0038000

KAPITOLA 1

VŽDYCKY JSEM SI MYSLEL, že chvíle, kdy potkáte lásku svého

života, bude jako z filmů. Samozřejmě ne přesně jako z těch filmů, kdy všechno běží zpomaleně a vlasy povlávají ve větru a do toho nastupuje instrumentální hudba. Ale myslel jsem si, že v tom bude aspoň něco, chápete? Srdce jeden úder vynechá. Záchvěv duše, kdy něco uvnitř vás vykřikne: „Můj ty bože! Támhle je. Konečně, po celé té době, támhle je.“ Nic z toho se ale neodehrálo, když Grace Townová vešla na odpolední hodinu dramatického kroužku paní Beadyové – mimochodem, vešla tam s desetiminutovým zpožděním onoho druhého úterý posledního ročníku. Grace byla typem člověka, který zanechá dojem, ať vstoupí do jakékoliv místnosti, ne však díky tomu, že by vzbudil okamžitý a neotřesitelný nával citů. Byla průměrně vysoká a průměrně přitažlivá, což byly přesně ty atributy, které jí měly ulehčit zaplout do nové střední školy bez jakýchkoli dramatických výstupů, které obvykle takové případy doprovázejí. 7

Laska_v_prachu_hvezd_11_(imprimatur).indd 7

17.03.2017 16:41:06

Ale tři věci na Grace okamžitě vyvstávaly, než stihla nastoupit její obyčejnost a zachránit ji: 1. Grace byla od hlavy k patě v klučičím oblečení. Nebyl to rebelsky drsný styl skejtařky, ale vyloženě klučičí oblečení, které jí bylo příliš velké. Džíny, které měly obepínat kůži, musel kolem boků přidržovat pásek. I když byla teprve půlka srpna, měla na sobě svetr a kostkovanou košili a pletenou čapku a k tomu dlouhý kožený řemínek s přívěskem ve tvaru kotvy. 2. Grace vypadala nemytě a nezdravě. Tím chci říct, že jsem viděl feťáky, kteří vypadali v lepší formě než ona toho rána. (S feťáky se běžně nevídám, ale mám zhlédnutou Špínu Baltimoru i Perníkového tátu, což se rozhodně počítá). Její blond vlasy nebyly učesané a navíc byly špatně ostříhané, kůži měla nažloutlou a jsem si skoro jistý, že kdybych si k ní kdykoliv během dne přičichl, tak by zapáchala. 3. Kdyby všechno tohle nestačilo, aby pohřbila své šance, že zapadne do nové střední školy, Grace Townová se belhala o holi. A tak to tedy bylo. Tak jsem ji poprvé uviděl. Žádná zpomalovačka, žádný vítr, žádná hudba, a rozhodně žádné vynechání srdce. Grace dopajdala o deset minut pozdě, tiše, jako by jí to tu patřilo, jako by chodila do naší třídy celé roky, a možná proto, že byla nová nebo že byla divná, nebo proto, že učitelce stačilo se na ni podívat a hned viděla, že nějaká část její duše je pošramocená, paní Beadyová neřekla vůbec nic. Grace se posadila na židli na konci učebny dramaťáku s černým ostěním, 8

Laska_v_prachu_hvezd_11_(imprimatur).indd 8

17.03.2017 16:41:06

svou hůl si hodila přes stehna a za celou dobu vyučování s nikým nepromluvila ani slovo. Podíval jsem se na ni ještě dvakrát, ale na konci hodiny jsem zapomněl, že tam vůbec je, a ona vyklouzla ven, aniž by si toho kdokoliv všiml. Takže toto rozhodně není příběh o lásce na první pohled. Ale je to příběh o lásce. No… Svým způsobem.

9

Laska_v_prachu_hvezd_11_(imprimatur).indd 9

17.03.2017 16:41:06

KAPITOLA 2

NEŽ SE NÁHLE OBJEVILA Grace Townová, první týden po-

sledního, čtvrtého ročníku uplynul tak jednotvárně, jak je to na střední škole jen možné. Doposud se udály pouze dva menší skandály: studentka z třetího ročníku byla vyloučena za to, že kouřila na dámských záchodcích (pokud máte být za něco vyloučeni, ať to aspoň není takové klišé), podezřelý anonym hodil na YouTube záznam bitky, která se odehrála po škole na parkovišti (školní rada z tohohle úplně vyšilovala), a kolovaly zvěsti, že Chance Osenberg a Billy Costa se nakazili pohlavní nemocí poté, co měli nechráněný sex s tou samou holkou (kéž bych si tohle jen vymýšlel, drazí čtenáři). Můj život zůstal jako vždy všech skandálů ušetřen. Bylo mi sedmnáct let a byl jsem divný, hubený kluk, takový ten typ, který by mohl hrát mladého Keanu Reevese, pokud byste už utratili většinu rozpočtu za špatné digitální triky a zajištění občerstvení. Cigaretu jsem nikdy nevzal do úst, znal jsem maximálně pasivní kouření, a nikdo na mě zatím díky bohu nevy­

10

Laska_v_prachu_hvezd_11_(imprimatur).indd 10

17.03.2017 16:41:06

bafl, že by se mnou rád prováděl nějaké neslušnosti bez ochrany. Tmavé vlasy mi padaly na ramena a hodně jsem si oblíbil otcovu sportovní bundu z osmdesátých let. Dalo by se říct, že jsem vypadal jako mužská verze herečky Summer Glau zkřížená se Severusem Snapem. Odečti orlí nos, přidej pár pih a heleme se: máme perfektní recept na Henryho Isaaca Page. V té době jsem se také nijak nezajímal o holky (nebo kluky, pokud byste se ptali). Moji přátelé naskakovali a zase vyskakovali z melodramatických pubertálních vztahů už skoro pět let, ale já na svou první skutečnou partii stále ještě čekal. Jasně, byla tu Abigail Turnerová ve školce (dal jsem jí pusu na tvář, když to nečekala; náš vztah poté rychle vyšuměl) a na základní škole jsem byl dobré tři roky posedlý myšlenkou oženit se se Sophi Zhouovou, ale jakmile jsem se dostal do puberty, bylo to, jako by ve mně přeskočil nějaký spínač, a místo abych se stal sexuální mašinou poháněnou testosteronem jako většina kluků na škole, nebyl jsem schopný najít kohokoliv, koho bych v tomto ohledu ve svém životě chtěl. Ochotně jsem napnul úsilí na školu a známky, které jsem potřeboval, abych se dostal na nějakou ucházející vysokou, což je nejspíš ten důvod, proč jsem na Grace Townovou nepomyslel několik následujících dnů. Možná bych na ní nepomyslel nikdy, kdyby nebylo zásahu jistého pana Alistaira Hinka, učitele angličtiny. To, co vím o panu Hinkovi, se stále omezuje na to, co většina středoškoláků ví o svých učitelích. Měl hodně lupů, což by nestálo ani za zpola tolik pozornosti, kdyby každý den neúnavně nenosil černé roláky, což je barva, díky které i to nejjemnější bílé smítko na jeho rameni vypadalo jako sníh na asfaltu. Nakolik jsem dokázal usoudit podle jeho neokroužkované levé ruky, nebyl ženatý, což mělo nejspíš hodně co do činění s oně11

Laska_v_prachu_hvezd_11_(imprimatur).indd 11

17.03.2017 16:41:06

mi lupy a skutečností, že se pozoruhodně podobal tomu bratrovi z Napoleona Dynamita, Kipovi. Hink byl také zcela zapálený do anglického jazyka, a to natolik, že při jedné příležitosti, kdy se hodina matematiky o pět minut protáhla a tudíž zasáhla do hodiny angličtiny, si Hink zavolal matematikáře, pana Babcocka, a udělal mu kázání o tom, jak humanitní vědy nejsou o nic méně důležité než matematika. Spousta studentů se tiše uchechtávala – hádám, že většina z nich byla předurčena ke kariérám v oblasti inženýrství nebo vědy nebo zákaznických služeb –, ale když se ohlédnu zpátky, toho parného odpoledne během hodiny angličtiny nastal moment, kdy jsem se zamiloval do myšlenky, že se stanu spisovatelem. Vždycky jsem uměl slušně psát, skládat slova za sebou. Někteří lidé se narodí s hudebním sluchem, někteří s talentem pro kreslení… a někteří lidé – lidé jako já, soudím – mají vestavěný radar, který jím říká, kam dát do věty čárku. Co se týče nadpřirozených schopností, gramatická intuice je na škále úžasnosti celkem nízko, ale i tak mě to přivedlo k panu Hinkovi, který shodou okolností také vedl a spravoval studentské noviny, do kterých jsem se ve druhém ročníku dobrovolně přihlásil v naději, že se jednoho dne stanu redaktorem. Čtvrteční hodina dramaťáku paní Beadyové byla toho druhého týdne školy ve své polovině, když zazvonil telefon a paní Beadyová ho vzala. „Henry, Grace. Pan Hink by vás chtěl vidět po škole ve své kanceláři,“ řekla po několikaminutovém klábosení. (Beadyová a Hink byli spolu vždycky zadobře. Dvě dušinky narozené ve špatném století, kdy si svět rád dělal legraci z lidí, kteří si stále mysleli, že umění je ta nejvýznačnější věc, kterou lidský druh kdy vyplodil.) Kývl jsem a schválně jsem se nepodíval na Grace, i když jsem koutkem oka viděl, že na mě zírá z konce místnosti. 12

Laska_v_prachu_hvezd_11_(imprimatur).indd 12

17.03.2017 16:41:06

Když jsou náctiletí pozváni po škole do kabinetu učitele, většinou očekávají to nejhorší, ale jak jsem již řekl, mně se skandály urputně vyhýbaly. Věděl jsem (nebo jsem si aspoň myslel, že to vím), proč mě Hink chce vidět. Grace byla vězenkyní Westlandské střední teprve dva dny, stěží dost dlouho na to, aby nakazila nějakého studenta trichomoniázou nebo vyvolala bitku (přestože nosila hůl a vypadala hodně nabručeně). Proč chtěl pan Hink vidět Grace, bylo – tak jako všechno kolem ní – záhadou.

13

Laska_v_prachu_hvezd_11_(imprimatur).indd 13

17.03.2017 16:41:06

KAPITOLA 3 KDYŽ JSEM TAM DOŠEL, Grace už čekala před Hinkovým ka-

binetem. Měla na sobě opět klučičí oblečení, i když tentokrát jiné, nicméně vypadala mnohem čistěji a zdravěji. Světlé vlasy měla umyté a učesané. Dodávalo jí to úplně jiný vzhled, i když se jí čisté vlasy rozlézaly kolem ramen v nerovnoměrných snopcích, jako by si je ostříhala sama pomocí zrezivělých zahradnických nůžek. Posadil jsem se vedle ní na lavičku, až příliš si vědom vlastního těla, takže mi úplně vypadlo, jak sedět nenuceně, a musel jsem přemýšlet, kam s rukama a nohama. Nedokázal jsem trefit tu správnou polohu, takže jsem se tak nějak nahrbeně předklonil do trapné pozice, ze které mě rozbolel krk, ale nechtěl jsem se znovu posunout, protože jsem koutkem oka viděl, jak se na mě dívá. Grace seděla s koleny přitisknutými k hrudi a její hůl byla zaklíněná mezi nimi. Četla si jakousi knihu s ošuntělými stránkami v barvě zubů zažloutlých od kávy. Název jsem nedokázal přečíst, ale viděl jsem, že je plná básní. Když mě přistihla, jak jí 14

Laska_v_prachu_hvezd_11_(imprimatur).indd 14

17.03.2017 16:41:06

nakukuju přes rameno, očekával jsem, že knihu zaklapne nebo ji ode mě odvrátí, ale namísto toho jí malinko ke mně naklonila, abych mohl také číst. Báseň, kterou Grace nejspíš přečetla už mnohokrát, protože stránka měla oslí růžek a byla zamazaná jídlem a celkově vypadala sešle, byla od chlápka jménem Pablo Neruda, o kterém jsem nikdy předtím neslyšel. Jmenovala se Nemám tě rád, což mě zaujalo, takže jsem začal číst, ačkoliv ve mně Hink zatím nedokázal vypěstovat zálibu v poezii. Dva řádky byly zvláště zvýrazněny. Mám tě rád jako místa, která sotva kdo tuší, Skrytá v tajnosti, mezi stínem a duší. Hink v tu chvíli vyšel z kabinetu a Grace zaklapla knihu dřív, než jsem to mohl dočíst. „Á, výborně, vidím, že už jste se seznámili,“ řekl Hink, když nás uviděl pospolu. Rychle jsem se postavil, dychtiv vysvobodit se z pozice, do které jsem zkroutil své tělo. Grace se posunula ke kraji lavičky a pomalu se zvedla, přičemž obezřetně rozložila váhu těla mezi hůl a zdravou nohu. Poprvé jsem zauvažoval, jak moc je její zranění vážné. Jak dlouho už je v tomhle stavu? Se špatnou nohou se už narodila, nebo ji v dětství postihla nějaká tragická nehoda? „Nu, pojďte dál.“ Hinkův kabinet byl na konci chodby, která mohla být považována za moderní a vkusnou naposledy někdy v osmdesátých letech. Bledě růžové stěny, fluorescenční osvětlení, až žalostně nápadně umělé rostliny, to divné linoleum, které mělo vytvářet dojem žuly, ale ve skutečnosti bylo vyrobeno z tisíce malých kousků plastu vyplněných čistým laminátem. Následoval jsem 15

Laska_v_prachu_hvezd_11_(imprimatur).indd 15

17.03.2017 16:41:06

Hinka pomalejší chůzí, než mám obvykle ve zvyku, protože jsem chtěl, aby Grace mohla jít vedle mě. Ne proto, že bych chtěl, aby jako šla vedle mě, chápete, ale říkal jsem si, že udělám dobrý skutek a že bude ráda, když bude moci držet s někým krok. Ale i když jsem se šoural pomalu jako hlemýžď, ona i tak se svým kulháním zaostávala o dva kroky, až to vypadalo, že soutěžíme v nějakém potrhlém závodě o to, kdo dokáže být pomalejší. Hink byl v tu dobu deset kroků před námi, takže jsem zrychlil a nechal jsem jí za sebou, a určitě jsem vypadal jako totální pitomec. Když jsme došli k Hinkově kabinetu (malého, nevýrazného, nazelenalého; působícího tak depresivně, až mě to přivedlo k myšlence, že o víkendech nejspíš slouží jako klub rváčů), zavedl nás dovnitř a pokynul nám, abychom se posadili na dvě židle před stolem. Když jsme si sedli, zamračil jsem se nad tím, z jakého asi důvodu je tu Grace se mnou. „Oba tu samozřejmě sedíte z důvodu vašich mimořádných spisovatelských dovedností. Když přišlo na to vybrat pro naše noviny dva redaktory ze čtvrtého ročníku, nemohl jsem přijít na nikoho lepšího než…“ „Ne,“ řekla Grace Townová, čímž ho přerušila. Její hlas mě pořádně zaskočil a já si až tehdy uvědomil, že je to poprvé, co ji slyším mluvit. Měla silný, jasný, hluboký hlas, natolik ­odlišný od polámaného a ustrašeného zjevu, který zosobňovala! „Promiňte, co že to?“ řekl Hink, očividně překvapen. „Ne,“ řekla Grace znovu, jako by to bylo dostatečné objasnění. „Tomu… nerozumím,“ řekl Hink a pohledem zatěkal po mně, jako by hledal pomoc. Téměř jsem slyšel jeho tichý prosebný výkřik, ale já mohl jen pokrčit rameny. 16

Laska_v_prachu_hvezd_11_(imprimatur).indd 16

17.03.2017 16:41:06

„Nechci být redaktorkou. Děkuju, vážně, že jste si chtěl vybrat mě. Ale ne.“ Grace sebrala ze země svůj batoh a posta­ vila se. „Slečno Townová. Grace. Před začátkem školního roku za mnou přišel Martin a speciálně mě požádal, abych se podíval na vaše práce z East Riveru. Pokud dobře vím, měla jste převzít funkci redaktorky jejich novin, kdybyste nebyla přeložena. Je tomu tak?“ „Já už nepíšu.“ „To je škoda. Vaše práce jsou krásné. Máte přirozený talent na slova.“ „A vy máte přirozený talent na klišé.“ Hinkovi překvapením spadla čelist. Grace nasadila trochu měkčí tón. „Omlouvám se. Ale jsou to jen slova. Nic neznamenají.“ Grace se na mě podívala s nesouhlasným výrazem, který jsem nečekal a ani mu nerozuměl, načež si hodila batoh přes rameno a odkulhala pryč. Hink i já jsme tam seděli v tichu a snažili se zpracovat, co se právě stalo. Trvalo mi dobrých deset sekund, než jsem si uvědomil, že jsem naštvaný, ale jakmile ve mně to poznání dozrálo, také jsem sebral batoh, rychle se postavil a vyrazil směrem ke dveřím. „Můžeme si o tom promluvit zítra?“ řekl jsem Hinkovi, který se musel domnívat, že spěchám za ní. „Jistě, jistě, samozřejmě. Přijďte za mnou před hodinou.“ Hink mě vypoklonkoval a já se poklusem rozběhl chodbou, ale s překvapením jsem zjistil, že Grace nikde není. Když jsem otevřel dveře na konci chodby a vyšel z budovy ven, nacházela se už na konci školního areálu. Dokázala se pohybovat sakra rychle, když chtěla. Rozběhl jsem se za ní, a když jsem byl na doslech, zvolal jsem na ni: „Hej!“ Krátce se otočila, pohledem 17

Laska_v_prachu_hvezd_11_(imprimatur).indd 17

17.03.2017 16:41:06

mě přejela odshora dolů, zabodla se do mě očima a pak se dala znovu do chůze. „Hej,“ zopakoval jsem udýchaně, když jsem ji konečně dostihl a zpomalil vedle ní do kroku. „Co?“ řekla, aniž by jakkoliv zpomalila. Konec její hole s každým krokem ťukl o zem. Za námi zatroubilo auto. Grace nasupeně ukázala na svou hůl a mávnutím naznačila objetí. Nikdy předtím jsem neviděl vozidlo pohybující se stylem, který bych označil za zakřiknutý. „Ehm…“ řekl jsem, ale nedokázal jsem přijít na slova, kterými bych vyjádřil, co jsem měl na mysli. Byl jsem celkem obstojný spisovatel, ale mluvit? Vydávat zvuky? Ze svých úst? To byla pěkná polízanice. „Ehm co?“ „Ehm, tak daleko jsem tenhle rozhovor nedomýšlel.“ „Vypadáš naštvaně.“ „Jsem naštvaný.“ „Proč?“ „Protože lidi si můžou ušoupat zadky a roky se snažit stát se redaktorem, a ty si jen tak natancuješ na začátku čtvrťáku a dostaneš tuhle možnost naservírovanou na stříbrným podnose a co? Ty ji jen tak zahodíš?“ „Ty sis ušoupal zadek?“ „Sakra jo. Podlézal jsem Hinkovi a hrál si na sužovaného mladého spisovatele, který se zhlédnul v Holdenu Caufieldovi už od svých, no, patnácti.“ „No tak to gratuluju. Nechápu, proč jsi naštvaný. Normálně stejně bývá jen jeden redaktor, ne? Že jsem řekla ne, se tě nijak netýká.“ „Ale… víš jak… Proč bys to chtěla odmítnout?“ „Protože to nechci dělat.“ 18

Laska_v_prachu_hvezd_11_(imprimatur).indd 18

17.03.2017 16:41:06

„Ale…“ „A bez mé účasti budeš moc dělat všechna ta kreativní rozhodnutí a noviny vyladíš přesně k obrazu svému, jak sis to nejspíš poslední dva roky maloval.“ „No… asi jo… ale…“ „Tak vidíš, na tomhle můžeš jen získat. Nemáš zač, mimochodem.“ Po několik dalších minut jsme šli v tichosti, dokud můj hněv zcela neopadl a já už si nedokázal přesně vybavit, proč jsem se za ní vůbec hnal. „Proč mě pořád sleduješ, Henry Pagi?“ zeptala se a zastavila uprostřed silnice, jako by jí bylo úplně volné, že se k nám může každou vteřinou přiřítit auto. A mně došlo, ačkoliv jsme nikdy nebyli představeni a nikdy jsme před dneškem spolu nepromluvili, že mě zná celým jménem. „Ty víš, kdo jsem?“ řekl jsem. „Jo. A ty víš, kdo jsem já, tak nepředstírej, že ne. Proč mě pořád sleduješ?“ „Protože, Grace Townová, jsem se už moc vzdálil od školy a nejspíš mi už odjel autobus, takže jsem se snažil přijít na elegantní způsob, jak tuhle konverzaci ukončit, ale na nic jsem ­nemohl přijít… No a tak jsem se odevzdal do rukou ­osudu.“ „Kterým je?“ „Kterým je jít tímhle směrem, dokud mě rodiče nenahlásí jako pohřešovaného a policie mě nenajde na konci města a neodveze mě domů.“ Grace si povzdechla. „Kde bydlíš?“ „Hned vedle hřbitova Highgate.“ „Fajn. Tak pojď ke mně. Já tě tam hodím.“ „Och, paráda. Díky.“ 19

Laska_v_prachu_hvezd_11_(imprimatur).indd 19

17.03.2017 16:41:06

„Pokud mi teda slíbíš, že necháš celou tu redaktorskou záležitost plavat.“ „Fajn. Žádný tlak. Jestli chceš zahodit skvělou příležitost, je to tvoje rozhodnutí.“ „Dobře.“ V předměstské čtvrti nastalo vlhké odpoledne, oblaka na nebi vypadala pevně jako poleva na dortu a trávníky a stromy se stále pyšnily tou jasnou, zlatavě zelenou barvou pozdního léta. Šli jsme bok po boku po horkém asfaltu. Dalších pět minut se odehrálo v trapném tichu, během kterých jsem se urputně snažil vymyslet otázku, kterou bych jí položil. „Mohl bych si přečíst zbytek té básničky?“ řekl jsem nakonec, protože se to zdálo jako ta nejmíň hloupá ze všech možností. (Možnost první: Takže… ty ulítáváš na travestii nebo tak něco? Ne že by na tom bylo něco špatně, jen mě to zajímá. Možnost druhá: Co to máš s nohou, holka? Možnost třetí: Ty budeš určitě fetka, že jo? Chci říct, čerstvě ses vrátila z léčebny, ne? Možnost čtvrtá: Můžu si přečíst zbytek té básničky?) „Jaké básničky?“ řekla. „Tu od toho Pabla tamtoho. Nemám tě rád. Nebo jak to bylo.“ „Aha. Jo.“ Grace se zastavila, podala mi hůl, shodila batoh a postavila ho k nohám, načež z něj vylovila ošoupanou knihu a podala mi ji. Otevřela se na Pablovi Nerudovi, takže mi hned došlo, že to je něco, co četla znovu a znovu. Pořád jsem se vracel k těm dvěma řádkům o zálibě v sotva tušených a tajných místech. Mám tě rád jako místa, která sotva kdo tuší, Skrytá v tajnosti, mezi stínem a duší.

20

Laska_v_prachu_hvezd_11_(imprimatur).indd 20

17.03.2017 16:41:07

„To je krása,“ řekl jsem Grace, jakmile jsem zavřel knihu a vrátil jí ji, protože to byla pravda. „Myslíš?“ Podívala se na mě s takovým upřímně tázavým pohledem, oči drobet přimhouřené. „Ty si to nemyslíš?“ „Přijde mi, že tohle lidi říkají, když si přečtou báseň, které nerozumí. Já myslím, že je smutná. Ne krásná.“ Nechápal jsem, jak dokonale hezká romantická báseň může být smutná, ale na druhou stranu mou spřízněnou duší byl laptop, takže jsem mlčel. „Tady,“ řekla Grace, když znovu otevřela knihu a vytrhla stránku s onou básní. Škubl jsem sebou, jako bych ucítil skutečnou bolest. „Měl by sis jí nechat, jestli se ti zamlouvá. Líbivé poezii moc neholduju.“ Vzal jsem si od ní stránku a list složil a vsunul do kapsy. Polovina mé osobnosti byla zděšena, že ta dívka poškodila knihu, druhá polovina byla naplněna radostí, že mi tak ochotně dala něco, co mělo pro ni očividně velkou cenu. Takovíto lidé se mi líbili. Lidé, kteří se dokázali podělit o materiální věci jen s lehkým zaváháním nebo úplně jen tak. Jako Tyler Durden. „Věci, které vlastníš, nakonec budou vlastnit tebe.“ Znáte to. Grace bydlela přesně v tom typu domu, který jsem očekával. Zahrada zarostlá, zaplevelená, trávník ponechán již nějakou dobu divokému růstu. Závěsy na oknech byly zatažené a samotný dům, který měl dvě patra a byl postaven z šedých cihel, vypadal sesedle, jako by na něm spočívala váha celého světa. Na příjezdové cestě stálo osamělé auto, malý bílý Hyundai s nálepkou skupiny Strokes na zadním skle. „Zůstaň tady,“ řekla. „Musím si dojít pro klíče od auta.“ Přikývl jsem a zůstal sám na předním trávníku, zatímco jsem na ni čekal. Tak jako všechno okolo ní, i auto bylo zvláštní. Proč každý den chodila pěšky (nebo se spíš belhala) patnáct 21

Laska_v_prachu_hvezd_11_(imprimatur).indd 21

17.03.2017 16:41:07

minut do školy, jestli měla řidičák i auto? Každý jiný čtvrťák, kterého jsem znal, zoufale prahl, aby mohl během oběda jet autem do obchoďáku nebo McDonaldu a vysvobodil se z tenat školních osidel. A pak odpoledne po škole všichni okázale projeli kolem autobusové zastávky a zamířili přímo domů na jídlo a k playstationu a do úžasně, úžasně pohodlných tepláků. „Ty máš řidičák?“ zeptala se Grace za mnou. Trochu jsem nadskočil, protože jsem vůbec neslyšel, že by vyšla z domu, ale teď tu najednou stála a klíče od auta se jí houpaly na malíčku. I na těch byly přilípnuté blbůstky kapely Strokes. Nikdy předtím jsem jejich muziku moc neposlouchal, ale udělal jsem si v hlavě poznámku: Doma prohledat Spotify. „Ech, vlastně jo. Dostal jsem ho před pár měsíci, ale zatím nemám auto.“ „Dobře.“ Hodila mi klíče, vydala se na druhou stranu auta a vytáhla mobil. Po asi dvaceti sekundách zvedla oči od displeje a zdvihla obočí. „No? Odemkneš to auto nebo co?“ „Ty chceš, abych řídil já?“ „Ne, myslela jsem, že bude sranda, když ti předám klíče a zůstanu tu stát, dokud někdo nevynalezne teleportaci. Ano, Henry Pagi, chci, abys řídil.“ „Uch, tak jo. Trochu jsem vyšel ze cviku, ale proč ne? Dobrá.“ Odemkl jsem auto, otevřel dveře a posadil se na sedadlo řidiče. Vnitřek auta voněl stejně jako ona; tím pižmovým, maskulinním odérem dospívajícího kluka. Což mě dost mátlo, mírně řečeno. Nastartoval jsem – zatím dobrý – a zhluboka se nadechl. „Vynasnažím se nás nezabít,“ řekl jsem. Grace Townová neodpověděla, takže jsem se zasmál svému vlastnímu vtipu – jednorázovým, trapným „ha“ – a pak jsem zařadil zpátečku. I moje babička by vypadala při řízení stylověji než já, když 22

Laska_v_prachu_hvezd_11_(imprimatur).indd 22

17.03.2017 16:41:07

jsem jel domů. Hrbil jsem se za volantem, potil se a neustále jsem měl vypáleno v mysli, že za a) řídím cizí auto, za b) neseděl jsem za volantem několik měsíců a za c) zkouškou v autoškole jsem prolezl jen s odřenýma ušima, protože můj instruktor byl silně opilý (a navíc to byl bratránek z druhého kolena) a já musel třikrát zastavit, aby se mohl vyzvracet u krajnice. „Seš si jistý, žes tou autoškolou prošel?“ řekla Grace, přičemž se nakláněla, aby zkontrolovala tachometr, jenž prozrazoval, že se držím skoro deset kilometrů pod rychlostním limitem. „Hele, musel jsem podplatit jen dva úředníky. Svůj řidičák jsem si zasloužil.“ Přísahám, že jsem téměř viděl, jak se usmála. „Ty jsi z East River, že?“ „Jo.“ „Proč jsi změnila školu teď ve čtvrťáku?“ „Mám ráda dobrodružství,“ řekla suše. „Aha, no my jsme obzvlášť vzrušující ústav. Rozhodně chápu, proč sis ho vybrala.“ „Hink vypadá jako buřič. Tipovala bych, že se vyžívá v samých vylomeninách.“ „Bere trochu život jako oslavu, to jo.“ A pak, díky bohu, to skončilo. Zastavil jsem před svým domem a uvolnil prsty na volantu. Poprvé mi došlo, jak silně jsem celou dobu zatínal svaly. „Nevybavuju si, že bych viděla někoho řídit tak staženě od… Potřebuješ chvilku dát se do kupy?“ řekla. „Co k tomu říct? Jsem rebel bez příčiny.“ Čekal jsem, že Grace přeleze na sedadlo řidiče, ale namísto toho mi řekla, abych vypnul motor. Oba jsme vystoupili, já jí podal klíče a ona zamknula dveře, jako by chtěla jít se mnou dovnitř. Zaváhal jsem. Měl bych ji pozvat dál? Ale pak se otočila ke mně a řekla „Tak jo. Měj se. Uvidíme se zítra. Nebo 23

Laska_v_prachu_hvezd_11_(imprimatur).indd 23

17.03.2017 16:41:07

možná ne. Kdo ví, kde budu,“ a na to se kulhavě vydala zcela opačným směrem, než od kterého jsme přijeli. „Kromě odvodního kanálu a hřbitova blok odsud tím směrem nic moc není.“ (Poloha hřbitova byla natolik blízká, že to v minulosti vyústilo ve svolání několika schůzek na základní škole z důvodu krátkého, ale intenzivního období, během něhož jsem byl přesvědčen, že se mě snaží zabít duch mého pradědečka Johannese van de Vlierta.) Grace neřekla ani slovo, neohlédla se, jenom pozvedla ruku, kterou nedržela hůl, jako by říkala já vím, a šla dál. Pozoroval jsem ji, zcela zmaten, dokud nezmizela za rohem. „Nazdárek, bratříku,“ řekla má sestra Sadie ve stejnou chvíli, kdy jsem za sebou zavřel vchodové dveře. „Prokrista, Suds, vyděsila jsi mě k smrti,“ řekl jsem s rukou přitisknutou na hrudi. Sadie byla o dvanáct let starší než já, uznávaná neurovědkyně a všeobecně braná jak za zářný výkvět, tak za černou ovci rodiny zároveň. Vypadali jsme hodně podobně: černé vlasy, mírně vykulené oči, ďolíčky, když jsme se usmáli. Až na to, že Suds holdovala mírně ostřejšímu stylu než já; piercing v nosní přepážce, tetování po celé ruce a spletité dredy, všechno suvenýry posbírané během období jejího nelehkého dospívání. „Dobrý dva dny jsem tě neviděla a nic o tobě neslyšela. Začala jsem si myslet, že tě mamka s tátou zavraždili a zakopali do mělkýho hrobu.“ To byla od ní samozřejmě taktická lež. Suds si procházela dost mizerným rozvodem s dost mizerným manžílkem doktorem, což znamenalo, že trávila asi devadesát procent času, když zrovna nebyla v nemocnici, u nás doma. „Sadie, nebuď směšná,“ pronesl otec z kuchyně, oblečen ve svém obvyklém úboru – havajské košili, pánských kraťasech 24

Laska_v_prachu_hvezd_11_(imprimatur).indd 24

17.03.2017 16:41:07

a černých brýlích. (Jeho módní vkus rapidně klesl od té doby, co před třemi roky přestěhoval svou tesařskou dílnu na zadní dvorek. Upřímně byl zázrak, když ho člověk zastihl v něčem jiném než pyžamu.) Sadie a já jsme po něm podědili jeho vlasy. Nebo jsem si to aspoň myslel. To všudypřítomné strniště na bradě měl černé, ale po většinu mého života byl plešatý. „Ten hrob bude nejmíň metr, metr a půl hluboký. V našem domě nestrpíme žádnou polovičatost.“ „Toby a Gloria by to mohly dosvědčit,“ řekla Sadie, odkazujíc na událost, která se udála šest let před mým narozením, v níž hrála hlavní roli dvojice zlatých rybek, postřik proti hmyzu a náhodná, přesto fatální smrt jejích akvarijních mazlíčků. „Třiadvacet let, Suds. Už je to třiadvacet let, co tvoje zlaté rybky umřely. Hodíš to vůbec někdy za hlavu?“ „Ne dokud se nepomstím!“ vykřikla Sadie melodramaticky. Za zadní části domu se ozval pláč batolete. Sadie si povzdechla. „Člověk by řekl, že po třech letech si na všechny ty věci kolem mateřství zvyknu, ale pořád na to zatracený dítě zapomínám.“ „Já za ním zajdu,“ řekl jsem, zahodil školní batoh a chodbou zamířil k Ryanovi do starého Sadiina pokoje, kde obvykle spával. Děcko bylo, stejně jako já, náhodou a překvapením. Máma s tátou vždycky plánovali mít jen jedno dítě: dvanáct let poté, co měli Sadie, jim na hlavu spadl outěžek v podobě mé maličkosti. „Ryane, copak se děje?“ řekl jsem, když jsem otevřel dveře a spatřil jsem svého dvouapůlletého synovce, kterého táta hlídával přes víkendy. „Henví,“ zachraptěl a promnul si oči. „Kde je máma?“ „Pojď ke mně, půjdeme za ní.“ „Kdo je ta holka, mimochodem?“ zeptala se Sadie, zatímco jsem šel chodbou a v dlani svíral Ryanovu ručičku. 25

Laska_v_prachu_hvezd_11_(imprimatur).indd 25

17.03.2017 16:41:07

„Jaká holka?“ „Ta, která tě sem přivezla.“ Jak přebírala Ryana, na tváři Sadie se mihl drobný úšklebek. Ten výraz jsem viděl už mnohokrát, když byla ještě v pubertě. Vždycky znamenal potíže. „Ále. Jmenuje se Grace. Je nová. Ujel mi autobus, tak se nabídla, že mě sveze.“ „Je roztomilá. Takovým tím zvláštním způsobem ala Janis Joplin, umřít mladá, víš jak?“ Pokrčil jsem rameny a dělal jsem, že mi to ušlo.

26

Laska_v_prachu_hvezd_11_(imprimatur).indd 26

17.03.2017 16:41:07