I Oslo (Tel Aviv)
Victoria
I Ví, že umře. Vidím jí to na očích, brzo je řada na mně, myslí si. Konec něčeho je začátkem něčeho jiného. Tahle myšlenka se mi vždycky líbila. Dokonce i smrt nás vede dál, ne do nebe, chraň bůh, ale možná na místo, co si tak docela nedokážeme představit. Hlavou spočívá na dvou polštářích. Kůže se jí lepí k lebce. Držím ji za ruku, je lepkavá a vyhublá, svírám ji opatrně. Nakloní hlavu na stranu a zadívá se mi do očí. Odevzdaně, ne vystrašeně. Ústa má pootevřená, rty bezbarvé. Vypadá úplně jako máma krátce před smrtí. Náhle se rozkašle a doširoka otevře oči, v jejím pohledu čtu zoufalství: Bjørne, něco ti musím říct! „Pššš,“ zašeptám. Nakloním se k ní a pohladím ji po tváři. Její rty zformují poselství beze slov, slova se nechtějí pustit jazyka. Jediné, co slyším, je syčení hadiček dýcha7
cího přístroje, které má zastrčené v nosních dírkách. Povzdechne, zhluboka a chrčivě. Přiložím ucho až těsně k rozpraskaným rtům. Slaboučký povzdech. Tak ráda by něco řekla, ale nemá sílu. „Můžeme to probrat později,“ řeknu tiše. Oči se jí zalesknou, oba víme, že žádné později už nebude. Poslouchej mě, žadoní její pohled, je to důležité! Jen stěží se jí podaří pohnout promodralou paží. K ruce má bílou páskou přilepenou kanylu. Ze sáčku s infuzí zavěšeného nad postelí odkapává koktejl uklidňujících a bolest tišících léků. Kapky naděje, které pouze oddalují nevyhnutelné. „Pššš,“ šeptám. Ponoří se do bezesné temnoty. Přístroje monitorují každý slábnoucí úder srdce. Trhne sebou, oční víčka se zachvějí, pomalu otevře oči. „… oše…“ zamumlá. Nechápu, co říká. Oše? Sehnu se blíž, „Co jsi říkala?“, snaží se něco vyslovit, je z toho ale jen zasténání, nadechne se: „… oše!“ Jmenuje se Victoria. Po mnoho let byla mojí nejbližší kolegyní a svého druhu přítelkyní. Píšu „svého druhu“, protože jsme se spolu nikdy nedostali na osobní rovinu a nedělali jsme takové ty věci, co přátelé dělají. Přesto mezi námi byla vždycky důvěrná vazba, založená na smíchu, něze a vřelosti. Vždycky jsem na Victorii pohlížel jako na dobrou přítelkyni a domnívám se, že ona pociSuje totéž. Je o hodně starší než já, profesorka středověké 8
archeologie a přední norská odbornice na staronorskou architekturu. Já sám jsem jen docent a stěží odborník na cokoliv jiného než svou zásobu komplexů a utkvělých představ. Po celé roky byla Victoria spojenkyně, moje spoluhráčka v pracovní rovině, s útěšnou náručí v případě potřeby. Víc než kdokoliv jiný na mě naléhala, abych si zažádal o profesuru, a stejně dlouho se mi dařilo její výzvy ignorovat. Profesor Bjørn Beltø. Směšné. Dveře se otevřou. Jakob, její syn, je otevírá zády. Právě Jakob mi zavolal, když ji hospitalizovali. TeU byl v kuchyňce pro dva papírové kelímky s kávou. Ruce se mu třesou tak, že ji rozlévá po podlaze. Podá mi jeden kelímek a druhý odloží na noční stolek. Jakob se ve volném čase věnuje bodybuildingu a vypadá jako urostlý kanadský medvěd zabiják. Jenže právě teU je z něj usmrkaný a přerostlý chlapeček, který brzo přijde o mámu. Měl bych říct něco chlácholivého, ale co? Oba víme, že umírá. Je to otázka hodin, dnů. „Mami?“ řekne Jakob. „Mami, slyšíš mě?“ Victoria sotva znatelně pohne hlavou. „Mami, jsme tady. Bjørn a já jsme u tebe. Táta přijde za chvíli.“ Ke konci věty se mu zlomí hlas. Victoria se pokouší posadit, ale nedokáže to. Něco zasténá. Podíváme se s Jakobem tázavě na sebe. „Co říkáš, mami?“ Její pohled se nesetká s Jakobovým, ale s mým. Snaží se ze všech sil vyslovit jedno slovo: „… oše…“ zasténá. Otočí se na syna, jako by chtěla říct ještě něco, ale síla už z ní vyprchala. 9
Jakob: „Mami?“ „Přijdeme na to,“ řeknu. Spíš abych Victorii uklidnil. Je zřejmé, že nám chce něco říct, něco důležitého, ale nedokáže to. Cévní mozková příhoda, prohlásil lékař, který tu byl před chvílí. Z tepny se uvolnila část tkáně, krevním řečištěm doputovala až do mozku, kde se v určitém místě zarazila. Snažím se představit si, na co myslí. Ví, že umře. Máme to v sobě všichni – čekání na smrt, smíření s ní, při vědomí, že srdce odbije naposled a že se brzy odevzdáme temnotě.
II Už jsem viděl umírat lidi. Jednou jsem při umírání doprovázel jednu svou kolegyni, držel jsem ji za ruku, když se jí zastavilo srdce. Coby student jsem do ní byl zamilovaný. Jmenovala se Grethe a byla to moje profesorka a kamarádka. Už je to patnáct let. Téhož roku někdy na sklonku léta odkryli francouzští, britští a američtí archeologové v Béziers ve Francii pod kamennou podlahou prastarého kostela Le Lieu, mezi lidmi známého pod jménem Kristovo spočinutí, kostru v sarkofágu. Já u toho nebyl. Měl jsem zrovna co dělat sám se sebou. Ale vím, co našli. V sarkofágu byla uložena kostra muže, který žil před dvěma tisíci lety. Zbytek si asi domyslíte. Zpráva byla naprosto ututlána. Nic jiného se ani nedalo čekat. 10
Domníval jsem se, že tím příběh končí. Ovšemže neskončil. Všechno se točí pořád dokola. Nic nekončí. Všechno svým způsobem pokračuje.
III O hodinu později dorazí Victoriin manžel. Ragnvald je muž, co životem spěchá, jako by měl permanentně zpoždění, což taky má, a proto – příliš pozdě – přikvapil i ke smrtelnému loži své manželky. Byl odvolán z jednání v Londýně. Vede lukrativní podnik vyrábějící ventily pro ropný průmysl. Ragnvald je rozhodný. Mužný. Prošedivělé vlasy. Ostře řezaný obličej, plný vrásek, ale zároveň přitažlivý. Exkluzivní hodinky značky Patek Philippe. Kabát od Armaniho. Stejně jako jeho syn je velký, silný a svalnatý. „Něco nového?“ ptá se udýchaně. Musel do schodů a dlouhou nemocniční chodbou běžet. „Ona…“ začne Jakob. Hlas se mu zlomí. Tváří tvář svému otci ze sebe nedokáže vypravit ani slovo. „Doktor slíbil, že se zastaví, jakmile dorazíte,“ řeknu. „Jé, vy jste tu taky?“ Tón je kousavý, jako by si teprve teU všimnul, že sedím vedle nemocničního lůžka. Posadí se na kraj postele a pohladí Victorii po tváři. Jeho obličej prodělá téměř neznatelnou proměnu. „Victorie?“ zašeptá jí do ucha. „To jsem já. Vic? Už jsem tady.“ Výraz mu změkne. V koutku úst mu zaškube. Přimhouří oči a pohled mu zjihne. Rty se 11
mu lehce chvějí. Takže uvnitř toho železobetonového kolosu existuje jemnější, něžnější bytost. Tu jistě Victoria miluje. Toho neviditelného Ragnvalda. Znovu ji pohladí po tváři. „Všechno bude v pořádku, Vic.“ Ta upřímnost působí nezvykle, jako by se za tvrdou a neohrabanou fasádou skrýval oddaný a něžný chlapeček. Iluze se rozplyne, jakmile vzhlédne a vyštěkne: „Copak tady nemají kafe?“ Jakob vyletí, jako vždy poslušně, a zamíří do kuchyně. Ragnvald se zvedne a postaví se k oknu; těžko říct, jestli obdivuje výhled nebo svůj vlastní odraz ve skle. Záda má široká jako skála. Victoria mi vyprávěla, že když Jakob poprvé přivedl domů svého homosexuálního přítele, Ragnvald demonstrativně opustil dům. Nepozdravil ho, nepodal mu ruku, věnoval mu sotva letmý pohled, odkráčel pryč a domů se vrátil teprve druhý den. Jakob se vrací se třemi papírovými kelímky sevřenými v dlaních. Ragnvald a já si každý vezmeme po jednom. Victoria zavzdychá. Prudce a jako jeden muž se k ní otočíme. Oči ale neotevře. Už je někde jinde.
12
Dopis
I Morten: „Tak mu to řekni!“ Jakob: „TeU ne!“ „Ale ano!“ „Ne!“ Jakob se tváří vyhýbavě, Morten by vraždil pohledem, kdyby mohl. Já: „O čem to mluvíte?“ Ticho. Trapné ticho. Já (opatrně): „Co bys mi měl říct, Jakobe?“ Jakob a Morten se na sebe dívají naštvaně. Oba se tváří nepřístupně. Morten: „Týká se to jeho mámy. A tebe.“ Jakob a Morten spolu žijí. Pronajímají si dvoupokojový byt v bloku domů nedaleko nemocnice a bílé vily Victorie a Ragnvalda. Byt je tak minimalistický, že to vypadá, jako by se chystali odstěhovat. 13
Stojíme venku, na miniaturním balkoně. Je pozdě večer. Jakob vytáhne cigarety, ještě pořád se mu třesou ruce, zapálí si. V nemocnici vzali lékaři Victorii na nová vyšetření – na magnetickou rezonanci a CT, nebo jak se to všechno jmenuje – a poslali Ragnvalda a Jakoba na noc domů. Ragnvald si vzal taxík. Já jsem se svezl s Jakobem na kole, chtěl, abych se seznámil s jeho přítelem. Morten je doktor. Malý, vyhublý. Pichlavé oči. To nezní moc pěkně. Raději bych to nazval upřeným pohledem. Moc se v něm nevyznám. Vrátil se teU domů z nejčernější Afriky, kde pracuje pro Lékaře bez hranic. Permanentně se usmívá – lehce povýšeným úsměvem, který naznačuje, že ví spoustu podivuhodných věcí, o nichž my ostatní nemáme ani potuchy a o které se on nemá ani v nejmenším v úmyslu s námi podělit. Jakob je architekt a Mortenův naprostý protiklad. Jakob má tělo stavebního dělníka, postavu rozměrů mrakodrapu, ale pohled štěněte, které prosí za prominutí, že vůbec je. Málokdo by hádal, že jsou pár. Ani jeden z nich nepůsobí jako homosexuál ani nevystupuje nijak zženštile. Naopak. Jakobovi se tu a tam přece jen nějaký náznak v hlase ozve, ale Mortenova maskulinita je až militantní. „Tak to řekni!“ naléhá Morten. Pořád si pamatuju, jak Victoria zaklepala na moji kancelář a vyprávěla mi, že Jakob přijel domů a oznámil jim, že je homosexuál a že má v plánu nastěhovat se s Mortenem do společné domácnosti. Ragnvald se rozběsnil. Zpětně pak Victorii udivovala spíše manželova přehnaná 14
reakce než synovo přiznání. Vůbec jsem Ragnvalda nepoznávala, svěřila se mi. Samotnou ji nejvíc překvapilo, že si ničeho nevšimla dřív. Mrzelo ji to snad jedině proto, že nikdy nezažije radost z vnoučat. Děti totiž Jakob ani Morten nechtěli. Morten vytáhne cigaretu z Jakobovy krabičky a připálí si ji od něj. Jakob se mu zadívá do očí. V pohledu má něco bezbranného, jako by beze slov žadonil, aby se jeho přítel smiloval. Morten: „Ona chce, abys to Bjørnovi dal.“ Já: „Co aby mi dal?“ Jakob je na pokraji něčeho. Psychického kolapsu. Záchvatu vzteku. Těžko říct. Já: „Jednu věc na tvojí matce a otci vážně nechápu.“ Jakob se na mě zadívá tázavě. „Jsou tak rozdílní,“ řeknu. „A přesto spolu vydrželi přes čtyřicet let.“ „Rozdílní?“ Morten obrátí oči v sloup. „Velmi kulantně řečeno.“ Jakob se smutně usměje. „Matka a otec? Člověk by čekal, že si matka vybere někoho méně upjatého, co? Mám dojem, že se jí na něm líbí všechno, čím je jiný. On je prostě tak, no ano, jiný! Ona je akademická pracovnice a vědkyně. Pátrající, žasnoucí. Otec je obchodník, cílevědomý kariérista, který svůj miliardový podnik vybudoval z ničeho.“ „Takže tohle jí imponuje?“ ptám se. „Ty to nechápeš? Morten tomu taky nikdy nerozuměl. Ale copak to není očividné? Říká se přece, že se protiklady přitahují. Oba jsou ambiciózní. A vždycky byli. Otec 15
se neoženil s profesorkou archeologie, tou se stala až později. Otec se oženil s hipísačkou. Máma totiž tehdy byla květinové dítě, které studovalo archeologii. Mám dojem, že to otci připadalo okouzlující. Byla tak úžasně jiná. Místo aby si našel hezkou a upravenou slečnu ze Strany pravice s perlovými náušnicemi a načesaným drdolem, zamiloval se do radikálky. Za všechna ta léta se od sebe možná vzdálili. Tak se to nějak říká, ne?“ Jakob je chodící slovník floskulí. „A přesto drží stále spolu,“ řeknu. Jakob přikývne. „Ano. Přesto.“ Morten: „Ten dopis.“ Jakob: „Já nevím…“ Morten: „Jakobe! Proboha!“ Jakob se na mě zadívá. „Něco ti musím říct.“ Jako ozvěna matčiných nevyřčených slov. „Matka, ona…“ Na okamžik mám strach, že se rozbrečí. Když se přede mnou někdo sesype, bývám bezradný. Naštěstí jenom hledá ta správná slova: „Před mnoha lety mi matka něco dala. – Obálku. Dopis.“ Odeženu komára a čekám na pokračování. Je krátké. „Pro tebe.“ Zhluboka potáhne z cigarety, kouř zadrží v plicích a pak ho vypustí nosem. Morten se šibalsky usmívá. Ví, že vyhrál, a svůj triumf si vychutnává. „Dopis? Pro mě?“ ptám se. „Proč mi ho nedala rovnou?“ „Asi věděla, že bys ho otevřel.“ Zná mě dobře. „Požádala mě, abych ti ho dal až po její smrti.“ 16
Vážně nevím, co bych měl říct. Až po smrti? To zní poněkud dramaticky. Victoria podle mě vždycky stála nohama pevně na zemi. Jaký smysl má čekat, až bude po smrti? „Zvláštní, co?“ prohlásí Morten a zadívá se mi do očí. Pohled je nepříjemně důvěrný. „Proč to odkládala, až bude po smrti?“ zeptám se. Jakob pokrčí rameny. Krátký, úsečný pohyb naznačí, že nejenom netuší, která bije, ale navíc i trošku žárlí na důvěru, kterou jeho matka ke mně chová. Špičkou boty posouvám nedopalek cigarety sem a tam. Mrknu na Jakoba. „Takže před mnoha lety ti Victoria dala obálku a požádala tě, abys mi ji po její smrti předal?“ Moje shrnutí zní váhavě. „Ano.“ „Dopis?“ „Zapečetěnou obálku. Nevím, co je uvnitř.“ Nedívá se mi do očí, cítí se stejně zmateně a nepatřičně jako já. „Samozřejmě jsme ji neotevřeli,“ řekne Morten. „Ale proč…“ začnu, ale větu nedokončím. „Samozřejmě že jsem se ptal,“ odpoví Jakob. „Nechtěla mi nic víc říct.“ Naposledy si potáhne, odhodí nedopalek na podlahu balkonu a zašlápne ho. „Jakobe!“ zamumlá Morten. „Mohla tu obálku dát otci. Nebo nějakému vašemu společnému kolegovi. Ale prostě ji dala mně.“ „Máš ji u sebe?“ ptám se. 17
„Jo.“ Pauza. „Můžu se na ni podívat?“ „Samozřejmě,“ řekne Morten. Jakob neodpoví. VždyS Victoria ještě žije. „Jakobe!“ naléhá Morten. „Řekla přece…“ „V té obálce je něco důležitého! To mluví samo za sebe.“ „Nevíme, jestli…“ „Panebože, vždyS říkám, že je v ní něco důležitého! Proč by po tobě jinak chtěla, abys ji střežil a předal Bjørnovi?“ „Požádala mě, abych mu ji předal, až bude po smrti,“ odpoví Jakob vyhýbavě. Taky na něj trošku zatlačím: „Nikdo nepředpokládá, že by mohl skončit napůl v kómatu.“ „Máma ještě není mrtvá…“ „Sám jsi viděl, jak byla zoufalá.“ „Je to její poslední vůle,“ řekne Morten. „Ale…“ „Bude to tvoje vina, pokud dopis obsahuje něco, co by se měl Bjørn a my ostatní dozvědět dřív, než tvoje máma zemře.“ „Jestliže zanechala dopis,“ prohlásím, „musí to být něco, co chce, abychom se dozvěděli.“ Proč mi přijde tak důležité zjistit, co obálka od Victorie obsahuje? Nevím proč. Prostě jen vím. Spolu s Mortenem nepřestávám naléhat. Jakob se proti své vůli začíná naléhání podvolovat. Moje argumenty jsou dobré, všechny se týkají Victorie, ne mě. Dokážu být nesnesitelně pře18
svědčivý. V Mortenovi mám důsledného spojence. Zlehka šSouchne do Jakoba. Ten opatrný dotyk korunuje náš společný nátlak. Jakob beze slova vstoupí do obýváku a pokračuje do ložnice. Nejdu za ním až úplně dovnitř, v cizích ložnicích se vždycky cítím nesvůj. Skrz pootevřené dveře zahlédnu, že se přehrabuje v zásuvce. Se zdvořilým úsměvem, kterým nemíním nic víc než jen vyplnit společné čekání, pohlédnu na Mortena. Pousměje se. Jakob vyjde z ložnice s obálkou, zastaví se a otáčí ji v rukou. Morten: „Dej mu ji!“ Jakob: „Určitě je to tak dobře.“ Váhavě mi dopis podá.
II Bydlím v desátém patře výškových budov v ulici Betzy Kjelsbergové na Grefsenu. Za oknem bliká Oslo jako hvězdná obloha posetá zářícími špendlíky. Když je jasno, dohlédnu až k soše Svobody. Za sebou mám lesy, pod sebou město, kolem sebe zdi, které mi poskytují bezpečí. Rozsvítím. A zapnu CD přehrávač. Vídeňští filharmonici pod taktovkou Lorina Maazela. Zasednu s obálkou ke kuchyňskému stolu, je to bílá, dvojitá a zapečetěná obálka. Bjørnovi Beltø. Je v ní něco těžkého a placatého. Mince, nebo možná klíč. Když ji otevírám, třesou se mi ruce. Měl jsem pravdu. Malý klíč. Je přilepený k papírové kartičce s ručně psaným vzkazem:
19
Oslo, listopad 2004 Nejdražší Bjørne, pravděpodobně už to víš. Pokud ne, dozvíš se to co nevidět. Pak pochopíš, k čemu je klíč. Pokud má té záhadě někdo přijít na kloub, pak to budeš ty. Pro mě už je pozdě. Všechno má své důvody a já tě jimi nebudu zatěžovat. Já už jsem si vytrpěla dost. Drahý Bjørne, tolik si tě vážím. Chci, abys věděl, že jsi měl v mém srdci vždycky místo. Žij blaze, drahý příteli. Srdečně tvoje přítelkyně a kolegyně Victoria PS: Pamatuješ si naše rozhovory o profesuře? Doufám, že až tohle budeš číst, už z tebe profesor bude! Tón je přesně takový, jaký si pamatuju, hravý a škádlivý. Neobjasnila mi tím ale naprosto nic. Naopak. Pravděpodobně už to vím? Co mám vědět? Důvody? Jaké důvody? A pak ta profesura, jasně že to musela zase vytáhnout. Victoria musí mít vždycky poslední slovo. Dokonce i ve smrti. Teprve teU se dostaví pláč. Doma, za zavřenými dveřmi, můžu truchlit. Slzy a nudle tečou, popotahuju a vzlykám. Venku mezi lidmi moc pocity projevovat neumím, určitě působím chladně a věcně. Ale teU, u sebe doma, jsem sám sebou. Vidím před sebou Victorii – rozesmátou, 20
usměvavou, přemýšlivou –, přesně jaká byla. A brzy bude po všem. To je k neunesení.
III Jakob volá, zrovna když si v koupelně čistím zuby. Záchvat paniky: Victoria je mrtvá! Brzy mi ale dojde, že je jenom zvědavý. „Klíč,“ řeknu. „K čemu?“ „O tom tam nic není.“ „Jenom klíč?“ „A krátký dopis.“ „Co píše?“ „Odkazuje k něčemu, co někdy v budoucnu dostanu.“ „A co to je?“ „Doufám, že víc informací. A vysvětlení, co mám dělat s klíčem.“ „To mi k mámě vůbec nesedí.“ Slyším na něm, že by chtěl vědět víc. No jistě, že by chtěl vědět víc. Je ale příliš slušný na to, aby se vyptával. Prohlížím se v zrcadle, jsem neoholený a příšerně bledý. Zubní pasta v koutcích úst. Ty teda vypadáš, chlape! rýpne si zrcadlo. Řeknu: „Píše, že jestli má někdo záhadu rozlousknout, tak to budu já.“ „To má jistě pravdu. – Jakou záhadu?“ „O tom nic nepíše.“ „Divné.“ 21
„Píše, že pro ni už je pozdě. A že všechno má své důvody.“ „Tušíš, kam tím míří?“ Nevím, co bych měl odpovědět. Už ti někdo řekl, že jsi příšerně bledý? šklebí se zrcadlo. „Píše, že už si vytrpěla dost a že mě tím nechce zatěžovat.“ „Co tím myslí?“ „Nejspíš ty důvody.“ „A tobě to nic neříká?“ „Naprosto nic. Je mi líto. A tobě taky ne, pokud to dobře chápu.“ Na pár vteřin se rozhostí ticho. Pak se mě zeptá, jestli přijdu zítra do nemocnice. To mu slíbím. Popřeje mi dobrou noc a zavěsí dřív, než stihnu odpovědět.
IV … oše… Ležím v posteli a dumám nad tím slovem. Oše… Koše… Provoz z ulice dole ke mně doléhá jako pravidelné vzdálené hučení. Galoše… Brože… Usnu bez odpovědi.
22
Tajemství
I Klíč, ale bez zámku. Dopis beze smyslu. Nevím, odkud tu záhadu začít rozmotávat, ani co vlastně hledám. Můj život v kostce. Když otevřu dveře nemocničního pokoje, sedí Jakob na kraji postele a drží Victorii za ruku. Jakob pláče. Nejdřív mě napadne, že umřela. Pak si ale všimnu, že pohnula rukou. Jakob si otře slzy, hlasitě se několikrát vysmrká a rozpačitě se usměje. Venku na ulici startuje náklaUák. Přitáhnu si k její posteli židli, gumová koncovka na jedné noze hlasitě skřípe o linoleum. Victoria sebou trhne, vezmu ji za ruku, která je ke mně blíž, a pohladím ji. V tichu posloucháme pravidelné pípání přístrojů. Čas běží. Pomalu. Sedíme každý z jedné strany postele, Victoria mezi námi, hubená jako ptáče. Zamžiká očima, za23
chroptí a natočí hlavu mým směrem. Na okamžik se naše pohledy setkají a mně se zdá, že ji v tom pohledu někde daleko, předaleko zahlédnu. Hned však zase zmizí. „… oše…“ zasténá. Zajímalo by mě, kde je Ragnvald, ale nechci se ptát. Vstoupí lékař. Má rozcuchané vlasy a vypadá, jako by právě dorazil z dostaveníčka se sestřičkou. Před Victorií nám vyloží poslední výsledky testů (ne moc dobré), závěry měření (ne moc dobré) a vyhlídky do budoucnosti (ne moc dobré), jako by tu ani nebyla a neslyšela to. Lékař odejde. Hodiny utíkají. Kde je Ragnvald? Sedíme s Jakobem každý z jedné strany postele a doufáme, že Victoria přijde trochu k sobě. Aspoň na okamžik. Zhluboka dýchá nosem. Každý nádech zní jako poslední. Na střídačku se jdeme s Jakobem najíst dolů do kantýny. Kolem čtvrté dorazí Ragnvald. Já se omluvím a jdu. Jakob tam zůstane s otcem.
II V posledních letech jsme si s Victorií navzájem vyměnili klíče od kanceláří. Zejména z praktických důvodů. Nacházíte se na semináři kdekoliv na zeměkouli a najednou potřebujete název studie, která vám leží ve štůsku na stole. Nebo pracujete doma a zapomněli jste jméno z navštívenky, kterou máte v šuplíku. Navzájem jsme si tímto způsobem několikrát vypomohli. Victoriina kancelář je nesouměřitelně uklizenější a lépe zorganizovaná než moje. Knihy v policích jsou řazeny 24
tematicky a abecedně. Šanony jsou uspořádány chronologicky. Co jako první upoutá moji pozornost, je fakt, že pro rok 1978 existují dvě složky. Jedna je jako všechny ostatní, jen označená letopočtem. Druhá je nadepsána ISRAEL 1978. Israel? Vezmu ji do ruky. Na zem vypadne cestovní pas. Vybledlý a celý flekatý. Rychle ho prolistuju. Jediné, co je na něm nějak zajímavé, jsou vstupní razítka do Izraele z let 1977 a 1978. Ve složce je pár sešitých archů z poznámkového bloku, kam si Victoria zapisovala klíčová slova z archeologických vykopávek. Je tam pět dopisů od archeologa z Jeruzaléma, který se podepisoval pouze M~ a jenž několikrát odkazoval k nějakým budoucím vykopávkám, na které se těšil. Na tenkém modrém listu papíru s logem ve tvaru Merkurovy hole je hebrejsky rukou napsáno cosi, co vypadá jako účet. . Anglicky psaný doklad z Univerzity v Oslu potvrzuje, že Victoria je na plný úvazek zaměstnaná jako archeoložka. Najdu tam i pár fotek. Victoria zamlada spolu se skupinkou mužů a žen, určitě archeologů, na vykopávkách v terénu. Okamžik zmražený v čase. Část místního názvu je odstraněna pomocí lepicí pásky, kterou někdo odtrhl spolu s vrchní vrstvou papíru. První písmeno je K a poslední M. To je všechno. Victoria se musela zúčastnit vykopávek v K– – –M v Izraeli v roce 1978 spolu s archeologem M~. Víc informací z toho nevytěžím. Ale aspoň je to něco, od čeho se můžu odpíchnout. Jdu k sobě do kanceláře a hledám na internetu izraelské archeologické lokality začínající na K a končící na M. Kirjat Jam? Kfar Darom? Kissufim? Kramim? Kfar Blum? Kafarnaum? Kfar Menachem? Kirjat Anavim? 25
Pokud má té záhadě někdo přijít na kloub, pak to budeš ty. Pro mě už je pozdě. Všechno má své důvody. Z kanceláře zavolám Jakobovi, jestli by se se mnou neměl čas sejít u svého otce. „O co jde?“ Jeho tón je překvapivě drsný. „O tvoji matku.“ „Ano?“ „A tamto, však víš.“ „Vážně?“ „Je to problém?“ Ticho. „Jakobe?“ „Ale nic. Vlastně… Jen to nechápu. Kontaktoval mě –“ „Kontaktoval?“ „Nějaký člověk, který mi chce říct něco důležitého o matce.“ „A co?“ „Něco z minulosti.“ „Netušíš co?“ „Ne.“ „Kdo to byl?“ „Víc už nemůžu říct.“ „Proč ne?“ „Trval na tom.“ Na jazyk se mi dere ještě jedno dotěrné kdo. Ale ovládnu se. Přinejmenším vím, že jde o muže. „Víš co, kašli na to,“ prohlásí Jakob. „Pokud to bude něco důležitého, povím ti to potom, až se s ním potkám. A co to chceš ty?“ 26
Opět lehká rezignace nad tím, kdo všechno mu otravuje život. „Narazil jsem na nějaké dokumenty a fotky. Tvojí matky.“ „Čeho se to týká?“ „Její práce. Napadlo mě, že by vás to s otcem mohlo zajímat.“ Jakob mi dá adresu svých rodičů a slíbí, že dá otci vědět, že přijdeme.
III Štěrk křupe pod mými kroky. Pomalu přecházím z tiché boční ulice vonící střemchou a kouřem ze zahradních grilů k vydlážděnému schodišti. Zazvoním. Zvonek zní jako zvonkohra na chrámu Matky Boží v Paříži. V sousední zahradě štěká malý pes, který je přesvědčený, že je postrachem okolí. Po chvíli otevře dveře Ragnvald. Přísný pohled. Ani náznak úsměvu, žádná podaná ruka, jen ledově chladný pohled. „Jakob nedorazil,“ řekne odmítavě. Přemýšlím, jestli mě nechá čekat venku, dokud se Jakob neukáže. Sousedovic pes ňafá v křoví. Než stihnu něco říct, zeptá se mě: „Co jste našel?“ „Nějaké Victoriiny dokumenty.“ „Ano?“ „Ze starých časů.“ „Vy jste našel nějaké Victoriiny staré dokumenty?“ Tázavý důraz klade na poslední tři slova. 27
Teprve teU mi dojde, že mu Jakob neřekl o obálce s klíčem a vzkazem. Proto také nechápe, proč tady vlastně jsem. „Ano, narazil jsem na nějaké dokumenty a fotky po Victorii. Napadlo mě, že byste se na ně chtěli podívat.“ Než stihnu pokračovat, prodělá Ragnvaldův obličej změnu. „O co vám ve skutečnosti jde, Beltø?“ „Já –“ „Proč se hrabete ve Victoriině minulosti?“ Nevím přesně, co bych mu měl odpovědět. Z loajality k Jakobovi a možná i k Victorii bych mu jen nerad vykládal o pozdravech z minulosti. Ne dřív, než zjistím víc. „Neměl jsem v úmyslu se nikde hrabat,“ odpovím mírně. „ale procházel jsem v práci nějaké dokumenty a na něco jsem narazil.“ Není to lež, ale pravdu tím zamlžím. „Co máte co dělat ve Victoriiných papírech?“ Ozve se ve mně špatné svědomí. Má úplnou pravdu. Victoria není mrtvá. Přesto se nedám. „Než onemocněla, dala mi krabici dokumentů k archivaci,“ lžu. „Složka se soukromými dokumenty se do toho musela omylem připlést.“ Jeho pohled přetéká nedůvěrou. Ale nic neříká. Aspoň nemusím vymýšlet nové lži. „Můžu –“ Krátkým pokývnutím dám najevo, že bych rád dovnitř. Naprosto neochotně mi otevře dveře. V chodbě skopnu z nohou boty. Procházíme širokou halou se zavřenými dveřmi a širokým točitým schodištěm, které vede do 28
patra. Obývací pokoj je tmavý a přeplněný nábytkem. Tmavě vínové sametové tapety, zlatě provedené lišty, perské koberce, rokoková sedací souprava, lustr. Těžko se mi věří, že by Victoria měla v zařizování tohoto pokoje byS jen malíček. „Složka se soukromými dokumenty?“ zeptá se. Posadím se. Z Victoriina vztahu s tímto mužem nejsem vůbec moudrý. Je úplně jiný než ona. Se zájmy jako lov vysoké zvěře, rybaření, amatérská střelba, svobodné zednářství, koňské dostihy a hazard. Ragnvald je ten typ, co se zdobí nažehleným kapesníčkem v klopě. Přitahovalo ji k němu právě to, že jsou tak odlišní, jak se domnívá Jakob? Na začátku sedmdesátých let – když se dali dohromady – byla Victoria radikálka a Ragnvald přívrženec Libertas z okruhu Anderse Langea. To mi vyprávěla s bezradným smíchem. Navzdory všem těmto protikladům v něm musela vidět něco, vůči čemu já jsem rezistentní. Mezi nohami stolu vykoukne hnědá kočka. Vypadá jako bobr. Victoria mi o ní vyprávěla. Pokud se nepletu, jmenuje se Fax. Ke kočkám mám napjatý vztah. Nesnášejí mě. Zaslechnu, že se otevřely vchodové dveře. Vzápětí se zabouchnou tak silně, až se rozdrnčí porcelán. „Omlouvám se!“ zavolá Jakob. „Průvan!“ „Jdeš pozdě,“ řekne otec. Jakob vstoupí do obývacího pokoje a sundává si přitom cyklistickou přilbu. „Morten nepřijde?“ zeptám se. „Odjel do hor. Na lov.“ Ragnvald si něco zadrmolí pod vousy. Mám dojem, že 29
to je ještě že tak, ale nejsem si jistý. Pokračujeme dál do jídelny a zasedneme k velkému stolu. Otevřu složku a vytáhnu nejprve pas. „Máma poslala Bjørnovi dopis,“ vysvětluje Jakob. „Spíš vzkaz než dopis,“ doplňuju. „A klíč.“ „Klíč?“ diví se Ragnvald. „Od čeho?“ „To je právě to, co se snažím zjistit.“ Ragnvald si nás oba měří vyčítavým pohledem, jako bychom se mu měli z něčeho zpovídat. „Z Victoriiných dokumentů vyplývá, že v letech 1977 a 1978 několikrát cestovala do Izraele,“ řeknu. „A co má být? Účastnila se vykopávek.“ Hlas má mrzutý a chladný. „Není to náhodou to, co vy archeologové děláte?“ „Víte, co tam dole našli? Nebo co hledali?“ Zavrtí hlavou. „Během podzimu 77 a jara 78 tam byla tak třikrát čtyřikrát. Naposled tam jela v půlce července a strávila tam několik měsíců.“ „Víte kde?“ „Na biblické půdě, co si pamatuju.“ „Biblické půdě?“ „Tak tomu říkala.“ „Nepamatujete si, kde v Izraeli vykopávky probíhaly?“ „Určitě mi to říkala. Letěla do Tel Avivu, odtud to bylo ještě dvě tři hodiny jízdy.“ „Nikdy se ale nezmínila o tom, co hledají?“ „Nějakou hrobku, co jsem pochopil.“ „Čí hrobku?“ „To nikdy neřekla.“ „A vy jste se nikdy neptal?“ 30
„Victoriina práce mě v podstatě nikdy moc nezajímala.“ „Pamatujete si, kdy se vrátila?“ „Na sklonku léta. Mnohem dřív, než plánovala. Někdy uprostřed září. Celý projekt šel do háje. Victoria byla hodně zklamaná. To si pamatuju moc dobře. Hodně zklamaná.“ „Nevíte, co se stalo?“ „Ne.“ „Proč přijela domů?“ „Izraelské úřady se do toho vložily. Práce byly zastaveny.“ Procházím scvaknuté archy z poznámkového bloku, ale nenapadá mě nic, na co bych se měl zeptat. Vyndám těch pět dopisů od M~. „Nepamatujete se na nějakého jeruzalémského archeologa, se kterým spolupracovala? Jméno začíná na M. Naráží na vykopávky, které…“ „Vy si myslíte, že si pamatuju jména lidí, se kterými Victoria spolupracovala v sedmdesátých letech?“ „Ne, jistěže ne.“ „A jaký to má vůbec význam?“ Pohledem hledám záchytný bod u Jakoba, ale odtud mi žádná pomoc nepřijde. Zamávám modrým archem s hebrejským textem a Merkurovou holí a ukážu jim fotky Victorie a kolegů. Nepoznávají třeba nějaké tváře? Ragnvald a Jakob si fotky prohlédnou. Ani jeden z nich nikoho nepoznává. „Možná najdeme něco v jejím šuplíku,“ navrhne Jakob a ukáže hlavou směrem k hale a schodišti. 31
Ragnvald znovu nasadí otrávený výraz. Zahledím se tázavě na Jakoba. V jejím šuplíku? „Matka má komodu,“ vysvětluje. „V podkroví. Tam si schovávala leccos z dřívějška.“
IV Šikmé sluneční paprsky. Je tu horko a dusno. Voní to tu něčím, co připomíná koření. Podkroví je překvapivě uklizené, papírové krabice, kufry, věšáky s oblečením zabaleným do průhledných plastových obalů, skříně a komody. Celá sekce polic s Ragnvaldovými poháry z období v osloském střeleckém klubu. Staré rybářské pruty a lovecké trofeje. Žádné staré dětské kočárky, kolovrátky, vysoká zrcadla ani umělohmotné figuríny, co vás vyděsí k smrti. Zlaté letní světlo září skrz vikýř. Jakob otevře okno v mansardě, aby dovnitř mohl čerstvý vzduch, a ukáže mi mahagonovou komodu. Vytáhne jednu zásuvku, která přetéká papíry, dopisy, dokumenty a fotoalby. „Pokud je to, co mi chtěla říct, tak tajné, sotva by to schovala do šuplíku na půdě,“ prohlásím napůl tázavě. „Ale třeba nějaký náznak? Máma nikdy nedokázala nic vyhodit. Otec je úplně jiný, naprosto nesentimentální. Pochybuju, že si nechal jediný z obrázků, co jsem mu nakreslil na základce. Máma si schovala všechny.“ Vyndáme papíry a fotky z první zásuvky. Stohy prastarých vánočních pohlednic. Přednášky z výročních schůzí dobročinného spolku. Obrázky. Stará vybledlá fotografie Jakoba na sáňkách a na skokanském můstku. Pozvánka 32
na očkování. Kartonový kalendář z roku 1983 s narozeninami, schůzkami a dovolenými zapsanými drobounkým písmem propiskou. Zapomenuté okamžiky. V těžkém horku půdy procházíme minulost Victorie a její rodiny. Když se vrátíme z půdy, sedí Ragnvald za jídelním stolem s Victoriinými papíry rozloženými před sebou. Stále je úsečný. Nechápu, z čeho jeho nevrlost a rozčílení pramení. Okopíroval si všechno, co jsem přinesl. Ani se mě nezeptal, jestli mi to nevadí. A měl se vůbec ptát? Nic mi do toho vlastně není. Technicky vzato patří všechny papíry jeho ženě, takže má na ně větší právo než já. I když jsem je našel já. „Pár jsem jich odfaxoval svému izraelskému příteli,“ řekne, „doufám, že na něco přijde.“ Zeptá se mě, jestli si může fotky půjčit, chtěl by si je nechat okopírovat ve fotolabu.
V Když kolem deváté hodiny odcházím, zanechávám Ragnvalda a Jakoba nad Victoriinými starými dokumenty o samotě. Večer je světlý, cítím vůni grilování a květin, někde výskají děti. Sousedovic čoklík ňafá. Jakobovo kolo je opřené o křoví. Vyjdu na ulici, zazvoní mi mobil. Na protější straně ulice stojí nastartovaný černý mercedes. Má kouřová skla, takže nevidím dovnitř, ale všimnu si, že má modrožlutou diplomatickou poznávací značku. To je ale čtvrS! Vytáhnu mobil a mrknu na displej. Neznámé číslo. 33
„Beltø…“ ohlásím se. „Bjørn Beltø?“ Ochraptělý hlas starého muže. „Dobrý večer. Jmenuji se Joachim Wangberg. Spolupracuji s Ústavem pro archeologii a sociální antropologii v Tromsø. Ano. Četl jsem všechno, co jste napsal. S velkým zájmem.“ Z chvály bývám rozpačitý. Ne že bych ji nedoceňoval, jen nikdy nevím, jak zareagovat. „Slyšel jsem, že Victoria měla mrtvici,“ pokračuje. „To je příšerné! Jak jí je?“ Odpovím, že doufáme v obrat k lepšímu. Což je prozatím naprostá pravda, ale jinak je to celkem nicneříkající. „Terje Storberget mi dal na vás číslo.“ Terje je náš společný kolega. „Jakmile jsem se dozvěděl, co se stalo, hned jsem mu volal. Oba jsme si byli s Victorií na konci sedmdesátých let hodně blízcí.“ „Čemu se vlastně v té době věnovala?“ ptám se. „Nevzpomínáte si, proč byla v roce 1978 v Izraeli?“ „Hm, čemu se věnovala? Dobrá otázka! Byla tam několikrát. Muselo to být v letech 1977 a 1978. Měli jsme společnou kancelář, to bylo ještě předtím, než jsem nastoupil do Národního památkového ústavu.“ „Nevíte něco o těch vykopávkách?“ „Zvláštní, že se ptáte. Nadělala s tím tolik tajností, až mě to otravovalo. Vykládaly se různé věci, to určitě víte. Že byla agentkou Organizace pro osvobození Palestiny a…“ „Agentka? Victoria?“ „Naprostý blábol! Zeptejte se Terjeho, řekne vám totéž. Naprostý blábol! Obhajoval jsem ji, jak jen to šlo. Ale byl 34
jsem poněkud rozčarovaný. To musím přiznat. Nikdy nevyložila karty na stůl.“ „Takže vám nikdy neřekla, co tam hledali nebo co našli?“ „Šlo o archeologické vykopávky. Chápal jsem to tak, že na biblické půdě hledali něco s historickým významem. Ale co, to nechtěla nikdy prozradit. Jako by to bylo státní tajemství.“ „Nevíte, kde v Izraeli práce probíhaly?“ „To taky nechtěla říct.“ „Takže jsme zase na začátku.“ „Možná bych vám mohl trochu pomoct. Vedoucí vykopávek se jmenoval Moše Mendelssohn. Vyřizoval jsem jí od něj pár telefonických vzkazů. Izraelský archeolog. Zní to pěkně, že? Možná proto si to jméno pamatuju. Moše Mendelssohn.“
VI Teprve když dorazím domů, dojde mi souvislost. Konečně vím, co se mi Victoria pokoušela zašeptat, co se tak zoufale snažila vyslovit. … oše… Ta zapeklitá souhláska M jí nešla vyslovit. Podpis na dopisech. M~ … oše… Moše… Snažila se říct Moše. Jméno. Moše Mendelssohn. 35