podívánky.indd 2
9.5.2008 22:39:23
Už jste si toho všimli? Že se každé okno podobá trošku knížce? Okno i knížka se otvírá i zavírá skoro stejně. A když je otevřete, objeví se vám vždycky kousek světa. Ne jeden. Dva! Jeden, který znáte: ulice, dvorek, protější dům. Druhý, který neznáte: neznámý člověk nebo kytička či brouk, které nedovedete ani pojmenovat. O kterých nevíte vůbec nic. Nevěřili byste, co zajímavých lidí, věcí i tvorů kolem nás chodí, roste a je. Jak zajímavý je svět. I kousek světa. I kousíček. Tak zajímavý, že na to nestačí otevřít jenom okno nebo knihu. Na to musíte otevřít i oči. Ale to vy dovedete. Knížku už jste otevřeli, oči otevřené nechte a pojďte se podívat, jak vypadá svět pod našimi okny!
podívánky.indd 7
9.5.2008 22:39:25
Když řeknete u nás, je vám dobře u srdce. U nás, to je tam, kam patříme. Kde nás znají. A kde to známe my. Když řeknu u nás doma, mohu mít na mysli třeba jenom náš byt. V něm stojí stůl, na kterém jíme, a postýlka, do které se nám nechce večer a ze které se nám nechce ráno. Ale u nás, to je i celý dům. Náš dům se zahradou a dvorkem plným vrabčáků. A celá ulice, kudy chodíme do školky. Může to však být celá ves. Celé město. A celý kraj. Někdo je doma v Praze a těší se z racků na nábřeží anebo z dlouhatánských schodů v metru. Jiný je doma na horách a ví, jaké to je, když sníh napadne až po okenní římsu. Někdo je doma mezi rybníky, kde jsou kapři velcí jako lopaty, a jiný v rovinách, kde zrají meruňky velké jako hrnky. Ale všichni jsme doma ve vlasti. V té vlasti, kam se jaro co jaro vracejí vlaštovky. Tak se jim u nás líbí!
podívánky.indd 8
9.5.2008 22:39:26
podívánky.indd 9
9.5.2008 22:39:26
Mám pokojíček až nahoře v podkroví. Protože mám mladé nohy a snadno to vyběhnu. A protože prý je lepší, když ten můj nepořádek není tak na očích. To říká maminka. Přichází do mého pokojíku vždycky, když ho teprve chci uklidit. A když pak odejde, už to vlastně nestojí za to uklízet. Maminka je z nás nejdůležitější. Všechno umí, se vším si ví rady, každý ji potřebuje, každý se jí ptá a každému řekne, jestli na to máme, anebo jestli na to musíme teprve našetřit. Tatínek taky umí všechno. Všechno to, co neumí maminka. Maminka se ale často plete. „Tatínku,“ říká dědečkovi, co ve sklepě něco pilníkuje. A babičce, která v prádelně žehlí, neříká „babičko“, ale „maminko“. Takže je náš dům plný maminek a tatínků. A taky dětí. U nás nejsem dítě jenom já a Eva. „Dítě,“ říká babička i mamince. A děda jí říká „naše holka“. Není to k smíchu?
podívánky.indd 10
9.5.2008 22:39:29
podívánky.indd 11
9.5.2008 22:39:30
Naše rodina se skládá ze mne, z táty, mámy, Evy a Haryka. Já jsem ten s tím červeným šaškem. Eva je moje sestra. Je starší než já, a tak to prý má být, říká babička. Prý si má každý tatínek s maminkou pořídit nejdříve chůvu, a pak teprve kluka. Eva je zatím menší než maminka, ale už jen o hlavu. Děda říká, „kam ta holka poroste!“ Holka říká jak mamince, tak Evě. Ale s tím růstem myslí Evu. Haryk není můj bráška. Je to pes, ale je náš. Je z nás nejmenší, ale je jediný, kdo mě musí poslechnout. Nedal bych ho nikomu ani za nic.
podívánky.indd 12
9.5.2008 22:39:33
podívánky.indd 13
9.5.2008 22:39:36
podívánky.indd 14
9.5.2008 22:39:37
Už se v tom vyznám
Děda je maminčin tatínek. Babička je maminčina maminka. Druhý dědeček je tátův tatínek. Druhá babička je tátova matka. Pradědeček je dědečkův nebo babiččin otec. Je to tedy dědeček některého z mých rodičů. Prababička je babiččina nebo dědečkova maminka. Je to tedy mámina nebo tátova babička. Strýčkové a tety jsou bratři a sestry mých rodičů. Jejich děti jsou moji bratranci a sestřenice. Já, Eva a naši bratranci a sestřenky jsme vnoučata naší babičky a dědečka. Mindě je to všechno jedno.
podívánky.indd 15
9.5.2008 22:39:43