Torquay se svým synovcem Jackem.

Vyrazila jsem s chlapečkem na zádech – byl ještě malý na to, aby vydržel sám dlouho plavat – k molu ukotvenému v zátoce. Jak jsem tak plavala, všimla jsem si, že se moře začalo podivně vzdouvat, a já pod tíhou Jacka na ramenou jsem začala polykat docela dost vody. Cítila jsem, že se topím, a řekla jsem Jackovi, aby plaval k molu. Když jsem pak ztrácela vědomí, nezažívala jsem žádné ty záblesky dosavadního života před očima. Ani jsem neslyšela lkaní strunných nástrojů či konejšivou vážnou hudbu. Byl to jen pocit strašné prázdnoty, naprosté tmy. Dál si jen pamatuji, že mě někdo hodil na loď – která taky zachránila malého Jacka –, a na břehu mě ­nějaký muž ­položil na pláž a jal se dostávat vodu ven z mých plic.

Gina takové štěstí mít nebude, tím jsem si byla jistá. Ale musíme se pokusit. Kde je ta žena? Proč nenašla žádnou pomoc? A vtom jsem uviděla slečnu Hartovou, jak přibíhá s mužem v elegantní modré uniformě, který se představil jako první důstojník William McMaster. „Prosím, tady,“ ozvala jsem se. „Jedna žena právě spadla z lodě. Můžete zastavit?“ 12

Jine_zlo_05_(imprimatur).indd 12

06.02.2019 10:32:18

JINÉ ZLO

Důstojník se naklonil přes záď a zkušeným okem zkoumal vodní hladinu. Když se zas obrátil k nám, zachmuřený výraz v jeho obličeji prozrazoval vše. „Ano, určitě zastavíme,“ sliboval McMaster. „Půjdu to hned říct kapitánovi, ale obávám se, že je nepatrná naděje.

Odtáhlo ji to asi hluboko do oceánu. Nepřežil by ani plavec olympijských kvalit – bohužel.“ „Rozumím,“ odpověděla jsem a jeho pesimistický přístup mě popudil. „Ale musíme přece udělat všechno, co se dá.“ „Samozřejmě. A mohla byste se prosím vrátit dovnitř?

V nejbližších hodinách očekáváme poměrně hodně nepříznivé počasí, takže budeme zamykat všechny dveře, které vedou na paluby.“ „A pokud by ta nebohá dívka nepřežila,“ naléhala jsem, „jaká je šance nalézt její tělo? Bylo by správné, abychom jí uspořádali řádný pohřeb.“ Slečna Hartová ze sebe vydala tichý vzlyk a sklonila hlavu, jak se snažila vzlykání zadusit. „Uděláme vše, co je v našich silách, abychom ji našli. Ale obávám se, že počasí i moře jsou proti nám. Nesmíme ztrácet čas. Následujte mne prosím dovnitř.“ Vlekly jsme se za McMasterem jako dvě pozůstalé po ­pohřbu za deštivého odpoledne, se skleslou hlavou i náladou. „Než zajdu za kapitánem, mohly byste mi prosím říct svá jména?“ požádal důstojník a z vnitřní kapsy saka vytáhl malý zápisník. „Paní Agatha… Christie,“ odpověděla jsem s mírným zaváháním. Přitom jsem si pohrávala se snubním prstenem a říkala si, zda budu nosit Archieho jméno po zbytek svého života.

Důstojník vypadal překvapeně. Možná četl některou z mých knih – anebo, a to bylo pravděpodobnější, viděl v novinách něco v souvislosti se skandálem kolem mého zmizení v minulém roce. Zbavím se toho někdy?

13

Jine_zlo_05_(imprimatur).indd 13

06.02.2019 10:32:18

ANDREW WILSON

Když si poznamenal mé jméno, pohlédl na tu krásnou blondýnku stojící vedle mne. „Já jsem slečna Helen Hartová.“ To jméno mi znělo povědomě. „Děkuji vám. Domnívám se, že kapitán s vámi bude později chtít mluvit. A já vás budu informovat, pokud něco, vůbec něco, zahlédneme.“ „Děkuji vám, pane,“ řekla jsem. „Taková hrůza,“ prohlásila jsem. „Být svědkem tak strašlivé události. Musíte být hrozně otřesená. Stála tam vaše kamarádka dlouho?“ „Tím si nejsem jistá,“ odpověděla slečna Hartová a shrnula si pramínek vlasů z očí. „Jsem úplně promočená, vy ne?“ „Já taky,“ přitakala jsem s pohledem na louži vody na koberci pod našima nohama. „Co kdybychom se šly převléknout do suchého a pak si třeba promluvily v knihovně? Pochybuji, že tam někdo v tuhle denní dobu bude.“ Poté, co jsme se dohodly, že se sejdeme za půl hodiny, jsem se vrátila do své kajuty. Carlo a Rosalind stále spaly. Napustila jsem si umyvadlo plné horké vody a začala se mýt. Vysušila jsem si vlasy ručníkem a vykartáčovala je, ale stále vypadaly rozcuchaně. Bude třeba je schovat pod klobouk. Právě když jsem se oblékala, přiběhla za mnou Rosalind z vedlejší kajuty, aby mi pověděla, jaký měla sen. „Ztratila jsem Modráčka, mami, nikde jsem ho nemohla najít. Bylo to hrozné.“ „To pro tebe opravdu muselo být hrozné, zlatíčko. Ale byl to jen sen,“ chlácholila jsem ji a hladila po vlasech. „Já vím. Naštěstí. Za nic bych ho nechtěla ztratit. Co by proboha beze mě dělal?“ Odmlčela se a podívala se na mě, jako by mě viděla poprvé. „Jaké sny máš ty, mami? Je ti z nich smutno?“ „Někdy,“ odpověděla jsem a rozpomněla jsem se na některé příšerné představy, které poslední dobou rušily můj spánek a po kterých jsem se často posadila na posteli zbrocená 14

Jine_zlo_05_(imprimatur).indd 14

06.02.2019 10:32:18

JINÉ ZLO

studeným potem. „Ale pak si vždycky řeknu, že nesmím být tak hloupá, protože nic z toho není skutečné.“ „Sny jsou takové zvláštní, že jo?“ „To opravdu jsou,“ řekla jsem s úsměvem. „Jé, podívej, je tu Carlo.“ „Dobré ráno,“ pozdravila Carlo. „Vzbudilo mě, když jsem ucítila, že loď zpomalila. Všimla sis toho také? Vlastně –“ Odmlčela se a přešla k postříkanému lodnímu okýnku. „Loď zcela určitě zastavila. Ano. Podívejte – nehýbeme se.

A taky je hrozné počasí.“ Klekla jsem si a políbila Rosalind. „Miláčku, nepůjdeš se podívat na svého Modráčka, jestli mu nic neschází? Za chviličku přijdu a obléknu tě.“ Když jsem zavřela spojovací dveře, seznámila jsem Carlo s událostmi z dnešního rána. „Taková hrůza,“ zděsila se. „A taky je strašné, že jsi u toho byla a musela všechno vidět. Nechtěla by sis odpočinout? Víš přece, co ti řekli doktoři.“ „Ne, když si lehnu, nejspíš mi bude znovu špatně kvůli mořské nemoci. To proto jsem tak časně vstala, abych se nadýchala čerstvého vzduchu.“ Carlo vypadala zamyšleně, vážně. Řekla: „Musela být dohnaná k zoufalství.“ „Ano, předpokládám, že ano.“ „A vypadá to, že tahle druhá žena, slečna Hartová, měla milostný poměr s manželem té ubohé dámy?“ „Ano.“ „Známý scénář.“ „To ano,“ souhlasila jsem a pohlédla na své hodinky. „Vlastně se teď mám se slečnou Hartovou sejít.“ „Potkaly jsme se na lodi s ním – s tím manželem? Jak jsi říkala, že se jmenuje?“ „Guy Trevelyan. Ne, nemyslím, že jsme ho viděly.“ „Možná byl s tou dost rozparáděnou skupinou, kterou 15

Jine_zlo_05_(imprimatur).indd 15

06.02.2019 10:32:18

ANDREW WILSON

jsme viděly na druhém konci jídelny včera večer. S těmi, co dělali po večeři takový hluk.“ Vybavila jsem si předchozí večer. Pamatuji si, že když propukl ohlušující chechtot, dívala jsem se nesouhlasně na skupinu mladých lidí v povznesené náladě na druhém konci jídelny první třídy. Museli být opravdu tak hluční? Možná v tom byla zakyslost nebo střední věk či moje vlastní konkrétní situace – ať byl důvod jakýkoliv, určitě jsem se takhle nebavila už roky –, ale vrhla jsem docela pohoršený pohled přes celou místnost a setkala jsem se s pobavenýma očima pohledného tmavovlasého muže sedícího vedle elegantní blondýnky, o které jsem teď věděla, že je to Helen Hartová.

Když jsem otevřela dveře do knihovny, Helen Hartová stála u polic na druhém konci, zády ke mně. „Musím říct, že mají dost ubohou nabídku knih. Tedy ne že bych si nějakou přečetla, kdyby byl výběr lepší. No nemám pravdu?“ „Bohužel jsem je –“ „Ach, promiňte, neslyšela jsem vás přicházet,“ vysvětlovala. „To jsem říkala panu Trevelyanovi.“ Vysoký, drsně vyhlížející muž se zvedl z jednoho ze zelených kožených křesel. Když přicházel ke mně, všimla jsem si, že nezbedný záblesk v jeho očích, který jsem zahlédla včerejšího večera, pohasl; teď bylo jeho chování vážné a melancholické. „Guyi, to je paní Christie, ta dáma, o které jsem ti povídala,“ říkala Helen. „Snažila se pomoct s –“ „Jsem vám tak vděčný za všechno, co jste dnes ráno udělala. Opravdu vděčný,“ řekl, „taková hrozná věc.“ „Je mi líto, že jsem nemohla udělat víc,“ odpověděla jsem panu Trevelyanovi. „Už jste mluvil s panem McMasterem?“ „Ano, přišel do mé kajuty před nějakou chvílí. Obávám se, že nikde ani stopa, vůbec nikde,“ řekl. „Kapitán tady plánuje setrvat s lodí pro jistotu ještě několik hodin, ale myslím, 16

Jine_zlo_05_(imprimatur).indd 16

06.02.2019 10:32:18

JINÉ ZLO

že jde spíš o projev respektu než cokoliv jiného.“ Jeho hezké rysy, tak oslnivé při večeři předchozího dne, vypadaly maličko ztrhaně a pod očima se mu objevily tmavé kruhy. „Chudák Gina. Kdyby jenom –“ „Nemůžeš se dál obviňovat, Guyi,“ zarazila ho Helen. „Ano, já vím, no jako svatouškové jsme se tedy nechovali, ale Gina byla vždycky trochu nevyrovnaná, nebo ne?“ „Co tím myslíte?“ zeptala jsem se opatrně. „Prosím neprobírejme to teď, Helen,“ ozval se Guy. „Já jen vím, že mám pocit, že jsme tu ubohou ženu dohnali k smrti.“ V jeho tmavých očích se objevily slzy a kousal se do kloubu na prstě, aby se nesesypal. „Miláčku, ty víš, že to úplně tak není,“ chlácholila ho Helen a položila mu ruku na rameno, aby ho uklidnila. Všimla jsem si jejích velkých, silně vypadajících rukou. Krátké nehty neměla nalakované a kůžička byla olemovaná tmavou hmotou, která vypadala jako zašlá hlína.

Vtom jsem si uvědomila, odkud znám její jméno: viděla jsem výstavu jejích soch – zvláštních, primitivních figur, fragmentovaných nahých torz a podobných výtvorů – v galerii v Londýně. Vzpomněla jsem si, jak mě některé z těch skulptur šokovaly – bylo to bezpochyby silné –, ale člověk nemohl slečně Hartové upřít schopnost proniknout do nejhlubší části lidské psýché. Také jsem se upamatovala na svůj pocit nemalé žárlivosti na její talent. Jednu dobu jsem měla ten velmi hloupý nápad, že se stanu sochařkou. Dokonce jsem brala i nějaké lekce, než jsem byla nucena připustit si, že jsem beznadějný případ. „Jsem velkou obdivovatelkou vašeho díla, slečno Hartová,“ pronesla jsem, abych odlehčila atmosféru. „Vážně?“ zeptala se a její modré oči zářily. „Ano, viděla jsem vaši výstavu v Galerii Pan začátkem minulého roku. Nemůžu říct, že bych všemu rozuměla, ale jsem přesvědčena, že máte obdivuhodnou schopnost zachytit podstatu věcí.“ 17

Jine_zlo_05_(imprimatur).indd 17

06.02.2019 10:32:18

ANDREW WILSON

„No to je od vás moc milé, že to říkáte. Není to báječné, Guyi?“ radovala se. „Já znám vaše jméno, ale bohužel jsem žádnou z vašich knih nečetla. Četba není mou silnou stránkou. Umím věci vidět – tvary, barvy a podobně –, ale zřejmě jsem alergická na psané slovo. Musíte mě mít za strašně hloupou.“ „Vůbec ne, slečno Hartová,“ ujistila jsem ji. „Ve skutečnosti je to vždy svého druhu úleva mluvit s lidmi, kteří nečetli mé knihy.“ „Chápu. Nechtěla byste s námi dnes povečeřet?“ navrhla slečna Hartová. „A mimochodem, říkejte mi prosím Helen.“ „Ano, jistě,“ řekl Trevelyan netečně. Helen se na něj přísně podívala. „Prosím přijměte naše pozvání,“ vybídl mě veseleji a s větším nadšením. „Moc se omlouvám, paní Christie. Stále tomu nemůžu věřit – že je Gina mrtvá.“ „To chápu. Náhlá ztráta je hrozná sama o sobě, ale smrt tohoto druhu je něco úplně jiného,“ odvětila jsem. „Jsem si jistá, že netrpěla,“ dodala jsem, aniž bych tomu sama věřila. „Skončilo to v mžiku.“ „Domnívám se, že to je věc, za kterou bychom měli být vděční,“ odpověděl Trevelyan. „Ale já tomu prostě nerozumím. To poslední, co o ní vím, je, že náhle utekla z našeho domu v Brook Street. Nenechala žádný vzkaz ani nic jiného. Myslel jsem si, že přespí u některé ze svých kamarádek ve čtvrti Mayfair a následující den se zas vrátí. To byl obvyklý průběh, který už jsem mnohokrát zažil. Víte, naše manželství totiž mělo k harmonii daleko.“ „A říkáte, že byla – zkrátka, že měla spíše náladovou povahu?“ „To je řečeno eufemisticky,“ zapojila se Helen. „Helen, prosím tě, vždyť vůbec netušíš, pod jakým tlakem Gina byla.“ Helen po tomto pokárání sklopila zrak a nechala Trevelyana, aby pokračoval.

18

Jine_zlo_05_(imprimatur).indd 18

06.02.2019 10:32:18

JINÉ ZLO

„Ano, je pravda, že Gina trpěla nervovou poruchou. Nějakou dobu, celé týdny v kuse, se zdála být docela normální, a pak, bez jakéhokoliv zjevného důvodu, ji přepadl příšerný typ mánie. Bývala celou noc vzhůru a tančila nebo si povídala nebo se procházela ulicemi. Říkala, že má zcela mimořádnou energii, tvůrčí energii. Jednou mi oznámila, že během jediné noci napsala román, ale když jsem potom vzal ten zápisník, našel jsem v něm jen samé bláboly, nic než pár nesmyslných vět a obscénností. A pak, stejně náhle, se uchýlila do své postele, bez příčiny brečela, vyhrožovala, že si ublíží, že se zabije.

Bylo to příšerné, opravdu příšerné to pozorovat.“ „A kdy, smím‑li se zeptat, vaše manželka zmizela?“ „Bylo to na Nový rok. Měli jsme pořádný večírek v londýnském domě. Až příliš jsme pili, příliš… prostě všechno.

Možná, že Gina na večírku něco viděla nebo něco vytušila.

A dál už jsem jen zjistil, že je pryč. Samozřejmě, že jsem kontaktoval policii, a oni vydali prohlášení pro tisk – vylepili vývěsky, pátrali po ní, dělali všechno možné. Ale bez výsledku.“ „Ona o vás a slečně Hartové nevěděla?“ „To nevím. Helen chtěla, abych jí to řekl, ale nikdy nenastal ten správný čas. Buď měla Gina jedno z těch svých období vybuzené extáze, nebo byla v zajetí hrozné deprese. Nikdy to nebylo něco mezi tím.“ Helen Hartová si vzdychla a ten povzdech promlouval za tucet nevyslovených vět, stovku potlačených přání. „Nemá smysl vzdychat, Helen,“ ohradil se Guy zvýšeným hlasem. „Co jsem měl asi dělat? Říct své ženě, že s tebou mám poměr? Opravdu jsi chtěla, abych ji dohnal k smrti?“ Oči měl rozšířené hněvem a hlas mu přeskakoval zlostí.

Přešel rázně knihovnu, otevřel dveře a ohlédl se zpět. „Tohle jsi chtěla? No, tak nakonec se ti přání splnilo. Doufám, že jsi spokojená.“ A prásknul dveřmi a nechal nás tam stát a upírat oči na propracovaný vzor tureckého koberce pod našima nohama.

19

Jine_zlo_05_(imprimatur).indd 19

06.02.2019 10:32:18

ANDREW WILSON

„Jak vidíte, paní Christie, Guy je z toho v naprostém šoku,“ pronesla Helen, které na jejím porcelánově bělostném krku naskákaly červené skvrny. „Žal zasáhne člověka nejrůznějším způsobem,“ řekla jsem a snažila se překlenout ty rozpaky, které jsme zcela nepochybně pociťovaly obě. „Hlavně mě nelitujte,“ zasyčela. „Ve skutečnosti jsem ráda, že je ta potvora mrtvá.“ Tohle prohlášení – jak ta slova, tak i způsob, jakým byla pronesena – mě natolik šokovalo, že jsem nebyla schopna ze sebe vydat jediné slovo. „Vím, že je opravdu hrozné, když to tak říkám, ale skutečně jsem ráda. Je nadobro pryč z našeho života.“

20

Jine_zlo_05_(imprimatur).indd 20

06.02.2019 10:32:18

Andrew Wilson JINÉ ZLO Z anglického originálu A Different Kind of Evil, vydaného nakladatelstvím Simon & Schuster UK Ltd v Londýně roku 2018, přeložila Ivana Štěpánková Obálku navrhla Kateřina Stárková Redigoval Michal Hrnčíř Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 328 Vydala Euromedia Group, a. s. – Kalibr, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2019 jako svou 10 428. publikaci Sazba Pavel Hogen, Horní Jiřetín Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz

Jine_zlo_05_(imprimatur).indd 327

06.02.2019 10:32:24