Lucy Keatingová
DREAMOLOGIE Yoli
Přeložila Jana Jašová
Dreamologie.indd 3
10.11.2016 14:28:41
Copyright © 2016 by Alloy Entertainment All rights reserved Translation © Jana Jašová, 2016
ISBN 978-80-7549-127-5
Dreamologie.indd 4
10.11.2016 14:28:41
Mé rodině a našim pozdním letním večeřím, při kterých jsem se naučila vyprávět příběhy.
Dreamologie.indd 5
10.11.2016 14:28:41
28. srpna Jsem přesně v půlce Velké haly Metropolitního muzea umění před Egyptským křídlem, přesně metr od místa, kde jsem se na své desáté narozeniny pozvracela. Tentokrát tu nejsou barevné ledvinky turistů, neozývá se vrzání podrážek tenisek po nablýskané podlaze. U nohou se mi dneska nekupí růžové zvratky (malinová zmrzlina, kdyby vás to zajímalo) smíchané s kousky cereálií Lucky Charms („Výjimečně, když máš ty narozeniny,“ říkal táta – a už nikdy to nezopakoval). Ne, u nohou mám záhyby plesových šatů pokrytých křišťálovými penízky, jaké měla Beyoncé na cenách Grammy. Dnes večer tu svítí ostrá světla, šlehají blesky fotoaparátů, lidé si šeptají a ohlížejí se po mně. Dnes večer jsem z nějakého důvodu Někdo. Upíjím šampaňské a přecházím z místnosti do místnosti, obdivuju umění. Právě tam mě najde Max – 7
Dreamologie.indd 7
10.11.2016 14:28:41
stojím před jednou z Degasových baletek v oddělení impresionistů. „Víš, že umím i tancovat?“ Obejme mě kolem pasu a po těle se mi najednou rozlije vlna vzrušení. „Dokaž to,“ vyzvu ho. Nemusím odtrhnout oči od obrazu a podívat se na něj, stejně vím, že se usmívá. Každý centimetr jeho obličeje mám zmapovaný v mozku, všechny jeho způsoby. Pořád se bojím, abych na něj nezapomněla. Vezme mě za ruku a zatočí se mnou. Zavřu oči. Když je zase otevřu, jsme na střešní zahradě a kolébáme se do rytmu. Keře kolem nás jsou ověšené mihotavými světélky. „Ten smoking ti sluší,“ zamumlám mu do krku. „Díky. To je ten, co Beyoncé nosí na Grammy,“ odpoví a oba se rozesmějeme. Než stačím popadnout dech, Max mě obejme pevněji a políbí mě. Zakloní mě tak hluboko, až ztratím rovnováhu i pocit sebe samé. Zatím jsem netušila, že existuje tak krásná závrať, až teď. „Stýskalo se mi po tobě,“ řekne Max a znova se mnou zatočí. Objeví se poslíček z Joeovy pizzerie na 110. ulici a tváří se netrpělivě. „Máš hlad?“ zeptá se Max. „Objednal jsem nám.“ Jenže v krabici není pizza, je tam obrovská sušenka Oreo nakrájená na osm dílků jako dort. Zalovíme v ní a každý si dáme pořádný kus. Ještě než ho stačím zvednout ke rtům, zahlédnu v Maxových modrošedých očích potměšilý výraz. Rozmáčkne mi svůj díl sušenky o tvář. No tohle. Hodím po něm tu svoji. 8
Dreamologie.indd 8
10.11.2016 14:28:41
Běžíme sály galerie, shýbáme se pod římskými sochami a kličkujeme mezi rozzlobenými návštěvníky, zatímco po sobě házíme hrsti rozdrobeného sušenkového dortu. Všimnu si, že naším směrem pochoduje chlap z ochranky muzea. Když se podívám líp, vidím, že to je můj učitel fyziky ze základní školy. Toho jsem vždycky nesnášela. Rozběhneme se ještě rychleji. Když mě Max zažene do kouta na nádvoří u Pernebovy hrobky, zastavím se a otočím se k němu. Oba jsme pokrytí drobečky sušenek. Kolem krku a rukou mi visí kousky z výstavy evropských textilií a Max má na hlavě středověkou přilbici. Vypadáme jako královský pár, kterému pořádně přeskočilo. Země pod naší vládou se určitě vzbouří. Max něco říká, ale v té přilbici ho neslyším. Zvedne si chránič obličeje na čelo a odhalí zarudlé tváře. „Dáme si pauzu,“ zopakuje. V sále u hrobky se natáhneme na záda a posloucháme tóny symfonické hudby i tiché hlasy, které se sem nesou zvenčí. Nad hlavami, kde by měl být strop Metropolitního muzea, máme najednou hvězdnatou oblohu. „Víš, že když umřel egyptský panovník, často s ním pochovali i jeho rodinu?“ nadhodím. „Já myslím, že jen služebníky, aby se o něj starali v posmrtným životě,“ opraví mě Max. Vždycky všechno ví. „Kdybych umřela, chtěla bych, aby se mnou pochovali tebe.“ Otočím se k němu, abych na něj viděla. „Tak to díky, kotě,“ ušklíbne se. „Tohle je zatím ta nejděsivější věc, co jsi mi kdy řekla.“ 9
Dreamologie.indd 9
10.11.2016 14:28:41
Mezi kamennými stěnami se ozve tiché zachrochtání. Všimnu si, že vedle Maxe leží africké prase bradavičnaté a láskyplně ho pozoruje. „Kdo je to?“ pokývnu k němu. „Tohle? Agnes,“ odpoví Max. „Jde za mnou už z Oceánského křídla. Myslím, že je do mě zamilovaná.“ „Tak to si stoupni do fronty, Agnes,“ doporučím jí, položím si hlavu na jeho hruď a zhluboka se nadechnu. Max jako vždycky voní aviváží a něčím dřevitým. Tlukot jeho srdce mě uspává. „Nespi,“ zaprosí. „Ještě sis mě dost neužila.“ Ale s tím nesouhlasím. Dnešní večer byl dokonalý, nic víc si nemůžu přát. „Brzo zase ahoj,“ vyslovím. Přeju si neusnout dřív, než mi totéž zopakuje i on. Je to náš zvyk, téměř pověrčivý, naše vzájemné ujištění, že se zase najdeme. „Brzo ahoj,“ vysloví konečně s povzdechem. Pomalu zavírám oči a v uších mi zní Agnesino tiché pochrupování.
10
Dreamologie.indd 10
10.11.2016 14:28:41
´
1
V muzeu se nebydlí JERRY MI CHRÁPAL přímo do pusy, s každým zafuněním
mě ovanul jeho horký psí dech. „To vysvětluje Agnes,“ zamumlala jsem. „Kdo je Agnes?“ zeptal se táta ze sedadla řidiče. Jeho hlas podbarvovalo tikání směrovky, ťuk-ťuk, rytmicky jako metronom. „Nikdo,“ vyhrkla jsem rychle, ale on už mě nevnímal. Můj táta je odborník přes mozek, proslulý neurolog – což pro většinu lidí, co nejsou z branže, zase tak moc neznamená. Chápe ty věci v mysli, které jsou pro většinu lidí záhadou. Když ale přijde na srdeční záležitosti, nemá o tom ani páru. Neměla jsem v úmyslu vykládat mu o Maxovi, takže v podobných chvílích mi tenhle jeho nedostatek hrál do karet. 11
Dreamologie.indd 11
10.11.2016 14:28:41
Protáhla jsem se a posadila se. „Asi jsem si zdřímla,“ prohodila jsem trochu ochraptěle. „Pohyb při cestování tě uspával už jako novorozence,“ vyložil mi táta profesorským tónem. „Letadla, vlaky, automobily… ty a Jerry jste spali už pár hodin, ale probrala ses v ideální chvíli.“ Usmál se na mě do zpětného zrcátka. „Podívej se na město, které bude tvým novým domovem.“ Mávl rukou jako moderátor televizní soutěže. Jako by Boston byla obrovská křížovka, do které musím doplnit ta správná písmena. Právě jsme sjeli z mezistátní dálnice I-90 a za malebnou řekou Charles nám zdvořile kynulo centrum města. New York, kde jsme bydleli uplynulých deset let, vedle něj vypadal jako… hm, jako New York. Dá se něco takového vůbec srovnávat? Zvuk kol na asfaltu sjezdu z dálnice zněl rytmicky – jedna dva tři, jedna dva tři – a já ho napodobila bubnováním tří prstů pravé ruky na stehno, jako bych hrála na piano. To mi nikdy moc dobře nešlo. Můj učitel hudby řekl tátovi, že mi „chybí disciplína“, než se na moje učení vykašlal – nejspíš to bylo poprvé v dějinách výuky hry na klavír, kdy dal učitel vale žákovi. Hudbu jsem ale pořád milovala, zvlášť rytmus. Rytmus je vzorec a vzorce dodávají světu smysl. Zjistila jsem, že si něco vyťukávám vždycky, když jsem nervózní nebo z něčeho nejistá.
* 12
Dreamologie.indd 12
10.11.2016 14:28:41
Na rušné Beacon Street jsem se opřela o dveře spolujezdce. Držela jsem bednu s nápisem POTRAVINY, ve které byly určitě zimní kabáty a psí žrádlo. Jednou rukou jsem si zastínila oči proti srpnovému slunci, abych líp viděla na dvě stě let starý řadový městský dům. Je legrační, jak všechno vypadá veliké, když je člověk dítě, a pokud to vidí v dospělosti, dojde mu, o kolik je to menší, než jak si na to pamatoval. V případě tohohle domu, který patřil mé mámě a před ní její mámě, to ale neplatilo. Pořád mi připadal obrovský. Nechápala jsem, že jsem v něm jako dítě nikdy nezabloudila. „Ale zabloudila, párkrát,“ zavolal táta z předních schodů, když jsem svůj údiv vyslovila nahlas. „Jenže jsme na tvou stopu vždycky nasadili Jerryho, a ten tě našel.“ Teď Jerry ležel na zadním sedadle, hlavu s obvyklou apatií položenou na tlapách a zíral na mě okýnkem. „V mládí jsi byl asi čipernější,“ prohodila jsem k němu a zašklebila se. Čtyřpatrový dům z červených cihel měl okenice a přední dveře uhlově černé jako většina domů v ulici. Jak se na sebe navzájem tiskly, připomínaly mi holky z jedné party v mé staré škole, které všechny nosily stejné sluneční brýle. Napadlo mě, jak velkou část newyorského bloku by dům tvořil, kdyby se převrátil na bok. „To je všechno naše?“ zeptala jsem se táty. „Jo,“ potvrdil s heknutím, když se mu konečně s kufrem v podpaží podařilo otevřít hlavní dveře. „Když tu už Nan 13
Dreamologie.indd 13
10.11.2016 14:28:41
není… a tvoje maminka nemá žádné sourozence, tak je všechno naše.“ Snažil se o tom mluvit nenuceně, zmínil se o mámě, jako by to pro něj už nic neznamenalo. Jenže pro něj to muselo být těžké, vrátit se do domu, kde jsme všichni bydleli předtím, než se máma přestěhovala do Afriky a už se nikdy nevrátila. Vstoupila jsem do kruhové, rudě vymalované haly a vzhlédla k naleštěnému dřevěnému zábradlí točitého schodiště, které se snad zvedalo donekonečna. Zavánělo stářím. Nebyl to nepříjemný pach, jen… plný prachu, jako by byl celý dům krabice starých předmětů, které byly až moc dlouho ve sklepě. Táta mě provedl velkou jídelnou v přízemí, vyzdobenou obrazy krajinek i mohutným lustrem, do kuchyně, prázdné, ale rozlehlé, nejspíš se počítalo s tím, že se v ní bude vařit pro početné hosty. Z mých vzpomínek se vynořily nejrůznější útržky – jím tady u stolu s Nan zmrzlinu, ležím v obývacím pokoji v prvním patře pod velkým pianem, zatímco na něj hraje někdo z hostů pro potěchu ostatních. Vybavila jsem si myší díru, u níž jsem vždycky večer nechávala želé bonbony, které do rána všechny zmizely, dokud tohle moje tajemství neprasklo a díra neskončila zaslepením. Tohle nebyly pokoje pro současnou rodinu, bylo jich zkrátka moc, než aby se ve všech dalo žít. A teď jsme tu byli s tátou jen my dva. Totiž kromě třetího, chlupatého člena rodiny. Nakonec jsme se ocitli v rohu pokoje na třetím po14
Dreamologie.indd 14
10.11.2016 14:28:41
schodí, s těžkými modrými brokátovými závěsy a světle levandulovými stěnami. „Myslel jsem, že tenhle by mohl být tvůj.“ Táta přešlápl z nohy na nohu, hledal vhodná slova. „Patřil mamince, když byla ve tvém věku. Je trochu dospělejší než ten, ve kterém jsi spala, když jsme tady bydleli.“ Rozhlédla jsem se. Postel s nebesy, na stěnách fotografie vzdálených míst, ozdobný krb s římsou, na níž stály stříbrné kazetky a suvenýry ve tvaru hrochů a žiraf. Teď máma žila na Madagaskaru na výzkumné stanici a tyhle tvory měla kolem sebe v životní velikosti. „Tak jo.“ „Určitě?“ ujistil se táta. „Asi jo,“ zaváhala jsem. „Výborně,“ přikývl a byl pryč, vrátil se k autu, aby pokračoval v akci přesazení našich životů.
* Vynesla jsem ze stěhovacího auta asi tak miliontou krabici. Jerry chodil za mnou z auta do domu a zpátky a pozoroval mě. Říká se, že většina psů se lidem nedívá do očí, aby dali najevo respekt a to, že vás uznávají za vůdce smečky. No, Jerry se mi vždycky díval přímo do očí. Co to o nás dvou vypovídá? V hale se mi pohled zachytil na velké obálce ležící na stolku. Babiččiným špatně čitelným rukopisem tam stálo moje jméno. 15
Dreamologie.indd 15
10.11.2016 14:28:41
„Našel jsem ji v Nanině obývacím pokoji,“ zaslechla jsem táta. Zvedla jsem hlavu a uviděla ho stát v půlce schodiště, v náručí bednu s nápisem ALICINY KNIHY. „Kdo ví, co v tom bude. Tvoje babička všechno schraňovala. Říkala tomu pečlivost; já zase posedlost. Měla by ses podívat do její šatny. Pokud si to pamatuju, má tam roztříděné věci podle barev.“ Zadívala jsem se na obálku a cítila napůl zmatek, napůl podivnou úlevu. Tohle byla první známka toho, že tu opravdu mám být. Opatrně jsem vysypala obsah obálky na mramorový stolek. Vypadly z ní pohlednice natištěné na hnědém, tenkém kartonovém papíru. Jednu jsem zvedla. Byl na ní obrázek tří balonků plujících oblohou. Z druhé strany stálo velkými tiskacími písmeny: VŠECHNO NEJLEPŠÍ K NAROZENINÁM, ALICE! PŘEJÍ GUSTAVE L. PETERMANN A VŠICHNI TVÍ PŘÁTELÉ Z CENTRA PRO VÝZKUM SNŮ (CVS)
Zamračila jsem se na pohled a zvedla další. Stálo na něm totéž. Stejně jako na dalším. Bylo tam devět pohlednic, všechny s balonky z jedné strany a s těmi podivnými přáními k narozeninám ze strany druhé. Prohlédla jsem si razítka a zjistila, že přicházely každý rok od té doby, kdy jsme se odsud odstěhovali, vždycky v den mých narozenin. Připomnělo mi to lístky upozorňující na datum návštěvy, které mi posílali z ordinace mého newyorského zubaře – vždycky s obrázkem zubu s nalíčeným obličejem. Který zub asi tak používá tvářenku? 16
Dreamologie.indd 16
10.11.2016 14:28:41
Pod přáníčky byl dopis na elegantním tyrkysovém papíře, který působil na omak jemně:
Milá Alice,
nevím, jestli ti to k něčemu bude,
ale nemohla jsem se přimět je vyhodit. S láskou Nan
Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. To byla celá Nan. Prostá, elegantní, vždycky šla rovnou k věci. Aspoň v dopisech, jejichž prostřednictvím jsem ji znala nejlíp. Když jsme se odstěhovali z Bostonu, táta nechtěl, abych za ní jezdila. Vždycky si vymyslel nějakou záminku. Během těch let jsem ovšem Nan občas viděla – když se vypravila do New Yorku na premiéru nějaké hry na Broadwayi nebo na výstavu v Guggenheimově muzeu. Vždycky měla perfektně upravené vlasy, čerstvě nažehlené šaty. Říkala jsem si, jestli všichni lidé začnou být ve stáří tak pečliví? Nebo budu já v osmdesáti dál nosit svetry s dírami v rukávech, kterými se dá prostrčit palec? Vtom mi zazvonil telefon. „Já myslela, že seš mrtvá,“ prohlásila Sophie, když jsem se ohlásila. „Tho mháš tholik pháce s pahkováním na Hahvahsdkém náměstí, že mi ani nemůžeš odpovědět na esemesku?“ To už jsem se chechtala. „Že bych ti chyběla?“ zeptala jsem se. 17
Dreamologie.indd 17
10.11.2016 14:28:41
„Ne!“ odsekla. „Jak to?“ zasténala jsem ublíženě. „Protože mám tvůj klon. Zrovna teď jsem s ní. Je trochu naštvaná, že ti volám. Chce vědět, co mi ty můžeš dát, a ona ne.“ Sophie byla moje první kamarádka v New Yorku a od té doby i moje nejlepší. Vždycky jsme si dělaly legraci, že se necháme naklonovat, aby ta druhá měla pořád společnost, když některá z nás nebude poblíž. Nikdo našemu vtipkování nerozuměl, a nám se to tak líbilo. „Mně se po tobě stejská,“ přiznala jsem. „Co je?“ zeptala se najednou vážně Sophie. Vždycky poznala, že se něco děje. Většinou mě to dost dráždilo. „Prostě je to tady divný,“ postěžovala jsem si. „Měla bys ten barák vidět. Je jako muzeum.“ „Ty ale muzea miluješ!“ namítla Sophie. Nemohla tomu rozumět. Bydlela na Park Avenue v bytě tak bez poskvrnky, až jsem měla strach, že ho pošpiní moje pouhá přítomnost. Sophiini rodiče prodávali dekorační umění. Velké moderní věci jako gigantické koule z umělého trávníku nebo záběry zahraničních paláců, které se promítaly na stěny obývacího pokoje. „Fakt, Alice, kdyby ses ztratila a přišel to ke mně vyšetřovat nějakej sexy detektiv, řekla bych mu, že budeš v Metropolitním nebo v Muzeu moderního umění.“ „Ráda do muzeí chodím, ale jen se koukat,“ vysvětlila jsem jí a ušklíbla se. „V muzeu se nebydlí.“ „Chápu,“ ujistila mě Sophie. „Seš prostě unavená po cestě.“ 18
Dreamologie.indd 18
10.11.2016 14:28:41
„Vlastně jsem skoro celou dobu spala…“ Hlas se mi vytratil, když jsem si vzpomněla, jak jsem usnula na Maxově hrudi. Pověděla jsem jí o večeru v Metropolitním a ona na to, že to zní moc romanticky. Ale připadalo mi, jako by si myslela něco jiného. „Vím, že jsem blázen, když na něj pořád takhle myslím,“ připustila jsem. „Nemusíš mi to říkat.“ Tenhle rozhovor jsme vedly už milionkrát. Sophie si povzdychla. „To jenom, že bys tam měla začít znova, Al. Třeba by bylo dobrý, já nevím… začít chodit s klukem, se kterým můžeš, no, být doopravdy?“ „Připadá mi, že jsme spolu doopravdy,“ namítla jsem. „Ty víš, jak to myslím, Alice,“ ozvala se Sophie už trochu netrpělivě. „S někým, koho můžeš vážně mít. Představit ho kamarádům. Osahávat se s ním v křoví na školním výletě. Někoho, kdo… kdo je… opravdovej.“ To poslední slovo zůstalo viset mezi námi a já rozpačitě zavrtěla hlavou. Má pravdu. Bez ohledu na to, co k Maxovi cítím, je tady jeden problém. Ten večer, kdy jsme se potkali v Metropolitním, byl sen. Každá noc s Maxem, co si vzpomínám, byl jenom sen. Protože Max je chlapec z mých snů… a jenom z nich. Max doopravdy neexistuje.
19
Dreamologie.indd 19
10.11.2016 14:28:41
2 Jed vodnáře kobřího NAPROSTO PŘESNĚ chápu, že být zamilovaná do něko-
ho, koho jsem nikdy nepotkala, kdo ani neexistuje, zní totálně ujetě. Jenže já si vůbec nepamatuju doby, kdy se mi o Maxovi nezdálo, takže vlastně nic jiného neznám. Místa se mění, příběhy taky, ale Max je stálice. V každém snu na mě čeká se svým uličnickým úsměvem a s velkým srdcem. Moje spřízněná duše. Vím ale, že to nemůže trvat věčně. Takže si pro všechny případy zapisuju sny do bloku. Sophie to jednou nazvala mým deníkem snů – to zní jako něco, co můžete koupit v dárkovém obchodě vedle vonných tyčinek. Nosím ho všude s sebou, zrovna teď ho mám v tašce I ❤ NEW YORK, v proutěném košíku zrezivělého starého kola, které jsem našla v zahradě za Naniným domem. Pojmenovala jsem 20
Dreamologie.indd 20
10.11.2016 14:28:42
kolo Frank, zkratka pro Frankensteina, protože jsem mu technicky vzato vdechla život. Teď jsem Franka zaparkovala mezi dva kamenné sloupy oddělující Bennettovu akademii od zbytku světa. Sloupy jako by říkaly: Sem jít vůbec nezkoušejte. Ani nápad. Ve skutečnosti ale nápis na žulovém průčelí budovy říká něco jiného: KDO NAJDE ÚTĚCHU V TĚCHTO ZDECH, NAJDE ÚTĚCHU SÁM V SOBĚ. Tak tomu zrovna moc nevěřím. Přejela jsem pohledem parkoviště plné nablýskaných SUV značek Volvo a Audi a pak se vrátila očima k Frankovi. Byla jsem tady z jediného důvodu: Harvard má s Bennettovou akademií uzavřenou reciproční smlouvu o osvobození dětí profesorů od školného. V brožuře tvrdí, že za to může Marie Bennettová, která akademii založila na vlastní verandě někdy na začátku devatenáctého století. Byla dcera harvardského profesora, a tudíž se od té doby datuje „vztah založený na oboustranném respektu“. „Ať už to znamená, co chce,“ zamumlala jsem, když mi tohle táta včera předčítal nahlas u večeře. „To znamená, že pro Bennettovu akademii vypadá dobře, když je jejím studentem potomek vedoucího katedry neurověd na Harvardu,“ vysvětlil táta. „A výměnou za to ti poskytne vysoce kvalitní středoškolské vzdělání zdarma.“ „A víš to určitě?“ zeptala jsem se a natočila si na vidličku vlasové špagety. „Protože já bych jinak rozhodně dostala sportovní stipendium.“ 21
Dreamologie.indd 21
10.11.2016 14:28:42
„No ovšem,“ táta hrál se mnou. „Myslíš díky té medaili, co jsi získala ve čtvrté třídě? Za co že to bylo?“ „Soutěž v tom, kdo dokáže nejdelší dobu točit kruhem hula-hoop,“ připomněla jsem mu a vsunula si do pusy pořádnou nálož těstovin. „Vrchol mý sportovní kariéry.“ „Ovšem, už vím.“ Otřel si ubrouskem pusu a mrknul na mě. Teď jsem si připoutala kolo řetězem ke stojanu před administrativní budovou, která vypadala spíš jako Bílý dům než střední škola, a vydala se po špičkách nablýskanou mramorovou chodbou, protože mi to připadalo jako jediná možná cesta. A taky že byla. Brzo už jsem klepala na dveře kanceláře ředitele, kde jsem měla mít v devět hodin „úvodní pohovor“, jak stálo v mém přijímacím dopise. Když jsem si to včera četla, znechuceně jsem nakrčila nos. „Dááááléééé.“ Ta zpěvavá reakce mě překvapila, ale nikdo jiný v čekárně nebyl, a tak jsem vešla do kanceláře ředitele a vyhýbala se přitom vážným výrazům starých portrétů. Zdálo se, že se newyorská veřejná knihovna natlačila do jediné místnůstky – všude tmavé dřevěné obložení, mosazné lampy a řady knih. „Tak cos provedla?“ Otočila jsem se za tím hlasem tak rychle, že jsem zakopla o konferenční stolek a svalila se na záda na koberec brusinkové barvy. Když jsem zamžourala vzhůru, viděla jsem někoho, jak se na mě dívá shora, a byla jsem 22
Dreamologie.indd 22
10.11.2016 14:28:42
ráda, že jsem si oblékla šortky, ne oranžové šaty s holými zády, o kterých jsem ráno uvažovala. Z té osoby jsem rozeznávala jen vlasy. Spoustu blonďatých nezkrotných vlasů. „N-nic,“ zakoktala jsem konečně a několikrát mrkla. „Jen jsem… tady nová.“ „V tom případě radím, vem nohy na ramena,“ řekly vlasy. Pak se ke mně natáhla ruka a zvedla mě ze země. Konečně se mi v zorném poli objevil i obličej s užaslým výrazem, za který mohlo hlavně husté černé obočí, kontrastující s vlasy vyšisovanými sluncem a s jasně modrýma očima. „A cos proved ty?“ zeptala jsem se a obezřetně si ho prohlížela. „Já?“ Položil si ruku na srdce, jako bych ho opravdu ranila. „Co tě vede k domněnce, že já bych mohl něco provést?“ Ale jiskřičky v jeho pohledu mi napovídaly, abych mu nevěřila. „Copak si člověk už ani nemůže jen tak zdřímnout v kanceláři ředitele, aby nevzbudil podezření? Miluju vůni těch starých svazků v kůži.“ Koutek rtů se mu zdvihl v téměř neznatelném úsměvu. „Á, Olivere, už jste tady,“ ozval se ředitel Hammer, který vešel dovnitř. Sundal si sako a pověsil ho na háček na dveřích. Byl podsaditý, něco kolem pětačtyřiceti, ale vypadal starší, bezpochyby kvůli každodenní dřině se studenty jako Oliver. Měl nenápadné brýle s drátěnými obroučkami a dokonale nažehlené kalhoty. 23
Dreamologie.indd 23
10.11.2016 14:28:42
„Ano, pane řediteli,“ odpověděl vlasáč Oliver, posadil se na pohovku a jednu paži si nenuceně položil na opěradlo. „Tolik se mi po vás stýskalo, že jsem se nemohl dočkat, až vás zase uvidím.“ „Myslím, že jste klidně mohl,“ prohlásil ředitel a posadil se za obrovský psací stůl, na kterém se do výšky vršily papíry. „Jste tady, protože se vám vzhledem k jistým neuvěřitelným okolnostem, které ještě tak úplně nechápu, povedlo dostat se do maléru ještě předtím, než vůbec začala škola.“ „Jen nepatrný přestupek, pane.“ Oliver nevěřícně zavrtěl hlavou. „Koupit si od jiného studenta jeho parkovací povolení a nalepit ho na vlastní vozidlo, přestože vám byla tato výsada na konci minulého pololetí odebrána, mi nepřipadá jako nepatrný přestupek,“ prohlásil ředitel. „Kdo by mi to mohl vyčítat?“ zaúpěl Oliver. „Jak se mám asi tak naobědvat, bez auta? Chcete snad, abych tady hladověl?“ „Mám takový bláznivý nápad – co třeba školní jídelna,“ pronesl s kamennou tváří Hammer. „Poslyšte, Ruperte, kdybych měl v téhle pekelné díře trávit v maturitním ročníku celé dny, od začátku do konce vyučování, nezaplatil bych někomu za jeho parkovací kartu. Zaplatil bych mu, aby mě přejel.“ Při výrazu v téhle pekelné díře se už ředitel konečně naježil. Najednou jako by si uvědomil, že jsem tam i já. 24
Dreamologie.indd 24
10.11.2016 14:28:42
„A vy jste…?“ „Alice Baxter-Roweová,“ odpověděla jsem. „Ale stačí jen Roweová, když dovolíte. Můžu počkat venku…“ „Nikam nechoďte, Alice,“ nařídil mi ředitel. „Máte domluvenou schůzku. Mimochodem, vítejte na Bennettu. Pokud jde o vás, Olivere, nevyloučím vás z výuky, protože myslím, že přesně na to se těšíte. Neopouštějte dnes během vyučování půdu školy, nebo, Bůh mě netrestej, najdu způsob, jak si vás tady nechat i přes noc. Rozhodnu se pro vhodné disciplinární opatření, až si promluvím s vašimi rodiči.“ Oliverovy světlé oči potemněly, až vypadaly téměř černé. „Tak to vám přeju hodně štěstí,“ zašeptal a vytratil se z kanceláře. „Posaďte se, slečno Roweová,“ vyzval mě ředitel, sotva se dveře zabouchly. „Za Olivera se omlouvám. Čestné slovo, že tak cyničtí studenti jsou tu výjimkou.“ „To nic,“ pokrčila jsem rameny a sedla si. „Vlastně mě to pobavilo.“ Ředitel se zamračil. „Doufám, že vás nepobavil až příliš. Jste tu sotva deset minut a nerad bych, abyste už za tu dobu stačila zapadnout do špatné party.“ Nepochybně to myslel vážně. Neříkal to rozzlobeně, jen se zřejmě snažil omezit zbytečné úvodní kecy na minimum. „A když už jsme na to narazili…“ Tak do toho, pobídla jsem ho v duchu. Na tenhle tón už jsem si začínala zvykat. Varovný tón. „Máte před sebou skvělé možnosti, Alice.“ 25
Dreamologie.indd 25
10.11.2016 14:28:42
„Mluvíte jako můj táta.“ Znělo to trochu napjatě. Ale ředitel mě neposlouchal. „Vaše známky jsou vynikající,“ prohlásil, když listoval mým spisem. „Ale trochu mi dělá starosti hodnocení vašich vyučujících.“ Kousla jsem se zevnitř do tváře. „Myslíte to, že se zatím na nic nesoustředím?“ „Hádáte správně,“ přikývl. „Všichni vaši učitelé zdůrazňují jediné slovo. Potenciál. Shodují se v tom, že máte sklon všechno jen ‚odbývat‘.“ Udělal prsty do vzduchu uvozovky. „Kdybyste se rozhodla, čemu se skutečně chcete věnovat, mohla byste dosáhnout prakticky všeho, na co se zaměříte.“ Věděla jsem, co chce ode mě slyšet. Že už jsem připravená to udělat. Že vím, kam chci jít na vysokou, kým chci být a co chci mít vytesané na náhrobku. Jenže já jsem neměla o ničem z toho ani zdání. Po chvíli mého tvrdošíjného mlčení si ředitel Hammer odkašlal. „Tak co máte dneska na rozvrhu jako první?“ zeptal se mile. „Sociální psychologii s panem Levym,“ odpověděla jsem, když jsem si to zkontrolovala v deskách. „Dobrá volba. To vás bude určitě bavit.“ Vstal, aby mi otevřel dveře, a mně došlo, že jsem ho ani jednou neviděla usmát se. „A nezapomeňte, Alice, že jsme tady pro vás. Chceme, aby vám naše škola dala tolik, kolik může.“ „Děkuju.“ Potřásla jsem mu rukou. A sotva za mnou dveře zapadly, protočila jsem panenky. 26
Dreamologie.indd 26
10.11.2016 14:28:42
„To bylo tak hrozný?“ zeptal se Oliver. Seděl v předpokoji na psacím stole jako doma na kuchyňské lince, hned vedle staré recepční, která se snažila netvářit moc pobaveně. „Co tady pořád děláš?“ zeptala jsem se ho. Seskočil ze stolu. „Flirtuju tady s Robertou, mou jedinou pravou láskou, pochopitelně.“ Zamrkal na ženu za pultem. „Nebojte se, Roberto, naše tajná romance je u Alice v bezpečí. Je tady nová, takže to zatím nemá komu vyzradit.“ Recepční jen zavrtěla hlavou. „Smím tě doprovodit na tvou první hodinu,“ navrhl mi Oliver a nebyla to otázka.
* „A tady máme někoho, kdo se nemůže dočkat svého prvního dne v nové škole,“ poznamenal pan Levy, když jsem vešla do učebny psychologie. „Vy jste určitě Alice. Zbytek třídy jsem měl minulé pololetí na Úvod do psychologie a vy jste jediná, koho nepoznávám. Totiž kromě Kevina MacIntirea, který se zřejmě cpal celé léto brambůrky.“ To poslední dodal tlumeným hlasem a naklonil se ke mně s rukama v kapsách, jako by to bylo naše společné tajemství. Mí noví spolužáci se ještě usazovali. Pan Levy zřejmě patřil k těm učitelům, co jsou „bezva“ a mají „respekt“. Měl džíny, olivovou propínací košili a vypadal mladě. Hodně mladě – jako by zrovna vyšel z univerzity. A taky vypadal, že je sám se sebou hodně spokojený. 27
Dreamologie.indd 27
10.11.2016 14:28:42
„Víte, co to znamená, viďte?“ pokračoval. „Budete se muset ostatním představit. Alice? Vy už mě nevnímáte – tak brzo?“ Měl pravdu, nevnímala jsem ho. Taky jsem zapomněla dýchat. Vzpomněla jsem si na dopis, ve kterém mi máma kdysi psala o hadovi, který se jmenuje vodnář kobří, a jak mu tehdy unikla jen o vlásek. U pobřeží Madagaskaru je dost běžný. Má dost jedu na to, aby jediným kousnutím zabil pět lidí, a dokáže svou oběť ochromit jediným úderem. Jenže člověk hned neumře. Leží tam, ví, že konec je blízko, ale nemůže se pohnout. Přesně tak jsem se teď cítila já – naprosto a beze zbytku ochromená. Pohybovalo se jedině srdce, které mi zevnitř naráželo do hrudního koše. Protože ve dveřích třídy někdo stál a díval se přímo na mě, a ten někdo byl Max. Můj Max. Max z mých snů. Max, který neexistuje. Tak už ti definitivně přeskočilo, letělo mi hlavou. Už si ho představuješ i ve dne. Jenže vtom někdo zezadu narazil Maxovi do ramene a jemu vypadly učebnice z rukou. Sehnula jsem se, abych mu je pomohla posbírat, jenže on je rychle chňapl sám, vyhnul se mému pohledu a vydal se na místo. Takže to není přelud, pomyslela jsem si. Zřejmě jeho dvojník. Protože se rozhodně nebude jmenovat – 28
Dreamologie.indd 28
10.11.2016 14:28:42
„Maxi!“ zavolal pan Levy. „Doufám, že na hřišti budete mít při fotbale lepší koordinaci. Vítejte po prázdninách zase v lavicích.“ Max zvedl jen na chvíli hlavu, aby se na učitele přátelsky usmál. Pak se svezl na židli a zíral na svoje učebnice, jako by to byla bomba, která může každou chvíli vybuchnout. „Tak co, Alice? Jste připravená představit se?“ zeptal se Levy. Třída ztichla a všichni na mě upřeli oči. Včetně chlapce z mých snů, který se právě proměnil ve skutečnost.
29
Dreamologie.indd 29
10.11.2016 14:28:42