Issuu

Jmenuji se nikdo_001 az 003_Sestava 1 7/14/17 9:00 AM Stránka 3

KNIŽNÍ KLUB

Přeložil Milan Lžička

MY NAME IS NOBODY Copyright © Matthew Richardson, 2017 The author has asserted his moral rights. All rights reserved. Original English language edition first published by Penguin Books Ltd, London Translation © Milan Lžička, 2017

ISBN 978-80-242-5854-6

Věnováno celé mé rodině

PROLOG

Istanbul, srpen 2016 „Znám tajemství,“ řekne. „Tajemství, kterým se mění úplně všechno.“ Solomon Vine si přitáhne vratkou plastovou židli a usadí se na protější straně stolu. Místnost je strohá a prázdná. Na stěny se lepí prach. „Moje otázka zněla jinak,“ odtuší Vine a dívá se muži do očí. Mluví klidně, bez emocí. „Ano. Ale tohle je moje odpověK.“ „Nestojím o vaše tajemství, chci slyšet jména.“ Rozhovor přeruší skřípot otvírajících se dveří. Prostor zaplní Gabriel Wilde a lehce kývne na znamení omluvy. Přejde po betonové podlaze a uvelebí se na židli po Vineově levici. Přisune mu žlutou složku. Vine se na ni hned nepodívá, jako by už její obsah znal nazpaměM. Spis tedy zůstane ležet na stole bez jakékoliv oficiální značky či stupně utajení, anonymní a popíratelný. Vine mlčí, chce, aby se na chvíli rozhostilo ticho. Aby podezřelý pocítil jeho bezhlučnou sílu. Není tu nikdo jiný, kdo by ho zachránil. Tady nejsou na úřední půdě ambasády, kde platí předpisy a nařízení. Nečekají tu zástupy právníků, kteří by do výslechu vpadli. Je jenom jejich, můžou si s ním dělat, co se jim zlíbí. „Vy to nechápete,“ řekne náhle muž. Hlas mu v jednu chvíli výrazně zesílí. Předkloní se a váhou horní poloviny těla spočine na loktech. Ačkoliv má nasazená pouta, zachovává si v rukou obratnost a do rytmu promluvy zabodává ukazovák do desky stolu. „Tím, co vím, se všechno mění. Myslíte si, jakou nade mnou máte moc, ale to jste na omylu.“

MATTHEW RICHARDSON

Vine se natáhne po spisu a zvedne ho. Pak otevře desky a přelétne očima první stránku. „Výpisy z mobilu dokládají, že jste se v nedávné době spojil s pěti britskými občany, kteří vycestovali do Sýrie,“ řekne. „Máme důkazy, které potvrzují dodávku falešných pasů a nelegálních zbraní. Vláda Jejího Veličenstva už má speciálně nachystanou samovazbu, kam poputujete hned po návratu domů. Jenom materiály, které máme v téhle složce, stačí k tomu, abyste dostal doživotí… Napište nám jména svých kontaktů a můžeme se bavit.“ Muž vzhlédne a rty mu zkřiví úsměv. Není to reflex, ale pečlivě vypočítaný čin, ve tváři se mu zračí pobavený výraz. „Žádný soud, trest ani vězení mě nečeká,“ prohlásí. „Nikdo vás nezachrání, doktore Yousefe,“ namítne Vine. „Nikdo ani neví, že tady jste. Zmizel jste z povrchu zemského. Máte štěstí, že jsme vás našli dřív než Američani. Ale pokud byste toužil po předání, určitě se to dá zařídit…“ Muž zavrtí hlavou. Tentokrát úsměšek přejde ve smích. „Stačí slovo a budu volný… Věřte mi, oni se ozvou…“ „Kdo se ozve?“ zeptá se Gabriel Wilde, jenž dosud mlčel. Zvedne se ze židle a začne přecházet po místnosti ve tvaru krychle. „Důležití lidé,“ odvětí Ahmed Yousef. „Vždycky se ozvou. Pokud chtějí znát moje tajemství, rádi zaplatí. Takové jsou obchodní podmínky. O nic víc nejde.“ „Tajemství, kterým se mění úplně všechno?“ otáže se Wilde. Zastaví se za Yousefovou židlí a ztiší hlas do šepotu. „Tak snad bude skutečně stát za to. U práskače platí dvojnásob, že opatrnosti není nazbyt…“ „Je to prvotřídní materiál,“ řekne Yousef. „Oni zavolají. Uvidíte.“ „A když ne?“ Yousef neodpoví. Podívá se k zavřeným dveřím. Jako na povel se rozbliká varovné světlo, prázdnotu místnosti rozruší rudá záře. Když se Vine zvedá od stolu a míří ke dveřím, pociMuje první záchvěv neklidu. Venku je chládek. Za zády Vine něco zaslechne, a když se otočí,

JMENUJI SE NIKDO

spatří, že za ním dlouhou šedavou chodbou kráčí do velína i Wilde. S telefonem v ruce už tam čeká strážný Královské vojenské policie, jenž nepokojně těká očima a nervózně přešlapuje. „Kdo je to?“ „Operátor z centrály,“ odvětí voják a předává červené sluchátko. Zatímco Vine čeká na spojení, otočí se strážný na Wildea. „Taky volala vaše žena. Potřebuje vás na základně. Prý je to naléhavé.“ Wilde na sobě nedá znát ani stopu znepokojení. Místo toho řekne Vineovi: „Zvládneš to už sám? Vrátím se hned, jak to půjde…“ Vine přikývne a snaží se při zmínce o Rose nehnout ani brvou. Velín je plný monitorů, skelné panorama betonových podlah a zatuchlých zákoutí. Vine sleduje, jak Wilde odchází chodbou k parkovišti. Do praskotu v reproduktoru se náhle ozve hlas. „Na lince je pan ředitel…“ Vzápětí ze sluchátka zazní chraplavý témbr sira Alexandera Cecila. „Je to pravda?“ zeptá se hlas. „Co prosím?“ „Je to pravda, Vine? Opravdu jste zadrželi Ahmeda Yousefa?“ „Ano,“ přitaká Vine. „Zatím nechce promluvit. Ale už to někam spěje. To, co měl u sebe, by tentokrát k jeho uvěznění mělo stačit.“ Na druhém konci je ticho. Vine cítí jeho tíživost, jako kdyby si někdo neslyšně odkašlal. „Co teK uslyšíte, jsem nikdy neřekl, Vine. Jasné? Ode mě to nepřišlo.“ „Co prosím?“ „Okamžitě Ahmeda Yousefa propusMte. Je mi jedno, kde ho vysadíte, aM se tak ale stane během příští půlhodiny.“ Znám tajemství… Tajemství, kterým se mění úplně všechno… Vine se zarazí, nedokáže hned odpovědět. Na čele mu začínají vyrážet krůpěje potu a svírá se mu žaludek. „Špatně vás slyším. Zopakujte to prosím.“ „Slyšel jste moc dobře, Vine. Prostě to udělejte.“ Vine znova chvíli čeká, snaží se zachovat klidný hlas. „Co se děje?“

MATTHEW RICHARDSON

„Vůbec nic,“ odvětí Cecil. „PusMte ho a pokračujte v započaté práci. Tentokrát se na nic nevyptávejte.“ „Pane řediteli, máme přímé důkazy usvědčující Ahmeda Yousefa, že se setkal minimálně s pěti britskými občany, kteří vycestovali do Sýrie. Figuruje na nejvyšších příčkách seznamů osob, po kterých pátrá NSC i CIA. Máme v ruce dostatek materiálu, aby mohl být stíhán. Tohle nedává smysl.“ Cecilův hlas najednou zní mrazivě, slova působí odměřeně. „Tohle není diskuse, Vine. Tady se řeší důležitější věci, než si zřejmě vůbec dovedete představit. Splňte příkaz, nebo ho zadám někomu jinému.“ Nato se linka odmlčí. Cecilův hlas vystřídá monotónní praskání. Vine vrátí sluchátko vojenskému policistovi. Podívá se na monitory. Znova se obrátí ke strážnému. „Je v budově ještě někdo jiný?“ „Není,“ odvětí muž. „Jenom vy, já a vězeň.“ Vine čeká. Co se jednou řekne, nelze vzít zpět. „Dobře. Chci, abyste až do odvolání všechno tohle vypnul. Kdyby se někdo vyptával, sveKte to na výpadek proudu.“ Neunikne mu, jak voják znepokojeně svraští tvář. „Všechny dotazy když tak směřujte na mě.“ Naposledy se zadívá na monitory a zahlédne, jak se vůz Gabriela Wildea pomalu vzdaluje po příjezdové cestě – s dokonalým načasováním uniká veškerým důsledkům. Sleduje, jak strážný začíná metodicky vypínat kamery, každá obrazovka rozmazaně zabliká a vzápětí už není nic vidět. Potom vyjde z budovy a vstoupí do venkovní výhně. Vytáhne zapalovač a cigaretu. Sluníčko mu spaluje obličej. Skoro už cítí, jak se kolem něj svírají kleště. Cecil v Londýně určitě zařídil všechno tak, aby o hovoru nezůstal žádný záznam. Pokud něco selže, bude moct Cecil věrohodně popřít, že by někdy dal pokyn, aby Ahmeda Yousefa propustili na svobodu. Ale pokud Vine neposlechne, pocítí na vlastní kůži veškerou moc pátého poschodí. Hra si žádá obětního beránka a on se má v jejich zájmu této úlohy zhostit. Dál kouří, nechává minuty plynout, snaží se všemu přijít na kloub. Nakonec poslední cigaretu típne a otočí se. Cestou zpátky se mu v hlavě pořád dokola přemílají vyslechnutá slova.

JMENUJI SE NIKDO

Tady se řeší důležitější věci, než si zřejmě vůbec dovedete představit… Vpřed ho teK žene zvědavost. Vábí ho ono nevyřčené tajemství. Jde ponurými chodbami a ještě neví, co udělá. Zničehonic ale pocítí touhu být někde úplně jinde, už ho unavuje hlídat baráky a areály, nedostává se mu kyslíku a přírody; vyčerpávají ho volby a rozhodování. Bzučákem se opět vpustí do zabezpečených prostorů a kráčí poslední úzkou chodbou. Výslechová místnost, zalitá jasně bílou září, se nachází až na konci. Vine znova přemítá, jakou má Yousef na Londýn páku. Co asi ví? Co asi zpunktoval za mrzkou dohodu, že ho uchránila od dalšího vyšetřování? Proč osobně zasáhl sám ředitel MI6 a žádal jeho propuštění? Znám tajemství… Tajemství, kterým se mění úplně všechno… Vine dojde ke dveřím a chvíli čeká. Cítí, jak mu v břiše opět začíná kypět hněv a pomalu mu stoupá až do hrdla. Přitiskne ke čtečce kartu a zaslechne klapnutí dveří. Vstoupí do ostrého světla a v duchu se snaží rozptýlit veškeré zbytky pochybností. Už ví, co udělá, co musí udělat. A vtom se zarazí. Spatří před sebou prázdnou židli, nezaplněný prostor, v němž by se měl nacházet Ahmed Yousef. Jenže tak tomu není. A ještě něco je v nepořádku. Sklopí zrak a na šedavé podlaze zahlédne první cákance tekutiny. Jako by se roztékala a klikatila podle vlastní logiky. Vine jde pomaličku ke zdroji, temnému stínu za stolem. Ahmed Yousef leží na zádech, kolem hlavy krvavou svatozář. Vypadá to na střelnou ránu. Aniž by v duchu rozebíral možné důsledky, stiskne Vine nouzové tlačítko. Budovu zahltí pronikavé kvílení. Po chvilce se zvenčí ozvou kroky vojenského policisty. S těžkopádným klapnutím se otevřou dveře. Vine ví, že mají nanejvýš pár minut. Vzhledem k množství prolité krve už by mohlo být i pozdě. Snaží se nahmatat tep. Cítí ale v prstech jenom maso, kluzké a syrové. „Zavolejte záchranný tým,“ křikne. „Musíme ho odsud evakuo-

MATTHEW RICHARDSON

vat.“ Když se strážný otočí, dodá Vine: „Zjistěte, kdo tady byl a jak se to sakra mohlo stát.“ Prodleva jako by trvala celou věčnost. Vine vytáhne lékárničku a začne dělat, co umí, aby zamezil dalšímu krvácení. Jenže krev mu stříká na prsty i na ruce. Šaty má celé potřísněné a lepkavé. Znova se snaží zjistit, jestli je muž při vědomí, nahmatá ale jenom slábnoucí ozvěnu pulzu. Za pár minut se strážný vrací. „Evakuační tým už je na cestě ze základny, bude tady během pěti minut.“ Popojde do místnosti, ale pak se zarazí a zůstane stát. „Co je?“ Vine se otočí. Dojde mu, jak asi vypadá – jako řezník nebo jako chirurg. „Našel jsem kartu použitou pro vstup do budovy,“ řekne voják. „Před deseti minutami. Jelikož byly kamery vypnuté, je to jediný identifikátor, který máme.“ „No a?“ zeptá se Vine netrpělivě. „Kdo tady byl? Kdo to udělal?“ Strážný zprvu neodpovídá. Tváří se nervózně, jako by ta slova nedokázal vyřknout. „Byl jste to vy.“

ČÁST PRVNÍ Listopad 2016

JEDNA

Solomon Vine se znova napil kávy a odstrčil talířek. Mávnutím kreditkou naznačil, že si přeje platit. Možná by teK měl prostě prásknout do bot. Do hodiny může být na letišti, přenocovat v Paříži nebo v Berlíně a třeba i uplatnit něco ze základů špionážních praktik, pokud by si přece jen někdo všiml, že zmizel. Často si představoval všemožné životy, které by mohl vést – učitel, nádeník, nomád. Hlavně co nejdál odsud. Od Anglie, od establishmentu, Westminsteru, Whitehallu a hlavně od MI6. Zatímco čekal, než mu přinesou účet, znova z kapsy bundy vytáhl pohlednici, která mu brzo ráno přistála na rohožce u dveří. Otočil ji a přečetl si jediný řádek textu na zadní straně, napsaný propiskou. Stálo tam: Dnes v 11. St James’s Park. CN. Cosmo Newton, předseda Společného výboru pro zpravodajství. Newton měl pořád jeho číslo a mohl mu napsat esemesku. Jelikož ale poslal pohled, znamenalo to, že nechce, aby zprávu zachytila GCHQ, nebo dokonce NSA. Za poslední měsíce se vyrojilo množství skandálů, když se řada někdejších whitehallských veteránů nechala slyšet, že je zpravodajské bratrstvo odposlouchává. Od té doby většina ministrů zahodila telefony a vrátila se k šeptem pronášeným poznámkám v parlamentní jídelně. Vine zaplatil a vzal si kabát. Kráčel pomalu, snažil se vnímat okolí. Do tváří ho bodal vánek. Ovzduší palčivě čpělo výfukovými zplo-

MATTHEW RICHARDSON

dinami. V duchu přemítal, co mu asi Newton chce. Od chvíle, co ho postavili mimo službu, mu byl upřen smysluplný kontakt s okolním světem. Celé dny jen čekal a zřídkavé zprávy překypovaly potenciálními důsledky. Možná se rozhodli prokázat mu naposled úctu a pověřili Cosma Newtona, aby mu sdělil nejhorší novinu ze všech. Cestou Vine vnímal, jak ho starou frustrací rozbolelo tělo. Cloumala jím nelogičnost celé situace. Za poslední čtvrtrok už zvážil veškeré možné hypotézy, přesto mu to pořád nešlo do hlavy. Ahmeda Yousefa umlčel duch. Úplně slyšel rozmluvu, kterou po návratu vedl s Cecilem a při níž každé chvilkové zaváhání znamenalo jeho zkázu. Nařídil jste strážnému vojenské policie vypnout celý kamerový okruh? Ano. V době události jste v budově nebo její blízkosti byl pouze vy, Yousef a onen strážný? Ano. Objasnila se trasa pohybu strážného digitální analýzou počítačového systému v komplexu? Ano. Byla v době útoku použita ke vstupu do zabezpečených prostor vaše karta? Ano. Je pravda, že vám nikdo nemůže dosvědčit, kde jste se v den události pohyboval v době od 17.10 do 17.30? Ano. Proč jste se pokusil Ahmeda Yousefa zabít? Vine se nad tou otázkou znova zamyslel. O tom, co by udělal, kdyby s Yousefem zůstal o samotě, už přemítal mockrát. Snažil se oklamat vlastní etiku, ale odpověK nenašel. Někdy si říkal, jestli ho neklamou vzpomínky. V polospánku mezi sněním a bděním viděl sám sebe kráčet chodbou k výslechové místnosti. V Yousefově tváři zahlédl záblesk zděšení, když na něj namířil a vystřelil. A úplně slyšel žuchnutí, jak se jeho tělo svalilo na betonovou podlahu. Radši podobné myšlenky zase zapudil a za chvíli už vstupoval do St James’s Parku. Cosmo Newton seděl na lavičce přímo před ním.

JMENUJI SE NIKDO

Na sobě měl svrchník, který ho chránil před rozmary počasí, a v dlaních obepnutých hnědými koženými rukavicemi pro řidiče svíral rukojeM sklapnutého deštníku. Vine zaplnil prázdné místo vedle něj. Nijak se nepozdravili ani nedali najevo, že se znají. „Tak jak se vám vede v exilu?“ zeptal se Newton po chvíli. „Nemůžu si stěžovat.“ „Lhát jste uměl vždycky skvěle.“ „Počítám, že tohle není jen zdvořilostní schůzka.“ „Hádáte správně.“ „Takže?“ V koutcích rtů zahrál Newtonovi náznak úsměvu. „Věřte mi,“ řekl, zvedl se z lavičky a píchl deštníkem do země. „Tohle vás bude zajímat.“

D VA

2000 „Proč se tedy chcete stát špionem?“ zeptá se. Vine se zarazí a znova se zadívá na tu prapodivnou postavu v tvídovém saku, červených manšestrácích a s vlasy jako chmýří. „Ani jsem nevěděl, že něco takového chci.“ „Jak to myslíte?“ „Profesorka Donaldsonová mi říkala, že jde o pohovor kvůli práci na ministerstvu financí.“ Salva smíchu trvá aspoň pět vteřin. Cosmo Newton sevře v zubech dýmku. „Ta měla odjakživa velmi svérázný smysl pro humor. Pracoval byste radši na financích?“ Vine se zaboří ještě hlouběji do křesla. „Nemůžu tvrdit, že bych měl s jedním nebo druhým valnější zkušenosti.“ „Jistě, chápu.“ Newton se zadívá na papír před sebou. Vine na něm rozeznává svažité písmo profesorky Donaldsonové, vyvedené příznačným červeným inkoustem. „Koukám, že jste dobrý v počtech.“ „Ano, ty mi docela jdou.“ „A co jazyky?“ „Sotva vládnu angličtinou.“ „Zahraničních zkušeností tedy moc nemáte, že?“ Vine se usměje. „Nevím, kolik toho víte o státních zaopatřovacích ústavech, pane Newtone. Jen málokterý má ale rozpočet na pobyty v cizině. Tohle vyčítejte spíš státu než mně.“ Newton zvedne oči, masitou tvář zvrásněnou zaujetím. „A politika vás zajímá?“

JMENUJI SE NIKDO

Vine vytáhne z kapsy balíček cigaret, jednu si vezme a šmátrá po zapalovači. „Nijak zvlášM. Jsem matematik, ne politik. Věřím důkazům, ne slovům.“ Newton nechá Vinea ještě chvíli hledat, pak vytáhne z kapsy saka zapalovač a hodí mu ho. Vine ho chytí, zapálí si a už uvolněněji si potáhne. „A jak myslíte, že se za posledních pár let změnil můj svět?“ zeptá se Newton. „Jestli to tedy na vás není moc hypotetické…“ „Padla berlínská zeK, zhroutil se Sovětský svaz, EU slibuje století míru a Severní Irsko už má to nejhorší za sebou. Řekl bych, že momentálně je to asi docela nuda.“ Hodí zase zapalovač Newtonovi a obdivně sleduje, jak zručně ho chytí do jedné z medvědích tlap. „Nehlásíte se tedy k názoru, že každá válka plodí další?“ „Nehlásím se k ničemu.“ „Výborně…“ Newton si dá nohu přes nohu. „Momentálně jsme v nejistotě, jen sledujeme, jak se okolní svět mění. Studená válka skončila a nahradí ji nějaká nová hrozba. Tím si můžeme být jistí. I nové způsoby vedení válek. Stará garda mého typu už dosluhuje. TeK potřebujeme šifranty, lidi, co mají hlavu na čísla, na techniku. Umíte to s počítači?“ „Celkem ano,“ odvětí Vine. „A jak jste na tom s loajalitou?“ zeptá se Newton a omete si z nohavice drobek. „Vidím, že jste chytrý, že se nebojíte vyslovit svůj názor. Jste ale i dost loajální, abyste dokázal sloužit vlasti, abyste stůj co stůj splnil každý rozkaz?“ Vine chce už už odpovědět, ale pak se zarazí. Je to lest, poslední otázka, která má prověřit myšlenkovou poctivost. „Byl bych loajální vůči hodnotám vlasti, ne ale vůči těm, co je hodlají popírat. Loajalita v souladu se zákonem, rozhodně ne stůj co stůj.“ Newton se usměje a uznale pokývá hlavou. „Tímto máme úvodní formality za sebou a můžeme se vrátit zase na začátek. Proč se chcete stát špionem?“

TŘI

„Tak moment, chcete mi říct, že Gabriel Wilde prostě… zmizel?“ Cosmo Newton si povzdechl. „Z istanbulské expozitury odešel kolem čtvrt na osm večer ve čtvrtek třetího listopadu. Tedy aspoň podle záběrů bezpečnostních kamer. První známky potíží se vyskytly, když druhý den ráno nepřišel do práce. V 8.00 byl na expozituře vyhlášen poplach a byl uvědomen velvyslanec. Na základě výpovědí svědků se domníváme, že se vše odehrálo zhruba mezi jednou a druhou hodinou ranní. Při analýze se našly stopy boje. Těžko přesněji určit, kolik nepřátel se na akci podílelo. Podle prvních odhadů byli zřejmě nanejvýš tři. V kuchyni byla všude Wildeova krev. Únosci ovšem odvedli kvalitní práci. Žádné jiné vzorky DNA jsme nenašli. Vše vykazuje stopy profesionálně provedené operace.“ „A co stopy ohledně totožnosti pachatelů?“ „Žádné, byli dobří. Až moc dobří.“ Vine si zlehka odkašlal a dál se díval před sebe. Přitáhl si ke krku zvednutý límec a zimou mírně svraštil tvář. Z vyslechnuté zprávy si připadal otupělý, jako by mu měl její dosah plně dojít až za několik hodin. Prozatím se pouze nechal unášet provinilým vzrušením z toho, že se něco děje. St James’s Park se vyprazdňoval. Když přišli, všude bylo plno rodičů tlačících kočárky, mezitím je ovšem vystřídala hrstka běžců, kteří byli vůči chladu odolní. Vine se chvíli díval na nebe. „A co se dělo pak?“ „Velvyslanec podle očekávání okamžitě povolal do akce pátrací jednotku. Na místo byl vyslán tým s úkolem celou oblast pročesat.

JMENUJI SE NIKDO

Kdosi nesměle navrhl obrátit se na naše bratránky a najít ho pomocí dronu, poslední dobou s nimi ale nemáme úplně ideální vztahy.“ „A jak reagovalo ústředí?“ „V tom je právě ten háček. Tam se to celé zadrhlo.“ „Jak to myslíte?“ Newton si přehodil deštník z ruky do ruky a maličko zpomalil. „Cecil nechce, aby sebemenší zmínka o celé události pronikla až do Whitehallu,“ řekl. „Ve funkci šéfa expozitury byl Wilde téměř okamžitě nahrazen a služba zase normálně funguje.“ „A Američani?“ „Pokud vím, tak tu žádost o dron nikdo neschválil. Určitě se k nim donesly nejrůznější drby, ale jinak naše ústředí mlčí. Cecil si nejspíš maluje, že bude hrát mrtvého brouka a doufat, že všechno pomůže překrýt Brexit.“ „A vy? Co na to zpravodajský výbor?“ „K nám se dostanou výhradně fámy. Cecil upevňuje svůj vliv. Žádný zaměstnanec nemá zapotřebí pouštět si pusu na špacír. Všichni z něj mají pořádně nahnáno. Každý dobře ví, jak to dopadlo v minulosti. To vám nemusím připomínat.“ „To ne… tak proč jste mě chtěl vidět?“ „Vyšachovali mě,“ posteskl si Newton. „Ústředí se uzavřelo do sebe. Cecil odjakživa vnímal výbor jako zbytečnost. Na zamini nechtějí nic vědět. A Whitehall už instinktivně odvrací zrak, jakmile vypukne podobný skandál. Jenže mně na tom všem něco nehraje. A potřebuju zjistit co.“ „Proč jste se nepohodli?“ Newton se ušklíbl. „Kvůli tomu novému zákonu o veřejné odpovědnosti, který rozšiřuje povinnost zveřejňovat po třiceti letech materiály státní správy na všechny složky Whitehallu.“ Vine se zasmál. „Otevřený stát.“ „Přesně tak. Pokud si můžeme číst zápisy z jednání vlády, proč ne i o tom, co prováděla Pětka, Šestka a GCHQ? Beztak to ale nedává smysl. Ten zákon se připravoval řadu let. Cecil se snaží skrývat něco jiného. Moc dobře ví, že informace o tom, co potkalo Wildea, nemůže Whitehallu tajit donekonečna. Za starých časů možná ano,

MATTHEW RICHARDSON

ale dnes už ne. V tomhle určitě jede na vlastní triko. Netuším, jakou hru rozehrál, evidentně je ovšem přesvědčený, že za to riziko stojí.“ „A taky je přesvědčený, že ji vyhraje.“ Newton se zarazil. „Popravdě po vás něco chci. Něco, co zvládnete jenom vy.“ „A to jako co?“ Newton si povzdechl a z úst mu vyšel šedavý obláček. „Abyste začal větřit,“ řekl. „Sondovat terén. Abyste se porozhlédl kolem sebe a udělal si obrázek. Než se vyřeší kauza Yousef, hned tak se do ústředí nevrátíte. Tohle by vás zatím mohlo zaměstnat.“ „To je od vás hezké.“ Newton se na Vinea zadíval. „Nikdo Wildea neznal tak jako vy,“ pravil. „A nikomu zevnitř už nemůžu věřit. Uprostřed noci unesou největší naději MI6 za poslední generaci – člověka, který by mohl jednoho dne usednout do ředitelského křesla – a my se máme všichni tvářit, jako by se nic nestalo.“ Vine zastrčil ruce hlouběji do kapes kabátu s kožešinkou. „Jaký teda bude můj úkol?“ zeptal se. „Chci, abyste vyslechl klíčové postavy. Zjistil, co se dělo na ambasádě, v rámci expozitury. Prošel si Wildeovu minulost a zkusil mi najít odpovědi. V jednom kuse se objevovaly fámy, že možná na něčem pracuje. Schylovalo se k tomu, že ho vyberou za nového ředitele sekce globálních operací, ale pak jako by se na všechno vykašlal. Kdekdo si myslel, že jsou za tím osobní problémy, tak uvidíme, jestli nebylo důvodem ještě něco jiného. VraMte se na počátek. Promluvte si v Oxfordu s Turnbullovou. Do Londýna se vrátil Wildeův zástupce z expozitury. Zjistěte, co si ti dva myslí. Tady máte jméno, u kterého můžete začít.“ Podal mu vizitku. Vine si navštívenku vzal a jméno si přečetl. Olivia Cartierová, poslankyně Dolní sněmovny za Kensington. „Jedna z posledních, kteří Gabriela Wildea viděli, než zmizel,“ řekl Newton. „Účastnila se večeře na ambasádě v Istanbulu. Zavolal jsem jí, takže vás bude čekat.“ Vine kartičku schoval do kapsy kabátu. Chvíli čekal a pak vyslovil otázku, která se mu honila hlavou. Možné důsledky ho znervóz-

JMENUJI SE NIKDO

ňovaly. „A co zpráva z místa činu – viděl nebo slyšel ten únos někdo?“ „Ve zprávě se uvádí, že dva svědci v komplexu zaslechli zvenčí nějaký pohyb, ale na tom nebylo nic neobvyklého. Wildea často v nejrůznější hodinu volali na ambasádu. Po rozluce se ženou se s Cecilovým souhlasem odstěhoval z oficiálních ubytovacích prostor, protože prý tak získá lepší krytí. Nikdo si ničeho nevšiml ani neměl důvod vyhlašovat poplach.“ „A co kamery? Wildeův nouzový protokol?“ Newton polkl a chvíli váhal. „Je jich tam jen pár, a navíc už několik týdnů nefungovaly. Sám víte, jak to chodí v terénu. Místní tým provedl všemožné testy, ale žádné další stopy se nenašly. Na aktivaci nouzového protokolu neměl Wilde čas. Tahle přepadová komanda pracují čím dál kvalitněji. Určitě ho sledovali a zjišMovali, co obvykle dělá. A zřejmě po sobě dobře uklidili, veškeré mobily a elektronika se likvidují jako první. A práci jim ulehčilo i to, že se nejednalo o oficiální sídlo velvyslanectví. Celé to možná sfoukli během chvilky.“ Vine vytáhl ruce z kapes a založil paže. „Předpokládáme tedy, že ho unesli živého?“ „Zřejmě omráčeného, taková je pracovní domněnka. Nejspíš ho omámili a nacpali do kufru auta. Přihlédneme-li k dosavadním zkušenostem, pořád žije naděje, že z toho únosu chtějí vytřískat maximum, například ho využít k výměně zajatců. Anebo třeba mediálně. Veřejná poprava šéfa expozitury MI6. To by byla titulní stránka.“ „A ozval se od té doby někdo?“ Newton zavrtěl hlavou. „Pokud vím, tak ne. A s každým dalším dnem…“ „… se vyhlídky zhoršují.“ „Ano. Oba víme, že z takovéhle šlamastyky už nikdo nevyvázne. Aspoň ne takový, jaký býval.“ Newton se k němu otočil. „Oficiálně mě odstavili na vedlejší kolej. Právě proto potřebuju vás.“ Vine se rozhlédl. Pod dobrovolně nasazenou pancéřovou maskou každého agenta MI6 se totiž skrýval strach, jak fatální následky by mělo, kdyby padl do rukou nepříteli. Bez ohledu na to, co je

MATTHEW RICHARDSON

rozdělovalo, mu bylo až zle při představě, jak je Wilde zavřený někde ve tmě, jak rychle ho opouštějí barvité perspektivy do budoucna a jak je střídá morbidní jistota toho, co přijde. Všichni absolvovali ve Fort Moncktonu výcvik v roli rukojmích, zažili drsné výslechy jednotkou SAS. Učili se, jak se duševně i tělesně připravit na mučení. Jenže průprava se s realitou vůbec nedala srovnávat. „… a širší důsledky?“ Vine nervózně přešlápl. Jak tam tak v parku stál, veškeré neshody mezi ním a Wildem mu připadaly malicherné. Místo toho pocítil, že v něm opět ožívá prvotní radost z přátelství, vybavila se mu Wildeova nezkrotnost, kterou svého času tolik obdivoval. Došlo mu, že dosud neměl možnost všechno napravit. A že už se mu nejspíš nikdy nenaskytne. Newtonovi se do hlasu vrátila operační věcnost. „Důsledky jsou nedozírné,“ řekl. „Mohlo by dojít k prozrazení našich nejcennějších spolupracovníků na Blízkém východě. K nenávratnému poškození dobrých vztahů se všemi západními zpravodajskými službami.“ Pak hlas ztišil. „I kdyby vzdoroval sebevíc, nakonec promluví každý. V jistém smyslu můžeme bohužel nanejvýš doufat, že ho rychle zabili.“ Vinea až zamrazilo, jak chladně ta slova vyřkl. Podobně se bezpochyby mluvilo i v zasedačkách na ústředí ve Vauxhall Cross, jelikož si Cecil i s celým pátým patrem tajně přál mít Wildea z krku. Vineovi došlo, že takoví jako on nepředstavují nic než pouhé vedlejší ztráty. Už ho to všechno unavovalo. „A co když už na tohle kašlu? Co když už tuhle hru nechci hrát?“ „Nemáte jinou možnost,“ namítl Newton. „Dokud neskončí vyšetřování vaší osoby, jste mimo službu.“ Opět se na Vinea významně podíval. „A navíc tušíte, kdo se nám vrátil do Londýna, ne? Po té odluce už zase pracuje v centrále MI5.“ V soustředění Vineovi bránil vír okolních zvuků. Nesnášel omezenost tohoto světa, klaustrofobii starých výčitek svědomí. Přesto v něm zahořel zájem, případ jej proti jeho vůli čímsi přitahoval. Opět se podíval na Newtona a v duchu přemítal, jestli může spása přijít v tak nečekaném hávu. „Kdo se vrátil?“ zeptal se. Newton se usmál. „Přece Rose.“

ČTYŘI

Vine se znova podíval na obrazovku: za dnešek si polepšil o několik tisíc. Díky grafům a číslům, které se mu míhaly před očima, cítil, jak jeho nepokoj slábne. Fungovalo to jako forma útěchy. Na trzích existovala výhradně přesná a čistá řeč čísel. Závislost si vypěstoval už na studiích v Cambridgi – dokázal celé dopoledne proležet v posteli a listovat stránkami Financial Times. Jeho statistika mluvila sama za sebe. Dařilo se mu už v době prvotní internetové horečky, pak se začal zajímat o behaviorální ekonomii, pochopil, kam všechno spěje, a ještě před rozpoutáním finanční krize převedl své peníze jinam. Vzal si každou možnou půjčku a všechno vsadil proti předluženému bankovnímu sektoru. V době, kdy se hroutil trh s nemovitostmi a zbytek světa přicházel o množství peněz, přesídlil z prostorného bytu v londýnské čtvrti Pimlico do lepšího na náměstí Wellington Square v Chelsea. Za půl roku už měl dost prostředků na renovaci knihovny. Byla to jeho svatyně, obrovský obdélníkový prostor s naleštěnou dřevěnou podlahou a vysokým stropem s ozdobnými ornamenty z počátku devatenáctého století. V každé části místnosti byla uložená jiná sbírka: napravo všeobecná četba, nalevo dějiny špionáže a přímo před ním soubor, který se stále rozrůstal – jeho nově oživená práce o matematice doby osvícenství. Zbytek pokoje byl prázdný, nirvána nicoty. Vypnul monitor a otočil se od něj k zabezpečenému laptopu, který mu po schůzce nechal kurýrem poslat Cosmo Newton. Zvedl víko a s pomocí údajů, jimiž se do systému přihlašoval sám Newton,

MATTHEW RICHARDSON

překonal několik úrovní ochrany. Na displeji se objevila rozsáhlá databáze Společného výboru pro zpravodajství, v níž se dalo vyhledávat, a horní část obrazovky zaplnilo logo úřadu vlády. Vine chvíli klikal, až našel složku, kterou hledal. Otevřel si soubor se stručnou zprávou istanbulské expozitury popisující Wildeovo zmizení. Začal si ji znova pročítat. Hlášení bylo psáno suchým a fádním jazykem, fakta ale mluvila jasně. Bezpečnostní kamery na velvyslanectví zachytily, jak Wilde z budovy odchází v 19.15 ve čtvrtek třetího listopadu. Jako první spustil poplach zástupce šéfa expozitury v 8.00 v pátek čtvrtého. V 9.00 vstoupil do Wildeova bytu tým lidí z expozitury a v 10.00 byl na příkaz velvyslance naplno spuštěn pátrací protokol. Na místo přiletěl vrtulníkem forenzní tým, který provedl prvotní prohlídku bytu, načež byl Wilde oficiálně prohlášen za pohřešovaného. Vine veškeré podrobnosti přelouskal ještě jednou. Otevřel si přílohu souboru a prohlédl si záběry z kamer. V duchu si začal celý scénář rekonstruovat. Představil si, jak Gabriel Wilde odchází a jako vždy pečlivě zkoumá, jestli se na něj někdo nepověsil. V předpisech velvyslanectví stálo, že zaměstnanci mají pokud možno jezdit vozem. Jako každý ovšem i Wilde věděl, že automobily se dají až příliš snadno sledovat elektronicky. Proto vždy raději chodil pěšky a snažil se zmizet v davech lidí. Bylo to sice riskantní, ale zároveň šlo o příjemnou změnu oproti dusným dnům tráveným v uzavřených prostorech expozitury. Vrátil se do svého bytu, kde ho při pomyšlení na nové pořádky chtě nechtě přepadla stará známá nostalgie: byt s jednolůžkem, Rose natrvalo doma v Anglii, nutnost svést boj s elektřinou, aby si aspoň uvařil slušnou večeři. A k tomu věčná paranoia neustálé podezřívavosti. Všude samé ucho, informátoři, kam se podíval. Každičký pohyb se s vidinou možného využití zaznamenával, poslouchal a třídil. V rámci života v terénu to byla nová realita. Vine víko laptopu sklapl. Došel k velkému obdélníkovému oknu, které skýtalo výhled na upravený trávník na náměstí, a snažil se nemyslet na to, co bylo dál. Hlášení o případu už za svůj život četl bezpočet. Dokonalá preciznost překrývala krutou skutečnost. V prv-

JMENUJI SE NIKDO

ním okamžiku člověka obvykle ochromí šok. Než stačí vyhodnotit míru nebezpečí, bývá zpravidla pozdě. Soudě podle množství krve, které forenzní tým na místě našel, se Wilde vybičoval k obdivuhodnému odporu. Rozhodující je ale nakonec početní převaha. Proti vycvičenému komandu únosců nemá nikdo šanci. Zhluboka se nadechl. Hlavou mu vířila změM myšlenek. Zavřel oči a snažil se je rozptýlit. Místo toho chtě nechtě zabředl do úvah o minulosti. Někdy přemítal, jestli se mu z toho světa zmítaného řevnivostí a žárlivostí vůbec někdy podaří uniknout. Seznam aktérů už se mu vryl do mozku: Wilde, Newton, Cecil, Rose. Pocítil, jak se ho zmocňuje známá nevolnost, stejný pocit ho přepadl i prve v parku. V hloubi duše věděl, že má Newton pravdu. Řekl si, že na jeho prosbu kývne. Toužil se vrátit zpátky do akce, po možnosti naposled se projít se vztyčenou hlavou po chodbách ústředí ve Vauxhall Cross. Ale nejen to: bez ohledu na povahu vztahu s Wildem byly i chvíle, kdy mu v dosavadním životě byl spíš bratrem než přítelem. Zažili toho spolu opravdu hodně. Představa, že Wildea někdo umučí, mu nedávala spát; tušil, že nebude mít klid, dokud nezjistí důvody. Ještě chvíli bylo ticho, ale vzápětí pominulo. Vine se otočil a chvíli přemítal, jestli se mu to nezdá. Pak se ale pronikavý zvuk rozezněl pokojem znova. Někdo zvonil u dveří.

Matthew Richardson JMENUJI SE NIKDO Z anglického originálu My Name Is Nobody, vydaného nakladatelstvím Michael Joseph – Penguin Random House v Londýně roku 2017, přeložil Milan Lžička Obálku upravila Soňa Šedivá Redigoval Jakub Hladík Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 280 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2017 jako svou 9202. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz