0038001

Napsat tuhle knihu jsem se rozhodl, když to naše letadlo těsně před Vánoci neubrzdilo a na konci ranveje sjelo do trávy. Stalo se to na letišti Arusha. V nedalekém městě Moishi jsem se měl setkat se Šónem, který přiletěl z Jižní Afriky, kde již několik let žil jako vrcholně spokojený důchodce s několika milióny liber v bance. Bydlel v příjemném domě na Gentoo Street v městečku Agulhas nad Střelkovým mysem a vtipkoval, že si každý den vybírá mezi dvěma oceány a ještě se nedokázal rozhodnout. Po celých těch třiceti pěti letech naší známosti mluvil Šón perfektně česky a i v Jižní Africe přijímal pouze několik českých rodin. Když jsem ho naposledy navštívil, měl doma velkou společnost, a až na něj to byli samí Češi. Hovořilo se tehdy o všem možném, ovšem na otázky, jak jsme se seznámili a proč spolu tolik kamarádíme, dostávali hosté pouze víceméně vtipné, ale velmi neurčité odpovědi. O dokumentech, které Šón kdysi nalezl, nepadlo ani slovo. Ale právě tyhle dokumenty byly důvodem mého pozvání do Tanzanie. Šón sem původně přiletěl s několika přáteli s cílem dobýt nejvyšší horu Afriky. Se mnou však chtěl mluvit o něčem jiném. Když jsme se konečně v apartmánu na golfovém hřišti 3

v Moishi setkali, řekl mi to bez obalu – za svého života výsledky našeho společného pátrání, ani jím nalezené středověké dokumenty, prostě nezveřejní a po smrti prý ty dokumenty odkáže univerzitě. V Čechách je ukryto stále ještě příliš mnoho zlata, a kdyby dokumenty zveřejnil, mohlo by to některé utvrdit v tom, že my dva jsme jediní, kteří vědí kde. Po nehodě na letišti jsem si uvědomil, že zveřejnění bych se nemusel dožít ani já, ačkoliv jsem do té doby o své smrti nepřemýšlel. Trochu trucovitě jsem Šónovi řekl, že o tom napíšu knihu. Pokrčil rameny a opáčil, že bez důkazů mi to stejně nikdo nebude věřit. To mi ovšem nevadilo, mně stačilo, aby o tom laskavý čtenář jenom začal přemýšlet. „Takže dopadneš jako Dan Brown s Šifrou mistra Leonarda.“ Tohle nás oba pobavilo a několik minut jsme se smáli jako malé děti. Odpověděl jsem mu, že to by nebyl zas až tak špatný konec naší mnohaleté práce. Na Kilimandžáro jsme nakonec zapomněli, protože Šón řekl, že v našem věku se nemusíme drápat více než pět kilometrů do kopce a že postačí, když je ujdeme po golfovém hřišti. V příštích dnech jsme tedy odehráli několik kol na krásném hřišti a potom mě Šón odvezl na letiště Kilimandžáro, jehož ranvej byla naštěstí podstatně delší než na letišti Arusha a odkud se létalo i do Evropy. Tu nádhernou trojsopku s bílými vrcholky jsem si prohlédl již za letu z Addis Abeby, přesto jsem se nemohl na Kilimandžáro znovu vynadívat, když jsme konečně vzlétli. Je to opravdu nádherná hora. Nad Afrikou jsem letěl již poněkolikáté, a tak jsem začal přemýšlet o knize. Že to budou dva příběhy v jednom, bylo jasné od počátku. Ten první bude vyprávět české dějiny ve světle nově nalezených dokumentů a ten druhý bude příběhem mě samého. Nic víc a nic 4

míň. Byl jsem si vědom, že Šón měl pravdu a bez důkazů mi těžko někdo uvěří. Ale na tom vlastně nezáleží. Bude přece stačit, když se mně ve čtenáři podaří vzbudit pochybnost. Vždyť již Descartes kdysi řekl, že kdo pochybuje, ten myslí, a kdo myslí, ten je. Větší ambice mít nemohu a ani nemám. Jsem pouhý roztloukač štěrku a musí přijít jiní, aby postavili cestu.

5

z 1.

BITVA Slunce stále ještě pálilo. Několik desítek mužů na koních konečně dorazilo na okraj lesa a před nimi se otevřela rozlehlá planina s návrším, na kterém stál velký větrný mlýn. Bylo již dávno po poledni a blížila se hodina nešpor. Nad skupinou mužů vlál nejvýše praporec s bílým lvem v červeném poli. Ze všech stran až k nedohlednu přijížděly tisíce jezdců na koních a mnohem více pěšáků, jejichž zástupy se blyštily kopími a sekerami. Kolem naší skupinky procházely stovky Janovanů se samostříly na zádech. Všichni byli na smrt unaveni celodenním pochodem, jejich velitelé je však neustále pobízeli vpřed. Náhle slunce zakryl černý mrak a vydatný letní lijavec s prudkou bouřkou zkropil ještě před chvílí vyprahlou zem. Obří kapky dopadaly na lesklou zbroj mužů na koních a přilbice i pavézy pěších. Boží dopuštění skončilo tak rychle, jako začalo, tětivy na kuších Janovanů však už byly nenapravitelně nasáklé vodou. Nevěstilo to nic dobrého pro hodiny příští. Nastalé ticho náhle přerušilo hlasité krákání tisíců černých vran, které vzlétly z lesa nad budoucí bitevní pole. Muž v čele jedné skupiny jezdců se pokřižoval. 7

Byl to dobře stavěný padesátiletý rytíř, který každému pozorovateli musel připadat, jakoby byl snad se svým koněm srostlý. Helmici s třemi nádhernými pery měl položenu na hrušce sedla a pomalu zapadající slunce osvětlovalo jeho tvář, věnčenou dlouhými vlnitými vlasy a pečlivě střiženým vousem. Zlatavě purpurový plášE, který měl přehozen přes stříbřitou zbroj, krásu a důstojnost tohoto muže jen dokresloval. „Vrány?“ zeptal se a otočil hlavu k muži po své pravici. „Ano, můj pane, vrány,“ odpověděl tázaný a také se pokřižoval. „Škoda, že brzy odletí,“ povzdechl si rytíř, „mohly zastavit ty jejich strašné šípy.“ Muž v purpurovém plášti se ušklíbl. „Nemějte strach, pane Jindřichu, však ony se po bitvě jistojistě vrátí. K hodování toho bude určitě dost.“ Levou rukou v kovové rukavici ukázal směrem k nepříteli. „Je jich mnoho?“ „Mnohem méně než nás. Neměl by to být velký problém,“ odpověděl pan Jindřich. „To není dobré. Čím více nepřátel, tím větší kořist“. Den se již skláněl k večeru a nebyl tak stvořený pro velkou a dlouhou bitvu. Kdyby se odehrála až druhý den, mohla zřejmě dopadnout úplně jinak. Historie však nezná žádná kdyby. Jakmile se francouzský král Filip ocitl na dohled pozicím nepřátel, podlehl nadšení svých rytířů a dal povel k útoku. Bylo to tragické rozhodnutí. Janované, hnáni svými veliteli, vyrazili vpřed a již cestou připravovali své kuše. Aby vyprovokovali nepřítele k útoku, začali na něj křičet. Rytíři na mírném svahu před nimi však zůstávali až neuvěřitelně klidní. Pak tisíce kuší vy8

střelily první salvu. Navlhlé tětivy, bohužel, zkrátily dostřel samostřílů a kvůli slunci, které svítilo bojovníkům přímo do očí, nemohli ani přesněji zamířit. Bitva ovšem již začala. Teprve v této chvíli protivníkovi lučištníci napjali na své dvoumetrové luky tětivy, které během deště skrývali pod helmicemi, a vystřelili první salvu. Mraky šípů prý připomínaly sněhovou bouři. Stovky Janovanů, nechráněných pavézami, v okamžiku padly a ti ostatní se po další salvě dali na útěk. Ač se to zdá neuvěřitelné, pamětníci se vzácně shodují, že francouzský král dal rozkaz, aby rytíři prchající spojence bez milosti pobíjeli. Již v té chvíli, tedy na jejím samém počátku, byla bitva zřejmě ztracena. Šípy lučištníků zabíjely všechny a mezi Janovany, francouzskými rytíři a jejich koňmi nedělaly rozdílu. Teprve teQ zavelel králův bratr, hrabě z Alenconu, k útoku. Stovky těžkooděnců záhy prorazily řídké řady lučištníků a pronikly až k rytířům Černého prince. Zde však jejich sebevražedný útok ukončily opět šípy, vzpínající se zranění vlastní koně, meče anglických rytířů a dlouhé nože v rukou velšské pěchoty. Především ty byly příčinou, že zajatce bylo po bitvě možno spočítat na prstech jedné ruky. VraEme se však ke skupině našich rytířů. „Vítězíme, pane Jindřichu?“ Jindřich z Lichtenburgu si zakryl oči. „Naši umírají, sire. Je po nešporách, slunce jim svítí do očí a lučištníci je pobíjejí jako zvěř. Bitva je ztracena.“ „Pánové, kde je římský král?“ 9

Jindřich z Rožmberka se rozhlédl. „Váš syn je po boku krále Filipa.“ Nevidoucí český král rozkázal: „AE ho vyvedou z boje. A vy pánové, přivažte své uzdy k mému koni a doveQte mě k nim na dosah meče.“ Desítky rytířů vyrazily směrem k nepříteli, ale zřejmě jen ti, kteří byli s královým koněm spojeni uzdami, mohli zaslechnout tu slavnou větu: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.“ Slepý český král prý opravdu stačil několikrát seknout mečem, než ho šípy v levém oku a lopatce připravily o život. Bylo dvacátého šestého srpna léta Páně třináct set čtyřicet čtyři a tím nevidomým rytířem byl český král Jan Lucemburský. Dlouho do noci osvětlovala bojiště zář větrného mlýna, který Angličané zapálili, aby lépe viděli na dobíjení raněných a okrádání mrtvých. Francouzský král Filip i Janův syn Karel, teprve před několika týdny zvolený římský král, se z bitvy opravdu zachránili. Na paměE hrdinské oběti českého krále v zájmu Francie byl později na místě jeho smrti asi pět set metrů po cestě z Kresčaku na Fontaine-sur-Maye postaven takzvaný český kříž (Croix de Bohême). Král Jan zemřel v předvečer svátku svatého Rufa, přesně šedesát osm let poté, co byl na Moravském poli zabit Přemysl Otakar II. A právě tady začíná náš příběh.

10

DOPIS Portrét královny Alžběty II. na známce dost nešetrně překrývalo poštovní razítko s nápisem YORK. O tomhle městě jsem věděl jen to, že leží v severní Anglii a mělo něco společného s válkou růží. Na zadní straně nebyla adresa odesilatele, ale adresátem jsem byl zřejmě já, přestože dopis původně skončil v poštovní schránce mého otce, u něhož jsem již deset let nebydlel. Za příjmením byla totiž poznámka JUNIOR, která byla opatřena třemi vykřičníky. Když mi otec dopis předával, podotkl mezi řečí: „Zdá se, že ho ani neotevřeli.“ Opravdu to tak vypadalo. Obálka totiž byla skvělou ukázkou vyspělosti britského (nebo už tenkrát čínského?) papírenského průmyslu a lep na vnitřní straně chlopně skutečně nejevil sebemenší známky porušení. Žili jsme ovšem tenkrát v podivné době a kontrolování korespondence z kapitalistické ciziny jsme pokládali takřka za samozřejmost. Obracel jsem dopis v ruce a přemýšlel, co s ním. Ihned ho otevřít jsem totiž nechtěl. Měl jsem k tomu hned několik dosti pádných důvodů. Ten dopis především nádherně voněl. Nevoněl jen pro nás tenkrát nedosažitelnými dálkami, ale především svobodou. A já jsem si ten nádherný pocit nechtěl zkazit bezvýznamným sdělením neznámého notáře z Yorku, že mi nějaký praštěný milionář odkázal hromadu liber jen proto, že se za války potkal s mým dědečkem v osvobozené Paříži. Nebyl to však jediný důvod, proč obálku ihned nerozlepit. Chtěl jsem v paměti projít všechny své známé, kteří po srpnu emigrovali, a pokusit se uhodnout, kdo z nich mohl tajemný dopis napsat. A chtěl jsem o tom pár dní v klidu přemýšlet. 11

Ale ani to nebylo všechno. Před Vánoci jsme navštívili v Praze mého přítele Karla, který pocházel ze známé malířské rodiny a již na gymplu se rozhodl, že to v umění dotáhne dál než táta a dědeček. Nastoupit do nějakého zaměstnání pro něj proto naprosto nepřicházelo v úvahu. Žil a někdy přežíval v podkrovním ateliéru, který kdysi patřil jeho otci. Když jsem mu zavolal, že jedu do Prahy, zařval na mě do telefonu: „Tak, kurva, přivez něco k jídlu. Tři dny jsem už nežral.“ Od jednoho známého jsem nakoupil věnec špekáčků prý za cenu pro zaměstnance. Myslím, že to v tom masokombinátu spíš ukradl, ale to nebyl můj problém. Problém vypukl až v Praze. Karel poděkoval, přivoněl ke špekáčkům, pověsil je mezi okna a začal se bavit o obrazech. A v krátkých pauzách nadával na komunisty. Po necelé hodině už jsem měl i já strašný hlad a nemohl od těch špekáčků odtrhnout oči. Po další hodině jsem to nevydržel. „Hergot, Karle, tak už alespoň dva sežer.“ To jsem si dal! Následujících šedesát minut mě u láhve slivovice přesvědčoval, že na jídle je krásné jenom to, jak se na něj těšíš. A když to prý vydržíš dostatečně dlouho, je to mnohem lepší než sex. Rozhodl jsem se, že s tím dopisem udělám totéž, i když, pokud si dobře vzpomínám, sexu jsem se kvůli tomu těšení nevzdal. Ten dopis navíc přišel jen dva týdny poté, co jsme s Jarmilou, Bennym a Bobbym celou noc přepisovali Chartu 77, kterou k nám, ještě čerstvou, přivezl náš přítel Petr. Byli jsme tu noc opravdu nadšeni a připraveni text podepsat, jenže ráno v rádiu hlásili, že mluvčí Charty byli pozatýkáni a naše odhodlání po12

malu opadalo. Nepodepsal jsem a dodnes si to ještě někdy vyčítám. Měl jsem mladou ženu, roční dítě, skvělou práci a bla, bla, bla… však to všichni znáte. A teď tu ležel ten dopis. Co když se stane něco podobného? Co když mě někdo o něco požádá a já budu mít zase strach to udělat. Co pak? Vzpomněl jsem si Falstaffův monolog z Werichova překladu Shakespeara. „Čest mě žene vpřed, ale co když mě dožene do předních řad a tam mi prožene břicho mečem? Co pak? Umí čest přidělat nohu? Ne. Čest tudíž není honěná v ranhojičství. Čest je pouhý nápis na náhrobku s erbem. A tím končí můj katechismus.“ Dnes už si to přesně nepamatuji, možná v tom hrálo roli ještě něco jiného, dopis však zůstal nerozlepený opřený v knihovně. Místo toho jsem jako každý rok písemně požádal o vydání cestovního pasu, přestože jsem si byl vědom, že jako každý rok obdržím tištěnou odpověď, že vydání cestovního pasu mé osobě není v zájmu Československé socialistické republiky. Hlad po tom, co je vlastně v dopise, rostl, ale vydržel jsem se trápit skoro tři týdny.

13

z 2.

NOC PO BITVĚ Byla již hluboká noc. Bitevní pole však stále ještě osvětlovaly stovky pochodní, desítky ohňů a dohořívající větrný mlýn, zatímco srpek měsíce a zářící hvězdy zalévaly celou scenérii stříbrným svitem. Dlouhé nože Velšanů stále ještě dobíjely raněné, jejichž sténání pomalu utichalo. Marodéři a vždypřítomní venkované okrádali ty, kteří ještě před pár hodinami vyjížděli do vyhrané bitvy. Oloupena byla i mrtvola českého krále, jemuž se dokonce někdo pokoušel useknout ruku, aby ze sevřené pěsti vyrval vzácný meč. Před zohavením ho zachránili angličtí rytíři, kteří nařídili hlídat jeho tělo. V setmělém stanu, osvětlovaném jen venkovními ohni, seděl mladík, později známý jako Černý princ, a na stole před ním stála helmice, zdobená třemi pštrosími pery. Patřila českému králi Janu Lucemburskému, jemuž princ složil hold a nechal jeho tělo omýt, aby mohlo být důstojně uloženo do rakve v nedalekém opatství. Princ mlčel a čtyři muži u vchodu se ho neodvážili rušit. Náhle však do stanu vstoupil sám král Edward a pokynul mužům, aby odešli. „Synu, stačí jeden den a z chlapce je muž. Vedl jste si opravdu skvěle.“ 14

„Děkuji, sire!“ Princ vstal od stolu, otec ho bouřlivě objal a synovi se oči zalily slzami. Nebylo se čemu divit, vždyE Černému princi, jehož Angličané budou celá staletí pokládat za jednoho ze svých nejlepších válečníků, bylo pouhých šestnáct let. „Mohu se vám něčím odvděčit, náš první rytíři?“ „Sire, chtěl bych v klenotu svého erbu tahle tři pera českého krále,“ ukázal princ na helmici. Král pouze pokývl hlavou. „I jeho heslo chci mít v erbu.“ „Jaké je to heslo?“ „Ich dien – sloužím!“ „Máš pravdu, synu. Již dnes jsi tomu heslu udělal čest. Ostatně právě kvůli králi Janovi za tebou přicházím.“ Král Edward si přisedl ke stolu, aby svému synovi vysvětlil, co ho po vyhrané bitvě trápí. Jeho řeč byla tak naléhavá, že ho princ ani jednou nepřerušil. Král se několikrát ohlédl ke vchodu stanu, jakoby se chtěl ujistit, že ho nemůže nikdo jiný slyšet. Bylo to zbytečné – anglický tábor halasně oslavoval vítězství. Mluvil dlouho, ale jeho řeč by bylo možno shrnout jen do několika vět. „Král Jan byl slepý, přesto však padl v boji jako nejstatečnější z rytířů. Budiž čest a sláva nejen jemu, ale i tobě, synu, který zvítězil. Král Filip však uprchl a tělo Janova syna Karla jsme na bojišti také nenašli. Prý byl raněn, čeští rytíři ho však v poslední chvíli odvedli z boje. Je to stále ještě mladý muž, ale už dnes je římským králem. Nepochybuji, že brzo bude korunován i v Praze a zakrátko se jistě stane i císařem Svaté říše. A právě to mě trápí.“ 15

Král se na chvíli odmlčel. „Francouzi nám tohle nikdy neodpustí. Dnes tu padli ti nejlepší z jejich rytířů a zemřel i králův bratr. Nebude dlouho trvat a utkáme se s nimi znovu. To ale není nic, čeho bych se obával. Pokud by však budoucí římský císař chtěl pomstít svého otce a spojil síly římské říše s francouzským králem, byla by naše území ve Francii nejspíš ztracena.“ Král se znovu ohlédl ke vchodu a chytil pevně syna za předloktí. „A proto musíme mít v Praze své lidi. Musíme vědět o každém jeho kroku. Tahle válka bude dlouhá a bude stát hromadu peněz, i když jistě chápeš, že v tomto případě na penězích nezáleží. Proč to však říkám právě tobě…“ Král vypadal, jakoby pracně hledal slova. „Bude to největší tajemství Anglie. Proto do téhle věci nemohu a nechci zasvětit parlament a už vůbec je nemohu požádat o peníze. To bude tvůj úkol. Peníze opatříš na svém panství v Akvitánii. Tam na ně parlament nikdy neuvidí. Bude jich potřeba hodně… a ani lordi by to nepochopili. Většina z nich ani netuší, kde ta Praha je.“ Král se ušklíbl, znovu pohledem zkontroloval vstup do stanu a ztišil hlas. „Najdeš ty nejschopnější lidi. Na Sorbonně a možná i na Oxfordu nějaké Čechy jistě objevíš a právě absolventy univerzit bude nový císař potřebovat, navíc to budou lidé skoro v jeho věku. Mohou se k němu dostat dost blízko a získat informace, bez nichž se my neobejdeme.“ Znovu se odmlčel, tentokrát o něco déle. Zdálo se, že usilovně přemýšlí. Černý princ mlčel a napjatě otce pozoroval. 16

„Bude to těžký úkol, mnohem těžší než vyhrát nějakou bitvu. Je to závazek na mnoho let, ale pro budoucnost Anglie může mít daleko větší význam než dnešní vítězství.“ Král se zvedl od stolu, narovnal si plášE, pravou rukou tasil meč a položil čepel synovi na rameno. Princ poklekl a Edward položil meč na synovo druhé rameno. Potom si odkašlal a nečekaně oficiálním tónem řekl: „Rozuměl jste mi dobře, princi? A mohu se na vás plně spolehnout?“ „Ano, sire.“ Černý princ povstal a král ho znovu, tentokrát obřadně, objal.

17

ŽIVOT NA ZÁMKU Pracovat na zámku byl v době normalizace skutečný luxus. A pokud byl ten zámek obsazen reklamním oddělením s grafiky, fotografy, laborantkami, textaři a produkčními, neměl tento život daleko k naprostému ideálu. Důležitou předností byl i fakt, že zámeček byl obytnou částí uzavřeného komplexu bývalého mlýna, takže nečekaná návštěva byla vyloučena. To samozřejmě vytáčelo k nepříčetnosti kontrolní orgány vedení firmy, jiná cesta však nebyla možná. Ochrana majetku v socialistickém vlastnictví měla přednost. Na zámku se proto ve volných chvílích, a ty se vždycky našly, ve velkém přepisovala a dokonce tiskla samizdatová literatura. Nebezpečí odhalení bylo skutečně minimální. Avšak jednoho dne, právě když před vraty zastavila neznámá volha, byla branka vedle vrat shodou náhod otevřena. Věra, majordomus a zásobovatelka v jedné osobě, právě z venkovského obchodu přivážela baterii oblíbeného a levného gruzínského koňaku, určenou k oslavě narozenin jednoho z nás. Dva muži v nepadnoucích oblecích se domáhali vstupu. Pokusila se je odbýt tvrzením, že šéf není přítomen a mají přijít později. Zamávali policejními legitimacemi s tím, že se šéfem mluvit nepotřebují. A protože to byla opravdu divná doba, Věra zbledla jako křída. Byl to vlastně již od rána podivný den. Bobby byl předvolán na StB, a tak nebyl v práci. Nijak nás to nezaskočilo, protože Bobby se z posrpnové emigrace vrátil snad den před vypršením amnestie a estébáci ho otravovali relativně často. Že však přijeli až na zámek, to nás zaskočilo všechny. A nejvíc našeho skvělého šéfa, který právě také dorazil. Jeho 18

tchán dostal v padesátých letech bezdůvodně doživotí, a i proto si o téhle organizaci nedělal žádné iluze. Pánové si přáli mluvit se mnou, Bennym a Filipem. Měli to jednoduché. Filip hned vedle v tiskárně připravoval soukromé tisky Dürerových Jezdců apokalypsy a my dva jsme právě přes dvůr nesli vzorky pro fotografování porcelánu. Přišli jsme jim rovnou do rány. Pánové se představili a slušně nás požádali, zda by si s námi třemi nemohli v klidu pohovořit u nich ve fabrice. Přesně takhle nazvali ten úřad. Zřejmě chtěli zdůraznit svůj dělnický původ. Jako zatčení to skutečně nevypadalo. Šéf si tím však ani zdaleka nebyl jist, a pokusil se nás zachránit tvrzením, že hlavní katalog má uzávěrku a jeho pozdní vydání by vážně ohrozilo hospodářské výsledky podniku. Ten, který se představil jako poručík Rychlý, se shovívavě usmál a odvětil, ať se nebojí, že nás zítra bude mít zpátky. Výhružka s ohrožením hospodářského výsledku na něj zjevně nezabrala. Zřejmě neměl o našem pracovním nasazení valné mínění. V té „fabrice“ jsme se setkali s Bobbym, kterého naše přítomnost docela zaskočila. Teď jsme si ale i my začínali myslet, že půjde do tuhého. Naštěstí se to nepotvrdilo, přestože výslechy, vlastně „přátelské povídaní“, trvaly šest hodin. Pravda, s kafíčkem, koláčky a cigaretami. Důvodem této anabáze bylo tvrzení jednoho našeho dobrého přítele, kterého manžel jeho milenky udal, že na vysokoškolské půdě zpívá písničky Karla Kryla. A on při „přátelském povídání“ v této krajské fabrice naprosto bezelstně a naprosto naivně prohlásil, že i my čtyři vlastníme a čteme stejné knihy a máme stejný názor na svobodu slova v naší zemi. Ve „fabrice“ pochopitelně došli k názoru, že to nejsou správné knihy a naše pochybnosti o svobodě slova se neslučují se 19

zaměstnáním, v němž můžeme ovlivňovat desetitisíce zákazníků naší firmy. V duchu jsme se všichni rozloučili se životem na zámku. Před úřadovnou nakonec Bobby nevinně a drze požádal poručíka Rychlého o peníze na vlak, protože jsme s tím prý nepočítali. A on mu je dal. A my jsme si za ně v nádražním bufetu dali dva rumy. Nevím, jestli to šéfa překvapilo, ale druhý den jsme opravdu byli zpátky na zámku. Ten den jsme neudělali za halíř práce. Na oslavu našeho návratu jsme museli zlikvidovat všechny ty láhve gruziňáku a přitom se pokusit zrekonstruovat jednotlivé výslechy, protože si s námi samozřejmě povídali odděleně. Nebylo na tom nic překvapivého a výslechy se vlastně opravdu ubírali stejným směrem. Až na jednu věc – s výjimkou mě, se všech tří, jen tak mezi řečí ptali, zda nemají někoho známého v anglickém Yorku. Pochopil jsem, že je na čase dopis otevřít. Tím spíš, že mí přátelé o nějaké neotevřené obálce z Yorku neměli ani tušení.

20

z 3.

ČERNÁ SMRT Vítězná bitva Angličanům velké územní zisky nepřinesla, ale boje načas utichly. Černý princ však pamatoval na otcova slova a plnil slib, který mu oné noci dal. Velmi brzy nalezl člověka, který byl schopen a ochoten úkol splnit. Jednalo se o vzdělaného a ctižádostivého Čecha, který právě graduoval na Sorbonně. Několikrát se s ním jeho lidé sešli a princ si byl jist, že našel svého muže a začal financovat jeho studia. Po dvou letech byl tento muž jmenován mistrem svobodných umění a záhy se i stal prokurátorem anglického národa na Sorbonně. Přestože to dnes vypadá skoro neuvěřitelné, ve středověku na tom nebylo nic divného. Z praktických důvodů bylo univerzitních národů jen několik, a proto na Sorbonně patřily k anglickému univerzitnímu národu nejen Češi, ale i Poláci, Litevci a další národy. Podporován anglickými penězi pokračoval náš muž, již jako mistr svobodných umění, ve studiu teologie. Jeho význam na univerzitě stále rostl, jeho přenášky byly plné studentů i bakalářů a v roce 1355 se dokonce, jako první a dosud jediný Čech, stal rektorem slavné pařížské univerzity. 21

O návratu do Čech zatím nebylo ani řeči. Ostatně nebylo kam spěchat. Situace budoucího císaře Karla IV. nebyla v těch letech ani zdaleka taková, aby mohl pomýšlet na pomoc francouzskému králi. Korunován římským králem musel být v Bonnu, protože tradiční Cáchy zachovaly věrnost žijícímu císaři Ludvíku Bavorovi, a zpáteční cestu do Čech musel dokonce právoplatně zvolený římský král absolvovat v přestrojení za prostého panoše, neboE hrozilo, že ho císař zajme. Návrat do Čech byl ovšem slavný. Karlovu korunovaci provedl, poprvé v dějinách, český arcibiskup. Spolu se svým otcem si na papeži Klementu VI. vymohli povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, a prvním arcibiskupem se stal Čech, Arnošt z Pardubic. I on byl prvním Čechem, který usedl na tak významný církevní stolec. Karel byl sice dvojnásobným králem, nicméně císařská koruna stále pevně seděla na jiné hlavě. Na radu arcibiskupa učinil Karel krok, který bychom dnes asi nazvali špičkovým tahem politického marketingu. Korunu, kterou nechal vyrobit pro svou korunovaci, totiž věnoval svatému Václavovi, nejslavnějšímu z první české panovnické dynastie, s tím, že příštím českým králům bude tato koruna pouze propůjčována. Tím velmi posílil svou popularitu u české šlechty i obyvatelstva. Náš muž v Paříži přesto zatím ještě neměl důvod vrátit se do Čech a začít plnit úkol, kterým ho pověřil Černý princ. Mnohem fatálnější dopad na věci budoucí a též i náš příběh však mělo loQstvo, které v říjnu 1347 přistálo v sicilské Mesině. Lodi se vracely z Krymu, kde právě padlo do rukou krymských Tatarů město Kaffa, jež dosud patřilo Janovanům. 22

Odbočme však na okamžik od našeho příběhu k tomuto městu, protože se k němu v našem příběhu „oslím můstkem“ ještě vrátíme. Řeckou kolonii Theodosia (což znamená „darovaná Bohy“) zakoupili teprve před sto lety janovští obchodníci od tatarské Zlaté hordy, která ovládala Krym, a město se stalo další perlou na šňůře janovských měst, jež se táhla po celém jižním pobřeží Krymu. Odbočili jsme sem jen proto, že když se ho krymští Tataři, podporováni mongolskou armádou, pokoušeli dobýt zpět, došlo k prvnímu známému použití biologických zbraní. Mongolská armáda, nakažená morem, totiž házela své mrtvé obléhacími stroji do města. Nákaza propukla i tam a před pádem města prchající Janované zavlekli černou smrt do Mesiny, odkud se bleskurychle rozšířila do poloviny Evropy. A právě černá smrt měla na osud Evropy i náš příběh zásadní vliv. I náš muž totiž v době morové epidemie raději odešel do Oxfordu a později žil také na území Černého prince v Akvitánii. Během těch několika málo let na mor zemřela třetina, možná dokonce až polovina obyvatel jižní a západní Evropy. Pole neměl kdo obdělávat, cena práce rychle rostla a vázanost nevolníků na konkrétní půdu brala pomalu, ale jistě za své. Zajímá nás především Anglie, kde rychle rostlo množství námezdních zemědělských dělníků, protože zájem o jejich práci vzrůstal. Na mor však neumírali jen prostí lidé, ale i šlechtici a především duchovní, kteří s nemocnými přicházeli do styku. Fary zely prázdnotou a práci farářů, především na venkově, přebírali potulní kazatelé a žebraví mniši. Struktura společnosti se dramaticky měnila. Konflikt mezi římským králem a římským císařem se 23