Kapitola jedna
VŠICHNI NESNÁŠEJÍ JONATÁNA PAPÍRNÍKA Ano, světe, píšu svoje paměti a první kapitolu jsem nazval jednoduše: VŠICHNI NESNÁŠEJÍ JONATÁNA PAPÍRNÍKA Myslím, že ten nadpis celkem půvabně a přesně vystihuje kámen úrazu mých prvních osmi let na světě. Za chvíli se pustím do kapitoly dvě. V ní přiznám, že jsem vás v první kapitole trochu tahal za nos, takže ho teď máte asi tak dlouhý jako můj jezevčík Ferdinand. Všichni totiž není tak úplně pravda. Existují tři výjimky. Těmi jsou: Moje mamka. Můj taťka. Moje dvojče, ségra Florentýna. Pokud dáváte pozor, všimnete si, že jezevčíka Ferdinanda jsem na seznam nezařadil.
_7_
Zpoved_JP.indd 7
24.11.2016 13:41:31
Kapitola dvě
PODLÝ JEZEVČÍK FERDINAND
Kluk a jeho pes jsou dost možná ta nejtypičtější nerozlučná dvojka. Jako hranolky s kečupem. Jako pravá a levá noha. Jako sůl a pepř. Ale. Můj vztah s Ferdinandem se podobá spíš hranolkům s temperkami. Levé noze v železné pasti. Soli v řezné ráně. Asi si to už dokážete představit. Po pravdě řečeno, není to výlučně Ferdinandova chyba – život mu rozdal celkem mizerné karty. V první řadě si nemyslím, že osoba pověřená výrobou psů dávala pozor, když Ferdinandovy buř-
_8_
Zpoved_JP.indd 8
24.11.2016 13:41:31
tíkové nohy přidělala k jeho banánovému tělu. Asi bychom taky byli nevrlí, kdybychom břichem stírali podlahu všude, kam bychom přišli. Když jsme si ho jako štěňátko přivezli domů, Ferdinand očuchal Florentýnu a ušklíbnul se. Pak si očuchal mě a rozštěkal se – a za osm let, co jsem v dosahu jeho bídáckého čumáku, s tím štěkáním nepřestal.
_9_
Zpoved_JP.indd 9
24.11.2016 13:41:32
Kapitola tři
PAPÍRNÍKOVIC MAŇÁSCI
Je fakt, že jméno Papírník je odvozeno od papíru. Naše rodina ale žádný papír nevyrábí ani neprodává. Ne, naše rodina podniká v oblasti představivosti. „Vážně je na světě tolik lidí, kteří potřebují maňásky?“ zeptala se Flo našeho táty. Abych řekl pravdu, já si často říkal totéž, když jsem přemýšlel o tom, proč naši provozují právě obchod s loutkami. „Holka zlatá,“ odvětil táta, „podle mě by ses spíš měla ptát, kdo maňáska nepotřebuje!“ „Květinářky,“ odpověděla Florentýna. „Muzikanti. Kuchaři. Moderátoři televizních zpráv…“ „No zdravím,“ řekl taťka, „já jsem květinář. Říká se, že když se na kytky mluví, pomáhá jim to růst a já si teď povídám s maňáskem a kytičkám se daří výborně.“ Udělal otočku. „A koukni, jako klavíris-
_ 10 _
Zpoved_JP.indd 10
24.11.2016 13:41:32
ta s maňáskem na každé ruce nemám paže dvě, ale hned čtyři. A teď jsem kuchař, co má maňáska místo chňapky. A hele ho, moderátora, který dřív hlásil zprávy sám, ale teď je může odlehčit chytrými vtípky malého maňáska.“ „Dobře,“ připustila Florentýna. „Opuštění lidé, co nemají nikoho, s kým by si mohli popovídat, maňásky potřebují. Ale já mám naštěstí Jonatána a on zas mě, tak si jdeme ven hrát.“ Usmál jsem se, mávl na tátu a vyběhl ven za Flo. Nade dveřmi zacinkal zvonek, jak jsme utíkali chladnému pohledu maňásků a loutek, a venku jsme pozdravili sluníčko, které na nás pomrkávalo skrz odpolední mraky.
_ 11 _
Zpoved_JP.indd 11
24.11.2016 13:41:32
Kapitola čtyři
NE, FAKT. JONATÁNA PAPÍRNÍKA NESNÁŠEJÍ OPRAVDU VŠICHNI. Škola. Kdo takové kruté místo vymyslel? Možná tentýž člověk, který slepuje různé díly jezevčíků. Škola je výborným příkladem místa, kde mě nesnášejí všichni (a tím myslím opravdu všichni do jednoho). Jako důkaz mi dovolte uvést několik příkladů z tohoto týdne. V pondělí jsme na tělocviku hráli fotbal. Kapitáni si na střídačku vybírali hráče. Když se dostalo až na mě, tak se prostě sebrali a šli hrát. Nevybrali mě jako posledního, nevybrali mě totiž vůbec. V úterý jsem jako jediný ze třídy věděl, jak se jmenuje hlavní město Idaha. Hlásil jsem se, dokonce jsem rukou ve vzduchu mával jako maňáskem na kulisách mořských vln. Ale učitel jen pronesl: „Vážně? Nikdo neví? Nikdo?“
_ 12 _
Zpoved_JP.indd 12
24.11.2016 13:41:32
Ve středu si na mě ve školní jídelně málem sedl jeden vazoun a já se odtamtud musel rychle zdekovat, abych uniknul jisté smrti. Ve čtvrtek jsem stál ve frontě na autobus, a než jsem stačil nastoupit, řidič mi zavřel dveře. Přímo před nosem. „TO SI SNAD DĚLÁTE SRANDU!“ vykřikl jsem, ale moje slova zmizela v oblaku výfukových zplodin. Florentýna přinutila řidiče zastavit, vystoupila a došla se mnou domů pěšky. A tak jsem v pátek ráno doma škemral, abych do školy nemusel. Rodiče mi ani neřekli, že to nejde. Prostě na to úmyslně vůbec nereagovali.
_ 13 _
Zpoved_JP.indd 13
24.11.2016 13:41:32
Kapitola pět
MAPA NAŠEHO DÍLU SVĚTA
Už se ani nepamatuju, kdy jsme poprvé začali vytvářet mapu našeho dílu světa. Byla na ní místa, která se kreslila snadno: žabí rybník, pole s těmi nejlepšími světluškami a strom, do jehož kmenu jsme vyryli svoje iniciály. A byly na ní také pevné body našeho světa jako Maňásková hora, Ferdinandovy fjordy a Mamkotaťkovská vrchovina. Ale pak tam byla ještě další místa. Ta nejlepší místa. Místa, která jsme dokázali najít jen my. Byl tam potok slz, které Flo vyplakala, když si jeden kluk ze školy utahoval z jejích křivých zubů. Místo, kde jsme zakopali časovou schránku. Místo, kde jsme časovou schránku vykopali. A mnohem lep-
_ 14 _
Zpoved_JP.indd 14
24.11.2016 13:41:32
ší skrýš, kde časová schránka momentálně přebývá (prozatím). Byla tam chodníková galerie křídových kreseb, kterou otevíráme každé léto. A strom, na kterém jsem zlomil rekord ve šplhu a následně z něj spadnul, ale to jsme mamce a taťkovi neřekli. Byl tam kout, kde se pase naše medvědovce, plameňachna a pštropice. A dutina v dubu, kde jsem měl schovaný Florentýnin úsměv, ten, který dokáže vykouzlit očima, ne pusou. Byly tam skrýše a naleziště a hluboké studny plné tajemství. Ano, jako všichni nejlepší kamarádi jsme měli svět, který jsme viděli jen my dva.
Žabí rybník
druhý Žabí rybník
tady e světlušky bydlím divné místo
Smutná poušť
J+F
Zpoved_JP.indd 15
š
ná strom
nahoru
tady
_ 15 _
zakopáno vlhko znovu zakopáno tam
(přísně tajné) dobrá skrýš
24.11.2016 13:41:32
Kapitola šest
MOŘIC MAGICKÝ
V neděli naše rodina sem tam chodívala do místního muzea pro děti, které sestávalo vlastně jen z nejrůznějších bublifuků a starých šutrů a podobných věcí pro mrňata. Ale kvůli tomu jsme tam nechodili. Chodili jsme tam proto, že v neděli tam dávali popkorn zdarma a k němu „navíc ještě“ kouzelnické představení Mořice Magického. Mořic byl starý. Nemyslím tím starý jako děda nebo praděda. Myslím prastarý. Tak hrozně starý, že svíčky na jeho narozeninovém dortu stály víc než dort samotný. Tak starý, že vzpomínky měl ještě černobílé. A ty jeho triky! Ty byly nejhorší. Jeden z nich spočíval v tom, že z trouby gramofonu vyčaroval holubici. Z gramofonu! Tomu chlapovi bylo aspoň tisíc
_ 16 _
Zpoved_JP.indd 16
24.11.2016 13:41:32
let. Pokaždé, když jsme byli na jeho představení, se ke mně Florentýna nahnula, abych jí mohl šeptat svoje vtipné poznámky. „Mořic je tak starý,“ šeptal jsem, „že vysvědčení měl psané v hieroglyfech.“ Flo si musela dát ruku přes pusu, aby zadusila smích. „Je tak starý,“ pokračoval jsem, „že když se narodil, tak na Mrtvé moře teprve něco lezlo.“ V tu neděli si ale bohužel ani jeden z nás nevšiml, že Mořic Magický zpozoroval, jak si z jeho vystoupení děláme legraci. „Holčičko,“ řekl a zastavil se před námi s nerudně vyhlížejícím králíkem v ruce. „S kým si to tady šeptáš?“ „To je můj brácha,“ odpověděla Flo. „Jmenuje se Jonatán.“ „Hm,“ poznamenal Mořic a přikývnul. „A co tak velevtipného Jonatán řekl?“ Florentýně zrudly tváře do barvy jejích vlasů. Hanbou se kousla do rtu. „No…,“ začala, „podle něj jste… starý. A šarlatán. Jonatán říkal, že nic z tohodle není skutečné.“
_ 17 _
Zpoved_JP.indd 17
24.11.2016 13:41:32
„Aha,“ řekl Mořic. „Nic naplat, svět je plný lidí, kteří se na kouzla dívají skrz prsty.“ Mořic se pokusil okázale mávnout pláštěm, ale hnul si zády a schlíple se o holi odbelhal na druhou stranu pódia. „Skeptici tvrdí, že kouzla jsou jen iluze. A víte vy co? Nemusíte ani otevřít pusu a stejně jim to můžete vyvrátit. Potřebujete jen tohle.“ Mořic vytáhl z kapsy vestičky starý rozbitý kompas. Vypadal stejně starý, jako byl on sám, a šipka ukazovala jen jedním směrem: přímo na osobu, která ho držela. „Pojď sem, holčičko. Budeš moje asistentka.“ Flo se zvedla a zdráhavě vylezla za Mořicem na jeviště. Píchla mě výčitka svědomí a doufal jsem, že ségru nestrčí do bedny a neprošpikuje meči. „Vezmi si tohle,“ řekl Mořic. Podal Florentýně kompas. „Nechám tě zmizet,“ oznámil. Přešel ke skříni o velikosti člověka, otevřel dveře a pokynul, aby si vlezla dovnitř. Když to udělala, dveře za ní zavřel.
_ 18 _
Zpoved_JP.indd 18
24.11.2016 13:41:32
„Čáry máry fuk!“ vykřikl. Nedokázal jsem si pomoct, obrátil jsem oči v sloup. Ale potom jsem se naprosto zděsil, když Mořic dveře zase otevřel a Flo byla pryč! Davem projel vzrušený šepot. „A teď, Florentýno,“ zahalekal, „na ten kompas třikrát poklepej a budeš zpátky.“ Mořic skříň zavřel, počkal na troje zaklepání, a když dveře otevřel, BÁC! Byla tam. Publikum bylo samozřejmě u vytržení a starý Mořic se klaněl (nebo možná ne – těžko říct, jelikož už předtím chodil dost nahrbeně). Florentýna se mu kompas pokusila vrátit, ale Mořic zavrtěl hlavou a vtiskl jí ho do dlaně. „Svět je záhada s velkým Z,“ pronesl Mořic. „Nemožné je možné. A zdá se mi, že ty, Florentýno, jsi ten typ holčičky, která ví, že skutečnost, kterou vidíš ty a kterou vidí ostatní, nemusí být tatáž.“
_ 19 _
Zpoved_JP.indd 19
24.11.2016 13:41:32
Kapitola sedm
NAPROSTÝ ŠOK
Druhý den jsem si pohrával s kompasem z té kouzelnické show a snažil se nechat zmizet našeho jezevčíka Ferdinanda, když vtom jsem uslyšel, jak rodiče vešli do ložnice, kterou měli vedle. Stěny v naší domácnosti jsou tenké jako papír, a tak jsem vyslechl rozhovor, který mi změnil život. „Myslíš,“ slyšel jsem říct mamku, „že existuje něco jako přehnaná představivost?“ „Je to možné,“ odpověděl taťka. „Možná jsme ji neměli vychovávat kolem všech těch maňásků. Možná ji všechny ty vykulené oči a mluvící hlavy popletly.“ Zaslechnul jsem, jak mamka vzdychla. „A neměli jsme tu její hru hrát tak dlouho. Palanda byla jedna věc, ale prostírat další místo u stolu? Kartáček
_ 20 _
Zpoved_JP.indd 20
24.11.2016 13:41:32