Kapitola první
Musím přiznat, že když si máma povídá s rostlinami, dost se za ni stydím. A je to venku. Jí to říct nemůžu, to snad chápete. Byla by z toho smutná a to je to poslední, co bych si přála. Jinak je totiž máma ve všech ohledech obdivuhodná. Je svobodomyslná, žije si podle svého a tím, co si o ní myslí druzí, se netrápí. Je vtipná, moudrá a spontánní. Jenže kromě toho také funguje jako vysílačka mezi naším světem a světem záhrobním. A teď se podobná vysílačka očividně aktivovala i mně. S faktem, že vidím mrtvé, jsem se už víceméně vyrovnala. Koneckonců jsem vyrostla v domě s mámou, která si s duchy povídá tónem, jako by si kupovala sušenky od malých skautek. A protože se takové věci obvykle v rodinách dědí, zas tak mě nezaskočilo, když jsem před pár měsíci – na třinácté narozeniny – začala vidět duchy také. Nejdřív jsem z toho moc nadšená nebyla. Kdybych měla na vybranou, pochybuju, že bych si za životní dráhu zvolila být médiem. Ale znáte to. V životě se stávají různé věci a vy se musíte naučit se s nimi vypořádat. A mámě se to povedlo na výbornou.
= 5
Vidim duchy2.indd 5
23/05/16 14:17
Jen to holt někdy obnáší mluvení s květinami. V Carlsonově zahradnictví jsme žádné duchy nepotkaly. Čekal nás tu jen skleník plný nádherných rozkvetlých rostlin. Máma tvrdí, že naladit se na ducha rostlin a stromů je velmi jednoduché. Rostliny nás prý totiž vnímají a dalo by se říct, že nás svým způsobem mají i rády, když se jim dokážeme otevřít. Celé dopoledne jsme se procházely mezi svlačci, gerberami a orchidejemi, máma s nimi potichu rozmlouvala a vyměňovala si s nimi drobné zdvořilůstky, jaké si většina matek říká s ostatními rodiči na fotbalových zápasech. Ujistila jsem se, že se nikdo nedívá, a zkusila jsem to ze zvědavosti taky. Zeptala jsem se tygří lilie, jak se vede, ale ona… tam jen tak stála. Tak jsem tedy strávila první dopoledne jarních prázdnin. Moje nejlepší kamarádka Jac odjela na nějaký sjezd mladých hudebních géniů, protože ona rozhodně hudební génius je. Když jsme se s mámou vrátily od Carlsona, neměla jsem na práci nic lepšího než neustále kontrolovat, jestli mi neposlala e-mail, a zbytek času jsem bloumala po zahradě. Máma kypřila hlínu a připravovala záhonky pro nové sazeničky. „Nějaké zprávy od Jac?“ zeptala se. Světlé blond vlasy si stáhla do vysokého culíku, tvář i vybledlé tričko s obrázkem Beatles měla umazané od hlíny. Dřepěla v polostínu a z určitého úhlu vypadala na šestnáct. „Ne,“ vzdychla jsem, svalila se na trampolínu a začala kopat nohama, jako bych plavala. 6
= Vidim duchy2.indd 6
23/05/16 14:17
„Třeba tam nemá přístup k internetu.“ „Brala si do hotelu laptop. A k internetu se dneska připojíš všude. Vždyť je bezdrátový. Spíš ji hlídá máma.“ Co se týkalo Jaciny hudební kariéry, byla její matka přemrštěně ambiciózní. Rozhodně o hodně ambicióznější než Jac. „Chtělo se vůbec Jac na tu konferenci?“ Máma z hlíny vytáhla další žížalu a našla jí opodál nový domov. „Moc nadšeně nevypadala,“ odpověděla jsem. „Jen se těšila, že zase uvidí staré hudební kamarády. Říká, že některé věci pochopí jen další dětský hudební virtuos.“ Stejně tak by některé věci chápalo jen další třináctileté médium. Problém byl v tom, že jsem žádné jiné třináctileté médium neznala. „Neboj, Kat, Jac je silná osobnost,“ řekla máma a znovu si klekla do záhonu. „Doufejme, že se svou matkou nenechá ovládat.“ „Ty její mámu neznáš,“ poznamenala jsem sklesle. „No nic, půjdu ještě jednou zkontrolovat e-mail,“ řekla jsem a překulila se do sedu. Kdybych to neudělala, asi bych na trampolíně usnula. Nejdřív jsem v domě vůbec nic neviděla, protože jsem přišla z ostrého slunce. V přízemí našeho starého, zchátralého viktoriánského domu bylo vždycky přítmí. Vyklopýtala jsem do schodů a rozkoukala se až v úzké chodbě, která vede do mého pokoje. Oknem mi na postel a na podlahu dopadaly sluneční paprsky a osvětlovaly neuvěřitelný svinčík.
= 7
Vidim duchy2.indd 7
23/05/16 14:17
Sedla jsem si ke stolu, rozklikla ikonku elektronické pošty a vykřikla: „Konečně!“ Komu: Voodoomanka Od: Maestra Předmět: Moje jarní „prázdniny“ Ano, já vím, OMLOUVÁM SE, že jsem nenapsala dřív! Máma je mi pořád v patách. Je to tady příšerné, ale detaily ti vylíčím osobně. Jediná dobrá věc na tom všem je, že se můžu vídat s kamarádkou Tee – to je jedna houslistka. Známe se už hrozně dlouho, myslím, že jsme se potkaly na nějakém sjezdu geniálních mimin, když jsme ještě obě nosily plenky. Je příjemné si s někým popovídat – jen kdyby kolem nás pořád nekroužila matka… Asi se bojí, že odsud plánuju zdrhnout. Doufám, že brzy napíšeš a že budeš mít nějaké zajímavější zprávy než já. Neodehrála se mezitím nějaká duchařská příhoda? Vznášející se kuřata, mluvící sochy, něco podobného? Doufám, že jo, protože já bych trochu vzrušení srdečně uvítala. Měj se, Jac. 8
= Vidim duchy2.indd 8
23/05/16 14:17
Jak přišlo na paranormální aktivitu, byla Jac podivuhodně neohrožená – zvláště když uvážíme fakt, že se o ni při pohledu na sebemenšího broučka pokoušel panický záchvat. Ale bohužel jsem jí teď nemohla nabídnout nic zajímavějšího než příběh o tom, jak jsme se s mámou skamarádily se žížalami. Vypadalo to, že jarní prázdniny jsou zatím propadák pro obě dvě. Podívala jsem se z okna. Pod sebou jsem viděla máminu postavu, jak se stále vrtá v záhoně. Za trampolínou stála nízká zídka, která oddělovala naši zahrádku od zahrádky sousedního domu. Byl to stejný viktoriánský dům jako ten náš, ale nikdo v něm od doby, co jsme se s mámou přede dvěma lety přistěhovaly, nebydlel. Na ulici parkovaly dvě stavařské dodávky. Na jedné stálo STAVITELSTVÍ DIGNUM. To mohlo znamenat, že dům někdo koupil a teď ho rekonstruuje. Třeba se tam nastěhuje milá rodina, pěkně natře fasádu a trošku konec ulice rozveselí. Představovala jsem si pohodářský, přátelský pár s malými dětmi nebo možná s dcerou mého věku. Venku by měli grilovací kout a za hezkých večerů by dělali hamburgery. Já bych jejich děti zvala na trampolínu. A přátelsky bychom se zdravili přes plot. Anebo by zaslechli, jak máma mluví s kytkami a s žížalami, a raději by prchali do domu a předstírali slepotu pokaždé, když by nás zahlédli. Povzdechla jsem si a vrátila se ke stolu. Znovu jsem si přečetla Jacin e-mail a klikla na volbu ODPOVĚDĚT.
= 9
Vidim duchy2.indd 9
23/05/16 14:17
Komu: Maestra Od: Voodoomanka TO SE MI ULEVILO, že ses ozvala! Už jsem se bála, že tě unesl nějaký zlotřilý spolek cellistů. Vracíš se za dva dny, viď? K smrti se tu nudím. Zajímavé je snad jedině to, že se u sousedního baráku objevili dělníci, což může znamenat nové sousedy. Je to dobře? Nebo špatně? Co myslíš? Dávej na sebe pozor. A někam s Tee utečte a užijte si trochu legrace! Co ti máma asi tak může udělat? Zaracha už v podstatě máš. Už jsi začala s tím úkolem na základy komunikace? Já ne. Prosím tě, nedovol mi to nechat na poslední chvíli… A už koukej přijet. A napiš. Měj se, Kat
Chvíli jsem na e-mail civěla. Když jsem si ho po sobě přečetla, zněl tak pitomě! Jako bych ho ani nepsala já. A kromě toho se mi vůbec nepovedlo vyjádřit, co jsem měla na srdci. Nepatřím k holkám, které v jednom kuse chatují a esemeskují. Možná i z toho důvodu, že mé 10
= Vidim duchy2.indd 10
23/05/16 14:17
okolí zrovna nepřekypuje lidmi, kterým bych zprávy mohla posílat. Neumím ani komunikovat s rostlinami jako máma, ani si nepopovídám přes internet jako většina civilizovaného světa. Někdy mám zkrátka pocit, že nepatřím nikam. Přečetla jsem si zadání úkolu ze základů komunikace. Základy komunikace byl jenom nóbl název pro učivo angličtiny sedmé třídy. Občas se ale zabrousilo ke kreativnějším projektům, jako byl například tenhle. Měli jsme vyprávět jeden příběh dvěma formami – jednou bylo psaní, a druhou jsme si mohli vybrat. Já jsem se rozhodla pro fotografii, protože mi to zaprvé připadalo jednoduché a zadruhé jsem k Vánocům dostala nový digitální foťák, který jsem se ještě pořádně nenaučila používat, a konečně proto, že mě představa fotografování jednoduše lákala. Ale o čem psát? Co fotit? Odeslala jsem e-mail, vstala jsem a zase přešla k oknu. Vypadalo to, že dělníci poklízejí a pro dnešek balí. Pozorovala jsem, jak nakládají nářadí do dodávek, a pak jsem se zahleděla do oken sousedního domu, která na mě zírala jako oči. Možná bych mohla napsat o protějším domě, pomyslela jsem si. Je to koneckonců jediná aspoň trochu zajímavá věc v okolí. Písemná část by mohla pojednávat o lidech, kteří tu žili v minulém století, a o jejich dalších osudech. Fotografická část by pak spočívala v tom, že bych dům vyfotila v různém světle a z různých úhlů, aby pokaždé
= 11
Vidim duchy2.indd 11
23/05/16 14:17
vyzařoval jinou náladu. No, na prázdninový úkol by to nakonec nemuselo být tak hrozné. Vytáhla jsem foťák ze zásuvky a zapnula ho. Byl to dobrý foťák, pravděpodobně lepší, než si máma mohla dovolit. Otevřela jsem okno a zaostřila na dvě okna ve druhém patře, která odpovídala mým. Vyfotila jsem pár snímků a přitom si hrála s různým nastavením. Pořád jsem se s foťákem učila pracovat. Například jsem ještě nikdy nezkoušela přetáhnout fotky do počítače. Vytáhla jsem z foťáku paměťovou kartu a zastrčila ji do počítače. Snímky se naštěstí začaly stahovat samy. Výborně. Teď už to bude hračka. Rozklikla jsem novou složku s obrázky a objevila v ní náhledy tří fotek, které jsem právě pořídila. Otevřela jsem první a prohlédla si ji. Slabota. Byla úplně nesymetrická, a kromě toho rozostřená, protože se mi do záběru připletl kus mého vlastního okenního rámu. Okenní rám se objevil i na druhé fotce. Zobrazila jsem poslední snímek. Ten už byl o dost lepší. Dívala jsem se na ostrou fotku obou oken. Slunce v době pořízení snímku zrovna zalezlo za mraky, takže se od skel neodrážely paprsky. Jen uprostřed jedné okenní tabulky svítila bílá oválná skvrna. Co to bylo? Obrázek jsem zvětšila, zaostřila oblast kolem té skvrny a zadívala se na ni. Byla to bledá tvář malého chlapce, který se díval přímo do objektivu. 12
= Vidim duchy2.indd 12
23/05/16 14:17
Kapitola druhá
Důkladně jsem obrázek prostudovala, zvětšila jsem ho, jak jen možnosti počítače dovolovaly, ale moc jsem z něj stejně nevyčetla. S určitostí jsem věděla jen to, že je to chlapecký obličej. Měl tmavé vlasy a mohlo mu být kolem devíti desíti let. Nic dalšího jsem nerozeznala. Nicméně když jsem vstala a znovu vyhlédla ven, bylo protější okno prázdné. I když jsem tím směrem zamířila hledáčkem. Celá ta role záhrobního vyslance pro mě byla pořád nová, takže jsem netušila, co to znamená nebo co mám podniknout – jestli vůbec něco podnikat mám. Ve skutečnosti jsem své schopnosti média použila jen jednou, když jsem před několika měsíci ve škole pomohla duchovi dívky, která umřela v šedesátých letech. Zjevovala se ve staré hudební učebně, na jejímž místě je teď knihovna. Jenže tehdy mě duch přímo požádal o pomoc, nebo spíš – jak se později ukázalo – požádal o pomoc mě a Jac. I když to tak možná zpočátku nevypadalo, zpětně bych tu zkušenost přirovnala k dnešnímu stahování snímků z foťáku. Celou dobu mi vlastně někdo radil, krok
= 13
Vidim duchy2.indd 13
23/05/16 14:17
po kroku. Zato tvář na fotografii, kterou jsem ani neviděla na vlastní oči, to byla úplně nová věc. Logickou úvahou jsem došla k závěru, že bych měla udělat pár dalších snímků a ověřit si, jestli se na nich tvář objeví znovu. Vyfotila jsem protější dům několikrát ze svého okna a pak jsem zašla do máminy ložnice. Z velkého arkýřového okna jsem měla lepší výhled na část starého domu obrácenou k ulici a tajemné okno odsud bylo vidět v trochu jiném úhlu. Potom jsem seběhla ze schodů, vyšla ven a vyfotila průčelí domu. Chystala jsem se ještě přejít ulici a pořídit pár širokoúhlých snímků, ale vtom jsem si na protějším chodníku všimla vysokého, hezkého muže, který stál vedle kola opřeného o ukazatel. Upřeně pozoroval opuštěný dům, a tak jsem usoudila, že patří k dělníkům. Nicméně v dohledu nebyla žádná dodávka stavitelství Dignum ani jiné jejich vozidlo. Že by to byl nový majitel? Vkradla jsem se zpátky do domu a teprve z okna jsem si jako správná špionka možného budoucího souseda důkladně prohlédla. Zoom fotoaparátu jsem použila jako provizorní dalekohled, takže jsem ho viděla opravdu zblízka. Měl ten typ obličeje, z něhož člověk nepozná věk – mohlo mu být něco přes čtyřicet, ale zrovna tak mohl být mladší nebo starší. Černé vlasy měl střapaté a sem tam protkané šedinami – tomu odstínu máma říká „sůl a pepř“. Jak tak zíral na sousední dům, vraštil čelo i obočí, jako by pátral po něčem konkrétním. 14
= Vidim duchy2.indd 14
23/05/16 14:17
Zvláštní. Pozorovala jsem ho hledáčkem tak dlouho, až jsem se začala cítit nepříjemně, jako nějaký stalker. Ale než jsem foťák odložila, téměř bezmyšlenkovitě jsem stiskla spoušť a muže si vyfotila. Jestli to byl opravdu náš nový soused, nevěděla jsem, co si o něm myslet. Rozhodně nepůsobil dojmem, že by na dvorku pořádal grilovačky. Na to vypadal moc vážně. Jenže člověk nikdy neví. Kromě toho to zrovna tak mohl být architekt, pozorovatel ptáků nebo úplně obyčejný podivín. To mě uklidnilo. Zamířila jsem na zadní zahrádku, kde máma ještě pořád hostila žížalí sjezd a zároveň stačila zasázet polovinu oranžových jiřin. Poslouchala jsem, jak si pro sebe brouká, vyfotila jsem posledních pár obrázků sousedního domu, vylezla na trampolínu a natáhla se. „Už jsi tomu přišla na kloub?“ zeptala se mě máma, otřela si zablácené ruce do džínů a poodstoupila, aby se květinami pokochala. Nejdřív mi blesklo hlavou, že naráží na tvář v okně, a docela mě to vyděsilo. Nicméně čtení myšlenek naštěstí na seznamu máminých paranormálních schopností nikdy nebylo. Teprve vzápětí jsem si s úlevou uvědomila, že mluví o fotoaparátu. Mámu, která umí číst myšlenky, by nechtěl nikdo. Nikdo. „Jo, víceméně,“ odpověděla jsem, protáhla se úzkým otvorem v ochranné síti kolem trampolíny a seskočila na trávník. „Už jsem se naučila i nahrávat fotky do počítače. A teď jsem si všelijak hrála se zoomem
= 15
Vidim duchy2.indd 15
23/05/16 14:17
a ostatními udělátky. Je to bezva foťák. Použiju ho v projektu na základy komunikace.“ „Vážně? Už sis vybrala téma?“ Přikývla jsem a ukázala na starý dům. „Budu vyprávět o sousedním baráku – slovy a fotografií,“ vysvětlila jsem. Máma se na dům přes plot zahleděla. Chvíli mlčela a přivřela víčka. „Hm,“ řekla. „To by šlo. Určitě přijdeš s něčím zajímavým.“ Nepoznala jsem z toho, jestli něco vycítila, ale neptala jsem se. Nechtěla jsem, aby to dopadlo tak, že se rozběhnu za mámou pokaždé, když uvidím ducha. Všechno nasvědčovalo tomu, že podobné situace budou na denním pořádku, a tak bylo podle mého zapotřebí pracovat s vlastními instinkty a rozvíjet je. „Jdu si dát sprchu,“ řekla máma a usmála se na mě. „Připadám si jako čerstvě vykopaná brambora.“ Zvedla jsem foťák. „Já si mezitím v pokoji stáhnu fotky do počítače,“ odpověděla jsem. „A možná bych mohla využít toho, že je Jac pryč, a udělat si úkoly do školy.“ „Ach jo, Kat, moc mě to mrzí,“ řekla máma. „Moc zábavy si neužiješ, když Jac odjela a já se vrtám v záhonech. To jsou prázdniny na houby. Měla jsem nám vymyslet nějaký program.“ „Mně to nevadí,“ prohlásila jsem. „To focení mě vlastně docela chytlo.“ 16
= Vidim duchy2.indd 16
23/05/16 14:17
Zadívala se na mě pronikavým, pátravým pohledem. „To jsem ráda,“ řekla a odhrnula mi vlasy z očí. Pak zamířila po dlážděné pěšince k zadnímu vchodu. Všimla jsem si, že než vešla dovnitř, vrhla rychlý pohled na sousední dům. A napadlo mě: spatřila tu tvář také?
" Než jsem z foťáku vytáhla paměťovou kartu, udělala jsem poslední snímek – tentokrát sebe s vyplazeným jazykem. Napadlo mě, že ho pošlu Jac pro zasmání. Miniatury obrázků se začaly poslušně přesouvat na plochu počítače. Jednu po druhé jsem rozklikla. Nic. Fotky byly samy o sobě zajímavé, ale přízračná tvář se neobjevila ani na jedné. Aspoň jsem si ničeho nevšimla. Opřela jsem se, založila ruce a zamračila se na monitor. Proč se chlapec ukázal jen na jediné fotce? Abych se už na tu řadu obrázků, které připomínaly zmenšené tarotové karty, nemusela dívat, otevřela jsem raději e-mail. Poslala jsem Jac fotku s vyplazeným jazykem. Moc jsem ji nestudovala – nepotřebovala jsem vědět o každé pleťové nedokonalosti, kterou můj vyspělý digitální fotoaparát zachytí. V tomhle bodě jsem měla celou záležitost se záhadným obličejem pustit z hlavy. Tehdy ve škole duch přišel až za mnou a dal si práci, aby upoutal mou pozornost. Tenhle se o nic takového nepokusil. Možná to byl všechno omyl. Možná jsem ho vyfotila náhodou.
= 17
Vidim duchy2.indd 17
23/05/16 14:17
Ale to teď nehrálo roli. Postupně jsem přicházela na to, že svět je plný duchů a že každá chodba nebo schodiště může být teoreticky portálem do jiné dimenze. Prostě jsem zahlédla obličej v okně opuštěného domu. Teď už tam nebyl. Tečka. Měla bych to nechat být. Jenže jsem to nedokázala. Slyšela jsem sprchu. Prošla jsem chodbou ke koupelně, pootevřela jsem dveře a škvírou zavolala na mámu, že se jdu na chvilku projít. Což byla technicky vzato pravda. Seběhla jsem do obýváku pro boty. Max, můj německý ovčák, ke mně z pelíšku zvedl veliké hnědé oči. Měl starostlivý a lehce nesouhlasný výraz. „Nekoukej na mě takhle,“ řekla jsem. „O nic nejde.“ Max si vědoucně a unaveně povzdychl a položil si hlavu na packy. Když jsem si zavazovala tenisky, pozoroval mě. Vzhledem k tomu, že lidské osazenstvo našeho domu vidí duchy, dostává zprávy ze záhrobí a komunikuje s rostlinnou říší, nijak mě neudivovalo, že mě má Max očividně prokouknutou. Vlčák s paranormálními schopnostmi. Báječný námět na reality show. A taky skvělá záminka, proč mě šoupnout do blázince. Vyšla jsem z obýváku a na Maxe už se nepodívala. I tak jsem měla výčitky svědomí, že mámě neříkám celou pravdu – takže jsem netoužila po tom, aby ve mně Maxovy disneyovské oči ten pocit ještě prohloubily. Kromě toho jsem neměla v plánu nic tak strašného. Pracuju koneckonců na domácím úkolu. V soused18
= Vidim duchy2.indd 18
23/05/16 14:17