Issuu

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/20/18 11:28 AM Stránka 1

VLČÍ PROCES Neil Mackay

KNIŽNÍ KLUB

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/16/18 11:51 AM Stránka 2

Neil Mackay Vlčí proces Z anglického originálu The Wolf Trial, vydaného nakladatelstvím Freight Books v Glasgowě roku 2016, přeložila Věra Klásková Obálku a sazbu navrhla Kateřina Stárková Redigoval Pavel Kořínek Odpovědný redaktor Vojtěch Staněk Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 416 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9678. publikaci Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/16/18 11:51 AM Stránka 3

Pro moje milované vlkodláčky, Niamh a Caitie

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/16/18 11:51 AM Stránka 5

PROLOG Slavné a otevřené svědectví Williama Loose, známého jakožto Mistr Holanďan z Glasgowa.

Můj příběh je nyní tak starý – protože tak věkovitý jsem i já –, že rozpomínat se na úlohu, již jsem v něm sehrál já sám, je jako hledat v paměti literární postavu, kterou do svého díla vymyslel před mnoha léty jiný spisovatel. Už nejsem onen muž, jímž jsem býval tehdy v Bideburgu – ostatně, tenkrát jsem byl vlastně pouhý chlapec. Stejně jako z dlouho putující lodi Théseovy, která měla nový stěžeň, doplňovaná vesla, pospravované paluby a vyměněnou galionovou figuru, ani ze mě už nezůstalo nic, co by tehdy bylo částí mne. Hoch je ten tam, na jeho místě trůní stařec, což je truchlivé, protože jsem býval hoch hezký; nemluvím však samo sebou jen o změnách ve tváři a po těle. Jiná je totiž i půda, po které chodím, jazyk, jímž hovořím, a povaha lidí, mezi kterými žiji. Snad ale zůstal trochu stejný alespoň duch těch dob – historie se ve skutečnosti nemění, což je teze, ve které by moji žáci jen s obtížemi nalézali smysl, kdybych byl ovšem ve věku, kdy bych ještě vyučoval, anebo ve věku, kdy na výuce a učení ještě záleží víc nežli na strojené přívětivosti a pózách, ačkoli v mládí jsem se takových pošetilostí též dopouštěl hojně ve snaze dokázat svou pravdu, totiž

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/16/18 11:51 AM Stránka 6

Neil Mackay

že nic se nemění. Moji učitelé mě považovali za povrchního blouda překypujícího pýchou, jímž jsem snad – ke své vlastní necti – možná i byl. Mým dnešním domovem (přestože domov je příliš honosné a přesné slovo, takže spíše místem, kde těch šedesát či více let žiji) je Skotsko, chladné a skalnaté. Až takhle daleko se mi tenkrát podařilo utrhnout z kořenů svého mládí. Mohl jsem utéci do Moskvy nebo do Maghrebu, avšak život mezi Rusy nebo mezi musulmany by mě byl zabil, jak jsem se domníval. Připadal mi příliš surový a cizí. Britové jsou divoši, které vcelku snáším, a v jejich jazyce, tak blízkém mé rodné němčině, se cítím pohodlně. Rusové hovoří jazykem hvozdu a stepi, Arabové jazykem pouště. Angličtina s němčinou jsou sesterské jazyky polí, lesů a městeček Evropy. Vrátíme-li se do časů před počátkem dějin a civilizace, máme společnou krev. S lítostí si představuji, co by si jen pomysleli moji drazí, předrazí rodiče, kdyby shlédli dolů z nebes a uviděli svého jediného syna ve Skotsku. Matka by se smála a obrátila by se k otci se slovy, že jsem ho tedy pěkně převezl, protože když jsem byl kluk, ten starý blázen vždycky tvrdil, že se držím matčiny zástěry a jaktěživ si netroufnu do světa. Ale i on mě velice rád viděl po svém boku. Když jsem byl maličký, v zadní místnosti své tiskařské dílny mě učil číst v mapách a vzpomínám si, jak mi na jedné stránce ukazoval Británii a Irsko. Voněl po inkoustu a sladkém octě jako čerstvý papír a řekl mi, že tyhle ostrovy vyhlížejí jako dlouhonohá čarodějnice, která chová v náručí medvídě. A já dneska dřepím na krempě klobouku téhle čarodějnice – v Glasgowě, kde právě píšu ve svém bytě v Auld Pedegogy, jak Skotové, drsní a zároveň svérázní, nazývají svou akademii. Je to obstojný vzdělávací ústav, ačkoli jádro výuky pramálo zohledňuje moderní disciplíny, jako je správa státu a politická filozofie. V právničině, jazycích, matematice, rétorice a historii univerzita vyniká, takže i když matematika není zrovna mou silnou stránkou, dobře jsem mezi zdejší profesory zapadl. Tenhle starý byt jsem dostal jako výsluhu. Nyní, ve svých téměř osmdesáti, už vyučuji zřídka, tedy pokud vůbec. Svět se mi zúžil – v těchto dnech ujdu nanejvýš pár set yardů z horní části města a Rattan Row, kde mám svůj byt, ke staré Dominikánské síni u černých bratří na High Street, abych vyslechl

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/16/18 11:51 AM Stránka 7

VLČÍ PROCES

přednášku, pokud sem k nám zavítá na návštěvu nějaký slovutný profesor. Jenomže k tomu nedochází častěji než jednou do měsíce. Pro každého, kdo zrovna netouží po klidu a osamění, je tohle město pořádný vystrkov. Po zbytek času se držím doma a začal jsem se nudit – a nuda je matkou hříchu a dítětem nevědomosti. Přečetl jsem všechny knihy, které si kdy budu potřebovat přečíst, a osvojil jsem si kdejakou vědeckou disciplínu, jež mě zajímá. Na ženy, sport a pití je moje tělo příliš staré. Jestliže se zastavím, umřu. A tak abych se před umíráním zachránil, rozhodl jsem se psát, ale poněvadž nejsem mužem obdařeným fantazií ani představivostí, jediný příběh, který musím napsat, se skládá z tkaniva mého života. Ovšem tenhle můj život je záplatovaný plášť: jeho látku tvoří většinou fádní hnědá kostka z fortelné anglické vlny, která neposkytuje oku nic zajímavého. Nápadně z ní však vyvstává jedna ze záplat, jež se nachází přímo na mém srdci. Je protkána hedvábím v nejlepších odstínech červeni, zlata a indiga a vzorovaly a přišívaly ji perské švadleny rukama obratnýma a přesnýma jako hvězdy pohybující se ve svých drahách. Tato záplata vypráví příběh z doby, kterou jsem strávil s právníkem Paulem Melchoirem v Bideburgu, a o procesu s Petrem Stumpfem, souzeným jako vlkodlak – a o tomhle soudu zde podám čestné a pravdivé svědectví. Když mě Paulus vzal s sebou do Bideburgu, byl jsem šestnáctiletý chlapec. Už čtyři roky jsem byl jeho žákem – a to žákem vynikajícím. Paulus se znal v dětství s mou tetou, sestrou mé matky. Zemřela v Münsteru spolu s Paulovou rodinou, ale nikoli bok po boku. K jejich úmrtí došlo v posledních dnech městských rebelií, kdy se zabíjelo na každém rohu. Teta zahynula na tržním náměstí, zatímco Paulus přišel o rodinu na schodech tiskařského krámu svého otce. Ale nebylo to staré rodinné přátelství ani stavovská solidarita, co Paula přimělo, aby se mě ujal a poslal mě na svou univerzitu tak, jako to udělal s mnoha jinými hochy (a pokud to jen trochu šlo, řadě dívek z chudších poměrů zajistil zaměstnání, či dokonce sňatek u soudního dvora). Paulus si mě vybral, poněvadž jsem byl chytrý (a věděl jsem to o sobě) a poněvadž mu bylo jasné, že nejsem předurčen k žádné otročině, kterou by mi moje společenská vrstva a rodina přiřkly jakožto osud. V oněch dnech se chudák mohl pomocí vlastního rozumu a osobnosti dopracovat k bohatství a postavení rychleji, než je tomu dnes.

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/16/18 11:51 AM Stránka 8

Neil Mackay

V době, kdy se moje učitelování nachýlilo ke konci, už jsem snad dvacet let nebo ještě déle neviděl, že by do mé koleje nastoupil chlapec z chudé rodiny – bránilo jim v tom obecně panující snobství a rovněž nedostatek peněz. A tak společnost degeneruje, jelikož musí povznášet a vychovávat jiné, aby vychovala samu sebe. Já už jsem však moc starý na to, abych to napravil. Ne že bych se ztotožňoval s mýty astrologie, tedy s tím, že lidské štěstí či charakter jsou určovány daty, ale Paulus byl zapuštěn do mého vlastního osudu snad všemi pohyby, které činí vesmír pod jménem Osud. Vím, že tato hybná síla není Bůh, ba ani bůh, leč mechanická část existence nekonečna. Důkaz, že mě život připoutal k Paulovi, nespočívá v pověrách, nýbrž v číslech. Nejsem si jist, co tato čísla znamenají, ale někde se v nich skrývá odpověď stejně, jako platí, že prostřednictvím čísel lze získat odpověď na všechno ze známého i neznámého světa. Možná nejsem žádný velký matematik, rozhodně ne žádný Pýthagorás, ale číst umím a Augustin z Hippony pravil, že podle něho jsou čísla univerzálním jazykem, který používá božstvo k tomu, aby potvrzovalo lidem pravdu. Chápejte tedy jako důkaz toto: moje matka a otec se vzali 24. června 1535 – pokud si tohle datum přeložíte po numerologickém způsobu, dostanete čísla dvacet čtyři, šest, patnáct a třicet pět. Oddáni byli přesně toho dne, kdy padl Münster, ačkoli byli od toho vraždění vzdáleni týden pěší chůze, protože bydleli u Rýna, ve vesničce jménem Kirchborn, kde v jejich svatební den panoval klid, zatímco se Münster hromově řítil k zemi v ohni a zkáze. A v den, kdy Münster padl, vstoupil Paulus městskými branami na krvavé pole vstříc novému životu. I jeho vychovali z rozmaru cizí lidé tak, jako on později vychoval mne, a to ze stejného důvodu, neboť si ho povšimli pro jeho rozum – poskytli mu vzdělání a šanci nechat se přetvořit. A i tady sehrála svou úlohu čísla: i Paulovi bylo dvanáct stejně jako mně, když mě vybral pro studium na koleji. Dvanáct let ode dne, kdy Münster padl, 24. června 1547, jsem se narodil já. Datum dvacátého čtvrtého června se opakuje pořád dokola. Pokud se číslice, z nichž se skládá, rozloží podle pravidel numerologie, dostaneme dvojku, čtyřku a šestku, a když je sečteme, vyjde nám opět číslo dvanáct. To je prý samo o sobě číslo magické – jen si vzpomeňte na izraelské kmeny, Kristovy učedníky, počet měsíců v roce, počet souhvězdí zvěrokruhu.

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/16/18 11:51 AM Stránka 9

VLČÍ PROCES

Pro Hebrejce, kteří vymysleli nadpřirozené studium čísel, dvanáctka představuje dokonalost, vládu, nebeský řád. Zdá se tudíž, že můj život obestírá síť číslic, jež mě spojuje s Paulem, a přece je tento závoj příliš temný a těžký, než aby se dal prohlédnout a aby bylo možno stanovit jeho význam – tedy kromě faktu, že nějaký význam mít musí. Čísla hovoří jasně: Paulus si mě vzal do své péče ve čtvrtém měsíci roku, v den dvacátý šestý – čtyřka, dvojka, šestka, což je obrácené pořadí numerologického obsazení data měsíce června, dne dvacátého čtvrtého: šest, dva, čtyři. K Bideburgu se však žádná čísla nevztahují, a i tomu bych přiřkl určitý význam. Do Bideburgu jsem přišel coby šestnáctiletý. Do města jsme přijeli 8. července 1563, abychom vedli proces s Petrem Stumpfem. Kombinací ani sčítáním těchto číslic nedostaneme žádný vzorec, který by platil pro zbytek mého života. Osmička, sedmička, jednička, pětka, patnáctka, šestka, trojka, šedesát tři – tohle mi nic neříká. Z toho jsem si vyvodil, že čas, který jsem strávil v Bideburgu, byl obdobím zkaženosti a rozpadu, obdobím, na něž neplatily žádné vzorce určené pro můj osud či mechaniku vesmíru, že se můj čas v Bideburgu snažil narušit rytmy a opakování mého života a zničit mě, ale to se nepodařilo, jelikož se čísla vrátila stejně jako já. Řadu měsíců po Bideburgu jsou číslice i ono datum, dva, čtyři a šest, zase zpátky: 24. června následujícího roku jsem odjel do Anglie, do Londýna, a zachránil si život. O rok později jsem byl ve Skotsku. Začal jsem se však 24. června děsit, protože teď, když je ze mne stařec, jehož lze zastihnout v Glasgowě – zajisté že na univerzitě –, věřím, že 24. červen bude datem mé smrti, ačkoli co se roku týče, doufám, že takovou skutečnost předem znát nebudu. Nicméně moje srdce plní strachem ještě další fazeta vědy o číslech: pokud totiž začnu pracovat s prvním klíčovým datem, tedy s dvacátým čtvrtým červnem 1535, což je den, kdy padl Münster a kdy měli moji rodiče svatbu, a v souladu s pravidly numerologie je sečtu jako dvacet čtyři, šest, patnáct a třicet pět, vyjde mi číslo osmdesát. A to je věk, jehož se dožiju o příštích narozeninách. Můj příběh však nepojednává o numerologii, ani o mém útěku z Bideburgu a z Münsteru, třebaže Münster změnil chod světa; nevypráví ani o Pau-

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/16/18 11:51 AM Stránka 10

Neil Mackay

lovi, ačkoli mi Paulus změnil život. Můj příběh se zaobírá Petrem Stumpfem, vlkodlakem z Bideburgu, na něhož by se ten, kdo je tak stár jako já, možná upamatoval z brožovaných spisků, které vyšly koncem šedesátých let šestnáctého století. V jednom z nich, který pochází od francouzských tiskařů z Paříže, se najde zmínka dokonce i o mně. V tomto sešitku, jenž nese název „Podrobné pojednání o německém vlkodlakovi Petru Stumpfovi a masakru v Bideburgu“, stojí na straně dvacet osm, že „kromě společnosti právníka a smírčího soudce Paula Melchoira, hlavního vyslance knížete-biskupa, zde bylo i několik dalších osob, včetně soudního ceremoniáře Brana Karfreitaga, vyslance církve, otce Carola Fromma, dále jeho podřízeného, seminaristy Aesopa Jodela, a studenta a notářského sekretáře Paula Melchoira jménem Willie Lessinger“. Tohoto německého studenta Willieho Lessingera, který existuje pouze v onom jediném spisku na oné jediné stránce v jedné jediné větě, si žádná živá duše nemůže v mysli nikdy spojit s Williamem Loosem, holandským učitelem v Glasgowě, který tu sedí a zapisuje události svého ubohého života na papír, aby si ukrátil čas před smrtí. Jsem jediná duše na Zemi, která zná pravdivý příběh o vlkodlaku Stumpfovi, a tak tady skládám dohromady příběh o událostech v Bideburgu ze scén, které jsem viděl na vlastní oči, z faktů, jež shromáždil můj učitel, mistr Paulus, z doby, kterou jsem strávil mezi lidmi toho města, především s Greet (tato mladá žena mě v srdci provází den co den na každé mé cestě), s Divarou, dcerou zmíněného vlkodlaka, a s její matkou, která se na něj provdala. A konečně i s dívenkou Rózou, drobnou můrkou ztracenou uprostřed noci. Tenhle příběh je plný mužů, ale já do něj vkládám i vyprávění o těchto ženách a dívkách. Jak sami uvidíte, ony si v něm ostatně vedly lépe. Muži melou pantem a dělají kravál, zatímco když se ženy dají do zpěvu, přestože k tomu dostanou příležitost jen zřídka, ten zvuk zazvoní hlasitým, čistým tónem. Ale většinou moje povědomí o této historii pochází ze slov, která jsem si vyměňoval se samotným Stumpfem, jelikož jsem se během dnů před soudním procesem sice nestal jeho strážcem, ani přítelem, ale stal se ze mě jeho pozorovatel a já jsem začal toho vlkodlaka (či co to vlastně sedělo v oné dvojité kleci za stvoření) poznávat a hovořit s ním.

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/16/18 11:51 AM Stránka 11

KAPITOLA PRVNÍ Celá historie se započíná od právníka Paula, který dozíral na proces s vlkodlakem Petrem Stumpfem, vyústivší v masakr v městě Bideburgu.

O vlkodlakovi z Bideburgu jsem slyšel dávno předtím, než jsme se do toho města vůbec vydali. Slyšeli o něm ostatně všichni: i oddíl strážných, kteří byli do Bideburgu před sedmi lety vysláni, aby dotyčného tvora chytili a zabili, a kteří tam sice strávili dva týdny, leč nenašli nic. Vlk lovil v lesích a horách všude kolem Bideburgu; pohřešovalo se mnoho lidí a přibližně dvanáct jich prý bylo na vřesovišti nalezeno mrtvých, rozsápaných na kusy a zčásti sežraných. Nesetkal jsem se s nikým, kdo by zmíněné město znal z vlastní zkušenosti – všeobecně se mělo za to, že se jedná o poklidné městečko, terorizované tímhle stvořením, jež krade místním obyvatelům děti a za měsíčního svitu požírá lidi, neboť podle toho, co se vypráví, mají právě tohle vlkodlaci ve zvyku. V zemi, kde žiju teď, lidé o vlkodlacích nevědí nic. Samozřejmě mají svoje co do podoby nestálé tvory jako třeba ženy, které se mění v ryby, ale rozhodně nic na způsob vlkodlaka, což je člověk stižený prokletím ďábla a zároveň vlčí krve, takže v noci běhá, zabíjí a žere maso lidských bytostí. Někteří tvrdí, že existují zvláštní prostředky, jimiž lze tyto tvory zabít, třeba stříbrná čepel či kulka nebo určité kouzlo, které vás před nimi dokáže ochránit, ale to jsou báchorky pro děti.

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/16/18 11:51 AM Stránka 12

Neil Mackay

Než jsme do Bideburgu odjeli s cílem hledat fakta, nikoli pověry, poradili jsme se s knihami, se zákonem a s vědou, a pokud mi ve chvíli, kdy jsme s Paulem odjížděli, bylo známo, existoval pouze jediný způsob, jak vlkodlaka zabít, a to ten, jímž byste zabíjeli člověka, býka, koně nebo levharta: přesný vstřel do přesně určeného místa (do srdce či do hlavy), přesné bodnutí, oheň, utopení, uškrcení či utětí hlavy. Všechny tyto metody by vlkodlaka zabily stejně spolehlivě jako každého jiného tvora, poněvadž vlkodlak je živý; nedá se však zabít tak snadno jako člověk nebo levhart, býk či kůň, neboť má tělo, sílu, moc a prudkost vlka a mazanost a rozum člověčí. Ďábelská to kombinace! Když jsme se do onoho města vydávali, všichni jsme věděli, že vlk byl chycen a proměnil se zpátky v člověka – tak zněla zpráva, jež přišla z Bideburgu a dovolávala se pozornosti soudního dvora a zákona. Podle toho, co se o vlkodlacích šuškalo, se muž nebo žena – anebo koneckonců i dítě, jelikož tohle se podle různých historek mohlo stát též – proměňuje do zvířecí podoby jedině po soumraku, ačkoli jiní tvrdí, že pouze při měsíci. Když Paulus obdržel svůj pověřovací list a sdělil mi, že ho mám doprovázet, abychom v Bideburgu připravili lidský soud pro vlka, řekl, že takoví tvorové neexistují – že budeme soudit člověka. Otázal jsem se ho: „Pane, jak můžete tohle vědět?“ „Protože takoví tvorové neexistují,“ odvětil. „Neznáme všechno, co existuje,“ řekl jsem. „Kdyby vlkodlakové existovali, Willie, už bych byl nějakého viděl.“ „Anglii jste neviděl, pane, a přece existuje.“ Směl jsem být troufalý, a někdo by to dokonce označil za drzost, avšak Paulus mě k tomu vybízel, a kdybych mu příliš lízal paty nebo služebníčkoval, tvrdě by si do mě zaryl. „Anglii jsem viděl,“ pronesl. „Strávil jsem tam měsíc. Zkus najít lepší příklad.“ Trochu jsem se začervenal. Každý životní čin, který jsem ještě nezakusil, Paulus už dvakrát vykonal. V žádné diskusi, kterou jsme spolu vedli, jsem ho neměl jak porazit – přestože mi Paulus nechtěl při těchto utkáních ubližovat, byl jsem věčně na ústupu (pokud možno s co nejmenší ostudou). Bylo

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/16/18 11:51 AM Stránka 13

VLČÍ PROCES

to, jako když vás otec učí coby chlapce zápasit a přišpendlí vás k zemi, aniž vám zláme vaz. „Neviděl jste…“ A odmlčel jsem se, poněvadž jsem vymýšlel, jak ho přimět, aby udělal chybu, a zmást ho. „Neviděl jste mého nejlepšího kamaráda Dolfiho – z toho domu vzadu.“ „Ne, ale existuje.“ „Jenže jste ho neviděl – jak to tedy můžete vědět?“ „Protože jsi mi o něm povídal a ty jsi spolehlivý svědek. A je uvěřitelné, že máš kamaráda jménem Dolfi, i když to zní dost nudně.“ „On nudný není. A já třeba lžu!“ „Jestli lžeš, pak Dolfi neexistuje.“ „Aha,“ opáčil jsem a tiše jsem na něj zavrčel. „Aha! To nic, Willie. Prohrál jsi, hafane. Neměl bych tě poslat zpátky do třídy logiky?“ „Ale…,“ načal jsem větu. „Tak ještě jeden pokus.“ „Boha jste neviděl – a on existuje.“ Past sklapla, pomyslel jsem si. Tohle jsem měl v záloze jakožto poslední zbraň. „A ty jsi Boha viděl?“ zeptal se mě. „Ne.“ „Takže ti děkuji, Willie. Domnívám se, že náš drobný dialog dospěl ke svému přirozenému závěru.“ „Pane, nemohu si myslet, že říkáte, co si myslím, že říkáte.“ A zavrtěl jsem nad ním hlavou, jako bych ho posměšně huboval. „Copak je tohle za překroucenou gramatiku, Willie? Myslet si můžeš, co se ti zlíbí – já tu nejsem od toho, abych ti vykládal, co si máš myslet. Ty jsi tady, abys mě následoval a dělal, co řeknu, a učil se, ať se ti to líbí, nebo nelíbí.“ Sedl si ke svému stolu a sestavil mi seznam povinností: jaké zásoby budou potřeba, jaké knihy budou požadovány a kam všechno po našem odjezdu poslat, jakmile bude sbaleno. Venku před univerzitou se strhl hluk a Paulus zvýšil hlas, aby ho bylo slyšet. Vládlo příliš velké vedro a dusno, než abychom okno zavírali.

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/16/18 11:51 AM Stránka 14

Neil Mackay

Nakázal mi, ať udělám soupisku ostatních členů společnosti – měli nás doprovázet další vzdělanci, tedy jakýsi kněz s pobočníkem, a přidělen nám byl nevelký oddíl stráží. Musel jsem vytvořit itinerář, zkontrolovat seznamy, zajistit povolení a průvodní glejty. Nakonec Paulus sepsal seznam nástrojů k zapůjčení z městské věznice – nástrojů mučicích a popravčích. Řekl, že na ně a na zbraně a munici bude potřeba zvláštní vůz. Abychom přepravili zásoby přes hory, jakmile vůz a káry už dál neprojedou, potřebovali jsme i šest nákladních mul a koně pro sebe. Kdybychom od začátku cesty používali pouze koně tažné, při přechodu přes hory by nám pochcípali, řekl mi Paulus. Jak se večer blížil, na univerzitě vládla stále rozpustilejší atmosféra – ve městě totiž pobývali jacísi herci. Paulus mě vybídl, ať sebou hodím, protože nechtěl přijít o představení. Stále ještě jsem se snažil spočítat, kolik vína bude pro naši společnost zapotřebí. Zatímco mi dával instrukce, popíjel, takže byl poněkud rozjařený, nikoli však opilý. Nádvoří pod oknem jeho bytu se začalo zaplňovat studenty, zatímco herci stavěli scénu. Paulus vyhlédl z okna. „Strašně jsem toužil být hercem,“ řekl. Otázal jsem se ho, jak to přišlo, že je tím, kým je. Pravda, nepodal jsem to takto bez obalu, spíš jsem se zeptal, proč se tedy v mládí hercem nestal a utekl od toho. Vzápětí mi počal vyprávět o svém životě, kdy jakožto chlapec pobýval v Münsteru během vzbouření a ve dnech Jana z Leidenu, Knipperdollinga, svaté chudiny a společnosti všech dobrých mezi lidmi – o životě věčném na Zemi, o životě vojáka vzkříšeného Krista. Svůj příběh mi však sděloval po částech a drobtech, tenkrát večer utrousil kousek, další pak nazítří, když jsme přejížděli pláň před městem; s větším dílem toho vyprávění jsem se seznámil, když jsme tábořili v horách, ale nejvíc jsem se toho dozvěděl během našeho pobytu v Bideburgu a oné poslední noci, kdy byla naše skupinka ještě pohromadě. Jeho příběh by mě měl vyděsit. Na první poslech se jednalo o příběh kacíře, který lhal a předstíral, že přijímá Krista, v srdci však zůstával kacířem. Jenomže tohle nebyl příběh kacíře, ale příběh muže, který nepřijímal nic. Ne že by byl prázdný, nedokázal se však držet pravdy jiných lidí ani věřit

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/16/18 11:51 AM Stránka 15

VLČÍ PROCES

tomu, v co jiní věří, kvůli cejchu, který do měkké tkáně jeho srdce či duše vtiskl Münster, a já věřím a nyní prohlašuji, že můj přítel Paulus duši měl, a zatímco píši, tato duše vzkvétá.

* * * Než však pokročíme dále, než přijde Bideburg, něco vám teď povím: Stumpf tvrdil, že žádný vlkodlak není. Bez obalu mi řekl, že vlkodlaci zabíjejí při měsíci, kdežto on jaktěživ při měsíci nezabíjel. Za měsíčního svitu by totiž bylo na člověka při vraždění vidět. Svým zpěvavým, venkovsky měkkým hlasem se mi Stumpf svěřil: „Při měsíci jsem místo toho běhal po lese sám – běhal jsem po úbočích svých nejhlubších lesů a kopců.“ Popsal mi, jak se svlékl na velikém kameni u řeky ve svém lese, svoje teplé pracovní šaty tam nechal a navlékl si opasek sešitý z kůže a kožešiny a pak uháněl bosky, dokud mu neztěžkly nohy, což trvalo dlouho a musel po paměti uběhnout spoustu dusavých kroků. Když dochvátal k oblíbenému stromu – byl to olbřímí dub, který se vypínal uprostřed jeho lesa –, vyšplhal do koruny až nahoru a tam, v nejvyšších větvích, hřadoval pod měsícem. A k velikému měsíci s boží tváří, prastarou a žulovou, se na stromě, jemuž vítr rozhoupával listy, modlil. Stumpf mi nesdělil tajná slova své modlitby a já jsem nebyl z těch, kdo by ho mučením nutili, aby jim je odhalil; řekl mi však, že žádal o vytrvalost – a tohle jsem považoval na dost poctivou úlitbu pravdě. Pravil, že cítil, jak měsíc promlouvá k jeho srdci. Prý žádal o vytrvalost, aby dokázal žít ve světě dole, pod měsícem. Aby strpěl život mezi lidmi. Aby se smířil s tím, že se nikdy neprojde po stříbrném povrchu měsíce a nezůstane s ním o samotě. Tázal jsem se ho, zda je tohle jeho způsob vyjádření skutečnosti, že coby hříšník bude navždy odvrácen od tváře Boží a nikdy mu nebude dovoleno těšit se z Jeho lásky. Opáčil: „Ne, Willie. O Bohu nemluvím. Mluvím o měsíci.“ Stumpf řekl, že když se modlil, hleděl do dálky přes chvějící se špičky svého lesa, k Bideburgu ležícímu dole, ve stínu Steipplingerských hor. Postavil se, jednou paží se kvůli lepší rovnováze přichytil kmene a pak začal dlouze a tvrdě, z hloubi útrob, vysílat směrem k městu spršky vlastní

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/16/18 11:51 AM Stránka 16

Neil Mackay

teplé moči, stříbřící noční vzduch, a vlhké kapky dopadaly na listí a na vrcholy stromů dole. Slezl ze stromu a zvolna se vrátil k velikému balvanu u řeky, kde zanechal oděv; cestou hladil jemnou kožešinu na opasku. Zatímco měsíc zapadal a obloha hrála do růžova a do purpurova, oblékl se a pak šel domů do postele, ke své manželce a rodině a k práci a životu, který ho čekal ráno, zítra. Opasek si pečlivě zastrčil pod košili a popleskal ho pro štěstí. Když tak o tom uvažuji, dospívám k předpokladu, že vlkodlak věřil jen v jedinou věc, kterou neviděl na vlastní oči: ve štěstí.

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/16/18 11:51 AM Stránka 17

KAPITOLA DRUHÁ Dříve než společnost vyrazí do Bideburgu, předvedou hostující herci na nádvoří univerzity komedii a tragédii.

Příběh, jaký se vám nyní chystám vypovědět, by se měl pro zdůraznění nálady odehrávat na sněhu, avšak ten můj se započíná v rozpuku léta, v měsíci červenci – a tehdy bylo počasí horké. Skupina herců strávila na univerzitě konec semestru a večer předtím, než jsme město Bideburg opustili, odehrála svoje poslední představení. Nádvoří se hemžilo studenty, kteří postávali, bloumali sem tam a vyčkávali. Sledoval jsem je z okna Paulovy pracovny, zatímco jsem chystal všechno, co jsme potřebovali na cestu (balil jsem knihy, peníze, papíry, inkoust, zbraně, oblečení, jídlo a pití), a pak jsem naše zavazadla nechal u jižní městské brány u jednoho z našich strážných, abychom si tam spolu se zbytkem našeho společenství mohli ráno, cestou do Bideburgu, tohle všechno vyzvednout. Vrátil jsem se na univerzitu, na hranaté nádvoří, kde už byla hlava na hlavě, poněvadž se na vystoupení herců sešla snad více než stovka studentů. Jeviště sestávající ze dvou vysokých těžkých kár, spřažených dohromady, se nacházelo tam, kde stálo poslední dva týdny, po celou dobu, co semestr uhasínal: uprostřed nádvoří, takže se diváci mohli dívat na představení ze všech stran. Téměř celý ten dav se chystal přihlížet vestoje, ačkoli profesoři a univerzitní úředníci měli k dispozici sedadla, umístěná na vysokém lešení u zadní stěny

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/16/18 11:51 AM Stránka 18

Neil Mackay

nádvoří, aby viděli na scénu přes hlavy studentů. K tomuto lešení (bylo postaveno hned toho dne, kdy herci do města přijeli) jsem tudíž došel a vystoupal jsem po schodech k lavicím a sedačkám, které na něm stály. Sedadel zde byly tři řady a Paulus si hověl v té přední, kousek od prostředka. Zrovna se předkláněl a bavil se s jedním ze studentů dole na zemi; smáli se a žertovali spolu. Paulus učil v tomto semestru jenom dvě třídy, ale přesto měl kolem sebe spolek mládenců, kteří se okolo něj houfovali, aby se mohli dále zdokonalovat. Dorazil jsem až k němu a čekal jsem, až upoutám jeho pozornost, což netrvalo dlouho, snad jen chvilku, a vypověděl jsem mu, že všechno je zařízeno. Museli jsme už jenom za svítání vstát a u jižní brány se sejít se zbytkem našeho společenství. Poplácal mě po zádech a řekl: „Hodný kluk!“ Vzápětí požádal profesora, sedícího vedle (byl to pán jménem Kluge, který vyučoval matematiku a logiku – tedy pokud si správně vzpomínám, už je to tak dávno!), zda by se o kousíček neodsunul, abych si mohl sednout vedle něj. Při představě, že se bude muset hnout kvůli nějakému studentíkovi pokaňkanému od inkoustu, jako jsem já (o němž se navíc ví, že musí Paulovi při studiu dělat poskoka), vyhlížel Kluge znechuceně, ale poněvadž ho o to žádal Paulus, hnul zadkem a udělal na lavici místo, načež jsem se mezi ně vtěsnal. Paulus mě pleskl po noze a znovu zahlásil: „Hodný kluk, hodný! A teď se podívejme na tu hru.“ Z podlahy zvedl lahvičku, kterou měl stát mezi chodidly, a nabídl mi hlt. „A užij si to!“ Světla ubývalo a nastala noc, osvětlovaná pochodněmi a svíčkami, když na jeviště vyskočil první herec – a že tedy opravdu vyskočil: z nádvoří přímo na prkna nahoře, do výše dospělého muže. Když se překulil, postavil a vystřihl úvodní poklonu, dav už jásal. Herec byl oblečen jako šašek, do pestrobarevného, záplatovaného kostýmu, který byl na lokti a na kolenou natržený, zato na hlavě mu trůnil drahý, důmyslně zdobený klobouk, okrášlený spoustou peří a květin – něco takového by asi nosil na hlavě vysloužilý lancknecht ze selských válek. Vysoké boty mu sahaly po stehna a vypadaly, že by za ně většina lidí mohla vyklopit svůj roční příjem. Pronesl monolog, který se z poděkování městu, jež jeho hereckou společnost hostilo, přeonačil v žerty na účet měšťanostů; všichni to brali v dobrém

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/16/18 11:51 AM Stránka 19

VLČÍ PROCES

– vždyť kdo z přítomných už tisíckrát nevyslechl, že se chlapi páří se vším, co se kde šustne, a všechny ženské si rády přihnou? Patronem herců jak ve městě, tak na univerzitě byl Paulus, takže teď měl jakožto jejich přítel sklidit něco opovážlivých narážek, což očekával a hodlal si užít, a zaujal tudíž místo vepředu, aby se mohl této kratochvíle výrazněji účastnit. Šťouchal do mě a smál se jako desetiletý kluk. Šašek promluvil k publiku: „A musíme poděkovat našemu patronovi, Paulu Melchoirovi. Víme, že ačkoli je vpravdě světec, stále je i učencem a jako takový má pramálo času na relikvie. Nicméně jsem zjistil, že přece jen vlastní dvě svaté relikvie, které uchovává v míšku mezi nohama. Všichni studenti žadoní, aby mohli tyto svaté kameny políbit – no ano, právě tohle to je: kameny, které David vložil do svého praku, aby jimi zabil Goliáše! –, avšak žádný na ně dosud svoje rty nevložil. Jak jsme se všichni dozvěděli, Paulus se více stará o vzdělávání ženského pohlaví, je tedy velice pokrokového smýšlení, a tak svoje vzácné kameny nabízí toliko rtům mladých dam z města a jejich matinek v naději, že je tyto požehnané relikvie povznesou – a jeho taktéž!“ A šašek zakřepčil po jevišti se založenými pažemi jako vilný Priapos. Paulus se zasmál a zatleskal, načež křikl v odpověď: „Pane, máte štěstí, že nevlastníte tytéž kameny jako já, poněvadž ve společnosti mužů, jako jste vy sám, bratrů na jevišti, by se vaše kameny ocitly v mužských rukou už dávno. Ačkoli se obávám, že vy byste si takovou opovážlivost náramně užíval!“ A takhle to chvíli pokračovalo: všeobecně známí profesoři, úřednictvo z univerzity a studenti zasypávali rozmarnými špílci herce na jevišti, který se nedal a většinu z nich deklasoval na rudolící rozzářené statisty. Jak tato přehazovaná se slovy pokračovala, publikum se řehtalo a hulákalo stále více, i když vtipy nebyly ani lepší, ani chytřejší. Byla to zábava plynoucí z interakce s hercem, který vyvolal v davu takové veselí – přítomní šaška milovali, klidně by jim mohl říci cokoli, třeba že jejich matky byly kurvy a otcové patřili k synům Sodomy, a jen by je tím víc rozesmál. Nakonec šašek povolal zástup k pořádku, znovu poděkoval a uvedl první kousek (měly se předvádět dva): komedii s názvem Théseus v bludišti, plnou rošťáren, pohlavků a lidí, kteří přes sebe padali. Hra začínala ve chvíli, kdy

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/16/18 11:51 AM Stránka 20

Neil Mackay

Théseus usekne hlavu Mínotaurovi. Než opustí bludiště, uklouzne v kaluži krve, upadne a jakýmsi omylem nastrčí hlavu do uťaté hlavy Mínotaurovy (protože se jednalo o hloupou, ale zábavnou hru právě tohoto druhu). A takhle uvězněný Théseus se tudíž jeví celému světu jako býk a zrůda, které se všichni bojí a kterou všichni nenávidí. Dostane se z bludiště. Když se Ariadna dozví, že pomohla uniknout z labyrintu takovému stvoření (Mínotaurovi), zděsí se a s křikem spadne z jeviště, zatímco dav vyje smíchy. Vysvobozený Théseus-Mínotauros terorizuje palác, ačkoli se o to samozřejmě nijak nesnaží. Publikum nejvíc rozesmávalo, když Thésea s býčí hlavou honily palácové stráže. Protože pořádně neviděl, a nemohl s nimi proto bojovat, jenom před pronásledovateli utíkal a prohlašoval se za prince. „Moji dobří pánové! Pochopte prosím, že jsem Théseus, syn Aegeův, a přišel jsem vás osvobodit od krétského býka. Já nejsem žádná obluda!“ Leč palácové stráže nerozuměly jeho aristokratickému athénskému přízvuku, který byl vyjádřen nóbl němčinou majetných vrstev, a tak se domnívaly, že hovoří jazykem býků a pokřikuje na ně: „Já jsem obluda!“ Konec byl poměrně slabý: Ariadna zázrakem pochopila, co se stalo, a zatímco někdejší vězni z labyrintu zabavili stráže, vysvobodila Thésea z býčí hlavy. Princezna pak s Théseem odpluje zpátky do Athén na plánovanou svatbu. V přestávce mezi hrami Paulus pronesl: „Přemýšlím, jakou další kratochvíli nám nachystali. Obvykle to bývá něco vážnějšího.“ „Možná se pokusí o tragédii o Théseovi,“ řekl jsem. Paulus po mně vrhl unavený pohled a prohodil: „No, hádám, že to by mohlo být zajímavé.“ „Ano, pane,“ opáčil jsem nanejvýš bezstarostně a hbitě, „bylo by zajímavé sledovat, jak ti herci obrátí náladu publika, až budou vyprávět o opuštění Ariadny a Aegeově smrti.“ „Já ten příběh znám, Willie,“ zamumlal už trochu nezřetelně, protože měl dost pod čepicí, třebaže namol ještě nebyl. „Snad by došlo ke katarzi – po komedii následuje tragédie na stejné téma. To by mohlo být docela vzrušující.“

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/16/18 11:51 AM Stránka 21

VLČÍ PROCES

„I teorii znám, Willie. Neber svoje vzdělání tak vážně,“ řekl, ale pousmál se přitom, takže jsem se necítil toliko pošetile ani uraženě, poněvadž to nemyslel ve zlém – takový už byl jeho způsob, jak mi ukázat, že jsem neopeřený nemotora a hňup. Nabídl mi další doušek vína a já jsem přijal, načež se napil také. Pod lešení, kde jsme seděli, se prodrali dva z Paulových mladších studentů a otázali se ho, jak se mu daří a zda se mu představení zamlouvá. „Ten konec byl moc apollinský, já mám rád spíš dionýštinu,“ řekl. „Není to tak správně, Willie?“ Přisvědčil jsem. Pokud se mi někdo vysmíval, neuznal jsem ho za hodna slovní odpovědi. Ten vyšší mládenec – myslím, že se jmenoval Grabel – řekl: „Ale vždyť je to umění, pane!“ „Tohle je zábava, ty kluku pitomá!“ odvětil Paulus. Obrátil se k děkanovi fakulty, který seděl nalevo od něj (já jsem seděl po jeho pravici), a řekl: „Není to tak správně, Vaše Milosti?“ Děkan, který byl zároveň i biskupem, se usmál, jako by si lokl octa, protože žádosti herců, aby mohli uspořádat představení na univerzitní půdě, odmítal, dokud Paulus nepřiměl svoje přátele u dvora, aby mu nařídili něco jiného. Už si nevzpomínám na děkanovo jméno, ale po všech těch letech není divu, protože to rozhodně nebyl muž obdařený valným charismatem. Ti dva studenti čekali – poddajní, ctižádostiví chlapci. „A co si myslíš ty?“ zeptal se Paulus druhého z nich. Tenhle student byl menší a víc při těle, leč způsoby měl příjemnější. „Jako o tom, zda může být zábava uměním, pane?“ „Zajisté,“ řekl Paulus. „Můžeš se dozvědět něco o světě medvědích zápasů.“ A nabídl studentům svou lahvici. „Přeji vám dobrý život, hoši,“ řekl a přiložil si ruku k ústům na znamení, že se smí napít. Poslechli a pak mu lahev podali zpátky. Paulus si z ní lokl a podal mi ji. Otřel jsem si ret, usrkl jsem a on mi lahvici zase vzal a nabídl ji děkanovi: „Pane?“ Děkan nasadil octový úsměv a odvrátil hlavu směrem k jevišti.

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/16/18 11:51 AM Stránka 22

Neil Mackay

„Na viděnou, mládenci,“ odtušil Paulus. Vzdálili se a přitom spolu štěbetali jako dívenky zamilované do místního mladého pána, který jim právě daroval voničku. Zašklebil jsem se. Následoval divadelní kus o Abrahámovi a Izákovi na hoře. Měl velikou sílu – dosud nikdy jsem takovou hru neviděl: na scéně pouze dva herci a hlas Boží, jenž vycházel zpoza jeviště, hlas, který slyšel jenom Abrahám, ale už ne jeho nebohý syn. Skrovné obsazení násobilo hrůzu ze slov, a působilo na mě tím více. A viděl jsem, že dojat je i Paulus, který sedí vedle mě. „Tohle je velice nové a neotřelé pojetí,“ sdělil mi, když představení začalo. Najde se snad jediné dítě, jež by neznalo příběh o proroku Abrahámovi a jeho smlouvě s Bohem? Hra se však odvíjela od zajímavého místa: nezačínala tím, že Abrahámovi dal Bůh bohatství, ani tím, jak Sáru požehnali tři andělé Boží jediným dítětem, Izákem – začátek se odehrával na úpatí hory, kde Bůh Abrahámovi řekl, ať přivede svého syna Izáka, svého jediného právoplatného dědice, a na hoře ho obětuje. Abrahám a Izák se jen rozloučí se služebnictvem a Izák nese dříví, určené na hranici, kterou s otcem postaví, aby mohli na vrcholu hory obětovat Bohu. Izák se táže otce, držícího nůž, co Bohu obětují, protože s sebou nemají žádné obětní zvíře. Abrahám mu poví, že Bůh opatří na zápalnou oběť beránka, a pošle syna po obětině pátrat. Na jevišti zavládlo ticho a klid. Pak Bůh k Abrahámovi promluví hromovým hlasem, zatímco Izák hledá na úbočích hory beránka a přitom všelijak pomlaskává, olizuje si zuby a tleská rukama jako děcko, které chce přilákat štěně – je hluchý vůči Božímu hlasu, jejž slyší pouze jeho otec. Zdálo se, že Boží hlas burácí zpod jeviště. „Přislíbil jsem ti potomstvo početné jako nebeské hvězdy, Abraháme. Tvým dětem jsem slíbil zemi Kénijců, Kenazejců, Kadmonců, Chetejců, Perizejců, Refájců, Emorejců, Kenaánců, Girgašejců a Jebúsejců. Tvé manželce Sáře jsem dal potomka, když už byla neplodná a překročila věk, kdy může děti vůbec nosit. Teď mi dej svého syna Izáka, svého jediného dědice.“ Herec Abraháma se plazil po jevišti jako pes před pánem a štkal. „Ach, pane!“ volal, „pane, já tě miluji, ale dám-li ti svého syna, nebudu mít potomstvo, takže už nebude žádná moje pokrevní linie, která by tento svět zdědila.“

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/16/18 11:51 AM Stránka 23

VLČÍ PROCES

„Budeš mít potomky!“ vzkřikl hlas Boží. „Dej mi život Izákův!“ Paulus do mě dloubl a naklonil se k mému uchu. Šeptl: „Je jako ďábel v mystériích!“ Abrahám žadonil, aby Bůh jeho syna ušetřil, avšak Bůh řekl: „Popřemýšlej, Abraháme, a učiň rozhodnutí.“ Abrahám na scéně mlčky klečel. Z obličeje a očí jsem mu četl, že už už vidí, jak se před jeho potomstvem otvírá svět jako řeka otroků před faraónem, jak se on sám stane králem rodu, který potrvá do skončení času, a že život jednoho z jeho potomků, ačkoli je to jeho jediný právoplatný syn, stojí za založení říše, jež nikdy neskoná. Abrahám zavolal na Boha, že to udělá, a vzápětí Bůh pronesl právě ta slova, která se mi honila hlavou: „Vzdáš se života svého jediného právoplatného syna za slávu být otcem národů?“ Citát z Bible v němčině byl tak přesný, až mě zamrazilo. Paulus se chytil za kolena. Abrahám vyhlížel tak zahanbeně, že div neumřel, ale přikývl, chopil se nože a našel svého syna, který zrovna jukal přes opačný konec jeviště a lákal k sobě beránky. Abrahám potom spolu se synem došel k úbočí hory – herci, kteří leželi na jevišti na břiše, se přitom nakláněli a s námahou se škrábali přes scénu, jako by mohli spadnout a zabít se, pomáhali si navzájem překonávat strouhy a strmé horské hřbety. Abrahám nemluvil, zato Izák se ho pořád vyptával, kde asi takhle vysoko najdou beránka, a často říkal, jak otce miluje a jak je pyšný, že může tuhle oběť vykonat s ním – první oběť ve svém chlapeckém životě. Dospěli na vrchol hory a Abrahám, který dosud ještě nepromluvil, syna popadl a svázal mu ruce a nohy, zatímco chlapec křičel: „Otče, copak jste zešílel? To jsem přece já, Izák, váš jediný právoplatný dědic! Já nejsem beránek!“ Abrahám zaplakal a roztrhl si šat a já jsem si byl jist, že na jevišti umře žalem. Herci nyní nemluvili, ale křičeli, křičeli v jednom kuse, a publikum bylo zděšené, nedokázalo však odejít ani odvrátit zrak. Izák křičel, když byl pokládán na zem, a Abrahám křičel a zápasil sám se sebou i s vlastním tělem,

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/16/18 11:51 AM Stránka 24

Neil Mackay

pak zvedl nůž nad svého chlapce… a přesně ve chvíli, kdy dýkou máchl směrem dolů, Bůh zvolal: „Zadrž svou ruku, Abraháme! Prokázal jsi, že se bojíš svého Pána Boha. Rozvaž syna svého.“ Izák ležel na jevišti a ječel a jeho výkřiky zněly hlasitě a dlouho – neslyšel totiž Boha, zato nad sebou viděl stát otce s nožem zdviženým do vzduchu, jak komusi naslouchá a přikyvuje. Abrahám se pohnul, aby Izákovi přeřezal pouta, a hoch zaplakal: „Miluji vás, otče, nezabíjejte mě! Já přece nejsem beránek.“ A plakal i Abrahám. Osvobodil syna z pout, objal ho a zaplakali spolu. Chlapec vzkřikl: „Proč, otče, proč?“ A Abrahám dlouho nic neříkal. Ozvalo se zabečení (předpokládám, že to byl nějaký efekt, zahraný za scénou na píšťalu) a Abrahám zvedl hlavu ze synova ramene. Pronesl: „Beránek, synu můj, tamhle – uvázl za rohy v houští.“ Izák se obrátil a řekl: „Kde, otče?“ Abrahám vstal a uchopil syna za ruku. „Kde, otče?“ otázal se Izák znovu. Došli k úpatí pódia a Abrahám ukázal do publika (měl jsem pocit, že na mě) a řekl: „Tam, synu můj.“ A Izák opáčil: „Už vidím, otče, teď už vidím.“ Na pódiu vypukl rozruch. Představení netrvalo déle než hodinu, ale publikum řičelo láskou a nadšením – někteří z přítomných se objímali ze samé úlevy, že je po všem, a z radosti, že tenhle zážitek přečkali. Oba herci se ukláněli a složit poklonu přišel i muž, který hrál hlas Boží. Když Bůh předstoupil, plakal jsem (u písní, divadelních her a příběhů, a především básní pláču často), nicméně v slzách tonul i Paulus a většina obecenstva, které stálo před naším pódiem, a dokonce i děkan, ačkoli ten slzy potlačoval a velice mužně si odkašlával, aby se co nejrychleji vzpamatoval. Herci odešli ze scény za hlučného jásotu a mávání. „Umění, příteli můj!“ řekl mi Paulus a ukázal na scénu. Zástup se dal mezitím do pohybu, někteří odcházeli, jiní zůstali na kus řeči a nějaký ten hlt. „Ještě nevím, co si o tom mám myslet, pane,“ prohlásil jsem. „Část mne je zděšená a část v extázi.“

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/16/18 11:51 AM Stránka 25

VLČÍ PROCES

„Zajisté,“ odtušil Paulus. „Velmi dionýské!“ Tohle mě rozčílilo, protože byl zase chytrý a uštěpačný až na půdu, ačkoli by měl stále překypovat dojmy z té divadelní hry stejně jako já, a tak jsem prohodil trochu zostra: „Pane, co tohle znamená? Myslím po takovémto představení.“ „Tohle není hra, kde je znovu nastolen řád, ale hra, která se snaží řád přírody zničit.“ „Jak to, pane?“ otázal jsem se. Ten zápas a šílenství mne prostě dojaly, a když nedošlo ke krveprolití, nakonec se mi ulevilo. Nešlo mi na rozum, jak to, že řád nebyl znovu nastolen, když se přece uskutečnila záchrana rodu a k nám, kdo jsme tu dnes seděli na univerzitním nádvoří a dívali se na představení, směla prostřednictvím Abraháma a Izáka dokráčet historie. Paulus se ke mně naklonil a tak tiše, aby to neslyšel nikdo kolem, mi řekl: „Bůh byl Nemesis. Protivník.“ „To nechápu,“ odvětil jsem. „Mně se na konci ulevilo.“ „Protože Bůh byl mučitel a pak mučení nechal.“ Rozhlédl jsem se, polekán myšlenkou, že by někdo mohl naslouchat. „Bůh byl zlý,“ řekl Paulus. Snad už začínal být trochu opilý. „Dobro prohrálo, zlo zvítězilo. Dobrý člověk byl zlomen. Je to snad něco jiného než zničení řádu v jediné krátké hříčce? Vycházejí ze stařičké Aristotelovy trojí jednoty, kterou, upřímně řečeno, považuji za přeceňovanou a přehnaně obdivovanou. Bůh byl zlo.“ „Buďte raději zticha, pane,“ pronesl jsem a zatřepal rukama ve snaze ho umlčet. I kdyby mě upláceli láskou, rodinou či zlatem, nerad bych Paula viděl před soudem – když cítil, že má jeho intelekt navrch, uměl být arogantní až hrůza. „Já jsem tenhle kousek nenapsal,“ řekl. „Jenom pronáším kritiku. Pokud jsou spisovatel a herci kacíři, není to moje chyba.“ „Pane, ani tohle neříkejte – někdo by to mohl slyšet a uškodit jim.“ „Kdopak by jim škodil?“ tázal se. „Já teď tyhle báječné herce odvedu k sobě do bytu a naliju do nich tolik vína, kolik dokážou vypít, a ty půjdeš se mnou, protože budu potřebovat, abys mě ráno v pět zburcoval, abychom

vlci proces_01 az 416_Sestava 1 2/16/18 11:51 AM Stránka 26

Neil Mackay

se mohli vydat na cestu. Potom, co budu celou noc nasávat s herci, mi bude ráno pod psa.“ Zvedl se na nohy a sešel z pódia. Zamířil ke stánkům, které si herci zřídili za scénou, a já jsem ho následoval. „Pane,“ řekl jsem, „vážně si myslím, že bychom to radši neměli dělat.“ „Koukej ztichnout, ty myšáčku přitroublá!“ okřikl mě. „V pět ráno vstáváme. Než s hordou úzkoprsých kněží, tupých vojáků a taky s tebou, ty myšáčku jeden, odjedu do nějaké zastrčené provincie, hodlám ještě strávit noc plnou zábavy.“ A strčil do mě. „Pane!“ Jeho hrubost mě popudila; jako hrubián se choval, jedině když měl upito. „Co je?“ řekl. „Hraju. No tak pojď, myšáčku!“ A znovu mě postrčil. Pověsil jsem se mu na paty. U něj v bytě herci a spisovatelé pili a zpívali a rozprávěli a Paulus přede všemi těmi chvastouny a hejsky řečnil ostošest, jako by byl něco lepšího než oni. Když tak o tom přemýšlím, nikdy jsem nebyl šťastnější a jistější si sám sebou i svou budoucností nežli oné noci. Večer bzučel hlasy a rozhovory a dalšími písněmi a dramatickými výstupy z her nových i z těch, které by každý z nás mohl odříkat od začátku do konce. Pil jsem a čas se mi zamlžil, a když jsem se probudil na podlaze vedle jakéhosi herce, který měl bradku jako Satan, Paulus mě špičkou boty jemně kopal do boku a hučel: „Vstávej, ty ožralej čertíku – je čas vyrazit do toho zapadákova!“