0038098

tam kde ji nasli 01_03_Sestava 1 11/4/16 4:38 PM Strรกnka 2

Kimber l y M c Creight

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 7

„Noční můry člověk neskryje za bílými plaňkovými ploty.“ ANNe SextoNová

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 9

Úvod O tašce a zakrvácenejch ručníkách, který jsou uvnitř, začnu přemejšlet až pak. Jsou moc velký, abych je mohla zakopat, ale nemůžu je nechat jen tak někde povalovat. Asi jsem se měla líp připravit. Všechno si důkladnějc promyslet. Ale je dost těžký se nějak připravit na věc, o který jste si mysleli, že ji v životě neuděláte. Nakonec jsem je odvezla směrem k silnici číslo 17. Nejlepší bude kontejner. Za benzinkou nebo za nějakým fastfoodem. Pak ráno dorazí popelářský auto a důkazy zmizí pryč. Ale všechny benzinky ještě mají otevřeno a to samý platí i o restauracích, hned vedle kontejnerů parkujou auta, zákazníci chodí tam a zpátky. Moc svědků. To, co hledám, najdu až u solárka Highlights. Je zavřený, u něj je prázdný parkoviště a v tmavým rohu se skrejvá kontejner. Když se ho snažím otevřít, buší mi srdce. Už teď mě úplně zaplavuje úleva. Už je skoro po všem, po celý týhle záležitosti. Ale víko se nechce ani hnout. Trhnu s ním, jednou, dvakrát. Podruhý to udělám tak prudce, až se mi ohne nehet. Kontejner je zavřenej na řetěz. Pevně zamčenej, aby do něj lidi jako já nemohli schovávat svý špinavý tajemství. Ale nic dalšího už hledat nemůžu. Na to nemám čas. Nemůžu čekat už ani vteřinu. Nemůžu udělat už ani krok. Prostě to musí vyjít. Musím to mít z krku. Hned. Běhám kolem kontejneru a lomcuju víkem. Hledám slabý místečko. Nakonec objevím okraj, kterej se trošku zve9

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 10

dá – jen pár cenťáků, ale asi to stačí. Musím za víko fakt rvát, abych dovnitř nacpala zakrvácený ručníky, a ještě větší sílu potřebuju, abych tou úzkou mezírkou protlačila plátěnou tašku. Chvilku mám strach, že uvízne. Ale když se do ní opřu celou svou vahou, proklouzne dovnitř tak rychle, že si málem natluču obličej o okraj kontejneru. Když ruce vytáhnu ven, jsou celý od krve. Chvilku mi připadá, že je moje. Ale není moje. Je to krev toho miminka. A už ji zase mám po těle, jako před hodinou.

10

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 11

Molly Sandersonová, úvodní sezení, 18. únor 2013 (Přepis audionahrávky, která byla pořízena s vědomím a souhlasem pacientky)

t: M. S.: t: M. S.: t: M. S.: t: M. S.: t: M. S.:

t:

Zajímalo by mě, proč jste tady, když jste za mnou nechtěla přijít. To není nic osobního. To jsem si ani nemyslela, ale i kdyby snad ano, nebylo by na tom nic špatného. Protože tak už se to v terapii říká? Vy o tomto procesu nemáte valné mínění. Ne, to ne. Promiňte. Normálně nebývám takhle útočná. Tedy aspoň jsem nebývala. Zármutek může být mocný zdroj negativní energie. Takže tohle se teď ze mě stalo? To ze mě zbylo? To netuším. Kdo teď jste? Mám ještě jedno dítě, víte? Holčičku, Ellu. Jsou jí tři. A ona je důvod, proč jsem přišla. Dva týdny potom, co se to stalo, jsem nedokázala ani vstát z postele. Myslím, že jsem se celou tu dobu Elly ani nedotkla. Neobjímala jsem ji. Neříkala jsem jí, že všechno zase bude dobré. Vždyť jsem nebyla jediná, kdo o to miminko přišel. Ella ztratila sestřičku, na kterou se tak těšila. O ničem jiném nemluvila… Počkejte, potřebuju kapesník. Promiňte, jen jsem… Nemusíte se omlouvat, že jste rozrušená. Prožila jste obrovskou tragédii, Molly. Dalo by se dokonce říct, že ztráta dítěte je ten nejtraumatičtější zážitek, jaký člověk může mít. 11

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 12

M. S.: Proto se cítím takhle? t: Jak? M. S.: Jako že jsem ten den umřela taky. A že už není nic, co t:

by mě mohlo přivést zpátky. Možná bychom měli začít od začátku, Molly. Myslím, že je načase, abyste mi řekla, jak jste o dítě vlastně přišla.

12

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 13

M olly Když jsem otevřela oči, obloha za naším velkým arkýřovým oknem se sotva začala rozjasňovat. Ještě vlastně nebylo ráno. Takže mě nemohl vzbudit budík. Když se ten zvuk ozval znovu, došlo mi, že je to můj mobil vibrující na nočním stolku. Na displeji ve tmě svítilo jméno Erik Schinazy. „Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se bez pozdravu. Během pěti měsíců, kdy jsem pracovala pro sice malé, ale uznávané místní noviny Ridgedale Reader, mi šéfredaktor ani jednou nevolal mimo pracovní dobu. Ani k tomu neměl důvod. Měla jsem totiž v listu na starosti umění, životní styl a lidské příběhy, proto se mé články jen zřídka věnovaly nějakým aktuálním událostem. „Omlouvám se, že volám tak brzy,“ začal Erik, který zněl nějak unaveně, nesoustředěně nebo něco podobného. Chvíli jsem dokonce přemýšlela, jestli snad není opilý. Poslední dobou Erik údajně abstinoval, ale proslýchalo se, že z Wall Street Journal ho vyhodili hlavně kvůli náklonnosti k alkoholu. Jen těžko jsem si dokázala představit puntičkářského Erika s prkenným držením těla, rychlým vojenským krokem a úhledným krátkým sestřihem, jak je zlitý pod obraz. Ale muselo být nějaké lepší vysvětlení toho, proč reportér jeho kalibru začne dělat šéfredaktora v Readeru, než že jeho žena Nancy, která učí psychologii na Ridgedaleské univerzitě, už je unavená z věčného dojíždění do Ridgedaleu z New Yorku, kde žili, když ještě Erik pracoval pro Journal. Ale já byla ta poslední, kdo by je za to měl soudit. Místo 13

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 14

v redakci Readeru jsem získala jen proto, že Nancy byla ve fakultním uvítacím výboru. Nevím, jak moc Nancy na Erika tlačila, aby mě zaměstnal, ani jak zoufale Justin vylíčil mou situaci, ale podle toho neuvěřitelně laskavého, ba přímo terapeutického způsobu, jakým se mnou Nancy jednala, jsem to dokázala odhadnout. S titulem z právnické fakulty a desetiletou praxí v právním oddělení Národní organizace pro těhotné ženy jsem neměla na místo stálé reportérky úplně ideální kvalifikaci. Ale Justin, který získal stálé místo odborného asistenta angličtiny na Ridgedaleské univerzitě, jednal správně, když se mi ze všech sil snažil umožnit, abych mohla začít znovu. A když jsem teď psala pro Ridgedale Reader, dostal můj život nečekaný smysl. Teprve nedávno jsem si po mnoha náročných sezeních u terapeutky připustila, že ten zármutek, který ze mě od smrti miminka neovladatelně proudí, neustane, dokud se nepřinutím zatočit kohoutkem. „Ne, ne, to je v pořádku, Eriku,“ vydechla jsem a snažila se vyklouznout z postele, aniž bych vzbudila Justina. „Vydržel bys chvilku?“ Teprve když jsem se snažila pohnout, zjistila jsem, že v posteli je i Ella a tělíčko má přitisklé těsně k tomu mému. Najednou se mi matně vybavilo, jak stála vedle postele – asi se jí zdál ošklivý sen. Ella vždycky mívala neuvěřitelně živé noční můry, a aniž by se přitom probudila, ječela do tmy. Jako dítě jsem bývala stejná, ale tenkrát jsem si myslela, že jsou to následky života s mou matkou. Dětská lékařka mi však prozradila, že sklony k nočním můrám bývají dědičné. Já se však s nimi u své dcery dokázala vyrovnávat mnohem lépe než moje matka u mě. Ta si dala špunty do uší, zámek na dveře a rozzlobeně na mě ječela. Zato Ella pravidelně končívala mezi námi v posteli, což se Justin nenásilně, ale vytrvale pokoušel ukončit. „Dobře, promiň, můžeš pokračovat, Eriku,“ prohlásila jsem, jakmile se mi podařilo vyklouznout z Ellina objetí a zmizet na chodbu. 14

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 15

„Doufal jsem, že bys mi s něčím mohla pomoct,“ začal a mluvil ještě strožeji než obvykle. Nancy ve srovnání s ním působila tak neuvěřitelně vřele. Často jsem přemýšlela, jak tihle dva mohli skončit spolu. „Musel jsem odjet z města kvůli náhlé události v rodině, Elizabeth je pracovně v Trentonu a Richard v nemocnici, takže zbýváš…“ „Je v pořádku?“ okamžitě mě začaly zaplavovat výčitky svědomí. Sice jsem Richardovi nepřála žádnou opravdovou nemoc, ale v temnějších okamžicích jsem k tomu neměla daleko. Elizabeth s Richardem táhlo na třicet a v Readeru měli na starost skutečné zprávy, ale nesnažili se konkurovat celostátním listům s jejich čtyřiadvacetihodinovým online zpravodajstvím. Ridgedale Reader se místo toho pyšnil detailně zpracovanými reportážemi s místním zaměřením. Čas od času mi Erik dával úkoly – napsat profil nového ředitele prestižního univerzitního divadla Stanton nebo místního vítěze soutěže v pravopise –, ale náměty jsem si z větší části vyhledávala sama, například nedávný článek o Komunitním vzdělávacím programu určeném pro místní mladistvé, kteří nedokončili střední školu, o který se velkoryse starala Rhea, Ellina učitelka ze školky. Elizabeth se ke mně chovala zdvořile, ale Richard mi dával jasně najevo, že podle něj jsem jen ztrhaná mamina, co nezaslouženě získala místo v redakci. A i když měl zčásti pravdu, rozhodně to nebylo nijak příjemné. „Jestli je v pořádku kdo?“ nechápal Erik. „Tvrdil jsi, že je Richard v nemocnici.“ „Jo, jasně, je v pohodě,“ odfrkl si. „Je na operaci žlučníku. Sice naříkal, jako by mu snad otevírali hrudník, ale do osmačtyřiceti hodin by se měl dát dohromady. Teď jsem měl ale důležitý telefonát. Kdosi objevil u Essexského mostu tělo.“ „Tělo?“ Zapištěla jsem, za což jsem se příšerně nenáviděla. „Myslíš jako mrtvolu?“ „Už to tak vypadá,“ Erik najednou začal znít dost pochybovačně. Zřejmě si nebyl jistý už od samého začátku, ale já 15

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 16

mu to moc neusnadňovala. „Potřebuju, aby tam někdo zajel a zjistil, co se děje. A když je Elizabeth na Kulatém stole guvernéra a Richard v pracovní neschopnosti... udělal bych to sám, ale jak už jsem řekl, musím řešit tu naléhavou rodinnou událost. Nejsem si jistý, kdy se vrátím.“ „Je všechno v pořádku? Myslím jako s rodinou.“ Proč jsem se snažila být osobní? Erik osobní jednání nesnášel. Když jsme se v srpnu nastěhovali do města, byla jsem si jistá, že Erik s Nancy budou naši první přátelé. S Justinem už jsme dlouho nechodili mezi lidi a oba jsme to potřebovali. Justin se s Nancy stýkal pracovně, ale mě okamžitě přilákalo její vřelé jednání, i když se zčásti dalo přičítat i tomu, že mě považovala za případnou budoucí klientku. Erik sice dokázal být nesnesitelný, ale zároveň byl neuvěřitelně inteligentní a zajímavý. Erik s Nancy však zdvořile odmítali všechna naše pozvání: na brunch, grilování, koncert. Kvůli všem těm akcím bych stejně musela opustit komfortní zónu. Možná to bylo kvůli Erikově pestré minulosti nebo Nancyiným problémům s plodností – o kterých dokázala mluvit s otevřeností, jakou jsem jí záviděla –, ale raději si udržovali odstup. Nebo jsme jim jednoduše nebyli sympatičtí. Tak jako tak mi připadalo, jako by se Erik s Nancy obklopili velmi jemným ostnatým drátem, který byl viditelný pouze z velké blízkosti. A já měla příliš jemnou kůži, abych se jím pokoušela proniknout. „Ano, jsme v pořádku,“ prohlásil s obvyklou strohostí Erik. „Zkrátka to vypadá, že tu mrtvolu budeš mít prozatím na starost ty. Pokud se na to tedy cítíš.“ „Jistě, okamžitě tam vyrazím,“ prohlásila jsem a ulevilo se mi, že zním tak klidně a schopně. Ale už jsem byla nervózní. I když to nikdo, včetně mě, nečekal, vedla jsem si ve svých ridgedaleských rubrikách více než dobře. Udělala jsem dojem dokonce i na Erika, který kdysi získával ceny za své reportáže ze zahraničí. Ale nikdy jsem se nevěnovala ničemu, co by se aspoň vzdáleně podo16

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 17

balo nálezu mrtvého těla. A v Ridgedaleu se podobné události stávaly velmi zřídka. Od doby, co jsme se sem přestěhovali, se to nestalo ani jednou. „Dobrá,“ řekl Erik. V jeho hlase se však nadále ozývalo váhání. „Byla jsi někdy na místě činu?“ Snažil se být zdvořilý. Samozřejmě že ne. „Na místě činu? Takže se předpokládá, že došlo k vraždě? Víme to jistě?“ zeptala jsem se a byla hrdá na to, jak jsem ho upozornila, že trochu předbíhá. „To je dobrá poznámka. Zřejmě ne,“ prohlásil Erik. „Náš zdroj na policii mluvil nejasně. O to větší důvod jednat co možná nejopatrněji. I když si to možná místní policisti myslí, nemají nárok na nějaké mimořádné zacházení z naší strany, i když už budou muset vyjednávat s univerzitou.“ „S univerzitou?“ „Ta zalesněná oblast poblíž Essexského mostu už nepatří přímo do kampusu, ale ještě je v majetku univerzity,“ vysvětloval Erik. „Doslechl jsem se, že k mrtvému tělu je přivolal velitel Univerzitní stráže. Jak si asi dokážeš představit, univerzita se bude snažit dělat všechno, co je v její moci, aby to nějak ututlala. Tedy za předpokladu, že je některá z těch informací vůbec přesná. Zatím totiž není vyloučené, že zjistíme, že celá záležitost je jen falešný poplach.“ Zavrzaly dveře, na chodbě se objevil Justin a mžoural na mě oříškovýma očima. Nezkrotné hnědé vlasy mu trčely do všech stran jako malému klukovi. Kdo je to? ptal se tiše a zamračeným čelem mířil na telefon. Založil si ruce na tričko Ridgedaleské univerzity a objal své šlachovité triatlonové tělo. Zvedla jsem prst, aby chvilku vydržel. „Dobrá, budu opatrná.“ Teď už jsem zněla tak sebevědomě, že jsem téměř přesvědčila i samu sebe. „Pošlu zprávu, jakmile tam dorazím. Předpokládám, že budeš chtít zkrácenou verzi na internet a standardní článek pro zítřejší tištěné vydání.“ „To zní dobře,“ prohlásil Erik, který si dál nebyl jistý. Ze všech sil se snažil uvěřit mé sebedůvěře, ale ještě jsem ho 17

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 18

úplně nezískala. „Tak dobrá. Hodně štěstí. Kdybys něco potřebovala, zavolej.“

„Erik?“ ptal se Justin ospale, když jsem zavěsila. Mnul si rukou bradku, kterou jsem si přes počáteční odpor celkem oblíbila. Sice zakrývala Justinovy ostré rysy, ale vlastně mu ještě dodávala na přitažlivosti. „Co může chtít uprostřed noci?“ Podívala jsem se na telefon. Bylo chvilku po šesté. „Už dávno není půlnoc,“ řekla jsem, jako by to snad bylo důležité. Můj hlas zněl podivně omráčeně. „Copak se stalo?“ Justin se odlepil od zárubně a ustaraně mi položil ruku na paži. Protože já nemohla být omráčená ani na chvilku. Už ne. Tak to dopadá, když jednou klesnete až na dno: Lidé se vyděsí, i když do kalných vod znovu strčíte jen palec. „Nic se nestalo. Erik jen chce, abych jela k Essexskému mostu kvůli článku,“ vysvětlovala jsem. „Objevili… Někdo tam nahlásil nález těla.“ „Ježíši, tělo, opravdu? To je hrůza. A ví se, co se stalo?“ „To bych právě měla zjistit. Zřejmě jsem dočasná zástupkyně hlavního reportéra deníku Ridgedale Reader.“ „Ty? To jako fakt?“ Sledovala jsem, jak si Justin postupně uvědomuje, co mi právě řekl. „Teda, jako, to je dobrý, ne? Připadá mi divné něco takového říkat, když někdo umřel.“ Dveře do ložnice se za námi ještě o něco otevřely a přiťapkala Ella v červenobílém pruhovaném pyžamu. Hnědé kudrny se jí kroutily do všech směrů jako pružiny. Mžourala úplně stejně jako předtím Justin, s identickýma oříškovýma očima. Kromě vlasů – které byly čokoládově hnědou obdobou mých vlastních rezavých kudrn –, byla Ella zmenšenou verzí Justina. Od obrovských očí k plným červeným rtům až po způsob, jakým se smála celým obličejem. Byla zkrátka živoucím důkazem síly genetiky. „Promiň, zlatíčko, nechtěla jsem tě vzbudit.“ Sáhla jsem 18

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 19

dolů a zvedla si neskutečně těžkou Ellu na bok. „Já tě odnesu zpátky do postýlky.“ „Já ale nechci do postýlky.“ Ella se mi přitiskla ke krku. „Chci se připravit.“ „Připravit?“ smála jsem se, hladila ji po zádech a nesla chodbou do jejího pokoje. „A na co se chceš připravit, beruško?“ „Na vystoupení, mami.“ Sakra, to představení. U nich ve školce nacvičují dramatizaci dětské knížky Strašně hladová housenka, ve které Ella dostala klíčovou roli „zeleného lístku“. Vystoupení mělo být v jedenáct. Nedokázala jsem odhadnout, jestli to stihnu. „Jestli už neusneš, budeš na to vystoupení moc unavená, beruško. Je hrozně brzo,“ přemlouvala jsem ji a otevřela botou dveře jejího pokoje. „Musíš se ještě vyspat, jinak zapomeneš text.“ Když jsem ji vracela pod přikrývku s růžovobílými kostičkami a k obrovskému zvěřinci z plyšáků, už měla přivřené oči. Při večerním čtení před spaním jsem si v té postýlce připadala jako malá holčička, kterou jsem nikdy nemohla být. A když jsem měla dobrý den, téměř se mi podařilo přesvědčit samu sebe, že jsem přesně taková matka, jak jsem vždy doufala. „Maminko?“ začala Ella, když se tulila ke své velké červené žábě. „Copak je, drahoušku?“ Široce jsem se usmívala a snažila se nemyslet na to, jak bude zklamaná, až jí dojde, že na to vystoupení nedorazím. „Mám tě ráda, mami.“ „Já tě taky mám moc ráda, beruško.“ Když jsem konečně byla zpátky – ještě jsem rozhodně nebyla dokonalá, ale už jsem na tom byla mnohem lépe –, dělala jsem, co jsem mohla, abych ji nezklamala. Chystala jsem se ještě něco říct, omluvit se, že to její vystoupení nestihnu, něco jí slíbit, nabídnout úplatek. Ale na žádost o odpuštění už bylo pozdě: Ella tvrdě spala. 19

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 20

* * * Když jsem se vrátila do ložnice, Justin už byl zpátky v posteli. Poznala jsem, že i když se hodně snaží, pořád ještě nemůže usnout. „Ella má dneska v jedenáct to vystoupení. Nezabere to dlouho, jenom tak čtvrthodinku. Nahraješ mi to, viď?“ Mířila jsem k pracovnímu stolu. Musím si obléct něco hezkého, ale praktického. Nebo spíš něco, v čem sice budu vypadat profesionálně, ale zároveň v tom budu moct vyrazit do lesa. Ano, musím působit neohroženě. „Nestihla jsem ji varovat, že nedorazím. Myslíš, že ji kvůli tomu mám znovu budit? Vadí mi, že jí o tom nemůžu říct předem.“ Cítila jsem, jak mě Justin sleduje, když chodím po pokoji a oblékám se. Natáhla jsem si svůj nejhezčí svetr – světle modrý kašmírový, který mi koupila Justinova matka. Zdůrazňoval mi oči – pak jsem si oblékla své nejlepší nemateřské džíny. „Já ale mám v deset přednášku, zlato,“ namítl Justin. Když jsem se obrátila, ležel a opíral se o loket. „Můžu Ellu odvézt do školky, ale na to vystoupení nedorazím. Promiň, Molly, ale dobře víš, jak se děkan pustil do asistentů kvůli nepřítomnosti na hodinách, je to úplná křížová výprava.“ „Jeden z nás tam musí dorazit, Justine,“ prohlásila jsem s až iracionálním důrazem. Věděla jsem, že přednášku může zrušit jen z opravdu vážných důvodů, což vystoupení v mateřské škole rozhodně nebylo, i když mně to tak připadalo. „Já budu muset u toho mostu zůstat, dokud nezjistím všechno potřebné pro svůj článek. A ještě netuším, kolik toho bude. Možná to bude celodenní akce.“ „Plně s tebou souhlasím,“ prohlásil Justin. „Musíš tam zajet a sepsat o té události co možná nejlepší reportáž. Mohla by to pro tebe být obrovská příležitost, Molly, takže to musíš zvládnout. Odhaduju, že Erik si na druhé šance moc nepotrpí. Dneska je pro tebe práce na tom článku mnohem důležitější než Strašně hladová housenka.“ A samozřejmě nešlo jenom o ten článek, ale hlavně o mě, 20

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 21

všechno, co jsem poslední dobou dělala, totiž bylo součástí mostu k mému lepšímu já. Stalo se ze mě něco, čím bych kdysi určitě opovrhovala, ztělesnění příručky o osobním rozvoji. „A co Ella?“ Začínala jsem panikařit. Už zase ji zklamu. Už zase ji zklamu. Přehrávalo se mi to v hlavě jako smyčka. „No tak, ona to nějak přežije,“ zasmál se Justin, ale ten smích byl laskavý. „Bez urážky, ale tohle není její debut na Broadwayi. A na kolika vystoupeních už jsi letos byla? Na deseti?“ Pokrčila jsem rameny. „Ani jsem to nepočítala.“ Justin se napřímil na posteli a svěsil nohy na podlahu. „Dobře víš, že tím, že jí budeme tvrdit, že láska znamená, že ji nikdo nikdy nezklame, Elle nijak neprospějeme.“ „Myslím, že už si zklamání prožila až dost, ne?“ „Ale no tak, Molly.“ Justin vstal a roztáhl paže. Já se k němu přišourala a přitiskla si paže k jeho pevným zádům. Když mě tiskl, voněl jako mentol, který si v noci natíral na natrženou pravou podkolenní šlachu a naříkal přitom nad stařeckými neduhy. „Jsi dobrá máma,“ šeptal mi do ucha. „Nemusíš se to pořád snažit dokazovat.“ Ale Justin – se shovívavými rodiči a idylickým dětstvím – si mohl dovolit žít ve světě úsudků a řízeného rizika. Byla to jedna z věcí, které mě k němu tak přitahovaly. Ale když jste neměli vlastní matku, nebylo pro vás úplně snadné dělat matku někomu dalšímu. Ještě předtím, než se dostavily deprese, jsem spoléhala na jedinou neprůstřelnou rodičovskou strategii: být dokonalá. „Tak dobrá,“ řekla jsem. Protože Justin měl pravdu. I když jsem to tak necítila, dokázala jsem si to rozumově vysvětlit. „Ale vysvětlíš jí to, až se vzbudí, viď? Proč nedorazím. Připravíš ji na to, že tam ani jeden z nás nebude?“ „Postarám se o to,“ prohlásil Justin a políbil mě. „Teď koukej napsat článek, ze kterýho si všichni sednou na zadek.“ * * * 21

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 22

Když jsem projížděla centrem Ridgedaleu, bylo krátce po rozbřesku, všechno ještě mělo tlumenou šedou barvu. V pečlivě udržované zeleni centra města byly všechny luxusní obchůdky a drahé kavárny ještě zavřené a tmavé. I chodníky byly prázdné, až na starého muže venčícího velkého psa s flekatou srstí a dvě ženy v neonových nátělnících a sladěných botách, které běžely a povídaly si spolu. Po mé pravici se rozkládal rozsáhlý univerzitní areál obrostlý břečťanem a skrytý za vysokým železným plotem. Na horizontu začalo oranžově prosvítat slunce. V pološeru všechno vypadalo tak krásně. Jen těžko jsem mohla uvěřit, že jsem se stěhování do tohohle města bránila, když se mi Justin, jehož specializací je anglická literatura 19. a 20. století, poprvé zmínil, že by na Ridgedaleské univerzitě mohl získat stálé místo. Ridgedale leží čtyřicet kilometrů severozápadním směrem od New Yorku a nebýt zdejší univerzity, asi by nás nikdy nenapadlo, že bychom tu mohli žít. Bála jsem se, že když se odstěhuju z velkoměsta, budu si připadat ještě opuštěnější a osamělejší. Ne že by snad Ridgedale byl nějaký odlehlý zemědělský zapadákov. Byla zde restaurace připravující jídla vyrobená ze surovin vypěstovaných na místních farmách, která získala michelinskou hvězdu, dobrá desítka kvalitních restaurací podávajících etnickou kuchyni, a to ani nezmiňuju světoznámé divadlo Stanton, skvělou fakultní nemocnici a dvě nezávislá knihkupectví. I obyvatelé města byli poměrně různorodí, studenti i univerzitní zaměstnanci totiž pocházeli ze všech koutů světa. Kdysi to tu tak elegantní nebývalo, nebo mi to tak aspoň říkali. Zastoupení bohatých liberálních občanů města se výrazně zvýšilo před třemi lety, když se kousek od Ridgedaleu z Manhattanu přestěhovala centrála farmaceutické firmy Bristol-Myers. Někteří z původních obyvatel města, zvláště ti chudší a konzervativnější, pořád ještě brblali, jak se ve městě šíří sójové latté a cvičení pilates. Toužili po starých dobrých časech, kdy univerzitní studenti mohli nakupovat 22

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 23

jenom v univerzitním obchodě nebo v Ramseyho lékárně a kdy zde, pokud šlo o restaurace, bylo na výběr pouze z pizzy, smažených kuřecích křidýlek a palačinek u Pata, kde bylo otevřeno celou noc. Tento spor často vycházel najevo ve vášnivých diskusích v internetovém vydání našich novin. Tyto přestřelky sice jen málokdy nějak souvisely s článkem, pod kterým propukly, nicméně běžně přecházely v osobní útoky na novináře. Minimálně podle Elizabeth, která mě varovala, abych si poznámky pod svými články za žádnou cenu nečetla, dokonce ani pod těmi, jež se nevěnovaly žádnému kontroverznímu tématu. Byla to vlastně jediná rada, kterou mi dala, a já se ji rozhodla poslechnout. Sice jsem byla ochotná to s tou novinařinou zkusit, ale rozhodně jsem nebyla natolik sebejistá, abych se za to nechala napadat.

Odbočila jsem vlevo a pak prudce vpravo, jela jsem podél všech těch majestátních kamenných budov porostlých břečťanem na západním okraji Ridgedaleské univerzity. Odsud už to k Essexskému mostu bylo jen kousíček, i tak ale byl tak vzdálený, že mě překvapilo, že je ještě součástí akademické půdy. Když jsem projela poslední zatáčku, barva oblohy se změnila z šedé na světle modrou. Za vysokými kopci v dálce se skrývalo slunce. Dokonce ani v šeru jsem nemohla přehlédnout policejní auta. Tři přečuhovala do cesty a čtvrté parkovalo mezi stromy, jako by tam snad sjelo ze své vlastní vůle. Připravovala jsem se na to, že sem dorazím a vůbec nic nenajdu, že vše byl jen falešný poplach, jak mě varoval Erik. Ale stála tu policejní auta, byl tu most, pod námi tekl potok Cedar Creek, v němž podle všeho bylo tělo. Když jsem vystoupila z auta, nikoho jsem neviděla, jen blikání modrých a červených majáčků mezi holými stromy. Bylo i ticho, slyšela jsem jen své kroky na cestě. Hlasy v lese jsem zaslechla, až když jsem dorazila k autu stojícímu nejvíc 23

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 24

vpředu. Zastavila jsem se a poprvé si všimla, že mám ruce zatnuté v pěst. Buď opatrná, varoval mě Erik, a já na něj chtěla dát. Ale než jsem vystoupila z auta, připadalo mi to mnohem snazší. Dobrý den, jsem Molly Sandersonová z Ridgedale Readeru. Neměl by někdo z vás chvilku na pár otázek? Ne, to bylo příliš nejisté. Sice dávalo smysl nepůsobit zbytečně důležitě, ale nebylo by vhodné tvářit se, že mě snad můžou snadno odmítnout. Na to, abych něco takového pochopila, nebylo třeba bohatých zkušeností s novinařinou. Dobrý den, jsem Molly Sandersonová z Ridgedale Readeru. Ráda bych si ověřila několik faktů. To je mnohem lepší. Asertivní, ale nijak odpuzující. Navíc to i byla pravda. Měla jsem informaci o existenci těla, kterou jsem potřebovala potvrdit. Během své právní kariéry jsem se navíc přesvědčila, že předstírání síly bývá nezbytnou podmínkou úspěchu. Když jsem se přiblížila do takové vzdálenosti, že jsem viděla na vodu, konečně jsem zjistila, co přesně dělalo starosti všem těm meteorologům, když mluvili o pozdním sněžení následovaném deštěm na začátku března. Bleskové povodně byly jednou z věcí, která vás v New Yorku příliš netrápila. Sice se o nich mluvilo, ale obvykle se projevovaly jen blátivými kalužemi. Když jsem se však dívala na potok, který teď spíš připomínal řeku, protože se zlověstně řinul přes balvany a unášel zlámané větve, bylo více než jasné, že rozhodně je schopný ničit. Už podemlel velký kus blízkého břehu, takže vypadal jako rozeklaný okraj útesu. Na odlehlé straně rozbouřeného proudu stála kousek od vody pětice postav v uniformách. V lesích za nimi procházeli další lidé, zřejmě něco hledali, ale jejich postup nepůsobil nijak zvlášť metodicky. Chodili tam a zase zpátky, kopali do listí, píchali do země klacky a tak nějak napůl působili, jako by smysluplnou práci jen předstírali. Na odlehlém břehu bylo ještě něco dalšího, plastová 24

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 25

modrá plachta ohrazená žlutými policejními páskami. Zatajila jsem dech – všechna ta nervózní energie unikla do volného prostoru. Protože tam to bylo, dole u toho vlhkého tlejícího listí, mezi tenkými holými stromy: tělo. Něčí mrtvé tělo. „Podle mýho názoru by měli zmáčknout spoušť, až toho hajzla chytí,“ ozval se vedle mě hlas. „A to ani nejsem pro trest smrti.“ Když jsem se obrátila, uviděla jsem mladíka v těsné, jasně žluté flísce a obepnutých černých kraťasech. Kolem hrudníku měl přivázanou vysílačku a na rameni znak Univerzitní stráže. Rukou v rukavici si uhladil neposedné vlasy a položil si ji na zadní stranu krku. Měl by být pohledný – měl pro to všechny předpoklady – hezkou tvář, svalnatou postavu. Ale vypadal jako přerostlé dítě, jako by vyrostl, aniž by přitom zároveň dospěl. Nebylo to ani trochu přitažlivé. „Co se stalo?“ ptám se a rozhodnu se, že se mu zatím nepředstavím, čímž s největší pravděpodobností poruším všechny možné zásady novinářské etiky. Ale vždyť já s ním zatím nevedu oficiální rozhovor. To on se začal bavit se mnou. Prohlédl si mě od hlavy k patě, nejdéle se zdržel u zbrusu nových trekových bot značky Sorel. Byl to dárek od Justina, který mě měl navnadit, abych se začala těšit na náš nový život na „venkově“. Díky nim jsem působila falešně zálesáckým dojmem, což za daných okolností může být užitečné. Pak muž zase zvedl hlavu a přimhouřil oči. „Kdo jste?“ „Molly Sandersonová,“ podala jsem mu ruku. Chvíli váhal, pak mi s ní potřásl a přimhouřenýma očima se díval do těch mých. „A vy jste?“ „Deckler,“ představil se s nepříjemnou strohostí. „Nepracujete u ridgedaleské policie. Nikdy jsem vás neviděl.“ „Píšu do novin,“ oznámila jsem mu, připadalo mi to vhodnější než se označit za reportérku. „Někdo z policejního oddělení se s námi spojil.“ 25

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 26

Sakra, proč jsem to jenom říkala? Erikův kontakt na policii určitě nestál o to, aby se o něm vědělo. Tohle byla možná ta jediná věc, která byla ještě důležitější než dávat si pozor: neprozradit významné informační zdroje svého šéfa. „Někdo z policejního oddělení se s vámi spojil? Abyste sem přijela?“ „S námi. Neznám žádné bližší detaily,“ prohlásila jsem a doufala, že už s tím přestane. „To tělo jste našel vy?“ Deckler zvedl ruku a zavrtěl hlavou. „To nepůjde,“ prohlásil. „Jestli chcete oficiální vyjádření, budete si muset promluvit se Stevem.“ „A Steve je?“ „Tamhle dole.“ Deckler kývl směrem k vodě. Uprostřed potoka tam v rybářských holínkách a dokonale nažehlené košili stál statný muž. Svalnaté paže měl založené a se zaťatou hranatou čelistí zíral do proudu, jako by se snažil silou vůle přimět podezřelého, aby připlul jeho směrem. „Teď už to má v rukou on.“ „V rukou?“ nechápala jsem. „Je to velitel místní policie,“ prohlásil Deckler s náznakem podráždění. Jako by o něm neměl valné mínění. „Univerzitní stráž tu jenom pomáhá.“ „Takže sem dorazili a převzali vyšetřování?“ Přesně to mi totiž naznačoval a já nedokázala odhadnout, co by mohlo vyjít najevo, kdybych ho trošku popíchla tímhle směrem. Ztuhla mu čelist. „Policii voláme jenom v podobných případech.“ Znechuceně vydechl. „Většina zločinů spáchaných v univerzitním areálu se tam i vyšetřují. Máme na to vlastní disciplinární proces – výslechy, důkazy, všechno. Řešíme si to sami. Důvěrně. Abychom ochránili studenty.“ „Abyste ochránili studenty, jasně,“ prohlásila jsem a snažila se vyhnout kousavému tónu. Protože mně spíš připadalo, že se snaží ochránit pachatele. „Ale v podobných případech ne, že?“ Zavrtěl hlavou a znovu zíral k vodě. „Ne, asi ne.“ „A co přesně je ‚tenhle případ‘?“ 26

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 27

Deckler zavrtěl hlavou a znovu zafuněl, jako by mu vadilo, že jsem mu stejnou otázku položila dvakrát. „Jak už jsem řekl, jestli chcete znát více podrobností, musíte se obrátit na Steva.“ „Dobrá.“ Usmála jsem se a vyrazila k potoku. Už jsem sama sebe viděla na jeho břehu, jak mávám jako pitomec, abych přilákala Stevovu pozornost. I takhle zdálky to vypadalo, že by podobné chování příliš neocenil. „Počkat, počkat!“ štěkl na mě Deckler, než jsem se stihla dostat někam dál. „Nemůžete tam jen tak vyrazit. Nejdřív mu to musím oznámit.“ „Ale ne, to není…“ Než jsem tu námitku stihla dovyslovit, Deckler hlasitě hvízdl na prsty hned vedle mého ucha, jako by přivolával psa. Když Steve obrátil hlavu naším směrem, nevypadal právě potěšeně. „Tohle opravdu může počkat,“ pípla jsem nejistě, i když už bylo moc pozdě. „Ne, tady u mě čekat nemůžete.“

Když Steve dokráčel k řece, vypadal ještě rozladěněji. Nepřipadá vám, že máme na práci daleko důležitější věci než ztrácet čas tlacháním s novináři? Úplně jsem si dokázala představit, jak na to myslí, když si nasazoval policejní čepici, kterou předtím raději nechal u břehu, a vyrážel do kopce. Stevovi výstup v těch botách, ve kterých by měl působit naprosto směšně, ale z nějakého důvodu se tak nestalo, trval neskutečně dlouho. Pohyboval se totiž s pomalou sebejistotou. Jako by už tušil, jak vše bude probíhat. Na kopci Steve odměřeně kývl mým směrem a pak se obrátil na Decklera. Takhle zblízka byl mnohem pohlednější, rysy jeho výrazné tváře vynahrazovaly její hranatost, takže nepůsobila podivně, ale zajímavě. Justinovým jemným rysům se samozřejmě rovnat nemohla. Justin patřil k mužům, 27

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 28

které ženy nepokrytě okukovaly. Steve patřil mezi ty, k nimž se obracely, když potřebovaly zachránit. „Děje se něco, Decklere?“ „Tohle je Molly Sandersonová.“ Deckler měl podle všeho velkou radost, že mě může prozradit. „Je to novinářka. Někdo z vašeho oddělení jí prý řekl, aby sem přijela.“ „Pracuju pro Ridgedale Reader.“ Podala jsem mu ruku a usmála se na něj. Doufala jsem, že nebudeme řešit fakt, jak jsem se sem vlastně dostala. „Nerada bych vás zdržovala. Jen bych si chtěla ověřit nějaká fakta.“ Ukázala jsem k plachtě. „Našli jste tělo?“ Steve mi pomalu potřásal rukou a zavrtával se do mě pohledem. „Tak pro Reader, ano? A vy jste nová? Toho druhýho chlápka znám, jmenuje se Robert, ne?“ „Richard,“ opravila jsem ho a až absurdně mě potěšilo, že spletl jeho jméno. „Volal vám někdo z mého oddělení?“ „Neznám všechny podrobnosti. Můj šéf mi telefonoval, abych sem vyrazila. Vlastně tu jenom zaskakuju. Normálně píšu o umění.“ Zřejmě neuškodí, když začnu působit jako ztracená holčička, zvlášť když to není zas tak daleko od pravdy. A podle toho, jak Steve okamžitě zjihl, jsem poznala, že jsem se rozhodla správně. „Moc se omlouvám, že jsem vám sem takhle vpadla. Je mi jasné, že určitě máte spoustu práce. Ale kdyby vám nevadilo pomoct mi s tou mou, tak vám brzy zmizím z cesty.“ Steve na mě zíral až nevhodně dlouhou dobu. Musela jsem se ze všech sil ovládat, abych se neodvrátila. „Když už jste tady a jste místní, povím vám, co budu moct,“ prohlásil konečně a založil si ruce na hrudník. „Tak do toho.“ Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že čeká, až mu položím otázku. „Už máte totožnost oběti?“ ptala jsem se a snažila se zůstat klidná, i když mi srdce bušilo jako o závod. Tohle zvládnu. Cvičila jsem si to celou cestu sem. A dělat novinářku se od právničiny zas tak neliší. Ne že bych v rámci své práce v neziskové organizaci dělala hodně výslechů. 28

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 29

Vlastně jsem od cvičných soudů na právnické fakultě nevyslýchala vůbec nikoho. „Ne,“ prohlásil Steve, vrtěl hlavou a obrátil se, aby se podíval na vodu. Dobrá, tahle odpověď nebyla tak výmluvná, jak jsem doufala. Ale to nevadilo, měla jsem v zásobě další otázku. „A máte nějaké stopy, které by vám mohly napovědět?“ „Ne.“ „Je to muž, nebo žena?“ „Žena.“ Zaplavilo mě nadšení: konečně odpověď. Ženská oběť. Nebylo toho moc, ale aspoň něco. Začínala jsem se obávat, že až budu volat Erikovi, nebudu mu moct říct vůbec nic. „Přibližné stáří?“ „Nechci hádat.“ Steve se mi znovu díval do očí, ale tentokrát už mnohem přátelštěji. Vlastně spíš posmutněle. „To nám bude muset potvrdit soudní lékař.“ Cítila jsem, jak na nás Deckler na oba zírá. Jako by nás soudil. Snad mu na to chlapácké chování neskočíš? „Ještě dvě otázky,“ prohlásil Steve. „Pak nám budete muset jít z cesty, abychom mohli dokončit svou práci.“ „Zemřela z přirozených příčin?“ „To není jisté,“ prohlásil. „Není to jisté?“ Tohle mu neprojde. „To nemáte žádné stopy?“ „Nehodlám vám nic komentovat bez oficiálního vyjádření soudního lékaře.“ A právě v ten okamžik se Stevovi ozvala vysílačka za pasem. „Budou potřebovat menší pytel,“ ozval se praskavě hlas. „Jako dětskej. Dospělej je moc velkej. Doktor chce, ať pro jeden zajedeme.“ Steve vysílačku okamžitě vypnul a zaťal čelist. Když si dával vysílačku k ústům, díval se na potok. „Tak tam někoho pošlete,“ procedil skrz stisknuté zuby. „Hned.“ Pak vysílačku úplně vypnul a vrátil si ji na opasek. Na mě se ani nepodíval. Byla jsem za to ráda, protože 29

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 30

jsem se náhle musela obejmout a vzduch kolem mě jako by nějak zřídl. Dítě? Mrtvé dítě? Bála jsem se, že se pozvracím, a to teď hned přímo na vysoké holínky velitele místní policie. Myslela jsem na Ellu. Jak teplá a živá byla, jak se vrtěla, když mi ji poprvé položili na hrudník. Jak mě překvapilo, že mé tělo zafungovalo, že se dostala ven jako celistvý růžový plačící uzlíček. Také jsem myslela na tu druhou situaci, kdy mé tělo nezafungovalo tak, jak mělo. Když jsem v šestatřicátém týdnu šla na běžnou kontrolu ke své gynekoložce a ona neslyšela srdce dítěte. Na traumatické porodní bolesti i následující porod dítěte, o kterém už všichni věděli, že je mrtvé. Tedy všichni až na mě. Jen já se držela naděje, že má druhá dcera zalapá po dechu a nadechne se k životu, jakmile ze mě vyklouzne ven. Což se nestalo. Následovalo jen takové to příšerné nemocniční ticho, cinkání kovu o kov, svlékání chirurgických rukavic. A jaké to pak bylo držet ji v náručí. Jako by ji někdo vyvrhl a vycpal vlhčenými ubrousky a pískem. Ne. Tohle si nesmím dovolit – myslet na to, na ni. To ne. Zavřela jsem oči a zavrtěla hlavou. Nejsem na porodním sále. To se stalo před téměř dvěma lety. Teď jsem na břehu potoka a mám práci. A musím ji udělat. Jako by na tom závisel můj život. „Je to dítě,“ dostala jsem ze sebe. Bylo to oznámení, ne otázka. Steve se mlčky díval z kopce a obličej měl jako neproniknutelnou masku. „Poslyšte, mně je to jasné,“ prohlásil s upřímnou a překvapivou laskavostí. Když se na mě otočil, byl jeho obličej tak upřímný, že bych se nejradši rozplakala a zabořila mu tvář do mohutného hrudníku. „Jen se snažíte dělat svou práci.“ „Ano, dělám svou práci,“ prohlásila jsem a připomínala to i sama sobě. „Přesně tak.“ Ale nejradši bych se vrátila zpátky do auta a předstírala, že se nic z toho nestalo. Že mi Erik nikdy nevolal, že jsem nikdy nepřijala místo v Ridgedale Readeru. Že jsme se do to30

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 31

hohle města nikdy nepřestěhovali. Chtěla jsem se vrátit domů, zalézt do postele a přetáhnout si peřinu přes hlavu. Možná to i udělám, zároveň však vím, že tentokrát bych z ní nemusela vylézt vůbec. „Měl bych takový návrh,“ začal Steve. „Teď na web napíšete jen takové zběžné oznámení – našlo se tělo, žádné bližší podrobnosti zatím neznáme. Klidně si tam i napište, že to bylo na pozemku univerzity.“ „Hej, to podle mě není dobrý…“ Steve po Decklerovi střelil pohledem a ten okamžitě zmlkl. „Nechávám vás tady jen ze slušnosti,“ prohlásil Steve. Deckler stiskl rty jako přerostlé batole, co nechce začít ječet. Překvapilo mě, že nezačal taky dupat nožkou v černých teniskách. Steve pokračoval. „Pokud jde o celou tuhle aféru, i tak budete mít informační náskok. Ale musím vás požádat, abyste si ty poslední podrobnosti zatím nechala pro sebe.“ Jako by fakt, že obětí bylo miminko, byl nějaký detail, podobně jako třeba barva očí nebo délka vlasů. „Kdybyste to teď zveřejnila, mohla byste tím ohrozit vyšetřování. A já bych to tu chtěl důkladně propátrat, než se všechno dostane na veřejnost. Nemusí to být nějak dlouho, stačí mi pár hodin. Když to dodržíte, poskytnu vám exkluzivní rozhovor.“ „Dobrá,“ řekla jsem. Steve se podíval na hodinky. „Tak co kdybychom se sešli v deset na stanici?“ Nejradši bych mu řekla: „Ne, díky,“ nebo „To je v pořádku“. Ale tohle mrtvé miminko nebylo moje. Moje dítě bylo v bezpečí ve školce. A potřebovalo, abych se z toho všeho nesesypala. Potřebovalo, abych dál fungovala. Připadalo mi nebezpečné se zrovna od tohohle tématu odvrátit. Jako bych se nevědomky vzdávala jediné věci, která mi pomáhala udržet se nad vodou. „Jasně,“ dostala jsem ze sebe. „To zní rozumně. Tak na viděnou později.“ Ale už v ten okamžik jsem litovala každého slova. 31

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 32

S a ndy Sandy nespala. Ale přála si, aby to tak bylo. Ležela na krátký pohovce v obýváku se zavřenýma očima. Ta touha ještě zesílila, když se ozvalo zaklepání na dveře. A nebylo to takový to běžný zaklepání: „Haló? Je někdo doma?“ Bylo to dost zásadně naštvaný buch, buch, buch. Sandy se to naučila rozlišovat, aniž by se ptala, kdo je za dveřma. Hajzlové, co si přišli pro prachy, by totiž po zjištění, že jste doma, nikdy neodešli. Místo toho by vám ve dne v noci stáli přede dveřma a dělali zatracenej kravál. To taky byl jejich cíl – zařídit, aby vás sousedi začali pořádně nesnášet. Jako by pak lidi, co nemaj žádný peníze, najednou nějaký jako zázrakem našli. „Otevřete ty dveře, Jenno!“ ozval se zvenčí mužskej hlas. Sandy se převalila obličejem ke vchodovejm dveřím. Ale nevstala. Nebála se, že by je třeba vykopli nebo tak. Tak daleko totiž nikdy nezacházeli. Ale kdyby chtěli, nebyl by to problém. Jejich vchodový dveře totiž byly v podstatě z lepenky. Ridgedale Commons byl nejlacinější a nejhnusnější bytovej dům v Ridgedaleu, zastrčenej v zapadlým koutě města, v jedinejch dvou hnusnejch budovách na míle daleko. Když se sem před osmi měsíci nastěhovaly, byt nevypadal zas tak hrozně, zvlášť ve srovnání s jinejma místama, kde bydlely. Ale ukázalo se, že slušně dům působil jen na povrchu. Jinak se úplně rozpadal. „No tak, Jenno!“ ozval se znovu hlas, tentokrát blíž, vy32

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 33

padalo to, jako by svůj upocenej obličej – vždycky měli upocený obličeje – tiskl ke dveřím. „Vím, že tam jste.“ Co to jako má bejt? Totální kecy. Ať už tam stál kdokoli, ani náhodou to nemoh vědět. Nevěděla to totiž ani Sandy. Nikdy si po probuzení nemohla bejt jistá, jestli Jenna bude doma. Většinou byla, ale Sandy už se dávno naučila prospat všechny divný zvuky, co se ozývaly uprostřed noci. Zvedla oči směrem ke dveřím Jenninýho pokoje. Byly zavřený, což znamenalo, že Jenna je sice doma, ale ne sama. Jinak by se nahá rozvalovala na přikrývce s dveřma otevřenejma dokořán. Když Jenna neviděla na Sandy na pohovce, cítila se osamělá. Kdyby to záleželo jenom na Jenně, dveře by zřejmě nechávala otevřený, i když nebyla sama. Ale chlapi, co si vodila domů, rozhodně stáli o soukromí. A zaplať za to pánbůh, protože Sandy sice chtěla vidět spoustu věcí – západ slunce nad Pacifikem, Grand Canyon a Velkej bariérovej útes, ale rozhodně nestála o to sledovat, jak si to Jenna rozdává s nějakým nalitým týpkem. To už viděla tolikrát, že jí to vystačí až do konce života. Sandy se odlepila od pohovky a v obličeji měla bolestnou grimasu. Na paži už se jí udělal strup, takže to teď bylo ještě hnusnější a kdykoli ruku ohnula, bolelo to jako prase. Na koleni zase měla zlověstně fialovej odstín. Je těžký na něco zapomenout, když ti to tělo pořád takhle připomíná. Ale jednou to dokáže. Nic jinýho jí nezbejvá. A Sandy zapomínala dost snadno. Měla v tom bohatou praxi. Sandy si stáhla rukáv přes obrovskou jizvu, pak si z krabičky, kterou Jenna nechala na konferenčním stolku, vytáhla cigaretu. Sandy nebyla žádná velká kuřačka. Vlastně si ani nebyla jistá, jestli jí to vůbec chutná. Ale byly chvíle, který prostě volaly po cigaretě. Jako třeba teď. Dala si ji do pusy a zapálila zapalovačem zdobeným kamínkama a s nápisem Miluju Tampu. Jenna ho někomu musela sebrat. Sandy si potáhla a podívala se na průhledný tílko a bokový tepláky. Trnitej stonek růže se jí obtáčel kolem paže, 33

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 34

květ se jí bezpečně schovával pod lopatkou. Stočila si dlouhý rovný černý vlasy do uzlu na temeni hlavy, pak dlouze vyfukovala dým. Na světě jsou horší věci, než že jí tenhle ňouma uvidí skrz tričko. Když ho nechá vynadívat, možná se ho tak snáz zbaví. Od tý doby, co Sandy narostly prsa, se z nich stala její největší výhoda. „Vydržte!“ křikla, aby přestal hulákat. „Už jdu.“ Hulákání toho pitomce bylo jednou z těch věcí, který pořádně nadzvedávají jejich osmdesátiletou sousedku paní Wilsonovou. Tahle ženská byla jako stroj na stížnosti – na všechny a na všechno – jako by to snad měla za povolání. Ale na Jennu se Sandy měla mimořádnou pifku. Kdykoli ji Sandy potkala, zkroutil se starý paní obličej, jako by kousla do shnilýho citronu. Paní Wilsonová je chtěla dostat z baráku, za každou cenu. A když jí teď dají skutečnej důvod, možná se jí to povede. Sandy udělala tři krátký kroky ke dveřím a pak položila ruku na kliku. Naposledy potáhla z cigarety, pak dveře prudce otevřela a vydechla do vzduchu. „Ježíši, klídek,“ prohlásila klidným a chladným tónem s hrdě vztyčenou bradou, zatímco jí z úst vycházel kouř. „Už jsem tady, ne?“ Slunce ještě skoro ani nevyšlo a obloha byla nechutně šedá. Bylo mnohem dřív, než Sandy myslela. Takže je pravděpodobný, že se tenhle zmatek nějak vyřeší a celej zbytek dne už pak nebude stát za prd. Možná. Sandy se podívala na chlápka přede dveřma. Byl vyhublej, malej a připomínal lasičku, přes temeno hlavy měl řídkou přehazovačku. Nechutný. Chlapi jako on byli všichni stejný. „Vy jste Jenna Mendelsonová?“ Pochybovačně mžoural do desek. „A koho to zajímá?“ Sandy znovu potáhla z cigarety a opřela se o dveře. Není nutný mu svý přednosti hned ukazovat v celý jejich kráse. Třeba se jí ještě budou hodit. „Takže, slečno Mendelsonová, už tři měsíce neplatíte nájem.“ Utrhl vrchní papír, jako by to snad byla pokuta za špatný parkování, a podal jí ho. 34

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 35

Tři měsíce? To není možný. Neměly by mít vůbec žádnej dluh. Ale se vším tím doučováním a ostatním zmatkem Sandy neměla čas, aby ten platební příkaz zadala sama, což normálně dělala. Bůhví co se všema těma penězma mohla Jenna natropit – propít je, prokouřit nebo je prostě rozdat. Sandy občas bývala tak pitomá. Jak proboha mohla Jenně věřit? Měla zkontrolovat, že ty peníze skončily, kde skončit měly. Ale s ohledem na okolnosti možná nastal vhodnej okamžik, aby z Ridgedaleu zmizely. Nebude snadný o tom přesvědčit Jennu. Asi před rokem se zmínila, že na ulici ve Philly potkala chlápka z Ridgedaleu, kterýho „kdysi znala“. A pak dělala, že je fakt děsná náhoda, že skončily zrovna tady. Ale Sandy nebyla pitomá. Nejvíc ji překvapovalo, jak dlouho od nastěhování Jenně trvalo, než Sandy prozradila ten hroznej příběh. Sandy by bývala odpřisáhla, že zná každičký Jennino nechutný tajemství, ale bylo jich víc. A i když teď věděla, co se Jenně v Ridgedaleu před tolika lety stalo, nic to neměnilo na Jenniný zkaženosti. Ale změnilo to Sandyin pohled na ni. A opuštění Jenny – dokonce i teď, kdy by to asi bylo to nejrozumnější řešení – se stalo v podstatě nemožnou věcí. „Nic nedlužíme,“ prohlásila Sandy. Tohle už zažila mockrát. I kdyby měl tenhle chlápek pravdu, popíráním může získat nějakej čas navíc. „Platíme vždycky včas.“ „A máte o tom nějakej doklad?“ zeptal se umaštěnej chlápek. Sandy obtočila tělo kolem dveří, aby měl dobrej výhled na její průhledný tílko. Mírně se předklonila a tiskla ruce k sobě, čímž si k sobě přitlačila i prsa. „Mohl byste přece říct, že jsem ten důkaz měla,“ prohlásila a přejela mu očima po nohavici kalhot. „Jen na pár dnů, abychom získaly nějakej čas.“ Chlápek si Sandy prohlídnul od hlavy k patě a nejdýl se jí zdržel na prsou. Pak si odfrkl a zavrtěl hlavou, jako by snad Sandy byla nějakej nechutnej hnus. „Máte čtyřiadvacet 35

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 36

hodin, slečinko,“ prohlásil. „Pak vám to tu zamkneme. Na vašem místě,“ naposled se jí podíval na kozy, „bych začal balit.“ Sandy si od toho zmetka vzala zmuchlanej žlutej papír, pak se dívala, jak na křivejch nohách kráčí po chodbě a mizí. Oznámení o výpovědi z bytu, psalo se na papíře. Zatracená Jenna. Jo, už byl čas zmizet, ale musely přitom nutně mít pistoli u hlavy? Díky bohu, že Sandy měla pohotovostní zásobu – tisíc dolarů, který si našetřila, schovaný v krabičce za pohovkou. Na tři měsíční nájmy to stačit nebude, ale vystačí jim to na pár dnů někde jinde. Někde daleko od tohohle zatracenýho místa a všech těch hroznejch vzpomínek. Sandy se hnala k Jenninýmu pokoji a oznámení o výpovědi svírala zmuchlaný v pěsti. „Jenno!“ křičela na dveře tak hlasitě, že ji pálilo v krku. „Vzbuď se, do háje!“ Když se nic neozvalo, Sandy do dveří kopla. Rozletěly se, Sandy se připravovala na pohled na nějakej nahej chlupatej zadek, co se rychle začne schovávat. Ale nic takovýho neviděla. Jenna tam nebyla. A vypadalo to, jako by byla pryč celou noc. „Sakra,“ řekla tiše Sandy a hněv se jí v žaludku stlačil do kuličky. Kde ta Jenna sakra může být? Sandy se šla podívat na telefon, jestli tam nemá zprávu ve stylu: Prespim tady, uvidime se rano. Ale nepřišlo nic. Nepřišlo vůbec nic. Takže z toho úkolu na občanskou výchovu a domácí hospodaření, kterej Sandy měla dokončit pro Rheu, nic nebude. A nebude se ani učit na test z algebry. Proč ji to vlastně překvapuje? Zkoušet dělat závěrečný zkoušky byl stejně pitomej nápad. Takovýhle věci dělají jiný lidi. Ale Sandy se nechala přesvědčit od Rhey. Začala si myslet: A proč bych to neměla dokázat i já? Přece kvůli Jenně, přesně z tohohle pitomýho důvodu. To fakt byl nápad. Kde sakra jsi? psala Sandy Jenně. * * *

36

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 37

„Poslyš, Sandy, nikdo přece nejsme dokonalí,“ prohlásila Rhea tenkrát v říjnu na konci první schůzky, od který už uplynulo téměř půl roku. Usmívala se tak mile, že se z toho Sandy stahovalo hrdlo. „A každý, kdo předstírá, že dokonalý je, pěkně lže.“ Sandy stálo dost úsilí, aby se dovlekla na ridgedaleskou střední na Komunitní vzdělávací program. Ve škole nebyla od loňskýho jara, kdy skončila druhák v tý díře na severozápadě Philly. Když se v září přestěhovaly do Ridgedaleu, o místní střední ani neuvažovala. Jídlo, nájem i kafe totiž bylo v Ridgedaleu mnohem dražší. Takže Sandy musela daleko víc pracovat, aby přispěla do domácnosti. Ale pak do Winchesterský hospody, kde Sandy dělala, na oběd přišla ta zatracená Rhea. A měla ten svůj milej úsměv a laskavý oči a ptala se Sandy na tolik věcí. Protože ji zastihla nepřipravenou, Sandy se nemohla schovat za svý obvyklý lži. A než došlo na placení, podařilo se Rhee Sandy přemluvit, aby se stavila na ridgedaleský střední, že tam spolu ten vzdělávací program v klidu proberou. „Možná se ti ty závěrečný zkoušky podaří složit dřív, než bys mohla maturovat,“ přesvědčovala ji. Sandy Jenně o doučování nic neřekla. Určitě by se jí to totiž snažila rozmluvit, dokonce i Jenně by bylo jasný, do jakýho průšvihu se řítí. Ale možná by Sandy povzbuzovala. Řekla by, ať do toho jde! Ale pak by Jenna přišla se spoustou důvodů, proč by Sandy neměla dělat úkoly: „Pojď se mnou do kina, Sandy!“; „Pojď se ke mně tulit na pohovku, Sandy!“; „Dej si se mnou pivko.“ Jenna si prostě nemohla pomoct. Nedokázala snést myšlenku, že zůstává sama. Stejně to nevypadalo, že by nějak záleželo na tom, že to Sandy Jenně neřekla. Sandy si totiž byla jistá, že Rhea jen tak kecala. Že až se u ní Sandy jednou objeví, nebude si vůbec nic pamatovat. Jenomže to se teda rozhodně nestalo. * * * 37

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 38

„Jsem tak ráda, že jsi dorazila!“ vyhrkla Rhea, vyskočila ze židle a pevně Sandy objala. Od chvíle, kdy se poprvý potkaly, měla Rhea pro Sandy sestavenej plán. „Dívala jsem se na tvá stará vysvědčení. S ohledem na předměty, které jsi absolvovala, a tvé skvělé známky bych se vsadila, že s trochou úsilí závěrečné zkoušky zvládneš do konce roku. Což bude podobný, jako bys maturovala o rok dřív než tví spolužáci.“ Rhea na Sandy zamrkala velkýma modrýma očima. Byla tak hezká a působila tak svěže. Sandy by se nejradši osprchovala. „Stačí, aby někdo sledoval tvé pokroky a zkušební testy, což mileráda udělám. A domluvím ti studentku na doučování matematiky a přírodních věd.“ „Studentku?“ Sandy se zvedl žaludek. Nesnesla by, kdyby se na ni nějaká bohatá koza z Ridgedaleu dívala skrz prsty. „Ale no tak,“ rozesmála se Rhea. „Nebude to tak hrozné. Je mi jasné, jak to asi musí vypadat, ale nemusí z vás hned být nejlepší kamarádky. Bude stačit, když si od někoho necháš pomoct. Zvládla bys to?“ „Zkusím to,“ prohlásila Sandy. Sice mluvila jako nevděčnej spratek, ale nechtěla lhát. Zvlášť někomu, kdo na ni byl takhle milej. „Tak kdy začneme?“ „Teď hned!“ prohlásila Rhea. „Skočím ti pro knížky, které budeš potřebovat, a pro otázky, co musíš nastudovat. Až se pustíme do práce, můžeme probrat jeden program, který i lidem bez maturity, co udělají závěrečné zkoušky s vyznamenáním, umožní studovat na univerzitě. Myslím, že bys na to byla přímo ideální kandidátka.“ Sandy už si ten okamžik v hlavě přehrávala snad milionkrát, představovala si, jak se objeví někdo jako Rhea a zachrání ji z jejího mizernýho života. Jen nepočítala s tím, jak strašně příjemnej to bude pocit. Nevěř jí. Nevěř jí. Ale na to už bylo moc pozdě. „Na vysokou?“ vyhrkla Sandy, otupělá vlnou nervozity a příjemnýho těšení. 38

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 39

Rhea zamrkala, široce se usmála a vstala. „Ano, na vysokou. Závěrečné zkoušky teď prošly velkou přeměnou. Poslední dobou už nejde jen o to, abys dohnala, co jsi zameškala, ale můžou ti pomoct, abys něčeho dosáhla.“ Sotva se za Rheou zavřely dveře, přišla jí první zpráva od Jenny: Kde jsi? Vrat se domu! Mam SKVELOU historku. Tomu nebudes verit. Za pul hodky jsem doma, odpověděla jí Sandy. Delej. A kup krupky! Xoxo Zatracená Jenna. Nejhorší na tom všem bylo, že Sandy si opravdu vyčítala, že není doma. A to bylo fakt na hlavu. Sandy o tom moc dobře věděla. Ale že to bylo na hlavu, ještě neznamenalo, že to není pravda. Když se Rhea vrátila do kabinetu, položila před Sandy na stůl sloupec knížek a okopírovanejch materiálů. „Dobrá, měla bych pro tebe skvělou holku na doučování.“ Rhea Sandy podala papír. Hannah Carlsonová, psalo se pod adresou, telefonním číslem a e-mailem. „Hannah je takový drahoušek. Navíc je trochu podivínka, což mezi zdejšími děvčaty není úplně běžné. Skvěle hraje na piano a je v matematickém týmu. Taky je nadaná spisovatelka. Dokonce loni na jaře, ve třeťáku, chodila na hodiny angličtiny na univerzitě.“ Což znamená, že teď je ve čtvrťáku. Takže je o rok starší než Sandy. Kdyby ji učil někdo mladší, bylo by to pro ni už příliš. „To zní skvěle,“ prohlásila bezbarvě Sandy. „Promiň, to nebylo chytré,“ poznamenala Rhea. „Kdo by stál o to, aby ho cokoli učila slečna Dokonalá.“ Vystrčila jazyk a dělala, že zvrací. Pak se spiklenecky naklonila. „Prozradím ti tajemství. Hannina máma je totální mrcha. Fakt s velkým M. Takže ani Hannah to nemá úplně jednoduché.“ „Super,“ přikývla Sandy a dívala se na jméno tý holky. Ale moc dobře věděla, co fakt, že matka týhle Hanny byla totální mrcha, ve srovnání s opravdovejma problémama znamenal: úplný prd. „Poslyš, vím, že to není snadný. Ale nevzdávej to dřív, 39

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 40

než doopravdy začneme,“ přesvědčovala ji Rhea, jako by Sandy uměla číst myšlenky. Její tón byl najednou jinej, takovej vážnější. Položila ruce na hromadu učebních materiálů. „Tohle jsou tvé úkoly. Až se příští týden sejdeme, očekávám, že je všechny budeš mít hotové. Což zvládneš. O tom nemám vůbec žádné pochybnosti.“ Sandy se tu hromadu neúspěšně pokusila posunout jedním prstem. „To jste asi jediná.“ Rhea položila ruku na tu Sandyinu a stiskla ji, dokud Sandy nezvedla hlavu. Rhea měla vodnatý oči a posmutnělej úsměv, ale zároveň byla zvláštně plná naděje. „Myslím, že obě moc dobře víme, co tohle je, Sandy. Tohle je tvá šance.“ Rhea zatnula obě ruce v pěst. „Budeš ji muset popadnout oběma rukama.“ Když vše domluvily, Sandy spěchala bočním vchodem ze školy a modlila se, aby to stihla ven, než se rozbrečí. Naštěstí bylo uprostřed vyučování, takže na parkovišti bylo úplně mrtvo a prázdný byly i okolní trávníky. Dokonce ani na luxusní atletický dráze vedoucí kolem dokonale zelenýho a perfektně zastřiženýho fotbalovýho hřiště nebylo ani živáčka. Jedinej zvuk, kterej se ozýval, bylo Sandyino dýchání, pak jí na telefonu pípla nová zpráva: KDE JSOU TY KRUPKY!!! UMIRAAM HLADY. Vrat se domu. Soudkyne Judy si podava holku s vlasovym studiem. Mela bys videt, jaky ma odrosty! Sandy si telefon zastrčila do zadní kapsy a pak se opřela o studený cihly školní budovy tak prudce, že si odřela záda. „Jau, do háje,“ ulevila si nahlas. Pak si opřela hlavu o ruce a kývala s ní dopředu a dozadu. Proč jí život připadal nejhorší ve chvílích, kdy se ho snažila zlepšit? „Dáš si?“ zeptal se kdosi. Když Sandy zvedla hlavu, stál tam kluk asi tak v jejím věku, s rozcuchanejma blond vlasama, pihovatým nosem a dokonalejma zubama. Nebyl Sandyin typ – na to byl moc hezkej. Ale ušel, proti tomu se nedalo nic namítat. Navíc to o sobě i věděl, což z nějakýho důvodu ještě zvyšovalo jeho 40

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 41

přitažlivost. Podával Sandy cigaretu a v druhý ruce držel jednu zapálenou. „Vypadá to, že ji potřebuješ.“ Sandy se rozhlídla a pak natáhla ruku a vzala si ji. Co by jí mohli udělat? Vyhodit ji? Vždyť do týhle školy vlastně vůbec nechodí. Naklonila se dopředu a zapálila si zapalovačem Zippo, který jí otevřel. Vůně benzinu v ní vyvolala nevítaný vzpomínky na Jenniny bývalý přítele. Sandy si dlouze potáhla a cítila, jak se jí při výdechu uklidňuje tělo. „Já jsem Aidan,“ představil se kluk. Cítila, jak jí zírá na obličej. Kluci jako on z ní vždycky byli celí vedle: z vyzývavý drsný holky. Z takový, kterou pěkně naštvou mámu. Někdy to bylo v pohodě. Někdy ji to šíleně štvalo. „Jsem tady novej.“ Sandy si znovu potáhla. Měla by jít, zmizet od toho kluka. Vrátit se k Jenně. Sandy to moc dobře věděla. Tak proč se dál opírala o zeď? „Super,“ řekla. Aidan se usmál, rozpustile se mu zablýsklo v očích a přiblížil se k ní. Dost blízko, aby Sandy cítila jeho šampon, nebo parfém – něco kořenitýho a čistýho. Drahýho. „Tak povíš mi, jak se jmenuješ?“ ptal se. „Ještě ne,“ odbyla ho Sandy a odstrčila se od zdi. Protože se musí vrátit domů dřív, než Jenniny zprávy naberou obvyklej temnej směr. A Sandy sice měla dost rozumu, aby tohohle kluka nechtěla, to však ale ještě neznamenalo, že by ho nemohla trošku rozdráždit.

Teď se Sandy rozhlížela po Jenniným prázdným pokoji a pak se vrátila do obýváku. Přemejšlela, že Jenně napíše, co má jako znamenat to nezaplacený nájemný. Ale kdyby si Jenna myslela, že má průšvih, nikdy by se domů nevrátila. Haloo? napsala jí místo toho. O vteřinu později jí telefon zavibroval v ruce. „Už bylo načase,“ zabrblala. Ale příchozí zpráva nebyla od Jenny. Byla od Hanny. Psala jí už snad třistakrát. Sandy přemejšlela, jestli Hannah takhle hrozně pronásleduje i kluky, protože tím je od sebe 41

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 42

musí okamžitě odehnat. Sandy by ji taky nejradši úplně ignorovala, kdyby to jenom šlo. Ale bylo to moc velký riziko. Komu by Hannah začala psát pak? A co by jim asi tak navykládala? Jsi v pohode? stálo v Hanniný zprávě, což bylo v podstatě to samý, co ve všech ostatních zprávách za poslední týden a půl. Jo, jsem v pohode. Nemusis se porad ptat. Jen si o tebe delam starosti. Sandy by to nedokázala změnit žádnou svou odpovědí. Stejně to probíhalo snad už tisíckrát. Ať už Sandy napsala cokoli, Hannah jí za dvě hodiny poslala další zprávu, ve který se ptala úplně na to samý. A tak to bude pokračovat dál a dál, dokud… co? Protože něco takovýho přece musí jednou skončit. Ale i když Sandy hrozně moc toužila, aby ty Hanniný zprávy přestaly chodit, zároveň se bála, co se pak stane. ??? napsala Sandy znovu Jenně a Hannah úplně ignorovala. Jestli Jenna někde vytuhla a vyspávala opici, nebylo vyloučený, že by ji zapípání druhý zprávy mohlo probudit. ??? Halooo??? Sandy se rozhlížela po špinavým bytě. Nejlepším řešením by asi bylo prostě odejít. Nechat všechny ty krámy tady, protože stejně patří do smetí. Jenomže když nemají peníze ani na nájem, tak rozhodně nemají peníze ani na nový, stejně mizerný krámy. Ať už vyrazí kamkoli, musí si nejdřív najít práci, a to bude nějakou dobu trvat. Fakt, že tu obě mají slušnou práci, bude Jennin nejsilnější argument pro setrvání v Ridgedaleu. To sice není ten pravej důvod, proč tu chce zůstat, ale rozhodně je to přijatelnější důvod než pravda. Kde jsi? napsala Sandy Jenně naposled. Ještě minutu čekala. Pořád nic. Pak jí zkoušela volat. Telefonát znamenal stav mimořádný nouze „Potřebuju okamžitou záchranu“. Jennin telefon asi čtyřikrát zazvonil a pak se ozvala schránka. Takže ho aspoň měla zapnutej. Už to 42

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 43

něco znamenalo. A pak se ozval pozdrav namluvený Jenniným zastřeným hlasem, kterej používala, když chtěla být sexy. Což taky byla. „Nejsem u telefonu. Víte, co dělat. Čau.“ „Kde sakra jsi? Poslala jsem ti snad milion zpráv,“ prohlásila Sandy a snažila se znít spíš ustaraně než naštvaně. „Musím s tebou mluvit. Je to tak nějak – Ne, je to naléhavý. Ozvi se, jakmile to bude možný. Jasný, mami?“ Slovo „mami“ jako by Sandy nějak uvízlo v ústech a bylo celý tvrdý. Musela roztáhnout rty, aby ho dostala ven. Už dávno tak Jennu neoslovila a ještě dýl už to pro ni vůbec nic neznamenalo. Byl to jen výstřel do tmy, snaha dosáhnout na něco, co měla úplně mimo dosah. Ale musí být ještě naděje, že to zasáhne cíl. Že se to usadí v Jenně a probudí to v ní nějakej dlouho vyhaslej cit. Že ji to přiměje zvednout ten zatracenej telefon. Ale co když to tak nebude? Sandy vrtěla hlavou a snažila se tu myšlenku nějak zapudit. V jejím světě žádný „co když“ nikdy ničemu nepomohlo. Musí se soustředit. Musí najít svou tajnou zásobu peněz, zmizet odsud a zkusit najít Jennu. To byla její jediná možnost. Protože i když by ráda předstírala, že si z města klidně odjede bez ní, Sandy to nikdy nedokáže. Nikdy Jennu nenechá na holičkách. Sandy si klekla na pohovku a sáhla dozadu do štěrbiny, kde schovávala svou malou krabičku. Když ji nedokázala nahmatat, natáhla se ještě dál. Se zrychleným tepem pokračovala v pátrání. Od poslední kontroly už pár dní uběhlo, ale musí tam přece někde bejt. Kde jinde by byla? Konečně Sandyiny nehty škrábly o karton. Krabička sklouzla hlouběji, víc v tom nebylo. Ale jakmile ji vytáhla ven a otevřela, poznala, že něco není v pořádku. Obálka uvnitř byla moc tenká. S roztřesenýma rukama vytáhla balíček jednodolarovek. Rozložila je. Bylo jich celkem šestadvacet. Teda o devět set čtyřiasedmdesát míň, než by tam měla mít.

43

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 44

Molly 5. BŘEZEN 2013

Doktorka Zomerová. Zní to trošku jako kříženec mezi sériovým vrahem a značkou antidepresiv. Jsem ráda, že s tím deníkem nějakou dobu počkala, protože já se zatím ještě úplně nesmířila ani s psychoterapií. Ale to není její vina. Doktorku Zomerovou mám ráda, i s těma velkýma hnědýma očima a přátelským vrásčitým obličejem. Je milá a je poznat, že se mi snaží pomoct. Ale počkat, sem bych si neměla psát o doktorce Zomerové. Měla bych si sem psát o sobě. Myslím, že Justin je rád, že za doktorkou Zomerovou chodím. Zrovna dneska ráno mi řekl, že už mu připadám víc ve své kůži. Ale já někdy přemýšlím, jestli se do své staré kůže vůbec někdy vrátím. Počkat, teď zase píšu o Justinovi. O sobě. O sobě. O sobě. Jasně, dneska jsem neplakala! Nikdy jsem nepřipustila, abych plakala před Ellou – no tak, to je hrozná lež. Proč tady vůbec zkouším LHÁT? Vždyť to nikdo kromě mě číst nebude. TÝDNY poté, co jsem přišla o miminko, jsem si přímo před Ellou mohla oči vyplakat. Plakala jsem tak moc, že mě překvapilo, že jsem neodplula v řece svých sobeckých slz. Ale když se Justin vrátil do práce, snažila jsem se plakat jen v době, kdy Ella byla ve školce, tedy od devíti do pěti. A dneska najednou už ani slza. Až do teď. Protože teď je mi najednou do pláče, protože si vyčítám, že jsem neplakala. Panebože, někdy se fakt nesnáším. 44

tam kde_Sestava 1 27.10.16 8:31 Stránka 45

No, tak se na to podívejte, doktorko Zomerová. Celá strana popsaná textem, který si nikdy nepřečtete – nepřečte si ho vůbec nikdo, takže úplně nerozumím tomu, jaký to všechno má smysl. Ale i tak jsem ji popsala. Protože to jste po mně chtěla. A já se snažím dělat správné věci. Snažím se o to úplně ze všech sil.

45