Mé mamince, která vždycky stojí při mně
Copata_mama.indd 3
2.8.2016 10:45:53
1. Za okny cukrárny se tiše snášel sníh. U kulatých stolečků seděly jen tři postarší dámy s vídeňskou kávou, které si navzájem říkaly „děvčata“. A já nepřítomně přejížděla utěrkou po kávovaru. Právě jsem v duchu přemítala, jestli si dnes místo jógy nevlezu raději do postele s učením, když se otevřely dveře a v nich se objevila Jana s tácem čerstvých větrníků. Jejich vůně s mým žaludkem udělala podobný proces jako tři jízdy na řetězáku za sebou. Pro jistotu jsem se otočila ke dřezu. Na sladké jsem nikdy moc nebyla. Ale to, co se mnou teď dělal pouhý pohled na všechny ty věnečky a rakvičky, bylo alarmující. „Co je ti?“ zeptala se Jana a položila tác s větrníky až příliš blízko mojí čichové zóny. „Ale nic. Jen už ty zákusky nemůžu ani vidět,“ zahrála jsem svou nevolnost do autu. Jana se pobaveně ušklíbla. Sama dřív pracovala na benzince. Potom, co ji dvakrát přepadli, si řekla, že je načase najít si klidnější zaměstnání. Avšak tady klid hraničil přímo s nudou. Žádní drsní motorkáři ani žoviální řidiči kamionů, 5
Copata_mama.indd 5
2.8.2016 10:45:53
jen spousta nerozhodných důchodců a ukňouraných dětí. Zvonkohra nade dveřmi oznámila příchod nových zákazníků. Vešla žena se dvěma malými kluky. Oba měli kulichy s bambulí a vypadali celkem roztomile a neškodně. Dokud nepřiplácli svoje zvědavé obličeje na pult se zákusky, který jsem před deseti minutami doleštila. Matka kluky okřikla, aby přestali olizovat sklo, a oznámila, že si bude přát patnáct kousků s sebou. Žaludek se mi z té představy nebezpečně rozhoupal a jen jsem v duchu děkovala Janě, že se zákaznice ujala. „Mamí, já chci tohle!“ ukazoval starší kluk na marcipánové šmouly. „Ne, to by ti nechutnalo,“ odbyla ho kategoricky matka a do výběru zákusků se pustila sama. „Ale já to chci!“ zaječel kluk tak důrazně, že se „děvčata“ u stolečku pohoršeně otočila. To už se přidal i mladší bratr a ječení začalo nabírat obrátky. „Nechte toho, nebo oba dostanete na prdel!“ sykla žena na kluky a s omluvným výrazem se obrátila zpět k Janě. „Děvčata“ se teď tvářila ještě více pohoršeně a kluci sebou na protest proti matčině opovážlivé výhružce švihli na zem. Takový tandemový záchvat vzteku jsem ještě neviděla. 6
Copata_mama.indd 6
2.8.2016 10:45:53
Být to před pár dny, ubohou ženu bych politovala a možná si pomyslela něco o neefektivních výchovných metodách. Dneska jsem celou scénu sledovala s hrůzou v očích. Co když se moje podezření potvrdí? Co když jsem vážně v tom a za pár let mi bude lýtka okopávat podobný mrňavý gauner?! Znovu jsem si v duchu probrala všechny pozorované příznaky. V první řadě zpoždění, které se vymyká i mému liberálnímu cyklu. Tendence zvracet, jakmile se probudím, jakmile zavětřím příliš výraznou vůni a jakmile pomyslím na to, že jsem možná těhotná. Citlivá prsa. A ten neodbytný vtíravý pocit… Vzpomněla jsem si na Andreu, spolužačku a kamarádku, která ohledně svého potenciálního těhotenství plaší zhruba každé dva měsíce. Pokaždé zbytečně. Andrea se totiž nejvíc ze všeho bojí tří věcí – těhotenství, pohlavních nemocí a že její prudérní matka zjistí, že aktivně provozuje sex. Nedejbože aby se dozvěděla, že tak činí již od svých patnáctých narozenin. Chrání se proto všemi dostupnými prostředky, zásadně své známosti nevodí domů a těhotenský test si kupuje stejně často jako tampony. Těhotenský test. Už dva dny jsem se odhodlávala k jeho zakoupení. Nechtělo se mi do toho. Bála jsem se, že bude pozitivní. Bez něj jsem pořád mohla dou7
Copata_mama.indd 7
2.8.2016 10:45:53
fat, že je to jen stresem. Že jsem se nechala pobláznit Andreou a jejím paranoidním vyšilováním. Ale když si ho udělám... Při pohledu na polohlasně nadávající ženu, která za sebou táhla ječící potomky a nad hlavou se před nimi snažila uchránit krabici zákusků, jsem se rozhodla, že nebudu srab. Jana mě domů poslala dřív a lékárna byla hned za rohem. Došly mi výmluvy. „Těhotenský test, prosím.“ „Chcete obyčejný za čtyřicet, nebo digitální za dvě stovky?“ položila přede mě lékárnice dvě krabičky. Zazmatkovala jsem. Možnost výběru jsem tu nečekala. Ale čůrat na kousek plastu za dvě stovky? „Asi ten obyčejný.“ Slečna za pultem přikývla a podala mi malou růžovou krabičku slibující detekci těhotenství do jedné minuty. Lékárnu jsem opustila s protichůdnými pocity. Jít domů a mít hned jasno? Nebo se dlouhou procházkou vydat na jógu, zacvičit si a okamžik pravdy ještě na chvíli oddálit? Zbaběle jsem zvolila možnost číslo dvě. V podkrovní místnosti s nízkým stropem a zapálenými svíčkami bylo nezvykle horko a mně se zvedal žaludek. Tichou hudbu občas narušovalo jen hvízdání větru. Klid. Soustředění. Harmonie. Hluboký nádech. Hluboký výdech. 8
Copata_mama.indd 8
2.8.2016 10:45:54
Nefungovalo to. Moje mysl se místo ke zklidnění dechu a vnímání těla upínala k růžové krabičce v šatně. Teď už jsem mohla mít jistotu, že zbytečně plaším. Přeci bych cítila, že se něco změnilo! Ale ono se změnilo. Minimálně moje tělo to ví. Jen hlava si to odmítá přiznat. Po zádech mi přeběhl mráz. „Lucko, jsi v pohodě? Dneska jsi byla úplně ztuhlá,“ oslovila mě po cvičení Klárka. Jemná bytost s obrovským elánem, která vede kurzy jógy, medituje se svou vnitřní bohyní a lidem vidí snad až do žaludku. Na okamžik jsem zauvažovala, že se jí svěřím. Špatný nápad. Právě před Klárkou jsem nechtěla vypadat jako nešťastnou náhodou zbouchnutá středoškolačka. „Jen stres ve škole. To víš, maturitní ročník...,“ zalhala jsem a bylo mi ještě hůř. Klárka to na mně stejně určitě poznala. Na druhou stranu to tak úplně lež nebyla. Nadcházející maturita ve mně ještě minulý týden vzbuzovala patřičnou hrůzu a respekt. Ovšem ve světle mého potenciálního problému její děsivost poněkud vybledla. Odpolední sněžení se proměnilo ve vánici a ve městě bylo navzdory pátečnímu večeru téměř liduprázdno. Strčila jsem ruce do kapes a co nejrychleji zamířila domů. Nemám ráda zimu. Chybí mi zelená barva, slunce 9
Copata_mama.indd 9
2.8.2016 10:45:54
a letní šaty. Dnes mi ale zuřivě poletující sníh připadal jako adekvátní kulisa pro drama, které se ve mně odehrávalo. Mamka nebyla doma. Naštěstí. Sdílely jsme společně téměř všechno, od depilátoru po vkus na muže, ale teď jsem potřebovala být sama. Zavřela jsem se v koupelně a zamkla. Jen pro jistotu. Pak jsem si přečetla příbalový leták. Dvakrát. Taky pro jistotu. Jedna čárka, je to dobrý. Dvě čárky, jsem v háji. Trochu štítivě jsem počůrala testovací papírek a položila ho na vanu. Byla to nekonečná minuta. Dostala jsem strach. Nechci být těhotná. Minulý týden jsem si konečně podala přihlášky na vysokou. Úmorným cvičením se mi podařilo shodit tři nadbytečná kila. O prázdninách jsme s Andreou chtěly jen s bágly projet Itálii. Chtěla jsem vyzkoušet seskok padákem. Měla jsem v plánu tolik věcí. Ale ani v jednom z plánů se nevyskytovaly kočárky, chrastítka a mimina. Necítila jsem se na to být matkou. Sakra, vždyť mi není ještě ani dvacet! Určitě už je to minuta. S tepem intenzity polapeného hlodavce jsem pohlédla na test. Byly na něm dvě čárky. Rychle jsem v návodu zkontrolovala, co to znamená. Nespletla jsem se. Jsem těhotná. 10
Copata_mama.indd 10
2.8.2016 10:45:54
2. Stála jsem ve sprše a pohledem hypnotizovala svoje břicho. Nic. Zatím žádná změna. Ale doktorka říkala, že tam je. „Lucie, vidíte tuhle malou černou bublinku?“ ukazovala mi dopoledne na monitor ultrazvuku. Přikývla jsem. „To je gestační váček.“ Tohle jsem už někde slyšela. Ale co to přesně je? Nemám zdání. Proč se rozmnožováním v biologii končí, místo aby se jím začínalo? Učitelka pak nestíhá, skončí u vylučovací soustavy a člověk ani neví, co mu to roste v děloze. „A tady uvnitř, ta malá tečka, to už je embryo.“ Tomu jsem rozuměla. Takže je tam. V klidu si roste, měří sotva půl centimetru a už mi obrátilo život vzhůru nohama. Až do téhle chvíle jsem pořád doufala, že je to všechno nějaký omyl. Haha, Lucie, neblázněte, vždyť vy vůbec těhotná nejste! Ale doktorka se nezasmála. Nebyl to omyl ani špatný vtip. Hluboký nádech, hluboký výdech. Doktorka konečně vytáhla ultrazvuk falického tvaru z mých intimních partií a vážně se na mě podívala. 11
Copata_mama.indd 11
2.8.2016 10:45:54
„Lucie, už víte, co budete dělat? Předpokládám, že tohle těhotenství nebylo plánované.“ To tedy nebylo! O tom, co udělám, jsem přemýšlela od pátečního večera, kdy jsem si udělala test. Celý víkend jsem strávila zavřená v pokoji. Ven jsem se chodila jen najíst nebo vyzvracet. Mamce jsem řekla, že mám spoustu učení. To byla sice pravda, ale učení bylo to poslední, na co jsem se dokázala soustředit. Ve skutečnosti jsem jen stále dokola probírala desítky možných scénářů. Doopravdy tu ale byly jen dvě možnosti. Pošlu tu malou dušičku, která si mě vybrala, zpátky nahoru? Nebo ji nechám, aby se za devět měsíců vyloupla ven a udělala ze mě mámu? A z Tomáše tátu. Potlačila jsem paniku, která mi při té představě sevřela žaludek. „Já si to miminko nechám.“ Konečně jsem to řekla nahlas. Samotnou mě překvapilo, jak jistě můj hlas zní. Ale určitě to bylo správně. Alespoň doufám. Snad... „Takže gratuluju! Asi to teď bude pro vás obtížnější, ale otěhotnět v devatenácti není žádná katastrofa. Mnohem horší je, když mi tu ženy dvakrát starší než vy brečí, že se jim otěhotnět nedaří.“ To je nejspíš pravda. Ale v tom, co bude dál, mi žádná nešťastná čtyřicátnice nepomůže. „Budete chtít fotku?“ překvapila mě doktorka otázkou. 12
Copata_mama.indd 12
2.8.2016 10:45:54
Sama jsem už byla myšlenkami jinde. Jak to řeknu Tomášovi? A jak mamce? Co ve škole? Kdy to začne být vidět? A bude to holka, nebo kluk? „Myslím fotku z ultrazvuku. Můžu vám ji vytisknout,“ upřesnila doktorka. „Jo. Asi jo. Děkuju.“ Svírala jsem v ruce lesklý papírek s malou embryotečkou a čekala, až si doktorka naťuká do počítače, co potřebuje. Tak tohle je první fotka mého dítěte. Mého dítěte... Znělo to divně. Nějak nepravděpodobně a skoro nepatřičně. „Tak,“ obrátila se doktorka od počítače zpátky ke mně, „příště se uvidíme za čtrnáct dní. Zkontrolujeme, jestli se objevilo srdíčko. A když bude všechno v pořádku, dostanete těhotenskou průkazku. Další kontrola pak bude vždycky po čtyřech týdnech. Chcete se ještě na něco zeptat?“ Zavrtěla jsem hlavou, zaplatila padesátikorunu za fotku a s díky zapadla do převlékací kabinky. Poznámka o tom, „jestli se objeví srdíčko“, mě trochu vyvedla z míry. Jak moc je pravděpodobné, že by se mohlo něco stát? Že by to mohlo dopadnout špatně? Proč mi nedají těhotenskou průkazku hned? Samotnou mě udivilo, že jsem se najednou o ten malý shluk buněk v břiše začala bát. Kdyby se „něco“ stalo, vlastně by se tím všechno vyřešilo. Ale ta představa mě vyděsila. Snad ještě víc než představa plánovaného potratu. Buď už začínají pracovat hormony, nebo jsem mateřštější typ, než jsem si kdy myslela. 13
Copata_mama.indd 13
2.8.2016 10:45:54
Zbytek dne jsem strávila doma. Jít do školy, kde bych teď spolu s Andreou za jiných okolností seděla a řešila tak maximálně výběr šatů na maturitní ples nebo skuhrala nad tím, že ještě nemám vypracované maturitní otázky, mi přišlo absurdní. Najednou jsem se cítila starší. Nelíbilo se mi to. Nebyla to ta samá euforie, jako když člověk dostane občanku nebo udělá řidičák a pohlíží s blahosklonným úsměvem zkušenějšího borce na ty, kteří ještě tak daleko nejsou. Nepřipadala jsem si jako borec. Připadala jsem si ztracená. A ten pocit mě neopustil ani teď. Vylezla jsem ze sprchy a schovala se zpátky do svého pokoje. Pomalu jsem se začínala odhodlávat k tomu, že si půjdu promluvit s mamkou, když se ozval zvonek. Mrkla jsem na hodiny. Půl deváté. Kdo to může být? „Ahoj, Tome, pojď dál! To jsem ráda, že tu jsi. Lucka se necítí dobře a já mám zrovna schůzku, tak alespoň bude mít společnost.“ Tomáš. Nervozitou mě rozbolelo břicho. A mamka jde pryč. Úplně jsem na to zapomněla. Budu mu to muset říct. Od pátku jsem se mu vyhýbala. Telefony jsem nezvedala a na zprávy jsem odpovídala neurčitě. Mělo mě napadnout, že to nenechá jen tak. „Luci, je tu Tomáš. Ani jsi mi neřekla, že přijde.“ Mamka vešla do pokoje. Jindy by si určitě všimla, 14
Copata_mama.indd 14
2.8.2016 10:45:54
že mě netrápí jen žaludeční viróza, že je za tím něco víc. Dnes ale měla rande. První od doby, co se rozešla s Petrem. Mým krátkodobým nevlastním otcem a podnikatelem, který po krachu svojí firmy odjel hledat smysl života někam do Indie. Na chlapy je holt málokdy spoleh. Mamce to slušelo a vypadala natěšeně. Nemělo smysl ji teď zasvěcovat do mého „malého sladkého“ tajemství. Koneckonců, jestli rande dopadne dobře, bude alespoň líp naladěná. A až jí budu oznamovat, že se chystám udělat z ní v září babičku, bude se dobrá nálada hodit. Mamka mi poslala vzdušnou pusu a se slovy „hezky se bavte, děti, a žádný nemravnosti“ doslova odtančila vstříc svému novému objevu. V jejím zájmu jsem doufala, že to bude spolehlivý muž, který knihy typu Mnich, který prodal své ferrari převádí do reality zásadně s ohledem na své blízké. Nerada bych, aby se mamka zase trápila. Tomáš zůstal stát ve dveřích. Na co tam čeká? Jestli na mě bude ještě chvíli takhle zírat, něco po něm hodím. To nepoznal, že právě teď by se mi hodila trocha mužské něhy? Asi jsem vysílala dostatečně důrazné signály. Tomáš se odlepil ode dveří a přisedl si ke mně na postel. „Luci...?“ napůl otázka, napůl konejšivé oslovení. Do očí se mi nahrnuly slzy. Tak jo, konec hrdinství. 15
Copata_mama.indd 15
2.8.2016 10:45:54
Tomáš byl čím dál zmatenější. Vrhla jsem se mu kolem krku a trochu hystericky se rozbrečela. Vzal mě do náručí a hladil po vlasech. Bylo to uklidňující. Skoro otcovské... Určitě z něj bude dobrý táta. Pokud bude chtít.
16
Copata_mama.indd 16
2.8.2016 10:45:54
3. Když se pauzy mezi mými vzlyky začaly prodlužovat, vyslovil Tomáš konečně otázku, která ho musela užírat už pár dní. Byla jsem mu vděčná, že s ní nevyrukoval hned ve dveřích. „Co se děje?“ Ale jak mu to mám říct? Jak mám oznámit klukovi, se kterým chodím sotva pár týdnů, že z něj bude táta? Vytáhla jsem zpod polštáře fotku z ultrazvuku a podala mu ji. „To je... já jsem...“ Tomáš si fotku s tázavým výrazem vzal. Pak se jeho výraz změnil na překvapený. Nebo možná vyděšený. Těžko říct. „Těhotná?!“ No vida, jestli mezi těmi černobílými fleky našel portrét našeho mimina tak rychle, je na tom líp než já. Mně ho musela ukázat doktorka. Přikývla jsem. „Ale jak to? Chci říct... vždyť jsme si dávali pozor, tak jak je to možný?“ Sice bych dala přednost dalšímu objímání a větám 17
Copata_mama.indd 17
2.8.2016 10:45:54
jako „neboj, to zvládnem, bude to dobrý, nebudeš na to sama“, ale na druhou stranu jsem Tomáše chápala. Ostatně, já měla čtyři dny náskok. Věci jako kdy a jak už jsem měla vyřešené. „Počítala jsem to. Muselo se to stát na Silvestra. Tenkrát... jsme si moc pozor nedávali.“ Tomáš se na mě podíval. Tak zvláštně. Něžně. Poslední den v roce jsme strávili s partou kamarádů na horské chalupě. Bylo to veselé a divoké. A taky vzrušující. A bylo to poprvé. Tomáše jsem poznala, když mi bylo jedenáct. Jednou zaskakoval za našeho učitele na kytaru. Měl vlnité vlasy po ramena a na krku dřevěné korálky. Připomínal mi Sullyho z Doktorky Quinnové, ze seriálu, který tenkrát běžel v televizi. Jen v tmavším vydání. Líbil se mi. Tak moc, že když se nás pak snažil naverbovat na letní tábor, přihlásila jsem se. Pak jsem ovšem hořce litovala. Tomáš se celý tábor vodil za ruku s jednou prsatou zrzkou. Poprvé jsem tak okusila nešťastnou platonickou lásku. Další rok jsem jela na tábor s tím, že mám kluka a Tomáš mě jen tak nerozhodí. Rozhodil. Na Olivera, „svého“ kluka, s nímž jsem jednou byla na zmrzlině a dostala od něj pusu za přístěnkem na popelnice, jsem dočista zapomněla. Tentokrát se Tomáš s nikým za ruku nevodil, ale mě, dvanáctileté puberťačky s problematickou T-zónou a mindrákem z neexistujících prsou, si nevšiml. 18
Copata_mama.indd 18
2.8.2016 10:45:54
Následující tři roky jsem ho neviděla. Když mi bylo šestnáct, jela jsem na tábor poprvé jako praktikantka. Bavilo mě to. Ve dne jsem běhala s dětmi po lese a večer posedávala s ostatními vedoucími v kuchyni, kde jsme my mladší tajně upíjeli víno a připadali si jako mazáci. Na Tomáše jsem už nemyslela. Alespoň do chvíle, než se zjevil před táborovou bránou. Přijel na návštěvu, vypadal starší, ale dlouhé vlasy a korálky kolem krku měl pořád. Zase se mi roztřásla kolena. Zůstal pár dní. Byla jsem z něj tak nervózní, že jsem se mu vyhýbala. Ani nedostal příležitost zjistit, že prsa už mi povyrostla, a dokonce i akné skoro zmizelo. Když se rok nato Tomáš k táborové partě zase vrátil, stali se z nás přátelé. Měla jsem ho ráda, ale právě jsem prožívala svůj první vážný vztah a kolena se mi vedle něj už nepodlamovala. Těsně před loňskými prázdninami jsem ovšem dostala kopačky a kluky jsem nechtěla ani vidět. Až na Tomáše. Najednou jsem v jeho přítomnosti zase měla ten divný pocit v břiše. A když mi dal u táboráku ruku kolem ramen nebo se ke mně naklonil tak, že mě zašimraly jeho vlasy, byla jsem ztracená. Opět jsem v tom lítala až po uši. Ale tentokrát bylo něco jinak. Náhodných doteků a objetí přibývalo a rozhodně to nebyla jen moje iniciativa. Ať jsme se ocitli kdekoli, 19
Copata_mama.indd 19
2.8.2016 10:45:54
hospodou počínaje a týpím konče, Tomáš byl vždycky někde poblíž. Bylo to vzrušující. A tajné. Pak přišla tradiční silvestrovská akce na horách. Tři dny a tři noci na chalupě táborového kamaráda Balůa. První večer jsme se všichni tísnili v kuchyni kolem kachlových kamen, která byla ověšená našimi promáchanými svršky, a popíjeli svařák. Tomáš si přišel sednout ke mně. Byla jsem unavená, uvolněná, a když si mě Tomáš přitáhl blíž, s radostí jsem mu položila hlavu na rameno a nechala se obejmout. Vypadalo to jako obyčejné přátelské gesto. Ale jen proto, že nikdo neviděl, jak se mě Tomáš dotýká. Jak mi rukou, kterou přese mě měl přehozenou, přejíždí po malém kousku odhalené kůže na mém boku. Ale já to cítila. Bylo mi horko a nemělo to nic společného se sálajícími kamny. Měla jsem pocit, že se rozpustím. Ráno se všichni vydali na sjezdovku. Až na mě. Tele, které si pár dní před odjezdem zvrtlo kotník. Místo ladných obloučků na svahu jsem proto byla odsouzena dělat udržovačku ohně a ohřívačku guláše z konzervy. Nakonec jsem ale sama nezůstala. Do chaty se vrátil Tomáš. Prý si narazil koleno a rozhodl se dnešní den strávit v klidu. Vlastně jsem se ho ani nezeptala, jestli to byla pravda, nebo jestli jen využil příležitosti. Každopádně, někde mezi loupáním cibule a krájením chleba se to stalo. Stáli jsme těsně vedle sebe 20
Copata_mama.indd 20
2.8.2016 10:45:54
u malé kuchyňské linky. Povídali si, smáli se. Občas se o sebe otřeli nebo se jen letmo dotkli rukama. Atmosféra se postupně změnila. Zhoustla. Povídání a smíchu ubylo. A mně běhal vzrušením mráz po zádech. Pak jsem se řízla do prstu. Tomáš moji ruku vzal do své. Bylo slyšet jen praskání ohně v kamnech a náš zrychlený dech. Pohladil mě po dlani. Udělala jsem krok k němu. Všechno jako by se zastavilo… V tu chvíli se vrátili ostatní. Večer jsme zase seděli vedle sebe. Tomáš mě hladil po zádech a občas zavítal i do míst, kterým by se měl jako pouhý kamarád vyhýbat. Byla jsem čím dál nervóznější. A té nejistoty jsem měla dost. S předstíraným zíváním jsem se s ostatními rozloučila a vydala se do pokoje, který jsem obývala spolu se zbytkem holčičí sekce. Před odchodem jsem se k Tomášovi pokusila vyslat výmluvný pohled. Alespoň jsem doufala, že je výmluvný. Za pět minut se ozvalo klepání na dveře. „Můžu dál?“ Byla to řečnická otázka. Tomáš za sebou zavřel. „Co teď?“ „Teď ti dám pusu a budu doufat, že mě odsud nevyhodíš,“ odpověděl Tomáš a natáhl se po mně. O líbání s Tomášem jsem snila s přestávkami od svých jedenácti let, ale realita byla mnohem lepší. Náš polibek byl zpočátku jen letmý, zkoumavý, ale 21
Copata_mama.indd 21
2.8.2016 10:45:54
vzápětí se proměnil ve spalující a vášnivou předehru. A já chtěla pořád víc. Pod schody se ozvaly hlasy. „Chceš, aby o nás věděli?“ zeptal se Tomáš trochu udýchaně. „Ještě ne,“ vydechla jsem. Tomáš se usmál, dal mi pusu na čelo a zmizel. Do spacáku jsem stihla vlézt těsně před tím, než se otevřely dveře a dovnitř se potichu vplížily holky. Ráno jsem byla nervózní. Z nočního líbání, z Tomášových pohledů a ve výsledku z kohokoli, kdo na mě promluvil. Když se všichni po snídani začali chystat ven, raději jsem se vrátila do pokoje. Za chvíli se otevřely dveře. Myslela jsem si, že se sklerotická Bára vrátila pro čepici nebo permici na vlek, ale v pokoji se objevil Tomáš. „Ty nejdeš ven?“ „Ne. To víš, koleno. Raději bych měl zůstat tady.“ Usmála jsem se a nechala se obejmout. A políbit. A pak znovu a znovu a znovu. Když jsme se přesunuli na postel a Tomáš mi sundal tričko, zazmatkovala jsem. „Nejdeme na to moc rychle?“ „Známe se osm let, jak dlouho chceš ještě čekat?“ odpověděl Tomáš s úsměvem a podíval se mi do očí. „A skoro celých osm let jsem do tebe byla platonicky zamilovaná. Věděls to?“ „Ne, což je škoda. Mohl jsem se na tebe vrhnout mnohem dřív.“ 22
Copata_mama.indd 22
2.8.2016 10:45:54
Zasmála jsem se. Ale Tomáš zvážněl. „Luci, šílím po tobě. Chci tě. Ale taky tě mám rád. A jestli se ti do něčeho nechce, klidně ještě pár let počkám.“ Mám tě rád. Má romantická duše se tetelila blahem. Nebylo to sice „miluju tě“, ale na kluka dobrý. Už jsem nepotřebovala čekat. Tentokrát jsem to byla já, kdo s líbáním začal. A pak bum! Počali jsme naše malé embryo.
23
Copata_mama.indd 23
2.8.2016 10:45:54