Hle, přichází v oblacích! Uzří ho každé oko, i ti, kdo ho probodli, a budou kvůli němu naříkat všechna pokolení země. Tak jest, amen. Zjevení 1,7
„Hle, přicházím nečekaně jako zloděj! Blaze tomu, kdo bdí a střeží svůj šat, aby nechodil nahý a nebylo vidět jeho nahotu!“ Zjevení 16,15
1
Bazilika svatého Petra, Vatikán – neděle, 8:22 Nepřišel za hlaholu nebeských trub. Nerozezpívali se andělé. Nenastalo zatmění Slunce a stavba starobylé baziliky zůstala nedotčená. Vešel tiše, bez zvuků fanfár, třebaže se svět začínal měnit s každým krokem, který učinil. Ne že by jeho zevnějšek jakkoliv naznačoval to, co mělo přijít. Nenápadný muž v obnošených džínsech. Šedivá zapínací košile, lehce pomačkaná. Boty trochu ochozené. V každém viditelném ohledu na něm nebylo nic pozoruhodného. Později si nikdo nedokázal vzpomenout na to, že by ho viděl vstoupit do Svatého Petra. Ani jediný z tisíců shromážděných v chrámu nezpozoroval, jak prošel obrovitými západními dveřmi nebo vkročil do obrovité prostory, jež měla být odrazem slavného spojení nebes a země. Pamatovali si pouze na způsob, jak jeho tichá chůze chrámem postupně přitáhla jejich pozornost, jakmile se ocitl v jejich středu. Ale z jeho chování zde v mnohasetletém srdci křesJanství si pamatovali každičký detail. Způsob, jakým klidně postupoval centrální lodí během papežské slavnostní mše. Způsob, jakým se muži a ženy podvědomě rozestupovali, aby mu udělali cestu, zatímco děti puzené nevysvětlitelnou přitažli11
vostí k němu natahovaly ručky. Způsob, jakým oni všichni zmlkli, když se blížil, a jak na něm jejich pohledy prodlévaly, když procházel kolem. Pamatovali si na to. Z jeho držení těla vyzařoval účel, třebaže zástupem procházel téměř nenuceně. Vlasy dlouhé jen několik palců, lehce zvlněné a zlatavě hnědého odstínu, se v oranžovém světle starobylého chrámu zdály podivuhodně zářivé. Když kráčel k Berniniho velkolepému baldachýnu, upíral oči neustále dopředu. Mírné a klidné, ale silné. Všichni si pamatovali na jeho oči. Téměř na protějším konci 211 metrů dlouhé chrámové lodi stál hlavní celebrující mše, celý v bílém, skloněný nad hlavním oltářem. Třebaže jeho fyzická křehkost by účinně vypovídala sama o sobě, mohutnost bronzového díla nad ním podtrhovala skutečnost, že navzdory vší papežově světské slávě a moci je tváří v tvář Božímu majestátu pouze drobnou figurkou. Vedle něj stáli dva koncelebrující kardinálové a mezi nimi a papežem byli obvyklí asistenti, kteří provázeli postiženého papeže na každém kroku, drželi jeho zkroucenou postavu zpříma za lokty pro ty části bohoslužby, jež vyžadovaly, aby stál. Papež zdaleka nebyl starý, ale v důsledku specifické formy spinální stenózy, jíž trpěl od dětství, zůstalo jeho tělo trvale deformované a nebyl schopen stát vlastními silami. Přetrvávající důsledky této křehkosti však nikdy neoslabily jeho ducha. Pouze ho posílily, a muže, jehož média krutě překřtila na „zmrzačeného papeže“, jeho stádo o to více milovalo pro křehké tělo, jež tak zjevně podtrhovalo jeho duchovní přesvědčení. Po boku papeže a jeho asistentů stála suita kněží a celá kohorta pomocníků oděných do slavnostních liturgických úborů. Za nimi na speciálně zkonstruovaných stupních rozmístění zpěváci sboru Sixtinské kaple v rudých róbách rozeznívali prostor andělskou latinou Sanctus. Samotní andělé, jak si později vzpomene jistá postarší žena, by nedokázali rozeznít chrám nádhernějším zvukem. 12
Sanctus, Sanctus, Sanctus Dominus Deus Sabaoth… Benedictus qui venit in nomine Domini. Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů… Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně. Neznámý kráčel zvolna vpřed. Papež vzhlédl od nástrojů nekrvavé oběti – kalichu a patény z tepaného zlata – a z jeho tváře vyzařovala slavnostní majestátnost, kterou cítil při každém celebrování svaté mše. Když natáhl bolavý krk a oříškovýma očima, v nichž se odráželo pableskování rudého vína v kalichu, přehlédl věřící, bylo jasné, že dědic úřadu svatého Petra je zcela pohlcen posvátným liturgickým rituálem. Pontifik poprvé zahlédl neznámého přicházet právě v okamžiku, kdy přehlížel své stádo. A právě v té chvíli se také začalo dít ono nevysvětlitelné. Před řadami židlí v centrální lodi baziliky, těsně za rudými provazy, jež oddělovaly věřící v uctivé vzdálenosti od duchovního ústředního bodu, tvořily modré, červené a oranžové uniformy švýcarské gardy před vyvýšeným oltářem půlkruh. Muži v uniformách, kteří vypadali jako postavy z renesančního karnevalu, patřili k nejlépe vycvičeným a nejoddanějším vojenským ochranným jednotkám ve světě. Když neznámý došel k okraji prostoru před oltářem, byli strážní posledními těly před baldachýnem a duchovními pod ním. Podle tradice a cti a na základě přísahy, již každý z nich složil při jmenování na nádvoří v Cortile di San Damaso, patřila právě jim linie, kterou nehodlali dovolit překročit nikomu. Svatost podněcovala nenávist i úctu a řady švýcarské gardy přinejmenším po praktické stránce po staletí zajišJovaly, aby nenávist nezvítězila nad láskou. Neznámý však se dále blížil a bylo jasné, že cesta, jíž se hodlal ubírat, nekončí u jejich kordonu. Dva strážní stojící 13
nejblíže k centrální lodi ztuhli; svým postavením blokovali neznámému trasu, rukama pevně svírali své obřadní halapartny. Celá bazilika za blížícím se mužem jako by ztichla a ztuhla. Prostor vibroval soustředěním. Tisíce přítomných zíraly v naprosté fascinaci na muže. Neznámý zpomalil, jeho zjev v džínsech začal působit ještě nemístněji, když došel ke starodávným uniformám mylně přisuzovaným Michelangelovu návrhu. Zastavil se jen několik stop od gardistů. Neřekl nic. Upíral oči pouze na papeže za strážnými, stojícího na vyvýšeném místě o několik schůdků výše. Urostlí gardisté strnuli, oddanost a neúnavný výcvik je volaly k jejich posvátné povinnosti. A pak, když neznámý stanul před nimi, poklekli. Celá jednotka elitních vojáků, de facto vatikánská armáda ve zbrani, padla na kolena v takřka dokonalé shodě. Dva strážní nejblíže neznámému se v uctivém postoji uhnuli stranou a umožnili mu nerušený průchod. Když cizinec pokračoval v chůzi a tiše obešel vchod do krypty s hrobem svatého Petra, začaly se slyšitelně ozývat tlumené výdechy shromážděných. Neznámý dál kráčel k hlavnímu oltáři. Tělnatý sbormistr v rudém úboru se šokovaně ohlédl, pak se otočil zády ke sboristům. Tlusté paže měl stále vztyčené v dirigentském gestu, ještě když sbor za ním umlkal a pak se zcela odmlčel. V bazilice se rozhostilo naprosté ticho. Muž vystupoval po posledních stupních a jeho kroky rozléhající se uchváceným prostorem nyní byly zřetelně slyšet. Konečně stanul tváří v tvář Svatému otci, jenž stál obklopený lidmi proti němu u oltáře. Papežovo tělo bylo ostře vychýlené doprava, jeho asistenti ho pevně uchopili v podpaží a podepřeli ho. Papež stál na místě jako přimražený, konečky prstů se dosud dotýkal pableskujícího kalichu a upřel oči na neznámého. „Kdo jste?“ Jeho známý, zvučný hlas se třásl. 14
Muž se mírumilovně zadíval pontifikovi do očí. Zatímco lidé v bazilice si budou pamatovat záhadnost ticha, jež vyplňovalo prostor během okamžiků, kdy na sebe oba muži upírali pohled, papež si zapamatuje, že si připadal, jako by zíral do věčnosti se srdcem naplněným stejným pocitem zázraku a vznešenosti, jíž se předtím vyrovnal pouze výhled na houpající se mořské vlny a úvahy o nekonečnosti Boží slávy. Pak neznámý natáhl obě ruce obrácené dlaněmi vzhůru a konečně laskavě promluvil. „Znáš mě, Petře?“ Bazilikou se rozezněly hlasité výdechy. Ticho ustoupilo napjatému šumu: řady věřících si navzájem šeptaly mužovu odpověT. Náhodní návštěvníci v davu se usilovně snažili pochopit, co to znamená, ale věřícím mužům a ženám byl význam těchto slov zřejmý. Zjevný a výbušný. Petr bylo jméno prvního papeže – muže, který Krista třikrát zapřel. To byla slova, jež pronesl sám Spasitel. Prostor se vznítil stovkami záblesků kamer. Papež však upíral pohled pouze na cizincovy vztažené ruce, a jeho oči se zalily nečekanými slzami. „Můj věrný služebníku,“ pronesl neznámý po chvíli plným a podivně konejšivým hlasem. Přiložil jednu ze svých rukou na pontifikovo chvějící se rameno. Asistent, který držel papežovu pravou paži, zesílil svůj stisk, ale neznámý dál upíral svůj laskavý pohled na Svatého otce a žádná hrozba z něj nečišela. „Neboj se. To jsem Já.“ Papežovy oči nabyly skleněného lesku, dýchal pouze slabě. Cizincova slova bylo slyšet i daleko od oltáře a jejich ještě přímější obsah podnítil věřící, aby začali pořizovat fotografie a filmovali si scénu na mobily. Desítky jich v modlitbě klesly na kolena. Desítky se změnily ve stovku, a stovka ve dvě. Pontifik však upíral oči přímo do cizincovy tváře. Celé tělo se mu chvělo. A pak se stal onen zázrak. „Jsi muž víry,“ pronesl muž měkce k papežovi, „a tvá víra 15
tě učinila celým.“ Natáhl druhou paži, uchopil oba asistenty svírající pontifikova ramena a jemně je odsunul. Vzdorovali pouze okamžik, pak mlčky mužovi dovolili odtáhnout jim ruce. Papež stál, bez opory, sehnutý, a třásl se. „Stůj, Petře,“ přikázal neznámý. „To, co bylo ohnuto, bylo narovnáno.“ Papež na něj vytřeštěně zíral. Nadechl se. Polkl. A pak se Svatý otec poprvé ve svém životě postavil vzpřímeně. Zdálo se, že ani jeden z obou mužů neregistruje výkřiky údivu z úst kardinálů a duchovních kolem sebe, ani ohromených mas za sebou, když dav uzřel uzdravení svého duchovního vůdce. Papež měl oči zastřené povlakem údivu a vděčnosti. Neznámý pravou paží pozdvihl zlatý kalich a vložil ho zpátky do ruky papežovi; ujistil se, že pontifikovo sevření je pevné. „TeT, Vaše Svatosti, dokončete to, co jste sem přišel učinit.“ Bez jediného dalšího slova obešel oltář po papežově levici a posadil se na jedno ze sedadel vyhrazených duchovním. A pak neznámý zavřel oči, klidně složil ruce do klína a začal se modlit.
Městský obvod Fidene, Řím – 8:36 Šest kilometrů severně, v ostrém izolovaném zákrutu v řece Tibeře, plulo v chladné vodě tělo obrácené tváří dolů. Zlaté vlasy na jeho hlavě se v mírném proudu takřka půvabně vinuly. V této časné době nelkal nikdo nad jeho nepřítomností. Nikdo se ho nevydal hledat. Nikdo dokonce ani nevěděl, že je pryč. Za necelých osmačtyřicet hodin bude tvář tohoto mrtvého muže znát celá země. Rozvíří to kontroverze, podnítí hněv 16
a nedůvěru a povede k volání o podvodu. V neuvěřitelné míře to otřese vírou. Ale v této chvíli se tělo pohupovalo osamoceně v řece, obličej skrytý v kalných vodách. Vražda, jež připravila tohoto muže o život, byla věcí minulosti, řetězy kolem jeho kotníků nebyly dost těžké na to, aby tělo potopily, jak doufal jeho vrah. A tak tato mrtvola vytrvale plula k centru města. Jako by věděla, že další bude následovat.
17
2
Redakce listu La Repubblica, Řím – 9:28 Stříbrný kouř se vinul vzhůru, jeho pramínky se ohýbaly dozadu jeden na druhý v obláčcích, které se ve stojatém vzduchu zvolna rozplývaly. Ty, jež spadly dolů, se dotkly nehtu a kůže a kloubu, laskaly svaly a zanechávaly svou nezaměnitelnou stopu: žlutou a slabou, náznak sraženého dehtu a dechu. Problémem náruživých kuřáků byly ony zatracené zažloutlé prsty. V průběhu let vyzkoušel Alexander Trecchio na tisíc různých pozic pro uchopení svých oblíbených MS Filtros do rukou tak, aby se vyhnul kouřové hrozbě a lepkavému žlutému nánosu, který se neomylně tvořil kolem jeho kloubů, ale nic nezabíralo. Lékař mu řekl nesčíslněkrát, že zažloutlá kůže je tou nejmenší z jeho starostí. Trecchio byl ovšem muž, který zakládal své činy, a zejména své zvyky, na konkrétních faktech. Možnosti rozedmy nebo kratšího života byly děsivé, ale natolik hypotetické, že se nad nimi dalo mávnout rukou. Naopak skutečnosti, že jeho prsty byly žluté, se uniknout nedalo. Dlouze, se zavřenýma očima, usilovně potáhl tenkým papírkem a těsně ubaleným tabákem. Představil si, jak si rudý 18
uhlík propaluje otvor do rozsekaných kousků sušeného, fermentovaného tabáku a jak si kouř razí cestu svým úzkým tabákem a spěchá, aby se s ním setkal. Když se známá bohatost převalila přes chuJové pohárky jeho jazyka a vnikla mu do plic, Alexander pochopil, že když přijde na věc, nedbá ve skutečnosti na žádné z nepříjemných průvodních jevů, dokonce ani na prsty. Jeho špatný návyk byl jednou z oněch maličkostí, které mu přinášely útěchu a klid ve chvílích, kdy zabíralo tak málo dalšího. „Minulý týden jste přišel pozdě.“ Mluvení o věcech, které přinášejí tak málo útěchy či klidu. Protivný, čivavu připomínající hlas Alexanderova vedoucího vydání pronikl slavnostností tohoto okamžiku. Držel kouř v plicích déle než obvykle v naději, že až konečně vydechne, ten chlap se rozplyne spolu s kouřem. Ale takové štěstí Alexander Trecchio dnes neměl. Neděle přinášely požehnání a mír mnoha lidem, ale jen zřídka redaktorům novin, v nichž se tisklo pondělní ranní vydání. „Znáte uzávěrky. Sedíte deset metrů od mojí kanceláře,“ pokračoval Antonio Laterza jako štěkající krysa. Alexander otevřel oči a upřel je na muže proti sobě. Laterza byl středního vzrůstu, měl dobře stavěnou postavu, pohledný obličej a měl všechny příznaky člověka plně posedlého svým fyzickým zjevem. Kaštanové vlasy mu úhledně lnuly ke krku, jejich vlny měl nalakované a konečky zesvětlené, aby měl jistotu, že melír a odstíny vybledlé sluncem budou kontrastovat stejně výrazně v místnosti i venku. Dokonale padnoucí oblek vyvažoval svým více než průměrným stylem průměrnou stavbu jeho těla: bezchybný pomník vybraného krejčovského umění vyvedený ve světle hnědém hedvábí a zvýrazněný páskem a botami do barvy – předražené pomníky aligátora, jímž kdysi byly. Kdyby se sedmadvacátníci s penězi, ctižádostí a předplatným pánského měsíčníku GQ dodávali prefabrikovaní a zabalení do fólie, vypadali by jako Antonio Laterza. „Nemáte se čím omluvit, Alexandře,“ pokračoval našlech19
těný muž. Výraz i tón hlasu měl nesouhlasný jako u kárajícího rodiče. Bez ohledu na skutečnost, že byl o více než patnáct let mladší než Trecchio. „Potřeboval jsem si ověřit pár faktů.“ „Právě proto vám dáváme sedm dní. Vy nepíšete jeden sloupek denně, coglione. Co jste ksakru celý týden dělal?“ Alexander si znovu potáhl ze své dohořívající cigarety a demonstrativně vyfoukl kouř Laterzovým směrem; ignoroval při tom nadužívanou italskou urážku. Už na svou adresu slyšel horší nadávky než mužská varlata. Pravda byla, že Alexander neměl ponětí, co celý týden dělal. Mluvil telefonicky s nějakým knězem? Kontroloval finance nějaké lokální farnosti? Procházel jako nějaký posedlý stopař facebookové záznamy nějakého nedůsledného mládežnického aktivisty? Možná to bylo jedno či druhé z toho. Možná to všechno. Bylo to jedno, a všechno to bylo tak nudné. „Měl jsem nějaké zdroje, které jsem si musel ověřit,“ zamumlal nakonec. Vzmohl se tak na pravděpodobně znějící odpověT. Byl v tom dobrý: byl to výsledek dlouhých let praxe. A možností, z nichž se dalo vybírat, byla spousta. „Uvědomte si, že občas je to nutné.“ „Blbost.“ Laterza se na něj zakabonil. Alexander už předem věděl, že mu Laterza toto vysvětlení nespolkne, ale věděl také, že ho tento přehnaně ambiciózní šéfredaktor nastříkaný přílišným množstvím kolínské nemůže odstřelit. Místní náboženské záležitosti nebyly částí novin, kvůli níž by se reportéři předháněli mezi sebou, aby urvali oněch několik komentářových řádků na stránce jedenáct, které k této náplni práce patřily. A Alexander měl dvě jednoznačné výhody: před několika lety mu vyšel jeden velký článek, jenž dokazoval, že Alexander není tak docela bezcenný, a kromě toho byl starým kamarádem majitele La Repubblica Niccolly Marreho. Jeho zaměstnání bylo zhruba stejně jisté, jak bylo v této branži možné. „Začínáte být líný,“ pokračoval Laterza. Ve tváři měl cosi jako postpubertální zášJ, a Alexander si kladl otázku – jako 20
to ostatně dělal v poslední době často – zda sedmadvacátníci mládnou nebo zda on sám začíná být těžkopádnější. Čtyřiačtyřicet nebylo tolik, ale vedle Laterzy si Alexander připadal jako vykopávka. „Nemáte žádné ambice a vaše práce působí unaveně,“ ucedil Laterza. „Ale přesto ji každý týden tisknete. Řím není Římem bez církve a římské noviny by nestály ani za zlámanou grešli bez několika sloupků zpráv o skandálech ve Vatikánu. Zvláště La Repubblica.“ To byl dobrý pocit. Trocha odseknutí tomu parchantíkovi, zvláště když dokázal udělat z člověka individuum, které se nevyzná na vlastním písečku. Už od roku 1976, kdy Eugenio Scalfari list založil, si La Repubblica udržovala pověst tvrdého kritika katolické církve. Nebyly to noviny, které by přestaly zveřejňovat zprávy o církvi, byJ by tyto zprávy vyznívaly sebeunaveněji. „Ten článek, na který jste nás nechal minulý týden čekat,“ odsekl mu Laterza. „Byl o dvou farnostech, které překročily rozpočet v nákladech na renovaci. Překročily rozpočet. Vy si myslíte, že tohle se dá prezentovat jako skandál ve Vatikánu? Vy si myslíte, že se naši čtenáři o takovéhle nesmysly sebemíň zajímají?“ Svá slova provázel rozmáchlými gesty a zvedal hlas k nacvičené intenzitě téměř připomínající křik. Bylo jasné, že chce, aby si jeho pokárání všiml i zbytek redakce, třebaže této výměně názorů zjevně věnovalo pozornost jen málo redaktorů. Alexander si vzdychl, zabořil se zpátky do židle a přitáhl si cigaretu. Bojoval by s daleko větším odhodláním, vzepjal by se k energické odpovědi a odvetě, kdyby v hloubi duše s výtkami toho mladíka nesouhlasil. Nikdo se o ty příběhy nezajímal, a nejméně on. Alexander si neprokličkoval cestu do těchto novin z horlivosti, ale protože zde ta možnost byla. Muž na prahu čtyřicítky, který se blíží střednímu věku, s dvěma diplomy z teologie a krátkou kariérou farního kněze nebyl po profesionální stránce tak úplně připraven na jedna21
dvacáté století. Když konečně odložil svůj kněžský kolárek a opustil život, na nějž se připravoval od dětství – rozčarovaný nesmiřitelným konfliktem mezi institucí, jež by měla být svatá, a muži, kteří ji řídili a tak často byli všechno, jen ne svatí – zjistil, že má před sebou jen omezený počet možností. Nebyl programátorem, který by odešel z Apple do Google. Byl knězem opouštějícím církev kvůli světu, jenž si byl s každým dalším rokem stále nejistější tím, co vlastně církev je, a stále přesvědčenější, že je zastaralá, ztrácí kontakt s realitou a že na ní nezáleží. Alexander však vždycky byl přesvědčivým komunikátorem. Pokud se nezaměří na žádnou z vysoce viditelných nebo soutěživých oblastí žurnalistiky – takových, o něž dvacetiletí usilovali a zkušení reportéři si je žárlivě střežili – poskytovaly mu noviny schůdnou možnost. K tomu připočtěme novinářsky sexy úhel bývalého klerika s mindrákem a on začne být přirozeně dostatečně vhodný pro rubriku Církevní život, jež byla především klípkařským sloupkem o všem, co se dalo vyšJárat z kalných hlubin současných duchovních záležitostí. A o tom to všechno bylo. Po tři roky zkoumal nižší hranice toho, o čem lze přesvědčit lidi, aby tomu věnovali pozornost. Ano, občas se vyskytly sexuální aféry a volba nového papeže, která se konala teprve před jedenácti měsíci, vždycky vyvolávala vzrušení a pozornost. Ale po zbylou dobu… po zbylou dobu bylo „mírně zajímavé“ vrcholem toho, k čemu mohl pouze doufat, že se došplhá. A po většinu doby byl dokonale ochoten sedět u úpatí hory a starat se o zbytek těchto věcí stejně málo jako průměrný čtenář novin. Vzhlédl od svého stolu. Skličující bylo, že tam jeho šéfredaktor dosud seděl. Alexander čekal na další příval nacvičených urážek, ale Laterzův zbrunátnělý obličej se zvolna vracel ke své normální barvě. Na chvíli vypadal jako dítě, jemuž rodiče nařídili, že má udělat něco hezkého pro chlapce od sousedů, třebaže on by ho nejraději uvázal ke stožáru a ukradl mu bicykl. 22
„Zadám vám úkol, Trecchio.“ Ta slova mu vyšla z úst, jako by Laterzu znechucovalo je vyslovit. Alexandera to ohromilo. Vedení listu ho obvykle ochotně nechávalo shánět si témata sám. „Jaký úkol?“ Laterza se zamračil. „Naproti v bazilice svatého Petra se něco dělo – něco s mrzákem, který se znovu postavil na nohy. Na internetu je kolem toho od skončení ranní mše docela rozruch. Určitě jste se o tom doslechl?“ „Rozruch na internetu se mnou moc necloumá,“ namítl Alexander. „Je to bašta idiotů a klípkařů.“ „No, tak tihle idioti a klípkaři už jsou v pohotovosti dvě hodiny, a jejich bombastická reklama se šíří.“ Laterza na něj soucitně pohlédl. „Někteří z nich mají spousty materiálu. Z toho dokážete určitě sepsat článek i vy.“
Vatikán – 9:31 „Zamkněte dveře. Udělejte to hned.“ Hlas státního sekretáře kardinála Donata Viteriho byl výrazný a zvučný. Svou funkci, nejvyšší ve vatikánském městském státě s výjimkou samotného papeže, zastával dvacet tři let, během pontifikátů tří různých papežů. Tento vysoký, rozložitý muž byl znám tím, že není ani přátelský, ani výmluvný: byl typem postaršího církevního administrátora, jehož každý, kdo znal Vatikán, považoval za člověka ze staré školy a zástupy věřících kdekoliv jinde se s ním setkávaly zřídka. Viteri byl člověkem, jehož spiritualita se skrývala uvnitř a nikdy neprobublávala na povrch v projevech zbožnosti či přehnané úcty; byl to prelát, který se cítil více doma za psacím stolem než u oltáře, jenž se modlil stejně věcným tónem, jakým řídil schůze nebo dohlížel na politické funkce. Jeho láska k církvi, říkával občas, se projevuje v dominantní, neúnavné praktičnosti při dohledu nad jejími záležitostmi. Nedával kázání, ale příkazy; a když promluvil, očekával, že bude uposlechnut. 23
„Které dveře?“ Velitel švýcarské gardy Christoph Raber stál vedle něj, dosud ve svém pestrém slavnostním úboru ze mše, která skončila teprve před několika minutami. Raber, jenž měl hodnost obersta, tedy plukovníka, jež byla nejvyšší hodností při Svaté stolici a kterou měl pouze jeden člověk, byl hřmotný důstojník, samý sval přes pevné kosti, který dokonce ani v hávu formálního roucha nemohl vypadat jinak než prudce impozantně. V hierarchickém světě Vatikánu zastávali pozici, v níž by mohli Raberovi vydávat příkazy, pouze papež a samotný kardinál Viteri. „Všechny,“ dokončil kardinál svůj příkaz. Pauza, dlouhá a trapná. Ale koneckonců, pomyslel si Raber, dnes dopoledne bylo všechno trapné. Nevysvětlitelné. Velitel se navzdory svým dlouholetým zkušenostem dosud zcela nevzpamatoval ze mše. „Všechny?“ Viteri zopakoval svůj příkaz a v hlase měl rozhodnost, která se nedala zpochybňovat. Svýma stárnoucíma očima spočinul přímo na Raberovi. V tomto okamžiku nebyly spolehlivými okny do poklidné duše, čímž byly proslulé. Kardinálovy hnědé oči byly ustarané, hluboké vrásky kolem jejich koutků se vyryly v příkopy, jako by závažnost jeho pokynu ovlivnila toho, kdo jej vydal, stejně jako jeho příjemce. Vlastní výraz plukovníka Rabera prozradil jeho překvapení pouze na zlomek vteřiny. Měl za sebou příliš mnoho let výcviku na to, aby mu dovolil setrvat na své tváři déle. Ale v nitru bylo velitelovo překvapení obrovské. Za celá desetiletí jeho služby nebyl takovýto příkaz vydán nikdy. „Celou baziliku?“ Katedrála svatého Petra byla obrovská budova. Postavena byla podle přemrštěných měřítek papeže, který nevyhnutelně povzbudil protestantskou reformaci snahou zaplatit za katedrálu prodejem odpustků masám, a rozprostírala se na ploše více než pěti akrů; měla přes 15 000 čtverečních metrů podlahových ploch a jednu z největších oltářních prostor na planetě, kde cesta od hlavních dveří ke kněžišti byla dlouhá 24
přes dvě stě metrů a vedla pod vznosnými, zlacenými stropy. A třebaže byly její jednotlivé části v různých dobách pro veřejnost a nižší příslušníky kněžského stavu uzavřeny, bylo neslýchané, že by byl uzavřen celý komplex. Bazilika svatého Petra byla srdcem křesJanstva, sídlem vlády Páně na zemi, a její dveře se neměly zavírat do skonání světa. „Ne,“ odpověděl kardinál Viteri, „baziliku ne.“ Navzdory maximální snaze o stoický postoj Raber ucítil, jak se rysy jeho tváře mění. Dokonce i legendární švýcarský klid měl své meze. Pokud kardinál a státní sekretář neměl na mysli katedrálu svatého Petra, mohl tím Viteri myslet pouze jedno: aby se jeho pokyn vztahoval k jediné věci. „Vaše Eminence, vy myslíte…“ Raberův hlas odezněl. „Všechny brány. Každou ulici. Každý vstup,“ potvrdil kardinál Viteri. Položil starou ruku na velitelovo rameno, jeho zlatý episkopální prsten v oranžovém světle v bazilice pableskoval. Viteriho stisk byl stejně pevný jako jeho upřený pohled. „VyveTte odtud zbytek lidí,“ dodal a pokynul k věřícím a turistům, kteří kostel dosud plnili, „pak uzavřete Vatikán.“
25
3
Policejní komisařství XVI Monteverde, Řím – 9:34 XVI. oddělení italské státní police v Monteverde je šedivá budova stojící uprostřed obytné čtvrti v městském obvodu poblíž centra města. Většina z těch, kdo kolem ní procházejí, neví, že se za touto nevýraznou fasádou skrývá jedno z nejaktivnějších policejních oddělení v Římě, jehož příslušníci spolupracují s četnictvem a celní správou tak, aby doplnila lokální infrastrukturu fantasticky složitého italského systému policejní kontroly. Uvnitř stanice, v kanceláři ještě fádnější než budova, v níž sídlila, ze sebe ispettore Gabriella Fierrová vypravila dlouhý, frustrovaný povzdech. Kovový stůl, u nějž seděla, byl továrenské výroby, a tvrdit, že výrobci dali přednost funkčnosti před formou, by bylo řečeno nesmírně mírně. Byl ošklivý, stejně jako nesouměrné kovové police při jedné stěně a dva hliníkové pořadače při druhé zdi: oba vypadaly, jako by byly omlácené a unavené už ode dne, kdy byly vyrobeny. Místnost neměla okna, a Gabriella se nikdy neobtěžovala vyzdobit si stěny plaketami nebo plakáty. Neměla pocit, že by to stálo za tu námahu. Za inspektorkou Fierrovou nechodil nikdo, na koho by mohla udělat dojem vyznamenáními. Do její kanceláře vstupovalo jen málo lidí. A ošklivá zůstávala ošklivou, i kdyby se zakryla plakátem. 26
Gabriella pohlédla na své miniaturní hodinky značky Bulova, jednu z mála luxusních věcí, jež si ve svém jinak poněkud fádním životě dopřávala. V žaludku jí zakručelo. Pro normální lidi by do oběda zbývalo jen několik hodin, ale ona věděla, že to jejím údělem nebude. Dnes ne. Pokud si vůbec udělá přestávku na oběd, bude to muset počkat o mnoho déle. Byla zavalena haldou papírů, před níž by se přihrbil i Atlas, a pokaždé, když se odvážila je začít procházet, její protivný šéf, zastupující komisař Enzo D’Antonio, jí k nim přidal další. Bude to dlouhý, hodně dlouhý den. Gabriella Fierrová pracovala u státní policie více než čtyři roky a každé z těchto let znamenalo souboj s jejím šéfem. Když konečně absolvovala a přestala mít status kadeta, D’Antonio ji držel v základní hodnosti agente mnohem déle, než by bylo normální. Gabriella si nějakou dobu říkala, zda snad bude od policie odcházet do důchodu ve stejné hodnosti, jakou měla při svém nástupu; ale D’Antonio ji nakonec povýšil, k čemuž ho donutilo to, že případ, který řešila před dvěma roky, proběhl celostátním tiskem. Dal jí ten případ jako cosi na odpis – byl to dar, jenž měl ponížit a zklamat. Dárky však někdy dárce překvapí. Ukázalo se, že tento případ vzbudil značnou pozornost: finanční skandály v církvi, zavražděný kardinál v USA. Její nadřízený nemohl zabránit tomu, aby si z celé záležitosti neodnesla několik prýmků, ale poskytl jí je nerad. Zdroj D’Atoniovy nevraživosti vůči ní zůstával pro Gabriellu tajemstvím, i když své představy o něm měla. Skutečnost, že byla žena, ho jednoznačně znechucovala předvídatelně misogynským způsobem. To samo o sobě patrně stačilo k vysvětlení jeho nepřátelství – žena, jež se odvažuje vkročit na území mužů. K tomu bylo nutno přičíst fakt, že Gabriella věděla, že je vcelku hezká, což celou situaci ještě zhoršovalo. Když už musela být žena, přinejmenším mohla udělat D’Antoniovi tu laskavost, že by byla jako žena stejně ošklivá, jako byl on nevzhledný jako muž. A pak zde byla skutečnost, že 27
byla vychována jako zbožná katolička, a jaksi se jí podařilo zůstat jí i v dospělosti. Člověk, který byl tak otevřeně nepřátelský vůči jakékoliv víře jako D’Antonio, jí rozhodně nehodlal její zbožnost přičítat k dobru. Možná hrály v jeho postoji roli všechny tyto faktory; možná v tom bylo něco zcela jiného. V celkovém úhrnu bylo jisté jedině to, že si zástupce komisaře policejní stanice XVI Monteverde ošklivil svou podřízenou inspektorku a nijak se nesnažil to skrývat. Vezměme si jenom fakt, že dnes byla zde, ve své kanceláři. Gabriella dostávala nedělní službu každý týden už poslední dva roky. Nebylo v tom nic náhodného. Návštěva nedělní mše – kdysi hýčkaná tradice – zůstala pouze vzpomínkou, kterou jí její šéf z její krátkodobé paměti vymazal. TeT se musela spokojit s bohoslužbami o pracovních dnech a nedělními přestávkami na oběd, při nichž mohla alespoň odejít a tiše rozjímat o samotě. Většinou o tom, že zardousí svého šéfa. I když občas se o modlitbu pokusila. Dnes, pokud se jí dostane té možnosti, bude muset zabrat a soustředit se na práci navíc. A to znamenalo ignorovat štěbetání, které se ozývalo z kuchyňky stanice hned za dveřmi její kanceláře a bylo hlasitější než obvykle. Poslední hodinu vládl na stanici ruch, který normálně tiché atmosféře dodával jakési vzrušení. „Ve Vatikánu se něco děje,“ dokázala Gabriella pouze zachytit přes tenké zdi – ale slyšela to několikrát a pokaždé to bylo proneseno s větším důrazem. Její osobní zájem o církevní záležitosti stačil k tomu, aby ji před několika minutami přiměl sednout si k internetu, prostě jen aby věděla, oč jde. A přesto – jako z udělání – se právě v okamžiku, kdy se jí prst vznášel nad spínačem elektřiny na jejím stole, objevil ve dveřích její představený. Samotný D’Antonio ve vší své umaštěné slávě, s hraničkou dokumentů pod paží. Tři nové spisy. Hoří to. „Ohlaste se mi do třiceti minut s aktualizací.“ Hoří to. 28
To snad má být vtip. Nic z toho, co D’Antonio předal inspektorce Fierrové, nikdy nehořelo – ani časově, ani jinak. Ale byl to pořád ještě její šéf. Gabriella odtáhla prst z počítače. Jeho monitor zůstal tmavý. Rozruch venku bude muset počkat.
Redakce listu La Repubblica – 9:40 Na první pohled ten článek působil jako zrada vůči Alexanderovi a on okamžitě pojal podezření, že toho jeho vydavatel využívá k tomu, aby ho potrestal. Z hlediska veřejného zájmu panovala na internetu větší aktivita kolem nedávné smrti Abigaille Zolové, vyrůstající mladistvé hvězdy, jejíž okruh fanoušků se uchyloval na internet, aby vyjádřil svůj zármutek. To byl druh materiálu, jaký se ocital na prvních stránkách v této zemi, byJ by byl sebenepodstatnější. Lidé od módy a celebrity se výtečně prodávali, i když byli mrtví. První zprávy o „rozruchu“ na internetu, které k nim pronikly a o nichž se Alexanderův šéfredaktor zmiňoval, zjevně nenaznačovaly nic víc než muže, který narušil nedělní mši slouženou papežem. Proboha, pospěšme s tím do tisku. Narušení normálního řádu ve Vatikánu by možná stálo za zmínku v novinách – onen zajímavě nezajímavý škvár, který přiměl lidi číst si články o narušení zásobovacích center coca-coly v Indii nebo o nedostatku elektřiny v továrnách na výrobu mýdla v Mexiku, navzdory skutečnosti, že tyto události neměly žádný myslitelný význam nebo dopad na jejich každodenní život. Ale na článek to nebylo. Kdyby ty klípky byly o tom, že onen muž vešel do kostela zcela nahý, vykřikoval protizápadní slogany nebo mluvil několika jazyky a pokud možno by nesl transparent s nápisem „Do hajzlu s kapitalistickým programem“, Alexander mohl mít šanci z toho něco udělat. Ale pak se mu na webu začaly při hledání objevovat nové 29
věty. Líčení náhlého mlčení mezi věřícími. Popis podivného chování švýcarské gardy. A když si Alexander přečetl slova „vyléčení“ a „papež“ ve stejné chvíli na mrňavém monitoru svého mobilu, věděl, že bude nutné bližší pátrání, i kdyby jen kvůli tomu, aby si uklidnil mysl v tom, že na článek to skutečně není. Zapojil překvapivě nový počítač na jinak naprosto zastaralém psacím stole. Starý hnědý telefon na jeho rohu si tak tak našel cestu z generace telefonů s kulatým ciferníkem, na popelníku byl vybledlý emailový portrét oslavující nástup Giulia Andreottiho do funkce premiéra v roce 1989 a nejnovější z knih navršených na okrajích změti novin vyšly několik desetiletí předtím, než začaly existovat e-knihy. Laptop Acer Aspire S7 byl naproti tomu nablýskaný a nový. Alexander měl mnohem raději jeho dinosaurského předchůdce se zeleným stínítkem a vyspělou elektronikou schopnou pouze dvou akcí: „textový procesor“ a „vypnout“. Takový byl dinosaurus podle jeho vkusu. Byl však donucen vstoupit do internetového věku a přejít na nový počítač, když kamery držené v ruce a videomobily přesunuly dodávání zpráv na dosah obecné veřejnosti. I on, stejně jako kterýkoliv jiný reportér na světě, potřeboval počítač, na který by se dalo dívat. Měl dokonce i „smartphone“, což bylo slovo tak směšné, že se ve slušné společnosti snad ani nedalo vyslovit nahlas. To však znamenalo, že bude nucen sledovat, co na internetu běží, což potřeboval udělat teT. Události v bazilice svatého Petra prosákly na internet prostřednictvím různých kamerových záběrů, z nichž se okamžitě stala videa na You Tube a Vimeu. Článek si přinejmenším zasloužil tolik času, kolik bylo třeba ke sledování incidentu. Zaklikl jeden z odkazů z vyhledávače. Hned nahoře jich bylo přinejmenším dvacet, což Alexanderovi poprvé umožnilo si oddechnout. AJ už se o incidentu, který zkoumal, dalo říci všechno možné, zjevně to upoutalo pozornost veřejnosti, a daleko víc, než by byl čekal. Což znamenalo, že šéfredaktor měl alespoň částečně pravdu. 30
Sakra. Video začalo a Alexander se pokusil spolknout svou rozmrzelost a záznam sledovat. Byla to čtvercová nahrávka s nízkým rozlišením nasnímaná telefonem s kamerou. Z jeho reproduktorů se ozývala změJ hluku – chór v pozadí, mše zjevně pokračovala. V okamžiku byl jinde. Byl tam: na svém místě, očištěný, stál před oltářem a byl znovu oním mladým knězem. Cítil vůni kadidla, viděl známé nástroje kněžského úřadu rozložené před sebou. Jeho strýček z matčiny strany, milovaný kardinál Rinaldo Trecchio, který mu umožnil najít si cestu do života církve, mu stál po boku a zářil pýchou. Všechno mu bylo povědomé. Známé. A v té chvíli měl opět pevnou víru. Ta vzpomínka jím otřásla. Všechno v Alexanderově životě bylo kdysi tak pevné, tak stabilní. Dokonce ještě i na střední škole jeho víra jako by rok za rokem rostla a s pomocí svého strýce vstoupil v létě po maturitě do semináře. Měl na každém kroku své cesty podporu rodiny, když byl vysvěcen na jáhna a pak na kněze. Tehdy jel se strýcem do Říma a pak zpátky do New Yorku, aby zde převzal svou první faru. Zahájil život ve svaté profesi. Život, u nějž hodlal setrvat až do své smrti. Jeho víra však nebyla tak neochvějná, jak se domníval. Během několika let začala ochabovat. Čím déle se Alexander nořil do církevního života jako kněz, tím více si začínal uvědomovat, jak hluboký boj sváděl se skutky mužů kolem sebe. Předtím vždycky věřil, že ti, kdo byli povoláni ke službě církvi, mají být baštami ctnosti, příklady zbožnosti a morálnosti. Když pak objevil, že v sobě mnohdy skrývají temná tajemství, někdy ve větší hloubce než ostatní lidé, s jeho vírou to zacloumalo. Ale v tomto okamžiku, když slyšel, jak se z mrňavých reproduktorů jeho počítače line hudba z katedrály svatého Petra, se to všechno vrátilo. Znovu tam byl. NepociJoval rozčarování; nebojoval se svým svědomím, Prostě dovolil, aby ho ta krása přemohla, aby ho inspirovala, aby ho naplnila… Ten okamžik pominul, stejně jako vždycky, a Alexander 31
se vrátil do skutečnosti. Vydatně potáhl z cigarety a tento nevítaný pocit setřásl. Tvrdívá se, že známé vzpomínky ztrácejí svou palčivost, že čas hojí rány, ale podle Alexanderových zkušeností to byly pouze banální lži. Staré vzpomínky zůstávaly stejně traumatizující jako kdykoliv předtím. Přinutil se obrátit pozornost zpátky k videoklipu. Kamera se přes hlavy věřících zaměřila doleva, ke střední lodi katedrály. Tam byla pozornost shromážděných, třebaže výhled zastiňoval nespočet těl, upřena na muže kráčejícího zvolna k přední části chrámu. Alexander nadzdvihl levé obočí: tím vždycky pohyboval rychleji než pravým. Byla to jeho obvyklá reakce, když ho něco překvapilo. Navzdory zrnitosti videa bylo na tom muži cosi… podmanivého. Alexander se naklonil k monitoru a sledoval, jak se scéna dál odvíjí. Nízké rozlišení záznamu mu náhle začalo připadat nesmírně frustrující a zatoužil, aby ho mohl vidět v jasnějších tónech. Praskavé zvuky ozývající se z miniaturních reproduktorů umlkly, protože v davu to začalo šumět. Muž kráčel dál a zdálo se, jako by ho provázel pouze andělský zpěv chóru. Švýcarská garda padla na kolena, sbor umlkl. A pak přišla scéna, kterou by si byl nepředstavoval. Alexander Trecchio, který byl vysvěcen před jedenácti lety ve stejné bazilice, kde měl tvář přitisknutou k chladné kamenné podlaze a jeho tělo leželo rozepjaté ve tvaru kříže, sledoval, jak muž přikročil k papeži za oltářem. Pohlédl mu do tváře a tiše promluvil; jeho slova Alexander neslyšel. Když se pak zmrzačený papež postavil zpříma, ucítil Alexander mrazení. V minulosti už Vatikán zažil spoustu vetřelců – mnozí muži tvrdili, že jsou andělé či proroci nebo že se dokonce vrátil Kristus. Žádný z nich však nikdy nevnikl na mši, a tím méně tak potichu, mírně. Nikdo nikdy nepřiměl švýcarskou gardu pokleknout. A nikdy, nikdy nikdo neuzdravil papeže, který stál před Božím trůnem. 32
4
Řím – 9:42 Na protějším konci města vlévalo slunce zlaté světlo oknem do kanceláře špatně placeného, stárnoucího profesora jménem Salvatore Tosi. Světlo pableskovalo po kožených hřbetech knih, na míru zhotovených rámech i obrazech a okolí muže, který měl žít ještě necelých deset minut. Obě postavy, které vešly před několika minutami do Tosiho kanceláře, neohlášené a takřka jistě nevítané, věděly, že smrt dnešního dopoledne měla být první z mnoha. Smrt si najde každého člověka – na tom se nedalo nic změnit. Muži jí prostě jenom pomáhali, když to bylo zapotřebí. Byla to nutná práce, svým vlastním způsobem posvátná, a oni ji vykonávali s oddaností. Úkol dnešního dopoledne je zastihl náhle – množství práce, na niž měli zakázky, bylo potenciálně rozsáhlé, i když neznali ani její plné obrysy ani její zamýšlené cíle. Ty znali zřídka – dostávali pouze údaje, jež potřebovali k vykonání práce. Jak byli informováni, byla to zákulisní práce, jež měla zajistit „příchod zázraku“. „Už jsme vám říkali,“ pronesla jedna z postav k chvějícímu se Salvatorovi, jenž byl teT pevně připoutaný ke své dřevěné 33
židli, „že vám vaše mlčení přinese pouze utrpení. Řekněte nám, co víte. O všem, co jste plánoval použít k odhalení mesiáše.“ Užití tohoto termínu bylo podivné, ale jim bylo řečeno, že zde jde o image. „Čím rychleji nám řeknete, co víte, tím méně vás to bude bolet.“ Salvatorova spoutaná zápěstí už krvácela. Podpaží tohoto hubeného muže středního věku už promáčel pot, zrak mu zamlžovaly slzy, zatímco jeho pozornost se přesouvala mezi oběma vetřelci. Jejich podivný klid ho měl popudit, a měl zamýšlený účinek. „Řekl jsem vám to už předtím, já nic nevím!“ vykřikl a z úst se mu v panické hrůze vyřinuly sliny, jak mu slova vytryskla z hrdla. „Nevím, proč jste přišli za mnou!“ „Lhaním se nikam nedostanete, Salvatore. To vám vynese jenom víc bolesti. Vysvobodit vás může jedině pravda.“ Salvatore zesinal. „Já nelžu! Neznám vašeho ‚mesiáše‘. Nevím, o čem mluvíte! Prosím!“ „Když nebudete spolupracovat, bude to muset být… obtížné,“ odpověděla druhá z postav. Lesk v mužových očích naznačoval, že ho to nezklamalo. „Řekněte mi, co chcete,“ zaprosil Salvatore. „Můžu vám pomoct. Možná vám můžu něco dát!“ Zoufale točil hlavou kolem sebe po kanceláři. Malá akademická místnůstka byla naplněna artefakty, které by zjevně vynesly slušnou sumu: byla to sbírka pozůstatků skrovně úspěšného profesionálního života. Jakási drobná, evidentně starožitná soška. Vyřezávané figurky. Několik příkladů originálních uměleckých děl. Oba vetřelci setrvávali ve svém stoickém klidu. Bylo jasné, že o Salvatorovy tretky nemají zájem. „Kdo jste?“ zeptal se Salvatore, jehož děs nyní dosáhl vrcholu. „Překvapilo by vás, kolik lidí nám dává tuhle otázku,“ odpověděl první vetřelec, „ale doopravdy na tom záleží? Mohli bychom být lidé, nebo démoni či andělé. Existuje nějaká odpověT, která by vás uklidnila?“ Koutky úst se mu lehce 34
zkroutily. Byl to úsměv? Usmívají se vůbec lidé jako tihle? „Můžu vás ujistit,“ dodal sarkasticky, „že nikoho jiného nikdy neuklidnila.“ V Salvatorově výraze byla panika, třebaže při mužových slovech se v něm zvedla zuřivost. Měl v sobě jakýsi náznak zbožnosti a tihle muži ho uráželi. Cítil, jak jeho hněv narůstá. „Andělé nepřicházejí s pouty a pohrůžkami a… noži.“ Snažil se nedívat se na ostří v pochvě nápadně zavěšené na mužově boku. „Bylo mi řečeno, že přicházejí v mnoha podobách.“ V odpovědi se neozývaly žádné emoce. „Ale já nejsem teolog.“ Muž se na chvíli zadíval do očí Salvatorovi a přenášel význam svých slov stísněným prostorem již tak naplněným vyděšeným potem. Pak pohled odvrátil, sáhl po noži a vytáhl ho z jeho kožené pochvy. „Ale líbí se mi ta představa. Andělé, Boží poslové,“ prohodil. „Působíte jako nábožensky založený člověk. Možná vám to pomyšlení pomůže.“ Náhle popošel o krok blíže k chvějícímu se Salvatorovi, čepel nože mu vystřelila k hrudi a on se k Salvatorovi naklonil a dýchal mu do obličeje zbroceného potem. „Protože přisámbůh, tihle poslové vás přimějí mluvit.“
35
5
Redakce listu La Repubblica – 10:40 ByA bych byl sebevyděšenější, stále ještě budu mít dostatek úcty k tomu, abych odhalil podvod. Dokonce i podvod v církvi. Ta myšlenka se pronikavě vynořila v mysli Alexandera Trecchia. K popsání ukončeného vztahu existovalo mnoho způsobů, ale žádný z těchto výrazů dokonale nevystihoval jeho přetrvávající vztah k církvi. Obvykle ho charakterizoval jako nefunkční: nedalo se říci, že by církev nenáviděl, ale nemiloval ji. Rozhodně už by sám sebe neoznačoval za věřícího, ale neoprostil se od přetrvávajících záchvěvů úcty. Úcty stačící přinejmenším k tomu, aby odhalil šarlatána. A šarlatán bylo přesně to, co, jak Alexander věděl, musel být muž v bazilice svatého Petra, navzdory tomu, co viděl na monitoru. Alexander si doplnil podivné okouzlení vyvolané jeho prvním zahlédnutím muže na videoklipu o pět dalších onlinových klipů, vyfoukl kouř z další cigarety a v rychlém sledu rozhodl o třech věcech. Za prvé nebylo na neznámém nic nadpřirozeného, navzdory internetové hysterii a stále hojnějším spekulacím. Byl to prostě, jednoduše a krátce člověk. Bez ohledu na všechny ostatní úvahy a navzdory tomu, jak pozemská mohla tato 36
skutečnost být, na videu bylo zřetelně vidět, že muž má na sobě džínsy s nášivkou na zadní kapse. Alexander pochyboval, že by firma Levi Strauss měla výrobní pobočku v nadpřirozenu. Za druhé byl zjevně charismatický, což by vysvětlovalo fascinovanou reakci shromážděných i duchovních – ba dokonce ono podivné okouzlení, které cítil Alexander, když sledoval záznam. Tím se muž stával v Trecchiových očích ještě odpudivější. Charisma bylo snadným nástrojem, jenž se dal použít vůči neprozřetelným, a člověk nikdy nemusel jít daleko, aby našel příklady charismatických lidí, kteří vedli ostatní k tomu, aby činili odporné věci. A za třetí to koneckonců na článek bylo. Alexander už nemohl předstírat opak ani to, že zájem o něj se samovolně rozplyne. Nejviditelnější muž mezi křesJanstvem byl zjevně „uzdraven“, a všem na očích. To bude mít odezvu na celém světě. Internet už se dal do pohybu, videa přeposílaná dál rozpoutala řetězovou reakci aktivity na sociálních sítích, jež vytěžovaly digitální generaci v celém Římě a šířily se mimo město. Klíčová slova na Twitteru #Neznámý ve Vatikánu a #Uzdravený papež obíhala na síti už přes hodinu. Na Facebooku už byly vytvořeny tři stránky, na nichž se hodnotilo, zda muž, jenž uzdravil papeže, byl šílený pobuda nebo návštěvník z nebes. Nijak nepřekvapovalo, že názory byly rozdělené zhruba na poloviny. Lidé chtěli se stejnou chutí uvěřit v nadpřirozeno jako zesměšňovat podprůměrné. Stav lidské mysli v její nejlepší podobě, která byla o to rozštěpenější a rozvratnější, když došlo na otázky víry. A právě pro tento prvek byl článek problematický. Alexander byl člověk, který dlouho zápolil s vlastní vírou, než ji nechal padnout. Jeho výchova byla až příliš katolická na to, aby považoval Boží existenci za něco jiného než fakt, a dokonce ani dnes by neriskoval a neodvážil se tvrdit, že v Boha nevěří vůbec. Měl příliš blízko ke svému strýci kardinálovi, který toleroval, že Alexander zbloudil, ale nikdy se nesmířil s „tímto druhem defétistických nesmyslů“. Alexan37
der však rozhodně nevěřil v církev. Byl příliš důvěrně spjat s duchovním životem na to, aby jím nebyl nijak poznamenán, a psychologické jizvy, jež to mělo za následek, byly dokladem toho, že jsou stejně trvalé jako jejich fyzická obměna. Zažil, jak nejhorší lidé tvrdili to nejlepší o Bohu, a to ho odhánělo dál a dál. Tím, co přetrvávalo, však přesto nebyla zášJ. Vystoupil z kněžského stavu, přestal se ztotožňovat s institucí, již miliony lidí nazývaly matkou, a jeho víra – aJ už byla čímkoliv – se rozplývala, dokud z ní nezbyla pouhá vzpomínka. Určité jemné nitky příchylnosti však zůstávaly. A muž, který se chopil kormidla v církvi od Alexanderova odchodu, působil jako slušný papež s dobrými úmysly. Škoda, že nebyl na Petrově stolci dříve. Samotný tento fakt však ho přivedl ke čtvrté zvláštní myšlence, při níž se Alexander cítil ještě více nesvůj než při ostatních třech: jak se tohle týkalo papeže? Alexander na vlastní oči viděl, jak se tento muž postavil zpříma – což bylo něco nemožného, jak věděl celý svět. Ale tohle byl papež, nešlo o žádný trik určený publiku nějakého podvodného zázračného léčitele. Katolíci v každém státě na zeměkouli věděli o jeho onemocnění v dětství, znali příběh jeho bojů s fyzickými omezeními, aby šplhal stále výše v církevním životě. Po desetiletí byl veřejnosti na očích. Vždy zmrzačený. Vždy fyzicky zlomený. Do háje, co se děje? AJ už to bylo cokoliv, zavánělo to podvodem. Alexander zažil příliš mnoho nemocných lidí, kteří zemřeli během jeho kněžských let, na to, aby věřil, že Bůh tyto trpící zázračně léčí. To, čeho byl svědkem a co byl ochoten nazývat zázraky, se vždy odehrávalo v nitru: přeměna smutku v pokoj, utišení srdcí rozervaných zármutkem. V Alexanderových zkušenostech byl Bůh zpravidla tichým hercem, nikoliv showmanem, který předváděl salonní triky, i kdyby jevištním pozadím byl Vatikán. Což v úhrnu znamenalo, že se něco děje. Alexander instinktivně věděl, že nemá jedinou šanci na to, aby se dostal 38
někam dál přes kurii. Církev nebyla známa tím, že by mluvila s tiskem, dokonce ani ve šJastných dnech. To znamenalo, že nemá žádné spojení s magisteriem, a to zase znamenalo, že soustředit se přímo na papeže ho nikam nedovede. Musel se vydat po stopách onoho neznámého a zjistit, co může na toho muže vyšJourat. Podivné bylo, že tento úkol v jeho nitru vybudil neuvěřitelnou horlivost. Téměř nevěděl, co si s ní počít. Ale poprvé, kam jeho paměJ sahala, Alexander nyní cítil, že je nadšen svým povoláním.
39