Předmluva
KDYŽ DNES PROCHÁZÍM hamburskými okrsky Ham-
merbrook, Rothenburgsort, Eilbek a Hamm, vidím průmyslové zóny, kancelářské komplexy, fádní stavby z pálených cihel. Široké ulice o více jízdních pruzích jakoby přímo přenesené do skutečnosti z rýsovacích prken urbanistů protínají předměstí, vyznačující se spíš skromnou kulturou bydlení. Historické budovy, kromě několika málo „gründerských“ vil na severozápadě Hammu, se zde nenajdou. Není toho mnoho, z čeho by se poznalo, že tady na východě hanzovního města kdysi bušilo proletářské srdce Hamburku. A já, ročník 1928, jsem dítě tohoto zaniklého rudého východu. V úzkých, hustě zastavěných ulicích, spíš soutěskách protkaných bídou s nevábnými zadními dvorky v jižním Hammu, zvaném také „Nuzákov“, a klikatých uličkách Rothenburgsortu si před víc než osmdesáti lety hrály děti s dřevěnými obručemi, jimž se v Hamburku říkalo „praskolet“. Děvčata skákala „panáka“ namalovaného křídou na asfaltu, kluci kopali na těsných zadních dvorcích míčem do zdi a museli dávat pozor, aby neušpinili schnoucí prádlo zavěšené kolíčky na šňůrách, jinak by se dočkali – v lepším případě – kanonády peprných nadávek z úst rezolutních dělnických matek. 5
Hitleruv_rudy_mladeznik.indd 5
17.2.2017 9:23:39
Fasády domů z pálené hlíny prolamovaly krámky obchodníků se vším možným, nebo koloniály a malé, zakouřené knajpy, vzletně pojmenované Zauberflöte (Kouzelná flétna) či Leuchtturm (Maják), v nichž se čepovalo slabé, zato levné pivo. Ve dne pronikalo do úzkých, hustě zastavěných ulic slunce jen stěží, v noci skýtaly plynové lampy, rozsvěcené pomocí tyče s háčkem, pouze skrovné světlo. Na návěstních sloupech vylepovaly agitační plakáty dominantní politické strany, Sociálnědemokratická strana Německa (Sozialdemokratische Partei Deutschlands, SPD) nebo Komunistická strana Německa (Kommunistische Partei Deutschlands, KPD), protože se neustále volilo. Vlády v Německé říši mezi první světovou válkou a Hitlerovým uchopením moci měly krátký poločas rozpadu. Moji prarodiče a rodiče, naši příbuzní, přátelé a sousedé, celé okolí bylo komunistické nebo sociálnědemokratické. Za mého dětství převažovaly na ulicích rudé vlajky a konaly se pochody komunistických či sociálnědemokratických paramilitárních organizací. 1. máj tu byl nejméně tak důležitý jako Vánoce nebo Velikonoce. Pěli jsme dělnické písně, mávali rudými vlaječkami a snili o sovětském ráji, aniž bychom věděli, co nás tam čeká. Pojmy jako „třídní boj“, „buržoazie“ nebo „proletariát“ patřily naprosto samozřejmě k slovní zásobě lidí, kteří absolvovali jen základní osmiletou školu. Politické přesvědčení, převážně jediné dědictví, jímž rodiče vybavili děti na cestu životem, utkvělo v každém. Nacionální nebo konzervativní občanské strany se ve východní části Hamburku dlouho marně pokoušely zapustit kořeny. Neboť lidé v mrňavých bytech byli chudí, měli buďto špatně placenou, nebo žád6
Hitleruv_rudy_mladeznik.indd 6
17.2.2017 9:23:39
nou práci. Mnoho mužů se dávalo najímat v přístavu jako nosiči nebo jinde jako nádeníci, načež žalostnou týdenní mzdu odevzdali hostinskému své domovské putyky. Tady měli socialističtí věrozvěsti Karel Marx a Bedřich Engels tehdy nejvěrnější stoupence. Lidé tu snili o spravedlivém světě, o „přerozdělení“ bohatství, jež v tomto velkolepém městě bylo tak nerovnoměrně rozprostřené. Svými hanzovními sousedy z elegantní vilové čtvrti Harvestehude, Rotherbaumu lemovaného alejemi nebo měšťanského Eppendorfu, které podle oděvů z látky pepř a sůl pohrdavě nazývali buď „kropenáči“ nebo „stojatými límečky“, tito lidé pohrdali. V celé Německé říši pravděpodobně neexistoval region srovnatelné velikosti, v němž by socialistické ideje padly na tak úrodnou půdu a získaly tolik oddaných stoupenců jako na rudém východě druhého největšího města Německa. Sociální demokraté a komunisté, navzájem hluboce znepřátelení, „rudé pevnosti“ Hamburk vévodili. Za řadu desetiletí se vytvořilo proletářské prostředí, které zde hluboce zakořenilo a jehož prodloužená ruka sahala na hamburskou radnici a dokonce až do berlínského říšského sněmu. Tak tomu bylo ještě na počátku 30. let 20. století. Ne náhodou nejen sociálnědemokratický prapředek August Bebel, nýbrž později i mnoho významých vůdců komunistické strany působilo v Hamburku, nebo z něj dokonce pocházelo. A přesto stačily dvě katastrofy – jedna politická a druhá, s válkou spjatá „apokalypsa“ –, aby tomuto prostředí a domovu zasadily smrtící ránu, která jednou provždycky všechno vyhladila. V dětství a raném mládí jsem se stal svědkem toho, jak hamburský rudý východ nenávratně zaniká. Uchopení moci národními 7
Hitleruv_rudy_mladeznik.indd 7
17.2.2017 9:23:40
socialisty mu zasadilo politickou smrtící ránu. Nacisty zahájená válka, která v roce 1943 dospěla k bombardování hanzovního města v rámci operace Gomora, definitivně vymazala rudý východ fyzicky. Tragédie postihla právě město, kde nacisté měli nejvíc odpůrců. V červenci 1943 zahynuly během několika dní tisíce lidí. Průmyslové okrsky jako Hammerbrook nebo Rothensburgsort jsou dnes v pravém smyslu slova největšími hamburskými hřbitovy – leč bez náhrobních kamenů. Tato doba a prostředí mě hluboce poznamenaly. Proměny ve 30. a 40. letech a jejich řešení zasáhly moji rodinu, domov, město, moje ideály, lépe řečeno naše ideály – pokud jsem je jako mladistvý mohl vůbec sdílet. Nebo porozumět tomu, oč jde. V knize Byl jsem Hitlerův poslední rekrut, vydané v roce 2010 (česky 2011), jsem vylíčil, jak jsem se stal nakrátko dětským vojákem Zbraní SS (Waffen-SS) a prožil následně pětiletou odyseu v sovětských táborech pro válečné zajatce. Tato kniha zachycuje jen dobu tomu předcházející, která byla svým způsobem také odyseou – odyseou dítěte z komunistického rodičovského domu, které si nepřálo nic toužebněji než patřit k mnohamilionové armádě nositelů stejnokrojů Hitlerjugend a Jungvolku. Pochopitelně si nepamatuji každý detail ze svého nejranějšího mládí. Mnohé mi sdělili rodiče, příbuzní a přátelé, něco patřilo i k „rodinnému folkloru“. Tehdy jsem se hledal, zmítal se mezi loajalitou k rodičům, vytrvale kritickým k německému národnímu socialismu, a velmi působivou indoktrinací ve škole a vůbec nacistickou propagandou. Co bylo správné? Co bylo špatné? Kdo lhal, kdo měl pravdu? Takové otázky dítě a později dospívajícího chlapce krajně 8
Hitleruv_rudy_mladeznik.indd 8
17.2.2017 9:23:40
sužovaly, navíc v politicky extrémně výbušné době. Moji životní cestu tudíž vroubilo mnoho omylů, často jsem se na scestí vydal po nepravé cestě, která nevedla ke kýženému cíli. To, co se dnes nazývá „politickým kompasem“, jsem postrádal. Obrazně řečeno: Střelka mého kompasu ukazovala hned sem, hned tam. A dlouho trvalo, než se konečně ustálila. Proto dnes považuji za výsadu, že se mohu ohlédnout za svým dlouhým, intenzivním životem, v každém případě velmi bohatým na zkušenosti. A upřímně prohlašuji: Neexistuje jiné bohatství, po němž bych toužil víc. Hamburk, duben 2015
Günter Lucks Harald Stutte
9
Hitleruv_rudy_mladeznik.indd 9
17.2.2017 9:23:40
Májové „Hoch Front!“
a počasí na krátké kalhoty. Město vonělo jarem. My děti jsme zažívaly krásný pocit, že v jarním slunci se bude žít snáz a bezstarostněji. A nejen to. Pro „třídně uvědomělou proletářskou rodinu“ jako ta naše byl 1. máj významným svátkem. V Hamburku, „rudé pevnosti“, se zvlášť velkým podílem stoupenců sociálnědemokratické a komunistické strany, patřil 1. květen už dlouhou dobu ke dnům pracovního klidu. Ve zbytku říše tomu tak povětšinou nebylo. Pokud tento den nepřipadl jako v roce 1932 na neděli, museli si dělníci, odboráři, sociální demokraté a komunisté, aby se mohli zúčastnit májové manifestace, vzít dovolenou. To znamenalo zřeknout se denní mzdy. Pokud ovšem vůbec měli práci. Činili tak ale bez rozmrzelosti, neboť zmíněný den se v proletářském prostředí považoval za velmi důležitý – na 1. máje se bojovalo za zásadní požadavky: osmihodinový pracovní den a volné soboty. Navíc se dělnictvo představovalo jako sebevědomá třída. To, že 1. máj 1932 byl nadlouho posledním „dnem boje dělnického hnutí“, který se tímto způsobem směl slavit, ovšem nikdo nevěděl. Demokracie výmarské republiky se ocitla v hluboké krizi. Hitler sice o rok později oficiálně zavedl Svátek národní práce (Feiertag der nationalen Arbeit), tím ale systém oslavoval KONEČNĚ NASTAL MÁJ
11
Hitleruv_rudy_mladeznik.indd 11
17.2.2017 9:23:40
sám sebe, s tradičními prvomájovými oslavami dělnictva to nemělo nic společného. V rudém Hamburku – ještě v roce 1928 tu získali nacisté ve volbách pouhá dvě procenta hlasů, ale v roce 1931 už 26 procent a skončili těsně za SPD a KPD – jsme zůstali skrznaskrz rudou rodinou. Moji rodiče věřili ve světovou revoluci, viděli v Sovětském svazu ráj na zemi a spoléhali na naše vůdce, kteří téměř všichni – Ernst Thälmann, Etkar André, Fiete Schulz, Heinz Neumann – pocházeli z Hamburku nebo v něm působili. Moji rodiče byli přesvědčenými komunisty, účast na májové demonstraci pro ně nebyla tíživou povinností, nýbrž srdeční záležitostí. Tak jako pro věřící katolíky návštěva bohoslužby. Rodiče pochopitelně církev, víru a náboženské tradice odmítali – až na několik výjimek. Nicméně stoupenci radikálních ideologií a náboženské víry se v mnoha ohledech sobě podobali. Našinci sice neuctívali Boha, ale Bohu rovné praotce Karla Marxe, Bedřicha Engelse a Vladimíra Iljiče Lenina. Naše encykliky nevytvářel Svatý otec, ale předsedové vlivných komunistických stran – Ernst Thälmann v Německu a Josif Vissarionovič Stalin v Sovětském svazu. Kreml, mocenské centrum tehdy jediné socialistické země, znamenal pro moje rodiče zhruba totéž co pro katolíky Vatikán. Rodiče byli o svém politickém poslání nejen přesvědčeni, ale věřili v ně – byli věřícími ateisty. A 1. máj považovali za naše vzkříšení, naše proletářské Vánoce a Velikonoce, zrození našeho hnutí. My děti – můj tehdy pětiletý bratr Hermann a já, o rok mladší – jsme pobývaly dost dnů u babičky a dědy. Ti bydleli v pětipatrovém obecním domě v Hammerbrooku, v blízkosti Labe a středu města, již12
Hitleruv_rudy_mladeznik.indd 12
17.2.2017 9:23:40
ně od městské části St. Georg. Okolí se také nazývalo „Jammerbrook“ – „Nuzákov“, protože tam, podobně jako v berlínském Weddingu, stály kasárenské činžáky, obývané dělnickými rodinami, většinou sužovanými nouzí. Tepnu této městské části tvořila Hammerbrookstraße, kterou jezdila tramvaj. Nacházely se tam obchody všeho druhu, hostince a dokonce tři kina. Jednomu z nich se říkalo „Blešárna“. Dlouhá léta se tam promítaly za klavírního doprovodu němé filmy, „konferenciér“ velmi pateticky líčil děj filmu. Hammerbrookstraße pro mne představovala vzrušující hamburskou velkoměstskou třídu. Zatímco na severním okraji okrsku až k městské části St. Georg lemovaly ulice skromné i okázalejší měšťanské domy, „Jammerbrook“, opravdový Nuzákov, se vyznačoval úzkými uličkami s nevábnými zadními dvorky. Tady byla bašta dělnických stran KPD a SDP, komunisté měli mírně navrch nad sociálními demokraty. Nacisté sem pronikali nesmírně těžko. S námahou se jim podařilo získat v Hammerbrookstraße schůzovní lokál, tam se usídlilo i velení radikálních, provokatérských a útočných Úderných oddílů (Sturmabteilungen, SA), oddíl 14. Bydleli jsme s rodiči o několik ulic dál v městské části St. Georg. Protože jsme si nemohli dovolit mateřskou školu, kterou ostatně navštěvovalo jen málo našich vrstevníků, často jsme trávili celé dny u prarodičů. To značně usnadňovalo život mým mladým rodičům, kteří nejenže se politicky angažovali, ale potýkali se s převelikými finančními problémy. Onu neděli si nás tam maminka vyzvedla a vzala nás do májového průvodu. „Pojďte už, děti, oblékejte se,“ vyzvala nás značně netrpělivá maminka. Došli jsme skoro ke schodišti, 13
Hitleruv_rudy_mladeznik.indd 13
17.2.2017 9:23:40
když děda přispěchal ke dveřím. „Tohle tu nezapomeň,“ řekl a podal mamince rudý šátek, který tehdy při takové příležitosti nosívaly všechny ženy komunistky. „Nemám tu ošklivou věc ráda,“ odvětila maminka, a přesto si šátek uvázala. Byla krásná a trochu marnivá, v komunistickém prostředí hamburského východu se „rudá Lieschen“ těšila jisté místní popularitě a vážnosti jak pro své rusé vlasy, tak pro rudé politické přesvědčení. Nad východní částí Hamburku se onoho májového dne roku 1932 usmívalo slunce, poprvé v tom roce teploměr vystoupil na předletních 21 stupňů. Maminka nás vedla za ruku, v druhé jsme všichni svírali rudé papírové praporky s pěticípou hvězdou, součástí státního znaku Sovětského svazu a emblémem komunistických stran. A šli jsme k hlavnímu nádraží. Tam se formoval demonstrační průvod. Museli jsme uvolnit místo početnému sociálnědemokratickému bojovému spolku Říšská korouhev černo-červeno-zlatá (Reichsbanner Schwarz-Rot-Gold), zkráceně Říšská korouhev. Muži odění v zelených košilích, na nichž spočíval ramenní řemen, černých rajtkách a kožených kamaších měli na hlavách modré čepice. Postávali okolo sociálních demokratů. Organizace původně vznikla na ochranu republiky jako reakce na působení bitkařských komand hnědokošiláčů SA. Byli na válečné stezce se Svazem rudých frontových bojovníků (Rotfrontkämpferbund, RFB), militantními jednotkami komunistické strany. Doba šílela. Politické rozpory se neřešily mírovým střetáváním idejí, nýbrž bojechtivými pochody a násilnostmi v ulicích. Když nás míjel průvod sociálních demokratů, naši lidé bučeli. „Sociálfašisti!“ a „Zrádci dělníků!“ pokřikovali maminčini přátelé. „Bolševický hovada!“ 14
Hitleruv_rudy_mladeznik.indd 14
17.2.2017 9:23:40
a „Loutky Moskvy!“ ozývalo se z průvodu. Oba průvody mířily k rozdílným cílům. Sociální demokraté pochodovali směrem k městskému parku, my k železniční stanici Dammtorbahnhof. Napjatou atmosféru při takových setkáních jsme pociťovaly i my děti. U hlavního nádraží jsme narazili na svého otce. „Tady jste, vy rošťáci!“ zvolal. Měl na sobě světle šedý stejnokroj Svazu rudých frontových bojovníků. Navzdory rozrušení se zaradoval, že nás vidí. „Nasadili mě na zajištění tohohle úseku,“ řekl a musel se ihned vrátit do své formace. My děti jsme se velmi pyšnily, že otec nosí nějakou uniformu a patří k nám. Ze tří paramilitárních organizací – Říšské korouhve coby obránců demokracie a RFB a SA coby jejich nepřátel, byly poslední dvě jmenované nejbojovnější a nejagresivnější. Často při konfliktech mezi nimi tekla krev a stoupal počet usmrcených. To způsobilo, že RFB a SA byly dočasně zakázány. Můj otec Hermann Friedrich August Lucks, ročník 1908, byl se svými 168 centimetry pomenší, nicméně sporý a silný. Chodil jen do základní školy a už tehdy se politicky aktivizoval v Mladé bouři KPD (Jungsturm). Roku 1923, v pouhých 15 letech, za hamburského povstání, organizovaného horkou hlavou KPD Hansem Kippenbergerem, se stal v Barmbeku cyklistickým kurýrem při štábu legendy KPD Philippa Dengela, zodpovídajícího za stravování a zásobování municí. Když jednou v ústředí povstání předával zprávu o vyzbrojení soudruhů na lodích, poklepal mu na rameno nějaký muž: „Přinášíš dobrou zprávu, kluku, jen tak dál!“ Byl to sám Kippenberger, který později stejně jako předseda hamburské organizace KPD Hermann Schubert emigroval do Sovětského 15
Hitleruv_rudy_mladeznik.indd 15
17.2.2017 9:23:40
svazu (tam Stalinovi pochopové oba popravili). Svými „rudými setninami“, úspěšně vybudovanými paramilitárními strukturami, rozvracel dokonce policii a armádu, tehdejší reichswehr. Dengel, Kippenberger a můj otec byli nejen spolubojovníky, ale společně prožité události je přátelsky sblížily. Táta tehdy musel na jízdním kole udržovat spojení s městskými buňkami KPD. Při svých kurýrních jízdách se také seznámil s Fietem Schultzem, pozdějším významným představitelem KPD. Nejvyšší stranické vedení rozhodlo, že v říjnu 1923 vyvolá v celé Německé říši komunistické povstání. V hyperinflací a masovou nezaměstnaností zmítaném Německu vznikla příznivá situace k zahájení revoluce – v Rusku se to před šesti lety podařilo. Leč na zásah Kominterny, komunistické „světové centrály“ v Moskvě, ústředí KPD krátce před útokem záměr odtroubilo – jen v Hamburku tuto informaci neobdrželi, takže došlo ke krvavým bojům s více než stovkou mrtvých. Nyní, o devět a půl roku později, patřil táta ve svých 24 letech k uznávaným „veteránům revoluce“. Byl veselý, těšil se ze života, ale trpěl náladovostí a při záchvatu vzteku mu někdy ujela ruka. Když jsme dostali výprask, většinou toho pak litoval, byl sklíčený a omlouval se. Jako mladý muž se vyučil obchodním příručím a ucházel se o místo v hamburské spořitelně. Tehdy ani později se netajil členstvím v komunistické straně. To svědčilo o jeho upřímnosti, ale ne o prozíravosti, neboť ho proto nikde nezaměstnali. Své vášni pro cyklistiku zůstal někdejší „jízdní kurýr“ po celý život věrný. Jednou z pověření KPD jel s dvěma přáteli až do Berlína, urazili závratných 280 kilometrů! Večer vždycky vynesl jízdní kolo do našeho bytu ve třetím poschodí a postavil ho do před16
Hitleruv_rudy_mladeznik.indd 16
17.2.2017 9:23:40
síně, jinak by mu ho určitě ukradli. A na nové chyběly peníze. Jeho přibližovadlo jsem obdivoval, bylo to totiž závodní kolo s „berany“ a úzkými ráfky. Ale jeho největší vášní byla strana a Svaz rudých frontových bojovníků, od května 1929 v některých zemích Německé říše včetně Hamburku zakázaný, byť úřady neprosazovaly zákaz důsledně. KPD a RFB byly jeho rodinou. A jako jeho děti jsme se automaticky stali součástí hnutí. Takže jsme nyní pochodovali, vedeni šalmajovou kapelou k Moorweide, rozlehlé travnaté ploše, kde se už za císařských časů konala masová shromáždění. Zpívali jsme dělnické písně, Píseň o malém trubači, Vstříc jitřním červánkům, také Internacionálu. Muži a ženy neustále skandovali „Rot Front!“ a zatínali zdviženou pravou pěst. My mrňouskové jsme sice nechápali, o čem je řeč, ale právě tak jsme ze všech sil vykřikovali „Hoch Front!“ a mávali přitom rudými papírovými praporky se symbolickým kladivem a srpem. Poblíž Moorweide se k nám přitočila Irmgard Herderová, maminčina přítelkyně, a popadla za ruku mého bratra, aby se v tlačenici neztratil. Obě aktivně pracovaly ve Sdružení rudých děvčat a žen (Rote Mädchen und Frauenbund), vzrušeně se bavily a chichotaly se. Na Moorweide se průvod zastavil, lidská masa se rozmístila po celém velkém areálu a začaly projevy funkcionářů. Pro nás děti nastala nejnudnější část oslav. „Kdo promluví dneska?“ zeptala se maminka. „Má přijet Teddy,“ odpověděla Irmgard. „Den boje“ s píšťalovou kapelou a mořem vlajek a praporků nepřipadal malým dětem příliš zábavný. Ale vyhlídka na to, že se za řečnickým pultem objeví zakrátko teddy bear, plyšový medvídek v lidské velikosti s obrovskýma ušima, mě vytrhl z apatie. „Kdy 17
Hitleruv_rudy_mladeznik.indd 17
17.2.2017 9:23:40
přijede Teddy?“ zeptal jsem se a vyvalil oči. Zaznamenal jsem, že se obě ženy rozesmály. Teddy totiž nebyl nikdo jiný než Ernst Thälmann, legendární předseda KPD. Thälmann nevděčil za svoji přezdívku náklonnosti k plyšákům, za hamburského povstání byla krycím jménem tehdy sedmatřicetiletého rozeného Hamburčana. Jeho poznávacím znamením byla sevřená pěst vytrčená do výše a čepice se štítkem na lysé hlavě. Dřív se objevoval na veřejnosti v kožené bundě a v modrobíle prouhované rybářské košili bez límce. Ale jako vlivný politik výmarské republiky vystupoval Thälmann převážně v obleku s vestou a v bílé košili s manžetovými knoflíčky. Ve straně a především mezi hamburskými soudruhy byl Teddy nesmírně oblíbený, jako předseda strany projevoval mimořádnou průbojnost a dlouho úspěšně házel nacistům klacky pod nohy. Přesto vůči němu měla maminka výhrady. „Brebentí úsečně a moc dlouho, často ho nestačím sledovat…,“ stěžovala si. Thälmann byl opravdu maratonský řečník, jako předseda strany a kandidát na úřad říšského prezidenta často řečnil zdlouhavě a ne tak agresivně a se strhujícím zápalem, vlastním mladším soudružským bouřlivákům. Přesto on a třicetiletý Heinz Neumann byli jazykově zběhlí a agitátorsky brilantní řečníci. Maminku zchladila vyhlídka na to, že bude muset uprostřed davu vydržet se dvěma netrpělivými dětmi několikahodinový proslov, navíc se obávala, že opět může dojít k rvačkám nebo dokonce ke střelbě. Naštěstí se u cesty na okraji Moorweide, zhruba na pomyslné hranici poloviny areálu, našlo volné místo, kde jsme se mohli posadit. 18
Hitleruv_rudy_mladeznik.indd 18
17.2.2017 9:23:40
„Ne, to nemluví Teddy, ale Schubert,“ informovala Irmgard a mhouřila oči při pohledu k řečnickému pultu, u něhož promlouval méně prominentní Hermann Schubert, vůdce okrskové organizace KPD Wasserkante. Šestatřicetiletý řečník stál na pódiu, vyzdobeném velkým portrétem ruského revolučního vůdce Lenina, a se zaťatou pěstí nad hlavou se rozkřikl na shromáždění: „Kupředu pod praporem Lenina! Bojem k vítězství!“ Schubert pochopitelně ještě netušil, že ho za necelých pět let Leninův politický dědic Stalin dá popravit stejně jako Hamburčana Hanse Kippenbergera a mnoho dalších německých komunistů, kteří hledali útočiště před nacismem v Sovětském svazu. „Teddy nepřijede, má na práci v Berlíně něco důležitějšího,“ řekl starý dělník, který stál vedle nás. Hamburská legenda KPD, už léta šéf třetí největší politické strany v říšském sněmu, byl skutečně jedním z nejmocnějších mužů výmarské republiky, proti jejíž existenci bojoval všemi prostředky. Když Schubert asi po hodině domluvil a ohlásili dalšího řečníka, mihl se v maminčině tváři šťastný úsměv – byl jím Etkar André. Maminka tehdy osmatřicetiletého poslance a Thälmannova důvěrníka a blízkého přítele zbožňovala a naslouchala jeho projevu jako elektrizovaná. Později jsem se dověděl, že se maminka pro Etkara Andrého, který vyrůstal v Belgii, nejen nadchla, ale milovala ho. André představoval v nomenklatuře KPD svým způsobem superstar. Zatímco Thälmanna lidé obdivovali, obávali se ho a ctili, Andrému fandili a propadali lásce k němu. Oba v oněch letech nejvýznamnější muži KPD se typově zcela lišili. Thälmann triumfoval 19
Hitleruv_rudy_mladeznik.indd 19
17.2.2017 9:23:40
lidovostí, pocházel z prostých hamburských poměrů a původně pracoval v přístavu jako dělník. Vyjadřoval se jednoduchými větami, mluvil se silným hamburským akcentem a rád a často používal silné výrazy – debil, pošahanec, šílenec. Charakteristické pro něho bylo, že během proslovu ztrácel nit a nedařilo se mu ji dohledat, zato disponoval mohutným hlasem. Traduje se, že jeho tajemník mu přivazoval na nohu provázek a zatahal za něj, když Teddy příliš odbočil od tématu. Historik a odborník na dějiny KPD Hermann Weber označil Thälmanna za „provinčního politika s demagogickým talentem“. Vybavuji si, že se můj strýc Friedrich Fiete Paasch, kdykoli vyprávěl o svém setkání s Thälmannen, velmi rozčílil. Neboť na rozdíl od mých rodičů strýc ke komunistům a jejich myšlenkám nepřilnul. S tetou Olgou, babiččinou sestrou, provozoval v Hammerbrooku, v suterému domu v Nagelswegu, zelinářství. Strýc vlastnil rumařskou káru, jednonápravový dřevěný povoz se dvěma velkými paprskovitými koly, v Hamburku tehdy velmi běžný, který mohl táhnout nebo tlačit jeden člověk. Na káře odvážel z tržnice jižně od hlavního nádraží zeleninu, kterou tam dodávali rolníci z Vierlandu. Thälmann rád rejdil po tržnici, tu a tam se vmísil do davu a mluvil s prostými lidmi. Strýc Fiete se zpříma, jak bylo mezi obchodníky se zeleninou obvyklé, postavil Thälmannovi a vmetl mu do tváře: „Přestaň brát rozumy z Moskvy. Žvaníš tu samý hlouposti…“ Statný Thälmann okamžitě zareagoval, nakročil k strýci, hrubě ho odstrčil a rozkřikl se: „Odprejskni, otrapo!“ Thälmannovi přívrženci se nadšeně rozhulákali a strýc potvrdil svůj odmítavý vztah ke komunistickému vůdci: „To jste celí vy: Když vám dojdou argumen20
Hitleruv_rudy_mladeznik.indd 20
17.2.2017 9:23:40
Provolání k májovým oslavám v Hamburku na Moorweide z roku 1932
Hitleruv_rudy_mladeznik.indd 21
17.2.2017 9:23:40
ty, vyrukujete s násilím.“ V přítomnosti mých rodičů dával s oblibou najevo, jak Thälmannem pohrdá, a dokumentoval to slovy: „Vynadal mi do otrapů!“ Na rozdíl od Thälmanna nebyl Etkar André kdovíjaký řečník, který by se vyznačoval lidovostí nebo se opíral o „hanzovní odér“, což mu určitě zčásti ubíralo u Hamburčanů na popularitě. Působil jako intelektuál, mluvil jemným cášským dialektem, takzvanou aachštinou, byl pohotový a precizně formuloval myšlenky. Od Thälmanna se lišil uměním jednat s lidmi, byl ale spíš typem „aparátčíka“ a v KPD mu přiznávali velký organizační talent. Věnoval se i mezinárodním kontaktům, v tom mu pomáhalo, že uměl plynně francouzsky. Přitom ve straně nezastával žádný vysoký post, nebyl ani členem ústředního výboru, natož politbyra. André byl o trochu mladší než Thälmann, ročník 1894. Jako mnoho funkcionářů KPD pocházel z židovské rodiny, plně tudíž odpovídal rasistickému obrazu nepřítele, vytvářeného nacisty. Narodil se v Cáchách a brzy ztratil otce. Nemocná matka poté přesídlila se třemi dětmi do Belgie, Etkar zčásti vyrůstal v sirotčinci. V první světové válce bojoval na německé straně, padl do francouzského zajetí, na počátku 20. let se usadil v Hamburku, vstoupil zde do KPD a rychle se ve straně prosazoval především jako organizátor Svazu rudých frontových bojovníků. V dělnických kruzích kolovala historka o události, která se odehrála na jaře roku 1931 a jež mu získala velký respekt: Námořnická bojůvka SA v pozdním večeru zaútočila na bydliště Etkara Andrého v barmbekské Adlerstraße 12. Byt si řádně pronajala Andrého družka Martha Bergová. Toho večera v něm ale byl jen André a jeden soudruh, jemuž se podařilo utéct po 22
Hitleruv_rudy_mladeznik.indd 22
17.2.2017 9:23:40
střechách, aby přivolal pomoc. Rabijáti SA přeběhli dvůr a pokoušeli se z domovní chodby proniknout do bytu. Když se útočníci snažili vyrazit dveře, André je přesvědčil, že není sám – předstíral, že v bytě probíhá mnohohlasá hlučná debata. „Řekněte, co chcete, myslíte, že ubijete bezbranného? Přines další revolver…,“ řekl. Ohromení útočníci se mezi sebou přeli, jestli se mají stáhnout, nebo naopak vlámat do bytu dveřmi. Vstupní dveře nenadále povolily, přesto útočníci zaváhali vkročit dovnitř, protože v pokoji svítila na psacím stole lampa, a spatřili Andrého stín, jehož ruka jakoby držela revolver – ve skutečnosti plnicí pero. „Tak jste se konečně dostavili. Čekali jsme vás,“ řekl. A zvýšeným hlasem, odhodlaně zvolal: „Ještě krok do mého bytu a poteče krev!“ Nacisté zaváhali. Když se André znovu rozkřikl: „Ven z domu! Nebo střelím!“ bojůvka SA opravdu couvla. Mezitím přispěchali zalarmovaní soudruzi z RFB a přiměli nacisty k útěku. Hamburk se v následujících dnech bavil. Nebyl to jediný úklad o život Etkara Andrého. Po jednání o dobudování stranické struktury ve Vierlandu koncem března 1931 přepadli ozbrojení příslušníci SA v nočním autobusu skupinu komunistů. „Jste André?“ zařvali na občanského zmocněnce Ernsta Henninga. Ten po pravdě odpověděl, že nikoli, přesto ho ihned zastřelili. Poslance Louise Canbleyho, který ho doprovázel, těžce zranili. Část dalších cestujících utrpěla vážná střelná zranění. Pachatelé uprchli, později je zatkli, obvinili a odsoudili k trestům odnětí svobody. Po uchopení moci nacisty udělali ve své mateřské straně kariéru. Den po vražedném útoku spráskali komunističtí 23
Hitleruv_rudy_mladeznik.indd 23
17.2.2017 9:23:40
zastupitelé na radnici za pokřiku „Vrahounská bando!“ radní z řad nacistů. Henningově vraždě předcházelo rozprášení místní organizace Národně socialistické německé dělnické strany (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, NSDAP) v Geesthachtu komunisty, při přestřelce zahynuli dva příslušníci SA. Andrého považovali nacisté za šedou eminenci dění a zuřivě, slepě ho nenáviděli. To založilo v komunistickém prostředí legendární pověst Etkara Andrého. Nadšení u mojí maminky vyústilo v lásku a vášeň – stala se, vyjádřeno dnešním pojmem, jeho „groupie“, fanynkou. Etkar André byl její „popstar“. Protože jsme seděli trochu stranou májové manifestace, skoro jsme nerozuměli tomu, co se říkalo z pódia. Ozvučení výkonnými reproduktory nebylo ještě běžné, nejvíce jeho instalaci bránila finanční tíseň KPD. Každý řečník – to pojilo Andrého a Thälmanna s jejich nepřáteli na život a na smrt Hitlerem a Goebbelsem – potřeboval především vytrénovaný, znělý hlasový orgán, který zesilovala jen „hlásná trouba“, megafon. Na rozdíl od současnosti měli tehdejší politikové výrazný, silný hlas. To bylo důležité, se srozumitelností bývaly neustále potíže. Leč ani sebeprořízlejší vyřídilka nedokázala od pódia před železniční stanicí Dammtorbahnhof oslovit posluchače v odlehlých koutech Moorweide. „Irmi, pohlídej mrňousky, hned se zase vrátím,“ požádala maminka přítelkyni a prodírala se řadami posluchačů, aby se co nejvíc přiblížila řečníkovi. My kluci jsme začali hned kňourat, protože jsme měli hlad. Irmi nás vzala za ruku a vedla nás k blízkému vchodu do stanice. Cestou narazila na Hil24
Hitleruv_rudy_mladeznik.indd 24
17.2.2017 9:23:40
trud, další soudružku. Obě věděly, kde se dostane něco cenově dostupného k snědku – na vzdáleném staničním nástupišti. Vydali jsme se na udané místo bez tenkrát běžné peronky. Tam postával prodavač párků a vyvolával: „Horké párky!“ Pro Irmi, vždycky nakloněnou k žertování, to byla nahrávka: „Těší mě, Irmi, za svobodna Horká,“ řekla muži a podala mu ruku. „Dejte mi prosím dva párečky.“ Z jednoho ukousla a předala uzeninu Hermannovi. Druhý pofoukala, abych se nespálil, a podala mně. A vraceli jsme se k mamince na louku, kde se slavilo. Nám dětem připadal tehdy svět jednoduchý a přehledný. Tihle muži v halenách, rudé vlajky, proletářské bojové písně – to byla naše rodina. Tady byli ti dobří, k nimž jsme patřili, a také jsme se jimi chtěli stát. Zlí byli kapitalisté, o nichž jsme hodně slyšeli, ale které jsme neznali. Zlí byli i policajti s čepicemi, které jsme vídali často, a ustrašeně a velmi uctivě jsme k nim vzhlíželi. Zlí byli rovněž i „sociálfašisti“, jednoho z nich jsme dokonce měli ve vlastní širší rodině. A krajní zlo představovali pochopitelně fašisté, nacisté, o nichž jsme sice slyšeli to nejhorší, ale o nichž jsme také neměli správnou představu. Protože v rudém Hamburku-Východ jsme se s nimi téměř nesetkávali. Tak jako se jiné děti bály čarodějnic, strašidel a loupežníků, báli jsme se fašistů – učili nás tomu. Pochodování v průvodu s maminkou, májová demonstrace, hrdý otec, úderný zpěv, ale také nuda během proslovů – to patří k mým vzpomínkám z raného dětství. Co se dělo večer, patřilo k rodinnému folkloru.
25
Hitleruv_rudy_mladeznik.indd 25
17.2.2017 9:23:41