Úterní klub „Nevyřešené záhady.“ Raymond West vyfoukl oblak kouře a se zřejmým potěšením svá slova rozvážně zopakoval. „Nevyřešené záhady.“ Zálibně se rozhlížel po pokoji. Seděli ve starobylé místnosti se stropem z mohutných černých trámů zařízené stylovým nábytkem. Raymond West byl spisovatel a miloval prostředí, z něhož dýchala atmosféra. Ta zdejší neměla chybičku. Pokaždé ho v tomto domě potěšilo, jak tady všechno ladí s tetinou osobností. Pohlédl ke krbu, kde teta Jane právě vzpřímeně seděla ve starožitném křesle. Slečna Marplová měla na sobě černé brokátové šaty výrazně projmuté v pase. Náprsenku zdobila kaskáda vlámských krajek. Na rukou měla černé krajkové rukavičky bez prstů a na hlavě černý krajkový čepeček připevněný na mohutném drdolu ze sněhobílých vlasů. Zrovna cosi pletla – cosi bílého, měkkého a hebkého. Vlídně a laskavě si prohlížela svýma bleděmodrýma očima hosty své(7)
Trinact_zahad_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 7
22.8.2016 12:26:42
AGAT HA C HR I S T I E
ho synovce. Měla z jejich společnosti očividně radost. Nejprve spočinula na chvíli pohledem na samotném Raymondovi, nesmělém, zdvořilém mladíkovi, potom na Joyce Lemprièrové, umělkyni s krátce střiženými černými vlasy a záhadnýma hnědozelenýma očima, a nakonec na pečlivě upraveném muži z velkého světa, siru Henrym Clitheringovi. V místnosti byli ještě další dva lidé. Postarší místní farář doktor Pender a advokát Petherick, vyschlý mužíček, který se díval kolem sebe přes horní obroučky brýlí. Slečna Marplová chvilku věnovala pozornost hostům a pak se zase s mírným úsměvem na rtech vrátila k pletení. Pan Petherick si krátce suše odkašlal, což udělal vždycky, když chtěl něco poznamenat. „Co říkáš, Raymonde? Nevyřešené záhady? Cha, o čem to mluvíš?“ „Ale o ničem,“ řekla Joyce Lemprièrová. „Raymondovi se prostě jenom líbí, jak ta slova zní, a chce se mu je říkat nahlas.“ Raymond West se na ni vyčítavě podíval, ale Joyce jen zaklonila hlavu a rozesmála se. „Je to tlučhuba, slečno Marplová, viďte? Že vy to o něm dobře víte?“ dožadovala se odpovědi. Slečna Marplová se však jen mírně usmála a neřekla nic. „Život sám je nevyřešená záhada,“ prohlásil vážně farář. Raymond se napřímil a zprudka odhodil cigaretu. „Tak jsem to nemyslel. Nechtěl jsem filozofovat. Uvažoval jsem o čistě prozaických faktech, o věcech, které se staly a nikdo je nikdy nevysvětlil.“ „Já přesně vím, co máš na mysli, chlapče,“ ozvala se slečna Marplová. „Paní Carruthersové se například včera ráno přihodilo něco velice zvláštního. (8)
Trinact_zahad_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 8
22.8.2016 12:26:42
T Ř I N ÁC T Z ÁH AD
Koupila si u Elliotů půl pinty očištěných krevet. Potom se stavila ještě ve dvou obchodech, a když přišla domů, krevety neměla. Vrátila se do obou obchodů, ale krevety nadobro zmizely. To mi připadá velice pozoruhodné.“ „Mně spíš podezřelé,“ podotkl sir Henry Clithering pochmurně. „Existuje pochopitelně řada možných vysvětlení,“ navázala slečna Marplová zaujatě. Rozrušením jí zrůžověly tváře. „Někdo jí mohl například…“ „Milá tetičko,“ přerušil ji Raymond West pobaveně, „nemyslel jsem takovéhle drobné venkovské historky, ale vraždy, zmizelé osoby a tak podobně. Případy, o kterých nám může sir Henry vyprávět celé hodiny, kdyby chtěl.“ „O práci nikdy nehovořím,“ řekl sir Henry zdrženlivě. „Ne ne, o práci ne.“ Sir Henry Clithering pracoval donedávna jako komisař ve Scotland Yardu. „Určitě existuje spousta vražd a podobných zločinů, které policie nikdy neobjasní,“ nadhodila Joyce Lemprièrová. „Myslím, že to otevřeně přiznávají,“ poznamenal pan Petherick. „Zajímalo by mě, jakým způsobem přemýšlí člověk, který má při objasňování záhad největší úspěch. Běžného policejního detektiva určitě musí omezovat nedostatek představivosti,“ řekl Raymond West. „To je laický názor,“ ohradil se sir Henry suše. „Vidím, že potřebujete poradní sbor,“ řekla Joyce s úsměvem. „Na psychologii a představivost tady máme spiso vatele…“ Ironicky se uklonila směrem k Raymondovi, ale ten zůstal vážný. (9)
Trinact_zahad_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 9
22.8.2016 12:26:42
AGAT HA C HR I S T I E
„Při psaní má člověk příležitost nahlédnout do nitra lidské přirozenosti,“ odpověděl seriózně. „Zaznamená možná motivy, které by jiný člověk přehlédl.“ „Milý Raymonde, tvoje knihy jsou velice chytré,“ řekla slečna Marplová, „ale opravdu si myslíš, že jsou lidé tak nepříjemní, jak je podáváš?“ „Drahá tetičko,“ obrátil se na ni Raymond mírně, „drž se svého přesvědčení. Já ti ho rozhodně nemíním brát, bože chraň.“ „Já chci jen říct,“ namítla slečna Marplová a trochu svraštila obočí, protože se soustředila na počítání oček, „že u spousty lidí mně nepřipadá, že by byli zlí nebo dobří, ale že jsou prostě jen… jen hrozně hloupí.“ Pan Petherick si zase odkašlal. „Nedomníváš se, Raymonde, že přikládáš představivosti příliš velkou váhu?“ obrátil se na Westa. „Představivost je velice nebezpečná věc. To my právníci víme až moc dobře. Roztřídit nezaujatě důkazy, vybrat nezvratná fakta a jako taková je zkoumat – to považuji za jediný logický způsob, jak dospět k pravdě. A rád bych dodal, že podle mé zkušenosti je to jediný způsob, který má úspěch.“ „Pch!“ odfrkla si Joyce a pohoršeně trhla hlavou. „Vsadím se, že já vás v téhle hře všechny porazím. Říkejte si, co chcete, ale žena má intuici, která je mužům odepřena. A já navíc nejsem jenom žena – jsem také umělkyně. Vidím i to, co vy ne. A kromě toho jsem se jako umělkyně potulovala mezi nejrůznějšími lidmi a v nejrůznějších prostředích. Znám život tak, jak ho tady naše zlatá slečna Marplová nikdy nemůže poznat.“ „To bych neřekla, má milá,“ namítla slečna Marplová s úsměvem. „Na vesnici se někdy odehrají velice bolestné a znepokojivé příběhy.“ ( 10 )
Trinact_zahad_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 10
22.8.2016 12:26:42
T Ř I N ÁC T Z ÁH AD
„Mohu něco říct?“ ozval se doktor Pender. „Dneska je v módě znevažovat duchovní, ale my se doslechneme spoustu věcí. Poznáváme lidský charakter z takové stránky, která je pro vnější svět uzavřena.“ „Tak se mi zdá,“ řekla Joyce, „že jsme docela reprezentativní spolek. Co kdybychom si založili klub? Co je dneska? Úterý? Budeme mu říkat Úterní klub. Budeme se scházet každé úterý večer a všichni členové budou muset postupně předložit nějakou záhadu. Nějaký případ, s kterým osobně přišli do styku a jehož řešení samozřejmě znají. Moment… kolik nás je? Jeden, dva tři, čtyři, pět. Mělo by nás být šest.“ „Zapomněla jste na mě, drahoušku,“ řekla slečna Marplová a zářivě se usmála. Joyce se trochu zarazila, ale své překvapení na sobě nedala znát. „To by bylo báječné, slečno Marplová. Ani mě nenapadlo, že byste se také chtěla téhle hry zúčastnit.“ „Myslím, že by to mohlo být velmi zajímavé,“ řekla slečna Marplová. „Zvlášť když je tu tolik chytrých gentlemanů. Já sama bohužel příliš chytrá nejsem, ale když člověk žije na jednom místě tak dlouho jako já v St. Mary Mead, pochopí leccos o lidské povaze.“ „Jsem si jistý, že vaše zkušenosti budou velkým přínosem,“ prohlásil sir Henry zdvořile. „Kdo začne?“ zeptala se Joyce. „Myslím, že výběr je jasný,“ řekl doktor Pender, „když už máme to štěstí, že tady s námi je takový na slovo vzatý odborník, jakým je sir Henry…“ Neklesl hlasem, jen se zdvořile maličko uklonil směrem k siru Henrymu. ( 11 )
Trinact_zahad_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 11
22.8.2016 12:26:42
AGAT HA C HR I S T I E
Sir Henry chvíli mlčel. Nakonec si povzdechl, přehodil si nohu přes nohu a začal: „Je těžké vybrat přesně takový případ, jaký máte na mysli, ale myslím, že náhodou znám jeden, který vašim požadavkům odpovídá. Asi tak před rokem jste se o něm mohli dočíst v novinách. Tehdy byl odložen jako nevyřešený, ale před několika dny se mi vrátil na stůl i s řešením. Fakta jsou jednoduchá. Tři lidé si spolu dali večeři, ke které se mimo jiné podával humr z konzervy. V noci se všem třem udělalo špatně, takže k nim narychlo přivolali lékaře. Dva se uzdravili, ale jedna osoba zemřela.“ „Ach!“ řekl spokojeně Raymond. „Jak říkám, fakta jsou jasná. Jako příčina smrti byla uvedena otrava ptomainem a v tomto smyslu byl také vystaven úmrtní list. Oběť byla neprodleně pohřbena. Tím však záležitost neskončila.“ Slečna Marplová pokývala hlavou. „Předpokládám, že se začaly šířit nějaké pověsti,“ prohlásila, „většinou to tak bývá.“ „Teď vás musím seznámit s aktéry tohoto malého dramatu. Budeme jim říkat pan a paní Jonesovi a slečna Clarková, což byla společnice paní Jonesové. Pan Jones pracoval jako obchodní cestující pro firmu, která vyráběla léky. Byl to pohledný, výřečný padesátník drsnějšího ražení. Jeho žena byla celkem obyčejná, asi pětačtyřicetiletá paní. Slečně Clarkové mohlo být kolem šedesátky a byla to statná veselá dáma s rozesmátým brunátným obličejem. Řeklo by se, že ani jeden z nich nebyl nijak výjimečný. A teď to začíná být zajímavé. Pan Jones přespal předchozí noc v malém hotýlku v Birminghamu. Pokojská zrovna ten den vyměnila piják v jeho pokoji, takže byl úplně čistý, a protože zřejmě neměla po odjezdu pana Jonese nic lepšího ( 12 )
Trinact_zahad_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 12
22.8.2016 12:26:42
T Ř I N ÁC T Z ÁH AD
na práci, začala použitý piják jen tak z legrace zkoumat v zrcadle. O několik dnů později se v novinách objevila zpráva o smrti paní Jonesové, která zemřela po požití konzervovaného humra. Pokojská se rozhodla svěřit se ostatním služebným s tím, co vyluštila z pijáku. Stálo tam: Zcela závislý na své ženě… po její smrti budu… stovky a tisíce… Možná si vzpomenete, že nedávno psali o případu, kdy manžel otrávil svou ženu. Služebným stačilo málo a jejich představivost se rozběhla naplno. Pan Jones se rozhodl, že se zbaví své ženy a zdědí stovky tisíc liber! Příbuzní jedné z pokojských náhodou žili v městečku, kde bydleli Jonesovi. Napsala jim a oni jí odpověděli. Ukázalo se, že pan Jones věnuje značnou pozornost pěkné třiatřicetileté dceři místního doktora. A skandál byl na světě. Ministr vnitra dostal petici. Scotland Yard zaplavil příval dopisů, které obviňovaly pana Jonese, že zavraždil svou manželku. Rád bych vás upozornil, že jsme ani na okamžik nezapochybovali o tom, že celá tahle záležitost není nic jiného než plané klepy a sousedské pomluvy. Přesto byl vydán příkaz k exhumaci, aby se veřejnost uklidnila. Šlo o jeden z těch případů, kdy se obecně rozšířená pověra, která stála na hliněných nohou, překvapivě prokázala jako odůvodněná. Při pitvě bylo v těle nalezeno takové množství arzeniku, že se dostatečně prokázala otrava. Scotland Yard měl ve spolupráci s místními úřady odhalit, kdo jed paní Jonesové dal a jak to udělal.“ „Ach!“ vydechla Joyce. „To se mi líbí. Skutečný zločin.“ „Podezření přirozeně padlo na manžela. Měl prospěch z manželčiny smrti. Nezískal sice stovky tisíc liber, jak si romanticky představovala pokojská, ale zůstalo mu pěkných osm tisíc. Neměl žádné vlastní peníze, jenom svůj plat, ale zato měl výstřední zvyky – především slabost pro ženy. Ve( 13 )
Trinact_zahad_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 13
22.8.2016 12:26:42
AGAT HA C HR I S T I E
lice diskrétně jsme prozkoumali jeho vztahy s doktorovou dcerou a zjistili jsme, že sice udržovali v minulosti přátelské vztahy, ale před dvěma měsíci je náhle ukončili a od té doby se pravděpodobně vůbec neviděli. Doktora samotného výsledek pitvy ohromil. Byl to starší člověk, přímý a nepodezíravý. Když ho kolem půlnoci zavolali do domu Jonesových, našel všechny tři přítomné v bolestech. Okamžitě poznal, že je paní Jonesová ve vážném stavu, a poslal do svého domu pro opiové tablety na zmírnění bolesti. Ačkoli přes všechnu jeho péči nemocná podlehla, neměl sebemenší podezření, že by snad na tom mohlo být něco nepřirozeného. Byl přesvědčený, že zemřela na otravu klobásovým jedem. Toho dne se k večeři podával konzervovaný humr, salát, ovocný moučník se želé a šlehačkou, chléb a sýr. Humr bohužel nezbyl. Všechno se snědlo a prázdnou konzervu vyhodili. Vyzpovídal mladou služebnou Gladys Linchovou. Byla strašně rozrušená, neustále jen plakala a reagovala podrážděně. Stěží ji přiměl k tomu, aby mluvila k věci, ale každopádně pořád dokola opakovala, že konzerva rozhodně nebyla nafouklá a že jí humr připadal úplně v pořádku. Tak to byla fakta, na nichž jsme museli stavět. Jestliže Jones své ženě zákeřně podal arzenik, bylo jasné, že ho nemohl dát do ničeho, co se servírovalo k večeři, protože ji jedli všichni tři. Kromě toho se doktor Jones vrátil z Birminghamu ve chvíli, kdy se večeře nesla na stůl, takže neměl příležitost dát jed do kteréhokoli z jídel předem.“ „A co ta společnice?“ zeptala se Joyce. „Ta bodrá paní s dobromyslným obličejem?“ Sir Henry přikývl. „Ujišťuji vás, že jsme na ni nezapomněli, ale možnost, že by zrovna ona zločin spáchala, byla značně nepravděpodobná. ( 14 )
Trinact_zahad_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 14
22.8.2016 12:26:42
T Ř I N ÁC T Z ÁH AD
Neměla motiv. Paní Jonesová jí vůbec nic neodkázala a hlavním důsledkem smrti její zaměstnavatelky bylo, že si musela hledat nové zaměstnání.“ „Takže se dostává mimo hru,“ řekla Joyce zamyšleně. „Jeden z mých inspektorů brzy odhalil významný fakt,“ pokračoval sir Henry. „Pan Jones sešel ten den po večeři dolů do kuchyně a požádal o misku kukuřičné kaše pro svou ženu, která se prý necítila dobře. Počkal v kuchyni, než ji Gladys Linchová uvařila, a pak ji sám odnesl své paní do ložnice. Zdálo se, že tím je případ vyřešený.“ Právník přikývl. „Motivy,“ řekl a odpočítával jednotlivé důvody na prstech. „Příležitost. Jako obchodní zástupce firmy s léčivy měl snadný přístup k jedům.“ „A navíc šlo o člověka, který neměl pevný charakter,“ podotkl farář. Raymond West upřel na sira Henryho zkoumavý pohled. „V tom je nějaký háček,“ prohlásil rozhodně. „Proč jste ho nezatkli?“ Sir Henry se ušklíbl. „To je právě na celém případu ta nejmrzutější věc. Vyšetřování běželo jako po másle a najednou se zadrhlo. Jonese nezatkli, protože při výslechu slečny Clarkové vyšlo najevo, že misku kukuřičné kaše nesnědla paní Jonesová, ale ona. Ano, ano, zašla za paní Jonesovou do ložnice, jak měla ve zvyku. Paní Jonesová seděla na posteli, miska stála vedle ní. ,Vůbec se necítím dobře, Milly,‘ řekla jí. ,Dobře mi tak, když jsem si dala na noc humra. Poprosila jsem Alberta o kukuřičnou kaši, ale teď, když mi ji donesl, na ni nemám vůbec chuť.‘ ,To je škoda,‘ poznamenala slečna Clarková, ,je krásně ( 15 )
Trinact_zahad_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 15
22.8.2016 12:26:42
AGAT HA C HR I S T I E
hlaďounká, žádné cucky. Gladys je skvělá kuchařka. Dneska umí málokteré děvče takhle dobře uvařit kukuřičnou kaši. Sama bych na ni docela měla chuť. Mám hlad.‘ ,Není divu, s tou vaší dietou,‘ řekla paní Jonesová. Musím vám vysvětlit,“ odbočil sir Henry, „že slečna Clarková držela redukční dietu, protože jí připadalo, že moc přibrala. ,Není to pro vás nic dobrého, Milly. Opravdu ne,‘ přesvědčovala ji paní Jonesová. ,Kdyby vás pánbůh nechtěl mít korpulentní, tak by vás takovou neudělal. Snězte si tu kaši. Udělá vám dobře.‘ A slečna Clarková se do ní pustila a snědla ji na posezení. Takže obvinění pana Jonese se nám rozpadlo na kusy. Když jsme se ho zeptali na dopis, který se otiskl na piják, podal nám okamžitě vysvětlení. Šlo o odpověď na dopis z Austrálie, v němž ho jeho bratr žádal o peníze. Napsal mu, že je finančně zcela závislý na své manželce. Pomoct by mu případně mohl až po manželčině smrti. Litoval, že ho musí odmítnout, ale zároveň mu připomněl, že stovky a tisíce lidí po celém světě jsou v podobně tíživé situaci jako on.“ „Takže jste se ocitli ve slepé uličce?“ zeptal se doktor Pender. „Takže jsme se ocitli ve slepé uličce,“ prohlásil pochmurně sir Henry. „Nemohli jsme si dovolit zatknout pana Jonese a nemít přitom nic podstatného v ruce.“ V místnosti se na chvíli rozhostilo ticho. Pak se ozvala Joyce: „A to je všechno, viďte?“ „Ano, takhle případ vypadal celý minulý rok. Teď se ale ukázalo, jak to ve skutečnosti bylo, a řešení má v rukou Scotland Yard. Během dvou tří dnů se o něm pravděpodobně dočtete v novinách.“ ( 16 )
Trinact_zahad_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 16
22.8.2016 12:26:42
T Ř I N ÁC T Z ÁH AD
„Jak to ve skutečnosti bylo,“ řekla Joyce zamyšleně. „To by mě zajímalo. Budeme všichni pět minut přemýšlet a pak si povíme, k čemu jsme došli.“ Raymond West přikývl a podíval se na hodinky. Po pěti minutách se obrátil na doktora Pendera. „Promluvíte jako první?“ Starý pán zavrtěl hlavou. „Musím se přiznat, že jsem naprosto bezradný. Nenapadá mě nic jiného, než že manžel musí být tak nebo onak vinen, ale netuším, jak to udělal. Nejspíš jí ten jed musel podat způsobem, na který nikdo nepřišel, i když v tomhle případě si nedovedu představit, jak by to mohlo po takové době vyjít najevo.“ „Joyce?“ „Ta společnice!“ prohlásila Joyce rozhodně. „Vždycky je to společnice! Co můžeme vědět, jaký důvod mohla mít? To, že byla stará, tlustá a ošklivá, ještě neznamená, že nemohla být zamilovaná do pana Jonese. Anebo nenáviděla paní Jonesovou z nějakého jiného důvodu. Jen si zkuste představit, jaké to je být společnicí – musí se pořád tvářit příjemně, souhlasit se svojí paní, přemáhat se a potlačovat své já. Jednoho dne to už dál nesnesla a zabila ji. Nejspíš dala arzenik do misky s kaší sama a tu historku, že ji snědla, si vymyslela.“ „Pan Petherick?“ Právník ze zvyku profesionálně spojil špičky prstů a řekl: „Těžko soudit. Skutečně na základě daných faktů lze jenom těžko soudit.“ „Ale musíte říct svůj názor, pane Pethericku,“ naléhala Joyce. „Nemůžete si ho nechat pro sebe a zůstat ,nezaujatý‘ a právně nepostižitelný. Musíte s námi hrát naši hru.“ „Z faktů, které máme k dispozici, se nedá nic vysuzovat,“ prohlásil pan Petherick. „Byl jsem však bohužel svědkem to( 17 )
Trinact_zahad_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 17
22.8.2016 12:26:42
AGAT HA C HR I S T I E
lika podobných případů, že bych vsadil na to, že je manžel vinen. Jediné vysvětlení, které se dá opřít o fakta, je zřejmě to, že slečna Clarková pana Jonese z nějakého důvodu záměrně kryje. Možná se spolu dohodli na nějakém finančním vyrovnání. Pan Jones si pravděpodobně uvědomil, že na něj padne podezření, a domluvil se s ní na historce o kukuřičné kaši, za kterou jí slíbil zaplatit. Ona souhlasila, aby si zajistila budoucnost. Pokud se případ vyvíjel právě takto, bylo by to ovšem velice nezvyklé. Skutečně, velice nezvyklé.“ „Já nesouhlasím ani s jedním z vás,“ řekl Raymond. „Zapomněli jste na jednu důležitou okolnost. Na doktorovu dceru. Řeknu vám, jak to vidím já. Humří konzerva byla zkažená. To vysvětluje příznaky otravy. Zavolali doktora. Ten zjistil, že paní Jonesová, která snědla nejvíc humra, má veliké bolesti, a posílá pro léky na jejich utišení. Nejde pro ně sám. Posílá si pro ně. Kdo vydá poslovi opiát? Samozřejmě že doktorova dcera. S největší pravděpodobností má na starosti otcovy léky. Je zamilovaná do Jonese a teď se v ní najednou probudí temné pudy. Uvědomí si, že má v rukou klíč k Jonesově svobodě. Tablety, které pošle, obsahují čistý bílý arzenik. To je moje řešení celé záhady.“ „A teď nám, sire Herny, povězte, jak to doopravdy bylo,“ vyzvala Joyce dychtivě hosta. „Moment,“ řekl sir Henry. „Slečna Marplová ještě nedostala slovo.“ Slečna Marplová smutně zavrtěla hlavou. „Ach, bože, zase jsem pustila očko. Ten případ mě tak zaujal. Smutná záležitost, velice smutná záležitost. Připomíná mi případ starého pana Hargravese, co bydlel nahoře na kopci. Jeho paní neměla o ničem nejmenší tušení, dokud manžel nezemřel a neodkázal všechny peníze ženě, s kterou tajně žil ( 18 )
Trinact_zahad_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 18
22.8.2016 12:26:42
T Ř I N ÁC T Z ÁH AD
a měl s ní pět dětí. Kdysi u nich sloužila. Paní Hargravesová si ji vždycky tak chválila – ,můžu se na ni spolehnout, že každý den obrátí matrace, s výjimkou pátku, samozřejmě‘. A starý Hargraves si ji zatím vydržoval v jednom domě v sousedním městě, a přitom dál pomáhal panu faráři v kostele a každou neděli vybíral milodary do košíčku.“ „Drahá teto Jane,“ ozval se netrpělivě Raymond. „Co má dávno mrtvý Hargraves společného s naším případem?“ „Jak jsem ho slyšela, hned jsem si na starého Hargravese vzpomněla,“ řekla slečna Marplová. „Oba případy jsou si tak podobné. Chudák děvče se teď asi přiznalo, a tak jste se dozvěděl, jak to doopravdy bylo, viďte, sire Henry?“ „Jaké děvče?“ řekl Raymond. „Milá tetičko, o čem to mluvíš?“ „O té chuděře Gladys Linchové přece – o té, co byla tak rozčilená, když s ní mluvil doktor – měla proč být rozčilená. Doufám, že už ten lotr Jones visí za to, že z ní udělal vražedkyni. A ji, chudinku malou, nejspíš taky pověsí.“ „Domnívám se, slečno Marplová, že se maličko mýlíte,“ spustil pan Petherick. Slečna Marplová však tvrdošíjně zavrtěla hlavou a podívala se na sira Henryho. „Mám pravdu, viďte? Podle mého je to úplně jasné. Stovky a tisíce – a k tomu piškotový moučník s ovocem a želé – tady nemůže být mýlka.“ „Co má společného moučník se stovkami a tisíci?“ vykřikl Raymond. Teta se na něj obrátila. „Kuchařky vždycky zdobí tenhle moučník růžovým a bílým cukrovým sypáním. Říká se mu stovky a tisíce. Když jsem slyšela, že měli k večeři tenhle zákusek a že manžel psal něko( 19 )
Trinact_zahad_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 19
22.8.2016 12:26:42
AGAT HA C HR I S T I E
mu v dopise o stovkách a tisících, dala jsem si přirozeně dvě a dvě dohromady. V cukrovém sypání byl arzenik. Jones ho dal kuchařce a řekl jí, aby jím moučník posypala.“ „Ale to není možné,“ namítla rychle Joyce. „Jedli ho všichni.“ „Ne, ne,“ řekla slečna Marplová. „Vzpomeňte si, že společnice držela dietu. Když se člověk snaží zhubnout, nedává si moučník. A Jones nejspíš sypání ze své porce seškrábl a nechal ho na kraji talíře. Chytrý nápad, ale velice podlý.“ Oči všech přítomných se stočily na sira Henryho. „Je to velice zvláštní,“ řekl pomalu, „ale slečna Marplová se náhodou trefila. Jones dostal Gladys Linchovou, jak se říká, do maléru. Byla zoufalá. Jones se chtěl zbavit manželky a slíbil Gladys, že si ji po manželčině smrti vezme. Otrávil cukrové sypání a vysvětlil jí, jak ho má použít. Gladys Lynchová před týdnem zemřela. Její dítě zemřelo při porodu a Jones ji opustil kvůli jiné ženě. Když umírala, přiznala se a vypověděla pravdu.“ Všichni mlčeli. Po chvíli se ozval Raymond. „No, teto Jane, jedna nula pro tebe. Jenom nechápu, jak jsi to mohla uhodnout. Mě by v životě nenapadlo, že ta malá služebná má s vraždou něco společného.“ „Ne, můj milý,“ řekla slečna Marplová, „protože neznáš život tak jako já. Takový drsný a žoviální typ člověka, jako byl Jones, nenechá pěkné mladé děvče na pokoji. Bylo mi to jasné, hned jak jsem o ní slyšela. Je to celé velmi znepokojivé a bolestné. Těžko se o tom mluví. Ani vám nemůžu vypovědět, jaký šok zažila paní Hargravesová a jakou senzaci ten případ ve vesnici vyvolal.“
( 20 )
Trinact_zahad_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 20
22.8.2016 12:26:42
Chrámek bohyně Astarté „A co nám dneska povíte vy, doktore Pendere?“ Starý farář se pousmál. „Celý život trávím na klidných místech,“ začal vyprávět. „Málokdy se mi přihodilo něco vzrušujícího, ale jednou, když jsem byl ještě mladý, jsem zažil něco velice zvláštního a tragického. „Ach!“ vydechla Joyce Lemprièrová, aby starého pána povzbudila. „Pamatuji si to do dneška,“ pokračoval farář. „Tehdy to na mě velice silně zapůsobilo. Stačí si na ten strašlivý okamžik jen vzpomenout a znovu cítím tu hrůzu a děs, když jsem uviděl zemřít člověka zdánlivě bez příčiny.“ „Mám z toho husí kůži, pane Pendere,“ postěžoval si sir Henry. „Já jsem z toho taky měl, jak říkáte, husí kůži,“ přikývl ( 21 )
Trinact_zahad_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 21
22.8.2016 12:26:43
AGAT HA C HR I S T I E
farář. „Od té doby se nesměju lidem, kteří hovoří o atmosféře nějakého místa. Něco takového skutečně existuje. Některá místa jsou prosycená dobrem nebo naopak zlem, které z nich přímo čiší.“ „Třeba ten – Larches – to je velice nešťastné místo,“ poznamenala slečna Marplová. „Starý pan Smithers přišel o všechny peníze a musel se z něj odstěhovat, pak ho měli Carlslakeovi, ale Johnny Carlslake spadl ze schodů a zlomil si nohu a jeho paní musela kvůli chatrnému zdraví odjet do jižní Francie a teď se tam nastěhovali Burdenovi a slyšela jsem, že chudák pan Burden musí okamžitě na operaci.“ „Myslím, že v těchto záležitostech hraje až moc velkou roli pověrčivost,“ řekl pan Petherick. „Hloupé a neuvážené historky, které kolují o lecjaké nemovitosti, už nadělaly spoustu škod.“ „Osobně jsem znal několik velice statných ,duchů‘,“ podotkl sir Henry a uchichtnul se. „Myslím, že bychom měli doktora Pendera nechat, aby pokračoval,“ řekl Raymond. Joyce vstala a zhasla obě lampy, takže místnost teď ozařovalo jen mihotavé světlo ohně z krbu. „Atmosféra,“ řekla. „A teď můžeme pokračovat.“ Doktor Pender se na ni usmál, usadil se pohodlně ve svém křesle, sundal si skřipec a začal vyprávět. Z jeho hlasu zaznívala lehká nostalgie. „Nevím, jestli někdo z vás vůbec zná Dartmoor. Místo, o kterém budu mluvit, leželo na samém okraji Dartmooru. Byl to kouzelný dům, i když byl na trhu s nemovitostmi řadu let a nenašel kupce. V zimě to tam snad mohlo působit trochu pochmurně, ale byl odtud skvostný výhled a samotný dům měl několik zajímavých a originálních detailů. Koupil ho člo( 22 )
Trinact_zahad_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 22
22.8.2016 12:26:43
T Ř I N ÁC T Z ÁH AD
věk jménem Haydon – sir Richard Haydon. Znával jsem ho za studií, a i když jsme se pár let neviděli, vztah z mládí přetrval. S radostí jsem přijal jeho pozvání do Tichého háje – tak se jeho nový dům jmenoval. U Haydona se sešla menší společnost. Byl tam on sám a jeho bratranec Elliot Haydon. Potom lady Manneringová s bledou nenápadnou dcerou Violet. A pak se dostavil také kapitán Rogers s manželkou, oba opálení a ošlehaní větrem, kteří žili jen pro koně a lov. Kromě nich tam ještě byl mladý doktor Symonds a slečna Diana Ashleyová. O té jsem už něco slyšel. Její fotografie se často objevovala ve společenské rubrice novin. Jedna z nejkrásnějších dívek sezóny. Vypadala skutečně kouzelně. Vysoká, tmavovlasá, se smetanově hebkou světlou pletí bez jediné chybičky a maličko zkosenýma očima, které jí dávaly zvláštně pikantní, orientální vzhled. A navíc měla skvostný zvučný hlas, lahodný a hluboký jako zvon. Hned jsem si všiml, že o ni má můj přítel Haydon zájem, a napadlo mě, že společnost do svého domu pozval jenom kvůli ní. Co se týkalo jejích citů, těmi jsem si nebyl tak jist. Svou přízeň rozdělovala naprosto nevypočitatelně. Jeden den se bavila jenom s Richardem a ostatních si nevšímala, ale druhý den zase dala přednost jeho bratranci Elliotovi a Richard jako by snad ani neexistoval. Hned nato zase věnovala ten nejpůvabnější úsměv uzavřenému a samotářskému doktoru Symondsovi. Ráno, když jsem přijel, nám náš hostitel ukázal celé sídlo. Dům nebyl nijak zvlášť zajímavý. Solidní stavení z devonshireského granitu, které vydrží navěky a odolá rozmarům počasí. Žádná romantika, ale velice pohodlné bydlení. Před okny se rozprostíralo panorama zvlněných vrcholků Mooru korunované rozeklaným vrškem Tors. ( 23 )
Trinact_zahad_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 23
22.8.2016 12:26:43
AGAT HA C HR I S T I E
Na nejbližším svahu jsme rozeznali kruhovitě uspořádané pozůstatky dávného osídlení z pozdní doby kamenné. Na jiném kopci byla nedávno prozkoumána mohyla, v níž se našly bronzové nástroje. Haydon se zajímal o starožitnosti a nadšeně nám popisoval historické detaily. Zrovna tohle místo, vysvětloval zapáleně, je obzvlášť bohaté naleziště archeologických objektů. Našly se tu památky na neolitické obyvatele, druidy, Římany, a dokonce i stopy po raně fénickém osídlení. ,Toto místo je ale nejzajímavější ze všech,‘ prozradil nám. ,Víte, jak se jmenuje? Tichý háj. Snadno pochopíte, proč se jmenuje právě takhle.‘ Ukázal na něco prstem. Krajina tu byla dost holá – skály, vřes, kapradí – ale asi sto metrů od domu se zelenal hustý hájek. ,To je pozůstatek hodně dávných časů,‘ řekl Haydon. ,Stromy zašly, ale zasadili je znovu, takže to tu vypadá do značné míry stejně jako kdysi – snad jako za časů fénických osadníků. Pojďte se podívat.‘ Vydali jsme se všichni za ním. Když jsme vešli do hájku, padla na mě podivná tíseň. Myslím, že to bylo tím tichem. Jako kdyby na stromech nehnízdili žádní ptáci. Na člověka tu čišel smutek a děs. Všiml jsem si, že mě Haydon pozoruje a zvědavě se přitom usmívá. ,Jak na vás tohle místo působí, Pendere?‘ zeptal se mě. ,Nepřátelsky? Nebo stísněně?‘ ,Nelíbí se mi tu,‘ zašeptal jsem. ,Nacházíte se ve své vlastní sféře působnosti. Tady bývala bašta jednoho ze starověkých nepřátel vaší víry. Jsme v Astartině háji.‘ ,V Astartině háji?‘ ( 24 )
Trinact_zahad_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 24
22.8.2016 12:26:43