0038020

sen noci_Sestava 1 21.03.16 13:43 Stránka 5

Tondovi Markošovi; za kus života věnovaný vyprávění o životě.

sen noci_Sestava 1 21.03.16 13:43 Stránka 7

Prolog

Proč vyvolávat duchy n n n n n n n n n n n n n n n n

Bývá zvykem, že v úvodu se autor zpravidla vyznává z důvodů, jež ho vedly k tomu, aby otiskl své rozervané nitro na papír. Nebudu se vzpírat tradici a i já se s vámi hned na začátku podělím o smutné příčiny vzniku tohoto spisu. Jsou skutečně děsivé. Při jízdě vlakem na jednu ze svých přednášek jsem se stal nechtěným svědkem velice zajímavého rozhovoru, který by dozajista potěšil srdce každého milovníka záhad. Seděl jsem v pohodlném kupé a meditoval nad didakticky bezchybným provedením své pedagogicky velmi chybné metody frontálního výkladu, když mou pozornost upoutaly dva mužské hlasy ozývající se z uličky. Libozvučné barytony jakýchsi mladíků se tam nezvalovsky elegantními asociacemi dostaly od studia vysoké školy, milostných avantýr a politického rozpoložení Evropy až k námětům, kterými takové rozhovory obvykle končí: k filozofii, vědě a smyslu života. Fascinovaně jsem si poposedl a našpicoval uši. Jistě mi odpustíte, že si zmíněnou konverzaci nepamatuji doslova, pro n

7n

sen noci_Sestava 1 21.03.16 13:43 Stránka 8

naše účely však docela postačí pouze jedna její část, která zněla – nebo přinejmenším mohla znít − asi nějak takhle:

„Vole, stejně je to krutý, že jo, vole?“ děl první hlas. „Kámo, já ti řikám, že si prostě myslim, že nás tady někdo vysadil, chápeš?“ odtušil druhý. „Jako emzáci?“ „Yep.“ „Hele, vole,“ odmlčel se první hlas, „a co Darwin? Jak myslíš, že to bylo?“ „Jakožesme z vopic? Já myslim, že darwinismus nějak smrdí, čéče. Přece neni možný, aby lidi vznikli ze zvířat nějakejma mutacema genů. Copak si to dovedeš nějak představit?“ „No, ne, vole. Z biologie si pamatuju velký kulový. Ale stejně vole, ta evoluce je ti tak zajímavá! Vůbec nechápu, jak se z dinosaurů stali šimpanzi a z nich my, a jenom změnou nějakejch těch nuklidů v DNA. Fakt hustý.“ „No jo. Ten Darwin musel bejt fakt řezník. Co von vlastně udělal?“ „Nemám šajnu, vole. Prostě vymyslel evoluci.“ „Hepčík,“ kýchlo to. „Je to pravda.“ „Na zdraví, vole,“ uchechtl se první hlas. „Díkes. Podělaný bakterie, asi jsem dostal chřipku.“

Nepochybuji o tom, že podobné životní skepsi, jakou jsem tenkrát pocítil já, propadá řada kolegů i z mnoha jiných oborů. Kupříkladu takoví astrofyzici jsou kvůli obludné záplavě sci-fi románů, populárně-naučných pořadů a Stephenu Hawkingovi nuceni naslouchat interesantním teoriím o černých dírách na každém kroku. A to navzdory faktu, že všechny černé díry, o nichž mají vypravěči podobných fantasmat nějaké

sen noci_Sestava 1 21.03.16 13:43 Stránka 9

povědomí, jsou bezpochyby objekty jiného než astronomického charakteru (jakkoli i u takových může působit nějaká přitažlivost). Jenže čeho je moc, toho je příliš. Díky úplavičné smršti multimédií je v dnešní době všechno přístupné všem, kdykoli a odkudkoli. To sice není samo o sobě špatné, potíž je ale v tom, že v nekonečné záplavě informací se ztrácí schopnost jednotlivců je rozumně interpretovat a vzájemně smysluplně propojovat. Mnoho původně popisných odborných termínů začalo v době internetu a významové inflace žít svým vlastním životem. Pojmy, kterými se pak tyto termíny ve všeobecném povědomí staly, mají naneštěstí často už jen pramálo společného se svou původní definicí, donekonečna propíranou popularizujícími dokumenty všeho druhu. Jistě se tomu tak děje všude, ne však – a v tom je právě kámen úrazu − stejnou měrou. Některá témata si totiž o pozornost vyloženě říkají. Podstata a povaha všeho, co nás nějak přesahuje a s čím nemáme nebo dokonce nemůžeme mít přímou zkušenost, má pro lidstvo odjakživa vzrušující příchuť tajemna. Lidi přitahuje vše, kde se může skrývat to, co mají ze všeho nejraději: příběh. A jak hvězdné nebe nad hlavou, tak biologická evoluce takových příběhů nabízejí celou přehršel. Biologické poznání má však na rozdíl od fyzikálního jednu zásadní nevýhodu. Spoustě lidí připadá z nepochopitelného důvodu jaksi intuitivnější a samozřejmější. V případě astrofyzikálních výletů do říše fantazie si většina laiků uchová jistou dávku zdravé soudnosti, projevující se obvykle pokorou vědomí, že za tím vším se skrývá něco víc („tomu rozumí jen ti v NASA“). To, že obecné povědomí o evoluci je právě tak schematické a neúplné, si naproti tomu neuvědomuje prakticky nikdo. Nahlodán pochybami o hloubce vlastní králičí nory, jíž jsem se za poslední roky propadal vstříc neuvěřitelnému kraji divů, n

9n

sen noci_Sestava 1 21.03.16 13:43 Stránka 10

ze kterého by si i Alenka nadšením ohryzala všechny nehty, jsem proto tehdy zcela proti svému zvyku zařadil na začátek přednášky brainstorming. Výsledkem byl následující seznam pojmů, uváděný pro jednoduchost v abecedním (a dosti onomatopoetickém) pořadí: Darwin, darwinismus, dědičnost získaných vlastností, DNA, geny, komplexita, Lamarck, mutace, octomilky, opice a přírodní výběr. Na doplňkovou otázku, co vědí o Charlesi Darwinovi, kterou, přiznávám, jsem pronesl poněkud přiškrceným hlasem, se z davu studentů ozvalo, že Darwin byl plešatý anglický biolog, který vymyslel evoluci a pak umřel, protože ho církev neměla ráda. Nemůžu říci, že bych to v hloubi duše nečekal, ale pro případ, že by se to snad někomu zdálo uspokojivým výsledkem, musím prozradit, že uspokojení, byť duchovního charakteru, bych si osobně představoval docela jinak. Domnívám se, že mé tehdejší pocity se dají dobře přirovnat k tomu, co by zažíval dejme tomu takový fyzik, jenž by se na brainstormingu o kvantové mechanice dočkal odpovědí typu páka, bod, síla, přímá úměra, atom, elektron nebo třeba komutativnost násobení. Celý pokus jsem později mnohokrát zopakoval se studenty středních i vysokých škol, středoškolskými učiteli biologie i zvídavými nadšenci rozličného věku z mnoha různých oborů. A vždycky jsem cestou domů plakal. Nevyhnutelným závěrem mého osobního průzkumu bylo utvrzení v tom, že všeobecné povědomí o alespoň základech evoluční biologie je na tom podstatně hůř než řada jiných témat a v podstatě se dá srovnat s obecným povědomím o sexu v mravné a nade vše slušné patnáctičlenné rodině devatenáctého století − a to navzdory tomu, že lidi tato tématika stejně jako sex přitahuje a zajímá. Aby taky ne, když spolu úzce souvisejí. Jenže zatímco erotika se od viktoriánských dob dočkala v širších lidových vrstvách zasloužené renesance, evoluční pon

10 n

sen noci_Sestava 1 21.03.16 13:43 Stránka 11

vědomí v tomtéž prostředí koluje v hrůzně pokřivených polotovarech, vedle kterých je i Quasimodova páteř rovná jako přímka v eukleidovské geometrii. Je hezké vidět, že dnes už jen málokdo trvá na tom, že sex je pouze útrpným nástrojem rozmnožování a sebeukájení vede k nezadržitelnému vysychání míchy. Na druhé straně je pak o to děsivější pozorovat, jak titíž lidé věří tomu, že evoluce je jen útrpným hromaděním mutací a evoluční biologové nemají od roku 1859 na práci nic jiného než sušit si míchu nad karikaturami Darwinových brilantních, nicméně době poplatných myšlenek. Obvykle nejevím sklony ani k masochismu, ani k sebepoškozování, jenže po řadě probdělých nocí, kdy jsem u plakátu Charlese Darwina marně ze zoufalství lomil rukama a prosil velkého učitele o radu a pomoc, jsem byl nucen k ráznému činu. Vzhledem k tomu, že pomýlené představy všech okolo mě se nesly v tomtéž bezútěšném duchu pořád dokola a ústa distingovaného anglického džentlmena na křídovém papíře zůstávala němá, sehnal jsem si okultistické nádobíčko a s rozhořčeným odhodláním, že když to nejde po dobrém, půjde to po zlém, jsem odzátkoval láhev kvalitního destilátu, zapálil svíčky a chopil se spiritistické tabulky.

A propos, doufám, že všichni víte, že chřipku způsobují viry, nikoli bakterie!

n

11 n

sen noci_Sestava 1 21.03.16 13:43 Stránka 12

Kapitola první

Noc, kdy jsem oka nezamhouřil n n n n n n n n n n n n n n n n

Nemohu usnout n Vzpomínky na studentská léta n Zkouška z botaniky n Jak se státi pasákem n Podivný pán u postele

Znáte to. Jsou noci, kdy prostě neusnete, kdybyste se postavili na hlavu. Význam tohoto slovního obratu mi popravdě není úplně jasný, protože jako každý normální člověk usínám nejraději vleže. V takovou chvíli tedy ležíte na zádech, ruce křečovitě založeny pod hlavou, a zoufale pozorujete ve tmě prosvítající bělobu stropní omítky. Zvenčí k vám doléhají tlumené zvuky dávno spícího města a obludný houf oveček skáče přes příslovečnou lávku. Jedna za druhou. V takový okamžik bývá každému jasné, že má před sebou zatraceně dlouhou noc. Příběh, který vám chci vypravovat, se stal v noci čtyřiadvacátého listopadu po další z mých neúspěšných duchařských seancí. Nakvašeně jsem sfoukl svíčky, zhnuseně odhodil nefunkční spiritistické čtecí zařízení, dopil zbytek kávy s rumem, zlostně dozpíval s Daliborem Jandou poslední slova jeho písně Kde jsi a v melancholickém rozpoložení se odebral do ložnice, kde jsem se zlomeně zachumlal do antialergenní směsi dutého vlákna. Frustrovaně jsem zapíchl pohled k lustn

12 n

sen noci_Sestava 1 21.03.16 13:43 Stránka 13

ru a s odevzdaností hodnou Máchova vraha Viléma si uvědomil, že ani dnes jen tak neusnu. Zlostně jsem si připlácl hlavu polštářem, počítal splašené údery srdce a doufal, že se třeba udusím. Zvuky noční ulice ztichly, zato jsem o to zřetelněji vnímal, jak vedle mě tiše a sladce oddechuje moje žena. Brzy jsem zjistil, že se doopravdy dusím, a protože boj byl teprve v počátcích a mé odhodlání ještě nebylo tak zoufalé, odevzdaně jsem polštář s povzdechem nacpal zpátky pod hlavu. Manželka se roztomile otočila na druhou stranu a nerušeně spala dál. Chvíli jsem ji pohoršeně sledoval, ale závidět jsem jí nedokázal, protože jak známo, nic tolik neposílí ducha jako psychedelická meditace na pokraji totálního fyzického vyčerpání. Takový René Descartes by o tom mohl vyprávět. Kdyby měl býval lepší spaní, nemusel jsem se ve škole obtěžovat s analytickou geometrií a řada filozofů by si, subjektivně vzato, ušetřila celkem objektivní ontologickou schizofrenii. Mám v živé paměti, jak mi kdysi někdo po absolvování jedné zkoušky důvěrně sdělil: „Pochybuji, že… tedy myslím… myslím, že jsem debil.“ Už z toho je vidět, že hranice mezi debilitou a genialitou je velice tenká. Napadlo mě, že bych se snad mohl vrátit ke stolu a chvíli si číst, ale nakonec jsem se rozhodl pro empiricky vyzkoušenou metodu počítání přežvýkavců, s kteroužto jsem díky bohu měl jisté praktické zkušenosti. Ve dvaceti letech, po prvním ročníku studia biologie na pražské přírodovědě, jsem totiž spolu s dalšími dvěma spolužáky podlehl volání divočiny a společně jsme se rozhodli vyzkoušet nově nabyté vědomosti v praxi. Kamarád Miloš tehdy sebevědomě prohlásil, že jde o záslužnou věc a celkem vzato se nemáme čeho bát. V podstatě měl pravdu. Uhlídat patnáctičlenné stádo ovcí a nějaké ty kozy není nemožné, v pohádkách na to většinou stačí imbecilní chlapec n

13 n

sen noci_Sestava 1 21.03.16 13:43 Stránka 14

s vrbovým proutkem. My jsme byli tři vysokoškoláci a ve výbavě nám nechyběly armádní nože pro přežití, rozkládací sekyrka, flétnička, fotoaparáty a památníčky, do nichž jsme si hned první den zapsali zajímavé přírodovědné pozorování: „Ty ovce jsou pěkný svině.“ Na chvíli jsem se zasnil. Vůbec to tenkrát byly bezstarostné časy. Skládal jsem zrovna komisionální termín zkoušky z botaniky cévnatých rostlin. Nikoli proto, že bych neměl vztah k jinak dosti zajímavému učivu, nýbrž spíše kvůli trestuhodné maličkosti, jíž byla má zoufalá neznalost toho, jak ty zpropadené kytky ve skutečnosti vypadají. Retrospektivně bych určitě pochopil, kdyby mě tehdy, po dvou neúspěšných poznávacích testech, kdy jsem se například snažil zkoušejícího přesvědčit, že v ruce držím nádhernou ukázku rodu Psilophyton, někde v koutě tiše zastřelili a zakopali vedle v botanické zahradě. Namísto toho jsem posléze v papírech našel povzbudivou poznámku, že jsem se nejspíše spletl, neboť daný rod už naneštěstí vyhynul, ovšem pravda, nijak dávno, teprve před třemi sty miliony let. Při posledním možném opravném termínu jsem byl proto raději hned zkraje vystaven osudovému rozstřelu. Pod nos mi strčili kopretinu a se špatně zakrývaným strachem se zeptali, do které čeledi tato rostlina patří. Po nesmělé správné odpovědi bylo uznáno, že mé znalosti se viditelně prohloubily a bylo by tedy koneckonců možno přistoupit k vlastnímu obsahu zkoušky, kterou jsem nakonec překvapivě zvládl. Sentimentální vzpomínky na ztracené období vrcholné adolescence mi na tváři vyloudily přihlouplý úsměv, který mi vydržel ještě ve chvíli, kdy jsem si překvapeně uvědomil, že mě kdosi zvědavě pozoruje. Celkem logicky jsem předpokládal, že slušně oblečený pán středního věku, nikoli už mladý, ale zdaleka ještě ne starý, s inteligentním výrazem a cvikrem na bambulkovitém nose, n

14 n

sen noci_Sestava 1 21.03.16 13:43 Stránka 15

vznášející se bratru půldruhého metru nade mnou a usmívající se stejně přiblblým úsměvem jako před chvílí já, je jen další blahou vzpomínkou. Anebo ještě lépe, že už nejspíš začínám dřímat. Usilovně jsem zapátral v paměti, kdo by to mohl být, ale ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem si vzpomenout, že bych ho už někdy viděl. „Helou,“ kývla mi postava přátelsky na pozdrav a zdvořile smekla buřinku. „Ajm very gled ded jů ár stil evejk, sér. Ded mejks fings mač ízýr, ouje, it daz!“ Spokojeně jsem si v duchu zamnul ruce. Když se mi zdají sny v angličtině, je to vlastně jako jazyková lekce úplně zadarmo. Nadšen tím, že se vzdělávám zdarma a navíc po pracovní době, jsem se okamžitě rozhodl, že musím kout železo, dokud je žhavé. Uznávám sice, že samomluva není pro zdokonalování se v cizím jazyce úplně nejlepší řešení, pokud ale moje alter ego vypadá jako nefalšovaný anglický džentlmen, vůbec si nemusím připadat hloupě. Soustředěně jsem se nadechl a s opravdovým potěšením jsem zaskřehotal: „Well then, I suppose that you would like to know someting about my hobbies, right?“ Zvláštní, ve snu většinou mluvím s přízvukem profesora Higginse, ale dneska v noci zjevně nejsem ve své kůži. Mé alter ego si rozpačitě popotáhlo černou vlněnou vestu, odněkud vytáhlo zlaté hodinky na řetízku, znepokojeně na ně zamrkalo, opět je kamsi zandalo a znovu na mne upřelo své vlídné oči. „I´m afraid you are wrong, my dear,“ odkašlal si neznámý a znovu si nasadil buřinku na hlavu. „But please, let me explain…“ Rozšafně jsem ho umlčel mávnutím ruky. „Don´t say anything. I know exactly what you want me to say!“ Spiklenecky jsem na svůj sen zamrkal a vida, že jsem pron

15 n

sen noci_Sestava 1 21.03.16 13:43 Stránka 16

budil jeho zájem, rychle jsem odříkal: „The rain in Spain stays mainly in the plain.“ Pyšně jsem nadmul hruď v očekávání pochvaly, ale přízrak místo toho jen nevěřícně vytřeštil oči a viditelně znejistěl. Vrhl rychlý pohled směrem k mé ženě, asi jako se věřící s obdivem dívá na asketu nebo mučedníka, jemuž je dáno denně snášet nesmírná utrpení. Pak si povzdechl a pronesl potichu, leč velmi zřetelně, že jsem si jej patrně s někým spletl, že se velmi omlouvá za obtěžování v pozdních hodinách, ale má se mnou k projednání cosi značně důležitého a snad by bylo lépe, kdybychom šli vedle do pokoje, abychom nerušili milostivou paní. Musím se přiznat, že mým prvním dojmem bylo nemístné nadšení z toho, že jsem pravděpodobně konečně dosáhl jazykové nirvány, kdy člověk přestává vnímat hranici mezi cizím a mateřským jazykem. Pokud možno opatrně jsem se špatně skrývaným nadšením vyhopsal z postele a s vítězným odhodláním vytěžit z interaktivní iluze co nejvíc jsem se spolu s ní přesunul do vedlejšího pokoje. „Dovolte, abych se představil,“ nepustil mě můj host, který mezitím opustil horizontální polohu nad mou postelí a nyní stál jako každý slušný člověk na nohou, takže bylo vidět, že je o něco menší než já, raději vůbec ke slovu a rovnou rychle pokračoval. „Jmenuji se Joseph Parslow a přicházím k vám ve velice delikátní záležitosti. Pročež vás též prosím za odpuštění,“ sklonil omluvně na chvíli pohled k zemi, „za nevhodný vpád do vašeho soukromí v poněkud… ehm… nevhodnou hodinu a jaksi… nestandardním způsobem. Má věc nicméně spěchá, a tak vás znovu prosím o shovívavou pozornost.“ Podíval se na mě, aby zjistil, jaký měla jeho slova účinek. Posadil jsem se do křesla, zcela nepokrytě zíral na to, čeho jsem to vlastně schopen, a v duchu pokáral své podvědomí n

16 n

sen noci_Sestava 1 21.03.16 13:43 Stránka 17

za tak zoufalý nedostatek fantazie, že si nedovede vymyslet jiné jméno než mé vlastní. Naštěstí jsem však přitom mlčel, čímž jsem zjevně zažehnal první dojem o mé podprůměrné inteligenci. „Vy asi nevíte, kdo jsem, že?“ zeptala se má vidina zvědavě. Odolal jsem pokušení říci, že nejspíš duch minulých Vánoc, co si spletl měsíc, a s probouzející se zvědavostí jsem zavrtěl hlavou. Začínalo ve mně klíčit podezření, že na tohoto pána má fantazie možná nestačí. „Je mi to velmi líto, ale naprosto ne,“ odpověděl jsem proto podle pravdy a zároveň se chytil posledního stébla: „Nemáte náhodou bratra jménem Saturnin?“ „Želbohu ne, ale na tom teď vůbec nezáleží. Přišel jsem vás jménem svého pána požádat, abyste byl tak laskav a přijal u něj dnes večer audienci ve věci, kterou vám sám obšírně vysvětlí na místě.“ „Vy tedy nemáte právo sdělit mi, oč přesně se jedná?“ zeptal jsem se podezřívavě. „Tak bych to přímo neřekl,“ pokrčil Joseph Parslow rameny, „ale mám dobrý důvod domnívat se, že bude skutečně lepší, počkáte-li s případnými otázkami, které se vám teď jistě honí hlavou, až na mého pána.“ „A kolik je prosím hodin?“ „Tři čtvrti na dvanáct, dvacátého čtvrtého listopadu, pane,“ opáčil pohotově Parslow, dívaje se opět na své kapesní hodinky. „Dobře, že se ptáte. Máme nejvyšší čas.“ „Výborně,“ pravil jsem, spokojen, že znám hvězdné datum svého snu a mohu se tak lépe orientovat v následujícím dění. Parslow byl zcela evidentně potěšen proměnou mého postoje a vypadal skoro vesele. „Doporučuji vám trochu se přiobléknout, pane. Nebude tam úplně teplo.“ „Cože? Ach ano, jistě.“ Hodil jsem na sebe vypelichaný sven

17 n

sen noci_Sestava 1 21.03.16 13:43 Stránka 18

tr. Koneckonců co je v mém snu komu do toho, jak se oblékám, že. „V pořádku?“ „V pořádku, pane. Byl byste teď tak laskav a následoval mne?“ Zdvořile mi ukázal na dveře do koupelny. Přiznávám, že mi to přišlo poněkud neobvyklé, ale rozhodl jsem se, že se nebudu ničemu divit a nechám se unášet proudem událostí. Jak se ukázalo, bylo to celkem rozumné rozhodnutí, jelikož místo v naší malé koupelně s oranžovými kachličkami jsem se ocitl na chladné dlažbě levé boční lodi chrámu svatého Petra ve Westminsteru. Pokud by snad někoho zajímalo, jak jsem to tak rychle zjistil a zda mám podrobně nastudovány interiéry všech sakrálních staveb na Starém kontinentu, musím vás zklamat. Důvod byl o poznání prozaičtější. Můj průvodce mě totiž přivedl na místo, kde byla v chrámové dlažbě položena bílá mramorová deska, na níž velkými černými písmeny stálo: CHARLES ROBERT DARWIN BORN 12 FEBRUARY 1809 DIED 12 APRIL 1882 Parslow si zdvořile odkašlal a s pohledem zabodnutým do podlahy pronesl: „Sire, vstávejte, už jsme tu.“

n

18 n