Ivan Binar Kam se poděl Jeníček? Ilustrovala Eva Sýkorová-Pekárková
KNIŽNÍ KLUB
5
Jenicek.kn.bl.indd 5
14.11.16 15:10
Text © Ivan Binar, 2016 Illustrations © Eva Sýkorová-Pekárková, 2016 ISBN 978-80-242-5580-4
6
Jenicek.kn.bl.indd 6
14.11.16 15:10
–1– V domě u řeky pod kaštany jírovci žili byli Jeníček a Marie. S nimi tam někdy pobývali také jejich rodiče – tatínek s maminkou, vědci a badatelé. Většinou však poletovali ve větru a v takových případech se o Jeníčka s Marií musela postarat Kateřina. Jenže Kateřina mívala občas cosi domluveného s jistým lesníkem Kozumplíkem, a tak děti občas zůstávaly samy,
7
Jenicek.kn.bl.indd 7
14.11.16 15:10
ale samy se vůbec nebály – vždyť co by se jim mohlo přihodit? – a nikdy to rodičům na Kateřinu neprozradily, protože jí slíbily, že to na ni neřeknou. Někdy přišel Kozumplík za Kateřinou, když byli rodiče ve větru, až k nim do kuchyně. Lesník by měl mít flintu přes rameno, jenže ve městě se flinty přes rameno nenosí; z bezpečnostních důvodů. Proto má své flinty doma v lesovně zamčené ve skříni. Občas ji odemkne, hodí si flintu přes rameno a pospíchá k lesu. Ve městě, když dorazí za Kateřinou, mívá na hlavě zelený klobouk se sojčím pírkem, aby se poznalo, že je lesník. Takový klobouk se smí nosit kdekoli. Kozumplík má černé vlasy, černé oči a nad očima srostlé obočí. Nad každým obočím má podivnou kulatou jizvu. Jako by mu tam kdysi cosi nepatřičného vyrostlo a chirurgové to museli uříznout. Nejspíš rohy, co jiného... Byly prázdniny a Jeníček s Marií čekali na Kateřinu. Nejdřív skákali na trampolíně, a když se dosytosti vyskákali, věnovali se knížkám ve stínu kaštanů. Marie četla Gulliverovy cesty a Jeníček si našel poučnou obrázkovou knihu o dinosaurech. Číst ještě neumí, ještě nechodí do školy, jenom si prohlížel dinosaury na obrázcích. Rodiče jim zase kamsi odlétli. „Co je to sympózium?“ zeptal se Jeníček Marie, ačkoli slovo sympózium nemá s dinosaury nic společného. Zato s rodiči toho má společného ažaž. Marie všechno ví, protože chodí do školy.
8
Jenicek.kn.bl.indd 8
14.11.16 15:10
„Sympózium je, když...“ řekla Marie velice pomalu a za slovem „když“ se zasekla. Přece jen, i když chodí do školy, všechno vědět nemůže. Všechno neví ani Kateřina, ani její lesník, dokonce ani tatínek s maminkou dohromady, i když jsou oba profesoři. Všechno neví nikdo. Protože všeho je tolik, že by se to do jedné ani do dvou hlav nevešlo. Ani do milionu hlav by se nevešlo všechno. Naštěstí všechno, aby se neztratilo, je zaznamenáno v knihách. V knihách lze najít cokoliv. Nejlíp se hledá ve slovnících a v encyklopediích – zas takové divné slovo –, protože tam je všechno srovnáno podle abecedy. Abecedu dokáže Marie odříkat, jako když bičem mrská. Slovo sympózium bude pod S, někde u konce abecedy, mezi Ř a Š. „Když co?“ nemohl se Jeníček dočkat odpovědi. Marie zaklapla Gulliverovy cesty a odběhla do pracovny rodičů pro encyklopedii, svazek XXIII. „Sympózium jsou dvě možnosti,“ řekla hlasem, jakým paní učitelka vysvětluje novou látku. Docela snadno se jí podařilo sympózium najít. „Buď je to mezinárodní porada vědců o určitém problému, nebo symposion, u starých Řeků pitka.“ „Pitka?“ podivil se Jeníček. „Opvavdu? To jako že naši rodiče pijou u stavých Řeků? Co když kořalku!“ „Nebo pivo by mohli.“ „Kolu...“
9
Jenicek.kn.bl.indd 9
14.11.16 15:10
„Taky víno někdy,“ navrhla Marie a posunula si brýle na nose, aby do encyklopedie lépe viděla. „To by se mohli opít. A co pak?“ polekal se Jeníček. „Neboj, oni se neopijou, protože sympózium není symposion, sympózium je mezinárodní porada vědců, zatímco pitka je symposion ve starém Řecku, a to je rozdíl, “ chlácholila Marie bratříčka. „Vždyť nejeli na symposion do starého Řecka, vždyť
10
Jenicek.kn.bl.indd 10
14.11.16 15:10
jeli na mezinárodní sympózium do Vídně, budou se tam radit o větrech.“ „Budou se ve Vídni vadit mezi návody,“ uzavřel Jeníček rozhovor o sympóziu. Jejich rodiče odjeli brzy zrána rychlíkem Gustav Mahler, protože jsou vědci a bádají o větrech: kde se berou, kam foukají a proč... Vítr je velká věda a na velkou vědu Jeníček ani Marie nestačí. Kateřina toho o větru taky moc neví a vůbec se o něj nikdy nezajímala. Až teprve když jí odfoukl z hlavy klobouk do řeky a měla po klobouku, protože jí odplaval po řece až do Severního ledového oceánu. – Zatracenej vítr, zaklela, a musela si koupit nový. Kdykoli maminka s tatínkem někam odjedou – třeba do Vídně na sympózium nebo do Francie zkoumat vítr Mistral, vstoupí Kateřina Jeníčkovi a Marii do života. Děti nemůžou zůstat samy; není zaručeno, že by něco nevyvedly. Mohly by otevřít vlkovi a ten by je slupl jako malinu; nebo by je jezinky odnesly do černého lesa, a co pak? Není vyloučeno, že by se mohly střihnout nůžkami, utopit v řece, vypadnout z okna, vyplavit koupelnu, způsobit požár... Nehlídané děti by mohly uloupit z ledničky kyblík zmrzliny a sníst ho naráz. To by bylo! Taky by si mohly nevyčistit zuby... Proto je tu Kateřina. Má na sobě džínsy, na nohou bílé tenisky
11
Jenicek.kn.bl.indd 11
14.11.16 15:10
a na hlavě nový klobouk ze sekáče: černou hučku s červenou stuhou. Už si dává pozor, aby jí ho vítr zase neodvál. „Ha,“ řekla Kateřina, když si odemkla branku, „tak jsem zase tady. Zahrajem si pexeso!“ „Jenomže já nehvaju pexeso,“ namítl Jeníček, „pvotože se pekelně nesoustředím, i když se soustředit chci, a vždycky pvohvaju.“ „Někdo prohrát musí,“ pravila moudře Marie. „Někdo musí..., ale pvoč pokaždé já? Jen si hvajte beze mě.“ Zatímco se obě dámy pekelně soustředily na pexeso, Jeníček se vydal na potulky zahradou a domem. Představoval si, že ho doprovází pes, chlupatý a usměvavý Tobík s ušima až na zem.
12
Jenicek.kn.bl.indd 12
14.11.16 15:10
13
Jenicek.kn.bl.indd 13
14.11.16 15:10
Zrovna takového Tobíka už tu měli, jenže Jeníček byl na něj alergický; kýchal a smrkal, ani doktor Mikula to nedokázal zastavit. Když se začal dusit, divže se neudusil. Musela ho odvézt sanitka do nemocnice. Teprve na jednotce intenzivní péče ho alergie zbavili. Když se vrátil domů, Tobík byl pryč – vzal si ho Kateřinin lesník Kozumplík do lesovny. V lese nikomu alergie nehrozí. Budou spolu chodit na lov divokých kanců. Rodiče přivezli Jeníčkovi z Řecka jako náhradu za Tobíka želvu Verunu. Od želvy sice alergie nehrozí, jenže s ní nebyla kloudná řeč. Neustále a nezadržitelně někam lezla, někam pryč, ani chutná strava ji nedokázala zadržet. Jednoho dne se pod rouškou noci podhrabala pod plotem a zmizela v nenávratnu. S největší pravděpodobností se vydala na cestu domů, do Řecka. „Tobíku, k noze!“ zavelel Jeníček a Tobík, ačkoli tu nebyl, přiběhl poslušně, celý zadýchaný, s vyplazeným jazykem, k Jeníčkovi. A Jeníček ho jako za odměnu jako pochválil. „Hodnej Tobík!“ Takto si hrál Jeníček na potulce zahradou i domem a byl docela spokojený. Od zvířete, které má jenom jako, žádnou nemoc nechytí. Pak někdo zazvonil u branky a Jeníček běžel otevřít, aby byl první, aby byl rychlejší než Marie, což se mu vždycky povedlo, protože Marie se do otevírání branky nehrnula, zvlášť když se pekelně soustředila na pexeso.
14
Jenicek.kn.bl.indd 14
14.11.16 15:10
„Kdo je?“ houkl Jeníček do domovního telefonu nejhlubším hlasem, jaký se mu podařil. Kdyby tam byl někdo s reklamou nebo s něčím na prodej nebo něco zjišťovat, kdyby stál u vrátek vlk a dobýval se dovnitř, Jeníček by mu neotevřel ani zanic. Protože otevírat vlkům a cizím osobám měl zakázáno. „Dobrý den,“ ozvalo se zpoza vrátek, „tady Kozumplík. Lesník Kozumplík. Rád bych se slečnou Kateřinou...“ „Dobvý den. Otevívám,“ řekl Jeníček vznešeně, protože Kozumplík není cizí, patří přece ke Kateřině a stará se v lesovně o Jeníčkova skutečného Tobíka. – Jenže co když je Kozumplík doopravdy čert? Dělá jako že nic, jako že je obyčejný lesník, a zatím... Nechat si uříznout rohy není žádný kumšt, a kdovíjak to má s ocasem? Z kalhot mu nic nevyčuhuje, to by přece muselo... „Jde se spát!“ rozhodla Kateřina rozhodně poté, co se přivítala s lesníkem. Ale proč by se mělo jít spát, když slunce ještě nezašlo? „A co večeře?“ namítla Marie. „Nejdřív je přece večeře, potom koupelna a teprve pak...“ „Vidíš, málem bych zapomněla,“ řekla Kateřina celá zmatená a tvář jí zčervenala. K večeři byl chleba se sýrovou pomazánkou a kedlubna modré barvy. Kdo chtěl, mohl si vzít ještě a k tomu ředkvičky. Kozumplík s nimi seděl u stolu a taky jedl chleba se sýrovou pomazánkou a kedlubnu. Ředkvičky si strkal do pusy jednu
15
Jenicek.kn.bl.indd 15
14.11.16 15:10
za druhou, ani si je neoloupal. Možná jsou pálivé ředkvičky oblíbenou čertí stravou? Jeníček z něj nemohl spustit oči. Upřeně se mu díval na ty dvě jizvy na čele a uvažoval: jestli je Kozumplík čert, co by mu, Jeníčkovi, mohl udělat? Mohl by ho strčit do pytle... Ale žádný pytel si nepřinesl. Mohl by ho odnést jen tak, bez pytle... Jenže kam? Do pekla? S čerty se nešprýmuje a tenhle Kozumplík se tváří velice přísně a přitom nepřestává pokukovat po Kateřině. Co když zrovna Kateřina je první na řadě? „Tak!“ řekla Kateřina po večeři. „A je to! Šupy dupy do hajan!“ Ani děti nezkontrolovala, jestli si pořádně vyčistily zuby, a už je hnala na kutě. Vynechala pravidelnou pohádku na dobrou noc a už se řítila do kuchyně za lesníkem Kozumplíkem.
16
Jenicek.kn.bl.indd 16
14.11.16 15:10