0037972

+¡! fĮ )ĭ*.Į!ý' HĮ÷ !$+ ,ĭ1($ĮĮ /.+$#ú *.5

.1,ä1Ë ./8%

MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK M MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY ENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MAN MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK M MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY ENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MAN MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK M MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY ENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MAN MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK M MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY ENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MAN MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK M MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY ENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MAN MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK M MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY ENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MAN MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK M MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY ENÍK MILENKY. DENÍK MANÎELKY. DENÍK MILENKY. DENÍK MAN

PARALELNÍ DENÍKY

POROD

23. bfiezna Od té chvíle, kdy moje kolegyně Jitka (profesorka dějepisu a zeměpisu) vletěla v půl jedenácté do třídy, že mám ve sborovně na drátě Belu, jsem prožila den jako v horečnatém snu.

Vybavuji si, že jsem volala taxíka, vyrazila ze školy (pro kabelku jsem se musela vrátit), popoháněla taxikáře, aby jel na červenou, třesoucí se rukou jsem odemkla dveře bytu a z koupelny slyšela křik. Bela sténala pod sprchou, břicho napnuté k prasknutí.

Ačkoliv navštěvovala kurzy cvičení a doufala, že druhý porod bude hračka, po tváři jí tekly slzy a z něžných úst se řinul nevyčerpatelný proud šťavnatých nadávek.

Vzala jsem osušku a pomohla jí z vany. „Shýbla jsem se pro mýdlo a udělalo se mi zle…“ naříkala.

Termín porodu byl až za týden. Naštěstí tašku do porodnice měla skoro sbalenou. Naneštěstí můj syn Adam byl v Brně.

Vyčítala jsem si, že jsem měla při hodině francouzštiny vypnutý mobil. „Klid. Mám tu taxíka,“ oblékala jsem Belu a zjistila, že nemá občanku, těhotenskou legitimaci ani pantofle. Hodila jsem jí do kabelky ještě mobil, hřeben a balíček kapesníků.

Vyklonila jsem se z okna do uličky, která protínala malé sídliště. Taxikář, ačkoliv jsem mu výslovně řekla, aby počkal, byl pryč! Ztratila jsem pojem o čase? Možná že mu došla trpělivost. Rozčileně jsem vytočila číslo dispečinku taxislužby i operátorku.

Vyšly jsme zadním vchodem, kudy to bylo blíž na hlavní třídu.

11

Bela v teplácích a vytahaném svetru, který nosila jen na chalupě na houby, vypadala jako ztracená malá chuděrka, dokud se nezkroutila bolestí a nezačala vřískat: „Do hajzlu!

Kde je ten zatracenej taxík?“ Podívala jsem se na hodinky. Interval mezi kontrakcemi byl kratší než dvě minuty. Je zle, blesklo mi hlavou. Jednou rukou jsem podpírala Belu, v druhé jsem držela brašnu a křičela do telefonu: „Jak to, že to nemůže najít?“ Stoupaly jsme do mírného kopce, na hlavní třídu to bylo sotva sedm minut chůze, ale teď s klopýtající Belou, to byl spíš výstup na Eiger. „IDIOT!“ ulevila jsem si a Bela dostala další křeč. Na taxík už nemůžu čekat, musím přivolat záchranku!

Asi jsem ji přivolala: z monotónního kraválu na Evropské se vyloupl ječivý zvuk houkajícího majáku. Zahodila jsem tašku, nechala jsem Belu stát u zábradlí a vyrazila nahoru k silnici.

Běžela jsem jako šílená, běžím jako o život, a ještě netuším, že běžím naproti svému osudu, že tahle chvíle a tenhle den docela změní můj život.

V těch dlouhých vteřinách pravděpodobně blikala nad nahrávacím studiem červená a můj nic netušící syn Adam natáčel desku, vnouček Bastík proháněl vláčky ve školce, Karel, můj manžel, sjížděl svahy v jarním slunci na lyžích v Kitzbühlu (určitě nebyl sám). Musím přidat! Musím to stihnout! Už ji vidím: záchranka předjela dodávku. Křičím, mávám! Řidič sanitky nezpomalil a já mu v plné rychlosti skočila pod kola.

Brzdy zaskřípěly a já se dotkla kapoty. Tedy dotkla, praštila jsem do ní pěstí!

Zatímco saniťák a doktor už na nosítkách poklusem přiváželi k sanitce vřískající Belu, zahlédla jsem uvnitř zdravotní sestru, jak se sklání nad malým, vrásčitým dědou. Když se otočila, aby ho posadila do křesla, vydechla jsem překvapením. Pod oranžovým tričkem se klenulo břicho! Byla těhotná, nejméně v sedmém měsíci.

12

Nechápu, jak jsme se všichni nacpali dovnitř. Bylo nás pět.

Maják sanitky houkal a kvílel, řidič kličkoval mezi uhýbajícími auty a doktor poslouchal fonendoskopem břicho mé snachy. Navazoval kontakt s mým nenarozeným vnoučetem.

Na jeho otázky, kdy začaly stahy, jsem odpovídala zmateně, jednak jsem u toho nebyla a pak mně do řeči skákala mladičká těhotná sestra. „Ježíši, doktore, píchněte jí něco! Kdo to má poslouchat!“ Chudinka, určitě nikdy nerodila a při představě, co ji čeká, se v ní všechno sevřelo hrůzou. „Kdyby všechny rodičky řvaly jako tahle, tak naše planeta vymře!“ Něco jsem koktala, že syn má nahrávání v Brně, což doktora nijak nezaujalo, nebo mě spíš vůbec neslyšel, protože Bela zaječela víc než maják sanitky a sestra, která měřila tlak zvědavému staříkovi, vykřikla: „Zastav! Zastav, Béďo, asi budu zvracet!“ „Jeď! Šlápni na to!“ Pocítila jsem k doktorovi záchvěv vděčnosti a oddechla si.

Hlavně že nebude žádné zdržení. „Držte se, Belo, za pár minut jsme v nemocnici…“ Hlas doktora byl stále klidný, ale potom se podíval čelním sklem a bylo zle. Na železničním přejezdu u závor blikal červený semafor. „To nemůžeš projet!“ vykřikl tak hlasitě, až mi zalehly uši.

Saniťák prudce strhl volant doleva. Lepší řešení, než aby nás všechny rozmašírovala lokálka mezi Ruzyní a Dejvicemi.

Dupnul na brzdu a sanitka přistála jako letadlo pod stromem.

Saniťák vypnul houkačku a zaslechla jsem ho, jak hlásí do vysílačky: „130 pro 101. Čas 14.13. Rodíme.“ Z vysílačky se odněkud z éteru ozval jasný ženský hlas: „COŽE? Pivoňková rodí?“ Pivoňkovou jsem podpírala a snažila se ji protáhnout ven kolem lůžka, kde sténala Bela. Chtěla jsem samozřejmě zůstat uvnitř s trpící snachou, ale doktor na mne houkl, abych s ní padala na vzduch.

13

„No co, co není jasný?“ podíval se na mne tak, že jsem si netroufla protestovat. Dostala jsem do péče zdravotní sestru záchranky! Sotva jsme došly na okraj chodníku, začala dávit. „Co se to tam děje? Slyšíš mě?“ chrchlala vysílačka. „Pivoňková rodí?! „Ne. Pivoňková zvrací!“ Otočila jsem se a viděla oranžového hromotluka, jak obíhá sanitku, otevírá všechny dveře, nakonec popadl staříka do náruče (dědu kupodivu porod nevylekal, naopak ožil, jako by si nechtěl dát ujít tu jedinečnou podívanou). „Co pacient na dialýzu?“ ptala se vysílačka. „Ten je jedinej O.K.,“ rozveseleným hlasem odvětil saniťák a hodil dědu na přední sedadlo do kabiny. Pak do sanitky vletěl bočním vstupem a přibouchl za sebou dveře. S rachotem kolem nás přejížděl vlak, ale já ho ani neslyšela. Všechno ve mně ztichlo.

Protože Adam telefon nebral, poslala jsem mu esemesku.

Taky Karlovi jsem napsala. Možná se na vleku pochlubí té své třicítce, že bude dědečkem.

To ticho mi připadalo jako věčnost.

Pivoňková už seděla ve stínu na trávníku a já si všimla, že zadní dveře sanitky nejsou zcela dovřené. Bela musela mít v sobě dávku utišujících léků, protože vůbec nekřičela. „Panebože! No to nám ještě scházelo!“ slyšela jsem tichý hlas doktora. „Prdelka!“ Škvírou jsem zahlédla, jak saniťák drží Bele kyslíkovou masku. „Nemám volat porodnici?“ a pak vyděšeně varoval: „Konec pánevní… to většinou končí císařem!“ Podlomila se mi kolena. V oblasti medicíny jsem na tom sice hůř než průměrný idiot, ale i já pochopila, že tohle je velký malér. „Jo… ať mi sem fofrem hodí operační sál, anesteziologa, porodníka, chirurga, inkubátor, stabilizátor…“ zaslechla jsem doktorův sarkastický tón: „Kleště!“ „Ty nemáme. Teda jenom hasák…“ rozpačitě vyhrkl saniťák.

14

„Tak se aspoň modli, ať se nám nezamotá pupečník…“ hekal doktor.

Chtěla jsem vletět do sanitky a seřvat ty dva debily, co si umí dělat akorát srandičky a zřejmě neumí porodit dítě, ale nohy mi vypověděly poslušnost. Vtom zazvonil mobil. „Děje se něco, mami?“ Adam zřejmě našel moji zprávu a hned zavolal. Proboha, co mu mám říct? Přece mu nebudu vykládat, že Bela i dítě jsou momentálně v ohrožení života. „Jsme na cestě do porodnice,“ zalhala jsem bezstarostným tónem, i když jsem vlastně řekla pravdu. „A nespěchej. Už to nestihneš. Ať se někde na dálnici nevybouráš. Všechno bude dobrý…“ Vtom saniťák vyletěl ven, houkl na nás, všichni jsme naskákali dovnitř a s ječící sirénou sanitka vyrazila k nemocnici.

Nic nebylo dobrý. Bela, bílá jako stěna, ležela na lůžku a vypadala jako bez života. Pivoňková jí přidržovala infuzi. Zatímco doktor novorozence balil do zlaté fólie, chrlil ze sebe nějaké pokyny a ten hromotluk Béďa za volantem je vysílačkou předával porodnici. Nerozuměla jsem ani slovu, ale bylo to zneklidňující. Nejvíc zneklidňující ovšem bylo to, že naše dítě neplakalo.

Před nemocnicí už byly v běhu velké manévry, jako když se zřítí letadlo. První ze sanitky vyrazil doktor se zlatým staniolovým uzlíčkem v náručí, v lítačkách se srazil se zdravotní sestrou v modrém, která přijížděla s křeslem na kolečkách.

Béďa vytáhl lůžko s Belou, já jsem podpírala Pivoňkovou, protože nedokázala sejít ani ze schůdku. Někdo z personálu naložil dědu na pojízdnou sedačku a vezl ho k jinému pavilonu.

Stařík se ještě otáčel, asi mu bylo líto, že tohle neočekávané zpestření jeho života bere nějak moc rychlý konec. Já jsem bledou Pivoňkovou posadila zdravotní sestře do pojízdného křesla a ještě jsem zaslechla, jak se za mými zády plačtivým hlasem svěřuje: „To dítě je celý modrý a vůbec nekřičí…“ Letím jako o závod, běžím chodbami, hrkavý zvuk záchranářského vozíku mě bezpečně navádí správným směrem. Už je vidím.

15

Saniťák Béďa tlačí lůžko, na kterém leží moje chudinka Bela, vedle běží doktor z ambulance a další sestra. Dostihla jsem je na konci chodby, zrovna když zatáčeli na oddělení. Hladila jsem snachu po tváři a s úlevou jsem viděla, že otevírá oči. Saniťák beze slova ukázal na dveře prosklené kóje.

Rozběhla jsem se dovnitř, a zastavila se na prahu. Pamatuju si ten obraz dodnes: drobná doktorka v bílém plášti a doktor záchranky v oranžové bundě se skláněli nad novorozencem, kterého jsem nemohla přes jejich záda ani zahlédnout.

Mluvili polohlasem, takže jsem jim nerozuměla ani slovo. Taky jsem viděla inkubátory a spoustu přístrojů, o kterých jsem neměla tušení, k čemu slouží. Trvalo to jen pár vteřin. Pak se ozval dětský křik. Maxík! Řval na celé kolo!

Tupě jsem zírala, oněmělá štěstím, a do očí mi stoupaly slzy.

Když mi Adam poprvé přivedl Belu ukázat, hned jsem ji otestovala. Mrňavá, kulatý obličej, krátké černé rozježené vlasy, jedním slovem: lívanec. Nikdy jsem si budoucí snachu nepředstavovala, ale i kdyby, bezpochyby by vypadala jinak.

Pak jsem si všimla těch černých očí. Na okamžik jsem byla zmatená, protože z očí se dá hodně vyčíst a obvykle poznám, s kým mám tu čest. Tyhle byly tajemné a nečitelné. „Vy jste opravdu křtěná Bela?“ rýpla jsem si, abych rozhýbala konverzaci, a těšila se, že to děvče vykoktá, jak se rodiče zhlédli v knížce pro děti o Bele a Sebastiánovi. „Tys to mámě neřekl? Já se jmenuju Džamila.“ Divné jméno. Ty černé, pronikavé oči mi mohly něco napovědět. Ještě než jsem se stačila na cokoliv zeptat, pochlubila se, že matka je Češka, otec Maročan a Džamila znamená arabsky krásná. Jako Bela.

No, čím dál tím líp, pomyslela jsem si. Jako by nestačilo, že týhle krásce je devatenáct a Adamovi jednadvacet a musí se brát. Ještě budeme mít v rodině muslimy.

Byly to zbytečné obavy. Její matka žila s otcem v Casablance, oba byli křesťani, ale do Prahy se jim nechtělo, a tak na svatbu ani nepřijeli.

16

Bela byla ve druhém měsíci těhotenství a ve třetím ročníku na herectví. Adam se pochlubil, že už má za sebou dvě role v televizi, jako by to byla jeho zásluha, že jeho vyvolená (zbouchnutá) dívka dostává jednu nabídku za druhou. „Adam mi tak trochu zkazil kariéru, viď?“ zasmála se Bela perlivým smíchem a rozcuchala mu vlasy:„Ale zbožňuje mě a já jeho…“ To bylo všechno, co mi řekli. Tedy samozřejmě toho řekli daleko víc, ale už to nebylo důležité. „Adam ti nezkazil kariéru, děvče, to ty jsi zkazila život mému Adamovi.“ Tohle jsem pochopitelně nahlas nevyslovila a taky nikdo z nás nepronesl větu nebo jen jediné slovo na téma přerušení těhotenství.

A tak se před čtyřmi lety narodil Sebastián. Bela místo slibné kariéry herečky zůstala s Bastíkem doma, Adam začal jezdit s kapelou, vydělával peníze a přitom stihl dokončit školu. Vypadalo to, že pohádka mých dětí se blíží k happy endu.

Teď slyším pláč. K světu se má můj druhý vnouček.

Tak jsme to všichni přežili. Belu zašili na sále. Právě usnula a já běžela do přízemí koupit zubní pastu. V mezipatře, v ohybu schodiště, jsem ho zahlédla. Seděl na židli s hlavou sklopenou, prázdnou plastovou láhev od minerálky v ruce. Zíral do prázdna, dolů na špičky svých tenisek. Bezpochyby byl úplně vyřízený. Až mi ho trochu bylo líto. „Nechcete ještě vodu?“ přisedla jsem si k němu. Zaplavil mě nával vděčnosti. Protože na moji otázku vůbec nereagoval, oslovila jsem ho znovu a trochu hlasitěji. „Doktore?“ „Takovou krásnou prdelku už nechci vidět ani ve zlým snu…“ Ani se na mne nepodíval, pravděpodobně netoužil se mnou mluvit, protože vstal a zamířil k odpadkovému koši. „Myslíte Belu?“ zeptala jsem se trochu pohoršeně a následovala ho přes halu. „Ne, ne. To bych si nedovolil“ ucedil zdvořile. „Doufám, že když je maminka Bela, malej se bude jmenovat Sebastián?“ pokračoval s lehkým sarkasmem v hlase.

17

„Nebude. Určitě ne. Tak už se totiž jmenuje můj první vnouček,“ prohlásila jsem nadšeně. Nějaké ironické špičkování mě nemohlo rozházet.

Konečně se na mne otočil. „Tohle bude Maxmilián...“ usmála jsem se zářivě.

Zíral na mne bez jediného slova. Měl unavené oči. Prázdnou plastovou láhev odhodil do koše. „Máte nějaké přání?“ vyrušil nás hlas prodavačky. Koš stál u pultu před stánkem s květinami. „Tyhle.“ Doktor bez zaváhání ukázal na kbelík plný červených tulipánů a podruhé se na mne podíval. Přejel mě drze pohledem od kotníků, přes prsa a skončil na mé tváři. „Kolik?“ slyšela jsem hlas prodavačky.

Chvíli mu trvalo, než odpověděl: „Všechny.“ Pomyslela jsem si, že se ho zřejmě zmocnila radostná euforie nad tím, jak těžký porod zvládl, a taky že dítě i matka jsou v pořádku. Ale hned se vloudila pochybnost: kdyby doktor záchranky měl ze samé radosti, když někomu zachrání život, kupovat kytky, nestačil by mu plat. V rozpacích jsem zírala, jak vytahuje zmačkané bankovky z kapsy a zdvihá obrovskou kytici. Prokristapána, ty oči ode mne neodtrhnul. Ne, to nemůžu přijmout. Vyloudila jsem na tváři rozpačitý úsměv.

Do prčic! Úplně jsem zapomněla, že jsem Bele chtěla koupit zubní pastu a šampon. Že by kupoval ty květiny pro ni?

Ale jak se brzy ukázalo, kytky nebyly pro mne ani pro Belu. Doktor mě s pobaveným úsměvem vzal za loket a vedl k výtahu. Neměla jsem sílu odtrhnout pohled od jeho šedozelených očí. Bezpochyby ho ohromně pobavilo, jak jsem mu nalítla.

Na novorozeneckém oddělení ve dveřích prosklené kóje podal kytici malé doktorce: „Starejte se mi tu pořádně o Maxíka…“ Taky doktorce zřejmě vyrazil dech, protože se nezmohla ani na poděkování a zírala na něj s otevřenou pusou.

Udělala jsem pár kroků a s nábožnou pokorou zůstala stát v otevřených dveřích. Zmocňovalo se mě dojetí při pohledu na modré, růžové a zelené nákupní košíky, v kterých mrňata ani 18

nebylo vidět. Podívala jsem se na inkubátory a strnula jsem.

Oba byly prázdné.

Jako dobrá víla se zjevila sestra a z košíku uprostřed řady zdvihla růžolící mimino do výšky. Nebylo pochyb. Byl to Maxík. Otráveně si zívl, jako když ho někdo ruší ze zaslouženého odpočinku. Nebyl modrý ani přiškrcený. Byl nádherný!

(Do háje, on se snad podobal Karlovi!) Tedy určitě ho nikdo neškrtil, a nejmíň ten chlápek, co stál za mým ramenem a dýchal mi na krk. „Statečnej človíček, že to se mnou vydržel.“ Netušila jsem, jak se tato slova naplní. Alespoň pokud jde o mě. Ale fakt je, že v té chvíli mě zaplavilo obrovské štěstí.

Náš příběh začal tak krásně a tak nevinně.

19